Malé není vždy krásné

Rozhovor s Murray Bookchinem

V březnovém čísle Sedmé generace přinášíme druhou, závěrečnou část rozhovoru se sociálním ekologem Murray Bookchinem.

SG: Ve známost vešla také vaše kritika koncepce biocentrismu.

MB: Přemýšlím o přírodě jako o přírodní evoluci, především evoluci organického života a možností či potencialit, které může aktualizovat. V přírodním světě vidím možnost uskutečnění subjektivity a myšlení; možnost, že lidské bytosti se mohou stát přírodou, která si uvědomuje sebe samu. Nikdy proto nemohu být biocentrikem. Naopak, myslím si, že lidské bytosti jsou dosud nejpozoruhodnějším výsledkem přírodní evoluce.

SG: Potencialita, aktualizace - to zní jako od Aristotela.

MB: Ano, hledejte za tím ale i jiné filozofy. K Aristotelovi chovám hlubokou úctu, zejména proto, že celé jeho myšlení prostupují myšlenky růstu, odvíjení potencialit a rozvoje. Kvůli omezením doby, v níž tvořil, je ale jeho celkové pojetí přírody statické: Aristotelés neměl žádnou koncepci přírodní evoluce. Svou hierarchickou soustavu života pokládal za danou. V devatenáctém století již Hegel - další velký vývojový myslitel - věděl o teoriích přírodní evoluce (ačkoli zemřel několik let před vydáním Darwinova díla O původu druhů). Přesto je ve druhém svazku své Encyklopedie filosofických věd odmítl. Dnes máme výhodu v tom, že víme o existenci organické evoluce a můžeme ji nechat formovat naše myšlení.

Rád bych ale zdůraznil jeden dluh, ke kterému se nemohu přestat hlásit. Marx mě naučil hledat spojení mezi nejrůznějšími, zdánlivě nesouvisejícími jevy, syntetizovat a postavit problém člověka a přírody a jejich vzájemné interakce do kontextu filozofie a historie. Moje pojetí přírodního světa je proto vývojové a dynamické. V padesátých letech jsem spojil svoji interpretaci Aristotela, Hegela a dalších filozofů s problémy postavení člověka v přírodním světě. Pro mě jsou lidské bytosti potenciálním naplněním přírodní evoluce - tedy "přírody", definujeme-li to slovo takto. Vyvrcholením mých úvah na toto téma se stala kniha Ekologie svobody a další práce o filozofii a historii. Pro mě je to vždy otázka syntézy a - především - myšlenky, že člověk, jeho lidství je to, co dává přírodě smysl. Nechtěl bych žít na této planetě jenom s mamuty a dinosaury. Možnost, že se jednou vynoří lidské bytosti, ve vývoji přírody vždy latentně dřímala. Ano, prorokovat z výsledku je vděčná činnost, ale jde o něco jiného: lidské bytosti jsou zde a my musíme vysvětlit, co v přírodní evoluci zapříčinilo jejich vývoj.

SG: Nebojíte se, že sklouznete do antropocentrismu? Ačkoli neříkáte, že Země byla stvořena pro člověka, trváte na tom, že lidé jsou nejhodnotnější ze všech bytostí na Zemi. Pro mnohé by takový postoj nebyl o nic méně antropocentrický.

MB: Slovo "antropocentrismus" mě neděsí. Z pojmu plyne, že přírodní svět byl "vyroben" pro člověka jakousi božskou bytostí. To považuji za absurdní. Jedna z mých kritiček, Robyn Eckersley, mě napadla v časopise Environmental Ethics otázkou, "proč bychom měli lidské myšlení považovat za hodnotnější než navigační schopnosti ptáků". Hloupá otázka. Ptáky při "navigování" ovlivňuje magnetické pole Země a změny teploty: přizpůsobují se prostředí. Lidé ale, jak už jsem řekl, dovedou inovovat, a to je pro mě klíčové, žijí na jiné jevové rovině, na rovině kultury. Umí vyrobit letadla a vědí, jak navigovat. Dnes se již dostanou dále a výše než ptáci. Lidské bytosti se hluboce liší od všech živých věcí, protože jsou, přinejmenším potenciálně, totéž co přírodní evoluce schopná sebevědomí. Dovedou být takříkajíc "přírodní silou", která umí vstoupit do vývoje, přemýšlet o něm a důrazně na něj působit - po mravní i rozumové stránce, tak, aby spokojeněji mohla žít zvířata i lidé samotní.

SG: Můžeme se vrátit k vaší tezi, že ekologické problémy nelze vyřešit bez řešení problémů společenských?

