B (BYLINÁŘ):HERBÁŘ-1/BEZ_1 IST ARCHEUS
---------------------------------------------------------------------
Bez černý (slov. baza čierna, Sambucus nigra L.) Část 1.

Autor: MUDr. Drahoslav Dostál (doplnil DN)

Předmluva ke 4. vydání brožury: Zcela rozebrané třetí vydání
a trvající zájem o monografii nás opravňuje a nutí k další edici
požadované publikace. Použili jsme této příležitosti a předkládáme
čtenáři celkově přepracovanou a po chemické stránce rozšířenou
monografii o černém bezu jako praktickou informaci o jedné z našich
nejrozšířenějších, přesto však málo využívaných léčivých rostlin.
V posledních letech se věnuje v odborných kruzích zvýšená pozornost
léčivým rostlinám jak co do obsahových látek, tak i jejich účinku.
Tyto jsou pak cennou surovinou pro mnohé látky, používané v chemii i v
lékařství. Monografie o černém bezu má tedy sloužit jako soubor
poznatků a zkušeností o této rostlině, neboť práce o ní jsou
roztroušeny v různých knihách a publikacích, mnohdy cizojazyčných,
širšímu okruhu zájemců těžko dostupných. Navíc jsou tyto informace
doplněny praktickými zkušenostmi autora a okruhu jeho přátel.
Předkládaná monografie není tedy ani zdaleka jednoznačným návodem k
léčení různých chorob, neboť v dnešním zdravotnictví využije každý
nemocný předně možnosti návštěvy a léčení u svého lékaře. Chce jen
upozornit na dosud ne zcela probádané účinky této drogy a informovat o
nich. Nepůsobí např. některé dosud objevené vlastnosti drogy na
zvýšenou tvorbu látek, tzv. endorfinů, resp. enkefalinů, které mírní a
tlumí bolest? Která látka a jakým mechanismem působí, že droga je
účinná proti některým virovým onemocněním, včetně viru chřipky stejně
dobře, jako mnohé moderní léky s protivirovým účinkem?
Podle výzkumů v USA v 90. letech 20. století účinek mnohých
preparátů dokonce předčí! (D. N.)
Za povšimnutí stojí i ekonomické využití u nás velmi rozšířené
rostliny. Pokud by tato svými analgetickými, potopudnými a
antiphlogistickými účinky mohla alespoň z části nahradit neúměrnou
spotřebu analgetik a antiphlogistik (Acylpyrin, Algena, Alnagon,
Ketofenylbutazon, Indren, Brufen apod.), pak by tato monografie
splnila své poslání.
Libuše Dostálová, dcera, MUDr. Drahoslav Dostál

Úvodem. Zmínky o bezu černém (Sambucis nigra Linné) nacházíme již
v zachovaných starověkých spisech řeckých, římských a středoasijských
lékařů. K těmto patřili známí Hippokrates, Galenos, Avicenna, později
i Paracelsus. V encyklopedii Naturalis Historiae L. XXXVII zmiňuje se
C. Plinius Sec. o léčivé moci černého bezu. Také tehdejší pastýři
znali černý bez, ze kterého si zhotovovali píšťalky. Podle jejich
pověry musely být řezány dřevnaté větve keře daleko od lidských
příbytků, aby kohouti svým kokrháním nepokazili hlas těchto píšťal.
Také současní pamětníci z venkova si jistě vzpomenou,, jak si děti
dělaly z bezu různé stříkačky a bouchačky. Z kořenových svalků bezu
byly vyřezávány dýmky a tabatěrky, jako náhrada za drahé vřesové
dřevo.
Také já jsem náhodou zjistil léčivé účinky bezu a proto jsem se o
tuto rostlinu začal zajímat. Po dvacet let jsem sbíral vše, co bylo o
bezu řečeno a napsáno. Svou pozornost jsem věnoval hlavně plodům -
bezinkám - jejichž léčivou sílu jsem vyzkoušel sám na sobě. Ve starém
lidovém lékařství jsou většinou zmínky o léčení květy, někdy i listy s
kůrou, málo však o léčení plody. Také odborná lékařská pojednání o
léčivém účinku plodů jsou dosti vzácná. Snad i proto byla léčba plody
málo vyhledávána. Bezinky za syrova jsou totiž dosti nechutné a mnozí
lidé je nesnášejí. U nás byla znalost antineuralgických vlastností
bezinek poprvé zveřejněna Dr. Epsteinem, jehož málo známá publikace
vznikla právě v Praze. A proto se jí zabývám dále poněkud obšírněji. Z
našich lékařů se o ní zmiňuje zvláště Dr. K. Müller (1936). Bezinky
jsou výborným lékem na ischias, migrény, a některé neuralgie.
Ischias - zánět sedacího nervu, podobně jako i jiná phlogistická
onemocnění jsou choroby velmi bolestivé, které se nevyhýbají ani osobě
lékaře. Na ischias se sice neumírá, někdy po čase sám přejde, ale
někdy úporně vzdoruje i naší moderní léčbě: antineuralgikům, léčbě
Ketofenylbutazonem nebo vitaminem B 12 a injekcím novokainu, a přece
je zde skutečně dobrý, většinu případů léčící a u nás v přírodě
rostoucí lék - bezinky. Je škoda, že u bezu, užívaného od pradávna
jako léku, byly využity právě bezinky jen jako potravina a ne jako
dobrý antineuralgický lék. A že tato léčivá schopnost byla známá jen u
Basků, až teprve v minulém století byla ověřena právě v Praze. Přesto
však je nedostatečně známa a využívána.
A právě toto je důvodem, že jsem napsal předložené pojednání.
Zároveň děkuji za úsilí a snahu profesoru MUDr. J. Kabelíkovi DrSc.
z 0lomouce, který mě svými radami a poskytnutím mnoha dalších pramenů
dal možnost vydat monografii v takovém rozsahu, v jakém dosud nebyla
publikována. Dr. František Opichal

1. VZHLED BEZU ČERNÉHO, JEHO VARIANTY, A CIZÍ PŘÍBUZNÉ DRUHY.
Je to keř, někdy až strom, 5 m vysoký, známý snad každému.
Botanicky - latinsky se jmwnuje Sambucis nigra Linné. U nás se mu říká
v každém kraji jinak - beza, bezinky, bezoví, kozičky, smradinky aj.
Jako keř má rozložité a křehké větve. Mladá kůra je zelenavě šedá,
bradavičnatá, starší často podélně rozpukaná. Jednoleté výhonky
obsahují bílou dřeň, lidově zvanou "duše". Dřeň pro svou lehkost a při
tom relativní pevnost byla užívána k některým fyzikálním
demnonstracím, např. ve statické elektřině. Mírně, specificky
zapáchající listy směřují vstřícně a jsou lichospeřené, 3 - 7četné,
vejčitě zašpičatělé, nestejnoměrně pilovité, z nichž je konečný list
největší. Květy tvoří ploché, složené okolíky, jsou žlutobílé, zprvu
vzpřímené, po odkvětu převislé a mají dosti příjemnou vůni. Velká
květenství jsou nápadnou ozdobou lesních podrostů, břehů potoků,
a zapomenutých zákoutí městských i venkovských zahrad. Kvetou v
květnu až v červnu a mají pětizubý kalich, čtyř až pětidílnou korunu,
5 tyčinek, dvou až třípouzdrý podkvětní semeník s trojdílnou bliznou.
Plody jsou normálně černofialové, jako malý hrách velké bobule (peckovičky),
obsahující 2.3 pecičky a dozrávají v srpnu až září. Plody jsou bez
nápadné vůně a mají slabě kyselou chuť.
Bez roste skoro všude - u potoků, na pokraji lesů, mezi různými
křovinami, často také tam, kde není vítán, jako plevel. Půdu si nevybírá. Roste v
městě i na venkově, hlavně ve starých, zanedbaných zahradách. Roste na
rumištích, starých dvorech, na výsluní i ve stínu, v suché i vlhké půdě. Nepotřebuje
zvláštního ošetřování. Má-li však zůstat vzhledný, je dobré vyřezat na
podzim staré větve resp. udržovat určitý tvar koruny.
O jeho rozšiřování se většinou starají ptáci. Je velkou chybou jej
všude vysekávat, jak se místy stalo módou. Vždyť je to dřevina velmi
užitečná, sloužící k výživě ptactva a je na místě zejména na
odlehlých, jinak neobdělávaných pozemcích a rumištích i v zelených
ochranných pásech a biokoridorech. Bez byl dříve dokonce pro své
léčivé vlastnosti sázen. Vdávala-li se totiž na venkově nevěsta, tak
dostala věnem také dvě sazenice bezu. Dvě proto, aby jednu vysadila
pod okno vedoucí do zahrady a druhou, aby zasadila u stodoly. Takový
byl dříve zvyk. Říkalo se, že na bezu má vše léčivou moc. Listí,
květy, kůra, plody i kořen. Sazenice bezu se sadila pod okno vedoucí
do zahrady proto, aby nemocný mohl ze světnice otevřít jen okno a
utrhnout si z bezu potřebný lék, aby pro něj nemusel na zahradu ani
chodit. Druhou sazenici bezu zasadila u stodoly proto, poněvadž
odpuzuje obilní škůdce, např. brouka pilouse, který napadá zrní, tedy
aby chránil ve stodole obilí. (Dnes, v době epidemie alergií můžeme těžko
někomu radit sázet si bez pod okno, neboť pyl bezu je silným potenciálním
alergenem. Pokud již alergii máme, nesázíme bez do zahrady raději vůbec.
Alergik by se neměl léčit ani čajem z bezového květu a už vůbec ne si tento
květ sušit v bytě. Přípravky z plodů a ostatních částí bezu alergikům nevadí. DN)

