Předkládám 34. kap. z knihy N. Gregory Mankiva ZÁSADY EKONOMIE, nakladatelství Grada, Praha 1999, v překladu Mgr. Ondřeje Strádala
Tato kapitola je vlastně obdobou a příkladem teorie relativity v ekonomice a dobře ilustruje m.j. nesmyslnost jednostranné obhajoby "levicových" či "pravicových" a jiných černo-bílých přístupů v ekonomice. Kapitola byla zapůjčena laskavostí sestavovatele projektu prof. Ing. Milana Sojky pro konferenci ZVONU a HZPD a není možné ji přetiskovat či kopírovat bez souhlasu vydavatelství GRADA.

Darius Nosreti

KAPITOLA 34
PĚT DEBAT O MAKROEKONOMICKÉ POLITICE

---------------------------------------
CO VÁS ČEKÁ V TÉTO KAPITOLE

Budete uvažovat, zda by se politici měli snažit stabilizovat ekonomiku.
Budete uvažovat, zda by se monetární politika měla provádět podle momentálního uvážení nebo spíše na základě pravidel.
Budete uvažovat, zda by centrální banka měla usilovat o nulovou inflaci.
Budete uvažovat, zda by vláda měla mít vyrovnaný rozpočet.
Budete uvažovat, zda by se daňové zákony měly novelizovat tak, aby motivovaly ke spoření.
---------------------------------------
Je těžké otevřít noviny a nenalézt v nich článek nějakého politika či redaktora, obhajující změnu ekonomické politiky. Prezident by měl omezit vládní výdaje a snížit tak rozpočtový deficit nebo by se měl přestat starat o rozpočtový deficit. Federální rezervní systém by měl snížit úrokové sazby a stimulovat tak skomírající ekonomiku nebo by se měl tomuto kroku vyhnout, aby nepodstoupil riziko vyšší inflace. Kongres by měl reformovat systém daní, aby urychlil hospodářský růst, nebo by měl reformovat systém daní tak, aby dovoloval rovnoměrnější rozdělení příjmů. Ekonomická témata hrají klíčovou roli v nepřetržité politické debatě ve Spojených státech a ostatních zemích po celém světě. Není divu, že když Bill Clinton v roce 1992 poprvé kandidoval na prezidenta, umístil jeho hlavní stratég ve štábu nápis připomínající všem zaměstnancům ústřední téma kampaně: "Ekonomika, hlupáku."
V předchozích kapitolách jsme rozebírali nástroje, jež ekonomové používají při analýze chování ekonomiky jako celku a dopadů politických opatření na ekonomiku. Tato závěrečná kapitola předkládá názory obou stran v pěti předních debatách o makroekonomické politice. Znalosti, které jste nashromáždili v průběhu studia této učebnice poskytují oporu s jejíž pomocí můžete debatovat o těchto důležitých a neuzavřených sporech. Měla by vám usnadnit zaujmout v těchto debatách stanovisko nebo alespoň pomoci pochopit, proč je zaujetí stanoviska tak obtížné.

USNESENÍ: LIDÉ ROZHODUJÍCÍ O MONETÁRNÍ A FISKÁLNÍ POLITICE BY SE MĚLI SNAŽIT STABILIZOVAT EKONOMIKU
V kapitolách 31, 32 a 33 jsme viděli, jak změny v agregátní poptávce a agregátní nabídce mohou vést ke krátkodobým fluktuacím ve výrobě i zaměstnanosti. Viděli jsme také, jak může fiskální i monetární politika manipulovat s agregátní poptávkou a tím ovlivňovat tyto fluktuace. Ale i když politici mohou ovlivňovat krátkodobé hospodářské fluktuace, znamená to, že by to měli dělat? Naše první debata je o tom, zda by lidé rozhodující o monetární a fiskální politice měli používat nástroje, které mají k dispozici, k tomu, aby se pokoušeli o vyhlazení výkyvů hospodářského cyklu.

