Murray Bookchin

---

Malé není vždy krásné

Rozhovor s Murray Bookchinem

Murray Bookchin (1921) se po sedm desetiletí angažuje v levicové politice. Napsal přes dvacet knih, jejichž
tematický záběr sahá od ekologie a filozofie přírody přes historii, urbanistiku až po levicové myšlení, zejména
marxismu a anarchismu. Roku 1952 v rozsáhlém eseji "Problém chemikálií v potravinách" (The Problem of
Chemicals in Food) varoval před chemizací zemědělství a životního prostředí. Tímto i dalšími texty pomáhal položit
základy moderního radikálního ekologického hnutí. Podílel se na popularizaci organického zahradničení,
diverzifikovaného zemědělství a dalších alternativ k chemizovanému zemědělství. Jeho obsáhlý přehled ekologických
neduhů současnosti s názvem "Naše syntetické prostředí" (Our Synthetic Environment) vyšel v roce 1962, několik
měsíců před Tichým jarem Rachel Carsonové, knihou považovanou obvykle za počátek moderního ekologického
hnutí. Bookchinův manifest radikální politické ekologie "Ekologie a revoluční myšlení" (Ecology and Revolutionary
Thought), uveřejněný roku 1964, byl vůbec prvním svého druhu na světě. Jakožto autor a mluvčí Bookchin ovlivnil
protiatomové hnutí i formování vznikajících zelených politických hnutí, jak ve Spojených státech, tak v Německu.
V současnosti dokončuje závěrečný svazek trilogie Třetí revoluce, mapující dějiny evropských a amerických
revolučních hnutí. Sedmé generaci poskytl rozhovor počátkem srpna 2000 v Burlingtonu v americkém státě Vermont,
kde žije spolu se svou ženou. V únorovém dvojčísle otiskujeme první část rozhovoru, jehož dokončení přineseme
v příštím čísle.

SG: Podobně jako řada jiných environmentalistů stavíte na svých zkušenostech z šedesátých a sedmdesátých let, z
doby vzniku moderního ekologického hnutí. Ve svých knihách však zasvěceně píšete také o třicátých letech a období
Velké hospodářské krize.

MB: Vyrůstal jsem v prostředí tradiční levice, v době, kdy ruská revoluce stále ještě představovala nejdůležitější
událost nedávné historie. Když jsem přišel na svět - bylo to v lednu 1921 - ruská revoluce a občanská válka vlastně
pořád ještě probíhaly. Narodil jsem se v newyorkském Bronxu v rodině ruských revolucionářů a první jazyk, který
jsem se naučil, byla ruština. Rusky jsem mluvil do dvou nebo tří let, potom ale na mě rodiče rusky mluvit přestali,
abych nepochytil přízvuk. Angličtinu jsem se učil venku na ulicích. Znalost dvou jazyků byla v tehdejším New
Yorku nezbytností, téměř polovina obyvatel pocházela z Evropy.

Jako malý kluk jsem vstoupil do amerického komunistického hnutí. Čeští čtenáři asi budou znát slovo "pionýr" - i já
jsem byl pionýrem, počátkem třicátých let v New York City. Ve třinácti, v roce 1934, jsem vstoupil do Ligy
mladých komunistů, americké obdoby Komsomolu. Krátce poté - ve čtrnácti nebo patnácti - jsem se s komunisty
rozešel, kvůli politice takzvané Lidové fronty, kterou jsem ze svých extrémně levicových pozic pokládal za projev
kolaborace s buržoazií.

V roce 1936 vypukla občanská válka ve Španělsku a já přešel zpátky ke komunistům, protože tehdy byli podle všeho
jediným hnutím, které bojovalo proti Frankovi. Chtěl jsem jít do Španělska bojovat, ale byl jsem moc mladý. Brzy
po tom, co jsem se ke komunistům vrátil, opustil jsem je znovu, tentokrát napořád. Po skončení střední školy jsem
nešel na univerzitu, ale do slévárny poblíž New Yorku. Doufal jsem, že druhá světová válka, jejímž jsem byl jako
voják americké armády aktivním účastníkem, vyústí v sérii revolucí, podobně jako válka předchozí, a stal jsem se
trockistou. Když válka skončila a revoluce se nedostavovala, byla to pro mě velká deziluze. Uvědomil jsem si, že
ortodoxní marxismus mi již nemá co nabídnout, a začal jsem vše promýšlet znovu. Odešel jsem z armády a šel
pracovat do továrny na výrobu automobilů. Tam jsem sledoval, jak se původní bojové naladění dělníků postupně
mění v mentalitu střední třídy. V roce 1950 jsem odešel na RCA Institut, kde jsem studoval elektronické
inženýrství. Viděl jsem, že množství strojů může do budoucna nahradit lidskou dřinu. Jako socialista jsem chtěl
snížit množství práce, kterou lidé musejí věnovat společnosti, ať už v kapitalismu nebo socialismu, aby mohli mít
více volného času k tvůrčí činnosti, věnovat se svým zájmům a rozvíjet své schopnosti.

