DŘEVO, DŘEVINY, DŘEVNATÉ ROSTLINY
a jejich využití, část I, verze 5.
sestavil
Darius Nosreti
|
AKÁT
Trnovník akát (agát biely, Robinia pseudacacia L.)
Strom s kmenem dorůstajícím až do výšky 20 m. Hlavní kořen
je kůlovitý, až 15 m dlouhý. Boční kořeny rostou mělce pod povrchem,
mají mnoho hlízovitých útvarů (žijí v nich nitrifikační bakterie)
a vyhánějí mnoho výmladků, kterými se akát velmi rychle rozšiřuje,
a tak se stává nepříjemnou dřevinou. Není naším původním druhem. Do
Evropy se dostal ze Severní Ameriky (z východní části) jako ozdobný
strom do pařížské botanické zahrady kolem roku 1600. Všechny
evropské akáty prý pocházejí z této zahrady. Časem se lesníci
přičinili o jeho rozšíření po celé Evropě. V Česku a na Slovensku
se vysazuje zejména podél cest, do plotů, na meze, ale někdy velmi
nevhodně (např. na Devínské Kobyle u Bratislavy, na Kapušianském
hradním vrchu, na ostravském Landeku a na mnohých jiných místech).
Je vysazován i na nejkrásnějších botanických lokalitách bez ohledu
na jejich vědeckou a kulturní cenu. Jako hospodářská dřevina má
mnohostranné využití. Tvrdé těžké dřevo se používá na kolářské práce.
Na stavební účely se hodí pouze tmavší jádro. Akátové dřevo dobře hoří.
Ve vinohradnických oblastech slouží akátové větve jako výborné kůly
k vinným roubům. Akát však má špatně tvarované a často velmi křivolaké
kmeny, takže zejména pro průmyslové zpracování patří k dřevinám
dřevařsky méně významným. Čerstvá kůra i větévky jsou léčivé (žaludeční
překyselení, neuralgie líce). Akát má však i toxické účinky. Je výbornou
včelařskou rostlinou. Akát je medonosný a dává jeden z nejlepších
a nejléčivějších medů.
Trnovník akát je poměrně nenáročný strom, který může být
vysazován i na neplodných půdách jako ochrana proti erozi. Jeho
dřevo je velmi pevné a odolné, používá se k výrobě násad a rukojetí
nástrojů. Borka, listy a semena jsou pro obsah alkaloidů lehce
jedovaté, zejména pro koně. Kozám listy akátu prý chutnají.
Z hlediska tvorby krajiny působí někdy jako nežádoucí vetřelec,
ale pro jeho skromnost a užitečnost, jako i pro zážitek vzhledu a vůně
kvetoucího stromu na to rádi zapomínáme.
ARONIE
ASTILBE viz tavolín, čechrava
BAOBAB
Viz meskyty
BAZALKA
Bazalka pravá - je to jednoletá, keřovitá rostlina, 30 - 40 cm vysoká.
Upotřebení v domácnosti jako koření a pro přípravu léčivých čajů. Výsev:
V březnu do pařeniště, na stanoviště po 15. květnu, spon 40x40 cm.
BENEDIKT
Benedikt lékařský - jednoletá bylina (bodlák), drobně a hustě ostnitá,
vysoká až 50 cm. Sbírá se nať před květem. Droga je hořká, používá se ve
směsích v čajích podporuzjících trávení, léčbu nemocí krve, jater, žlučníku,
prsu aj. Výsev - přímo na stanoviště začátkem dubna do řádků 50 cm nebo do
hnízd.
BEZ
Bez černý (Sambucis nigra)
Původ: Evropa
Stanoviště: Minimálně náročná dřevina, roste stejně dobře na slunci jako
ve stínu. Půda může být lehčí i těžší, přiměřeně vlhká a kyprá. Snáší zasolené
půdy a zakouření (prach, smog). Vápnomilný druh. Plně mrazuvzdorný
a otužilý.
Doba květu: červen a červenec.
Použití: Silně zapleveluje a zatlačuje cennější dřeviny. Vysazuje se tam, kde
ostatní dřeviny nerostou. Jako solitéra nebo do skupinových výsadeb ve vel-
kých krajinných úpravách. Je léčivou rostlinou. Trpí listovými mšicemi, které
nenapadají růže ani další rostliny (jde o odlišný druh mšice). Pro solitérní
výsadbu musíme bez řezem pravidelně udržovat. Může být veden jako keř
i strom. Je však potenciálně silným alergenem a v okolí domů by neměl být vysazován.
(Zdroj: ZOO Ostrava; doplněno)
Bez je až sedm metrů vysoký keř roste hojně po celém území republiky, nejvíce
rozšířený je v teplejších oblastech. Listy vydávají po rozemnutí nepříjemné aroma.
Bílé květy jsou široké 10 až 15 cm a výrazně voní. Fialové až černé plody
o průměru čtyři až pět mm tvoří část ptačího jídelníčku. Plody využívají
i lidé, například k výrobě zavařeniny, vína a likérů. Květy se obalují
a smaží podobně jako květák. Všechny části rostliny se dříve využívaly
v lidovém léčitelství - pro zmírnění bolesti zubů, horečky nebo kašle,
na popáleniny, k zastavení krvácení z nosu. (Lidové noviny 2008)
Využití v léčitelství a kuchyni , využití dřeva a mystické souvislosti viz:
BEZ 1
BEZ 2
BEZ 3
BEZ 4
BLAHOVIČNÍK viz EUKALYPTUS
BOROVICE
Borovice nesnáší stín ani znečištěné ovzduší, silniční
či stavební prach apod. Suché půdy jí nevadí. Ve starší době
kamenné převládaly u nás borové lesy a les statných
borovic má i dnes své nenapodobitelné kouzlo.
Borové lesy jsou u nás rozšířeny v nížinách i v nižším horském
pásmu, zejména na písečných a vřesovitých půdách.
Drogou jsou zejména pupeny, ale pro některé účely také
jehličí. Pupeny se sbírají asi v dubnu, ještě před rozvitím,
suší se v tenkých vrstvách ve stínu přirozenou teplotou.
Mají aromatický, silně pryskyřičný pach. Sušenou drogu
je třeba uchovat v dobře uzavřených nádobách.
Droga obsahuje především silici, která při bronchiálním
kataru podporuje odhleňování. Také působí močopudně, mírně
dráždí pokožku a způsobuje její prokrvení. Užívá se jako
nálev vnitřně při zastaralém bronchiálním kataru, zevně
K přípravě obkladů a koupelí. Vyvolává překrvení kůže
a příznivě působí při revmatismu a kožních vyrážkách.
Často se užívá nálevu z čerstvých pupenů jako zdroje
vitamínu C. Podzimní pupeny vitamín téměř neobsahují.
Léčebná užitkovost borovice je značná. Kromě pupenů
poskytuje borovice terpentýn, terpentýnovou silici,
kalafunu a dehet. Různé druhy poskytují terpentýnový
balzám složený asi ze 70% pryskyřice a 30% terpentýnové
silice. Dříve se užívalo terpentýnové silice k inhalacím.
Nesmí se užívat při zánětech ledvin, žaludku nebo střev.
Extraktu z pupenů borovice se užívá při revmatismu
jako přísady do koupelí. Zlepšuje prokrvení. Známý
léčitel a jasnovidec USA Edgar Cayce doporučoval
parní lázeň z borového jehliči jako mohutný ozdravný
prostředek a doplňkovou terapii u mnoha závažných onemocnění.
(Prokrvuje tkáně a povzbuzuje k činnosti vnitřní orgány.)
Nad nádobou s vřící vodou s jehličím sedí pacient zakrytý
plachtou, z níž má venku jen hlavu. Pod zvonem z plachty
má pára z jehličí přístup k celému tělu.
Borové dřevo slouží k výrobě papíru, na výrobu oken a dveří,
a ve stavebnictví. Některé druhy se používají i na výrobu lodí
a kuchyňského nábytku
Borovice lesní (syn. borovice obecná – sosna, Pinus silvestris L.)
Statná borovice dorůstá do výšky 30 až 40m. Je to pozoruhodný
strom, od nepaměti vyhledávaný pro svoje dřevo i pro svou léčivou
sílu. Na počátku minulého století byla vysazována k upevňování
písků (Polabí). Borové dřevo je měkké, pružné a dosti pevné (zejména
pokud není příliš sukovité) s červenavě hnědým
jádrem. Je snadno štípatelné, nedosahuje však v tomto ohledu
smrku, jedle a modřínu; je pružné, nedosahuje však pružnosti
a pevnosti modřínu; je lehké, bohaté na pryskyřici, a proto trvanlivé
ve vodě, poněkud méně je trvanlivé na suchu a při střídání sucha
a vlhka. Je výborným palivem, srovnatelným s dubem a bukem, ale
využívalo se především na výdřevy v dolech a na pražce. Silice je
fytoncidní.
Použití dřeva (dle Lexikonu): "Bednářství, dlažební kostky, dřevěné
části strojů, dřevěný drát, pumpy, dřevěné konstrukce, důlní dříví,
karoserie /vnitřní zařízení), košikářství (kořenové provazce), krabičky,
letectví, lodní stavby (lodní těla, čluny, stěžně), mlýnská složení,
mostní stavby, nábytkové truhlářství (nevýhoda: značně smolnaté
a špatně se hobluje), okenní rámy, ozvučné desky pro klavíry, varhany
a harmonia (méně vhodné), palivo (zejména v pekařství), piloty, pražce,
stavebí truhlářství, suchá destilace (ševcovská smůla), šindely (méně),
tesařské práce, vagony, vodní stavby, vodovodní potrubí, výroba koptu
do černých barev, výroba zápalek."
Borovice limba (Pinus Cembra L.) vykazuje vysoký vzrůst a odolnost
v chladném klimatu. Zpočátku světlé, později silně tmavnoucí limbové
dřevo je technicky a hospodářsky velmi cenné. Pro svou rovnoměrnou
strukturu se hodí k soustružnickým a řezbářským prace, využívá se ale
také (zejména v alpské oblasti) k stavbě domů. Jde o velmi měkké dřevo.
Sukovitější dřevo, které se někdy u limby také vyskytuje je méně pružné
a pevné. Její velká semena (lidově limbové oříšky) jsou jedlá.
Použití dřeva (dle Lexikonu): Dřevěné části strojů, dřevěný drát, hračkářství,
mlékařské nádobí, mlýnská složení, nábytkové truhlářství, obklady stěn,
ozvučné desky pro klavíry, varhany a harmonia, palivo, řezbářství, šindele
(méně), tužky, vypalované ozdoby, zápalky. Dřevo je velmi měkké, velmi
trvanlivé (téměř jako modřín), zapaluje se snadno, hoří rychle s malou
výhřevností. Suky jsou zarostlé a nevypadavé; dřevo se dobře leští
a příjemně voní."
Dřevo borovice hvězdicové (Pinus Pinaster AITON) má větší množství
pryskyřice, proto se využívá jako stavebního materiálu nebo drtě
v papírenství. Z kmenů tohoto stromu se získává pryskyřice. Ta se destiluje
a zpracovává na terpentýn a kalafunu. Značně velkých šišek se využívá
v zahradnictví jako oblíbeného dekoračního materiálu.
Borovice černá (borovica čierna, Pinus nigra Arnold)
Mohutný, až 50 m vysoký strom se širokou korunou. Dobře se jí
daří především na výslunných vápencových stráních, najdeme ji však
i na jiném podkladu. Na písčitém a štěrkovitém podkladu se (jako
většina stromů) dožívá nejvyššího věku (nehnije). V porovnání
s borovicí lesní má vyšší nároky na teplo.
"Dřevo se svými vlastnosmi blíží borovici lesní (je například velmi měkké)
a v některých důležitých vlastnostech ji dokonce výrazně překonává; je
například velmi pružné a pevné (skoro jako modřínové) a je neobyčejně
trvanlivé ve vodě, v suchu i v střídání sucha a vlhka. Použití dřeva černé
borovice neodpovídá úměrně jeho dobrým vlastnostem. Použití: Do dolů,
dřevěné části nástrojů, dřevěné konstrukce, mlýnská složení, nábytkové
truhlářství, palivo s vysokou výhřevností (75 až 117% buku; avšak čadí),
piloty, šindel, tesařské práce, vodní stavby, vodovodní roury, výroba
koptu do černých barev. Štípatelnost je špatná (dřevo je smolnaté)."
(Podle Lexikonu)
Sazenice se používají při
zalesňování zpustlých vápencových ploch (ne krasových).
Dřevo všech borovic černých je nadmíru pryskyřičnaté a většinou
nažloutle zbarveno. Hodí se méně v nábytkářství, ale využívá se ho
především jako stavebního materiálu nebo k výrobě celulózy. Borovice
černá je nezřídka vysazována i v parcích, zahradách a lesích
Borovice sosna (borovice sosna, Pinus sylvestris L.)
Až 40 m vysoký strom, se širokou kulatou až plochou korunou,
často jen keř. Je světlomilnou dřevinou, velmi citlivou na
zastínění, zejména v mladém věku. Na ostatní parametry stanoviště
není náročná. Dřevo má měkké, lehce štípatelné, bohaté na živici,
ze které se vyrábí terpentýn. Sazenice s úspěchem vysazují na
devastované a bezlesé plochy a tam, kde nemůžeme zajistit semenáčkům
zastínění, které jiné jehličnany (např smrk) v prvních letech vyžadují.
Borovice vejmutovka (syn. borovice hedvábná, Pinus strobus)
Dřevo je měkké s pryskyřičnými kanálky, lehké, ale málo hodnotné.
Velké stromy dávají prkna téměř bez suků. Náchylná k chorobám a škůdcům.
Použití dřeva (dle Lexikonu): Bedny, celulosa, dřevěné krabice, dřevitá vlna
lehké dřevěné konstrukce, lodní stěžně (americká vejmutovka), palivo, podklad
pro dyhy, strojnické modely, zápalky. Výhřevnost je malá (jako u špatného
dřeva smrkového.
Borovice pinie (Pinus Pinea L.) vyhledávají suché a teplé kypré půdy, vyskytují
se proto přirozeně na písčitých pobřežních pláních. Pro značnou choulostivost
vůči mrazu však u nás nerostou. Na rozdíl od jiných druhů borovic jsou však
méně choulostivé vůči větru a mohou proto růst i jako solitéry nebo v alejích. Již
od starověku se ve Středozemí také vysazuje podél silnic a alejí jako dárce stínu.
Další zvláštností jsou mimořádně velká, olej obsahující semena, která jsou, stejně
jako u borovice limby, jedlá a dokonce v prodeji pod označením pinocchi nebo
pignons. Jsou považována za lahůdku a využívána do různých tradičních pokrmů
italské kuchyně. Dřevo pinií je velmi pevné a tvrdé. Přitom obsahuje ve srovnání
s jinými druhy borovic jen málo pryskyřice a používá se ho s oblibou jako
stavebního materiálu (schody, okna, dveře), v poslední době pak ve stále větší
míře i pro kuchyňský nábytek.
Borovice rostoucí na písčitém nebo kamenitém podloží, jejíž kořeny
jsou chráněny před nadměrnou vlhkostí a hnilobou, se může dožít
mimořádně vysokého věku. Stáří nejstaršího exmpláře borovice
osinaté bylo vypočítáno na 4700 let.
(Zdroje: Mathioli, Dr. Hruška, R. Franěc, I. Rystonová, E. Cayce,
Bruno P. Kremer)
Borovicové dřevo – nábytek
Rozhodně bychom ho měli před deštěm skrývat. V zásadě platí, že by nábytek
z tohoto dřeva neměl stát pod stromem nebo přímo na trávníku a na zemi.
Vlhkost i hmyz mu totiž neprospívají, a snižuje se tak jeho životnost až
o několik roků. Když nábytek přesto postavíme na trávu, protože si zahrádku
kvůli nábytku rozhodně zabetonovat nechceme, použijeme na nábytek
bezbarvý lak, který není vodou rozpustný. K levnějším a účinným patří třeba
Luxonol. !Autor: Jarmila Kultová, © RF-HOBBY s.r.o.;
http://www.dumnet.cz/view.php?cisloclanku=2005072203 )
BOROVICE a lidove lecitelstvi III
BOROVICE a lidove lecitelstvi II
BRSLEN
Brslen evropský (bršlen európsky, Eunymus europaea L.)
Keř, zřídka nízký strom, dorůstající maximálně do výšky 6 m, většinou však
nepřesahující výšku 2 m. Vyžaduje svěží, úrodné a lehčí půdy bohaté na vápník.
Dřevo je vhodné na jemné řezbářské a soustružnické práce. V kořenech obsahuje
gutaperču. Semena mají odporně hořkou chuť, obsahují mastný, hustý olej, který
po požití vyvolává dávení a projímá. Rozemletá semena se v lidovém
léčitelství používala proti svrabu a na ničení vší, olej ze semen na strupy.
Plody oblibují ptáci, zejména červenky. Býložravci se brslenu vyhýbají.
"Dva až sedm metrů vysoký keř. Roste v podstatné části Evropy. Daří se mu v
hájích, habřinách, lužních lesích, na skalnatých svazích. Upřednostňuje vlhké,
humózní, slabě kyselé až zásadité půdy. Je značně odolný vůči mrazu. Plody
jsou čtyřhranné, růžové až červené tobolky, světlehnědá oválná semena jsou
obklopená oranžovým míškem. Žluté, hedvábně lesklé pevné dřevo bez rozlišení
jádra a běli se zřetelně patrnými letokruhy na příčném řezu se dříve používalo
na drobné řezbářské výrobky. Kůra kořenů obsahuje kaučukovou šťávu, kůra větví
i semena jsou jedovatá." (Lidové noviny 2008)
Dřevo je tvrdé, těžké, vhodné např na obuvnické kolíčky (floky), párátka na zuby,
drobné a jemnější výrobky i vycházkové hole, ale i dřevěného uhlí do střelného prachu
a na kreslení. Dřevo brslenu je tuhé a husté a dává kvalitní uhlí. (Podle J. Kresánka)
BORUVKA
BRUSINKA
BŘEČŤAN
Břečťan popínavý (brečtan popínavý, Hedera helix L.)
Stálezelená dřevitá liána, jejíž stonek a větve mohou dorůstat až
do délky 20 m. Roste tak, že se plazí buď po zemi, nebo se přidžuje
pomocí kořínků na zdích, skalách a kmenech stromů. Je relativně
teplomilným druhem, který je v současnosti nejvíce rozšířen na
reliktních stanovištích, zejména na vápencích a dolomitech, kde
tvoří husté zárůsty. Častý je i v listnatých lesích teplejších
oblastí, jako jsou tvrdé lužní lesy, nížinné dubiny, sušší
dubo-habroviny a vápencové bučiny. Osídluje i staré zdi. Je
zajímavým pozůstatkem třetihorní flóry. Pěstuje se v parcích,
zahradách i na hřbitovech jako dekorativní rostlina. Celá rostlina
obsahuje glykosid hederin. V lidovém léčitelství se používá při
chronických katarech, prášek z listů se používá proti plísňovému
onemocnění vlasové pokožky u dětí. Tinktura se dobře osvědčila i
při léčení černého kašle. Dosahuje vysokého věku, někdyi i přes 200
let. V našich podmínkách zůstává jeho kmen vždy úzký, ale v jižních
krajích dosahuje značné síly, takže je z jeho dřeva možné
zhotovovat různé předměty.
BRIZA v zahrade a lecitelstvi
BRIZA a lidove lecitelstvi
BUK
Buk lesní (buk lesný, Fagus sylvatica L.)
Buk je důležitý lesotvorný strom. Nejčastěji vytváří porosty spolu s jedlí,
dubem, borovicí, habrem a smrkem.
Strom se štíhlým kmenem. Kořenová soustava je plošná, rozvětvená
zejména v horních půdních vrstvách. Vyhovuje mu každá normální zahradní
půda, ale na těžkých jílovitých může mít problémy. "Dává přednost dobře
provlhčeným půdám, bohatým na živiny, v klimatických polohách
s chladnými léty také na půdách písčitých a vápnitých z nižin
až do výšky přibližně 1500 m." (Bruno P. Kremer) Je stínomilnou dřevinou
propouštějící do podrostu relativně málo světla. Dřevo je rovnoměrně rostlé,
pevné a těžké. Využívá se ve stavebnictví, na výrobu parket, ohýbaného
nábytku, sudů a v chemickém a papírnickém průmyslu. Slouží na řezbářské
práce (dřevěné hračky, vařečky a jiné světlé kuchyňské nářadí na stáncích
a prodejnách )
Je vysoce výhřevným palivem. Dřevěné uhlí se často vyrábí z bukového dřeva
(je dobrým dezodoračním a dezinfekčním prostředkem), dehet je účinný při
kožních nemocech. Bukvice mají vysoký obsah oleje, slouží jako krmivo.
CEDR (cedrová borovice)
Cedr atlasský (Cedrus atlantica /Endl./ Carr.)
"Vždyzelený jehličnan až 40 m vysoký, s širokou, v obrysu vždy kuželovitou
korunou, vybíhající do tupé špičky. Větší větve šikmo vzpřímené a pak rozlo-
žené, nikoliv však v plochých patrech. Původně byl rozšířen jen v lesních
oblastech pohoří Atlas v Maroku a Alžírsku. Dlouho se však vysazuje v mnoha
odrůdách (zejména s modrými jehlicemi).
Cedr libanonský (Cedrus libani) je vždyzelený, až 40 m vysoký jehličnan,
zejména ve stáří s charakteristicky rozprostřenými větvemi do plochých pater;
hlavní větve příkře vzpřímené. Kmen obvykle velmi tlustý a již v malé výšce
nepravidelně rozvětvený. Domovem je pouze v Libanonui, v Sýrii a ve východ-
ním Turecku. Vysazován častěji na jihu než ve střední Evropě, zde pak omezen
na zahrady a parky oblastí s mírnějšími zimami.
Cedr himalájský (Cedrus deodara) se vyznačuje značně štíhlou, téměř vřetenovi-
tou korunou, jejíž dlouhý vrcholový výhon bývá obvykle převislý. Bývá často
vysazován jako okrasný strom, většinou však jen v oblastech s rel mírnou zimou.
Společným znakem cedrů je doba květu - na rozdíl od všech ostatních jehličnanů
kvetou až na podzim.
Cedrového dřeva se používá již od starověku k stavbě domů, nábytku a lodí.
Už bible se v první Knize královské zmiňuje o rozsáhlém dovozu tohoto dřeva."
(Bruno P. Kremer, kráceno)
Indiáni Haidové na Ostrovech královny Charloty v Britské Kolumbii si stavěli
ve svých pobřežních vesnicích domy z odolných cedrových prken. Totemy Haidů
byly také často z cedrového dřeva a díky tomu byly relativně odolné.
CESMÍNA
je stálezelená rostlina s tuhými lesklými ostnatými listy. V subtropickém pásmu
je typickým druhem tvrdolistých stálezelených lesů a macchií. U nás ji můžeme
experimentálně vysazovat do křovisek kolem dálnic, polí, lesů, zahrad a sídlišť.
Cesmína není ozdobná jen svými listy, ale i bílými květy a zejména červenými plody.
Existují i odrůdy s bíle a žlutě panašovanými listy a odrůda se žlutými plody.
U většiny cesmín je třeba zajistit kvůli násadbě plodů přítomnost i samčích rostlin,
nejlépe jejich výsadbou ve skupině s rostlinami samiččími.
U nás nemá příliš příznivé klima, ale na příhodném místě se jí může dařit docela dobře.
Můžeme ji pěstovat jako keř i stromek. Roste u nás pomalu, ale časem může dorůst
nečekané velikosti, ve Štramberku na chráněném místě mezi domy jsem viděl asi 12 m
vysoký cesmínový strom. Většinou však dorůstá nejvýš 10 metrů. Vyžaduje teplé místo,
chráněné proti zimnímu slunci a větru, nejlépe v polostínu. Doporučuje se zimní přikrývka,
v některých zimách cesmíny namrzají.
„Stálezelené větévky s plody patří k oblíbeným ozdobám ve vánočním období, hlavně v západní
Evropě a v USA. Symbolizují pokračování života v době zimního odpočinku. Tvrdé a dobře
leštitelné dřevo se používalo pro soustružené výrobky, pro násady nářadí a pro vycházkové hole.
Plody se dříve užívaly jako projímadlo, z kůra se připravoval lep na ptáky. V době před Kolumbem
severoameričtí Indiáni používali odvary určitých druhů cesmíny pro své rituály a slavnosti.
