Nevyhlášená válka proti Jugoslávii vedená převážně vládami levého středu jistě nezůstane bez vážných následků pro identitu a sebepojímání těchto politických sil. Při hezkém počasí, a tedy při sedmi stech náletech denně, bylo možno den po dni stále obtížněji zahlédnout v kouři výbuchů nějaké zbytky zlidšťujícího potenciálu levice.
Ještě o něco hůře jsou na tom stoupenci ekologických hnutí a zelených stran. Ekologické (či přesněji: environmentální) hnutí bylo děním na Balkánu zasaženo přímo ve svém ideovém kořeni. Na prvý pohled to vypadá, že největší problémy mají dnes Zelení s pacifismem, k němuž se mohutně hlásili po celá léta, aby je opustil shodou okolností krátce poté, co se šťastně dostali k moci. Korálky a sandály Joschky Fischera, které byly ve skříni odloženy až někam hodně hluboko pod parlamentní sako a bojové maskáče, nevěstí skutečně nic dobrého. Jejich předhození molům je doprovázeno argumenty, podle nichž je zlu třeba čelit všemi prostředky, třeba i násilím.
Spojíme-li však jednou hnutí zelených s přitakáním k násilí, zvíříme tím dusivý prach otázek, který se neusadí ani dlouho poté, co se rozplynou poslední toxické mraky nad Balkánem. Komu přenechat definici zla, která nakonec rozhodne, jakým směrem násilí obrátíme? Ti, kdo si kupříkladu myslí, že velkým zlem je už samotné střídání převleků Joschky Fischera, mají pak plné právo nasměrovat rajčata a shnilá vejce zhruba do míst, kde dříve nosíval korálky.
Kolik rozpálených hlav, tolik definic zla. To, která z nich bude nakonec uznána za všeobecně závaznou, záleží v poslední instanci přece jen na tom, kdo má jak velkou moc, a komu naopak nezbude než poslouchat. Navíc mohou mít pravdu ti, kdo tvrdí, že právě nerovnoprávné rozložení moci a poslušnosti je hlavním zdrojem toho zdaleka největšího zla ve společnosti vůbec. A zkuste proti němu použít násilí.
Existovaly dobré důvody, proč se naše ekologické iniciativy a hnutí od jakéhokoliv násilí důsledně distancovaly. Ve světě a zvláště ve Spojených státech existují totiž již delší dobu velice radikální hnutí, která požadují sáhnout k násilí při ochraně zbytků divočiny, biodiverzity a zbytků přírody obecně. Stoupenci těchto hnutí argumentují v prvé řadě vnitřní hodnotou samotné přírody, ale někdy také pragmatičtěji tím, že bude-li přírodní bohatství promrháno, nepřežije takovou nenahraditelnou ztrátu nakonec ani lidstvo samo. Je tedy v zájmu samotné humanity bránit přírodu všemi prostředky, třeba i za použití toho nejtvrdšího násilí.
Naše nejzmámější ekologické organizace typu Hnutí Duha, Děti Země či české pobočky Greenpeace tuto argumentaci vždy odmítaly a jakékoliv násilí považovaly za škodlivé. Během uplynulých týdnů ovšem předseda Hnutí Duha vyzval k bombardování Jugoslávie v zájmu humanity. Předsedové ostatních občanských sdružení k tomu mlčeli. Mrak otázek výrazně zhoustl. Jsou snad zájmy celého lidstva něčím menším a méně hodným té nejradikálnější obrany, než zájmy těžce zkoušených kosovských Albánců? Proč ještě váhat s bombardováním sídel ropných a uhelných koncernů, které svým příspěvkem ke globálnímu oteplování chystají lidstvu s nejvyšší pravděpodobností ještě katastrofičtější osud, než jaký přichystal Miloševič rebelujícím Albáncům? Jakmile jednou kdokoliv z ekologů připustí možnost jednat násilně v měřítku lokálním, je třeba domyslet za něj celou věc lokálně. Postavíme-li násilí jednou do služeb humanity, měli bychom pak být už důslední napořád. Záchrana lidstva se nedá jen tak odbýt a každá polovičatost by se nám jistě časem krutě vymstila.
