Americká válka, či evropský mír

Rozkol Západu ohrožuje i Česko. Bez severoatlantické páteře svobodného světa bude naše bezpečnost oslabena

Útoky z 11. září 2001 nezměnily radikálně svět, ale pouze upozornily na to, že se svět v průběhu předcházejícího
desetiletí radikálně změnil: podle německého publicisty Josefa Joffeho byly bleskem, který náhle ozářil novou krajinu,
jejíž kontury jsme předtím vnímali jen nejasně.

Zatímco ještě za afghánského tažení se zdálo, že hlavní změnu představuje nový nepřítel Západu, od léta 2002, kdy
prezident Bush odtroubil tažení za svržení Saddáma Husajna, se začíná měnit i definice přátel. Otevírající se prasklina
uvnitř severoatlantického spojenectví ukazuje, že již nejde jen o vystřídání sovětského komunismu islamistickým
terorismem, ale že přestává být samozřejmou aliance západní Evropy a USA. Chvílemi to dokonce vypadá tak, jako
by Francie a Německo byly v otázce Iráku blíže Číně a Rusku než svému transatlantickému spojenci.
Americká moc a evropská legitimita

Nabízí se otázka, zda jsme se neocitli v situaci radikální geopolitické přestavby, v níž by euroatlantický Západ
- v podobě, v níž byl ustaven v boji proti fašismu a komunismu mohl uvolnit místo jiným aktérům. Období započaté
antikomunistickými revolucemi a první válkou v Perském zálivu by mohlo vstoupit do dějin jako období podobného
významu, jakými byly náboženské války zakončené vestfálským urovnáním z roku 1648, napoleonské tažení
následované ustavením Svaté aliance roku 1815, 1. světová válka ústící do založení Společnosti národů (a stažení USA
zpět do izolace) a konečně 2. světová válka. Ta vedla na jedné straně k jaltskému rozdělení světa na dvě mocenské
poloviny a k transatlantickému spojenectví (Marshallův plán, NATO), na straně druhé k ustavení OSN a Rady
bezpečnosti. V těchto uspořádáních spolu vždy soutěžily dva principy: rovnováha velmocí založená na jejich vojenské
síle a legitimita opřená o sdílené hodnoty či instituce mezinárodního práva. Mezinárodní řád byl nejstabilnější
v obdobích, kdy se tyto dva principy dokázaly spojit a vzájemně podporovat - např. v období 1815 - 1854 nebo
ve chvílích uvolnění za studené války. Byl naopak nestabilní tehdy, když jeden princip převládl na úkor druhého
ať už to byla mocenská politika a síla před 1. světovou válkou či v kubánské krizi, nebo mezinárodní právo a legitimita
ve 20. a 30. letech minulého století. Geopolitická krajina ozářená bleskem z 11. září je charakterizována hrozivou
mocenskou nerovnováhou. Díky zhroucení sovětského bloku má zbylá a jediná supervelmoc USA natolik drtivou
převahu vojenských prostředků nad zbytkem světa, že si může dovolit hájit jimi své zájmy kdekoliv a proti komukoliv.
Evropské země se nemohou rovnat moci svého amerického partnera, což doposud kompenzovaly položením těžiště
na stranu legitimity - činností v mezinárodních organizacích a diplomatickými iniciativami. Komplementární povaha
obou stran transatlantické aliance se projevila nejvýrazněji ve třech největších intervencích Západu z posledního období
- v Bosně (1995), Jugoslávii (1999) a Afghánistánu (2001 - 2002). Zatímco vojenský zásah ležel na bedrech Ameriky,
diplomatická aktivita před ním i udržování míru a rekonstrukce po něm byly z větší části v režii jejích evropských
spojenců a opíraly se o jejich schopnost získávat podporu mezinárodního společenství. Diplomatická síla Evropy
(daná její autoritou a schopností fungovat v mezinárodních institucích) doplňovala vojenskou sílu Ameriky,
a tak zajišťovala souběh obou pólů nezbytných pro udržování stabilního mezinárodního řádu - moci a legitimity.

