SLOVNICEK DEMOKRACIE
---------------------------------------------------------------------

Zakladni obecne rozliseni mezi pravici a levici na politickem spektru

LEVICE - PRAVICE

Pohled na základní národohospodářské otázky dle politických táborů
aneb co je levice a co pravice

Ultralevice - názor:
Trh přináší otřesy a nepříjemnosti neúspěšným, proto se odmítá a ekonomiku a vše řídí centrální stranické orgány metodou soustavy plánů. Podniky státní, vše regulovat úředně, dotovat ztrátové podniky na úkor ostatních.

Důsledek ultralevicové politiky:
Těžkopádná a byrokratická, neefektivní, regulované ceny ani kurz nemají vypovídající schopnost, velká spotřeba zdrojů na jednotku produkce, postupná ztráta konkurenceschopnosti, propad a pokles výkonnosti, investice často neuvážlivé, zahraniční investice většinou nemožné.

Levice – názor:
Trh není sám schopen dosáhnout rovnováhy, na podněty reaguje s velkým zpožděním. Proto sice tržní ekonomika, ale nutné zásahy státu. Rozvoj ekonomiky a zejména sociální politiky i za cenu načerpání nekrytých peněz do ní a to zejména do spotřeby – podpora strany poptávky, bohatá sociální politika a přerozdělování. Ideální možnost skýtá centrální banka podřízená vládě, která na její pokyn vydává nekryté peníze do oběhu.

Důsledky levicové politiky: Rychlejší růst produkce a tím i celé ekonomiky, růst převážně nominálních (nikoliv reálných) mezd a zaměstnanosti za cenu předlužení, deficitu státního rozpočtu a zahraničně obchodní platební bilance. Hlavně pak růstu cen z důvodů znehodnocení peněz inflací, nestabilního a klesajícího kurzu měny.
Vzácné výrobní zdroje jsou spotřebovávány i méně efektivními podniky, často uměle drženými „nad vodou" státem. Trh má nižší vypovídající schopnost a spolu se státními zásahy proto stoupá neurčitost prostředí, rizikovost podnikání a zejména investování. Tímto klesá hospodárnost ekonomiky a odcházejí zahraniční investoři.

Pravice – názor:
Trh je samoregulační a schopen rovnováhy, má nejlepší vypovídající schopnost o efektivitě činnosti. Zásahy státu narušují očekávání a odhady podnikatelů a nemají takovou efektivitu jako nástroje tržní. Proto působí neurčitosti a zmatky, zvyšují riziko. Dále potom státní aktivity způsobují vytlačování soukromých, přičemž soukromé aktivity vlastníků jsou efektivnější než aktivity státní prováděné nevlastnícími úředníky. Obdobně působí nehospodárnosti v ekonomice přerozdělování.
Rozvoj ekonomiky zásadně s respektováním jejích zdravých proporcí. T.j. omezit příliv nekrytých peněz, podpora investic a strany nabídky před poptávkou, minimalizace přerozdělování, dostat inflaci pod kontrolu.

Důsledky pravicové politiky:
Pomalejší růst produkce, vyšší nezaměstnanost za cenu zdravějšího státního rozpočtu, zahraničně obchodní platební bilance, uvážlivé zadlužení, nižší znehodnocování peněz (inflace), a stabilnější kurz měny. Neefektivní podniky nemají šanci proti konkurenci a neodčerpávají ji tedy prostředky. Tak uvolňují místo hospodárnějším a kvalitnějším. Průhlednější a stabilnější prostředí zvyšuje efektivitu podnikání a podporuje investování. Příliv zahraničního kapitálu.


Obecné srovnání:
Ultralevice
Protože plánování nedokáže efektivně a pružně nahradit nástroje trhu orientované na zákazníka, vede relativně poklidný ale skromný život v prostředí sociálních jistot k postupnému zaostání a neodvratitelnému úpadku.

Levice
Přináší rychlý současný rozvoj a přínos za cenu obětování budoucnosti. T. j. rychlé, ale krátkodobé efekty. Přirovnávám ke sportovním výkonům „vyhnaným anaboliky" bez ohledu na stav jater sportovce po dalších deseti letech života.

Pravice
Rozvoj a růst podmíněn dlouhodobou perspektivou. Důraz na zdraví ekonomiky a perspektivní budoucnost. T.j. pomalejší, ale perspektivní a dlouhodobé efekty.



(Pro potřeby Demokratické iniciativy občanů zpracoval ing. Honc)

LEVICE

Levice - označení jedné části politického spektra. Termín levice (stejně jako pravice) vznikl podle rozsazení poslanců ve francouzském Konventu v době Velké francouzské revoluce (1789-94).

Základními rysy levicových politických stran a hnutí jsou obhajoba zájmů nižších a středních vrstev společnosti (především ekonomických zájmů zaměstnanců proti vlastníkům), prosazování účasti těchto vrstev na realizaci politiky (např. prostřednictvím odborových organizací) a decentralizace moci. K základním bodům programu levicových hnutí, jímž se liší od ostatních směrů, patří: důraz na prosazování sociální rovnosti (ve smyslu ochrany sociálně slabších vrstev) včetně rovnosti příležitostí, rovnosti forem vlastnictví (resp. preferování vlastnictví státního a družstevního), rovnosti politické a náboženské (někdy tendence protináboženské).

Levice se staví spíše za kolektivismus než za prosazování individuální iniciativy, spíše za kolektivní formy podnikání než za soukromé vlastnictví výrobních prostředků: Pro vládní programy levicových stran je typické rozsáhlé sociální zabezpečení (vedoucí k vysokému zdanění příjmů) a vyšší míra státních zásahů do hospodářské oblasti. Během historického vývoje se rozdíly mezi levicovými a pravicovými směry stírají. mnohé, původně levicové požadavky převzaly do svých programů i pravicové strany (sociální programy apod.).

Nejvýznamnější součástí evropské levice jsou sociálnědemokratické, socialistické, radikální strany a také strany zelených. Extrémní levice (především nereformované komunistické strany), jejíž význam je v současné době malý, se svým charakterem. a především metodami činnosti velmi podobá extrémní pravici.

Protipólem levicového hnutí je hnutí pravicové, kam patří různé směry konzervativní, resp. liberární.

Všechny levicové strany jsou více či méně stranami socialistickými. Liší se v metodách, kterými chtějí svých politických cílů dosáhnout. Ty se pohybují od postupných reforem a osvěty u stran sociálnědemokratických až po revoluční metody (např. diktaturu proletariátu) u stran komunistických. Charakteristickými rysy politického programu levicových stran jsou: a) přesvědčení o prospěšnosti společenského vlastnictví (především vlastnictví výrobních prostředků) a jeho státní kontroly, b) přesvědčení o přirozených lidských právech, zahrnujících také sociální spravedlnost (vedoucí někdy až k elitářství), víra v demokracii (u většiny levicových stran), účast lidu na vládě, odmítání privilegií a dědění politického statusu (nejen šlechtických titulů a jiných výsad, ale i společenského postavení, daného především vlastnictvím), d) požadavek na sociálně odpovědný stát, starajicí se o sociální zabezpečení, školství, zdravotnictví atd. (a tyto oblasti také kontrolující), e) u řady levicových stran konce 19. století a všech komunistických stran až do 80. let 20. století také třídní pojímání společnosti a nepřátelství proti "vykořisťovatelským třídám".