PRO: POLITICI BY SE MĚLI SNAŽIT STABILIZOVAT EKONOMIKU
Ekonomiky mají tendenci kolísat, jsou-li ponechány "bez dozoru". Začnou-li například domácnosti a firmy být pesimistické, omezí své výdaje, čímž sníží agregátní poptávku po zboží a službách. Propad agregátní poptávky pak sníží výrobu zboží a služeb. Firmy propouštějí zaměstnance a míra nezaměstnanosti roste. Reálný HDP i další měřítka důchodu klesají. Rostoucí nezaměstnanost a klesající důchod utvrzují pesimismus, který původně vyvolal hospodářský pokles.
Takováto recese nijak neprospívá společnosti - představuje čiré plýtvání zdroji. Dělníci, kteří se kvůli nedostatečné agregátní poptávce stali nezaměstnanými, by raději pracovali. Majitelé podniků, jejichž továrny leží v průběhu recese ladem, by raději vyráběli hodnotné zboží a služby a se ziskem je prodávali.
Neexistuje důvod, aby společnost trpěla expanzemi a depresemi hospodářského cyklu. Rozvoj makroekonomické teorie ukázal politikům, jak omezit extrémy kolísání ekonomiky. "Opřením se proti větru" ekonomických změn, může monetární a fiskální politika stabilizovat agregátní poptávku a tím i výrobu a zaměstnanost. Když není agregátní poptávka dostatečná na to, aby zajistila plnou zaměstnanost, měli by politici zvýšit vládní výdaje, zredukovat daně a zvětšit peněžní nabídku. Když je agregátní poptávka příliš velká a hrozí zvýšením inflace, měli by politici omezit vládní výdaje, zvýšit daně a snížit peněžní nabídku. Takové politické jednání nejlépe využívá makroekonomickou teorii a vede ke stabilní ekonomice, z níž má prospěch každý.

PROTI: POLITICI BY SE NEMĚLI SNAŽIT STABILIZOVAT EKONOMIKU
Ačkoli v teorii může být monetární a fiskální politiky použito ke stabilizaci ekonomiky, v praxi čelí jejich použití nezanedbatelným překážkám.
Jedním z problémů je, že monetární a fiskální politika nemají na ekonomiku okamžité dopady, ale působí se značným zpožděním. Monetární politika ovlivňuje agregátní poptávku změnou úrokových měr, jež dále ovlivňují výdaje, zvláště investice do bydlení a investice podnikatelů. Mnoho domácností a firem si však plánuje své výdaje dopředu. Důsledkem je, že dopady změn úrokových měr na agregátní poptávku po zboží a službách vyžadují nějaký čas. Mnoho studií naznačuje, že změny monetární politiky začínají na agregátní poptávku působit až asi po šesti měsících.

Fiskální politika působí se zpožděním kvůli zdlouhavému politickému procesu, jímž se mění výdaje a daně. Aby bylo možné provést změnu ve fiskální politice, je třeba, aby zákon prošel všemi kongresovými výbory, byl odhlasován Sněmovnou i Senátem a podepsán prezidentem. Navrhnout, prosadit a provést významnou změnu fiskální politiky může trvat roky.
Kvůli těmto dlouhým zpožděním se politici, kteří chtějí stabilizovat ekonomiku, musejí dívat dopředu a odhadovat, jaké ekonomické podmínky budou převládat, až se jejich jednání začne projevovat. Naneštěstí jsou ekonomické předpovědi velmi nepřesné, zčásti proto, že makroekonomie je tak primitivní vědou, a zčásti proto, že šoky způsobující fluktuace ekonomiky jsou z inherentně nepředvídatelné. Mění-li tudíž politici monetární či fiskální politiku, musí se spoléhat na odborné odhady budoucích ekonomických stavů.
Příliš často se stává, že politici usilující o stabilizaci ekonomiky dělají pravý opak. Ekonomické podmínky se v době mezi přijetím rozhodnutí a okamžikem, kdy začne působit, mohou lehce změnit. Kvůli tomu mohou politici ekonomické kolísání neúmyslně zesílit namísto toho, aby jej zmírnili. Někteří ekonomové tvrdí, že příčiny mnohých vážných fluktuací ekonomiky, včetně Velké deprese 30. let, mohou být připsány destabilizujícím politickým opatřením.
Jedním z prvních pravidel, jež se učí lékaři, je "neškodit". Lidské tělo má přirozené regenerační síly. Tváří v tvář nemocnému pacientovi s nejistou diagnózou by se měl doktor často rozhodnout nedělat nic a spoléhat se na nástroje pacientova vlastního těla. Zásahem při nedostatku spolehlivých znalostí by pouze riskoval, že situaci jen zhorší.
To samé může být řečeno o léčení churavějícího hospodářství. Bylo by žádoucí, aby politici byli schopni odstranit všechny ekonomické fluktuace, ale tento cíl není realistický s ohledem na omezené makroekonomické znalosti a inherentní nepředvídatelnost událostí v tomto světě. Lidé zodpovědní za hospodářskou politiku by se měli zdržet častých zásahů do monetární a fiskální politiky a spokojit se s tím, že neškodí.
* KRÁTKÝ KVIZ Vysvětlete, proč monetární a fiskální politika působí se zpožděním. Proč na těchto zpožděních záleží při rozhodování mezi aktivní a pasivní politikou?

