Rizika globalizace
Dne 8. prosince se na půdě Právnické fakulty MU konala mimořádná přednáška docenta Jana Kellera s názvem Rizika globalizace. Sociolog, pedagog a ekolog Jan Keller (domovem z FSS MU), který se tématem globalizace zabývá, přijel tradičně nenápadně a svým neformálním oblečením naznačil, že se nejedná o žádnou výjimečnou událost.
Pro velký zájem se shromáždění muselo přesunout do jedné z volných aul. Jan Keller hned zkraje připomenul, že se pokusí shrnout přednášku do 13 minut, aby byl větší prostor k diskuzi, protože za 50 minut má vyučovat na FSS MU.
" Budu mluvit spíš o rizicích," úvodem varoval Jan Keller a načtrl důsledky globalizace v několika bodech v rovině ekonomické a politické.
Jedním z budoucích důsledků může být jev, že vlády se stanou jen folklórní záležitostí. Rozhodování se z parlamentů národních států přesune na nadnárodní společnosti. Státy budou sloužit jen k udržení pořádku. Způsob držení moci nadnárodními společnosti nebude tudíž demokratický. Veřejnost nebude mít možnost o globalizaci rozhodovat. Z občanů se stanou spotřebitelé, jejichž volbou bude konzum. V ekonomice naroste podíl spekulativního kapitálu oproti oproti kapitálu vyprodukovanému.
" Všechno, co jsem zde řekl, jsou ale spekulace. Těžko se to dá empiricky doložit," typicky uzavřel Keller.
V procesu globalizace se uplatňuje pozitivní vliv zpětné vazby. Stanovisko, že dojde k vyrovnávání rozdílu mezi bohatým Severem a chudým Jihem, se nenaplňuje, protože zisk putuje do kapes nadnárodních korporací. Bohatí se stávají ještě bohatšími. "Firmy využily státu jako svého ikubátoru a když se osamostatnily, udělaly si z něj popelnici," řekl Keller.
Při chvíli vyhrazené otázkám padl dotaz, zda existuje také proces antiglobalizace. Jan Keller připustil, že globalizace má svou protiváhu v regionech, které by zeslabením státu mohly získat větší vliv, fakticky však z toho bude profitovat opět centrum, protože regiony budou mezi sebou soupeřit o přízeň centra. Následoval dotaz, jestli je tedy možné proti globalizaci něco dělat.
" To bude smutná odpověď," odtušil přednášející. Keller uvedl, že ne, je ale pravděpodobné, že se jednoho dne vlastní vahou sesype. "Kdo se nenechá do specializované ekonomiky vtáhnout, bude na tom lépe, až se to sesype," naznačil jednoduchou naději.
Jaký bude mít vliv tento proces na střední třídu? Ohrozí globalizace sociální smír? Takové byly následující otázky. Očekává se, že střední vrstva bude ubývat. Podle razantnosti nástupů velkých obchodních řetězců nadnárodních korporací, které budou likvidovat malé a střední podnikatele, vzroste nezaměstnanost. V rovině politické je tedy pravděpodobný příklon k levici a k autoritářským režimům. Globalizace je proces živelný, firmy ji využívají, ale neřídí. "Firmy se nechovají racionálně, nebudou hájit nové náklady sociálního státu, proč by to dělaly?" upozornil Jan Keller.
Poslední otázka se týkala sjednocování Evropy a našeho vstupu do EU. Z hlediska životního prostředí musíme zpřísnit zákony, díky naší poloze ale mohou přes CHKO směřovat dálniční tahy. "Tady ten postoj je schizofrenní. Já to vidím padesát na padesát." Keller však podotkl, že stále nemáme dostatek informací, co to bude obnášet.
Diskuze byla ukončena s tím, že se k aktuálnímu tématu globalizace na Právnické fakultě MU jistě ještě vrátí.
(St)
Stisk Internetovy tydennik
http://www.fss.muni.cz/stisk/issues/obtisk_6_99/
in www.taincl.cz
O globalizaci trochu jinak
(rozhovor s Janem Kellerem)
Požádali jsme doc. Kellera, aby se pokusil o vcítění do následujících postav a skrze ně reflektoval svůj postoj ke globalizaci
. Prospěchář, egoista ...
