HAVEL 4

Novoroční projev prezidenta republiky Václava Havla
------------------------------------------------------------------------
Česká televize, Český rozhlas, Praha, 1. ledna 1996

Vážení spoluobčané,
jsme, či nejsme spokojeni s vývojem v naší zemi? To je otázka, nad kterou se spolu s vámi každoročně zamýšlím. Různé průzkumy veřejného mínění říkají, že značná část občanů je v podstatě spokojena. Je-li tomu tak, je to dobrá zpráva. Tato dobrá zpráva však nemění nic na faktu, že mnozí z vás jsou zklamáni a nespokojeni, ať už proto, že podle jejich mínění nedostatečně čelíme bezpočtu nedobrých věcí, kterými jsou změny v naší zemi provázeny, anebo proto, že opouštíme ideály, jejichž jménem jsme se rozloučili s komunismem, a neplníme cíle, které jsme si předsevzali.

Rád bych se dnes obrátil především k těm z vás, kteří ve větší či menší míře chovají tyto pochybnosti, a pokusil se je uklidnit či povzbudit. Povzbudím-li přitom i ty, kteří jsou spokojeni, budu tím raději.

Letěl jsem nedávno vojenským vrtulníkem nad bosenskými horami a vinou nezvykle silných turbulencí se s námi vrtulník velmi nepříjemně zmítal. Neskrývám, že jsem měl strach. Jediné, co mne uklidňovalo, bylo pomyšlení, že se to občas stává, že skutečné nebezpečí není větší než kdykoli jindy a že turbulencemi dříve či později proletíme do klidnějších vzdušných poměrů.

Myslím, že i soudobý vývoj naší společnosti prochází občasnými turbulencemi. Nemůže tomu být jinak: vždyť stále ještě přecházíme z jednoho systému do systému úplně jiného, do systému, o němž jsme sice hodně slyšeli, ale který z vlastní zkušenosti většina z nás neznala. Taková změna se neobejde bez mnoha menších i větších otřesů. Rozpadá se celá stavba jistot, o nichž jsme sice věděli, že dusí naši svobodu a tvořivost, ale na něž jsme si přesto do jisté míry zvykli. Dnes a denně jsme všichni stavěni před úkoly, které jsou pro nás nové, a dnes a denně musíme řešit problémy, které jsme dříve řešit nemuseli. Mnozí z nás asi vůbec netušili, že svoboda je provázena tolika nároky na odpovědnost. Mnozí se pokoušejí této odpovědnosti zbavit, ať už tím, že se křečovitě drží dřívějších návyků, nebo tím, že ze všeho viní jiné, nebo tím, že na svou odpovědnost rezignují. Stručně řečeno: kolem nás i v nás se všechno tak rychle mění, že se nelze divit, má-li někdo občas pocit letu turbulencemi a vyvolává-li to v něm nervozitu.

Co proti takovému stavu ducha dělat?

Myslím, že klid musíme hledat a nalézat především sami v sobě. Musíme hledat skutečné příčiny vlastní nervozity a skutečné kořeny problémů, které nás tíží, a sami dělat vše pro to, abychom touto fází dějinného vývoje prošli bez velkých šrámů na duši. Nic naplat: na každém z nás záleží, jak brzy a v jakém stavu se přeneseme do klidnějšího ovzduší.

Je pochopitelné, že nervozita, o níž tu hovořím, vede leckoho k tomu, že si poněkud zjednodušuje její příčiny. A co je v tomto směru snazšího než prostě říct, že někdo nesplnil naše očekávání a vzdálil se ideálům a cílům, o něž nám všem původně šlo?

Těm, kteří takto uvažují, bych rád něco řekl.

Ano, existují určité hodnoty, o nichž jsme se shodli, že musí být základními kameny naší demokratické státnosti. Jsou to úcta k lidským právům, idea právního státu, respekt k demokratickým institucím, principy tržní ekonomiky, ochrana duchovního a kulturního dědictví národa i životního prostředí, v němž žije, tvorba občanské společnosti.

Ano, každý, kdo se zajímá o společenský a hospodářský život své vlasti, má nějakou určitější či méně určitou představu o jeho lepší podobě. Já sám přece často mluvím o potřebě společné vize a o nutnosti shodnout se na některých dlouhodobých cílech, k nimž by mělo všechno politické snažení směřovat.

Ano, vedení státu, vláda i politické strany či jednotliví politici hovoří o konkrétních cílech, kterých bychom měli ve společném zájmu dosahovat.

To všechno je pravda a je to správné.

Přesto by byl hluboký omyl domnívat se, že všechny obecné i konkrétní cíle společenských přeměn lze předem a beze zbytku, jednoznačně a kompletně popsat, doplnit přesným harmonogramem jejich plnění a pak jen mechanicky tento program plnit v naději, že až bude všechno splněno a v napsaném seznamu jako splněné odškrtnuto, ztratíme důvod se čímkoli nadále trápit či cokoli vymýšlet, protože nastane ráj na zemi a bude stačit, když ho budeme udržovat v provozu.

Tak to v životě ani v dějinách nechodí a jen beznadějní doktrináři či lidé nebezpečně propadlí nějaké ideologii si mohou něco takového myslet. Ostatně tímto způsobem uvažovali komunisté a všichni víme, jak to s jejich utopií dokonalého světa nakonec dopadlo. Podobně nesmyslné by bylo, kdyby dnes někdo doufal, že samo zřízení demokratických institucí a pouhé stanovení pravidel volné hry tržních sil a svobodného podnikání automaticky zaručí, že všechno je navždy v pořádku a naše země bude už natrvalo a bez problémů vzkvétat.

Není žádného konečného a definitivního cíle, kterého lze jednoho dne dosáhnout, aby se pak dalo už jen odpočívat. Dějiny i politika mají naopak povahu cesty. Je to cesta, která nikdy nekončí a která je neustálým hledáním, neustálým tázáním, trvalým dialogem ideálu se skutečností, životem, jeho proměňujícími se zájmy a nově získávanými zkušenostmi. To, co nazývají politici cíli, nejsou žádné konečné mety dějin, ale orientační znamení, lemující tuto cestu.

