Pojem OBČANSKA SPOLEČNOST patří ke zdaleka nejmlhavějším konceptům politického myšlení. Během dlouhého vývoje, jímž prošel, se na něj nabalovaly stále nové vrstvy významů. V celém procesu však lze přece jen vysledovat určitou logiku. Souvisí s proměnami středních vrstev.
Původní jádro konceptu bylo utvořeno kolem hodnot vyznávaných především drobnými a středními podnikateli. V této podobě znamená občanská společnost možnost prosazovat osobní nezávislost a hájit vlastní zájmy v podmínkách formální rovnosti. Heslo občanské společnosti tedy nejprve posloužilo nezávislým drobným vlastníkům hájícím svůj soukromý zájem proti opresivnímu státu a proti parazitním vrstvám, v jejichž zájmu stát fungoval.
Později se na toto původní jádro nabalují další významy. Souvisí to s nástupem nesamostatných zaměstnanců, kteří se také hlásí o slovo. Koncept občanské společnosti je nyní obohacen o důraz na vzájemnou solidaritu a namísto neskrývaného sebezájmu jsou zvýrazněny ohledy a zodpovědnost za celek. Dobrovolné asociace, které v rámci občanské aktivity vznikají, se odpoutávají od vlastnictví a vlastnických zájmů a stanovují si stále různorodější sociální a kulturní cíle. Vztah ke státu již není nutně nepřátelský, občanská společnost chce být v této fázi spíše jeho plnohodnotným spoluhráčem při sledování v zásadě společných cílů.
Nejnovější fáze vývoje občanské společnosti je reakcí na oživení hesel důvěrně známých z fáze prvé. Je to však reakce velice svérázná. Neoliberalismus, jenž oprášil část starých liberálních hesel, aby jimi ideologicky podpořil nástup globalizace, si totiž vystačí v podstatě bez občanské společnosti. Neoliberalismus přitom předvádí hezký demagogický kousek. Stejně tak jako kdysi liberálové, také on volá po větší svobodě jednotlivců oproti moci státu. Za opresi ze strany státu vydává však nyní právě tu míru pojištění a integrace, kterou se podařilo zajistit v rámci sociálního státu. Tváří se, jako kdyby systém sociálního zabezpečení byl stejnou hrozbou pro svobodu jako byl kdysi absolutistický panovník. Pod heslem větší svobody přináší neoliberalismus ohroženým, vykořeněným a znejistělým jednotlivcům triumfálně příslib ještě větší nejistoty. Nejnovější střední vrstvy se mají naučit pohybovat v této nejistotě jako flexibilní ryba ve vodě.
V dnešní době v rámci občanské společnosti koexistují všechny historické podoby středních vrstev. Zatím však nic nenasvědčuje tomu, že by je jejich společné heslo nějak sbližovalo. Spíše pomáhá vnějškově překrývat jejich krajní roztříštěnost a zakrývá fakt jejich sice společného, o to však neodvratnějšího chřadnutí. Pouze na prvý pohled je všechno v pořádku. Formálně jsou totiž splněny všechny moderní předpoklady existence občanské společnosti: existuje soukromé a zčásti decentralizované vlastnictví výrobních prostředků, je přítomno vzdělané občanstvo schopné vyjadřovat se k problémům vládnutí, existuje možnost pluralismu ve vládě i veřejném životě, který je schopen přinejmenším po stránce formální zabránit přílišné koncentraci moci.
I když v této situaci všechny části středních vrstev hovoří stejnou řečí, sledují přitom různé cíle. Starým středním vrstvám jde o obranu jejich smrtelně ohrožených hodnot. Novým středním vrstvám už nejde o hodnoty, jde jim o skupinovou záchranu před sociálním deklasováním. Nejnovějším středním vrstvám už nejde o záchranu společného sociálního postavení. Jde jim o pouhé individuální přežití.
