Anketa
Jako by se měl narodit nový Mesiáš nebo co...
Na konec září se chystá v Praze výroční zasedání Rad guvernérů MMF a SB. Kolem této události a s ní souvisejících chystaných protestů se chystá řada opatření. To vše do jisté míry mění poklidnou atmosféru konce okurkové sezóny ve sdělovacích prostředcích. Co si o u události myslí redaktoři Zejména jste si mohli přečíst v minulém čísle. Nás ale zajímá také váš názor. Položili jsme proto tři jednoduché otázky vysokoškolským pedagogům různých oborů a zároveň studentům různých fakult. Výběr osobností akademického světa byl dán ochotou odpovídat a momentální dosažitelností, výběr studentů byl zcela náhodný. Odpovědi studentů přinášíme na následující straně. Názor a srovnání nechť si učiní čtenář sám.
1. Co si myslíte o působení MMF a SB?
2. Co si myslíte o jejich odpůrcích?
3. Co si myslíte o přípravách státu v souvislosti se zasedáním MMF a SB?
Prof. PhDr. Jan Keller, CSc
1. Existuje dostatek důkazů o tom, že jejich politika neřeší to, co slibují - odstranění bídy a předcházení krizím. Již po mnoho let přitom tvrdí, že od nynějška už se prý skutečně polepší. Někdo by měl sepsat dějiny slibů SB a MMF. Bylo by to hodně dlouhé a hodně poučné čtení. Ekonomové, kteří z těchto institucí raději odešli (Daly, Stieglitz a jiní) popsali jejich skutečné fungování zasvěceně a hodně kriticky.
2. Možná odtud vznikne nové velké sociální hnutí, které spojí dosud roztříštěné skupinky. Poprvé se do těchto hnutí kromě příslušníků středních vrstev zapojují také soukromí rolníci, odboráři, nezaměstnaní, lidé z rozvojových zemí. Prostě všichni, kteří na globalizaci tak či onak doplácejí. To je velká naděje pro rozvoj občanské společnosti. Je třeba se jen důsledně vyvarovat jakékoliv formy násilí. Snažit se prosadit sociální spravedlnost rozbíjením výkladů je asi tak inteligentní jako chtít vytvářet základy pro občanskou společnost pomocí tzv. humanitárního bombardování.
3. Když v televizi téměř každý večer ukazují bojovou přípravu policie, ptám se sám sebe, proč byly vlastně tak unáhleně a neprozřetelně zrušeny Lidové milice. Jak ty by se dneska hodily. Média dělají svou práci úžasně. Počítám, že všichni v republice už teď demonstranty patřičně nenávidí. Mnoha lidem se uleví, až dopadnou první rány pendrekem. K dokonalosti chybí přípravám už jen jediné - chtělo by to prezentovat rozhořčené dopisy pracovních kolektivů, nejlépe zaměstnanců bank a kampeliček, v nichž by se požadovaly tvrdé zásahy proti všem, kdo berou kolegům světovým bankéřům klid pro jejich záslužnou práci. Globalizaci si přece rozvracet nedáme!
Univ. prof. Milan Machovec, Dr.h.c.
1. Nejsem dostatečně informován jinak než z tisku nebo z televize, o čem konkrétně tito páni chtějí koncem září v Praze jednat. Pravděpodobně to bude nějak souviset s globalizací, s určitým vynaložením peněz pro rozvojové země apod. Aniž mám oporu o konkrétní vědomosti, tak tzv. radikálním odpůrcům globalizace říkám, že globalizace postupuje už od dob starého Říma. V tomto smyslu globalizace není problém, ale fakt, kterému se nedá zabránit. Planeta, kdysi ohromná, v níž bylo pár tisíc různých smeček, je nyní už maličká a jakákoliv budoucnost je nemyslitelná bez určité jednoty. Jde o to, aby ta globalizace nebyla jinou formou kolonialismu. Jsem přesvědčen, že je nutno bojovat za takovou globalizaci, kterou já bych nazval planetárním dialogem všech různorodých tradic. Myslím si, že nelze schematizovat. Jako byli kapitalisté různí - byl u nás Baťa, ale také kapitalisté zcela bezcitní - tak je to samozřejmě i dneska. Dnešní největší nebezpečí je ve zničení životního prostředí planety.