USNESENÍ: MONETÁRNÍ POLITIKA BY SE MĚLA PROVÁDĚT SPÍŠE NA ZÁKLADĚ PRAVIDEL NEŽ PODLE MOMENTÁLNÍHO UVÁŽENÍ
Jak jsme poprvé viděli kapitole 27, ve Spojených státech určuje monetární politiku Federální výbor pro volný trh. Výbor se schází asi jednou za šest týdnů, aby zhodnotil stav hospodářství. Na základě tohoto hodnocení a na základě předpovědi budoucích ekonomických poměrů se rozhoduje, zda krátkodobé úrokové míry zvýší, sníží, anebo nechá beze změny. Fed potom uzpůsobí nabídku peněz tak, aby do příštího zasedání, na kterém proběhne nové hodnocení, dosáhl stanovené úrovně.
Federální výbor pro volný trh má skoro úplně volné ruce při rozhodování, jak provádět monetární politiku. Zákony, které Fed vytvořily, dávají této instituci pouze vágní doporučení ohledně toho, jaké cíle by měla sledovat, a neříkají Fedu nic o tom, jak dosahovat jakýchkoli cílu, jež si k dosažení vybere. Jakmile jsou jednou členové Federálního výboru pro volný trh jmenováni, mají mandát pouze k tomu, aby "dělali dobré věci."
Někteří ekonomové takové institucionální uspořádání kritizují. Naše druhá debata o makroekonomické politice se proto zabývá tím, zda by mělo být omezeno volné rozhodování Fedu a zda by místo toho neměl Fed být zavázán řídit svou monetární politiku podle nějakého pravidla.