Podle Tokina odpuzuje bez i hlodavce - myši a krysy. Podle Mandause
čerstvé bezové listy vsunuté do krtčí chodby, zapudí krtka ze záhonů a
pařenišť, kde škodí podrýváním kořínků mladých sazenic. Týž autor
píše, že odvar z květů je insekticidní. Repelentní účinek není
samozřejmě všeobecný. Tak například plody bývají napadány zavíječem
paprikovým. Zvláště často, hlavně na mladých větvích se objevují černé
mšice Aphis sambuci L. Snad právě z obavy před ní bývá bez v zahradách
vysekáván. Děje se to však neprávem, protože na ovocné stromy tato
mšice nepřechází. Podle J. Holmana (entomolog, ústav ČSAV - písemné
sdělení), přechází na různé plevele jako šťovíky a marlíky, avšak v
žádném případě neohrožuje ani ovocné stromy, ani chmelnice. Tato mšice
bývá neprávem ztotožňována se mšicí chmelovou Phorodon (humuli) pruni
SCOP, mšicí, napadající rovněž i ovocné stromy. Vysekávat bez v sadech
a v chmelových krajích znamená podle Holmana ochuzování přírody a my
dodáváme: zbavovat ptactvo výživy, člověka pak obohacení jeho
jídelníčku a nadto účinného léku.
Právě naopak bez pro své vlastnosti, odpuzující škůdce, patří spolu
s ještě účinnějším, příbuzným bezem chebdím do ochranných pásů hlavně
zemědělských výroben. Ale i v parcích nacházíme jeho příbuzné, k nám
dovezené bezy a vyšlechtěné ozdobné druhy bezu černého: S. nigra var.
rotundifolia Andt. s trojčetnými listy, var. Laniciata Tr. s listy
stříhanými, var. sures Sveet s listy zlatavě žlutými, var. veriegata s
listy panašovanými. Jsou i formy s pyramidovou korunou, nebo naopak
převislou, smuteční, se zelenými, bíle čárkovanými plody (var. viridis
Ait. ), nebo s plody žlutobílými (var. leucocarpa Haynes ). Mičurin
vypěstoval odrůdu s plody zvlášť velkými. O dalších našich bezech se
zmíníme ještě v posledních kapitolách brožury.
V Kavinově slovníku (1942) a v Pilátově (1953) velkém díle
nacházíme další u nás pěstované a jinde se vyskytující druhy jako je
S. canadensis L. , stejných vlastností jako bez černý s plody
modročernými nebo černopurpurovými. Jeho plody, stejně jako naše
bezinky nutno velmi rychle sušit, neboť snadno plesniví. Má stejné
léčivé vlastnosti jako má i bez jihoamerický S. australis Cham. et
Schlecht , dále S. mexicana Presl. , kde byl dokonce lékem na malárii a
lues. Témeř nejedovátý má i kořen S. javenica B. , snad totožný se S.
chinensis Lindl . Tento je snad jen odrůdou S. thumbergiana Bl. , ale s
kořenem jedovatým. Jedovatý jako naše chebdí je S. Laureiniana Dl. ,
který je dnes považován za totožný s předešlým.
Jedlé plody má australský S. xantocarpa Müll. V parcích nacházíme
ještě S. epuloi Desv. ze severní Ameriky, S. pubescens Mich. a S.
coetules Rafin .
Obsahové látky a tedy i léčivost se mohou měnit nejen podle druhu a
odrůdy, ale pravděpodobně u téhož druhu podle lokality i ročního
počasí, neboť Epstein našel v deštivém roce bezinky málo účinné.

2. DROGY BEZU
V bezu obsažené účinné látky jsou rozmanité a jejich účinek na orga-
nizmus je velký.
V lidovém lékařství (Viz Fr. A. Novák 1952) jsou užívány k léčení
všechny části bezu. Nejčastěji jsou pro kuchyňské i léčebné účely
využívány květy a plody.
Černý bez je vyhledávanou bylinkou hlavně v zimě, kdy se používá
hlavně při nachlazeníc a různých bolestech.

Zvláště silně působí kořeny a kůra, u nichž požití
šťávy ve větší míře může působit až jedovatě. V literatuře je popsáno
úmrtí ženy, která zemřela na těžké průjmy po požití tří lžic korové
šťávy (Lewin 1962). Přesto nepovažujeme za správné zařadit bez mezi
jedovaté rostliny, i když si někteří lidé po větším požití bezinek
stěžují na bušení a bolesti srdce, tlak v nadbříšku a dochází i ke
zvracení a průjmu. V bezinkách se sice nachází kyanidový glykosid, ale
ten je běžný i v jádrech peckovitého ovoce. Jedovatost je totiž m.j.
otázkou množství.

Oficinální drogou bezu jsou hlavně květy, Flores Sambuci. Květ se
sbírá v květnu až červnu před úplným rozkvětem, za pěkného, suchého
počasí, kdy jsou korunky ještě uzavřené se skrytými prašníky v
korunce. Jsou-li již květy plně rozkvetlé, takže padají, když se
větvemi pohne, tehdy se již netrhají. Celá květenství se nechají na
lískách, nebo zavěšena na motouzech zavadnout, pak se odstřihnou na 1
cm od stonku a dosuší. Suché chvěty mají příjemnou vůni a jsou
slonovonově nažloutlé. Nahnědlé nebo tmavé květy lékárny a sběrny již
nepřijímají, nebo jen se značnou srážkou. Sběr může provádět i školní
mládež. (Sběr květů je nepřípustný pro alergiky.) Květy po usušení
váží 1/6 původní váhy a sběrny platí za I. jakost 8,- Kč za 1 Kg.
Lékárna pak prodává 50 gr za 3,- Kč (1983). Droga "Bezinkový květ" je
součástí mnoha léčivých čajových směsí, zejména projímavých
a potopudných . Také samotné květy jsou užívány při léčení horních cest
dýchacích . Zde je zvláště vhodná kombinace s lipovým květem.

Účinná průdušková směs při horečce: jitrocel, lípa, květ černého bezu,
mateřídouška, sléz, tužebník, lékořice, petrklíč (jad; Spirit 25/2004)

Odvar květu lze používat také jako kloktadlo při zánětu mandlí, dásní
a nosohltanu . Lidově je odvar z květů používán i proti bolestem zubů ,
kapán do bolavých uší a ve Francii jsou odvarem z květů vyplachovány
i záněty očí . Čaj bývá používán při bolestech hlavy a nespavosti .
Odvar z květů lze použít i jako obklad při spáleninách I. stupně, kdy
kůže je ještě bez puchýřů. Hlavní indikací bezového květu jsou však
horečky z nachlazení apod., zvláště v kombinaci s lipovým květem.
Uplatňuje se tu hlavně jejich potopudný účinek.
Květy pak také slouží k přípravě osvěžujících nápojů a pokrmu,
zvaného kosmatice. Květy osmažené v těstíčku jsou chutným pokrmem buď
slané jako řízky, nebo s cukrem jako moučníky nebo zelníky.
Ve starém lékařství se z květů destilovala ještě bezová voda - Aqua
Sambuci .

Druhou významnou drogou bezu jsou bezové plody, bezinky - Fructus
Sambuci (též Baccae seu Drupae, Crena Acteis). Dříve byly v lékárnách
oficinální, tj. povinné i přípravky z nich, dnes - na škodu věci - již
tomu tak není. Bezinky dozrávají v srpnu a sbírají se i v září, někdy
až v říjnu, zvláště tam, kde nejsou vystaveny stálému slunci. Sběr je
vhodné provádět několik dní po dešti (3. suchý den), kdy bezinky jsou
dobře oprané a obsahují jen menší množství vody. Přesto je vždy ještě
v pitné vodě opláchneme. Bezinky se sbírají, jsou-li dostatečně zralé,
bez zelených bobulí, poněvadž odtrhávání a oddělování zelených bobulí
je velmi zdlouhavé a zdržuje. Bobulky se trhají rukou. Lze si pomoci i
vidličkou nebo borůvkovým hřebenem, kterým se češou nejlépe. Lékárny
vydávají každý rok cenníky s návodem, jak bezinky sbírat a sušit, aby
byly vhodné pro výkup. Bezinky ztrácejí sušením až 7/8 své váhy a
sběrna platí za 1 kg sušených bezinek 7,60 Kčs (1983).
Návod na využití bezinek v kuchyni je uveden v dalších kapitolách.
Rovněž jsou využívány jako zdroj neškodného potravinářského
barviva.
Nasbírané bezinky se musí rychle zpracovat nebo usušit, jinak totiž
snadno plesniví.
Začátkem tohoto století byly oficinální drogou sušené bezinky
a zahuštěná šťáva (povidla, resp. marmeláda) Roob Sambuci (viz recept
č. 12). Bezinky upražené mají opačný účinek než čerstvé, zavařené nebo
sušené. Tyto jsou projímavé , upražené naopak staví .