Globalizace je to nejlepší, co může být, protože mně umožní získat co nejlevněji vše z celého světa a zároveň se dostat výhodně na jakékoliv místo zeměkoule. A tam budu s největší pravděpodobností v lepší pozici než jsou ti ostatní, ti, co tam bydlí. Budu turistou, který má větší kupní sílu než oni. Můžu tedy frajeřit po celé zeměkouli a jen asi na 20% teritorií se musím krčit. Jinde si tedy můžu hrát na velkého šéfa.
Osmnáctiletý sportovec...
Nepřipustím si to, ale globalizace je pro mě riskantní. Protože globalizace umožní lidem z Afriky a jiných kontinentů zapojovat se do sportu a oni jsou zpravidla lépe fyzicky predisponovaní.
Pětašedesátiletý důchodce...
Co je to globalizace ?
Aktivně působící politik se smyslem pro občanskou společnost...
Globalizace umožní celému světu, aby participoval na demokraciích v tak vyspělé formě, jaká se rozvinula v České Republice.
Uvědomnělý ekolog...
Globalizace je největší hrozba pro lidstvo. Je to proces, kdy ta rizika, která byla doposud na pokrajích systému a tvořila ostrůvky v jinak celkem bezpečném terénu, se začínají slévat celoplanetárně a tlačí se z okraje do středu.
Jan Keller, občan Frýdku - Místku...
Chodím nakupovat do supermarketu. Nejsem sice schopen naplnit nákupní vozíky až po okraj, ale jsem spokojen. Jen doufám, že textilní průmysl ve Frýdku nezanikne, protože já a moje žena bychom byli bez práce.
Jiří PAVELEK, Jiří SÝKORA
Stisk Internetovy tydennik
http://www.fss.muni.cz/stisk/issues/obtisk_6_99/
in www. taincl.cz
EKONOMIKA PROTI SPOLEČNOSTI
Žijeme ve společnosti, která neustále mluví o lidské svobodě, a přitom na každém kroku podřizuje život člověka neúprosnému diktátu potřeb ekonomiky, její konkurenceschopnosti, jejího růstu. Vznikla dokonce nová profese finančních anlytiků. Tito vesměs mladí a pracovní dřinou neopotřebovaní lidé se živí tím, že pravidelně večer co večer z obrazovky vytýkají těm, kdo se právě vrátili ze zaměstnání, že zase pracovali příliš málo a s nízkou efektivitou.
Protože v podmínkách globalizace je stále obtížnější udržovat tempo růstu obvyklým způsobem, zrodila se "nová ekonomika". Jejími hlavními hesly jsou pružnost, ohebnost, flexibilita. Flexibilní firma je schopna prakticky den ze dne měnit svou nabídku, svůj sortiment, své obchodní partnery, své dodavatele a subdodavatele. Flexibilní pracovník je zase připraven zaplňovat okamžitě podle potřeby sebemenší skulinky na trhu práce, ať již se naskytnou kdekoliv a požadují od něho cokoliv. Podobně jako celá firma, také každý zaměstnanec je neustále jednou nohou na odchodu. Ustavičně se stěhuje za prací, střídá stále nové profese, bez oddechu se rekvalifikuje, mění své pracovní návyky, své dovednosti, své platové požadavky a své osobní preference pružně podle momentálních potřeb zaměstnavatele.
Nejvíce ze všeho se "nová ekonomika" bojí stálosti, neboť ta zavání stagnací. Kdo chvíli stál, už stojí opodál. Proto jsou zásadně upřednostňovány dočasné, krátkodobé smlouvy a lhůty s okamžitou možností výpovědi. Nikdo se nechce vázat na delší termíny, protože nikdo nemůže vědět, jak bude trh vypadat zítra. Tato uspěchaná ekonomika na jedné straně prudce zvyšuje zisky některých, na straně druhé plodí věčně uspěchané lidi. To, co z hlediska ekonomického působí impozantně (více peněz za kratší dobu), působí z hlediska sociálního naprostou devastaci. Vlastnosti, které musí mít úspěšný pracovník, nejsou totiž ani dost málo vhodné pro normální, spokojený mimopracovní život.
