Projekty pro Českou televizi
	Úvodní stránka Clanky Kontakty Portal ZVONU Politické linky Zpravodajské linky PRESSKARTEL AUDIOVIZE POKRACOVANI PROJEKTU		Uveřejnění celého projektu Jakuba Puchalského Rada České televize stanovila jako podmínku výběrového řízení na funkci generálního ředitele České televize uveřejnění projektu vítězného kandidáta. Projekt Mgr. Jakuba Puchalského obsahoval i některé názory či návrhy týkající se kroků v personální a organizační oblasti. Proto Rada ČT souhlasila s žádostí nového generálního ředitele, že bude nejprve uveřejněn podstatný výběr z tohoto projektu - bez částí, jejichž prezentace by mohla komplikovat počáteční fáze funkčního období nového ředitele. Jelikož již tyto důvody pominuly a současně prokazatelně trvá zájem o uveřejnění celého projektu, vydává Rada ČT tento projekt v plném znění jako přílohu svého zápisu. Rada ČT současně upozorňuje, že za směrodatnou vizi dalšího vývoje České televize považuje materiál "Česká televize na prahu třetího tisíciletí", který sice z původního projektu vychází, ale zahrnuje v sobě již výrazně hlubší znalost konkrétních podmínek fungování ČT. 3. listopadu 1999 Rada České televize ------------------------------------------------------------------------ Projekt Jakuba Puchalského ÚVOD Úvodem svého projektu chci vyslovit uznání všem, kdo se zasloužili o faktický vznik a rozvoj veřejnoprávní televize v České republice. Proměna státní Československé televize jako jednoho z nejagresivnějších nástrojů totalitní komunistické ideologie v politicky nezávislou mediální instituci, která vyvrcholila l. ledna 1992 vznikem veřejnoprávní České televize, byla nevyhnutelným počinem pro rozvoj pluralitní demokratické společnosti v České republice. Výsledkem této proměny, jež byla nevyhnutelně poznamenána celkovou společenskou atmosférou po listopadu 1989, bylo rozbití propagandistických stereotypů "socialistické" televizní kultury. Nicméně transformace České televize ve skutečně moderní veřejnoprávní sdělovací prostředek konce 90. let, či přesněji transformace jejího mediálního a tvůrčího myšlení, nemá po šesti letech stejně jako proměna společnosti jen úspěšné momenty a v mnoha směrech zůstává nedokončena. Fenomén veřejné televizní služby a její naplnění v českém kontextu navíc dostaly nový rozměr po razantním nástupu komerčního televizního sektoru, kdy ČT byla znovu a tentokrát v odlišných podmínkách postavena před problém ujasnění si veřejnoprávní identity v rychle se proměňující české mediální "krajině". Svým návrhem chci Českou televizi přiblížit programově moderní, myšlenkově dynamické, s penězi koncesionářů transparentně hospodařící a okolnímu světu otevřené veřejnoprávní televizi. Pokládám za naprosto nezbytné, aby Česká televize vstoupila do této fáze profesionálního zrání v čele s lidmi, kteří až dosud stáli mimo její prostředí a kteří jsou odborně, intelektuálně a v neposlední řadě svým přesvědčením a "citem" pro veřejnou televizní službu schopni být tomuto zrání nápomocni. Závěrem této předmluvy chci objasnit strukturu svého projektu. V souladu se zadáním Rady České televize projekt popisuje představu o dalším rozvoji České televize s přihlédnutím k dalšímu posílení veřejnoprávního charakteru ČT, k dalšímu zvýšení efektivity hospodaření a k přehlednějšímu a úspornějšímu organizačnímu uspořádání. Formálně je text rozvržen do dvou větších celků, které analyzují první dva body, tj. posílení veřejnoprávního charakteru a efektivity