Listy bezinkové, Folia Sambuci, se sbírají v květnu a červnu, kdy
je jejich účinek největší. Jsou močopudné a projímavé, proto podle
lidového rčení "čistí krev". Listy jsou podle lidové tradice způsobilé
k léčbě pouze 2 měsíce. Listy na čaj se berou čerstvé nebo sušené,
pokrájené, 1 lžíce na šálek se povaří 10 minut, pijí se 1-2 šálky
denně. Podle Dragondorffera (1898) se účinek sušením velmi sníží a po
delším uložení zcela ztratí. Farmakologie listů není dosud dostatečně
věfdecky prozkoumána.
Bezinková kůra Cortex Sambuci je dnes užívána v homeopatickém
lékařství a sice kůra z mladých větví. Sběr se provádí v březnu a
dubnu. Spodní kůra - lýko - chutná zprvu sladce a pak hořce a ostře.
Dříve byla užívána i kůra starších větví. Chceme-li ji sbírat dříve na
jaře, nebo již v zimě, musíme na podzim nebo na začátku zimy nařezat
jen horní pruty a dát je přes zimu do vody, která však nesmí
zamrznout. Pruty asi v prosinci začnou rašit a kůra se může loupat i
dřívě než v březnu a může být již v prosinci použita k léčbě.
Kůra má tytéž účinky jako listy, avšak daleko silnější, hlavně
močopudné a je s úspěchem požívána při vodnatelnosti. Čaj z kůry se
vaří - 1 kávová lžíce pokrájené kůry na šálek vody, 5 - 10 min vařit,
po vychladnutí na konzumní teplotu scedit. Čaj z kůry se vaří: 1
kávová lžička kůry na šálek vody, 5-10 minut vařit. Odvaru nutno
užívat menší množství než listí, 1-2 polévkové lžíce denně.
Účinek má vlastně lýko, ve starém lékařství zvané "spodní kůra". Ve
středověku se podle Alberta Velikého (Albertus Magnus 1193-1280)
věřilo, že je rozdíl, seškrabuje-me li lýko odspodu vzhůru ke konci
větviček nebo naopak. V prvním případě vyvolá zvracení, v druhém
průjem.
Bezinkový kořen, Radix Sambuci účinkuje ze všech drog nejsilněji.
Používá se jako kloktadlo, proti vodnatelnosti, proti zácpě a je silně
močopudný. Při používání je třeba velké opatrnosti. Může zde dojít,
jak již bylo řečeno i ke smrtelné otravě. Vzhledem k velmi hojnému
výskytu bezu nedochází k záměně drog bezu. Záměna by byla možná s
drogami horského bezu červeného, o němž píši v závěru této publikace.
Doba sběru drog:
květy ----- květen až červenec
listy ----- květen až červen
kůra ------ březen až duben
plody ----- srpen až září
kořen ----- (doba neurčena)

3. BEZ V LÉKOPISECH
Podle Zdenka Klena (1948) jsou květy černého bezu v lékopisech
většiny evropských států, v USA a Kanadě jsou místo nich květy
Sambucus Canadiensis L., který vídáme u nás v parcích. V Mexiku jsou
nahrazeny květy Sambucus Australis Chem. et Schlecht, který je v
tamější lidové medicíně (Aboriginci) užíván stejně jako u nás bez
černý. Bezinky jsou oficinální jen v lékopisu italském a čerstvé
bezinky v lékopisu švýcarském.
Německý lékopis DAB 6 vedle květů má v dodatcích (Erg B6) ještě
vodní destilát z květů (Aqua Sambuci) a marmeládu z bezinek (Succus
Sambuci inspiceatus - Roob sambuci.) Lékopis homeopatický HAB 1950 má
základní tinkturu z květů a listů a dále šťávu z vnitřní kůry mladých
výhonků (Sambucus e corica).
Kdysi byl z bezu, sladového extraktu a skořice vyráběn lék proti
černému kašli "Pnigodin" (sirup) . Madausův Sambucus Teep z listů
a květů bezu kanadského byl ordinován při katarech horních cest
dýchacích, zachlazení, záduše, svalovém a kloubovém revmatizmu. Pocení
nastává u většiny osob i bez horkého nápoje, ne však u všech. Lék
vyvolává ospalost , někdy tlak na prsou a působí značně individuálně.
Pět tablet je pro někoho málo, pro jiného mnoho. Za starých dob byl
v lékárnách vedle sirupu zhotovován i preparát s medem, zvaný "Mel
Sambuci" a bezinkové víno "Vinum sambuci".

4. CHEMICKÉ ROZBORY LÁTEK, OBSAŽENÝCH V BEZU
Ač lidé jedli bezinky již v době kamenné a léčebné používání bezu
je doloženo v nejstarších lékařských spisech, je výzkum obsahových
látek stále značně neúplný a zvláště jejich účast na léčebných
procesech stále nedostatečně známe. V květech, jako často již ve
květech vůbec, byly nalezeny sexuální hormony , nazvané Muchem (viz
Auster a Schäferová) thelikininy, které vyvolávají u myšky změny ve
smyslu prodloužení říje, tedy účinek gestagenní, gonadotropní
a estrogenní než při aplikaci sexuálních hormonů ženských nebo
zvířecích a jsou vstřebávány i kůží.
Madaus nalezl v květech látku ničící střevní bakterie Escherichia
coli. Květy obsahují podle Wehnera tyto látky:
stopy nitrilglykosidu (Sambunigrin, 1-mandelonitril-d-glykosid,
tedy monocyklycká sloučenina, jde o isomer prunasinu)
diaforetické (potopudné) glykosidy
polopevné silice, složené podle K. Rady jsou obsáhnuty v čerstvém
květu množstvím 0,3% a jsou složeny hlavně z terpenu C 10 H 16.
kyseliny: valerová, isovalerová, octová a jablečná
sliz a třísloviny
flavonoglykosid rutin (v sušených květech jsou až 3%)
cholin (Kunz 1885)
vitamin C 82 mg% v čerstvém květu (Schwarze a Günther)
popela až 8%, obsahujícího Fe a Cu (železo a měď) (v kombinaci s
vitamínem C tyto prvky pomáhají léčit chudokrevnost )
Jiní autoři doplňují tento seznam ještě o cukry. Byla zde nalezena
i nějaká dusíkatá, lepivá látka.
Základní spis, pojednávající o silicích od Gilda Meistera udává
množství silice v květech čerstvých 0,0037 a 0,027 %. Tento značný
rozdíl lze vysvětlit různým způsobem získávání silice. Silice je jasně
žlutá až žlutozelená, při pokojové teplotě voskové konzistence a má
intenzivní vůni bezu, zvláště ve zředěném stavu v organických
rozpoštědlech. Kromě terpénu obsahuje kyselinu palmitovou, parafin a
uhlovodíkovou látku trikosan (C 23 H 18). Silice se využívá i ve
voňavkářství. Moser poukazuje na význačnou změnu vůně čerstvého květu
proti sušenému a soudí na postupné fermentativní štěpení primárních
látek. Wiecovski dokonce připisuje silici hlavní účast na potoputném
účinku květů, což je sporné. Fermentativními pochody se tvoří silice v
koriandru, kmínu, vanilce a feniklu, kde v počátečních fázích
skladování a spracování silice přibývá. Podobně je tomu také v česneku
po rozdrcení tkáně. V bezových plodech byla vedle běžně se
vyskytujících látek organických kyselin, cukrů, tříslovin apod.
isolována i aminokyselina tyrosin (Sack a Tollens 1904). Obsah látek v
plodech černého bezu uvádí Wermer a Thoms takto:
voda - 79,0 - 81,8%
cukr - 4,7 - 5,8%
(dle Thomse) až 21,0%
kyselina jablečná - 8,87 - 11,28%
tříslovina - 0,29 - 0,34%
dusíkaté látky - 2,4 - 2,7%
celulosa 6,3 - 8,9%
popel 2,5 - 2,8%

V literatuře jsou uváděny i stopy silice, prchavé organické
kyseliny a látky gumární. Podle dobrého rosolovatění džemu je zde i
dostatek pektinu. Bezinky obsahují i dostateční množství vitamínů. Pro
vitamín C jsou v literatuře uváděny hodnoty 10-46mg% (Scheerer,
Kruger, Dagneaux, Nymegen). Dle Andrease obsahuje plod bezu dokonce
nejvyšší obsah tohoto vitamínu ze všech zahradních bobulovin s
vyjímkou černého rybízu. To se zdá být jistě přehnané, neboť podle
Scheerera (1947) obsahuje jen 10 mg% vitamínu C, v zavařeninách pak
pouze 2 mg%. Zato je tu podle Gessnera hojný vitamin C2 (označován
někdy jako vitamín J), podobně jako v černém rybízu. Tento vitamin
brání zápalu plic a zesiluje působení čisté kyseliny askorbové. Podle
Scheera je v bezinkách mnoho provitamínu A, hlavně v jadérkách
a slupce, a to tím více, čím jsou bobule zbarvenější. Jadérka a slupky
se sice často při úpravě odstraňují, ale při extrakci a zavařování
může tento provitamín přejít do konečného produktu. V bezinkách byla
nalezena i látka, snižující krevní cukr . Při jejich větším použití se
však cukr v krvi zvýší, což je způsobeno snad přidaným cukrem. Skupina
vitamínu B byla analyzována H. Shaenekem 1954 a nalezeno toto
množství:
Vit. B6 kal. 0,1 mg%
B1 0,5
B2 0,6
B12 0,005
kyselina pantothenová 0,2
kys. listová 0,06
PP 0,5
inositol 50,0
kys. paraaminobenz. 0,04
cholin 10,00

