SLOVNICEK DEMOKRACIE
---------------------------------------------------------------------
O DIALEKTICKÝCH VAZBÁCH MEZI ELITOU A OSTATNÍ SPOLEČNOSTÍ

Chceme mít politickou elitu?
(aneb Předběhl Lenin Cibulku?)

S postupem času se ukazuje stále naléhavěji, že řešení teoretické otázky uplatnění elit ve společnosti je imanentní součástí
každého dobrého řešení, jak překonat krizi demokracie u nás a kdekoli ve světě nebo jak nalézt modely společenského
řízení, které by byly slučitelné s dlouhodobým přežitím ducha a zásad demokracie a s trvale udržitelným životem vůbec
(což by mělo být totéž). Řešení teorie elit je důležité také proto, že i v západních zemích, které představují tradiční
demokraci (a mnohdy zejména tam) dochází v poslední době k nebývalé koncentraci moci v rukách elit (problém citelný
od 50. let zejména v Německu a USA).

Musím se přiznat, že o úloze elity v naší společnosti jsem nejednou přemýšlel. Dobře myšlený ale s termíny poněkud
volně zacházející článek Ivana Turnovce "Máme politickou elitu?" mě konečně donutil dát něco ze svých úvah a z knih
známých sociologů na papír.

Před jakoukoli definicí elity si především musíme určit, kterou elitu máme (pod tímto pojmem) na mysli.
V zásadě jsou totiž dva téměř nikdy se zcela nepřekrývající tábory elit:
- elita neformální (elita prestiže, odbornosti, znalosti, neformální autority, elita tvůrčí) a elita formální (elita formální moci,
formálního postavení).

Za komunistů, ale i za Klause a Zemana, ti nahoře dobře věděli, že:
„Za určitých okolností se vliv moci nevyrovná vlivu prestiže." (Parsons) A dávali si na lidi s prestiží bacha.
V širším smyslu pojmu elita k ní tedy mohou klidně patřit i Turnovcovi sportovci, umělci či vědci.

Elita se někdy utváří také jako společenská třída resp její část. Jde o to, že neformální a zejména formální elity se často
rekrutují z elitní společenské třídy a naopak příslušníci elit rádi napodobují životní styl elitních společenských tříd a bez
kladení většího odporu se do nich postupně nebo alespoň naoko začleňují, pokud pochází z nižších vrstev.

Podle míry restriktivity modelu rekrutace a míry (úrovně) integrace členů elity rozlišuje A. Duddens čtyři stupně elitních
útvarů:
- uniformní elita
- dosazená či jmenovaná elita
- solidární elita
- abstraktní elita

Formální i neformální elitu můžeme dělit podle profesně-zájmových kategorií (resp. kategorií sfér vlivu) na elitu vědeckou,
elitu technokratickou (vědeckou, technickou), úřednicko-menažerskou, elitu politickou (u formální elity jde o elitu
vládnoucí) a elitu humanitní (uměleckou, filozofickou)

Formální i neformální elita může svou moc uplatňovat
- autoritativně (zjevně) nebo manipulativně
„Autorita je podle Millse moc zřejmá, zjevná, jasná na první pohled, evidentní, prezentuje se bezprostředně, je to moc,
která se netají tím, že je mocí

Manipulace je moc nezjevná, moc, která se tváří, jako by mocí nebyla, ,Standardní strategie manipulace spočívá ve
vytváření dojmu, jako by rozhodoval lid, přinejmenším jeho většina.‘" (M. Jodl)

Zvláštním paradoxem demokracie je, že demokracie příliš nedokáže řízeně uplatňovat vliv elit. Vláda elit nemá
participativní charakter, elity dokáže bezprostředně dosadit a využít pouze DIKTATURA. Elita se může v demokracii
uplatnit jen nepřímo, prostřednictví "trhu pracovních sil a pracovní příležitosti", prostřednictvím peněz, skryté moci,
demokratických stranických aparátů apod. Když se v rámci demokracie přímo uplatňuje moc např. elity finanční či
mocenské, současně tím demokracii omezují a ohrožují.

Protože vládnoucí elitu hodnotíme především pro to, jak plní svůj účel vytvářet koncepce (strategie) a efektivně a odborně
řídit, můžeme rozlišovat mezi -

- elitou kompetentní (tvůrčí, odpovídající tradičním nebo optimálním schématům společenské existence, odbornou,
efektivní) a elitou nekompetentní

Elitu kompetentní můžeme dělit na
- elitu odbornou (znalci vědomostí včetně poznávacích, tvůrčích a řídících postupů) a názorotvornou (schopnost věci
pojmenovávat, dávat věcem významy, objevovat souvislosti, tvořit strategie a ideje, vidět perspektivu a v perspektivě,
vidět tvůrčím způsobem, schopnost inspirovat a šířit názory zejména jejich vlastní silou)

Globální propojenost světa nás v poslední době nutí hodnotit elity a jejich příslušníky také podle toho, zda jsou jejich
postoje
slučitelné s koncepcí udržitelného rozvoje (života, resp. se zachováním rovnováhy globálního antropoekokomplexu) nebo
ne.

