Za odpovědnost a riziko je možno platit nejvyšší mzdu, za svalovou práci nejmenší. Žádný člověk nemůže
vykonat za den více fyzické práce nežli za 3 Kč, kolik stojí 3 kW elektrické energie, protože každá fyzická práce
může být nahrazena strojem. Za prosté fyzické dření nelze očekávat vysokou mzdu, obzvláště ne u Baťů. Fyzická
práce přestává být hlavní složkou efektivní lidské práce. Platí se za nápady a jejich realizaci, za odpovědnost
a riziko, platí se za práci duševní. Stále méně a méně lidí je schopno uživit se pouze rukama a to jen ve speciálních
oborech a profesích.

Duševní práce může vykonat jediný člověk za den i za miliony korun a tato práce strojem vykonána být nemůže.
Této duševní práce leží kolem nás nejvíce nevykonáno a veškerá nezaměstnanost a bída je způsobena jen tím, že
se nedostává lidí schopných a ochotných tuto duševní práci vykonat. Baťa znal důvěrně fyzickou práci, rád ji
vykonával a velmi si jí vážil. Jako podnikatel však poznal, že opravdové bohatství přináší podniku, regionu
i národu především práce duševní, nikdy ne prostá dřina. Duševní prací však rozuměl řešení problémů,
rozhodování, tvůrčí vynalézavost a koncepční realizaci, ne intelektuální rozjímání v kavárně Slavia.
Nezaměstnanost a úpadek mají své kořeny vždy v nedostatku duševní práce, v nedostatku znalostí, v odlivu
mozků.

Plného zisku z výroby, dobrých mezd, levného a jakostního výrobku lze docílit jen tehdy, jestliže všichni
zaměstnanci: šéf, ředitel, až dolů k metaři, zasvětí sílu a srdce podniku a jeho hospodářskému poslání. Všimněte
si, že šéf i ředitel jsou též zaměstnanci podniku. Vlastník může být i zaměstnanec a zaměstnanec vlastník.
Zaměstnanec je ten, kdo v podniku pracuje a pobírá za svoji práci mzdu anebo plat. Absentní vlastník nepracuje,
pobírá pouze dividendy a v žádném případě není zaměstnanec. Baťa se vždy považoval za zaměstnance" nebyl
pouze vlastník, ale hlavně "šéf".

Do velkého bytu dělník doroste ... v malém se skrčí. Baťa vystavěl pro své dělníky tisíce rodinných domků se
zahrádkou. Byl zastáncem velkých bytů a těžce nesl "skrčené" lidi z malých bytů. Poskytnout svému dělníkovi
velký byt považoval za vynikající investici podniku. Nechtěl mít v podniku proletáře, ale kapitalisty. Stavěl sám,
hodně, kvalitně a levně. Nejutlačovanějším člověkem na světě je ten, kdo nemá svou vlastní postel. Zdravé
a silné děti nemohou vyrůstat v činžáku.

Smíříme-li se s myšlenkou, že se nedovedeme povznést k takové dokonalosti, které je třeba, abychom vyrobili
dokonalý stroj, znamená to, že chceme zůstat tvory, kteří mají blíže k opicím než k lidem. Takovým lidem málo
pomohou stroje, které si koupili. Schází jim k jejich využití inteligence. Nepochopí myšlenku, kterou do stroje
vložil vynálezce. Stroji je třeba hluboce rozumět. Nejlépe rozumíme tomu, co sami postavíme, upravíme, anebo
alespoň udržujeme. Proto Baťa stavěl stroje. Nechtěl, aby si dělníci vůči stroji počínali jako opice vůči hodinám,
když ji majitel nechal samu doma. Hodiny došly a opice, navyklá na jejich tikot, strkala stále do kyvadla, jak to
viděla u majitele, když hodiny spouštěl. Skryté pohonné péro zůstalo pro opici nepochopitelné. Řekne se, že stroj
je stroj. Ale není. Americké roboty používané v Japonsku byly až třikrát produktivnější než ty samé stroje
používané v USA. Zamyslete se nad možnými příčinami. Ještě dnes někteří lidé užívají computer jako lepší
(a dražší) psací stroj. Ještě dnes je pro mnohé Internet spíše náročnou hračkou, která je zdržuje od důležitého
vyplňování a podepisování papíru.

Malý člověk - malá práce, velký člověk - velká práce. My ve Zlíně chceme vykonat velkou práci nejen pro sebe,
ale pro celý svět. Celý svět pracuje pro nás a my jsme povinni pracovat pro celý svět. Globální trhy jsou výzvou
a příležitostí pro lidi velké, starostí a hrozbou pro lidi malé. Užíváme výrobků a služeb celého světa, od motorů
a počítačů až po mobilní telefony. Práce, úsilí a myšlení jiných nám usnadňují život, zlepšují produktivitu
a zvyšují blahobyt. Je naší povinností být dobrým partnerem, pracovat pro svět, pracovat pro jiné lidi, sloužit
veřejnosti: splácet naše globální Má dáti skrz naše lokální Dal. Mysli globálně, jednej lokálně.

Pod obchodní poctivostí rozumíme, že veškeré strany na obchodě zúčastněné musí být po provedení obchodu
bohatší, než byly předtím. Základní pravidlo volného trhu: účastníci obchodní transakce musí (všichni) vzájemně
zlepšit své výchozí postavení. Jestliže jeden z účastníků odvozuje svůj zisk pouze ze ztráty druhého, pak základní
pravidlo volného trhu bylo porušeno. Jestliže někoho okrádám, pak nemohu být ani kapitalista, ani zastánce
volného trhu, ani podnikatel: jsem prostě zloděj (lump, chytráček, šikula, podnikátěl, atp.). Trh, kde jeden
okrádá druhého není volným trhem, ale jeho přímým popřením. Nutná role podnikatele jako tvůrce hodnot je
zřejmá: pouze z přidanéhodnoty mohou obě strany zbohatnout. Podmínka trvalého úspěchu obchodníka spočívá
ve vyhledávání jen takových obchodů, při kterých veškeré na obchodě zúčastněné strany dobře pochodí.

Nechci pracovat v obchodě s lidmi, kteří pohlížejí na obchod jako na příležitost k rabování, kteří v něm chtějí
rabovat 10-20 roků a pak utéci a trávit z kořisti. Já chci pracovat v obchodě jen s lidmi, kteří se odhodlali setrvat
v něm až do smrti, kteří si obchodní službu zvolili za své celoživotní povolání. Slušné živobytí taková služba
zabezpečí každému. Pro někoho je podnikání příležitost k zisku, bez profesionality, bez životních investic, bez
zodpovědnosti. Pro jiného je podnikání celoživotní kariéra, povolání a výzva. Baťa chce jen ty druhé. „Ještě rok,
dva a jsme za vodou," lze slyšet od „podnikatelů" dnešních. Vyhýbejte se jim, rabují. Rabují sebe, své rodiny
i svoji společnost, konzumují a spotřebovávají, ale nevytvářejí hodnoty – nepodnikají. Pracují dnem i nocí – ke
škodě své, ke škodě nás všech. Rabovat by se nemělo „dnem i nocí". Tvorbě nových hodnot se však meze
nekladou.