Levicová ideologie je rozporná již ve svých výchozích postulátech. Státní kontrola se dostává do rozporu s přirozenými právy, ideál sociální rovnosti je v rozporu s třídním přístupem apod. Proto si jednotlivé strany či spíše proudy ve stranách vybírají z levicových principů vždy jen část. Můžeme pak mluvit o levicové, resp. pravicové orientaci nejen v rámci celého politického spektra, ale také v rámci jednotlivých politických stran. V podstatě každá větší strana (s výjimkou totalitních) má své levicové a pravicové křídlo. (Karel Žaloudek: Encyklopedie politiky, Nakladatelství Libri, Praha 1999)

PRAVICE

Pravice - konzervativní část politických směrů a stran. Za pravicové se považuje mnoho odlišných politických stran, především strany konzervativní, křestťansko-.demokratické, monarchistické a některé liberální. Jako krajně pravicové bývají označovány také strany fašistické.

Pravicová strana se často hodnotí podle svého poměru k levicové politické orientaci. Pro pravici je v tomto směru charakteristické: a) zdůrazňování základních svobod jednotlivce a odmítání kolektivismu (důraz na individualismus), b) zdůrazňování soukromého vlastnictví a svobodného podnikání jako nezbytných podmínek života společnosti, c) zdůrazňování principu dědických a vydržených práv. d) v kultuře spíše konzervatismus, e) spíše konzervativní představy o povaze občanské společnosti (důraz na tradice a zvyklosti). (Tamtéž)

Jak se v tom vyznat

Klasické definice pravice a levice, jak již bylo řečeno, prošly určitým vývojem odrážejícím vývoj společenský i vývoj poznání. Navíc určité společenské deformace rovněž způsobují mísení aspektů těchto pojmů nebo znesnadňují možnost nazvání reálných jevů v našich stranách a společnosti pravým jménem. Zkusme si některé tyto posuny vyjmenovat:
- sociální programy – ukazuje se z vědeckého (ekonomického, psychosociálního, sociálního, ekologického) hlediska, že absence sociálních programů, resp. sociálních programů zajišťujících dlouhodobou udržitelnost (rovnováhu, stabilitu, homeostázi) společenského systému vedou postupně k degradaci sociální struktury společnosti, k úpadku ekonomiky, morálky a společnosti jako celku. Čím komplexnějšího pohledu jsou vědci, politici a řídící pracovníci schopni, tím evidentnější je pro ně potřeba hodnotných sociálních programů
- ekologické programy – také o ekologických zásazích, tezích a programech je často zbytečné mluvit jako o levicových, pokud jsou dostatečně racionálně, vědecky, odborně podloženy, pokud se nezpochybnitelným způsobem vyrovnají s nárokem na pravdivost (vědeckost)
- pokrok duchovního poznání – poznání zákonitostí lidské duše a morálky nám ukazuje, že některé principy jednání člověka jsou v základu lidské duše a tedy celé psychiky imanentně obsaženy, a že jednání v rozporu s nimi přivádí člověka na scestí s negativními důsledky pro něj i celou společnost. Duchovní poznání nám dnes již poměrně přesvědčivě ukazuje na to, co v lidském chování je správné a co špatné, takže mnohdy nemusíme ani čekat, zda nám společenský vývoj potvrdí, že narušováním určitých morálních zásad ve společenském měřítku dojde k degradaci společenských struktur (tedy i k ekonomickému a politickému úpadku) – je to evidentní. Morální zásady se promítají do všech oblastí společenského života a formují pohled např. i na to, co je ekologicky, ekonomicky či sociálně správné a přivádějí nás často k obecně správnému postoji, takže tam, kde lze politický problém alespoň částečně substituovat problémem morálním, je rovněž mnohdy zbytečné označovat výstupy úvah takto duševědně a morálně podložených jako levicové nebo pravicové, jen podle dojmu svého vnějšího charakteru či účinku.
- polistopadové deformace – na řízení převratu v roce 1989 se podílely především ruské, české a americké tajné služby, a zatímco americké se po převratu taktně, ale v důsledku krátkozrace stáhly, vliv ruské a české tajné služby, ve vazbě na nomenklaturní bolševické a postbolševické kádry a struktury přetrval a dodnes setrvačností poměrů nebo i přímo určuje charakter naší politické scény a toho, co chceme nazývat pravicovým či levicovým. Jestliže 50% kadrů nových politických stran v Čechách a na Slovensku (od okresních výborů včetně, směrem vzhůru) tvořili bývalí (ale často vytežovaní) nebo noví agenti tajných služeb, kteří navíc tihli jako politici k vytváření mocenských klanů, mafií a lobby, jako i paralelních, nelegitimních a nelegálních zpravodajských struktur, můžeme dost těžko označit výsledek jejich působení za autentickou pravici nebo levici. Jde de facto o extrémní "zásahy zhora" a tedy o jakousi směs ultralevice a ultrapravice, která nám může, v souvislosti se špatnou hospodářskou situací (kterou však tento zpravodajský guláš částečně zavinil), přinést vítězství postbolševické ultralevice nebo stejně a stejnými lidmi manipulované ultrapravice. Jestliže dnes tedy politici křičí: Komunisté, zůstaňte doma! nebo Komunisty nevpusťte ani zadními vrátky!, nemají na mysli standardní složky levice, a obecně ani reformované komunistické strany, ale to, co je poplatno bolševizmu a ultralevici, ty strany, ve kterých vládnou mafie a puče, které nepřijímají autentické veřejné aktivisty, ale naopak se jich zbavují a personálně i ideologicky přešly do nehybných a neupřimných zákopových pozic, ty které svůj pravý program tají nebo naopak jiný, než populistický a líbivý program (nepodložený vůlí jej realizovat) nemají, ty, které manipulují ekonomikou a médii, ty které ztratily schopnost se vyvíjet, být tvůrčí a pravdivé a tvůrčí a pravdivé osobnosti vyhledávat a (formou kandidátek a expertních komisí) podporovat. Těmto deformacím objektivně napomáhá i malý zájem veřejnosti o politiku a malá (naší komunistickou dobou temna) historicky podmíněná politická kultura, kultura politického boje a jeho metod. Nezájem mas o politiku je ovšem mocnými často cílevědomě podporován, protože vítězové si snadno spočítají, že, když běžní občané nepůjdou volit, zvolí tito manipulátoři a jejich (např. jimi dosazení státní) zaměstnanci a pohůnci vlasně vždy znovu jen sami sebe. Takže se může snadno stát, že ze dvou levicových stran s úplně shodným, třeba i docela přijatelným programem, bude jedna pro inspirátory budoucího politického vývoje a poučené voliče přijatelná a druhá ne. Kdo ale má dost informací na to, aby ukázal prstem a zvolal: Chyťte zloděje!
- relativita účinku – To, že tyto politické deformace vedou k pejorativnímu chápání pojmu levice je pro společnost stejná škoda, jako to, že stejné metody poškozují i pověst současné pravice. V určitých historických či vývojových fázích může totiž levicové řešení být řešením prospěšnějším. Uveďme si příklad: Centrální banka (sice jako svobodný subjekt ekonomického systému, ale přeci jen v jistém smyslu SHORA) svými zásahy udržovala poněkud uměle pevnou korunu (ve finančních kruzích se naší měně začalo říkat český Rambo). Do jisté chvíle se dalo těžko prokázat, zda převažoval kladný efekt či záporný efekt takove politiky (negativní: malý "objem krve" v našem ekonomickem oběhu, pomalý ekonomický vývoj). Dnes musíme opět umělými (a tedy málo efektivními a hospodářsky z hlediska efektivity růstu málo využitelnými) zásahy korunu oslabovat. Je dnes již jasné, že kdybychom již před léty povolili stavidla inflace, částečné znehodnocení měny by bývalo přineslo mnohem více pozitivních efektů, a to zejména s ohledem na to, že by přišlo v období, kdy nejvíce naše ekonomika potřebovala raketově nastartovat. To, co se tehdy mohlo vykonat za týdny, bude dnes trvat roky. Dnes také vidíme, že konzervativní politika centrální banky jistoty ekonomiky a podnikání u nás nezvýšila, ale ve svých důsledcích snížila. Nedostatek peněz (vedle faktoru zmíněné manipulace) hromadně přispěl k degradaci metod získávání úvěrů a peněz na podnikání vůbec, a to na úroveň kriminálních činů a organizovaného zločinu (tunelování, zpronevěry apod.). Z dnešního pohledu se jeví chyby cntrální banky jako ultralevicové a ultrakonzervativní a naopak obecně levicový přístup mohl být, použit ve správnou dobu přinést velmi pozitivní výsledky. Tak vidíme, že v mnoha aspektech nelze chápat levicové či pravicové zásahy apriorně jako dobré či špatné, záleží to na kontextu. Celková, resp vytrvale jednostranná levicová ideologie je však vždy, jak bylo řečeno, vnitřně rozporná a tedy vlastně pomýlená a špatná, zvláště pokud v praxi nedokáže systémově řešit negativní účinky této své rozpornosti.
- klamání tělem – Vůbec nevím, co si mám myslet o tom, že některé levicové strany, které si jinak vehementně vyhražují právo být vnímány jako standarně levicové, prohlašují, že neuznávají parlamentní demokracii. Vždyť podle teorie levice-pravice by to měly být právě levicové strany, které by měly demokracii a její pilíře nejen obhajovat, ale i usilovat o jejich posílení a naplnění hodnotným sociálním, morálním, duchovním a ekologickým obsahem. Prozatím to chápu jen jako líbivé heslo pro politikou a politiky otrávené občany. Zítra to bude možná již signál ultralevice k útoku na základní demokratické hodnoty, k útoku nevzdělané luzy pod vedením postbolševických manipulátorů prostých morálky i citu.