Z uvedeného je zřejmé, že je nesmysl tvrdit, že státní úředník (byť sebeblbější) není nebo nemůže být příslušníkem elity.
Je jím vždy, jde jen o to, zda má prestiž, zda je kompetentní a zda jeho moc není pouze formální (předpokládáme, že moci
má dostatek).

Z uvedeného je zřejmé, že je nesmysl si představovat, že by politici neměli mít zdravou ctižádost uvažovat odborněji
a rozhodovat efektivněji než masa voličů (pracujících, proletariátu, řadových občanů, neelitních představitelů spol. tříd
atd., byť sebechytřejších) a mít velmi hlubokou znalost nejen z oblasti své vlastní profese, ale i z oblastí souvisejících
a z klíčových oblastí dalších spojených s volebním programem jeho strany, s jeho funkcí, se způsobem řízení a vládnutí atd.)

Z uvedeného je zřejmé, že je nesmysl tvrdit, že se politici za elitu vydávají, neboť elitou jsou. Jde "jen" o to, jakou.

Turnovcův článek může mimoděk diskreditovat úlohu elity vůbec. Poučený čtenář však již ví, že "Elita" a "elita" je rozdíl,
a že vztah elity a "zbytku světa" je dialektický, že jsou úlohy elity a řadových občanů (elity a masy, elity a řadových
voličů) nedílné.

Turnovec má pravdu, že představa straníků, že jen oni jsou základem pro výběr vládnoucí elity, je mylná. Na druhou
stranu dělají velkou chybu příslušníci elit nepodílejících se na moci, kteří si uvědomují politický marasmus české
přítomnosti a nesnaží se angažovat se v komunální či velké politice, když ne jako příslušníci stran, tak aspoň jako aktivisté
různých hnutí, sdružení apod., jako nositelé slova, názoru (i slovo může mít moc). Těch pár spravedlivých straníků, kteří
přežili všechny čistky, přehmaty a manipulace, pak marně hledá pomocnou ruku pro své reformní návrhy a představitele
těchto idejí, kteří by v jejich jménu byli ochotní kandidovat. Sebe prestižnější vědec uzavírající se před politickou
skutečností ve své laboratoři je pro tuto společnost z hlediska nároků na OPRAVDOVOU (prestižní) elitu ztracen. Naštěstí
je dnes již málo vědců, kteří by si již citelně neuvědomovali, že politická realita, jestliže ji zanedbají, jim a jejich (byť
sebelepším) apolitickým výzkumům dříve či později šlápne na krk. Schválně jsem za příklad vybral vědce, neboť zejména
věda a vědci (odborníci) by jednou měli být elitní "třetí silou" v politice. Platí to však, samozřejmě, i pro umělce nebo
sportoce.

Dnešní doba poskytuje technické možnosti a řídící metody pro častější uplatnění prvků přímé demokracie jako alternativy
demokracie zastupitelské. Ani přímá demokracie nesnižuje úlohu kompetentní, prestižní elity, i když již nevytváří takovou
potřebu využívat formalizované elity jako mocenské struktury. Je také stále mnoho důvodů proč chránit oficiální
politickou autoritu a nevyhledávat zbytečně konflikty mezi formalizovanou, oficiální elitou a ostatní společností:

"Jako první, zřetelný faktor, který pomáhá chránit politickou autoritu a zmenšuje možnost konfliktu mezi elitou a ostatní
společností, uvádí D. Pirages politickou apatii. Důvodů pro politickou apatii je velké množství. Většina lidí je příliš často
zaměstnána, než aby měla čas na systematické získávání informací nebo na přímou účast v politice. D. Pirages je
přesvědčen, že většina lidí nepatří mezi kategorie potenciálních revolucionářů a že prostě tito lidé chtějí, aby bali necháni
na pokoji.
Existují ještě další důvody, proč občané nevyvolávají konflikt s politickou elitou a nepokoušejí se ji svrhnout. Je to
kritérium "kompetence" a princip "hospodárnosti" (efektivity). Pokud jde o kritérium "kompetence" a jeho působení, pak
lze říci, že tento faktor působí v širším měřítku, a proto má jistě své důsledky i v oblasti politického řízení společnosti.
Většina lidí jistě akceptuje kompetenci ostatních občanů v četných profesionálních a sociálních aktivitách. Běžně tuto
kompenzaci uznáváme a ochotně přijímáme rozhodnutí odborníků, která tito lidé za nás vykonávají (přijímají). V tomto
smyslu je možné připustit určitou toleranci i názoru, že ,malá politická oligarchie se zabývá tvorbou rozhodnutí pro velký
celek; ať už dobře nebo špatně, vládnoucí politické elity mají kredit pro svoji kompetenci v otázkách politiky‘. Podobně
působí i princip hospodárnosti, protože každý člověk nemůže v dostatečném rozsahu participovat přímo na centrálním
rozhodovacím procesu. Základem hospodárnosti v moderní společnosti je efektivnost a racionalita. Tyto znaky D. Pirages
považuje za podstatné znaky všech vyspělých průmyslových společností. Ve vztahu k eliminaci konfliktu a zachování
politické stability je charakterizoval takto: ,Reprezentace je efektivní, protože malé skupiny mohou efektivně diskutovat
a rychle jednat. Velké skupiny jsou nezvladatelné, váhavé a často nemohou efektivně jednat i za situace, v níž převládá
konsenzus. Racionalita vyžaduje respekt k odbornosti a k dělbě práce v politice. Ti, kteří znají nejvíce a zabývají se
určitými problémy, mohou tyto nejefektivněji řešit. Protože většina lidí nemá ani čas, ani touhu kontinuálně participovat
na politickém (centrálně řídícím) procesu a protože většina lidí považuje racionalitu a efektivitu za dobré věci, tak je
chráněna a zachovávána politická stabilita‘.
(Citát z knihy Miroslava Jodla Teorie elit, Victoria Publishing, Praha 1994).

Každý systém má svá plus a mínus. Pokud chceme rozvíjet zastupitelskou demokracii, musíme zvýšit úlohu kontroly,
zefektivniz technologii řízení, vytvořit lepší prostředky na odvolání těch jednotlivců, kteří moc používají „neinteligentně"
nebo kteří mají tendenci ponechat si moc na věčné časy.
Pokud chceme rozvíjet prvky samosprávné a přímé demokracie, musíme lidem zprostředkovat nejmodernější rozhodovací,
komunikačně-informační a komunikačně-tvůrčí technologie, aby bylo zmenšeno riziko neodbornosti, nelegálnosti
(protiprávnosti), nelegitimity, nevalidity rozhodnutí. Masová rozhodnutí mají i další nevýhody: Masa snáze podléhá
stádovému uvažování, masa častěji přijímá nemastná-neslaná kompromisní rozhodnutí a méně odvozuje svá rozhodnutí
od dlouhodobého stylu/strategie. Masa nemá smysl pro složitější (delší) rozhodovací algoritmy. Mase musíme pro
rozhodnutí předem vše vymyslet a dokonale připravit, aby mohla využít své příležitostné schopnosti správně rozhodnout
– a pro to masa zase potřebuje elitu. Žel, masa tíhne k rovnostářství a k podcenění úlohy individuality a elity.
V dnešní době již naštěstí příliš neplatí Majakovského "dělník výkvět ducha není", i když lhostejnost k politice a jakýsi,
svou mírou škodlivý, negativismus k věcem veřejným, dosahují u průměrného českého představitele současné masy
přímo fantastických rozměrů). Dnešní dělník má často vysokou kvalifikaci a na internetu si dokáže nalézt mnohé
informace lépe než nejeden vysokoškolský profesor nebo politik. Navíc rozlišujeme mnoho typů a "specializací"
inteligence, takže téměř pro každého normálního člověka by typologové mohli najít v politice vhodné uplatnění, a to nejen
při hlasování o důležitých otázkách. Český volič je navíc díky všeobecnému rozhledu mnohdy odborně i v politických
otázkách poměrně zdatný. Tradiční česká hospoda by svými názory dokázala strčit do kapsy leckterý poslanecký klub.
Opakuji tedy, že není tak důležité jaký typ demokracie si zvolíme, ale zda ji budeme umět dělat a zejména vyvarovat se
rizik příslušného typu.

