USNESENÍ: VLÁDA BY MĚLA MÍT VYROVNANÝ ROZPOČET
Zřejmě nejúpornější makroekonomická debata uplynulých let proběhla nad rozpočtovým deficitem federální vlády. Jak si asi vzpomínáte, rozpočtový deficit je rozdíl mezi výdaji a příjmy vlády. Vláda financuje rozpočtový deficit pomocí emise vládního dluhu. Když jsme se v kapitole 25 zabývali finančními trhy, viděli jsme, jak mají rozpočtové deficity dopad na úspory, investice a úrokové míry. Jak velkým problémem ale rozpočtové deficity jsou? Naše čtvrtá debata je o tom, zda by tvůrci fiskální politiky měli považovat vyrovnání státního rozpočtu za vysoce prioritní.

PRO: VLÁDA BY MĚLA MÍT VYROVNANÝ ROZPOČET
Od počátku 80. let utrácela americká vláda podstatně více než peněz, než získávala z daní. Kvůli těmto rozpočtovým deficitům vzrostl dluh federální vlády mezi lety 1980 a 1995 ze 710 miliard na 3,6 biliónů dolarů. Vydělíme-li dnešní dluh počtem obyvatel, zjistíme, že podíl každého jednotlivce na státním dluhu činí asi 14000 dolarů.
Přímým důsledkem vládního dluhu je uvalení břemene na budoucí generace daňových poplatníků. Až dojde na splácení těchto dluhů včetně narostlých úroků, budou budoucí daňoví poplatníci čelit obtížné volbě. Aby získali zdroje použitelné k zaplacení dluhu a narostlého úroku, mohou platit vyšší daně nebo se mohou spokojit s menšími vládními výdaji nebo obojí. Anebo mohou okamžik zúčtování odložit tím, že se vláda zadluží ještě více, aby si vypůjčila prostředky na zaplacení starého dluhu a úroků z něj. V podstatě se dá říci, že pracuje-li vláda s rozpočtovým deficitem, umožňuje tak současným daňovým poplatníkům přesunout účet za některé vládní výdaje na budoucí daňové poplatníky. Dědictví tak velkého dluhu nemůže způsobit nic jiného, než snížení životní úrovně budoucích generací.
Krom tohoto přímého důsledku mají rozpočtové deficity i různé makroekonomické dopady. Jelikož rozpočtové deficity představují záporné veřejné úspory, snižují tak celkové úspory (součet soukromých a veřejných úspor). Snížení celkových úspor způsobuje růst reálných úrokových měr a pokles investic. Nižší investice vedou časem ke zmenšení zásoby kapitálu. Nízká zásoba kapitálu snižuje produktivitu práce, reálné mzdy a výrobu zboží a služeb celé ekonomiky. Zvýší-li tudíž vláda svůj dluh, ocitají se budoucí generace v ekonomice mající jak nižší důchod, tak vyšší daně.
Existují nicméně situace, v nichž je vytvoření rozpočtového deficitu ospravedlnitelné. Historicky nejběžnější příčinou zvýšení vládního dluhu je válka. Jestliže vojenský konflikt dočasně zvýší vládní výdaje, je rozumné financovat tyto zvláštní výdaje půjčkou. Jinak by během války muselo docházet ke strmému růstu daní. Tak vysoké míry zdanění by výrazně deformovaly pobídky ovlivňující chování těch, jež jsou zdaněni, což by vedlo k vysokým ztrátám mrtvé váhy. Navíc by tak vysoké daně nebyly spravedlivé vůči současné generaci daňových poplatníků, která již přinesla oběť samotného vedení války.
Podobně je rozumné připustit rozpočtový deficit během dočasného poklesu hospodářské aktivity. Prochází-li ekonomika recesí, klesají automaticky vládní příjmy z daní, neboť daň z příjmu právnických i fyzických osob je odváděna z příslušných úrovní důchodů, které v recesi klesají. Kdyby se vláda snažila během recese vyrovnat rozpočet, musela by v tomto období vysoké nezaměstnanosti zvýšit daně nebo omezit výdaje. Taková politika by vedla ke snížení agregátní poptávky právě v době, kdy je třeba agregátní poptávku stimulovat. Konečným důsledkem by proto bylo zvýšení rozsahu kolísání ekonomiky.