V dnešní době, s rozvojem výrobních sil, se pojmy LEVICE-PRAVICE již většinou pro popis aktuálních událostí nepoužívají v žádném ze svých historických významů, ale v různých vědách, např. v ekonomii symbolicky označují polaritu protikladných řešení, z nichž každé je v rámci určité situace či významového kontextu jednou více, jednou méně užitečné.

To, co někdy nazývám nepolitickou politikou, či politikou středu, jsou při bližším ohledání zásady vlastní jednou spíše levicové, jednou pravicové politice, buď z principu nebo opět podle konkrétního kontextu. Můžeme si například "středovou" zásadu vědeckosti představit jak jako součást levicové, tak pravicové politiky, záleží, o co takovou vědeckost opírámě, zda např. o centrální zásahy a plánování, či autonomní podniky, výzkumná pracoviště, tvůrčí týmy a jednotlivce. Nemám nic proti používání termínu SŘEDOVÉ politiky, ale politici by si měli uvědomit, že bez komplexního, tedy zejména politického přístupu ke STŘEDOVÝM zásadám, se tyto mohou stát třeba i nechtěnou cestou vpravo či vlevo.

Darius Nosreti

II. Levice a pravice - klasifikace filosofická (dle rozdílných antropologií obou)

Předchozí pojednání bylo pojednáním o empirické odlišnosti levice a pravice, a to na základě jejich nejviditelnějšího odlišení - rozdílných názorů na to, co, jak a proč má dělat stát s hospodářstvím. Mohla by být vznesena námitka, že vzhledem k tomu, že se jedná (až na případ zásadní a nepřeklenutelné volby "svoboda nebo rovnost") o empirické posuzování užitku toho nebo onoho názoru, měla by to empirie - život sám - rozhodnout a buď levici, nebo pravici odsunout na smetiště dějin jakožto neefektivní a tudíž bezvýznamnou. I když před 40 - 60 lety se objevovaly pokusy prohlásit pravici za překonanou a někteří se to pokusili tvrdit o levici po pádu komunismu, skutečnost tomu zdaleka nenasvědčuje. Obě formace trvají. Tento fakt neschopnosti z empirie prohlásit jeden nebo druhý směr za překonaný si žádá určité vysvětlení. A určité vysvětlení si žádá ještě jeden fakt: podivuhodná tendence pravice, tak jak byla definována v prvním pojednání - tedy jako pravice ekonomické, přiklánět se k takovým názorům ve sféře kulturně-morální, které obhajují spíše tradiční morálku a hodnoty, a k takovým názorům v otázkách bezpečnostních a obranných, jež volají spíše po ráznějším a tvrdším postoji k nepřátelům a zločinu. A rovněž recipročně, tendence levicových názorů v ekonomice provázat se s názory obhajujícími alternativní životní styly v kultuře a morálce a s názory volajícími spíše po terapeuticko-pedagogickém přístupu ke zločinu a vyjednávajícímu postoji k našim nepřátelům v politice obranné. Jsou zde tak tři dimenze a tedy osm možných kombinací, nicméně ukazuje se, že polarizace se formuje do dvou jasných táborů - i nadále je nazývejme pravicí a levicí. Co je vysvětlením tohoto jevu?
Domnívám se, že je jím zcela zásadní rozlišení mezi levicí a pravicí - rozlišení filosofické, a tím je jejich naprosto odlišné, protikladné chápání lidské přirozenosti.
Jinak řečeno, antropologie levice a pravice jsou odlišné. Levice i pravice dávají odlišné odpovědi na otázky typu: Existuje stálá, neměnná, metadějinná lidská přirozenost? Anebo je lidská přirozenost v dějinách proměnlivá a tedy i změnitelná? Do jaké míry je člověk dobrým? Má svobodnou vůli?
Pravice (a to jak ta dnešní, tak i ta před 100 i 150 lety) zastává židovsko-křesťanské pojetí člověka, jeho přirozenosti a osudu v dějinách, levice je ztělesněním nesouhlasu s tímto pojetím.
Pravice se domnívá, že existuje něco jako neměnná lidská přirozenost. Domnívá se, že lidská přirozenost je stálá, nezměnitelná a - což je velmi důležité - není příkladně dobrá. Pravice je přesvědčena o adekvátnosti židovsko-křesťanského dogmatu, formulovaného přesvědčivě např. sv. Augustinem, o dědičném hříchu (prvotním hříchu v anglosaské literatuře). Podle tohoto dogmatu člověk není od své přirozenosti dobrý, právě naopak, člověk je bytost narušená ("pádem Adama zhřešili jsme všichni"), nedokonalá, s omezenou intelektuální a rozumovou kapacitou, konečná a náchylná podléhat pokušením a v jejich důsledku se dopouštět špatného jednání. Kromě toho, že lidská přirozenost je neměnná, v dějinách stálá a člověk je bytost inherentně nedokonalá (zatížená dědičným hříchem), je obdařena i svobodnou vůlí - což je další křesťanské, konkrétně katolické (protože svobodnou vůli kalvinistická představa predestinace v konečném důsledku popírá) dogma. Podle něj je člověk za své jednání odpovědný, protože si ho sám reálně vybírá. Člověk je schopen svobodné volby z těch alternativ, které se mu nepřetržitě nabízejí, tuto volbu také činí a proto za to, co si volí, nese stálou odpovědnost. Křesťanské pojetí člověka je tedy pojetím bytosti polární - rozprostřené od vlastní nedokonalosti až k perfektnímu ideálu dobra, který je poznatelný (ať již zjevením nebo rozumem), a svobodně si volící dobro nebo zlo. V důsledku dědičného hříchu je to častokrát zlo a nikoliv dobro, které si zvolí. Volba je však jeho a nese za ni plnou odpovědnost.
Proti této představě člověka protestuje moderní levice, jejímiž duchovními otci byli kontinentální osvícenci, Rousseau, Marx, Comte, Freud a další.
Všechny tyto myšlenkové proudy a všichni tito myslitelé nesouhlasili s tezí, že "lidská přirozenost je stálá, neměnná a není ideálně dobrá". Tvrdili, že člověk je buď od své přirozenosti dobrý (osvícenci, Rousseau, Freud), a zlo, které ve společnosti existuje, je důsledkem vnějších společenských sil, vazeb a jevů, které korumpují dobrou lidskou přirozenost, anebo zastávali názor, že člověk nemá žádnou pevnou přirozenost a je jen funkcí vnějších sil, které ho formují, či - lépe řečeno - determinují jeho přirozenost (ekonomických sil u Marxe, stavu poznání u Comta). Změnou těchto sil dojde i k zásadní změně podstaty člověka. Obě koncepce se shodují v tom, že člověk je potenciálně dobrý, je změnitelný k lepšímu - a to buď osvobozením jeho původní, dobré přirozenosti od špatných nánosů společnosti (majetkových vztahů u Rousseaua, konvencí a morálních zákazů u Freuda), anebo změnou vnějších vztahů ve společnosti (ekonomických sil u Marxe, dokonalostí vědeckého poznání u Comta) - tedy vytvořením jeho nové, lepší přirozenosti.
Tato dvě odlišná chápání lidské přirozenosti mají své relevantní politické důsledky:

A) Důsledek pro pojetí státu a jeho funkce.
V tradičních feudálních společnostech Evropy převažovalo až do nástupu osvícenství křesťanské chápání člověka a autoritářské pojetí státu. Francouzští osvícenci 18. století toto chápání a pojetí napadali; na jeho obranu v reakci na Francouzskou revoluci vystoupila skupina myslitelů dnes označovaných jako reakcionáři. Za jejich reprezentanta může být považován Joseph de Maistre. Tito myslitelé pochopitelně vycházeli z dogmatu dědičného hříchu a nedokonalé lidské přirozenosti. Na tom by nebylo nic nepochopitelného; jejich chápání lidské přirozenosti ovšem bylo velice pochmurné. Považovali člověka od přirozenosti nejenom za nedokonalého a schopného špatného konání, nýbrž za přímo zlého. (Jeden současný americký konzervativec napsal, že jejich pojetí člověka bylo stejně pochmurné jako pojetí u markýze de Sade.) Z faktu špatné lidské přirozenosti vyvodili potřebu silného, autoritářského státu s neomezenou mocí panovníka a faktickou politickou nadřazeností papeže, státu, jehož primárním úkolem je držet od přirozenosti špatné a ke zločinům a hříchům náchylné poddané na uzdě. Stát je zde od toho, aby spoutal choutky a vášně občanů a vynucoval řád. Poddaní nemají mít příliš mnoho svobody, protože by jí využívali - v důsledku své přirozenosti - špatně. Všechna ta špatnost v člověku obsažená by ve stavu přílišné svobody vyplula na povrch společnosti.
Osvícenské chápání člověka bylo růžově optimistické. Podle této vize byl člověk svou přirozeností dobrý a proto nutně schopen neomezeného pokroku a sebezdokonalení. Aby se tato přirozená dobrota člověka naplnila a neomezený stálý pokrok uskutečnil, stačí, aby člověk byl svobodný. Nositeli této představy byli např. girondisté za Francouzské revoluce.
Kritikou vnitřní rozporuplnosti prvního postoje a korekcí naivní jednoduchosti postoje druhého vznikla moderní pravice i levice.
Možnou námitkou vůči prvnímu postoji je, že jeho chápání lidské přirozenosti je až příliš negativní. Není to chápání křesťanské. (Ultramontanismus byl v roce 1854 papežem odsouzen. Křesťanské chápání člověka, ač zahrnuje dogma dědičného hříchu, považuje člověka za tvora stvořeného k obrazu Božímu, tudíž za tvora, který je nositelem odrazu slávy Boží. A jako takový nemůže být naprosto ztracený. Je schopen aktů dobra a pravdy a je příjemcem Boží milosti.)
Politicky relevantní námitka je ta, že postoj reakcionářů není vnitřně konsistentní: když uznává inherentní nedokonalost každého člověka, jak může obhajovat svěření absolutní moci do rukou jediného vládce? Vládce je přece rovněž člověk. Jak řekl Lord Acton, každá moc má tendenci korumpovat a absolutní moc má tendenci korumpovat absolutně. Není-li moc vládce nebo vládců omezena a striktně vymezena zákony, pak vládce, zatížený dědičným hříchem, může a ve skutečnosti snadno podlehne pokušením, která mu tato moc nabízí. Navíc důsledky jeho špatného konání budou mnohem tragičtější než jakékoliv důsledky špatného konání obyčejného jednotlivce, protože jimi budou zasaženi všichni občané, celá země, nad níž má moc. Nutným logickým důsledkem předpokladu, že člověk není ideálně dobrý, a uvědomění si nedokonalosti lidské přirozenosti je proto požadavek, aby moc žádného člověka nebyla nikdy absolutní, aby moc státu a vládců, kteří mu vládnou, byla limitována a striktně vymezena. Musejí existovat záruky proti jejímu zneužití. Toto byla doporučení angloskotského osvícenství, které na rozdíl od kontinentálního vycházelo z představy lidské nedokonalosti, a tohoto si byli rovněž vědomi Otcové-zakladatelé USA. Například James Madison ve Federalistovi č. 51 napsal, že "co jiného je stát než ten nejvěrnější obraz lidské přirozenosti? Kdyby lidé byli andělé, nebylo by nutné žádné vlády. Kdyby lidem vládli andělé, nebylo by zapotřebí žádných kontrol vlády, vnitřních ani vnějších." Velikým úkolem ústavy je proto zamezit tomu, aby nedokonalí lidé vládnoucí svým spoluobčanům zneužívali moc, která je jim svěřena. Proto moderní pravice ze svého předpokladu nezměnitelné lidské nedokonalé přirozenosti vyvozuje požadavek omezeného státu s limitovanými a vyčtenými pravomocemi. Státu, jehož funkce jsou primárně negativní - garance svobody občanů a stálé udržování řádu ve společnosti.
Jednoduchost druhého přístupu byla krutě odmítnuta realitou. Nepotvrdilo se, že pro rychlé blahodárné projevení se dobré lidské přirozenosti stačí garantovat svobodu člověka, že stačí zmírnit nesvobodu a vývoj povede nutně a stále k lepšímu. Tou krutou realitou byl například osud girondistů, dědiců osvícenství, kteří končili pod gilotinami už zdaleka ne tolik ušlechtilých jakobínů. (Naivní Condorcet paradoxně sepisoval svůj traktát o nevyhnutelnosti věčného pokroku v době, kdy již propadl hrdlem a jako psanec utíkal před jakobínským terorem v ústrety své smrti.) Tak, jako pád ancient régime nekončil ušlechtilou, leč naivní girondinskou vládou ve svobodě, nýbrž Robespierrovým terorem, tak i liberálně-demokratické režimy začátku 20. století končily ve 30. a 40. letech jako fašistické či komunistické totalitní tyranie.
Proto levice, již sofistikovanější, opustila přesvědčení kontinentálních klasických liberálů, že člověk je svou přirozeností příkladně dobrý a jediné, co potřebuje, je svoboda, aby se jeho dobro mohlo plně projevit. Začala naopak zdůrazňovat, že člověk byl prvotně dobrý, ale společenské vztahy zkorumpovaly jeho původní charakter (Rousseau), nebo že člověk je funkcí společenských vztahů, norem a konvencí a tedy je zásadně měnitelný (a tudíž i k lepšímu) - konkrétně zásadní změnou těch společenských sil, které formují jeho přirozenost. Tento posun od faktické perfektnosti člověka k perfektnosti potenciální měl dalekosáhlé důsledky pro levicové pojetí státu a jeho funkce i chápání lidské svobody.
Vzhledem k tomu, že člověk je potenciálně zásadně zlepšitelný a to, co tomu brání, jsou vnější společenské síly a vztahy (majetkové vztahy a hospodářský systém, z nich plynoucí chudoba, hlad a nezaměstnanost, restriktivní morálka, špatné opresivní společenské konvence, nedostatek výchovy k vědeckému poznání a názorům a z něho plynoucí předsudky), je pro levici úkolem dne tyto vztahy a normy změnit, nahradit je novými a umožnit tak osvobození a projevení potenciálně dobré lidské přirozenosti. A oním levicí nejčastěji vnímaným nástrojem, který má tuto radikální a monumentální společenskou transformaci provést, je stát. Tedy stát má být aktivním osvobozovatelem člověka a tvůrcem jeho dobré přirozenosti. Moderní levice - stejně jako předtím reakcionáři - požaduje energicky jednající a rozsáhlý stát; jenže zatímco reakcionáři požadovali stát, který by držel občany na uzdě, levice požaduje stát jednající pro konečný užitek občanů, a to tím, že pozitivně provede společenskou transformaci a změnu reálných lidských bytostí na bytosti nové, s již dobrou přirozeností.

