Hlavní stránka Českého rozhlasu ČRo 6
Arabská demokracie?
Adam Garfinkle
Obousečná demokracie
Nedlouho po událostech 11. září 2001 se vynořila rozhodující otázka: Jsme schopni politickou
kulturu na Blízkém Východě změnit? Někteří sdíleli postoj Thomase Friedmanna. Ten cíl války proti
terorismu definoval následovně: "Jde o demokracii, nedouku." "Kdo si myslí, že nebudeme
muset arabské a islámské země přimět zavést demokracii a že se budeme moci opírat o tamější represivní
režimy," píše v úvodníku, který uveřejnil New York Times 20. listopadu, "ten je zcela mimo
obraz." Naopak jiní soudí, že takové cíle jsou zcela mimo naši působnost.
Například Michael Kelly den na to v eseji, uveřejněné ve Washington Post, uvedl, že demokracie je sice
předpokladem pro vytvoření svobodného, tolerantního státu, jenž se se svými sousedy umí dohodnout, přesto "
ale zbývá zodpovědět tři následující otázky: Jsme obecně s to nedemokratické islámské režimy svrhnout (a je
jich požehnaná řádka) a nahradit je svobodnými demokraciemi? Co se stane, pokud se o to pokusíme? A dokonce
dosáhneme úspěchu?" Odpovědi, které sám přidává jsou uzemňující: "V zásadě nejsme schopni svrhnout
tyto režimy . a pokud se přesto o to pokusíme, střetneme se se skutečným džihádem. Kdybychom nakonec byli
i úspěšnými, budeme se přesto potýkat s celou řadou předem neodhadnutelných následků", mezi nimi to
kupříkladu může být talibanský režim v Saudské Arábii.
Výměna názorů na uvedenou otázku, prostředkovaná médii odrážela do hloubky jdoucí pradávnou debatu odborníků,
stojících zejména mimo, v poslední době však i mezi lidmi Bushovy vlády. Po dlouhé měsíce je jimi vzrušeně
debatována. Prvního června, zdálo se, nakonec ve prospěch neotřesitelných optimistů rozhodnuta. Ve West Pointu
prezident Bush prohlásil : "Pokud jde o všeobecná práva a potřeby mužů a žen, nejedná se o žádný střet kultur.
Požadavky svobody platí zcela a úplně pro Afriku, Latinskou Ameriku a celý islámský svět. Lidé v islámských
zemích si přejí, vyžadují a zaslouží si tu samou svobodu a tytéž příležitosti jako lidé jiných národů. Matky,
otcové a děti v celém islámském světě sdílejí ty samé obavy a naděje spolu se světem ostatním. Pokud jsou chudí,
bojují. Pod tyranií trpí. A jak jsme viděli v Afganistánu, když přijde svoboda, slaví."
Vláda zřejmě považuje vybudování arabské demokracie za svůj strategický imperativ, jako odpovídající průvodní
politiku preventivních vojenských kroků. Jinak řečeno, dodatečně k prevenci před raketovými útoky a přepady šílenců
jim v průběhu času zamýšlíme brát preventivně půdu pod nohama.
Politická prevence se skládá ze tří stupňů: za prvé Spojené státy zesílí svoji zahraniční pomoc a svá zahraničně
politická opatření. Vycházejí z toho, že to sice nejsou chudoba a nevzdělanost, které by plodily terorismus, přesto
chudoba a nevzdělanost poskytují pro rozvoj terorismu doslovnou psychologickou živnou půdu. Za druhé: Spojené státy se
angažují v případech selhávajících států, nacházejících se ve strategické poloze s cílem jim pomoci je znovuvybudovat.
A za třetí: Spojené státy podporují budování demokracie nejen kvůli sobě samým, také proto, že odstranění bídy, podpora
svobodných a zodpovědných medií a národní konsolidace ztrácejí opodstatnění, nedoprovází-li je demokracie. Z toho plyne,
že americká vláda uznává nevyhnutelnost národní konsolidace v Afganistánu; že tu existuje spojitost mezi mírovým palestinsko
izraelským uspořádáním a demokratickými reformami palestinského státu a že pád básistického režimu v Iráku vyžaduje
okamžité nastolování demokracie v zemi.
Záměr přenést demokracii do islámského a arabského světa se stává náhle velmi populárním. Za prvé se z toho zcela mimořádně
radují autoři projevů a političtí poradci v Bílém domě, mohou oživit slovník, díky kterému zcela umlčí své kritiky. Pak takové
úsilí víceméně odpovídá víře Američanů v jejich globální misi jako "učitelů lidstva na pouti k dokonalosti". O tom
již jednou psal Reinhold Niebuhr. Jestliže jsou Američané kdekoli na světě konfrontováni s problémem, pro který zrovna nemají
po ruce řešení, osvědčuje se jim odkaz na demokracii - jako náhradní řešení, na jedné straně dodané s blahosklonnou arogancí,
na straně druhé s balíkem technologických vymožeností. (Amerika jako liberální impérium nijak nevykukuje z řady; podobná úsilí
tu již byla a nesla pojmenování "břemeno bílého muže" nebo La mission civilatrice, na základě toho nyní také lépe
porozumíme, proč ve Washingtonu opět do obliby přišel Rudyard Kipling.)
Někteří, jinak velmi opatrní komentátoři se dokonce přiznávají k projektu exportu demokracie do arabských zemí. Jim Hoagland
kritizoval řeč prezidenta Bushe z 24. června o reformě palestinských úřadů: Řeč, kterou Bush pronesl v pondělí, se daleko více
měla zabývat tím, jak arabský svět přizpůsobit moderní politické a ekonomické demokracii - a jak Spojené státy zamýšlí jim v tom
pomoci. Hoagland připomíná, že Amerika neuvažuje úzkoprse, a prorokuje "enormně rozsáhlou vojenskou přítomnost, působící
ohromujícím dojmem . s její pomocí pak především v Iráku a v palestinském státě přivést na svět nová vedení, a ta i ochránit".
Vojenská přítomnost, zejména v Iráku, "poslouží jako rozhodující faktor demokratické transformace velké arabské země a jako
příklad pro celý region." Zavedení nového modelu v každém případě bude vyžadovat zcela nové lidi: "Americká vláda se
nebude moci opřít o místní vůdčí osobnosti, cítící se být povinovány zavést demokracii a fungovat jako její nástroj. pokud budou
rozmazlovány. Kolem nich se nesmí chodit po špičkách, naopak musí být jednoznačně úkolovány."
Dokonce Michael Kelly odvrhl svoji dřívější opatrnost a prorokuje "během několika let" demokratický Irák a demokratickou
Palestinu stejně jako vývoj, který bude znamenat "přerod mocenských poměrů na Blízkém Východě. Značným podílem se zaslouží
o svobodný Afganistán a přiměje arabské a islámské režimy zavádět v rozsáhlé míře demokratické reformy. Převažující část Arabů,"
říká, "rozpozná, že Amerika se stala jejich rozhodujícím spojencem na cestě ke svobodě ve vlastních zemích. Dnes prezident
zavrhuje duchovní základy blízkovýchodní politiky, v rámci kterých jsme se smířili s arabským nepřátelstvím, pokud neohrožovalo
stabilitu a zásobování ropou." Kellyho závěr proto zní: "Je to radikální a ponese to radikální plody." William Kristol
v blahoslavení nové politiky přehání pochvalným zpěvem na téma užití demokratické mírové teorie na Blízkém Východě. "Prezidentova
vize o demokratickém a mírovém pronikání na Blízký Východ, počínaje Izraelem, přes Palestinu, Jordánsko, až po Irák," píše, "
se stala rozhodujícím cílem Bushovy vlády - a navzdory tomu, jak je náročná, je to jediná realistická cesta, jak dosáhnout na Blízkém
Východě míru a vítězství ve válce nad terorismem."
Označit tuto vizi za "realistickou", ve skutečnosti vzbuzuje řadu otázek. Dosud byli realisté názoru, že míru se v regionálních
subsystémech dosahuje vzájemným mocenským vyvažováním protichůdných zaměření zdejších režimů. Jestliže vůdčí člen vlády skutečně sdílí
Kristolovy představy a nadšení pánů Hoaglanda a Kellyho, pak má pravdu Gary Schmidt, když říká, že debata mezi realisty a neokonzervativci
o podstatě a charakteru státu nakonec může být ukončena jen ve prospěch Bushovy doktríny. V každém případě nejde o řešení na dlouhou míli.
V souvislosti se způsobem proměny zbývá vyřešit další tři problémy. Nakonec samy mohou změnit náhled na věc - první dva totiž mají mimořádný
význam a třetí ještě o něco větší.
Posiluje demokracie agresivitu?
První problém předpokládá, aby se arabská demokracie snesla s "mírovým prosazením se" na Blízkém Východě. Pravda zde má však mnoho
podob. Více nebo méně institucionalizované populistické demokracie dokonce mohou vést války, některé "země v přechodové fázi
demokratizace se namísto očekávané mírové orientace mohou proměnit v agresivní, po válce bažící subjekty".
Týká se to především současných nezápadních společností, uvnitř kterých demokratizace jde ruku v ruce s obnovou politického života
a se znovuzrozením problému politické identifikace, což vede k tomu, co Samuel Huntington nazývá "paradoxem demokracie".
Demokracie ulehčuje převzetí moci skupinami, které jsou svázány s tradičními etnickými a náboženskými zvyklostmi a které se mohou
zpravidla ve velmi krátké době projevit jako protizápadní a - v tom právě tkví onen paradox - jako protidemokratické. Zmíněný fenomén
jsme mohli pozorovat v takových islámských oblastech, jakou je Indonésie nebo severní Nigérie. Nakonec i v Alžírsku, zde však v zárodku
potlačeném. Veřejné mínění ve většině arabských zemí je nastaveno mnohem více protizápadně, než jejich vlastní vlády. Nastane-li situace,
že veřejné mínění v těchto zemích bude určovat jejich politickou orientaci, dnes vládnutí v nich jen komplikuje, neočekávejme, že tu vypukne mír.
Druhý problém spočívá v tom, že úspěšná kampaň, vedoucí k zavedení demokracie v oblastech, kde vládnou lumpové a darebáci, předpokládá
následující: buď radikální proměnu postojů vůči nedemokraticky vládnoucím třídám v Saudské Arábii, Egyptě, Jordánsku a v ostatních zemích,
které po dlouhou dobu označujeme za své přátele, nebo se pokrytectví jako trvalého nástroje zahraniční politiky dál držet. Pokud bychom se
začali náhle chovat, jakoby naši dosud dlouholetí autoritářští spojenci byli ve skutečnosti našimi nepřáteli, kteří jsou demokratizaci svých
zemí jen na překážku (ačkoli pro nás představují nejlepší ochranu před teroristy), nenastolili bychom nic než špatné vztahy k deseti nejlépe
etablovaným režimům, aniž bychom ale měli reálný výhled, že budou vbrzku nahrazeny režimy demokratickými. Na druhé straně ani pokrytecká
politika nepředstavuje reálnou opci: Jak bychom chtěli zabránit působení demokratického Iráku (Palestiny) na Saudskou Arábii, Egypt, Jordánsko,
stejně jako na naše vztahy k tamějším politikům?