Pro léčení má pravděpodobně význam i anthokyanové barvivo bezu. Je
rozpustné ve vodě, v koncentrovaném lihu téměř nerozpustné. Jako
podobná jiná rostlinná barviva mění barvu dle pH prostředí. Kamenec
barvu zvýrazní, za silně alkalické reakce brčálově zezelená a pozvolna
se kalí, podobně jako barva vlčího máku. Organické kyseliny mění barvu
do červena. Redukční činidla zůstávají bez vlivu, oxidací H202 barva
vybledne. Při kruhové kapilární analyze zůstává barvivo ve středu
skvrny. Barvivem potžísněné prsty nebo látku je nejlépe napřed smočit
v roztoku kyseliny citronové, pak se lépe umyjí, resp. vyperou. Prádlo
takto vyprané lze ještě vybílit na slunci nebo v hydrosiřičitanu
sodném (odbarvovač DUHA). Jinak je totiž barvivo dosti stálé. Chemicky
zkoumali barvivo Karren a Widmer (1927). Kyselou hydlolyzou získali
cyanidichlorid, glukosu a rhamnosu, kdežto alkalickou cestou
phloroglicin a kyselinu protokatechovou. Nolanovi a Casevovi se
podařilo r 1931 rozložit barvivo do dvou složek, z nichž jedna je
cyanidinmonoglykosid a je identická s chrysantheminem (asterin),
barvivem zahradní a lesní ostružiny. Druhá - sambucicyanin je
pravděpodobně sloučenina chrysantheminu s glykosidem cyanidipentosou.
Byla původně nazvána sambucin, ale dnes byl tento název pro barvivo
bobulí opuštěn a byla jím pojmenována látka, objevená v kůře a lýku.
Někdy je bez černý zařazován mezi jedovaté rostliny (Jirásek a
spol. - 1957) pro obsah cyanglykosidu sambunigrínu a malého množství
alkaloidu sambucinu, o němž se domníval Gessner, že je totožný a nebo
alespoň podobný koniinu, velmi jedovatému alkaloidu bolehlavu. jeho
doměnka však byla později vyvrácena. K omylu došlo proto, že hořčina
kůry vyvolává na jazyku zvláštní svědění a že kůra a kořen ve velké
dávce vyvolávají zvracení, těžké průjmy a smrt. To však nijak
nesouvisí s bezinkami, které jsou od pradávna lidovým pokrmem a mohou
vyvolat nevolnost jen při nadměrném požití a v syrovém stavu.
Sambunigrin je podle Wehmera jen v oplodí nezralých plodů, nikoliv
tedy ve zralých bezinkách. Podle Scheerera je hlavně v jádrech, jak je
tomu i u jiných peckovin. Olej v semenech páchne podle Thomase
nepříjemně.
Dle Schornillera byl proveden positivní důkaz na přítomnost
monocyklického alkaloidu trigonelinu (C 7 H 7 O 2 N, bod tání pikranu
- 200 st. C, bod tání hydrochloridu - 248 st. C)
Zelená kůra větví, resp. její vnitřní část, byla dříve oficinální
pod jménem Cortex Sambuci Interior. Šlo tedy hlavně o lýko. Malmejac
zde zjistil asi v roce 1920 pryskyřici vonící eskamoniem, tříslovinu,
kyselinu valerovou, žlutočervený olej se silnou bezovou vůní a blíže
neurčenou hygroskopickou látku, která se dá ve vodním roztoku srážet
běžnými činidly, srážejícími alkaloidy. Nazval ji sambucin. Tento
alkaloid je přítomen i v listech, zvláště čerstvých. Varin našel
v kůře i malé množství cholinu, který možno řadit také k alkaloidům.
Je vitaminového charakteru a je zvláště důležitý pro metabolismus
jater . Luwisch izoloval dále z kůry dvě látky sumárního vzorce C 23
H 40 a bodu tání 216 st. C a C 27 H 48 o b. t. 179 st. C. Byla
prokázána i přítomnost fytosterolu (fytosterinu). Scheerer (1947)
našel v kůře dvouletých větviček cetylalkohol stearin, kyselinu
myristovou, něco cukru, saponin, sambucin, měkkou drastickou
pryskyřici ( průjem a zvracení vyvolávající ), pryskyřici, tříslovinu
a Fe 2 Cl 6 modrající. U vodnatelnosti může podle něj kůra účinkovat
lépe než kofein a digitalis. V kůře kořene byl nalezen rovněž emulsin,
avšak žádný cyanglykosid.
Malmejac našel v listech, stejně jako vkůře projímavou pryskyřici,
žlutavočervený olej, stopy alkaloidní látky a sambunigrin, který zde
byl ve větší koncentraci než v květech a oplodí. Z rychle sušených
listů ho isolovali Bouquelop a Danjou až 0,11%. V odpadlých listech je
však emulsin štěpen a HCN se pak ztrácí spolu s tímto fermentem.
Glykosid je pravotočivý a je isomerní s amygdalinem z hořkých mandlí a
dává při hydrolyse emulsinem 61,28% glukosy, 8,61% HCN a benzaldehydu.
Krystalizuje z étheru v dlouhých, bílých, nepáchnoucích a slabě hořce
chutnajících jehličkách o b. t. 151 - 152 st. C. Sumární vzorec je C
14 H 17 O 6 N. V mladých sušených listech je dále asi O,3 - 0,5% Ca
oxalátu (šťavelan vápenatý), množství podle denní doby kolísající.
Schvarze a Günter (1946) našli v čerstvých listech asi 0,014 %
karotenu, v sušených 0,55%. Podle Scheerera 100 g čerstvých listů dá
10 mg HCN. Bezová dužina obsahuje především hemicelulozu xylan, která
se při hydrolyze rozpadne v pentosu. Tato data jsou většinou převzata
z práce Austera a Schaferové (1956).
Blažek-Kučera zkoušeli důkaz přítomnosti koniinu nebo jiných
alkaloidů, vyskytujících se v bolehlavu plan. v listech sambucus nig.
Celkem byly provedeny dva způsoby isolace alkaloidů, a to extrakčně a
destilací a šest zkoušek, které jsou pro koniin a jeho deriváty
selektivní, což dává naději, že se tyto velmi jedovaté alkaloidy
nevyskytují ani v plodech Sambucus n.