MB: Za tou si stojím. Společnost, ve které žijeme, stvořila buržoazie a její využití moderního průmyslu. Nemůžeme ignorovat fakt, že žijeme v kapitalistickém světě. V rozporu s tím, čemu věřil marxismus, kapitalismus se nerozpadá - je zneklidňujícím způsobem stabilní. Cyklické krize se dříve dostavovaly každých zhruba deset let. Dnes už uběhlo několik desetiletí, a žádná krize se nedostavila. Lenin ve své době prorokoval, že kapitalismus vstupuje do fáze válek a socialistických revolucí. To mohla být pravda mezi lety 1914 a 1945, případně 1950, dnes se ale nic takového neděje, přinejmenším v měřítku srovnatelném s dopadem světových válek.

Co kapitalismus dělá? Vytváří syntetické prostředí, ve kterém je "divočina" mnohem více metaforou než skutečností. To platí zvláště ve Spojených státech, které mají dlouhou tradici kontaktů s "divočinou". "Divočina" zde představuje formativní kulturní koncept. Zdejší hlubinní ekologové pějí chvály na divočinu, čímž rozumějí místa jako Ledovcový nebo Olympijský národní park. Na těch místech ale žili indiáni, kteří měnili ráz tamní krajiny tisíce let předtím, než přišli první Evropané. Lidské bytosti koneckonců mění planetu od chvíle, kdy se objevil první příslušník rodu Homo erectus, možná i déle. Začaly systematicky pálit lesy krátce poté, co se naučily používat oheň.

Věřit v mýtus divočiny je směšné zvláště dnes. Žádná divočina na této planetě již neexistuje. Ano, divoká zvířata začínají pronikat do měst. Tady v Burlingtonu můžete potkat jeleny, srnky, viděli tu i losa (moos - los americký, pozn. překl.), v aljašském Nome se pohybují vlci a tak dále. Divoká zvířata se naučila hledat potravu v městských popelnicích. Ve městě Churchill u Hudsonova zálivu žije na sedm stovek medvědů. Srocují se tam, společně rozbíjejí popelnice a pokoušejí se vniknout do domů. Divočina je však pryč - jsou z ní rezervace. Lidé změnili celou planetu, až z toho doslova tají ledy, v polárních i horských oblastech. Vzniká syntetický svět, který zcela protiřečí hlubinněekologickým nadějím na návrat k původní přírodě.

Budou věda a technologie schopny držet krok s tímto ničením, zamezit nejhorším škodám a učinit syntetické prostředí udržitelnějším? Ta otázka zatím nemá odpověď. Alespoň já ji neznám. Věci, o kterých se před čtyřiceti lety lidem ani nesnilo, jsou dnes skutečností. Vědci zmapovali lidský genom, odhalili tajemství života - geny, genetiku, bioinženýrství. Odhalili tajemství hmoty - jaderná energie, nukleární inženýrství. Možná, že vaše generace nebo generace vašich dětí bude svědkem inovací, které zabrání tomu, aby se syntetický svět stal neobyvatelným.

Ekologická otázka vešla v obecnou známost a lidé by se měli soustředit na hlavní věc: pokoušet se vytvářet svobodnou, rozumnou - a ekologicky orientovanou - společnost. Musíme kultivovat vědomí, aby převládl rozum a ekologický názor. To je hluboce společenský - a měl bych dodat, že i politický - problém. Musíme vytvořit hnutí, které je výchovné a politické, které má opravdovou filozofii, opravdový pojem dějin, opravdovou ekonomii, opravdovou politiku a opravdovou ekologickou vnímavost. Takové hnutí musí hovořit k lidem, za předpokladu - a to je velký problém -, že jejich mysl není zničena kapitalismem. Lidé se musí učit z vlastní historie a pochopit, co z minulosti mohou použít pro přítomnost a budoucnost. Musíme mít tvůrčí perspektivu.

Jak jsem už řekl, nemůžeme jen být proti, musíme nabízet alternativy, rozumné a ekologické, nabízet cesty ke změně společnosti. Jednoduše řečeno, máme-li vyřešit dnešní ekologickou krizi, musíme budovat novou politickou kulturu.

Proces komodifikace naneštěstí nejenom mění všechno v předmět směny, ale mění také způsob, jakým lidé myslí. Pověstná otázka, kterou si kladou dnešní Američané, zní: "What's the bottom line?" - tedy jaký je celkový součet všech plusů a minusů určitého "podniku", "kolik to dělá" na spodním řádku tabulky. To je jazyk účetnictví, byznysu. Děsí mě, když slyším lidi takto uvažovat.

SG: Lidé dnes rádi "investují" do svých dětí.

MB: Ano, hlavně tím, že je učí odejít z domu a vydělávat si peníze.

SG: Napsal jste, že v šedesátých letech existovala řada hnutí, která čelila komodifikaci. Lišila se tak podle vás od let sedmdesátých, která označujete za reakční, zpátečnická.