hospodaření. Ve snaze o názornou a logickou argumentaci jsou obsahem těchto částí zároveň poznámky ke třetímu bodu zadání, tj. k přehlednějšímu organizačnímu uspořádání. A) POSÍLENÍ VEŘEJNOPRÁVNÍHO CHARAKTERU ČESKÉ TELEVIZE Vymezení definice "veřejné televizní služby" Š Posláním veřejnoprávní televize, jak ostatně vyplývá ze samotné definice "veřejné" služby, by měla být příprava kvalitních programů pro všechny vrstvy a skupiny obyvatel. Tyto programy by se měly zasazovat o všeobecný růst kulturnosti, vzdělanosti a tolerance a měly by dbát o nepřetržité posilování demokratických principů. Š Veřejnoprávní televize, jako jeden z pilířů pluralitní a multikulturní společnosti moderní doby, by měla být normotvornou institucí, která kreativitou, profesionalitou a etickým rozměrem svých pořadů bude vzorem po ostatní média i veřejnost. Š V popředí zájmu veřejnoprávní televize by měly být etnické, kulturní a sociální menšiny, jimž ostatní sdělovací prostředky nevěnují dostatečnou pozornost. Je přitom žádoucí, aby programy menšinového zájmu (např. pro rómskou komunitu, tělesně postižené či věřící občany) ze svých pozic reagovaly na aktuální dění a nezůstávaly uzavřeny předem vymezenému okruhu diváků. Š Veřejnoprávní televize by měla pohotově, zasvěceně a kultivovaně zprostředkovávat domácí a zahraniční dění. Její pořady by měly být vždy zdrojem přesných a objektivních informací, měly by reflektovat různé zájmy a názory a měly by zároveň dbát o sbližování těchto názorů Š Tvůrci veřejnoprávní televize by měli vyrábět pořady, které budou zajímavé a divácky atraktivní, neboť pouze v takovém případě jejich poselství osloví co nejširší okruh lidí. Sledovanost a ryze statistický úspěch v boji o diváka by přesto neměly být jedinými zohledňovanými kategoriemi při výrobě těchto pořadů. Š Veřejnoprávní televize by měla podporovat vznik původní dramatické tvorby. Měla by se přitom zaměřovat na takovou tvorbu, která bude divákům usnadňovat orientaci v přítomnosti a která bude zároveň uchovávat historický a kulturní odkaz národa. Š Veřejnoprávní televize by měla být významnou platformou pro prezentaci domácí kultury a těch zahraničních kulturních hodnot, které v komerčním prostředí nejsou schopny obstát. Š Pro soustavné posilování svého charakteru by veřejnoprávní televize měla co nejvíce ozřejmovat mechanismy svého ekonomického fungování a zajišťovat maximální transparentnost při nakládání s veřejnými prostředky. Důrazně by se měla naopak bránit všem komerčním prvkům, které odporují veřejnoprávnímu poslání televize. Analýza programu České televize a možnosti posílení jeho veřejnoprávního charakteru Česká televize v obecné rovině dodržuje všechny výše uvedené principy a svými informativními, vzdělávacími či zábavnými pořady tak naplňuje roli, která je v českém mediálním kontextu od veřejnoprávní instituce očekávána. Je však dlužno poznamenat, že tak činí se střídavými úspěchy a nerovnoměrnou kvalitou, což znamená, že cílem příštího vedení ČT by mělo být tuto kvalitu co nejvíce přiblížit úrovni běžné v mediálně vyspělém světě. Následující text se pokouší o nezaujatou analýzu programu České televize a předkládá zároveň konkrétní návrhy, jak nynější stav zlepšit. 