Třetí problém je rovněž zásadní povahy: Můžeme toho vůbec dosíci? Jsou islámské, zejména arabské politické kultury natolik formovatelné, že
v průběhu jedné nebo dvou generací většina z nich - anebo alespoň některé z nich - se promění v liberální demokracii? Možná ano. Možná ale
dosáhneme jen toho, že díky našemu zoufalému úsilí vytvořit absolutní bezpečí v nově nebezpečném světě sociální historii demokracie jen
zdeformujeme a podstaty oněch společností, jejichž politickou etiku zamýšlíme přetvořit, se i tak nedobereme. Pokud tomu tak je, propadneme
značné zlosti, nemluvě o špatně nasměrovaném úsilí a využití zdrojů v letech následujících. Walter Lippmann jednou označil lásku k nemožnému
jako nemoc duše. Možná jeho výrok uplatníme, až budeme zkoumat tento třetí problém.
To obtížné na demokracii
Demokracie je cosi zázračného. A zázračná, alespoň částečně, je díky tomu, že je stejně jako vše, co máme rádi a čeho si ceníme, obtížně
uchopitelná, a přitom neustále ohrožovaná. Pravá demokracie neodráží přirozený stav společnosti. Je zjemnělým výsledkem společenského života.
Tak soudili alespoň Locke, Montesquieu a později otcové zakladatelé Spojených států. Byli to muži, kteří se ve svém blahořečení svobodě za nikoho
neskrývali, také ale nevěřili, že sociální, společenské a ekonomické cnosti se odvíjejí od existence konkrétního způsobu vlády - což Samuel Tailor
mrzoutsky označil za "talismanský vliv" státu "na naše cnosti a naše štěstí". Tito muži viděli věci v opačném gardu: konkrétní
způsob vlády do značné míry je důsledkem sociálních, mravních a historických zkušeností národa. Rousseau Montesquieův argument shrnul:
"Svoboda není plodem stávajících poměrů a v dosahu všech národností." Locke usoudil, že zná pro to i důvod: "Přirozený stát je
určován přirozeným zákonem, jenž je závazný; rozum odvislý od tohoto zákona, jakmile je s to to rozpoznat, požaduje po lidstvu, aby podle zásady
rovnosti a nezávislosti druhého neukracovalo na jeho životě, zdraví, svobodě a vlastnictví. Většina lidí ale není s to nebo není ochotna řídit se
rozumem. "Člověk, který se rozumem neřídí, a přitom disponuje bezbřehou svobodou, není přesto držitelem privilegia, plynoucího z podstaty
svobody, je naopak vržen mezi nemyslící bytosti a do bědného postavení, a ocitá se tak hluboko pod lidskou úrovní."
Američtí otcové zakladatelé, především Thomas Jefferson, byli optimističtějšími ve srovnání se svými evropskými předchůdci, zejména pak ve vztahu
k možnosti dosíci "říše svobody". I oni ale věděli, že demokracie vyžaduje určité předpoklady, které v teorii zpravidla byly obecně
přijímány, v praxi se však uplatnily spoře. Dlouhou dobu se zřídkakde vyskytly. Před první světovou válkou se demokracie omezila jen na anglicky
mluvící svět, Francii, v zúžené podobě v Holandsku, Švýcarsku a Skandinávii. Po roce 1919 pokusy o demokracii se objevily v Německu, Itálii,
Japonsku, Polsku a ještě v dalších zemích. Skončily veskrze žalostně. Tím také vysvětlíme, proč v první polovině 20. století nikdo ještě nepřísahal
na adjektivum "západní" ve smyslu "demokratický". Jestliže je demokracie tak obtížně stravitelná a zřejmě i obtížně udržitelná,
proč druhou polovinu 20. století vykládáme jako období po sobě jdoucích demokratizačních "vln", a nakonec proč máme za to, že po ukončení
studené války se demokracie stala prakticky nezpochybňovanou normou korektního politického chování?
Někteří reagují tak, že si kladou otázku, do jaké míry nové demokracie jsou demokraciemi legitimními. Posuzujeme-li opatření politického pluralismu
empiricky prostřednictvím příležitostných voleb - jako na oné polyarchické stupnici Roberta Dahla, většinou odhalíme demokracie neliberálně "
řízené", kterým nejsou vlastní masové politické strany a kde prostřednictvím voleb skutečný lokus politické autority odstranit není možné. Jiní
naopak mají za to, že tento obtížný demokratický přerod uskutečňuje daleko větší počet společností, mnohem častěji a s dlouhodobě působícím úspěchem.
Rostoucí urbanizace a alfabetizace, informační revoluce, přibývající množství demokracií, které se upevňují v politickém i ekonomickém smyslu
a přitažlivost americké velmoci jsou faktory, které demokratickou revoluci ženou kupředu podstatně rychleji, jak se kdysi Woodrowovi Wilsonovi ani
nesnilo. Soudí, že postoje se mění v činy, naplňují se jimi i společenská propojení - jinými slovy, tendence k demokracii jsou reálné.
Skutečnost, že ani optimisté, ani pesimisté nechápou demokracii jako dichotomickou proměnnou (to znamená, buď existuje, nebo neexistuje), ale jako
záležitost kardinální (to znamená, že se může vyskytovat ve velkém, ale i v menším rozsahu), nám napovídá, že demokracie může být jak věcí obtížnou,
tak i zároveň věcí snadnou: lehce se v ní doufá a po ní touží, obtížně se jí v dostatečné rychlosti a rozsahu dosahuje. Jak jsme se již jednou zmínili,
vše závisí na tom, jaké zájmy se s předmětem spojí - jinými slovy, na politickém prostředí, uprostřed kterého se rodí argumenty. V poslední letech
přicházela v úvahu prostředí, jedno po druhém po sobě jdoucím, ve třech na sebe navazujících časových fázích.
Prvé prostředí představovala doba studené války: Kdyby byl vznik demokracie snadný, říkalo se, byl by pád komunismu - namísto aby byl pouze odstrašován
a zatlačován - naprosto možný. Idealisté studené války vnímali rozšíření demokracie jako prostředek potlačení komunismu a jako nástroj vítězství nad ním.
Tento názor zastávala druhá Reaganova vláda. Levicoví idealisté zas soudili, že relativní lehkost demokratického vývoje protiřečí argumentům ve prospěch
podpory "proamericky orientovaných tyranům" - ve studené válce spojencům Spojených států s velmi špatnou pověstí. Obě křídla však podporovala "export"
demokracie a uznávala nejdůležitější premisy demokratické mírové teorie: demokracie vede k dobrým sousedským vztahům a dlouhodobé působení demokracie
jednoznačně pozitivně ovlivňuje mezinárodní bezpečnostní vztahy.
Ti, kteří byli názoru, že se demokracie obtížně nastoluje, byli především realisty. Měli za to, že studená válka se prakticky stala neměnným stavem, který
má být pod kontrolou prostřednictvím rovnováhy geopolitických sil a pomocí zahraniční politiky, založené na neustálém vyvažování. Export demokracie považovali
za natolik obtížný, že nacházeli v kulturách tamějších zemí hluboko zakořeněné zásadní příčiny toho, proč nejsou schopny politické proměny, jak si přáli
a namlouvali idealisté a liberálové. Kladli si tak otázku, zda hodnoty Západu v dohledném čase mohou vůbec být plnohodnotně naplněny. Zastávali se vztahů
k autoritářským režimům Americe kladně nakloněným a považovali je za přijatelné zlo. Co se týkalo demokratické mírové teorie, uznávali ji jako možnou vývojovou
tendenci, rozhodně ji však odmítali jako dějinnou zákonitost, zejména ve spojitosti s nezápadními kulturami, které s demokratickým vývojem měly natolik nepatrnou
zkušenost, aby jej vůbec mohli jakkoli vyhodnotit.
S druhým prostředím se setkáme po skončení studené války, kdy už nebylo potřeba řešit otázku, jak podkopat komunismus šířením demokracie, ale otázku, jak může
demokracie pomoci odstranit strašlivé dědictví komunismu. Znamenal pád sovětského komunismu, že se počínaje dneškem všechny autoritářské socialistické režimy
stanou demokratickými? Dosáhli jsme tak konce dějin, anebo vzniká nějaká nová forma Nietscheho vůle k moci? Jak se utvoří vztah mezi demokracií a tržním
hospodářstvím? V prvních letech po studené válce a v důsledku globalizace měly přednost podle názoru mnohých ekonomické reformy. (Ironií je, že Spojené státy
nyní vyvíjejí značné materiální nasazení v kdysi "druhém světě" poté, co právě v uplynulých padesáti letech vyvíjely naopak značné úsilí v boji proti
nejzáludnější a nejnebezpečnější formě materialismu, jeho vlastní produkce.) Protože se v demokracii nikdy nehraje způsobem "všechno, nebo nic", ale jde
o proces, jehož pokroky jsou často patrné jen očím bedlivého pozorovatele, dochází k názorovým rozmíškám nad otázkou, jak pokračuje demokracie v bývalém Sovětském
svazu a ostatních postsovětských zemích. Podle toho, jaké brýle si nasadí na nos, zda neoliberální, neokonzervativní nebo realistické, vidí ta či ona myšlenková
škola odraz svých představ.
Všeobecně převahu mají optimisté. Měli ji již během studené války, mají ji i nyní. Nakonec jejich převaha to v Sovětském svazu zvládla, nebo snad ne? Staré
argumenty, podle kterých konfuciánstvím nebo caudillem (vůdcovským principem) ovlivněné kultury znemožňující nastolit demokracii ve východní Asii a v latinské
Americe, tím byly vyvráceny, nebo snad ne? V Clintonově době, přinejmenším do krize v Asii v roce 1997, se zdálo, že demokracie a tržní hospodářství jsou na postupu
a jeden druhého bez viditelných rozporů a stínů doplňují. Pochybovači varovali: demokracie a tržní hospodářství jsou revolučními myšlenkami, které vždy
ve společnostech, jež s nimi měly pramalou zkušenost, vyvolají chaos. Dokonce i tehdy, kdy sám vývoj toto potvrdil, byl duch doby již natolik zformován, že obranný
postoj proti tomuto tvrzení byl stejně samozřejmý jako tvrzení samo. Vděčíme tak tímto způsobem dalekosáhle faktu, že skončila studená válka, a všeobecnému vývoji
v posledních dvanácti letech, a že optimisté demokracie po 11. září získali navrch.
Tři rozdíly
Váha argumetů ve prospěch demokracie ve dnech studené války byla nepochyně vysoká, stejně vysoká byla i v následujícím desetiletí. Mnohým Američanům se ale dnes
tyto nároky zdají nicotné, zejména v porovnání s tím, co je dnes před námi. V době studené války jsme se konfrontovali s obrovským jaderným potenciálem sovětů.
Se sovětskou vládou bylo možné rozumně vyjednávat, nakonec ji i odstrašovat. Dnes čelíme sebevražedným fanatikům. Na zdejší zemi nemají co ztratit, jsou v zásadě neodstrašitelní a k tomu navíc vyvíjejí prostředky a způsoby, jak nás stejně účinně zabít, jak by tak byly učinily sovětské vodíkové pumy. To je prognóza, ve světle které se strategie prevence jeví jako řešení, stejně tak jako nutnost přivést demokracii do zemí, v nichž teroristé kují své pikle a případně nachází podporu a útočiště. Bůh nám pomož, neboť jim čelit budeme mnohem obtížněji, než když jsme usilovali o pád sovětského komunismu.