Nedávné rozpočtové deficity ovšem nemohou být ospravedlněny poukazem na válku nebo recesi. Od počátku 80. let se Spojeným státům vyhýbají vážné vojenské konflikty i vážné poklesy ekonomiky. Přesto však vláda opakovaně vytváří rozpočtový deficit, a to hlavně proto, že pro prezidenta i pro Konges je jednodušší zvýšit výdaje než zvýšit daně. Výsledkem je, že podíl státní dluhu v poměru k ročnímu hrubému domácímu produktu vzrostl z 26% v roce 1980 na 51% v roce 1995. Nalézt jakékoli zdůvodnění této politiky není snadné. Ačkoli není nutné, aby se vláda zavázala k vyrovnanému rozpočtu jednou provždy, měl by být vyrovnaný rozpočet normálním stavem. Kdyby vláda Spojených států fungovala od počátku 80. let s vyrovnaným rozpočtem, vstupovali by dnešní absolventi škol do ekonomiky, která by slibovala větší hospodářskou prosperitu.

PROTI: VLÁDA NEMUSÍ MÍT VYROVNANÝ ROZPOČET
Problém rozpočtového deficitu se často zveličuje. Přestože státní dluh skutečně představuje pro mladší generace daňové břemeno, není toto břemeno nijak veliké v porovnání s průměrným celoživotním důchodem každého jednotlivce. Dluh federální vlády Spojených států činí asi 14000 dolarů. Člověk, jenž pracuje 40 let a dostává 25000 dolarů za rok si během svého života vydělá milión dolarů. Jeho podíl na státním dluhu tak představuje méně než 2% jeho celoživotních zdrojů.
Krom toho je zavádějící dívat se na důsledky rozpočtového deficitu izolovaně. Rozpočtový deficit je jen jedním prvkem širokého spektra možností, mezi nimiž vláda volí jak vybrat a utratit peníze. Tímto rozhodováním o fiskální politice ovlivňují její tvůrci mnoha způsoby různé generace daňových poplatníků. O rozpočtovém deficitu by se mělo uvažovat spolu s těmito dalšími aspekty fiskální politiku.
Předpokládejme například, že vláda sníží rozpočtový deficit tak, že omezí výdaje do vzdělání. Znamená takováto změna politiky, že na tom mladá generace bude lépe? Až vstoupí do produktivního věku, bude státní dluh menší, což znamená nižší daňové zatížení. Jelikož jsou však hůře vzděláni, jejich produktivita a tím i důchod budou nižší. Mnoho odhadů ukazuje, že výnosy ze vzdělání (nárůst pracovníkovy mzdy plynoucí z dodatečného roku ve škole) jsou dost velké. Omezení rozpočtového deficitu zkrácením výdajů do vzdělání by mohlo při zvážení všech aspektů způsobit, že na tom budoucí generace budou hůře.
Jednostrané zaměření na rozpočtový deficit je rovněž nebezpečné z toho důvodu, že odpoutává pozornost od různých dalších druhů politiky, jež přerozdělují bohatství mezi generacemi. V 60. a 70. letech například federální vláda Spojených států zlepšila sociální zabezpečení důchodců. Tyto zvýšené výdaje financovala pomocí vyšších daní z příjmu, placených lidmi v produktivním věku. Tato politika přerozdělila důchod od mladších generací směrem ke starším, aniž by se dotkla rozpočtového deficitu. Rozpočtový deficit je tudíž pouze malou částí širší debaty o tom, jak politika vlády ovlivňuje blahobyt různých generací.
