MAIgalomanie
Jan Keller
Nejnovější číslo časopisu The Ecologist si všímá posledního vývoje v urychlujícím se procesu globalizace ekonomiky. Pozornost pochopitelně věnuje především osudům Multilaterální smlouvy o investicích (MAI), která má celý proces, jenž ohrožuje suverenitu celých států a smysl demokracie, dodatečně právně posvětit. Tajná jednání o investicích probíhají již několik let, podnět k nim dala konference zemí OECD v květnu 1995. Mocným impulsem, jenž stál v pozadí, bylo završení Uruguajského kola jednání GATT v roce 1994, jež vyústilo v ustavení Organizace pro světový obchod (WTO). Mamutí nadnárodní korporace ucítily, že se na globální úrovni pohybují v mocenském vakuu. Právě smlouva o investicích jim má umožnit toto vakuum beze zbytku zaplnit pouze svými obchodními zájmy. Hrdiny probíhajícího procesu globalizace je zhruba 500 obřích firem, z nichž 477 má své sídlo v některé z průmyslově vyspělých zemí. Tyto firmy uzavírají vzájemná spojenectví a sdružují se do vlivných skupin. Tak vznikla například Mezinárodní obchodní komora (ICC) či Evropský kulatý stůl průmyslníků (ERT). Právě tyto lobbystické skupiny se účastní vyjednávání o Multilaterální smlouvě o investicích. Od roku 1995 provedly vlády v různých zemích světa ve svých zákonech přibližně šest set právních úprav týkajících se právě investic. Z nich plných 95 % směřovalo k větší liberalizaci mezinárodního obchodu. Dohoda MAI by chtěla tento proces dále urychlit. Ekonomický ale i politický smysl tohoto směřování je jednoznačný. Vyjádřeno slovy sira Leona Brittana, komisaře Evropského společenství: „Investice jsou žádoucí a žádaná věc. Vlády se jich nicméně dosud obávají, protože volné přímé investice omezují schopnost státní správy kontrolovat a utvářet ekonomický osud země. To je však jen malá cena, kterou je třeba zaplatit za to, aby ti, kdo rozhodují v oblasti soukromého podnikání, mohli vytvářet celosvětově ekonomický prospěch. Je tragédií, že některé vlády se dosud zdráhají tuto cenu zaplatit." V prvých letech probíhala jednání o multilaterální smlouvě v téměř naprosté tajnosti. Teprve počátkem roku 1997 se občanské iniciativy a od nich i širší veřejnost dostávají postupně k informacím o tom, co se vlastně mezi vládami a nadnárodními obchodními společnostmi tak intenzivně projednává. Je příznačné, že řada poslanců v parlamentech mnoha zemí se o obsahu jednání MAI dozvídá teprve od občanských iniciativ, k nimž informace o jednáních pronikly. Informace o jednání rozšiřují od počátku roku 1997 nejprve kanadské a americké skupiny. Již v říjnu roku 1997 se pak uskutečnila na toto téma první porada občanských iniciativ z více než sedmdesáti zemí. Mezinárodní týden akcí proti MAI proběhl v polovině února 1998, těsně před jednáním zemí OECD (Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj) o investicích. Hlavním požadavkem protestních akcí je zahrnout do čistě ekonomických ujednání o obchodování a investicích též sociální a ekologické požadavky, jež byly až dosud jednajícími stranami prakticky zcela ignorovány. Jedná se o zcela zásadní spor, neboť právě programové ignorování širších ekologických a sociálních souvislostí velkého byznysu tvoří jádro veškeré filozofie MAI. Letos v březnu se k jednáním o investicích vyslovil konečně i Evropský parlament. Ve své rezoluci na adresu vlád a koncernů kriticky konstatoval, že „dosavadní jednání byla vedena v téměř naprosté tajnosti a dokonce i parlamenty z něj byly vyloučeny". Dále se v rezoluci uvádí, že MAI „vyjadřuje nerovnováhu mezi právy a povinnostmi investorů, zaručuje jim práva a ochranu, zatímco státy jsou zatíženy břemenem povinností, což může nechat jejich obyvatelstvo zcela bez ochrany". Evropský parlament požaduje, aby celá smlouva byla podrobena veřejně přístupné analýze, která