Dopouštět se zevšeobecňování uprostřed tolika rozdílných islámských politických kultur, nemluvě již o menších a poněkud méně rozdílných politických kulturách arabských, je svým způsobem velmi nebezpečné. Nejsou všechny stejné. Dokonce je velmi obtížné odfiltrovat všechny ty různé technologické, historické a, jak bychom to nejlépe pojmenovali, antropologické faktory těchto kultur. (Islám není jen náboženství, ale i úctyhodná vysoká kultura, jejíž obdobu v dějinách Západu nenajdeme v křesťanství, ale v křesťanstvu.) Nemůžeme se ale nezmínit o tom, že v islámském světě nadto sotva potkáme demokracii, vybavenou volebním právem (Turecko je ze všech zemí snad na tom nejdále) a že v arabském světě se něco takového nevyskytuje vůbec. Odhlédnuvše od rizika, plynoucího z generalizace, nesetkáme se s něčím takovým jen nahodile?
Nejde o žádnou náhodu. Arabským společnostem chybí dispozice, schopnost rozvinout předpoklady k demokracii. Připomeňme si názor, že sám zdroj politické autority ve společnosti se odvozuje od vlády většiny a uznáním zásady rovnosti všech občanů před zákonem. Bez prvého není možná myšlenka na pluralismus - spolu s "loajální opozicí". Bez druhého nemůže být politické uspořádání ani svobodné, ani liberální. A bez třetího se myšlenka voleb jako metody utváření vlády začne jevit jako nepochopitelná a nevysvětlitelná. Uvedený postoj se pro Američany stal druhou přirozeností a přispívá k tomu, že si Amerika takto definuje svoji podstatu. Citované myšlenky jsou v americkém vědomí natolik ukotveny, že máme velmi často sklon předpokládat, že i u druhých jsou jejich druhou přirozeností. To ale zpravidla neodpovídá skutečnosti.
Existují dvě možnosti, jak si představit použitelnou základnu politické moci: buď půjde o onu imanentní "z lidu, skrze lid a pro lid", anebo o onu odvozenou z vnějšku (od boha, uznáním cizí imperiální mocnosti). První z uvedených pojmů je novější a vděčíme za jeho existenci Koperníkovi. John Donne v roce 1611 psal ve své básni: "Nové filosofování nade vše klade otazník, jiskřička ohně je tak uhašena, slunce zapadá, země a ničí lidský mozek neukazuje správnou cestu. vše je rozbito na kousky a souvislosti zanikly. Vše je pouhé bytí a vše je relativní: zapomenuti jsou princ a podaný, otcové i synové." Brzo na to vypukla slavná revoluce, Thomas Hobbes a jeho následovníci učinili konec králům z boží milosti a zahájili období moderní společnosti a politiky, založené na společenské smlouvě.
O něčem podobném nenajdeme sebemenší stopu v islámské kultuře, která imanentní zdroj politické autority nikdy neznala. Islám je radikální, monadišské náboženství, postavené na zjevení, a islámský politický život se po 1300 let vyvíjel v souladu s těmito zásadami. Externí zdroj moci nemůže být předmětem pochyb, a proto politický pluralismus jako neustálý a ideální stav ztrácí svůj smysl. Tolerance vůči jiným sociálním a politickým zásadám je v podstatě herezí; tolerance vůči jiným soukromým náboženským představám je vnímána jako ctihodné strpění, rozhodně ne jako uznání, že pravda může být předmětem sporu. Jistý saudsko arabský profesor novináři, který byl u něj na návštěvě, vyložil podstatu tolerance následovně: "Přirozeně, že vás nenávidím, protože jste křesťan, neznamená to však, že vás hodlám zabít."
Z uvedených premis plyne jistý koncept politického vedení. Vůdce je osobou, která boží zákon zjevuje a rozšiřuje. Existuje jen jeden bůh, a v důsledku toho jen jeho zákon, podle kterého může být vytvářena politická struktura (kalifát) v čele s vůdcem. Povinnost vyjevovat boží vůli není nic demokratického v západním procedurálním slova smyslu, organicky vyrůstá z náboženské celospolečenské vůle. Vláda je tehdy legitimní, jestliže je a priori v souladu v náboženskou pravdou. To je také důvod, jak nás zpravuje Bernard Lewis, proč na konci 18. století první islámští právníci litovali Brity, když se dozvěděli, že smyslem dolní komory jejich parlamentu, tohoto velkého, hlučného shromáždění "obyčejných" lidí je vytvářet zákony. Svým čtenářům následně líčili svá poznání takto: "Angličané boží zákon nepřevzali a musí ke svému dobru i zlu vytvářet zákony vlastní."
Model, postavený na vůdci je platný i v sekulární souvislosti dnešních dnů. Explicitní obsah pravdy apriori může být změněn (nebo také ne, jako v Saudské Arábii), ale forma se nemění. William Brown, bývalý americký diplomat a arabista shrnul předchozí následovně :
"Politické instituce, odpovídající liberálně demokratickým normám Západu jsou zde proto, aby uskutečňovaly vůli tolerantní většiny. Na Blízkém Východě slouží politické instituce k naplnění neustálého zjevování všem srozumitelného konsensu. Arabové věří v jediné, v uzavřenou společnost ve víře i v jazyce, a stojí tak v přímém protikladu vůči nám, kteří lpíme na existenci si vzájemně konkurujících, avšak současně vstřícných uskupení. Na Západě má politika příchuť řízeného konfliktu, Arabové naopak soudí, že by něco takového společnost zničilo."
Nepřijatelný princip většiny
A tak jsme dospěli k otázce vlády většiny. Jestliže je pravda součástí společnosti a člověk chybující, politický život musí probíhat cestou zkusmých pokusů, vedoucích k nalezení smysluplné vlády. Není-li však nikoho, kdo slyne autoritou pravdu zjevovat nezpochybnitelným způsobem, plyne z toho, že by následně měla rozhodovat většina o tom, kterému vůdci svěříme důvěru, avšak jen do okamžiku, kdy dosažené výsledky opět podrobíme přezkumu a podstoupíme volbu, v jejímž důsledku se případně vydáme i jinou cestou.
Ctíme cestu zdravého rozumu, zatímco většina Arabů zastává jiný názor. Jeho zdůvodnění nemusí být nutně nesrozumitelné. Již po několik tisíciletí - a zcela jistě i obyvatelé Blízkého Východu - žijí lidé v obcích, které mají několik desítek, někdy stovek obyvatel. Jejich základní organizační form se proto opírá o rodinný klan nebo kmen. Nadto žijí ve světě, který v nich vyvolává nejistotu, odkud stále hrozí nebezpečí v podobě jiných kmenů, přírodní katastrofy nebo epidemie. Z toho důvodu odstranění vážných konfliktů uvnitř obce představovalo vždy stav nejvyšší důležitosti. Kulturní antropologové rozhodovací procesy v tradičních společnostech v dostatečné míře popsali. Nakonec i vládu, postavenou na dosažení konsensu. Její naplnění bylo většinou centralizované a dědilo se. Neznamenalo to však, že by byla bezpodmínečně despotickou. Vůdce vždy dbal o to, aby o všem vedl otevřené jednání, většinou s radou starších kmene, zpravidla zastupujících nejdůležitější rodinné klany.
Problémy bývaly prodiskutovány, následně uzavírány kompromisy a dosahovány dohody. Všichni účastníci tak měli možnost ve vztahu k vůdci (arabsky bayęa - ještě dnes používaný pojem) posílit svoji věrnost. Popisovaná forma vládnutí byla islámem převzata a posvěcena. Vůdce podle ní pro svůj postoj získává konsensus ze strany rady starších (ijma) a je tak trpěn u moci zbytkem společenství (umma). Vůdce, který takto vytvořenou důvěru nalomí, je společenstvím odmítnut a nahrazen novým praporečníkem, který znovuobnoví společenský konsensus.
Pomysleme v této souvislosti na skutečnost, kdy uchazeč o voličské hlasy, který dosáhne 54 procent hlasů, získá vše, zatímco jeho soupeř se ziskem 46 procent nedostane vůbec nic. To se lidem, kteří jsou zvyklí rozhodovat cestou konsensu, zdá jako nelogické a nefér, dokonce nebezpečné, jako výzva k rozbroji, v případě ocitne-li se společenství pod tlakem. To je ostatně také důvod, proč Husni Mubarak nebo Baschir Assad ve volbách získávají 95 procent, a my to vnímáme jako nesmyslný projev egomanické perverze (Saddam Husajn v posledních volbách před napadením ze strany spojenců dostal dokonce 100 procent - pozn. překl.) Běžný Egypťan nebo Syřan ale na tom nevidí nic mimořádného. To také snadno vysvětluje výsledek, který se objevil v nedávno uveřejněné zprávě OSN o vývoji v arabském světě, a z které vyplývá, že arabský region "se silou hlasu a osobní odpovědností vyznačuje nejnižší hodnotou ve srovnání s ostatními regiony světa". V terminologii OSN jde o vyjádření stupně politické účasti a demokracie.
A nakonec rovnost před zákonem, kterou zahrnujeme pod všeobecné hlasovací právo. Tato zásada vymezuje rovnost všech občanů ve vztahu k jejich politickým právům. Islám jako takřka všechny tradiční autoritářské formy se naopak opírá o nerovnost a hierarchii. Muži jsou "rovnější" žen, vzdělanci významnější než analfabeti, urození znamenitější než obyčejní lidé, zbožní cennější než prokletí, staří vzácnější než mladí. Ponecháme-li stranou teologii, jsou dokonce takové způsoby a zvyky v arabském světě pro většinu lidí urážející a nesmyslné, jestliže podle nich má devatenáctiletá negramotná rolnická žena být stejně cenná svým hlasem jako uctívaný, sedmdesátiletý gadi. Víra v přirozenou hierarchii ve společnosti není ani úzkoprsou, ani směšnou, ale představuje předmoderní názor, který, ta doba zas tak daleko za námi není, byl ještě před časem typickým i pro Západ.
Znejistění v důsledku emancipace žen
Pokrok ve společenském zrovnoprávnění žen v arabském světě naráží na zvláštní rezonanci. Emancipace žen v arabském a v dalším smyslu i islámském světě představuje dnes nejrevolučnější společenskou změnu. I když tento pokrok neprobíhá uvnitř jedné společnosti, ani mezi jednotlivými společnostmi rovnoměrně, přesto děsí celou řadu mužů, neboť ohrožuje ve značné míře jejich společenské postavení a jejich sebevědomí - k těmto obavám se navíc nově druží zcela nečekaný ekonomický růst žen. V národech tak rozdílných, jako jsou Egypťané a Malaysijci, se nachází těžiště mužského vzdělávání v takových oborech, jakým je náboženství, literatura, soudnictví či obvyklé technické obory.