Preference těkavosti, zaměnitelnosti a krátkodobosti je vysoce nakažlivá. Našeptává neám, že z hlediska krátkodobých lhůt nemá význam žádná trvalejší loajalita a žádný stabilnější závazek. Nová ekonomika, jak konstatuje americký sociolog Richard Sennett, v zásadě podporuje vlastnosti chameleóna. Takové vlastnosti mohou být možná docela výhodné v politice, nedá se však na nich stavět ani spokojený rodinný život, ani normální mezilidské vztahy ani občanské ctnosti. Nesmlouvavé příkazy ekonomiky zde jednoznačně působí proti zájmům společnosti. Je přece krajně obtížné, aby společnost sledovala jakékoliv dlouhodobé cíle, žije-li její ekonomika stále krátkodobějším horizontem. Je obtížné, aby v takové společnosti existovaly trvalejší sociální vztahy, které jsou tak důležité pro dobrý chod obce. Sociologové rodiny mohou pak sledovat jednoznačnou preferenci krátkodobých kontraktů přímo na rostoucí křivce rozvodovosti.
Chováme-li se podle přání ekonomů, tedy dostatečně flexibilně, znamená to, že naše cesta životem se mění v málo přehlednou tříšť náhodných epizod a útržkovitých fragmentů. Z takové zmatené tříště však nesnadno vzniká obraz o vlastní identitě. Odhaduje se, že dnešní mladí Američané vystřídají během svého života více než deset zaměstnání a v průměru třikrát se budou muset zcela zásadně profesně reorientovat. Práce se jim na okamžik zjevuje a zase jim uniká podobně jako odpověď na otázku: "Kdo tedy vlastně jsem?"
Požadovaná flexibilita není změna ve smyslu postupného zrání, zdokonalování, budování a rozšiřování na pevných základech. Podobá se spíše toku náhodných událostí, který člověka nekultivuje a nerozvíjí, nýbrž unáší ho odnikud nikam. Jde o změny, kde nic plynule nenavazuje na něco jiného, vše je pouze ve stále kratších intervalech a bez jakéhokoliv plánu přerušováno. Život je rozbit v drobné epizody jako vystřižené ze seriálů komics. Životní tempo diktované novou ekonomikou se stále zrychluje, aniž by to člověka přivádělo blíže k nějakému cíli. Někteří již škodolibě upozorňují, že tento trend neruinuje pouze společnost, ale ve svém důsledku může vážně ohrozit samotnou ekonomiku. Byla přece původně založena na tvrdé práci, na profesních schopnostech, jež se po celý život zdokonalovaly a na odkládání odměny, která mohla přijít vždy až teprve po práci. "Nová ekonomika" funguje zcela jinak. Proč tvrdě pracovat pro zaměstnavatele, když si stejně firmu koupil jenom proto, aby ji vzápětí se ziskem prodal? Jak se zdokonalovat ve své profesi, když příští volná skulinka na trhu práce bude ode mne vyžadovat třeba úplně jiné dovednosti a znalosti? A hlavně - proč vůbec odkládat potěšení z odměny, když zítřek je tak nejistý. "Líbí se vám to? Běžte a kupujte, zaplatíte později", vyzývá oblíbená reklama.
Flexibilní značí ohebný, přizpůsobitelný. Flexibilní společnost znamená, že naprosto vše v ní se ohýbá a přizpůsobuje potřebám ekonomického systému, potřebám vydělávání a utrácení. Teprve až budeme stoprocentně flexibilní, konečně pochopíme, že právě vydělávání a utrácení je veškerým tajemstvím nejdůmyslnějšího systému v lidských dějinách. Kdo by v něm snad chtěl hledat více, bude zaručeně brzy předstižen zdatnějšími, výkonnějšími, lokajštějšími, cyničtějšími - prostě flexibilními.