MB: Relativně tomu tak bylo, zvláště ve srovnání s dneškem. Z hlediska možnosti dobrat se společenské změny byla šedesátá léta zajímavější dobou než následující desetiletí. Zdálo se, že ekologie se rozvíjí směrem k revolučnímu názoru, k sociální ekologii. Kontrakultura zpochybňovala hierarchii a vládu elit. Feminismus vyjadřoval nesouhlas s hierarchií. Utopické touhy přály ekologickým společenstvím lidských rozměrů.

V sedmdesátých letech se ale situace změnila. Kontrakultura přešla do New Age. Velká část feminismu se proměnila v lobbyistické hnutí, které se snažilo zajistit ženám vysoká místa v korporacích a armádě.

Takovou změnu lze sotva označit za pokrokovou. Šedesátá léta vlastně pohltil kapitalismus. Co je dnes revolučního na vousech a dlouhých vlasech? Nic. Mnozí radikálové z řad "šedesátníků" se stali profesory a začali učit postmodernismus. A sociální ekologii, založenou v šedesátých letech, ve velké míře vystřídala hlubinná ekologie, jejíž biocentrismus pokládám přinejlepším za naivní.

SG: Obvykle se má zato, že hlubinná ekologie patří k radikálním hnutím. "Radikální" sice nemusí být nutně protikladem "reakčního" - lze například být "radikálním zpátečníkem" -, zdá se mi ale, že hlubinná ekologie nebývá pokládána za hnutí, které konzervuje politický status quo.

MB: Není to poprvé, co se obecné mínění mýlí. Kapitalismus má pozoruhodnou schopnost převzít myšlenky, které se zdály být proti němu, a použít je k odvrácení pozornosti od skutečných problémů kapitalismu samotného. Přívrženci hlubinné ekologie se například nezaměřují na kapitalismus jako na zdroj ekologických neduhů, nezajímá je hierarchie. Obviňují technologii a určitá náboženství. Volají po větším duchovním rozvoji, po sladění s kosmem, ve snaze stát se součástí "sítě života". Nebudují společenské hnutí - nabízejí náboženství. Tenhleten duchovní brak, ozdobený ekologickým jazykem, v konečném důsledku podporuje status quo. Kapitalismus ochotně přijme náboženství, nemusí-li obětovat své zisky.

Moje starosti v tomto směru potvrzuje jeden dobrý příklad: hlubinná ekologie znetvořila radikální ekologii v obhajobu státu. Arne Naess, zakladatel hlubinné ekologie, který sám sebe nazýval "gándhíovským anarchistou", vystoupil v ne- dávném interview na podporu silného centralizovaného státu. Chce silný centralizovaný stát, protože necháte-li podle něj řešení ekologických problémů na malých místních občinách, vzejde z toho velká ekologická škoda. Ano, v kapitalistické společnosti určitě; jenomže silné centralizované státy takovou škodu způsobí v ja- kékoli společnosti. V témže rozhovoru mě obvinil z "lokalismu" - jako kdybych nikdy nepsal o vzájemné závislosti a konfederativním uspořádání. Naess je ale populární, dává totiž lidem ekologii - duchovní ekologii - která je velmi osobní. A něco takového je snadné pochopit, hlavně tehdy, když obrovské množství lidí chodí k psychoanalytikovi a do kina, kde slyší jen o milostných vztazích a osobních problémech.

SG: Co se vám zdá nepřijatelné na hlubinněekologické diagnóze kořenů ekologické krize?

MB: Především platí, že hlubinná ekologie se týká osobních postojů, nikoli společenských otázek. Většina hlubinných ekologů si myslí, že stačí změnit lidské postoje, a můžeme vytvořit ekologický, krásný, harmonický svět, ve kterém všechny formy života, lidé mezi nimi, budou moci žít ve vzájemné shodě. Považuji to za vrchol naivity. Co třeba s faktem, že společenské prostředí má mimořádný vliv na přijatelnost či nepřijatelnost nových myšlenek? Před mnoha staletími křesťanský mnich Roger Bacon anticipoval - ať už správně, či mylně - řadu myšlenek, které moderní věda a kostruktérství proměnili ve skutečnost. Jenomže žil ve třináctém století a světem kolem něj tak hluboce pronikala církev a další hierarchické systémy, že Baconovy téměř naturalistické ideje zůstaly nepřijaty. Kdo ví, kolik takových Rogerů Baconů žilo před ním a zemřelo v zapomenutí?