Ženy jsou pro tato povolání považovány za nedostatečně duševně vybavené nebo se vyznačují jinými obdobně znemožňujícími důvody. Proto byly po desetiletí odkazovány na obory, jako je medicína, vedení firem, počítačová technologie. Ty naopak muži považovali za lepší druh kancelářských činností. Používala se zde nejvíce klávesnice. Hádejme, co se dělo poté. V důsledku růstu povinností spojených s rozvojem hospodářství, enormně vzrostla i relativně tržní hodnota v těchto zemích pracujících žen. Stále více žen vstupovalo do světa práce. Proměnila se v důsledku toho i struktura prací domácích. Je velmi obtížné někomu, kdo tyto národy nezná, vysvětlit rozsah sociálního napětí, přineseného těmito proměnami. To poslední, co si přeje ne příliš ve vzdělávání pilný a nejistý arabský nebo islámský muž, je "demokracie", která představuje všechny ty hrůzu nahánějící proměny v postavení ženy. Jeho obavy jsou také příčinou, proč celá řada mužů se uchyluje k tradicionalistickému nebo fundamentalistickému náboženství a jeho stres také vysvětluje, proč v posledních letech povážlivě narůstá množství vražd z důvodu "cti".
Nejen, že v arabském světě rozsáhle chybí liberálně demokratické postoje k pluralismu, k vládě většiny a k rovnosti před zákonem, naopak tento svět má v sobě hluboce zakořeněné postoje, namířené proti těmto zásadám. Představují jejich antiteze: pojem nedělitelné politické autority, konsensuální způsob, jak dosahovat rozhodnutí, a přirozenou společenskou hierarchii. Víme, že po staletí vytvářené a zpevňované postoje uvnitř společenského uspořádání každé skupiny, k jejímu dobru i zlu, jsou natolik silné, že dokonce ještě po dlouhém čase, kdy toto uspořádání zaniklo, prosakují na povrch. A tak se zdá, že zacházíme příliš daleko, jestliže očekáváme, že se arabské národy v blízké budoucnosti stanou liberálními demokraciemi - rozhodně ne tak brzo, aby nám to pomohlo v řešení problému apokalyptického terorismu. A ačkoli těmto národům přejeme všechno dobré, obtížně si představíme, že by na tom mohly něco významného změnit, samy o sobě značně usilovné, National Endowment for Democracy, nově zřízený Office of Global Communication v Bílém domě, Charlotte Beers, která v úřadu ministra zahraničí propaguje tržně uplatnit obchodní známku Strýčka Sama, jakož i vládou financovaná rozhlasová stanice Radio Sava, přinášející zprávy v arabštině spolu s Jennifer Lopez a hudbou Lionela Ritchie.
Kořeny antipatií vůči Západu
Je velmi obtížné si představit, že by toto úsilí změnilo současný postoj Arabů vůči liberální demokracii, těch Arabů, kteří liberální demokracií opovrhují jako cizí západní ideologií, a že přijde jednou čas, kdy se arabské společnosti budou muset porovnat s modernou, přicházející ze Západu. Nelze pominout onu skutečnost, že většina arabských národů v pozdějším 19. a ve 20. století marně usilovala o to převzít západní způsob života, a získat tak bohatství, moc a respekt, nebo alespoň tak nechat vyhasnout dědictví závisti a resentimentu, vyvolané předchozími selháními ( což také vysvětluje, proč mnozí arabští mladíci ráno deklarují svoji nenávist vůči Západu a odpoledně vyjadřují přání se na Západ vystěhovat). Společnosti, které podceňují vědecké vzdělávání, které omezují přísun informací, své ženy současně vzdělávají i utlačují, udržují nadutou byrokracii, brání skutečné privatizaci a svobodnému obchodu, které ekonomické rozhodování spojují s příslušností ke starým etnickým nebo náboženským uskupením, nikdy nebudou stavu obstát v konkurenci se Západem, i s východoasijskými zeměmi nebo - a to je ještě trapnější - s Izraelem. Úsilí, námi vyvíjená, také nemohou zastavit vzestup politiky národní identity, snižující přitažlivost liberální demokracie ve většině arabských zemí, brání tomu i ze svých úroků žijící elity, ovládající a vlastnící tento svět. Pokud bychom se měli vyjádřit jemně, můžeme říci, že arabská antipatie vůči Západu a západnímu způsobu života, včetně jeho demokracie, není problémem public relations.
Byla by tedy arabská demokracie protimluvem uvnitř sebe sama? Přirozeně ne. I jiné kultury, které se demokratizují, nemusí se nutně pozápadnit. Nebylo by to ničím než zatuchlým historismem, kdybychom se odkazovali na kulturní zvláštnosti reformace a renesance a následně bychom s poukazem na údajně autoritativní osud chtěli bojovat rukama jiného. Ta "faleš" nespočívá v Arabech, ať si jsou kognitivní nebo morální, není ani výlučně v islámu. Pro případ, že by je někdo potřeboval, i islám obsahuje teologické a kulturní výpovědi ve prospěch demokracie - a jejich výskyt není ani sporadický, ani skrytý. Někteří tomu dokonce chtějí. Skuteční arabští demokraté existují. Zaslouží si naši podporu. Problém je, že jich je málo. Pokud by ze zahraničí měla "zasáhnout" pomoc, musel by být zájem o demokracii do země nejprve pevně vklíněn a rozšířený. O takové zájemce žel zavadíme nejvíce v arabských společenstvích, nacházejících se v exilu v Evropě a v Severní Americe - nebo v egyptských vězeních. Dnes být demokratem v arabských zemích není proto nic záviděníhodného.
Je vojenské násilí kontraproduktivní?
Co tedy můžeme dělat? Náš postoj podpořit arabskou demokracii je jako sázet v loterii: Nevsadit si je hřích, ale bylo by nemoudré, se spoléhat na to, že získáme hlavní výhru. Materiální pomoc se záměrem mírnit chudobu v arabských zemích je rovněž obousečnou záležitostí. Zmenšení bídy může přispět k tomu, že příslovečná živná půda, z níž žijí teroristé, vyschne, může však počet apokalypticky smýšlejících teroristů současně zvýšit, jakmile se rozzlobení a o povznesení usilující aktivisté dopátrají prostředků a cest, jak uspokojit své osobní mocenské ambice.
Stejná dvojsečnost platí v obdobném smyslu i pro vojenský zásah. Dlouhodobé a krvavé násilí, vyvolané vojenským zásahem Američanů, uskuteční-li se zejména v důsledku unilaterálního, tedy jednostranného rozhodnutí, může v průběhu času vyvolat ještě více nenávisti a teroristických útoků. Stále existují lidé, kteří popírají, že možnost nasazení americké vojenské síly může být kontraproduktivní, a je k uzoufání, když jejich myšlenková strnulost ignoruje i pověstné varování Raymonda Arona, který prohlásil, že "jsou formy dobytí, které vítězství velmi rychle mohou proměnit v porážku." Ještě horší ale je, když šáhneme k násilí, aniž bychom se předem, v rámci pragmaticky definovaných hranic nezavázali dosáhnout vítězství. Jestliže Spojené státy použijí armádu, jak tak za daných okolností budou muset učinit, vyvolá to nutně nenávist, možná násilné reakce: ale právě proto je nezbytné násilí použít se vší tvrdostí a důsledností. Musí být zabita nebo jinak zneškodněna většina těch, kteří Američanům přísahají smrt a plánují, že jich ještě více zabijí.
Musíme v této souvislosti obzvlášť zdůraznit, že definice "tvrdosti" a "rozhodnosti" není naší záležitostí, naopak je záležitostí našich nepřátel. Technologická převaha polního tažení v Afganistánu učinila mimořádný dojem na západní společnosti, na členy Al-Kajdy a její sympatizanty, kteří zpravidla nebyli s to ani pochopit technologickou podstatu našich vojenských kroků, to přesto neudělalo dojem ani za mák. Pochopili jen, že vedení Al-Kajdy zásah přežilo a existuje dál. "Chápou" také, že americká armáda používala v Afganistánu pro boj místní bojovníky, ona sama se spíš přímé účasti v boji vyvarovala. I to vysvětluje, proč americká armáda nezasáhla bašty Al-Kajdy v Pakistánu, Jemenu a na jiných místech mapy světa. "Chápou" také, že mnohá veřejná prohlášení o Iráku, aniž jsou doprovázena odpovídajícími akcemi Ameriky, zaniknou v kličkování. To bylo zřejmé již tehdy, když Američané v Afganistánu popírali existenci civilních obětí, a současně se za ně omlouvali. V tomto světle také vnímají snahu Američanů přimět Indy na jedné straně ke zdrženlivosti vůči džihadistům v Kašmíru, na straně druhé naopak americké pasivní přihlížení k tomu, jak se paktují Al-Kajda a Hisboláh v údolí Bekáa.
Sluší se poznamenat, ostatně tak soudí mnozí, že znakem úspěšné velmocenské politiky by bylo dosažení maximální bezpečnosti pro vlastní spojence, a pomocí takové cesty získat nakonec přátele, naopak zabránit tvoření nepřátelských koalicí. A za určitých, předem daných podmínek, zesílit na nejvyšší možnou míru spolupráci zpravodajských a policejních organizací ve válce proti terorismu. Daleko méně často autoři uvádějí, že dalším takovým znakem, především v dobách válečných, jsou strach a hrůza, do nichž se propadají protivníci. Vláda Bushova je ve vztahu k prvnímu bodu možná až příliš, kritizována. Jistými nedostatky se určitě vykazuje. Tvrdší, časově vymezené nasazení násilí proti přesně vyjmenovanému počtu cílů bylo v minulém roce potřebnější, než se nakonec uskutečnilo, a nakonec bylo bývalo potřebnější, než dosavadní přešlapování kolem mnohotvářného, přesto přesně nedefinovaného "nepřítele" - představujícího spíš abstraktní substantivum. Zatímco vláda usiluje arabské státy dotlačit více k demokracii, zůstává jí stále dosti času na to, aby přijala odpovídající opatření, přizpůsobená vznikající situaci.
The National Interest, Washington DC, podzim 2002
zdroj: Europäische Rundfunk - 1/2003
Arabská demokracie?
Adam Garfinkle
Obousečná demokracie
Nedlouho po událostech 11. září 2001 se vynořila rozhodující otázka: Jsme schopni politickou
kulturu na Blízkém Východě změnit? Někteří sdíleli postoj Thomase Friedmanna. Ten cíl války proti
terorismu definoval následovně: "Jde o demokracii, nedouku." "Kdo si myslí, že nebudeme
muset arabské a islámské země přimět zavést demokracii a že se budeme moci opírat o tamější represivní
režimy," píše v úvodníku, který uveřejnil New York Times 20. listopadu, "ten je zcela mimo
obraz." Naopak jiní soudí, že takové cíle jsou zcela mimo naši působnost.