Mám pocit, že mnozí z vás, kteří jsou tak či onak zklamáni, jsou v zajetí chybné představy, že na začátku nové cesty, po které jsme se před šesti lety vydali, byl či měl být nějaký hotový, přesný a nezměnitelný koncept lepšího světa, a že vše špatné, co kolem sebe denně vidíme, je důsledkem jakési osudové odchylky politiků od tohoto ideálního konceptu.

To, co tu říkám, neznamená samozřejmě, že ten či onen z nás nedělá na této cestě chybné kroky. Politici chybují - tak jako všichni ostatní - a chybují-li moc, pak si můžeme ve volbách zvolit jiné. Bylo by však bláhové domnívat se, že existuje taková politická sestava, která má v kapse lék na všechno a která nikdy žádné chybné kroky udělat nemůže. Bude-li vám to někdo před volbami o sobě tvrdit, pak byste se před ním měli mít spíš na pozoru než podlehnout jeho vábivému hlasu a doufat, že právě on je schopen všechno vyřešit, včetně toho, co si musíte, ať už se vám to líbí nebo nelíbí, vyřešit jen a jen vy sami.

Nerad zaplňuji své projevy výčtem našich úspěchů. Ty by měly mluvit samy za sebe. Když tu je ale řeč o cílech a o tom, zda jsme jich dosáhli, či nikoliv, nemohu se aspoň stručně nezmínit o několika úkolech, které jsme si dali a které jsme prokazatelně splnili.

Ačkoli patří naše republika k nejmladším státům v Evropě, její mezinárodní postavení je velmi dobré: jsme respektováni jako země politicky stabilní, která poměrně rychle postupuje v transformaci všech oblastí společenského života, má velmi dobré vztahy se svými sousedy a nezříká se své spoluodpovědnosti za mír v Evropě i ve světě. Naposledy jsme tento postoj prokázali rozhodnutím vyslat naše vojáky do Bosny a Hercegoviny, aby tam pomáhali zajišťovat dodržování mírových dohod. Dík odpovědnému vztahu k dění ve světě i dík našemu úsilí doma jsme se výrazně přiblížili demokratickým státům západního světa a jejich společným institucím. Myslím, že naše nedávné přijetí do organizace nejrozvinutějších zemí to přesvědčivě dokládá.

Většina našich podniků už má opět své konkrétní vlastníky, významné ekonomické ukazatele jsou nad očekávání příznivé, naše měna se přibližuje plné směnitelnosti. S tisícem a jednou věcí v naší dynamicky se proměňující ekonomice nemusíme být spokojeni, ba mohou nás právem rozčilovat, ale dobré celkové výsledky nemůže, zdá se mi, nikdo soudný popřít. Za obzvlášť důležité považuji, že jich je dosahováno v podmínkách relativního sociálního klidu.

Nemála předsevzatých cílů bylo dosaženo v budování moderního demokratického právního řádu. Každý měsíc podepisuji nové zákony, z nichž mnohé mají zásadní význam, protože dotvářejí náš ústavní systém, jako například zákon o volbách, umožňují reformu sociálního systému, určují podmínky tvorby neziskového sektoru či umožňují transformaci mnoha dalších oblastí hospodářského a společenského života.

Uznání a dík patří vám všem, ať už jste podnikateli, zaměstnanci, vojáky, diplomaty, učiteli, lékaři či čímkoli jiným, a samozřejmě i vládě, parlamentu, obecním samosprávám a celé státní správě. Nebo abych byl přesnější: uznání a dík patří všem, kteří své povolání vykonávají poctivě, v souladu se zákony i obecným prospěchem, a kteří respektují všechna práva svých spoluobčanů a bližních.

Jsem hluboce přesvědčen, že ti, kteří tvrdí, že jsme nedosáhli žádného z cílů, jež jsme si dali a jejichž splnění jsme slibovali, jsou nespravedliví ke všem, kteří - nejednou za cenu nemalých obětí - přispěli k nepopiratelným úspěchům naší republiky.

Čím by byl seznam splněných cílů či dosažených úspěchů delší, tím bych byl pochopitelně šťastnější. Ale i kdyby byl sebedelší, nikoho by neopravňoval k tvrzení, že jsme už na konci cesty.

Dějiny, opakuji, nikdy nekončí a nemají ani své konečné cíle. Stejně tak nikdy nekončí budování státu. Je to živoucí proces, plný překvapení a dramat, který nikomu a v žádném okamžiku nedává důvod k pocitu, že dílo je hotovo. Ba dokonce ani program tohoto díla či vize, kterou sleduje, nejsou nikdy hotové. Naopak: vyvíjejí se trvalým stykem s životem a dějinami, čímž je zároveň trvale spolutvoří.

Není-li v politice konečných cílů, existuje v ní nepochybně směr a spousta dílčích úkolů jakožto směrových ukazatelů či našich průvodců na cestě.

O několika těchto ukazatelích dalšího směru bych se teď rád zmínil.