STARÉ STŘEDNÍ VRSTVY - TESKNĚNÍ PO ZAŠLÝCH HODNOTÁCH
Vnitřní orientace starých středních vrstev byla v minulosti spolehlivě reprodukována trojicí institucí, jež přetrvávaly ještě ze starého režimu: rodina zajišťovala výkon posvátné rodičovské autority, škola kladla důraz na výchovu k morálce a na kultivaci občanských hodnot, v kostele byli poučováni o trvalém a vpravdě nadosobním významu všech těchto ctností. Přibližně stejným tempem, jakým byly staré střední vrstvy vytlačovány z ekonomického života, slábly i jejich tradiční instituce. V celém průběhu 20. století je stále zřejmější, že svět už není organizován podle jejich představ. Staré střední vrstvy však nejsou ochotny zcela se smířit s tím, že část jejich hodnot je v troskách a zbytek je zcela bezostyšně využíván k reklamním účelům velkých firem. Stále ještě věří, že by dokázaly napůl ztracený svět starých ctností opět rekonstruovat v původní podobě. Jen kdyby jim byl dán větší prostor a o něco jim byly sníženy daně a úrokové míry na jejich půjčky.
Staré střední vrstvy zahleděné do starých dobrých časů mívají potíž prohlédnout demagogii neoliberalismu. Mylně se domnívají, že neoliberalismus chce rehabilitovat jejich hodnoty, aby je opět dovedl k dávno ztracenému postavení. Hovoří-li neoliberálové o minimálním státu, jenž bude co nejméně zasahovat do ekonomických aktivit, slibují si drobní podnikatelé, že uvolněný prostor zaplní právě oni. Jako kdyby si nevšimli, že ve volné konkurenci už proti nim nestojí jejich stejně drobný soused, nýbrž největší ekonomické kolosy všech dob. Nepřipouštějí si, že deregulace může pro ně znamenat v této situaci vlastně jen jediné - nutnost dodržovat pravidla, která stanovil velký byznys a která pro ně nejsou ani dost málo výhodná.
Opravdu hodně se toho s příchodem globalizace mění. Zásada ?laissez faire?pro ně již nepřináší tak jako dříve svobodu od intervencí státu, nýbrž jen volnost hledat si stále nové zbytkové příležitosti ve škvírách, které z různých důvodů dosud neobsadili velcí výrobci a dodavatelé. Rovnost příležitostí pro všechny pro ně nyní znamená možnost soupeřit s obřími nadnárodními korporacemi jako rovný s rovným. Jakmile bude - údajně v jejich vlastním zájmu - deregulace jednou dokončena a trh doširoka otevřen, jakmile údajně opresivní stát odtáhne od ekonomiky zcela svou ruku, vyvlastní to zbytky soukromých rolníků i drobných podnikatelů spolehlivěji, než by dokázalo znárodnění.