Ještě větší problémy než s pacifismem budou mít státotvorní ekologové po válce NATO na Balkáně se samotným základem dosavadní strategie ekologického hnutí, a sice s konceptem trvalé udržitelnosti. Pojem trvalé udržitelnosti v zásadě znamená, že nelze v žádné naší činnosti používat takové postupy, které nemohou být aplikovány všeobecně, aniž by to vedlo ke katastrofě. Udržitelné hospodaření nesmí vyplýtvat neobnovitelné zdroje, udržitelná spotřeba nesmí být realizována na úkor budoucnosti a udržitelné lidské hodnoty kladou mnohem větší důraz na uvážlivou zodpovědnost za budoucnost než na ničím nebrzděnou svobodu v přítomnosti. Jinými slovy, při každém svém činu se musíme ohlížet na to, co by se stalo, pokud by tak do budoucna jednali všichni.
Jestliže kterýkoliv ekologický aktivista doporučuje zemím NATO bombardovat, neohlíží se příliš na to, co by se asi stalo, kdyby tak jednali všichni. To, co vojska NATO provedla při své agresi v Jugoslávii, nemůže být prostě aplikováno po celé zeměkouli, aniž by to neohrozilo naše společné přežití. Co by se asi stalo, pokud by trestající vojska vybombardovala ropné rafinérie ve všech zemích, které potlačují nároky menšin na sebeurčení? Co by se stalo, kdyby jim vybombardovala všechny chemické závody? Mělo by pak ještě smysl blokovat stavbu jedné jaderné elektrárny, anebo protestovat zrovna proti výrobě freonů? Ekologická obec jako celek byla vývojem událostí zřetelně zaskočena a paralyzována ještě výrazněji než sociální demokraté. Ani po dvou měsících totální ekologické devastace Balkánu se žádná z organizací nezmohla na sebemenší protest. Hořící rafinérie, vysoce pravděpodobné používání zbraní s ochuzeným uranem, toxické znečištění Dunaje a dalších velkých řek, ohrožení Černého moře, bombardování chemiček a následné rozptýlení mračen toxických plynů nad Balkánem, nic z toho nedokázalo pohnout svědomím lidí, kteří jsou jinak ochotni uctivě se omlouvat za každou z rozbitých okenních tabulí jedné jediné ambasády. Jistě, okna se rozbíjet v žádném případě nemají. Jenom pubertální uličník rozmlátí okno. Když pak z puberty trochu odroste, klidně k tomu přidá ještě rafinérii, most přes řeku anebo chemickou továrnu. Agresivitu je třeba tlumit v zárodku.
Neprotestuje-li ekologický aktivista proti bombardování, nemůže s klidným svědomím nic namítat ani proti aktivitám, díky kterým mohou být tak impozantně a s tak zanedbatelným rizikem nálety realizovány. Týká se to například výstav bojové techniky. Bez nich by nebylo možno navazovat obchodní kontakty nezbytné z hlediska technických inovací v rezortu. Vývoj nových zbraňových systémů by bez nich začal pokulhávat. Jestliže předseda Hnutí Duha vybízí k bombardování, zasloužil by mít na příštím veletrhu zbraní v Brně svůj vlastní, zpočátku třeba jen malý stánek. Nic není horší než polovičatost, zvláště jedná-li se o dobrou věc. Vnucují se i další naléhavé otázky. Nepopírají náhodou ekologičtí aktivisté, kteří se vyjadřují selektivně k násilí a některé jeho formy dokonce schvalují, velkou část toho, za co jinak velmi úporně a obětavě bojují? Proč se tak bezelstně ztotožňují s nejmocnějším aktérem současného světa, jehož palebná síla určitě nevyrůstá z dobrovolné skromnosti a konzumní uměřenosti? Celá ta báječná technika, jež umožňuje téměř bez jakéhokoliv rizika trestat za Miloševičovy viny naprosto všechny Srby až do třetího kolena, čerpá svoji sílu právě z toho, proti čemu ekologové vždycky stáli. Právě zisky z obrovské nadspotřeby v zemích s nejplýtvavějším konzumem umožňují financovat nákladné vojenské programy. Okřídlené Schumacherovo heslo "Co je malé, je milé" přece nebyl vysloveno v souvislosti s mikroprocesory navádějícími bezpečně na cíl rakety s plochu dráhou letu. Nerozpomenou se ekologičtí aktivisté, o čem to vlastně Fritz Schumacher tehdy před třiceti lety mluvil?