Do jisté míry mohou být nepříznivé důsledky rozpočtových deficitů vlády vyrovnány zodpovědnými rodiči myslícími na budoucnost svých dětí. Předpokládejme, že si rodiče dělají starosti s dopady státního dluhu na své děti. Tito rodiče mohou zmíněné dopady neutralizovat jednoduše tím, že budou šetřit a zanechají větší dědictví. To by posílilo schopnost dětí nést břemeno budoucích daní. Někteří ekonomové tvrdí, že lidé se takovým způsobem skutečně chovají. Kdyby to byla pravda, vyvážily by vyšší soukromé úspory rodičů záporné úspory vládních deficitů a deficity by tak na ekonomiku neměly vliv. (Jak bylo řečeno v kapitole 25, tato teorie se nazývá ricardovská ekvivalence.) Většina ekonomů pochybuje, že by rodiče byli tak prozíraví a zodpovědnění, ale někteří lidé se tímto způsobem opravdu chovají a každý se tak chovat může. Deficity poskytují lidem možnost spotřebovávat na úkor svých dětí, avšak nevyžadují po nich, aby tak činili. Kdyby byl státní dluh pro budoucí generace opravdu tak velkým problémem, někteří rodiče by jej pomáhali řešit.
Kritici rozpočtových deficitů někdy prohlašují, že růst státního dluhu nemůže pokračovat neustále; ve skutečnosti však může. Stejně tak jako banka, hodnotící žádost o půjčku, porovnává zadlužení dotyčného žadatele s jeho příjmy, měli bychom i my posuzovat břemeno státního dluhu ve vztahu k velikosti státního důchodu. Růst obyvatelstva a technologický pokrok způsobují, že celkový důchod ekonomiky Spojených států neustále roste. Výsledkem je, že schopnost státu splácet úroky ze státního dluhu rovněž neustále roste. Dokud bude státní dluh růst pomaleji než celkový důchod, neexistuje nic, co by zabránilo tomu, aby státní dluh rostl neustále.
Několik čísel nám pomůže vidět rozpočtový deficit v širším kontextu. Reálný výstup americké ekonomiky roste v průměru asi o 3% ročně. Je-li míra inflace 4% ročně, pak nominální důchod roste tempem 7% ročně. Státní dluh může proto růst o 7% ročně, aniž by se zvýšil poměr dluhu k celkovému důchodu. V roce 1995 činil dluh federální vlády 3603 miliard dolarů; 7% z této částky je 252 miliard dolarů. Dokud bude deficit federálního rozpočtu menší než 252 miliard dolarů (jak tomu v posledních letech bylo), je fiskální politika udržitelná. Nikdy nenastane žádný den zúčtování, jenž by si vynutil zlikvidování rozpočtových deficitů nebo kolaps ekonomiky.
* KRÁTKÝ KVIZ Vysvětlete, jak rozpočtový deficit zhoršuje postavení budoucích generací. Vysvětlete, jak by mohlo snížení deficitu zhoršit postavení budoucích generací.

USNESENÍ: DAŇOVÉ ZÁKONY BY SE MĚLY NOVELIZOVAT TAK, ABY MOTIVOVALY KE SPOŘENÍ
Životní úroveň národa závisí na jeho schopnosti vyrábět zboží a služby. To byl jeden z deseti principů ekonomie z kapitoly 1. Jak jsme viděli v kapitole 24, produktivní schopnosti národa jsou dále určeny z velké míry tím, kolik ušetří a investuje do budoucna. Naše pátá debata je o tom, zda by politici měli novelizovat daňové zákony tak, aby motivovaly k větším úsporám a investicím.

PRO: DAŇOVÉ ZÁKONY BY SE MĚLY NOVELIZOVAT TAK, ABY MOTIVOVALY KE SPOŘENÍ
Míra úspor je klíčovým určujícím faktorem dlouhodobé hospodářské prosperity národa. Když je míra úspor vyšší, je k dispozici více zdrojů na investice do nových podniků a vybavení. Větší zásoba podniků a vybavení zase zvyšuje produktivitu práce, mzdy a další příjmy. Není proto žádným překvapením, že mezinárodní srovnání ukazují silnou korelaci mezi mírou úspor a mírou ekonomického blahobytu.
