DUB 1

DUB

Dub zimní (dub zimný, Quercus petraea (Matt.) Liebl., syn.
Quercus petraea Matusch.)
Asi 20 - 30 m vysoký strom s poměrně štíhlým kmenem.

Dub letní (dub letný, Quercus robur L.)
Strom vysoký až do 30 - 40 m. Má silný kmen a korunu
nepravidelného tvaru.
Zatímco dub zimní slouží spíše jako zdroj třísla, dub letní jako
zdroj dřeva.
Dub letní má velmi tvrdé, těžké dřevo. Je dobře štípatelné,
vhodné pro výrobu parket, nábytku a sudů, pro odolnost proti
hnilobě i na vodní a pozemní stavby. Harmonuje téměř se všemi
listnáči, njmenší kontrast vytváří s borovicí. Dobře ladí s jehličnany
s úzkou korunou – největší kontrast. Dobře zpevňuje hráze.

Jemu blízký je dub šedozelený
(slovenský název - Quercus pedunculiflora C. Koch).

Dub cer
Dobrý alejový strom, hodí se na osazování hrází i na skalnaté
podloží. Ladí téměř se všemi listnáči. Je citlivý na silné mrazy.

Dubové dřevo patří pro svou hustotu, pevnost a stálost k
nejžádanějším domácím ušlechtilým dřevům. Je to vynikající tvrdé
dřevo se širokým využitím Svou strukturou se řadí k
dřevům kruhově pórovitým. Velké póry (v mladém dřevu vznikající
vodivá pletiva) jsou na řezu znatelná pouhým okem.
Zachytíme-li přesně změřené šířky letokruhů ve dřevě, obdržíme
graf podobný křivce horečky. U stromů stejného druhu a stejného
území se tyto křivky navzájem podobají. Proto lze křivky různě
starých dřev také vzájemně srovnávat. V roce 1984 poražený 300-letý
dub poskytl křivku pro léta 1684 - 1984. Porovnáním šířek
jednotlivých letokruhů přesně datovatelných dřevin lze sestavit
přesné křivky pro celá uplynulá staletí. Tak byly pro střední
Evropu vypracovány chronologické údaje u jedlí, buků a dubů pro
celá dvě tisíciletí. S jejich pomocí lze datovat neznámá dřeva,
např. trámy historických památek nebo dřeva antického nábytku,
jejichž maximální stáří lze tímto způsobem určovat.

Léčivou drogou je především dubová kůra (spíše z dubu zimního).
Její léčebný úspěch spočívá ve velkém obsahu tříslovin, kterých má
až 20%, ale obsah je kolísavý podle stáří kůry - čím je starší, tím
méně tříslovin obsahuje.

Kůra se někdy získává i z mladých kmenů, ale pro lékařské účely většinou
jen z větví do síly prstu, takže nehrozí poškození stromu. Takto získaná kůra
se jako čerstvá nebo sušená se používá k přípravě léčebných čajových směsí
a nálevů do koupelí.

"Mezi kůrami stromů patří ta dubová mezi nejléčivější a byla hojně využívaná
již našimi babičkami a prababičkami. Dubová kůra má stahující účinky, zužuje
cévy – a díky tomu rychleji ustupují různé záněty. Dubovou kůrou lze léčit
i krvácení dásní a bolesti v krku. Je potřeba svařit dvě lžíce nadrobno nasekané
kůry v půl litru vody, a to na slabém plameni po dobu dvou hodin. Nakonec
přecedíme a kloktáme." (In Spirit 43/2006)

Z dubového odvaru se připravuje také sedací koupel při hemereoidech, obklady
na červené oči či popálenou rohovku. Čaj z dubové kůry má detoxikační účinek
a tiší záněty střev.

Skoro všechny druhy dubu obsahují v kůře velké množství
tříslovin, které měly dříve, před zavedením chemických produktů, v
koželužství velký význam. Obzvlášť vysoký je obsah tříslovin v kůře
mladých dubů. Ty bývaly po vykácení ihned na místě speciálními noži
olupovány. Sloupnutá kůra se pak musela po určitou dobu sušit, než
byla dopravena jako dubové tříslo do stoup nebo mlýnů na tříslo a
odtamtud do koželužen. Pro velkou poptávku po mladých dubových
kmenech byly proto intervaly mezi mýcením dubových lesů,
nacházejících se poblíž vesnic, značně krátké. Jako
charakteristická forma podnikání se takto vyvinuly tříslové paseky,
které se ve středoevropských polesích (koncem 20. století)
vyskytují už jen v náznacích a posledních zbytcích.

Existují zprávy, podle kterých může být tříslo užitečné i v
alternativní i tradiční medicíně, např. při popáleninách oční
rohovky a při zásazích na hlasivkách. Oficinální účinek dubové kůry
byl znám již ve starověku. Z mladých kmenů a větví dubu zimního se
stahuje tzv. zrcadlová kůra (slovenský výraz), která se používá na
přípravu odvarů a mastí. Existují ale i další "petroidní" druhy (Q.
virgiliana Ten. a Q. frainetto Ten.), které se s dubem zimním lehce
kříží a tvoří velmi pestré hybridní roje. Proto se také duby špatně
rozeznávají.