Pro zasmání a poučení uvádím ještě jeden citát z této knihy o tom, jak Lenin předběhl Petra Cibulku a Hnutí za přímou demokracii v hledání ideálu a prosazování kombinované kontroly demokracie zhora a zdola:
Že si byl Lenin, přestože v tomto směru nevytvořil žádnou ucelenou teorii moci, vědom nebezpečí, jež s sebou moc
i v systému diktatury proletariátu přináší, je vidět z jeho neustále se opakujícího důrazu na kontrolu. Lenin si byl vědom,
že i sovětský stát si udržuje jisté konstitutivní znaky státu vůbec, že tedy v něm existují "ti, kterým se vládne" a "odborníci
na vládnutí", "ti, kdo se povznášejí nad společnost a nazývají se vládci, představiteli státu". Jestliže na počátku
sovětského státu Lenin zdůrazňuje v systému demokratismu právo odvolávat volené zástupce, právo lidu se shromažďovat
a právo znát a prověřovat každý krok odpovědných vedoucích pracovníků, pak v dalším vývoji tyto požadavky nabývají
konkrétní naléhavosti. Kontrola zdola se stává hlavní garancí sovětské demokracie. Citát z roku 1920 o právech a funkci
odborů ukazuje, jak neobyčejně dialekticky a jasnozřivě chápal Lenin povahu socialistického státu. Je mu jasné, že právě
v důsledku byrokratismu, jemuž se sovětská společnost nedokázala a pravděpodobně nemohla vyhnout, nelze žádat
od pracujících obnčanů postoj apriorní a jednoznačné akceptace všeho, co sovětský stát jakožto centrální systém řízení
požaduje: odbory mají povinnost nejen chránit tento stát, ale i bránit pracující proti přehmatům a jednostranným nárokům
tohoto státu. I Leninovo pojetí demokracie směřuje k spojení kontroly shora s kontrolou zdola.
Je neobyčejně zajímavé sledovat pohyb Leninových názorů na svobodu slova, shromažďování, tisku, na otázku existence
několika stran v socialistickém státě, na otázku opozice a ideového boje. Lenin byl realistický politik a vycházel
ze skutečnosti. Věděl, že za tak neobyčejně složité vnější i vnitřní situace se určité jevy, tradičně označované jako
demokratické, stávají pro sovětskou moc nebezpečným "luxusem", věděl, že sovětská MOC si za všech okolností musí
počínat tak, aby se udržela jako SOVĚTSKÁ moc. Přesto je obdivuhodné s jakou trpělivostí a úsilím se snažil oddálit
nezbytná administrativní opatření; byl si zřejmě vědom problémů, které taková opatření přinášejí. Ve světle těchto
skutečností nabý vá mimořádného požadavku jeho volání po kontrole zdola.
Také koncepce metodiky řízení a vedení prochází u Lenina vývojem. Původní důraz na kolektivní řízení ztrácí svou
absolutní platnost: situace si vynucuje, aby v jistých momentech a oblastech společenské činnosti byl zaváděn princip
nedílné pravomoci, "diktatura jednotlivých osob", která není v rozporu se socialistickým demokratismem, stává-li se
nástrojem tohoto demokratismu. Do popředí vystupuje i kvalifikace řízení a vedení, k řízení "je třeba mít odborné znalosti,
dokonale a přesně znát výrobní podmínky ... je třeba znát úroveň současné techniky příslušného výrobního odvětví ... je
nutno mít určité vědecké vzdělání".

Celkově lze říci, že v Leninově koncepci byla diktatura proletariátu diktaturou, tj. Neomezenou mocí, opírající se
především o sílu, proti buržoazii a jejím pomahačům – a zároveň ve vztahu k pracujícím sovětskou demokracií, tj. sepětím
kontroly shora s kontrolou zdola. Vůči pracujícím nemohla být diktatura proletariátu neomezenou mocí, opírající se o sílu
– tím by byla vyklešrtěna přímo podstata sovětské demokracie. (Konec citace.)

Socialismus nedokázal (a dokázat nemohl) najít způsob, jak zrušit (pro každou dobu typické) společenské třídy a nezničit
tím potřebné autentické, tvůrčí, kompetentní elity a podhoubí společenských vztahů potřebné pro jejich vznik.
Přežívající carský byrokratismus, stále více kabinetní politika, mimo veřejnou kontrolu stojící (a mnohdy nadmíru mocné)
tajné služby, problematická zahraniční situace a nemožnost v daných podmínkách vymyslet efektivní technologii, jak
může masa pracujících vládnout, aniž by byl využit standardní demokratický způsob volení elity, vedly k tomu, že
byrokratismus, formalismus a růst moci úřední (nakonec i nad moc pracujících a proletariátu) v zárodku zničily podstatu
sovětské demokracie. Bylo dáno za pravdu Brzeziňskému, který tvrdil, že komunismus je možná jen v nebi, a tam ho
nepotřebují, a v pekle, a tam ho již mají. Zda ve fázi konečného rozvratu bolševického Ruska svým negativním
působením převážil faktor historický (historických podmínek) nebo lidský, je dodnes sporné. Kořeny neúspěchu byly
však v systémové chybě: Neodůvodněně socializující kapitalizmus nedokáže zajistit růst a uplatnění elit důležitých pro
jeho úspěch.