B) Důsledek pro význam tradiční morálky a hodnot
Pravice vycházející z přesvědčení nezměnitelné lidské nedokonalosti vnímá podřizování se tradičním morálním normám, zákazům a společenským konvencím jako projev civilizovanosti člověka. Podřizování se těmto normám je prostředkem udržování na uzdě těch impulsů v lidské přirozenosti, které pobízejí člověka ke špatnému chování a jednání. Právě vědomé nebo samovolné podřizování se zákazům a normám, jejichž význam často člověk nemusí ani chápat, umožňuje existenci určitých standardů ve společnosti a poskytuje tedy i záruku určité jistoty a bezpečí pro všechny tím, že vytváří atmosféru vzájemné vypočitatelnosti a předpověditelnosti reakcí druhých lidí. Proto tradice a konvence tvoří informační rámec společnosti. Jeho rozpad by mohl vyvolat výbuch necivilizovanosti až barbarství, jehož je, jak dějiny ukazují, nedokonalá lidská přirozenost schopna. Ze stejného důvodu vítá pravice existenci náboženské víry i organizovaného náboženství. Sdílí názor Gilberta K. Chestertona, že problém ztráty náboženské víry nespočívá v tom, že člověk pak nevěří v nic, nýbrž v tom, že je pak schopen věřit v cokoliv - například v totalitní ideologie nebo šarlatánské náboženské a politické pseudospasitele. Proto je pravice přesvědčena, že čím je role státu ve společnosti menší a omezenější (což umožňuje značnou míru lidské svobody), tím musí být úcta a respekt ke tradičním morálním a náboženským hodnotám a společenským konvencím větší (aby totiž příslušná míra svobody byla vůbec možná, aby necivilizovanost nebo nechuť lidí snášet negativní stránky svobody nepřevážily).
Levice, alespoň některé její proudy navazující na Freuda, reprezentované v tomto století např. Herbertem Marcusem či jinými mysliteli Nové levice, považuje právě morální normy a společenské konvence za opresivní, pokrytecké a znásilňující pravou či potenciálně dobrou lidskou přirozenost tím, že jí znemožňují v jejím volném rozletu a vyvolávají u lidí těmto normám a konvencím se podřizujících zbytečný komplex viny. Pro Novou levici mají značný význam právě kulturní a morální aspekty společnosti a ona samotná se snaží kulturně-morální rámec stávající společnosti napadat, oslabit a nahradit jej novým, tolerantním, umožňujícím plné sebevyjádření a seberealizaci. Toto osvobozování potenciálně dobrého člověka od prudérních norem a zákazů mají provádět jednak kulturní a intelektuální elity společnosti a jednak stát tolerováním, případně ještě lépe přímou podporou tzv. alternativních životních stylů.

C) Důsledek pro možnost Utopie
Levice, přesvědčena o tom, že lidská přirozenost je determinována vnějšími společenskými vztahy a silami, musí přijít k závěru popření svobodné vůle člověka. Svobodná vůle člověka je slučitelná pouze s představou neměnné lidské přirozenosti - tedy s představou, že přirozenost člověka není determinovaná prostředím, ve kterém žije. Je-li však člověk funkcí svého prostředí, jsou nutně jeho nejvlastnější preference, pocity, sentimenty a volby rovněž funkcí jeho okolí. Tedy jeho vědomí je rovněž odrazem vnějších vztahů a sil. Vzhledem k tomu, že aktuální člověk ještě není naplněním své potenciálně dobré, kvalitativně lepší přirozenosti než je ta stávající, není to ještě člověk s velkým Č. Je ještě nedokonalým člověkem, jeho vědomí je falešným vědomím a jeho volby jsou pokřivené. Jeho svoboda konání je svobodou nedokonalou, protože zatím ještě neúplnou. Tu bude mít až nový člověk s dobrou přirozeností po společenské transformaci. Podle toho svobodná volba aktuálního člověka není až tak vzácnou hodnotou - lze ji, v zájmu dosažení lepšího člověka s nefalešným vědomím, ignorovat či porušovat. A to je obhajoba totalitarismu: úkolem dne je vykonat radikální společenskou transformaci, jejímž výsledkem bude nový, lepší člověk. Překáží-li tomu svobodné preference reálných lidských bytostí, lze je znásilnit v zájmu skutečného prospěchu těch, jejichž vědomí je nyní pokřivené v důsledku špatných společenských vztahů.
Tím není rozhodně řečeno, že každý člověk z levice je totalitářem. Levicové předpoklady ale umožňují dovedení závěrů až k obhajobě totalitarismu. Pravice naopak, i když pochopitelně může být autoritářská, vůbec nemůže - z principiálních důvodů - být totalitářská. Oba totalitní režimy 20. století patřily tedy k intelektuální levici.
Levice svým důrazem na změnitelnost a možnou dokonalost lidských bytostí nádherně umožňuje představu realizovatelnosti Utopie - tedy stavu kvalitativně lepšího života na zemi. Tato představa jakéhosi ráje na zemi, stavu věčné blaženosti a stálého štěstí, je pravicí nutně odmítána - právě akceptováním přesvědčení o neměnné nedokonalosti lidských bytostí, která způsobuje, že ani ten z hlediska pravice nejlepší myslitelný model politického, ekonomického, společenského či kulturního rámce společnosti nezaručí věčné štěstí všech. Naopak uznává stálou existenci lidského utrpení, bolesti a strádání - ať již materiálního či duchovního.
Levici proto v konečném důsledku - jakožto filosofický koncept - můžeme označit za velikou křesťanskou herezi. Není totiž v konečném důsledku ničím jiným, než - jak na to poprvé upozornil Eric Voegelin - pokusem o imanentizaci křesťanského eschaton, tedy pokusem o zpozemštění toho příslibu, který křesťanství slibuje člověku, jenž však klade mimo tento svět.

