http://www.cibulka.com/cgi-bin/det_ft.exe?id=WN5478$sutr
http://www.cibulka.com/cgi-bin/det_ft.exe?id=WN3998$Bata
http://www.cibulka.com/cgi-bin/det_ft.exe?id=WN4023$Bata



Necenzurované Noviny
ročník 6, výtisk 10
Geniální podnikatel Tomáš Baťa
------------------------------------------------------------------------
GENIÁLNÍ PODNIKATEL TOMÁŠ BAŤA 
    (O aplikaci duchovních principů v organizaci práce) 
Pane Bukvo, vy jste pro Tomáše Baťu pracoval osm roků: a mnozí - teď už staří  
muži - dodnes vzpomínají na svá mládenecká léta u Bati s určitou nostalgií a z 
ároveň s respektem: jako na zlaté časy: něco neopakovatelného, na co se nedá z 
apomenout... 
     Víte, to co se Baťovi podařilo uskutečnit, to - bez přehánění - dodnes ne 
má ve světě obdoby. Tam bylo něco objevené: on pochopil ten smysl života, tedy 
 tu službu - ale takovou spravedlivou, bez jakýchkoliv politických anebo jinýc 
h odchylek - dokonale. Baťa byl - a to není jen můj osobní názor - pravděpodob 
ně nejgeniálnější podnikatel, pokud jsme dnes schopni to vůbec posuzovat z cel 
osvětového hlediska. Protože těch schopných podnikatelů tam bylo víc: V Americ 
e to byl Ford a Taylor, ale v Evropě takový podnikatel nebyl a dá se směle říc 
i, že Baťa předstihl i ty americké, neboť dokázal tolik co oni v mnohem těžšíc 
h podmínkách. 
Jak se mu to podařilo? Zavedl strojní velkovýrobu? 
Doposud obuvník - to byl, jistě, jenom tzv. trojnohý verpánek, stolička bez op 
ěradla, a tam se na koleně dělalo všechno: šilo, podbíjelo ... A Baťa byl tako 
vý odvážný, že cestoval i čtyři-pět krát do Ameriky, kde se u Forda, Taylora a 
 Johnsona seznámil s výhodami pásové a sériové výroby. Pracoval jako dělník tu 
 u jednoho, tam u druhého, aby potom mohl posoudit, který ten systém je lepší. 
 Samozřejmě, že to nebylo tak jednoduché, jak se to řekne: ale on to začal apl 
ikovat, a při té aplikaci naše l mezery a přednosti, způsoby, které doplnit do 
 toho svého systému, který nemá ve světe konkurenci. 
     Ale pokud máme hovořit o Baťovi, je třeba vystihnout to jádro, které on m 
ěl. Zatímco Ford anebo Taylor se spoléhali hlavně na technologické inovace, Ba 
ťa dokázal zmobilizovat nadto i lidský faktor: srdce a mysl svých dělníků. Dne 
s, po tolika letech, je velmi těžké přiblížit tu atmosféru, jaká tam tehdy byl 
a. 
     Antonín Cekota o tom později napsal: "Tomáš Baťa měl geniální schopnost r 
ozpoznat u lidí ony základní kořeny charakteru, z nichž vyrůstá lidská velikos 
t. 
     Kde jsou hranice člověka, který se ocitl v situaci, v níž mu jde o existe 
nci? Jaké síly v něm probouzí situace, když za sebou spálil všechny mosty, tak 
že nemůže nazpět? 
     Historie bohužel líčí jen situace, v nichž šlo o rozhodnutí vojenská nebo 
 politická. Je vak mobilizování myslí a srdcí k vrcholným výkonům možné jen v  
situacích válečných? 
     Je to otázka, již se na konci minulého století dotkl americký filozof Wil 
iam James a naznačil, že jedinou možností je nalézt " moral equivalent of war" 
 morální sílu rovnocennou výzvě války. 
     Co pohnulo Tomáše Baťu k rozhodnutí, jež vyvolala síly velmi podobné odpo 
vědi Wiliama Jamese? Co strhlo zaměstnance, aby přijali jeho rozhodnutí a prov 
edli je s bezpříkadným úsilím: že začali pohlížet na svou denní práci jako na  
boj o život? 
     Ale to si musíme říci o Baťovi od začátku. Jak začínal? 
     Původem byl syn obuvníka ve Zlíně: byly to tzv. papučáři na Valašsku. Dom 
a šili a chodili prodávat papuče do Vídně na jarmark. I Baťa chodil prodávat s 
 baťůžkem: a jako 14-letý si už musel hledat cestičky, jak to udělat nejlépe.  
Přitom prodávání se člověk, který má otevřené oči, cit a mysl, hodně naučí. Ta 
m poznává ty živé, opravdové zákony. Protože když vy chcete toho zákazníka "od 
řít", to je jeden směr, a když mu chcete posloužit, aby měl i on i vy, tak je  
to ten druhý směr. To úsilí poslouží a potom i vynáší: jak náhle někomu poslou 
žím, vlastně začínám být člověkem. A Baťa uměl lidem posloužit.Dvakrát i třikr 
át zkrachoval, ale vždy si zvolil tu cestičku, jak posloužit lidem, nejenom so 
bě, a ta cestička ho dovedla až tam, o čem jsme si vyprávěli. 
Baťa tedy pochopil kosmický zákon vyrovnání, rovnováhy, ne? 
     Jistěže, bez dávání není braní. Podívejte, Amerika ruší fabriky a vyplácí 
 zaměstnance na pět roků dopředu. V Americe se dnes prakticky už nic nevyrábí. 
Protože ty kurzové rozdíly ve světě jsou jsou takové velké, že se jim nevyplat 
í pracovat, ale nechat pracovat Mexičany a Azijce. Celá tato aktivita je odklo 
něná do produkce přesýpání peněz: je to otázka bank, cenové politiky a toho, j 
ak se to zahraje na burze. Je to hra, kterou se Amerika živí. Jenže ta hra je  
"otázna", neboť i život má své zákony a ty se nedají obejít. Je v tom něc tak  
nedozírně negativní, že se to bojím vyjádřit. Protože lidé, kteří jsou zvyklí  
jen obchodovat a přebírat peníze, ztratí nakonec kontakt se životem a schopnos 
t dělat vůbec něco užitečného. 
     Teď jde o to, co je nejdůležitější: či ta mocensko-politická cenová speku 
lace (jak dokáži lidi zmanipulovat politikou a reklamou) - anebo ta produkce,  
kterou člověk zná za čestných lidských podmínek - vyrobit více nebo méně. A ta 
m Baťa vítězil. 
A kdy nastal ten zlom, po kterém se mu začalo dařit? 
     Ten nastal po první světové válce, po dobu krize. eboť po každé válce, a  
po každém hospodářsky choulostivém období, jak je i nyní, když se změní režim  
a vláda, nastávají problmy, které není možno řešit den ze dne. A při všelijaký 
ch změnách se najde dost i takových, kteří si chtějí přilepšit bez námahy, krá 
deží, spekulací: neboť mezi zákony národních shromáždění je možné velmi dobře  
"lavírovat" a z toho se dá úspěšně žít. Ale to jsou pozemské zákony, které vyd 
ávají vlády a ty nesouhlasí se zákony života, ve kterých se nijak nedá uhnout. 
    A vzledem k tomu, že někdo musí pracovat, ne jen obchodovat a krást, tak v 
znikla tzv. krize: neboť každý chtěl druhého jen odřít a vydělat, ale přitom h 
odnota toho,co prodával, neodpovídala ceně. Tedy nikdo nekupoval, protože neby 
ly peníze. 
Potom Baťovský duch je právě teď znovu aktuální, ne? Nyní též nejsou na nic pe 
