CO DĚLAT?

Strategie záchrany čs. hospodářství

Čs. hospodářství je v dlouhodobé strukturální krizi. Prudký nárůst nezaměstnanosti, propad výroby, pokles produktivity a pád koruny nejsou dočasné, ale dlouhodobé, snad i trvalé charakteristiky nezdravé ekonomiky v srdci Evropy. Varování z let 1990-92 se splnila do puntíku.
Dnes již nepomohou „Dřevíčské výzvy" a „impulsy" s paleosocialistickými hesly „co by se mělo vymyslet". Nepomohou ani vládní plány na „oživení", protože oživit lze pouze ekonomiku dříve živou, ne mrtvou.
Všemu v ČR - a to již deset let - chybí jakákoli dlouhodobější strategie, účel, vidina či představa: Co jsme? Co bychom mohli být? Čím bychom měli být - v nové, integrované Evropě. Nevíme, neznáme - a jsme na to hrdi. Strategickou hospodářskou vidinu České republiky nikdo nepředložil, ani po deseti letech tápání. V zemi, která chce vstoupit do EU 21. století, neexistuje strategické myšlení, autonomie a sebeuvědomění.
Chytáme se jen šosů: šosů NATO, šosů „volného trhu", šosů demokracie, šosů cizích tech-nologií, šosů starých a unavených myšlenek postsocialismu.
Svádět nezaměstnanost na technologizaci je v podmínkách ČR směšné: jsme technologicky jednou z nejzanedbanějších zemí. Porovnejte: ČR 81 počítačů na 1000 obyvatel, Portugal-sko 103, Itálie 158, Dánsko 349 a USA 500. O míře propojení na Internet ani nemluvě.
Porovnejte: v USA roste prudce produktivita a počet pracovních příležitostí, klesá nezaměstnanost, posiluje dolar, roste burza a intenzívně se zvyšuje technologizace a vzdělanost společnosti. Tedy pravý opak trendů akcelerujících v ČR. Nevíme jak na to. Musíme si to přiznat.
Co dělat? Záchrana čs. hospodářství vyžaduje urychlenou parlamentní akci vedoucí ke změně politického klimatu, zásadní reorientaci v přístupu k transformaci a náhradu součas-ného tápání pevnou strategickou vizí českého a středoevropského podnikového prostoru v 21. století.
Správné strategické kroky mohou být odvozeny pouze z plného pochopení závažných chyb uplynulého desetiletí. Minimálně je třeba pochopit a prakticky realizovat následující:
1. Výchozí makroekonomická fáze (1990-1994) hospodářské transformace nevedla k ničemu žádoucímu v podnikové mikrosféře zemědělské, průmyslové i obchodní. Politicko-hospodářské přerozdělování hodnot a naprosté ignorování tvorby hodnot nových je neodpustitelné. Nedošlo k žádoucí restrukturalizaci domácích podniků, ať již státních, kupónově akciových či soukromých.
2. Je nutné přejít urychleně k mnohem závažnější fázi mikroekonomické, doufejme, že do roku 2000, která by se soustředila na tvorbu nových hodnot, omezila centrálně-direktivní byrokracii, podpořila regionalismus a povzbudila zanedbané sféry podnikové i podnikatelské. Volání po „urychleném dokončení transformace" je sebevražedné, protože transformace sama byla a zůstává strategicky nesprávně koncipována.
3. Podniková restrukturalizace v podmínkách ČR musí odrazit a integrovat nástup hori-zontální organizace v podnikové sféře vyspělých zemí: namísto tradičních příkazových hierarchií řízení vznikají na Západě autonomní sebeřídící týmy, organizované dle principů vnitropodnikového trhu. České podniky zde mají jedinečnou příležitost, aby své nadcháze-jící restrukturalizační procesy a projekty harmonizovaly přímo s nejnovějšími světovými trendy. Jde o systémy řízení, které bývaly české práci přirozené a tvořily páteř kdysi úspěšné a ve světě obdivované soustavy řízení Baťa.
4. Podniková restrukturalizace tržního typu nevznikne samovolně. Vláda i podniky, ve strategickém partnerství, musí restrukturalizační proces „nabudit" pomocí provázané škály stimulačních, daňových, vzdělávacích a informačních mechanismů. Je třeba přerušit pasi-vitu a apatii „společenského smíru" a obnovit aktivní atmosféru všenárodního úsilí za kon-kurenceschopnou budoucnost ČR ve středoevropském i globálním podnikovém prostoru.
5. Vyjádření nedůvěry dosud převládající pasivitě a myšlenkové vyčerpanosti makroe-konomických byrokratů a současné vyjádření podpory sebevědomé akci mikroekonomicky zaměřených podnikových odborníků, představuje nutný krok k hospodářsko-společenské obnově.
6. Je třeba zajistit potřebnou reorientaci v přístupu k hospodářské transformaci: namísto makroekonomických přerozdělovacích dekretů shora je nutná stimulace potřebných tvůrčích procesů zdola - tak jak tomu v tržním hospodářství má být. Namísto prázdného sloganu „vytváření podmínek" byrokraty, kteří podnikovou sféru neznají, podniková sféra sama, svou cílenou a nezávislou restrukturalizací, musí definovat potřebné podmínky a opatření.
7. Změna fáze transformace ze"shora" na „zdola" má své logické a politické důsledky: opouští tradiční prosazování a priori formulovaných politicko-ideologických schémat shora (a následné konstatování jejich nedokonalosti, neúplnosti a povrchnosti), a přechází k zásadnímu odvozování nutných politických opatření zdola, tj., od žádoucích a prokázaně životaschopných pohybů nabuzených v mikroekonomické sféře. Tato politika implikací, tedy politika odvozením, spíše než diktátem či přesvědčováním, snižuje politickou řevnivost, umožňuje vznik tvůrčí politické vyváženosti všech historických politických stran, omezuje chaos krátkodobě parazitujících pseudostran a ideologických hnutí, a sou-střeďuje parlamentní činnosti na věci podstatné a trvalé.
8. Princip minimálního konsensu a pochopení politiky implikací by se v rukou schopných, morálně rovných a národu zodpovědných lidí mohl stát tou potřebnou „zbraní", která by umožnila spořádanou výměnu postrevolučních vlád odborně orientovanou vládou osobností netoužících po osobním zisku a moci, ale soustředěných na zajišťování hospodářské prosperity a konkurenceschopnosti své země ve středoevropském podnikovém prostoru.