Mírová strategie Evropy
Útoky z 11. září způsobily kvalitativní změnu v americkém strategickém vnímání. USA se začaly rozcházet
s kontinentální Evropou (v čele s Francií a Německem) v odpovědi na novou hrozbu, kterou představuje islamistický
terorismus v jeho případném spojení s neposlušnými státy vyvíjejícími a rozšiřujícími zbraně hromadného ničení.
Jak poznamenal bulharský politolog Ivan Krastev, hlavní rozdíl spočívá v tom, že Američané jsou od 11. září 2001
ve válce, zatímco Západoevropané se jí snaží zabránit. Nejde ani tak o to, že by Evropané nedoceňovali nová nebezpečí
či byli zbabělejší než Američané (obě výtky lze zaslechnout z druhé strany Atlantiku), ale liší se v názoru, jak novému
riziku účinně čelit. Americká spektakulární tažení proti státům a režimům, které jsou skutečnými či potenciálními
podpůrci terorismu, podle Evropanů nesnižují nebezpečí terorismu, ale naopak ho zvyšují. Sklon k používání vojenské
převahy, kterou mají USA nad zbytkem světa, k zásahům proti daleko slabším neposlušným státům islámského
Orientu posiluje polarizaci podle frontové linie vyznačené Usámou bin Ládinem. Logika silové konfrontace (kdo
není s námi, je proti nám) i tisíce nevinných obětí vojenských zásahů (tzv. postranní škody) vhání chudé masy
i elity Středního východu a dalších muslimských oblastí Jihu do náručí islamistů. Krátkodobě úspěšný zásah může
mít dlouhodobě kontraproduktivní důsledky. Růst sympatií k islamistům i větší ochota části mládeže přidat se do jejich
paramilitárních organizací zvyšuje pravděpodobnost teroristických útoků v západním zázemí, a tím i pravděpodobnost
ještě razantnějších protiúderů Západu. Právě takové válce - Severu proti Jihu, judeo-křesťanského Západu proti
islámskému Východu - se snaží zabránit Evropané. Jejich strategie zdůrazňuje na jedné straně nutnost infiltrace
teroristických sítí tajnými službami a operativní provádění policejně-soudních zásahů, na druhé straně pak rozvoj
vzájemně výhodných ekonomických, politických a kulturních vztahů se zeměmi Jihu. Teroristům není přiznána
politická legitimita a je s nimi zacházeno jako s ostatními transnacionálními zločineckými sítěmi.

Válečná strategie Ameriky
Neokonzervativní jestřábové, jejichž názory po 11. září 2001 získaly v Bushově zahraniční politice převahu, naopak
přijímají rukavici hozenou bin Ládinem. Boj proti islamistickému terorismu a režimům podezřelým z jeho podpory
srovnávají s bojem proti fašismu a komunismu. Proti bin Ládinově svaté válce za islám vyzývají ke křižácké výpravě
za svobodu a demokracii, které americká vojska přinesou obyvatelům Iráku (a posléze možná dalším zemím Středního
východu) tak, jak je předtím přinesla západní Evropě ve vítězném tažení proti fašismu a střední a jihovýchodní Evropě
ve vítězném tažení proti komunismu a postkomunistickému nacionalismu. Bushova doktrína preventivních útoků
přisuzuje Spojeným státům svrchované právo rozhodovat o zrušení suverenity každého státu, který zbraněmi
hromadného ničení či napojením na terorismus ohrožuje bezpečnost USA. Cílem zahraniční politiky má být udržování
a posilování vojensko-politické hegemonie Ameriky, která umožňuje provádění takových trestných výprav. Amerika
si nárokuje právo jednat v případě potřeby i bez mnohostranné opory poskytované konsenzem v rámci mezinárodních
institucí ať již všeobecných jako OSN, nebo dílčích jako NATO. Francouzský analytik Pierre Hassner nazval tento
postoj wilsonismem v bagančatech: jednostranné používání vojenské síly, neberoucí ohledy na společně přijatá
pravidla (tj. mezinárodní právo) ani názory partnerů, je přesto ospravedlňováno poukazem k zájmu všech
svobodomyslných a mírumilovných národů.