NOVÉ STŘEDNÍ VRSTVY - ZNEHYBNĚNÍ HROZBOU POKLESU
Novým středním vrstvám už nejde o hodnoty. Chtějí se sociálně zachránit. Nikdy hlouběji neinternalizovaly normy protestantské etiky a ve fázi svého vzestupu se snadno smiřovaly s vědomím, že mechanismy, které utvářejí okolnosti jejich života a umožňují jim být úspěšnými, nejsou tak docela produktem jejich svobodné vůle. V dobách, kdy je organizační výtah vynášel v rytmu odsloužených let do stále vyšších pater, zvykli si na to, že vnější tlaky jsou něčím, čemu je dobré se nebránit a s čím je nutno spolupracovat. Až dosud žily nové střední vrstvy s organizacemi v dokonalé symbióze. Byly k jejich obrazu formovány tak věrně, jako byly staré střední vrstvy utvářeny protestantskou etikou. Avšak právě tak jako staré střední vrstvy přicházejí v hurikánu globalizace o zbytky své víry, přicházejí nové střední vrstvy o organizace, jež byly šity přesně na jejich míru. Z duální struktury organizací jsou nyní také ony seškrabovány v podobě přebytečného tuku. Zbytek je globalizačními víry odstřeďován na periférii. Jaký je potenciál nových středních vrstev zapojit se aktivně v rámci občanské společnosti? Během svého vícegeneračního soužití s organizacemi si nové střední vrstvy osvojily řadu vlastností, které je nyní paralyzují. Spoléhání na existenci mocných organizací u nich přetrvává. I když tyto organizace již zdaleka nepůsobí jen v jejich prospěch, mají problémy vzepřít se jejich autoritě. Jsou v tom velice podobny starým středním vrstvám, které hájí hesla liberalismu, byť je to ekonomicky krok za krokem ničí. Jejich víra v to, že organizace přece všechno jako obvykle zařídí, je utvrzuje v indiferentnosti vůči věcem veřejným. Nové střední vrstvy se naučily politiku pasivně konzumovat, jako byly naučeny konzumovat pasivně vše, co pro ně nejrůznější organizace jako na běžícím pásu chrlí. Profesionální politici využili tohoto konzumního přístupu k politice k tomu, aby publikum okouzlovali podobně jako zákazníky dokáže okouzlit dobře zvolený obal a televizní diváky dobře udělaný, byť poněkud banální seriál. Život v organizacích občany naučil přizpůsobovat se požadavkům moci přicházejícím shora a politici tuto výchovu vítají.
NEJNOVĚJŠÍ STŘEDNÍ VRSTVY - KLIČKOVÁNÍ PŘED NEJISTOTOU
Nejnovějším středním vrstvám již nejde o záchranu postavení své statusové skupiny a svých organizací. Chtějí už jen individuálně přežít ve světě plném nových rizik a stále nových nejistot. Všeobecná nejistota se neobjevuje náhodou. Její vzrůst je přímým důsledkem globalizačního přechodu od pevných organizací k nadnárodním korporacím s duální strukturou. Pomocí všeobecného vzrůstu nejistoty všeho a všech dokáží velké korporace maximalizovat svůj profit. Nejnovější střední vrstvy by rády korporace následovaly a všudypřítomné nejistoty využily co nejvydatněji ve svůj osobní zisk. Rády by profitovaly z pohyblivosti korporací podobně jako nové střední vrstvy dokázaly profitovat z nehybnosti svých organizací. Každý by chtěl ovládnout kus nejistoty sám pro sebe a z jejího dávkování druhým si učinit malou živnost po vzoru korporací, které s ní hospodaří ve velkém. Je zde však tatáž nesouměřitelnost, která bránila organizačnímu člověku postavit svou moc proti moci organizace. Organizačního člověka dovedla tato nesouměřitelnost moci až k naprosté konformitě a přitakání organizaci. Vnitřně ho obalila tukem. Člověka věku globalizace nesouměřitelnost nejistoty vnitřně stravuje. Zatímco korporacím zvyšuje nejistota zisky, jednotlivcům zvyšuje ta jejich jen strachy a úzkosti. Jejich svoboda má podobu kličkování mezi velkými organizacemi a malými příležitostmi, které se jim, spíše na periférii nežli v centru, náhodně a dočasně nabízejí. Projevy nejistoty, strachu a obav byly ovšem výrazně deregulovány. I když vám dnes nikdo nezaručí bezpečí, nikdo vám nepředepisuje, jakým způsobem se máte bát. Výběr z široké palety ustrašených reakcí se stal pevnou součástí lidských svobod. Pokud je libo, můžete se stáhnout do soukromí, pořídit si to nejmodernější zabezpečovací zařízení a vůbec nikomu neotevírat. Pokud se bojíte zvlášť mnoho, máte k tomu dobrý důvod a máte na to dostatek peněz, můžete si platit libovolně početnou soukromou ochranku. Pokud vás strach z něčeho skutečného či jen fiktivního dožene k tomu, že překonáte i svou preferenci soukromí, můžete vstoupit do hnutí lidí, kteří vám budou blízcí, neboť se bojí přesně toho, co vy.