Jde o to udělat z podnikání a obchodu celoživotní zaměstnání, ne pouze příležitost olupovat v něm po několik let
lidi a pak se odebrat na odpočinek. Podnikání be mělo být nejen zaměstnání celoživotní, ale i transgenerační -
přenášené z generace na generaci. Odprodej, zpeněžení a vytunelování jsou sobecky spotřebitelské přístupy
k podnikání mající s kapitalismem pramálo společného.

Jsou obchodníci, kteří se velmi namáhají, aby zvýšili svůj zisk. Měli by mnohem větší úspěch, kdyby se namáhali
také přemýšlením, jak zvýšit zisky svých obchodních přátel a vydělávat s nimi. Z obchodu, který přináší
prospěch jen nám, vyklube se nakonec ztráta i pro nás. Jen málo našich obchodníků umí podnikat. Nerozumí
spolupráci, nechápou, že podnik není ostrov, neví ještě, že okrádání není podnikání. Čtyřicet let komunizmu
odnaučilo podnikat dvě generace, a ještě třetí, která se nemá od koho učit. Spolupráce je základem podnikání.
Sítě spolupráce a strategické aliance jsou moderní odpovědí hyperkonkurenci. Podnik může být pouze tak dobrý
jak dobrá je síť jíž je součástí. Bez spolupráce lze sice krátkodobě realizovat vysoký zisk, obzvláště na úkor
druhých. Bez spolupráce jsou nejen jedinci, ale i celé podniky (a tudíž tisíce jedinců) bez milosti ochuzovány.

Ve všech zemích s vysokým blahobytem je patrná vysoká mravní úroveň obchodů. Obchod a výroba jsou
tvořitelé hodnot. Je samozřejmé, že tam, kde se tito tvořitelé navzájem okrádají a napalují, místo aby si sloužili
a pomáhali, musí panovat chudoba. Země chudé se vyznačují nízkou vzájemnou důvěrou, vysokou zlodějnou
a glorifikací podvádění. Chudoba také neplatí dluhy, nekupuje zboží a vyžaduje notáře pro ověření podpisu.
Podání ruky, dané slovo či vlastnoruční podpis nemají hodnotu. Je to vlastně velmi prosté: stovka vydělaná
poctivou prací, zaplacená za dobrý výrobek či službu, je stovkou novou, odrážející nově vytvořenou hodnotu.
Taková stovka po sobě zanechává v ekonomice „brázdu" přidané hodnoty. Stovka ukradená se prostě přesune
z jedné kapsy do kapsy druhé - bez „brázdy", bez hodnoty a bez ekonomického účinku. Proto zůstávají zem
ě kradoucí dlouhodobě chudé. Nemají dostatečné „brázdy" přidané hodnoty. Není stovka jako stovka, obzvláště
ne na svobodných trzích.

Je-li reklama lampou, která osvětluje zákazníkovi zboží a jeho nejpříznivější a nejprospěšnější stránky, pak
návrhové oddělení je dodavatelem proudu pro tuto lampu. Účelem reklamy je prodej, účelem prodeje je
uspokojení zákazníka. Umění reklamy není krásnou literaturou ani krásným uměním a návrhová oddělení nejsou
oddělení „designu". Reklama je nedílnou součástí procesu výroby, prodeje a uspokojení zákazníka. Proto si do
reklamy Baťa nenechal mluvit. Nedopusť kopírování reklamy jiných firem, zvláště ne konkurenčních, neboť
špatná pověst o reklamě se přenáší na jméno firmy a zcizené návrhy stojí mnoho peněz.

Prodej a obchod jsou důležitější než výroba. Tohle Baťa nikdy neřekl. Je-li výroba již kvalitní a dokonalá, pak to
může platit. Vyrábět dobře je podmínka nutná, i když ne vždy postačující. Dobrá výroba je plně zhodnocena jen
na trhu, jen dobrým prodejem. Dobrý prodej však špatnou výrobu již následně zhodnotit nemůže: prodá prostě –
je-li skutečně dobrý - špatnou výrobu. Prodej se tak stává pro zákazníka obtížnou atrapou „agenta s teplou
vodou". Účelem výroby není prodej, ale uspokojení zákazníka.

Obchod a výroba, myslím průmyslová, řemeslná a zemědělská výroba, jsou tvořitelé hodnot. Je samozřejmé, že
tam, kde se tito tvořitelé hodnot navzájem okrádají a napalují, místo, aby si sloužili a pomáhali, musí panovat
chudoba. Spolupráce tvořitelů hodnot – koordinace celého hodnotového řetězce, řekli bychom dnes – je základem
blahobytu národa. Moderní podnik by měl být zorganizován na spolupráci podnikového předvoje (prodeje,
obchodníků a marketingu) s podnikovým zázemím (výroby, výzkumu a vývoje) a podle hlavních typů
zákaznických skupin. Organizace dle výrobků, geografických rajonů anebo podnikových funkcí jsou dědictvím
minulého století, dnes již nekonkurenceschopné.

Náš zákazník - náš pán. Nejznámnější Baťovo heslo, zřejmě nejdůležitější a pravděpodobně i nejmodernější.
Nedávné americké „Customer is king" je slabší, ne tak bohaté na strategické implikace. Že je rozkaz zákazníka
svatý věděl Baťa od samého počátku svého podnikání. Pouze komunismus nechal výrobce zákazníkovi diktovat
a udělal ze zákazníka slouhu a nevolníka výroby. Zákazník je jediným smyslem a účelem výroby, ať se to někomu
líbí nebo ne. Zákazník je zdrojem konstrukce, designu, výroby, prodeje a strategie podniku. Zákazník má vždy
pravdu, i když ji nemá. Podnikatel, který to nechápe a snaží se zákazníka „převychovat" k obrazu svému, je
ztracen a měl by zvážit dráhu univerzitního profesora.
Je však podnikatel pouze pasivním sloužícím zákazníka, prostým odrazem jeho přání, nálad a očekávání? Zdaleka
ne. Zákazníka lze uspokojit nad jeho očekávání, splnit přání, která ještě neznal a vyhovět náladám, které se teprve
projevují – originalitě, tvořivosti a předvídavosti podnikatele zákazník meze nikdy neklade.

Rozkaz zákazníka je svatý! Ve společnostech, kde dominuje výrobce, za socialismu, v monopolních podmínkách,
v postkomunismu, atp., rozkaz zákazníka není nikdy svatý. Zákazník je spíše přítěž, „obtížný brouk" a rušitel
klidu. Moderní vyspělá společnost je dominována zákazníkem, ne výrobcem - doufejme, že již navždy.
Vykřičník za Baťovým heslem jen potvrzuje, že mu šlo o druh náboženského vyznání, ke kterému se mohou
všichni přihlásit bez obav ze skluzu k životní pasivitě. Aby byl takto zmocněný zákazník dobrým pánem, musí
být informovaný, vzdělaný, náročný a našemu podniku plně důvěřovat. Výchova zákazníka patří mezi úkoly
moderního podnikatele. Jaký výrobce, takový zákazník!