Za nejdůležitější v nadcházejících měsících i letech považuji nutnost upnout všechny síly k pěstování lepšího mravního klimatu v zemi. Všichni ve svém okolí slyšíme o alarmujícím rozsahu korupce, vesměs bohužel neprokázané, všichni zneklidněně sledujeme zprávy o ohromných daňových únicích a nejrůznějších typech majetkových a finančních spekulací, o stále vysoké kriminalitě, o trvale rostoucí závislosti mladých lidí na drogách, o množících se projevech rasismu a o mnoha dalších věcech, které nás nutí zamýšlet se nad tím, zda je naše společnost zdravá. Jsme jen lidé, andělským sborem nebudeme nikdy, ale to nás nevyvazuje z povinnosti dělat vše pro to, aby těchto nedobrých úkazů aspoň ubývalo. Je to velký úkol pro politiky i zákonodárce, učitele i rodiče, intelektuály i kněze, lékaře i soudce, státní zástupce i policisty, je to vlastně úkol pro nás všechny, pro celou společnost. Mravní klima v naší zemi se musí změnit. Nikdo si nesmí myslet, že tržní ekonomika znamená právo libovolně se obohacovat na úkor jiných, nikdo si nesmí myslet, že svoboda a demokracie dávají komukoli právo ohrožovat svobodu a životy druhých. Kvalita práva, kvalita jeho uplatňování a míra obecné úcty k němu závisejí na síle mravních hodnot, které společnost vyznává a pěstuje, a na síle, s níž je schopna je prostřednictvím všech svých institucí prosazovat ve veřejném životě. Všechny úspěšné politické a hospodářské systémové změny, které jsme provedli, nám nebudou mnoho platné, bude-li mezi námi převládat morálka džungle. Obzvlášť důležitou roli tu hrají politici: míra jejich politické kultury, kterou lze denně sledovat na televizních obrazovkách, v rozhlase či v novinách, bezprostředně ovlivňuje kulturu vztahů v celé společnosti. Ať to zní komukoli jakkoli nemile, jsem hluboce přesvědčen, že stav mravního ovzduší ve společnosti stále záleží nejvíc na nás, kteří jsme byli vámi, občany, pověřeni politickými funkcemi.

Pokud jde o ekonomiku, zdá se mi v tuto chvíli, že je třeba udělat vše pro to, aby bylo - především zpřesňováním příslušných zákonů - zprůhledněno vlastnictví a nakládání s majetkem. Jde totiž o oblast, kde je v zákonech ještě mnoho mezer, jimiž se mohou prosoukávat podvodníci vzhůru a propadat peníze slušných lidí do nenávratna. Dalo by se to zjednodušeně vyjádřit připomenutím obecně známého pořekadla: příležitost dělá zloděje. Stát by měl, podle mého mínění, věnovat více pozornosti - samozřejmě způsobem odpovídajícím tržnímu prostředí - restrukturalizaci naší výroby, především ve strategicky důležitých oblastech a v oblastech sociálně citlivých, jako je například bytová politika. Neméně důležitá, zvláště z dlouhodobého hlediska, je tvorba takových pravidel hospodářského života, která by výrazněji než dosud brala v úvahu ekologické zájmy společnosti. Jsem zneklidněn mnoha věcmi, například tím, jak trvale roste vývoz surovin tvořících nerostné bohatství naší země. Považujeme se za zemi rozvinutou, přírodních zdrojů mnoho nemáme, a přesto často s nimi nakládáme, jako kdybychom byli zemí rozvojovou a byli víc odkázáni na různé kamení, které jsme zdědili, než na vlastní um.

Za velký úkol pro budoucnost považuji decentralizaci státu, založenou na důvěře v občany. Stále je ještě před námi transformace celé rozpočtové a příspěvkové sféry a s tím související vznik neziskového sektoru. Tyto změny by měly vést k postupnému, avšak trvalému snášení některých přerozdělovacích procesů z centrální úrovně na různé úrovně nižší a v důsledku toho i ke snižování daní. Vím, že toto všechno je úkol na dlouhá léta a že se všech absurdních pozůstatků totalitního režimu a jeho nesmyslných vyhlášek o hospodaření státních organizací nezbavíme ze dne na den, přesto se mi však úsilí v této oblasti jeví jako svrchovaně důležité, ba přímo uzlové pro tvorbu skutečné občanské společnosti. Nejzřetelněji naléhavost těchto změn pociťujeme dnes ve zdravotnictví, zdaleka však nejde jen o ně. Kdosi řekl, že demokracie je nádoba, jejímž obsahem musí být občanská společnost. Nevěřím, že by kdokoli z nás byl uspokojen tím, že máme nádobu bez obsahu. Prakticky by to znamenalo, že si ve volbách můžeme vybrat jednou za čas mezi různými politickými stranami, ale že každodenní vliv na věci veřejné beztak nemáme.

I když to mnozí občané asi ve svém každodenním životě jako nejaktuálnější nepociťují, z hlediska klidného života budoucích generací je nesmírně důležité dnes a denně pracovat na tom, aby naše země byla vskutku pevně zakořeněna v politických, hospodářských a bezpečnostních strukturách euroatlantického demokratického prostoru. V úsilí, které v tomto směru vyvíjí naše zahraniční politika, je třeba nepolevovat, ba řekl bych, že bychom mohli být ještě důraznější. Nás sice nikdo bezprostředně neohrožuje, uvědomme si však, že žijeme v historicky zcela výjimečné době, kdy se z trosek rozděleného světa rodí nový světový pořádek a kdy se rozhoduje možná na desítiletí, ne-li na staletí o osudu těch, kteří přijdou po nás.

Ani ve věcech, o nichž jsem právě mluvil, neexistuje hotový soubor návodů, kterých se stačí držet, a je vyhráno. I to všechno předpokládá vytrvalou a houževnatou práci, založenou na otevřenosti vůči všem neodhadnutelným projevům života. Kdo je uvězněn v krunýři ideologických dogmat, ať už pravicových nebo levicových, ten nám mnoho nepomůže. Spíš bych sázel na lidi, kteří si jsou do té míry jisti svou vlastní totožností i svými ideály, že jsou schopni naslouchat jiným, nebát se vlastního názorového vývoje a neuchylovat se pod ochranný deštník jednou provždy hotových pouček.