Dnes čelíme v podstatě antiekologickému společenskému prostředí. To přeje atomizaci a vydělávání peněz. Lidé se starají o sebe, o své rodiny, o zaměstnání a příjmy, a tím se jejich zájmy víceméně vyčerpávají. Není to jak ve třicátých letech, kdy každý, koho jsem znal, se zajímal především o to, jak změnit svět. Neustále se konaly nejrůznější skupinové a pouliční schůze, všude byla znát aktivita, vitalita, vysoký zájem o věci veřejné. Měli jsme radikální, živou politickou kulturu. Byli jsme připraveni hlavně k boji s hrozbami fašismu. Jste-li dnes připraven k boji proti čemukoli, lidé vám vyčítají rozkladný postoj. Stačí, když začnete mluvit trochu nahlas a s hněvem v hlase, hned vám řeknou: "Celá loď se třese, jak dupete. Neměl byste dupat, ale obejmout se a polaskat s ostatními." Je to kultura objímání a laskání. Kultura, která podporuje pasivitu. A hlubinná ekologie hraje do noty těmto náladám. Zdůrazňuje naše příbuzenství s ptáky a pavouky, naše místo v údajném mystickém kruhu života, nikoli rozdíly v bohatství a způsobech života. Během něčeho, co se nazývá "Velké shromáždění všech bytostí", lidé sedí v kruhu a jeden z nich říká: "Zastupuji králíky." Další zase: "Zastupuji stromy." Hlubinní ekologové zbožňují tyhlety rituály. Lidé ale ve skutečnosti nezastupují nikoho jiného než sebe sama. Podobnými klamy se to v Americe jen hemží. A všichni bychom měli žít ve vzájemné harmonii! Vyprávějte to lidem jiných ras a utlačovaným ženám.

SG: Ale Joanna Macy, autorka tohoto rituálu, nepůsobí zrovna pasivním dojmem. Také řada dalších hlubinných ekologů je velice aktivní v občanském slova smyslu.

MB: Nevím nic o jejích novějších aktivitách a nechci popírat, že někteří hlubinní ekologové se účastní protestů v ekologických sporech. Většina hlubinných ekologů, a to platí i pro Macy, klade duchovní proměnu nad politickou či společenskou změnu, zdůrazňuje vědomí úcty a citlivost k přírodnímu světu proti organizaci a budování hnutí. Vykládají o niternosti, buddhismu a archetypech, místo aby se bavili o reálných společenských silách, které vytvářejí ekologickou krizi. Požadují po lidech, aby následovali své instinkty a city, ne aby začali přetvářet svět v sou- ladu s rozumem. To je obrat k soukromé citovosti spíše než k veřejné činnosti, který sotva dokáže přivodit něco víc než změny životního stylu. Takový postoj snadno vede k přizpůsobení. Další stránky hlubinné ekologie - její biocentrismus - jsou jednoduše zpátečnické.

SG: K hlubinné ekologii se prý hlásí i britský princ Charles. Kdy jste si poprvé uvědomil "reakční" charakter hlubinné ekologie?

MB: Na samotném jejím počátku, když jsem poprvé uslyšel o biocentrismu. V polovině osmdesátých let jsem se
setkal s hlubinným ekologem Billem Devallem (Devallovu knihu "Deep Ecology", kterou napsal společně s Georgem Sessionsem, vydalo ve slovenském překladu nakladatelství ABIES - pozn. překl.), bylo to na jedné konferenci ve Wisconsinu, kde se diskutovalo o jeho příspěvku, ve kterém mluvil o biocentrismu. Ze začátku jsem se snažil vystupovat přátelsky, Devallovu myšlenku jsem však musel kritizovat. V létě 1986, na prvním celonárodním shromáždění amerických zelených v Amherstu ve státě Massachusetts, jsem vystoupil s otevřenou kritikou hlubinné ekologie. Byl jsem hlavní řečník a publiku jsem rozdal článek nazvaný "Sociální ekologie versus hlubinná ekologie". Neuvědomil jsem si v tu chvíli, že jsem měl co do činění s lidmi, kteří nechtějí diskutovat o myšlenkách. Řeč, kterou jsem pronesl, byla velmi ostrá, a tak mnoho lidí popudila. Více než to, co jsem říkal, je zajímal můj tón. To byla důležitá věc - můj tón! Kritizoval jsem zakladatele organizace Earth First! Davida Foremana za jeho výrok, že bychom měli nechat etiopské děti vyhladovět a "nechat přírodu jít svou cestou", jeho reakční názory však publikum zajímaly méně než způsob, jakým jsem je kritizoval.

Nevím, co se dnes mezi hlubinnými ekology děje. Jejich tiskoviny již nečtu. Jsem příliš starý na to, abych mohl mrhat omezený čas, který mám k dispozici, četbou jejich materiálů. Co jsem k hlubinné ekologii mohl říct, to jsem již napsal.