Další z deseti principů ekonomie v kapitole 1 říká, že lidé reagují na podněty. Toto pravidlo by mělo být platit i při rozhodování lidí o výši jejich úspor. Pokud zákony činí spoření přitažlivým, budou lidé spořit větší část svých příjmů a vyšší úspory povedou k větší prosperitě v budoucnu.
Daňový systém Spojených států bohužel výnosy z úspor výrazně zdaňuje, čímž od spoření odrazuje. Vezměme si například pětadvacetiletého dělníka, který ze svého příjmu ušetří 1000 dolarů, aby měl ve svých 70 letech příjemnější důchod. Koupí-li si obligaci, která vyplácí úrok 10%, stane se po 45 letech (v případě neexistence daní z úroků) z jeho 1000 dolarů 72900 dolarů. Předpokládejme však, že mezní míra zdanění úroků u něj činí 40%, což je typická míra pro většinu pracujících poté, co se sečtou federální a státní daně z příjmů. V takovém případě dosahuje jeho úroková míra po zdanění pouze 6% a z 1000 dolarů se po 45 letech stane pouze 13800 dolarů. To znamená, že v průběhu tak dlouhého časového období mu zdanění úroků sníží přínosy z uspořených 1000 dolarů ze 72 900 dolarů na 13 800 dolarů, čili o nějakých 80%.
Daňové zákony dále odrazují od spoření dvojnásobným zdaňováním některých forem kapitálu. Předpokládejme, že člověk použije část svých úspor na zakoupení firemních akcií. Má-li firma zisk ze svých kapitálových investic, zaplatí nejprve daň z tohoto zisku formou daně z příjmu právnických osob. Jestliže firma vyplatí zbylý zisk akcionářům formou dividend, zaplatí akcionáři podruhé daň z tohoto příjmu jakožto daň z příjmu fyzických osob. Toto dvojí zdanění podstatně omezuje akcionářův výnos a snižuje tak motivaci ke spoření.
Daňové zákony rovněž odrazují od spoření v případě, že chce člověk raději přenechat nahromaděné bohatství svým dětem (nebo komukoli jinému), než aby jej spotřeboval během svého života. Z dědické daně je vyňato prvních 600000 dolarů, jež po sobě člověk zanechá, avšak částky přesahující tuto úroveň jsou zdaňovány sazbami, které dosahují až 55%. Starost o celkovou míru úspor je do značné míry motivována touhou zajistit hospodářskou prosperitu budoucích generací. Je proto podivné, že daňové zákony odrazují od nejpřímějšího způsobu, jakým může jedna generace pomoci generaci příští.
Kromě daňové legislativy snižuje motivaci domácností spořit i mnoho dalších institucí. Některé státní dávky, jako například sociální a zdravotní pojištění jsou podmíněny majetkovými poměry. To znamená, že tyto dávky jsou sníženy těm, kdo byli v minulosti dostatečně opatrní a ušetřili část svých příjmů. Vysoké školy poskytují stipendia v závislosti na bohatství studentů a jejich rodičů. Takový postup funguje jako daň z bohatství a jako takový odrazuje studenty a rodiče od spoření.
Existují mnohé způsoby, jimiž by daňová legislativa mohl motivovat ke spoření a alespoň tak snížit odrazující faktory, jimž jsou dnes domácnosti vystaveny. Daňové zákony již poskytují jisté výhody některým typům penzijního spoření. Uloží-li si například daňový poplatník nějaké prostředky na tzv. individuální penzijní účet (Individual Retirement Account), nejsou tyto prostředky včetně úroků, jež nesou, zdaňovány až do doby, kdy jsou při odchodu do důchodu vybrány. Podobné daňové zvýhodnění dávají daňové zákony penzijním účtům, jež jsou známy pod jinými jmény, jako například 401(k), 403(b) či Keogh, a také programům zaměstnaneckých podílů na zisku. Existují však i omezení stanovující, kdo se smí účastnit těchto programů, a pro ty, kteří se účastnit mohou, platí limity na maximální možnou výši prostředků, jež mohou být na těchto účtech uloženy. Jelikož je navíc sankcionováno předčasné vybrání prostředků, neposkytují tyto penzijní programy dostatenou motivaci k jiným typům spoření, jako například na koupi domu nebo k zaplacení školného. Prvním krokem k větší podpoře spoření by bylo rozšíření spektra takovýchto daňově zvýhodněných úsporných účtů, jež by domácnosti mohly používat.