Rozhodl jsem se vykročit za hranice marxismu a stal jsem se libertariánským socialistou. Už v roce 1952 jsem psal o
chemizaci potravy. Vypracoval jsem kritiku hierarchických systémů a boj proti hierarchii a ovládání jsem vztáhl k
boji za integritu přírodního světa. Snažil jsem se ukázat, že moderní ekonomika nespočívá jen v interakci mezi
námezdní prací a kapitálem, jak tvrdil Marx, ale také v interakci lidské práce a přírodního světa. Mé filozofické
koncepce byly a jsou dialektické, opírají se o myšlení jednoho z klasiků německé filozofie Georga Wilhelma
Friedricha Hegela, nenajdete v nich však Hegelův teleologický přístup - nejsem teleolog, nevěřím, že nějaký vývoj
je nevyhnutelný. Zároveň jsem ale přesvědčen, že k tomu, aby se společnost vyvinula určitým směrem - na-příklad
k socialismu - nezbytně potřebuje dosáhnout přiměřených materiálních podmínek. Nazval jsem svůj přístup
dialektickým naturalismem. Ekologické myšlení jsem rozvíjel na problému urbanizace, zejména nerovnováhy mezi
městem a venkovem. Psal jsem o alternativ-ních technologiích, s úmyslem přiblížit technologii co možná nejvíce
lidským měřítkům. Později jsem k tomu ještě přidal myšlenku přímé demokracie, pod názvem libertariánský
municipalismus nebo komunalismus. Myšlenky se vyvíjely, a podržely si některé rysy Marxova myšlení - Marxova,
ne marxismu - které jsem kombinoval s obecnými anarchistickými idejemi konfederalismu. Rád bych ale zdůraznil,
že pokládám za nutné vykročit za rámec všech radikálních proudů minulosti, zachovat pouze jejich nejživotnější
prvky a vytvořit něco nového: já takovému postoji říkám komunalismus.

Počátkem šedesátých let jsem se angažoval v rodící se kontrakultuře. Anarchismus se tehdy zdál nepoužitelný, jako
ideologie i jako hnutí. Díky své neurčitosti byl ale zároveň velice pružný a tvárný: jako anarchista jste mohl být
syndikalistou, egotistou, zkrátka čímkoli jste si přál. Anarchismus byl tekutý a často i beztvarý jak voda. Své
názory jsem tedy začal formulovat pod hlavičkou anarchismu; jiní je později nazvali "ekoanarchismem". Snad si
mohu troufnout říci, že mé spisy o ekologii a anarchismu představovaly první radikální politické práce o ekologii.
Získaly značnou popularitu za Nové levice. Lidé v Americe si počátky radikální ekologie nepamatují - myslí si, že
to byl Ralph Nader nebo snad Barry Commoner, kdo stál u zrodu tohoto proudu a ovlivnil Novou levici. Dost se
mýlí, dějiny radikální ekologie dosud čekají na své sepsání.

Na sklonku svého života - je mi osmdesát - se snažím zhodnotit vše, co jsem za ta léta viděl a dělal. Ptám se sám
sebe: Co se událo ve 20. století? Co bude mít vliv na 21. století? Dospěl jsem v tomto ohledu k několika velice
určitým idejím. Budeme-li se pokoušet o změnu směrem ke svobodnější společnosti, neobejdeme se bez
systematického a logicky utříděného, koherentního projektu. Koherence je velmi důležitá, nejen v politice a
organizační práci, ale také v ekonomii, historii a samozřejmě i ve filozofii.

