Strategie záchrany českého hospodářství
Čs. hospodářství je v dlouhodobé strukturální krizi. Prudký nárůst nezaměstnanosti, propad výroby, pokles produktivity a pád koruny nejsou dočasné, ale dlouhodobé, snad i trvalé charakteristiky nezdravé ekonomiky v srdci Evropy. Varování z let 1990-92 se splnila do puntíku.
Dnes již nepomohou “Dřevíčské výzvy” a “impulsy” s paleosocialistickými hesly “co by se mělo vymyslet”. Nepomohou ani vládní plány na “oživení”, protože oživit lze pouze ekonomiku dříve živou, ne mrtvou.
Všemu v ČR - a to již deset let - chybí jakákoli dlouhodobější strategie, účel, vidina či představa: Co jsme? Co bychom mohli být? Čím bychom měli být - v nové, integrované Evropě. Nevíme, neznáme - a jsme na to hrdi. Strategickou hospodářskou vidinu České republiky nikdo nepředložil, ani po deseti letech tápání. V zemi, která chce vstoupit do EU 21. století, neexistuje strategické myšlení, autonomie a sebeuvědomění.
Chytáme se jen šosů: šosů NATO, šosů “volného trhu”, šosů demokracie, šosů cizích tech-nologií, šosů starých a unavených myšlenek postsocialismu.
Naši představitelé vidinu nemají a nikam nevedou: spíše stahují zpět, do světa dob a myšlení dávno minulých. Jinak by předložená Strategie záchrany čs. hospodářství nemohla znít tak cize a nepochopitelně. Hesly a výzvami se nevyřeší nic. Pouze sebevědomá akce sebevědomých lidí může vést k záchraně.
***
Svádět nezaměstnanost na technologizaci je v podmínkách ČR směšné: jsme technologicky jednou z nejzanedbanějších zemí. Porovnejte: ČR 81 počítačů na 1000 obyvatel, Portugalsko 103, Itálie 158, Dánsko 349 a USA 500. O míře propojení na Internet ani nemluvě.
Porovnejte: v USA roste prudce produktivita a počet pracovních příležitostí, klesá neza-městnanost, posiluje dolar, roste burza a intenzívně se zvyšuje technologizace a vzdělanost společnosti. Tedy pravý opak trendů akcelerujících v ČR. Nevíme jak na to. Musíme si to přiznat.
Co dělat? Záchrana čs. hospodářství vyžaduje urychlenou parlamentní akci vedoucí ke změně politického klimatu, zásadní reorientaci v přístupu k transformaci a náhradu součas-ného tápání pevnou strategickou vizí českého a středoevropského podnikového prostoru v 21. století.
Správné strategické kroky mohou být odvozeny pouze z plného pochopení závažných chyb uplynulého desetiletí. Minimálně je třeba pochopit a prakticky realizovat následující:
1. Výchozí makroekonomická fáze (1990-1994) hospodářské transformace nevedla k ničemu žádoucímu v podnikové mikrosféře zemědělské, průmyslové i obchodní. Politicko-hospodářské přerozdělování hodnot a naprosté ignorování tvorby hodnot nových je neodpu-stitelné. Nedošlo k žádoucí restrukturalizaci domácích podniků, ať již státních, kupónově akciových či soukromých.
2. Je nutné přejít urychleně k mnohem závažnější fázi mikroekonomické, doufejme, že do roku 2000, která by se soustředila na tvorbu nových hodnot, omezila centrálně-direktivní byrokracii, podpořila regionalismus a povzbudila zanedbané sféry podnikové i podnikatelské. Volání po “urychleném dokončení transformace” je sebevražedné, protože transformace sama byla a zůstává strategicky nesprávně koncipována.
3. Podniková restrukturalizace v podmínkách ČR musí odrazit a integrovat nástup horizontální organizace v podnikové sféře vyspělých zemí: namísto tradičních příkazových hierarchií řízení vznikají na Západě autonomní sebeřídící týmy, organizované dle principů vnitropodnikového trhu. České podniky zde mají jedinečnou příležitost, aby své nadcházející restrukturalizační procesy a projekty harmonizovaly přímo s nejnovějšími světovými trendy. Jde o systémy řízení, které bývaly české práci přirozené a tvořily páteř kdysi úspěšné a ve světě obdivované soustavy řízení Baťa.