Důslednějším přístupem by pak bylo zcela nové promyšlení základny, kterou vláda používá k získávání příjmů. Základním stavebním kamenem amerického daňového systému je daň z příjmu. Vydělaný dolar je zdaněn stejně, ať je utracen nebo uspořen. Alternativou obhajovanou mnoha ekonomy je spotřební daň. V režimu spotřební daně platí domácnosti daně pouze na základě toho, co utratí. Příjmy, které jsou uspořeny, jsou od daní osvobozeny do té doby, dokud nejsou později úspory vybrány a použity k nákupu spotřebního zboží. V zásadě dovoluje spotřební daň uložit automaticky veškeré úspory na daňově zvýhodněné účty, ne nepodobné dnešním individuálním penzijním účtům. Záměna zdaňování příjmů za zdaňování spotřeby by výrazně zvýšila motivaci ke spoření.

PROTI: DAŇOVÉ ZÁKONY BY SE NEMĚLY NOVELIZOVAT TAK, ABY MOTIVOVALY KE SPOŘENÍ
Jakkoli může být zvýšení úspor žádoucí, není jediným cílem daňové politiky. Její tvůrci musejí rovněž zajistit spravedlivé rozdělení daňové zátěže. Problémem návrhů na zvýšení motivace ke spoření je, že zvyšuje daňové břemeno těch, kdo si jej mohou dovolit platit nejméně.
Nepopiratelným faktem je, že domácnosti s vysokým příjmem uspoří vyšší podíl svých příjmů než domácnosti s nízkým příjmem. Důsledkem je, že jakákoli změna daní, která zvýhodní spoření, bude zvýhodňovat i lidi s vysokým příjmem. Takové programy, jakými jsou například daňově zvýhodněné penzijní účty, mohou vypadat přitažlivě, vedou však k méně rovnostářské společnosti. Snížením daňového břemene bohatých, kteří mohou využívat těchto účtů, nutí takové programy vládu, aby zvýšila daňové břemeno chudých.
Navíc není jasné, zda jsou daňové politiky, zaměřené na povzbuzení spoření, při dosahování svého cíle úspěšné. Mnohé studie zjistily, že úspory jsou relativně neelastické - tedy, že velikost úspor není příliš citlivá na míru výnosu z nich plynoucí. Je-li tomu skutečně tak, pak daňová opatření, která zvyšují reálný výnos snížením daní z kapitálových příjmů, pouze dále obohatí již dnes bohaté, aniž by je přiměla k vyšším úsporám.
Z hlediska ekonomické teorie není jasné, zda by vyšší výnosová míra zvýšila úspory. Výsledek závisí na relativní velikosti dvou protichůdných důsledků, jimž říkáme substituční efekt a důchodový efekt. Na jedné straně vyšší výnosová míra zvýší klady spoření, neboť každý dnes uspořený dolar znamená více spotřeby v budoucnu. Tento substituční efekt působí ve směru zvyšování úspor. Na straně druhé vyšší výnosová míra sníží potřebu spořit, neboť jakékoli cílové úrovně spotřeby v budoucnu dosáhne domácnost při nižší míře spoření. Tento důchodový efekt působí ve směru snižování úspor. V případě, že se substituční a důchodový efekt vzájemně vyruší - jak některé studie naznačují - pak se úspory nezmění, ani když nižší zdanění kapitálových výnosů zvýší výnosovou míru.