1. Zpravodajství Nikoliv náhodou jsou zpravodajské pořady považovány za jakousi výkladní skříň každé televize a právě od charakteru, zaměření a obsažnosti zpravodajských pořadů se často odvíjí celkový vztah diváka k dané televizní stanici. O kvalitě zpravodajství ČT toho jistě bylo od roku 1989 napsáno více než dost, přesto je na místě zmínit některé skutečnosti. V konkurenci dvou komerčních televizních stanic, z nichž zvláště dominantní TV Nova inklinuje k méně serióznímu a sensačnějšímu zpravodajskému rukopisu než je mezi televizemi tohoto typu ve světě obvyklé, je nejen posláním, ale doslova povinností České televize být "strážcem" objektivity, důvěryhodnosti a profesionality televizní žurnalistiky. Je evidentní, a divácké průzkumy to potvrzují, že zpravodajství ČT zprostředkovává divákům domácí a zejména zahraniční události obsáhleji, seriózněji a zasvěceněji než její konkurenti. Nicméně toto konstatování samo o sobě není k důvodem k uspokojení, neboť vyšší kvalita zpravodajského servisu by měla přímo vyplývat z charakteru a tradice veřejnoprávních médií a detailnější pohled na obsahovou a formální stránku zpravodajství ČT podobný pocit ani nenavozuje. Mimochodem, je pro veřejnoprávní televizi důvodem k radosti, či spíše vážnému zamyšlení skutečnost, že podle posledního průzkumu pokládají zpravodajství ČT za objektivní méně než dvě třetiny respondentů? Jak několikrát zaznělo také v dokumentech Rady ČT, zpravodajské příspěvky velmi často ignorují základní principy televizní žurnalistiky a výsledkem jsou na televizní obrazovce chaotické, nelogicky vystavěné a nedostatečně výmluvné zpravodajské reportáže. Jak kdysi výstižně poznamenal jeden zahraniční novinář, zpravodajství ČT připomíná rozhlasovou novinařinu v televizních podmínkách. Za nejzávažnější já osobně považuji tyto konkrétní nedostatky: Š obraz a čtený komentář spolu často nikterak nesouvisejí, čímž je značně deformována schopnost diváků vnímat nové informace Š nápaditost zpravodajské kamery a celkového obrazového zpracování příspěvků je spíše omezená a někdy jasně ukazuje, že štáby si zvykly cestovat pouze mezi sály tiskových konferencí a střižnami (necitlivé využívání archívních záběrů tento nešvar pouze dokresluje) Š synchronní promluvy zpovídaných osob bývají nelogicky a technicky nedokonale parafrázovány redaktory, což jen zdůrazňuje nahodilost a často i nesmyslnost práce se synchronním a asynchronním materiálem Š redaktoři si libují v dlouhých promluvách před kamerou, které bývají nejen nesmyslně zařazovány na úvod příspěvků, ale navíc bývají čteny z připraveného textu (všudypřítomné mohutné mikrofony s logem ČT v rukách redaktorů namísto běžně používaných mikroportů či mikrofonů mimo obraz jsou pro televizního profesionála pouze úsměvným dokreslením tohoto návyku) Ve zpravodajství ČT postrádám také prvek analytičnosti, který by redaktorům jako přímým účastníkům událostí umožňoval informace zaznamenávat a zprostředkovávat s jistým odstupem a vnímat v širším kontextu. Reportáže jsou někdy doslova zahlcené fakty, čísly, jmény a parafrázemi nejrůznějších výroků, chybí však onen analyzující moment, který by divákům usnadnil konfrontaci nového sdělení s dosavadním stavem. Chybějí taktéž drobné a atmosféru dokreslující postřehy, které běžnou zpravodajskou reportáž povýší nad "stenografický" záznam tiskové konference. Nejvhodnějším okamžikem ke shrnutí a krátké analýze události je nejčastěji redaktorova závěrečná promluva před kamerou. Pokud ji nenahrazuje emotivně zavádějící a tedy nevhodný synchronní záznam - jak je ve zpravodajství ČT zvykem - bývá tato promluva spíše zbytečnou manifestací vlastní redaktorovy osoby. Doménou veřejnoprávní televize v dohledné době zřejmě zůstanou stálí zahraniční