PRO: MONETÁRNÍ POLITIKA BY SE MĚLA PROVÁDĚT NA ZÁKLADĚ PRAVIDEL
Volné rozhodování o monetární politice podle momentálního uvážení je spojeno se dvěma problémy. Prvním je, že není omezena neschopnost a zneužití moci. Když stát ustaví ve společenství lidí policii, aby dohlížela nad dodržováním společnského řádu, dá jí přísné instrukce, jak má svou práci provádět. Jelikož má policie velikou moc, bylo by nebezpečné ponechat ji vykonávat tuto moc libovolným způsobem. Dá-li však stát centrální bance zmocnění k udržování ekonomického řádu, nedává jí žádné instrukce. Lidé rozhodující o monetární politice mají dovoleno, aby rozhodovali bez omezujících pravidel.
Příkladem zneužití moci je, že centrální bankéři někdy cítí pokušení použít monetární politiku k ovlivnění výsledku voleb. Předpokládejme, že hlasy pro úřadujícího prezidenta závisejí na stavu hospodářství v době, kdy se uchází o znovuzvolení. Centrální bankéř sympatizující se stávajícím prezidentem může být v pokušení provádět těsně před volbami expanzivní ekonomickou politiku,stimulující výrobu a zaměstnanost, protože ví, že výsledná inflace se projeví až po volbách. Jsou-li tedy centrální bankéři do jisté míry ve spojenectví s politiky, může volné rozhodování o monetární politice vést k fluktuacím ekonomiky, odrážejícím volební kalendář. Ekonomové nazývají tyto fluktuace politickým hospodářským cyklem.
Druhým, jemnějším problémem monetární politiky prováděné podle momentálního uvážení je, že může vést k vyšší inflaci, než je žádoucí. Jelikož centrální bankéři vědí, že neexistuje dlouhodobá vzájemně se vylučující volba mezi inflací a nezaměstnaností, prohlašují často, že jejich cílem je nulová inflace. Zřídkakdy však cenové stability dosáhnou. Proč? Zřejmě je to proto, že jakmile si veřejnost utvoří očekávání ohledně inflace, čelí politici krátkodobé volbě mezi inflací a nezaměstnaností. Jsou zlákáni možností zříci se svého slibu cenové stability, aby dosáhli nižší nezaměstnanosti. Tento nesoulad mezi prohlášeními (tím, co politici říkají, že budou dělat) a jednáním (tím, co poté skutečně dělají) nazýváme časovou nekonzistencí politiky. Protože jsou politici tak často časově nekonzistentní, jsou lidé skeptičtí, když centrální bankéři ohlašují svůj záměr snížit míru inflace. Výsledkem je, že lidé vždy očekávají vyšší inflaci, než tu, o které centrální banky prohlašují, že ji chtějí dosáhnout. Vyšší očekávaná inflace pak posouvá krátkodobou Phillipsovu křivku nahoru, což způsobuje, že krátkodobá volba mezi inflací a nezaměstnaností není tak příznivá, jak by mohla být.
Jedním ze způsobů, jak vyhnout těmto dvěma problémům s rozhodováním o monetární politice podle momentálního uvážení, je zavázat banku ke sledování nějakého politického pravidla. Předpokládejme například, že by Kongres přijal zákon, vyžadující od Fedu, aby zvyšoval peněžní nabídku přesně o 3% ročně. (Proč tři procenta? Protože reálný HDP roste v průměru o 3% ročně a protože poptávka po penězích roste spolu s reálným HDP, je 3% růst peněžní nabídky zhruba tou mírou, jež je třeba, aby bylo dosaženo dlouhodobé cenové stability.) Takový zákon by odstranil neschopnost a zneužití moci ze strany Fedu a znemožnil by politický hospodářský cyklus. Navíc by politika nadále již nemohla být časově nekonzistentní. Lidé by nyní věřili prohlášením Fedu o nízké inflaci, neboť Fed by byl ze zákona povinen prosazovat nízkoinflační monetární politiku. Při nízké očekávané inflaci by ekonomika stála před výhodnější volbou mezi inflací a nezaměstnaností.
Existují i další možná pravidla pro monetární politiku. Nějaké aktivnější pravidlo by dávalo možnost zpětné vazby mezi ekonomiky a případnými změnami monetární politiky. Aktivnější pravidllo by kupříkladu mohlo of Fedu vyžadovat, aby zvýšil růst peněžní zásoby o jeden procentní bod za každý procentní bod, o který nezaměstnanost vzroste nad svou přirozenou míru. Bez ohledu na přesné znění pravidla by svázání Fedu nějakým pravidlem přineslo výhody omezení neschopnosti, zneužití moci a časové nekonzistence při provádění monetární politiky.