SG: V ekologickém hnutí jsem pot-kal řadu lidí, jež mají poněkud dvojaký postoj k moderní společnosti nebo k modernitě v širším slova smyslu, který zahrnuje také technologii, příslušné ideové soustavy, životní styl a tak dále. Uznávají, že moderní doba přinesla množství pozitiv - nebo se alespoň nechtějí jednoduše vrátit zpět k premoderní společnosti - nechtějí o nich ale na veřejnosti mluvit. Argumentují tím, že ve chvíli, kdy je společnost moderní příliš, lze vrátit kyvadlo do rovnovážné polohy jedině tím, že budeme mluvit pouze o druhé extrémní poloze: jelikož čelíme negativním důsledkům technologie, minimalizujme řeč o jejích pozitivech. Co si myslíte o tomto ostychu? Je to dobrá strategie?

MB: Upřímně řečeno, říkají-li úmyslně lidem věci, které sami nepovažují tak úplně za pravdivé, a odmítají uznat pozitivní stránky modernity, chovají se zkrátka nepoctivě. Nesouhlasím s takovou strategickou falzifikací, jinak takový přístup nazvat nelze. Jestliže chcete, aby s vámi lidé spolupracovali, nemůžete se k nim chovat jako blahosklonný rodič a vyprávět jim pohádky. Musíte říct celý příběh, nejenom části, které dobře slouží vaší věci. Musíte s nimi mluvit jako s inteligentními, kompetentními jedinci. Jinak vaše výchovné snahy nemají žádný smysl. Zacházíme-li s lidmi jako s dětmi, chováme se stejně jako politikové, které kritizujeme.

Pravda je, že i v jiném společenském uspořádání budeme muset používat moderní technologie. Nemá žádný smysl lidi v tomto směru mást. Dnešní technologie lze zjevně použít k výhradně destruktivním účelům, lze je ale použít k tomu, aby vytvářely co nejvíce dobrých věcí. I když se nám podaří zachránit více lesů, volné krajiny či divoké fauny a flóry, budeme i nadále zoufale potřebovat technologie, abychom tyto lesy, tuto volnou krajinu i tyto divoké rostliny a živočichy uchovali nedotčené. Ekologická obnova a údržba bude vyžadovat vysokou míru technologizace. Skutečným problémem není technologie samotná - ačkoli jsou některé technologie, jako například jaderná energie, které bych rád viděl nadobro zmizet. Hlavní otázka, kterou musíme zodpovědět, zní: Podle jakých měřítek a k jakým účelům používáme technologii? Dnes se používá v první řadě proto, aby vydělávala peníze, ne aby lidem zlepšovala život.

V těchto dnech Amerika žije obrovským skandálem kolem defektních automobilových pneumatik. Pneumatiky značky Firestone se u mnoha "sportovně užitkových vozidel" začaly při jízdě vysokou rychlostí rozpadat. Každý v této zemí ví, že problém pramení z jedné věci: firmy vyrábějí levné či nevyhovující zboží, aby měly větší zisk. Lidé nevěří pohádkám o lidumilných výrobcích automobilů. Dříve či později ale společnost dokáže vyrobit vozidla a pneumatiky, které se nikdy neojezdí a budou se moci předávat z generace na generaci. Bude-li se taková technologie požívat k rozumným účelům, bude pro lidi požehnáním. Nemohu proto prohlásit technologii samotnou za problém. Mohu pojmenovat důvody, kvůli kterým se technologie používá a k jakým účelům. Žijeme ve zmatené době. Lidé někdy hledají jednoduché odpovědi na složité otázky. Jestliže stroj nebo nějaká vyrobená věc fungují špatně, je snadné obviňovat technologii spíše než soutěžící korporace, které se snaží vydělat peníze. Stejně tak je snadné vinit lidské postoje spíše než masová média, která formují myšlení lidí. A snadné je také vracet se k nějakým starým ideologiím - ke křesťanskému či islámskému fundamentalismu, ortodoxnímu marxismu či anarchismu, i k ortodoxnímu kapitalismu.

Lidé potřebují nové myšlenky založené na rozumu, ne pověry. Myšlenky, které by se opíraly o svobodu, ne o osobní autonomii; o kreativitu, ne přizpůsobení; o koherenci, ne chaos; a o vizi svobodné společnosti založené na lidových shromážděních a konfe- deralismu, ne na vládcích a státu. Pokud nezorganizujeme skutečné hnutí - strukturované hnutí -, které se pokusí ukázat lidem cestu ke společnosti založené na rozumu a svobodě, čeká nás nakonec katastrofa. Nemůžeme se stáhnout do "autonomie" vlastního ega ani se vracet k primitivní, ba neznámé minulosti. Musíme změnit tento šílený svět, jinak se společnost rozplyne v iracionálním barbarství - jaké kolem sebe začínáme vidět právě dnes.

rozhovor připravil a přeložil
David Vaněk

Decentralizace

Murray Bookchin

U příležitosti rozhovoru Sedmé generace s Murray Bookchinem přinášíme překlad dvou textů tohoto autora. Jako první otiskujeme v únorovém dvojčísle výňatek z Bookchinovy první knihy Naše syntetické prostředí (Our Synthetic Environment), která vyšla v roce 1962 a stala se jednou z průkopnických prací, jež pomáhaly otevřít cestu modernímu ekologickému hnutí.