níze, neboť každá si chce víc ponechat než dát a tím se celý koloběh života um 
rtvuje. 
     Ale Baťu právě zhoršené podmínky stimulovaly ke zvýšenému úsilí hledat no 
vé cesty. Díky krizi v roce 1929 udělal vynálezy, které měly později rozhodují 
cí vliv na porážku japonské konkurence a položily základy dlouhoroční technolo 
gické převahy Baťovi gumové obuvi ve světě. 
     Právě to sladění mezi zákonem života a možnostmi a schopnostmi člověka, a 
 tu u něho hrálo tu hlavní úlohu. Každý národ je daný do jiných podmínek - mat 
eriálových, lidských i časových - a vyznat se v té tlačenici a řešit to - to j 
e ten génius, to je ten vtip. který zvládne v národě jen několik lidí. 
    Jak to, že si Baťa uměl poradit? 
     Baťa ani ne že věděšl, ale měl na to cit - postupně vystihnout, o co jde. 
 V této době měl už nějaké továrny: a šej zjišťovat po prodejnách, proč lidé b 
oty nekupují. Sedl si jako zákazník do vlastní prodejny a poslouchal. V jedné  
vesnické prodejně zaslechl sedláka: Dnes jsem za pšenici dostal jen polovinu,  
nekoupím, až když boty budou též za polovinu. "Baťu do dojalo, ale neříkal nic 
. 
     Na podzim roku 1922 svolal československý sjezd průmyslníků do Prahy sjez 
d, kterého se zúčastnil i Baťa, Všichni byli vzrušení, zmatení a nahněvaní na  
vládu, kterou obviňovali z deflační poitiky. První dva dny Baťa jen poslouchal 
, jak je třeba změnit zákony a "uvaliť" na lid další daň a podobně, Nakonec vs 
tal a řekl: "Vážení, tudy cesta nevede. Já jdu domů snížit ceny na polovičku.  
"Celý sjezd se mu vysmál, že je blázen. 
     Ale Baťa skutečně snížil ceny bot o 50 procent a zakrátk byla před jeho p 
rodejnami taková tlačenice, že prodej musela regulovat policie. Baťa nestíhal  
stavt nové továrny. "Baťovské ceny" se staly příslovečné a slovní spojení "Nec 
hť předělám jako Baťa" se stal pořekadlem. 
    Baťa byl jediný, kdo nevystoupil s abstraktním programem, co má udělat vlá 
da, aby oživila průmysl, ale s konkrétním činem, c může on udělat v zápase s p 
oměry. A zvítězil. Později zformuloval i heslo: "Povinností občana je vládnout 
, ne reptat a naříkat". 
     "Dnes nestačí křičet na stát, aby slevil na portu, dovozu, daních, atd. M 
usíme slevit sami na svých výrobcích.." 
     "Toto přenesení ztráty z konzumenta a dělníka na podnikatele ovšem bylo m 
nohoa průmyslovým závodům proti mysli, poněvadž je spojeno s velikými ztrátami 
 a vyžaduje v prvé řadě velkého osobního úsilí ze strany podnikatele .. rto Ba 
ťu také nenáviděli, jako nejhoršího konkurenta. V pozdjších letech však byl če 
skoslovenský průmysl donucen pd tlakem poměrů následkem Baťova příkladu, což s 
e dělo po kouscích a s neochotou." 
    Podle všeho se Baťa od ostatních podnikatelů lišil tím, že osobní prospěch 
 nebyl pro něho tím hlvním motivem a to se mu vrátilo. Kdyby mu přece šlo jen  
o vlastní existenci, mohl rozprodat podnik a do smrti dobře žít. Bylo mu líto  
propustit svoje zaměstnance, že se spolu s nimi odvážil k takovému radikálnímu 
 a nebezpečnému kroku, při kterém mohl přijít oi o vlastní kůži? 
     Chamtivý, to tedy nebyl. Jedno z Batových hesel bylo: Honíte-li se za pen 
ězi, nedohoníte je nikdy. Služte ze všech sil a schopností - a nebudete moci u 
niknout penězům! 
A to je právě to místo, kde byl Baťa zákonu života tak blízko! 
To mi připomíná jeden verš z Patandžliho Joga-sútry: " a když se zdokonalí v n 
ehrabivosti, všechny poklady světa k nemá přistoupí." 
     Když se Baťa vrátil z pražského sjezdu, zavolal si své lidi - tehdy měl k 
olem čtyř-pěti tisíc zaměstnanců - a vysvětlil jim svoji myšlenku. Když chceme 
 vyprázdnit sklady, musíme vyrábět za plovinu. Když máme vyrábět za polovinu,  
musíme dělat za polovinu: protože cena materiálu se zenmění. A dělníci za ním  
šli ... 
     Tedy Baťa našel cestu, která tam sice byla, ale nikdo ji neviděl, anebo n 
echtěl vidět: vedla přes rozhodnutí přijmout na sebe i nějakou tu ztrátu - pře 
s oběť!Spočívala v esbezdokonalení každého jednotlivce, tak i v přeměně a zdok 
onalení vnitropodnikových vztahů, jakou právě ta atmosféra důvěry a nezištného 
 zříkání se umožňovala. 
     Baťa slíbil dělníkům, že když budou souhlasit, zabezpečí jim aspoň ty nej 
základnější životní potřeby za poloviční cenu, aby nebyli tak moc škodní. Post 
avil závodní kuchyni, aby maždá matka nemusela vařit. Postavil vlastní obchodn 
í dům, tržnici a pro lidi slušné rodinné domky. Nájemné bylo jen 10 korun týdn 
ě. Takto začali žít a vzniklo Baťovo. 
     Npaříklad na každých sto lidí připadal jeden osobní referent, který se o  
ně staral. Když někdo potřebval do oběda vyřídit něco na úřadech, odevzdal to  
na vrátnici a osobní referent to oběhal za všechny najednou. Když jsem šel ze  
směny, už jsem to měl vyřízené. 
     Tak Baťa zavedl vlastně něco jako malý komunismus ... 
     Ano, ale dobrovolný - a v tom je ten velký rozdíl! 
    Je vidět, že Baťa se opravdu staral o to, jak pomoci lidem: a ne jen jak z 
bohatnout. Jeho cílem bylo nejen materiální, ale i morální povznesení obyvatel 
stva. A na práci se díval jen jako na vynikající prostředek, který z chlapců d 
ělá muže a mužům vrací důstojnost. A to je ten rozdíl .... 
zaměstnance: jeho podnikání nemá žádný vyšší účel, je samoúčelné! 
     Jaké byly platy v Baťových podnicích? 
     Tak platy byly pěkné. Za bývalé republiky měl učitel 650-750 korun měsíčn 
ě a učitel, to byl někdo, na vesnici nad něho nebylo. Nejvyšší plat měli posla 
nci, 2 000 korun. Baťův nejnižší plat byl 180 korun týdně. Když mě jako 14-let 
ého postavili ke stroji - ale to jsem musel dělat - dostal jsem hned 720 korun 
 měsíčně. Sotva jsem přišel do továrny, už jsem živil rodiče. Od těch 180 to p 
otom šlo až po 500 korun týdně, což byl nejvyšší plat. 
     Ani ředitel neměl víc jako těch 500 týdně. Ale každý a to je ten vtip - d 
ostal za dodržení plánu. Když splnil týdenní plán, dostal 1000, 200 anebo i 20 
 000 za výkon. 
     Kromě těch 500, samozřejmě. Já jako vychovatel jsem měl někdy i 10-15 tis 
íc. Jenže ty peníze byly uložené v Baťově bance na účtě a byly podmíněné podpi 
sem šéfa v hierarchii. Nikdo s nimi nemohl manipulovat bez souhlasu nadřízenéh 
o. 
A to proč? 
     V tom je právě ten vtip. Baťova koncepce decentralizovaného průmyslového  