Nesmíme také zapomenout, že Leninova politika byla skrytě štědře financována Německem, kterému vyhovovala Leninem
uplatňovaná teorie, že revoluce je možná pouze tam, kde krize průmyslu a podnikatelské třídy proletarizuje masy, kdy se
s platem nespokojení dělnící a masy nezaměstnaných radikalizují. Studium archívů prokázalo, že Lenin byl v podstatě
Německým agentem, ať si to již uvědomoval nebo ne. Díky penězům, kterými Německo dlouhé roky dotovalo Leninovu
podvratnou činnost, se Rusko ocitlo na mizině mnohem dříve, než by to v tehdejší době dokázalo Německo cestou války.
Lenin tedy elitu potřeboval jen potud, pokud mu pomáhala udržet si moc, jakmile se elita začala zajímat o posílení
průmyslu a zemědělství a vůbec když začala nezávisle a tvůrčím způsobem přemýšlet, byla vlastně bolševikům vždy
podezřelá, a to i v době, kdy již za to prohnanými kapitalisty bolševičtí vůdcové nebyli placeni.

Kdyby se Leninův socialistický experiment vydařil, byl by v podstatě vytvořen sice socializující a vliv tříd navenek
popírající, ale standardně fungující kapitalistický demokratický systém s nevyhnutným delegováním moci, čímž by byla
doslova naplněna jiná Brzeziňského definice o tom, že socialismus je nejkomplikovanější způsob, jak se od kapitalizmu
dostat zpět ke kapitalizmu.

Myslím, že mnozí současní politici by si v Leninovi měli vzít příklad přinejmenším v tom, jak si uvědomoval, že
demokracie v období společenských změn vyžaduje zvlášť trpělivé a zásadové úsilí v odstraňování všech závad a prevenci
všech nedemokratických postojů.

Lenin se ovšem naivně domníval, že:
"Nejhorším vnitřním nepřítelem je u nás byrokrat, tj. komunista, jenž
sedí na odpovědném (a pak i neodpovědném) místě v sovětském aparátu a používá všeobecné úcty jako člověk svědomitý.
Má obě ruce levé, ale nekrade."
Dnešní byrokrat je (alespoň pro sebe) často velmi šikovný a mnohdy krade nebo se nechá bez mrknutí oka korumpovat.
Co bychom dnes dali za přiblblé, ale poctivé úředníčky uplynulé éry!

Darius Nosreti
---------------------------------------------------------------------

Původní článek I. Turnovce:

Máme politickou elitu?

Po rozčarování nad výsledky deseti let svobodného života v postkomunismu České republiky, kdy mnozí ze zvolených
zástupců, místo toho aby dbali o zájem svých voličů, vyhledávají pouze výhody pro sebe a své nejbližší, vznikají
opakovaně výzvy, hnutí i snahy jednotlivců o zavádění prvků přímé demokracie do systému řízení obcí, regionů i státu.
Reakce na tyto snahy od příslušníků většiny politických stran a politiků profesionálů jsou tvrdě odmítavé. Voliči jsou
označováni za politicky nevyspělé amatéry, hloupé a snadno manipulovatelné. Vládnout smysluplně může údajně pouze
zastupitelská elita. Občanská rozhodnutí jsou předem prohlašována za špatná až katastrofická. Ocituji několik autentických
reakcí: lze katastrofě předejít pouze tak, že NEDOVOLÍTE občanům se svobodně rozhodovat a násilím jim určíte pravidla
(která budou v jejich prospěch), nebo budeme muset čelit náporu příznivců přímé demokracie; je třeba ji odmítnout
a nepodlehnout ani sentimentálním argumentům podkuřujícím tzv. širokým vrstvám, ani nadávání do elitářů.

Představa straníků, že jen oni jsou základem pro výběr vládnoucí elity, je jim vnucována jejich vedením a vysvětlována
hierarchickou strukturou. A zde jsme u problému vládnoucích politických elit. Zatímco elita národa, tvořená významnými
vědci, umělci, řemeslníky, ale i sportovci, je jeho bohatstvím, nelze ji ztotožnit s politickou představou vládnoucí elity.
Vládnoucí elitou určitě nemůže být státní úředník, s tím konec konců leckdo souhlasí, nezamyslí se ale už nad tím, proč
by jím měl být poslanec za politickou stranu, nebo člen vlády, který za svou funkci opět vděčí politické straně.
Problematické je i hodnocení profesionálnosti politiků. Všichni, s výjimkou, na převážně sovětských, politických školách
studovaných komunistických funkcionářů, kteří jsou rozptýleni ve všech politických stranách, začínali jako amatéři
v disentu, nebo až po roce 1989. Ve svém rozhodování jsou ovlivňováni pouze tím, že zdroje jejich informací jsou
podrobnější než pro ostatní občany (to je ale privilegium, které mají, ale mnohdy neznamená kvalitnější rozhodování).