Z podobných organizací, hnutí a spolků sestává velká část toho, co považujeme za občanskou společnost kvetoucí v podmínkách společnosti rizikové. Problém je v tom, mohou-li být výhonky občanské společnosti kultivovány na kompostu složeném právě jen ze strachu a obav. Z něj mohou nejspíše vyrašit a vykvést jen květy zla, podezření a nenávisti. Jde o to, zda solidarita vynucená tímto způsobem, solidarita lidí, kteří kličkují a uhýbají před společným neviditelným nepřítelem, může přinést něco jiného, než co beztak již nabízí stát, když ve slabých chvilkách vyzývá k nekompromisnímu obnovení řádu a pořádku.
Z připravované knihy Jana Kellera
Vzestup a pád středních vrstev,
která právě vychází v pražském
nakladatelství SLON.
POSTMODERNÍ PANIKA STŘEDNÍCH VRSTEV
Jan Keller
O statusové panice středních vrstev začali uvažovat sociologové v souvislosti s nástupem fašismu. Postavení středních vrstev bylo vždy ambivalentní a nejisté. Právě střední vrstvy si však na svém společenském postavení výrazně zakládají. Jejich členové se vlastním úsilím vypracovali z vrstev nižších, a ti horní, kteří jim nízký původ nedokáží zapomenout, na ně často pohlíželi s despektem. V dobách krize a inflace přitom členům středních vrstev hrozí, že opět spadnou tam, odkud se tak pracně vyškrábali.
Střední vrstvy bývají oporou demokracie. Alespoň tehdy, když se jim daří dobře. Podle řady sociologů a historiků se právě ohrožené střední vrstvy ve dvacátých a třicátých letech snadno stávaly spojencem fašistických hnutí. Z jedné strany je ohrožoval velký kapitál, který část z nich připravoval o živnost, ze strany druhé je příjmově doháněli odborově organizovaní dělníci. Aspirace středních vrstev na solidní společenské postavení byly stále více zraňovány a ony hledaly jakéhokoliv spojence, pokud jim slíbí, že nedopustí, aby byl jejich status ohrožen. Co z tohoto spojenectví vzešlo, je známo. Dnes už je to prý jen historie.
ZEVLOUN, TULÁK, TURISTA A HRÁČ
Dnešní dobu líčí profesionální optimisté v reklamně lákavých barvách: Akcie svobody procházejí rekordním vzestupem. Šance každého jsou v principu neomezené. Sociální původ determinuje stále méně. Většina bariér padla a zbylá omezení jistě zmizí po další deregulaci. Již dnes se každý může stát nezávislým dizajnérem své vlastní cesty životem.
V návalu svobody se sociologům dříve pevné sociální vrstvy rozpadají pod rukama. Ve společnosti už nežijí dělníci, uředníci a podnikatelé. Zygmunt Bauman, jeden z nejpronikavějších analytiků současného dění, hovoří o tom, že postmoderní společnost ztrácí dosavadní strukturu a je oživována zcela novými a nevídanými typy. "Zevloun" pouze nezávazně pozoruje život kolem sebe. Pokud ho někdo z procházejících zaujme, ve své fantazii si dokreslí jeho životní osudy. "Tulák" se životem potlouká, kudy ho nohy nesou. Toulá se svobodně bez plánu a cíle, sám ani netuší, jak dlouho se kde zdrží. "Turista" si vybírá místa podle toho, kolik zážitků mu slibují. Jen co si zážitky odnese domů, ihned vyráží na novou pouť za novými atrakcemi a vzrušením. Také "hráče" zajímá na životě především vzrušení. Vyhledává je ve formě rizika. Pokaždé, když se štěstím přemůže své spoluhráče, už se těší na další výhru.