podniku připomínala federální vládu spojenou s vládami provincií a obcí. V ní  
každá jednotka, oddělení, dílna měla svoji samosprávu. Každý ředitel, mistr, p 
ředák, každý dělník byl vlastně samostatný podnikatel. Když se vytvoří nějaká  
hodnota, rozdělila se mezi ty, kteří se o ni zasloužili, a to v takové míře, v 
 jaké se na jejím vytvoření podíleli. A naopak, když někdo způsobil škodu, nes 
l za to plnou zodpovědnost. Ta zodpovědnost byla hirarchická ze spodu až nahor 
u. Čili kdyby jste byl u mě mistrem a uděláte m v týž týden škodu řekněme za 1 
00 000, zaplatíte 100 000 do haléře. To Vám strhneme právě z toho konta, kde m 
áte našetřeno. A na to dávám pozor, aby jste tam vždy měli nějakou rezervu, ji 
nak nashledanou a vezmu si schopnějšího mistra. 
     Nadřízený byl tedy zodpovědný za svoje podřízené a když si vzal podřízené 
ho, tak takového, o kterém věděl, že to dokáže. Tedy ne blba. Když ano, musel  
doplatit celý rozdíl, který na konce týdne" červeným" chyběl do plánu, z vlast 
ní kapsy. 
    Stejný vztah měl i mistr ke svým dělníkům. Každý dělník měl přidělený mate 
riál (kůži) a plán. A podnikal A podle toho, jak ho tam uměl šikovně otočit, a 
by to šilo, mohl ušetřit a měl zisk: anebo to zkazil, ale co nespravil, doplat 
il v hotovosti. 
     Takže ten jednoduchý a účinný systém na stimulaci lidí k samostatnému myš 
lení a úsilí spočíval prostě v důsledném uplatňování Spravedlivosti! 
     A navíc, uvědomte si, že takto nemohli vzniknout žádné škody, to bylo vyl 
oučené. Podnik jako takový neriskoval nic, protože plán se vždy splnil: to vyp 
lývalo ze samotné povahy systému jako předpoklad. 
     Ale vždyť to se podobá hierarchii vyšších světů a všech bytostí ve stvoře 
ní: jeden a ten stejný jednoduchý princip se analogicky opakuje v malém i ve v 
elkém na všech úrovních a všechno je regulované samočinnou a zpětnou vazbou. A 
 podle toho, jak vysoko která bytost stojí, v takovém rozsahu je jí dána plná  
moc - a s ní i plná zodpovědnost. 
    Tak, a v tom je ten klíč! Je to vlastně obraz celého zákona života: takto  
to ve stvoření opravdu běží. Nikdo Vám do toho nekecá. Dostali jste úplnou svo 
bodu - ale ta plná svoboda je podmíněná plnou zodpovědností! Tento systém stim 
ulovat samostatnost a vychovával z nás mladíků skutečné muže. 
     Ta hierarchie šla tak dobře, že každý si uvážil, čeho je schopný, "vyprob 
oval" a když mu to šlo, vydělal desetkrát víc než poslanec. Ale druhý týden kd 
yž nesplnil, musel celou hodnotu naplánované výroby uhradit: ne symbolicky, al 
e celou sumu. 
     Dokonce je v tom zahrnutý i zákon pohybu: pohyb je život, a každá bytost  
se dostává tak blízko k Bohu, t.j. ke zdroji Světla, jaký intenzivní tlak záře 
ní je schopna snášet, jak je duchovně pohyblivá, bystrá, v jaké sféře se udrží 
. Jako pstruh, který plave nahoru bystřinou k pramenu a dostane se přesně potu 
d, kde se rychlost jeho vlastního pohybu vyrovná s rychlostí protiproudu. Když 
 ale zleniví, poleví, zaspí na vavřínech - může vždy znovu padnout, přijít o v 
šechno. 
    Těch zákonů převzatých ze stvoření tam bylo více. Kolem Baťi byli šikovní  
lidí a objevili několik zajímavých skutečnosti, které Baťovi velmi pomáhali. J 
ednou z nich byla psycholgická zákonitost, díky které se Baťovi podařilo vysti 
hnout současnou složku, která je rozhodující, a dosadit ji do toho celého živo 
tního vzorce. 
     Člověk - totiž to živé, co je v něm - si pamatuje sedm dní. Po týdnu to p 
řeklene, zapomene na to a získává nové zkušenosti. A u Baťi byl jediný podnik  
v bývalé Československu, kde se pracovalo pět dní do týdne, v sobotu bylo voln 
o, Jen mistři měli v sobotu povinnost zúčastnit se porady, kde se "vypralo vše 
chno špinavé prádlo" a rozhodlo se, co dále. 
     Čili u Bati nebyl roční plán, ani půlroční, ani pětiletka, ale týdenní pl 
án. Za týden se celá výroba byla schopna změnit Všechny stroje byly na kolečká 
ch, žádné přimontované: a když se ukázalo na trhu, že toto už nejde, ale zájem 
 je o jiné boty, tak jsme za hodinu, celá dílna, asi 120 lidí, vyměnili stroje 
 na pásu a dělali to druhé, to co šlo. Bylo to úžasně pružné. Ta živost, které 
 v tom podnikání byla, byla též velmi odpozorovaná z přírody. 
      Baťa tedy nikdy nevydělával na sklad, že ? Nepotřeboval veliké sklady, n 
eboť boty musely jít na odbyt plynule: jako krevní oběh. Kdyby se někde měly h 
romadit, znamenalo by to něco jako infart v lidském těle. 
     Baťa za největší nebezpečí pro život podniku považoval vyčkávání, odkládá 
ní, nečinnost. A to proudění, ten pořádek, byl ta perfektní, byl jako včelín.  
V tom byla jistá ladnost, souhra, krása. Tam nešel nikdo naprázdno: neviděli j 
ste člověka, který by byl nečinný. Když šel Baťa, anebo "bársaký" ředitel po d 
voře, nedovolil si nepotlačit dělníkovi vozík, jak bylo potřeba. Nebylo možné, 
 aby se někdo díval na druhého, jak se morduje, a nepomohl mu. Byl tam ten poc 
it všepropojenosti, spolupatřičnosti: že všichni jsme závislí na tom, jak nám  
to vyjde - všichni musíme pomáhat. 
     No to je už skoro jako láska - když já a ty jsme jedno. Byli jste opravdu 
 všichni takoví svorní? 
      Kdo nebyl, dostal trestní dovolenku. Představte si, u Bati nejhorší tres 
t byl dovolenka. A když někdo něco ukradl, přímo ho připustil. Baťa se nikdy s 
 nikým nesoudil. Soudit se s darebákem by ho stálo víc času a peněz, než to, c 
o by tím mohl získat. 
     Baťa uměl dobře zaplatit - ale za práci. A nebyla to hanba, mít vysoký pl 
at - naopak - bylo to každý týden na nástěnce, kdo co dostal a za co. Proto ni 
kdo ani nezáviděl, protože věděl, že když podá stejný výkon, dostane to stejné 
. Čili to nebylo zadarmo, že by se na něho někdo lépe díval - to bylo za práci 
. Každý musel dělat - v tom je ten princip - ne se vymlouvat. 
    To jen dnes si každý myslí, že peníze jsou podle libovůle šéfa podniku. A  
přesně tak se díváme i na náboženství: že Pán Bůh může podle libovůle někomu n 
ěco dát - ne podle toho, co koná. 
     Baťa nedal nic zadarmo, to by zkrachoval: ale ani nedrancoval a dával lid 
em za režijní ceny. 
     Zadarmo nebylo nic a zadarmo není v životě nic, všechno si musíte zaslouž 