zpravodajové, jejichž práce by koneckonců měla být jednou z "nadstandardních" služeb České televize. Úroveň původních reportáží ze zahraničí podle mého víceméně odpovídá celkové úrovni zpravodajství, byt' i zde je kvalita příspěvků a jednotlivých zpravodajů nestejná a ne vždy charakter a rozsah odvysílaného materiálu odpovídají prostředkům, jež byly do pobytu zpravodaje v zahraničí vynaloženy. Otázkou například je, zda-li pracovní rozvrh stálých zpravodajů není možné upravit tak, aby se v hlavních večerních relacích častěji objevovaly jejich původní obrazové reportáže namísto pouhých telefonátů, či zda - li je vůbec nutné mít stálého zpravodaje v Londýně, když není např. ve Varšavě či Washingtonu. (Ekonomické hledisko je významné za situace, kdy sít' zahraničních zpravodajů bude zřejmě vždy velmi limitována a kdy bude třeba velmi pečlivě zvažovat okruh takto sledovaných zemí.) Zde by řešením mohly být např. systémovější spolupráce se zpravodaji Českého rozhlasu anebo častější jednorázové cesty kmenových redaktorů ČT do zahraničí. Zdařilou a velmi potřebnou zpravodajskou relací je "21", která si po počátečním nezájmu zatím spíše povrchního českého diváka zaslouženě vybojovala pevné místo ve zpravodajském servisu České televize. V budoucnosti by se však tento pořad měl přece jen výrazněji vymezit vůči hlavní zpravodajské relaci "Události", a to zejména tím, že "Jedenadvacítka" se více odpoutá od scénáře večerních zpráv a detailněji se zaměří na omezený počet témat (domácích i zahraničních). Dosavadní příliš velký rozsah námětů "Jedenadvacítky", kdy jsou například bez jakékoliv analyzující nadstavby opakovány reportáže z "Událostí", neumožňuje věnovat více pozornosti těm tématům dne, která vyžadují hlubší analýzu, než jakou mohou poskytnout krátká reportáž a jediný studiový rozhovor. Ke zvážení bych dal také potřebnost závěrečných "odlehčených" rozhovorů, převážně kulturně orientovaných, které svou úrovní evidentně zaostávají za rozhovory politickými a jejichž kvalitu dále snižuje často neúnosně krátká stopáž. Jinými slovy, je vhodné a potřebné zvát do studia operní hvězdu k uspěchanému 90-ti vteřinovému rozhovoru? Celkově zaznamenalo zpravodajství České televize v posledních letech významné zlepšení a v tuto chvíli je o poznání kvalitnějším a objektivnějším zdrojem informací než jakým jsou obě komerční stanice. Nepochybně slabým místem zpravodajských pořadů však zůstávají jejich znělky a celkové obrazové ztvárnění, které jsou z hlediska současných trendů televizní grafiky zcela nevyhovující a vyžadují zásadní modernizaci. Redakce zpravodajství by v této sféře mohla využít zkušeností jiných redakcí ČT, případně externistů. Kromě výše naznačených nedostatků je žádoucí věnovat se také editorskému vedení hlavních zpravodajských pořadů. Je třeba se zamyslet mj. nad prioritami zpráv, a to zvláště s ohledem na řazení informací z domova a ze světa, a jak naznačily nejnovější překotné události na domácí politické scéně také nad schopností "zpravodajského sálu" (newsroomu) pod vedením editorů ve výjimečných situacích správně vyhodnocovat vývoj událostí. (Ilustrativním případem editorského selhání byly "Události" v pátek 19. prosince, kdy do té doby protichůdnými prohlášeními zmítaná ODS poprvé oficiálně deklarovala ochotu vstoupit do nové vlády, což byla podle mínění zahraničních agentur i domácího tisku následujícího dne jednoznačně klíčová zpráva. Tato informace nicméně nebyla v prvních 15 minutách "Událostí" vůbec zmíněna!) 