Vážení přátelé,

vstupujeme do roku voleb do Poslanecké sněmovny i do Senátu. Vstupujeme tedy do roku, v němž si poprvé jako občané samostatné České republiky svobodně zvolíme své politické představitele. Nevyužiji postavení člověka, který byl do své funkce - na rozdíl od ostatních - zvolen už v podmínkách samostatného státu, k tomu, abych vám radil, koho máte volit. Věřím pevně, že se rozhodnete pro ty strany a pro ty politiky, u nichž naleznete vůli pokračovat v započaté transformaci a odvahu neustrnout na tom, čeho už bylo dosaženo. Věřím, že dáte hlas těm, u nichž cítíte, že sice naslouchají vašemu hlasu, ale zároveň dokáží stát na svém i proti nepřízni obecného mínění, kteří rozumějí své věci, a právě proto nejsou zotročeni ideologickými floskulemi jakéhokoli druhu. Věřím, že si zvolíme lidi slušné a s vlastním rozumem, tedy nikoli ty, kteří jen papouškují názory jiných a touží po výhodách moci.

Masaryk napsal, že demokracie je diskuse. Byl bych rád, kdyby i nadcházející předvolební kampaň měla povahu diskuse, a nikoli zápasu, boje, arény či ringu. Názory vlády, stran, poslanců i prezidenta se mohou v mnohém lišit, tyto rozdíly by však neměly ústit v mocenské šarvátky, intriky, urážky či nejrůznější rány pod pás. Měly by být naopak živnou půdou věcné a slušně vedené diskuse o charakteru našeho státu, o cestě, kterou se ubíráme, i o jednotlivých orientačních bodech, které je účelné si určit. Stručně řečeno: přeji nám všem ve volbách úspěch!

Milí spoluobčané,

loni jsem v tento den mluvil o naději. Dnes jsem mluvil o cílech, o jejich různé povaze, o cestě a jejím směru. Mým nevysloveným úmyslem však bylo opět ve vás posílit naději. Naději jako jednu z tváří či jeden z rozměrů naší společné cesty životem.

Kromě společné cesty existuje ovšem ta jedinečná, kterou jde každý z nás sám a jen za sebe. Byl bych rád, kdyby ta jedinečná cesta každého z nás byla usnadněna, a nikoli zkomplikována společnou cestou, na níž se shodujeme či shodneme.

Přeji nám všem, abychom dobře snášeli turbulence, které jsou nevyhnutelné, vědomi si, že jimi proletět musíme, chceme-li vůbec někam doletět. A zároveň přeji nám všem, abychom se učili stále lépe zabraňovat turbulencím, které jsou zbytečné. Mluvím o těch, jež si způsobujeme sami.

Dovolte mi na závěr jednu vážnou a upřímně míněnou výzvu nám všem: pokusme se hledat v sobě vyrovnaný nadhled a šířit kolem sebe klid! Pokusme se být k sobě slušnější a víc si vycházet vstříc! Zkusme se mít navzájem víc rádi!

Podaří-li se nám to, procento spokojených lidí určitě vzroste.

Přeji vám hezký dnešní den a všechno dobré v roce 1996!

Novoroční pozdrav prezidenta republiky Václava Havla
------------------------------------------------------------------------
Praha, 1. ledna 1997

Milí spoluobčané,
dovolíte-li, začal bych tentokrát trochu osobněji. V roce, s nímž jsme se právě rozloučili, jsem se dvakrát ocitl tváří v tvář smrti. Poprvé, když si přišla pro bytost mi nejbližší, a podruhé, když nedávno kroužila kolem mého nemocničního lůžka. Obě tyto veskrze osobní, nepřenosné a nesdělitelné zkušenosti neznamenaly pro mne kupodivu jen velké trápení, nevedly k pouhému pocitu, že svět je ke mně nespravedlivý, nebo dokonce k pocitu marnosti a beznaděje. Naopak: oba tyto zážitky jsem k vlastnímu překvapení vnímal jako velké výzvy k novému a daleko hlubšímu zamyšlení o světě, v němž žijeme, o sobě samém, o záhadném řádu našeho bytí a o množství znamení či skrytých poselství, která k nám z nitra tohoto řádu zaznívají a jichž si většinou nevšímáme. A s novou naléhavostí jsem například pochopil, že jediným skutečným zdrojem vůle k životu je naděje, naděje, jakožto vnitřní jistota, že i to, co se nám může jevit jako ryze nesmyslné, může mít svůj hluboký smysl a že je naším úkolem, abychom ho hledali. Pochopil jsem rovněž asi o něco lépe než dřív i to, proč bez lásky k bližnímu přestává být lidský život lidským životem hodným toho jména.

My všichni, občané České republiky, jsme prožili v minulém roce mnoho důležitých, krásných i bolestných věcí jako jedinci i jako společenství. Mezi ty méně povznášející a méně radostné zkušenosti minulého roku patří například znechucující politické šarvátky, jimiž byly provázeny dvoje důležité volby do zákonodárných sborů; patří mezi ně podivné bankovní krachy, těžko srozumitelné a těžko postižitelné majetkové spekulace či přímo krádeže obrovských rozměrů a spousta dalších věcí, které bych nazval odvrácenou tváří naší privatizace a vůbec naší ekonomické reformy.

Rád bych vás dnes požádal o jediné: abyste všechno trpké, nechutné, odpudivé a nespravedlivé, s čím se v našem veřejném životě setkáváte, nepřijali jako něco, co prostě být musí, protože svět je špatný, vždycky špatný bude a jiný ani být nemůže. Prosím vás naopak, abyste se pokusili všechny tyto ošklivé věci pochopit jako varovná znamení, vyzývající nás všechny k novému a hlubšímu přemýšlení o smyslu našich společných věcí. Z desítek možností, jak znamení tohoto typu číst, uvedu jedinou: nedopustili jsme se - byť třeba v dobré víře - velkého omylu, když jsme z člověka udělali pouhého tvůrce zisku, jehož iniciativa povede automaticky k obecnému prospěchu? Ano, kdo jiný je tvůrcem hodnot, než svobodný člověk? Ale cožpak je člověk jen tímto? Což není zároveň bytostí, která ráda vymění tři privatizační fondy za jeden vlídný úsměv či láskyplné pohlazení, a což není zároveň bytostí, které jsou k smíchu všechny řády, normy a předpisy a jejímž jediným cílem je ošidit a okrást druhé? Což není někým, kdo se chce nezištně účastnit veřejného života a dělat dobré věci pro své bližní, a což není zároveň někým, kdo plive na všechna základní pravidla lidského soužití? To všechno je tajemství jménem člověk a kdo z politiků na to jen na okamžik zapomene, dopouští se chyby pro společnost možná osudové.