9. Parlament a vláda musí demonstrovat zásadní podporu podnikové a podnikatelské sféře zahájením pravidelných společných debat, konferencí a seminářů na téma partnerství a vzájemné podpory za účelem restrukturalizace ve směru vytvoření konkurenceschopné ČR, definování potenciálních možností a konkurenčních výhod, vymezení rolí vlády, investičních fondů a vnitropodnikových restrukturalizačních týmů.
10. Současně musí probíhat informační a vzdělávací kampaň zaměřená na veřejnost: co se stalo, proč nedošlo a nemohlo dojít k ekonomickému oživení, rozdíly mezi makro- a mikroekonomickým pojetím a zaměřením transformace, nutnost změny fáze transformace, osvětlení procesů a nevyhnutelnosti korupce, střetu zájmů, špinavých peněz, kriminality a manipulace veřejného mínění v „šokové terapii" makroekonomicky, byrokraticky a cen-tralisticky pojaté fáze transformace.
11. Prosadit plnou podporu podnikovým sdružením, neziskovým nadacím a konzultačním činnostem zaměřeným na zvyšování produktivity, kvality a konkurenceschopnosti podnikové sféry pomocí účelové a razantní restrukturalizace organizační, personální i vlastnické. Účelem nesmí být vzájemné rozdávání si medailí, ale získávání skutečného ocenění a respektu na světových trzích spolehlivým prodejem výrobků a služeb.
12. Nároky a požadavky restrukturalizace na nutné formy privatizace. Horizontální struk-tury vnitropodnikového trhu vyžadují plné zapojení zaměstnanců a manažerů nejen do operačních a řídících, ale i do vlastnicko-zodpovědnostních rozměrů podnikového úsilí. Moderní horizontální organizace nemohou být plně funkční za podmínek tradičního příka-zového rozhodování managementu a arbitrárního chování externě-kupónových „akcio-nářů". Restrukturalizační projekty mohou úspěšně provádět pouze plně zvlastněné, kapita-lizované skupiny podnikových „insiderů", ne rozptýlení, pauperizovaní a pasivní DIKové, nekompetentní fondy, byrokratický stát či jiná, dekrety ustavená seskupení podnikových „outsiderů".
13. Kupónová „privatizace" nebyla privatizací, protože nevedla ke vzniku soukromých vlastnických skupin podnikových „insiderů", bez nichž je žádoucí restrukturalizace vyloučená. Šlo o nařízené přerozdělování existujících státních majetků mezi voliče - tedy o krok čistě populistický a bez hlubšího ekonomického významu. Rozptýlení vlastnictví jeho masovým zveřejněním významně oddálilo potřebné soustředění úsilí na vytváření nového bo-hatství a zaměstnalo většinu populace naivním handrkováním se o „bohatství" již existu-jící. Po kupónovém zveřejnění vlastnictví je nutná jeho koncentrace, tj., skutečná privati-zace výrobních prostředků, ne jen papírů.
14. Je třeba zajistit, aby DIKové mohli své akcie výhodně prodat vnitropodnikovým týmům a tak stimulovat potřebnou rekoncentraci nezodpovědně rozptýleného podnikového kapitálu. Je třeba organizovat státem úvěrovaný nákup podniků národními kapitalisty, tj., týmy podnikových „insiderů". Vláda zaručí, daňově i úrokově, aby splácení podnikových úvěrů bylo realizovatelné cestou dlouhodobě zvýšené výkonnosti, a ne skrze krátkodobé zadlužení a likvidaci podnikových aktiv. Jen tak lze čestně splnit nezodpovědné sliby a následná očekávání DIKů bez obětování tolik potřebného oživení hospodářské činnosti podniků.
15. Účast zahraničního kapitálu je nezbytná, ale nesmí být ve formě přímého výprodeje těch nejlepších a potenciálně konkurenceschopných podniků. Systém společností převodu vlastnictví, kdy zahraniční kapitál urychleně realizuje své zisky, ale ve stejné míře převádí vlastnictví zpět do rukou tvořící se skupiny národních kapitalistů-insiderů, je efektivnější. Do 10 až15 let by tak byly podniky převedeny zpět do českých rukou, podnikový prostor ČR by nebyl trvale narušen. Zahraniční kapitál by byl uspokojen, protože své zisky reali-zoval rychle a kapitál se uvolnil k dalším investicím. Národní kapitál by měl také důvod ke spokojenosti, protože dostal možnost se postupně akumulovat, zkoncentrovat a učit - s pomocí cizího kapitálu i rizika.
16. Realizace projektů podnikových restrukturalizací spočívá v sedmi krocích přechodu na horizontální organizaci:
1) Orientace na procesy místo na tradiční funkce a oddělení;
2) Eliminace činností, které nepřidávají hodnotu;
3) Ustavení sebeřídících týmů;
4) Integrace zákazníka do procesu: zákazník, ne akcionář, je hnacím motorem procesu;
5) Týmový systém odměn na základě přidané hodnoty;
6) „Otevření" organizací: zaměstnanci do přímého kontaktu se zákazníky a dodavateli;
7) Plná informatizace podniku: volný trh je závislý na volně dostupných informacích, jak v celém hospodářství, tak i uvnitř podniku.
17. Tvorba přidané hodnoty je základní mírou výkonu vně i uvnitř podniku. Znalosti a vědění jsou výchozí a primární formou kapitálu, jako kdysi u Bati či dnes v USA. Tím se zamezí dalšímu skluzu k nekvalifikovaným montážím, vývozu nezpracovaných surovin, degradaci pracovních sil a poskytování levných služeb. ČR se musí opět stát zemí vysoké přidané hodnoty, ne levné pracovní síly. Rozdíly a důsledky fází makro- a mikropojetí transformace by již měly být srozumitelné všem. Standard Tomáše Bati: „To nejlepší na světě nám úplně stačí," je vhodnou, dlouhodobou vizí i v dnešní podnikové a podnikatel-ské sféře.
Česká republika musí mít tři navzájem se doplňující ekonomiky:
1. Sítě spolupráce malých a středních podniků,
2. Sítě spolupráce velkých podniků s malými a středními podniky, a
3. Sítě spolupráce velkých podniků.