5. LÉČIVÉ VLASTNOSTI BEZU S KRÁTKOU HISTORIÍ
Ve starých herbářích není využito bezinek, ani jejich
antineuralgických účinků a stejně tak ani v lidové léčbě, vyjma Basků,
od nichž k nám teprve přišla znalost tohoto účinku. Využívá se jich
při nejrozmanitějších nemocech, kde se takové "čištění krve" může
uplatnit, hlavně u vodnatelnosti. O bezu byla při dřívější neznalosti
chemie a farmakologie podle starého pokusu o "vědecké" roztřídění
přičítána "přirozenost horká a suchá, vyhání chudokrevnosti, obměkčuje
a otvírá průduchy a hodí se hlavně pro melancholiky a flegmatiky".
Proti vodnatelnosti byl nejmocnější kořen ve víně, pak prostřední kůra
(lýko) a nutno zde opatrnosti při užívání, což platilo zejména pro
děti a slabší lidi. Kůra z mladých výhonků byla nejvhodnější. Hodil se
i prášek z mladých listů. I šťáva z bezinek s velkou dodávkou petržele
přidaná do slepičí polévky léčila vodnatelnost a voda, destilovaná z
květů, bolesti ledvin . Mathioli (1596) uvádí ještě jak proti
vodnatelnosti , tak proti otravě a zimnici odvar z kořene ve víně s
přidáním medu, puškvorce, zázvoru a růžových lístků. Dále letkvar
proti "ucpání" jater, nadýmání a začínající vodnatelnosti z květů,
cukru a vody , který má delší dobu stát na slunci. Konečně lze z květů
udělat ocet. ***
Lidová medicína většinou přejímá údaje ze starých herbářů jak pro
vnitřní, tak i pro vnější aplikaci. V popředí je proto zase
diaforetické a urologické působení květů (velmi často v kombinaci s
květem lipovým), listí a kůry, poté i účinek projímavý . Tím byly
odstraňovány z těla škodliviny ( účinek detoxikační ) a je také
odůvodněno univerzální použití u horeček všeho druhu. Zde bývá čaj z
bezového květu ještě více chválen než čaj lipový. Sušené bezové květy
byly nošeny v pytlíčku na prsou , aby chránily před nachlazením .
Květový odvar byl používán i na obklady, ke kloktání i jako přísada do
lázní u dny a revmatizmu . Konečně lze uvést středověké léčení
- nakuřováním. Antineuralgické použití plodů je již novějšího původu
a navazuje na zkušenosti Basků, které u nás publikoval Dr. Epstein.
Lékařství oficinálně využívá hlavně květů, které byly používány
jako součást poto-močopudných a laxativních čajových směsí. To
nejdůležitější, totiž léčení neuralgických bolestí bezinkami a jeho
mechanismus nejsou dosud dostatečně probádány. Nevíme, které složky
bezu se zde uplatňují nejvíce. Jde zde pravděpodobně o celý komplex
působících látek. Málo pozornosti bylo dosud věnováno bioflavonům. H.
Schulz považuje silici květu za diaforetického nositele, avšak látky
obsažené v květech jsou potopudné i bez této silice. Wiechovský a
Warický přičítají potopudný vliv vedle silice i glykosidům, které
dráždí potní žlázky ke zvýšené činnosti, zvláště za přívodu tepla. Je
prokázané, že nemocný se potí snáze než zdravý, neboť již sama horečka
tomu napomáhá. Pocení a větší diuresa (např. u nachlazení, chřipky a
podobných nemocí) přispívají k uzdravení tím, že se odstraňují z těla
toxické produkty ( detoxikace ). U těchto nemocí se uplatňuje i komplex
vitamínu C (kys askorbová a vitamín C2 - jinak značeným J, dále
vitamín D, rutin a citrin) s bioflavonoidy. Zvláště vitamin C2 má být
významným faktorem antipneumonickým . U morčat s avitaminosou C ochrání
čistá kyselina askorbová před pneumokoky jen 1/4 infikovaných zvířet,
ale komplex vitamínů - tj. šťáva z citronů, černého rybízu nebo
bezinek - všechna. V lékárnách, kdysi oficinální Roob Sambuci působil
právě při nachlazení a chřipce . Jejich účinek antineuralgický , který
pokládám des jako nejvýznamnější, tehdy znám nebyl.
Účinek diuretický lýka bezu Lecoq (podle Lecierca) u vodnatelnosti
se může uplatnit i tam, kde selhaly kofein nebo digitalis.
Účinek projímavý všech částí bezu, hlavně kůry a kořene je při
větších dávkách až nebezpečný, vyvolávající gastroenteritidi (zvracení
a těžké průjmy), což bylo známo již odedávna. Květy, jak jsem již
uvedl, jsou stále součástí projímavých čajů . Jejich vůně je za horkého
počasí až omamná, narkotická, u citlivých osob vyvolává bolesti hlavy.
O jedovtosti kůry, kořene a nezralích bobulí bylo již hovořeno. Jde
zde zpravidla o překročení správné dávky. Někteří lidé mohou
nepříznivě reagovat i na zralé bobule a jejich šťávu (snad šťavelan).
Pieschel a Scheerer považují proti obecným zkušenostem šťávu zahřátou
na 90 st. C za hůře snesitelnou, než šťávu čerstvou (jedovaté
šťavelany a kys šťavelová se vyšší teplotou rozkládají). Jiní autoři
však tvrdí opak. Pravděpodobně zde jde o různou snášenlivost.
Přecitlivělost (někdy až alergie) se vyskytuje i u běžného ovoce -
např. u jahod, a přesto nikdo netvrdí, že jahody jsou jedovaté. Tito
autoři správně považují květy a šťávu za mírné laxans . Květy a bobule
s heřmánkem a lipovým čajem doporučují při nachlazení, chřipce a listy
zese u dny a revmatismu jako obklady postižených míst. Odvar z listů
doporučují u heamorrhoidů a zánětu konečníku .
Nepotvrzeno zůstává pozorování Hahnemannovo, že vodní,
koncentrovaný extrakt z listí může působit jako protijed proti
strychninové otravě . může jít také o urychlené vyloučení jedu z těla.
Nejvýznamnější léčivý účinek bezinek proti ischiasu, migréně a
neuralgiím , mnohonásobně klinicky potvrzený, zatím není farmakologicky
objasněn. Nejsou dosud přesně určeny látky, nebo jejich komplex, které
by byly nositeli tohoto účinku.
Tuto kapitolu doplňujeme ještě staršími indikacemi homeopatickými u
dny, malárie, u záduchy a dokonce u nočního pocení tuberkulosního,
ovšem ve značném, tzv. homeopatickém ředění. Jde zde o homeopatickou
zásadu, že to, co pocení vyvolává, v minimální dávce působí proti
němu, nebo organismus stimuluje k zvýšení obranyschopnosti proti
podobným vlivům a vlastním patologickým procesům.
D: Horký odvar z květů se doporučuje při nachlazeních nebo při
onemocnění horníchj cest dýchacích. Má cýrazně protikřečový účinek při
nemocech střev a močového měchýře. Bezinky se předepisují také v
nálevu, a to při léčení chronických zánětů horních cest dýchacích,
doprovázených kašlem, při zánětech trojklanného nervu, migrénách,
ischiasu i revmatizmu. Bezinkový ocet se užíval na masáže bolestivého
svalstva. Bezinkové víno zase proti neuróze. (Jana Poustková)

6. ZPŮSOB PODÁVÁNÍ - APLIKACE
Květy, listí, kůra nebo kořen jsou zpravidla při vnitřním podání
ústy aplikovány ve formě horkého nálevu nebo odvaru, výjimečně jako
destilát nebo vytlačená šťáva. Pomíjíme zde kuchyňskou úpravu květů
jako potraviny - smažených v těstíčku. Při zevní aplikaci se dává
listí čerstvé, pomačkané, na zlatou žílu, bolestivé klouby, zatvrdliny
a vyrážky . Stejným způsobem se mohou aplikovat i listy vařené. Bezinky
byly jinak běžnou lidovou potravinou ve formě zavařenin, šťáv nebo
vína, nebo jako huralová kaše.
Jako lék sloužily původně v portském víně (bezinkami barvené víno),
což se zdá být i dnes vhodná forma jejich podání. Na jižní Moravě lze
dnes obdržet hroznové víno s přísadou bezinek. Lze použít i šťávy z
bezinek horkem sterilované nebo i zkvašené na víno. Konečně možno z
bezinek připravit i likér, nejlépe smíchaných s černým rybízem nebo
arónií, který lze používat proti infekci dýchacích cest včetně
chřipky , i preventivně. Malé množství alkoholu zesiluje účinek
bezinkového léku (Pozor, alkohol v určitých případech vyvolává dočasné
snížení aktivity některých imunitních mechanismů a údajně způsobuje
vyzáření bioenergie do prostoru - její uvolnění z povrchových vrstev
těla, což může někdy škodit a jindy prospět - např. zbaví-li se takto
tělo "nemocné" nebo "opotřebované" energie. Současně člověk prý
dočasně ztrácí některé mymosmyslové vjemy a paranormální schopnosti.
D.N. Při alkoholismu dochází k trvalé ztrátě sidhi - určitých
životních a tvůrčích sil člověka.) Vhodnější je vždy nápoj horký,
zvláště, chceme-li dosáhnout pocení. Pocení je dále možno podpořit 1-2
tabletami acylpyrinu (předem rozpustit ve lžíci tekutiny. Nepodávat
dětem do čtyř let. Dětem do osmi let pouze polovinu tablety. D.N.).
Vhodná je také tato kombinace: Připravíme velký šálek horkého
lipového, bezového nebo jiného čaje, do kterého přidáme 2 lžíce
bezinkové zavařeniny a 2 lžíce silnější lihoviny (koňak, rum,
slivovice) a podle chuti cukru. Čaj pijeme horký a s ním užijeme
acylpyrin. Připravíme si prádlo na převlečení a ihned se uložíme do
postele. Vypocení je důležitá složka léčení mnoha nemocí. (Čaj nesmí v
ústech pálit - nebezpečí poškození sliznice, což může časem přizpět k
poškození žaludeční sliznice (vředy) nebo k vyvolání rakoviny jícnu.
D.N.)