Dubové listy mívají na sobě nezřídka určitými druhy hmyzu
vyvolané duběnky, které jsou zvlášť bohaté na tříslovinu. Z
takovýchto duběnek se dříve vyráběl duběnkový inkoust na psaní
pravých listin.

Z kůry či listí některých dubů lze získat barvivo pro barvení
textilií a přírodních vláken (vlna, bavlna). Podle koncentrace
docílíme různě odstíněné tóny teple hnědé barvy, které jsou velmi
stálé. Dubové sudy dávají barvu rakiji, která v nich zraje.
Dub korkový dává přednost teplým, otevřeným, světlým plochám.
Duby korkové jsou velmi rozšířeny zejména v západním Středomoří,
kde se intenzivně využívají k těžbě korku. Lesy bohaté na korek se
proto stále poněkud prosvětlují či prosekávají a ponechávají v
polopřirozeném stavu. Charakteristický strom širých oblastí jižního
Španělska a Portugalska, ale také Itálie a (místy) i Jugoslávie.
Korek, pro nějž se dub korkový stal hospodářsky nejdůležitějším
druhem dubu středomořské oblasti, není nějakou zvláštností tohoto
dubu, ale vyskytuje se i u mnoha jiných listnáčů. Vrstva korku však
u ostatních stromů nedosahuje ani zdaleka takové mohutnosti. Po
stránce anatomické se v případě korku jedná o druhotné pletivo,
které se ukládá kolem dělivé tkáně vně vlastního mízního pletiva.
Zatímco kambium opatřuje dřevní a lýkovou část stromů novou tkání ,
pečuje ústrojná část korku o vytvoření jakési závěrečné, konečné
tkáně, kterou je třeba chápat jako dodatečnou ochranu proti vodním
ztrátám a nadměrnému teplu. Buňky korkového pletiva jsou mrtvé, bez
vody a naplněné vzduchem. Díky zvláštní, vosku podobné látce
(suberin) jsou stěny korkových buněk tak impregnovány, že jimi už
nemůže proniknout voda, a ani pletivo samo nemůže být vodou
smočeno. Korek proto nemůže nikdy nasáknout vodou jako houba.
Množství vody, které může korek do sebe pojmout, je pranepatrné.
Loupání kůry se provádí v létě. První loupání se uskutečňuje na
přibližně 20-letých stromech. První takto získaný korek je však
ještě nepoddajný a použitelný jen v koželužství. Teprve počínaje
druhým loupáním se získává onen žádaný hladký, ohebný a dobře
zpracovatelný korek. Podle charakteru stanoviště je třeba 6 - 12
let, než se vytvoří 3 cm silná vrstva korku. Kmeny dubu korkového
se vždy loupou pouze částečně - ne na celém povrchu najednou.
Od pradávných dob býval dub symbolem síly a králem lesních
stromů, proto jsou listy a žaludy dodnes odznakem lesníků. Býval to
strom posvátný a u Slovanů i Germánů byl zasvěcen nejvyšším bohům.
Dlouhověkost dubů byla obdivována, což se projevovalo i ve starých
bájích, pověstech a lidových písních. Dubům se daří hlavně na
vápenité půdě, kde buď tvoří doubravy, nebo rostou majestátně jako
solitéry. Stále žijící a mohutný je známý dub Oldřich na Peruci,
kde už celá dlouhá staletí stojí na opukovém podloží při silnici
k Slavětínu, kudy protéká voda z mohutného pramene Božena. Je
stálou upomínkou na setkání knížete Oldřicha s krásnou Boženou
Křesinovou, jak ji ve své Kronice české nazývá Kosmas. Duby jsou
skutečně obdivuhodné stromy - mohou dorůst do výšky až 40m. V mládí
mají kůru hladkou, ale u letitých stromů je hluboce zvrásněná
a popraskaná.

Plodem dubu je žalud, jednosemenná nažka. Žaludy spadlé na zem
v dubových hájích mohou sloužit jako potrava divokých i domácích prasat,
ovcí a koz. Mladé doubky spásá vysoká zvěř i zajíci. Ve Francii po staletí
vysazují a uchovávají dubové háje umožňující tradiční chov koz a zejména vepřů.
Místní duby mají žaludy obřích rozměrů.

Duby jsou velice léčivé stromy a pomáhaly živit lidstvo v dobách hladomorů
Pro svoje silné vibrace byl dub uctíván už od doby předhistorické. Stačilo se
o něj opřít, aby člověk do sebe načerpal jeho silnou energii. Magické rituály se
proto obvykle konaly pod starými duby a tančívaly pod nimi
čarodějnice. Náboženské modly se vyřezávaly z dubového dřeva.