by prozkoumala její dopady na existující legislativu Evropské unie. Vzávěru vyzývají parlamenty a vlády zemí OECD k tomu, aby smlouvu MAI v její dosavadní podobě neratifikovaly. Díky osvětě a tlaku občanských iniciativ a jejich partnerů jsou dnes již dostatečně známy body připravované smlouvy, které vzbuzují vážné obavy. MAI nutí členské země, aby se bezpodmínečně otevřely každému zájemci o investování. To je zde přitom chápáno velmi široce, takže by mělo zahrnovat právě tak právo těžby v dané zemi jako právo na patentování jejího rostlinného a živočišného genetického bohatství. Cizím zájemcům má být otevřen přístup k lesům, k půdě, ale také sektor zdravotnictví, vzdělávání, komunikace, kultury, bankovnictví, tedy v podstatě všechny oblasti, zatím s výjimkou policie a armády. Cizí investoři mají mít ke svému podnikání zaručeny přinejmenším takové podmínky jako investoři domácí. Zákony, které by je mohly znevýhodňovat, včetně zákonů sociálních a ekologických, mají být eliminovány. Pokud by smlouva vstoupila v platnost, nemohly by například vlády již vyžadovat, aby zahraniční firma zaměstnávala alespoň určitý podíl místních lidí, aby respektovala stanovené limity těžby nerostných surovin, či aby reinvestovala alespoň část svého zisku do rozvoje místní ekonomiky apod. Vlády by se nemohly nijak bránit přílivu jakéhokoliv množství krátkodobého spekulativního kapitálu. Nadnárodní firmy by měly naopak možnost pohnat určitou zemi před obchodní soud pokaždé, pokud by usoudily, že jakékoliv její opatřeni poškozuje jejich obchodní zájmy. Taková vládní opatření (tedy například prakticky jakýkoliv zákon z oblasti ochrany přírody či ochrany zdraví obyvatel) by podle dosavadního znění smlouvy mohly cizí firmy považovat za ekvivalent svého vyvlastnění. Měly by nárok žádat před obchodním soudem jeho zrušení, a navíc patřičné finanční odškodnění za ztráty, které by si vyčíslily. O oprávněnosti firemních nároků by rozhodovala skupina obchodních expertů pracující za zavřenými dveřmi, bez jakékoliv kontroly ze strany veřejnosti. Smlouva o investicích by v případě svého přijetí odporovala též významným, již uzavřeným, mezinárodním úmluvám o ochraně životního prostředí, jako je například konvence o ochraně klimatu, úmluva o nakládání s nebezpečnými odpady či smlouva o ochraně biologické diverzity. Všechny tyto smlouvy mohly být zpochybněny v okamžiku, kdy investor usoudí, že některé z jejich ustanovení brání volnému toku zboží a peněz. Jedním slovem: jakékoliv dosavadní mezinárodní, národní či jen lokální zájmy by musely ustoupit zájmům velkých nadnárodních investorů. Smlouva by odstranila poslední překážky na cestě k nadvládě nadnárodních monopolů. Velký kus této cesty se ostatně již podařilo urazit. Zatímco v polovině 60. let kontrolovaly velké nadnárodní firmy pouze 17 % světového hrubého domácího produktu, v roce 1984 to bylo již 24 % a v roce 1995 téměř 33 %. Přitom za polovinou všech velkých přímých investic do národních ekonomik stojí pouhé jedno procento nejmocnějších nadnárodních firem. Přijetí smlouvy MAI by tuto dynamiku dále výrazně urychlilo. Během dvaceti let, tedy po dobu platnosti smlouvy, by se mohly svéprávné demokratické státy proměnit v země kompletně závislé na cizích investicích a cizích investorech, tedy na vedení byrokraticky organizovaných nadnárodních firem. Pod neoliberálním heslem deregulace by se tak odehrál přechod k úplně nové formě regulace, jejíž parametry by byly již určovány veskrze zájmy investorů, a to i bez ohledu na vůli demokraticky volených orgánů národních států. Postup občanských iniciativ v boji proti tomuto nebezpečí je jednoduchý a bývá někdy nazýván „strategie Drákuly". Jde o to seznámit co nejširší veřejnost se zněním připravované dohody sepsané způsobem, jenž nesnese denní světlo.