Sjednocování muslimského světa
Dobré úmysly tohoto imperialismu ovšem nejsou přesvědčivé z pohledu většiny obyvatel zemí Středního východu,
kteří si pamatují, jak v 80. letech Američané podporovali a vyzbrojovali Usámovy fanatiky v Afghánistánu
i Saddámovu tyranii v Iráku, a to s plným vědomím o zločinných praktikách těchto svých tehdejších spojenců.
Ani poukaz k řadě rezolucí OSN porušených Irákem a podezření z jeho vlastnění a rozvoje zbraní hromadného ničení
na ně nemůže učinit velký dojem, neboť dobře vědí, že ani jedna z těchto skutečností nijak nebrání Americe
v bezpodmínečné podpoře Izraele. Z pohledu většiny středovýchodních Arabů a milionů muslimů z dalších částí světa
- ať už jsou orientováni modernisticky, nebo tradicionalisticky, sekulárně, nebo fundamentalisticky, pravicově,
či levicově - prostě Američané nehájí nový světový řád a univerzální principy lidství, nýbrž pouze vlastní zájem
na ropě a na další expanzi své moci. A tak zatímco hrozba islamistického terorismu rozkližuje transatlantickou alianci
a také západní Evropu, americká imperialistická odpověď na ni naopak stmeluje arabský a muslimský svět a obdařuje
legitimitou jeho samozvané vůdce typu Usámy.

Rozkol Západu
Evropané se během prvního roku po atentátech snažili využít transatlantického spojenectví na osedlání amerického
imperiálního vzmachu mezinárodními institucemi. Jejich tlak přiměl po jistém váhání prezidenta Bushe, aby získal
mandát pro své středovýchodní tažení od Rady bezpečnosti OSN.

Kompromisní rezoluce Rady bezpečnosti č. 1441 z 8. listopadu 2002 měla nastartovat proces, na jehož konci by mohl
být vojenský zásah legitimovaný mezinárodním společenstvím. Zprávy zbrojních inspektorů z 27. ledna a 14. února
2003 ovšem nepřinesly kýžený soulad, ale naopak otevřený rozkol. Zesilování amerických válečných příprav utvrdilo
některé Evropany v čele s Francií a Německem, že Američané již o válce rozhodli bez ohledu na výsledek inspekcí
a vyjednávání v Radě bezpečnosti.
Nový řád

Místo poskytování institucionální fasády americkému unilateralismu se Francie a Německo rozhodly vyhlásit mu
neposlušnost, a postavily se tak také proti státům EU, jako je Británie, Španělsko, Portugalsko, Itálie a Dánsko,
které naopak Američany podporují. Roztržky v NATO i EU se sice zatím vyřešily kompromisem, ale není jasné,
jak dlouho tato křehká jednota vydrží. Pokud dojde k tomu, že Amerika s Británií a některé další evropské země
půjdou do války proti výslovnému nesouhlasu Francie a Německa, mohou se Rada bezpečnosti, NATO a EU dostat
v příštích letech na druhou kolej mezinárodní politiky, což by znamenalo radikální proměnu mezinárodního řádu
ustaveného po 2. světové válce. Na čem by mohl být založen mezinárodní řád, jehož pilíři by již nebyly tyto organizace
a v němž by se Západ rozštěpil na americkou hypervelmoc na straně jedné a západní Evropu (možná samu rozštěpenou)
na straně druhé? Pokud budou Američané pokračovat i v příštím prezidentském období ve svém imperialistickém
nasazení, pak to povede k nárůstu popularity radikálních islamistů a ke zvýšené pravděpodobnosti dalších
protiamerických a protizápadních teroristických útoků, které zpětně potvrdí americkou paranoiu a zvýší vůli
Ameriky ke světovládě. Mezi americkým Severem a muslimským Jihem se pak začne budovat frontová linie,
chápaná extrémními křídly obou stran jako linie mezi judeo-křesťanským Západem a arabsko-islámským Východem.
Neuralgickým bodem této linie zůstane palestinsko-izraelský konflikt, který se v takové situaci stěží dočká mírového
urovnání. Tato asymetrická bipolarita - hypervelmoc proti teroristickým sítím a státům-darebákům - pak bude
pravděpodobně doplňována a mírněna multipolaritou středně velkých aktérů, jako je část Evropy vedená Francií
a Německem, Rusko či Čína, kteří se budou příležitostně v rámci mezinárodních institucí spojovat proti Americe vždy,
když se její hegemonní ambice stane příliš neúnosnou. Oddělení americké vojenské síly od mezinárodních institucí
učiní tuto sílu bezuzdnou a tyto instituce bezvýznamnými. Rozluka mezi mocí a legitimitou povede k velmi těkavé
mezinárodní situaci. Američané i Evropané by si proto svůj rozchod měli ještě pořádně promyslet.