2. Vítám v jistém smyslu každou iniciativu mládeže. I aktivita, která má své pochybné stránky, je lepší než pasivita. Aktivitou mohu někdy i prohrát nebo udělat velmi radikální chybu, ale mohu ji zas opravit, ale žiji-li v pasivitě, je můj život jedinou velkou chybou. A myslím si, že fakt, že u nás byl tak dlouho komunismus, se kterým prakticky nikdo nesouhlasil, ale většina neměla elementární lidskou odvahu proti němu vystoupit, ukazuje, že naše nebezpečí je spíše v tom, že lidem je všechno jedno, sedí u televize a že o ničem nepřemýšlejí. V tom podporuji všechny mladé, pokud to nejsou nacionalisti nebo rasisti, ale jsou mi blízcí všichni anarchisté, všichni zelení, humanisté, feministky, i když to neznamená, že u nich se vším souhlasím, ale v tomto smyslu vítám jejich aktivitu. To je jedna věc. Na druhé straně musím upozornit, že veškeré veřejné akce jsou zneužitelné a že za celý můj život nebyla žádná akce, která by byla mediálně tak předem avizovaná jako to zářijové zasedání. To je samozřejmě výzva všem provokatérům, všem agentským službám, ať zprava nebo zleva, ti se po tisícovkách sjedou do Prahy a budou mít od svých režimů povoleno křičet ještě trochu radikálněji... a můžeme se dostat k tomu, že skutečně poteče krev. Radím vám k celoživotní aktivitě a neradím vám zrovna, abyste šli řvát před ten kongres.
3. Dost dobře nechápu že stát tomu věnuje tolik pozornosti, ale rozhodně se mi zdá, že tu na sebe bere podivné riziko, které může velice špatně skončit. Ne vždy jsou mi známa konkrétní opatření, kromě toho, že se budou mobilizovat z celé ČR tisíce a tisíce policajtů. Akce se mi zdá být přeceňována. Dát někomu volno (ve škole) znamená dát mu volno na tu akci jít. Odpovědnost se svádí na jiné a to nepovažuji za správné. Nechápu proč na tuto akci je tak strašně upozorňováno. Je to, jako by se měl narodit nový Mesiáš nebo co.
Prof. Erazim Kohák, Ph.D.
1. Považuji je za veskrze negativní. Původní záměr byl dobrý, avšak v posledních dvaceti letech se obě instituce staly nástroji ekonomických zájmů nadspotřebních zemí. Ovšem každý imperialismus považuje své působení za blahodárné - britský imperialismus údajně přinášel výdobytky britské ústavnosti, sovětský výdobytky socialismu, ten dnešní značkové karbanátky a černou limonádu. Jenže horečnaté bujení nadspotřebních ekonomik a drastická pauperizace třetího světa naznačují něco jiného. Dlouhodobou udržitelnost života na Zemi ohrožuje nevinný egoismus privilegovaných a zoufalství bědných. Politika IMF podporuje obojí. Proto ji považuji za veskrze negativní.
2. Velice si vážím odpůrců MMF a SB a všech jejich aktivit. Až do Seattle se zdálo, že se nic nemůže postavit na odpor mnohonárodním koncernům či zastavit jejich pustošení Země. Viditelný protest v Seattlu navodil zásadní změnu tónu i kurzu americké politiky, přiměl MMF, aby se začalo zabývat pauperizací třetího světa, měl všestranně positivní účinek. Doufám, že pražský protest bude spořádanější, avšak stejně důrazný.
3. Přípravy státu na přijetí protestujících mají své positivní stránky (ubytování, alternativní semináře), avšak probíhají v paranoidním duchu, jako by se stát stavěl na stranu MMF a vnímal protest jako něco nepřijatelného. Tak se vůči demonstracím stavěl komunistický režim, viz bratislavské demonstrace. Stát by tu měl stát nad oběma stranami, ne po boku jedné z nich. Velmi bych litoval, kdybychom si svými postoji vytvořili ve světě pověst čornosotnějců. Považuji za nejnaléhavější povinnost společnosti chránit lidská práva, včetně práva nesouhlasu, pak teprve výkladní skříně. Vždyť ke kritikům MMF patří i americký prezident Clinton a generální sekretář OSN Kofi Anan.