Myslím si, vážení přátelé, že by bylo skvělé, kdyby s příchodem nového roku skončil čas neustálého vzájemného osočování a účelového obviňování a nastal čas vskutku vážné a věcné rozpravy o smyslu, budoucnosti a směřování našeho mladého státu.

Rád bych vám všem, kteří jste mne podporovali v době mé nedávné nemoci, poděkoval a ujistil vás, že i nadále bych rád nejlépe, jak budu schopen, byl tím, na koho se můžete spolehnout.

A ještě jeden svůj pocit tu musím na závěr říct: jsem si každým dnem jistější, že by vůbec neškodilo, kdybychom udělali něco pro to, aby tu a tam přece jen zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí.

Přeji vám všechno dobré v roce 1997.

Novoroční pozdrav prezidenta republiky Václava Havla
Česká televize, Český rozhlas, 1. ledna 1998

Milí spoluobčané,
jak víte, politická situace v naší zemi není v tuto chvíli příliš radostná.

To by samo o sobě tolik nevadilo, kdyby politika byla jen nějakým úzkým a víceméně izolovaným výsekem našeho světa, který si žije svým životem, ostatní lidi nemusí příliš zajímat a s naším světem jako celkem je spojen právě jen v té omezené míře, v jaké je s ním spojen kterýkoli jiný jeho výsek. Tak tomu ale bohužel není: politika se svými důsledky přímo dotýká života každého z nás. Od všeobecné atmosféry života, přes pocit právní jistoty a spravedlnosti obecně, zkušenost se státní správou, občanskou bezpečnost až po hospodářské a sociální poměry - to všechno přece závisí na politice! Jaký tedy div, že bídu naší politiky tak či onak zakoušejí všichni?

Naštěstí tu jde ale o vazbu dvojsměrnou: politika sice zasahuje přímo do našich životů či myslí, ale my všichni zároveň přímo ovlivňujeme ji. Anebo není snad politika vždycky do určité míry zrcadlem obecných společenských poměrů či aspoň některých jejich stránek? Mohl bych dlouho mluvit o těch či oněch obecných předsudcích, myšlenkových stereotypech i pochybných, leč dlouho historicky utvářených modelech chování, náladách, ne-li přímo bludech, které se promítají do naší politiky z obecného stavu naší společné mysli.

Ti z vás, kteří si tuto propojenost politiky a obecného stavu ducha i společenských realit uvědomují, si dnes nepochybně kladou otázku: je-li politická situace v naší zemi tak neutěšená, co s tím uděláme? Čili: můžeme něco dělat pro to, aby se tato situace zlepšila a politika nás, občany, trvale neobtěžovala, ale naopak plnila svůj nejvlastnější úkol, kterým je služba všem občanům a práce pro relativně příznivé podmínky jejich života, anebo to máme nechat být a prostě si jen počkat?

Myslím, že jsou v zásadě dvě odpovědi na tuto otázku.

První odpověď: nemůžeme dělat nic. Politika je věcí "těch nahoře", my na ni nemáme žádný vliv - a to přesto, že je u nás demokracie - a tak jediné, co má smysl, je starat se každý sám o sebe, snažit se bezbolestně proplouvat poměry, tak jak se to dělalo za komunismu, a do ničeho se pokud možno neplést. Vždyť i kdyby měl člověk sebelepší úmysly a sebelepší povědomí o tom, co se má dít, beztak nic nezmůže, protože je pouhou jednou desetimiliontinou národa!

Druhá odpověď na tuto otázku zní jinak: žijeme přece konečně ve svobodných poměrech a demokratickém politickém systému, což znamená, že máme - z podstaty věci - vliv na věci veřejné, tedy i na politiku, včetně té nejvyšší. Už proto je naší povinností k sobě samým, k našim rodinám, k našim dětem, k našim přátelům, sousedům, známým a vůbec bližním, abychom tento vliv podle svého nejlepšího vědomí a svědomí uplatňovali. A to i za cenu, že se nám to krátkodobě nevyplatí. Dlouhodobý a společný zisk, o který se tím zasloužíme, musí tuto ztrátu mnohonásobně vyvážit.

Nemusím zajisté zdůrazňovat, kterou z těchto dvou odpovědí považuji za správnou a kterou považuji naopak za sebevražednou.

Správné je samozřejmě jít cestou důvěry v demokracii a vůle něco dělat ve prospěch obecné nápravy poměrů.

Postupovat opačně znamená rezignovat na prostor svobody, který se nám otevřel, nechat věci veřejné jejich samospádu a přistoupit na hluboce nebezpečný názor, že občan sám poměry beztak nezmění, nač by se tedy o cokoliv staral. Jak taková rezignace obvykle končívá, to ví každý, kdo chodil ve škole na dějepis: diktaturou těch, kteří obecné apatie využijí a zneužijí k tomu, aby zavedli vládu násilí. Tedy vládu, na kterou nakonec doplatí všichni.

Co ale konkrétně znamená jít cestou, kterou doporučuji, tedy cestou přijetí spoluodpovědnosti?

Tento rok budeme mít všichni, jak se zatím zdá, příležitost účastnit se dvojích voleb, jedněch - předčasných - do Poslanecké sněmovny, druhých - řádných - do obecních a městských zastupitelstev. Někteří z nás budou mít zřejmě možnost volit dokonce třikrát, totiž ještě do Senátu.