podle The Ecologist 3/1998
------------------------------------------------------------------------
(omluvte, prosím, chyby - článek je vystaven v podobě, v jaké byl ještě před provedením jazykových korektur)
http://www.ecn.cz/duha/generace/1998/8keller.htm
Mysli globálně - jez lokálně!
Jan Keller
Ve čtvrtém letošním čísle časopisu The Ecologist rozebírá Helena Norberg-Hodge absurdní situaci, k níž nás dovedla globalizace při obchodování s potravinami. Zároveň ukazuje, jak právě v této oblasti může dojít k renesanci soběstačnějších a autonomnějších komunit. Proces globalizace prodlužuje vzdálenosti mezi výrobou a spotřebou, ale také mezi těmi, kdo výrobu financují a kdo ji realizují, či mezi místy, kde se produkuje, kde se konzumuje a kde jsou konečně odkládány zbylé odpady. Bojovat proti globalizaci tedy znamená tyto vzdálenosti zkracovat. Dosáhne se tím celé řady pozitivních efektů: snížení nákladů na dopravu, ale také snížení emisí skleníkových plynů, zlepšení kvality vzduchu, úbytku objemu nezbytných obalů, a tedy i odpadů. Co je neméně důležité, pěstování potravin se může stát ohniskem opětné lokalizace našeho života a renesance komunit s jejich místními vzorci výroby. Prozatím žijeme ve světě, v němž se může v britských obchodech koupit laciněji máslo z Nového Zélandu než od místních britských farmářů. Ve španělských obchodech se prodává máslo z Dánska, aby se v dánských mohlo prodávat máslo francouzské. Jídlo, které jíme, toho zpravidla nacestuje během své krátké existence mnohem více než mnozí z nás za celých život. Ve Spojených státech cestuje každé kilo potravin v průměru 1.200 mil než od pěstitele doputuje na kuchyňský stůl. Po celém světě napomáhají cestování potravin na dlouhých trasách nejrůznější formy skrytých dotací. Právě převážení potravin se z velké míry podílí na přetěžování silnic a dálnic kamiony a na neustávajících tlacích stavět stále nové a nové komunikace. Obrovské dotace do výstavby dálnic jsou jen jedním z příkladů toho, jak netržně jsou cizí a vzdálení výrobci potravin zvýhodňováni oproti výrobcům místním. Peníze daňových poplatníků dotují též výzkumy v oblasti biotechnologií, včetně těch, které zkoumají, jak potraviny co nejlépe uzpůsobit tak, aby se při stále delších transportech a skladování nekazily. Jiné dotované výzkumy studují netušené možnosti genetického inženýrství, které by při agroprůmyslové aplikaci vedly masy drobných a středních rolníků po celém světě k nutnosti zanechat v krajně nerovné konkurenci svého tradičního hospodaření. V oblasti zemědělství podporuje globalizace skrze pěstování monokultur zcelování pozemků, vznik obřích lánů a likvidaci diverzity v krajině, tedy prakticky totéž, co se odehrálo před půl stoletím za použití policejního násilí v zemích bez svobodného trhu. Globalizovaný trh dokáže totéž provést standardním ekonomickým způsobem. Domácnosti si tuto neblahou proměnu platí v daních, které se mění v dotace stavebním a dopravním firmám, laboratořím a výzkumným střediskům, zčásti také veřejnoprávním médiím, jež proces globalizace a unifikace nejrůznějšími způsoby oslavují. Domácnosti si platí také všechny zbytečné obaly, stejně tak jako jejich následnou likvidaci. Platí si i pesticidy, kterým financují cestu až do zásobáren podzemních vod. Následně doplácejí na čištění takto znehodnocených pitných zdrojů. Platí za znehodnocování svých domů, jejichž cena klesá úměrně s tím, jak se k nim přibližují prašné a hlučné silnice. Platí si spoustu dalších věcí, které si vůbec neobjednaly, které jsou jim však s podezřelou