4. Podniková restrukturalizace tržního typu nevznikne samovolně. Vláda i podniky, ve strategickém partnerství, musí restrukturalizační proces “nabudit” pomocí provázané škály stimulačních, daňových, vzdělávacích a informačních mechanismů. Je třeba přerušit pasivitu a apatii “společenského smíru” a obnovit aktivní atmosféru všenárodního úsilí za konkurence-schopnou budoucnost ČR ve středoevropském i globálním podnikovém prostoru.
5. Vyjádření nedůvěry dosud převládající pasivitě a myšlenkové vyčerpanosti makroeko-nomických byrokratů a současné vyjádření podpory sebevědomé akci mikroekonomicky za-měřených podnikových odborníků, představuje nutný krok k hospodářsko-společenské obnově.
6. Je třeba zajistit potřebnou reorientaci v přístupu k hospodářské transformaci: namísto makroekonomických přerozdělovacích dekretů shora je nutná stimulace potřebných tvůrčích procesů zdola - tak jak tomu v tržním hospodářství má být. Namísto prázdného sloganu “vytváření podmínek” byrokraty, kteří podnikovou sféru neznají, podniková sféra sama, svou cílenou a nezávislou restrukturalizací, musí definovat potřebné podmínky a opatření.
7. Změna fáze transformace ze”shora” na “zdola” má své logické a politické důsledky: opouští tradiční prosazování a priori formulovaných politicko-ideologických schémat shora (a následné konstatování jejich nedokonalosti, neúplnosti a povrchnosti), a přechází k zásadnímu odvozování nutných politických opatření zdola, tj., od žádoucích a prokázaně životaschopných pohybů nabuzených v mikroekonomické sféře. Tato politika implikací, tedy politika odvozením, spíše než diktátem či přesvědčováním, snižuje politickou řevnivost, umožňuje vznik tvůrčí politické vyváženosti všech historických politických stran, omezuje chaos krátkodobě parazitujících pseudostran a ideologických hnutí, a soustřeďuje parlamentní činnosti na věci podstatné a trvalé.
8. Princip minimálního konsensu a pochopení politiky implikací by se v rukou schopných, morálně rovných a národu zodpovědných lidí mohl stát tou potřebnou “zbraní”, která by umožnila spořádanou výměnu postrevolučních vlád odborně orientovanou vládou osobností netoužících po osobním zisku a moci, ale soustředěných na zajišťování hospodářské prospe-rity a konkurenceschopnosti své země ve středoevropském podnikovém prostoru.
9. Parlament a vláda musí demonstrovat zásadní podporu podnikové a podnikatelské sféře zahájením pravidelných společných debat, konferencí a seminářů na téma partnerství a vzáje-mné podpory za účelem restrukturalizace ve směru vytvoření konkurenceschopné ČR, defino-vání potenciálních možností a konkurenčních výhod, vymezení rolí vlády, investičních fondů a vnitropodnikových restrukturalizačních týmů.
10. Současně musí probíhat informační a vzdělávací kampaň zaměřená na veřejnost: co se stalo, proč nedošlo a nemohlo dojít k ekonomickému oživení, rozdíly mezi makro- a mikro-ekonomickým pojetím a zaměřením transformace, nutnost změny fáze transformace, osvětlení procesů a nevyhnutelnosti korupce, střetu zájmů, špinavých peněz, kriminality a manipulace veřejného mínění v “šokové terapii” makroekonomicky, byrokraticky a centralisticky pojaté fáze transformace.
11. Prosadit plnou podporu podnikovým sdružením, neziskovým nadacím a konzultačním činnostem zaměřeným na zvyšování produktivity, kvality a konkurenceschopnosti podnikové sféry pomocí účelové a razantní restrukturalizace organizační, personální i vlastnické. Účelem nesmí být vzájemné rozdávání si medailí, ale získávání skutečného ocenění a respektu na světových trzích spolehlivým prodejem výrobků a služeb.