Doc. František Vrhel, CSc.
1. Pokládám je za problémovou instituci, ale užitečnou. Nedělám si iluze o distribuci používaných prostředků.
2. Chápu, že protestující jsou asi nutní, osobně se mi nelíbí globalizovaný
svět, ale protestující nenabízejí přijatelné alternativy. 3. Přípravu považuji za vcelku za přijatelnou, ale překvapuje mne, že policisté budou hájit jen kulturní památky a veřejné budovy, nikoliv soukromý majetek.Více by se mělo mluvit o kontextech, než ukazovat děsivé záběry v televizi.
Prof. ing. Božena Plchová, CSc.
1. V poslední době se mně líbí zejména vyjádření (i když otázka je, jaká bude diference mezi vyjádřeními a realitou) o tom novém, trochu jiném směrování činnosti MMF a SB, což znamená méně lobismu a více aspektování otázek sociálních a vlivu činnosti těchto dvou institucí, zejména na životní úroveň v nějakém širším rozměru. Předpokládám, že vyjádření nových představitelů MMF myslí vážně a že se to v činnosti těchto institucí objeví. Mám dojem, že je to reakce i na kritiky, které byly (myslím např. pana Stieglitze), že je to snaha vzít nějaký nový směr, který bude více vyhovovat těm aspektům životní úrovně a v řešení problémů nejkritičtějších s využitím takovýchto mezinárodních a nadnárodních institucí.
2. Myslím si, že řada přístupů vyplývá asi z neznalosti zaměření činnosti těch institucí, že asi celá řada stoupenců těch hnutí vlastně nemá přesnou představu, a bojuje proti něčemu, co se zdá jako celosvětový problém. Souhlasím s tím, že je potřeba vyjadřovat nějaké, byť kritické, názory v co nejširším měřítku, ale ve vhodné formě, bez násilí. O aktivitách těchto institucí ví spíše užší okruh odborníků a tudíž i ty reakce jsou pak nepřiměřené.
3. Jako dostatečné bych je viděla určitě, nevím, zda se nepřehání obava z toho, že bude mnoho násilí; myslím že to není cíl představitelů protestních akcí, kteří zdůrazňují, že chtějí vyjádřit názory a ne dělat agresi a teror. Na druhou stranu je lepší se připravit více než méně.
Prof. ing. Adolf Patera, DrSc.
1. Odpovídám přímo, že si ani o SB ani o MMF nemyslím apriori nic špatného (jak se nám to občas předestírá). To ovšem nevylučuje, že dělají všechno dobře. Vím o dobrých a velkorysých projektech SB, ale ty se soustřeďují jen do určitých oblastí, o nichž většina občanů v různých zemích ani nemá ponětí. Možná, že ani takové mohutné a schopné instituce jako je SB a MMF nemají nejlepší public relations. U SB i MMF jde o typicky globální resp. globalizující instituce. Já osobně se však zdráhám přijmout výlučně pejorativní pojetí pojmu globalizace.
2. Co je nějakým způsobem podněcující, vzrušující, nachází okamžitě své odpůrce. Proto mne jejich přítomnost nepřekvapuje. Mám však strach z těch, kteří odporují, ale nevědí v podstatě proti komu a proti čemu - a ještě více z těch, kteří v tom mohou hledat velmi pochybnou formu "zábavy" či zahánění nudy. Předpokládám, že právě z těch má strach i policie. Tu jde o skupinu lidí podobných naprosto neukáznitelným a nezvládnutelným fotbalovým fanouškům. Odpůrci, kteří dobře vědí, proti čemu odporují, budou nezřídka rovněž urputní, všichni nebudou rozhodně ochotni komunikovat (část, myslím, ano), ale budou se mít na pozoru před násilnostmi, které by je diskreditovaly.