Průmyslník versus kapitalista? Baťa nebyl kapitalista, ale průmyslník. Jaký je v tom rozdíl? Proces výroby
a kapitál se navzájem podmiňují, jedno nemůže existovat bez druhého. Výroba produkuje kapitál, kapitál
umožňuje další výrobu, která produkuje další kapitál, atd., kolem dokola: .... P –> K –> P –> K –> P –> K ...
v opakujícím se řetězci. Tento řetězec je stejně základní pro všechny podnikatele. (Jenom pro podnikatele-
spotřebitele ne, protože ten to své nutné K prostě zkonzumuje a tak přetne přirozený cyklus podnikání.) Tento
řetězec umožňuje dvojí pohled či interpretaci: 1. ... K –> P –> K_ ... anebo 2. ... P –> K –> P_ ... Oba
pohledy pracují se stejným „materiálem", na první pohled fungují stejně či podobně, ale přesto je mezi nimi
rozdíl: v účelu, v důrazu, v prioritách, a ve strategii. První je pohled kapitalisty a druhý pohled průmyslníka. Pro
kapitalistu je účelem výroby kapitál, pro průmyslníka je účelem kapitálu výroba.

Průzkum veřejného mínění:vítězná rada Baťovi, z veřejně vypsané soutěže (1924). Především neodstupujte ze
svých zásad a proveďte je až do konce. Zůstaňte tím, čím jste si vytkl být: průmyslníkem, ne kapitalistou. Váš
úspěch závisí jenom a pouze na zákazníkovi a proto vždycky hajte jeho zájmy tak odhodlaně, jako dosud a on
Vás jistě nezklame. Naše veřejnost počíná chápat, že Vaším životním cílem není hromadění kapitálu, nýbrž
služba zákazníkovi. Průzkum veřejného mínění je jednou z cest k podnikovému sebepoznání. Proto se jim dnes
podniky vyhýbají? Nepropadejte sebepověrám o vlastní dokonalosti.

Uchovejme si srdce otevřené pro poučení, ať přichází z kterékoli strany. Nikdo na světě není dost moudrý a neví
všechno. Nepropadejme netykavosti, odmítání poučení, přesvědčení, že nám není třeba vědět víc a učit se od
každého. Snaha zlehčovat a snižovat ty, kteří jsou před námi, nám nepomůže nahoru, ale ještě k hlubšímu
úpadku. Pověra o vlastní dokonalosti a syndrom „mistrů světa" jsou odrazem hlubokého pocitu méněcennosti,
který je třeba překonat nepřetržitým, aktivním učením se od druhých. Ty lepší a úspěšnější nelze snižovat
a zlehčovat, ale neustále zdůrazňovat a analyzovat, učit se od nich – jen tak se jim lze přiblížit.

Korespondence není psaní dopisů. Vyřizování korespondence je vyřizování věcí, záležitostí. Každý dopis musí
mít proto snahu, aby byl v záležitosti, jíž se týká, posledním. Opakované upomínky jsou znakem špatné podnikové korespondence: věci nebyly vyřízeny a daný dopis tedy nebyl poslední. Nebýt nikomu nic dlužen: Ani odpověď, ani slib, natož peníze! K tomu napomáhá korespondence, obzvláště její vyřizování přes moderní
Internet, postrach to liknavců, dlužníků a slibovačů. Podniková korespondence je vizitkou podniku. Platit dluhy
je povinnost, ne laskavost. Držet sliby je morální imperativ, ne „milé překvapení". Nechat se dokonce upomínat
dvakrát je nesmyslem: jaká to ztráta času a energie. Kolik lidí tráví většinu svého produktivního času vytáčkami,
zatloukáním, oddalováním a vymýšlením nových triků – otravujíce tak život sobě i svému okolí.

Ve dne jsem pracoval v dílně, večer do noci vyřizoval korespondenci. Tehdy jsem ještě neuměl mnoho německy
(i když anglicky již ano). Korespondenci jsem vyřizoval, ne psal. Stačily odpovědi: „Ja. – Nein." Na více jsem
neměl času. Vyřizujte věci a plaťte. Je to jediný způsob psaní, jakému rozumějí v obchodě všechny národy světa
i bez řeči. Lze dodat, že i bez řečí. Rozdíl mezi vyřizováním věcí a psaním o věcech je zásadní. Je to rozdíl mezi
akcí a jejím popisem. Akce, ne popis akce, je základem komunikace. Lidé komunikují, jestliže vzájemně
ovlivňují svá chování, své činy a svá rozhodnutí. Čin, jako třeba zaplacení dluhu, je nejlepší komunikací,
nejlepší korespondencí, nejlepším dopisem. (Vše je právě naopak ve věci dopisů milostných, kde jde právě
o to psaní a ne o vyřizování, a kde stručnost není nutně výhodou. Umění toto je v hlubokém úpadku, dávno před
vynálezem Internetu.)

Povinností občana je vládnout, ne hubovat. Stejně jako chci, aby každý člověk v naší továrně si byl sám
ředitelem, chci, aby každý byl sám sobě starostou. Baťa se stal čtyřikrát starostou města Zlína protože
neodděloval své povinnosti občanské od povinností podnikatelských. Jde o princip spoluúčasti – na zisku,
na řízení, na rozhodování, na samosprávě. Je jen jedna hodnota vyšší než hodnota svobody: lidská potřeba býti
užitečným, účastnit se, podílet se. Nikdo nechce být svobodným jako Robinson Crusoe, na pustém ostrově.
Potřeba „sloužit" a být užitečným je základem motivačních systémů v úspěšném podnikání. Nejen spoluúčast, ale
také spoluvlastnictví a nakonec spolupodnikání, jsou závažnými potřebami moderního člověka. Žádný člověk
a žádný podnik není ostrov a i Robinson Crusoe se vzdává své svobody, aby mohl sloužit druhým, ne jen sám
sobě.

Proč se ucházím o důvěru obyvatelstva? Proto, že jsem zlínským rodákem a proto, že neznám nikoho jiného, kdo
by mohl této moji obci pomoci z nynějších nesnází. Podle volebního řádu starosta je volen nepřímo. Teprve
zástupci vámi volení volí starostu ze svého středu. Já chci být buď starostou, nebo nechci být zvolen
do zastupitelstva vůbec. I prezident je v některých „demokraciích" volen nepřímo. Přímá demokracie, kdy si
voliči volí sami své vůdce a nepřenechávají toto svaté právo a povinnost voleným „zástupcům", je opravdová
demokracie. Přímá demokracie považuje občany za autonomní, dospělé a rozhodování schopné, ne
za nezodpovědná a nezkušená děcka. Baťa byl veliký politik, opravdový, přímý, ne ten „zastupitelský" či
„reprezentativní".