Pečlivě utajované pokusy na laboratorních zvířatech umožňují vyvíjet nové druhy bomb a všechny ty důmyslné systémy, které se před našima očima přímo na Jugoslávcích po dlouhé týdny testovaly. Není tak trochu pokrytectví protestovat proti pokusům na myších, které se odehrávají kdesi v utajených laboratořích, a nechat bez povšimnutí pokusy na lidech, jejichž průběh jsme mohli každý večer sledovat na svých obrazovkách, doprovázen zasvěceným komentářem našich politiků a předních bojovníků za lidská práva?
A proč vlastně tolik loajality k centralizované válečnické mašinérii, navíc od lidí, kteří zcela právem protestují například proti přílišné centralizaci naší energetiky? Proč ti aktivisté, kteří velice dobře vědí, kvůli čemu demonstrují proti jaderné elektrárně, už dávno stejně razantně nevystoupili proti neskonale brutálnější formě organizované nezodpovědnosti, tak jak se s ní v přímém přenosu setkáváme v případě průmyslového zabíjení? A v opačném případě, lze-li lidská práva ochránit nejlépe právě cestou masivního bombardování, pak nám od nynějška musí být milé právě to, co je velké, mocné, povýšené a silné. Útoky proti megalománii by pak byly v konečném důsledku útokem proti patentované ochraně lidských práv.
Otázek přibývá a mrak dále houstne. Tady neobstojí finta, kterou používají někteří církevní činitelé, když tvrdí, že bombardování schvalují pouze jako občané, nikoli jako osobnosti náboženského života a členové církve svaté. Takovou schizofrenii si mohou pěstovat opravdu jen kněží, neboť jejich role historicky předcházela roli občanské a loajalita vůči církvi a vůči státu se zdaleka nemusí krýt. Být ekologickým aktivistou však znamená totéž jako být kriticky uvažujícím občanem. Nelze zároveň ekologicky odsuzovat devastaci přírody a občansky schvalovat vojenské zásahy, které přírodu devastují. Nelze hájit znovuzavedení šelem na Šumavu a do Beskyd a zároveň mlčet k likvidaci vlků, medvědů a orlů v horách až dosud mnohem zachovalejších, než jsou ty naše. Nelze brojit proti možným rizikům jaderné havárie, která jsou tak pravděpodobná jako srážka naší planety s kometou, a zároveň pragmaticky mlčet ke zcela reálným dopadům průmyslových havárií, jež byly naprosto záměrně způsobeny ve Valjevu, v Kragujevaci, v Niši, v Čačaku...
Ať už dopadne nevyhlášená válka proti Jugoslávii jakkoliv, ekologičtí aktivisté a Zelení z celé Evropy budou mít hodně práce, aby se doklopýtali zpět z tábora poražených. Neexistuje snad jediná zásada z těch, které v minulosti razili, jež by dnes nebyla s profesionální přesností opakovaně zasažena během tisíců náletů nad Jugoslávií. Během náletů, za nichž byl údajně používán materiál obohacený izotopem uranu 238U, jenž se získává mimo jiné jako odpad při výrobě paliva do jaderných elektráren. Byli bychom schopni účinně obhájit lidská práva na Balkáně a jinde ve světě i v případě, že bychom tak skvělý a laciný materiál neměli? Zdravý rozum by soudil, že určitě ano. Reakce našich ekologických hnutí mu však odpověď na tuto docela důležitou otázku ani trochu neulehčují.