3. Opatření státních institucí, resp. policie, jsou podle mne úměrné zmíněnému strachu, uvedeným obavám. Tyto instituce, předpokládám, nemají špatné informace a vědí, co činí. Jistě si ponechávají i jistou "rezervu". Ale nakolik byla jejich opatření účinná, se ukáže až po akci, a tedy velmi brzy. Také mi nejdou pod nos mnohá omezení, která v těchto dnech vehementně vyhlašují a realizují, ale dokážu věřit tomu, že tak činí s dobrým úmyslem (v náš prospěch a logicky i ve svůj vlastní prospěch). Rád bych dodal (a nerad bych se mýlil), že vidím mnohá větší nebezpečí pro tuto Zemi, než je globalizace ve smyslu, jak je dnes zpravidla vysvětlována.
Prof. ing. Tibor Jirges, CSc.
1. Já si myslím, že je to vcelku v pořádku. Pokud by se v její politice něco mělo změnit, tak v otázce poskytování úvěrů, aby byly více transparentní, zejména rozvojovým zemím. Dále by měla být prosazena a prováděna větší kontrola těchto úvěrů.
2. Nesympatizuji s nimi.
3. Já se domnívám, že jsou v pořádku.
Za redakci Zejména se ptali: Táňa Bednářová, Boris Gnoth a Pavel Tachecí
Globalizace na věčné časy a nikdy jinak!
Rozhovor s Janem Kellerem
Kam podle vás směřují současné sociologické trendy vývoje společnosti?
V sociální rovině jednoznačně směrem k větší sociální polarizaci a také - nevím jestli k zániku, anebo jen k velkým problémům - středních vrstev, což samozřejmě s tou polarizací souvisí. Polarizace se jednak rozvíjí ve známé dimenzi sever - jih, ale komplikuje se tím, že v rámci severu narůstá marginalita. V bohatých severních zemích narůstají ostrůvky těch, kteří jsou na tom špatně, a pokud by se rozložil sociální stát, tak by na tom byli mizerně. Odhaduje se, že pokud by ve Francii sociální stát přestal s přerozdělováním, které dělá hlavně posledních deset až patnáct let, tak by se zhruba 13 % Francouzů ocitlo pod hranicí bídy. Na jedné straně na severu narůstají skupiny marginálů, lidí žijících na okraji společnosti, a na druhé straně jsou na jihu malé ostrůvky obrovského bohatství, které se ale nerozptyluje po zbytku společnosti. Statisticky je všechno v pořádku, protože dáte-li ty bohaté a chudé na jihu a severu dohromady, tak se čísla zdánlivě přibližují. Bohužel při podrobnější analýze zjistíte opak, vzdaluje se jednak sever od jihu a také oba póly v rámci společností.
Můžete to konkretizovat na naše podmínky?
V České republice je jasné, že se společnost polarizuje, na tom se shodnou všichni. Je ale také pravda, že Česká republika byla i v rámci středoevropských a východoevropských společností obrovsky nivelizována, takže určitá sociální heterogenita je z tohoto hlediska dobrá věc, ale aby to byla absolutně dobrá věc, tak by se ta heterogenita, polarizace, ta sedimentace společnosti na chudší, střední a bohatší musela dít podle kriteria zásluhovosti. O tom se dnes už dá velmi pochybovat. Dá se pochybovat o tom, že bohatí jsou bohatí kvůli výkonu, který podali ve prospěch společnosti, a že chudí jsou chudí zaslouženě.
Globalizace. Mohl byste tento pojem přiblížit z pohledu současné sociologie?