Například Michael Kelly den na to v eseji, uveřejněné ve Washington Post, uvedl, že demokracie je sice
předpokladem pro vytvoření svobodného, tolerantního státu, jenž se se svými sousedy umí dohodnout, přesto "
ale zbývá zodpovědět tři následující otázky: Jsme obecně s to nedemokratické islámské režimy svrhnout (a je
jich požehnaná řádka) a nahradit je svobodnými demokraciemi? Co se stane, pokud se o to pokusíme? A dokonce
dosáhneme úspěchu?" Odpovědi, které sám přidává jsou uzemňující: "V zásadě nejsme schopni svrhnout
tyto režimy . a pokud se přesto o to pokusíme, střetneme se se skutečným džihádem. Kdybychom nakonec byli
i úspěšnými, budeme se přesto potýkat s celou řadou předem neodhadnutelných následků", mezi nimi to
kupříkladu může být talibanský režim v Saudské Arábii.
Výměna názorů na uvedenou otázku, prostředkovaná médii odrážela do hloubky jdoucí pradávnou debatu odborníků,
stojících zejména mimo, v poslední době však i mezi lidmi Bushovy vlády. Po dlouhé měsíce je jimi vzrušeně
debatována. Prvního června, zdálo se, nakonec ve prospěch neotřesitelných optimistů rozhodnuta. Ve West Pointu
prezident Bush prohlásil : "Pokud jde o všeobecná práva a potřeby mužů a žen, nejedná se o žádný střet kultur.
Požadavky svobody platí zcela a úplně pro Afriku, Latinskou Ameriku a celý islámský svět. Lidé v islámských
zemích si přejí, vyžadují a zaslouží si tu samou svobodu a tytéž příležitosti jako lidé jiných národů. Matky,
otcové a děti v celém islámském světě sdílejí ty samé obavy a naděje spolu se světem ostatním. Pokud jsou chudí,
bojují. Pod tyranií trpí. A jak jsme viděli v Afganistánu, když přijde svoboda, slaví."
Vláda zřejmě považuje vybudování arabské demokracie za svůj strategický imperativ, jako odpovídající průvodní
politiku preventivních vojenských kroků. Jinak řečeno, dodatečně k prevenci před raketovými útoky a přepady šílenců
jim v průběhu času zamýšlíme brát preventivně půdu pod nohama.
Politická prevence se skládá ze tří stupňů: za prvé Spojené státy zesílí svoji zahraniční pomoc a svá zahraničně
politická opatření. Vycházejí z toho, že to sice nejsou chudoba a nevzdělanost, které by plodily terorismus, přesto
chudoba a nevzdělanost poskytují pro rozvoj terorismu doslovnou psychologickou živnou půdu. Za druhé: Spojené státy se
angažují v případech selhávajících států, nacházejících se ve strategické poloze s cílem jim pomoci je znovuvybudovat.
A za třetí: Spojené státy podporují budování demokracie nejen kvůli sobě samým, také proto, že odstranění bídy, podpora
svobodných a zodpovědných medií a národní konsolidace ztrácejí opodstatnění, nedoprovází-li je demokracie. Z toho plyne,
že americká vláda uznává nevyhnutelnost národní konsolidace v Afganistánu; že tu existuje spojitost mezi mírovým palestinsko
izraelským uspořádáním a demokratickými reformami palestinského státu a že pád básistického režimu v Iráku vyžaduje
okamžité nastolování demokracie v zemi.
Záměr přenést demokracii do islámského a arabského světa se stává náhle velmi populárním. Za prvé se z toho zcela mimořádně
radují autoři projevů a političtí poradci v Bílém domě, mohou oživit slovník, díky kterému zcela umlčí své kritiky. Pak takové
úsilí víceméně odpovídá víře Američanů v jejich globální misi jako "učitelů lidstva na pouti k dokonalosti". O tom
již jednou psal Reinhold Niebuhr. Jestliže jsou Američané kdekoli na světě konfrontováni s problémem, pro který zrovna nemají
po ruce řešení, osvědčuje se jim odkaz na demokracii - jako náhradní řešení, na jedné straně dodané s blahosklonnou arogancí,
na straně druhé s balíkem technologických vymožeností. (Amerika jako liberální impérium nijak nevykukuje z řady; podobná úsilí
tu již byla a nesla pojmenování "břemeno bílého muže" nebo La mission civilatrice, na základě toho nyní také lépe
porozumíme, proč ve Washingtonu opět do obliby přišel Rudyard Kipling.)
Někteří, jinak velmi opatrní komentátoři se dokonce přiznávají k projektu exportu demokracie do arabských zemí. Jim Hoagland
kritizoval řeč prezidenta Bushe z 24. června o reformě palestinských úřadů: Řeč, kterou Bush pronesl v pondělí, se daleko více
měla zabývat tím, jak arabský svět přizpůsobit moderní politické a ekonomické demokracii - a jak Spojené státy zamýšlí jim v tom
pomoci. Hoagland připomíná, že Amerika neuvažuje úzkoprse, a prorokuje "enormně rozsáhlou vojenskou přítomnost, působící
ohromujícím dojmem . s její pomocí pak především v Iráku a v palestinském státě přivést na svět nová vedení, a ta i ochránit".
Vojenská přítomnost, zejména v Iráku, "poslouží jako rozhodující faktor demokratické transformace velké arabské země a jako
příklad pro celý region." Zavedení nového modelu v každém případě bude vyžadovat zcela nové lidi: "Americká vláda se
nebude moci opřít o místní vůdčí osobnosti, cítící se být povinovány zavést demokracii a fungovat jako její nástroj. pokud budou
rozmazlovány. Kolem nich se nesmí chodit po špičkách, naopak musí být jednoznačně úkolovány."
Dokonce Michael Kelly odvrhl svoji dřívější opatrnost a prorokuje "během několika let" demokratický Irák a demokratickou
Palestinu stejně jako vývoj, který bude znamenat "přerod mocenských poměrů na Blízkém Východě. Značným podílem se zaslouží
o svobodný Afganistán a přiměje arabské a islámské režimy zavádět v rozsáhlé míře demokratické reformy. Převažující část Arabů,"
říká, "rozpozná, že Amerika se stala jejich rozhodujícím spojencem na cestě ke svobodě ve vlastních zemích. Dnes prezident
zavrhuje duchovní základy blízkovýchodní politiky, v rámci kterých jsme se smířili s arabským nepřátelstvím, pokud neohrožovalo
stabilitu a zásobování ropou." Kellyho závěr proto zní: "Je to radikální a ponese to radikální plody." William Kristol
v blahoslavení nové politiky přehání pochvalným zpěvem na téma užití demokratické mírové teorie na Blízkém Východě. "Prezidentova
vize o demokratickém a mírovém pronikání na Blízký Východ, počínaje Izraelem, přes Palestinu, Jordánsko, až po Irák," píše, "
se stala rozhodujícím cílem Bushovy vlády - a navzdory tomu, jak je náročná, je to jediná realistická cesta, jak dosáhnout na Blízkém
Východě míru a vítězství ve válce nad terorismem."
Označit tuto vizi za "realistickou", ve skutečnosti vzbuzuje řadu otázek. Dosud byli realisté názoru, že míru se v regionálních
subsystémech dosahuje vzájemným mocenským vyvažováním protichůdných zaměření zdejších režimů. Jestliže vůdčí člen vlády skutečně sdílí
Kristolovy představy a nadšení pánů Hoaglanda a Kellyho, pak má pravdu Gary Schmidt, když říká, že debata mezi realisty a neokonzervativci
o podstatě a charakteru státu nakonec může být ukončena jen ve prospěch Bushovy doktríny. V každém případě nejde o řešení na dlouhou míli.
V souvislosti se způsobem proměny zbývá vyřešit další tři problémy. Nakonec samy mohou změnit náhled na věc - první dva totiž mají mimořádný
význam a třetí ještě o něco větší.
Posiluje demokracie agresivitu?
První problém předpokládá, aby se arabská demokracie snesla s "mírovým prosazením se" na Blízkém Východě. Pravda zde má však mnoho
podob. Více nebo méně institucionalizované populistické demokracie dokonce mohou vést války, některé "země v přechodové fázi
demokratizace se namísto očekávané mírové orientace mohou proměnit v agresivní, po válce bažící subjekty".
Týká se to především současných nezápadních společností, uvnitř kterých demokratizace jde ruku v ruce s obnovou politického života
a se znovuzrozením problému politické identifikace, což vede k tomu, co Samuel Huntington nazývá "paradoxem demokracie".
Demokracie ulehčuje převzetí moci skupinami, které jsou svázány s tradičními etnickými a náboženskými zvyklostmi a které se mohou
zpravidla ve velmi krátké době projevit jako protizápadní a - v tom právě tkví onen paradox - jako protidemokratické. Zmíněný fenomén
jsme mohli pozorovat v takových islámských oblastech, jakou je Indonésie nebo severní Nigérie. Nakonec i v Alžírsku, zde však v zárodku
potlačeném. Veřejné mínění ve většině arabských zemí je nastaveno mnohem více protizápadně, než jejich vlastní vlády. Nastane-li situace,
že veřejné mínění v těchto zemích bude určovat jejich politickou orientaci, dnes vládnutí v nich jen komplikuje, neočekávejme, že tu vypukne mír.
Druhý problém spočívá v tom, že úspěšná kampaň, vedoucí k zavedení demokracie v oblastech, kde vládnou lumpové a darebáci, předpokládá
následující: buď radikální proměnu postojů vůči nedemokraticky vládnoucím třídám v Saudské Arábii, Egyptě, Jordánsku a v ostatních zemích,
které po dlouhou dobu označujeme za své přátele, nebo se pokrytectví jako trvalého nástroje zahraniční politiky dál držet. Pokud bychom se
začali náhle chovat, jakoby naši dosud dlouholetí autoritářští spojenci byli ve skutečnosti našimi nepřáteli, kteří jsou demokratizaci svých
zemí jen na překážku (ačkoli pro nás představují nejlepší ochranu před teroristy), nenastolili bychom nic než špatné vztahy k deseti nejlépe
etablovaným režimům, aniž bychom ale měli reálný výhled, že budou vbrzku nahrazeny režimy demokratickými. Na druhé straně ani pokrytecká
politika nepředstavuje reálnou opci: Jak bychom chtěli zabránit působení demokratického Iráku (Palestiny) na Saudskou Arábii, Egypt, Jordánsko,
stejně jako na naše vztahy k tamějším politikům?
Třetí problém je rovněž zásadní povahy: Můžeme toho vůbec dosíci? Jsou islámské, zejména arabské politické kultury natolik formovatelné, že
v průběhu jedné nebo dvou generací většina z nich - anebo alespoň některé z nich - se promění v liberální demokracii? Možná ano. Možná ale
dosáhneme jen toho, že díky našemu zoufalému úsilí vytvořit absolutní bezpečí v nově nebezpečném světě sociální historii demokracie jen
zdeformujeme a podstaty oněch společností, jejichž politickou etiku zamýšlíme přetvořit, se i tak nedobereme. Pokud tomu tak je, propadneme
značné zlosti, nemluvě o špatně nasměrovaném úsilí a využití zdrojů v letech následujících. Walter Lippmann jednou označil lásku k nemožnému
jako nemoc duše. Možná jeho výrok uplatníme, až budeme zkoumat tento třetí problém.
To obtížné na demokracii
Demokracie je cosi zázračného. A zázračná, alespoň částečně, je díky tomu, že je stejně jako vše, co máme rádi a čeho si ceníme, obtížně
uchopitelná, a přitom neustále ohrožovaná. Pravá demokracie neodráží přirozený stav společnosti. Je zjemnělým výsledkem společenského života.