12. Nároky a požadavky restrukturalizace na nutné formy privatizace. Horizontální struk-tury vnitropodnikového trhu vyžadují plné zapojení zaměstnanců a manažerů nejen do operač-ních a řídících, ale i do vlastnicko-zodpovědnostních rozměrů podnikového úsilí. Moderní horizontální organizace nemohou být plně funkční za podmínek tradičního příkazového rozhodování managementu a arbitrárního chování externě-kupónových “akcionářů”. Restrukturalizační projekty mohou úspěšně provádět pouze plně zvlastněné, kapitalizované skupiny podnikových “insiderů”, ne rozptýlení, pauperizovaní a pasivní DIKové, nekompetentní fondy, byrokratický stát či jiná, dekrety ustavená seskupení podnikových “outsiderů”.
13. Kupónová “privatizace” nebyla privatizací, protože nevedla ke vzniku soukromých vlastnických skupin podnikových “insiderů”, bez nichž je žádoucí restrukturalizace vylou-čená. Šlo o nařízené přerozdělování existujících státních majetků mezi voliče - tedy o krok čistě populistický a bez hlubšího ekonomického významu. Rozptýlení vlastnictví jeho maso-vým zveřejněním významně oddálilo potřebné soustředění úsilí na vytváření nového bohatství a zaměstnalo většinu populace naivním handrkováním se o “bohatství” již existující. Po kupónovém zveřejnění vlastnictví je nutná jeho koncentrace, tj., skutečná privatizace výrobních prostředků, ne jen papírů.
14. Je třeba zajistit, aby DIKové mohli své akcie výhodně prodat vnitropodnikovým týmům a tak stimulovat potřebnou rekoncentraci nezodpovědně rozptýleného podnikového kapitálu. Je třeba organizovat státem úvěrovaný nákup podniků národními kapitalisty, tj., týmy podnikových “insiderů”. Vláda zaručí, daňově i úrokově, aby splácení podnikových úvěrů bylo realizovatelné cestou dlouhodobě zvýšené výkonnosti, a ne skrze krátkodobé zadlužení a likvidaci podnikových aktiv. Jen tak lze čestně splnit nezodpovědné sliby a následná očekávání DIKů bez obětování tolik potřebného oživení hospodářské činnosti podniků.
15. Účast zahraničního kapitálu je nezbytná, ale nesmí být ve formě přímého výprodeje těch nejlepších a potenciálně konkurenceschopných podniků. Systém společností převodu vlastnictví, kdy zahraniční kapitál urychleně realizuje své zisky, ale ve stejné míře převádí vlastnictví zpět do rukou tvořící se skupiny národních kapitalistů-insiderů, je efektivnější. Do 10 až15 let by tak byly podniky převedeny zpět do českých rukou, podnikový prostor ČR by nebyl trvale narušen. Zahraniční kapitál by byl uspokojen, protože své zisky realizoval rychle a kapitál se uvolnil k dalším investicím. Národní kapitál by měl také důvod ke spokojenosti, protože dostal možnost se postupně akumulovat, zkoncentrovat a učit - s pomocí cizího kapitálu i rizika.
16. Realizace projektů podnikových restrukturalizací spočívá v sedmi krocích přechodu na horizontální organizaci:
1. Orientace na procesy místo na tradiční funkce a oddělení;
2. Eliminace činností, které nepřidávají hodnotu;
3. Ustavení sebeřídících týmů;
4. Integrace zákazníka do procesu: zákazník, ne akcionář, je hnacím motorem procesu;
5. Týmový systém odměn na základě přidané hodnoty;
6. “Otevření” organizací: zaměstnanci do přímého kontaktu se zákazníky a dodavateli;
7. Plná informatizace podniku: volný trh je závislý na volně dostupných informacích, jak v celém hospodářství, tak i uvnitř podniku.
17. Tvorba přidané hodnoty je základní mírou výkonu vně i uvnitř podniku. Znalosti a vědění jsou výchozí a primární formou kapitálu, jako kdysi u Bati či dnes v USA. Tím se zamezí dalšímu skluzu k nekvalifikovaným montážím, vývozu nezpracovaných surovin, de-gradaci pracovních sil a poskytování levných služeb. ČR se musí opět stát zemí vysoké přidané hodnoty, ne levné pracovní síly. Rozdíly a důsledky fází makro- a mikropojetí trans-formace by již měly být srozumitelné všem. Standard Tomáše Bati: “To nejlepší na světě nám úplně stačí,” je vhodnou, dlouhodobou vizí i v dnešní podnikové a podnikatelské sféře.