Globalizace je hodně komplexní a já si myslím, že takové nejpregnantnější vyjádření najdete v knížce Zygmunta Baumana „Globalizace - důsledky pro člověka", která byla vydána v minulém roce a teď vyšla i v českém překladu. Já jsem byl jako sociolog překvapen tím, že se Bauman velmi radikalizoval. Třicet let, co žije v Londýně, byl hodně umírněný, ale teď píše tak ostře, že kdyby to napsal někdo u nás, tak ho okamžitě začnou kádrovat, za koho že vlastně mluví. Bauman se naštěstí v Londýně ničeho podobného bát nemusí. Definice globalizace, kterou se teď pokusím říct, není jeho nápad; dá se vytáhnou z různých knížek. V podstatě globalizace je mnoho různých věcí, ale to, co stojí za všemi těmi věcmi, je zřejmě fakt, že se vytváří nové mocenské asymetrie, na základě různé možnosti pohybu, mobility. Mobilita vždy vytvářela mocenské asymetrie. Ten kdo byl pohyblivý, byl ve výhodě proti tomu, kdo se pohybovat nemohl. Muži díky tomu získali nadvládu nad ženami, protože ženy byly vedeny spíše k tomu, aby žily lokálně, pečovaly o děti. Muži měli pohyblivost proto, aby je chránili, a oni pohyblivost zneužili k tomu, aby si ženy podrobili. Něco podobného se dnes děje v planetárním měřítku: ti, kdo jsou pohybliví, mají možnost vydírat to, co zůstalo fixováno na určité místo; ať už je to krajina, příroda, komunita, obec, třeba až po odbory, mohou vydírat to nepohyblivé a mohou přenášet velkou část svých nákladů k zaplacení těm, kteří se pohybovat nemohou. Pokud jejich dobrodiní v podobě investic nepůjde do této lokality, tak to půjde do lokality jiné a lokality se přetlačují, která z nich si to zaslouží víc. Myslím si, že se všechny ty ostatní problémy globalizace odvíjejí kolem tohoto centrálního problému zvyšování nerovnosti mezi tím, co se může pohybovat ze dne na den (dneska už ve vteřinových intervalech na počítačích probíhají obrovské sumy), a tím, co zůstává vázáno na nějakou lokalitu.
Co vidíte jako řešení; jak lze tento trend zmírnit?
O globalizaci se tvrdí, že jde o nezvratný proces, kterému se nikdo nemůže postavit a se kterým se nic nedá dělat. To se říká v době, která o sobě tvrdí, že je nejdemokratičtější ze všech dob.
... Podobné tvrzení už tady jednou bylo...
Globalizace na věčné časy a nikdy jinak! Co se s tím dá dělat? To je hodně těžké...
Myslíte si, že kdyby se vytvořila jiná struktura, která by byla založena na jiných hodnotách, než jsou dnešní systémy, která by vzešla od lidí...
Globalizace svým způsobem vzešla z toho, že instituce převálcovaly lidi. Často se stává, že lidé si vytvoří něco pro svoji potřebu a to potom začne žít svým vlastním životem a lidi používá jako příslušenství. S globalizací se stalo úplně to samé. To, co se děje s byrokracií, se stalo s trhem. Peníze, které měly původně sloužit k ulehčení výměny zboží, se staly samoúčelem. Přestalo se obchodovat se zbožím a začalo se spekulovat s penězi. Rozdíl mezi sumou, která celosvětově za den změní své majitele, a tím, co je za ten den vyrobeno a poskytnuto služeb, je patnácti až dvacetinásobný. Peníze začaly žít svým vlastním životem a je otázka času, kdy dojde k zahlcení, kdy to prostě spadne. Z hlediska selského rozumu na tom vydělají lidé, kteří budou nejméně napojeni.
Takže si myslíte, že vytvoření jiné struktury založené na jiných, lidštějších hodnotách, než je prostá ekonomika...
... to zní hezky, ale takové struktury se dají vytvářet jen v místech, která nejsou pro globalizované proudy dost zajímavá.
... například?
V knížce Krátké spojení jsou popisována místa v Irsku, Kanadě a Spojených státech, od kterých se odklonily toky zboží, peněz a služeb, a lidé se najednou museli o sebe postarat sami. Žádné investice nepřišly. Vypomáhali si různými LETS systémy a snažili se přečkat toto období. Autor tvrdí, že, až dojde ke zhroucení, takovéto enklávy budou ve výhodě. Já nejsem ekonom, tak těžko můžu tipovat, kdy k tomu dojde, ale svět, ve kterém pohyblivé fiktivno, které oproti reálu nabývá tak velkých rozměrů, nemůže existovat pořád.
Hovořil jste o místech, od nichž se odkloňují toky zboží... Egon Bondy nedávno (Právo 6. 1. 2000) v rozhovoru tvrdil, že západ vůči České republice používá přístup afrikanizace: nechá méně rozvinuté země, ať se sami bídou a válkami zničí...