Z výkladu postmoderní mentality mizí nezáživné detaily, které mívají v životě podobu osmihodinové pracovní doby či starosti o domácnost. Člověk zvyklý na obyčejný moderní svět továren a úřadů ani netuší, odkud se tak zajímavé typy mohly vůbec vynořit, a proč vlastně vypadají tak, jak vypadají. Vše je náhle nějak tajemně odlehčené, nepodmíněné a nevyzpytatelné. Jako kdyby se zevlouni, tuláci, turisté a hráči vynořili odnikud a požitkářsky si každý z nich kráčel pro změnu zase někam jinam.
CENTRIFUGA GLOBALIZACE
Profesionální optimisté rádi zdůrazňují převratné změny ve světě organizací. Dosavadní organizace byly příliš velké, neohrabané a těžkopádné, svázané pevnými pravidly. Prostě byly málo postmoderní. V globalizovaném světě není pro organizační dinosaury z éry sociálního státu vůbec žádné místo. Je třeba je miniaturizovat, odtučnit, učinit flexibilními. Budoucnost patří malým, ale schopným organizačním jádrům, z nichž budou úkoly zadávány na organizační periférii. Ve světě, který pro bohaté dokáže vyrábět nadbytek, se budou ti na periférii o každý zadaný úkol vděčně přetahovat. Budou chtít dokázat, že ho splní dříve, kvalitněji a laciněji, než dokáží v sousední lokalitě, regionu či zemi. Čím více si vzájemnou konkurencí srazí náklady, tím více zbude pro malá, ale vlivná centra.
Globalizace znamená stále větší zisky pro centra, a o to vydatnější odtučnování periférie. Stále rychleji se roztáčející centrifuga globalizace však začíná odstřeďovat právě střední vrstvy. Do nadnárodních center to mají daleko a dojde sem jen hrstka těch nejschopnějších. Ti už pak nepatří do středních vrstev. Ostatní zůstanou na periférii, kde je čeká právě to, co středním vrstvám odjakživa nahání největší hrůzu - statusová proletarizace. Budou osvědčovat svou flexibilitu mimo jiné tím, že dobrovolně budou srážet své příjmy, aby sousedům ve vedlejší lokalitě, regionu anebo zemi přetáhli výhodnou zakázku.
V centrifuze globalizace se dosud pevné vlákno, z něhož jsou utkány střední vrstvy, natahuje až k praskuntí a trhá. Ti, kteří byli vymrštěni nahoru, pobírají stonásobně větší platy než ti, z nichž se vytváří sedlina na dně. A mezi tím vším bloudí zevlouni, tuláci, turisté a hráči. Odkudpak se vzali?
DĚDICTVÍ ORGANIZACÍ
Všechny čtyři zmíněné postmoderní charaktery si, každý samozřejmě svým zvláštním způsobem, ze všech sil sugerují, že jsou především nezávislí a svobodní. Každý přitom využívá něco z toho, co ho v organizaci stačili naučit, ještě než zeštíhlela. Zevloun si z organizace odnesl jistotu, že nemá žádnou zodpovědnost, že může pouze přihlížet. Jeho vliv na realitu se omezuje na fantazírování o ní. To je to jediné, co mu v organizaci skutečně nemohl nikdo vzít. Je zaujat svobodou, s níž může ve své fantazii libovolně tvoří image druhých lidí. Ještě ze života v organizaci si pamatuje, že právě tvoření image je pro celou kariéru tím zdaleka nejdůležitějším výkonem.
Také postmoderní tulák si odnesl z organizace na svou cestu životem všechno, co jen stačil pobrat. Trasa tuláka má každý den jiný směr, což zejména z velké výšky budí dojem obrovské činorodosti a dynamiky. Pokud se člověk vydrží celý život potulovat mezi organizace, říkáme o něm, že praktikuje vysoce flexibilní model práce. Sám je svobodou svého pohybu natolik pohlcen, že mu nevadí, že nemá, kam se vracet. Na takové úvahy není čas v životě ovládaném dynamikou pohybu. To je také jeden z důvodů, proč je pohyb tak vyhledáván.