it. Dar to je ž takový výmysl lidský, dar od Boha je jen to, že máš možnost. A 
 jak se k té možnosti postavíš, to už je tvoje rozhodnutí a podle toho ti nále 
ží odměna. Ale když si někdo myslí, že když si klekne na kolena a bude prosit, 
 mumlat deset hodin, to je jako bych nic neudělal, ještě horší, protože jsem j 
e mohl využít k činu: a čin mohu udělat pouze když vím, co mám dělat, když zná 
m zákon. 
    Jak začal Baťa vyrábět letadla? 
    Po první svět. válce začal automobilizmus. Kola byla sice gumová, ale pneu 
matiky ještě nebyly.Ty vynalezli až ve 20-tých letech. Baťa se tehdy na minist 
erstvu požádal o licenci na výrobu pneumatik. A oni se mu vysmáli, úplně ho ta 
m ponížili jako nějakého osla. Prý pneumatiky dokáží vyrobit jen Francouzi - a 
 Američané s Němci v tom též začínají. "Šuster - drž se svého kopyta", smáli s 
e mu. Nakonec jeden vyskočil a říká: "Proč nevyrábíte letadla, pane Baťo, když 
 jste tak moudrý?Tu ho Baťa vzal za slovo a říká "A to by jste mě dovolili? "  
Tak dostal povolení. 
     Doma si zavolal své nejlepší lidi a rozdělil úlohy: ty půjdeš do Německa  
k Junkersovi, ty tam ty tam .... 
    Za šest týdnů vyrobil první letadlo a za tří měsíce vyráběl nejlacinější l 
etadla na světě: Zlínské dvanáctky. 
     Navíc Junkersova letadla, to byly hranaté krabice z vlnitého plechu. Baťa 
 začal vyrábět už aerodynamické letadla. 
    Slyšel jsem, že Baťa měl prý jedenáctiposchoďovou budovu, ve které měl skl 
eněný výtah a v tom výtahu měl kancelář. Tak mohl vidět od pracovního stolu na 
 všechny zaměstnance v budově ... 
     Tak to už je taková kuriozita. Baťa byl jednoduchý člověk. Když jednou st 
avěl kino, projektující architekt mu donesl plány, které vyžadovaly udělat roz 
sáhlé zemní práce, protože v kině musí být nakloněná podlaha. A Baťa mu řekl:  
na co by jsi tam potřeboval přesuny zeminy, postav to kino na svahu, tak jak t 
o tam je! 
     A postavil největší kino ve střední Evropě. Tři tisíce lidí se tam vejde, 
 přitom nemusí nikdo vstávat, protože uličky jsou dost široké: žádná čísla - s 
edneš si kam chceš, protože je dost místa a plátno je tak velké, že je to jedn 
o, kde sedíš. Vstupenka za korunu. 
    Jindy mu inženýři naprojektovali pravoúhlé chodníčky mezi parky a trávníky 
. Jenže nás tam bylo pět tisíc mladých mužů, kteří ráno letěli na šestou z int 
ernátů do fabriky si "štípnout" a víte, jak to je, když máte chodit cik-cak, a 
by jste nepošlapali trávník. 
     Když se na to Baťa zeptal, neuměli mu říci nic víc, jen to, že "tak se to 
 dělá". A Baťa řekl" Ne. Tam uděláte ty chodníky křížem, jak to ti lidé po tom 
 trávníku pošlapali, aby měli do továrny nejkratší cestu a nemuseli dělat jalo 
vé kroky - to bude ta pravá cesta - a nebudou Vám šlapat tam, kde nechcete! 
     Takový to byl reálný člověk: a ta realita udivuje člověka, tam á svoji ho 
dnotu" že víte kdy, co a v pravý čas uplatnit. 
     Měl Baťa nějaké školy? 
     On měl vlastně jen čtyři třídy lidové, v páté už ničemu nerozumněl, proto 
že se vyučovala německy ... 
Vzdělání mu tedy nepřekáželo při myšlení ... 
     Baťa vycházel především ze života. O všem se musel přesvědčit sám. A lide 
m platil za práci, ne za tituly. Kolikrát tam přišel nějaký doktor práv a za d 
va dni utekl.Protože musel jít nejprve ke stroji: když chceš vědět, jak máš ko 
ho obhajovat, musíš poznat práci. A musel přijít celý kruh, 40-50 operací, aby 
 mohl soudit. Lékaři stejně nastoupili ke kruhu, k pásu a dělali. Někteří se u 
razili a šli pryč. 
    Lidé jsou zvyklí si myslet, že géniové vznikají sami od sebe anebo náhodou 
. Například že Newton objevil zákony mechaniky proto, že mu na hlavu spadlo ja 
blko. 
     Kdyby však pátrali, jak to ve skutečnosti bylo, zjistili by, že každý jed 
en velký duch, nechť už to byl Newton, Goethe anebo Komenský - všichni měli bu 
ď přímé, anebo nepřímé spojení k Pramenu duchovní moudrosti. Narazili by řekně 
me na Rozikrucánov anebo nějaké jiné bratrstvo, které střežilo klíče od klenot 
nice duchovních pravd. Zajímalo by mě, zda toto pravidlo platí i v Baťovém pří 
padě. 
    To víte, že Baťa na to nebyl sám. Tehdy se u něho sešli špičkoví lidé, kte 
ří mu pomáhali. Bylo tam asi pět lidí od Poselstva Grálu" a to nebyli kdejací  
lidé. Byl to například Oba učedníci Abd-ru-shinovi. 
     Jan Kovář byl šéfem všech osobních referentů. Byl vynikající astrológ a v 
ybíral špičkové lidi pro Baťu podle horoskopu. Uměl vytipovat, kdo se hodí na  
tu anebo onu práci, kdo na to má. 
Jaký to byl člověk? 
    Na tohoto Jana nedám dopustit. Ten vám seděl za Hitlera celou válku: Hitle 
rovci ho zavřeli hned jak obsadili Čechy a Moravu. A po válce ho zase zavřeli  
komunisté. Celý život prožil v base. A zemřel sám jako prst. Ale co ten mi v ž 
ivotě osvětlil a řekl, to je k nezapomenutí, to nemá obdoby.... 
    Byl to Abd-ru-shinov učedník, možná nejepší duch v té době u nás. Byl tak  
tvrdý, že uměl odolávat i jedněm i druhým, pravda na úkor vězení, tedy osobní  
svobody. Skromný, v takovém pokojíčku bydlel, byt mu vzali. 
A trpěl. Ale věděl co chtěl:a to se mi na něm líbilo.To bylo nesmírně velké. J 
á mám od něho velmi mnoho, i když jsme neměli to štěstí spolu více hovořit. Al 
e to jeho chování, to jednání ... 
Tak i u něho se tím obdivuhodným způsobem duchovní velikost a krása snoubila s 
 velkým utrpením?  Tak vám řeknu - a to je moje nejsilnější krédo, které v živ 
otě mám - život je krásný. A všechny ty zlomy, i tvrdé, i ty nejtvrdší, i ty ú 
plně katastrofální - člověk za ně musí jen děkovat. Víte, ten život je tak krá 
sný, že kdyby jste měli něčeho litovat, to by nebyla pravda, to by jste byli f 
ormální. Když víte, jak to v tomto zákoně života skutečně chodí, když vím, že  
co jsem si zavinil, to mám, tak je ne krásný - ale překrásný! Postupně se vám  
vyjasňuje mysl a v tom je něco čarovného. 
Antonín Cekota:Geniální podnikatel 
Tomáš Baťa a. Sixty-eight Publishers, Toronto, 1981 
R á m e č e k 
Ing.Dušan Bukva pracoval v létech 1939-1947 v Baťových závodech ve Zlíně. Pozd 
ěji pracoval ve Svazu vynálezců a má registrovaných šest patentů v oblasti tep 
elného inženýrství. V současnosti je podpředsedou Bratislavského klubu absolve 
ntů Baťové školy práce. 
 