ochotou „vždy výhodně" dodávány. Helena Norberg-Hodge využívá své důvěrné znalosti Ladakhu, aby zde dokumentovala, co se děje v obchodě s potravinami v zemích třetího světa. Do Ladakhu, jenž byl až do nedávné doby zcela potravinově soběstačný, dnes dovážejí náklaďáky potraviny až z druhé strany Himalájí. Přitom jsou tyto potraviny v místních bazarech lacinější než jídlo vypěstované přímo v místě. Podobně například v Mongolsku, které dokázalo být v produkci mléka soběstačné po tisíce let, dnes v obchodech narazíme především na mléko z Německa. Místní ekonomika upadá a místní chovatelé dobytka krachují. Všude po světě se tak rozpadají venkovské komunity a obyvatelstvo odchází do chudinských předměstí velkých měst. Odhaduje se, že především v důsledku této migrace bude žít v roce 2015 již plných 90% světové populace ve městech. Velká část z nich právě v bědných chudinských čtvrtích rozrůstajících se nekontrolovatelně kolem metropolí. Je zde zaseto na vyšší kriminalitu a násilí, na šíření AIDS, na další nárůst užívání drog, na růst bezdomovectví. Sklízet se to vše bude až po roce 2000. Žádný z těchto sociálních nákladů nevyčteme z přehledů oficiálních statistik o růstu objemu hrubého domácího produktu v důsledku vítězného tažení globalizace. Neoliberální ekonomové tvrdí, že všichni vydělají na tom, bude-li se v Thajsku pěstovat maniok na krmení pro evropské smějící se krávy a v Číně zase vyrábět plastikové sáčky na jejich mléko. Teorie komparativních výhod k tomu vybízí. O skrytých způsobech vládních dotací, které tento tok surovin a zboží finančně podporují, se příliš nemluví. Mohlo by to totiž vést k falzifikaci této posvátné teorie. (Poznámka J. K.: Nelze zde nepřipomenout konstatování Hermana Dalyho: Poté, co se specializují, nemají už národy volnost neobchodovat, stávají se na obchodování závislými. Pak je třeba zařídit vše tak, aby náklady na mezinárodní transport nemohly anulovat zisk z obchodování. I za cenu dotací a vojenské kontroly přístupu k ropě.) Místní farmáři v jednotlivých zemích zatím protestují proti svému znevýhodnění pouze nárazově a případ od případu. Bude třeba, aby do své argumentace zahrnuli právě poukaz na proud skrytých dotací, který činí zboží dovážené z velkých dálek v obchodech lacinější, než jsou místní produkty. Pokud tento důležitý argument nezohlední, budou vždy napadáni za to, že chtějí z peněženek zákazníků vytáhnout více, než kolik zákazník zaplatí za potraviny velkým firmám. Je tedy třeba ukazovat, jakými jinými cestami si velké firmy v podmínkách globalizace dokáží peněženky svých klientů otevřít. (Poznámka J. K.: Zde není od věci připomenout slova Jamese Goldsmitha: Ti, kdo věří ve svobodný globální obchod, tvrdí, že konzumenti vydělávají na koupi lacinějšího zboží vyráběného v zemích s lacinější pracovní silou. Ale konzumenti jsou zároveň výdělečně činí a jsou také plátci daní. V těchto rolích je import laciného zboží poškozuje. Skutečnou cenou za zdánlivě lacinější zboží je to, že řada lidí ztratí zaměstnání, jiní dostanou za svou práci zaplaceno méně, a přitom musejí platit vyšší daně, aby pokryli vyšší náklady na zabezpečení nezaměstnaných. Nemluvě o nákladech na zvýšenou nestabilitu ve velkých městech při rostoucí sociální nejistotě. Tak jsou výhody laciného importovaného zboží převáženy ekonomickými a sociálními náklady, které tento dovoz s sebou nese.) Pokud by tok skrytých dotací byl učiněn transparentním a byl obrácen k místním pěstitelům, měli bychom kvalitní potraviny přímo z domova, konstatuje autorka stati. Nemusely by