Toto vše nás potkalo právě v době, kdy je zcela nepochybné, že ekologické problémy budou stále více nabývat na významu. Nepochybné je také to, že v dohledné budoucnosti se z plných osmdesáti procent budou o nárůst ekologických hrozeb přičiňovat právě vyspělé země, vesměs členové NATO, členové klubu zachránců naší civilizace. Ekologické hnutí ve své současné podobě a se svou vysoce selektivní citlivostí vůči agresi, násilí a zlu však dlouhodoběji zřejmě udržitelné nebude.
Jan Keller (salon Práva)
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Malé pražské výročí
Jan
Keller
Je poslední březnový týden a my bychom si měli připomenout jedno malé výročí. Uplynul přesně rok a půl od vrcholného zářijového setkání špiček světového finančnictví a bankovnictví v Praze. Kdo si ještě vzpomene na to, co tehdy finanční elita hostitelské zemi a celému světu slibovala? Od rána do večera jsme byli ujišťováni, že Praha vejde do historie jako místo velkého zvratu v politice bohatých vůči chudým zemím.
V předvečer zasedání vydala Světová banka Zprávu o rozvoji světa, ve které právě tento slib slavnostně stvrzovala. Mezinárodní měnový fond se tvářil vstřícně a slavnostně.
Měl jsem tehdy příležitost diskutovat o těchto slibech v rozhlasové besedě s místopředsedou jedné z obou slovutných institucí. Jezdil tehdy po republice a svou roztomilou češtinou strategicky získával sympatie veřejnosti. Na všechny mé pochyby ohledně věrohodnosti minulých slibů Světové banky reagoval tvrzením, že bohužel nejsem v obraze, neboť tyto instituce se nyní již určitě hodlají změnit. Říkal to tak upřímně a bezelstně, že jsem se za svou pochybovačnost málem začal stydět.
Po roce a půl od slavného pražského zasedání se ukazuje, že v obraze nebyl (abychom ho nepodezírali z něčeho horšího) sám pan místopředseda. Podle nejnovější ročenky referující o světovém vývoji se rozdíly mezi chudými a bohatými v celoplanetárním měřítku dále vyhrotily. Zatímco v roce 1970 pobírala nejbohatší pětina lidstva čtyřicetkrát vyšší příjmy než pětina nejchudší, v roce 1997 to byl již sedmdesátinásobek a v roce 2000 čtyřiasedmdesátinásobek. Na pražské setkání korunované hluboce symbolicky vepřovými hody s panem premiérem tento neblahý trend nijak nezareagoval.
Přední finančníci a bankéři světa tedy buďto nemluví pravdu, anebo v dobré vůli slibují něco, co nemohou nijak ovlivnit. V každém případě si ze svých slibů udělali docela solidní živnost. Právě před týdnem zavítala světová elita v rámci své charitativní turistiky do Mexika, kde musí být touto dobou opravdu příjemně. Rok a půl po slavném a přelomovém pražském zasedání nyní v Mexiku konstatovali, že do budoucna už bude opravdu důležité začít se konečně zabývat problémy světové bídy. Zatím toho pro jistotu chudým zemím příliš neslíbili. Vyzvali je (tedy alespoň ty, které nepatří do tábora našich spojenců), aby se nejprve zbavily svých nedemokratických režimů. Jak to mají udělat, jestliže jejich režimy jsou po zuby vyzbrojeny zbraněmi, jež jim výhodně prodaly země bohaté, to jim bohužel neporadili.
Pražský pokus o zmírnění světové bídy jaksi zapadl. Zbyly po něm škody na výkladech rozbitých výtržníky v řádu několika set tisíc korun. Hodně a dlouho se o tom mluvilo. Zbyly po něm také škody na technice rozkradené v sálech, do nichž výtržníci neměli přístup. Ty činily několik miliónů. O tom se příliš nemluví. Všichni už hovoří o další velké pražské události. Když se to nepovedlo s bídou, budeme řešit problémy světového míru. Výklady bude nutno lépe střežit, výpočetní a konferenční techniku bych doporučoval pevně přivázat.