V lidovém léčitelství sloužil nálev z odporně hořkých a svíravých listů jako prostředek proti dně a
revmatismu. Také snižoval horečku, posiloval vyčerpané tělo a pomáhal při bronchitidě. Dnes se
tento nálev nepoužívá.
Všechny části cesmíny jsou jedovaté. Pro dospělého člověka je smrtelná dávka 20 -30 plodů, u dětí
postačuje několik málo požitých plodů. Při otravách se objevuje nevolnost, zvracení, horečka,
ochrnutí, poškození ledvin, průjem a ospalost.
Pro podobnost ostnitě zubatých listů se
někdy cesmína zaměňuje s mahónií. Ta však má žluté květy a tmavě modré bobule, její listy
jsou zpeřené a méně pevné než u cesmíny."
Zdroj citace: http://listnate-kere.atlasrostlin.cz/cesmina-ostrolista
CYPŘIŠEK
Cypřišek "Minima aurea" (Chamaecyparis lawsoniana "Minima Aurea"
Jedna z nejlepších zakrslých konifer. Má kulovitě pyramidální tvar
a husté žlutozelené olistění. Roste pomalu do definitivní výšky asi 1,2 m.
Je zvláště působivá ve skalce, kterou pěkně oživuje i v zimě. (D. G.
Hessayon)
Cypřišek Leylandův (Cupressocyparis leylandii) je mezirodovým křížencem
(mezi cypřičkem nooteckým a cypřišem velkoplodým) a je nejrychleji rostoucím
jehličnanem pro živé ploty, s ročními přírůstky 80-120 cm. Dobře obrůstá
i ve spodní části, neposychá, nerezaví, nevytváří šišky. Dobře se dá stříhat
do potřebného tvaru. Samostatný volně rostoucí strom dorůstá výšky asi 30 m
a má kuželovitou až sloupovitou korunu s velice hustým zavětvením na rovném,
většinou štíhlém kmeni. (Zdroje: materiály Zahradnictví Chovanec www.chovanec.cz
a D. G. Hessayon)
CAJOVNIK
CAJOVNIKOVY STROM
ČECHRAVA viz tavolín (Astilbe; viz linka tavolníky)
ČERNÝ BEZ viz BEZ
ČIMIŠNÍK
caragana - čimišník - "pochází ze sibiřských pustin a tím se vysvětluje jeho
schopnost obstát v tvrdých podmínkách jako málokterý strom. Roste v hladových
půdách i na místech bičovaných větrem.
Caragana arborescens je asi 4 m vysoký strom, který kvete v květnu žlutými
květy motýlokvětého typu. Existují i převislé a zakrslé odrůdy." (D. G. Hessayon)
DOUGLASKA
Douglaska Menziesova
Do Evropy byla dovezena v roce 1827. Snáší mělčí zakořenění, městské stanoviště
i sušší stanoviště. Dřevo s červeným jádrem je podobné modřínu. Méne odolná než
naše domácí dřeviny. Douglasky mají voňavé jehličí, které se hodí se pro výrobu
éterických olejů i pro parní lázne. Jehličí a esence z něj mají příjemnou svěží vůni a
význam v přírodní medicíně, zejména v aromaterapii.
DRMEK
Drmek obecný (Vitex agnuscastus L.), lidově Abrahámův strom, oliva (olivovník
s jedlými plody je jinou rostlinou), česká oliva, vrba mořská (železníkovité – Verbenaceae).
"Obsahuje hormonálně účinné látky - z jeho plodů se v cizině vyrábějí přípravky
uplatňované při menstruačních anomáliích a prostředky na zvýšení produkce mléka
pro kojící matky. " (J. Kresánek). Viz též podobná hlošina či oliva a příbuzný sporýš.
podrobně viz DRMEK
DŘÍN
Dřín obecný (Cornus mas) "je rozkladitý keř, ale podobá se stromu
a lze jej vést jako strom. Patří do bohatě zastoupeného rodu spolu se svídou,
pěstovanou v parcích jako okrasný keř. Roste ve středních a severozápadních
Čechách a na jižní a střední Moravě,
mezi těmito územími je rozsáhlá oblast, kde se nevyskytuje. Roste na teplých
výslunných křovinatých stráních, skalnatých svazích, na okrajích lesa,
v prosvětlených suchých porostech. Kvete dlouho před vyrašením listů v únoru
až dubnu, plody zrají v srpnu až září. Jsou to peckovice vyrůstající jednotlivě
nebo jen v malém počtu z jednoho květenství." (Lidové noviny, 2008)
Dřín je rostlinou výslunných, suchých křovin. "Ve střední Evropě přežil na teplých
vápenitých stanovištích poslední dobu ledovou. Vyhledává výslunné stráně a často
tvoří podrost v teplých dubových lesích. Plody zvané dřínky jsou červené nakyslé
peckovice, dozrávající, přestože dřín kvete tak brzy z jara, až pozdě na podzim.
Plody jsou nápadně protáhlé a ukrývají v sobě pecku, která klíčí až druhým rokem
po vysetí. Dřínky vytrvávají na keři dlouho do zimy, a když je přejde první mráz,
zesládnou. V kuchyni je používáme čerstvé i sušené a kořeníme jimi jinak fádní
jablkové a hruškové kompoty, ale také omáčky ke zvěřině. Na Balkánském
poloostrově se z nich připravuje destilát." (Jan Kybal)
Z jejich šťávy, vody a ledu se v Íránu tradičně vyrábí osvěžující nápoj šerbet. Sběr
nelze mechanizovat, proto je jeho využití v potravinářství malé. Na Slovensku se
z dřínek ojediněle připravuje marmeláda.
"Dřín vytváří keře dorůstající výšky 7 až 10 m. Má stopkaté žluté květy v okolíkových
svazečcích podepřených čtyřmi vypouklými šupinymi, které se rozvíjejí na krátkých
postranních větévkách časně zjara, ještě před olistěním. Listy jsou vstřícné, eliptické,
tmavě zelené barvy s výraznou podélnou nervaturou. Podlouhlé peckovičky, jasně
červené, tmavě vínově červené nebo i žluté barvy, zvané dřínky, mají tvrdou
dvousemennou pecku podlouhlého tvaru. Dřínové dřevo je velmi husté a tvrdé, dříve
se používalo k výrobě násad, rukojetí apod. Jeho starší, velmi těžké a houževnaté
dřevo je ceněno soustružníky, z mladých větví se vyrábějí hole. Dřín se u nás vyskytuje
v teplejších oblastech hlavně na Slovensku a na jižní Moravě. Pochází z jižní Evropy
a z předhůří Kavkazu."
Dřín patří mezi okrasné a velmi dekorativní dřeviny zvláště v předjaří, kdy vykvétá.
V této době je svým kvetením a tvorbou velkého množství pylových zrn důležitou
oporou včelám, které potřebují při prvních jarních přeletech vydatnou potravu. Dřínky
se dají konzumovat v čerstvém stavu nebo se různými způsoby zpracovávají. Obsahují
asi 200 mg vitamínu C ve 100 g. Konzumace plodů má díky obsahu antioxidantů
omlazující a protizánětlivý účinek, chrání organizmus před účinkem špatného
životního prostředí.
"Dřínky mají léčivé účinky, které ocení především revmatici.
Dřínkový čaj: bobulky usušíme podobně jako třeba šípky na slunci nebo v troubě.
Před vařením čaje sušené plody nejprve namočíme do vlažné vody a ptom je 10-15
minut povaříme. Po odstavení nápoj scedíme a necháme ustát. Má příjemnou chut
i vůni.
Dřínkový likér: Do 1 litru konzumního lihu přidáme 1 kg dřínek a necháme 14 dní
vylouhovat. Potom svaříme půl kilogramu cukru s půl litrem vody a vychladlý roztok
smícháme s lihovým výluhem. (gre; Spirit 50%2007)
"Dřín je sice teplomilná ovocná dřevina, ale ve dřevě i v období květu je velmi
mrazuvzdorný. Dřínu se dobře daří na výslunných a sušších rovinatých i svažitých
plochách, které se pro jiné ovocné druhy nehodí. Půda má být písčitohlinitá až
hlinitopísčitá s neutrální až alkalickou reakcí. Dřín je náročný na teplo a světlo, a proto
dáme přednost svahům orientovaným na jih, jihovýchod nebo jihozápad. S úspěchem
lze dřín pěstovat i v nadmořské výšce kolem 600 m, zvláště jde-li o mikroklimaticky
příznivou polohu. Nevhodné jsou např. zastíněné plochy u vysokých zdí, kde jsou keře
řídké a velmi málo plodí. Okusem zvěře ani vážnějšími chorobami či škůdci dřín netrpí.
Dřín má bohatý kořenový systém, který zpevňuje půdu zvláště na svazích a zabraňuje
tak erozívní činnosti. Dá se pěstovat i v extrémně suchých půdách. Není nezanedbatelný
ani jeho význam pro včely a vůbec jako perspektivní ovocné dřeviny přinášející ovoce
s vysokou biologickou hodnotou vhodné pro přímý konzum v čerstvém stavu i pro
zpracovatelské účely. Vedle ekonomického efektu je také tato dlouhověká dřevina
bezesporu přínosem ke zlepšení životního i přírodního prostředí v ekologicky
poškozených oblastech." (Dolejší, Kott, Šenk)
"Dřín rozkvétá ve střední Evropě jako jeden z prvních keřů již v březnu, kdy je příroda
ještě bezlistá, nápadně žlutými květy, sestavenými do strboulů. A protože člověk ničí
vše (co se mu líbí) tím, že si to přivlastňuje a nosí domů, hrozí mu vyhubení. Jen
málokdo odolá, aby si po dlouhé zimě neulomil do vázičky prvního posla vytouženého
jara. Vymírá přesto, že je zcela nenáročný, dobře snáší i sucho a vápenité půdy
i městský znečištěný vzduch."(Jan Kybal)
Dřín obecný (Cornus mas)
Rozkladitý keř nebo malý strom vysoký až 10 metrů.
DŘIŠŤÁL
V zahradách jsou mnohé druhy dřišťálu velmi oblíbené jako okrasné keře. Některé
odrůdy mají světle zelené, jiné sytě zelené a jiné nafialovělé listy, jsou odrůdy stále
zelené i opadavé (ty se pěstují kvůli plodům), zakrslé (od 1 m) i větší; kvetou
různými tóny žluté až po oranžovou barvu, většinou jsou zajímavé i plody. Lze je
použit do keřových záhonů, do živých plotů, pro pokrytí svahů, pro vytvoření krycích
clon nebo pro samostatné umístění. Pěstují se snadno a nemusí se mnoho řezat.
Dřišťál obecný (Berberis vulgaris)
Okolo tří metrů vysoký keř, žluté květy v nících hroznech, vejčité až podlouhle
válcovité plody jsou vícesemenné bobule. Stanoviště: U nás roste
v teplé oblasti nížin a pahorkatin. Výslunné pahorky, křoviny, okraje světlých
listnatých nebo borových lesů, prosvětlené porosty, kamenité a suché slunné
stráně. Dává přednost výživné a na vápník bohaté půdě. V České republice je
zařazen do kategorie ohrožených rostlin. Kvete od dubna do června. Plodem
je podlouhlá, maximálně jeden centimetr dlouhá, červená bobule s dvěma, vzácně
třemi semeny. Nakysle chutnající a poměrně tuhé bobule dozrávají v září a říjnu.
Lze z nich připravit chutnou marmeládu. Jsou používány i jako přísada do čajů,
alkoholů a bonbónů. Rostlina obsahuje ve všech částech kromě zralých bobulí
alkaloidy, zejména berberin, který má antimalarické účinky, potlačuje růst
bakterií a snižuje horečku. Dřišťál je v oblastech pěstování často huben, neboť
je mezihostitelem rzi travní.
DUB
Dub zimní (dub zimný, Quercus petraea [Matt.] Liebl., syn.
Quercus petraea Matusch.) Dub zimní roste již více na skalnatých
a sušších půdách podhorského pásma než dub letní. Asi 20 - 30 m
vysoký strom s poměrně štíhlým kmenem. V parcích se setkáváme
s velmi zajímavým a vzácným stříhanolistým kultivarem 'Laciniata'.
Dub letní (dub letný, Quercus robur L.)
Strom vysoký až do 30 - 40 m. Má silný kmen a korunu
nepravidelného tvaru. Je z dubů u nás nejrozšířenější.
Zatímco dub zimní slouží spíše jako zdroj třísla, dub letní jako
zdroj dřeva.
Dub letní má velmi tvrdé, těžké dřevo. Je dobře štípatelné,
vhodné pro výrobu parket, nábytku a sudů, pro odolnost proti
hnilobě i na vodní a pozemní stavby. Harmonuje téměř se všemi
listnáči, njmenší kontrast vytváří s borovicí. Dobře ladí s jehličnany
s úzkou korunou – největší kontrast. Dobře zpevňuje hráze.
Roste hlavně v živnějších a vlhčích půdách nižších poloh.
V parcích se setkáváme s jeho sloupovitým kultivarem 'Fastignata'.
Jemu blízký je dub šedozelený (Quercus pedunculiflora C. Koch).
Dub cer
Dobrý alejový strom, hodí se na osazování hrází i na skalnaté
podloží. Ladí téměř se všemi listnáči. Je citlivý na silné mrazy.
Dub korkový dává přednost teplým, otevřeným, světlým plochám.
Duby korkové jsou velmi rozšířeny zejména v západním Středomoří,
kde se intenzivně využívají k těžbě korku. Lesy bohaté na korek se
proto stále poněkud prosvětlují či prosekávají a ponechávají v
polopřirozeném stavu. Charakteristický strom širých oblastí jižního
Španělska a Portugalska, ale také Itálie a (místy) i Jugoslávie.
Korek, pro nějž se dub korkový stal hospodářsky nejdůležitějším
druhem dubu středomořské oblasti, není nějakou zvláštností tohoto
dubu, ale vyskytuje se i u mnoha jiných listnáčů. Vrstva korku však
u ostatních stromů nedosahuje ani zdaleka takové mohutnosti. Po
stránce anatomické se v případě korku jedná o druhotné pletivo,
které se ukládá kolem dělivé tkáně vně vlastního mízního pletiva.
Zatímco kambium opatřuje dřevní a lýkovou část stromů novou tkání ,
pečuje ústrojná část korku o vytvoření jakési závěrečné, konečné
tkáně, kterou je třeba chápat jako dodatečnou ochranu proti vodním
ztrátám a nadměrnému teplu. Buňky korkového pletiva jsou mrtvé, bez
vody a naplněné vzduchem. Díky zvláštní, vosku podobné látce
(suberin) jsou stěny korkových buněk tak impregnovány, že jimi už
nemůže proniknout voda, a ani pletivo samo nemůže být vodou
smočeno. Korek proto nemůže nikdy nasáknout vodou jako houba.
Množství vody, které může korek do sebe pojmout, je pranepatrné.
Loupání kůry se provádí v létě. První loupání se uskutečňuje na
přibližně 20-letých stromech. První takto získaný korek je však
ještě nepoddajný a použitelný jen v koželužství. Teprve počínaje
druhým loupáním se získává onen žádaný hladký, ohebný a dobře
zpracovatelný korek. Podle charakteru stanoviště je třeba 6 - 12
let, než se vytvoří 3 cm silná vrstva korku. Kmeny dubu korkového
se vždy loupou pouze částečně - ne na celém povrchu najednou.
Dub uherský (Quercus frainetto)
Domovem je v jižní a jihovýchodní Evropě. Podobá
se dubu letnímu, má však listy menší, nápadně hluboce laločnaté
s nízkými zářezy. Na okrajích jsou zvlněné a vespod plstnaté. Vytváří
mohutné malebné stromy. (Zdroj:)
http://www.oku-pv.cz/cechy/SOU%C4%8CASNOST/Listn.htm
Dub červený (Quercus rubra)
Zajímavý strom pocházející ze Severní Ameriky. Listy jsou velké,
se špičatými laloky, na podzim se barví krásně červeně. Žaludy jsou
velké a kulovité. Je cenný sadovnicky i lesnicky. (Zdroj:)
http://www.oku-pv.cz/cechy/SOU%C4%8CASNOST/Listn.htm
O dubech obecně:
Dubové dřevo patří pro svou hustotu, pevnost a stálost
k nejžádanějším domácím ušlechtilým dřevům. Je to vynikající tvrdé
dřevo se širokým využitím. Svou strukturou se řadí k dřevům
kruhově pórovitým. Velké póry (v mladém dřevu vznikající
vodivá pletiva) jsou na řezu znatelná pouhým okem.
Archeologové nalezli na území dnešní ČR středověké dubové
xylolity (lodě vydlabané z jednoho kusu kmene). Dubové dřevo
si chválí řezbáři, stolaři, tesaři, stavbaři i výrobci lodí. Nejlepší
schody jsou z dubového dřeva. Z dubového dřeva se často vyrábí
dřevěné uhlí na topení.
Zachytíme-li přesně změřené šířky letokruhů ve dřevě, obdržíme
graf podobný křivce horečky. U stromů stejného druhu a stejného
území se tyto křivky navzájem podobají. Proto lze křivky různě
starých dřev také vzájemně srovnávat. V roce 1984 poražený 300-letý
dub poskytl křivku pro léta 1684 - 1984. Porovnáním šířek
jednotlivých letokruhů přesně datovatelných dřevin lze sestavit
přesné křivky pro celá uplynulá staletí. Tak byly pro střední
Evropu vypracovány chronologické údaje u jedlí, buků a dubů pro
celá dvě tisíciletí. S jejich pomocí lze datovat neznámá dřeva,
např. trámy historických památek nebo dřeva antického nábytku,
jejichž maximální stáří lze tímto způsobem určovat.
Pro velkou poptávku po mladých dubových
kmenech byly intervaly mezi mýcením dubových lesů,
nacházejících se poblíž vesnic, značně krátké. Jako
charakteristická forma podnikání se takto vyvinuly tříslové paseky,
které se ve středoevropských polesích (koncem 20. století)
vyskytují už jen v náznacích a posledních zbytcích.
Existují zprávy, podle kterých může být tříslo užitečné i v
alternativní i tradiční medicíně, např. při popáleninách oční
rohovky a při zásazích na hlasivkách. Oficinální účinek dubové kůry
byl znám již ve starověku. Z mladých kmenů a větví dubu zimního se
stahuje tzv. zrcadlová kůra (slovenský výraz), která se používá na
přípravu odvarů a mastí. Existují ale i další "petroidní" druhy (Q.
virgiliana Ten. a Q. frainetto Ten.), které se s dubem zimním lehce
kříží a tvoří velmi pestré hybridní roje. Proto se také duby špatně
rozeznávají.
Dubové listy mívají na sobě nezřídka určitými druhy hmyzu
vyvolané duběnky, které jsou zvlášť bohaté na tříslovinu. Z
takovýchto duběnek se dříve vyráběl duběnkový inkoust na psaní
pravých listin.
Z kůry či listí některých dubů lze získat barvivo pro barvení
textilií a přírodních vláken (vlna, bavlna). Podle koncentrace
docílíme různě odstíněné tóny teple hnědé barvy, které jsou velmi
stálé. Dubové sudy dávají barvu rakiji, která v nich zraje.
Od pradávných dob býval dub symbolem síly a králem lesních
stromů, proto jsou listy a žaludy dodnes odznakem lesníků. Býval to
strom posvátný a u Slovanů i Germánů byl zasvěcen nejvyšším bohům.
Dlouhověkost dubů byla obdivována, což se projevovalo i ve starých
bájích, pověstech a lidových písních. Dubům se daří hlavně na
vápenité půdě, kde buď tvoří doubravy, nebo rostou majestátně jako
solitéry. Stále žijící a mohutný je známý dub Oldřich na Peruci,
kde už celá dlouhá staletí stojí na opukovém podloží při silnici
k Slavětínu, kudy protéká voda z mohutného pramene Božena. Je
stálou upomínkou na setkání knížete Oldřicha s krásnou Boženou
Křesinovou, jak ji ve své Kronice české nazývá Kosmas. Duby jsou
skutečně obdivuhodné stromy - mohou dorůst do výšky až 40m. V mládí
mají kůru hladkou, ale u letitých stromů je hluboce zvrásněná
a popraskaná.
Plodem dubu je žalud, jednosemenná nažka. Žaludy spadlé na zem
v dubových hájích mohou sloužit jako potrava divokých i domácích prasat,
ovcí a koz. Mladé doubky spásá vysoká zvěř i zajíci. Ve Francii po staletí
vysazují a uchovávají dubové háje umožňující tradiční chov koz a zejména vepřů.
Místní duby mají mimořádně velké žaludy.
Duby jsou velice léčivé stromy a pomáhaly živit lidstvo v dobách hladomorů
Pro svoje silné vibrace
byl dub uctíván už od doby předhistorické. Stačilo se o něj opřít,
aby člověk do sebe načerpal jeho silnou energii. Magické rituály se
proto obvykle konaly pod starými duby a tančívaly pod nimi
čarodějnice. Náboženské modly se vyřezávaly z dubového dřeva.
Léčivou drogou je především dubová kůra (spíše z dubu zimního).
Její léčebný úspěch spočívá ve velkém obsahu tříslovin, kterých má
až 20%, ale obsah je kolísavý podle stáří kůry - čím je starší, tím
méně tříslovin obsahuje. Také skladováním kůry klesá její léčebný
účinek a kůra stará 24 měsíců je již pokládána za bezcennou.
Kůra větví do síly prstu se používá k přípravě léčebných
čajových směsí a nálevů do koupelí.
Skoro všechny druhy dubu obsahují v kůře velké množství
tříslovin, které měly dříve, před zavedením chemických produktů, v
koželužství velký význam. Obzvlášť vysoký je obsah tříslovin v kůře
mladých dubů. Ty bývaly po vykácení ihned na místě speciálními noži
olupovány. Sloupnutá kůra se pak musela po určitou dobu sušit, než
byla dopravena jako dubové tříslo do stoup nebo mlýnů na tříslo a
odtamtud do koželužen.
DUB v mystice
DUB v lidovem lecitelstvi
DUB v lidovem lecitelstvi II
DURMAN
Pěstování durmanu (datura; známá jako andělské trumpety)
Abychom se dočkali květů, je třeba věnovat pozornost jarnímu přesazování.
Na dno květináče dáme drenáž, pak zeminu (kompostovku s rašelinou a pískem),
hrst slepičinců, hrst zeminy a přesazovaný durman. Vše zasypeme zbytkem
zeminy, do které jsme přimíchali lžíci Cereritu. Asi měsíc po přesazení začneme
přihnojovat Kristalonem květ, ale ne do zálivky – pouze povrch květináče
"pocukrujeme" hnojivem (na 10-litrový květináč 1 rovná kávová lžička).
Stejným způsobem rostlinu pohnojíme za další dva týdny. A pak už jen čekáme
na květy. Podle autora stojí za pokus tento způsob hnojení a přesazování
i u dalších větších balkónových rostlin (oleandr, fuchsie, mračňáky, plumbago,
ibišek aj.).
Podle Tomáše Sýkory z Bystřice; in Dům a bydlení 18/2004 (příloha Práva)
DUSE STROMU - DUCHOVNÍ, BIOENERGETICKÉ A SYMBOLICKÉ ASPEKTY STROMŮ
ELEUTEROKOK v lecitelstvi a medicine
EUKALYPTUS
Všechny druhy eukalyptu pocházejí původně z Austrálie, kde tvoří rozsáhlé
porosty. Nejhojněji jsou rozšířeny blahovičník Gunnův a b. kulatoplodý.
blahovičník kulatoplodý, eukalyptus kulatoplodý (Eucalyptus globulus Labill.)
Je daleko nejhojněji využívaný druh celého rodu, který se svými vice než 800
druhy a varietami patří k nejbohatším mezi dřevginami (k získání esence můžeme
použít např. i Eucalyptus citriodora, Eucalyptus gunii Hook. F.)
Olej se destiluje z mladých listů. Rozprašování emulze s 2 procenty oleje
zahubí 70 procent stafylokoků. Pro své antiseptické účinky se doporučuje
při všech onemocněních horních cest dýchacích,včetně zánětu dutin, mandlí a
kataru. Usnadňuje vykašlávání a lehce uvolňuje. preventivně působí i proti
chřipce. Na tělo působí výrazne chladivě a sráží teplotu. Jako látka
podporující prokrvení může být používán u bolestí svalú a revmatických
bolestí, jako systémový lék pro revmatickou artritidu. Má i výrazné účinky
na močové cesty, stimuluje vylučování moči, svým antivirovým účinkem vhodný
při pásovém oparu a laných neštovic. Doporučuje se při otravě krve,
bolestech hlavy, vyčerpání a neschopnosti se soustředit. Bonbóny s eukalyptovou
esencí jsou mnohem léčivější než mentolové. Z eukalyptu si můžeme připravit
i nosní mast nebo kapky:
Nosní mast: 20 g vazelíny, 12 kapek esence, 1 g jemně utřeného perboritanu sodného
Nosní kapky: 20 ml slunečnicového oleje, 12 kapek esence
Některé druhy eukalyptu jsou v Česku a na Slovensku pěstovány v domácnostech.