Česká republika musí mít tři navzájem se doplňující ekonomiky:
1. Sítě spolupráce malých a středních podniků,
2. Sítě spolupráce velkých podniků s malými a středními podniky, a
3. Sítě spolupráce velkých podniků.
Pouze takové paralelně fungující sítě zaručí snížení nezaměstnanosti, zvýšení produktivity a konkurenceschopnosti, posílení regionální ekonomiky, zavedení vysokých informačních technologií a síťových principů do řízení a organizace všech podniků, a tudíž zvýšení hospo-dářského sebevědomí národa.
Bez sítí podnikové spolupráce, hlavního to zdroje úspěchu dnešního znalostního hospodářství USA, nebude ČR schopna na světových trzích konkurovat a o přízeň světových partnerů se ucházet.
Kodex podnikového chování
Evropská OECD (ČR členem) doporučila Evropě i světu tzv. Kodex podnikového chování (Corporation Conduct Code), který se stane významným kritériem obzvláště pro země usilující o přijetí do EU, tedy hlavně pro ČR.
I když je Kodex běžný na Západě, většina jeho bodů bude v ČR znít jako popěvky ze špa-nělské vesnice.
Mnozí si jistě pamatují na vehementní odpor české vlády, odborů, podniků i ”ekonomů” proti zaměstnaneckým akciím, systémům ESOP, systému Baťa, atp. Pamatuji výsměch a urážky ”Ezopových bajek”, ”prosazování” socialismu a bolševismu, jakož i původ ”z Měsíce”, kterými mě tehdejší ”ekonomové” i politici s gustem častovali. Nedošlo tedy v ČR na zaměstnanecké akcie, nemáme je a mít nebudeme: ani současná vláda se totiž nedostala dál než k verbálním zmínkám.
Zaměstnanecké vlastnictví akcií je nyní klíčovým požadavkem Kodexu podnikového chování, doporučovaného pokulhávajícím podnikům na celém světě. Podnikům je dnes doporučováno, aby nabízeli akcie svým zaměstnancům spolu s podíly na zisku a tzv. akciovými ”opcemi” pro manažery i zaměstnance. V podstatě formy Baťova systému, praktikovaného v ČSR ve 20. a 30. letech. Kde jsme dnes již v ČR mohli být, kdybychom v letech 1990-92 předběhli o těch osm let i samotné OECD?
Kdybychom nepodlehli propagandě sebevražedné a rozkrádačské kupónové privatizace, která je pravým protipólem evropského Kodexu: namísto soustředění vlastnictví v rukou insiderů jej nezvratně rozptýlila mezi nezúčastněné a nemotivované outsidery, všeznámé to DIKy.
Předseda OECD, Donald J. Johnston, nazval Kodex základním kamenem pro získání zahraničního kapitálu do rozvojových zemí. V ČR též chceme zahraniční kapitál přilákat, i když hlavně slovy a hesly, ne privatizací (skutečnou), restrukturalizací a reinženýringem podniků. Alespoň OECD dnes ví co zahraniční kapitál hledá a oceňuje. Nevěděli to v OECD v roce 1990, kdy ”šokovou terapii” v ČR podpořili a politici jim zbožně naslouchali. Budou jim naslouchat také nyní, po deseti letech? Jistěže ne. Máme to v ČR vše naopak: tehdy jsme poslouchat neměli, dnes bychom slyšet měli.
V roce 2000 přinese MMF nový Kodex podnikového chování do Prahy. Kodex bude oficiálně schválen 26. 5. 1999 v Paříži. Evropské státy jej budou ratifikovat (s výjimkou ČR) již v průběhu roku.
Pro Západ nepředstavuje Kodex nic nového. Kriminalita jakýchkoli podnikových úplatků vyplývá přímo z amerického zákonodárství. Světová banka (World Bank) a Mezinárodní měnový fond (MMF) budou Kodex užívat jako jednu z podmínek k poskytování půjček. Zcela jistě se stane také jednou z podmínek pro přijetí do EU.
Západní podniky, obzvláště americké, zcela běžně nabízejí podíly na zisku, akciové ”opce” pro manažery i zaměstnance a celou škálu programů a forem zaměstnaneckých akcií. Americké ”Křemíkové údolí” je v podstatě poháněno principy spoluvlastnictví, podílnictví a spolupráce.