SG: S vaší prací se obvykle spojuje teze, podle níž "nemůžeme vyřešit ekologickou krizi bez řešení problémů
společenských". Komu jste tato slova v době, kdy jste je poprvé napsal, adresoval? Tehdejšímu ekologickému hnutí?

MB: Kdepak, najdete je už v článku o problému chemikálií v potravinách z roku 1952 a tehdy v Americe žádné
ekologické hnutí neexistovalo - bylo tu jen několik knih o ochraně přírody a přelidnění, které nemohu označit jinak
než jako zpátečnické. Organické zemědělství nemělo podobu širokého hnutí, ale omezovalo se na lokální
experimenty mezi lidmi, kteří přišli z Evropy, především z Anglie. Já byl ale pevně přesvědčen, že pár drobných
změn ekologické problémy nevyřeší. Situace si stejně jako dnes žádala proměnu směrem k rozumně uspořádané
společnosti, založené na principech svobody a rovnosti. Když jsem v té době mluvil o sluneční a větrné energii,
nepropagoval jsem pouze alternativní technologie; prosazoval jsem je jako součást technologického aparátu nové,
komunitně ukotvené společnosti.

SG: Co považujete za nezbytné předpoklady takové transformace?

MB: Dnešek před nás staví spoustu úkolů, největší význam bych ale připisoval osvětě, kultivaci vědomí. Vezměte si
Ameriku. Zdejší lidé jsou svou povahou i kulturním dědictvím aktivisté. Nic předem příliš nepromýšlejí a rovnou
jednají, teprve dodatečně hledají důvody, kterými by vysvětlili, proč vlastně jednali tak, jak jednali. Nelámou si
příliš hlavu s minulostí ani s budoucností, soustředí se na to, co je tady a teď. Bývají dobrými inženýry,
negeneralizují, nehledají souvislosti. Musíme se proto snažit, aby si Amerika tyto své nedostatky uvědomila.
Zejména aktivisté v užším slova smyslu by měli vědět, co se stalo v historii, co je to filozofie a tak dále. Musí se
vzdělávat, musí rozvinout svou vlastní perspektivu. Nestačí jen být proti něčemu. Musí nabídnout alternativu. A
musí se taky učit taktice, vypracovat si vlastní metodologii.

SG: Jednu metodologickou otázku: co si myslíte o často zdůrazňovaném protikladu přímé akce, popřípadě
komunitních aktivit, a politických metod práce, jako je lobbying nebo legislativní reformy?

MB: S lobbováním mám dlouholetou - a bolestnou zkušenost. Býval jsem dříve hodně aktivní v protiatomovém
hnutí. Obsazovali jsme elektrárny v přímých akcích, ale také jsme sbírali podpisy pod petice a ty pak předkládali
místním kongresmenům. Výsledky zpravidla nebývaly příliš dobré. V rámci systému dvou stran vám republikáni i
demokraté slíbí cokoli, jen abyste je zvolili. Nesplní ale mnoho z toho, co neprospívá vládnoucí třídě. Čas od času
učiní drobné ústupky - dají vám deset akrů "divočiny", a zbytek lesa pokácejí. Takových výsledků obvykle dosahuje
lobbying.

SG: Svůj postoj jste nazval anarchismem. Co si pod tím čtenáři Sedmé generace mají přestavit?

MB: Dnes dávám přednost slovu komunalismus, čímž míním libertariánskou ideologii, která, jak jsem řekl, zahrnuje
to nejlepší z anarchistické tradice stejně jako to nejlepší z Marxe. Myslím, že ani marxismus, ani anarchimus
neodpovídají sami o sobě naší době: velkou část obou nelze na dnešní svět aplikovat. Musíme překonat Marxův
ekonomismus stejně jako individualismus, kterým se - ať už latentně, nebo otevřeně - vyznačuje anarchismus
. Marxovy, Proudhonovy i Bakuninovy myšlenky vznikaly v devatenáctém století. My ale potřebujeme levicovou
libertariánskou ideologii pro dnešek, nikoli pro dobu ruské nebo španělské revoluce.