Blahovičníky výrazně zvlhčují a aromatizují vzduch v bytech.
"Blahovičník je původní jen v Austrálii. Zejména ve Středomoří je ve velkém
rozsahu vysazován k vysoušení vlhkých oblastí, kromě toho i jako strom parkový
a do alejí. Zvlášť výstavné exempláře se nacházejí v Irsku.
Dřeva blahovičníku může být použito ve stavebnictví, jednotlivé druhy, mezi nimi
i blahovičník kulatoplodý, nabývají stále více na významu jako zdroj rurovin pro
papírenský průmysl. Pro enormně rychlý růst (podle klimatu 3-10 m za rok) není
dřevo příliš pevné." (Bruno. P. Kremer; 1984)
Větve a listí z blahovičníků a uhynulé stromy ležící na zemi v australských lesích
se pro obsah éterických olejů dlouho rozkládají a hromadí se. Mizí až při občasných
požárech, které jsou díky přítomnosti silic značně prudké a rozsáhlé. Místní obyvatelé
někdy zakládají požáry sami, aby se hořlavého materiálu nenahromadilo příliš a požár
mohl být kontrolovatelnější. Blahovičníky se po požárech relativně dobře regeneruji
a vyhánějí nové výhonky. Australané tradičně používali blahovičníkového dřeva
ke stavbě domů a mostů.
Eukalyptus Gunnův, blahovičník Gunnův (Eucalyptus gunii Hook. f.)
Je delší dobu vysazován i v teplejších regionech Evropy. Pouze v oblasti Středozemí
a v Anglii nebo ve Francii je však častěji k vidění.
Blahovičník sněžný (Eucalyptus niphopila) je z blahovičníků nejotužilejší a příležitostně
je vysazován i v evropských parcích a zahradách. Dřeva eukalyptů z evropských výsadeb
se rovněž používá k získávání buničiny.
FÍKOVNÍK
Fíkovník smokvoň
Fíkovník patří k odvěkým živitelům mnoha národů a protože příliš netrpí škůdci
ani nemocemi, jde o živitele poměrně spolehlivého. Jeho využívání pro výživu
lidstva má (jako u všech vytrvalých rostlin) výhodu s ohledem na ochranu půdy
a krajiny - není třeba orat, nehrozí eroze a je možné jej pěstovat v přirozených
smíšených kulturách, roste přirozeně i v subtropických hájích a lesích.
Ve světě existuje řada druhů a odrůd f. F. má specifického hmyzího opylovače,
ale druhy některých skupin opylovače nepotřebují. Množí se poměrně snadno
pomocí řízků z již zdřevnatělých částí rostliny.
F. je subtropická dřevina, při teplotách nižších než -12 stupňů C, u starších rostlin
-14 stupňů C vymrzá; vymrzlá rostlina většinou vyhání na jaře znovu. U nás
se díky globálnímu oteplení ojediněle daří f. pěstovat i bez zimní ochrany
nebo s různými druhy zimního zakrytí venku; v nejjižnějších částech Slovenska roste
venku celkem běžně. K úspěšnému venkovnímu pěstování může přispět i chráněná poloha
nebo relativně teplejší městské klima. Úspěšně byl venku pěstován koncem minulého
století např. v Praze, Brně, na jižní Moravě, po roce 2000 také např. také v Ostravě,
Benešově a Martině. Běžnější je v našich klimatických podmínkách jeho pěstování
v květináči, který se na zimu přenese do domu, dále ve skleníku vytápěném v zimě
na nulu, v zasklené lodžii či zimní zahradě. Mladší rostliny je možné jednoduše
ze země na zimu vykopat a umístit je do vlhké hlíny ve sklepě. V rostlině koluje
bílý latex, který dráždí oči i pokožku. Díky vysokému obsahu cukru je fík používán
k výrobě marmelády, vína a pálenky a je dobrým zdrojem energie (např. pro sportovce,
děti či osoby, které potřebují přibrat), zejména čerstvý obsahuje i něco vitamínů.
Konzumace fíků zlepšuje peristaltiku a působí proti zácpě. Stejně můžeme použít
i sušené ovoce: Na kousky nakrájené sušené fíky (nebo spolu s nakrájenými
sušenými švestkami a hrozinkami) namočíme přes noc do sklenky vody a ráno
vodu vypijeme a ovoce sníme. Přejídání se zejména čerstvými fíky ovšem pro náš
trávící systém vhodné není.
Grilované fíky s jogurtem a medem
POTŘEBUJETE:
* 8 zralých fíků
* 4 lžíce přírodního jogurtu
* 2 lžíce medu
POSTUP: Gril rozehřejte na střední teplotu. Každý z fíků zabalte do dvojité
vrstvy fólie na pečení anebo alobalu, umístěte na gril a asi 8 minut (za občasného
obracení) opékejte, dokud nebudou fíky měkké a vláčné. Poté sejměte z grilu,
rozbalte a rozřízněte na polovinu. Fíky naaranžujte na 4 talíře a podávejte
přelité jogurtem a medem.
Recept in: www.ahaonline.cz
Více viz:
fiftyfifty.cz
botanika.wendys.cz
exoticke-ovoce.coajak.cz
pestovani-rostlin.unas.cz
ireceptar.cz
HABR
Habr obecný (slov. hrab obyčajný, Carpinus betulus, L.)
Strom dorůstající do výšky 25 m. Kmen má hranatý, výrazné tmavě
šedé barvy s blešími skvrami a hladkou kůrou. Plod je křídlatý
oříšek. Patří mezi evropské druhy, je rozšířený po celé Evropě od
Pyrenejí až po jižní Švédsko. U nás a na Slovensku je hojný zejména
v teplejších jižních oblastech. Často vytváří samostané lesíky,
v kterých se vlivem hospodaření člověka stává jediným stromem
nízkého lesa. Velmi dobře snáší osekávání, spásání, proto obyčejně
převládne nad dubem, se kterým roste společně. Rozmnožuje se velmi
dobře vegetativně i generativně. Habr je ještě i dnes významnou
lesní dřevinou. Poskytuje dobré, pevné, těžce štípatelné dřevo,
vhodné především na výrobu různého nářadí a nástrojů. Využívá se
v kolářství a řezbářství. Je velmi výhřevné. Protože snáší velmi
dobře ořezávání, používá se na živé ploty v parcích, na utváření
různých pravdelně stříhaných figur a některé jeho formy
(pyramidální, převislé, s červenými nebo panašovanými listy) jako
ozdobné solitéry. Habr lépe než buk snáší mazlavé, jílovité půdy.
Dřevo habru obecného je velmi pevné a tvrdé. Dříve s oblibou
používáno k výrobě vačkových hřídelí, palečných a ozubených kol při
stavbě mlýnů, dnes se z něho ještě vyrábějí násady.
HLOH
"Kromě sběru plodů pro zpracovatelské účely (marmeláda, sirup)
poskytují planě rostoucí druhy hlohu cennou surovinu pro farmaceutické
účely. Předmětem sběru jsou nezdřevnatělé konce větévek s listy i květy
nebo pouze květy, které se otrhávají na počátku rozkvětu a v tenké vrstvě
se ve stínu a na vzdušných místech suší. V menší míře se sbírají pro tyto
účely i plody a listy. Plody obsahují karoten, cukry, pektiny a vitamín
C a B. V lidovém léčitelství se hloh používá hlavně proti skleróze, vysokému
krevnímu tlaku, při migrénách, srdečních anomáliích apod. Čaj z hlohu
poskytuje úlevu od drobných srdečních problémů na jaře, kdy ochlazuje
nadbytek živlu ohně, jako i při tzv. nervózním srdci u choleriků.
Díky kombinaci vitamínu C a karotenu patří k prostředkům proti vráskám,
stárnutí a volným radikálům.
"Výtažky z hlohu (většinou jde o směs květů, plodů a listů) mohou regulovat
tlak krve, při vysokém tlaku ho snižují, při nízkém zvyšují. Čajovou lžičku
sušených květů nebo listů (pro zvýšení kvality čaje můžeme přidat i plody)
zalijeme šálkem vroucí vody. Necháme čtvrt hodiny vyluhovat, přecedíme
a osladíme medem. Denní dávka je 3 – 4 šálky."
(iv; Spirit 43/2006)
Hloh snáší dobře řez a je vhodnou dřevinou zejména pro volně rostoucí živé
ploty. Existuje řada plnokvětých růžově a červeně kvetoucích odrůd, které
jsou však pro léčebné účely bezcenné. Protože je hloh blízce příbuzný hrušním
a jabloním a má s nimi společné hmyzí škůdce, neměl by se pěstovat v jejich
bezprostřední blízkosti. Mimo to patří hloh mezi dřeviny, které jsou náchylné
k onemocnění vážně karanténní chorobou - spálou růžovitých rostlin. Přes
uvedené nedostatky mají však zdravé porosty této ovocné i okrasné dřeviny
ve volné přírodě plné opodstatnění." (Dolejší, Kott, Šenk)
HLOŠINA
Hlošina úzkolistá, hlošina obecná (Eleagnus angustifolia L.),
lidově česká oliva, oliva bílá, oliva planá, oliva stříbrná, oliva voňavá. Olivu
v parcích a zahradách mírného pásma někdy supluje tato dřevina známá
jako "česká oliva", keř nebo strom s bělavými šupinami/chloupky na listech
a nezdřevnatělých větvích. Pochází z jižní Evropy nebo Azie a podle lidové
tradice jsou kvetoucí větvičky dobrou ochranou proti molům. Hlošina
úzkolistá a hlošina mnohokvětá jsou zajímavé i z hlediska využití jedlých
plodů. Podrobně o hlošinách viz HLOSINA
HRUŠKA
Hrušeň obecná (hruška obyčajná, Pyrus communis auct. non. L)
Strom nebo keřík s odstávajícími holými nebo chlupatými, někdy
trnitými větvemi. Plody jsou hruškovité nebo kulaté. Je teplomilným
druhem rostoucím na výslunných, křovinatých nebo skalnatých
stráních ve světlých listnatých lesích a v sušších typech lužních
lesů. Tvoří pravidelnou příměs v trvalých křovinatých formacích
nížin, pahorkatin, ale i vyšších poloh. Nacházíme ji i v podrostu
teplomilných dubin.
CHMEL
Chmel je v zahradách a zahradní architektuře neprávem zanedbáván.
Je to krásná trvalá popínavá zimovzdorná rostlina, která v krátké době
dokáže vždy znovu pokrýt tnačnou plochu a dorůst až 6 m výšky.
Z dřevnatého kmínku - "babky" vyhání každé jaro nové 300 - 500 cm
dlouhé pravoovíjivé stonky. Šištice na samičích rostlinách obsahují jsou
vlastně pestíkovitými květy, které se teprve opylováním pylem
z tyčinkových květů samčích rostlin mění na klíčivé plody. Samčí rostliny
jsou však z kultuzrních porostů odstraňovány, protože tvorbou plodů
klesá jakost drogy. Květové šištice obsahují éterické oleje a v žlázkách
léčivou hořkou pryskyřici (slov, živici) obsahující hořčiny humulon,
lupulon a j. a látky s estrogenním účinkem, který má i pryskyřice.
Mladé výhonky chmele je možné připravovat jako chřest ke konzumaci.
Extrakty z chmele mají učinek sedativní, hypnotický. Chmel je pro
svou hořkou chuť i význačným stomachikem a spolu se sladem dává
pivu aroma a chuť. Šištice dávají hořkou chuť pivu a mají sedativní
a hypnotický účinek. Léčivé látky přecházejí nejen do alkoholických
roztoků, ale i do teplé vody. Lidem trpícím nespavostí se doporučuje
připravir si před spaním zápar z šištic a teplý jej vypít.
"Z dalších indikací chmele je uváděno (většinou v lidovém léčitelství)
působení protikřečové, močopudné, dráždící (resp. léčící) kůži, tišící
bolest (i při revmatismu apod.), zvenku na špatně se hodící rány,
při furunkulóze a do posilujících koupelí. Chmelové žlázky jsou
dávkovány obvykle 1 - 3 g denně (v pilulkách, kapslích apod.) a šištice
(Strobili lupuli) v záparu jako čaj nebo macerát 1 - 2 g vícekrát denně.
(V literatuře je uváděno nejvíc 15 g denně, protože rostlina má určité
toxické projevy. Jako čaj při nespavosti a sexuální předrážděnosti
se dává jedna lžička šištic na sklenici záparu a pije se před spaním.
Chmel je v přípravcích často kombinován s jinými drogami s podobným
účinkem nebo se jejich výtažky uplatňují dohromady. V homeopatii
se používá z čerstvých žlázek připravená esence (D2 - D0) jako diure-
tikum, proti pohlavní dráždivosti (antafrodiziakum) a jako narkotikum.
Chmel je domácí rostlinou celého mírného pásma severní polokoule.
Rostlina patří k vlhkomilným druhům. Jako liána doprovází poříční
lužní lesy, pobřežní křoviny, porosty neošetřovaných neošetřovaných
kanálů a mokrých příkopů s mírně eutrofní vodou. U nás roste často
divoce a může zdivočet i v kulturách.
Na pokrývání besídek a verend je u nás vysazován na půdu nenáročný
chmel japonský (Humulus japonicus Sieb. et Zucc.), původem z východní Ázie.
Oblíbená je zejména odrůda s bíle strakatými (panašovanýmo) listy - šištice má
drobné a pro farmacii a pivovarnictví bezcenné.
Také divoký nebo zdivočelý chmel nemá pro farmacii ani pivovarnictví
žádnou cenu, protože jeho šištice je třeba pro tyto účely šlechtit a chránit."
(J. Kresánek)
V lidovém léčitelství je však někdy využívaná i droga z divoce rostoucího
chmele. Pro obsah fytoestrogenů se dává i do směsí bylinných estrogenů,
užívaných v ženském i mužském přechodu, jako prevence rakoviny prsu
a pro zvýšení ženského půvabu a ženskosti vůbec, zejména tam, kde je
zjištěna nižší hladina vlastních estrogenů. Někdy jsou fytoestrogeny účinné
i v prevenci následků nadbytku estrogenů.
CHURMA KAKI- viz tomel
JALOVEC
Jalovec je jehličnatá pomalu rostoucí dřevina keřovitého až stromovitého
vzrůstu. Dorůstá do výšky 20 m a dožívá se stáří i 300 let. Prvních deset
let není problém udržet jalovec na výšce 1 m, druhých 10 let 2 m, třetích
10 let 2,5 m. Vedle přírodních odrůd existuje ovšem mnoho sadovnicky
cenných forem, resp. odrůd. Plody jsou součástí ledvinových čajů, nesmí
se ale předávkovat, jinak ledvinám více uškodí než pomohou. Dospělý
člověk může v průběhu dne vypít asi 2 litry odvaru z čajové směsi s obsahem
8 až 16 kuliček jalovce. (Jalovec byl součástí úspěšného českého čaje Betulan.)
Jalovce v přírodě ubývá (je chráněn), přičemž česká a slovenská droga je
vysoce kvalitní a ve výkupnách je zájem o jakékoliv množství.
"Jalovec obecný dobře roste na osluněných stanovištích, kde rostliny neřídnou
a zachovávají si kompaktní vzhled. Je zcela mrazuvzdorný. Ve volné přírodě
trpí mladší rostliny okusem zvěře, zejména na jaře při rašení.
Jalovec obecný běžně množíme výsevem. Semena jsou přeléhavá a proto je
nejprve jeden rok stratifikujeme a vyséváme je až druhým rokem zjara.
Zavedení jalovce obecného do ovocnářské výroby by umožňilo zvýšení domácí
produkce plodů. Bylo by ovšem třeba začít pěstovat jalovec na vhodně
upravených plochách plantážním způsobem nebo alespoň doplnit současné
porosty v přírodních lokalitách novými výsadbami, což by bylo nejrychlejším
a nejspíše i nejrozumnějším řešením. Kromě potřebné suroviny pro potravinářské
i farmaceutické účely je třeba tuto dřevinu nejen udržet, ale i rozšířit pro její další
významné vlastnosti - je nenáročná na půdu, kterou dobře chrání proti erozi,
a svým habitem a charakterem stálezelené rostliny trvale zpříjemňuje přír. prostředí."
(Dolejší, Kott, Šenk)
JASAN
Jasanové dřevo je vynikající pro řezbáře, vyjadřují se o něm pochvalně,
říkají, že jasanové dřevo "zvoní", čím mají patrně na myslli jeho hustotu,
pevnost, tvrdost a stálost.
Jasan ztepilý
Při dostatečné vlhkosti roste i v městském prostředí. Hodí se jako
alejový strom do karjiny, vhodný i do stromořadí, na břehy vod
a poblíž cest. Může být v krajině i ve městě použit i jako soliterní.
Je třeba počítat s tím, že může dorůst značných rozměrů.
Jasan zimnář
je vhodný do menších zahrad v nejnižších polohách
JAVOR
"Většina druhů javorů jsou stromy, ale javor dlanitolistý a tzv.
japonské javory jsou pomalu rostoucí atraktivní keře, které mají
místo ve skromné i velké zahradě. Jsou ozdobné barvou a tvarem listů,
jejich olistění však potřebuje nějakou ochranu před ranním sluncem
a před studeným větrem." (D. G. Hessayon)
Javor babyka (Acer campestre L.)
"je zpravidla menší, opadavý strom, dosahující jen výjimečně výšek
nad 10 m, s kulovitě okrouhlou, často poněkud rozložitou korunou
na zřetelném, zakřiveném kmeni. Borka je často korkovitá. Je v Evropě
velmi rozšířený a poměrně hojný strom. Jen příležitostně vysazován
jako okrasná dřevina, důležitý jako dřevina niv a plání. Je náročnější
na světlo a teplo, méně na kvalitu půdy. Miluje jílovité nebo sypké půdy
bohaté živinami, ve smíšených lesích dubových a habrových,
s bohatým porostem bylin. Nacházíme jej od nížin až do výšky přibližně
900 m." (Bruno P. Kremer)
Je málo oceňován pro nízký a pomalý růst. Jeho dřevo se však
výborně hodí na kolářské a řezbářské práce, protože je elastické,
tvrdé, lesklé, bílé. Z větví kdysi vyráběli hole. Velmi dobře snáší
i soustavné ohryzávání (zejména ovce a kozy), proto se dobře
udržuje zejména na zanedbávaných, sušších a výslunnějších
pastvinách. Vhodný je i na stříhané a tvarované ploty.
Javor mléč (javor mliečny, syn. platanolistý, Acer platanoides L.)
Listnatý strom dorůstající až do výšky 30 m. Koruna je kulovitá, rozložená,
pravidelná a krásně klenutá. Kmen má silný, rovný, poměrně krátký, pokrytý
tmavěhnědou, šupinovitou, rozpukanou (jemně lištovou) borkou připomínající borku
platanu. Listy jsou na podzim (podle formy, vývoje teploty a osvětlení) žluté,
oranžovo červené, tmavě zelené a fialové. Listy jsou vstřícné, okraj listu laločnatý,
plody jsou nažky. Poskytuje tvrdé, téměř bílé, dobře štípatelné, po vysušení velmi
trvanlivé dřevo. Používá se na různé stolařské a kolářské práce, na výrobu nábytku,
hudebních nástrojů a jiných užitkových předmětů. Vysazuje se v parcích jako
solitéra i ve skupinách a alejích v různých morfologických a barevných formách.
Je vhodný i do uličního stromořadí, dobře snáší znečištěné ovzduší, zachytává
prach, exhalace a hluk. Často je vysazován jako meliorační dřevina.
Javor kapadocký (Acer cappadocicum)
je s javorem mléčem příbuzný. Vysazen pouze ve velkých parcích
a zahradách.
Javor Lobelův (Acer lobelii)
je s javorem mléčem příbuzný. Je domovem v Itálii. Vysazován
je zřídka.
Javor krétský (Acer sempervirens)
je s javorem mléčem příbuzný. Je částečně vždyzelený a má malé,
oválné listy s 3 nezřetelnými laloky. Pouze ve velkých sbírkách.
Javor francouzský (Acer monspessulanum)
je s javorem mléčem příbuzný. "Vyskytuje se planě v suchých teplých
lesích jižní Evropy. Patří ve střední Evropě téměř k neznámým druhům;
na svém přirozeném stanovišti je důlažitým svědkem klimatu pro
vegetační vývoj v době poledové." (Bruno P. Kremer)
Javor klen, javor horský (slov. javor horský, Acer pseudoplatanus L.)
Vysoký strom se silným kmenem pokrytým borkou odlupující
se v šupinách s velkou, rozloženou korunou. Potřebuje více vláhy
než ostatní naše javory, ale nesnáší místa se stojatou vodou. Je
mnohostranně užitečný. Dřevo světležluté barvy je výborně
štípatelné, tvrdé, velmi výhřevné, hoří i čerstvé. Vhodné je jednak
na topení, jednak na výrobu rozličného nářadí a nástrojů. V
minulosti bylo velmi vyhledávané jako dřevo jedinců rostoucích na
skalnatých stanovištích (pomalý růst, husté dřevo). Používalo se na
výrobu hudebních nástrojů a pro velmi pěknou kresbu i jako
nábytkářské dřevo (fládrové). V horském lese je důležitým stromem,
protože upevňuje sutiny a strže a opadem listí zkvalitňuje lesní
půdy. V různých barevných formých je vysazován do parků.
Javor tatarský (javor tatársky, Acer tataricum L.)
Jako nevelký strom dorůstá zřídka do výšky 6 m, obyčejně roste
jako větší nebo menší keř. Průsvitná křídla dvojnažek plodů mají
nahnědlou až načervenalou barvu. Mladé větve s pupeny mají často
intenzívně červenou barvu. Také některé listy mají načervenalý
nádech. Jako okrasný keř je vhodný zejména do menších zahrad
(listy, plody). Roste rychle, dá se dobře tvarovat, proto je vhodný
i do parků a na sídliště. Na nížinách se uplatňuje i ve
větrolamech, jako spodní, výplňová dřevina, ale stejně by se
uplatnila na rovinách v sněholamech a kolem autostrád. Má krásné
bílé dřevo, vhodné na různé soustružnické a řezbářské práce.
Javor cukrový (Acer saccharum)
"je nápadný svými listy s ostře vykrojenými 5 - 11 laloky, téměř
rovnostrannými, trojúhelníkovitými, známými z kanadské státní vlajky.
V Severní Americe hojně pěstován pro svou šťávu, z níž se získává
cukr, v Evropě vysazován jen zřídka v parcích nebo větších zahradách.
Je příbuzný s javorem babykou."
(Bruno P. Kremer)
Javor stříbrný (Acer saccharinum L.)
Opadavý, rychle rostoucí, až 40 m vysoký strom. Kvete v měsíci březnu
před nasazením listů, poprvé ve věku 2O let. Dobře roste ve vlhčích,
středně těžkých půdách. Vyžaduje polohy chráněné před větrem, jinak
bývá poškozován sněhovými a větrnými polomy. Vysazujeme jej jako
solitéru nebo jen do malých skupin v přírodních nebo městských parcích,
převážně na místech, kde chceme dosáhnout rychlého efektu. Harmonizuje
se všami listnáči. Nehodí se do uličních stromořadí. Nesnáší zápoj a zastínění.
Pro svůj velký vzrůst se nehodí do blízkosti většiny typů budov.
(Zdroj: ZOO Ostrava)
Také u javoru stříbrného je na jaře míza (stoupající v době vývoje
listů do výhonů), cukernatá. Severoameričtí indiáni, kteří tuto
možnost získávání cukru objevili, proto k tomuto účelu užívali
i javoru stříbrného, případně i jiných druhů. Javor stříbrný je ve
své vlasti typickým stromem nížin, kde společně s břízami, olšemi,
vrbami a dalšími druhy rodu Acer tvoří volnější porosty. Není to
proto skutečný lesní strom, nýbrž spíš dřevina lužních lesů na
naplavených půdách. Jeho rychlý růst a nádherný vývoj na volných
plochách z něj činí bezmála ideální parkový strom v rámci městské
zeleně. Velké exempláře však bohužel bývají lámány větrem.