 

------------------------------------------------------------------------

Obsahové připomínky a reklamace zasílejte na adresu petr@cibulka.cz
------------------------------------------------------------------------

Copyright © 1999 GreenBottle Software


Text obsahující
Bata
pořadové číslo výsledku: 2554482



Necenzurované Noviny
ročník 5, výtisk 13
Pracoval jsem u Baťů
------------------------------------------------------------------------
Stanislav Křeček 
PRACOVAL JSEM U BAŤŮ 
P Ř E D M L U V A 
28. dubna 1989 jsem se dožil osmdesáti let života. Prožil jsem jej v radostech 
 i starostech, v plné práci i chvílích odechu, poznal jsem úspěchy i nezdary j 
ako mnoho jiných, kteří žili se mnou nebo vedle mě. 
Kdybych dnes měl hodnotit, na co nejraději vzpomínám, pak jsou to předválečná  
léta 1931 až 1940, strávená v práci v Baťových závodech ve Zlíně. Nejenom, že  
to byla má léta mladá, prožitá ve věku 22 až 31 let, ale hlavně proto, že jsem 
 se tehdy mnohému naučil a mnoho jsem pochopil, a stal jsem se - alespoň si to 
 myslím - člověkem průmyslového věku. Byla to pro mě velká škola, škola odpově 
dnosti a přísné kázně, škola vytrvalosti a píle. 
Mnozí moji přátelé i členové mé rodiny mě již vícekrát žádali, abych svůj živo 
t i svou práci v tomto období popsal a zhodnotil. Rozhodl jsem se proto nyní,  
že se o to pokusím a zaznamenám vše, co v něm bylo důležité. 
Záznamy mají dvojí obsah a formu: 
- odsazený text líčí život, který jsem osobně prožíval a prociťoval v jednotli 
vých fázích práce, která mi byla určena, i ve svém volném čase, a s jakými poc 
ity jsem se sžíval s celkovým společenským okolím a životem tehdejšího Zlína, 
- plný text pak popisuje do nutných podrobností metody a formy řízení a správy 
 Baťových závodů. Mým úmyslem je zaznamenat a zpracovat, jak se věci "skutečně 
 dělaly" v příkladech, popř. číselných údajích, nikoliv jen slovně popsat zása 
dy a pravidla, které byly již mnohokrát napsány. Byl jsem účetním a ekonomem,  
takže na tyto otázky bude kladen zvláštní důraz, s jistým vztahem na hmotnou z 
ainteresovatnost pracovníků, zejména vedoucích všech stupňů řízení. 
Budu rád, zda se mně, dík své paměti a některým písemným dokumentům, které jse 
m uchoval, můj záměr podaří. 
Křižany, 17. června 1989 
Stanislav K ř e č e k  
-------------------------- 
Ú V O D 
"Kam půjdeš a co budeš dělat, až se vrátíš z vojny domů?" 
otázal jsem se kamaráda Františka Štorka při setkání na kasárenském dvoře. Byl 
i jsme spolužáky v třebíčské Veřejné obchodní škole v létech 1926 až 1928. Zno 
vu jsme se pak setkali až v kasárnách 10. pěšího pluku Jana Sladkého Koziny v  
Brně. Blížilo se jaro v březnu roku 1931 a za čtrnáct dní se nám oběma jevil n 
ový civilní život v porovnání s vojenskou disciplínou jako růžový sen - jak ta 
ké jinak. Ale jinou věcí byla otázka získání budoucí práce ve světě postiženém 
 v té době všeobecnou krizí a nezaměstnaností. 
"Vrátím se zpět k Baťům do Zlína, kde jsem pracoval před vojnou", řekl Františ 
ek Štork. 
"Cos tam dělal a s jakým platem?" ptal jsem se. 
"Pracoval jsem v kontrolním oddělení prodejen a vydělával jsem pět až šest set 
 korun, rád se tam vrátím", odvětil. 
"Kdykoliv jsem se s tebou na vycházce setkal, vždy jsi měl na sobě vlastní dra 
hé "extrovky" ušité z drahého důstojnického kamgarnu, kdes na to bral peníze?  
Vydělával jsem také kolem šesti set, ale nemám nic a chodím stále jen ve vojen 
ském munduru", řekl jsem. 
"Za dva roky práce jsem si uspořil pět tisíc a z toho si přilepšuji", odvětil  
František Štork. "Úspory mám na kontě u Baťů a když něco potřebuji, napíši k f 
irmě a oni mně peníze z mého konta pošlou." 
Uvažoval jsem nad tím, jak to Štork dělal, když se mu z těch šesti set podařil 
o uspořit tolik peněz. Moje mzda mně vystačila právě na byt, stravu a ostatní  
běžné potřeby - na úspory nebylo ani pomyšlení. Řekl jsem mu to. 
"Víš, to je tak", odvětil, "z celkového výdělku dostanu na ruku jen tři sta a  
zbytek - účast na zisku - mně připisují na osobní konto, a to jsou ty moje úsp 
ory". 
"A to ti stačí tři sta korun na měsíční stravu, byt a všechno ostatní? Řekni,  
jaks to dokázal?" namítal jsem. 
Podíval se na mě a řekl: "Kdo mluví o měsíci? To, co jsem řekl, se týká týdne. 
 Jestliže tvůj výdělek byl šest set korun měsíčně, můj byl týdně. A proto, a n 
ejenom proto, se tam, samozřejmě, vrátím." 
Tak jsem poprvé pocítil dech nového, neznámého a v tu chvíli pro mě nedostižné 
ho světa. Má venkovská dušička byla ohromena, znovu jsem se v duchu ptal: je t 
o možné? Hlasitě jsem řekl: 
"To máš velké štěstí, na nic takového nemohu já ani pomyslet." 
"Víš co", odvětil František Štork, "sedni si ihned ke stolu a napiš k Baťům, a 
 požádej o přijetí s tím, že budeš dělat cokoliv a za cokoliv. Jsi mladý, svob 
odný a po vojně, snad tě přijmou, uvidíš". 
Napsal jsem. Uprostřed května jsem dostal ze Zlína natištěný lístek, v němž mě 
 osobní oddělení firmy Baťa oznamovalo, že mě zve k nezávaznému představení. S 
talo se. 19. května 1931 jsem byl přijat. 
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx 
I. N á s t u p d o p r á c e 
Z mé rodné vsi Červené Lhoty se chodilo na nádraží do Třebíče pěšky. Vzdálenos 
t 10 km se ušla za dvě hodiny bystré chůze. K autobusovému spojení došlo teprv 
e po druhé světové válce v padesátých létech. Cesta byla příjemná po silničce  
mezi poli. V polovici se procházelo malou obcí Račerovice a za ní se šlo mezi  
lesíky kolem myslivny nazvané Bažantnice. Byl zde umělý odchov bažantů patřící 
 panství Waldsteinů se sídlem v třebíčském zámku. 
Na cestě jsem znal každý kámen, chodíval jsem zde denně po dobu několika let š 
kolní docházky do měšťanky a později do Veřejné obchodní školy v Třebíči. V ra 
čerovické obecné škole byl učitelem vynikající houslista, jmenoval se, myslím, 
 Vajgner. Byl také primáriem třebíčského smyčcového kvarteta. Často jsem ho te 
hdy při cestě domů slýchával hrát u otevřeného okna mistrnné stupnice a arpegg 
ia, pilně denně cvičil. V bažantnických remízcích vesele kyrykali bažantí koho 
utci a v polích tu a tam přeletělo hejno koroptví. To byl krásný čas. 
V zimě ovšem byla cesta zlá. Z domu jsem vycházel o páté hodině ráno a často j 
sem se brodil po kolena sněhem do kopce Jestýbky k silnici, abych do osmi hodi 
n dorazil do školy. Zpět jsem docházel až večer mezi pátou a šestou hodinou. 
To všechno mně táhlo hlavou, když jsem nyní šel na třebíčské nádraží k nastoup 
ení cesty do Zlína. Myslím, že mě někdo doprovázel, asi starší sestra Liduška. 
 V kufříku z vulkánfíbru jsem měl náhradní košili, zubní kartáček a nějaké nej 
nutnější maličkosti. Předpokládal jsem, že se ještě vrátím a že mě i v případě 