D) Umírněná, demokratická levice
Totalitarismus a utopismus jsou dovedením levicového smýšlení k nejzazší mezi, kterou levicové předpoklady umožňují. Považuji za důležité ještě jednou zopakovat, že netvrdím a ani nechci tvrdit, že každý příslušník levice je nutně utopistou nebo totalitářem. Tvrdím pouze, že levicové pojetí člověka jak utopii, tak totalitu umožňují, a že všichni utopisté a totalitáři sdíleli toto pojetí. Pro každou levici - a to i pro demokratickou - je však příznačné vkládání velikých nadějí v možnost učinit lidi šťastnými politickou manipulací, pozitivní akcí státu. Levice je přesvědčena, že existuje-li nějaký společenský problém, je nutně řešitelný, a to především státními programy. (Pravice se domnívá, že "díky" existenci dědičného hříchu jsou mnohé společenské problémy prostě neřešitelné, jsou pevnou součástí lidského života, jeho jakousi konstantou, a každý symbolicky řečeno "státní program na zrušení dědičného hříchu" je bizarní naivitou.) Řešeními levice jsou kromě státních programů a utrácení peněz daňových poplatníků na odstraňování společenských problémů i víra ve všemocnost racionálního poznání a vzdělání. Existují-li ve společnosti různé předsudky a negativní jevy - rasismus, netolerance, chudoba, kouření, AIDS, drogy, cokoliv, je nutné poskytnout lidem racionální poučení, jakousi technickou instruktáž, jak se mají chovat, a oni se pak budou chovat racionálně. Společenský problém se vyřeší.
Jako třetí příklad z praktické roviny mohou sloužit rozdíly levice a pravice v penologii. Pravice se domnívá, že člověk jakožto bytost zatížená nezměnitelnou nedokonalostí (dědičným hříchem) má tendenci konat špatně a někdy tato tendence převáží nad racionálními úvahami a výchovou vybudovanými zábranami. Člověk má nicméně současně svobodnou vůli a neexistuje možnost konání, kterou by člověk nemohl svobodně odmítnout; za konání, které činí, je tedy zodpovědný. Proto i zločinec je za svůj zločin zodpovědný a zaslouží si trest. Smyslem trestu je potrestat; chápání trestu pravicí je chápání retribučně-restituční (trest + kompenzace oběti).
Levice se naopak domnívá, že člověk jakožto bytost bez stálé přirozenosti (nebo bez umožnění té dobré) je funkcí společnosti - je jejím výtvorem. A jako takový nemá v posledku svobodnou vůli. Proto je zločinec - dítě společnosti - téměř její obětí; ta mu totiž neumožnila rozvinout to potenciálně dobré v něm a je proto zodpovědná za jeho chování a konání. Takovéhoto člověka trestat by bylo krutostí. Proto "trest" má mít terapeuticko-pedagogickou funkci. A trest smrti by byl již do nebe volajícím barbarstvím: společnost by zabila člověka za to, co z něho udělala. Pro pravici je trest smrti jednou z možností z arzenálu legitimně použitelných trestů a principiální penologická námitka vůči němu neexistuje. Trest smrti lze na pravici odmítat, ale pouze z jiných než principiálních námitek týkajících se povahy zločinu a trestu. (Například z pohnutek utilitárních nebo religiózních.)
Tím se dostáváme k zásadně odlišnému chápání společnosti, v níž žijeme, v podání levice a pravice. Dostali jsme se k zásadně odlišnému existenciálnímu přijetí civilizace, ve které pravice a levice existují: ke ztotožnění se s ní nebo k odcizení se jí.