Prvořadým problémem je změnit strukturu společnosti tak, aby lidé získali moc. Nejvhodnějším prostorem pro
takovou změnu je obec - město, městečko, vesnice - kde máme možnost vybudovat demokracii, jež by se mohla
odehrávat takříkajíc tváří v tvář. Můžeme přeměnit místní správu v lidová shromáždění, na nichž lidé dostanou
možnost diskutovat a činit rozhodnutí týkající se hospodářství i společnosti, ve které žijí. Tam, kde se podaří
přenést moc na sousedskou rovinu, třeba v rámci městských čtvrtí, mohou se tyto jednotky konfederativní formou
spojovat do městských celků a ty pak do národní vlády - nikoli do státu (ten je jen nástrojem třídní nadvlády
a vykořisťování), ale do vlády, která dá moc lidem. To nazývám komunalismem v praktickém slova smyslu. Výraz by
neměl být zaměňován s komunitarianismem, označujícím drobné iniciativní projekty v oblasti stravování, řemesel či
vydávání tiskovin, tedy projekty, které často přecházejí na kapitalistickou bázi, pokud neztroskotají nebo
nepodlehnou konkurenci jiných podniků.

Lidem se nikdy nepodaří vytvořit podobný typ přímé demokracie spontánně. Bojovat za ni musí vážně míněné,
soustředěné hnutí. A aby mohla takovéto hnutí budovat, musí radikální levice vytvořit organizaci - takovou, která
by byla kontrolována zdola, a neproměnila se tak v druhou bolševickou stranu. Formovat se musí pozvolna na
místní úrovni, organizovat se v konfederacích a spolu s lidovými shromážděními budovat opozici vůči stávající
moci, státu a vládnoucí třídě. Tento přístup nazývám libertariánským municipalismem.

SG: Někteří kritikové vám vytýkají, že se v projektu municipalistické společnosti systematičtěji věnujete pouze
tomu, co se děje na nižší úrovni, v rámci občin, neříkáte toho ale mnoho o způsobu, jakým by se měly jednotlivé
občiny spojit do vyšší struktury, řekněme do konfederace.

MB: To je holá nepravda - úmysl propojit jednotlivá lidová shromáždění je pro libertariánský municipalismus zcela
zásadní. V mých textech na toto téma vždy naleznete volání po konfederaci. Z místních konfederací by měly vzejít
oblastní konfederace, z těch zase konfederace národní či kontinentální. Moc ale musí vždy spočívat v rukou lidových
shromážděních a konečná rozhodnutí musejí přicházet zezdola, to znamená ze shromáždění jednotlivých lidí. (Měl
bych dodat, že každý, kdo se shromáždění nezúčastní, jednoduše říká: "Nejsem občan, nezajímá mě to." Nestojí-li
někomu za to přijít, nezbývá mu než žít s rozhodnutími, která na shromážděních učinili jiní.)

Občiny neboli municipality tvoří lokus, arénu skutečného politického života, žádná občina však nemůže být
"autonomní". Autonomie je mýtus - nemůžete jí dosáhnout, protože každý člověk závisí na všech ostatních a každá občina závisí na ostatních občinách. Všichni závisíme jeden na druhém, stejně tak je naše individuální já do značné
míry utvářeno kulturou, nerodí se zničehonic ani jakýmsi záhadným způsobem neformuje sebe sama, jak tvrdil Max
Stirner. Stejně tak odmítám defektní totalitární pojem absolutní závislosti na státu. Jsem pro vzájemnou závislost
sobě samým vládnoucích lidí sdružených ve shromážděních.

S demokracií měl anarchismus velice často problémy. Tady narážíme na jednu oblast, v níž se odlišuji od
autentického anarchismu, který zdůrazňuje individuální já a naplnění jeho tužeb a činí z něj předmět prvořadého
zájmu. Mnozí anarchisté odmítají demokracii jako "tyranii" většiny nad menšinou. Domnívají se, že rozhoduje-li
společenství většinovým hlasem, znásilňuje "autonomii" těch individuálních já, která zůstala v menšině. Myslí si,
že ti, kteří volili proti danému rozhodnutí, by jej na základě své "autonomie" neměli respektovat.

Taková myšlenka mi připadne v lepším případě naivní, v horším jako předepisování chaosu. Rozhodnutí, jsou-li
jednou učiněna, by nás měla zavazovat. Samozřejmě, menšiny musí mít vždy právo vznášet námitky proti
rozhodnutím většiny a svobodně vyjadřovat svá stanoviska. Většina nemá právo bránit menšině nechat zaznít svůj
názor a pokusit se pro něj získat většinovou podporu.