7. LIDOVÉ LÉČENÍ
Lidové léčení bezinkovými květy, listy a kůrou spočívá na jejich
poto-, močopudných a částečně i projímavých vlastnostech . Hlavně při
vodnatelnosti a u močových chorob, dále při zachlazení a nemocech
horních cest dýchacích a u horeček vůbec. Tzv. "čištění krve" se
uplatní i u dny a svalového nebo kloubového revmatismu.
Tak Kamenický (1950) u dny a revmatizmu doporučuje šťávu z bezinek
smíchanou se šťávou z černého rybízu. Kneip pak doporučuje huralovou
kaši s tvarohem a perníkem, pro "čištění krve" syrové bezinky jako
náhražku hroznové kůry.
Haenel (1954) uvádí tato lidová léčení: lázně s odvarem květů proti
revmatizmu , šťáva z čerstvých listů s ovesnou moukou na obklady při
dně , květy s octem k obkladům při bolestech hlavy , horké, pomačkané
květa proti dně.
Příznivý, oživující a lehce dráždivý účinek na sliznici a kůži vedl
nemocné k léčení obklady a lázněmi (také z květů) u kožních
onemocnění a u špatně se hojících ran a píštělí. Dále ve formě
kloktadla u onemocnění dásní, sliznice ústní a nosohltanové. Využití
bezinek jako léku antineuralgického však v naší staré lidové tradici
nenacházíme. Došlo však k neobvyklému jevu. Dříve užívané části bezu,
vyjma květů dnes téměř neužíváme, zato bezinky, používané dříve jako
potravina, se dnes používají jako hlavní droga této rostliny a sice
jako antineuralgický lék. Ve staré lidové medicíně právě takto využity
nebyly.
8. JAK SE K NÁM DOSTALY STARÉ ZKUŠENOSTI BASKŮ
Bylo již a ještě na více místech bude upozorněno, že hlavní léčivé
účinky bezu jsou v bezinkách a je podivuhodné, že právě tyto ve staré
lidové terapii (vyjma u Basků) neměly význam. Ještě roku 1952 Zd.
Blažek a spol. píší: "Dříve se sbíraly i plody, ale jen na jídlo." A
dne naopak mimo květů pozbyly na významu listy, kůra a kořeny.
Význam bezinek u nás plně prokázal pražský lékař Dr. H. Epstein,
který měl svou ordinaci na Nekázance. Nebyl to však žádný z obou
známých pražských dětských lékařů. Dr. Epstein byl praktický, dříve
lodní lékař, který jednou v r. 1890 v Neapoli zpozoroval, že námořník
s těžkým ischiasem byl vyléčen tmavě zbarveným portským vínem ( léčivé
víno ). To jej přimnělo později jako praktika v Praze znovu se zabývat
léčbou ischiasu a celou historii svého bádání a hledání léku proti
ischiasu popisuje v článku, uveřejněném spolu s Dr. Joklem v Prager
med. Wochenschrift 1914, str. 74 a 200.
Roku 1899 ordinoval již Epstein v Praze jako praktický lékař. Téhož
roku se k němu dostavil pacient - cizinec, který však již delší dobu
bydlel v Praze. Pacient si naříkal na silné bolesti - měl zánět
trigeminu (trojklanného nervu). Dr. Epstein si při této příležitosti
vzpomněl na námořníka z neapolského přístavu a domníval se, že pacient
- cizinec při svých cestách po moři jistě přišel do styku s námořníky
a mohl by tedy něco vědět o jejich léčbě zmíněné nemoci. Vyprávěl
pacientovi neapolský případ a ten se rozpomenul, že něco o tom ví.
Víno musí být staré, silné a pravé portské. Dokonce si uvědomil, že má
doma tohoto vína zásobu. Jakmile přišel domů, vína použil a v krátké
době se skutečně také uzdravil. Měl z toho takovou radost, že lékaři
dal velkou část zásoby vína ze svého sklepa. Epstein velmi rád
nabízené vino přijal, neboť tím si zajistil ověřený lék pro své
pacienty a doufal, že se konečně doví, co léčí ischias a podobné
neuralgie. Než mu došla zásoba vína, kterou měl od pacienta, chtěl
víno vyzkoušet i na některém pacientovi na klinice. Než k tomu však
došlo, bylo všechno víno spotřebované. Proto si víno objednal. Při své
objednávce kladl hlavní důraz na to, aby víno bylo pravé portské. Víno
skutečně došlo, avšak jaké bylo lékařovo překvapení, když zjistil, že
toto víno neléčí. Nedovedl si to vysvětlit a byl bezradný jako na
počátku svého pátrání. Roky plynuly a Epstein vysvětlení nenašel.
Po několika letech byl lékař opět povolán k pacientovi do
nedalekého městečka u Prahy. Při náhodném nákupu v obchodě zjistil, že
zde prodávají dokonce portské víno. V lékaři se opět probudila touha
pátrat po léčivém portském víně, a proto si portské koupil. Doma pak
začal znovu se zkouškami, zda koupené víno léčí. A ono skutečně
pomáhalo. Měl z toho velkou radost a ve snaze se dozvědět, jak to
vlastně s vínem je, vykoupil v dotyčném obchodě celou zásobu vína. Z
původního dovezeného portského vína poslal láhev chemické laboratoři k
rozboru. Byl však velmi překvapen, neboť bylo zjištěno, že se skutečně
jedná o pravé portské víno. Poslal tedy k rozboru i ono víno, které si
opatřil na venkově a které mělo léčebné účinky. Došel mu nález, který
jej překvapil ještě více. Bylo mu totiž sděleno, že víno je přibarvené
a že nelze zjistit druh barviva, kterým bylo víno zbarveno. Epstein
usuzoval správně, že jde o nějaké rostlinné barvivo. Přibyla tedy
další záhada. Věděl, že bude muset s pátráním začít úplně od začátku a
vzal si na pomoc literaturu. V díle Encyklopedia Britanica pod heslem
"Wine" zjistil o porském víně, že v Portugalsku, kde se víno vyrábí,
byl roku 1747 vydán zákon, který pod trestem zakazoval přibarvování
portského vína bezinkovou šťávou a dokonce pěstitele černého bezu
trestal deportací.
Podle tohoto zákona se muselo padělat portské víno ve velkém,
bylo-li třeba se tomu bránit zákonem. Tím došel Epstein k přesvědčení,
že portské víno, které léčilo, bylo padělané, respektive přibarvené
bezinkovou šťávou a ta byla vlastně ingrediencí vína, které léčilo.
Dříve však, než k tomuto poznatku došel, zkoušel sám, v čem léčivost
spočívala. Nejprve zloušel líh a zjistil, že tento neléčí. Poté
oddestiloval líh z léčivého vína - dostal tak vlastně koňak z
portského vína - avšak ani ten to nebyl. Také zbylá sedlina po
destilaci neměla léčebný účinek. Když však spojil líh se sedlinou,
znovu se dostavila léčebná schopnost. Dalším pátráním a studiem
zjistil, že léčivost vína spočívala opravdu v bezinkové šťávě, kterou
bylo víno přibarvováno a líh, který vzniká kvašením vína této
schopnosti napomáhal. Tak přišel Epstein na nápad, že si bude léčebné
"portské víno" ( léčivý líh ) vyrábět sám.
Do bezinkové šťávy ze syrových bezinek dal asi 20% lihu s cukrem,
tak, aby směs chutnala asi stejně jako portské víno. Víno to však
nebylo, ale takto přibarvená léčivá šťáva léčila neuralgie, jak to
Epstein ve své odborné lékařské zprávě popisuje. V té se době podle
rakouského lékopisu vyráběla bezinková povidla, zvaná Roob Sambuci.
Tato byla také v lékárnách prodávána. Roob Sambuci pak Epstein
používal místo bezinkové šťávy a tak si připravoval potřebný lék
( lihový extrakt ) proti neuralgiím .
Svému objevu se pak Epstein věnoval i nadále. U přednosty
nemocnice, kterým byl tehdy profesor Walko, dosáhl, že mu byla v
nemocnici "Milosrdných bratří" poskytnuta možnost tento lék vyzkoušet.
Epstein šel ještě dále. Rozhodl se, že bude bezinkami léčit i bez
alkoholu. To mu však profesor Walko nechtěl povolit. Vždyť přece
pacienti, kteří se v nemocnici léčili, byli vesměs zámožní a neměli by
být léčeni nějakým laciným vodním lékem ( šťáva, směs šťávy s vodou,
vodní extrakt, odvar ). I když se Epstein bránil tím, že pacient
zůstává pacientem, nebylo mu to povoleno.
Jednou se dostal do nemocnice také nějaký ubožák, který neměl na
řádné léčení. Epsteinovi byla tedy povolena zkouška, léčit tohoto
nemajetného vodním roztokem bezinek. Dotyčný muž měl zánět
trojklanného nervu a Dr. Epstein mu dával pouze pět dní bezinky bez
alkoholu. Za pět dní byl i tento pacient bez bolestí. Čekalo se, že se
pravděpodobně dostaví recidiva, a proto si uzdraveného pacienta
nechali ještě nějakou dobu v nemocnici na pozorování. K recidivě však
nedošlo. Bylo tedy dokázáno, že bezem lze léčit i pouhým vodním
bezinkovým produktem. Stačilo na to denně asi pouze 50 g bezinkové
šťávy, trvalo to jen trochu delší dobu. Avšak ani za tohoto stavu
Epstein nedospěl k přesvědčení, že našel univerzální lék proti
neuralgiím , neboť roku 1913 přestaly bezinky najednou léčit. Epstein
neuvádí, zda léčil bezinkami syrovými nebo vařenými. Usuzoval však, že
bezinky ztratily svoji léčivou schopnost tím, že toho roku bylo velmi
deštivé léto. Digitalis purpurea, pěstovaný na zahradě. pozbývá značně
svou léčivost a možná, že podobně je tomu i u bezu. Proto si téhož
roku objednal bezinky přímo z Portugalska.
V jeho zprávě však již není uvedeno, jak to dopadlo, zda bezinky
skutečně došly a jaký měly účinek. R. 1914 totiž vypukla první světová
válka, možná, že Epstein narukoval a neměl příležitost se přesvědčit o
výsledku a dále publikovat svá pozorování. Avšak na Jakschově klinice
bylo zjištěno, že Roob Sambuci v denní dávce 20 g léčí lépe, jsou-li v
20% alkoholu, než v pouhé vodě. V článcích Epsteinových je vzpomínán
Doc. Dr. Příbram a jiní, je též uvedeno 60 pacientů, kteří byli
bezinkami léčeni, jaké měli nemoci a jaký byl výsledek léčby.
Přirozeně, že jsou zde uvedeny také případy neúspěšného léčení, neboť
některé neuralgie vzdorují i jiným lékům, nebo léčení nebylo
dostatečně dlouhé a důsledné.