A Česko?
Česko prozatím patří k nové Evropě (Donald Rumsfeld), která se ústy prezidenta Václava Havla přihlásila
k americkému válečnému tažení na dobytí Středního východu. Podobně jako další evropské země však i nás čeká
v nejbližší době vnitropolitická diskuse o tom, zda nepřesuneme těžiště své loajality na stranu kontinentálních spojenců.
Zdá se, že by to odpovídalo pacifistickému naladění značné části naší populace. Na druhé straně by to znamenalo
rozchod s obrazem Ameriky jako mocného přítele utlačovaných národů, jemuž v postavě W. Wilsona vděčíme
za své osvobození z rakouského jha a který nás posléze - i díky Reaganově nekompromisnímu tlaku na východní
říši Zla - osvobodil od komunismu. Ať již se rozhodneme pro americkou válku, nebo evropský mír, nebude
to snadná volba. Vzpomínka na Mnichov naznačuje, že naše bezpečnost může být v obou případech oslabena,
ztratí-li svobodný svět svou severoatlantickou páteř.

LN 15.03.2003, Pavel Barša, politolog

---

Co s americkým imperialismem



Má Evropa zahladit roztržku se Spojenými státy, nebo se stát samostatným mocenským hráčem? Ve válce o Irák se
nerozhoduje jen o příštím uspořádání Středního východu. V důsledku rozkolu, který konflikt způsobil v Radě
bezpečnosti OSN, NATO i Evropské unii, v ní jde také o budoucí uspořádání světa. Válka je symbolickou tečkou
za přechodným obdobím, které následovalo po skončení studené války před třinácti lety, kdy se rozpadl sovětský blok.

Vpřechodném období zajišťovaly stabilitu i legitimitu mezinárodního systému nadále ty instituce a způsoby jednání,
které byly ustaveny po konci 2. světové války jejími vítězi. Poválečné uspořádání povstalo z kompromisu mezi dvěma
vizemi: idealistickou představou "jednoho světa" svobodných národů sdružených v OSN a realistickou představou světa
rozděleného na sféry vlivu vítězných velmocí. V první vizi - symbolizované jazykem Charty OSN - se stabilita systému
měla opírat o jednotné mezinárodní právo, v druhé vizi - zhmotněné v institutu stálých členů Rady bezpečnosti - se měla
opírat o rovnováhu mezi velmocemi. Po "vypuknutí" studené války vzal na sebe tento poválečný kompromis
kvalitativně novou podobu. Původní velmocenská multipolarita se proměnila na bipolaritu dvou ideologicky
definovaných bloků liberálně-demokratického Západu a komunistického Východu - vedených dvěma supervelmocemi:
USA a Sovětským svazem. Kvůli tomu bylo politické rozhodování orgánů OSN v nejdůležitějších otázkách
až na výjimky zablokováno. Na druhé straně tyto instituce umožňovaly udržovat komunikaci i v dobách největšího
napětí a dávaly příležitost k dialogu a spolupráci v dobách uvolnění. Bipolární mocenská rovnováha, jejímž jádrem bylo
vzájemné nukleární odstrašení, tak byla doplněna institucionálním zárodkem mezinárodního společenství, jehož páteří
bylo mezinárodní právo. Původní multipolarita vyvstávala do popředí jen ve druhém plánu - ať už v důsledku
čínsko-sovětské roztržky nebo díky úsilí hnutí nezúčastněných ustavit třetí sílu, nezávislou na obou blocích.
Co se týče tradičních západoevropských velmocí, ty se na jedné straně staly bezpečnostními klienty USA a jejich
vojenského deštníku, na straně druhé překročily svou tradiční rivalitu a začaly budovat společné soustátí. To však
dodnes nedospělo k efektivnímu sjednocení bezpečnostní a zahraniční politiky.