Tak soudili alespoň Locke, Montesquieu a později otcové zakladatelé Spojených států. Byli to muži, kteří se ve svém blahořečení svobodě za nikoho
neskrývali, také ale nevěřili, že sociální, společenské a ekonomické cnosti se odvíjejí od existence konkrétního způsobu vlády - což Samuel Tailor
mrzoutsky označil za "talismanský vliv" státu "na naše cnosti a naše štěstí". Tito muži viděli věci v opačném gardu: konkrétní
způsob vlády do značné míry je důsledkem sociálních, mravních a historických zkušeností národa. Rousseau Montesquieův argument shrnul:
"Svoboda není plodem stávajících poměrů a v dosahu všech národností." Locke usoudil, že zná pro to i důvod: "Přirozený stát je
určován přirozeným zákonem, jenž je závazný; rozum odvislý od tohoto zákona, jakmile je s to to rozpoznat, požaduje po lidstvu, aby podle zásady
rovnosti a nezávislosti druhého neukracovalo na jeho životě, zdraví, svobodě a vlastnictví. Většina lidí ale není s to nebo není ochotna řídit se
rozumem. "Člověk, který se rozumem neřídí, a přitom disponuje bezbřehou svobodou, není přesto držitelem privilegia, plynoucího z podstaty
svobody, je naopak vržen mezi nemyslící bytosti a do bědného postavení, a ocitá se tak hluboko pod lidskou úrovní."
Američtí otcové zakladatelé, především Thomas Jefferson, byli optimističtějšími ve srovnání se svými evropskými předchůdci, zejména pak ve vztahu
k možnosti dosíci "říše svobody". I oni ale věděli, že demokracie vyžaduje určité předpoklady, které v teorii zpravidla byly obecně
přijímány, v praxi se však uplatnily spoře. Dlouhou dobu se zřídkakde vyskytly. Před první světovou válkou se demokracie omezila jen na anglicky
mluvící svět, Francii, v zúžené podobě v Holandsku, Švýcarsku a Skandinávii. Po roce 1919 pokusy o demokracii se objevily v Německu, Itálii,
Japonsku, Polsku a ještě v dalších zemích. Skončily veskrze žalostně. Tím také vysvětlíme, proč v první polovině 20. století nikdo ještě nepřísahal
na adjektivum "západní" ve smyslu "demokratický". Jestliže je demokracie tak obtížně stravitelná a zřejmě i obtížně udržitelná,
proč druhou polovinu 20. století vykládáme jako období po sobě jdoucích demokratizačních "vln", a nakonec proč máme za to, že po ukončení
studené války se demokracie stala prakticky nezpochybňovanou normou korektního politického chování?
Někteří reagují tak, že si kladou otázku, do jaké míry nové demokracie jsou demokraciemi legitimními. Posuzujeme-li opatření politického pluralismu
empiricky prostřednictvím příležitostných voleb - jako na oné polyarchické stupnici Roberta Dahla, většinou odhalíme demokracie neliberálně "
řízené", kterým nejsou vlastní masové politické strany a kde prostřednictvím voleb skutečný lokus politické autority odstranit není možné. Jiní
naopak mají za to, že tento obtížný demokratický přerod uskutečňuje daleko větší počet společností, mnohem častěji a s dlouhodobě působícím úspěchem.
Rostoucí urbanizace a alfabetizace, informační revoluce, přibývající množství demokracií, které se upevňují v politickém i ekonomickém smyslu
a přitažlivost americké velmoci jsou faktory, které demokratickou revoluci ženou kupředu podstatně rychleji, jak se kdysi Woodrowovi Wilsonovi ani
nesnilo. Soudí, že postoje se mění v činy, naplňují se jimi i společenská propojení - jinými slovy, tendence k demokracii jsou reálné.
Skutečnost, že ani optimisté, ani pesimisté nechápou demokracii jako dichotomickou proměnnou (to znamená, buď existuje, nebo neexistuje), ale jako
záležitost kardinální (to znamená, že se může vyskytovat ve velkém, ale i v menším rozsahu), nám napovídá, že demokracie může být jak věcí obtížnou,
tak i zároveň věcí snadnou: lehce se v ní doufá a po ní touží, obtížně se jí v dostatečné rychlosti a rozsahu dosahuje. Jak jsme se již jednou zmínili,
vše závisí na tom, jaké zájmy se s předmětem spojí - jinými slovy, na politickém prostředí, uprostřed kterého se rodí argumenty. V poslední letech
přicházela v úvahu prostředí, jedno po druhém po sobě jdoucím, ve třech na sebe navazujících časových fázích.
Prvé prostředí představovala doba studené války: Kdyby byl vznik demokracie snadný, říkalo se, byl by pád komunismu - namísto aby byl pouze odstrašován
a zatlačován - naprosto možný. Idealisté studené války vnímali rozšíření demokracie jako prostředek potlačení komunismu a jako nástroj vítězství nad ním.
Tento názor zastávala druhá Reaganova vláda. Levicoví idealisté zas soudili, že relativní lehkost demokratického vývoje protiřečí argumentům ve prospěch
podpory "proamericky orientovaných tyranům" - ve studené válce spojencům Spojených států s velmi špatnou pověstí. Obě křídla však podporovala "export"
demokracie a uznávala nejdůležitější premisy demokratické mírové teorie: demokracie vede k dobrým sousedským vztahům a dlouhodobé působení demokracie
jednoznačně pozitivně ovlivňuje mezinárodní bezpečnostní vztahy.
Ti, kteří byli názoru, že se demokracie obtížně nastoluje, byli především realisty. Měli za to, že studená válka se prakticky stala neměnným stavem, který
má být pod kontrolou prostřednictvím rovnováhy geopolitických sil a pomocí zahraniční politiky, založené na neustálém vyvažování. Export demokracie považovali
za natolik obtížný, že nacházeli v kulturách tamějších zemí hluboko zakořeněné zásadní příčiny toho, proč nejsou schopny politické proměny, jak si přáli
a namlouvali idealisté a liberálové. Kladli si tak otázku, zda hodnoty Západu v dohledném čase mohou vůbec být plnohodnotně naplněny. Zastávali se vztahů
k autoritářským režimům Americe kladně nakloněným a považovali je za přijatelné zlo. Co se týkalo demokratické mírové teorie, uznávali ji jako možnou vývojovou
tendenci, rozhodně ji však odmítali jako dějinnou zákonitost, zejména ve spojitosti s nezápadními kulturami, které s demokratickým vývojem měly natolik nepatrnou
zkušenost, aby jej vůbec mohli jakkoli vyhodnotit.
S druhým prostředím se setkáme po skončení studené války, kdy už nebylo potřeba řešit otázku, jak podkopat komunismus šířením demokracie, ale otázku, jak může
demokracie pomoci odstranit strašlivé dědictví komunismu. Znamenal pád sovětského komunismu, že se počínaje dneškem všechny autoritářské socialistické režimy
stanou demokratickými? Dosáhli jsme tak konce dějin, anebo vzniká nějaká nová forma Nietscheho vůle k moci? Jak se utvoří vztah mezi demokracií a tržním
hospodářstvím? V prvních letech po studené válce a v důsledku globalizace měly přednost podle názoru mnohých ekonomické reformy. (Ironií je, že Spojené státy
nyní vyvíjejí značné materiální nasazení v kdysi "druhém světě" poté, co právě v uplynulých padesáti letech vyvíjely naopak značné úsilí v boji proti
nejzáludnější a nejnebezpečnější formě materialismu, jeho vlastní produkce.) Protože se v demokracii nikdy nehraje způsobem "všechno, nebo nic", ale jde
o proces, jehož pokroky jsou často patrné jen očím bedlivého pozorovatele, dochází k názorovým rozmíškám nad otázkou, jak pokračuje demokracie v bývalém Sovětském
svazu a ostatních postsovětských zemích. Podle toho, jaké brýle si nasadí na nos, zda neoliberální, neokonzervativní nebo realistické, vidí ta či ona myšlenková
škola odraz svých představ.
Všeobecně převahu mají optimisté. Měli ji již během studené války, mají ji i nyní. Nakonec jejich převaha to v Sovětském svazu zvládla, nebo snad ne? Staré
argumenty, podle kterých konfuciánstvím nebo caudillem (vůdcovským principem) ovlivněné kultury znemožňující nastolit demokracii ve východní Asii a v latinské
Americe, tím byly vyvráceny, nebo snad ne? V Clintonově době, přinejmenším do krize v Asii v roce 1997, se zdálo, že demokracie a tržní hospodářství jsou na postupu
a jeden druhého bez viditelných rozporů a stínů doplňují. Pochybovači varovali: demokracie a tržní hospodářství jsou revolučními myšlenkami, které vždy
ve společnostech, jež s nimi měly pramalou zkušenost, vyvolají chaos. Dokonce i tehdy, kdy sám vývoj toto potvrdil, byl duch doby již natolik zformován, že obranný
postoj proti tomuto tvrzení byl stejně samozřejmý jako tvrzení samo. Vděčíme tak tímto způsobem dalekosáhle faktu, že skončila studená válka, a všeobecnému vývoji
v posledních dvanácti letech, a že optimisté demokracie po 11. září získali navrch.
Tři rozdíly
Váha argumetů ve prospěch demokracie ve dnech studené války byla nepochyně vysoká, stejně vysoká byla i v následujícím desetiletí. Mnohým Američanům se ale dnes
tyto nároky zdají nicotné, zejména v porovnání s tím, co je dnes před námi. V době studené války jsme se konfrontovali s obrovským jaderným potenciálem sovětů.
Se sovětskou vládou bylo možné rozumně vyjednávat, nakonec ji i odstrašovat. Dnes čelíme sebevražedným fanatikům. Na zdejší zemi nemají co ztratit, jsou v zásadě neodstrašitelní a k tomu navíc vyvíjejí prostředky a způsoby, jak nás stejně účinně zabít, jak by tak byly učinily sovětské vodíkové pumy. To je prognóza, ve světle které se strategie prevence jeví jako řešení, stejně tak jako nutnost přivést demokracii do zemí, v nichž teroristé kují své pikle a případně nachází podporu a útočiště. Bůh nám pomož, neboť jim čelit budeme mnohem obtížněji, než když jsme usilovali o pád sovětského komunismu.
Dopouštět se zevšeobecňování uprostřed tolika rozdílných islámských politických kultur, nemluvě již o menších a poněkud méně rozdílných politických kulturách arabských, je svým způsobem velmi nebezpečné. Nejsou všechny stejné. Dokonce je velmi obtížné odfiltrovat všechny ty různé technologické, historické a, jak bychom to nejlépe pojmenovali, antropologické faktory těchto kultur. (Islám není jen náboženství, ale i úctyhodná vysoká kultura, jejíž obdobu v dějinách Západu nenajdeme v křesťanství, ale v křesťanstvu.) Nemůžeme se ale nezmínit o tom, že v islámském světě nadto sotva potkáme demokracii, vybavenou volebním právem (Turecko je ze všech zemí snad na tom nejdále) a že v arabském světě se něco takového nevyskytuje vůbec. Odhlédnuvše od rizika, plynoucího z generalizace, nesetkáme se s něčím takovým jen nahodile?