Turista se při sbírání zážitků zvykl chovat stejně expanzivně jako firmy pronikající na cizí trhy. Turisté se potkávají na pláních Antarktidy, tísní se ve frontě při výstupu na Himaláje a dávají si zdvořile přednost na úzkých cestičkách vyšlapaných lvy v hloubi pralesa. Všude sklízejí exotické plody toho, co nezaseli. Inflace zážitků je ovšem nutí postupovat do stále vzdálenějších, nepřístupnějších a nebezpečnějších koutů světa, aby se v nich všichni nakonec setkali jako doma.
Hráč je zcela pohlcen počínáním, o jehož úspěšnosti nerozhodne neviditelná ruka, nýbrž štastná ruka, přinášející blaho právě jen vítězi. Hra nás nenásilnou a zábavnou formouo učí, že kolega je zde od toho, aby byl poražen. I v té nejspolečenštější hře je nesmyslný každý tah, který nevede k porážce bližního. I když z hlediska testování skutečných schopností a vlastního výkonu není hra tím nejpříhodnějším terénem, má spoustu jiných předností. V rámci umělého světa organizací se hráči naučili budovat svou herní kariéru zcela uvolněně, tedy bez výčitek svědomí a bez zbytečných skrupulí. Vždyť je to jenom hra.
DRUHÁ VLNA STATUSOVÉ PANIKY
Proč najednou tolik lidí přicházejících z organizací samo sebe přesvědčuje, že jsou zcela nezávislí, samostatní, autonomní? Proč je pro ně tento pocit natolik důležitý, že k jeho potvrzení využívají vše, čemu je organizace naučila? Nebylo by překvapivé, pokud by se právě takto projevil nový záchvat statusové paniky středních vrstev. K první vlně došlo tehdy, když hodnoty, na kterých si tak zakládaly staré střední vrstvy, tedy nezávislost a slušný příjem, byly fatálně ohroženy nástupem velkých korporací na přelomu století. Nové, úřednické střední vrstvy byly ochotny smířit se se ztrátou nezávislosti, pokud jim práce v organizacích umožní podržet příjmy a životní úroveň alespoň srovnatelnou se starými drobnými živnostníky. Třicet tučných poválečných let, jako kdyby dávalo strategii nových středních vrstev plně za pravdu. V padesátých a šedesátých letech stál na Západě i na Východě orgnizační člověk na vrcholu své kariéry.
Proces globalizace však masu středních vrstev odsunuje na statusovou a příjmovou periférii, která smazává rozdíly mezi nimi a nižšími vrstvami. Střední vrstvy tuší, že jejich strategie - udržet svůj statusový odstup pomocí kariéry v organizacích - již nefunguje. A to přesto, že této strategii obětovali jednu z nejvýše ceněných hodnot tradičních středních vrstev - svoji nezávislost. Nyní jsou nejen na jedné lodi s nižšími, ocitli se s nimi na téže palubě.
Jako kdysi se cítí ohroženy společenským deklasováním, mají strach z vlastní bezvýznamnosti a pocit, že nemohou obhájit hodnoty, které považují za své. V nové vlně statusové paniky přijímají vděčně vše, co mohou považovat za důkaz, že jsou přece jen autonomnější, samostatnější a nezávislejší než ti druzí. Ve vlně dvacátých a třicátých let chtěla část středních vrstev čelit riziku deklasování orientací na organizované síly a svou mentalitou tíhly k autoritářství. Dnes je organizovaná síla již nepřitahuje. Naopak, chtějí se zvýznamnit tím, že si od ní vytvoří odstup. Mezitím však již přijali za svou jejich marketingovou mentalitu.