Původ: Severní Amerika. (Zdroj: Bruno P. Kremer)
Javor dlanitolistý (Acer palmatum)
Velký keř nebo malý strom s kulovitou korunou a opadavými listy.
Dorůstá maximální výšky 8 metrů. Květy se objevují v červenci,
plody jsou 1-2 cm dlouhé nažky. Patří mezi vápnostřežné druhy
dřevin. Vysazujeme do chráněné polohy, v jarním období před rašením
listů nebo na podzim. Nesnáší sluneční úpal. Původem je v Korei,
Číně a Japonsku. Tento druh je již dlouhá léta vysazován jako význ.
okrasná dřevina. Do současné doby bylo vyšlechtěno mnoho kultivarů.
Tento malebně stavěný typ je velmi efektní solitérou do trávníkovývh
i dlážděných ploch, květinovývh zídek a teras. Velice působivá je komb.
s trvalkami a jinými barevně významnými dřevinami.
(Zdroj pro A. palmatum: ZOO Ostrava)
JASAN
Dobře proschlé dřevo jasanu je nejlepším dřevem na výrobu rotorů
pro malé větrné elektrárny. Jasan má kvalitní, pevné, houževnaté,
tvrdé dřevo s malým sklonem ke štípání.
JEDLE
Má lehké a měkké dřevo, které je vhodné na stavební práce, na výrobu
hudebních nástrojů a papíru. V Polsku kolem Dunajce ze smrkových
a jedlových prken vyrábějí úzké loďky s rovnými boky, ze kterých
(5 a více kusů) sestavují lehké vory (dřevo modřínové by se však pro
tyto účely hodilo lépe pro lepší odolnost ve vodě a zejména při střídavém
navlhčování a vysoušení.)
"Suky nejsou srostlé se dřevem a vypadávají. Dřevo trpí odlupčivostí
let a špatně se obrábí, je velmi pružné, velmi měkké a málo ohebné;
štípatelnost je velmi snadná (horší však než u smrku, jedle a modřínu),
jde o rovnovlákné, tence štípatelné dřevo; zápalnost dřeva je snadná.
Trvale v suchu nebo pod vodou vydrží jedlové dřevo velmi dlouho,
vystaveno střídavému navlhčování a vysoušení se przo purušuje.
Použití: Podobné jako u smrku, nicméně pro odlupčivost a rozdíl
tvrdosti jarního a pozdního dříví není oblíbeno; bednářství (kádě, škopky,
vany, bedny), celulosa, dřevěné části strojů, dřevěný drát, dřevěné
konstrukce a pumpy, dřevěné tkaniny, dřevovina, galanterní předměty,
hudební nástroje, klobouky, košíkářství (kořenové provazce), letectví,
lodní stavby (stěžně), mlýnská složení, modelářství, mostní stavby,
nábytkové truhlářství, palivo, papír, rohože, řešetové luby, řezbářství,
síta, stavební truhlářství, šindele, tesařství, úly a včelařské potřeby,
vodní stavby (jezy, hráze), vodovodní potrubí, zápalky, žaluzie."
(Podle Lexikonu)
Po odřezání části kmene jedle ve zbylém pahýlu zpevní obvodové,
nejlépe vyživované dřevo, zvláštním způsobem prorůstá, zabarvuje se
výrazněji pryskyřicí a získává
zajímavou kresbu (vzniká tzv. "svor", ze kterého se na Slovensku
vyrábějí nádoby na tekutinu, zejména hrnky a holby zvané "črpáky")
Archeologové nalezli na území dnešní ČR středověké jedlové
xylolity (lodě vydlabané z jednoho kusu kmene).
Z kůry se získává štrasburský terpentín.
Jedlová esence je vhodná na napařování těla, inhalace, do
kostivalového gelu, ricinových břušních obkladů, používá se v
aromaterapii: Silice jedlová - oleum abies albi. Účinky: tlumení kašle,
protibakteriální a protivirové, protirevmatické, krvečistící, stimulující
krevní oběh. Použití: kašel, nachlazení, plynatost, průjem, zahleněnost,
zánět horních cest dýchacích, teplota
V parcích je oblíbeným stromem, ale je citlivá na extrémní sucha
a holomrazy. Jedle jsou vůči průmyslovým exhalátům stejně choulostivé
jako smrky. "V domácích jedlových porostech (Německo, Česko) byly
koncem 20. století pozorovány značné škody." (podle Bruno P. Kremera)
Nejčastěji vytváří porosty s bukem, borovicí a smrkem (jedlobučiny).
Jedle bělokorá (jedľa biela, Abies alba Mill.)
Dospívá mezi 30. a 40. rokem, dožívá se 200 až 300 let (prý i 500 let).
"Domácí jedle bělokorá se v zahradách a parcích již zdaleka tak nevysazuje,
jako jiné druhy stejného rodu." (Bruno P. Kramer)
Jedle balzámová (Abies balsamea)
"Kůra mladých stromů produkuje velmi čirou, světležlutou pryskyřici známou jako
kanadský balzám (např. jako pojidlo v mikroskopii). Důležitý producent stavebního
dřeva. V parcích jen zřídka". (Tamtéž)
Jedle obrovská (Abies grandis Lindley)
"Je domovem v pohorských pralesích západní části Severní Ameriky, tam je
rozšířena zejména na ostrově Vancouver v britské Kolumbii. Ve střední a severní
Evropě se tento druh v poslední době vysazuje lesnicky. Jinak se nachází
příležitostně ve velkých parcích a arboretech jako strom okrasný. Exempláře
vysazované v Evropě přibližně od roku 1830, nedosáhly až dosud (1984) vesměs
padesátimetrové výšky, ačkoliv v oblasti svého původu dosahuje 100 m výšky a
patří tak mezi nejvyšší jehličnany světa." (Tamtéž)
Jedle stejnobarvá (Abies concolor), "která je domovem původně
na jihozápadě Ameriky, avšak vysazovaná v mnoha formách v parcích a zahradách.
Jehlice rozemnuty voní po citronu". (Tamtéž)
Jedle španělská (Abies pinsapu) "je rovněž příbuzným druhem j. obrovské. Je vzácným
stromem ve vápencových pohořích Španělska (kolem Rondy) ve výškách do 2000 m.
Příležitostně též vysazován. Důležitý producent dřeva, proto v oblastech svého původu
lesnicky kultivován" (Tamtéž)
JERLÍN
Jerlín japonský (Sophora japonica)
"Koruna široce kulovitá, výška stromu 17 m, průměr koruny 15 m.
(Varieta Pendula dosahuje výšky jen 15 m; D. N.).
Rodové jméno je odvozeno z arabského termínu Cassia sophora, které označuje strom
s květy podobnými hrachovým. Jerlín obsahuje jedovatý cytisin, který působí u některých
lidí, kteří opracovávají dřevo tohoto stromu, nevolnost. Jerlín má v Japonsku a dalších
východoasijských zemích význam i jako léčivá dřevina. Drogou jsou nakvétající hroznovitá
květenství - Sophorae flos. Droga obsahuje flavonoid rutin. Poupata květů také obsahují
žluté barvivo. Původ: Čína, Korea, Japonsko. Do Čech se první jerlíny dostaly roku 1835."
(Zdroj: http://fyzika.ft.utb.cz/podzamka/karta.php?id=82 )
Strom vhodný do měst, odolný vůči suchu, prachu, slunečnímu úpalu i nedostatku vláhy.
JERAB, JERABINA
JILM
Jilm habrolistý (brest habrolistý, Ulmus minor Mill.)
Strom dorůstající výšky 35 - 40 m, někdy se vyskytuje i v
křovité formě. Má poměrně široké ekologické rozpětí. Optimálního
výskytu však dosahuje na aluviálních půdách, kde tvoří hlavní
složku lužních lesů. V posledních letech ho ničí grafióza téměř v
celé paninské oblasti. Pro prevenci šíření onemocnění je třeba ořezané
a suché větve a odpad z těžby dřeva ihned spálit. Dřevo se používá
v řezbářství, kůra v kožedělném průmyslu (obsahuje 3 - 5% tříslovin)
Jilm vat (Bres vaz, Ulmus laevis Pall.)
Strom vysoký 9 - 35 m. Nejlépe se mu daří na vlhkých a humózních
naplaveninách většiny řek. V porovnání s jilmem habrolistým
vyžaduje výšší hladinu podzemní vody. Je běžnou dřevinou
vrbovo-topolových lužních lesů. Dřevo je méně trvanlivé, méně
hodnotné, bez speciálního upotřebení. Tyto jilmy se obyčejně
vysazují podél cest v parcích. Vzhledem k šíření chorob jilmů není
vhodné vytvářet souvislejší porosty a nevytváří je ani v přírodě.
Jilm drsný (Brest drsný, Ulmus glabra Huds.)
Strom dorůstající do výšky až 40 m, na severní hranici svého
rozšíření utváří jen křovité formy. Potřebuje skeletovité půdy a
trvalou půdní vlhkost, jaká je v úžlabinách a údolích s vodními
toky nebo na strmých svazích s prameny a prosakující vodou. Je
charakteristickým druhem sutinových rostlinných společenství.
Dřevo je ohybné, dobře štípatelné, trvanlivé. Lesníci ho vysazují
do mrazových kotlin.
JINAN v zahrade a lecitelstvi
KAKI CHURMA - viz tomel
KALINA
"Viburnum - rod dvouděložných rostlin z čeledi zimolezovitých. Jsou to dřeviny.
Je známo asi 130 druhů. V České republice jsou 2 druhy domácí, a to kalina obecná
(Viburnum opulus) a kalina tušalaj (Viburnum lantana). Kalina tušalaj
roste na výslunných místech, na skalnatých stráních nebo ve světlých hájích. Plody
(peckovice) jsou červené a postupně černají, takže v jeden čas souplodí může obsahovat
červené i černé plody. Oba uvedené druhy druhy slouží jako potrava ptáků a jsou
vysazovány jako okrasné dřeviny v zahradách a parcích. Kalina obecná bývá pěstovaná
i v ozdobnějších, šlechtěných odrůdách - kultivarech.
Také některé cizí druhy jsou okrasnými dřevinami, například Viburnum trilobum.
Severoamerický druh kalina slivoňolistá (Viburnum prunifolium), poskytuje
léčivou kůru." (Co je co; in www.seznam.cz; doplněno)
Kalinu obecnou můžeme vést jako keř i jako strom. Její bílé květy, zvláštní listy
a štíhlý kmen vyniknou v okrajovém podrostu lesa, hodí se i do parků
samostatně, do pásů nižší zeleně nebo jako okrajový podrost k větším
stromům, pomáhá dotvářet pěkná zákoutí u řeky či potoka, kde nachází
i potřebnou vlhkost.
"Plody amerických druhů Viburnum edule Pursh a Viburnum oxycoccos Pursh.
jsou jedlé a příjemně chutnají. Viburnum dentatum W., kalina zubatá, jest
v Sev. Amer. strom, jehož užitkové dřevo jest známo jménem Arrowwood."
(Vm; Ottův slovník naučný)
Podle názvu by mělo být dřevo kaliny zubaté použitelné i k výrobě šípů. Jde
o extrémně odolný druh, který včetně svých vyšlechtěných odrůd slouží jako
okrasná dřevina. .
"Z tušalajových štíhlých a ohebných větví dělají se houžve, obruče k sudům,
oka k chytání ptáků, troubele k dýmkám a j." (Vm; Ottův slovník naučný)
"Pokud hledáte vhodnou dřevinu s nápadnými květy, která by mohla zakrýt nevzhledná
místa v zahradě nebo rychle rostoucí dřevinu do živého plotu, můžete zvolit kalinu obecnou.
Jde o vcelku nenáročný, mrazuvzdorný keř, který dobře snáší i městské prostředí. Potřebuje
živné, propustné, ale stále vlhké těžší půdy. Nejlepší místo je na slunci nebo v mírném
polostínu.
Kalina obecná (Viburnum opulus) kvete bíle nebo narůžověle od května do června plochým
nebo kulovitým soukvětím. Vysazuje se především pro nápadné květy a podzimní červené
až tmavě fialové zbarvení listů a zářivě červené plody.
Kalinu množíme výsevem semene. Plody se sbírají na podzim, semena se očistí a ihned vysejí.
Vyschlá semena špatně klíčí. Kultivary se množí nejlépe bylinnými řízky, které odebíráme
v červnu. Ve vhodných podmínkách snadno zakoření. Jaké kultivary se nabízejí?
Fructu-luteo se žlutými plody, žluté listy má Annie a Magic Gold, Nanum je zajímavě zakrslá,
hustě větvená forma dorůstající do výšky jednoho metru, která nekvete, ale na podzim
se výrazně zbarví. Větší květy a plody můžeme očekávat od Notcutt a Variety, menší zakrsle
rostoucí keř s červenými plody nabízí kultivar Compactum. Polostín bude vyhovovat kalině
Aureum kompaktního růstu se žlutými listy.
Ze škůdců se na kalině můžeme nejčastěji setkat s několika druhy mšic a molicí, ovšem
největším nepřítelem je pro ni drobná, asi půl centimetru velká mandelinka bázlivec kalinový.
Z houbových chorob se často vyskytuje padlí Microsphaera syringae, které napadá především
zakrsle rostoucí kultivary a rostliny na nevhodném, suchém stanovišti.
Dříve se kalina obecná používala jako ovocná dřevina, především jako součást rosolů a zavařenin,
i jako léčivka. (Můžeme předpokládat, že obsahuje cenné flavonoidy.) Syrové plody se nejí pro
nepříjemnou kyselou chuť. Musí se také odstranit semena, mají nepříjemnou pachuť. Ve větším
množství mohou syrové plody způsobit zvracení a průjem. Listy a borka jsou jedovaté."
(Článek: Kalina do živých plotů; vos; Spirit 25/2010)
KAŠTAN, KAŠTANOVNÍK
Kaštanovník setý (syn. kaštanovník jedlý; lidově kaštan jedlý; Castanea sativa MILLER)
Statný, až témeř 30 m vysoký opadavý listnatý strom s dekorativními kožovitými
pilovitými listy a pěknou korunou. Koruna je zpočátku kuželovitá, s přibývajícím
věkem stále sloupovitější a nakonec vysoká a široce klenutá, s tlustými, poměrně
krátkými větvemi. Dává přednost teplým územím, mírnému, humidnímu klimatu
s mírnými zimami, a rád roste ve středně hlubokých neutrálních půdách bohatých
vápnem. Pochází z jihu Evropy a jihu (jihozápadu) Asie Je rozšířen všude v jižní
Evropě, severní Africe a západní Asii, a to zčásti ve značných porostech. Jde o
plodonosnou dřevinu, nacházející se místně i v lesních porostech. Mnohdy je
vysazován i v mírných klimatických polohách v parcích a zahradách, při
komunikacích, na kraji lesa; místy zplaňuje. Ve střední Evropě od dob římských
zdomácněn. (Plodící stromy rostou u nás díky klimatickým změnám a zájmu pěstitelů
stále častěji i v chladnějších oblastech. D. N.) Plody, nažky, se nacházejí v ostnitém
(ježatém) obalu, který puká čtyřmi chlopněmi. Zrají přibližně od konce září a lze
je upravit v rozmanité a velmi lahodné pokrmy. Při pražení zralých kaštanů je důležité
tvrdé oplodí ("slupku") nožem maličko naříznout, protože nažky mohou
v žáru doslova explodovat. (Podle Bruno P. Kremera; doplněno)
Kaštanovník jedlý není příbuzný jírovců (tedy ani kaštanu koňského), ale buků, jeho
dřevo je hustější a kvalitnější, hodí se dobře i na výrobu prken, trámů, sudů
a jde o kvalitní topivo. Na rozdíl od jírovců se hodí i na uzení.
"Dřevo je velmi husté, hustější než kvalitní dřevo dubové; v jižní Evropě z něj byly
vyráběny první vinné sudy, zatímco v severnějších krajích se pro tyto účely rozšířilo
používání dřeva dubového. Takové sudy jsou prý znamením dobrého vína. Traduje se,
že první vazba střechy na svatopetrské bazilice v Římě byla zhotovena z kavkazských
kaštanovníků.
Jedlé pečené kaštany byly v antice pokrmem venkova, byly rozemílány na mouku
a městští kuchaři vymýšleli všelijaké recepty na kaštanové krémy, nádivky a příkrmy.
Strom již tehdy vytvářel na mnoha místech charakteristické a rozsáhlé porosty.
Mimo toho byl znám i léčebně; napr. Dioskorides psal o plodech, že působí
adstringentně, Hippokrates i Paracelsus ordinovali kaštany a středověké i pozdější
herbáře (Lonicerův, Matthioliho, von Hallerův a j.) je pochopitelně měli v paletě
léčivých rostlin. Kaštan nechyběl ani v Kapituláři Karla Velikého a známá abatyše
Hildegarda (12. stol.) uváděla recept na nápoj z listů a kůry proti moru dobytka.
V americké medicíně byly listy z domácího druhu (C. dentata) odedávna úspěšně
používány při černém kašli (Potter) a nověji tuto indikaci pro list kaštanu jedlého
převzali a dokázali i evropští autoři (Schulz, Günther, 1931).
Mimo uvedeného všestranného užitku je kaštanovník jedlý i medonosný."
(J. Kresánek)
Kaštanová mouka účinkuje při průjmech.
Zápar a tekutý extrakt z čerstvého nebo sušeného listu má expektorační
a bronchosedativní účinek. List je používán i do směsí proti kašli, lidově
je používán proti revmatismu.
Odvar z kůry je občas používán proti průjmu.
Homeopatická medicína ordinuje přípravky z čerstvé listové drogy při suchém
a černém kašli, při "houserovi" (lumbago), některých edémech. (Podle Kresánka)
Kaštanovník je potenciálně silným alergenem (podobně jako černý bez, bříza a líska),
vyvolává alergii častěji a rychleji než většina ostatních dřevin. Navíc kvete dlouho
(duben, květen, červen) a jeho až několik desítek centimetrů dlouhé jehnědy jsou
nabité pylem. Děti by si pod kvetoucím kaštanovníkem rozhodně hrát neměly
a kaštanovníky by neměly být umisťovány v zahradách v blízkosti obydlí nebo pod okny
kanceláří, škol apod. Jeho místo je v sadech, hájích a lesích. Sám může vytvářet
celé porosty, výhodnější poloha je pro něj na kraji lesa nebo v sadech, kde má díky
většímu rozestupu stromů více světla. Je výhodné zvyšovat procento potravin
získávaných ze stromů, protože při pěstování stromů nedochází k takovému narušování
půdy, flóry a fauny, k jakému dochází u plodin vyžadujících orbu nebo
při chovu hospodářských zvířat.
KAŠTAN, KAŠTANOVNÍK
Jirovec maďal (lidově kaštan koňský, slov. pagaštan konský).
Strom se u nás zabydlel v parcích. Je pěstován jako okrasná solitéra a alejový strom.
V čase květu se každý strom v záplavě kuželovitých květenství promění na skvost.
Někdy se u nás setkáváme i se stejně krásnými červěně kvetoucími příbuznými maďalu
jírovcem pleťovým, jírovcem pavií a pavií červenou. Jírovec žlutý má květy žlutorůžové.
Na rozdíl od kaštanu jedlého nemají představitelé jírovcovitých příliš kvalitní dřevo,
přesto je technicky občas využíváno jako dřevo dubové. Jeho kvalita jako dřeva na topení
také není velká.
Zejména v minulosti byla semena průmyslově využívaná (saponinové výtažky do hasicích
přístrojů, na výrobu pracích prostředků apod. Slouží jako krmivo pro zvěř.
"Semena plodů ("kaštany") jsou náchylné k plesnivění, je třeba je ihned dopravit
do sběrny jnebo je sušit v jedné vrstvě a dosoušet umělým teplem (do 60 st. C).
Saponin semen je málo toxický a může být využit v přípravcích proti kašli.
Výtažky a izolované složky semen již dlouho tvoří základ mnoha hromadně vyráběných
přípravků s uplatněním při periferních poruchách krevního oběhu, při křečových
a lymfatických žilách, při hemeroidech, oběhových poruchách, mají protizánětlivý
a protiedémový účinek, působí spasmolyticky (účinek saponinu escinu a flavonoidů),
mají vliv i na krevní stážlivost. Podávají se vnitřně i zevně např. při zánětech žil,
bércových vředech, křečových žilách. Pro obsah kumarínů (např. eskulínu) jsou
výtažky také složkou opalovacích krémů (absorbují UV-záření a zmírňují jeho škodlivé
účinky) a ochranných mastí. Kumaríny zvyšují např. odolnost odolnost stěn cév,
mají i spasmolytické (protikřečové) účinky, rozšiřují věncovité cévy a některé brzdí
růst gramnegativních bakterií.
Homeopatii slouží esence (dil. D1 – D2) při křečích na prsou, při katarech hrtanu a hltanu,
při revmatu, angíně, otocích jater, chronické gastritidě, cévních poruchách, zvětšení
předstojné žlázy (prostaty)
Lidově se doporučuje při úporných průjmech podat půl kávové lžičky strouhaného
sušeného semene s trochou lihoviny, zevně zase na na rány, otoky, omrzliny, lišeje
a při hemeroidech. Listy jsou používány jako expektorační, stahující (adstringentní)
a protihemeroidový prostředek. Dávkuje se 1 lžička na šálek záparu. Kůra již dnes
není prakticky využívaná (vyšší dávky vyvolávají dávení, spavost a bolesti hlavy."
(J. Kresánek)
Tříslovina a saponin, které jsou přítomny v semenech kaštanu ovlivňují
zužování cév, povzbuzují látkovou výměnu a prokrvování. Nasekáme kilogram
kaštanů a vaříme čtvrt hodiny ve čtyřech litrech vody. Potom odvar přecedíme
a nalijeme do vody ke koupání. (Spirit 2006)
(Další zdroj: Bruno P. Kremer)
KATALPA
Dosud 11 známých druhů stromů, poměrně pomalu rostoucích, výjimečně roste
i jako keř. Jejich domovem je Severní Amerika (Karolina, Georgia, Florida),
západní Indie a východní Asie. Je to typický severoamerický parkový strom
a velmi cenná solitéra ve větších zahradách v USA i Evropě.
Katalpa trubačovitá, syn. obecná (Catalpa bignonioides WALT. ) je nejčastěji
používaný druh, ale jako původní, větší typ s velkými listy již méně. Dorůstá
velikosti až 15, resp. 20 metrů, kvete v červnu a červenci. Korunu má poměrně
nízkou, široce rozložitou, někdy dosti otevřenou a řídkou.
Plody jsou dlouhé 30 x 2 cm dlouhé oblé tobolky, nejprve sytě zelené,
během schnutí hnědnou, dlouho se udrží na stromech a působí na něm ozdobně.
Ochmýřené ploché semeno snadno klíčí, takže si strom můžeme vypěstovat sami.
Dřevina je použitelná do uličního stromořadí i jako velmi nápadná a krásná solitéra
před malebnými stavbami a ve větších krajinářských úpravách. Nápadné květy,
ozdobné plody i velké srdčité celokrajné listy. Má křehké větve a zejména za květu
je velmi dekorativní. Je krásná i celkovým tvarem a rozložitou korunou. Listy
jsou většinou velmi velké, asi 10 - 20 cm dlouhé a téměř stejně široké, oválné až
srdčité, na rubu hustě pýřité, po rozemnutí nepříjemně voní.
Katalpa je pro zahradní architekty zajímavá i pozdní dobou kvetení a zajímavými
květenstvími - kvete zvoncovými až 5 cm dlouhými pyskatými květy. Květ má
bílou barvu a uvnitř žlutooranžové a purpurové skvrny. Tyto zajímavé květy
jsou uspořádány v koncových latách, které jsou až 20 cm dlouhé. Strom kvete
poprvé ve věku 12 - 15 let. V mládí je katalpa poněkud choulostivá a může
namrzat; starší stromy jsou již otužilé, takže ji můžeme spatřit i v chladnějších
regionech, např. v Ostravě nebo Martině. Katalpa trubačovitá (obecná) pomalu roste,
a přestože v ideálních podmínkách dosahuje až 15 m výšky, u nás se i v pozdějším
věku drží spíše kolem 10 m, a také řezem ji můžeme delší dobu udržet na velikosti
menšího či středního stromu s kompaktní korunou. Můžeme ji pěstovat i jako vetší keř,
často sama vyhání větve z nižších částí kmene, takže má určitou tendenci růst jako keř
(některé vzácnější odrůdy ještě výrazněji). Také po vymrznutí koruny nebo po jejím
odumření následkem houbové choroby vyhání katalpa nižší větve a přežívá. Můžeme ji
nechat rozrůst i do podoby poměrně mohutného, malebně rozložitého stromu. Katalpu můžeme
roubovat i na menší kmen, takže je pak jako solitéra použitelná i do menších zahrad
a k ozelenění menších městských ploch. Roubovaná odrůda "Nana" má i menší listy,
a její koruna má výrazně kompaktnější až kruhový tvar.