Kodex specificky volá po ”aktivní spolupráci” všech podnikových subjektů, od zaměstnanců až po dodavatele. Sítě spolupráce hodnotových řetězců jsou explicitně doporučovány, spolu s definicemi rovných a demokratických práv všech držitel akcií, vnitřních i vnějších.
V ČR byly nejlepší podmínky pro skutečnou privatizaci (zesoukromnění) podniků a zaměstnanecké akcie v letech 1990-1992. Namísto toho proběhlo maoistické zveřejnění státního majetku (kupónová ”privatizace”), které případnou budoucí koncentraci a zesoukromění podnikových majetků nesmírně ztíží. Podcenili jsme nutnost a výhody soukromého spoluvlastnictví manažery a zaměstnanci, doplatili na to poklesem produktivity, ztrátou konkurenceschopnosti, promeškáním restrukturalizace a reinženýringu (s výjimkou zahraničně vlastněných podniků), a tudíž ztrátou hospodářského růstu.
Převádět veřejně rozptýlené podniky zpět do rukou zaměstnanců a manažerů bude nyní v ČR velmi nákladné, často nedostupné pro domácí kapitalisty. Přesto je to dle OECD jediná slibná cesta, zanesená v dnešním Kodexu podnikového chování.
I když je dnes pro ČR již velmi pozdě, veřejnost je zcela neinformovaná, manažeři neznalí a politici až virginální v otázkách světových praktik podnikové organizace a řízení, Kodex by mohl pomoci. Je však třeba začít spíše včera než brzy či urychleně, je třeba podnikovou sféru vzdělat jak v moderním řízení, tak i v pravých důvodech a dopadech toho nedávného ”zmeškání kapitalismu v Čechách”.
Hlavně je však třeba o Kodexu informovat a vzdělat politiky, veřejnost a odbory -tedy ty, kterých se naše na neurčito odložené přijetí do EU dotkne nejvíce.
Další informace a texty naleznete na webových stránkách. Českého centra produktivity www.cpc.iol.cz
------------------------------------------------------------------------
Bojíte se "globalismu"?
České republice se začíná projevovat zcela nerealistický, až pohanský strach z tzv. globa-lismu. Tento strach přináší snahu po obraně, izolaci, kvótách a jiných pasivních nástrojích aktivně prosazovaných. Aktivní prosazování pasivity je sebevražedné v globálně se integru-jícím světě.
Globalismu se takto naivně ubránit nelze. Jedinou a nejlepší obranou je útok. Budeme-li pasivní, globalismus nás pohltí, zneužije a zotročí. Svět je plný lidí i podniků schopných, dravých, iniciativních a vynalézavých. Přijdou, bez debat, spolu s NATO a EU, ne-li dříve.
Globalismus má mnoho negativních stránek: pronikání cizích výrobků a služeb, pronikání cizích kultur, ovládnutí místních trhů, ztráta odvěkých jistot.
Globalismus má i pozitivní znaky: levnější a lepší zboží dostupné všude na světě, sdílení informací, pronikání znalostí, zvyšování životní úrovně. Co jen dnes užíváme věcí a služeb, které jsme ani nevynalezli, ani nevyrobili.
Jinými slovy: globalismus také znamená, že se nám otevírají celosvětové trhy tak jako nikdy předtím. Celý svět dychtivě čeká na naše nápady, výrobky a služby - a je ochoten je koupit, budou-li lepší, levnější a originálnější než ty ostatní.
Globalismus se nedá zastavit, jako se nedal zastavit automobil, když začal vytlačovat koňská spřežení. Automobil přežil, výrobci koňských bičů ne.
Česká republika chce do NATO a do EU. Chceme se integrovat do evropské ekonomiky jako se Evropa chce integrovat do ekonomiky globální.
Ztráty výroby, kultury a životní úrovně se můžeme obávat je tehdy, zůstaneme-li pasivní. Chceme-li zůstat pasivní, pak ani do NATO ani do EU nemusíme. Moderní svět však nefandí izolovaným pevnostem a la Severní Korea a Kuba, které se globalismu "úspěšně" brání.