pak být o nic dražší než potraviny dovážené. Předpokládalo by to ovšem donutit vlády k tomu, aby přehodnotily již uzavřené obchodní smlouvy, které vycházejí velkoryse vstříc právě zájmům nadnárodních firem a finančních trhů. Jedině tak lze opět obnovit rovnováhu mezi globalizovanou ekononikou založenou na dálkovém obchodu a možnostmi lokalit směňujících na místních trzích. Tento krok by byl nutnou podmínkou, sám o sobě by však místním komunitám život nevdechl. Zde je třeba velkého množství iniciativ přímo zezdola, tedy z míst, kde nejlépe znají své domácí podmínky a možnosti. Právě pěstování potravin může k takové renesanci komunitního života hned zpočátku vydatně přispět. V Británii vznikl první takový místní trh farmářů v okolí Bath. Soustředili se zde producenti z okruhu třiceti až čtyřiceti mil, kteří na trhu nabízejí pouze své produkty. Všechny plodiny, které pocházejí z dovozu, jsou z tohoto trhu vyloučeny. Jinou formou relokalizace trhu s potravinami, která se po celém světě rychle ujímá, je vytváření společenstev spotřebitelů a místních farmářů. Jinou obměnou téhož principu jsou tzv. „box-schemes", které se rozvíjejí zatím především v Británni. Snaží se eliminovat co nejvíce zprostředkujících článků v obchodování s potravinami. Princip je jednouchý, farmáři dodávají v bedýnkách své produkty přímo zájemcům v okolí. Vydělávají na tom obě strany. Farmáři dostanou za svou úrodu zaplaceno více, než kolik by jim dali na rampě supermarketu. Spotřebitelé mají ovoce a zeleninu čerstvější, než kdyby vše prošlo obchodem. Navíc mají větší kontrolu nad tím, odkud pocházejí potraviny, které jedí. Je třeba se jen rozhodnout, zda chceme mít tropické plodiny v jakoukoliv roční dobu, anebo nám stačí vědomí, že základní potraviny, které jíme, jsou zdravé a neprocestovaly polovinu zeměkoule, než k nám po zahlcených dálnicích dorazily. Cílem relokalizace není samozřejmě eliminovat veškerý obchod. Chce jen odbourat zbytečnou dopravu, na níž je velká část globalizace založena, a zvýšit různorodost pěstovaných plodin, což globalizace naopak potlačuje. Vrcholem těchto snah, jak snížit závislost na globalizaci, je hnutí usilující o vytváření udržitelných „ekovesnic". Vlastní produkce potravin je zde rozšířena o využívání obnovitelné energie, recyklaci odpadů, využívání místního stavebního materiálu a podobně. Všechny zmíněné alternativní pokusy v oblasti obstarávání potravin mají společného jmenovatele. Je jím snaha upravit rytmus života podle potřeb těch, kdo ho žijí, a nikoli podle potřeb růstu zisku velkých nadnárodních obchodních společností. Spousta dalších věcí se pak přidá: z umělých hnojiv se přechází zpět na organická, snižuje se spotřeba obalů, a tím klesá objem odpadu, kratší dopravní vzdálenosti snižují spotřebu pohonných hmot se všemi blahodárnými důsledky jak pro přírodu, tak pro člověka. Jakousi prémií je pak obnova a posílení chřadnoucích komunitních vazeb.
(1998)
------------------------------------------------------------------------
(omluvte, prosím, chyby - článek je vystaven v podobě, v jaké byl ještě před provedením jazykových korektur)
(zdroj: Hnutí Duha - Sedmá generace) Nadnárodní společnosti - viz též Monsanto v Indii
Listopadové volby ...
Jan Keller
Listopadové volby na radnice našich měst a do Senátu potvrdily prohlubující se krizi politických stran. Ve volbách municipálních získali tři čtvrtiny hlasů nezávislí kandidáti. Pro senátní volby se stala nejpříznačnější osmdesátiprocentní neúčast voličů ve druhém kole. Proč se voliči od politických stran odvracejí?