Politici se vlastně formálně příliš neliší od herců a nejrůznějších bavičů, předvádějí se před publikem díky přízni médií (či
jejich majitelů) a časem podléhají opojení ze svého úspěchu. Není jim zatěžko vyjádřit se k čemukoli bez ohledu na své
skutečné znalosti. Když to přeženu, jsou ochotni rozhodnout o čemkoli od vyhlášení války, přes stavbu nebo likvidaci
továren a měst až po určení hraničního limitu koncentrace jedovatých plynů v ovzduší. Zajímavé je, že voliči je zajímají
jen po kratičkou dobu předvolební kampaně, to jsou ochotni předvádět se v rolích dobrodějů, slibují kde co (populismus
jim v tu chvíli nevadí), jen aby byli znovu zvoleni. Navíc ti nejelitnější z politiků si vůbec vrásky nedělají, protože jsou na
prvních místech kandidátek a vědí, že pravděpodobnost jejich zvolení je dostatečně veliká. Ty, kteří náhodou neuspějí,
uživí jejich rodná strana (z části se stanou nejrůznějšími poslaneckými asistenty, náměstky ministrů, poradci a nebo přímo
placenými stranickými zaměstnanci). Vypadá to, že již vznikla skupina lidí, neodpustím si označení politická třída, kteří
mají své skupinové zájmy a za ně lobují. Jejich hlavním zájmem je vytvořit zdání vlastní výlučnosti a nenahraditelnosti.
Vydávají se za elitu a pochopitelně se brání jakýmkoli projevům přímé demokracie, která by je nutila k normálnímu
občanskému životu se všemi starostmi a povinnostmi, o které se v teple politických sekretariátů nemusí starat. Co vy
na to?

Ivan Turnovec (ivan.turnovec@seznam.cz) - 19.7.200
(In www.novinky.cz )

---------------------------------------------------------------------

Mají rozhodovat odborníci?
Odpověď na nejčastější námitku proti přímé demokracii.

Otázky moci vždy hýbaly lidskou společností. Moc přináší svému držiteli nezanedbatelné výhody, a to nejen materiální.
Najdeme ji skrytou za náboženskými i filosofickými spory, vykoukne na nás i z těch nejodlehlejších teoretických diskusí.
Od prvopočátku existence státu je klíčovým pojmem všech diskusí o jeho podstatě. Starořecký filosof Platón ji umně
spojil s otázkou dobra a s hledáním odpovědi na to, kdo je oprávněn ji držet.

Považujeme za pozoruhodné, že tato diskuse se opakuje v lidské společnosti stále znovu a znovu. Otázky jím položené se
vracejí i na místech nečekaných, jako je chat Lidových novin na téma "referendum", nebo diskuse o korupci na stránkách
internetových Britských listů. Dlouhou školní výchovou utvrzované přesvědčení, že pravda je jen jedna, a to ta, kterou
nacházejí odborníci, nám dává zdánlivě jasnou odpověď. Rozhodovat musí vždy ten, kdo dané otázce nejlépe rozumí, či
jinak řečeno, ten, kdo zná pravdu.

Když si představíme rozhodování vědecké rady nějaké univerzity ohledně udělování např. docentských hodností, je nám
jasné, že musí jít o rozhodování odborníků. Není možné posuzovat odborné kvality uchazeče o tento titul formou
lidového hlasování. Kdo z nás by si byl schopen přečíst a posoudit docentskou práci z oboru nám vzdáleného?

Na základě této úvahy budeme jistě všichni souhlasit s tím, aby vědecký ústav určitého zaměření vedl po odborné stránce
kvalifikovaný odborník, např. docent či profesor v daném oboru. A stejně tak budeme souhlasit s tím, že pokud se jedná
o obor nám vzdálený, nejsme schopni rozhodnout, který z uchazečů tímto odborníkem skutečně je. Pokud se vědou
vůbec nezabýváme, což se týká rozhodující většiny občanů, nejsme vůbec schopni rozhodovat o tom, kdo by takové
vědecké ústavy měl odborně vést. Volební kampaň, v niž by kandidáti předkládaly široké veřejnosti k posouzení své
projekty výzkumu, by byla naprosto absurdní. Při čtení projektů z oborů genetiky, matematiky, kvantové fyziky atd.
bychom asi získali dojem, že vůbec nejsou psány česky. Nic a sto stránkový projekt se takto navzájem rovnají, abychom
uvedli něco zase z dialektiky.