Já jsem byl v Bratislavě u natáčení tohoto rozhovoru a jako osobnost na mě Egon Bondy velice zapůsobil, ale z věcného hlediska si myslím, že mnohé teze by těžko dokazoval, a nemusí to být vždycky tak, že by byl moc pesimistický; myslím si, že někde je to ještě horší, než si myslí. V každém případě by se těžko určoval záměr nějaké vnější strany afrikanizovat Českou republiku, spontánně se afrikanizujeme sami. Nikdo z venku to nemá ve svém plánu, Češi to dělají pro své potěšení.
Zůstaňme na chvíli u sjednocování Evropy. Je EU tak, jak dnes funguje, jediná alternativa, nebo by se společná Evropa měla založit na jiných hodnotách?
Jednoznačně na jiných hodnotách. Mě vždycky uráží heslo „Jdeme do Evropy", protože my v Evropě jsme a v té západní Evropě zas není tolik kousků, které by si o sobě mohly myslet, že jsou natolik honosné, že bychom tam měli jít. Teď jsem se vrátil z Francie, kde jsem studoval sociální problémy, a když jsem jim říkal, že to u nás vypadá hrozně, tak mi odpovídali, no co se divíte, vždyť jdete do Evropy... Rozhodně si myslím, že to jde velice špatným směrem. Existují takové teorie, že se kdysi sešel kulatý stůl průmyslníků a dvacet velkých společností si vymyslelo, že je schopno konkurovat japonským a americkým společnostem jenom v případě, pokud vznikne alespoň půlmiliardový vnitřní trh. Teď je ho třeba propojit dálnicemi a znásobit toky zboží a služeb. Pokud se bude Evropa na tomto principu spojovat, tak na tom proděláme, protože Česká republika je geopoliticky tak položena, že všechny toky zboží půjdou přes nás. Portugalci ani Norové se bát nemusí, ale my budeme mít velkou smůlu, protože jednak jsme uprostřed a jednak nemáme takovou kuráž jako Švýcaři nebo Rakušáci, kteří jsou taky uprostřed, ale dopravu přes své území nepustí. Takže my na Evropě složené z toků zboží můžeme jedině prodělat. Druhá Evropa je společná starost o životní prostředí, a tam nám to může jedině prospět, Přestože se říká, že se za minulých deset let udělalo mnoho, tak se udělalo minimum z toho, co se udělat muselo. Vstup do Evropy z hlediska životního prostředí pro nás bude bezprostředně znamenat vydat nějakých 300 miliard na ochranu životního prostředí a upravit několik stovek zákonů. V minulých deseti letech se stále tvrdilo, že se s tím něco dělá, a v podstatě se udělaly jen zanedbatelné věci, spíše vynucené jinými okolnostmi. Ekologická Evropa sjednocená na společné starosti o zbytky evropské přírody tedy určitě ano. Tady je lepší spojovat se s Němci a Francouzi než s Rusy a Ukrajinci, i když nemám nic proti Rusům a Ukrajincům. Tam mají zkušenosti a alespoň trošku to funguje. Na druhou stranu problém není tak černobílý, protože západní Evropa se ekologizovala z určité části díky přenesení nejšpinavější výroby a nejvíce toxické zátěže do chudých zemí mimo Evropu.
A co lidské hodnoty, humanistická tradice, demokratická tradice...
Humanistická tradice jistě, ale jakmile se začne humanistická tradice využívat k bombardování nevinných lidí, tak je to dost velký průšvih. Je třeba odlišit tuto tradici od frází, které na ní parazitují.
Vystupoval jste veřejně velmi jednoznačně proti zásahům NATO v bývalé Jugoslávii. Jak tuto situaci posuzujete nyní, s odstupem?
Pokud by mi šlo o Jugoslávii, tak bych musel mít pocit velkého triumfu, protože se naplnilo to, co jsem od začátku říkal - že jedna genocida bude vystřídána druhou, že se nevyřeší nic, jenom se všechno zkomplikuje. To se také stalo, mě však nešlo o konkrétní jugoslávský problém, ale šlo mi o princip v prvé řadě ekologický. Nastalo totiž velké rozštěpení zelených v Itálii či Německu. Není možné, aby ekologové na jedné straně tvrdě kritizovali globalizaci, finanční, vojenské, a průmyslové struktury a na druhé straně souhlasili s jednáním, které z velké části kopíruje jejich zájmy. Není možné brojit proti dostavbě atomové elektrárny Temelín a zároveň být nekritický vůči používání raket s obsahem ochuzeného uranu v hlavicích. Ve Veronice, časopisu ochránců přírody, vyšel dost podrobný článek o zatím známých ekologických dopadech, jak na Dunaj, tak na znečištění půdy a z hlediska poškození celého Balkánu. Podle mne se tady profesionálně zachoval ze všech českých ekologických organizací jedině Greenpeace, který místo frází poslal svoje pozorovatele, kteří se nepřiklonili ani na jednu stranu, ale monitorovali znečištění. Toto mají dělat ekologické organizace. Jakmile ekologická organizace začne vyzývat k bombardování ve jménu určitých hodnot, tak...