(Salon Práva)
DALŠÍ PROBLÉM LIDSTVA VYŘEŠEN
Jan Keller
Existují nevyléčitelní skeptici a věční sýčkové, kteří stále dokola opakují, že celosvětově přibývá neřešených globálních problémů. Proti nim naštěstí stojí vždy rozvážní pragmatici, kteří nás ubezpečují, že lidstvo postupně své problémy úspěšně řeší. Poslední vývoj v oblasti světové výživy dává těmto optimistům docela zapravdu.
Jak známo, v oblasti výživy existují v současné době především dva palčivé problémy. Na jedné straně část lidstva nepředstavitelně hladoví, velký počet dospělých a ještě větší počet malých dětí každoročně umírá na nedostatek potravy. Své neméně tíživé otazníky má však i opačný pól lidstva. Lidé ve vyspělých zemích se soustavně přejídají natolik, že v důsledku toho trpí mnozí z nich vážnými zdravotními problémy. Někteří pak vinou své výrazně předimenzované stravy dokonce předčasně umírají. Příliš vykrmená obtloustlá těla navíc vypadají nesportovně, místy až nehezky, a právě na estetický dojem si kultivovaní lidé na Severu hodně potrpí.
Naštěstí je zde věda, aby lidstvu v jeho strádání pomohla. Pouze velký naivka by se snad mohl domnívat, že je třeba nejdřív pomoci těm hubeným. Pokud bychom chtěli udržet desítky milionů hladových naživu, nebyla by to z hlediska ekonomického příliš dobrá investice. Technicky by to jistě žádný velký problém nebyl, byť na zaplacení sebeskromnějšího jídla tito lidé evidentně nemají. Horší je, že ani po své případné záchraně by zřejmě nebyli schopni našetřit si v dohledné době na automobil a na další nezbytnosti, jejichž výroba se teprve skutečně rentuje. Pro klid svědomí tedy stačí těmto lidem adresovat čas od času dobře medializovanou potravinovou pomoc a občas snad i nějaký ten slohově vybroušený projev o tom, jak moc je nám jich líto. Však nás to tolik nestojí.
Zajímavější je to s přejedenými. Zde má úsilí moderní vědy mnohem pádnější motivaci. Kdo má peníze na to, aby se v jednom kuse přejídal, bude mít zajisté dost peněz také na to, aby řádně investoval do svého hubnutí a sportovního vzhledu. A tak se na trhu má již brzy objevit další z řady zázračných pilulek. Připravovaná pilulka proti nadváze zabrání organismu vstřebávat ve střevech tuky, byť se člověk cpal od rána do večera těmi nejmastnějšími jídly. Po viagře, která uměle zpříjemní život v ložnici, přichází pilulka, která ho stejně diskrétně zpříjemní v kuchyni a v jídelně. Stačí ji před jídlem užít, a po sebevydatnějším obědě, třeba i s vepřoknedlozelo, nepřibereme zaručeně ani deka. Podle některých dokonce ještě něco málo shodíme.
Pokud z hlediska lékařského znamená podobná pilulka malý zázrak, pak z hlediska ekonomického se jedná doslova o bombu. Je to jako kdyby se žaludky bohatých klientů zčistajasna několikanásobně rozšířily a roztáhly. Rázem přestává platit stará poučka o tom, že základní lidské potřeby jsou v principu omezené, takže i výroba zde zůstane při konstantním počtu obyvatel nutně limitována. Výrobci potravin budou moci produkovat mnohem více, a to právě pro tu nejsolventnější část lidstva. Zvednou se tržby v drahých hotelech a restauracích. A k tomu všemu nutno připočítat ještě stamiliónové zisky za pilulky prodané věčně nenasytným - uměle, ba přímo vědecky vyhládlým věčným gurmánům.
Jak beznadějně neaktuálně zní v této revoluční epoše Senecovo varování staré téměř dva tisíce let: "Nešťastníci, to nechápete, že váš hlad je větší než váš žaludek?" Pomocí chemie jsme schopni pořídit si žaludek nakonec přece jen tak obrovitý, jako je náš vpravdě nekonečný apetit. Zároveň se však také v plné nahotě ukazuje velké tajemství, na němž spočívá veškerá ekonomická věda. Potvrzuje se, že naše údajné bohatnutí, pečlivě registrované v bilancích ekonomů, je koneckonců jen funkcí naší reálné nenasytnosti. Musíme být stále nenasytnější, abychom mohli být stále bohatší.