 přijetí pozvou k nástupu do práce později. Jak se pak ale ukázalo, všechno by 
lo jinak - již jsem se nevrátil, do práce jsem nastoupil hned v dalším dnu, to 
 je 20. května 1931. Později jsem četl na tovární zdi jeden ze sloganů: "Chcem 
e-li poctivě pracovat, začněme ihned!" 
Zatím jsem si nepřipouštěl starosti, kde budu spát, protože jsem stále věřil,  
že se vrátím domů. A je také možné, že mě nepřijmou vůbec. 
Cesta do Brna, kde jsem přestupoval, uběhla rychle. Pak jsem ještě přestoupil  
v Přerově na trať Přerov-Břeclav a naposled v Otrokovicích. Před polednem jsem 
 vystoupil na zlínském nádražíčku a šel jsem kolem parku přímo k mohutné vstup 
ní bráně do hlučících továrních objektů firmy Baťa. 
Osobní oddělení firmy bylo umístěno v třípodlažní budově číslo 11, se vchodem  
hned vedle hlavní brány. Na chodníku před vchodem seděl muž. V malé almárce mě 
l v poličkách uloženo několik druhů kartáčů a kartáčků a kelímky s různými pas 
tami. Právě cídil do vysokého lesku flanelovým klůckem boty stojícímu zákazník 
ovi, kterého ujišťoval, že nikdo mu nevyčistí a nevycídí boty lépe než právě o 
n. Později jsem se dozvěděl, že v roli čističe bot se může octnout kdokoliv, i 
 vysoce postavený vedoucí pracovník, a to z různých příčin, hlavně však proto, 
 že dopustil vyrábět nekvalitní boty, nebo také proto, že znevažoval práci lid 
í jemu podřízených. Pokládal-li uloženou práci pouličního čističe bot za poniž 
ující trest, nevrátil se nikdy ke své dřívější práci. Jestliže ale v roli čist 
iče bot obstál a pochopil, že každá práce, jež slouží člověku, je potřebná a č 
estná, mohl doufat v návrat. 
V čekárně osobního oddělení stálo několik lidí s lístky v rukou. Postupně přic 
házeli osobní referenti a odváděli čekatele dovnitř. Asi 30tiletý muž přišel t 
aké ke mně, převzal si pozvánku a předal mně "dotazník" k vyplnění. Byly v něm 
 rubriky o datech osobních, rodinných i příbuzenských. Po půlhodině přišel pro 
 vyplněný dotazník, sedl si neprodleně k psacímu stroji a zapsal na osobní kar 
tu z dotazníku všechny záznamy, a požádal mě, abych mu dodatečně přinesl svou  
fotografii malého formátu (udělá fotograf Sovička, řekl), kterou pak připevní  
na mou osobní kartu. 
Osobní karta o zvětšeném formátu A4 byla opatřena kapsou, do níž se vkládala j 
akákoliv písemná dokumentace během trvání služebního poměru v podniku. Ve zvlá 
štním oddílu bylo vyhraženo místo pro záznamy o práci, kterou pracovník vykoná 
val a vykonává, a kde (v kterém vnitropodnikovém útvaru). Na zadní stranu se n 
a určené místo zaznamenávaly kladné a záporné poznámky o pracovníkovi. Jak jse 
m se později přesvědčil, kladných (pochvalných) poznámek nebylo mnoho (říkalo  
se: pochvalte někoho a "zpuchne" mu hlava), zapisovaly se jen významné zásluhy 
, jako: zachránil život, zabránil požáru, zvítězil v soutěži apod. Záporné poz 
námky se však zaznamenávaly všechny. Ve své pozdější funkci jsem objevil i poz 
námku kuriozní: Jistý vedoucí pracovník pozoroval od svého pracovního stolu či 
nnost podřízeného mladého muže. Po chvíli si nechal přinést z osobního oddělen 
í jeho osobní kartu a na příslušné místo napsal: "Seděl za stolem a dělal, jak 
oby dělal, a nic nedělal". 
U záznamu o propuštění pracovníka byl vedle data uveden vždy i důvod propuštěn 
í, popřípadě i poznámka "nikdy přijímat zpět". V továrním objektu byl vydán st 
riktní zákaz kouření. Byl-li někdo při kouření přistižen, bylo to zapsáno na j 
eho osobní kartě zvlášť výrazně a pracovník byl okamžitě propuštěn. 
Po založení osobní karty mě osobní referent poučil o pracovní době, o možných  
příčinách úrazů a o ochraně před úrazy, o možnostech ubytování a stravování, o 
 možnostech vzdělávání a stručně o správních orgánech města Zlína. 
Nakonec jsem dostal "kontrolní lístek" s poučením, k čemu slouží. Osobní refer 
ent zvlášť zdůraznil nezastupitelnou úlohu kontrolního lístku i s výstrahou, ž 
e za jeho ztracení a vydání náhradního se platí pokuta Kč 5,-. 
Přijímací formality skončily a stal jsem se zaměstancem firmy Baťa a. s. Zlín. 
 Osobní referent mě pak doprovodil po továrním nádvoří do budovy číslo 42 a př 
edal mě vedoucímu oddělení, nazvaného ŠKOLA. Vedoucí školy mně po podání ruky  
a krátkém přivítání ukázal mé budoucí pracoviště a propustil mě s tím, abych s 
e ubytoval, a zítra o sedmé hodině nastoupil do práce ve Škole. 
Šel jsem mezi halami a tří až pětipodlažními továrními budovami k východu. Nad 
e mnou nad ochrannou sítí se na lanové dráze posunovaly přepravní vozíky napln 
ěné polotovary nebo výrobky, přepravované mezi kooperujícími dílnami nebo mezi 
 dílnami a sklady materiálu nebo sklady výrobků. Na ploché střeše budovy příje 
mce stál muž, který snímal vozíky z lanovky a podle vložených dodacích příjeme 
k (dodacích průvodek) disponoval vozíky do dílen v jednotlivých podlažích budo 
vy. Zastavil jsem se uprostřed tovární ulice a pozoroval jsem čilý provoz na l 
anových drahách křižujících se po střechách budov. Z pozorování mě vyrušil var 
ovný signál z přijíždějícího automobilu, zvlášť upraveného pro nutnou a rychlo 
u přepravu pracovníků mezi budovami rozsáhlého továrního komplexu, rozloženého 
 podél říčky Dřevnice v dálce několika set metrů. Po obou stranách vozidla byl 
y, místo karoserie, instalovány plošiny s lavicemi. "Cestující" nastupovali a  
vystupovali na plošiny vozidla pohybujícího se rychlostí asi 6 km v hodině. Po 
zději jsem služeb tohoto zařízení také a rád používal. 
Blížil jsem se k bráně - k východu. Všechny budovy hlučely a duněly ozvěnou ti 
síců elektromotorů a poháněných strojů. Na ulicích mezi budovami byla pečlivě  
udržovaná čistota, vše bylo na svých vyhražených místech, lidé se objevovali j 
en ojediněle a kromě pendlujícího vozidla na přepravu osob vládl všude klid. 
Východy k hlavní bráně, ohraničené trubkovými ohradami a zavěšenými kontrolním 
i hodinami (píchačkami) byly v tuto odpolední hodinu uzavřeny. Kdo chtěl opust 
it závod, musel projít zvláštním východem ve vrátnici. Vstoupil jsem. Vrátný m 
ě zastavil a žádal předložení propustky. Teprve po vysvětlení a předložení nov 
ě vystaveného kontrolního lístku (kontrolky) mě propustil s ponaučením, že nap 
říště, bez řádné propustky, vystavené odpovědným a oprávněným pracovníkem, se  
ven nedostanu. 
Přechodně jsem se ubytoval v podnájmu u paní Hluštíkové v ulici nazvané Santra 
žiny. Mým spolubydlícím byl mladý polygraf Hořínek. Pracoval jako sazeč v míst 
ní malé tiskárně firmy Sígl. 
Paní Hluštíková mně sdělila, že nájemné s ranním snídáním (bílá káva a chléb s 
 máslem) a s výměnou ložního prádla činí týdně 25 Kč a platí se vždy v pondělí 
. 
Moc klidně jsem tuto první noc ve Zlíně nespal. 
 