Volební výsledky ve Zlíně v roce 1927

Baťovci 4553 25
Českoslevenští socialisté 155 1
Komunisté 326 2
Lidovci 195 1
Sociální demokraté 69 0
Živnostenská strana 228 1

Výsledky voleb jsou poučné a promlouvají i k dnešku. Slabost tradičních stran je zřejmá, obzvláště zastupitelské
„vynulování" sociálních demokratů. Odborářský přístup k hospodářskému životu nebyl ve Zlíně populární.
Regionální „strana" spolupráce podnikové a místní samosprávy – Baťovci – byla klíčem k úspěchu Zlína.
Regionální strany spolupráce jsou klíčem k regionální hospodářské renezanci a politické nezávislosti i dnes.

V našem programu z r. 1923 učinili jsme následující sliby:
Opatřit obci půjčku na levný úrok 4%.
Stalo se.
Zařídit na vlastní náklad pro Zlín a Paseky síť střídavého proudu.
Stalo se.
Přičinit se, aby ve Zlíně úřadoval co nejdříve silniční okresní výbor.
Stalo se.
Zřízení cest a kanalizací pro nové závodní čtvrti zaplatit sami.
Stalo se.
Starat se o čištění ulic na vlastní náklad.
Stalo se.
Každou smlouvu uzavřenou s obcí uveřejnit.
Stalo se.
Všichni ti, kteří budou zvoleni na kandidátku zaměstnanců firmy T & A Baťa, budou pracovat zdarma.
Stalo se.
Každý účet, který za naše dodávky podáme obci, uveřejnit.
Nestalo se, protože jsme obci všechno dodávali zdarma.
Zde je třeba si všimnout posledního volebního slibu, který splněn nebyl, ale byl převýšen způsobem pro obě
strany výhodným. Obec ušetřila a Baťa měl prostředí, jaké k práci potřeboval. Spolupráce podniků a obecní
samosprávy je dnes na Západě běžná a velmi úspěšná. Silicon Valley Inc. je společná korporace podniků
a občanských institucí, spojených v práci za společným cílem rozvoje regionu. Sítě spolupráce podniků a institucí
jsou zárukou dynamického regionálního rozvoje v USA a v Západní Evropě.

Co potřebuji od vás? Jen to, abyste mi pomohli odpolitizovat obec, jako jste mi pomohli odpolitizovat konzum
a závodní výbor. Ve vedení naší obce jest politika zrovna tak škodlivá jako v konzumu a v dělnickém výboru.
V obci se nedělají žádné zákony, tam se jen vybírají a vydávají peníze, Buďto rozumně, nebo nerozumně. Co je
odpolitizování obcí? K čemu jsou na obci politické strany a politická zastoupení? Úlohou obce je prosperovat ve
prospěch svých zákazníků-občanů. Prosperovat hospodářsky, společensky a kulturně je věcí obce a správného či
nesprávného rozhodování volených představitelů. Politické strany a jejich ideologie k tomu nejsou potřebné.
Toto Baťa chápal již ve 20. letech a chápali to i občané Zlína. Baťa nikdy nebyl členem žádné strany – byl
podnikatel, ne politik. Když kandidoval do funkcí veřejných, tak pouze jako podnikatel a nikdy jako straník.
Nepotřebná a umělá politizace obcí je jedním z hlavních příčin regionální stagnace a úpadku. Ztráta autonomie
a růst závislosti jsou kritické pro jedince, podnik, obec – i stát. Moderní národ je hierarchie autonomií, ne
hierarchie závislosti a politické poplatnosti.

Je správné, aby země čerpala své příjmy z těch zřídel, které sama pomáhá budovati. Samospráva obcí a regionů je
základem demokracie. Výdaje obcí jsou investice směřující ke zvýšení příjmů místních občanů a tím i ke zvýšení
jejich daňových schopností. Odčerpávání vytvořených investičních prostředků a jejich následné přerozdělování
ve formě almužen oslabuje silné za účelem ještě dalšího oslabování slabých. Bylo by naprosto nesprávné
a nezdravé i pro stát i pro zemi, kdyby veškerá úroda vyrostlá z tohoto sémě, měla býti odcizena těmi, kteří na ni
vynakládali. Almužny, které z těchto příjmů dává stát zemi, oddalují sice hmotný úpadek země, ale urychlují za to
úpadek mravní, neboť béřou občanstvu odvahu a iniciativu. Dotace upadajícím regionům a podnikům, přelévané
z prosperujících regionů a podniků, oddalují hmotný úpadek a bankrot, ale akcelerují úpadek znalostní,
podnikatelský a tvůrčí – z dlouhodobého hlediska tato politika slabé regiony devastuje ničením jejich lidského
kapitálu.

Zásadou mého podnikání jest učinit ze svých zaměstnanců kapitalisty. Touto geniální myšlenkou Baťa vzal vítr
z plachet marxistům a ostatním zastáncům třídního boje mezi kapitalisty a dělníky, podnikateli a zaměstnanci.
Baťův podnik se skládá z malých podniků a podnikatelů, kteří mají účast na výnosu svého oddělení a jsou
i kapitálově na závodu zúčastněni. Zaměstnanci jsou největšími věřiteli závodu a jejich kapitálová účast roste
každým dnem. Většina dospělých zaměstnanců se stane tichými společníky závodu, Baťa ujišťoval v r. 1924. Jen
tak umožní podnikatel, aby se rozvinuly všechny mravní hodnoty zaměstnance a aby zaměstnanec pracoval
v podniku ne jinak, nežli jako kdyby byl sám majitelem. Zaměstnanecké akcie a podílové vlastnictví, americké
systémy ESOP a systémy manažerských opcí (options), které se plně rozvinuly až v 70. a 80. letech, sledují
podobné cíle: udělat ze zaměstnanců spoluvlastníky a kapitalisty.

Bylo by pošetilé domnívat se, že na tempo mého postupu budou mít nějaký vliv nadávky a neslušnosti páchané na
sjezdech obuvníků proti našemu závodu a proti mé osobě. Za tyto události nečiním odpovědné obuvníky, nýbrž
jedině onu politickou stranu, která jejich bídy používá ke svým politickým účelům, a to ke škodě své vlastní
i jejich. Ne všichni „obuvníci" se chtějí stát kapitalisty. Mnozí dělníci chtějí zůstat námezdníky. Nechtějí přijmout
zodpovědnost bohatství a zámožnosti – chtějí na pivo. Nechávají věci „koňovi – ten má větší hlavu". Ale
využívat jejich bídy, neinformovanosti a naivity k politickým účelům? Nad postupem „oné politické strany" se
v Baťovi vše bouří a jen ji viní, ne dělníky a jejich odbory. Pravda se však nedá umlčet, dá se pouze ignorovat
a zesměšňovat – často i na dlouhou dobu. Pravda totiž není a nikdy nespočívala v politické ideologii a jejich
symbolech, ale pouze a jen v úspěšné praxi, akci a skutcích.