Vyhovuje jí půda hlinitá, písčitá nebo hlinitopísčitá, propustná. Snese suché a chudé
půdy. Má ráda slunnou polohu chráněnou před větrem. Dobře roste v městském
prostředí, nevadí jí exhaláty a prach. Mladé výsadby nepřeléváme, aby dužnaté,
málozakořeněné kořeny neuhnívaly.
Příklady vhodného spojení s architekturou: Před LŠU v Brně na Antonínské ul.,
před kostelem v Ostravě-Mariánských horách. Malý typ "Nana" je vhodně použit
například v parčíku před nákupním centrem ve Vratimově.
Existují a stále častěji jsou u nás vysazovány odrůdy a typy s menšími listy,
s menším růstem koruny, které se roubují (na kmeny katalpy trubačovité):
Catalpa bignonioides "Nana" je pomalu rostoucí malý strom s kompaktní
kruhovitou korunou. Raší nejpozději ze všech keřů a stromů, na konci května
až června. Plně mrazuvzdorný a otužilý druh. Vysazuje se jako velmi nápadná
a krásná solitéra. Díky menší velikosti může být vysazována i na menších plo-
chách zeleně a do stromořadí kolem menších cest v parcích, na náměstích a před
nákupními a sportovními centry, v areálech obchodních a výrobních komplexů
apod.
Katalpa vejčitá (Catalpa ovata) dosahuje výšky jen asi 10 m
Catalpa x erubescens "vznikla křížením k. trubačovité a k. vejčité a nepříliš
často bývá vysazována jako okrasná dřevina v partcích". (Bruno P. Kramer)
Katalpa nádherná (Catalpa speciosa) "dosahuje v oblasti přirozeného výskytu
výšky až 30 m a má oválně srdčité, dlouze zašpičatělé listy, které po rozemnutí
nevoní nepříjemně. Jsou na líci temněji zelené, na rubu však rovněž hustě
pýřité. Květy asi 5 cm široké, zvonkovité, uvnitř s nažloutlými terčíky. Kvete
o něco dříve než předchozí." (Bruno P. Kremer)
Další druhy:
Catalpa speciosa WARDER (katalpa nádherná)
Catalpa aureum
Catalpa bungei (katalpa Bungeova)
Zdroje: Bruno P. Kremer: Stromy, různé internetové zdroje, např:
http://dendro.mojzisek.cz/rody.html , ZOO Ostrava, http://www.garten.cz/
http://www.oku-pv.cz/cechy/SOU%C4%8CASNOST/Listn.htm
KDOULE
Kdouloň obecná (Cydonia oblonga Mill., syn. Cydonia vulgaris Pers.)
"Vytváří keř nebo stromek velmi dekorativního vzhledu s tenkými
celokrajnými listy a velkými, světle růžovými květy. Plody jsou malvice
různého tvaru, buď hruškovitého cv. ,Piriformis', nebo hrbolatě jablkovitého
cv. ,Maliformis' případně i v dalších odrůdách. Ve starověku byly plody
kdouloní povýšeny jako zlatá jablka Hesperidek a jablka Venušina na symboly
plodnosti.
Kdouloň obecná pochází ze střední Asie. Jako ovocná dřevina je oblíbena
ve všech zemích jižní Evropy. Zvláště je rozšířena v listnatých lesích při
kaspické oblasti, podobně jako mišpule německá. I když jde o teplomilnou
dřevinu, roste dobře a pravidelně plodí i v našich klimatických podmínkách,
zvláště na jižní Moravě a jižním Slovensku. Vykvétá později než ostatní ovocné
stromy, koncem května a v červnu, a proto bílé až narůžovělé květy vyrůstající
na koncích jarních výhonků nebývají poškozovány pozdními jarními mrazíky.
Plod nazvaný kdoule je mnohosemenná, široce hruškovitá, plstnatá a velmi
aromatická malvice sytě žluté barvy. Tuhá a trpká dužnina je bohatá na slizy."
(Dolejší, Kott, Šenk)
Okrasné odrůdy mají květy bílé, růžové i červené a většinou rostou bez problémů
i v chladnějších oblastech.
Okrasné odrůdy většinou nemají kvalitní ovoce vhodné pro kuchyňské použití,
ale naopak většinu ovocných odrůd můžeme směle použít ke zkrášlení zahrady.
Kdouloně se většinou pěstují ve tvaru čtvrtkmenu, takže se nemusíme bát, že by
nám v okrasné zahradě časem příliš "trčely". Kdoule patří mezi stromy ideální
pro přechod mezi okrasnou a ovocnou zahradou.
Vařením semen se uvolňuje množství slizu, který se v Íránu používá na výrobu
slazeného bylinného prostředku proti kašli a chrapotu (mucilagenosum).
KDOULE (podrobne)
KDOULOVEC (Chaenomeles)
Kdoulovec je vitální bujně rostopucí a bohatě odnožující keř střední velikosti, který
můžeme snadno udržovat i v menších rozměrech. Bohatě kvete po celý březen a květe.
vzhlednými středně velkými květy. Nejčastěji jsou pěstovány odrůdy červenorůžové barvy.
Na podzim je keř zajímavý pěknými pomalu zrajícími (nejedlými) kdouličkami.
"Důvod obliby kdoulovce je zřejmý - není náročný na půdu, obstojně snáší stín
a kromě jarních květů nese na podzim zlatožluté plody. Může se pěstovat na záhonu,
u zdi nebo v živém plotu." (D. G. Hessayon)
Existují bíle i červeně kvetoucí odrůdy. Kdoulovec vytvéří četné výhony, jejichž
oddělením získáme snadno nové rostliny.
KLOKOČÍ
Klokoč zpeřený (klokoč perovitý, Staphylea pinnata L.)
Štíhlý keř nebo nižší 1,5 - 6 m vysoký strom se šedozelenými
hladkými větvemi. Má poměrně vysoké požadavky na teplotu a obsah
uhličitanu vápenatého v půdě, proto se vyskytuje masověji jen na
vápencovém podkladu. Nemá větší hospodářský význam. Je vhodný do
parků, kde se obyčejně vysazuje ve skupinkách. Semena se odedávna
používají na zhotovování náhrdelníků a jiných ozdob (z klokočí).
Patří mezi chráněné druhy.
KOMONICE (komonice lékařská, Melilotus officinalis; motýlokvěté)
Známá a oblíbená jako léčivá bylina, jako koření, jako včelařská rostlina.
KONOPÍ
Je to bylina s dřevnatým stonkem obsahujícím technicky vaužitelná vlákna.
Nejznámůjší druh konopí je konopě setá (Cannabis sativa). Pochází ze Střední
Asie a odtud se rozšířila prakticky po celém svůtů. Je to jedna
z nejstarších kulturních rostlin (dokladované zmínky o ní pocházejí z doby
zhruba před 5 tisíci lety). Po staletí se její vlákno používalo na tkaniny a
především pro výrobu lan, a to až do doby nástupu syntetických vláken (tj.
zhruba do poloviny tohoto století). Olejem ze semen se dříve svítilo, dosud
se někdy používá při výrobě fermeže a barev pro umělce. Semena sama slouží
jako ptačí zob. Rostlina údajně dokáže absorbovat z půdy těžké kovy a detoxikovat ji.
Další informace o konopí pochází z URL-adresy http://www.konopa.cz
Konopí - surovina budoucnosti
Konopí je vhodnou plodinou pro obnovu odlesněných, vyčerpaných a kontaminovaných pozemků. Neklade žádné
zvláštní nároky na půdu a nevyžaduje tolik hnojení jako jiné plodiny. Jako plevel roste téměř všude, daří se mu v mírném
klimatu (13-22 °C), snese ale i větší nebo nižší teploty. Díky dobré toleranci bylo pěstováno dvacet let na jednom místě
bez známek vyčerpáni pudy. Proti tomu například len není takto tolerantní, může být pěstován na stejném místě až za 5 - 7
let znovu. Také bavlna není vhodná a pro dobrou sklizeň je zapotřebí velké množství pesticidů. (Přes polovinu všech
spotřebovaných pesticidů dnes skončí právě na polích s bavlnou.) Konopí navíc nemá v podstatě žádné nepřátele z řádu
plevelu ani hmyzu. Rostlina rychle vzrůstá (během sto dnů až na čtyři metry) a má nahoře husté listoví, které vrhá stín
a zajišťuje tak vlhké klima. To má pozitivní účinky na půdní flóru. Půda nevysychá a konopí svými hlubokými a jemnými
kořeny zlepšuje kvalitu půdy. Za normálních okolností nevyžadují konopné rostlinky po výsevu žádnou zvláštní péči.
Plevel se v těsném porostu udusí. Výzkum ukázal, že konopí má na hektar za rok nejmenší nároky na práci. (Náročnost
bavlny je asi dvakrát tak vysoká.) Kořeny konopí také dokáží zabránit jevům vznikajícím po odlesnění (erozím půdy,
zanášení koryt řek, apod.).
*ZDROJ PALIVA A ENERGIE
Stonky konopí stejně jako kukuřice, cukrová třtina a stromy obsahují dřevitou část - rostlinnou buničinu, vhodnou
po výrobu biomasových paliv, benzinu, dřevěného uhlí, rnethanolu i elektřiny. Samotné stonky se dají například svázat
nebo slisovat a přímo použit k vytápění nebo k pohonu elektrických generátorů. Konopí má zhruba stejnou výhřevnost
jako bukové dřevo a na rozdíl od něj roste dvanáctkrát rychleji. Celulózu a hemicelulózu ve dřeni lze přeměnit
na alkoholová paliva (dále i na metanol, etanol a plynný metan). Také olej ze semen lze zpracovat na motorové palivo
(k vytápění, na vaření, páleni v lampách, k pohonu motoru). Tato paliva mají téměř nulový obsah síry a znečisťujících
látek, které jsou jinak běžné v ropě a při jejich spalování není poškozováno životní prostředí.
*TEXTILIE
Konopí bylo přirozenou a oblíbenou textilií po celá staletí. Lze z něj utkat jak na hrubé a drsné vlákno (pytlovina,
batožina), tak i na jemnou košilovinu (spodní prádlo, kapesníky). Jeho až 4,5 metrů dlouhá a pružná vlákna (bavlněná
jen 2 cm) jsou údajně až osminásobně pevnější v tahu a čtyřnásobně trvanlivější ve srovnání s bavlnou. Mají přirozený
lesk a jsou teplejší a více vstřebávající. Jsou tak vhodné pro výrobu ručníků, plen a oblečení pro kojence. Dobře se také
barví. Z konopných tkanin se vyrábí i obuv a vlákno je přidáváno do směsí s dalšími tkaninami (s bavlnou, hedvábím,
lnem...) Vznikají i průmyslové textilie a oděvy, které lze bez problémů prát v automatických pračkách a sušit v sušičkách.
Velkým kladem tohoto oblečení je fakt, že oproti jiným materiálům ( 40 - 60 %) zadržují z 95 - 100 % UV záření.
*PAPÍR
Konopí je alternativním zdrojem papíroviny - v minulosti se vyráběl pouze papír z hadrů a ročních plodin (papyrus,
konopí), stromy jsou k výrobě papíru používány teprve od poloviny devatenáctého století. Jeden hektar konopí poskytuje
čtyřikrát více vlákniny než jeden hektar lesa. Zatímco stromy rostou desetiletí, konopí by množství vlákniny na papír
vydalo každý rok. Orientace na výrobu papíru z tohoto zdroje by zamezila hrozivému kácení lesů a následnému
poškozování životního prostředí. Z konopí lze vyrábět různé druhy papíru a kartonu, které disponují lepšími vlastnostmi
než papíry dřevité. Vynikají hlavně svou trvanlivostí a odolností. Papír je přirozeně pružný a částečně odolný vůči vlhku.
K jeho výrobě nejsou zapotřebí agresivní výrobní metody, které hrubě poškozují kvalitu odpadních vod.
*STAVEBNÍ A PRÚMYSLOVÉ MATERIÁLY
Z konopných stonků se dají vyrábět četné stavební materiály a řada průmyslových produktů. Stavební materiály jsou stejně
pevné jako beton, avšak mnohem lehčí. Jejich využívání by mohlo snížit škody způsobené povrchovou těžbou vápence
a masivním kácením lesů. Konopné lýko je v kombinaci s pryskyřičnými pojidly výjimečně pevné, vyrábí se z něj řada
průmyslových materiálu o velké hustotě (karoserie u dopravních prostředků, předměty denní spotřeby, stavební desky,
nábytek...). Rostlina je vynikající alternativou dřeva pro stavební materiály (od stavebního řeziva po překližku
a dřevotřísku), které navíc dřevo svými vlastnostmi v lecčem předčí. Z konopného vlákna jdou zhotovit desky
"sendvičového" typu, které jsou několikrát pružnější a pevnější než jejich dřevěné protějšky. Vlákno se používá také jako
složka izolačních materiálu izoluje jak tepelně tak zvukové.
*POTRAVINY
Konopný olej obsahuje aminokyseliny a esenciální mastné kyseliny v množství porovnatelném se sójou. Semeno
je zdrojem všech osmi esenciálních aminokyselin, které si tělo člověka nedokáže vyrobit a které jsou důležité pro jeho
imunitní systém. Hrst konopných semen dokáže pokrýt potřebu proteinů a mastných kyselin dospělého člověka na jeden
den. Z konopných semínek se dnes vyrábí mnoho potravin jako například mouka, pečivo, neživočišné mléko, sýr
a pomazánky, misli tyčinky, těstoviny, ingredience do salátů, stejně jako jedlý olej a margarín. Semena slouží také jako
krmivo pro zvířata (například ptačí zob) Z listu a květu lze připravovat nápoje (čaj, pivo, víno a destiláty) a jídla na stovky
způsobů.
*VÝROBKY OSOBNÍ HYGIENY A KOSMETIKA
Olej z konopí je vynikajícím změkčovadlem na pokožku a vlasy, vyrábí se z něj řada kosmetických produktů (masážní
oleje, šampony, krémy, masti a balzámy, číslici pleťové vody a krémy, parfémy, tělová mýdla...) a vyznačuje
se výbornou roztíratelností. Na pokožku má stejně příznivé účinky jako oleje z avokáda, mandlí nebo jojoby a dokonce
zvyšuje příznivé účinky jiných látek. Přípravky osobní hygieny, obsahující olej z konopných semen, pomáhají udržovat
lidskou pleť vláčnou a hladkou, vlasy pak lesklé a pevné. Přítomná kyselina gamalinolenová napomáhá při léčbě lupénky,
ekzému, lupů a dalších kožních onemocnění.
*BARVY A LAKY
Konopný olej se přidával do nátěru k urychleni schnutí, lakovalo se jím dřevo. Používal se i k přípravě tiskařských barev,
a i dnes se z něj netoxická barviva vyrábějí. Ve třicátých letech se tisklo převážné barvami ze sóji a konopí na kvalitní
konopný papír.
*PODESTÝLKA PRO ZVÍŘATA
Jako podestýlka se konopí i v Evropě používá několik staletí. Vysoký obsah celulózy způsobuje, že je vysoce savé.
Díky této vlastnosti je chovateli ceněné a hojně využívané hlavně ve stájích pro koně, ale i pro další zemědělská zvířata.
*PLASTY A KOMPOZITY
Vše co můžeme vyrábět z uhlovodíků, které obsahuje ropa, je možné vyrobit z uhlovodíků obsažených v zemědělských
plodinách. Konopná vlákna dokáží nahradit umělé hmoty používané k výrobě nádobí, člunů, automobilů a například
snowboardu. Recyklovatelné plasty na bázi konopí jsou v přírodě snadno rozložitelné. Krátká vlákna můžeme zpracovat
na celofánový obalový materiál nebo z nich vyrábět jednorázové nádobí na jedno použití, které nahradí polystyrén
a v přírodě se volně rozloží. Mimořádné kvality a slibnou budoucnost mají mnohé kompozitní materiály používané
zejména ve stavebnictví. Konopí je vhodnou surovinou pro jejich výrobu.
Lecebne vlastnosti konopi viz : KONOPI V MEDICINE
KOZINEC
Kozinec sladkolistý (kozinec sladkolistý, Astragalus glycyphyllos)
Trvalá bylina se silným, kůlovitým kořenem a poléhavým,
hranatým, rozvětveným stonkem posetým jednoduchými přitisnutými
chlupy. Má sladké listy, proto ho dobytek rád spásá. V anglii ho pěstují
jako pastvinový druh zejména na chudších půdách. Je údajně vhodný
i jako suché krmivo. Kořen i stonky byly kdysi využívány na
přípravu léčivých odvarů. Dnes se již jao léčivá rostlina
nevyužívá.
KRIDLATKA
LATNATEC
Chráníme na zimu zakrytím kořenů.
LÍPA
Lípa srdčitá (syn. lípa malolistá, Tillia cordata Mill.)
Vyniká dlouhověkostí a dožívá se v přírodě vyššího věku nežli dub.
Strom dosahující výšky až 40 m, se silným, krátkým, válcovitým
kmenem vytvářejícím široce rozvětvenou korunu. Dnešní centrum
rozšíření je zřejmě v Rusku, kde tvoří více-méně čisté porosty.
U nás je lípa srdčitá rozšířena rovnoměrně po celém území, nejčastěji
na suťových svazích, kde roste často ve společenství javorů, jilmů,
jasanů, dubů a habrů. Může růst i na skalních sutinách a v lužních
lesích, i když nejhojnější je v optimálních (člověkem nenarušených)
podmínkách na hlubokých, vzdušných a čerstvých půdách.
V lesnictví se využívá jako důležitá přípravná dřevina zlepšující
půdní vlastnosti. Patří mezi dřeviny dobře snášející stín. Podobně
jako u lípy velkolisté došlo k výraznému snížení jejího zastoupení
přeměnou lesů na úrodných, hlubokých půdach na pole,
pěstováním smrků, těžbou klestu, pasením a těžbou lýka.
Lípa je dobrý strom do stromořadí. Ve městech jí nevadí prach a
do určité míry jej i vychytává. Vysazujeme ji do širších ulic, dál
od domů, aby příliš nestínila (a nebránila ve vysychání vlhkých
zdí) a nebránila ve výhledu.
Má dobré technicky využitelné lýko – používá se např. k zhotovování
rohožek, střevíců a provazů.
Dřevo je hledanou surovinou v řezbářství, při výrobě drobných
předmětů, tužek, dřevěného uhlí (např. i pro výrobu střelného prachu)
a klestu. Pruty – výmladky vyrážející z dolní části kmene (resp.
pařezové výmladky) se dají použít na osnovy proutěných košů
a hrubé košíkařské práce. K výrobě koryt, troků, necek, necůlek a okřínů
bylo u nás nejčastěji používáno lipové dřevo. Hotoveny však byly i z kmenů
mohutných topolů, vrb a osik.
Květ poskytuje výbornou pastvu včelám a sbírá se na léčivý čaj.
Jako ozdobný strom vynikne jen ve velkých zahradách a parcích,
zdobí návsí i stavení samot v české nížině i podhůří odpradávna,
často se vysazuje jako pamětní strom, pro připomínku
historických událostí. Řada exemplářů je u nás chráněna jako
tzv. památné stromy.
V Česku zabíjejí cizí lípy čmeláky
V Česku například v květnu ochránci přírody varovali, že exotické
lípy zabíjejí stovky chráněných čmeláků.
Exotické druhy a kultivary lip, které radnice stále častěji vysazují
ve velkých městech, protože snášejí i silně znečištěné ovzduší, mají
velmi vonný nektar, který láká čmeláky. Ti ale při jeho získávání vydávají
více energie, než jí přijímají, proto hynou hlady. Pod každým stromem
jsou proto stovky i tisíce mrtvých jedinců, uvedli tehdy ochránci přírody.
(úryvek ze zprávy ČTK; 2009; in www.novinky.cz)
LIPA mysticka
LÍSKA
Líska obecná (lieska obyčajná, Corylus avellana L.)
Dožívá se 60 - 70 roků. Je dost citlivá na smog. Dřevo má
středně těžké, poměrně měkké, ohybné a bílé. Používá se
v košíkářství a řezbářství, na výrobu holí a obručí a vyrábí se z něj
i jemné uhlí na kreslení a chemické účely. Poskytuje chutné oříšky,
které obsahují 50 - 60% oleje. Listy obsahují éterický olej. Olej
ze semen se používá ve voňavkářství.
Zejména z lísky obecné bylo prutů, vyrůstajících po vykácení jako
dlouhé pařezové výmladky, používáno jako pletiva k výplni příhrad u
staveb z příhradoviny, ale také na pletené, proutěné ploty, košíky
či jako střešní krytí selských stavení nebo polních stodol. Dnes už
pro elastické lískové pruty není téměř žádné hospodářské využití.
Je potenciálně silným alergenem, takže ji nevysazujeme u domu a když kvete,
nenecháme pod ní děti hrát si.
"Hustě větvený keř vysoký tři až osm metrů. Roste dost hojně ve světlých hájích
a na slunných stráních zejména v nížinách, ve vysokých horách vzácnější.
Vyskytuje se rovněž na okrajích lesa, na pasekách a podél potoků.
Na odlesněných plochách zastává roli průkopnické dřeviny. Důležitá je pro včely
jako významná medonosná rostlina kvetoucí už brzy zjara v březnu a v dubnu.
Plodem je oříšek s vysokým podílem tuku a bílkovin." (Lidové noviny, 2008)
Pyl lísky je silným potenciálnim alergenem, děti by si neměly pod kvetoucí
lískou hrát.
LÝKOVEC
Lýkovec jedovatý (lykovec jedovatý, Daphne mezereum L.)
Někteří autoři ho pokládají za druh s eurazijským, jiní
eurosibiřským rozšířením.
Tento středně velký keř s přímými nebo odstávajícími větvemi roste
ojediněle, zřídka ve skupinách ve světlejších listnatých lesích
s duby a buky. Nejlépe se mu daří na místech s hustým porostem, na
vlhkých minerálně bohatých hlinitých i kamenitých půdách. Dává
přednost vápencovému a dolomitovému podkladu, nalezneme jej však
i na rašelinách. Je dobrým indikátorem bučin, zejména tam, kde jsou
dnes rozličné monokultury. Je známý jako jedovatá a léčivá rostlina
již od 16. století. Jeho jedovatost zapřičiňuje glykosid dafnin.
Požití 10 až 12 plodů může u člověka vyvolat smrtelnou otravu.
Šťáva z peckovic se v minulosti i přes svou jedovatost používala na
zostření chuti octa a hořčice. Červené barvivo se používalo jako
malířská červeň. Kůra sloužila již ve starověku na oficinální
účely. Lidoví léčitelé z rostliny vyráběli léky proti revmatizmu,
bolestem zubů, obklady na dráždění pokožky. Esence z kůry byla
dokonce součástí náplasti proti tuberkulóze a rakovině. Lýkovec je
známější jako okrasný keř. I když roste pomalu a špatně se
rozmnožuje, je oblíbený v parkovnictví, zejména v plnokvětých
formách.
MAGNÓLIA
šácholan neboli magnólie vyznívá dobře např. na pozadí tmavých
sloupovitých jehličnanů. Dobře se dopňuje jak s kontrastní "zimní"
barevností sytých barev (bílá, červená, černá, zelená, fialová), tak
s lomenými jemnými přírodními tóny (olivově zelená, šedorůžová,
studenější hnědočervená aj.). Vynikne při solitérním umístění.
Snáši kyselé půdy a kyselé městské deště jí nevadí. Z hlediska
půdy/biotopu ji kombinujeme s rostlinami vřesovišť a roslinami,
jimž nevadí kyselé půdy. "Šácholany všichni obdivují, ale
nevidíme je na zahradách často, protože pěstování je považováno
za obtížné. Není tomu tak docela, ale dbejte na správnou dobu
výsadby na jaře - v dubnu. Vyberte místo chráněné proti studenému
větru, při výsadbě přidejte do půdy hodně rašeliny a rostlinu
nevysaďte příliš hluboko. Nový keř za sucha hojně zalévejte
a nikdy nekopejte ani nesázejte v blízkosti kmene. Vždy na jaře
dejte kolem kmene nastýlku z rašeliny nebo z dobře vyzrálého
kompostu." (D. G. Hessayon)
MAHÓNIE
"Mahónie cesmínolistá, Mahonia aquifolium, je dobře známý,
stálezelený, asi 1m vysoký rozložitý keř, používaný často v zahradách a místy
zplaňuje i v našich lesích, díky semenům roznášeným v ptačím trusu (pochází
však ze Severní Ameriky).