9. LÉKAŘSKÉ ZPRÁVY O LÉČENÍ BEZINKAMI
Je zajímavé, že Epsteinova publikace o úspěšném léčení tak
bolestivých nemocí, jako je ischias či neuralgie trigeminu , našla tak
málo následovníků. R. 1916 publikoval v Norsku příznivé zkušenosti
Vetlesen (cit. Auster-Schäferová 1956, K. Müller 1936). Podával 2-3x
denně po 30 g vytlačené šťávy a 10 g portského vína. V akutních
případech nastalo vyléčení už po 10 až 11 dnech, v subakutních po 8 -
18 dnech, v chronických až po 23 dnech. Vyléčen byl i nemocný, který
byl bezúspěšně léčený jinými prostředky 16 let. U nás se zmiňuje o
dobrých zkušenostech s Epsteinovým nápojem ( Epsteinův léčivý líh ) K.
Müller (1936). Podrobnou zprávu pak podává J. Michálek z Litovle
(písemné sdělení). Léčil přípravky z čerstvých rozmačkaných plodů
( šťáva konzervovaná převařením a řepným cukrem, sirup ). Bezinkovou
kaši nechal ležet 7 dní na slunci, šťávu zcedil, zbytek vymačkal, oba
podíly šťávy smísil a krátce svařil s cukrem. Tento postup však lze
provádět pouze v době zrání bezinek. Jinak se plody usuší při 40 0 C a
uschovají v papírovém sáčku. 100 - 150 g se maceruje po dobu 36 hodin
v 1/2 l bílého vína za častého protřepávání ( vinný macerát ). Macerát
se pak zcedí, přidá se cukr a užívá se 3x denně asi 1 dcl po jídle. Od
r. 1950 do r. 1960, tedy v období 10 let měl Michálek ze 16
zastaralých a v nemocnici neúspěšně léčených případů po 5 - 18 denním
léčení 14 případů trvale vyléčených, které sledoval ještě 4 roky. U
jednoho případu došlo ke slabé recidivě, která však byla dodatečně
vyléčena. Bez léčebného výsledku zůstala jedna žena. Ze 7 osob
trpících migrénou, zůstalo po léčení po 4 roky 6 osob bez záchvatů,
poslední, který trpěl záchvaty nejméně jednou za měsíc, dostal po
léčení záchvat až za 5 - 6 měsíců. Ze tří případů zánětu trigeminu
byli dva vyléčeni, jedna žena léčbu subjektivně nesnášela.
Jak jsem již uvedl, někteří lidé bezinky nesnášejí. Stěžují si na
bolesti u srdce, tlak v nadbříšku, nebo u nich dochází ke zvracení,
zřídka i k průjmům. Někdy teprve po delším užívání obtíže zmizí.
Léčbou bezinkami neovlivněni zůstali Michálkovi dva nemocní s neuritis
brachialis, dva s herpes zoster, dva se sklerosis multiplex a pět s
discopatií. Zde byly bolesti jen zmírněny. Při mechanickém tlaku na
nerv a tím vzniklé neuritidě, nebo neuritidě vzniklé z jiných
mechanických příčin, nemohou pochopitelně bezinky pomoci. Tato
záležitost bývá většinou již otázkou chirurga.
Bezinky nejsou jen prosté analgetikum , jejich účinek je mnohem
hlubší. U genuidních neuritid (vrozených) působí přímo kauzálně.
Potvrzuje to také lékař, píšící v časopise Zdraví (2/49, s. 6) pod
značkou Drž.
10. VŠEOBECNĚ O NEMOCECH LÉČENÝCH BEZEM ČERNÝM
Z nemocí, které jsou v této monografii uváděny, jeví se jako nemoci
souhrnné, u kterých je domácí léčba i lékařsky prokázaná nebo
prokazovaná: Chřipka a nemoci chřipku předcházející, nemoci dýchacích
cest. Zachlazeniny, kašel, chrapot, angína, ústní a krční katary.
Všechny nemoci zažívacího traktu , týkající se zácpy (obstipacio),
průjmu, plynatosti apod. Z neuralgií jsou to pak migrény, ischias,
zánět trigeminu, zánět pleteně pažní (plexus brachialis), zánět
mezižeberních nervů a další jiné neuralgie . Arthritis, rheumatismus
svalový a kloubový, dna, močové a ledvinové cesty (i případy
kaménkové). Horečnaté stavy, vodnatelnost, vysoký a nizký tlak krve a
různé bolestivé stavy.
Bez černý poskytuje léčivých drog tolik, jako žádná jiná léčivá
rostlina. Každá z drog je určena pro jiné nemoci, některé se však
částečně účinkem překrývají, např. květy léčí i některé nemoci, pro
které jsou doporučovány plody nebo listí.
Také lékaři se již někdy ve svých knihách alespoň náznakově zmiňují
o léčbě některými popisovanými drogami. MUDr. Jar. Korbelář CSc.
popisuje v knize "Naše rostliny v lékařství" 1968 obsah již odborně
prokázané látky a alespoň náznakově působení této rostliny. Popis:
Květ obsahuje hlavně silici, glykosid (rutin a sambunigrin), cholin,
účinné látky blízké hormonům a tříslovinu. Zralý plod obsahuje
organické kyseliny, tžíslovinu, antokyanová barviva, vitamin A a C a
silici. Popis působení: Květy působí snížení horečky a potopudně . Bylo
prokázáno, že plody černého bezu obsahují faktor, který se dobře
uplatňuje při léčbě příznaků některých bolestivých stavů . Vnitřně v
nálevu při onemocněních z nachlazení a při horečnatých onemocněních
dýchacích cest . Zevně k vyplachování úst . Šťáva čerstvých plodů nebo
extrakt či macerát plodů sušených slouží ke zmírnění bolesti při
migréně, neuralgiích apod. Dále se užívá k tišení křečovitých stavů
trávícího traktu a při nadýmání.
11. VLASTNÍ ZKUŠENOSTI S BEZINKAMI
Bezinky nejsou zdaleka universálním lékem na neuralgie. Vedle svých
osobních zkušeností uvádím zde i zkušenosti mně sdělené, které jsem si
nemohl osobně ověřit, které mají tedy jen doplnit vědecky zpracované
zprávy lékařů. Dvacet let jsem zjišťoval a pátral po všech
okolnostech, které se týkaly léčivosti bezu a zaznamenával účinky na
sobě samém i na známých ze svého okolí.
Měl jsem neštěstí ve své rodině. Manželka byla postižena
pravostranným ochrnutím těla . Tehdy jsem již sbíral bezinky jako lék
proti neuralgiím. Když jsem se dověděl od ošetřujícího lékaře, že
manželka trpí rovněž neuralgií pravé poloviny těla, dal jsem jí užívat
bezinkový džem. Měla k němu dříve odpor, poněvadž nesnášela pach při
vaření bezinek. Když poznala lahodnost džemu , jedla ho denně asi 2
dcl . Její bolesti se do týdne ztratily. Lékař by sám překvapen a řekl
mi, že jsem asi objevil lék proti neuralgiím , že by to bylo velkým
darem pro nemocné. To bylo v roce 1950. Od té doby sbírám ročně asi 30
kg bezinek, upravuji je buď jako džem, nebo je suším a také je ročně
spotřebuji v rodině nebo u příbuzných. Věnoval jsem se zvláště
neuralgiím, ischiasu a zánětu pleteně pažní , kde jsem dosáhl svých
úspěchů.
Zvláště úspěšný byl tento případ: Mám přítele důchodce, bývalého
poštovního doručovatale. Rok jsme se neviděli. Vypravil jsem se jej
navštívit na vánoce r. 1968. Otevřít mi přišla jeho manželka, která mi
řekla: právě nám jej dovezla sanitka z nemocnice, odkud nám jej
poslali jako pacienta "ležáka", aby si prožil svátky v rodině. Dověděl
jsem se, že přítel má potíže s ploténkami , trpí ischiasem a že byl 6
měsíců v nemocnici. Ještě téhož dne jsem mu donesl litr bezinkového
džemu a doporučil jsem mu, aby třikrát denně užíval kávovou lžíci , že
se na něj přijdu každý den podívat. Za tři týdny od začátku užívání
bezinek byl přítel natolik v pořádku, že mohl být odeslán na
rehabilitaci. A dodnes je natolik zdráv, že vykonává veškeré domácí
práce a zároveň denně ujde až 10 km pěšky jako kondiční procházku. Je
relativně zdráv a práce schopen, ale plotýnky si nevyléčil. Musí si
dávat pozor, občas má s nimi potíže.
Uvedený případ je pozoruhodný tím, že bezinky se osvědčily i u
nemocného plotýnkami . Jeho přátelé, se kterými o svých vyléčených
potížích mluvil, mu poslali rovněž bezinkové víno a radili mu, aby je
užíval, že bezinkové víno léčí ischias a že vyléčí i vysoký krevní
tlak.
Trpěl jsem také vysokým krevním tlakem - 260 mm/Hg po dobu 2 a půl
roku. Lékař, ke kterému jsem chodil, jednou onemocněl a k jinému jsem
jít nechtěl. Zkusil jsem to s bezinkami. Bral jsem kávovou lžičku