Zrychlování integrace Evropy je důsledkem oslabení a úpadku "národních států" a jejich centrálních vlád. Tyto vlády ztrácejí sílu i respekt, snaží se spojovat a propojovat, hledají novou sílu ve spojení "sobě rovných" - tedy podobně ohrožených byrokratů, hledají sílu v přerozdělení postů a moci.
Je ale pozdě. Síla a moc se již dávno začaly přesunovat na regiony, oblasti a distrikty. Lokální kultura, lokální politika a lokální ekonomika neustále posilují. Zdá se, že úměrně integračním snahám centrálně řízených národních států.
Dnes v Evropě vznikají silné regiony, hospodářsky a politicky autonomní, kulturně sebevědomé. Vezměte jen Veneto či Emilia-Romagna, Lombardia, Marche, Toscana v Itálii, Nordvest-Forum kolem norského Alesundu, Juten (v Dánsku), Baden-Württemberg (Německo) a mnohé jiné.
Vzpomeňme jen na Zlínsko 30. let. To byl skutečný evropský region, ne-li region světový.
Všechna kultura, všechna politika a všechna ekonomika vzniká lokálně. Nejsme tedy svědky úpadku kultury, politiky a hospodářství, ale pouze jejich národně-státních centralizovaných verzí. Kultura moderního Veneta (Benátky) je dnes silnější a sebevědomější než kdykoli v moderní Itálii.
Bez průmyslu a zemědělství?
V České republice se často diskutuje úloha sektoru služeb (či terciální sféry) ve stagnujícím českém hospodářství. Objevují se dokonce i názory, že rychlý přechod na ekonomiku služeb představuje schůdnou cestu (či nadějnou strategii) pro rozvojovou ekonomiku, která mezitím ztrácí své zemědělství i průmysl pod tlaky globální konkurence.
Poukazuje se často na to, že vyspělé společnosti mají vysoký podíl celkové zaměstnanosti "investován" do služeb: USA přes 70%, Německo 61% atd. Proč tedy nepřesunout i českou zaměstnanost co nejrychleji do služeb a tím zemědělství i průmysl více méně "odepsat"? Jaké to elegantní řešení, hodné svých geniálních původců!
Proč se však zatím ani jedna země na světě nevydala dobrovolně a úspěšně touto "geniální" cestou? Což to nikoho nikde na světě nenapadlo, kromě populárních myslitelů v ČR?
Odpověď je snadná, i když zřejmě nepříliš lichotivá pro naše myslitele:
Všechny vyspělé země, jako USA, Německo či Japonsko, si mohou rozsáhlé sektory služeb dovolit proto, a jen proto, že jsou podporovány nejproduktivnějším zemědělstvím a průmyslem na světě, tedy zdaleka ne proto, že by své zemědělství a průmysl odepsaly.
V USA je v zemědělství zaměstnáno pouze 1,5% celkové pracovní síly. Tato skupina je schopna živit nejen veškeré obyvatelstvo USA, ale nejméně ještě jedno USA, kdyby nějaké bylo. Dnes na západních prériích stojí stovky dlouhých vlaků nejkvalitnější pšenice a kukuřice, které dnes finančně zruinovaná Asie nemůže koupit.
Proč je americké zemědělství tak produktivní? Odpověď je jednoduchá: gigantické lány, vysoká automatizace, špičkové znalosti a efektivní distribuční sítě. Potraviny jsou nejlevnější a stále klesající položkou amerických rodinných rozpočtů. Proto si USA může dovolit rozsáhlé služby.
Stejně tak s průmyslem, který zaměstnává méně než 20% celkové pracovní síly. Opět: nedochází k úpadku či zanedbání průmyslu, ale právě k opačnému jevu - k jeho maximálnímu rozvoji z hledisek konkurenceschopnosti, produktivity a kvality. Průmyslové výrobky jsou druhou nejlevnější položkou domácího rozpočtu. Proto si USA může dovolit rozsáhlou a nejdražší položku - služby.
Úspěchy USA a Japonska v průmyslu tak umožňují Čechům, aby si mohli nakoupit věci ze zahraničního dovozu poměrně levně, často levněji než produkci domácí.
