VRBA
Vrba bílá (Salix alba L.)
Vrby se vyznačují velikou proměnlivostí tvarů a je jich mnoho
druhů. Vrba bílá, křehká, popelavá, košařská, smuteční a řada
dalších - u nás v Čechách jich je asi 18 a na celém světě 200
druhů. Jejich květy - kočičky (nejkrásnější najdeme na vrbě jívě)
- patří bezesporu k prvním poslům jara. Staří Čechové věřili
v zázračnou moc kočiček, a proto se s nimi setkáme v řadě pověr
a legend. Na Květnou neděli bylo zvykem nosit věnečky z kočiček do
kostela k posvěcení, aby pak po celý rok visely pod svatým obrázkem
nebo nad dveřmi pro štěstí. Na Velikonoce se zapichovaly co
nejdelší vrbové pruty do země v polích, aby obilí narostlo taky tak
vysoké a aby jej kroupy nepotloukly. Spolu s pruty lísky a chvojím
se z vrbového proutí splétaly mohutné berany a dodnes se z nich
o Velikonocích splétají pomlázky jako symbol nového jara. U Slovanů
bývaly vrby nejoblíbenějším stromem po lípě, a proto nemohly chybět
ani v lidových písničkách a pohádkách. Sedávali na nich vodníci
a na březích potůčků mezi vrbičkami tančily vodní víly, aby lákaly
důvěřivé mládence. Všechny části vrby chránily před zlem
- zaříkáváním na vrbové dřevo se odvrací působení špatných
myšlenek. Je to naše dobře známé zaklepat na dřevo. Čarodějnická
košťata se svazovala vrbovým proutím. A na Štědrý den o vánocích se
pomocí vrby věštilo i na lásku. Bylo to jednoduché - do vrbiček se
prostě házely boty. Komu se bota ve větvích alespoň jedenkrát
zachytila, znamenalo to dobrou zprávu - svatba bude! Vrby najdeme
především u vody nebo alespoň tam, kde je dostatek vlhka. Protože
mají hodně kořenů, dobře zpevňují břehy a náspy. Bývaly vždy
hledaným stromem pro košíkáře, protože se z nich dobře pletlo
košíkářské zboží. (Používají se však také pruty lísky a lípy.)
U nás je nejběžnější vrba bílá, která je odolná proti exhalacím
(J. Hadač, D. G. Hessayon), a to je dnes vlastnost k nezaplacení.
Ale i mnoho dalších druhů a odrůd odolává městskému a prům. prostředí.
Že jsou vrby opravdu odolné, dokazuje i to, že se otisky vrbových
listů našly v usazeninách oligocénu, což jsou starší třetihory.
Jako léčivá droga se sbírá vrbová kůra. Vrbové nebo olšové listí
si pocestní dávali do bot, které je tlačily a bolestivě dřely. Ve
středověku bývaly receptury všelijaké, a tak se od Mathioliho
dovídáme, že mozoly, kuří oka a bradavice se odstraňovaly pomocí
obkládků z popelu vrbové kůry smíchaného s octem.
Naši předkové byli tak přesvědčeni o chladivé síle vrby, že při
horečkách rozhazovali vrbové listí kolem postele, aby ochlazovalo
vzduch. V parném létě rádi sedávali pod vrbičkami, protože je
chladily a chránily tak před úpalem. Ale to děláme dodnes.
Vrba obsahuje salyciláty, proto ji používáme jako přírodní acyl-
pyrin - jako antipyretikum, antiflogistikum, analgetikum aj.
Některé ryby, např. pstruzi, zejména pokud jsou nemocní olizují
větvičky vrby ponořené do vody.

Kosmetika
Odvarem vrbové kůry se oplachují umyté vlasy, protože dobře
působí proti lupům. Vhodné je i omývání mastné a nečisté pleti
s rozšířenými póry a vřídky. Odvar působí proti plísním a houbám,
takže je dobrým pomocníkem při kožních chorobách.

Vrba jíva (vŕba rakyta, Salix caprea L.)
Keř nebo strom dorůstající až do výšky 10 m. Kůru má hladkou,
zelenošedou až šedou, jen v dolní části přechází do tmavší, podélně
rozpraskané borky. Patří mezi eurázijské druhy. Rozšířena je téměř
po celé Evropě a v mírné Azii, jižně po severní Čínu, Koreu a
Japonsko. Raste ve vlhkých, světlejších listnatých i jehličnatých
lesích, na pasekách, vlhkých loukách, na stráních, ba i na skalách,
při březích potoků, řek, v příkopech a na rašeliništích. Jako
sluncemilná dřevina je stálým členem společenstev pastvin, porostů
mýtin a okrajů, kde se mísí s břízou a některými keři. V podstatě
je skromnou dřevinou, takže se uchytí i na suché či jílovité půdě,
na vápencových podkladech i sutinách. Charakterizuje humusovité,
dobře provzdušněné lesní půdy. Má velmi rychlý růst a po vysekání
či vykácení se velmi rychle obnovuje. Chrání a zlepšuje půdu. Na
pasekách chrání citlivé dřeviny před mrazy. Z porostů mizí
zpravidla do 20 let. Její dřevo má jen velmi malou technickou
hodnotu a upotřebení. Větve s jehnědami jsou používány na dekorační
účely. Listy spásají ovce, kozy a dobytek. Kůru v zimně ohryzává
zvěř, proutky spásají bobři.

Vrba křehká (vŕba krehká, Salix fragilis L.)
Strom s kulovitou korunou dorůstající výšky 10 - 15 (23) m. Je
eurázijským druhem rozšířeným po celé Evropě, Kavkaze, v Přední
Ázii a na Sibiři. Na některých místech Evropy je zasoupena jen v
podobě kříženců (se Salix alba L. a Salix pentandra L.) Vyžaduje
vlhké, na minerální látky bohaté říční záplavy s vysokou hladinou
spodní vody. Vyhledává stanoviště vzdálená od agradačního valu
řeky. Má měkké dřevo, stejně hodnotné jako topolové. Kůra obsahuje
5 - 12% taninu, používá se na výrobu třísla. Pro vysokou
zakořeňovací schopnost řízků je používaná na upevňovací výsadbu
svahů, strží, břehů apod.