Nečetli knihy ani články o ekologii člověka, a přesto vycítili všeobecný úpadek moderního městského života. Miliony Američanů se uchýlily do předměstských čtvrtí a elegantních satelitních sídlišť, aby zde hledali útočiště před tíživým tlakem velkoměstského prostředí. Zprávy, které od nich z předměstí přicházejí, ukazují, že si nemalou část oné zátěže odnesli na venkov s sebou. Lidé se na předměstích nepřizpůsobili krajině; přizpůsobili pouze velkoměstský životní styl polovenkovskému okolí metropolí. Metropole zůstává osou, kolem níž se jejich život stále točí. Je jim zdrojem živobytí, potravy a z velké části také trvalého napětí. Předměstí vyrazila z měst jako spleť větví, ty však stále patří k témuž velkoměstskému stromu.

Zachovali bychom se prozíravěji, kdybychom se přestali exodu do předměstí vysmívat a pokusili se pochopit, co se za tímto jevem skrývá. Moderní město dosáhlo svých mezí. Život se v megalopolích hroutí - po psychické, ekonomické i biologické stránce. Miliony lidí potvrdily tuto diagnózu a "odhlasovaly ji nohama": sbalily si věci a zmizely. Jestliže se jim nepodařilo zcela utnout spojení s metropolí, přinejmenším se o to pokusily. Jako symptom stavu společnosti vypovídá snaha dostatečně. Smíření člověka s přírodním světem již není jenom žádoucím cílem; stalo se nutností. Proměnilo se v naléhavou potřebu, která posílá miliony lidí na venkov. Potřeba dala vzniknout novému zájmu o táboření, rukodělné práce a zahradničení. Neustále vzrůstá počet Američanů, kteří získávají vášnivý zájem o národní parky a lesy, o venkovskou krajinu a zemědělské tradice svých malých měst.

Přes množství nedostatků odráží tento trend v podstatě zdravou orientaci. Průměrný Američan podniká pokus - jakkoli zmatený - přizpůsobit své životní prostředí lidským měřítkům. Snaží se obnovit svět, s nímž se jako jednotlivec dokáže vypořádat, svět, který si správně ztotožňuje se svobodou, mírnějšími rytmy a poklidem venkovského prostředí. Pokusy v oblasti zahradničení, sadařství, výroby koberců, péče o dům a jiné takzvané předměstské "neřesti" odrážejí potřebu působit a žít uvnitř srozumitelné, zvládnutelné a individuálně tvůrčí sféry lidské aktivity. Podobně jako táborník, cítí obyvatel předměstí, že pracuje se základními, ve své důvěrné známosti neměnnými věcmi, které se vymkly jeho kontrole ve světě velkoměsta - střecha nad hlavou, manuální práce, která nyní vstupuje do jeho každodenního života, vegetace a krajina. Jistě, může hovořit o štěstí, nepoklesnou-li tyto aktivity na úroveň karikatury. Přesto neztrácejí důležitost, zrcadlí totiž nejenom základní potřeby člověka, ale také věcí, s nimiž člověk pracuje. Lidské měřítko je rovněž přírodním měřítkem. Půda, krajina, živé bytosti, které člověku umožňují výživu i zotavení, naléhavě potřebují individuální péči.

Co se prvního týče, správné obhospodařování půdy nezávisí pouze na pokroku poznání chemických procesů a úrodnosti půdy. Vyžaduje si také osobnější přístup k zemědělství. Dosavadní trend vedl opačným směrem; zemědělství se odosobňovalo a industrializovalo. Moderní farmaření trpí svým gigantismem. Průměrná zemědělská jednotka začíná být tak velká, že jemnější aspekty chování i potřeb půdy zemědělci přehlížejí. Jestliže se má rozdílům kvality a chování různých druhů půdy dostat většího množství pozornosti, americké farmářství se musí přizpůsobit lidštějším měřítkům. Stane se nutností vměstnat zemědělství do horizontu jednotlivce tak, aby se zemědělec a půda mohli vyvíjet společně, odpovídajíce navzájem co možná nejvíce svým potřebám.