2. Diskusní pořady Překvapivé ani objevné jistě nebude konstatování, že úroveň hlavního diskusního pořadu veřejnoprávní České televize "Debata" je mimořádně špatná a podle mnoha relevantních názorů téměř ostudná. Je přinejmenším zarážející, že zatímco zpravodajské pořady s větším či menším úspěchem procházely nevyhnutelnými proměnami, v případě "Debaty" (či přesněji neúspěšně transformovaného pořadu "Co týden dal") došlo k nepochopitelnému zakonzervování dávno nevyhovujícího modelu diskusního pořadu. Rada ČT si ve své zprávě z roku 1996 stěžuje na prezentaci úzce stranických stanovisek, která nedávají dostatečný prostor pro "hlasy jiných důležitých reprezentantů společnosti", jako jsou občanské iniciativy, církve a sdělovací prostředky. Ač v tomto směru se objevily pokusy o nápravu a přítomní žurnalisté, politologové a sociologové jsou tu a tam schopni rozbít nudu stranických a monologicky vedených "agitací", klíčový problém "Debaty", kterým je nedostatečná kvalita moderování, zůstává nevyřešen. Je nepochopitelné a ze strany dosavadního vedení veřejnoprávní ČT neodpovědné, že hlavním moderátorem "Debaty" je již pátý rok člověk s často až iritujícím a novinářsky nekompetentním projevem, který navzdory své "lidovosti" není objektivně schopen být hostům pořadu zasvěceným, pohotovým a myšlenkově provokujícím oponentem a partnerem. Okamžitá výměna hlavního moderátora, popřípadě redukce dvou moderátorů v jediného a dostatečně autoritativního průvodce diskusí s patřičným citem pro dialog, se proto jeví jako první a neodkladný úkol pro budoucí reformátory "Debaty". Logicky by měly následovat změny ve scenáristické stavbě pořadu (znělka, úvodní vstup, strukturování diskuse, volba hostů a jejich počet) a také úprava debatního studia, jehož dekorace připomínají televizní kýč dob nedávno minulých. V případě pořadu "Aréna" je situace poněkud odlišná. Zde po řadě formálních proměn, které vyvrcholily odchodem kontroverzní a tendencím k sebestřednému projevu podléhající moderátorky, zůstává problémem samotný formát pořadu. Přesvědčivost a kvalita "Arény" je příliš závislá na ústřední otázce, která svou vágností či naopak emotivním nábojem často předznamenává průběh a výsledek debaty a brání smysluplnější výměně názorů. Souběžně probíhající telefonické hlasování diváků navíc proměňuje argumentační obhajobu stanoviska v prestižní a často nevybíravý souboj hosta s pěticí oponentů, který více než debatní pořad ve veřejnoprávním vysílání evokuje zábavnou show v komerční televizi. Řešením podle mého není ani tak pečlivější dramaturgická příprava "Arény" a výběr jejích hostů, jak např. doporučuje Rada ČT, ale spíše zásadnější změna formátu v otevřenou a úvodní otázkou nesvázanou diskusi politiků (či jiných osobností), tentokrát za aktivní účasti publika. Modelem k následování či inspirací v tomto směru by mohl být hlavní diskusní pořad prvního programu televize BBC "Question Time", v němž moderátor střídavě pokládá přítomným hostům otázky (nejčastěji představitelé tří největších politických stran plus nezávislý odborník) a vyvolává členy publika, kteří reagují svými postřehy a dotazy k aktuálním tématům. Názorový souboj politiků, vystavených přímé konfrontaci s diváky, by jistě byl posílením veřejnoprávního charakteru zmíněného diskusního pořadu. Pro úplnost je třeba poznamenat, že doplňkové diskusní pořady, jako Respektování V. Mlynáře, Sněží Milana a Martina Schulzových či Klub Netopýr a Z očí do očí