Autor je sociolog
PRÁVO 27. března
www.pravo.cz
středa 27.3.2002
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
22.03.2002 Jan Keller
Trápení zeleného ptáka
Občanská demokratická strana představila ve svém předvolebním agitačním cyklu nejnověji téma ekologické. Aby bylo představení co nejpůsobivější, přetřela pro tento účel obětavě svůj vlastní znak z barvy modré na brčálově zelenou. Pro emblematického ptáka Klausovy strany však bylo toto nečekané zacházení naprostým šokem. Jeho vrcholná zmatenost poznamenala celý předvolební materiál, v jehož tónu nelze přeslechnout nekoordinované plácání uměle přibarvených křídel. Zmatenost se projevuje už ve třídění občanů do dvou zvláštních kategorií. Pokud se svobodní občané ze své vlastní vůle aktivně angažují v nesčetných ekologických kauzách, jsou v dokumentu ODS posměšně nazýváni "ekologisty", kteří patří do "úzké skupinky osvícených", či jsou ocejchováni jako "samozvaní ochránci" (to zcela zřejmě po vzoru dřívějších chartistů). Pokud se naopak občan o přírodu a věci veřejné raději příliš nestará a, aby se nespálil, pro jistotu si hledí jen svého, obrací se na něj ODS s důvěrou jako na někoho, kdo má dostatek soudnosti, uvážlivosti a zdravého rozumu. Nejmoudřejší z občanů jsou pak evidentně ti, kdo po vzoru univerzitního profesora Václava Klause nikdy neslyšeli o ekologii jako samostatné vědní disciplíně, nevěří v hrozbu klimatických změn a nevědí, co jsou to přírodní zdroje. Zmíněný dokument s kuriózním názvem "ODS volí prostředí pro život" hned v úvodu chválí stát, který za vlády Václava Klause prý učinil maximum pro zlepšení našeho životního prostředí. Vzápětí je tentýž stát nakopnut coby vševědoucí instituce, která chce ovládat naše životy a vybírat od nás vysoké daně. ODS neprozrazuje, který dobrodinec za nás výdaje na životní prostředí zaplatí. Možná přiveze peníze v zelené igelitce zase Pepa z Hongkongu, který se o své přebytky tak rád a tak nezištně dělí. Ekologičtí experti ODS, kteří zřejmě netuší, že ptáci se, na rozdíl od stromů a keřů, na jaře nezelenají, přivádějí svého erbovního opeřence do velice delikátní situace. To když předvádí jádro svého programu. Tvrdí, že trh spolehlivě ochrání ty části přírody, které mají své vlastníky. Je to stará historka o hodném soukromníkovi, který si střeží svůj palouček s bublajícím potůčkem. To tvrdila ODS už při svém vzniku. V průběhu 90. let si její analytici bystře povšimli, že řada pragmatických soukromníků klidně prodá svůj palouček i s bublajícím potůčkem třeba jako skládku toxického odpadu. Proto ke svému programu připojila větu, podle níž "nedotčené přírodní prostředí není jedinou prioritou lidí". Abychom tedy programu ODS dobře rozuměli: V zájmu ochrany životního prostředí je třeba vytvořit "trh s obchodovatelnými povoleními k vypouštění škodlivin do ovzduší a do vody". V zájmu ochrany přírody je třeba přírodu privatizovat do soukromých rukou, a to i v těch případech, kdy to neslouží zájmům ochrany životního prostředí. Může si člověk vůbec dovolit tak rozumově rozšafnou stranu u volební urny přehlédnout? I když má Klausova strana všechno, tak jako obvykle, parádně promyšleno, přetírat modré ptáky pár měsíců před volbami na zeleno není dobrý nápad. Je to jen zbytečné trápení zvířat.