Chci dokázat ne slovy, ale skutky, že závod dle našich zásad spravovaný, jest v konkurenčním zápase nezdolný
i vůči nejsilnější konkurenci. K této své práci nepožaduji podpory od nikoho, jmenovitě ne od státu. K této své
práci potřebuji jediné: aby mi bylo dovoleno pracovat. Stát ovšem není partner pro podnikání, protože funguje na
úplně jiných principech a naslouchá bubnům, které nikdo jiný neslyší. Nesmí však škodit. Tak jako u lékaře,
prvním principem státníka by mělo být: Neškoď! A když už, tak alespoň co nejméně. Baťův závod byl nakonec
zdolán smrtí zakladatele, svévolí nacistů, ideologií komunistů a nakonec i umělou transformací t. zv. „tržních
ekonomů".

Státem provozované podniky nerozmnožují míru blahobytu obyvatelstva, protože se vyhýbají soutěži a přece
jedině soutěž donutí každý podnik, ať provozovaný kýmkoliv, aby vymoženosti pokroku přenesl ihned
na dělníka i konzumenta. Stát nemá podnikat. Působí tím jen úpadek, bídu a zaostávání hospodářského rozvoje.
Stát má vytvářet optimální podmínky k zajištění hospodářské soutěže a ochraně zákazníka - tedy k podnikání
jiných. Stát není podnikatel, s výjimkou některých ne příliš úspěšných zemí a politických systémů.

Monopoly státní neb soukromé, každé omezování svobody životní a vůbec ochrana podnikatelů ať malých, ať
velkých, před konkurencí domácí nebo cizí, vede ku poklesu výrobní morálky a překáží pokroku ve výrobě ...
Prosloveno na kongresu pro vědecké řízení práce (1924). Nejlepší ochranou podnikaní a podnikatelů nejsou
státní podpory a dotace, ale spolupráce. Podniky a podnikatelé, kteří se nesdružují do sítí spolupráce jsou
vynikajícími kandidáty pro podpory a dotace, pro podřízení se státu a jeho „ochraně". Kultura podnikavosti
upadá, hospodářství zkomírá, cizí podnikatelé rapidně zaplňují podnikatelské vakuum ...

Kapitalismus není ideologie. Kapitalismus není ideologickým protipolem socialismu. Kapitalismus nikdo
nevynalezl, nemá žádného „Marxe", nesnáší hesla, propagandu a velké fotografie. Kapitalismus je systém
přirozený a spontánní, který se vynořuje vždy a samovolně, když tlak a omezení ideologií opadnou. Ideologizace
a politizace kapitalismu je mříží lidskému rozvoji, mění jeho normální charakteristiky a dělá z něho materialisticku
atrapu, kterou nikdy nebyl. Proto je kapitalismus nedokončený experiment a pro komunisty (i postkomunisty)
pohyblivý cíl: nelze se do něho strefit. Je to vždy se rozvíjející a přizpůsobující se systém, nestěstnaný
do pouček, dogmat a sloganů. Nevejde se a nikdy se nevešel do učebnic. Jeho doménou je akce, práce, úsilí
a snaha vyniknout. Nesnáší byrokracii, vzkvétá na důvěře, spolupráci a vysokých cílech. Jediné čeho si žádá,
společně s Baťou, aby mu bylo dovoleno pracovat.

Proti Baťovi bojoval nejen stát, ale i drobní živnostníci, ševci, kteří prosazovali zákon, aby obuv nesměl
opravovat výrobce, ale pouze švec. Přitom je to právě výrobce, kdo je povinnen opravit výrobek jmenovitě,
jde-li o chybu zaviněnou výrobou. Pan poslanec ví, že by to byl zákon nemravný, neboť všechny zákony lidské
i boží káží, aby člověk napravil, co pokazil. Napravovat chyby je morální povinností nejen výrobců obuvi, ale
i podnikatelů, politiků a byrokratů. Je to vše o zodpovědnosti, kterou přejímáme za svůj produkt.

Blahobyt občanstva i výrobců rodí se jen ve spolupráci důvtipných inženýrů a odvážných, obětavých podnikatelů.
Ruční práce vyrábí bídu pro sebe i pro konzumenta. Technologie je zdrojem růstu produktivity a růst
produktivity zdrojem blahobytu. Pracovat ručně tam, kde stroj doručí stejnou kvalitu a nižší náklady je tmářství.
Baťa si vážil strojů, výrobních, účetních i komunikačních. Neměl mobilní telefony, ale měl Morseovou abecedou
kodované „bípry", které pomocí bezdrátové telegrafie a radia uvědomily jakéhokoliv agenta, kdekoliv na světě,
že má jít k nejbližšímu telefonu. Baťův kod byl ".". Baťa neměl Internet, ale měl komunikační síť efektivně
rozprostřenou po celém světě. Účty uzavíral týdně, pro celý podnik, pro všechna oddělení a pro všechny
zaměstnance, před r. 1932.

Všichni ti kolegové, kteří si myslí, že se nehodí pro ně pracovat jinak než samostatně, ať se združí ve správkařská
družstva podle návrhu, který podáváme ministerstvu obchodu a otiskujeme v brožuře. Baťa propagoval
a navrhoval sítě spolupráce malých a středních podniků, tehdy podnikatelských družstev, již od dvacátých let.
Dokonce navrhoval tato združení podnikatelů i ministerstvu obchodu a tehdy, tak jako nositelé stejných myšlenek
dnes, neuspěl. Je totiž v zájmu zpolitizovaného státu, aby udržoval malé a střední obchodníky roztříštěné, mezi
sebou si konkurující, a tudíž na státu a jeho byrokracii trvale a výrazně závislé. Proto existuje i dnes ve střední
Evropě kultura, která považuje spolupráci malých a středních podniků a podnikatalů za absurdní a to právě
v době náročné globální konkurence. Jak se může drobný podnikatel bránit tlakům globalizace? Jak jinak než
spoluprací?

Kdybyste se však domnívali, že jsou to daně, které vám znemožňují pracovat vedle nás, prohlašuji, že naše
společnost je ochotna zaplatit výdělkovou daň za veškeré obuvnické mistry, kteří pracují bez pomocníků. I vaše
daně za vás zaplatím, a to státu, který je od vás vybírá, jen abyste spolupracovali s námi, mezi sebou
a s ostatními podnikateli, říká téměř zoufalý Baťa. Potřebujeme vzájemného přátelství, abychom mohli vytvořit
společně takové obuvnictví, k němuž bude v úctě vzhlížet celý svět, protože celý svět bude mít z něho užitek.
Proč si navzájem konkurovat na území, které je menší (pouhých 10 milionů lidí) a má nižší produkci než mnohé
světové regiony, města, lokality a dokonce i podniky?