... vy jste napsal, že „není dlouhodobě udržitelná"... Myslíte si, že se musí přístup ekologů změnit, jinak definovat ?
Jestli chcete v zájmu humanity bombardovat ty, kdo jí škodí, tak musíte začít bombardovat ropné a uhelné koncerny, pak musíte vybombardovat chemické továrny a automobilky a pak teprve přijde na řadu Kosovo. Proto jsem proti bombardování. Nejde říct: tyhle bombardovat můžeme a tyhle bombardovat nebudu.
Reagovaly ekologické organizace na tento váš názor?
Po straně mi pár lidí řeklo, že se mnou souhlasí. Nebudu je tady jmenovat, ale byl jsem sám překvapen, kdo všechno mezi nimi byl. Myslím, že je dobře, že je to za námi a že se v roce 2000 bombardovat nebude. Tady to ustrnulo na mrtvém bodě a nevedlo k žádné katarzi, ekologové si neujasnili, o co jim vlastně jde.
V poslední době se tu vynořilo několik intelektuálních výzev, například Impuls 99, Děkujeme odejděte... jakou podle Vás mají šanci něco změnit?
Mě zaujala zpráva, kterou nedávno nějaká agentura zveřejnila, že pokud by iniciativa Děkujeme, odejděte založila politickou stranu, tak získá 24,7 % hlasů. To je pro naše stadium vývoje demokracie hodně smutná zpráva. Čtvrtina voličů by volila stranu, která neexistuje a která nenapsala ani řádek volebního programu. Podle teorie demokracie si lidé vybírají podle volebních programů, nakolik odpovídají jejich zájmům. Vidím, že čtvrtina lidí by volila stranu, o jejímž volebním programu neví nic, protože žádný neexistuje. Myslím si, že to nesvědčí o ničem kladném z hlediska těchto iniciativ, ale že je to hezká ostuda pro existující strany.
Poslední otázka: kdybyste měl dvě věty, co byste vzkázal dnešním mladým lidem?
Optimistům: jen tak dál, pesimistům: máte recht.
Za Zejména se ptali Pavel Tachecí a Táňa Bednářová.
Foto: Jana Satoriová
http://www.novyhumanismus.cz/v4/zejmena/8/b2.htm
ZCELA STANDARDNÍ SELHÁNÍ
Jan Keller
Jsme dnes svědky nového historického fenoménu. Významná jednání finančníků, ať již se dehrávají kdekoliv na zeměkouli, jsou doprovázena velice důraznými protestními vystoupeními. Polooficiální verze, podle níž se světoví chuligáni, kteří bankéřům závidí jejich profesní úspěch, rozhodli povyrazit na jejich účet, nevysvětlí úplně všechno.