Existují i další způsoby, jak zvýšit celkovou míru úspor v ekonomice, než jsou daňové úlevy pro bohaté. Celková míra úspor je součtem soukromých a veřejných úspor. Namísto pokusů o změnu daňové legislativy, jež by motivovala k vyšším soukromým úsporám, mohou politici jednoduše zvýšit veřejné úspory snížením rozpočtového deficitu. Snížení rozpočtového deficitu, třeba pomocí vyšších daní pro bohaté, představuje přímou cestu k vyšší celkové míře úspor a tím i větší prosperitě budoucích generací.
Jakmile skutečně vezmeme do úvahy veřejné úspory, zdá se, že daňové stimuly na podporu spoření mohou mít opačné nezamýšlené důsledky. Daňové změny, které sníží zdanění kapitálových výnosů, sníží i příjmy státního rozpočtu a zvýší tak rozpočtový deficit. Aby takováto změna daňové legislativy zvýšila celkovou míru úspor, musela by zvýšit soukromé úspory o více, než o kolik se zvýší rozpočtový deficit. Pokud tomu tak není, může někdy takzvaná motivace ke spoření celý problém jen zhoršit.
* KRÁTKÝ KVIZ Uveďte tři příklady toho, jak naše společnost odrazuje od spoření. Jaké jsou nevýhody odstranění těchto demotivujících faktorů.

ZÁVĚR
V této kapitole jsme si probrali pět makroekonomických debat. Každá z nich začala kontroverzním tvrzením, po němž následovaly argumenty pro a proti. Připadá-li vám obtížné postavit se v těchto debatách na jednu ze stran, tak vás možná trochu utěší, že nejste sami. Studium ekonomie vám někdy opravdu neusnadní výběr mezi politickými alternativami. Ve skutečnosti vám jej dokonce může ztížit tím, že vám objasní nevyhnutelnost volby mezi vzájemně se vylučujícími cíli, před kterou tvůrci politiky stojí.
Obtížné volby by se však neměly tvářit, že obtížné nejsou. Slyšíte-li politiky či komentátory, navrhující něco, co vypadá příliš jednoduše, než aby to mohla být pravda, pak to zřejmě pravda nebude. Jestliže vyvolávají dojem, že vám nabízejí oběd zdarma, měli byste se shánět po skryté cenovce. Zřídkakdy, pokud vůbec někdy, se setkáte s politikou, která by přinášela výhody a nebyla přitom spojena s žádnými náklady. Studium ekonomie by vás mělo učinit lepšími účastníky celonárodních debat právě v tom, že vám napomůže prohlédnout mlhu rétoriky, jež je tak běžným jevem v politických rozpravách.

Shrnutí
® Obhájci aktivní monetární a fiskální politiky připisují ekonomice inherentní nestabilitu a věří, že politika může řídit agregátní poptávku tak, aby působila ve směru vyrovnávání této nestability. Kritici aktivní monetární a fiskální politiky zdůrazňují, že politika působí na ekonomiku se zpožděním a že naše schopnost předvídat budoucí ekonomické stavy je dost špatná. Výsledkem je, že pokusy stabilizovat ekonomiku mohou skončit její destabilizací.
® Obhájci pravidel pro monetární politiku tvrdí, že politika rozhodování podle momentálního uvážení může být být poznamenána neschopností, zneužitím moci a časovou nekonzistencí. Kritici monetární politiky prováděné podle pravidel tvrdí, že rozhodování podle momentálního uvážení pružněji reaguje na měnící se ekonomické okolnosti.
® Obhájci nulového inflačního cíle zdůrazňují, že inflace s sebou nese mnohé náklady a jen málo - pokud vůbec nějaké - přínosy. Navíc jsou náklady na odstranění inflace (propad výstupu a zaměstnanosti) pouze dočasné. A dokonce i tyto náklady mohou být sníženy, jestliže centrální banka vyhlásí důvěryhodný plán snížení inflace. Kritici nulového inflačního cíle tvrdí, že mírná inflace zatíží společnost pouze malými náklady, zatímco recese nutná ke snížení inflace je dost nákladná.