PROTI: MONETÁRNÍ POLITIKA BY SE NEMĚLA PROVÁDĚT NA ZÁKLADĚ PRAVIDEL
Přestože je monetární politika prováděná podle momentálního uvážení v mnoha ohledech záludná, má jednu důležitou výhodu - pružnost. Fed se musí vypořádat s různými okolnostmi a ne všechny lze předvídat. Ve 30. letech krachovaly banky rekordním tempem. V 70. letech vylétly na celém světě ceny ropy. V říjnu 1987 se akciový trh během jednoho dne propadl o 22%. Fed musí rozhodnout, jak na takovéto šoky v ekonomice reagovat. Tvůrce pravidla monetární politiky by patrně nemohl uvažovat všechny nahodilé okolnosti a dopředu stanovit správné odpovědi monetární politiky. Lepší je jmenovat kvalitní lidi, kteří by monetární politiku prováděli, a pak jim dát svobodu dělat to nejlepší, čeho jsou schopni.
Navíc, uvedené problémy s neomezeným rozhodováním jsou do velké míry hypotetické. Například praktický význam politického hospodářského cyklu zdaleka není jasný. V některých případech se zdá, že se děje pravý opak. Prezident Jimmy Carter jmenoval Paula Volckera šéfem Fedu v roce 1979. Přesto se Volcker v říjnu tohoto roku rozhodl přiškrtit monetární politiku a odstranit tak vysokou míru inflaci, kterou zdědil od svého předchůdce. Předvídatelným důsledkem Volckerova rozhodnutí byla recese a předvídatelným důsledkem recese byl propad Carterovy popularity. Místo toho, aby s pomocí monetární politiky pomohl prezidentovi, jenž jej jmenoval, napomohl Volcker k tomu, aby Carter ve volbách v listopadu 1980 podlehl Ronaldu Reaganovi.
Praktický význam časové nekonzistence rovněž není tak jasný. Přestože je většina lidí skeptická k vyhlášením centrální banky, mohou centrální bankéři časem dosáhnout důvěryhodnosti tím, že svá slova podpoří činy. V 90. letech Fed dosáhl a udržel nízkou míru inflace navzdory stále přítomnému pokušení využít možnosti krátkodobého snížení nezaměstnanosti na úkor inflace. Tato zkušenost ukazuje, že dosažení nízké inflace si nevyžaduje, aby byl Fed svázán nějakým pravidlem monetární politiky.
Jakýkoli pokus nahradit momentální úvahy pravidlem se musí vypořádat s obtížným úkolem přesně formulovat toto pravidlo. Přes obsáhlý výzkum zabývající se přínosy a náklady různých pravidel nedosáhli ekonomové konsensu v tom, jak by mělo dobré pravidlo znít. Dokud tu nebude tento konsensus, nemá společnost jinou možnost než dát centrálním bankéřům volnost provádět takovou politiku, jakou uznají za vhodnou.
* KRÁTKÝ KVIZ Uveďte příklad pravidla monetární politiky. Proč by vaše pravidlo mohlo být lepší než politika založená na momentálních úvahách? Proč by mohlo být horší?

USNESENÍ: CENTRÁLNÍ BANKA BY MĚLA USILOVAT O NULOVOU INFLACI
Jeden z Deseti principů ekonomie probíraný v kapitole 1 a podrobněji rozvinutý v kapitole 28 říká, že když vláda tiskne příliš mnoho peněz, ceny rostou. Další z Deseti principů ekonomie probíraný v kapitole 1 a podrobněji rozvinutý v kapitole 33 říká, že společnost má v krátkém období vzájemně se vylučující volbu mezi inflací a nezaměstnaností. Dáme-li tyto dva principy dohromady, vyvstane nám politická otázka: jak vysokou inflaci by centrální banka měla tolerovat? Naše třetí debata je o tom, zda je nula tím správým inflačním cílem.