A. Přidala, jsou či byly (v případě Respektování) navzdory svým "dětským nemocem" vítaným komplementem tohoto typu programů. Zmíněná debatní fóra v čele s Přidalovým "klubem" ukazují, že v silách České televize je produkovat zajímavou a kultivovanou diskusi. Zároveň ale podtrhují nutnost reformy velkých diskusních pořadů typu "Debaty" a "Arény", vyslaných na l. programu v hlavních vysílacích časech. Předpůlnoční, intelektuálněji zaměřené diskuse, vysílané na 2. programu, totiž oslovují jen nevelké a již předem "zasvěcené" publikum. 3. Publicistika a dokumentaristika Publicistický a dokumentární žánr tradičně nabízí široké spektrum titulů. Mnohé jsou kvalitními a důstojnými reprezentanty veřejnoprávní televize, jiné naopak nedosahují potřebné úrovně a je na místě tyto pořady z dramaturgického hlediska přehodnotit. Příkladem může být série ekologickým fejetonů "Nedej se", jež v mnoha případech nesplňují zásady objektivity a nezaujatosti. Pozitivně hodnocenými bývají publicistické cykly "Ta naše povaha česká", "Klekánice" či "Jak se žije...". Důležité místo ve veřejnoprávním vysílání zaujímají také "Ego" (byt' nápadem nikoliv originální) a dlouhodobý projekt "Z letopisů Máselné Lhoty", který je ojedinělým pokusem o národní sebereflexi. Již dříve odvysílaný cyklus společnosti Febio "GEN" spolu s nynější sérií "Jak se žije..." zase potvrdily, že český televizní dokument umí na relativně malé ploše znamenitě pracovat s žánrem "portrétu". Kvalitním a často nedoceněným příspěvkem do programové skladby ČT jsou dále samostatné, vesměs několikadílné dokumenty, jako například Maryškův "Svobody se nevzdáme", věnovaný historii zahraničního odboje. Rozpaky a spíše zklamání přinesl naopak velkolepý Mahlerův triptych "Ano, Masaryk" , který byl nepochybně chvályhodným pokusem o zhodnocení významné kapitoly v českých dějinách, ale který kvůli přílišné sebestřednosti autora neobstál způsobem zpracování. Potřeba scenáristicky a faktograficky precizních dokumentů, zabývajících se neznámými či v minulosti zkreslenými kapitolami českých moderních dějin, samozřejmě trvá. Veřejnoprávní televize by měla i nadále poskytovat prostor pořadům typu "Černé ovce" a "Polopatě", byt' v jejich případě je zapotřebí zamyslet se nad dramaturgií a vysílacími časy tak, aby divákům byly skutečně užitečnou službou a "rádcem". Otazník visí také nad publicistickým magazínem "Nadoraz", který svým charakterem až příliš kopíruje obdobný pořad TV Nova "Na vlastní oči" a jehož krátké investigativní reportáže nepostihují problémy do hloubky. Magazín "Nadoraz" je navíc důkazem, že v České televizi chybí projekt tzv. velkého a pokud možno pravidelně se objevujícího monotematického dokumentu, který by byl věnován aktuálnímu dění a jehož tvůrci by měli dostatek času k odhalení významných skutečností a souvislostí. (Proč např. nevznikl takový dokument v době sponzorských skandálů politických stran, anebo proč veřejnoprávní Česká televize nepřišla po odvysílání kontroverzní reportáže TV Nova s vlastní, objektivní a mnohem hlubší analýzou tzv. rómské otázky v ČR? Zejména v druhém případě, zdá se, ČT jako mediální garant dialogu s menšinami nenaplnila své poslání.) Česká televize by měla v oblasti dokumentární a publicistické tvorby soustavně spolupracovat s nejlepšími scenáristy a režiséry, totéž platí o investigativní žurnalistice, která by měla být svěřována spičkovým novinářům i mimo Českou televizi. Navzdory převážně dobré úrovni jednotlivých pořadů je však vhodné, aby dokumentární tvorba jako celek dostala ucelenější a přehlednější tvář: samostatné dokumenty jsou vysílány pod různými názvy, v různé stopáži a v nestejných vysílacích časech, což sice dává volné ruce autorům a dramaturgům, avšak divákům znesnadňuje orientaci v nabídce těchto pořadů. 