III. Levice a pravice - klasifikace existenciální

Pravice bývá často vnímána jakožto obhajoba statu quo, existující podoby společnosti a jejího establishmentu, zatímco levice jako revoluční síla, usilující u reformu, jíž pravice brání. Tedy pravice jako statická apologetika a levice jako dynamické pozitivní krédo. Tento obraz je částečně nepřesný a proto celkově nevystihující podstatu vzájemné dynamiky. Podle něj totiž pravice je prvotní a levice je reakcí na ní. Spíše opak je pravdou.
Toto století bylo svědkem přechodu mnohých myslitelů z levice na pravici a pouze zanedbatelně nemnohých konvertitů z pravice na levici. Tato na první pohled podivná asymetrie se stává logickou a přirozenou, uvědomíme-li si vzájemnou dynamiku pravice a levice.
Především, pravice primárně není obhajobou statu qou před nájezdy levice. Například otec politického konzervatismu Edmund Burke vůbec nebyl toryem, nýbrž přesně naopak, byl whigem. Intelektuálně pravice vzniká jako reakce na levici. Levice je v tomto smyslu prvotní a pravice je reakcí na ni. Levice je pozitivním programem politické, ekonomické, společenské, kulturní a morální přestavby společnosti - často velice radikální. Pravice (jako whig Edmund Burke) uznává, že stávající podoba společnosti není vždy nutně ideální, ale je zaskočena nikoliv úsilím o její změnu, nýbrž směrem, kterým se ta reforma má vydat. Pravice se domnívá, že ty změny, které pozitivně prosazuje levice, jsou velice nešťastné a jdou častokrát přesně opačně, než by měly jít. Whig Burke, odpůrce toryů, razantně zaútočil na změny navržené francouzskými revolucionáři, protože podle něho vedou do pekel. Tedy ve skutečnosti pravice je vzpourou proti intelektuálním názorům levice - ta je vzpourou proti politické, ekonomické a kulturní podobě společnosti, vzpourou, která se brzy stává intelektuálním establishmentem - a pravice je rebelií právě proti tomuto intelektuálnímu establishmentu levice. Člověk z pravice je proto častokrát svou dispozicí rebelem, jenže na rozdíl od příslušníka levice nemá ambici měnit lidi a organizovat jim jejich životy, nýbrž rebeluje proti názorům kulturních a intelektuálních elit společnosti, vždy tak ochotně levicových. Intelektuálně je spíš kontrarevolucionářem než konzervativcem. Skutečností, že pravice je intelektuální reakcí na levici, lze vysvětlit nepoměr v počtu vzájemných konverzí: lidé z pravice z přirozenosti věcí a podstaty sama sebe chápou levici velice dobře, vědí přesně, co to levice je - a nesouhlasí s ní. Jenže levice samotná je primárně pozitivním krédem a nikoliv reakcí na jiné krédo, není žádným odlitkem a proto nemá zásadní potřebu chápat pravici. Proto mnoho lidí z levice pravici ani nechápe. Někteří ji pochopitelně chápou a nesouhlasí s ní a někteří z těch, kteří ji nechápou, ji mohou pochopit a poté k ní konvertovat. Proto konverze z pravice na levici je tak nepravděpodobná a proto konverze opačná je možná a přirozená.
Moderní levice se začala formovat na konci minulého století nástupem socialistického hnutí. Socialismus je dodnes ústředním a nejsilnějším proudem levice a jeho nástup znamenal přeskupení do té doby existující politické scény dělené na liberály a konzervativce. Socialismus společně s některými prvky liberalismu, především s jeho duchem reformismu, a kulturně-společenskými postoji a některými dispozicemi konzervatismu - především paternalismem - vytvořil moderní levici a z hlavních částí konzervatismu (úcta k tradiční podobě společnosti) a liberalismu (svobodný trh a omezený stát) se utvořila moderní pravice. V politické praxi byla dynamika jednoznačně na straně levice - s první kulminací ve 30. letech. Pravice působila defenzivně a její chápání sama sebe spočívalo v zadržování ofenzivní levicové vlny a v tom, co považovala za bránění nejhoršímu. Po druhé světové válce, v 50. letech, došlo k určitému opadnutí levicové vlny a všeobecné převaze pravicových vlád. Pravice 50. let však nebyla kontrarevoluční; místo toho se soustředila na přijetí předchozích levicových reforem a byla obdobím jakéhosi politického klidu. Levice zažila svou druhou kulminaci v 60. letech, která byla svědky nové vlny levicové ofenzivy. Pravice se tak soustřeďovala na konzervaci toho, co levice již prosadila, a levice vždy v další a další vlně posouvala hranici svých představ dál a dál. Tak to bylo až do konce 60. let - za jakýsi vrchol levicové mentality, za nejvyšší bod hladiny levicového smýšlení v západní civilizaci lze označit rok 1968. V tomto období kulminovala rovněž její zdánlivě podivuhodná frakce, nazývaná Nová levice. Poté nastal určitý odliv levicovosti a nárůst popularity pravicových názorů v 70. letech, což vedlo v 80. letech k vládě pravicových politických reprezentací.
Tyto dva fenomény mají zásadní význam pro současnost i pro příští vývoj politických formací. I když Nová pravice se v Evropě začala formovat až v 70. letech, její analogie existovala v Americe již v letech 50. a byla soustředěna kolem časopisu National Review (založen v r. 1955). National Review byl vlajkovým časopisem hnutí, které se v USA od té doby nazývá konzervatismem (je v mnoha rysech odlišné od evropského konzervatismu) a které představovalo radikální sílu reagující na úspěchy levice a hodlající její postup zastavit. Toto hnutí bylo kritické i k republikánské administrativě prezidenta Eisenhowera, která odmítla odvolat levicové reformy a soustředila se, stejně jako pravice v Evropě, na udržování statu quo. Konzervatismus z okruhu National Review se nemínil smířit se zachováním toho, co levice dosáhla, a čekáním na její další vlnu, nýbrž byl protestem proti levicovému establishmentu v americké společnosti. Toto hnutí se na začátku 60. let - po porážce republikánů v r. 1960 a nástupu nové Kennedyho demokratické administrativy - zmocnilo Republikánské strany a v roce 1964 nominovalo na prezidenta svého kandidáta, senátora Goldwatera. Ten byl sice ve volbách poražen, nicméně ofenzivní nástup pravice se začal prosazovat - částečně již v roce 1968, a především, po intermezzu s aférou Watergate, ve druhé polovině 70. let, až nakonec vyvrcholil v roce 1980 zvolením Ronalda Reagana.
Evropská pravice opustila svou konzervativní orientaci v 70. letech a pod názvem Nová pravice s pozitivním programem reforem usilovala o demontáž levicových výdobytků.
Zatímco americký konzervatismus á la National Review a později evropskou Novou pravici lze označit jako rebelii proti nepřetržitě se valícím vlnám levicové revoluce, pak Nová levice byla vzpourou v samotném táboru revoluce - byla vzpourou proti establishmentu, který byl již ale na konci 60. let převážně levicový. Proto, paradoxně, mnohé kritiky moderní společnosti ze strany Nové levice a Nové pravice zněly dost podobně.
Nová levice zradikalizovala levicové postoje a kromě tradičních ekonomických témat (kritika nerovnosti, vykořisťování, kapitalismu, atd.) zdůrazňovala nespravedlnost a špatnost kulturních, morálních a společenských norem "buržoazní" společnosti. Jejím nosným konceptem byla myšlenka odcizení. Tuto představu již použil Marx pro označení toho, co s proletariátem dělají kapitalistické výrobní vztahy - totiž že ho odcizují od jeho lidství, dehumanizují jeho život a tím navozují mizerii jeho osudu, jež prohlubuje třídní konflikt (a tak, paradoxně z hlediska Marxe, mají pozitivní účinky - povedou k třídní revoluci a nahrazení jedné společensko-ekonomické formace novou, založenou již na jiných výrobních vztazích, konkrétně na společenském vlastnictvím výrobních prostředků, které jediné odstraní vykořisťování člověka člověkem). Podle Nové levice nejen ekonomický sytém, ale i pokrytecká morálka, opresivní normy, bezcitnost a lhostejnost konzumního života, neexistence skutečné rovnosti a demokracie a naopak existence privilegií establishmentu v buržoazní společnosti západní civilizace zásadně znemožňují naplnění a seberealizaci lidského potenciálu a toho dobrého, co skutečná lidskost lidstvu umožňuje. Neumožňují lidskou autenticitu, což je další klíčové slovo Nové levice. Proto je západní společnost inherentně špatná a škodlivá, a navíc má tendenci vyvážet svou podobu k civilizacím jiným, tedy je navíc agresivní, kolonialistická a imperialistická. Západní civilizace je tak deformovaná, že u svých příslušníků (tj. většinou svých obětí, jimiž nejsou pouze ti z establishmentu) vyvolává falešné vědomí: oběti si nejsou vědomy skutečného stavu věcí, tj. toho, jak je jejich společnost záporná. Proto v návaznosti na koncept odcizení má ústřední místo v myšlení Nové levice koncept osvobozování - nejen osvobozování od konkrétních ekonomických vztahů a norem společnosti, nýbrž především osvobozování od falešného vědomí, tedy osvobozování, které umožní lidskou autenticitu: feminismus osvobozuje ženy od jim vnucené představy podřízenosti mužům, protizápadní národně-osvobozovací hnutí bojují za vymanění se z vlivu Západu, později radikální environmentalisté osvobozují lidi z otroctví konzumního života apod. To vše umožní lidem plné intelektuální, materiální, kulturní a sexuální sebevyjádření, což naplní jejich autenticitu, kterou západní společnost vždy potlačovala represí - ať již politickou, ekonomickou, společenskou či morální.
Z této analýzy západní společnosti plyne nejen odcizení se Nové levice od ní, nýbrž i její srovnání s civilizacemi alternativními: ty dopadají ve srovnání s civilizací západní nezvykle dobře. Principiální vystoupení Nové levice proti západní civilizaci a její zamítnutí po radikální kritice vede Novou levici k preferování civilizací jiných, někdy čistě hypotetických: proto ty sympatie s jakýmkoliv protizápadním hnutím či vůdcem ve třetím světě - ať již to byli Castro, Ho či-min, Lumumba nebo sandinisté. Studená válka a obecně konflikt Západu se Sovětským svazem a mezinárodním komunistickým hnutím byl vnímán obdobně - mezi Sovětským svazem a Západem nebyl žádný kvalitativní rozdíl, maximálně snad kvantitativní, a oba systémy byly stejně špatné a odpovědné za Studenou válku (ne-li Západ více). Proto jakýkoliv západní studenoválečnický postoj k Sovětům byl projevem nabubřelé arogance moci, imperialismu, politické hysterie a válečného štvaní. Namístě je spíše usilovat o vzájemné porozumění, odzbrojení a mírovou koexistenci, která umožní Západu věnovat se řešení vlastních palčivých problémů.
A toto je poslední, a to zásadní rozdíl mezi (Novou) levicí a pravicí: (Nová) levice je projevem existenciálního nesouhlasu se západní civilizací, existenciálního odcizení se od ní, zatímco pravice je projevem existenciální afirmace západní civilizace, existenciálního přesvědčení, že Západ, i když není ideální společností, je zásadně dobrou civilizací, a to konkrétně ze všech existujících nejlepší. Západní civilizace se kvalitativně liší od všech ostatních (minulých i přítomných) a všechny je převyšuje. Čím? Odpověď nemusí být nutně jedna, může to být i kombinace vícero odpovědí různých proudů v rámci pravice. Britský konzervativec v tradici Burka může říct, že je to prostě civilizace naše, v její tradici jsme vyrostli a ona nás zformovala; křesťanský konzervativec řekne, že západní civilizace je dítě západního křesťanství a tudíž jí byly zjeveny určité pravdy v rozsahu, v jakém to nebylo učiněno civilizacím jiným, a konečně libertariánsky či klasicky liberálně laděný konzervativec může tvrdit, že jedině západní civilizace dospěla k ideálu osobní a politické svobody, a je-li tento ideál do určité míry přijímán i některými jinými civilizacemi, je to v důsledku napodobování Západu nebo dokonce jeho vnucení Západem. Z tohoto přihlášení se pravice k západní civilizaci a přesvědčení o její jedinečnosti vychází pevné odhodlání k jejímu hájení, k obraně její existence - jak tomu bylo v době Studené války proti její totální antitezi, komunistickému impériu. Z faktu morální nerovnosti civilizací a morální převahy té západní plyne nerovná legitimizace prostředků jejich zachování: např. pravice je přesvědčena, že neexistuje nic takového jako rovné právo vlastnit atomové zbraně a že západní země jsou oprávněny toto "právo" zemím třetího světa upírat.
Pojetí rovnosti či nerovnosti různých zemí a civilizací nás přivádí k závěru tohoto pojednání a k vrcholnému tématu levicového smýšlení, k multikulturalismu. Multikulturalismus čili přesvědčení o inherentní rovnosti všech kultur a civilizací je vrcholem egalitářské vášně levice. Je současně určitým vrcholem relativismu: právě tak, jako systematizací relativismu ve filosofii dostaneme postmodernismus, tak systematizací relativismu v politické filosofii vzniká multikulturalismus.
Intelektuální levice dneška, jako legitimní dědic Nové levice 60. let, konceptem multikulturalismu popírá samotnou existenci univerzálních principů správného civilizovaného soužití lidí v občanské a politické společnosti, tj. popírá koncept, na kterém byla postavena a který obhajovala západní civilizace. Tím zároveň nutně popírá i Západem nárokovaný primát v nahlédnutí těchto principů, čímž delegitimizuje jeho intelektuální status a jedinečnost. Západní civilizaci představuje jako jednu z mnoha, jako jeden z mnoha možných úhlů pohledu na lidský úděl, úhel pohledu o nic více relevantní než jsou všechny ostatní. Z metafyzické rovnosti všech civilizací pak plyne povinnost přikládat stejnou pozornost a váhu jim všem, jakož i nutnost podrobného studia, poznání a pochopení těch ostatních, protože jen tak můžeme nahlédnout jejich hodnotu a pochopit legitimní nároky jejich příslušníků. Z těchto předpokladů plyne požadavek na poskytování stejného času a prostoru v univerzitním vzdělání a akademickém životě všem konceptům, a nikoliv upřednostňování těch západních. Čas a prostor věnovaný mrtvým bílým heterosexuálním mužům, jakými byli Sokrates, Herodotos či Shakespeare, nemá být o nic větší, než je čas věnovaný reprezentantům umění a myšlení civilizací ostatních (např. živým černošským lesbičkám, nabízí se dodat).
Pravice tyto názory považuje nejen za formálně nesprávné, nýbrž i za přímo zhoubné. Především, pravice vidí multikulturalismus jako další útočiště bývalých západních neomarxistických profesorů Nové levice poté, co se jim jejich sovětský Bůh v r. 1989 zhroutil, a jako jednu z jejich dalších zbraní proti západní civilizaci. Proti tezi intelektuální levice, že všechny civilizace a kultury jsou si vnitřně rovné a stejně hodnotné a proto stejně významné, klade intelektuální pravice konce 20. století tvrzení opačné, totiž že civilizace si vůbec nejsou vnitřně rovné a že západní civilizace byla skutečně schopna více než kterákoliv jiná nahlédnout univerzálně platné pravdy o správném politickém a společenském uspořádání, jimiž přispěla celému lidstvu. Obdobné univerzálně platné pravdy platí jako pro umění, tak i pro filosofii - včetně filosofie politické: říkanka zaklínače hadů z tropického kmene kanibalů nemá stejnou uměleckou hodnotu jako Shakespeare a politické teorie Frantze Fanona, karibského ideologa teroru proti bílému kolonialismu, nejsu stejně významné jako ústavní systém Jamese Madisona a ostatních Otců-zakladatelů. Západní myšlení si kladlo fundametální otázky o podstatě lidského údělu a smyslu jeho bytí, otázky trvalé a univerzální, v rozsahu, v jakém si je jiné civilizace nekladly.
Jako zhoubné vidí pravice názory multikulturalismu proto, že podle jejího názoru vedou k destrukci možnosti soužití lidí různých etnik a kultur v jedné politické společnosti pod jednou civilizovanou, ústavní vládou. Podle pravice ja pochopitelně možné, aby lidé různých etnik, kulturních společenství a tradic, byli příslušníky jedné politické společnosti - ale s jednou podmínkou: přes všechny vzájemné odlišnosti, častokrát i propastné, musí sdílet určitý základní politický konsensus, určité společné politické přesvědčení (např. loajalitu k ústavě). Neexistuje-li žádný společný konsensus, politická společnost existovat nemůže a nekrvavá vláda se stává nemožnou. Nesdílejí-li např. všichni členové americké společnosti respekt k politickým principům Otců-zakladatelů vyjádřených v Deklaraci nezávislosti a vytvářejících základ politického rámce společnosti definovaného ústavou Otců-zakladatelů, společenský a politický dialog se stává nemožným, neboť prostě není z čeho vyjít, když nic není společné. V důsledku toho nastane balkanizace politické společnosti. Proto společnost může být multietnická a multikulturní v kulturním smyslu, nemůže však být multikulturní ve smyslu politicky civilizačním; právě v tomto smyslu je však tento termín jeho proponenty užíván.
Shrnuto jinými slovy: zápas o místo a význam západní civilizace v myslích a srdcích jejich příslušníků a intelektuálních elit bude i v 21. století představovat náplň sporu intelektuální levice a pravice. Levice bude i nadále existenciálním odcizením se západní civilizaci a pravice bude jejím existenciálním potvrzením.