® Obhájci vyrovnaného státního rozpočtu tvrdí, že rozpočtový deficit uvaluje na budoucí generace neospravedlnitelné břemeno, protože zvyšuje jejich daně a snižuje tak jejich příjmy. Kritici vyrovnaného státního rozpočtu tvrdí, že deficit je pouze malou částí fiskální politiky. Jednostranně zaměřená starost o rozpočtový deficit může zastřít mnohé způsoby (včetně různých výdajových programů), jimiž politika ovlivňuje jednotlivé generace.
® Obhájci daňových stimulů ke spoření poukazují na to, že naše společnost mnoha způsoby odrazuje od spoření. (Jde například o zdaňování kapitálových výnosů a omezování sociálních dávek těm, kteří nahromadili bohatství.) Prosazují proto novelizaci daňových zákonů tak, aby motivovaly ke spoření; třeba tak, že by se přešlo z daní z příjmu na daně spotřební. Kritici daňových stimulů ke spoření tvrdí, že mnohé navrhované změny na podporu spoření by v první řadě pomohly bohatým, kteří daňové úlevy nepotřebují. Tvrdí také, že by tyto změny zřejmě měly jen malý dopad na výši soukromých úspor. Zvýšení veřejných úspor odstraněním deficitu státního rozpočtu by bylo přímočařejším a spravedlivějším způsobem, jak zvýšit celkové úspory v ekonomice.

Otázky k zopakování
1. Co způsobuje zpoždění dopadů monetární a fiskální politiky na agregátní poptávku? Jaké jsou důsledky těchto zpoždění pro debatu o aktivní versus pasivní politice?
2. Co může vést centrálního bankéře k tomu, aby vyvolal politický hospodářský cyklus? Co lze z politického hospodářského cyklu vyvodit pro debatu o pravidlech pro monetární politiku?
3. Vysvětlete, jak může důvěryhodnost ovlivnit náklady snížení inflace.
4. Proč jsou někteří ekonomové proti nulovému inflačnímu cíli?
5. Vysvětlete dva způsoby, jimiž může deficit státního rozpočtu uškodit budoucím pracujícím.
6. V kterých dvou situacích lze ospravedlnit rozpočtový deficit?
7. Uveďte dva příklady, jak může vládat uškodit mladším generacím, i když sníží státní dluh, který tyto generace zdědí.
8. Někteří ekonomové říkají, že vláda může nepřetržitě pokračovat ve vytváření rozpočtového deficitu. Jak je to možné?
9. Některé výnosy z kapitálu jsou zdaněny dvakrát. Vysvětlete.
10. Uveďte příklad (jiný než je daňová politika) toho, jak naše společnost odrazuje od spoření.
11. Jaké nepříznivé dopady mohou mít daňové stimuly k vyššímu spoření?

Problémy a aplikace
1. V této kapitole byl zmíněn názor, že ekonomika, podobně jako lidské tělo, má "přirozené regenerativní schopnosti".
a. Pomocí diagramu AS-AD ilustrujte krátkodobý efekt propadu agregátní poptávky. Co se stane s celkovým výstupem, důchodem a zaměstnaností?
b. Co se stane s ekonomikou v průběhu času v případě, že že vláda nepřistoupí ke stabilizační politice? Ilustrujte to na vašem diagramu. Nastane toto přizpůsobení během měsíců nebo let?
c. Vzpamatuje se ekonomika sama? Jak rychle regenerativní schopnosti působí?
2. Politici, kteří chtějí ekonomiku stabilizovat, se musejí rozhodnout, nakolik změní peněžní nabídku, vládní výdaje či daně. Proč je pro ně obtížné vybrat adekvátní sílu svých opatření?
3. Předpokládejme, že se lidé náhle rozhodnou držet větší peněžní zůstatky.
a. Jaký by byl dopad této změny na ekonomiku, kdyby se Federální rezervní systém řídil pravidlem zvyšovat nabídku peněz o 3% ročně? Ilustrujte svou odpověď pomocí diagramu peněžního trhu a AS-AD diagramu.
b. Jaký by byl dopad této změny na ekonomiku, kdyby se Fed řídil pravidlem zvyšovat nabídku peněz o 3% ročně plus jeden procentní bod za každý procentní bod, o který nezaměstnanost vzroste nad svou normální úroveň? Ilustrujte svou odpověď.
c. Které ze zmíněných pravidel lépe stabilizuje ekonomiku? Pomohlo by nechat Fed reagovat na předpovídanou nezaměstnanost namísto nezaměstnanosti současné? Vysvětlete.