Pro toto originální pojímání pokroku, které se tak osvědčilo euroamerické civilizaci, má bohužel jen málo pochopení ona strádající většina lidstva - chudáci bez fantazie a bez kouska citu pro procítěné filantropické projevy. Doufejme jen, že také oni jednoho dne přece jen prohlédnou. Je si to přát už kvůli nim samotným. Vždyť závist patří k těm zdaleka nejhorším lidským vlastnostem.
TEORIE KONVERGENCE TAK TROCHU NARUBY
Jan Keller
Teorie konvergence přišla do módy v šedesátých s sedmdesátých letech. Pocházela z myšlenkových dílen renomovaných světových autorit a tvrdilo se v ní, že západní tržní demokracie a východní státně socialistické systémy jsou koneckonců jen dvě podoby moderní průmyslové společnosti, budou se sobě stále více přibližovat a po čase pozvolna splynou.
Především v sedmdesátých letech byly tyto teorie na Západě ve velké oblibě. U nás se o nich v té době nesmělo příliš mluvit, protože uším předních ideologů znělo příliš rouhavě, že by progresivní model reálného socialismu měl snad být zaplevelen podezřelými prvky buržoazního systému s jeho třídně omezenou demokracií a špatně maskovanou sociální nespravedlností. Teoretici konvergence se však domnívali, že technika řízení moderní společnosti může být koneckonců jen jedna, a proto bude vrstva technokratů jak na Západě, tak na Východě postupně vedena k téže politice, k politice udržování a rozvíjení sociálního státu. Na Západě bude přitom docházet k pokračujícímu útlumu divokých a neregulovaných podnikatelských aktivit, k pacifikaci přílišné agresivity soukromého sektoru. Na Východě bude na oplátku pacifikován stát a jeho instituce. Namísto policejně válečnických ambicí a primitivního vymývání mozků vlastních obyvatel se společnost zaměří na investice do modernizace výroby a na budování aspoň trochu gramotné spotřebitelské kultury. Pro politruky byla teorie konvergence urážkou jejich učení o beztřídní společnosti jako vyvrcholení světových dějin.
Přišel listopad 89. Krátce to vypadalo, že teorie konvergence se začíná naplňovat. Velká očekávání zaplnila ulice. Namísto unavujícího černobílého vidění bylo alespoň na okamžik možno zahlédnout svět v mnoha jeho barvách. Byly to osvěžující chvíle a teoretikové konvergence již málem začali otevírat francouzské i ruské šampaňské. Bylo také proč. Ve společenských vědách bývá velkým svátkem, naplní-li se třeba jen jedna jediná z předpovědí. Nyní se na okamžik zdálo, že se naplňuje ta nejpodstatnější ze všech předpovědí - až dosud nesmiřitelný Východ a Západ jako kdyby si vyšly, plny dobré vůle, na půl cesty.
Efekt barevného vidění však netrval příliš dlouho. Brzy se ukázalo, že byl vlastně jen vedlejším odleskem, k němuž dochází vždy, když se přebarvují politruci. O teorii konvergence se přestalo mluvit ještě dříve, než mohla být po listopadu 89 spolu s dalšími dříve neprávem odsuzovanými případy řádně rehabilitována. Uším nových ideologů znělo příliš rouhavě, že by progresivní model tržní společnosti mohl být zaplevelen prvky socialismu s jeho karikaturou demokracie a paternalistickými sociálními sklony. Noví politruci viděli v teorii konvergence urážku svého učení o měšťáckém systému jako vyvrcholení světových dějin.
Společenskovědní teorie nebývají vždy vzorně exaktní. Zato však dokáží být neobyčejně mstivé. Teorie konvergence chtěla propojit to nejlepší, co Západ propracoval, s tím nejpřijatelnějším, k čemu se Východ dopracoval. Když byla po roce 1989 konvergence opětovně odmrštěna, zkusila to škodolibě s docela jinou kombinací. Na Východě rozpoutala divoké a neregulované podnikatelské aktivity, na jaké západní svět ze své historie raději už pozapomněl. Připomenula se Východu třicátými léty s kontrastem rostoucí nezaměstnanosti a narůstající impotence politických stran, to vše tváří v tvář tutlaným korupčním aférám a parádám hajlujících spasitelů. Jako kdyby chtěl Východ s velkou slávou do společného majetku přidat to, zač se Západ oprávněně nejvíce styděl.