Přes velký počet stran měli ti, kdo šli k urnám, na vybranou vlastně jen mezi dvěma možnostmi. Vinu za to nese koaliční smlouva mezi sociální demokracií a ODS, tento krajně účelový pakt, který je pouze z důvodů efektivnějšího mlžení nazýván podivným jménem - smlouva opoziční. V důsledku této smlouvy byl každý hlas pro Miloše Zemana zároveň hlasem pro Václava Klause a naopak. Umožňuje totiž bezprostředně těmto dvěma stranám obsazovat důležité pozice a do budoucna jim má dát dokonce možnost bratrsky se na věčné časy podělit o pozice všechny.
Kdo nechtěl volit dvojitého Klauzemana (viz J.Patočka v minulém čísle) musel dát svůj hlas podivnému slepenci vytvořenému ze dvou stran s odlišným profilem i programem a doplněný dalšími dvěma stranami, které již prošly stádiem klinické smrti. Ten, kdo zvolil čtyřkoalici ve městě, volil Rumla s jeho úmyslem jít více doprava. Ten, kdo volil čtyřkoalici na venkově, volil lidovce s jejich úmyslem jít více doleva. Obě strany se vhodně doplňují snad jen v tom, že zatímco Unie svobody má jakéhosi vůdce, ale nemá žádnou opravdovou základnu, KDU-ČSL má sice tradičně solidní základnu, nemá však v současnosti žádného opravdového vůdce. K těmto dvěma ne zcela kompletním stranám se na pravém spodním okraji pevně přilepily ODA a DEU. Jsou to neštastné strany typu zombií - jsou již dávno mrtvé, stále však nemohou zemřít. Vstávají z politického hrobu jen v době voleb, aby nakoukly do uren, zda tam pro ně ještě náhodou něco nezbylo. Vysíleny tímto počinem opět se na dva či čtyři roky pokojně uloží v domě smutku a zapomnění. Jejich postživotní cyklus tak ostatně vykazuje řadu nápadně podobných rysů se stejně vysílenou, stejně nešťastnou a stejně nechápavou stranou Zelených. Většina voličů reagovala na tento výběr-nevýběr prostě tím, že k volbám nešla. Tím umožnila všem zúčasněným stranám radovat se ze svého vítězství. Občanská demokratická strana svůj úspěch ve volbách dokládá tím, že neztratila tolik hlasů, kolik již v duchu odepsala. Ke svému velkému překvapení obhájila v komunálních volbách své pozice v Praze a ztratila je v ní jen ve volbách senátních. Tento dílčí neúspěch přičítá její volební manažer a pronikavý analytik ing. Říman příliš malému volebnímu poutači na Letné, a slibuje, že příště opatří mnohem, mnohem větší. Sociální demokracie zvítězila také, protože dokázala ztrojnásobit počet mandátů na radnicích. Ve vítězství měřeném tímto způsobem ji trumfla již jen KSČM, která dokázala zdvojnásobit dokonce i počet mandátů v Senátu. Čtvrtým vítězem je pochopitelně čtyřkoalice, která získala v Senátu nejvíce křesel a jejíž volební vůdce Jan Ruml triumfálně zvítězil nad svým nedávným blízkým kolegou Janem Koukalem.
Je jen otázka, zda tak malá země s tolika unavenými voliči unese tolik velkých vítězů. A to jsme zatím byli svědky pouze prvního dělení kořisti. Došlo k němu na pražské radnici, kde byl sveden boj o místo primátora. ODS se zde pochopitelně opět spojila se svým největším ideovým odpůrcem a věrna svému volebnímu heslu Nedáme radnice levici umožnila sociálním demokratům obsadit ve vedení radnice maximum strategických pozic. Bylo to nutné, neboť jedině tímto způsobem mohl být ze hry vyřazen Martin Bursík, který chtěl vést radnici jinak, než si představují obě naše dnes vedoucí strany. ODS není však na jiné myšlení příliš zvědavá, volby přece už skončily. Sociální demokracie dokázala neskutečné. Ve volbách na pražskou radnici podrazila kandidáta lidovců pouhý den poté, co jí tato strana umožnila prosadit v parlamentu proti velkému odporu ODS státní rozpočet. Podrazila kandidáta strany, která jako jediná je ochotna zbavit ji nutnosti pokryteckého spojenectví s ODS. Nedivme se pak už ničemu.