(Autor je sociolog)
NEWTON Information Technology, s. r. o., Copyright (c) 2000 - 2001
Zdrojem zpráv je PRÁVO, BORGIS, a.s. Copyright (c) 2000 - 2001
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
29.01.2004 - Jan Keller - str. 07 Svět viděný z kožichu
Pavel Kohout je hluboce konsternován. Jeho rakouská přítelkyně se chtěla v zimě konečně ohřát. Proto si koupila kožich, který jí vzápětí jakýsi ochránce zvířat postříkal barvou krve. Je to samozřejmě odsouzeníhodné. Kožich musel být zřejmě hodně drahý, protože se dramatik rozmáchl skutečně zeširoka. Kvůli poskvrněnému kabátu ze zvířecích kůží obvinil nejen anonymního pachatele, ale schytali to všichni aktivisté, kteří dobrým měšťanům nechtějí dopřát trochu toho teplíčka. Celý vtip jeho článku je ovšem založen na tom, že přirovnává občanské aktivisty a nejen ty, kteří bojují za práva zvířat, jednak k příslušníkům jednotek SA, jednak k udavačům stalinského režimu. A vzal to pěkně popořádku. První salvu silných slov vypálil proti těm, kdo prý "kvůli broučkům léta dusili lidi na trase průtahu Plzně". Protože nezná detaily, uniklo mu, že spory o obchvat neprobíhaly pouze kvůli broučkům, ale také kvůli lidem ve vysokých funkcích, kteří zmařili původní variantu obchvatu, jež mohla být hotova a zprůjezdněna již v roce 1997. Ve hře byly osudy obyvatel dvou obcí na straně jedné a zájmy silných politických a ekonomických lobby na straně druhé. Ve hře bylo zastrašování a skandalizování aktivistů a pokrytectví těch, kdo zmařili výstavbu ekologičtější, dopravně vhodnější a lacinější varianty obchvatu. Co je to ale proti novému kožichu rakouské přítelkyně. Další mohutná salva byla namířena proti těm, kdo kvůli globalizaci rozbíjejí výklady McDonalda. Jistě, dlažební kostka není argument. Dlažební kostka je nebezpečná nejen pro výlohy, ale pro samotné protestní hnutí. Umožňuje totiž apologetům globalizace hovořit o rozbitých výlohách, místo aby se vyjadřovali k věcným argumentům naprosté většiny demonstrantů, kteří žádné výklady nerozbíjejí. Právě tak to předvedl i Pavel Kohout. Co jsou ale všechny hříchy globalizované ekonomiky proti skvrnám na kožichu. Dalšího přirovnání k nacistům a Stalinovým agentům se dostalo lidem, kteří si dovolují důrazně varovat před riziky atomové energie. Jistě, tato rizika není třeba přehánět. Na druhou stranu může být dobré si uvědomit, že takové záření projde i hodně hustým kožíškem. Přirovnání k nacistům a stalinistům není proto ani v případě protijaderných aktivistů trefné a prozíravé. Přesto byli odpůrci jádra básníkem zařazeni někam mezi kritiky Benešových dekretů a teroristy vedoucí krvavou válku proti demokracii. Tohle se může rýmovat pouze lidem, kteří toho ani o poetice, ani o politice příliš vědět nechtějí. Nejsou náhodou zakuklenými teroristy také obyvatelé oněch jihočeských obcí, kteří hlasitě protestují nejen v referendech, ale i před Úřadem vlády proti tomu, aby břemeno trvalého úložiště jaderného odpadu bylo složeno u nich za humny? Jakmile zkušený básník zrýmuje slova aktivista-terorista, steče špína spolehlivě na všechny, kteří by snad chtěli bránit svá občanská práva. Aby nevzniklo nedorozumění. Ani já nesouhlasím s házením kamení, ať už se ho dopouštějí rozpálení demonstranti, anebo chladní provokatéři. Toto násilí je stejně nepřijatelné jako zabíjení zvířat konané kvůli tomu, aby mělo co hřát na těle i na duši přítelkyně spořádaných dramatiků a hluboce tolerantních básníků.
(Autor je sociolog)
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
viz též Neudrzitelne hodnoty
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------