PRO: CENTRÁLNÍ BANKA BY MĚLA USILOVAT O NULOVOU INFLACI
Inflace společnosti nepřináší žádný užitek, ale zatěžuje ji několika druhy reálných nákladů. Jak jsme diskutovali v kapitole 28, rozlišují ekonomové šestero nákladů inflace:
® náklady obnošené obuvi spojené s omezenou držbou peněz
® náklady menu spojené s častějším přizpůsobováním cen
® zvýšená proměnlivost relativních cen
® nezamýšlené změny daňových závazků v důsledku neindexovaných daňových zákonů
® zmatení a nepohodlí plynoucí z měnící se účetní jednotky
® arbitrární přerozdělení bohatství spojené se zaznamenáváním dluhů v dolarech
Někteří ekonomové argumentují, že tyto náklady jsou malé, přinejmenším při mírných tempech inflace jako třeba 3%, jež Spojené státy zažívaly v první polovině 90. let. Jiní ekonomové však tvrdí, že tyto náklady mohou být značné i při mírné inflaci. Navíc není pochyb o tom, že veřejnost inflaci nemá ráda. Když se inflace rozjede, označují ji výzkumy veřejného mínění za nejvážnější problém státu.
Přínosy nulové inflace musejí být samozřejmě porovnávány s náklady jejího dosažení. Snížení inflace si obyčejně vyžádá období vysoké nezaměstnanosti a nízkého výstupu, jak to znázorňuje krátkodobá Phillipsova křivka. Tato dezinflační recese je však pouze dočasná. Jakmile lidé začnou chápat, že politici opravdu usilují o nulovou inflaci, poklesne očekávaná inflace a zlepší se podmínky krátkodobé volby mezi inflací a nezaměstnaností. Jelikož se očekávání přizpůsobují, neexistuje žádn podobná volba v dlouhém období.
Snížení inflace je proto politikou s dočasnými náklady a stálými přínosy. To znamená, že jakmile skončí dezinflační recese, přínosy nulové inflace přetrvají do budoucna. Jestliže nejsou politici krátkozrací, měli by být ochotni vystavit se krátkodobým nákladům s vyhlídkou trvalého přínosu. Přesně takto kalkuloval Paul Volcker na počátku 80. let, kdy snížil inflaci z 10% v roce 1980 zhruba na 4% v roce 1984. Dnes je Volcker považován za hrdinu mezi centrálními bankéři.
Navíc nemusí být náklady snížení inflace tak veliké, jak někteří ekonomové tvrdí. Oznámí-li Fed důvěryhodný závazek dosažení nulové inflace, může přímo ovlivnit inflační očekávání. Taková změna očekávání může zlepšit podmínky krátkodobé volby mezi inflací a nezaměstnaností, což umožní ekonomice dosáhnout nižší inflace při nižších nákladech. Základem této strategie je důvěryhodnost: lidé musí věřit, že Fed opravdu bude provádět ohlášenou politiku. Kongres by mohl v tomto ohledu napomoci tím, že by přijal zákon, jenž by učinil cenovou stabilitu primárním cílem Fedu. Takový zákon by snížil náklady dosažení nulové inflace, aniž by ovlivnil přínosy z ní vyplývající.
Jednou z výhod nulového inflačního cíle je, že nula je pro politiky přirozenějším bodem než kterékoli jiné číslo. Předpokládejme například, že by Fed oznámil, že bude udržovat inflaci na 3%, tedy na úrovni první poloviny 90. let. Držel by se Fed opravdu tohoto tříprocentního cíle? Kdyby neočekávané události vytlačily inflaci na čtyři nebo pět procent, bránilo by mu něco v tom, aby prostě zvýšil svůj inflační cíl? Koneckonců na čísle tři není nic zvláštního. Nula je naopak jedinou mírou inflace, při které může Fed tvrdit, že dosáhl cenové stability a zcela odstranil náklady inflace.