Závěr

Byly zde představeny tři klasifikace politického a intelektuálního spektra na levici a pravici. Pochopitelná námitka může znít, zda jsou tyto tři klasifikace vůbec ve vzájemné korelaci, zda náhodou pravice a levice v rámci první, druhé a třetí klasifikace nejsou pokaždé něčím úplně jiným, překrývajícím se s tím předešlým pouze v bezvýznamné míře.
Zajisté je nutné přiznat, že korelace tří uvedených klasifikací není rovna jedné celé. Například, příslušník levice podle klasifikace první může být příslušníkem pravice podle klasifikace druhé, a to samé platí recipročně. A podobně, příslušník levice dle klasifikace druhé může být příslušníkem pravice dle klasifikace třetí (ale to již značně problematicky), nicméně příslušník pravice podle druhé klasifikace již příslušníkem levice podle třetí být nemůže. Korelace mezi jednotlivými klasifikacemi tedy skutečně není stoprocentní, nicméně jsem přesvědčen, že je přesto značně vysoká. Empiricky vzato, suma všech příslušníků levice vyhovujících první, druhé a třetí klasifikaci současně plus všech příslušníků pravice podle opět všech tří klasifikací současně představuje naprostou většinu celého politického a intelektuálního spektra. A opačně, lidé, kteří mezi jednotlivými klasifikacemi "křižují", tj. v jedné jsou na levici a v jiné již na pravici, tvoří zanedbatelnou menšinu. To vede k závěru, že všechny tři klasifikace posuzují stejný jev a jsou uchopením stejného fenoménu - dělení na levici a pravici - ze tří různých pohledů. To, že vzájemný "překryv" není perfektně a stoprocentně ideální, vidím jako důsledek nutné nedokonalosti jakékoliv klasifikace perfektně a ideálně posuzovat daný fenomén. Ale jak jsem již uvedl na začátku, tato elementární nedokonalost jakékoliv klasifikace nás přece nemůže odradit od veškerých pokusů o ně.