Pax Americana
Zhroucení jednoho pólu bipolarity studené války vedlo k oživení idealistického konceptu "jednoho světa" zastřešeného
OSN a řízeného mezinárodním právem. Na straně druhé však drtivá mocenská převaha Spojeným státům otevřela
možnost založit světový řád na planetárním kvazimonopolu odstrašující vojenské síly a nastolit Pax Americana. Proti
ideji demokratického společenství svobodných a rovných národů tak stála idea celoplanetární americké říše. Ačkoliv
se na první pohled zdají tyto představy neslučitelné, mohou se prakticky doplňovat: jedna totiž stabilitu světového řádu
opírá o legitimitu svobodného souhlasu, druhá o moc donucujícího násilí. Achillovou patou druhé představy je
problém demokratického vytváření konsenzu, slabým místem první představy je vynucování tohoto konsenzu. Protože
OSN nemá své vojsko, musí se koneckonců při vynucování svých rozhodnutí spoléhat na armády členských zemí,
z nichž nejmocnější je armáda americká. A protože USA nepokrývají celý svět, musejí se v úsilí o legitimizaci svých
aktů spoléhat na demokratické a právní mechanismy OSN. První protiirácké tažení Bushe sr. (1990 - 1991) bylo
ukázkovým příkladem souladu moci a legitimity. Druhé protiirácké tažení Bushe jr. (2002 - 2003) je krajním příkladem
jejich oddělení. (Vojenský zásah v Kosovu na jaře 1999 představoval střední polohu: nebyl sice kvůli ruskému vetu
kryt rezolucí Rady bezpečnosti OSN, měl však mandát jiné, byť dílčí kolektivní instituce NATO - a také podporu
značné části světového veřejného mínění.) Protnutí mezinárodního práva a vojenské moci je ideálem, protože dává
moci legitimitu a legitimitě realitu. Naopak jejich oddělení činí mezinárodní právo fiktivním a vojenskou sílu nemorální.
Přiblížením obou pólů v prvním protiiráckém tažení se internacionalistická a imperialistická vize světového řádu
překryly, čímž zastínily svá protikladná východiska. Vzdálením obou pólů v druhém protiiráckém tažení se naopak
odhalila jejich neslučitelnost. Tak jako pověstná hegelovská sova, která vzlétá teprve za soumraku, také my vidíme
zřetelně alternativu 90. let uplynulého století teprve poté, co jsme vstoupili do další fáze.

Nové americké století a Evropa

Tuto alternativu měl na mysli francouzský prezident Jacques Chirac, když ve svém prohlášení po Bushově ultimátu
v předvečer války hovořil o tom, že síla zvítězila nad právem. Protiamerická vzpurnost Francie a Německa v Radě
bezpečnosti a NATO i jejich roztržka s Velkou Británií v EU však ohlašují možnost, že spor internacionalismu
s imperialismem doplní třetí alternativa multipolarita. Zahraniční politika Evropanů doposud kroužila kolem pólu
legitimity a měla těžiště v mezinárodních institucích. Po 11. září si však Evropané potvrdili to, co tušili od inaugurace
G. W. Bushe do prezidentského úřadu: dominantní představitel pólu moci přestal brát mezinárodní instituce
na vědomí. Není divu, že Evropané začali přemýšlet o tom, jak by se znova prosadili také na pólu moci.
Ten dobrovolně opustili po 2. světové válce vstupem do bezpečnostně-politické aliance se Spojenými státy
a přijetím jejich vojenské převahy jako záruky vlastní bezpečnosti. Clintonova administrativa se starala o zajišťování
mnohostranné podpory pro záměry americké politiky v mezinárodních institucích a u svých spojenců. Tento
multilateralismus umožňoval Evropanům setrvávat v pasivní bezpečnostně-politické poloze, kterou zaujali za studené
války. Ochota Ameriky brát ohledy na názory ostatních a podřizovat se mnohostranným rozhodovacím mechanismům
otupovala potenciálně imperialistické hroty její drtivé celoplanetární převahy. Nástupem G. W. Bushe a útoky z 11.
září 2001 se však situace radikálně změnila. Americkou zahraniční politiku začali určovat politici, úředníci a poradci,
kteří v průběhu 90. let formulovali projekt modelování planety k americkému obrazu. Těmto neoimperialistům nejde
o to, aby se Amerika stala prvním mezi rovnými ve společenství svobodných národů. Jejich snem naopak je,
aby nadcházející století bylo - slovy jednoho z jejich manifestů - "novým americkým stoletím".