Totéž platí pro chov hospodářských zvířat. Se zvířaty chovanými pro potravu často zacházíme jako s neživým průmyslovým zdrojem. Běžně jich soustřeďujeme co největší množství na co nejmenší plochu, kde se jejich pohyb omezuje na výkon funkcí nezbytných k holému přežití. Zvířata, jejichž maso pojídáme, se živí krmnými směsmi s přísadami léčiv, která obsahují vysoké množství uhlohydrátů. Před smrtí na jatkách tito obézní, předčasně dospělí tvorové zřídkakdy stráví více než šest měsíců ve výběhu a šest měsíců na farmě, kde konzumují objemné příděly krmiva a každý den přibírají na váze dvě libry. Se stády chovanými pro mléko zacházíme jako se stroji; s drůbežími hejny jako s rajčaty ve skleníku. Potřeba obnovit starobylou blízkost člověka a jeho zvířat je stejně výrazná jako potřeba vměstnat zemědělství do horizontu jednotlivého farmáře. Ačkoli moderní technologie rozšířila množství prvků, které vstupují do zemědělského procesu, a dala tak každému člověku do rukou větší suverenitu a kontrolu, stroje nesnížily význam osobní obeznámenosti s krajinou, její vegetací a tvory, kterým skýtá živobytí. Pokud zásady dobrého hospodaření s půdou nevelí jinak, velikost farmy by ani jedním směrem neměla přesáhnout možnosti jednotlivého zemědělce. Bude-li menší, než je farmář schopen zvládnout, zemědělství nebude dostatečně efektivní; bude-li větší, ztratí osobní rozměr.

S úpadkem kvality městského života na jedné a rostoucí nerovnováhou v zemědělství na druhé straně se dnes stáváme svědky pozoruhodného souběhu lidských zájmů a potřeb přírodního světa. Člověk devatenáctého století si osvojil postoj vyzývavého vzdoru vůči lesům, pláním a horským masivům. Obdiv a potlesk vyhrazoval konstruktérům, technikům, vynálezcům, někdy i dravým kapitalistům a stavitelům železnic, tedy všem těm, kteří se zdáli slibovat život ve znamení větší materiální hojnosti. Dnes jsme naplněni neurčitým steskem po minulosti. Ten do značné míry odráží nejistotu doby, kontrastující s ozvěnami optimističtějších a snad i klidnějších časů. Odráží však také hluboký pocit ztráty, touhu po otevřené, neposkvrněné krajině, která se rozkládala před zraky hraničářů a prvních osadníků. Vyhledáváme hory, kterým se oni snažili vyhnout, snažíme se obnovit zbytky lesů, které oni odstraňovali. Naše nostalgie nevyvěrá ani z větší citlivosti, ani z dosud nebývale divokých hlubin lidského pudu. Pramení z rostoucí potřeby znovu nastolit normální, vyrovnané a zvládnutelné rytmy lidského života - jinými slovy životní prostředí, které splňuje požadavky nás samých, jako individuí i biologických bytostí.

Moderní člověk se nikdy nemůže vrátit k primitivnímu životu, který si tak často idealizuje, vtip je však v tom, že se o to nemusí pokoušet. Použití strojové techniky není v rozporu se zdravými zemědělskými praktikami; stejně tak nejsou průmysl a městská komunita neslučitelné s agrárnějším, přírodnějším prostředím. Ironií dějin právě pokrok na poli technologie z velké části překonal problémy průmyslového charakteru, které kdysi ospravedlňovaly koncentrace obrovského množství lidí a továren do několika urbánních oblastí. Automobily, letadla, elektřina a elektronika odstranily téměř všechny problémy s dopravou, komunikací a společenskou izolací, které člověka tížily v dřívějších dobách. (...) Čas a prostor přestaly být překážkou. Stejně tak nemusejí do budoucna představovat problém rozměry. Technologové vyvinuli pozoruhodné alternativy vůči obřím továrním kolosům, které v moderním průmyslu dosud stále ještě převládají. Kupříkladu ocelářské město zahalené v oblacích kouře je již anachronismem. (...) Dnešní moderní průmyslový závod, plný čistých, tichých, víceúčelových a převážně automatizovaných zařízení, stojí v ostrém kontrastu k obrovským, ošklivým a stěsnaným továrním komplexům, které jsme zdědili z minulosti.

Téměř aniž bychom si to uvědomili, připravovali jsme podmínky pro nový typ lidského společenství - takového, které by neznamenalo ani úplný návrat k minulosti, ani přizpůsobení se přítomnosti v předměstském stylu. Přestalo být snílkovstvím představovat si budoucnost našeho životního prostředí jako decentralizované město uměřené velikosti, které kombinuje průmysl se zemědělstvím, nejenom v rámci téhož městského celku, ale také v rámci povolání téhož individua. "Městský farmář" a "rolnický měšťan" nemusejí být protimluvem. (...)