4. Pořady pro děti a mládež Česká televize by měla co nejdříve učinit dětské a mládežnické pořady jednou ze svých hlavních programových priorit. Existují přitom nejméně dva důvody, proč by se tak mělo stát: a) úroveň pořadů pro děti a mládež - zvláště pak pro nejmladší věkové kategorie - je obecně hodnocena značně negativně a podle některých odborných posudků od roku 1989 dokonce poklesla b) míra zájmu o dětského diváka je velmi podstatným indikátorem naplňování veřejnoprávního charakteru televize Dětské pořady, povětšinou magazínového charakteru, se obecně vyznačují velmi špatnou komunikací s dětským divákem. Téměř neexistuje sociologicky propracovaná diferenciace mezi jednotlivými věkovými skupinami (v dnešní době je zajisté podstatný rozdíl mezi šesti a desetiletým dítětem), téměř či zcela chybí kontakt s malým divákem, nedostatečná je výchova ke komunikaci s dospělými. Jedním z důvodů je skutečnost, že dětský svět je stereotypně vnímán jako nezávislý a odtržený od světa dospělých. (Pro ilustraci: dětský zpravodajský pořad "Zprávičky" - nápadem jistě dobrý - zcela postrádá skutečné zprávy a jeho obsah se téměř výlučně pohybuje v imaginárním a poněkud jednostranném dětském světě "zvířátek a pohádkových bytostí".) Taktéž původní dramatická tvorba pro děti je redukována převážně na pohádky a až na výjimky (z poslední doby seriál Bubu a Filip) téměř neexistují relevantní původní příběhy ze současnosti. Přitom původní dětské seriály a inscenace jsou potřebné také jako tuzemská protiváha a alternativa zahraniční produkci pro děti, která nemusí vždy odpovídat zkušenosti a potřebě malého českého diváka a do jisté míry může deformovat jeho uvědomování. Tvůrci domácích dětských pořadů jakoby opomíjeli skutečnost, že průměrné dítě je dnes vybaveno mnoha technickými znalostmi a dovednostmi a jeho celková mentální úroveň je vyšší než před deseti či patnácti lety. Není tedy místo pro pořady, které budou tento trend více respektovat a rozvíjet? Které budou dětského diváka přirozeněji a zábavněji provázet např. světem počítačů, internetu a virtuální reality? Které budou v případě předpubertální věkové skupiny ( 12 až 15 let) dětského diváka inteligentně a citlivě přibližovat nástrahám, jakými jsou alkohol, drogy či sex? Moderátoři dětských pořadů mají v drtivé většině případů ke svým divákům zcela neodpovídající vztah. Bud' se uchylují ke kýčovité a pitvořící se masce (Studio Jů a Hele, pořady D. Patrasové) nebo naopak postrádají jediný náznak emoce a spontánnosti (moderátoři Zpráviček). Dětské pořady jako sůl potřebují průvodce s odpovídající slovní zásobou a výrazovými prostředky, kteří budou schopni navázat s dětmi "kamarádskou", přiměřeně provokující a přitom autoritativní a nepodbízivou komunikaci. Dramaturgie dětských pořadů by se měla lépe než dosud orientovat v dětské psychice a reálném dětském světě konce 90. let, měla by přesně znát současné možnosti dětí k seberealizaci a zábavě. Změny, které je třeba provést, jsou natolik zásadní povahy, že prvním úkolem nového vedení ČT by mělo být zřízení funkce ředitele dětských programů, přímo odpovědného generálnímu řediteli. Jeho úkolem by měla být změna filozofie dětských pořadů, která je v tuto chvíli nedostačující a nenaplňuje veřejnoprávní poslání České televize. 