V České republice dnes dochází k procesům právě opačným: produktivita v zemědělství i průmyslu klesá, produkty nejsou schopné konkurence. Služby tudíž nejsou založeny na spole-hlivém fundamentu primární a sekundární sféry - tj. zemědělství a průmyslu světové třídy. Nelze přece rozvíjet terciální sféru bez zdravé a konkurenceschopné sféry primární a sekun-dární. Je to jako stavění střechy bez podpůrných zdí, bez základů.
To, že je v Číně hodně rikš, ještě nedělá z Číny společnost služeb. To, že je v ČR hodně služeb (spojených s činností zahraničních podniků), ještě nedělá z ČR společnost služeb. To, že USA vyrábí potraviny za dva, nedělá z USA společnost agrární.
Oliver Goldsmith v básni "Opuštěná vesnice", napsal:
Špatně se daří zemi, oběti chamtivých neduhů
Kde bohatství se hromadí, ale lidé uvadají
Princové a panstvo mohou vzkvétat, anebo mohou zanikat
Pouhý dech je může stvořit, tak jako dech
tvoří i vše ostatní
Kromě jen nebojácných sedláků, země své to pýcha
Kteří, zničeni jednou, se již nikdy nevrátí.
Jinými slovy: važte si svých sedláků, važte si svých výrobců, važte si všech, kteří něco dělají, něco vytvářejí a něco umí. Jejich produktivita je základem vašeho blahobytu. Jejich produktivita umožní třeba i neslýchaný rozvoj služeb, a co víc - jejich produktivita za tyto služby zaplatí. Co jsou platny služby, na které nejsou peníze!
Zemědělství a průmyslu je třeba umožnit, aby nepřetržitě a intenzívně mohly zvyšovat produktivitu a konkurenceschopnost. Jen tak bude možno dovolit si plnou škálu služeb, které dnes moderní svět lidem nabízí. Tvrzení a naděje, že se staneme společností služeb bez zemědělství a průmyslu jsou naivní, nepodložené, neinformované a nikde a nikdy ve světě neuskutečněné.
Česká republika musí začít od píky: od zemědělství, jeho modernizace a zproduktivnění, k průmyslové kvalitě a konkurenceschopnosti, až konečně ke službám a jejich nové roli ve vzrůstající, nikoli klesající životní úrovni růstové ekonomiky. I země chudá musí být schopna rozlišit mezi službou a posluhou, mezi služebníkem a sluhou. Tak jako země bohaté.
Nezaměstnanost je nemocí Evropy
Jeden z mnohých ukazatelů, které jsou dnes v USA zcela pozitivní, je míra nezaměstnanosti. Za celých 32 let pobytu v USA nepamatuji nezaměstnanost na tak nízkých úrovních. V plně růstové a bezinflační ekonomice USA, kde podniky neudržují zaměst-nanecké stavy uměle (jako v ČR), činí nezaměstnanost pouhá 4,3% (Japonsko 4,8%).
Porovnejme Evropu: Itálie 12%, Francie 11,5%, Německo 10,5%.
Tyto ekonomiky negenerují nové pracovní příležitosti, ale lpí na udržování příležitostí starých, tudíž ”obnošených”.
Zatímco USA vytváří pracovní příležitosti v čisté míře 1% ročně (Japonsko 0,7%), Evropa ztrácí -0,3% pracovních míst ročně.
Jen americký okres Santa Clara generoval v roce 1997 přes 62.000 nových pracovních příležitostí, dalších 22.000 vloni. Silicon Valley je přítomností tzv. Nové ekonomiky či Ekonomiky sítí (Network Economy). Jádrem úspěchu je Silicon Valley Network Inc., koalice soukromých podniků, regionální samosprávy a občanských organizací v ”Křemíkovém údolí”. Stejný proces dnes probíhá po celé Americe.
Co je základní příčinou vysoké míry tvorby pracovních míst?
V žádném případě ne umělé či dokonce státem dotované udržování starých a tudíž v globální konkurenci nepotřebných prací. V žádném případě ne oddalování podnikového reinženýringu ve strachu ze ztráty manažerských či administrativních postů. V žádném případě ne zavádění nových informačních technologií, v nichž USA předbíhá celý svět řádově. V žádném případě ne zvyšování příspěvků v nezaměstnanosti, které patří v USA mezi jedny z nejvyšších.