První, nejjednodušší a přitom nesmírně důležitou možností, jak ovlivnit běh věcí v naší zemi, je účastnit se všech těchto voleb. Bude to velká příležitost pro nás všechny, abychom po dobrých i špatných zkušenostech, jichž jsme nabyli, bezprostředně promluvili do toho, kdo bude v budoucích letech rozhodovat o věcech, které se nás všech bytostně týkají. To znamená, že sám sobě i nám všem nejlépe pomůže ten z nás, kdo bude pozorně sledovat politické dění, všímat si jednotlivých politiků i politických stran, číst jejich programy a posléze - na pozadí této své znalosti - volit vskutku odpovědně, tak, aby jeho hlas dostali ti, kteří to myslí nejpoctivěji a působí nejvěrohodněji.

To ale přirozeně není všechno. Naopak: je to jen začátek, první stavební kámen či samozřejmý předpoklad demokracie.

Neméně důležité, ne-li důležitější je všechno, co děláme dnes a denně, tedy nikoli jen ve sváteční den voleb. Způsob, jakým myslíme či nemyslíme o věcech tohoto světa, a míra, v jaké cítíme či necítíme odpovědnost za jeho stav; způsob, jakým pracujeme, jakým podnikáme, jakým respektujeme či nerespektujeme zákony; způsob, jakým se chováme ke svým spoluobčanům - to všechno dohromady a mnohé další věci spolutvoří společenské poměry, a tudíž i - byť nepřímo - politickou situaci.

Obzvlášť důležité přitom podle mého názoru je, zda se umíme navzájem nejen snášet, tolerovat či respektovat nebo si aspoň neubližovat, ale také, zda a jak se umíme navzájem sdružovat. Je tisíc a jeden dobrých způsobů sdružování, ať už na bázi profesní, kulturní, společenské, náboženské, odborové, politické, regionální či ekonomicky nebo jinak svépomocné, ale jsou i způsoby nedobré, například ty, jež jsou založeny na kolektivistickém principu, umožňujícím tíze a bolesti individuálního myšlení a individuální odpovědnosti, aby se příjemně rozplynuly v tupé oddanosti smečce.

Vážení přátelé,

často a dost ostře kritizuji politické poměry v naší zemi. Přesto se vám přiznávám, že neztrácím víru v naši dobrou budoucnost. Ptáte-li se, odkud ji čerpám, pak vám mohu odpovědět velmi jednoduše: z vás. Tedy ze svých spoluobčanů. To znamená z toho, co dobrého děláte nebo jste schopni dělat, z toho, co dobrého většina z vás v sobě chová a co mnozí z vás i projevují, ať už ve sféře podnikání, vzájemné solidarity, společné starosti o věci společného zájmu, profesní zdatnosti či občanského rozmyslu. Zatím se nebojím o tuto společnost ani o tento stát. Věřím, že jsme schopni nejen překonat potíže, které v této době máme, o nichž se dnes a denně píše či mluví a které mnozí z vás - a nejednou bolestně - pociťují ve svém každodenním životě, ale že jsme schopni překonat i potíže daleko větší, pokud by nás - nedejbůh - potkaly.

Věřím v to především proto, že v této společnosti dříme podle mého názoru velký a stále ještě málo či nedobře využitý potenciál schopností. Běží o to, aby byl tento potenciál vskutku plně rozvinut a využit a aby byly systematicky vytvářeny takové podmínky, které by mu to umožňovaly.

Naše země prochází v tuto chvíli dobou významné změny. Nejen, že se utváří nová vláda, ale možná se mění i celá politika. Doufejme, že se mění k lepšímu.

Do jaké míry a jak rychle se jí to bude dařit, záleží víc, než si uvědomujete, na každém z vás. Budete-li se všichni a navždy považovat za bezvýznamnou a bezmocnou desetimiliontinu občanů tohoto státu, pak věru moc dobrého od budoucnosti nemáte právo očekávat. Budete-li se ale každý cítit jedinečnou lidskou bytostí, tímto zázrakem všech zázraků, a proto i sebevědomým občanem, který je spoluodpovědný za život celku i za svůj stát, pak i vy máte důvod k naději.

Milí spoluobčané,

dovolte mi, abych pozdravil především ty z vás, kteří mají dobrou vůli, a požádal je, aby se nelekali překážek a snažili se všemožně promítnout svou dobrou vůli do svých činů, do činů, které - jakkoli se mohou zdát malé - se nakonec svými důsledky obrátí ve prospěch nás všech.

Přeji vám všechno dobré v novém roce a přeji vám především, abyste životní těžkosti, které vás potkají, přijímali statečně, moudře a s nadhledem.

Nevím, zda život jako takový je či není hezký. Vím ale, že je velkou výzvou pro každého z nás, aby se ho pokusil udělat hezkým sobě i ostatním. Pokoušejme se o to jako jednotlivá lidská stvoření, pokoušejme se o to i jako občané České republiky!

Děkuji vám za pozornost.

Novoroční pozdrav prezidenta republiky Václava Havla
------------------------------------------------------------------------
Česká televize, Český rozhlas, 1. ledna 1999

Vážení spoluobčané,
milí přátelé,
těžko se tomu věří, ale letos uplyne už deset let od strhujících dnů, kdy se téměř celá naše společnost spojila k nenásilnému odporu proti totalitnímu režimu a kdy se tento režim definitivně zhroutil.

Co všechno se v té době zhroutilo?

Především bezpočet velkých zdí, které nesmyslně rozdělovaly lidi, národy i celé kontinenty. Zhroutila se železná opona oddělující evropské národy podmaněné sovětským impériem od národů těšících se ze svobody; spadla zeď berlínská i vnitroněmecká; zhroutily se zdi mezi občany, které vybudoval vše prostupující strach.

Tyto historické změny otevřely prostor svobodě slova, pohybu, sdružování i podnikání, tedy svobodám, které byly odepřeny celým generacím, a umožnily, abychom postupně vybudovali všechny základní instituce demokratického řádu a vytvořili hlavní podmínky pro rozvoj tržního hospodářství. Nebýt tehdejšího pádu všech velkých zdí, nebyli bychom dnes státem vskutku nezávislým a obecně respektovaným jak pro své reformy, tak pro svou iniciativní zahraniční politiku.