Ti, kdo v reklamně lákavých barvách líčí vzestup akcií svobody, neříkají, k čemu především má být tento skvělý boom volnosti využit. Nutně je ho zapotřebí ke sběru ještě většího množství zážitků, kterou vysoce efektivní organizace potřebují udat. Proti své závislosti na společnosti a jejích organizacích chtějí střední vrstvy bojovat intenzívnější orientací na zážitky, bez jejichž stále rychlejšího přísunu rychle dostávají abstinenční třes. Jedině to, co si vychutnáš, to tě obohatí. Alespoň pro tuto sezónu ještě určitě neklesneš mezi zážitkové proletáře. Proto dosyta zevluj, toulej se, riskuj a hlavně si odevšad přines suvenýry. Je to potvrzení, že normu zážitků předepsanou pro střední vrstvy zatím ještě plníš.
POSTMODERNÍ PANIKÁŘI
Problém je, že již nelze žít bez organizací. Pod rouškou deregulace se právě ty největší stávají stále mocnější. Kompromis, který čeká na postmoderního panikáře, je zřejmý. Má naprostou svobodu kličkovat na periférii organizací. V panické hrůze z vázanosti a závislosti, která tak připomíná osud nižších vrstev, kličkuje stále rychleji. Zároveň tím posiluje dojem flexibility, jímž okouzluje druhé. Epizodičnost klade proti ucelenosti a systematičnosti jako velké vítězství nad tím, co ho dříve znevolňovalo. Zevlouni, tuláci, turisté i hráči se opájejí svou denní dávkou svobody.
Mocné organizace jim v tom nebrání. Je pro ně docela výhodné nadšení tuláků nad krátkodobými pracovními smlouvami a dílčím úvazkem na omezenou pracovní dobu. Pod heslem flexibilizace práce všechny vybízejí, aby ještě upřímněji přizpůsobovali své osobní aspirace momentální nabídce na trhu práce. Kdo bude dostatečně pružný, předhoní ve frontě svého kolegu. Tím mu vlastně pomáhá, protože ho vybízí k ještě větší pružnosti. Na periférii se to pořád svižně hýbe. K dobrému postmodernímu vychování patří nemluvit o tom, že se zde dělá z nouze ctnost. Právě na tom, jak jsou ustavičně honěni od jedné dočasné příležitosti ke druhé, zakládají lidé ze středních vrstev svou stavovskou hrdost. Svůj ohrožený status chtějí pevně opřít o co nejvyšší pomíjivost. Být usazený, zakořeněný, na něco fixovaný znamená v postmoderní řeči totéž jako být neperspektivní, nepoužitelný, nevhodný. Takové staromódní vlastnosti mívají nižší vrstvy, lidé z venkova, lidé nevzdělaní a málo kvalifikovaní. Jedině to, co se hýbe, a dokud se to hýbe, může alespoň nakukovat do vyšších pater. Stálý neklid jako kdyby pojišťoval a figura věčného dezertéra, dezertéra z povolání se stává vzorem pro každého, kdo si má zasloužit svůj stále krátkodobější žold. Právě tak si to nejnovější střední vrstvy myslí a kupodivu právě tak to organizacím, od nichž se odvážně emancipovaly, vyhovuje. Postmoderní tuláci jsou již blízko svého jedinečného a naprosto nezaměnitelného cíle. Popsal nám ho už před půlstoletím americký sociolog William H.Whyte: "Čím více lidí by se stěhovalo z místa na místo, tím si různá americká protředí budou podobnější, a čím si budou podobnější, tím snažší bude stěhovat se z místa na místo. I kdyby v novém prostředí neznali vůbec nikoho, nebyl by to problém. Ať patří k jakékoliv organizaci, budou mít stejné problémy, stejné vzpomínky a stejné naděje. Všichni hovoří stejnou řečí."
(Salon Práva)