Pro zbytek pravdy se musíme ohlédnout trochu do minulosti. V průběhu šedesátých let se ve vyspělých zemích vzedmula velká vlna protestních hnutí. Lidé organizovaní jen velice neformálně začali tehdy hlasitě upozorňovat na řadu problémů, vůči kterým zůstávaly oficiální politické strany slepými a hluchými. Tehdy vzniká ekologické hnutí, které chce upozornit na narůstající tempo poškozování životního prostředí. Vzniká hnutí protijaderné, jež zaměřuje pozornost na nepominutelná rizika, která doprovázejí i to nejmírovější využívání atomové energie. Jiná hnutí si zase všímala opomíjených práv menšin ve společnosti, opět další upozorňovala na přetrvávající formy diskriminace žen. Přes svou různorodost měla tato hnutí jedno společné. Obracela pozornost k ožehavým problémům a k novým rizikům, ke kterým pravice ani levice nedokázala nic říci, neboť tradiční politické strany dosud žily problémy 19.století. Kritická energie, kterou strany nedokázaly podchytit, vykrystalizovala do podoby nových hnutí. V průběhu sedmdesátých let je bylo ze všech stran slyšet stále hlasitěji a naléhavěji. V osmdesátých letech však začínají tato hnutí stagnovat a mnohá se docela odmlčela. Mělo to několik důvodů. Jedním z nich byla velká roztříštěnost. Neexistovalo nic, co by jednotlivé kritické proudy dokázalo propojit. Jako kdyby mluvily odlišnými jazyky. Byl zde ovšem i další důvod. Politické strany jako kdyby se v této době probraly ze svého dogmatického spánku, přešly do protiofenzívy a některé požadavky hnutí dokonce začlenily do svého slovníku. Proč se dále angažovat kupříkladu v ekologickém hnutí, když téměř všechny strany vsunuly do svých programů heslo trvale udržitelného rozvoje? Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se zdálo, že éra nevládních hnutí tvořila jen malou a nevýznamnou epizodu v dějinách skutečné politiky. Navíc kolaps reálného socialismu jako kdyby dával za pravdu těm, kdo tvrdili, že i přes mírné kornacení neexistuje pro osvědčený model politiky žádná alternativa. Bývalí účastníci studentských nepokojů z šedesátých let, kteří se mezitím změnili v blahobytné tatíky sklízející poslední plody státu blahobytu, těmto hlasům zralé životní rezignace souhlasně přikyvovali.
Jako kdybychom dneska opět stáli na počátku nového cyklu. Situace šedesátých let se v lecčems opakuje. Máme zde spoustu nových problémů a máme zde politické strany, které ve své bohorovnosti tyto problémy dokonale ignorují. Hlavním zdrojem nových rizik se tentokrát stává proces globalizace. Politické strany odprava doleva zde stojí s holýma rukama. Smířily se s tím, že globalizace je něco osudového. Politici, kteří jinak mají plná předvolební ústa svobody a volného výběru, bezpodmínečně kapitulovali před procesem, který redukuje svobodu našeho rozhodování na nutnost bezpodmínečně se přizpůsobit něčemu, co v žádném případě nelze ovlivnit.
Potenciál nespokojených se zatím rozrůstá. Už to nejsou jenom zajištění potomci středních vrstev, kteří rozhýbali nevládní scénu v letech šedesátých. Globalizace poskytuje onen společný bod, který přepestré směsi hnutí v minulosti tak citelně chyběl. Vzniká společná řeč, jíž najednou rozumí všichni. Drobní soukromí rolníci, které globalizace přivádí na okraj krachu, protože nikdy nebudou schopni obstát v nerovné konkurenci s dovozem laciných potravin z plantáží v rozvojových zemích. Odboráři, pro které flexibilita koneckonců znamená, že by měli své mzdy přizpůsobit mzdám osmi či desetiletých dětí pracujících pro nadnárdní koncerny v asijských a latinskoamerických manufakturách. Nezaměstnaní, jejichž práce byla přesunuta do zemí, v nichž není nutno brát ohledy na německý či francouzský životní standard. Ale také lidé z chudých zemí, které vyhnala z jejich půdy a z jejich domovů "rozvojová politika" světových finančních institucí, které jim náhradou za zábor půdy a zboření vesnice slibují dodat do jejich předměstských brlohů internet. Všichni tito lidé odmítají uznat, že ztráty, které jim globalizace způsobila, jsou čímsi osudovým, něčím, za co si mohou sami svou malou přizpůsobivostí. Dost možná tak vzniká nový politický proud těch, kdo nepřijali svoji proměnu na globální bezdomovce závislé celým svým osudem na nevyzpytatelných pohybech spekulativního kapitálu.
Představitelé klasických politických stran, které jsou už zase prudkým vývojem událostí dokonale zaskočeny, vyčítají demonstrantům jejich přílišnou radikálnost. Jako kdyby to nebyly právě tyto strany a tito politici, kdo už zase tváří v tvář novým výzvám tak nepochopitelně, a přitom tak standardně selhali. (Salon Práva)