Otázkou je, jaký je ten nejspravedlivější způsob rozhodování ve věcech, které se týkají celého společenství. Myslím
si, že většinové hlasování je nejenom nejspravedlivější, ale také jedinou životaschopnou cestou, jak zajistit
fungování přímé demokracie. A stejně tak jsem přesvědčen, že rozhodnutí učiněná většinovým hlasem by měla být
závazná pro všechny členy společenství, ať už volili pro nebo proti příslušnému opatření.

Mimochodem, odmítám návrhy, aby se rozhodovalo konsensem, na základě absolutní souhlasu všech zúčastněných.
V protiatomovém hnutí jsem zažil, jak zastánci většinového názoru dosahovali konsensu tím, že vyčerpali oponenty
nekonečnou diskusí, případně přímým nátlakem. Jedince, kteří nesouhlasili s určitým návrhem, donutili buď
k souhlasu, nebo postavit se "stranou", jinými slovy nevolit. S konsensu se tak velice často vyklube jemná forma
despocie. Jako prostředek rozhodování může fungovat v menších skupinách, složených z názorově blízkých přátel
a lidí, kteří jsou zvyklí pracovat společně, nikoli však uvnitř větších hnutí, ve kterých se vždy najde dostatek
různých mínění. Existence opozičních menšin, které se snaží prosadit nové postoje, bývá klíčová. Jedině střet
různých myšlenek, včetně myšlenek nesouhlasících menšin, umožňuje pokrok.

Na rozdíl od mnoha anarchistů si nemyslím, že by určitý jednotlivec nebo občina měli mít možnost dělat kdykoli
cokoli, co se jim zachce. Nedostatek struktury a institucí vede k chaosu a dokonce k tyranii libovůle. Věřím
v zákon, a budoucí společnost, jejíž vizi se snažím vypracovat, by měla mít také svou ústavu. Jistě, ústava by
musela vzniknout pečlivým promýšlením v kruhu speciálně zmocněných jedinců. Následně by se stala předmětem
demokratické diskuse a volby. Jakmile by ale lidé její platnost potvrdili, byla by závazná pro všechny. Ne náhodou
utlačovaní lidé, kteří v minulosti byli oběťmi libovůle vládnoucích tříd, požadovali jako nápravu ústavu a
spravedlivé zákony.

SG: Jaká nebezpečí se podle vás skrývají v myšlence autonomie či soběstačnosti?

MB: Tím hlavním je provincialismus: někteří lidé si mohou usmyslet, že chtějí ze svých řad vyloučit jedince určité
rasy, národnosti, sexuální orientace či jiných zvláštností. Na americkém Jihu mohli po dlouhou dobu černoši žít
pouze jako otroci nebo podřadné služebnictvo. Dnes chtějí lidé v mnoha evropských zemích vyloučit mimoevropské
přistěhovalce. Naše hnutí by muselo proti provincialismu postavit kosmopolitismus, postoj, který nejenom
stvrzuje, ale také oslavuje vzájemnou závislost všech lidí.

Myslím, že v praxi uskutečnitelná konfederace musí být velice široká a musí odrážet vzájemnou závislost občin.
Někteří z anarchistů žijících v devatenáctém století, kteří psali o konfederativním uspořádání společnosti, si
ponechali otevřena velká zadní vrátka. Proudhon a Bakunin ve svých spisech připustili možnost, že jednotlivá
komunita se může rozhodnout opustit konfederaci, bude-li si to přát. Může podle nich říci zbytku konfederace:
"Nelíbí se nám, co děláte, odcházíme." Nesouhlasím s takovou možností. Každá občina má hlubokou, fundamentální
odpovědnost vůči všem ostatním občinám v konfederaci. Jestliže se nějaká komunita připojí ke konfederaci, váže ji
smlouva, ústava. Neměla by mít možnost odejít na základě jednostranného rozhodnutí jenom proto, že nechce udělat
něco, s čím většina konfederace souhlasila. Společenství by nemělo mít možnost prohlásit například: "Chceme
vyloučit všechny černochy, v konfederaci nás je však nutíte přijmout, stavíme se tedy na odpor a konfederaci
opouštíme." Účastenství zavazuje, protože vzájemná závislost je nerozlučitelná. Společenství by podle mého názoru
mělo moci opustit konfederaci pouze v případě, že by většina konfederace, rozhodujíc jakoby šlo o jedno obrovské
shromáždění, řekla: "Dobrá, v pořádku, odejděte, chcete-li, ale neočekávejte od nás pomoc, až budete něco
potřebovat."