------------------------------------------------------------------------
Čas zpracování: 0.36 s
Zpracováno 6 záznamů

------------------------------------------------------------------------
Tento seznam má pouze informativní charakter, je neprodejný a byl pořízen na internetu
dne: 19.12.2002, 13:10:57 hod.

Informace jsou čerpány z databáze N.I.T.C., s.r.o., aktualizované dne 01.05.2000
Obsahové připomínky a reklamace zasílejte na adresu petr@cibulka.cz
------------------------------------------------------------------------

Copyright © 1999 GreenBottle Software



Text obsahující
Bata
pořadové číslo výsledku: 2554483



Necenzurované Noviny
ročník 5, výtisk 14
Baťa - pokračování
------------------------------------------------------------------------
 
Bata 
(pokracovani) 
Šel jsem mezi halami a tří až pětipodlažními továrními budovami k východu. Nad 
e mnou nad ochrannou sítí se na lanové dráze posunovaly přepravní vozíky napln 
ěné polotovary nebo výrobky, přepravované mezi kooperujícími dílnami nebo mezi 
 dílnami a sklady materiálu nebo sklady výrobků. Na ploché střeše budovy příje 
mce stál muž, který snímal vozíky z lanovky a podle vložených dodacích příjeme 
k (dodacích průvodek) disponoval vozíky do dílen v jednotlivých podlažích budo 
vy. Zastavil jsem se uprostřed tovární ulice a pozoroval jsem čilý provoz na l 
anových drahách křižujících se po střechách budov. Z pozorování mě vyrušil var 
ovný signál z přijíždějícího automobilu, zvlášť upraveného pro nutnou a rychlo 
u přepravu pracovníků mezi budovami rozsáhlého továrního komplexu, rozloženého 
 podél říčky Dřevnice v dálce několika set metrů. Po obou stranách vozidla byl 
y, místo karoserie, instalovány plošiny s lavicemi. "Cestující" nastupovali a  
vystupovali na plošiny vozidla pohybujícího se rychlostí asi 6 km v hodině. Po 
zději jsem služeb tohoto zařízení také a rád používal. 
Blížil jsem se k bráně - k východu. Všechny budovy hlučely a duněly ozvěnou ti 
síců elektromotorů a poháněných strojů. Na ulicích mezi budovami byla pečlivě  
udržovaná čistota, vše bylo na svých vyhražených místech, lidé se objevovali j 
en ojediněle a kromě pendlujícího vozidla na přepravu osob vládl všude klid. 
Východy k hlavní bráně, ohraničené trubkovými ohradami a zavěšenými kontrolním 
i hodinami (píchačkami) byly v tuto odpolední hodinu uzavřeny. Kdo chtěl opust 
it závod, musel projít zvláštním východem ve vrátnici. Vstoupil jsem. Vrátný m 
ě zastavil a žádal předložení propustky. Teprve po vysvětlení a předložení nov 
ě vystaveného kontrolního lístku (kontrolky) mě propustil s ponaučením, že nap 
říště, bez řádné propustky, vystavené odpovědným a oprávněným pracovníkem, se  
ven nedostanu. 
Přechodně jsem se ubytoval v podnájmu u paní Hluštíkové v ulici nazvané Santra 
žiny. Mým spolubydlícím byl mladý polygraf Hořínek. Pracoval jako sazeč v míst 
ní malé tiskárně firmy Sígl. 
Paní Hluštíková mně sdělila, že nájemné s ranním snídáním (bílá káva a chléb s 
 máslem) a s výměnou ložního prádla činí týdně 25 Kč a platí se vždy v pondělí 
. 
Moc klidně jsem tuto první noc ve Zlíně nespal. 
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx 
II. Š K O L A 
                        / 1 / 
Charakteristika školy 
Každý nově přijatý pracovník pro hlavní výrobu (obuvi všeho druhu) byl po přij 
etí zařazen do zvláštního oddělení 1) nazvaného "škola". Školy byly dvě: obuvn 
ická škola pro výrobu kožené obuvi a gumárenská škola pro výrobu gumové obuvi. 
 Pracovníci, přijatí pro pomocnou a vedlejší výrobu, se zařazovali přímo do od 
dělení, ve kterých budou pracovat. 
V celkové organizaci práce podniku měla škola významné postavení v plnění těch 
to hlavních úkolů: 
a) Zapracovat (zaučit) během krátké doby (max. 30 dnů) nově přijaté pracovníky 
 do rutinného ovládnutí pracovních operací, které budou vykonávat po zařazení  
do plně výkonného oddělení (dílny). Při výběru k zapracování na určité operace 
 se přihlíželo k osobní kondici jednotlivců, vzhledem k míře náročnosti jednot 
livých pracovních operací. Např. cvikař "má být muž střední, lépe vyšší postav 
y, pevných zdravých rukou a nohou, a celkově silnější konstrukce" 2). Naproti  
tomu všechny pracovní operace při šití svršků nevyžadují zvláštní fyzické síly 
 a vykonávají je vesměs ženy. 
b) Do školy přestupovali z plně výkonných oddělení všichni dělníci, kteří se n 
edostavili do svého mateřského oddělení, nebo z něho odešli (pro nemoc, odchod 
em na mimořádnou dovolenou, nebo z jiného důvodu), a zůstávají ve stavu školy  
po celou dobu nepřítomnosti. Po návratu se zpravidla vracejí do svého oddělení 
, popř. ke stejné operaci do jiného oddělení. 
V brožuře "Do nové práce", kterou dostával každý nově přijatý pracovník, se v  
poučení o onemocnění uvádí: "Onemocní-li někdo, nechá si od svého představenéh 