- Pro mnohé zahrádkáře je však novinkou, že její bobule jsou jedlé. Využívání
těchto šedomodře ojíněných plodů jako ovoce však není běžné a většina lidí si
myslí, že jsou jedovaté. Dozrávají v srpnu až září a na rostlině vydrží někdy až
dlouho do zimy. Jejich šťáva se používala k dobarvování červených vín, nebo k
okyselení a obarvení do ovocných moštů, marmelád, kompotů, tvarohových
výrobků, jogurtů a likérů. Také ze samotných plodů se dají připravit kompoty
nebo želé, můžeme je použít k okyselení čaje místo citronu. V bobulích jsou
prý kromě kyselin a barviv obsaženy také cukry, vitamin C, organické
kyseliny a látky podporující krvetvorbu. Ovšem s jejich jedením je opravdu
nutné počkat až do plné zralosti, jinak jsou velmi kyselé.
- Mahónie patří mezi dřišťálovité a tak nese i charakteristické znaky tohoto
rodu. V kořenech, kůře a dřevě jsou mírně jedovaté alkaloidy (berberin), které
mohou působit nevolnost. Ve zralých plodech je těchto alkaloidů neškodné
minimum (0,05%) a uskladněním a sušením se obsah berberinu ještě snižuje.
Ale podobně jako u bezu černého se nedoporučuje konzumovat nezralé plody;
ani ostatní části rostliny tedy neokusujte. Dřevo mahónie dříve poskytovalo
zlatožlutou barvu pro barvení vlny. Květy se objeví v dubnu, jsou to nádherné
žluté vonící vzpřímené hrozny, lákající hmyz. Kožovité pichlavé listy se
používají jako dekorace ve vazačství. Nepleťte si mahónii s cesmínou, jsou to
úplně odlišné rostliny.
- Je to opravdu neuvěřitelně odolná rostlina, která poroste i tam, kde nic jiného
nemá šanci. Daří se ji na slunci, v polostínu, úplném stínu, i na suchých
půdách. Je to ideální volba pod stromy a do temných koutů zahrady, ale i jako
kostra do slunných trvalkových záhonů, kde bude stále efektní, když ostatní
rostliny zmizí s příchodem zimy. Nejen, že s ní osadíte neosaditelná místa, ale
ještě na nich můžete sklízet plody. Uplatní se jako předsadba nebo podsadba
volně rostoucích živých plotů, když u některých vysokých keřů hrozí, že
s přibývajícím věkem začnou být ve spodních partiích průhledné – mahónie
spolehlivě toto spodní patro vyplní. V některých zahradách se svými výhonky
šíří až moc, pokud má pro to vhodné podmínky a dostatek prostoru kolem
sebe. Zahrádkáři s ní potom pracně bojují, někteří marně. Z vlastních
zkušeností vím, že v bujné ekozahradě to nehrozí. Všechna lepší slunná místa
jsou již zarostlá něčím jiným. V pestrých společenstvech se rostliny regulují
navzájem. Mahonie je pak odsouzena zůstat na svém místě pod stromem nebo
ve stínu ve formě jednoho většího trsu, a je ráda že vůbec má místo které má.
- Pokud je zima obzvláště krutá, mahónie může shodit listy. Není to však žádná
katastrofa, keře velmi dobře regenerují, také řez snášejí dobře.
- Existuje několik odrůd a kultivarů, v Německu se pěstují bohatě plodící
"Jupiter" a "Mirena" s vyšší nutriční hodnotou, vhodné ke zpracování.
V Čechách jsem zatím tyto odrůdy prodávat neviděl - pokud o nich někdo víte,
prosím, ozvěte se.“ Jaroslav Svoboda
http://www.ekozahrady.com/mahonie.htm
MALINA
Ostružiník maliník (ostružina malina, Rubus idaeus L.)
Maliny jsou zdravé a na vitamíny bohaté ovoce. Obsahují cukr a
značné množství kyseliny jablečné, citronové a vinné, třísloviny,
jako i stopy vonné silice. Barvivo je důležitým antioxidantem
s ochranným účinkem na zdraví. Připravují se z nich malinová šťáva,
sirup, marmeláda a osvěžující nápoje. Listy obsahují značné
množství tříslovin a látky, které ve vodním extraktu působí jako
prostředek uvolňující křeče. Z listů, které je možné také
fermentovat, se připravuje lahodný osvěžující čaj a přidává se do
domácích čajových směsí. Podrobně viz MALINA
MANDLOŇ
Mandloň obecná (Prunus amygdalus Batsch., syn. Amygdalus communis)
"Jde o středně vzrůstný keř až strom s vrbovitými listy a sytě růžovými květy,
které se rozvíjejí před olistěním. Mandloň obecná pochází z Afghánistánu,
jižního Íránu, Ázerbajdžánu, Kurdistánu a Zakavkazí. Před naším letopočtem
ji pěstovali na blízkém východě Asyřané, Hebrejci a Peršané, od nepaměti se
pěstovala také v Číně a Řecku. V Evropě je rozšířena především v oblasti
kolem Středozemního moře, v jižní francii a Porýní. Běžně se pěstuje v Jižní
Americe i USA. Mandloň se sice doporučuje do vinařských oblastí, ale pro její
dobrou přizpůsobivost ji lze pěstovat i jinde, zvlášťě když využijeme chráněná
místa u zdí domů nebo v uzavřených zahrádkách, kde se nevyskytují studené
severní a západní větry. Mandloně mohou růst všude, kde se daří broskvoním
a meruňkám. Mandloním vyhovují nejlépe půdy sušší, záhřevné a vápenité
s dostatkem draslíku." (Dolejší, Kott a Šenk)
MANGO
Jeho dřevo je jedním z nejlepších na stavbu lodí, tradičně se používá pro dlabání
lodí z jednoho kusu dřeva (monoxyl), z nichž jsou také sestavovány katamarány.
Dlabaná loď neudržovaná vydrží asi tři roky, udržovaná asi 15 let. Údržba spočívá
v tom, že se loď jedenkrát měsíčně vytáhne na břeh, nechá se týden vysoušet,
očistí se od nečistot, které obsahují mj. agresivní mikroorganismy a organismy
rozežírající dřevo, a nakonec se opálí ohněm. (Zroj: Česká televize 2005)
MERUZALKA viz RYBÍZ
MESKYTY
Stromy mají v ekosystému savany významnou úlohu, protože kolem sebe
vytvářejí specifické fyzikální podmínky, i když se vyskytují pouze ojediněle.
Osaměle rostoucí meskyty (Prosopis juliflora) v arizonské savaně například
chrání půdu kolem sebe před palčivými slunečními paprsky a výrazně ji
ochlazují. Průměrná roční teplota půdy pod stromy je nejméně o 4 st. C
nižší než v okolních travnatých porostech, v létě může rozdíl činit až 12 st. C.
Důsledkem je skutečnost, že půda pod stromem je podstatně vlhčí a mnohem
úrodnější. Za příčinu této vyšší úrodnosti se považuje možnost, že listy
na stromech zachycují chemické látky ze vzduchu. Ty jsou potom
v koncentrované podobě smývány děštěm do půdy pod stromem. Třebaže stín
může snížit množství světla při zemi pro účely fotosyntézy v některých případech
až na 50%, produktivita trávy je zde přesto mnohem vyšší než v okolních
nekrytých porostech. Býložravá zvířata využívají jak bohaté pastvy, tak i vítaného
stínu, který strom nabízí. V africké savaně plníé stejnou úlohu jiné mohutné
stromy, například baobaby.
MISPULE
MODŘÍN
Modřín opadavý, evropský (smrekovec opadavý, Larix decidua Mill.,
Larix europaea DC.) Kvete na jaře současně s rašením. Trojhranné semeno
dozrává v šiškách koncem září a vypadává v dalším roce. Roste velmi
rychle, nejrychleji ze všech modřínů. Jasná zeleň jehlic působí zejména na jaře,
kdy je nejsvětlejší a nejméně sytá velmi svěžím (jarním) dojmem.
Opadavý jehličnan dekorativního vzrůstu, dorůstající až do 40, někdy i 50 metrů,
s velmi štíhlou, kuželovitou korunou a pravidelným, poměrně hustým větvením.
Zařazujeme ho mezi středoevropské druhy horského charakteru.
Potřebuje mnoho světla a stanoviště přístupná větrům. Na půdu a
klima neklade mimořádné nároky, dává však u nás jasně přednost
vápencovým substrátům. Často osidluje jako první strom uvolněné,
odkryté, odlesněné nebo spálené plochy. Na hlubších půdách vytváří
krásnější, pravidelně tvarované kmeny, na skalnatých často zákrsky.
Nejlépe roste na hlubokých a vzdušných půdách, dobře roste na půdách
vápencových. Modřín je typickým stromem ruské tajgy a je mrazuvzdorný.
Hodí se dobře na bonsai. Poskytuje velmi dobré, kvalitní, pevné, pružné
a trvanlivé dřevo, nejtrvanlivější z jehličin na vzduchu, ve vodě a v střídavém
suchu a vlhku. Pod vodou rychle tvrdne. Pružností a zejména pevností
převyšuje i dřevo smrku či jedle.
Dřevo bylo v minulosti používané na konstrukci krovů a podlah,
v nábytkářství na výrobu stylového nábytku. Dnes se používá
na obkládání stěn, na podlahy a na výrobu různých ozdobných
předmětů. "Modřínové dřevo je považováno za zvlášť stálý materiál. Vnější
běl je zpočátku velice světlá, poznenáhlu však tmavne. Dřevo jádrové
je i čerstvé již tmavohnědé. Modřínového dřeva se využívá jako dřeva
stavebního, zejména ke stavbě domů a lodí, pro svou stálost je vhodné
především pro laťky a obložení." (Bruno P. Kramer)
Použití dřeva (dle Lexikonu): "Bednářství (bečky, kádě, voznice – lejty,
celulosa (natronový postup), dlažební kostky (dláždění chlévů), dřevěné
části strojů, dřevěné konstrukce, dřevěné pumpy, důlní dříví, karoserie
(vnitřní zařízení), kolářství (loukotě, oje atd.), lodní stavby (čluny, lodní
těla, katamarány, stěžně), mlýnská složení, nábytkové truhlářství, parkety,
pražce, soustružnictví (pípy, svícny), stavební truhlářství (domovní dveře,
obložení stěn, lambrie, okenní rámy, podlahy atd.), šindele, tesařské práce,
vagony (vnitřní zařízení), vodní a mostní stavby, vodovodní potrubí.
1 kubický metr dříví obsahuje 17 až 19 kg pryskyřice.
Dřevo hoří s praskotem a má kolem 80% výhřevnosti buku."
Z kmenů se nařezáváním těží živice pod názvem benátský terpentýn.
Používala se jako přísada do rozmanitých léčivých balzámů na léčení
rozličných katarových onemocnění. V létě stromy vylučují bílou cukernatou
hmotu, tzv. modřínovou manu, která obsahuje cukr (tzv. melozitózu).
Často se vysazuje do parků jako ozdobný strom. Dokáže získat vlhkost
i z větších hloubek a vzrostlé stromy se proto dokáží udržet i v oblastech,
kde se postupně snížila hladina spodní vody i velikost srážek.
Delšího věku se (jako většina stromů) dožívá na písčitých půdách, které brání
uhnívání kořenů. "Modřín je jediný domácí jehličnan, který na podzim
shazuje jehlice. Ty nejdříve zežloutnou, což v některých krajích, např.:
v Dolomitech, působí velkolepým barevným kouzlem. Modříny rostou
ve městech velmi špatně (zejména ve srovnání s přirozeným prostředím; D. N.),
protože nesnášejí zátěž kouřových plynů " (Bruno P. Kremer)
Opadáním jehlic nemohou škodliviny na nich zachycené dlouhodobě snižovat
vitalitu stromu, ani pronikat do dřeva.
Snáší ale znečištěné ovzduší měst lépe než jiné jehličnany s jehlicemi
neopadavými. Modříny jsou také poněkud odolnější vůči kyselým srážkám než
ostatní domácí nebo zdomácnělé jehličnany. (Možná vliv voskových vrstev
na jehlicích.)
Modřín japonský (Larix kaempferi /Lamb./ Carr.) je vůči průmyslovým kouřům
méně citlivý než modřín evropský. Má mohutnější korunu a působí malebněji
než štíhlý evropský druh.
Modříny vysazujeme jej v parcích na slunná a vzdušná místa do řídkých
skupin nebo solitérně. (Zdroj také: ZOO Ostrava)
MORUSE
MUK viz JEŘÁB
OBILÍ
- Obilná sláma slouží na výrobu kompozitních materiálů. Již v mnoha zemích tradiční
vepřovice (hliněné cihly sušené na slunci) jsou pevnější, pokud jsou vyrobeny ze směsi
řezané slámy a hlíny.
- Žehlená sláma se používá pro svou pěknou barvu, strukturu a lesk pro lidovou uměl.
výrobu výtvarných předmětů.
- Obilná sláma může být použita pro pěstování některtých hub v pěstírnách (např. hlívy),
pro podestýlku koním
- v některých zemích je využívaná jako ekologický (obnovitelný) zdroj energie
OLEANDR
Pěstování a přesazování viz DURMAN. V létě nesmí zemina v květináči přeschnout-
raději necháme (u této rostliny) stát v misce vodu. Oleandr lze snadno vegetativně
rozmnožovat, a to i tím nejjednodušším způsobem - ponecháním větviček ve sklenici
s vodou
OLIVA
Olivovník evropský je vždyzelená mimořádně dlouhověká listnatá dřevina, vysoká
přibližně 12 až 15 m. Olivovníky rostou velmi pomalu. Podle platného pravidla, že
pomalu rostoucí stromy mohou dosáhnout i velmi vysokého věku, existují exempláře,
jejichž stáří se odhaduje nejméně na 2000 let. Olivovník pochází z rostliny silně
trnité, která však jen zřídkakdy má charakter stromu. U kulturních forem trny chybějí.
Patří k nejstarším rostlinám Středomoří a jeho hospodářský význam je ještě i na přelomu
20 a 21. století nesporný. Z jeho plodů, oliv, se lisuje známý olej. Původně z Asie
pocházející olivovník je dnes znám skoro po celém světě v jižních šířkách jako kulturní
rostlina nebo zplanělý strom či keř. Ve Středozemí je však již dlouho typickou rostlinou,
o níž se hovoří již ve starém zákoně. Plod olivovníku byl přislíben Židům v zaslíbené
zemi, tvořil významnou část bohatství země a vedle fíkovníku a vinného keře platil
za důkaz a výraz blahobytu a štěstí. Přistěhovalí Žídé olivovník v Palestině již nacházeli,
a David i Šalamoun podporovali jeho pěstování. Olej se už tehdy používal k přípravě
pokrmů, jako obětní dar, k svícení a topení, i jako lék. Velký význam měl i jako
kosmetický přípravek, neboť se jím tehdy potíraly vlasy i celé tělo. V klasickém Řecku
se dřeva olivovníku používalo pro velkou odolnost k výrobě topůrek a násad různých
řemeslnických nástrojů. (Zdroj: Bruno P. Kremer: Stromy)
Zvláštní tvar stromu s krátkým kmenem, sukovitými větvemi a polymorfní korunou
předurčují strom v zemích svého rozšíření pro solitérní umístění v zahradách. Díky svému
vzhledu a pomalému růstu jde o zajímavou dřevinu i pro bonsaj. U nás a v jiných
chladnějších oblastech lze olivu v parcích a zahradách do jisté míry nahradit např.
dřevinami známými jako "česká oliva". Pod tímto lidovým názvem nalezneme buď
hlošinu úzkolistou (viz tam), nebo drmek obecný (viz tam).
OLŠE
Olše lepkavá (jelša lepkavá, Alnus glutinosa (L.) Gaertn.)
Strom dorůstající obyčejně do výšky 20 m, ale velmi často
rostoucí jen jako keř. Roste na vlhkých stanovištích podél řek a
potoků, zejména v jejich střední a dolní části. Kdysi u nás a na
Slovensku tvořila rozsáhlé lesy, dnes je zatlačená jen do úzkého
lemu toků. Je jedinou dřevinou u nás, která dokáže růst i na
slatinném, případně rašelinném podkladu, kde tvoří berlovité
kořeny. V těchto podmínkách tvoří např. na Slovensku rozsáhlejší
lesy (Šúr pri Bratislave). Mnohem lépe se jí však daří na
naplaveninách řek a potoků s dobře provzdušněnými a humusovitými
půdami. Kdysi byla velmi důležitým hospodářským stromem, používala
se na upevňování břehů a hrází. Její pevné a ve vodě velmi
trvanlivé dřevo se používalo na všechny druhy vodních staveb. Dřevo
je zpočátku bílé nebo slabě růžové barvy, na vzduchu rychle oxiduje
a přechází až do sytě oranžové barvy. Je vhodné na výrobu tužek,
krabiček na cigára, na různé řezbářské a nábytkářské práce, používá
se k výrobě dřevěného nádobí. Podlahy vyrobené z olší údajně málo
skřípou a proto se z olše někde vyráběla prkna pro podlahu divadelního
jeviště. Pro rychlou tvorbu biomasy, dřeva je využívaná ve fytoenergetice
jako zdroj paliva (viz topol, byliny). Kůry olší se používá také
v koželužství a barvířství.
V léčitelství se užívá list, ojediněle kůra. Droga se sbírá časně
zjara. Suší se ve stínu. Obsahuje hlavně třísloviny a antrachinony.
Účinné látky působí svíravě a staví. Lidově se užívá při horečkách.
Vnitřně se užívá v nálevu při průjmu a nemocech z nachlazení,
zevně jako kloktadlo při zánětech horních cest dýchacích a mandlí.
Čerstvě rozmačkané listy jsou v lidovém léčitelstí dobrým
prostředkem při vředech a působí hojivě na rozpraskané bradavky
kojících matek. Lidově se užívá při horečkách a nemocech z nachlazení.
Třísla je možné použít při spáleninách, a to i při popálení oční rohovky.
OLŠE ŠEDÁ (jelša sivá, Alnus incana [L.] Moench).
Strom s bělošedou kůrou dorůstající až do výšky 23 m. Její dřevo
nemá velkou cenu, používá se zejména v řezbářství. V lidovém
léčitelství se používají listy a kůra při revmatických, žaludečních
a střevních chorobách.
OŘECH
Ořešák černý (orech čierny, Juglans nigra L.)
Strom s válcovitým štíhlým kmenem. V našich podmínkých dorůstá
do výšky 30 m, v Severní Americe až do 45 m). Dobře se mu daří na
aluviálních humusovitých půdách větších nížin, zejména na
stanovištích vhodných pro tvrdý lužní les a v oblastech
dubo-habrových. Poskytuje hodnotné dřevo. Přírůstkovostí převyšuje
naše tvrdé listnáče. Jeho hospodářský význam se zvyšuje tím, že ho
můžeme pěstovat na rozsáhlých plochách. Ze semen se získává olej.
Vnitřní sklerokarpická část peckovice se používá na zhotovování
ozdob. V Íránu do naklepaného listí podle lidové tradice balí potlučeného
pacienta. Podle Janči obsahuje ořechové listí stříbro. Šťáva z listí
a z obalu plodu barví pleť na hnědo. Výzkumný tým z Marshallovy univerzity
v Západní Virginii zjistil, že vlašské ořechy snižují riziko vzniku rakoviny
prsu. "Vlašské ořechy jsou daleko lepší svačinka než sušenky, hranolky nebo
brambůrky," doporučila Eliane Hardmanová, která se na výzkumu podílela. Tyto
ořechy obsahují řadu látek, které zpomalují rakovinné bujení, jako jsou
omega-3-mastné kyseliny, antioxidanty a fytosteroly. "Víme, že zdravé potraviny
celkově zabraňují vzniku všech druhů chronických onemocnění," dodala Hardmanová.
Zaplísněné ořechy naopak riziko některých rakovinných onemocnění zvyšují,
mohou vyvolat také potravinovou alergii. Ale i na bezvadné ořechy mohou
někteří alergici reagovat. Lidstvo by mělo zvýšit procento potravin, které
získávají ze stromů, protože pěstováním stromů nedochází k takovému ničení
půdy, flóry a fauny jako při pěstování plodin vyžadujících orbu nebo chovu
hospodářských zvířat.
OSKERUŠE viz jeřáb
OSTRUZINA
PAJASAN
Pajasan žlaznatý roste velmi dobře také ve městech zamořených
výfukovými plyny a využívá se proto s oblibou při výsadbě městské
zeleně. Jeho dřevo je poměrně měkké a nemá žádnou zvláštní
technicky užitnou hodnotu. Třebaže tento strom dosahuje vskutku
pozoruhodných výšek při poměrně rychlém růstu, je jeho světlé,
pevné dřevo poměrně málo využíváno. Bylo by vhodné jako dřevo
stavební nebo k výrobě papíroviny. Pajasan pochází z Číny.
PÍSKAVICE
Pískavice - řecké seno (senovka grécka; Trigonella foenum-graecum L.),
je jednoletá, až 50 cm vysoká bylina. Je domácí v Americe; původně
středozemský druh. Planě se vyskytuje jen ve Středomoří. Dnes
se ve všech zemích ve větší nebo menší míře pěstuje. Drogou i kořením
je semeno, méně často list. Semeno se získává v době zralosti lusků
výmlatem. Potom se nechá v tenkých vrstvách doschnout. Droga má
silný typický pach. Při žvýkání rychle slizovatí a má hořkou chuť.
Obsahuje průměrně 30% slizových látek, bílkoviny, tuk,
saponin, silici, trigonelin, flavonový glykosid, mnoho organicky
Vázaného fosforu, železa a cholin. Patří mezi rostliny s hormonálním
účinkem a účinkem při snižování cukru v krvi a léčbě cukrovky.
Posilující účinek drogy podmiňuje vysoký obsah bílkovin,
tuku a slizu, zesílený předpůsobením saponinu, chuť povzbuzujících
hořčin a hormonálně učinnými látkami. Působí povzbudivě na
žaludeční a střevní činnost a na celkovou výměnu látkovou. Dále
podporuje vykašlávání. Zevně slizové látky ránu zakrývají
a urychlují hojení. Bylo zjištěno, že droga také snižuje krevní
tlak. Užívá se vnitřně v prášku (3x denně kávovou lžičku
práškovaného semene se zavařeninou) jako sílící prostředek
při celkové slabosti. V macerátu se užívá proti kašli. Zevně
se aplikuje semeno rozvařené na kaši v teplých obkladech
proti vředům, nežitům a jako tišící prostředek při zánětu
kloubů. Častěji se však užívá ve veterinářství při chřípěcí
a jako výkrmný prostředek zvyšující žravost domácích zvířat.
Aplikuje se v nálevu nebo slabém odvaru.
"Římané označovali rostlinu řecké seno, co svědčí o tom, že byla
používaná jako pícnina. Vlastní starořecké pojmenování telis bylo
odvozeno ze sanskrtu a potvrzuje, že rostlina byla dobře známá.
Pískavice skutečně patří k nejstarším léčivým prostředkům
a kulturním rostlinám. Uváděl ji již slavný Ebersův papyrus jako
prostředek na spáleniny. V literatuře r. 1920 - 1930 je mnoho
údajů o roboračním působení pískavice. (při tuberkulóze, při
nedostatku červených krvinek). Podobně jako většina
motýlokvětých je medonosná.
Hlavní účinné obsahové látky semen jsou slizovité látky.
V semeni se nachází také trochu silice nepříjemného pachu,
z dusíkatých látek cholin a nejedovatý alkaloid trigonelin, dále
amid kyseliny nikotinové, hořčina a malé množství saponinů
triterpenoidního, steroidního charakteru. Pro vysoký obsah slizu
jsou semena především mucilagenózem a farmaceuticky se drcená
droga uplatňuje například na kataplazmy formou teplých
kašovitých obkladů (často v mléce) na změkčení otoků, podlitin,
na záněty, vředy předkolení, na výplachy při zánětech v ústní dutině,
při bolení zubů, dává se i do koupelí na omrzliny a vnitřně je
užitečná při kašli, jako galaktogogum (podporuje vylučování mléka),
zlepšuje činnost trávicího ústrojí, napomáhá látkové výměně,
posiluje organizmus (jako roborans) rekonvalescentů apod.