SG: Oblíbenou myšlenkou decentralizace se tedy váš projekt nevyčerpává.

MB: Rozhodně nesouhlasím s fetišizací decentralizace, jakoby decentralizace sama o sobě měla jakési mystické
kvality. Velké věci nejsou nutně špatné, a malé věci nejsou nutně dobré. Malé není vždy krásné - malé věci někdy
dokážou být destruktivní a zpátečnické. Svět feudální Evropy byl z velké části decentralizovaný - ale zamořovala jej
spousta tyranie.

Rozměr je čistě fyzické měřítko. Decentralizace musí zahrnovat hospodářství, technologii, politickou strukturu,
konfederalismus a tak dále. Musí být umístěna do širší komunalistické konstrukce. Výhodou decentralizace je to, že
zasazuje občanskou sféru a její jednotlivé složky do měřítek lidského a důvěrně známého světa.

SG: Ve svých knihách jste načrtl historickou genealogii hierarchie. Podobně jako řada antropologů i vy kladete na
její počátek rovnostářskou společnost - jde o bookchinovskou verzi zlatého věku?

MB: V žádném případě! Nechci se vracet do minulosti. Nepatřím k primitivistům. Vzbudilo to ve mně velké starosti
i otázky, když se mezi anarchisty ve Spojených státech začala objevovat spousta primitivistů, kteří věří, že
technologie představuje hlavní zdroj našich problémů. Člověk z toho má někdy dojem, že se chtějí vrátit
k pazourkovým nástrojům a kořistnickému hospodářství.

Já za hlavní příčinu dnešních problémů považuji společenské vztahy - v kapitalismu především národní stát - a
komodifikaci všech věcí a vztahů, tj. fakt, že se ze všeho stalo pouhé zboží. Kdyby se nám podařilo uspořádat lidský
život v duchu spolupráce a humanismu, technologie by se mohla stát jedním z hlavních řešení našich problémů.
Primitivisté tvrdí, že civilizace máme příliš mnoho. Já tvrdím, že nejsme dostatečně civilizovaní. Někteří z nich
jsou dokonce proti "společnosti", já si naopak myslím, že bez společnosti nejste lidskou bytostí. Věří v osobní
autonomii, já věřím ve společenskou svobodu. Podle všeho také věří v existenci "přírodního člověka", "nezkaženého
já", které civilizace zkazila. Já věřím, že konkurence a jiné třídní a hierarchické vztahy zkazily společnost a že
místo nich potřebujeme civilizaci vzájemné spolupráce.

SG: Přijímáte tedy Marxovu - či přesněji Hegelovu - pozici, podle níž dosavadní dějiny představují vývoj bytostně
nepostradatelný a pozitivní? Vidíte v historii cestu zdokonalování a "kulturního učení", nikoli úpadku a zkázy?

MB: Znovu ano i ne. Dejme stranou slovo dokonalost, neboť jedině bohové jsou dokonalí. V dějinách se popravdě
řečeno odehrála a stále odehrává spousta skutečně obludných věcí. Člověk se musel odpoutat od hrubé zvířeckosti,
animality - a to se dosud plně nepodařilo. Jak jsem napsal v jedné ze svých novějších prací, Znovuokouzlování
lidskosti (Re-enchanting Humanity), animalita je v podstatě říší adaptace a přizpůsobení se tomu, co existuje.
Zvířecí život se vyznačuje spoustou utrpení i bez přičinění člověka. Lidé ale mohou a měli by vykročit za hranice
animality do sféry kultury. Lidské bytosti se nejenom přizpůsobují situaci, ale především jsou schopny inovace -
dokáží tvořit a rozvíjet se. Marxova teorie práce je z tohoto důvodu velice užitečná, protože uvažuje o práci nejenom
jako o zdroji hodnot, ale v první řadě jako o procesu sebeutváření a formování společnosti. Člověk překonává
animalitu prací, říká Marx. Lidé se chápou podmínek tohoto světa a - přinejmenším potenciálně - dokážou je stále
více a více přetvářet tak, aby odpovídaly lidským potřebám.