Nejde o žádnou náhodu. Arabským společnostem chybí dispozice, schopnost rozvinout předpoklady k demokracii. Připomeňme si názor, že sám zdroj politické autority ve společnosti se odvozuje od vlády většiny a uznáním zásady rovnosti všech občanů před zákonem. Bez prvého není možná myšlenka na pluralismus - spolu s "loajální opozicí". Bez druhého nemůže být politické uspořádání ani svobodné, ani liberální. A bez třetího se myšlenka voleb jako metody utváření vlády začne jevit jako nepochopitelná a nevysvětlitelná. Uvedený postoj se pro Američany stal druhou přirozeností a přispívá k tomu, že si Amerika takto definuje svoji podstatu. Citované myšlenky jsou v americkém vědomí natolik ukotveny, že máme velmi často sklon předpokládat, že i u druhých jsou jejich druhou přirozeností. To ale zpravidla neodpovídá skutečnosti.
Existují dvě možnosti, jak si představit použitelnou základnu politické moci: buď půjde o onu imanentní "z lidu, skrze lid a pro lid", anebo o onu odvozenou z vnějšku (od boha, uznáním cizí imperiální mocnosti). První z uvedených pojmů je novější a vděčíme za jeho existenci Koperníkovi. John Donne v roce 1611 psal ve své básni: "Nové filosofování nade vše klade otazník, jiskřička ohně je tak uhašena, slunce zapadá, země a ničí lidský mozek neukazuje správnou cestu. vše je rozbito na kousky a souvislosti zanikly. Vše je pouhé bytí a vše je relativní: zapomenuti jsou princ a podaný, otcové i synové." Brzo na to vypukla slavná revoluce, Thomas Hobbes a jeho následovníci učinili konec králům z boží milosti a zahájili období moderní společnosti a politiky, založené na společenské smlouvě.
O něčem podobném nenajdeme sebemenší stopu v islámské kultuře, která imanentní zdroj politické autority nikdy neznala. Islám je radikální, monadišské náboženství, postavené na zjevení, a islámský politický život se po 1300 let vyvíjel v souladu s těmito zásadami. Externí zdroj moci nemůže být předmětem pochyb, a proto politický pluralismus jako neustálý a ideální stav ztrácí svůj smysl. Tolerance vůči jiným sociálním a politickým zásadám je v podstatě herezí; tolerance vůči jiným soukromým náboženským představám je vnímána jako ctihodné strpění, rozhodně ne jako uznání, že pravda může být předmětem sporu. Jistý saudsko arabský profesor novináři, který byl u něj na návštěvě, vyložil podstatu tolerance následovně: "Přirozeně, že vás nenávidím, protože jste křesťan, neznamená to však, že vás hodlám zabít."
Z uvedených premis plyne jistý koncept politického vedení. Vůdce je osobou, která boží zákon zjevuje a rozšiřuje. Existuje jen jeden bůh, a v důsledku toho jen jeho zákon, podle kterého může být vytvářena politická struktura (kalifát) v čele s vůdcem. Povinnost vyjevovat boží vůli není nic demokratického v západním procedurálním slova smyslu, organicky vyrůstá z náboženské celospolečenské vůle. Vláda je tehdy legitimní, jestliže je a priori v souladu v náboženskou pravdou. To je také důvod, jak nás zpravuje Bernard Lewis, proč na konci 18. století první islámští právníci litovali Brity, když se dozvěděli, že smyslem dolní komory jejich parlamentu, tohoto velkého, hlučného shromáždění "obyčejných" lidí je vytvářet zákony. Svým čtenářům následně líčili svá poznání takto: "Angličané boží zákon nepřevzali a musí ke svému dobru i zlu vytvářet zákony vlastní."
Model, postavený na vůdci je platný i v sekulární souvislosti dnešních dnů. Explicitní obsah pravdy apriori může být změněn (nebo také ne, jako v Saudské Arábii), ale forma se nemění. William Brown, bývalý americký diplomat a arabista shrnul předchozí následovně :
"Politické instituce, odpovídající liberálně demokratickým normám Západu jsou zde proto, aby uskutečňovaly vůli tolerantní většiny. Na Blízkém Východě slouží politické instituce k naplnění neustálého zjevování všem srozumitelného konsensu. Arabové věří v jediné, v uzavřenou společnost ve víře i v jazyce, a stojí tak v přímém protikladu vůči nám, kteří lpíme na existenci si vzájemně konkurujících, avšak současně vstřícných uskupení. Na Západě má politika příchuť řízeného konfliktu, Arabové naopak soudí, že by něco takového společnost zničilo."
Nepřijatelný princip většiny
A tak jsme dospěli k otázce vlády většiny. Jestliže je pravda součástí společnosti a člověk chybující, politický život musí probíhat cestou zkusmých pokusů, vedoucích k nalezení smysluplné vlády. Není-li však nikoho, kdo slyne autoritou pravdu zjevovat nezpochybnitelným způsobem, plyne z toho, že by následně měla rozhodovat většina o tom, kterému vůdci svěříme důvěru, avšak jen do okamžiku, kdy dosažené výsledky opět podrobíme přezkumu a podstoupíme volbu, v jejímž důsledku se případně vydáme i jinou cestou.
Ctíme cestu zdravého rozumu, zatímco většina Arabů zastává jiný názor. Jeho zdůvodnění nemusí být nutně nesrozumitelné. Již po několik tisíciletí - a zcela jistě i obyvatelé Blízkého Východu - žijí lidé v obcích, které mají několik desítek, někdy stovek obyvatel. Jejich základní organizační form se proto opírá o rodinný klan nebo kmen. Nadto žijí ve světě, který v nich vyvolává nejistotu, odkud stále hrozí nebezpečí v podobě jiných kmenů, přírodní katastrofy nebo epidemie. Z toho důvodu odstranění vážných konfliktů uvnitř obce představovalo vždy stav nejvyšší důležitosti. Kulturní antropologové rozhodovací procesy v tradičních společnostech v dostatečné míře popsali. Nakonec i vládu, postavenou na dosažení konsensu. Její naplnění bylo většinou centralizované a dědilo se. Neznamenalo to však, že by byla bezpodmínečně despotickou. Vůdce vždy dbal o to, aby o všem vedl otevřené jednání, většinou s radou starších kmene, zpravidla zastupujících nejdůležitější rodinné klany.
Problémy bývaly prodiskutovány, následně uzavírány kompromisy a dosahovány dohody. Všichni účastníci tak měli možnost ve vztahu k vůdci (arabsky bayęa - ještě dnes používaný pojem) posílit svoji věrnost. Popisovaná forma vládnutí byla islámem převzata a posvěcena. Vůdce podle ní pro svůj postoj získává konsensus ze strany rady starších (ijma) a je tak trpěn u moci zbytkem společenství (umma). Vůdce, který takto vytvořenou důvěru nalomí, je společenstvím odmítnut a nahrazen novým praporečníkem, který znovuobnoví společenský konsensus.
Pomysleme v této souvislosti na skutečnost, kdy uchazeč o voličské hlasy, který dosáhne 54 procent hlasů, získá vše, zatímco jeho soupeř se ziskem 46 procent nedostane vůbec nic. To se lidem, kteří jsou zvyklí rozhodovat cestou konsensu, zdá jako nelogické a nefér, dokonce nebezpečné, jako výzva k rozbroji, v případě ocitne-li se společenství pod tlakem. To je ostatně také důvod, proč Husni Mubarak nebo Baschir Assad ve volbách získávají 95 procent, a my to vnímáme jako nesmyslný projev egomanické perverze (Saddam Husajn v posledních volbách před napadením ze strany spojenců dostal dokonce 100 procent - pozn. překl.) Běžný Egypťan nebo Syřan ale na tom nevidí nic mimořádného. To také snadno vysvětluje výsledek, který se objevil v nedávno uveřejněné zprávě OSN o vývoji v arabském světě, a z které vyplývá, že arabský region "se silou hlasu a osobní odpovědností vyznačuje nejnižší hodnotou ve srovnání s ostatními regiony světa". V terminologii OSN jde o vyjádření stupně politické účasti a demokracie.
A nakonec rovnost před zákonem, kterou zahrnujeme pod všeobecné hlasovací právo. Tato zásada vymezuje rovnost všech občanů ve vztahu k jejich politickým právům. Islám jako takřka všechny tradiční autoritářské formy se naopak opírá o nerovnost a hierarchii. Muži jsou "rovnější" žen, vzdělanci významnější než analfabeti, urození znamenitější než obyčejní lidé, zbožní cennější než prokletí, staří vzácnější než mladí. Ponecháme-li stranou teologii, jsou dokonce takové způsoby a zvyky v arabském světě pro většinu lidí urážející a nesmyslné, jestliže podle nich má devatenáctiletá negramotná rolnická žena být stejně cenná svým hlasem jako uctívaný, sedmdesátiletý gadi. Víra v přirozenou hierarchii ve společnosti není ani úzkoprsou, ani směšnou, ale představuje předmoderní názor, který, ta doba zas tak daleko za námi není, byl ještě před časem typickým i pro Západ.
Znejistění v důsledku emancipace žen
Pokrok ve společenském zrovnoprávnění žen v arabském světě naráží na zvláštní rezonanci. Emancipace žen v arabském a v dalším smyslu i islámském světě představuje dnes nejrevolučnější společenskou změnu. I když tento pokrok neprobíhá uvnitř jedné společnosti, ani mezi jednotlivými společnostmi rovnoměrně, přesto děsí celou řadu mužů, neboť ohrožuje ve značné míře jejich společenské postavení a jejich sebevědomí - k těmto obavám se navíc nově druží zcela nečekaný ekonomický růst žen. V národech tak rozdílných, jako jsou Egypťané a Malaysijci, se nachází těžiště mužského vzdělávání v takových oborech, jakým je náboženství, literatura, soudnictví či obvyklé technické obory.
Ženy jsou pro tato povolání považovány za nedostatečně duševně vybavené nebo se vyznačují jinými obdobně znemožňujícími důvody. Proto byly po desetiletí odkazovány na obory, jako je medicína, vedení firem, počítačová technologie. Ty naopak muži považovali za lepší druh kancelářských činností. Používala se zde nejvíce klávesnice. Hádejme, co se dělo poté. V důsledku růstu povinností spojených s rozvojem hospodářství, enormně vzrostla i relativně tržní hodnota v těchto zemích pracujících žen. Stále více žen vstupovalo do světa práce. Proměnila se v důsledku toho i struktura prací domácích. Je velmi obtížné někomu, kdo tyto národy nezná, vysvětlit rozsah sociálního napětí, přineseného těmito proměnami. To poslední, co si přeje ne příliš ve vzdělávání pilný a nejistý arabský nebo islámský muž, je "demokracie", která představuje všechny ty hrůzu nahánějící proměny v postavení ženy. Jeho obavy jsou také příčinou, proč celá řada mužů se uchyluje k tradicionalistickému nebo fundamentalistickému náboženství a jeho stres také vysvětluje, proč v posledních letech povážlivě narůstá množství vražd z důvodu "cti".