Multipolarita jako důsledek imperialismu
Bude-li Evropa spolupracovat na budování této nové říše, tím lépe. A když nebude, nic se neděje, protože Amerika
má dostatečnou vojenskou, politickou i ekonomickou sílu, aby její budování zvládla sama. Nástupem G. W. Bushe
do prezidentského úřadu zaznamenala americká zahraniční politika obrat k unilateralismu. Administrativa začala
prosazovat vlastní záměry bez mezinárodní konzultace a postavila se proti dohodám, jejichž předmětem byly globální
oteplování, Mezinárodní soudní tribunál, používání nášlapných min či balistické rakety. Razantní nástup Ameriky
ke druhému protisaddámovskému tažení přidal poslední kapku, kterou přetekla číše evropské trpělivosti. Bush se sice
po jistém váhání nechal svým ministrem zahraničí Colinem Powellem a britským premiérem Blairem přemluvit
a předložil otázku ke zhodnocení Radě bezpečnosti, zároveň však dal najevo, že Saddáma sesadí v každém případě,
ať už kolektivní rozhodování v OSN dopadne jakkoliv. Takový unilateralismus v rozhodování o vojenském napadení
jiného státu již nemohl zůstat bez odpovědi - zvláště domnívali-li se někteří západní spojenci, že místo demokracie
a stability podpoří válka regionální nestabilitu a nárůst islamistického terorismu, a tím konec konců ohrozí i národní
a bezpečnostní zájmy jich samých. Bushův bezohledný tah na Střední východ navíc zviditelnil obecné nebezpečí,
které pro svět plyne z americké doktríny "preemptivních úderů". Ta svěřuje americkému prezidentu suverénní právo
započít válku proti jakémukoliv státu, který může podle jeho úsudku v budoucnosti představovat ohrožení USA.
Tato doktrína nečiní svět bezpečnějším, ale naopak - vytváří všeobecnou nejistotu a nepřímo vyzývá ostatní země,
aby se začaly chovat ve vztahu k mezinárodním institucím stejně bezohledně. Amerika začala ohrožovat světový
řád, který díky iniciativám W. Wilsona a F. D. Roosevelta pomáhala v minulém století budovat.

Hrozící roztržka mezi dosavadními západními spojenci, která se z hlediska posledního půlstoletí jeví jako anomálie,
však ze širšího historického pohledu odpovídá obecnému vzorci, který je v Evropě vystopovatelný minimálně od 16.
století: kdykoliv se jeden aktér mezinárodního systému pokusí o podřízení ostatních a ustavení sjednocené říše pod
svou vládou, spojí se ostatní aktéři v koalici proti němu, aby tomu zabránili. O tom se poučili Španělé v 16. století,
Francouzi v 17. století i Napoleon na počátku 19. století. Američané ostatně hráli stejnou hru, když intervenovali
ve dvou světových válkách minulého století, aby zabránili imperiálním záměrům Německa. Neměli by se tedy divit,
že se nyní ocitli Francouzi, Němci, Číňané i Rusové v "koalici neochotných". Až příliš silně v nich dřímají
velmocenské reflexy z minulých dob, aby se stali poslušnými pěšáky na cestě k "novému americkému století".
Multipolarita se ovšem nehlásí o slovo ve vakuu, ale v rámci mezinárodních institucí (OSN, NATO, EU), které
současná válka rozštěpila na prokoaliční a protikoaliční tábor. Protože transatlantické spojenectví bylo po zhroucení
sovětského bloku páteří mezinárodního systému, bude mít jeho osud rozhodující vliv na budoucí podobu tohoto
systému.