Na Západě oživila uražená teorie konvergence s nemenší škodolibostí už zdánlivě odumřelé válečnické ambice a doprovodné vymývání mozků. Množství letadel na nebi jako kdyby zatmělo rozum těm, kdo zůstali dole. Jako kdyby se západní politici v nestřežené chvíli nakazili virem novořeči od svých dřívějších východních kolegů. Těm z Východu se kdysi podařilo dokonale zkarikovat a vyprázdnit smysl slov jako je práce, mír a solidarita. Těm západním se začíná dít něco podobného se stejně úctyhodným konceptem lidských svobod a práv. Když ho nejprve ve slavnostních řečech povážlivě vyprázdnili, naplnili dutá místa těžkým ochuzeným uranem, aby opět nabyl na váze. Východ se Západem se nakonec přece jenom setkaly na půli cesty. Budou se sobě stále více přibližovat a po čase pozvolna splynou.
12.09.2002 - Jan Keller Lekce z globalizace
Již léta probíhají akademické spory o povaze globalizace, které plní stránky knih i odborných časopisů. Ani ty
nejdůmyslnější teorie však nevydají za konkrétní případ z praxe. Přímo ukázkový příklad u nás v Brně nedávno poskytla
nadnárodní firma Flextronics. Na jejím chování lze pěkně názorně vyložit mnohé z toho, co v rovině teorií vypadá příliš
abstraktně a odtažitě. Kritici globalizace z řad společenských vědců i občanských aktivistů tvrdí, že tento proces umožňuje
nadnárodním firmám vydírat demokraticky zvolené vlády, vynucovat si jednostranné výhody, rozkládat odborové hnutí
a přenášet své vlastní náklady jako tíživé břímě na jednotlivé země a lokality. Firma Flextronics, která se usadila v Brně,
získala od české strany vysoké investiční pobídky, dále získala atraktivní pozemky za cenu jedné koruny, k tomu daňové
prázdniny a další výhody. Za tuto cenu se uvolila zavítat k nám a realizovat u nás po určitou dobu docela slušné zisky.
Když po čase zjistila, že ještě vstřícnější stát na východě jí se stejnou ochotou jako Češi nabídne ještě více nezasloužených
výhod, prakticky den ze dne ze země zmizela a zanechala po sobě stovky nezaměstnaných. V době, kdy porušení dohod
zdůvodňovala poklesem odbytu, budovala již výrobní kapacity v jiné zemi. Ti, kdo k nám firmu pozvali a zahrnuli ji
pobídkami a výhodami, zkroušeně prohlásili, že se propříště poučí a uzavřou tvrdší smlouvy. Něco takového však jen
těžko dokážou. Pokud by totiž hodlali příště prosadit méně nevýhodnou smlouvu, firma k nám vůbec nezavítá a označí
nás za zemi málo flexibilní s nekonkurenceschopnou politikou. Ve věku globalizace se totiž musejí vlády před každou
velkou firmou hluboce uklonit. A pokud by chtěly příliš hájit národní zájmy, získaly by ve světě velkého byznysu
nelichotivou pověst. Firma Flextronics se u nás dočasně usadila jen proto, že naši politici jí v dané chvíli udělali větší
ústupky než jejich kolegové jinde v Evropě. Učinili tak bez jakékoli solidarity vůči zaměstnancům v jiných zemích, kteří
tím o možnost práce přišli. Teď se nám pouze vrátilo to, co jsme druhým provedli my sami. Pokud bychom nabídli pro
své zaměstnance asijské platy a zrušili odbory, firma by od nás možná neodešla. Je jistě pohodlné a z hlediska globalizace
naprosto standardní budovat prosperitu země podbízením se cizím firmám. Je jenom třeba nezapomínat, že pro tento typ
prosperity platí heslo "lehce nabyl, lehce pozbyl". A tak si zvykejme na to, že žádný ústupek nadnárodním firmám není
vůbec zárukou toho, že nás nevyužijí, nevymačkají a neodhodí, kdykoli se jim zlíbí. Zapojili jsme se do soutěže v rámci
globalizace a firma Flextronics nám pouze připomněla pravidla této soutěže. Jsou stanovena tak, že lokality
a demokraticky zvolené vlády v ní vždycky tahají za kratší konec. Nebýt stovek nezaměstnaných, bylo by zábavné
pozorovat politiky z Brna i Prahy, kteří se dnes tváří, že to ještě včera nevěděli.