PROTI: CENTRÁLNÍ BANKA BY NEMĚLA USILOVAT O NULOVOU INFLACI
Přestože může být cenová stabilita žádoucí, jsou přínosy nulové inflace v porovnání s mírnou inflací nízké, zatímco náklady dosažení inflace jsou značné. Odhady "obětních" poměrů naznačují, že snížení inflace o jeden procentní bod je třeba vyvážit asi pěti procenty ročního výstupu. Snížení inflace, řekněme, ze čtyř procent na nulu si tedy vyžádá ztrátu dvaceti procent ročního výstupu. Při současné výši hrubého domácího produktu asi 7 biliónů dolarů tyto náklady představují 1,4 biliónu dolarů obětovaného výstupu, což je asi 5000 dolarů na hlavu. Ačkoli lidé nemusejí mít rádi inflaci, není vůbec jasné, že jsou (nebo by měli být) ochotni zaplatit tolik za to, aby se jí zbavili.
Společenské náklady dezinflace jsou dokonce ještě větší než samotná tato suma 5000 dolarů, neboť ztracený důchod není rovnoměrně rozdělen uvnitř celé populace. Když se ekonomika dostane do recese, neklesají všechny příjmy rovnoměrně. Namísto toho se propad agregátního důchodu projeví v koncentrované podobě u zaměstnanců, kteří ztratí práci. A nejzranitelnější skupinou pracujících jsou většinou ti, kteří mají nejméně dovedností a zkušeností. Většina nákladů snižování inflace padá tudíž na ty, kteří si je mohou dovolit platit ze všech nejméně.
Ačkoli vám ekonomové vyjmenují několikero nákladů inflace, neexistuje mezi nimi konsensus v tom, jak jsou tyto náklady významné. Náklady obnošených bot, náklady menu a další náklady, jež ekonomové identifikovali, se nezdají být velké, přinejmenším pro nízké míry inflace. Pravdou je, že veřejnost inflaci nemá ráda, avšak veřejnost může být pomýlena inflační pověrou - názorem, že inflace snižuje životní úroveň. Ekonomové si uvědomují, že životní úroveň závisí na produktivitě práce, nikoli na monetární politice. Jelikož jde inflace nominálních příjmů ruku v ruce s inflací cen, snížení inflace by nezpůsobilo rychlejší růst reálných důchodů.
Navíc mohou politici omezit mnohé náklady inflace, aniž by skutečně snížili inflaci. Mohou odstranit problémy spojené s neindexovanými daňovými náklady tím, že daňovou legislativu přepíší způsobem, který bude zohledňovat důsledky inflace. Mohou také omezit problém arbitrárního přerozdělení bohatství mezi dlužníky a věřiteli v případě neočekávané inflace tím, že emitují indexované vládní obligace, což Clintonova vláda v roce 1997 skutečně udělala. Takové opatření by majitele vládních obligací ochránilo před inflací. Navíc by takovýto příklad mohl ovlivnit soukromé věřitele a dlužníky, aby podepisovali dlužní smlouvy indexované inflací.
Snížení inflace by bylo žádoucí, kdyby nebylo spojeno s žádnými náklady. Někteří ekonomové tvrdí, že je to možné, avšak v praxi se zdá, že je obtížné tento manévr opravdu provést. Sníží-li ekonomiky míru inflace, zažívají téměř vždy období vysoké nezaměstnanosti a snížení výstupu. Je riskantní věřit, že si centrální banky získají důvěryhodnost tak rychle, že budou schopni provést proces dezinflace bezbolestně.
Ve skutečnosti může dezinflační recese zanechat v ekonomice trvalé stopy. Podniky ve všech odvětvích omezují v dobách recese své výdaje do nových závodů a vybavení, což činí z investic nejvolatilnější součást HDP. Dokonce i po skončení recese snižuje menší zásoba kapitálu produktivitu, důchody a životní úroveň pod hladinu, jíž by jinak mohlo být dosaženo. Navíc pracující ztrácejí své cenné dovednosti, stanou-li se během recese nezaměstnanými. Dokonce i poté, co se ekonomika vzpamatuje, je jejich lidský kapitál snížen. Někteří ekonomové argumentují, že vysoká nezaměstnanost v mnoha evropských ekonomikách v uplynulém desetiletí je důsledkem dezinflace 80. let.
Proč by měli politici zatahovat ekonomiku do nákladné a nevýhodné recese jen proto, aby dosáhli nulové inflace, která bude mít pouze skromné přínosy? Ekonom Alan Blinder, jehož Bill Clinton jmenoval zástupcem předsedy Federálního rezervního systému, ve své knize "Tvrdé hlavy, měkká srdce" vášnivě argumentuje proti takovému politickému rozhodnutí:
Náklady, jež s sebou nesou nízké úrovně inflace, jaké měly Spojené státy a další vyspělé země, se zdají být celkem mírné - spíše něco jako nepříjemná chřipka nežli rakovina společnosti…. Jakožto racionální jedinci nepodstupujeme dobrovolně lobotomii, abychom vyléčili chřipku. Jakožto kolektivní společenství ovšem rutinně předepisujeme ekonomický ekvivalent lobotomie (vysokou nezaměstnanost) coby lék proti inflační chřipce.
Blinderův závěr je, že by bylo lépe naučit se žít s mírnou inflací.
* KRÁTKÝ KVIZ Vysvětlete náklady a přínosy snížení inflace na nulu. Které jsou dočasné a které trvalé?

POKRACOVANI (DEBATA 4 a 5)