bezinkového džemu denně a po měsíci, když jsem šel zase k lékaři na
kontrolu, mně klesl tlak na 170 mm/Hg. Lékař byl překvapen a doporučil
mi, abych přestal bezinky užívat, zda mi tlak znovu stoupne. Ten však
zůstal stále na stejné výši. Jsem stále pod kontrolou lékaře. Zjistil
jsem od přítele, že mu návod na léčení vysokého krevního tlaku poradil
přítel z vojenské nemocnice. Další možnost pátrání po této věci jsem
však již neměl. Uvádím to jen pro zajímavost, možná, že šlo o náhodu,
ale i tato aplikace bezinek by stála jistě za povšimnutí.
Již od mládí jsem trpěl zánětem nosohltanu a si od roku 1925 jsem
jezdil často na léčení do Luhačovic. Po r. 1945, kdy jsem přišel domů
z Buchenwaldu, byl jsem opět několikrát v Luhačovicích. Později jsem
byl u odborného lékaře léčen hlavně inhalacemi. Jakmile jsem začal
užívat bezinky, tyto obtíže se ztratily.
Mám ještě jednu dobrou vzpomínku na bez, kterou nemohu opomenout
zde uvést. Koncem roku 1969 proběhla u nás chřipková epidemie. Také já
jsem se o tuto epidemii zajímal. Lékaři, se kterými jsem mluvil,
doporučovali květ bezu a jiní jej ordinovali ve spojení s květem
lipovým. Obešel jsem příbuzné a přátele a napsal několik článků do
novin. V rodině a známým jsem rozdal bezový květ, aby jej preventivně
užívali ve formě čaje proti nachlazení, rýmě, kašli, včetně prevence
proti chřipce a podobným onemocněním horních cest dýchacích. U těch,
kteří čaj z květů užívali, buď k onemocnění vůbec nedošlo, nebo
chřipka proběhla v tak mírné formě, , že se projevila jen lehce
zvýšenou teplotou a nebylo třeba volat lékaře. Ani tam, kde byl čaj
užíván až od prvních příznaků nemoci. Příbuzným a známým doporučuji,
aby si květu a bezinek nasbírali zavčas a tak se připravili proti
záludnostem nastávající zimy. Zboží z lékárny může být někdy ze starší
sklizně, bezinky mohou být sbírané po deštivývh dnech, což snižuje
jejich účinek nebo drogy mohou být chemicky ošetřeny (např. plynnými
insekticidy), což norma a lékopis nehodnotí jako závadu. Jsem si
vědom, že jde o laická a nevědecká pozorování, po všech stránkách
nedoložená, ale uvádím to proto, že i tato pozorování by mohla zaujat
povolané lékaře a mohla by přispět k preventivní zábraně proti těmto
nemocem.
Svou brožuru o černém bezu jsem zaslal učiteli - důchodci, který je
zapisovatelem v zahrádkářském spolku. Nyní jsem od něho dostal
zajímavý dopis, který cituji:
"Jeden výtisk brožurky o černém bezu byl věnován zdejšímu lékaři,
který pravidelně navštěvuje schůze v zahrádkářském spolku a přednáší o
zdravotnictví. Rád se ujal také přednášky o bezu černém a jeho
léčivých účincích, takže členové si dodnes pamatují jeho vyprávění.
Řekl nám mezi jiným následující příhodu:
Nedávno ke mně přišel nešťastný šofér autobusu, který měl úraz na
noze a poležel si 3 měsíce v nemocnici. V koleně měl " vodu ", kterou mu
odsávali. Říkal, že již dlouho stůně a že by již rád zase pracoval.
Poradil jsem mu, jak léčit oteklé koleno bezovým listím. Za krátkou
dobu přišel šofér znovu do ordinace a od dveří dělal až ke stolu dřepy
a předpažoval a žádal mne, abych mohl nastoupit do zaměstnání.
Zanedlouho jsem se s ním setkal znovu v ordinaci. Již ode dveří mně
hlásil svoji příhodu: Nelekejte se, pane doktore, já nejsem nemocen.
Přišel jsem Vám jenom povědět radostnou zprávu, ze které budete mít
radost jako já. V naší obci žije stařeček, kterého má každý rád.
Nedávno začal chodit po obci o hůlce a při každém kroku bědoval, jak
ho bolí kolena . Poradil jsem mu Váš lék a dnes chodí bez bolesti.
Dále lékař vyprávěl, jak navštívil svého známého kolegu na
ambulanci v nemocnici, který měl tak silné bolesti v nohou , že nemohl
ani vstát ze židle. Ačkoliv spolykal mnoho tablet, bolest
neustupovala. Poslal tedy lékaři lahvičku bezinkové šťávy s návodem,
jak ji má užívat. Poradil mu jeden díl šťávy a 4 díly bílého vína
značky Pražský výběr ( vinný roztok bezové šťávy nebo sirupu, léčivé
víno s příměsí bezové šťávy nebo sirupu, léčivá směs vína a bezové
šťávy ). Za krátký čas při opětovné návštěvě nemocnice se zastavil za
kolegou a ten mu již na schodech děkoval za dobrou radu a za vyléčení.
Přednášející lékař dále vyprávěl, jak jeden dobrý tělocvikář z jeho
obvodu nemohl již 14 dnů pro bolesti v noci spát . Poradil mu bezinkové
léčení a pacient spal hned první noc dobře.
Když jsme ve schůzi jednali o sběru bezinek a přípravě bezinkové
šťávy, vyprávěl nám přednášející lékař další svou zkušenost:
Mám na zahradě pěkný keř černého bezu. Protože však potřebuji
bezinek více, zajíždím do vzdálené rokle, kde jich roste hodně. Letos
jsem tam zastihl tři auta s lidmi, kteří rovněž trhali bezinky. Je
vidět, že známost léčivosti bezinek se rozšiřuje.
Lékař doporučoval bezinkovou šťávu již mnoho let a nyní po přečtení
monografie svůj recept upravil. (Viz recept č. 21.) Jeho recept na
nevařenou šťávu z černého rybízu jsem před lety uveřejnil pod titulkem
"Aby děti nestonaly".
V knize o vykopávkách u Mikulčic na jižní Moravě "Pevnost v lužním
lese" jsem se dočetl, že tam byly nalezeny hromady peciček z černého
bezu. Co tehdejší člověk z bezinek asi připravoval? Čím se asi léčil?
Na okresní schůzi zahrádkářů jsem při loňské kalamitě s odprodejem
ovoce doporučoval, aby si každý zahrádkář zasadil ve své zahradě jeden
keř černého bezu. Bylo mi řečeno, že slepice, které v létě přespávaly
na bezince, nedostaly slepičí mor, který řádil na sousedním dvorku. Je
to také působením bezu?
V 10. čísle měséčníku Zahrádkář píše ing. Jos. Hlavica o Vaší
brožuře v článku "Před bezem klekni..." o svých zkušenostech se
zpracováním bezinek. Domnívám se, že byste se měl ujat rubriky o
černém bezu v tomto časopise a stát se tak propagátorem léčení černým
bezem u zahrádkářů, kteří mají tak blízko k přírodě. Tam by se dal
propagovat program: V každé zahradě alespoň jeden keř černého bezu!
V knize "Cestopis ovocnáře" je fotografie černého bezu, jak jej
nalezli přistěhovalci do Ameriky. Černý bez v Americe má větší plody
než u nás a dalším pěstěním se ještě zvětšily. Jde o to zjistit, zda
má tytéž léčivé účinky, jako náš bez. Ing. Jabůrek z Prahy, který
přispívá do Zahrádkáře o perspektivních odrůdách jablek a dováží je i
ze Sovětského Svazu a celého světa, by mohl získat tyto plody bezinek,
díky kterým by se daly nové odrůdy rychle množit. Bez černý s velkými
plody u nás nemáme. Zahrádkáři by Vám byli, vážený pane doktore,
nesmírně vděčni, kdybyste se mohl ujat této rubriky v Zahrádkáři a
sbírat zkušenosti o léčení černým bezem z celé republiky. Redakce
Zahrádkáře by Vám to jistě umožnila a zahrádkáři by Vám byli vděčni.
Mohl byste rozšířit svoji monografii o další poznatky a Zahrádkář by
ji mohl vydat tiskem. V dnešní době musíme stále více hlásat návrat k
přírodě, pěstování tělesné výchovy, pěstování silné vůle a chránit si
své zdraví."

Poznámka: Trhání bezových květů a umisťování rostlin černého bezu
na svých zahradách a zejména u svého domu by se měli vyvarovat
alergici. Pyl černého bezu je silným alergenem. Nelze doporučit
ani pití bezového čaje (z květu) u osob, u nichž již byla alergie na bez
zjištěna. Ale i soby zdravé by si měly po trhání bezového květu umýt
vlasy a nikdo by bezový květ neměl sušit v obývaných místnostech,
zejména ne v ložnici. (D. N.)


Pokračování v souboru bez-2