To nás ovšem přivádí o něco dále, než jsme se původně domnívali. Nejen, že nejsme schopni rozhodovat odborné otázky,
ale ani nejsme schopni kvalifikovaně vybrat odborníka, který by je rozhodl za nás, a to k našem prospěchu. Přesně tohle
pochopil Platón, když ve své "Ústavě" vyloučil lid z jakéhokoliv rozhodování.

Řekněme to ještě jednou, stručně: Pokud je řízení státu odbornou záležitostí, je demokracie nejhorší ze všech možných
forem vlády. Totalitní monarchie je pak formou nejlepší. Přičemž slovem monarchie máme na mysli jedinovládu (tj. ono:
mono arché). Totalitní pak znamená to, že tento jeden odborník, ze všech odborníků nejlepší, rozhoduje vše, o čem je
nutno rozhodnout. A to je skutečně vše, od výše daní, po populační politiku, zplození potomků atd.

K obdobným závěrům bychom dospěli, kdybychom uvažovali o morálních kvalitách. Lidí s vysokými morálními
kvalitami bude vždy jen malá menšina. Vláda pak musí být v rukou této menšiny a nám nezbývá než přepisovat ústavy
mnoha demokratických států, kde se píše, že zdrojem moci ve státě je lid. Ovšem, jak již víme, ten je morálně nekvalitní
a odborně nekvalifikovaný. Špatné nemůže rodit dobré, ale vždy jen špatné. Ideální tedy je, když vysoce kvalifikovaní
odborníci jsou současně morálně vysoce kvalitními osobnostmi a vybírají ty nejlepší jen sami mezi sebou. Příjemnou
výhodou této úvahy je, že ospravedlňuje důvěrně známé, to, na co jsme zvyklí. Každý monarcha, generální tajemník,
führer či velký kormidelník byl přece právě takovou osobností - vysoce "moudrou" a morálně "kvalitní".

Jistě, mohli bychom říci, že nám lhali, například komunisté. Ale jak to proboha máme poznat? Odborně to posoudit
nemůžeme. A pokud si uvědomíme, že morální problematika moci nespočívá v tom, jestli máme trhat sousedova jablka či
ne, ale v mnohem složitějších - odborných etických - otázkách, nezbývá nám, než vždy znovu a znovu věřit nějakým
elitám, že nyní nám již opravdu, ale opravdu vládne ten nejmoudřejší a nejhodnější král, generální tajemník, guru atd.

Jak to tedy, že máme demokracii?

Pokud to ironicky poněkud přeženeme, můžeme na základě veřejných diskusí o demokracii v ČR říci, že Česká odpověď
po roce 1989 by asi byla: náhodou! Či snad: vlivem vnějších okolností a nátlaku okolních států.

Obecně má však tato otázka řešení ve dvou rovinách: praktické a teoretické.

Lidé si prakticky ověřili, že se dokáží samostatně rozhodovat a že k tomu žádného vládce nepotřebují. Úspěšnost jejich
rozhodování rodila jejich sebevědomí. Odtud ono odhodlání "třetího stavu" ve francouzské revoluci "být vším, jestliže
dosud byl ničím". Svobodu si tedy dobývají lidé sebevědomí a solidární. A skutečně není možné svobodu dostat, když
jste uvnitř lokajem (Patočkův termín). Sebevědomí a solidarita je to, co Čechům na cestě ke svobodě nejvíce chybí, více
než vytunelované miliony.

Teoretické řešení této otázky má dlouhé dějiny. Připomeňme zde jen ty odpovědi, které jsou spjaty s nejbrutálnějším
popřením lidské svobody a svéprávnosti, tj. s totalitními režimy ve 20. století. V reakci na nástup nacismu píše E. Fromm
svou známou knihu Strach ze svobody, v níž hledá psychologické základy příklonu lidí k autoritářským formám vlády,
K. R. Popper píše ze stejných důvodů svou slavnou knihu "Otevřená společnost a její nepřátelé", a zmiňme pro náš účel
velmi užitečnou Hayekovu knihu "Cesta do otroctví" (viz bibliografii na našich stránkách). Pokusme se stručně shrnout
jejich základní argumentaci ve vztahu k našemu problému. Popper i Hayek pochopili, že rozhodování není věcí čistě
odbornou, ale ve stejné míře i hodnotovou a zájmovou. Volby tedy nejsou rozhodováním o tom, která strana má pravdu,
ale o tom, která strana - politik bude prosazovat naše zájmy a hodnoty, a ty jsou různé u různých lidí i u různých
sociálních skupin. Musíme pochopit, že demokracie není systém založený na jednom společném dobru, či jediném
možném řešení problémů, ale že to je systém vyjednávání o zájmech, často protikladných, v němž žádné jediné možné
řešení neexistuje.