Nyní lze očekávat, že Miloš Zeman se pokusí získat přízeň lidovců ještě na poslední chvíli tím, že vyzve k sesazení Petra Pitharta z křesla předsedy Senátu. Po přímo vzorném podrazu na Martina Bursíka už nic není nemožné.
------------------------------------------------------------------------
(omluvte, prosím, chyby - článek je vystaven v podobě, v jaké byl ještě před provedením jazykových korektur)
http://www.ecn.cz/duha/generace/1998/12volby.htm
Nemám rád katastrofické scénáře
Jan Keller
Katastrofické scénáře se mi hnusí. Zvláště se mi oškliví katastrofické scénáře z oblasti školství, zdravotnictví, lesního hospodářství a veřejné dopravy. Nejpodlejší na nich je, že se odvíjejí přímo před našima očima. Abych je zaplašil, zaměřím se pro jistotu na oblast energetiky. Zde si nemusíme nic vymýšlet, vývoj je jaksi sám od sebe nalajnován daleko dopředu.
Začínáme v roce 2000. Obecná politická situace: Po dvouletém neúspěšném období menšinové vlády sociálních demokratů jsou vypsány předčasné volby. Miloš Zeman (ČSSD) v předvolební kampani voličům slibuje, že dá Klausovi do zubů. Václav Klaus (ODS) se zavazuje, že Zemanovi dva přední zuby vyrazí. Vyhrává tedy Klaus a sestavuje vládu pro období 2000-2004. Situace v energetice: Na konci roku 2001 je uveden do provozu první blok Temelína. O dva roky později na podzim roku 2003 je spuštěn blok druhý. Celkové náklady na stavbu přesahují nepatrně 125 miliard Kč. Potvrzují se tak konečně slova ing. Klause z 3.května 1996: „Stavba jaderné elektrárny Temelín se dostává do závěrečné fáze a z hlediska jejího ukončení a finančních nákladů by nemělo dojít k velkým změnám." Protože však spotřeba energie v domácnostech neustále vzrůstá, rozhoduje v polovině roku 2002 Klausova vláda o nutnosti revidovat příliš omezující ekolimity těžby v severních Čechách, tak jak byly stanoveny vládním usnesením č. 444 z roku 1991.
Rok 2004. Ve volební kampani slibuje Zeman (ČSSD), že Klausovi (ODS) utrhne obě uši. Málo vynalézavý Klaus voličům slibuje jen to, že Zemanovi nakope do zadku. Vyhrává tedy Zeman a sestavuje vládu na léta 2004 - 2008. Situace v energetice: Zjišťuje se, že předchozí Klausova vláda neměla dostatečně silný mandát k tomu, aby se pokusila zavést úspornější žárovky. Nepodařilo se jí nastartovat ani žádný jiný program úspor. Protože dosud nebyli Interpolem identifikováni noví vlastníci z velké privatizace, nemohla proběhnout ani restrukturalizace průmyslu.
Spotřeba energie v domácnostech díky předchozí pravicové politice sice opět vzrostla, podařilo se však zrušením ekolimitů na těžbu hnědého uhlí krýt výrobu elektřiny severočeským uhlím z více než 50%. Zbytek dodává Temelín díky tomu, že krátce po roce 2004 nová Zemanova vláda uvedla do provozu Klausem rozestavěný třetí a čtvrtý blok Temelína. Zároveň se krátce po roce 2005 daří Zemanově vládě uvést do provozu též dvě zcela nové uhelné elektrárny v severních Čechách s celkovým výkonem 600 MW.