Odvar ze semene snižuje hladinu krevního cukru a droze se připisuje
antipelagrický účinek a působí jako provitamín. Práškovaná droga má
uplatnění i ve veterinární praxi jako výživné krmivo - i sláma
z rostliny zvyšuje dojivost - a je využívaná na podporu výkrmu
hospodářských zvířat.
Technické použití slizu je především v textilnictví (jako apretační
prostředek - zejména na stužování lněných výrobků)." (J. Kresánek)
Drogy (semene nebo i sušeného listí) se užívá k aromatizaci sýrů
a kořenění zeleninových a masitých jídel.
Nať mladých rostlin může sloužit na doplnění deficitu listové zeleniny
(a obsažených látek) i u lidí. Rostliny jsou poměrně chutné a jemné
a jejich nutriční hodota je blízká vojtěšce, která v přírodním stavu není
příliš poživatelná. Obě rostliny mohou zachraňovat životy kojenců
a starších dětí v zemích postižených nedostatkem potravy. Rozžvýkány
a natráveny matkou mohou poskytnout částečnou náhradu mateřského
mléka u matek, které nemají mléko, nebo být první stravou po ukončení
kojení.
Čistá silice naopak voní nepříjemně - někdy je možno tento pach
zastřít silicí mátovou nebo citrónovou. Pražené drogy se používá
v Indii jako náhražky kávy. V Egyptě slouží jako výživný pro-
středek. V technice se užívá slizu ze semene jako apretačního
prostředku pro textilie (podobně jako dextrinu ze škrobu).
Prášku ze semene se používá též jako přísady do vnadidel pro
dravou zvěř chytanou do želez a do vnadidel pro ryby chytané
na udici.
PLATAN
Platan javorolistý (Platanus x hybrida Brot.)
Vyžaduje slunné nebo jen slabě stinné místo s hlubokou půdou.
Dobře snáší znečištění vzduchu. Původní je jen v Turecku a na Balkáně.
Ve střední Evropě se pěstuje dosti vzácně, v jižní Evropě však dosti hojně,
vysazován je zejména jako dárce stínu. U nás rostou chráněné platany např.
i v Ostravě a Brně. Upoutá pozornost svou složitě klenutou korunou, silně
převislými spodními větvemi, které svádí děti k lezení, ale i odlupčivou kůrou
a květenstvími v kulovitých hlávkách visících na dlouhých stopkách. Dřevo
platanů má na řezu krásnou strukturu a může být zpracováno na dýhy.
Je to mohutný, vysoký a rozložitý velmi dekorativní strom vhodný jen
na větší náměstí a do velkých parků. "Platan javorolistý je strom značně
rychle rostoucí a ostatní dva druhy (platan západní a platan východní)
zpravidla předčí svou výškou. Silněji znečištěné a rozličnými škodlivinami
(např. z výfukových plynů) zatížené prostředí snáší nesporně lépe než jiné
dřeviny a vysazuje se proto přednostně ve velkých městech v sadech a podél
cest. Tento platan není omezen na Evropu. Osadníci jej brali do Severní
Ameriky, kde se například v Ontariu vedle domorodého platanu západního
vyskytuje ve větším počtu. Dřevo platanu javorolistého je poměrně stálé
a pevné. Nahnědlého dřeva jádrového se s oblibou používá k výrobě vysoce
kvalitního nábytku. Dýhy, získávané z velmi světlé běli, se takřka vždy
používají pro práce intarzní." (Bruno P. Kremer)
Platan váchodní (Platanus occidentalis) pochází ze Severní Ameriky; jen
někdy je použitý jako alejový strom.
PODRAŽEC
Podražec velkolistý, syn. velkokvětý (Aristolochia durior [L.] Hill.)
Původ: Severní Amerika
Stanoviště: Polostín (ale může růst i ve stínu), nesnáší sucho a úpal.
Půda na stanovišti by měla být výživnější, jílovitohlinitá a středně vlhká.
Plně mrazuvzdorný druh.
Doba kvetení: Květen
Použití: Ovíjivá mohutnější liána s nápadnými dekorativními listy,
dorůstá až do výšky 10 metrů. Světle zelené, okrouhle srdčité
až ledvinovité listy mívají 15 až 30 cm. Potřebuje oporu a upevnění
(nemá příchytné orgány). Vysazujeme do větších prostor. Pergoly,
mohutné sloupy, staré balkóny.
Nesázíme ke stromům, kde může působit jako tzv. stromový škrtič.
Působí mohutně, hodí se do větších prostor, jinak by mohl působit
těžkopádně. V červnu a v červenci se na starších rostlinách objevují
nenápadné žlutozelené květy dýmkovitého tvaru. Plodem je asi 12 cm
podlouhlá tobolka, která připomíná štíhlou okurku. V předjaří odstraníme
přebujelé výhony, jinak řez nevyžaduje. Chorobami ani škůdci netrpí.
(Zdroj: ZOO Ostrava a H. V. na serveru www.garten.cz )
POPINAVE ROSTLINY
PTAČÍ ZOB
Ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare)
Opadavý až poloopadavý keř dva až pět metrů vysoký. Polosvětlomilná dřevina,
odolná k suchu i nízkým teplotám. Vyskytuje se v teplomilných lesích, lesostepi
a na okrajích porostů. Nejlépe se mu daří na živinami středně bohatých
až bohatých půdách. Šíří se vegetativně kořenovými výmladky, polehlé větve
snadno zakořeňují. Plodem jsou kulovité až elipsoidní, 6-8 mm velké, černé
lesklé bobule, které obsahují zpravidla dvě podlouhlá, hnědofialová semena.
(Lidové noviny, 2008)
RAKYTNÍK
Rakytník řešetlákový (Hippophäe rhamnoides L.)
Menší až středně velký keř, vzácně 3-6 metrů vysoký strom s kolcovitými,
odstávajícími větvemi. Úzké listy jsou na svrchní straně holé a šedozelené,
na spodní straně bělavě stříbřitě ojíněné. Nenápadně hnědavé květy.
Vyskytuje se na písečných dunách, říčních nivách, skalních sutích i březích
horských toků.
"Rakytník je rozšířen v severní i střední Evropě, v západní Asii a na jižní
Sibiři. Je dřevinou poříčních koryt a říčních ostrovů, stepí a alpských
i krasových strání. Svými četnými kořenovými výmladky je vhodnou
dřevinou pro zpevňování písčitých půd proti erozi. U nás se v plané formě
vyskytuje jen vzácně, a to jen na naplaveninách u dolního toku Dunaje."
(Dolejší, Kott, Šenk)
U nás se rakytník v přírodě vyskytuje vzácně, často je vysazován a zplaňuje.
Snáší suchou a zasolenou půdu. Rakytník je mimořádně cenným ovocem.
"Plody dozrávajím nejdříve v srpnu, většinou ale v září a říjnu Plodem je
vejčité, asi 1 cm velké semeno, kolem kterého se uzavírá naduřelý, žluto až
oranžově červený obal. Vytváří se tak bobulovité plody. I když je možné je
rozmačkat v prstech, je nejlépe tyto kysele chutnající plody rozstřihnout
nůžkami. Pro obsah vitamínů jsou často používány jako ovoce. Vyrábí se
z nich kompot, sirup, marmeláda, sušené ovoce - i jako přísada do ovocných
čajů, šťávy a likéry. 1 kg plodů rakytníku obsahuje 2 až 12 gramů
vitamínu C. Proto je šťáva z rakytníku používána při nachlazení jako
prostředek k posílení obranného systému." (z knihy Bobulovité, užitkové
a léčivé rostliny; upřesněn údaj o obsahu vitamínu C)
Rakytník obsahuje také provitamín A (karoten), vitamíny skupiny B a velmi
důležitý je obsahem přírodního vitamínu E, jehož nedostatek v průmyslové
době člověk velmi pociťuje, a další biologicky aktivní látky. Sušené plody
se přidávají do moderních čajových směsí. Rakytník má protiinfekční,
regenerační a léčebný účinek Oranžově žluté plody se staly významnou
surovinou nejen pro kuchyňské využití, ale i pro výrobu léků, mastí
a potravinových doplňků. Velké množství vitamínů a dalších biologicky
aktivních látek v plodech předurčuje tento druh ovoce pro rekovalescenty,
děti, starší osoby, osoby ohrožené radiací a všechny konzumenty, kteří se
chtějí řídit zásadami zdravé výživy. V Rusku a Německu pěstují odrůdy
s menším počtem trnů, sníženým obsahem tříslovin, vyšším množstvím
cukru a úrodnější než planě rostoucí typy.
"Rakytník řešetlákový se u nás jako ovocná dřevina příliš nerozšířil především
pro obtížnou ruční sklizeň plodů z trnitých keřů a také pro jeho složitější
opylovací poměry. Jako okrasná dřevina v sadech, parcích, ale zvláště na
extrémních stanovištích se plně osvědčuje. Dokazují to např. i vitální porosty
v bezprostřední blízkosti dálnic, kde rostou i plodí v devastovaných půdách
a v ovzduší zamořeném výfukovými plyny, prachem a popílkem."
(Dolejší, Kott, Šenk)
Nevyžaduje resp. ani nesnáší hnojení dusíkem, protože kořeny této dřeviny
žijí v synbióze s hlízkovitými bakteriemi, které asimilují vzdušný dusík
a dodávají podle potřeby rostlině. Protože jde o dvoudomou rostlinu, je třeba
vysadit vždy na 5-6 keřů samičích jeden samčí keř, jinak se nedočkáme plodnosti.
(Doplněno dle časopisu Zahrádkář 9/05 a dalších zdrojů)
RDESNO
(Polygonum) "může vám vyřešit problém, jak zakrýt nevzhledný objekt
na zahradě. Ročně přiroste asi 4 m a jen málokterá jiná rostlina zakryje
tak rychle starý přístřešek, uschlý strom, nevzhlednou zeď nebo sloup.
Rdesno se po celé léto pokrývá květy a je užitečnou popínavou rostlinou,
i když na podzim ztrácí listy." (D. G. Hessayon)
RŮŽE
Z hlediska využití plodů (růžových šípků) v kuchyni, potravinářském průmyslu,
léčitelství a faramaceutickém průmyslu je mylné považovat za vhodné jen plody
planých, resp. velkoplodých růží. Také plody všech šlechtěných "květových"
druhů a odrůd jsou všestranně upotřebitelné a obsahem některých cenných látek
včetně vitamínu C mohou dosud využívané druhy a odrůdy někdy i předčít. Takže
pokud někdy nestihneme růže po odkvětu ostříhat, dozrálé šípky můžeme upotřebit.
Minimálně jako cennou surovinu pro přípravu ovocného čaje. Růži známe obvykle
jako okrasnou dřevinu s celou škálou druhů a odrůd ve skupinách růží botanických
sadových (parkových), velkokvětých, mnohokvětých, pnoucích, miniaturních,
pokryvných apod. Méně se již zdůrazňuje význam tzv. plodových růží, které
bychom mohli začlenit do botanických (původních planých druhů) nebo sadových.
RŮŽE VELKOPLODÉ
Velkoplodé růže jsou často nenáročné na životní podmínky, proto se s některými
druhy a odrůdami setkáváme například i v městech či horských oblastech. Vzhledem
k tomu, že jsou plody často využívány pro léčebné a konzumní účely, neměly by být
rostliny vysazovány blíže jak 10 metrů od silnice, v silně prašném prostředí,
v prostředí s toxickým spadem a půdu zamořenou těžkými kovy. Jsou dosti odolné
i proti poškození porostů dětmi, proti plevelům, nemocem a cizopasníkům - proto jsou
náklady na údržbu keřů a porostů relativně malé.
Růže dužnoplodá, syn. růže jablíčková (slov. ruža jabĺčková, Rosa villosa L.,
syn. Rosa pomifera L.) je typickou plodovou růží a pochází z jižní části střední
Evropy a Balkánu. U nás byla pěstována jen sporadicky. V Listině
povolených odrůd byla roku 1973 zapsána její odrůda Karpatia. Rozšířená
je na Slovensku na OŠM v Stupave a v Sabinove, ale postupně se dostává
i do zahrad. Není náročná na půdu jako např. Rosa canina nebo Rosa rugosa,
ani klimaticky není náročná a při kvetení snáší pozdní mrazíky a chlad.
Karpatia je okrasný i užitkový typ ovocné rostliny. Kvete koncem května
velkými růžovými květy. Listy má ocelově zelené barvy. Úroda z jednoho
keře v 5. roce je asi 5 kg. V nezměklých čerstvých plodech (šípkách)
se nachází 1000 až 1560 mg% vitamínu C (obvykle se udává 1200 mg%),
vitamín A, některé vitamíny ze skupiny B a další živiny. Plody můžeme sušit,
vyrábět z nich ovocné pasty, marmeládu, šťávy, sirupy a vína. Ze semen
se v zahraničí lisuje olej, který je používán na léčebné účely. Rozmnožuje
se vegetativně kořenovými výmladky a běžně také očkováním na vybrané
typy šípků - například "Pávův červený šípek" (Rosa canina "Pollmeriana").
(In: Hričovský, Smatana, Jurčák; doplněno např. dle časopisu Zahrádkář;
následují polžky velkoplodých růží in: Dolejš, Kott a Šenk; doplněno)
Růže svraskalá (Rosa rugosa Thunb.)
Vytváří rozložité až poléhavé odnožující keře vysoké asi 1 m, které se svým
menším vzrůstem hodí do zahrádek. Kvete bíle nebo fialově, a to po celou
dobu vegetace (i mezi plody). Šípky mají velmi silnou dužninu a obsahují asi
900 mg vitamínu C ve 100 g. Růže svraskalá je mrazuvzdorná a snese sucho
i zasolení půdy a dobře roste i plodí ve vyšších polohách. Odolává i velmi
extrémním podmínkám našeho zhoršujícího se životního prostředí a hodí se
tedy i k výsadbě ve městech.
Růže skořicová (Rosa cinnamomea L.)
Vytváří keře vysoké až 1,5 m s tenkými, metlovitými, hnědočervenými
větvemi. Kvete karmínově červeně. Prospívá ve vlhčím prostředí - v blízkosti
vodních toků. má-li však dostatek vláhy, roste dobře i ve výše položených
oblastech. Plody obsahují přes 1600 mg vitamínu C ve 100 g.
Růže Moyesova (Rosa moyesii Hemsl. et Wils.)
Pochází ze západní Číny a její tmavočervené květy jsou velmi dekorativní.
Šípky obsahují až 1700 mg vitamínu C ve 100 g. Jde o velmi úrodný
a perspektivní druh velkoplodé růže, která se hodí i pro pěstování v klimaticky
méně příznivých oblastech.
Růže Roopova (Rosa roopae L.)
Vytváří mohutné úrodné keře vysoké až 3 m. Šípky obsahují 2700 až 3000 mg
vitamínu C ve 100 g.
Růže převislá, syn. růže alpská (Rosa pendulina L. syn. Rosa alpina L.)
Keře jsou 2 až 3 m vysoké. Jednotlivé květy jsou temně karmínově červené.
Planě se vyskytuje v podhorských a horských oblastech, kde je rozšířena
až k hranici klečového pásma. Šípky obsahují až 2 000 mg vitamínu C ve 100 g
Růže průhonická (Rosa pruhoniciana L.) Vytváří keře 1,5 m vysoké. Šípky
obsahují kolem 1300 mg vitamínu C ve 100 g.
RYBÍZ
Rybíz alpínský, meruzalka alpínská (Ribes alpinum)
Nejvýše 2 metry vysoký, neostnitý, různotvárný keř. Hrozny zelenožlutých
květů jsou vždy vzpřímené. Plody jsou malé, červené vícesemenné bobule,
jsou kašovité a chutnají mdle. Nejsou proto používány. Tento hustě a rychle
rašící keř slouží jednak jako podsada k roubování (slov. podpník) angreštu
a rybízu, jednak v zahradách a parcích jako živý plot. Jeden z našich předních
šlechtitelů - Karel Jašík z Valtic - vyšlechtil meruzalku velkoplodou, kterou
je možné pěstovat jako okrasný a zároveň ovocný druh. "Plody meruzalky
velkoplodé dozrávají nestejnoměrně, takže hrozny sklízíme zpravidla nadvakrát.
Můžeme je však sklízet najednou při dozrání všech hroznů, protože bobule
nesprchávají. Meruzalka velkoplodá je perspektivním ovocným druhem, jehož
plody jsou vhodnou surovinou pro zužitkování v domácnosti i ve zpracovatel-
ském průmyslu. Šlechtitelským úsilím se ze současných novošlechtění uvedou
nové výkonné odrůdy, které bezesporu potěší pěstitelskou veřejnost."
(Dolejší, Kott a Šenk)
RÝŽE
Rýže vysazená podél cest chrání (podobně jako topol či slunečnice)
Okolí cesty účinně před prachem, smogem a exhalacemi. Z půdy ochotně
pohlcuje kadmium (které se dostává i do obilek) a pravděpodobně i další těžké
kovy.
ŘEŠETLÁK
Řešetlák pročistivý (rešetliak prečisťujúci, Rhamnus catharticus L.)
Keř s řádkou, nepravidelnou korunou a párovými, rozestupenými
větvemi.
Řešetlák počistivý (Rhamnus cathartica L.)
Keř až 3 m vysoký, rozšířený v Evropě, je u nás dosti hojný,
V křovinách, na výslunných kamenitých stráních, ve světlých
lesích a v luzích od nížin do pohůří. Čerstvých plodů se užívá
technicky jako barvicího prostředku. Šťáva ze zralých plodů
po přidání kamence dává krásnou sytou malířskou zeleň.
S přibývajícím zráním (modráním plodů) ubývá glikosidů
Až o 50%. Při žvýkání plodů se barví slina modravě až
tmavohnědě, kdežto u krušiny olšové, se kterou se někdy
zaměňují, barví se slina zelenohnědě.
Drogou je plod a kůra. Plod se sbírá na podzim, kůra na jaře.
Největší obsah účinných látek mají ovšem plody nezralé.
Plody obsahují hlavně asi 0,7% antrachinonových sloučenin
(antrachinony a antranoly), které působí projímavě
přímým účinkem na hladké svaly, zvláště tlustého střeva.
Dále obsahuje hořčiny, cukr a vitamín C. Kůra obsahuje
Také antrachinonové sloučeniny, ale její účinek je podstatně
Slabší než např. u krušinové drogy. Pro slabší dráždivost
A menší možnost návyku se proto řešetlák hodí lépe
K dlouhodobému užívání. Ovšem ani tady nejsou přípustné
Velké dávky, poněvadž mohou vyvolat dávení nebo podráždit
Střevní silnici tak silně, že se může dostavit i krvácení.
V lidovém léčitelství se sbírají plody (fructus Rhamni
cathartici) obsahující především antrachinony, kyselinu jantarovou,
živice, mastný olej a enzymy. Používá se v řezbářství a na výrobu
dýmek.
SLUNEČNICE
Vysazená podél cest chrání podle japonských výzkumů okolí
Před prachem, smogem a exhalacemi (viz též rýže a topol).
SMOKVOŇ viz FÍKOVNÍK
SMRK
Smrk ztepilý (slov. smrek obyčajný, Picea abies /L./ Karsten, Picea
excelsa /Lam./ Link)
Daří se mu na rozmanitém geologickém podkladu, hodí se na
bonsai. Dřevo má žlutavě bílé, rovnoměrně štípatelné a pružné, dá se
lehce opracovávat. Všestranně se využívá v dřevařském a papírnickém
průmyslu. V Polsku kolem Dunajce ze smrkových prken vyrábějí
úzké loďky s rovnými boky, ze kterých (5 a více kusů) sestavují vory.
Dřevo je snadno štípatelné a snadno zápalné, proto z něj vyrábíme louče,
zápalky a třísky na podpal; snadná je z něj výroba špejlí, párátek a šindelů.
Řezbáři dokáží ze dřeva smrku odlupovat proužky síly papíru, které lze
stáčet při výrobě ozdobných předmětů (smrková holubička) nebo splétat
jako lýko.
Použití dle Lexikonu: "Bednářství (kádě, škopky, vany), bedny, celulosa,
dlažební kostky, dřevěné části nástrojů, dřevěný drát, dřevěné konstrukce
a pumpy, dřevěné tkaniny, dřevoryty, dřevovina, důlní dříví, galanternictví,
hračkářství, hudební nástroje (citery, čela, desky pro basy a klavíry,
harmonia, housle, varhany, violy ap.), karoserie (vnitřní zařízení), klobouky,
koberce, kolářství, košikářství (kořenové provazce), kyselina šťavelová
(odpad z pil), letectví, lodní stavby (stěžně), lyže (někdy), mlýnská složení,
modelářství, nábytkové truhlářství, okrouhlé krabičky, palety, palivo, papír,
párátka, překližky, rohože, řešetové luby, síta, stavební truhlářství, šindely,
špejle, telegrafní tyče, tesařství, tužky, úly, umělé hedvábí, vagony (vnitřní
zařízení), včelařské potřeby, vesla, vodní a mostní stavby, vodovodní potrubí,
zápalky."
Kůra obsahuje mnoho taninu. Zpracovává se na stolařskou
smůlu, terpentýn a kalafunu. V lidovém léčitelství se osvědčil
odvar z mladých jehlic a větviček. Mladé větvičky s cukrem pustí
šťávu, ze které je osvěžující a léčivá limonáda. Jehličí se může
přidat do domácích čajů, do piva, můžeme z něj připravit parní nebo
vodní lázeň aj. Před použitím jehličí pro potravinářské nebo léčebné
účely je propláchneme v teplé vodě (ulpívá na něm prach).
Smrk, jedle a borovice jsou v zimě řezány jako vánoční stromky. Vánoční
stromek je symbolem krásné duchovní tradice a domova, ale kdo ví, jak
dlouho trvá, než takový hezký stromek naroste, snaží se použít nějakou náhradu
nebo kupuje stromek v květináči a po vánocích jej vysadí. Když už stromek
uřízneme, je škoda jej bez dalšího užitku vyhazovat. Jehličí nám může posloužit
ke zdravotně hodnotné koupeli nebo parní lázni. Před použitím ale jehličí
promneme a propláchneme v teplé vodě s trochou saponátu, abychom z něj smyli
prach.
Viz také heslo VÝCHOVNÁ TĚŽBA v souboru
DREVINY-CAST II
STŘEMCHA
Střemcha obecná (syn. hroznovitá; čremcha strapcovitá, Prunus padus L.)
Keřík nebo až do výšky 15 m dorůstající strom. Na stopkách listů
jsou 1-3 malé žlázky vonící hořkomandlovou silicí. Soukvětí je
převislý hrozen. Intenzivně květinovo-sladce vonící květy. Plody
jsou tpké a nechutné. Je vlhkomilnou dřevinou rozšířenou přednostně
v lužních lesích. Zřídka se vyskytuje i v křovištních
společenstvích vlhkých mezí a pramenišť. Často je vysazována jako
ozdobný strom. V parcích pěstují její kultivary zajímavé celkovým
habitem, plnými květy, panašovanými listy a běložlutými plody. Lze
ji rozmnožovat vegetativně - odžezky nebo zakořeňujícími výběžky.
Její pěstování má u nás a na Slovensku starou tradici. Lidové
léčitelství doporučuje odvar z kůry a šťávu z peckovic proti
revmatu, syfilidě, kožním vyrážkám, extrakt z listí proti bolestem
žaludku. Kůra obsahuje laurocerazin, emulzin, glykosid sakuranin,
gumu a třísloviny. Dřevo je měkké, elastické, vhodné na stolařské
spracování, vnitřní část kůry se používá na barvení tkaniv na
zeleno. Z jader se v některých zemích lisuje olej.
"Přibližně tři metry vysoký keř roste nejčastěji v lužních lesích,
podél toků a na provlhčených humózních půdách. Dřevo voní po hořkých mandlích
a používá se k výrobě drobných předmětů. Bílé vonné květy jsou po 20 až 30
uspořádané v hroznech. Plody jsou lesklé černě zbarvené peckovice o velikosti
do jednoho centimetru. Název střemcha pochází z řeckého pados - mahalebka.
Z kůry se vařily léčivé čaje proti dně a z peckoviček odvar pro pocení.
Dřevěné uhlí ze střemchy sloužilo k výrobě střelného prachu."