Nejen, že v arabském světě rozsáhle chybí liberálně demokratické postoje k pluralismu, k vládě většiny a k rovnosti před zákonem, naopak tento svět má v sobě hluboce zakořeněné postoje, namířené proti těmto zásadám. Představují jejich antiteze: pojem nedělitelné politické autority, konsensuální způsob, jak dosahovat rozhodnutí, a přirozenou společenskou hierarchii. Víme, že po staletí vytvářené a zpevňované postoje uvnitř společenského uspořádání každé skupiny, k jejímu dobru i zlu, jsou natolik silné, že dokonce ještě po dlouhém čase, kdy toto uspořádání zaniklo, prosakují na povrch. A tak se zdá, že zacházíme příliš daleko, jestliže očekáváme, že se arabské národy v blízké budoucnosti stanou liberálními demokraciemi - rozhodně ne tak brzo, aby nám to pomohlo v řešení problému apokalyptického terorismu. A ačkoli těmto národům přejeme všechno dobré, obtížně si představíme, že by na tom mohly něco významného změnit, samy o sobě značně usilovné, National Endowment for Democracy, nově zřízený Office of Global Communication v Bílém domě, Charlotte Beers, která v úřadu ministra zahraničí propaguje tržně uplatnit obchodní známku Strýčka Sama, jakož i vládou financovaná rozhlasová stanice Radio Sava, přinášející zprávy v arabštině spolu s Jennifer Lopez a hudbou Lionela Ritchie.
Kořeny antipatií vůči Západu
Je velmi obtížné si představit, že by toto úsilí změnilo současný postoj Arabů vůči liberální demokracii, těch Arabů, kteří liberální demokracií opovrhují jako cizí západní ideologií, a že přijde jednou čas, kdy se arabské společnosti budou muset porovnat s modernou, přicházející ze Západu. Nelze pominout onu skutečnost, že většina arabských národů v pozdějším 19. a ve 20. století marně usilovala o to převzít západní způsob života, a získat tak bohatství, moc a respekt, nebo alespoň tak nechat vyhasnout dědictví závisti a resentimentu, vyvolané předchozími selháními ( což také vysvětluje, proč mnozí arabští mladíci ráno deklarují svoji nenávist vůči Západu a odpoledně vyjadřují přání se na Západ vystěhovat). Společnosti, které podceňují vědecké vzdělávání, které omezují přísun informací, své ženy současně vzdělávají i utlačují, udržují nadutou byrokracii, brání skutečné privatizaci a svobodnému obchodu, které ekonomické rozhodování spojují s příslušností ke starým etnickým nebo náboženským uskupením, nikdy nebudou stavu obstát v konkurenci se Západem, i s východoasijskými zeměmi nebo - a to je ještě trapnější - s Izraelem. Úsilí, námi vyvíjená, také nemohou zastavit vzestup politiky národní identity, snižující přitažlivost liberální demokracie ve většině arabských zemí, brání tomu i ze svých úroků žijící elity, ovládající a vlastnící tento svět. Pokud bychom se měli vyjádřit jemně, můžeme říci, že arabská antipatie vůči Západu a západnímu způsobu života, včetně jeho demokracie, není problémem public relations.
Byla by tedy arabská demokracie protimluvem uvnitř sebe sama? Přirozeně ne. I jiné kultury, které se demokratizují, nemusí se nutně pozápadnit. Nebylo by to ničím než zatuchlým historismem, kdybychom se odkazovali na kulturní zvláštnosti reformace a renesance a následně bychom s poukazem na údajně autoritativní osud chtěli bojovat rukama jiného. Ta "faleš" nespočívá v Arabech, ať si jsou kognitivní nebo morální, není ani výlučně v islámu. Pro případ, že by je někdo potřeboval, i islám obsahuje teologické a kulturní výpovědi ve prospěch demokracie - a jejich výskyt není ani sporadický, ani skrytý. Někteří tomu dokonce chtějí. Skuteční arabští demokraté existují. Zaslouží si naši podporu. Problém je, že jich je málo. Pokud by ze zahraničí měla "zasáhnout" pomoc, musel by být zájem o demokracii do země nejprve pevně vklíněn a rozšířený. O takové zájemce žel zavadíme nejvíce v arabských společenstvích, nacházejících se v exilu v Evropě a v Severní Americe - nebo v egyptských vězeních. Dnes být demokratem v arabských zemích není proto nic záviděníhodného.
Je vojenské násilí kontraproduktivní?
Co tedy můžeme dělat? Náš postoj podpořit arabskou demokracii je jako sázet v loterii: Nevsadit si je hřích, ale bylo by nemoudré, se spoléhat na to, že získáme hlavní výhru. Materiální pomoc se záměrem mírnit chudobu v arabských zemích je rovněž obousečnou záležitostí. Zmenšení bídy může přispět k tomu, že příslovečná živná půda, z níž žijí teroristé, vyschne, může však počet apokalypticky smýšlejících teroristů současně zvýšit, jakmile se rozzlobení a o povznesení usilující aktivisté dopátrají prostředků a cest, jak uspokojit své osobní mocenské ambice.
Stejná dvojsečnost platí v obdobném smyslu i pro vojenský zásah. Dlouhodobé a krvavé násilí, vyvolané vojenským zásahem Američanů, uskuteční-li se zejména v důsledku unilaterálního, tedy jednostranného rozhodnutí, může v průběhu času vyvolat ještě více nenávisti a teroristických útoků. Stále existují lidé, kteří popírají, že možnost nasazení americké vojenské síly může být kontraproduktivní, a je k uzoufání, když jejich myšlenková strnulost ignoruje i pověstné varování Raymonda Arona, který prohlásil, že "jsou formy dobytí, které vítězství velmi rychle mohou proměnit v porážku." Ještě horší ale je, když šáhneme k násilí, aniž bychom se předem, v rámci pragmaticky definovaných hranic nezavázali dosáhnout vítězství. Jestliže Spojené státy použijí armádu, jak tak za daných okolností budou muset učinit, vyvolá to nutně nenávist, možná násilné reakce: ale právě proto je nezbytné násilí použít se vší tvrdostí a důsledností. Musí být zabita nebo jinak zneškodněna většina těch, kteří Američanům přísahají smrt a plánují, že jich ještě více zabijí.
Musíme v této souvislosti obzvlášť zdůraznit, že definice "tvrdosti" a "rozhodnosti" není naší záležitostí, naopak je záležitostí našich nepřátel. Technologická převaha polního tažení v Afganistánu učinila mimořádný dojem na západní společnosti, na členy Al-Kajdy a její sympatizanty, kteří zpravidla nebyli s to ani pochopit technologickou podstatu našich vojenských kroků, to přesto neudělalo dojem ani za mák. Pochopili jen, že vedení Al-Kajdy zásah přežilo a existuje dál. "Chápou" také, že americká armáda používala v Afganistánu pro boj místní bojovníky, ona sama se spíš přímé účasti v boji vyvarovala. I to vysvětluje, proč americká armáda nezasáhla bašty Al-Kajdy v Pakistánu, Jemenu a na jiných místech mapy světa. "Chápou" také, že mnohá veřejná prohlášení o Iráku, aniž jsou doprovázena odpovídajícími akcemi Ameriky, zaniknou v kličkování. To bylo zřejmé již tehdy, když Američané v Afganistánu popírali existenci civilních obětí, a současně se za ně omlouvali. V tomto světle také vnímají snahu Američanů přimět Indy na jedné straně ke zdrženlivosti vůči džihadistům v Kašmíru, na straně druhé naopak americké pasivní přihlížení k tomu, jak se paktují Al-Kajda a Hisboláh v údolí Bekáa.
Sluší se poznamenat, ostatně tak soudí mnozí, že znakem úspěšné velmocenské politiky by bylo dosažení maximální bezpečnosti pro vlastní spojence, a pomocí takové cesty získat nakonec přátele, naopak zabránit tvoření nepřátelských koalicí. A za určitých, předem daných podmínek, zesílit na nejvyšší možnou míru spolupráci zpravodajských a policejních organizací ve válce proti terorismu. Daleko méně často autoři uvádějí, že dalším takovým znakem, především v dobách válečných, jsou strach a hrůza, do nichž se propadají protivníci. Vláda Bushova je ve vztahu k prvnímu bodu možná až příliš, kritizována. Jistými nedostatky se určitě vykazuje. Tvrdší, časově vymezené nasazení násilí proti přesně vyjmenovanému počtu cílů bylo v minulém roce potřebnější, než se nakonec uskutečnilo, a nakonec bylo bývalo potřebnější, než dosavadní přešlapování kolem mnohotvářného, přesto přesně nedefinovaného "nepřítele" - představujícího spíš abstraktní substantivum. Zatímco vláda usiluje arabské státy dotlačit více k demokracii, zůstává jí stále dosti času na to, aby přijala odpovídající opatření, přizpůsobená vznikající situaci.
The National Interest, Washington DC, podzim 2002
zdroj: Europäische Rundfunk - 1/2003
ČESKO-AMERICKÉ LINKY |
||
| czechoffice.org
xxx |
SPUSA
Spolecnost pratel USA |
czech.cz
xxx |
| YMCA
YMCA v USA |
YMCA
YMCA v CR |
Y-klub
Y' s Men's International |
| NASA
xxx |
HISTORIE LETECTVA
xxx |
OBCANSKA VALKA
xxx |
| CIA
xxx |
FBI
xxx |
VYHLEDAVACE
HLEDÁNÍ LINEK A LIDÍ |
| unforgettableczech.com
xxx |
eurorailways.com
xxx |
ceska media
xxx |
| czech.org
xxx |
czech.com
xxx |
prague.indymedia.org
xxx |
| czechbrowser.com
xxx |
czechrepublicseek.com
xxx |
czech-tourism.com
TURISTIKA V CR |
| ctg.cz
Czech Travel Guide |
czecham.com
Czech AM-Morning News Digest |
cas.cz
Academy of Sciences of the CR |
| ncsml.org
National Czech + Slovak Museum + Library - Cedar Rapids, Iowa USA |
czechcenter.com
Czech Center New York |
fsv.cvut.cz
Czech Orienteering Federation |
| dictionaries Cz/A
xxx |
dictionaries A/Cz
xxx |
hotelsczech.com
xxx |
| czechphilharmonic.cz
xxx |
iarelative.com
xxx |
romanticczechtours.com
xxx |
| czechheritage.org
Czech Heritage Society of Texas |
cgu.cz
Cesky geologicky ustav |
texasczechs.homestead.com
xxx |
| cgsi.org
Czechoslovak Genealogical Society Int'l |
rootsweb.com | csagsi.org
xxx |
| E-MAILY: Jan Sammer (Czech Coordinating Office) |
E-MAILY: Petr Bisek (Americke Listy) |
E-MAILY: (Spolek pro vedy a um., Washington) |
HOME |
||
| SUPERHOME
DARIUS.CZ |
HOME AGENTURA
E-ZIN AGENTURA NIKOLA |
HOME ZVON
HNUTI ZVON |
HOME |
||
| HOME USA
AMERIKA NA KŘIŽOVATCE |
HOME AGENTURA
E-ZIN AGENTURA NIKOLA |
HOME ZVON
HNUTI ZVON |