Co to však jsou lidské potřeby? Definice byla vždy velmi problematická. To, co potřebujeme, se očividně mění
s časem. Kvůli roztroušenosti zdrojů bývali na úsvitu dějin ve většině částí světa lidé velmi chudí a své základní
potřeby mohli uspokojovat pouze velmi tvrdou prací. V minulosti by i v severských oblastech takové ústřední
topení přestavovalo nemyslitelný, později přinejmenším výstřední luxus. Lidé často mívali ohniště pouze na jednom
místě v domě. Dnes se ale ústřední topení považuje za jednu ze základních potřeb. Mnohé věci, které se ve zbožních
společnostech pokládají za "potřebné", jsou přesto jen směšné triviality. Zajímá mě potenciálně "post-nedostatková
" společnost, která produkuje dostatek všeho, co je nutné k uspokojení základních životních potřeb. Pokud by naše
společnost byla uspořádána rozumně, mohla by přerozdělovat hojné zdroje tak, aby lidé mohli žít spokojeně bez
přílišného množství práce a s jen malým množstvím dřiny. Mohli bychom si vytvořit opravdový ráj a minimalizovat
tak utrpení ve společenském a dokonce i přírodním světě.

Nevím, jak vypadá ideální společnost, ale v každém případě by měla rozřešit sociální otázku: ovládání lidských
bytostí a vykořisťování lidské práce. Abychom dospěli ke společnosti zbavené ovládání a vykořisťování, potřebujeme
určitou úroveň ekonomického rozvoje a technologické předpoklady. Nevěřím, že by lidé mohli vytvořit dobrou
společnost uprostřed Saharské pouště, kde by neměli k dispozici nic víc než pár velbloudů. Na druhé straně si
nemyslím, že dobrý život vyžaduje, abychom měli velkolepé rezidence, deset bazénů a padesát televizorů. Někteří
libertariáni by možná namítli: "Když si někdo přeje mít deset bazénů, měli bychom mu to dovolit. Neměli bychom
se ho snažit zadržet. Má přece svou autonomii." Odpověděl bych, že přijatelné potřeby by měla určovat občina jako
celek. Shromáždění se může usnést: "Dva páry bot stačí. Nepotřebujete jich deset." Mohou rozhodnout, že určitý
limit je dostatečný pro uspokojení potřeb: nepotřebujeme mít nebe.

Zpátky k hlavní otázce: můžeme dějiny vnímat jako pokrok? Ano i ne, bez vzestupu civilizace a její historie,
dokonce i bez všech jejích hrůz by ale lidský život byl sotva něčím víc než čistou zvířeckostí. Odpusťte, ale nechc
i žít ve světě, který je nehybný, tupý a prázdný.

SG: Co vám říká pojem "dobrovolná skromnost"?

MB: Neměli bychom se zavalovat takovým množstvím zboží a trávit život přemýšlením o tom, jak mít všeho více.
Dobrovolná skromnost ale často dělá náboženství z života, který se prakticky neliší od chudoby. Jako by se říkalo:
čím méně člověk potřebuje, tím lepším je. To je ale zjednodušující tvrzení. Lepší, ba lidštější jsme tím, čím
kultivovanější a rozumnější naše potřeby jsou. Mohli bychom dlouze diskutovat o tom, co znamená "kultivovanější"
a "rozumnější", ale podstatné je jedno: nechci žít jako mnich, ale jako inteligentní a kulturní lidská bytost. A to
dnes vyžaduje naplnění mnoha potřeb, včetně knih, hudebních nahrávek, přiměřeného množství jídla a oblečení a tak
podobně. Zažil jsem na vlastní kůži, co je to žít v chudobě, bez jisté střechy nad hlavou. New York třicátých let, to
nebyl život v bavlnce. Nevím, co si mám myslet o lidech, kteří se rozhodnou žít s technologiemi z doby před
sedmdesáti lety ve jménu "dobrovolné skromnosti".

konec první části

pokracovani

LINKY
HOME ZVON	Slovnicek demokracie xxx	HOME CLANKY