(Lidové noviny, 2008)
SVÍDA
Svída krvavá (Cornus sanquinea)
"Keř nebo malý strom je dva až sedm metrů vysoký s krvavě červenými, na zastíněné
části zelenavými letorosty.Hojně rostoucí druh. Najdeme ji na výslunných
křovinatých stráních, mezích, v okrajích lesa, ve světlých a lužních lesích
a křovinách v teplejších oblastech. Květy jsou špinavě bílé a páchnoucí.
Plody jsou modročerné až černé, světle tečkované, kulovité peckovice 6-8 mm
v průměru. Jsou nechutně hořké, mají svíravé účinky a někdy se užívají
při průjmech. Svída je užitečná i tím, že je biotopem pro dravé roztoče,
kteří požírají mšice a křísy." (Lidové noviny, 2008)
Vyřezáváním starého dřeva tvoří její mladé zelené větve pěkný kontrast
s břízami i jehličnany.
ŠEŘÍK AMERICKÝ viz LATNATEC
ŠTĚDŘENEC
Štědřenec - nepříliš mohutný strom, vhodný i do menší zahrady.
Nápadná žlutá květenství.
ŠVESTKA
Z jader se v některých zemích lisoval olej. Jsou dochovány
i zprávy o tomto využití i na území Čech a Slovenska, např. na
Valašsku (odtud jméno Záboj).
TAMARYSEK (Word-dokument 100 KB)
TAVOLNIKY I (Word-dokument 240 KB
s obrázky z Internetu; obsahuje položky:)
udatna, tavolín, tavolník aj.
TAVOLNIKY II (Obrázek
140 KB z publikace Zahradní architektura)
tavolníky
TAVOLNIKY III (Text s obrázky 250 KB
ze serveru www.garten.cz )
Spiraea x vanhouttei (BRIOT) ZAB. - tavolník van Houtteův
TIS
Tis červený (tis obyčajný, Taxus baccata)
Zralé hnědé semeno je obalené pohárkovitým míškem jasněčervené
barvy. Je šťavnatý, sklovitě průhledný, lepkavý, sladké chuti. Je
jedinou nejedovatou částí rostliny. Ozobávají ho ptáci. Dětem se
nedoporučuje i když jim ze samotného míšku otrava nehrozí.
V lidovém léčitelství se tis používal proti epilepsii, při
menstruačních bolestech a proti vzteklině. Odvar z jeho jehlic se
zneužíval jako abortivum. Pro jedovatost drogy má tis využití spíše v homeo-
patii a v alopatické formě se jeho použití v lidovém léčitelství nedoporučuje.
Obsahuje taxin, taxinin a milozin. Taxin vyvolává ochrnutí dýchacího
a cévněhybného nervstva. Škodí zejména drobnému zvířectvu a dobytku.
Dřevo se používá v uměleckém řezbářství. Patří mezi chráněné druhy.
V Anglii byl za pohanských dob tis posvátným stromem, u něj se konaly
náboženské obřady. Staré tisy nacházíme v blízkosti dnešních kostelů, které
byly většinou stavěny na místech pohanských posvátných hájů a rituálních
míst. Ještě i papež podepsal Magnu chartu (zákoník platný poprvé po celé
zemi) pod tisem. Stáří nejstarších anglických tisů bylo koncem dvacátého
století odhadnuto na 600 - 1200 let..
Dřevo chutná hořce, místo pryskyřicí je prostoupeno jedovatými alkaloidy.
Dá se dobře leštit a snadno mořit, je neobyčejně trvanlivé, nehnije ani netrpí
červotočinou; je velmi tuhé, pružné a houževnaté, jde o nejtvrdší dřevo z našich
jehličnanů. Tis je velmi rozvětven, dřevo je tedy často hrbolaté a výstředně
rostlé, běl bývá nestejně rozdělena, scházívá na jedné straně téměř úplně. Pro
svalovitost má dřevo špatnou štípatelnost. Použití: Drahocenný nábytek (černě
napouštěno jako "německý eben"), hudební dechové nástroje, intarsie a dýhy
(zvláště kořenicové), soustružnictví a řezbářství (pípy do sudů na víno), různé
drobnůstky, sošky stolní náčiní (vidličky, nože), umělecké nábytkářství. Pro
svou pevnost, pružnost a houževnatost se dřevo užívalo na oblouky luků.
TLUSTONITÍK
Tlustonitík klasnatý (Pachysandra terminalis)
Původ: Japonsko
Stanoviště: Stálezelený druh. Polostinná až stinná poloha. Propustná,
nevysychavá vlhčí půda, hlínitohumózní, kyselejší až slabě alkalická reakce.
Doba kvetení: Květen.
Použití: Pro půdní pokryv, jako podrost vyšších dřevin, pokryv zastíněných
svahů, náhrada trávníků a do kontejnerové zeleně. Při plošné výsadbě sázíme
do sponu 20 x 30 cm. Rostliny sázíme hlouběji. Řežeme na jaře (nemusíme).
Chorobami ani škůdci netrpí. (Zdroj: ZOO Ostrava)
TOMEL
Velice měkké a šťavnaté plody tomelu nejsou po sklizni příliš
trvanlivé, přesto se ve velkých městech objevují na trzích s jižním
ovocem stále častěji. Jejich chuť je znamenitá a sotva srovnatelná
s jinými plody. Ve Středomoří se vysazuje v mnoha odrůdách a
rasách. Dřevo tomelů je nápadně šedohnědé a velmi pevné. Většinou
se používá k výrobě předmětů vystavených úderům, jako např. kuželek
a koulí.
TOPOL
"Úvodní připomínky k pěstování topolů v zahradě zpravidla varují,
že kořeny porušují drenážní systém, základy domu a nadzdvihují dlažbu.
Lámavé větve mohou být při pádu nebezpečné. Pro malou zahradu není
topol vhodným stromem, ale pokud se může vysadit dále od domu,
v případě potřeby může rychle vytvořit "výšku" v zahradě. Za dobu
vyšší než 20 let vyroste 20 m vysoko." (D. G. Hessayon)
Topoly jsou vhodnou dřevinou pro bioenergetiku. Tvoří poměrně
rychle biomasu, dřevo a toto dřevo je dobře zpracovatelné do různých
forem paliva. (Viz též olše, byliny). Dřevo topolů se používá pro výrobu
papíru, sirek a dýh.
Kmeny topolů u nás byly používány k výrobě koryt, troků, necek a okřínů.
Topoly vysazené podél cest chrání okolí podle japonských výzkumů
účinněji než ostatní rostliny před prachem, smogem a exhalacemi (viz též rýže
a slunečnice). Zatím věda neověřila lidovou indikaci, která předepisovala
odvar z topolových větviček dětem za účelem lepšího růstu.
V Polsku u Dunajce, po kterém se tradičně plaví na vorech sestavených
z pětí či více úzkých lodiček (podobně jako u katamaránu), se dříve lodičky dlabaly
z jednoho kusu topolového kmene\ (monoxyly). Pro značnou pracnost se dnes lodičky
sestavují ze smrkových a jedlových prken.
Topol bílý (topoľ biely, Popolus alba L.)
18 - 35 m vysoký strom se širokou kulovitou, poměrně řídkou
korunou, s přímým válcovitým kmenem dosahujícím až 2 m v průměru.
Je teplomilným druhem vázaným na lužní a písečnaté půdy. Na mnoha
místech u nás i na Slovensku se pěstuje, takže se dá obtížně
stanovit jeho původní rozšíření. Dřevo je výhodnou surovinou na
výrobu dýh. Je lehké, dobře zpracovatelné. Jsou zaznamenány případy,
kdy pupeny a kůra topolů zachránily v době hladomoru člověka
před smrtí hladem. Větvičky ohryzávají např. bobři a morčata. Léčbou
pupeny různých dřevin se zabývá gemmoterapie. Předpokládá se, že část
hmoty včelího propolisu tvoří lepkavá hmota na povrchu pupenů.
Topol černý (topoľ čierny, Populus nigra L.)
Vysoký strom s košatou korunou, silným kmenem a silnými,
rovnoběžnými, dlouhými větvemi. Je druhem, který se váže na
náplavové aluviální půdy. Má velmi vyvinutý kůlovitý kořen, proto
může úspěšně vegetovat na stanovištích lužních lesů s rozličnou
výškou hladiny podzemní vody a na rozličných jiných půdách. Droga
gemmae populi obsahuje 0,5% silice, živici, vosk, gumu, glykosidní
látky, salicin, populin a i. Droga vyvolává zvýšené vylučování moči.
Kůra se místy používá proti horečce. (Viz vrba.) Vnitřně v nálevu
z rozmačkaných pupenů (2x denně šálek) jako prostředek při nemocech
dolních cest močových, při zvětšení předstojné žlázy, při akutním
a chronickém zánětu močového měchýře, při dně a revmatismu. Zevně
při hemoroidech a popáleninách. Použití kůry je obdobné. Obdobně
se užívá i kůry topolu balzámového (Populus balsamifera Dur.) a pupenů
jiných našich topolů.
Topol osika (topoľ osika, Populus tremula L.)
Keř až středně vysoký strom (10 - 30 m) s válcovitým, štíhlým
kmenem, s hladkou, žlutošedou, později černošedou, podélně pukající
borkou. Dřevo je měkké, lehké, dobře štípatelné, ohybné, málo
výhřevné. Poskytuje výbornou surovinu na výrobu papíru, zápalek,
dřevitých vláken (vlny), rohoží, krabic apod. Zájem průmyslu o tuto
dřevinu je tak velký, že domácí produkce nestačí krýt potřebu,
proto je nahrazován méně kvalitním dřevem.
TRNKA
Trnka obecná (Prunus spinosa)
"Trnky jsou zcela nenáročné ovocné dřeviny, které dobře snášejí suché
a vápenité půdy. Planě rostoucí v přírodě vytvářejí četné kořenové
výmladky, a tak vznikají v příznivějších podmínkách souvislé
a neprostupné porosty. Jsou rozšířeny především v teplejších a sušších
oblastech celé Evropy, v Alžírsku i na východě v Íránu. U nás se vyskytují
nejvíce na křovinatých stráních, na pasekách a mezích v nížinách i vyšších
podhorských oblastech." (Dolejší, Kott, Šenk)
"Světlé listnaté lesy a křoviny, živé ploty, okraje lesů a cest a rovněž
výslunné pahorky, skalní svahy a pastviny; s oblibou na suchých a
a kamenitých půdách; ve středohořích až do 700 m, ale v Horním Bavorsku
až do výšky 1000 m. V září dozrávající peckovice obsahují zřísloviny,
kyseliny, barviva, cukry a vitamín C. Chutnají – zvláště před prvními
mrazíky – svíravě a nakysle. Po přejití mrazem se stanou křehkými
a sladšími. K výrobě trnkových vín a alkoholů jsou hojně sbírány, podobně
jako k výrobě domácích likérů, zavařenin, marmelád a šťáv. Tento druh je
chráněn jako ochrana ptáků, medonosná rostlina a je používán – pro tuhé
dřevo – k výrobě holí." (Bruno P. Kremer)
Trnka je keř domácího původu dorůstající do výšky jednoho až tří metrů. V Česku
se vyskytuje téměř na celém území kromě vysokých horských poloh. Výborně
snáší sucho. Kvete ještě před vyrašením listů. Květy silně medují a jsou
tak významným časně jarním zdrojem nektaru a pylu pro včely. Na konci léta
dozrávají na keři modročerné ojíněné peckovičky - dobře známé trnky, které
jsou vyhledávanou potravou ptáků. Pro ptactvo má tento keř i další výhodu,
tvoří neprostupné trnité houští ideální k hnízdění. (Lidové noviny, 2008)
Trnka by neměla být vysazovaná poblíž alejí, zahrad a sadů s ovocnými
stromy náchylnými k šárce. V Praze - Slivenci rostla vzácná varieta bílé
trnky, která však těžbou v lomu pravděpodobně vyhynula.
TŘEŠEŇ
Třešňové dřevo (podobně jako dřevo višní, švestek a dalších slivoní)
se používá na řezbářské práce. Má načervenalou barvu. Ve stáncích
slovenských řezbářů z třešňového dřeva vidíme například suvenýry
v podobě malých červenohnědých dřevěných lžiček.
Třešeň mahalebka (višňa mahalebka, Prunus mahaleb L.)
Obyčejně nízký strom se šedou nebo šedohnědou kůrou odlupující
se v páscích. Roste na výslunných kamenitých stráních. Používali ji
jako podsadu na roubování višně. Má výborné, těžké, tvrdé, špatně
štípatelné dřevo načervenalé barvy. Je voňavé (kumarín), vhodné na
řezbářské, stolařské a nábytkářské práce. Z větví se vyrábějí hole,
dýmky a cigaretové špičky. Extraktem z jejího dřeva se aromatizuje
tabák.
Týkové dřevo
V poslední době je stále oblíbenější, protože je velice tvrdé a odolné
vůči povětrnostním podmínkám. Proto nábytek můžeme s klidným
svědomím nechat venku. Šedavý povlak, který se vytvoří, lze snadno
odstranit: Namočíme jej mýdlovou vodou a vydrhneme kartáčem. Tak
sedřeme kromě špíny i horní poškrábanou vrstvu dřeva. Pak opláchneme
čistou vodou. Potom štětcem nebo hadříkem naneseme olej na týkový
nábytek. Necháme zaschnout, případně ještě jednou natřeme.
Nábytek z týkového dřeva opravdu něco vydrží. Lze zakoupit i speciální
čisticí soupravu na ošetřování týkového dřeva. !Autor: Jarmila Kultová,
© RF-HOBBY s.r.o.; http://www.dumnet.cz/view.php?cisloclanku=2005072203 )
UDATNA
(udatna lesní, tavolník, lidově také doník, světlík, tavola, udatěnka;
Aruncus vulgaris Rafin., syn. Aruncus sylvestris Kostel.,
Aruncus dioicus Walter; Rosaceae)
Vytrvalá statná asi metr vysoká bylina vytvářející trsy s dlanitě dělenými listy
na dlouhých řapících. Květy jsou drobné, nažloutle bílé, uspořádané
do bohaté laty. V optimálních podmínkách dosahuje výšky i 1,2 - 2 m.
Za dobré zahradní půdy se odvděčí lepším růstem a bohatými květenstvími.
podrobně viz TAVOLNIKY (Word-dokument
680 KB s obrázky)
VILÍN
(Hamamelis) kvete mezi prosincem a březnem. Má krásné
podzimní zbarvení, je nenáročný a otužilý. Vyrůstá do výšky
i šířky kolem 3 m, potřebuje dostatek místa. Vilíny nesnáší
zásadité a nepropustné půdy. Extrakt z vonných listů se používá
v kosmetickém průmyslu. Voní i větvičky ve váze.
VIKEV
Vikev hrachovitá
Trvalá, popínavá a mohutná svěže zelená, holá bylina s dřevnatou
podzemní částí. Květy poskytují dobrou pastvu včelám. Šťavnatou nať
s oblibou spásají kozy a dobytek.
Vikev plotní (vika plotná, Vicia sepium L.)
Má vysokou krmnou hodnotu, obsahuje až 24% bílkovin, proto je
doporučovaná jako dobré krmivo pro dobytek
VISTÁRIE
Vistárie čínská, Wisteria sinensis. Krásná, ovíjivá liána dorůstající
několika metrů. Nádherné květenství dlouhých modrofialových hroznů vynikne
při výsadbě na dominující místa v zahradě. Ideální na pergoly, balkóny, zdi,
ploty či verandy. Možný je podzimní i jarní výsev. Spokojí se s lehčí,
písčitou zeminou. Žádá slunečné stanoviště. Stratifikace osiva není nutná.
Klíčí za 2-3 týdny. (Dodává Palma, Ing. Šenkeřík, Mrákavy 240, 273 01
Kamenné Žehrovice.)
VIŠEŇ
Višeň plstnatá dozrává koncem července a začátkem srpna
VOJTESKA
VRBA
Vrba bílá (Salix alba L.)
Vrby se vyznačují velikou proměnlivostí tvarů a je jich mnoho
druhů. Vrba bílá, křehká, popelavá, košařská, smuteční a řada
dalších - u nás v Čechách jich je asi 18 a na celém světě 200
druhů. Jejich květy - kočičky (nejkrásnější najdeme na vrbě jívě)
- patří bezesporu k prvním poslům jara. Staří Čechové věřili
v zázračnou moc kočiček, a proto se s nimi setkáme v řadě pověr
a legend. Na Květnou neděli bylo zvykem nosit věnečky z kočiček do
kostela k posvěcení, aby pak po celý rok visely pod svatým obrázkem
nebo nad dveřmi pro štěstí. Na Velikonoce se zapichovaly co
nejdelší vrbové pruty do země v polích, aby obilí narostlo taky tak
vysoké a aby jej kroupy nepotloukly. Spolu s pruty lísky a chvojím
se z vrbového proutí splétaly mohutné berany a dodnes se z nich
o Velikonocích splétají pomlázky jako symbol nového jara. U Slovanů
bývaly vrby nejoblíbenějším stromem po lípě, a proto nemohly chybět
ani v lidových písničkách a pohádkách. Sedávali na nich vodníci
a na březích potůčků mezi vrbičkami tančily vodní víly, aby lákaly
důvěřivé mládence. Všechny části vrby chránily před zlem
- zaříkáváním na vrbové dřevo se odvrací působení špatných
myšlenek. Je to naše dobře známé zaklepat na dřevo. Čarodějnická
košťata se svazovala vrbovým proutím. A na Štědrý den o vánocích se
pomocí vrby věštilo i na lásku. Bylo to jednoduché - do vrbiček se
prostě házely boty. Komu se bota ve větvích alespoň jedenkrát
zachytila, znamenalo to dobrou zprávu - svatba bude! Vrby najdeme
především u vody nebo alespoň tam, kde je dostatek vlhka. Protože
mají hodně kořenů, dobře zpevňují břehy a náspy. Bývaly vždy
hledaným stromem pro košíkáře, protože se z nich dobře pletlo
košíkářské zboží. (Používají se však také pruty lísky a lípy.)
U nás je nejběžnější vrba bílá, která je odolná proti exhalacím
(J. Hadač, D. G. Hessayon), a to je dnes vlastnost k nezaplacení.
Ale i mnoho dalších druhů a odrůd odolává městskému a prům. prostředí.
Že jsou vrby opravdu odolné, dokazuje i to, že se otisky vrbových
listů našly v usazeninách oligocénu, což jsou starší třetihory.
Jako léčivá droga se sbírá vrbová kůra. Vrbové nebo olšové listí
si pocestní dávali do bot, které je tlačily a bolestivě dřely. Ve
středověku bývaly receptury všelijaké, a tak se od Mathioliho
dovídáme, že mozoly, kuří oka a bradavice se odstraňovaly pomocí
obkládků z popelu vrbové kůry smíchaného s octem.
Naši předkové byli tak přesvědčeni o chladivé síle vrby, že při
horečkách rozhazovali vrbové listí kolem postele, aby ochlazovalo
vzduch. V parném létě rádi sedávali pod vrbičkami, protože je
chladily a chránily tak před úpalem. Ale to děláme dodnes.
Vrba obsahuje salyciláty, proto ji používáme jako přírodní acyl-
pyrin - jako antipyretikum, antiflogistikum, analgetikum aj.
Některé ryby, např. pstruzi, zejména pokud jsou nemocní olizují
větvičky vrby ponořené do vody. Vrbové proutky ohryzávají s chutí
bobři i doma chovaná morčata.
Kosmetika
Odvarem vrbové kůry se oplachují umyté vlasy, protože dobře
působí proti lupům. Vhodné je i omývání mastné a nečisté pleti
s rozšířenými póry a vřídky. Odvar působí proti plísním a houbám,
takže je dobrým pomocníkem při kožních chorobách.
Vrba jíva (syn. vrba obecná, slov. vŕba rakyta, Salix caprea L.)
Keř nebo strom dorůstající až do výšky 10 m, místy i 12 m. Kůru má hladkou,
zelenošedou až šedou, jen v dolní části přechází do tmavší, podélně
rozpraskané borky. Patří mezi eurázijské druhy. Rozšířena je téměř
po celé Evropě a v mírné Azii, jižně po severní Čínu, Koreu a
Japonsko. Roste ve vlhkých, světlejších listnatých i jehličnatých
lesích, na pasekách, vlhkých loukách, na stráních, ba i na skalách,
při březích potoků, řek, v příkopech a na rašeliništích. Jako
sluncemilná dřevina je stálým členem společenstev pastvin, porostů
mýtin a okrajů, kde se mísí s břízou a některými keři. V podstatě
je skromnou dřevinou, takže se uchytí i na suché či jílovité půdě,
na vápencových podkladech i sutinách. Charakterizuje humusovité,
dobře provzdušněné lesní půdy. Má velmi rychlý růst a po vysekání
či vykácení se velmi rychle obnovuje. Chrání a zlepšuje půdu. Na
pasekách a u zahrad chrání citlivé dřeviny před mrazem a větrem.
Pomáhá zakrýt nevzhledné stavby a sloupy. Z porostů mizí
zpravidla do 20 let. Její dřevo má jen velmi malou technickou
hodnotu a upotřebení. Větve s jehnědami jsou používány na dekorační
účely. Listy spásají ovce, kozy a dobytek. Kůru v zimě ohryzává
zvěř, proutky spásají bobři a chutnají i morčatům. Ve srovnání
s jinými vrbami tvoři relativně rychle kmen s pevnými větvemi,
takže může být vysazena na příhodném místě a tvarována v roli
dětské prolízačky. Na kmeni ponecháme větve tak, aby tvořily
stupňovitě se zvedající schodiště. Dítě vrbě příliš neublíží a ostatní
méně odolné rostliny díky atraktivní ,prolízačce' nechá na pokoji.
Lezením po stromě dítě zatěžuje přirozeným způsobem téměř celý
pohybově opěrný systém těla.
"Keř nebo strom devět až dvanáct metrů vysoký. U nás roste hojně ve světlých
lesích, na suťových svazích a na pasekách. Je pionýrskou dřevinou mýtin, lomů
a pustých míst. Velmi přizpůsobivá, ve stínu se jí však nedaří. Dožívá se 40
až 50 let. V lesnictví je pokládána za plevelnou dřevinu. Na jaře představuje
první pastvu včel, označuje se také jako "květná vrba", neboť v katolické střední
Evropě slouží "kočičky" k výzdobě kostelů na Květnou neděli. Vrba jíva je také
živnou rostlinou tesaříka a motýlů batolce červeného a duhového." (LN 2008)
Vrba křehká (vŕba krehká, Salix fragilis L.)
Strom s kulovitou korunou dorůstající výšky 10 - 15 (23) m. Je
eurázijským druhem rozšířeným po celé Evropě, Kavkaze, v Přední
Ázii a na Sibiři. Na některých místech Evropy je zasoupena jen v
podobě kříženců (se Salix alba L. a Salix pentandra L.) Vyžaduje
vlhké, na minerální látky bohaté říční záplavy s vysokou hladinou
spodní vody. Vyhledává stanoviště vzdálená od agradačního valu
řeky. Má měkké dřevo, stejně hodnotné jako topolové. Kůra obsahuje
5 - 12% taninu, používá se na výrobu třísla. Pro vysokou
zakořeňovací schopnost řízků je používaná na upevňovací výsadbu
svahů, strží, břehů apod.
VRBA v lidovem lecitelstvi
STROMY II – POKRACOVANI – OBECNA CAST
Jedlý les
studie, přehledy, zdroje |
SUPER-HOME
Darius.cz - ARCHA |
KALENDAR
DOWNLOAD (WORD)
Pr?ce na zahradž |
koreni
využití rostlin jako koření |
KVETINY
byliny v zahradě |
KVETINY–II
byliny v zahradě |
MATERIALY
xxx |
HERBAR
xxx |
| KONOPI
Konopí v medicíně |
KNIHY, LINKY
doporucene (zahrada, botanika, pěstitelství, dendrologie) |
DUSE STROMU
Duchovni, bioenergeticke, symbolicke aspekty stromu |
DREVO-DREVINY
II
Část obecná |
| SUPER-HOME
Darius.cz - ARCHA |
HOME EKOLOG
Integrovaný systém textů pěstitelství, dendrologie) |
POPINAVE ROSTLINY
|
LIDOVE NAZVY
bylin a dřevin |
| Jedlý les
x |
HOME EKOLOG
Integrovaný systém textů pěstitelství, dendrologie) |
POPINAVE ROSTLINY
|
LIDOVE NAZVY
bylin a dřevin |
e-mail
vaše příspevky, dotazy a názory
|