Porovnejme příspěvky v nezaměstnanosti jako procento průměrného platu: Francie 58%, Japonsko 51%, USA 48%, ale Německo již 36% a Britanie dokonce 21%. V tom to tedy není.
V žádném případě nelze nezaměstnanost snížit tzv. revitalizací podniků pomocí státních dotací: nejde zde o nic jiného než o ”konzervaci” existujícího stavu, tedy vlastní to příčiny nezaměstnanosti.
Jedinou zkušeností je, že na podniku extra peníze samy o sobě nikdy nepřinesou změnu, ale pouhé zafixování a potvrzení existujícího stavu. Pouze podnik již v pohybu, tj. v plném procesu reinženýringu, je schopen použít finančního kapitálu k dobru podniku a zaměstnanců. Zkušenost je to prostá, ale cenná pouze pro lidi schopné se učit ze zkušeností druhých, ne jen svých vlastních.
Produktivita! Najmout neproduktivního zaměstnance do neproduktivního systému je velmi drahé. Najmout vysoce produktivního zaměstnance je levné. Všimněte si, že samotná výše platu nehraje velkou roli. Kolik může zaměstnanec vyprodukovat za rok, za měsíc, za hodinu - to rozhoduje o jeho ”láci” či ”drahotě”. Americká pracovní síla je levná (i když jsou její platy mezi nejvyššími na světě), protože produkuje: její produktivita je totiž v průměru nejvyšší na světě. V ČR patří produktivita mezi nejnižší na světě a nikdo se jí nevěnuje - ani na národní, ani na regionální, ba ani na podnikové úrovni. Mezi českými politiky je slovo produktivita považováno za hrubé vyjadřování se zahraničních nevzdělanců a nedouků.
Podívejme se na náklady na zaměstnance produkujícího jeden produkt. Vezmeme-li 1979=100: USA 135, Evropa 160. Americký podnik si tedy najmutím nového zaměstnance ”koupí” podstatně více produktu, najme si jich více, pokud je to výhodné v konkurenci s Evropou.
Konečně: nejde ani tak o výši příspěvků v nezaměstnanosti, ale o délku jejich nárokování. V USA činí příspěvek 50% platu, ale jen po dobu 6 měsíců. V Německu 5 let. Ve Francii 2 roky. V Japonsku 1 rok. V Británii neomezeně. Tím se vytváří kultura nezaměstnanosti, dlouhodobého až trvalého vypojení z pracovního procesu za poměrně slušných životních podmínek a nadmíry volného času k práci načerno, pod rukou či na levačku. Proto mluvím o nezaměstnanosti jako o ”nemoci Evropy”, protože je zakořeněna v samotné poválečné hospodářské kultuře.
Dokud nebyla globální hyperkonkurence, světové finanční krize, olejové šoky, atd., tak to ještě jakž-takž šlo. Nyní již ne. Jestli Evropa nezvýší produktivitu, nepřejde na regionální ekonomiku podnikových sítí, neprovede zásadní reinženýring svých podniků, nezavede informační a znalostní systémy a nezničí zastaralou, paleosocialistickou kulturu nezaměstnanosti, pak bude evropská nezaměstnanost pouze dále narůstat a americká a japonská budou i nadále klesat.
O místě a roli ČR si jistě uděláte svůj obrázek sami.
Co doporučit? Něco, co stejně nikdo z politiků nepochopí: proti nezaměstnanosti lze bojo-vat pouze zvyšováním produktivity a zaváděním informačních technologií na úrovni regionů, ne na úrovni státu. Regionální sítě podniků ke zdravé ekonomice pražskou byrokracii vůbec nepotřebují. Snížíme-li nezaměstnanost v regionech, na Ostravsku, na Zlínsku, atp., snížíme tak i nezaměstnanost v ČR. Na úrovni státu je třeba pomoci radikálně likvidovat mýtus kultury nezaměstnanosti a uměle udržované přezaměstnanosti - nemoc to Evropy a tudíž i ČR. Ne, že by bylo zle, ale bude hůř ...
www.ccsm.cz/texty/zeleny1.htm
POKRACOVANI CLANKU M.Z.
BESEDA K OSOBE M.Z.
PRISPEVKY DO BESEDY
clanky na tema GLOBALISMUS