Hodnoty, z nichž se dnes těšíme, nevznikly ovšem samy od sebe, bez lidského přičinění. Rád proto dnes - v duchu naší novoroční tradice - děkuji všem, kteří se o jejich rozkvět zasloužili či zasluhují.

Můj dík patří starším lidem, kteří navzdory své mnohdy nelehké sociální situaci a navzdory všem svým trpkým životním zkušenostem - anebo právě dík jim - věří v demokratický pořádek a podporují ho.

Uznání patří i všem mladým lidem, kteří už vyrůstali v nových poměrech, vnímají je jako samozřejmost, nejsou pokřiveni životem v komunismu a šíří kolem sebe svobodomyslné a přemýšlivé občanské sebevědomí.

Poděkovat je ale třeba i těm, kteří museli prožít celé své mládí a mnohdy i léta zralosti v dusnu totalitních poměrů, a přesto si zachovali elementární lidskou důstojnost a dnes se sžívají s novou situací a něco dobrého v ní dělají.

Vždy znovu je nutné opakovat, že jsme vděčni všem, kteří ideálu naší svobody něco významného obětovali, riskovali pro něj život nebo ho dokonce položili, ať už to bylo v zahraničním či domácím odboji, v komunistických věznicích či v mezinárodních mírových sborech.

Můj dík patří všem, kdo svou prací, ať ve státním či soukromém sektoru vytvářejí statky a hodnoty, které zlepšují náš život a prohlubují jeho kulturu.

Patří samozřejmě i všem našim krajanům, kteří jsou duchovně i citově spojeni s naší zemí a nejrůznějšími způsoby jí pomáhají.

Zvlášť rád bych poděkoval těm, kdo na půdě různých nevládních organizací či občanských iniciativ věcně mapují stav respektu k lidským právům v naší zemi, respektu k přírodě, ke krajině, k památkám, k živým tvorům; těm, kdo si uvědomují obecné souvislosti jevů, myslí i na vzdálená místa či vzdálenou budoucnost a odvážně překračují okruh všech dílčích, okamžitých a pomíjivých zájmů; a samozřejmě těm, kdo v různých nadacích či občanských sdruženích nenápadně a solidárně pomáhají svým bližním a přispívají tak ke vzniku skutečné občanské společnosti.

Náš dík patří novinářům, kteří slouží pravdě, jakož i všem politikům, kteří se snaží - ať už na místní úrovni či na úrovni státní - sloužit odpovědně svým spoluobčanům v souladu s prapůvodním smyslem politiky jako péče o věci obecné.

Velmi zřetelně tedy dnes děkuji všem, kdo svou příslušnost k našemu společenství chápou jako výzvu k solidaritě a tvůrčí práci ve prospěch celku, jakož i všem, kdo s nadhledem, dobrou myslí a velkorysostí přijímají každodenní starosti, včetně těch, které vyplývají z dnešních problémů našeho hospodářství.

Dámy a pánové,

před devíti lety jsem v tento den řekl, že jsem určitě nebyl do svého úřadu vynesen proto, abych vám lhal. Nechci vám lhát ani dnes, a zmíním se proto po pravdě i o tom, co mne na našich poměrech stále víc trápí.

Je to okolnost, že zlo, které jsme před devíti lety vyhnali dveřmi, se k nám začíná nenápadně vracet oknem. Zatím není příliš zjevné a nezachvátilo obecné poměry jako celek, není však proto méně nebezpečné.

Všimněte si: zbořili jsme sice už dávno velkou zeď, která nás oddělovala od demokratické Evropy, ale zároveň tolerujeme, že kolem nás a mezi námi zvolna a nenápadně vyrůstají zdi nové, o nic lepší než ty, které padly.

Tyto zdi nového druhu neoddělují od sebe jen jednotlivce či různé sociální skupiny. Ve varovně rostoucí míře oddělují i skupiny etnické. Jednou přitom mají podobu nálady protiromské, jednou protiněmecké; jednou protiruské, jednou protiamerické; jednou protičernošské či protiarabské, jednou obecně protievropské. Ba objevuje se tu i zeď, o níž jsme si mysleli, že nemůže být už nikdy vztyčena, totiž zeď antisemitismu. Mnozí z nás jako by dávali stále viditelněji průchod vlastnímu latentnímu rasismu či předstírali, že ho nevidí u jiných; mnozí jako by zapomínali, že měřítkem kvality demokracie je poměr k menšině, a začali znovu věřit v historicky tak neblaze proslulou ideu "práv většiny"; mnozí jako by se pokoušeli stovkami chytráckých argumentů zdůvodňovat sobě samým, proč je třeba relativizovat vlastní mravní imperativy; mnozí jako by opět nevěděli, že útok na svobodu jedněch ohrožuje svobodu všech.

Neúctou k lidským právům, rasismem a xenofobií to ovšem nekončí. Podivné zdi se začínají od jisté doby vynořovat i v politice: opět tu máme barikády, mobilizace, semknuté šiky, disciplinovaná hnutí i jejich různé zrádce. Ideál jedince, který se nestává sám sebou tím, že se uskutečňuje jako tvor společenský, ale jen či převážně tím, že se stará sám o sebe, jako by zaháněl tohoto jedince do jakési civilizační samoty, z níž mu posléze zbývá jediné východisko: mítinkový kolektivismus. Je to pochopitelné: tam, kde je svéprávná a zdola vznikající účast na životě veřejném trvale přezírána a podceňována, vniká nutně do poloprázdného prostoru mezi občanem a státem to nejlevnější a nejnebezpečnější: svůdná nabídka příslušnosti ke stádu či smečce. Jaký politický prapor vlaje na tribuně, není už tak důležité. Ostatně jedním se tento prapor vyznačuje vždy: má velmi syté národní barvy. Neboť oč jiného se lze opřít tam, kde selže vlastní rozum i vlastní svědomí, než o něco tak bez zásluh daného, jako je vlastní národnost?