Ať už moderní člověk dospěje k tomuto bodu, nebo skončí na jiném místě cesty, neobejde se bez jisté míry decentralizace, která by zajistila trvalou rovnováhu mezi společností a přírodou. Městská decentralizace podmiňuje jakoukoli naději na dosažení ekologické kontroly nad invazemi hmyzích škůdců v zemědělství. Jedině společenství dobře provázané se zdroji okolního kraje může prosazovat zemědělskou a biologickou diverzitu. Za předpokladu pečlivého plánování by lidé mohli rostliny a zvířata nejenom používat jako zdroj potravy, ale také postavit jedny proti druhým a získat tak prostředek kontroly hmyzu, který by eliminoval velkou část poptávky po chemických metodách. Neméně důležitý je fakt, že decentralizovaná společnost skýtá největší příslib pro zachování zdrojů nerostných surovin, zejména díky podpoře využití místních zdrojů energie. Místo aby se v první řadě spoléhalo na koncentrované zdroje paliva v odlehlých oblastech kontinentu, decentralizované společenství by mohlo maximálně upotřebit vlastní energetické zdroje, jako vítr, slunce či vodu. Zdroje, které se tak často přehlížejí kvůli téměř výhradnímu lpění na celostátní dělbě práce, by nám neocenitelnou měrou pomohly zachovat zbývající zásoby vysoce jakostní ropy a uhlí. Téměř jistě by odsunuly, ne-li odstranily, nutnost využít jako hlavní zdroje průmyslové energie radioaktivní látky a jaderné reaktory. Lidé by měli více času na intenzivní výzkum a mohli by se učit přeměnit sílu slunce a větru v hlavní energetické zdroje nebo alespoň eliminovat rizika radioaktivního zamoření z jaderných reaktorů.

Ano, je pravda, že by se tím život stal složitějším a z technologického hlediska méně "efektivním". Spousta námahy by se zdvojovala. Místo, abychom ocelárny soustředili do dvou nebo tří oblastí země, vznikla by po celém území řada menších zařízení pro potřebu místních společenství. Stejně jako slovo škůdce je však i výraz efektivita relativní. Zdvojování výrobních zařízení by sice bylo poněkud nákladné, menším komunitám by se ale zároveň začalo vyplácet využívat velký počet místních nerostných zásob, které dnes stojí stranou pozornosti, buď kvůli své roztroušenosti, nebo proto, že jsou příliš chudé pro výrobu ve velkém. Z dlouhodobého hlediska tak je pravděpodobné, že by více místně či regionálně ukotvená forma průmyslové aktivity vedla k efektivnějšímu využívání zdrojů, než jaké umožňují dnes převládající výrobní metody.

Platí rovněž, že nikdy zcela neodstraníme nutnost celostátní či mezinárodní dělby práce v průmyslu ani zemědělství. Středozápad i nadále bude nejlepším zdrojem obilí; Východ a Daleký západ zůstanou nejlepším zdrojem dřeva a některých polních plodin. Ropu, kvalitní uhlí a některé nerosty bude stále dodávat jen několik oblastí v zemi. Nemáme ale sebemenší důvod, proč nesnížit zátěž, kterou dnes na tato území klade celostátní dělba práce (...) Krok tímto směrem se zdá být jedinou cestou, jak nastolit dlouhodobou rovnováhu mezi člověkem a přírodním světem a přetvořit naše syntetické prostředí takovým způsobem, aby podporovalo zdraví a celkovou zdatnost.

Důraz na zemědělství a městský regionalismus působí poněkud znepokojivě na řadového obyvatele moderního města. Před očima mu vyvstává obraz kulturní izolace a společenské stagnace, cesty proti proudu historie směrem k rolnickým společnostem středověku či starověku. (...) Proč bychom ale měli důraz na zemědělství a městský regionalismus vnímat jako pokus o návrat do minulosti? Cožpak nemůžeme utvářet naše životní prostředí s větším smyslem pro rozdíly, s větší jemností a rozvahou, než tomu bylo dosud? Cožpak nemůžeme zkombinovat to nejlepší z minulosti a přítomnosti a dát vzniknout nové syntéze člověka a přírody, federace a regionu, města a venkova? Život by dozajista přestal být dobrodružstvím, kdybychom pouze dále rozšiřovali spleť předměstí a na stále nová území přenášeli městský způsob života tak dlouho, až by se vymkl kontrole svých jednotlivých prvků. Pokračovat tímto směrem by neznamenalo přispívat k evoluci společnosti, ale spíše jen "vykrmovat" sociální organismus do tloušťky, která mu jednoho dne znemožní jakýkoli pohyb. Naším cílem je udělat z lidského života vyzrálejší a plnější zkušenost, a naději na jeho dosažení za stávajících okolností skýtá pouze obnovení komplexnosti životního prostředí a přizpůsobení společenství lidským měřítkům.

z anglického originálu "Decentralization" přetištěného v The Murray Bookchin Reader (edited by Janet Biehl, Cassel, London 1997)
přeložil David Vaněk

Zdroj: časopis SEDMÁ GENERACE

pokracovani

LINKY
HOME ZVON	Slovnicek demokracie xxx	HOME CLANKY