Pro nás je dobré jen to nejlepší. Tímto principem se Baťa výrazně liší od novodobých vyznavačů pravdy, že jsme
na tom "lépe než Bulharsko". V globální ekonomice není jiného měřítka podnikového úspěchu, které je tak
spolehlivé, přesné a nenahraditelné, jako světová třída. Cílem není nutně být nejlepším na světě, cílem je se
s nejlepšími na světě porovnávat. Každý Baťův konstruktér byl smluvně zavázán ke světové úrovni výsledků sv
é práce. Mimo jiné, konstruktér se zavazoval zaměstnavateli, že navštíví za pololetí nejméně dvě zahraniční firmy
ze svého oboru. Často si konstruktér za přivážené poznatky vydělal více než úspěšní "tradiční konstruktéři", kteří
stáli "u prkna". Dnes se tomuto hledání říká "benchmarking", ale je to jen "teplá voda" v porovnání s Baťovým
smluvním hledáním světových vrcholů.

Porovnávat se s nejlepšími na světě neznamená být nejlepším na světě. Nebýt geniem není selháním, nedostatkem
či neúspěchem jedince. Nevidět však, či nerozpoznat genia je hřích, selhání a základní nedostatek jedince – jehož
trestem jsou nutně postiženi všichni, ne jen on sám. Nemusím být van Gogh, nemusím být dokonce ani Lada, ale
musím být schopen rozlišit van Gogha od Lady – není obrázek jako obrázek, není idea jako idea a není systém
jako systém. Rozpoznat dobrého konzultanta od špatného je povinností podnikatele – je třeba skládat účty.

Staňte se světovými podnikateli, ať vyrábíte stroje nebo brambory. Vycházejme z názoru, že celý svět byl stvořen,
aby sloužil nám, a my jsme se narodili, abychom sloužili celému světu. Dělejme třeba sebenepatrnější věc, ale
dělejme ji nejlépe na světě. I když třeba jen pastičku na myši: bude-li nejdokonalejší na světě, svět si vyšlape
cestičku k tvým dveřím, jak říká Emerson. Je to vše o nápadech, inovacích, tvořivosti a službě veřejnosti.
Kdykoliv se objeví sebemenší hloupostička ze zahraničí, reakce je většinou: „Taková blbost, viďte paní, že to
tady nikoho nenapadlo!" Vzdychl si nejmenovaný městský radní, když už pro město ztratili x-tou zakázku: „Jak
to, že tu nikde, nikdy, nikoho nic nenapadne?" Skutečně: Jak to? Myšlenky a nápady přitahují kapitál, ne
naopak.

V Americe má dělník sebevědomí nemenší než podnikatel. Jsou si rovni. Na zpáteční cestě přes Anglii a Německo
jsem se zastavil v několika továrnách a pracoval jsem tam jako dělník. V Pirmasens, v jedné z nejlepších továren,
jsem cídil podpatky. Sotva jsem se postavil k práci, počali moji sousedé svolávat dělníky, aby se šli podívat na
toho amerického blázna. Mysleli, že jsem pracoval tuze hbitě, jak se to podle jejich představ na pořádného
dělníka ani neslušelo. V Americe mě dělníci neobdivovali. V Americe dobří dělníci cídili 1200 párů za směnu;
Baťa maximálně 800 párů, při všem svém nadšení. V Německu, na strojích téhož systému, se udělalo pouze 100
párů. Scházel duch pospolitosti, spolupráce a týmové práce. Schází dodnes.

Baťa udělal velikou chybu: Pozval jsem si redaktora Krapku, sociálního demokrata, aby dělnictvu pořádal
přednášky. Dozvěděl jsem se, že po mém odchodu řečníci vykládali lidem o mé velké chytrosti. To já prý dělám
proto, že vím, že revoluce je za dveřmi. Chci se vlichotit dělníkům, abych pak z toho těžil. V dílnách dělníci
počali popíjet pivo i při práci, až do opilosti. Když chtěl Baťa někoho propustit, organizace se postavila za ně.
Sociální demokraté organizovali dělnictvo a mohli si diktovat. Byla zahájena stávka. Usnesli se na požadavku
zvýšení mezd o 20%. Od té doby se datuje Baťův boj s dělnickými organizacemi, ale od té doby, tedy po 20 let
, nebylo u Baťů jediné stávky – a „ona strana" nezískala na Zlínsku jediný mandát.

Bohatství nemám – mám jen boty pro zákazníky a kůže pro dělníky. Je to takový majetek jako dalekohled pro
hvězdáře a housle pro muzikanta. Kdybych toho neměl, nemohl bych dát dělníkům svým práci a zákazníkům
boty. Byl bych tolik platen jako hudebník bez nástroje. Pro skutečného podnikatele jsou peníze nástrojem, ne
účelem. Podnikatel bez peněz je jako muzikant bez houslí. Je proto nesmyslné závidět podnikatelům peníze
, protože bez nich by nemohli podnikat a nebyli by tudíž podnikateli, ale pouze živnostníky. Živnostník pracuje
pro vlastní spotřebu, proto peníze nemá. Podnikatel pracuje pro rozvoj podniku, proto peníze mít musí a jeho
spotřeba je nutně na posledním místě. Podnikatel, který pracuje pro osobní spotřebu je živnostník.

Jsou i bankroty zaviněné neštěstím. Jsou ale také bankrotáři, kteří nechtějí přežít své hanby. Ani tito, jako ti
lehkomyslní, dobře živení a šťastní bankrotáři, nejsou zárukou pro věřitele. Pro věřitele jest zárukou jen
obchodník ochotný vydat svým věřitelům nejen veškerý svůj majetek viditelný, ale který je ochoten dát sama
sebe ve formě práce konané třeba až do úpadu. Baťa považoval bankrot za otázku mravní. Mohl klidně říci: Náš
věřitel – náš pán! Vyrovnání s věřiteli považoval za nejvyšší morální povinnost osobní i podnikatelskou. Byl
v mládí spoluzodpovědný za bankrot svého bratra a to jej vyléčilo na celý život. Nebyl však vystrašený
z bankrotu tak, aby nebral podnikatelská rizika, zrazoval partnery a zákazníky či odcházel do říše spotřeby. Věděl,
že bude vždy ochoten dát svým věřitelům to nejcennější: svoji energii, pracovitost a své obchodní nadání.