(Autor je sociolog)
03.08.2002 - Jan Keller Co uvaří v Johannesburgu?
Již koncem tohoto měsíce budeme svědky dalšího celoplanetárního summitu. V jeho případě nehrozí žádné masové demonstrace, policie nebude muset rozhánět radikály a jihoafrický Johannesburg se nebude muset narychlo přeměňovat v nedobytnou pevnost. Bude se tam sice rokovat o přežití planety, ale jak už to tak bývá, ti, kdo tam budou týden či dva jednat, nejsou zrovna ti, kdo o osudech planety rozhodují. Do malebného města ve zlatonosném Transvaalu se sjedou ministři životního prostředí všech států celého světa, aby zde - přesně deset let po summitu Země v Rio de Janeiru - bilancovali, jak se lidstvu v průběhu let devadesátých podařilo pozměnit životní prostředí. Jak známo, setkání v Rio de Janeiru v červnu 1992 sice láskou k přírodě přímo překypovalo, příliš toho však nevyřešilo. Všichni tehdy sice s velkou starostlivostí mluvili o vymírání rostlin a živočichů a o nutnosti chránit neobnovitelné zdroje, pro odpor Spojených států a některých dalších zemí se však bohužel nepodařilo přijmout smlouvu o ochraně rostlin, živočichů a přírodních zdrojů. Letos na přelomu srpna a září se bude v Jižní Africe stejně starostlivě mluvit o nebezpečí globálních klimatických změn. Bude možná poukazováno na změny klimatu v relativně blízkém Sahelu, které podle některých výzkumů souvisí s průmyslovou politikou vyspělých zemí. Delegáti se budou dožadovat podepsání protokolu z Kjóta, který stanoví omezení emisí skleníkových plynů. Bohužel Spojené státy již daly najevo nejen to, že protokol rozhodně nepodepíší, ale také sdělily, že hodlají do roku 2020 zvýšit svoji produkci skleníkových plynů o více než 40 procent ve srovnání s rokem 2000. V květnu letošního roku se k USA přidala Austrálie, jejíž premiér prohlásil, že ratifikace Kjótského protokolu "není věcí australského národního zájmu". Protokol zatím nepodepsalo ani Rusko, jež produkuje více než 17 procent světových emisí skleníkových plynů, což je téměř polovina toho, co vypouštějí Spojené státy. Summit v Johannesburgu bude tedy moci pouze bilancovat, k jakým ztrátám na přírodě došlo od setkání v Brazílii před deseti lety, a prognózovat, že negativní trendy se budou do budoucna zřejmě prohlubovat. Je sice zbytečné, pokud jen kvůli tomu poletí stovky a tisíce lidí přes celou zeměkouli, protože s těmito fakty se lze seznámit v pravidelně publikovaných ročenkách, avšak i globalizace už má své rituály a svoje zažité staré dobré zvyky. Přesto bude zajímavé sledovat, co v Johannesburgu uvaří. V Rio de Janeiru se podávaly šunkové závitky s chřestem, holubičí vajíčka v salámu, plátky lososa a lodičky s kuřecím kari, po nichž následovaly kukuřičné krokety, jemně krájená studená ryba surubin v jogurtové omáčce a pečené hovězí maso se zeleninou nazvané a la Diplomat. Porcelánové talíře byly tehdy vyrobeny speciálně pro tuto jedinečnou příležitost. A tak doufejme, že alespoň v něčem se Johannesburg nedá zahanbit.