Dva scénáře

Existují v zásadě dva protikladné scénáře. Současný náznak evropské politické nezávislosti se plně rozvine a část
Evropy vedená Francií a Německem se postupně stane samostatným mocenským hráčem, zadržujícím v příležitostných
koalicích s ostatními velmocemi v rámci obnovené multipolarity imperiální vzmach USA. Nebo si obě strany Atlantiku
za pomoci svého britského zprostředkovatele uvědomí svou vzájemnou závislost a obnoví důvěru a spojenectví.
Scénář první: I přes pravděpodobnou dohodu o roli OSN v poválečné rekonstrukci Iráku se bude roztržka dále
prohlubovat. Francie, Německo a Belgie začnou tlačit na ustavení jednotné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské
unie a na její nezávislost na USA. Protože se Británie a některé další země postaví na odpor, prosadí Francie a Německo
toto větší sjednocení alespoň v užším okruhu. Nový vstup do bezpečnostní zletilosti bude vyžadovat mnohonásobné
zvýšení obranných výdajů tak, aby se Francie, Německo a další země mohly společně stát důstojným spoluhráčem
anglo-americké koalice, Ruska, Číny a v budoucnosti případně i dalších dorůstajících velmocí, jako je Indie
či dozbrojující se Japonsko. EU bude nadále fungovat jednotně v oblastech shody, zatímco v bezpečnostní a zahraniční
politice se rozštěpí. Rozšířené NATO se stane plně tím, čím ho chtěl učinit Donald Rumsfeld svým heslem "úkol určuje
koalici, nikoliv koalice úkol": rezervoárem pro ustavování vojensko-politických koalic ad hoc. Ostatně stále bude
existovat mnoho bezpečnostních otázek, v nichž se kontinentální Evropa s angloamerickým párem a jeho
východoevropskými vazaly budou shodovat. V případě neshody v řešení příštích krizových situací typu Iráku bude
mít dobře vojensky připravená a zahraničněpoliticky jednotná menší Evropská unie mnohem větší možnost zadržovat
další expanzivní pokusy USA a v případě nutnosti i sama vojensky intervenovat všude, kde to uzná za vhodné.
Vzhledem k přetrvávající existenci společných multilaterálních institucí (NATO, EU) i vzhledem ke společným
liberálně-demokratickým hodnotám však zřejmě v blízké budoucnosti nedojde k vojenskému střetu mezi dvěma
stranami Atlantiku. Scénář druhý: Dohoda o společné rekonstrukci Iráku, zastřešené OSN, bude prvním krokem
při hojení ran, které si obě strany sporu uštědřily v posledních měsících. Američané si tváří v tvář tvrdé realitě
materiálně i politicky rozvráceného Iráku uvědomí, že dlouhodobou stabilitu v oblasti (nemluvě ani o demokracii)
nelze přivézt na tancích a zajistit ji shazováním bomb na města, ale že k ní je zapotřebí dlouhodobého vytváření důvěry
politickými prostředky. Díky antiamerické náladě, rozdmýchané válkou, stěží mohou tento úkol zvládnout sami bez
pomoci Západoevropanů. Přitom se bude hodit právě kapitál důvěry, který Západoevropané u Arabů nashromáždili
svým odmítnutím války. Zbraně mohou vyhrát válku, stabilní mír však potřebuje sílu doplnit legitimitou, která povstává
z konsenzu vytvářeného diplomatickým jednáním a multilaterálními institucemi. To platí nejen pro Střední východ,
ale pro celou planetu: pokud si chtějí Američané zajistit bezpečné a stabilní postavení ve světě, budou potřebovat
Evropany na vyrovnání deficitu legitimity, který si sami zapříčinili. Podobně si však tváří v tvář možnosti rozkolu
Západu uvědomí potřebnost transatlantické koalice také Evropané. K zažehnání pokušení vyjít z pohodlné
severoatlantické kurately a postavit se bezpečnostně na vlastní nohy je přiměje především kalkulace materiálních
nákladů takového kroku. K jejich uhrazení by bylo nutno změnit dosavadní rozpočtové priority a částečně demontovat
štědré sociální státy evropských zemí - heroický úkol pro politickou třídu, která je každé čtyři roky závislá na podpoře
svých sociálně rozmazlených voličů. Vedle materiálních nákladů by však vstup do obnovené bezpečnostní plnoletosti
vyžadoval také radikální proměnu identity společností, které si poněkud alibisticky zvykly zaklínat se mírem a nechávat
špinavou práci s bagdádskými či balkánskými řezníky na americkém Rambovi. Především německá společnost je díky
historickému traumatu z minulého století natolik prorostlá tímto pacifismem, že si lze stěží představit, že by se stala
součástí vojensky silné Evropy, připravené používat své zbraně při řešení regionálních krizí. Také riziko dlouhodobé
institucionální války s Velkou Británií a dalšími proamerickými státy v rámci Evropské unie může vrátit protiamerické
rebely do řady. Zvláště když zaregistrují smířlivé signály z opačné strany Atlantiku. *


Lidové noviny, 05. 04. 2003, Pavel, Barša; Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů

---

---