A tak se tu znovu hlásí ke slovu naše známé a sebeničivé čecháčkovství jako krátkozraká starost jen o tu část vesmíru, která začíná a končí zdí vlastního dvorku oddělující to, co je automaticky dobré, od toho, co je automaticky podezřelé.

Krize sebedůvěry, prozrazující se potřebou člověka potvrdit si svou skvělost důrazem na rozdíl mezi skupinou soukmenovců a všemi ostatními, vede nutně i ke krizi smyslu pro autentickou lidskou pospolitost a pro elementární pravidla slušného lidského soužití. Z této krize pak vyplývá i mnoho dalších nedobrých věcí, které dnes můžeme kolem sebe pozorovat, od apatického vztahu k zákonům přes lhostejnost k osudu souseda až po veselý rozkvět politického intrikánství; od falšování historie a tvorby účelových mýtů přes vytvalou snahu ještě dál zatemňovat propojení ekonomiky s politikou až po pýchu zlodějů na ukradené milióny.

V prostředí plotů, dělících čar a nedůvěřivého či pohrdavého vztahu k jakékoli jinakosti bývají ovšem takové vlastnosti jako laskavost, vlídnost, nezištnost či bezelstná upřímnost předmětem tichého posměchu. Cynismu, kariérismu, závisti, zbabělosti a zlobě - zvlášť jsou-li zahaleny do svatouškovského hávu - se v něm naopak daří.

Duch zdí může mít nakonec jediný důsledek: nenápadné ochromení tak důležitých údů demokracie, jakými jsou princip občanské rovnosti, úcta k nezcizitelným lidským právům, vůle k soužití, respekt ke kulturní odlišnosti a svéprávné a odpovědné občanství.

Duchu zdí je třeba čelit.

Jsem přesvědčen, že to je v silách této společnosti. Stačí, když se ho nebudeme bát a když ho tak říkajíc obklíčíme svými lepšími vlastnostmi a začneme systematicky bořit po velkých zdech i zdi malé, které se pokouší tento duch stavět na vyprázdněných prostranstvích.

Naději vidím mimo jiné ve všech, jimž jsem před chvílí děkoval. Běží o jediné: aby v sobě obnovili či posílili chuť bojovat se zlem.

Vážení přátelé,

souběh dějinných pohybů tomu chce, že ve chvíli, kdy tu varuji před novými zdmi, začíná konečně nést své konkrétní plody naše úsilí odstranit všechny pozůstatky zdí starých.

Letos bude Česká republika přijata do Severoatlantické aliance, která se po letech úvah a váhaní začíná otevírat novým evropským demokraciím. Naše země tak bude mít poprvé ve svých dějinách pevné záruky vlastní bezpečnosti jako plnoprávný účastník systému kolektivní obrany demokratických hodnot v euroatlantickém prostoru. Nikdo dnes už nemůže říkat, že nás Západ nechce. Nadcházející členství ovšem pro nás neznamená jen bezpečnostní záruky, povinnost rychle a dobře si osvojit společné standardy a bez rozpaků přijmout příslušný díl odpovědnosti za mír. Znamená i právo legitimní účasti na rozpravách o budoucí podobě a úloze této aliance. Což podle mého přesvědčení znamená mimo jiné pokračovat v boření zdí a znovu a znovu zdůrazňovat, že rozšiřování Aliance ztratí smysl, skončí-li námi.

V letošním roce se pravděpodobně rozhodne i o tom, kdy se definitivně zboří další přehrada a my se staneme členem Evropské unie. Zda to bude dřív či později, záleží především na nás samých a na tom, jak dobře pochopíme význam evropské integrace. Toto "společenství hodnot a práva" je prvním reálným pokusem Evropy uspořádat sebe samu vskutku spravedlivě. Nemáme právo odsoudit nastupující generace k izolaci a úpadku tím, že se na tomto pokusu nebudeme vinou vlastní nedbalosti podílet. Míra našeho zápalu pro vizi sjednocené a zároveň různorodé Evropy založené důsledně na občanském principu navíc jasně napoví, zda máme v sobě dostatek energie a sebevědomí k tomu, abychom definitivně zahnali do světa stínů démona zdí.

A dovolte ještě jednu poznámku na téma dělení a spojování: před šesti lety vznikla samostatná Česká republika. Mnozí z nás, Čechů i Slováků, těžce nesli ztrátu společného státu. Dějiny však šly dál, na novou situaci jsme si postupně zvykali, zbyla jen příchuť rozpaků ze slovenského vývoje. Myslím, že důvod k rozpakům pominul. Slovenská společnost ukázala svou politickou kulturu a zralost a nepřímo, ale s konečnou vážností tím dala najevo, že nikdo nemá právo ji poručníkovat, poučovat ji či znevažovat její vůli k vlastní státnosti. Zdá se dokonce, že teprve dnes dostává naše někdejší rozdělení pravý smysl: teprve dnes se totiž můžeme bez zábran a jako opravdoví partneři podílet na tvorbě Evropy, v níž panují vzájemná úcta a princip rovnosti a spolupráce všech.

Vážení spoluobčané,

s překvapivou rychlostí vyvstává na obzoru našich dní obrys nového tisíciletí. Pokusme se nadcházejícímu věku přibližovat pokorně, s úctou ke všemu skvělému, čeho různé lidské kultury v uplynulých tisíciletích dosáhly, a s pocitem odpovědnosti za to, že toto dědictví zůstane uchováno a bude se dál rozvíjet v prostředí planetárního porozumění. Pokusme se přijmout ideu světa beze zdí mezi lidmi různých náboženství, různé barvy pleti, různých tradic a zvyklostí, různých jazyků a temperamentů. Pokusme se pochopit odpovědnost každého z nás za budoucí osudy lidského rodu jako organické součásti všeho, co na této Zemi vzniklo a vzniká a co spolutvoří velký zázrak bytí.

Přeji vám hezký zbytek dnešního dne a všechno dobré v novém roce!