o a výplatního potvrdit kontrolní lístek, načež se podrobí prohlídce v ambulan 
tním oddělení u hlavní brány. Uzná-li lékař pacienta neschopným k práci, vydá  
mu poukázku do nemocenské pojišťovny. Na základě této poukázky a kontrolního l 
ístku si dotyčný vyzvedne v osobním oddělení nemocenku. Nemocenka se skládá ze 
 dvou částí: z nemocenky a legitimace nemocného. Legitimaci nemocného si ponec 
há nemocný a nemocenku zasune do své zásuvky v kontrolní tabuli v dílně, v níž 
 pracoval, a to na místo, kam zasouval kontrolní lístek. 
Když ošetřující lékař uzná, že zaměstnanec je opět schopen práce, vydá mu pouk 
ázku na podporu v nemoci, se kterou se přihlásí v nemocenské pojišťovně na Nám 
ěstí Práce. Úřaduje se od 7 do 14 hodin, mimo neděle a svátky. Nemocenská poji 
šťovna potvrdí razítkem ?Schopen dne? legitimaci nemocného a vyplatí mu podpor 
u v nemoci. 
Je-li uzdravený uznán práceschopným příští den, oznámí to v informační kancelá 
ři. Je-li uznán práceschopným ještě téhož dne, hlásí se ihned v informační kan 
celáři, kde obdrží i kontrolní lístek. Každý, kdo přichází po nemoci z obuvnic 
kých dílen, přichází vždy do obuvnické školy, z gumárenských dílen do gumárens 
ké školy, z pomocných závodů opět do dílny, v níž pracoval dříve. 
Kdo by z obuvnických nebo gumárenských dílen šel pracovat do dílny, v níž prac 
oval před svým onemocněním, ačkoliv měl na kontrolním lístku napsáno číslo ško 
ly, je přísně potrestán." 
------------------------------------------------------------ 
1) Pojem "oddělení" byl obecným pojmem pro každý samostatný vnitropodnikový út 
var, k obecnému označení se připojoval název, blíže určující povahu činnosti o 
ddělení, např.: kartonáž, sekací dílna, válcovna kaučuku, kalkulační oddělení, 
 nákupní oddělení, prodejní oddělení atd. Po válce se koncem čtyřicátých let p 
ojem "oddělení" nahradil pojmem "hospodářské středisko". 
2) Fr. Klátil: Výroba spodků a dámské galanterky Zlín 1935 
----------------------------------------------------------- 
c) Škola, kromě dvou uvedených funkcí, byla jistým rezervoárem pracovních sil  
pro zabezpečení bezporuchového provozu plně výkonných výrobních oddělení. Při  
dělbě práce u pásu (u kruhu) je každá výrobní operace obsazena odpovídajícím p 
racovníkem. Chybí-li některý pracovník, dojde k poruše rytmu, pás se zpomalí n 
ebo zastaví. Toho si byli vědomi organizátoři pásu a stanovili: Chceme-li udrž 
et 60 dílen o 70ti pracovnících v perfektním bezporuchovém provozu, musíme ože 
let obsazení jedné nebo i dvou dílen k získání pohotové náhrady z rezervy. A k 
 tomu slouží škola. Kdo do věci jen trochu vidí, snadno pochopí racionální jád 
ro věci. Je nutno dodat, že pracovníci, přechodně umístěni ve škole, zhotovují 
 při svém výcviku rovněž kvalitní obuv, ovšem v omezeném množství a jednoduché 
m sortimentu. 
Do gumárenské školy tohoto typu jsem nastoupil i já. Vedoucí školy Šimák mně s 
dělil, že se prozatím stanu tzv. "příručím", to je asi jako "děvče pro všechno 
". A hned mě postavil k vozíku s kopyty s tím, že je mám připravit (vychystat) 
 podle příkazu, který mně sdělí mistr - instruktor. Potom mně uložil odvážet l 
epenkové bedny s obsahem vyrobené obuvi na lanovku k přepravě do ústředního sk 
ladu. A konečně uložil mistrovi, aby mě provedl celým oddělením a ukázal mně j 
ednotlivé stroje, a vysvětlil jejich funkci ve výrobním procesu výroby obuvi.  
Všechno bylo pro mě nové a připadalo mi to trochu zmatené, ale po několika dne 
ch jsem poznal, že i pro školu je stanoven denní plán výroby, který se plní a  
výrobky se odvádějí do ústředního skladu s plnou kontrolou jejich kvality. Při 
tom docházelo k neustálé fluktuaci pracovníků, noví přicházeli a jiní odcházel 
i, jak to odpovídalo charakteru školy. Pro vedoucího školy a pro instruktory t 
o nebyla práce snadná. Vyžadovala velkou trpělivost s instruováním nových prac 
ovníků, kontrolou přijatých a odcházejících pracovníků. Nejobtížnější prací by 
lo však vykázání mezd ve výplatní listině školy, jak uvidíme později. 
Asi po měsíci mé praxe mě k sobě zavolal výplatní školy 3) Goláň. Byl to huben 
ý, asi 25letý muž. Seděl v kanceláři školy, umístěné hned vedle vchodu do budo 
vy. V místnosti stálo ještě několik stolů a u stěny tři židle. 
Goláň odložil péro a bez úvodu se na mě obrátil s dotazem, zda bych byl ochote 
n vždy ve středu po skončení práce v dílně vypomáhat mu dobrovolně, t.j. bezplatně, s vypracováním výplatní listiny školy. Neměl jsem představu, do čeho jdu, a pomoc jsem přislíbil. Vždy ve středu jsem s ním pracoval dlouho do noci. Šlo o práci komplikovanou a namáhavou. 
 

Informace jsou čerpány z databáze N.I.T.C., s.r.o., aktualizované dne 01.05.2000
Obsahové připomínky a reklamace zasílejte na adresu petr@cibulka.cz
------------------------------------------------------------------------

Copyright © 1999 GreenBottle Software