Je jasné, že nemůže být tak dobře ve státě, kde připadá na jednoho dělníka denně 1,5 vyrobených párů, jako ve
státě, kde připadá na jednoho dělníka 10 párů. My to nejlépe uvidíme, když srovnáme poměry naše s poměry
západních zemí, jako je Amerika. Tam vydělá dělník denně tolik, že si za svoji denní mzdu koupí dva pár
y dobrých bot. To bylo ve 30. letech a poměry se jistě změnily. Co zůstává je, že produktivita práce určuje
blahobyt společnosti. Jestliže je někde produktivita dělníka 10krát vyšší, pak si může dělník koupit 10krát více,
anebo mít 10krát vyšší mzdu – to už je jedno. I ta nejdražší pracovní síla je levná, je-li vysoce produktivní. Proto
bývá dovoz často levnější než výrobky domácí. Znakem životní úrovně není, že si můžete něco koupit - t
o nakonec může většina. Důležité je jak dlouho musíte pracovat, abyste si vydělali na tu kterou věc, jako ty dva
páry dobrých bot. A zde rozhoduje produktivita. Produktivita je klíčem ke všemu. Je úžasnou výhodou, že se
okolní svět produktivitě tak soustředěně věnuje. Baťa chtěl vlastně jen vyrovnat naše saldo Má dáti – Dal
v produktivitě práce.

Náš závod je závodem dělníků. Není mezi námi ani jeden rozený kapitalista. Každý z nás přidržuje „žebřík
úspěchu" svým chudým příbuzným tím, že se s nimi dělíme o nabyté zkušenosti. Takto vědomosti, které nám
přináší naše práce, rozlévají se proudem do širokého okolí a stávají se drahocenným bohatstvím lidu
. Nejcennějším bohatstvím daného regionu jsou znalosti a vědomosti jeho lidí. Úpadek regionu není dán
prázdnými továrními objekty, prodanými podniky, či zničenou půdou a prostředím. Je to především ztráta lidí,
intelektuální základny, schopností a znalostí, které představují ekologické a hospodářské zpustošení největší.
Ve stagnujících regionech si všimnete výrazného schodku v lidských zdrojích a jejich kvalitě ze všeho nejdříve
. Vědomosti se nerozlévají v proudech po okolí, ale odtékají denně a nenávratně pryč z regionu. Ostatně, znalos
t Baťova myšlení samého je jednou z nejdůležitějších částí onoho „drahocenného bohatsví lidu".

V naších dílnách spatříte, pane prezidente, jak dobrým pomocníkem je nám v tomto našem usilování stroj.
Spatříte, že každý z nás, každý náš člověk má k dispozici elektrického robota. Pokládáme za svůj největší
úspěch, že tento robot vykonává za nás tu práci, která na rukou našich otců zanechávala krvavé mozoly, že
uvolňuje tu největší sílu, kterou člověk má – sílu ducha. Takto poučoval Baťa TGM. Jeho vztah k technologii,
ke strojům, byl veskrze kladný a správně pochopený: nejde ani tak o zvýšení produktivity, zrychlení a ulehčení
práce či snížení nákladů, ale o uvolnění času a energie k myšlení, k nabývání a uplatňování znalostí, k používání
mozků. Mozky, ne ruce, jsou nejdůležitějším lidským kapitálem. Každý „elektrický robot" byl nástrojem
k uvolnění síly mozku. Baťa snil o nových robotech, které automatizovaly nejen manuální, ale i duševní práci.
Snil o samočinných počítačích, které by jej osvobodily od mechanické rutiny účetní, kalkulační, bilanční, finanční
a statistické, o výplatách ani nemluvě. To by teprve byl lidský duch plně osvobozen a řízení znalostí se stalo
hlavní náplní podnikového úsilí – snil Baťa. K čemu jsou „zlaté české ručičky", když jen realizují strategické myšlení druhých? „Zlaté české hlavičky" – to by bylo něco!

Jest velmi nesnadno vychovat v sobě sílu pro vykonávání těžké duševní práce, jakou jest výzkum. Je nesnadné
donutit člověka, aby ve své duševní dílně zrobil nějakou novou věc, aby vedle ní nemyslel na nic jiného, pokud dotyčnou věc nevyhotovil. Měli bychom zaměstnávat tisíce výzkumníků. Bohužel, nemůžeme se odvážit přijímat
další, až když nalezneme cesty jak od starých dostat dobré výkony. Duševní práce organizátorů jest řízena
stejnými zákony jako práce výzkumníků. Jejich neúspěchy mají příčinu v tom, že nemají ve svých duševních
dílnách pořádek a že se nedovedou soustředit vždy na jeden problém. Kázeň, pořádek a soustředění v naš
í duševní dílně – o to se Baťa snažil. Moderní výzkum není to rakousko-uherské pomalé zkoumání, kdy se
„výzkumník" po léta přehrabuje v zahraniční literatuře až mu tato zastará po rukama - a pak výsledky svéh
o vytrvalého opisování v klidu a pomalu publikuje. Výzkumníci a konzultanti by neměli opisovat. Nemají-li své
vlastní příspěvky světové literatuře, je lépe cizí zdroje prostě přeložit a nic nepsat. Anebo, ještě lépe, podnikatelé
se mohou naučit anglicky a číst potřebné věci v originále. Dokud si neuděláme ve svých duševních dílnách pořádek a neprokážeme vysoce kladné individuální znalostní účty Má dáti – Dal, dotud nás Baťové tohoto světa
právem zaměstnávati nemohou.

Každá lidská činnost se musí nakonec projevit nějak v číslech. Nebojte se čísel, učte se s nimi pracovat. Chcete-li
cokoliv vážně zlepšit (proces, výrobek, práci, život), musíte změřit a popsat stav předchozí a porovnat jej
se stavem nynějším – k tomuto měření a porovnávání jsou nezbytná čísla. Lidská činnost (ne pouhé přemýšlení),
mění realitu svého okolí, přináší míru zlepšení či zhoršení současnému stavu věcí. Ve svém důsledku se lidská činnost projevuje v číslech, ať se nám to líbí či ne. Činnosti, které opakovaně vedou ke zhoršení současného stavu
není dobré provádět – a to nám opět doporučí čísla. Čísla usnadňují skládání účtů, měření hodnot, výkonu
a odměn. Celá řada lidí má tudíž eminentní zájem na tom, aby čísla ovlivnila, ignorovala, anebo „poopravila".
Při práci s čísly vždy uvažte jejich zdroje.

Poměry nejsou vinny nikdy a ničím. Vinni jsou vždycky lidé. Lidé často hubují na poměry. Poměry jsou
důsledkem, ne příčinou, něčeho. Nadávat na poměry je hloupost. Identifikovat příčiny „poměrů", zvládnout
poměry, přizpůsobit se poměrům, užívat je jako nástroje – to už je jiné kafe. Poměry byly a budou, vždycky.
Poměry vás tlučou po hlavě, jako hůl? Chopte se jí, je na dosah, a tlučte zpět. Nenechte se ubít poměry. Jestliže
nikdo nechce váš výrobek či službu, není to vina poměrů, ale vina vaše. Musíte se změnit, „rekvalifikovat",
a nabízet něco nového. My jsme nezpůsobili těchto poměrů, burácí Baťa za krize v r. 1932, ale já nejsem ochoten
je také litovat. Já jsem nadšen těmito poměry. Hrobové ticho - pak hromový potlesk.