5. Vzdělávací a výchovné pořady Koncepce vzdělávacích a výchovných programů by měla být vypracována v přímé návaznosti na koncepci dětských (mládežnických) pořadů, neboť televizní vzdělávání by se obecně mělo orientovat především na nejmladší diváky. Pořady výchovně - vzdělávacího typu by proto měly být přirozenou součástí větších programových bloků či pořadů magazínového typu, určených dětem a mladším divákům. Předpokladem pro výrobu kvalitních vzdělávacích pořadů by měla být koordinovaná spolupráce s ministerstvem školství, které by mělo z odborného hlediska identifikovat ty okruhy a problémy, v nichž veřejnoprávní televize může vhodně doplnit možnosti běžné školní výuky a osvěty. V případě specializovaných a přesně zacílených vzdělávacích pořadů by bylo logické, aby Česká televize požadovala od ministerstva školství finanční dotace k výrobě těchto pořadů. Vzdělávací pořady jsou velmi důležitou součástí veřejnoprávního vysílání, a proto kromě výše zmíněných pořadů pro děti by ČT neměla zapomínat ani na další věkové skupiny. V případě středoškolské mládeže a vysokoškolských studentů se nabízejí např. moderně zpracované jazykové kursy. "Televizními" studenty mohou být také dospělí diváci v produktivním věku, kteří si mnohem častěji než v minulosti potřebují doplnit vzdělání a zvýšit kvalifikaci. Česká televize by rovněž mohla být, a to za předem jasně vymezených pravidel, např. distributorem videokazet se vzdělávacími programy pro potřeby základních a středních škol. 6. Programy pro menšiny Česká televize musí jednoznačně a v souladu s principy občanské společnosti rozvíjet zájem o etnické a sociální menšiny, jakými jsou např. tělesně postižení občané či rómské etnikum. Důležitou veřejnou službou zůstává používání skrytých titulků a znakové řeči u vybraných pořadů. Veřejnoprávní televize by měla zároveň získávat co nejvíce příslušníků menšin pro výrobu specializovaných pořadů, resp. připravovat je pro tuto práci, a zároveň aktivně bourat společenské předsudky a bariéry, jimiž jsou menšiny od zbytku populace odděleny. V praxi by tato snaha mohla například znamenat, že problémům rómské menšiny a jejího soužití s nerómskou populací bude častěji věnována pozornost nad rámec magazínu "Romale". 7. Náboženské vysílání Ačkoliv Česká televize v současnosti tento druh pořadů nabízí, v budoucnosti je zapotřebí zamyslet se nad celkovou koncepcí náboženského vysílání a jeho zpřístupněním širšímu okruhu diváků. Uspokojivě by měly být zodpovězeny především následující otázky: a) jaký prostor by vedle dominující římsko - katolické církve měla dostat k prezentaci svých myšlenek také jiná náboženství (soustavnější zájem o nekřesťanský duchovní svět by mohl mít významný vzdělávací rozměr) b) jakými prostředky je možné dát náboženskému vysílání civilnější charakter, který by zaujal i diváky stojící mimo aktivní víru c) nakolik je potřebné zviditelnit zapojení církve do politického a občanského dialogu, zprostředkovávaného veřejnoprávní televizí (přítomnost církve v každodenním životě společnosti, která vykazuje výrazné ateistické sklony, je koneckonců sama o sobě určitou výzvou pro veřejnoprávní televizi) d) do jaké míry na obrazovce veřejnoprávní televize chybí např. pravidelné nedělní bohoslužby či promluvy duchovních, jejichž slovo bude uváděno nejen o významných křesťanských svátcích POKRACOVANI PROJEKTU