Tak bychom mohli například rozhodnout o zastavení elektrárny Temelín, stejně jako o jejím zprovoznění. Z hlediska
odborníků - ekonomů, fyziků atd. - jsou obě varianty stejně možné. Mohou nám ovšem říci, že máme kromě těchto dvou
možností ještě tyto a tyto technicky realizovatelné varianty využití Temelína. První bude stát tolik, druhá tolik atd.,
důsledky první možnosti budou takové, druhé takové atd. A to je vše, co může odborník říci. Konečné rozhodnutí je pak
již rozhodnutí politické, a to je rozhodnutí o tom, čí zájmy budou uspokojeny více, čí méně a čí např. vůbec ne.

Prostě je na našich preferencích, jestli se rozhodneme Temelín zastavit, školné zavést, či nikoliv a samozřejmě nést
náklady a následky takového rozhodnutí. Vyplatí se nám nést riziko velké havárie jednou za 10 000 let a nebo ne? Jaká
věda může za nás rozhodnout, jestli se máme bát hodně a nebo málo? Co je víc: tento kousek lesa, a nebo zkušební dráha
automobilky, která zde má být postavena? Ani to nelze žádnou vědeckou metodou rozhodnout.

Jiná věc ovšem je, že každý politik se snaží přesvědčit co nejvíce lidí, že právě jeho návrhy jsou výhodné právě pro ně. To
je dáno logikou voleb a nutností bojovat o hlasy občanů na politickém trhu.

Podstatou demokratické volby je tedy to, že vysíláme své zástupce - posíláme poslance, aby nás zastupovali při
rozhodování těchto sporů a aby při tom obhajovali naše zájmy. Nic více. Žádné dobro pro všechny.

Problém této zastupitelské demokracie je ovšem v tom, že poslanci se občas (často?) zpronevěřují svým volebním slibům,
zapomínají na své voliče a dávají přednost svým soukromým a skupinovým (stranickým) zájmům před zájmy občanů,
které mají zastupovat. Z hlediska občanů pak dochází ke stavu, kdy je vlastně rozhodováno o nich, bez možnosti tato
rozhodnutí korigovat. Tím se popírá vlastní smysl demokracie jako systému, v níž lidé o sobě rozhodují samy, místo aby
o nich rozhodoval někdo jiný. Volby jednou za čtyři roky se ukazují být příliš slabou korekturou tohoto nedostatku. Tak
slabou, že se občané odvracejí od politiky s přesvědčením, že na nich nakonec stejně nezáleží a že volby nejsou nic jiného
než velké politické divadlo. Když si uvědomíme, že volební kampaně organizují reklamní agentury, že volební programy
přestávají být závazné den po volbách, pak nás již nepřekvapí, že většina lidí tyto programy ani nečte a volby často
vyhrávají nejschopnější manipulátoři (viz velice zajímavou knihu Postmanovu: Ubavit se k smrti).

Naléhavost tohoto problému roste s globalizací, stejně jako s našim vstupem do EU. Vznik rozsáhlé úřednické struktury
této organizace nadané mocí, struktury vzdálenější občanům než dosavadní politikové, je velkou výzvou pro demokracii.

Jednou, nikoliv jedinou odpovědí, je úsilí řady občanských iniciativ po celé Evropě o zavedení práva na občanskou
iniciativu a referendum. Právo na iniciativu zde znamená právo na vyvolání referenda na základě vlastního rozhodnutí
relevantního množství oprávněných občanů. Jako takové je jedním z nástrojů na posílení kontrolního vlivu voličů na jejich
poslance a jejich rozhodování. Opět zdůrazňujeme, nejde o to, jestli jsou jedni morálnější než druzí. Jde o prosazování
zájmů - v zásadě většiny oproti privilegované menšině politiků, menšině privilegované mocí, přinejmenším. Mocí, která
často rodí korupční peníze a ty opět posilují moc.

Přímá demokracie je proto logickým pokračováním dějinného vývoje demokracie, v němž roste míra svobody ve smyslu
vydobytého práva rozhodovat sám o sobě.
(Z besedy HZPD)