K čertu s rozumem, který si dokazuje, že se mám jít oběsit. Čím je na světě hůře – tím je třeba pracovat více.
A kdybych měl pracovat zadarmo, tak neuteču. Slova drsná, nepochopitelná ve své logice, řev lva zahnaného do
slepé uličky. Navzdory učencům a politikům, navzdory analýzám, hlásajícím úpadek lidstva a rozvrat
společnosti, Baťa zosobňuje zobecněnou vzpouru lidství proti úpadku, skleslosti a „poměrům". Jeho slova i on
sám v nás vzbuzují strach, obdiv a víru. I když mu třeba nerozumíme, cítíme, že pravda je na jeho straně - na
straně života, ne skomírání. Dobře jsi řval, lve.

Optimismus - pesimismus. Baťa není optimista. Nevěří a nečeká, že „bude líp". Pasivní optimismus zanechává
politickým propagandistům a oportunistům. Není ani pesimista, protože stejně tak nevěří, že „bude hůř". Víra
v lepší či horší poměry je mu cizí, stejně tak jako kategorie optimismu a pesimismu. Čím bude hůř, tím více bude
pracovat. Co je to? Optimismus či pesimismus? Je úplně jedno, až irelevantní, zda je člověk optimista či
pesimista. Jediné co má cenu je práce, motivace a nevzdávání se. K práci může motivovat jak optimismus, tak
pesimismus. Falešná, nelogická a sebeabsolvující víra je stejná berlička jako pasivní, poraženecká beznaděj. Jen
práce, úsilí a boj jsou za hranicemi berliček pasivity pseudopsychologických kategorií optimismu a pesimismu.

Kdo cesty krátí, život prodlužuje. Komunikace mezi lidmi, mezi podnikateli a zákazníky, mezi podnikateli
navzájem, atp., se musí zkracovat, aby se životy lidí mohly prodlužovat. Nejdříve silnice, pak železnice,
automobily, letadla, později telefon, telegrafie a bezdrátové komunikace. Dnes, ovšem, Internet. Postřižiny:
Cesty (i sukně) se krátí, životy se prodlužují – pachtění se po pomalých a prašných stezkách je pryč – všechny
životy za nějaké to „prodloužení" jistě stojí.

Ničeho jsem nenabyl lehce, každá věc mne stála nejtvrdší práci. Nehledejte lehké cesty. Ty hledá tolik lidí, že se
po nich nedá přijít nikam. Masy lidí se snaží docílit úspěchu snadno, rychle a levně. Podřizují svůj cíl cestě
zvolené k jeho dosažení. Baťa šel za svým cílem bez ohledu na obtížnost cesty. Nedělal věci proto, že byly
snadné, ale právě proto, že byly náročné, těžké a vyčerpávající. Nestojí za to dělat věci „snadné" - to ostatně
dělají všichni, na ně je talentu dost. Dělat věci, které ještě nikdo nedělal, hledat cesty těžké a dosahovat úspěchů
velkých, ne mrňavých - to je posláním opravdového podnikatele.

Nic není těžké, umíme-li jen chtít. Ne jen tak trochu, ale důkladně, vytrvale, neústupně chtít. Vše, co kolem nás
ztroskotává, umírá největší nemocí naší doby: nedostatkem nejtěžšího umění – umění chtít. Chtít uspět, chtít
vyniknout, chtít se odlišit silou myšlenek a vytrvalostí akce, ne barvou vlasů, vázanky či bělobou úsměvu - to je
umění chtít. Logicky, chtít málo nemůže být uměním. Chtít malé cíle nemůže být výsadou velkých lidí.
Pamatujme si, co chceme, to můžeme.

Středověký člověk žil nehybným, statickým způsobem života. Rodil se a umíral, aniž by se vzdálil z jednoho
místa, třeba jedenkrát za celý život. Jako takový byl otrokem nejenom cizího člověka, ale mnohem větším
otrokem svých vlastních pověr, které ho držely v zajetí a ztrpčovaly mu život. Tento středověký člověk ukláda
l své kapitály do věcí nehybných. Své kapitály ukládejte do věcí přenosných: do vzdělání, do znalostí,
do schopností. Naučte se pohybu, nebojte se změny, přestaňte býti otroky cizích, těch kteří přicházejí ... Ti, kteří
sedí doma za pecí nemohou být podnikateli, ale pouze živnostníky. Zbavte se pověr a přísloví, která se rodí
z izolace a myšlenkové samoty. „Člověk se musí učit z vlastních chyb"? Ne. Vždy se učte pouze z chyb druhých!
Na učení se z chyb vlastních je vždy pozdě a plýtvání životem svým i životy druhých je luxusem (i kletbou) lidí
omezených, neznalých, izolovaných – lidí bez spojení se světem. Až potkáte politika, který se již „poučil
z vlastních chyb", věřte, že za tyto jeho chyby jste zaplatili vy a to již několikrát.

Nejhlavnější smysl podnikání a práce: všechno, co podporuje, rozmnožuje a zlepšuje život, tvoří nové hodnoty
a tudíž se také nakonec samo zaplatí. Podnikatelé se stále bojí investovat do vzdělání a znalostí, do Internetu
a telekomunikací, do světových technologií, do nových metod a systémů – bojí se, že se jim investice nevrátí.
Tak vrazí všechny své peníze do zásob a budov, najmou neschopné lidi a čekají až někdo přijde, až si je někdo
najde. Na podnikání nemají čas, pouze na živnostnictví – a tudíž živoření.

Prodej, zač můžeš, avšak poctivě měř. Kup zač můžeš, avšak poctivě – a dochvilně – plať. Peníze jsou nejlépe
uloženy tím, když se jimi zaplatí dluhy. Mnoho podnikatelů podniká na dluh, zdržuje platby, ale ukládá hotovost
na různé účty – aby se dostali „za vodu". To nejsou podnikatelé, ale ustrašení konzumenti. Umrtvují kapitál,
místo, aby jej vytvářeli o otáčeli.

Každý otec by si měl udělat již s šestiletým synem smlouvu v hospodářských věcech a umožnit mu nějak, aby
podle této smlouvy si vydělával vlastní peníze. Již šestiletý chlapec jest dosti schopný, aby se naučil spravovat
majetek. Vyměřte dítěti ve školní zahrádce metr nebo dva metry půdy a nechte je na ní hospodařit, výnos mu
ponechte. Naučí se tak o hospodářství více nežli z knih. Mnoho vydělat, rozumně vydávat, šetřit – to je program
Problém špatného podnikání nespočívá v kultuře „materialismu", ale ve špatných návycích z dětství,
z neschopnosti hospodařit a z neznalosti podstaty podnikání. Baťa mluví o šestiletých, ale setkáváme se
s dvacetiletými a i třicetiletými, kteří se o sebe nedokáží postarat, jsou závislí na rodičích a nemají trvalou
a spolehlivou kariéru. Byli tak vychováni a vedeni.

POKRACOVANI