Rok 2008. Ve volební kampani slibuje Zeman (ČSSD), že posadí Klause (ODS) do lavoru s vařící vodou. Klaus, který se poučil neúspěchem při minulých volbách, voliče ujišťuje, že posadí Zemana do vany s kyselinou sírovou. Volby tedy vyhrává Klaus a sestavuje vládu pro léta 2008-2012. Situace v energetice: Zjišťuje se, že předchozí Zemanova vláda nedokázala provést modernizaci těžkého průmyslu ani modernizaci výtopen. V energetické náročnosti výroby jsme klesli z hezkého Klausova předposledního místa v Evropě na nelichotivé místo poslední.
Spotřeba energie v domácnostech vinou předchozí levicové politiky však dále vzrostla. Klausova vláda musela tedy postupně nechat otevřít většinu dolů na území Ostravy a v jejím okolí, které byly utlumeny a zasypány v polovině 90.let. Stavba nové atomové elektrárny, která měla být zahájena v oblasti Oderských rybníků, však musela být Klausovou vládou kvůli naprostému nedostatku financí a neochotě zahraničí udělit nám další půjčky opět odložena. Probíhají alespoň zemní práce.
Rok 2012. Ve volební kampani slibuje Klaus (ODS), že nechá Zemana (ČSSD) přivázat ke skále, kde mu bude každý den orel klovat játra. Zeman voličům slibuje, že zařídí totéž, orel však bude mít navíc AIDS. Vyhrává tedy Zeman a sestavuje vládu pro období 2012 - 2016.
Situace v energetice: Zjišťuje se, že Klausova vláda nedokázala během celého svého funkčního období vybudovat ani jeden nový zdroj elektrické energie. Zvýšenou spotřebu elektřiny v domácnostech byla nucena pokrývat rostoucím dovozem z ciziny. To ovšem dále prohloubilo už tak děsivý schodek zahraničního obchodu. Proto začala být urychleně budována nová uhelná elektrárna v severních Čechách o výkonu 500 MW. Protože však kolem roku 2015 začíná postupně končit životnost dosavadních uhelných elektráren postavených ještě kdysi dávno v předrevolučních letech, nově stavěné kapacity se ukazují jako zcela nedostatečné. Zemanova vláda proto rozhodla o urychlené výstavbě sovětské elektrárny černobylského typu. Nabídla za to východním investorům naše vystoupení z NATO. S překvapením se v této souvislosti dozvěděla, že z NATO jsme byli již vyškrtnuti za předchozí vlády pro neplacení příspěvků. Rok 2016. Ve volební kampani slibuje Zeman (ČSSD), že zveřejní Klausův (ODS) deníček z Pionýra v plném znění. Klaus slibuje, že v tom případě prozradí, za co byl Zeman z Pionýra vyloučen. Když má dojít k uskutečnění vyhrůžek, uzavírají překvapivě oba velkou koalici a společně pak sestavují vládu pro období 2016-2020.
Situace v energetice: Zjišťuje se, že situace v energetice není zase tak špatná. Je sice pravda, že v tomto funkčním období, mezi roky 2016 až 2020 bude ukončena ekonomická životnost téměř všech hnědouhelných parních elektráren vybudovaných do 90.let minulého století, avšak až do roku 2025 má ještě zůstat v chodu jaderná elektrárna Dukovany, jejíž životnost byla prodloužena o deset let. Až o dalších pět let později, tedy kolem roku 2030, skončí možnost výroby elektřiny v JE Temelín. Zároveň dojde k dotěžení hnědouhelných lomů v severních Čechách.
Aby mohla velká koalice splnit svůj slib o tom, že umožní další zvýšení spotřeby elektřiny v domácnostech, sestupují oba straničtí lídři obětavě do nově ražené štoly v blízkosti Frenštátu a rubou směrem k Radhošti. Socha Radegasta se přitom natřásá jako v rytmu reggae.
------------------------------------------------------------------------
(omluvte, prosím, chyby - článek je vystaven v podobě, v jaké byl ještě před provedením jazykových korektur)
http://www.ecn.cz/duha/generace/1998/6keller.htm