4. Problém časové nekonzistence se týká jak fiskální tak monetární politiky. Předpokládejme, že vláda vyhlásila snížení daní z příjmů z kapitálových investic (např. nových továren).
a. Jak by rozhodnutí vlády zapůsobilo na úroveň investic, kdyby investoři věřili, že daně z kapitálu zůstanou nízké?
b. Má vláda poté, co investoři zareagovali na ohlášené snížení daní, nějaký motiv k tomu, aby na oznámenou politiku rezignovala? Vysvětlete.
c. S ohledem na vaši odpověď na otázku (b), myslíte si, že investoři uvěří vyhlášení vlády? Co může vláda udělat, aby zvýšila důvěryhodnost oznámené změny politiky?
d. Vysvětlete, proč je tato situace podobná problému časové nekonzistence, jemuž čelí tvůrci monetární politiky.
5. Kapitola 2 vysvětluje rozdíl mezi pozitivní a normativní analýzou. Které oblasti nesouhlasu v debatě o tom, zda by centrální banka měla sledovat cíl nulové inflace, obsahují pozitivní tvrzení a které obsahují normativní soudy?
6. Proč jsou přínosy snížení inflace trvalé a proč jsou náklady tohoto snížení dočasné? Proč jsou náklady zvýšení inflace trvalé a proč jsou přínosy tohoto zvýšení dočasné? Při odpovědi použijte diagram Phillipsovy křivky.
7. Vysvětlete, proč každý z následujících druhů politiky přerozděluje příjmy mezi generacemi. Probíhá toto přerozdělení směrem od mladých ke starým nebo naopak?
a. zvýšení rozpočtového deficitu
b. štědřejší dotace půjček na vzdělání
c. větší investice do dálnic a mostů
d. inflační indexování dávek sociálního zabezpečení
8. Výzkumy veřejného mínění ukazují, že lidé jsou proti rozpočtovým deficitům, ovšem stejní lidé volí poslance, kteří stejně schvalují výrazně deficitní rozpočty. Proč může být odpor proti deficitu silnější v deklarovaných principech než v praxi?
9. V této kapitole se říká, že rozpočtové deficity snižují příjmy budoucích generací, ale mohou podořit výstup a příjmy během recese. Vysvětlete, jak mohou být obě tato tvrzení pravdivá.
10. V této kapitole se říká, že daňové reformy, jež motivují ke spoření, mají tendenci zvýhodňovat lidi s vysokými příjmy. Co by mohla vláda učinit současně se snížením daní z kapitálových výnosů, aby zabránila přerozdělení příjmů?
11. Jaká je zásadní volba vzájemně se vylučujících alternativ, před kterou společnost stojí, rozhodne-li se více uspořit?
12. Předpokládejme, že vláda snížila míru zdanění příjmů z úspor.
a. Kdo by měl přímé výhody z tohoto snížení daní?
b. Co by se časem stalo se zásobou kapitálu? Co by se stalo s kapitálem připadajícím na každého pracovníka? Co by se stalo s produktivitou? Co by se stalo se mzdami?
c. Ve světle vašich odpovědí na otázku (b), kdo by mohl mít výhody z takového snížení daní v dlouhém období?
13. Pro některé z politických debat probíraných v této kapitole platí, že náklady jistých rozhodnutí nesou převážně úzké skupiny obyvatelstva.
a. Uveďte několik příkladů a vysvětlete, proč jsou náklady rozloženy nerovnoměrně.
b. Jak toto nerovnoměrné rozložení nákladů ovlivňuje váš názor v příslušných debatách?

ZACATEK (DEBATA 1-3)