Pouze takové paralelně fungující sítě zaručí snížení nezaměstnanosti, zvýšení produktivity a konkurenceschopnosti, posílení regionální ekonomiky, zavedení vysokých informačních technologií a síťových principů do řízení a organizace všech podniků, a tudíž zvýšení hos-podářského sebevědomí národa.
Bez sítí podnikové spolupráce, hlavního to zdroje úspěchu dnešního znalostního hospodář-ství USA, nebude ČR schopna na světových trzích konkurovat a o přízeň světových part-nerů se ucházet.

Kodex podnikového chování

Evropská OECD (ČR členem) doporučila Evropě i světu tzv. Kodex podnikového chování (Corporation Conduct Code), který se stane významným kritériem obzvláště pro země usilující o přijetí do EU, tedy hlavně pro ČR.
I když je Kodex běžný na Západě, většina jeho bodů bude v ČR znít jako popěvky ze špa-nělské vesnice.
Mnozí si jistě pamatují na vehementní odpor české vlády, odborů, podniků i "ekonomů" proti zaměstnaneckým akciím, systémům ESOP, systému Baťa, atp. Pamatuji výsměch a urážky "Ezopových bajek", "prosazování" socialismu a bolševismu, jakož i původ "z Měsíce", kterými mě tehdejší "ekonomové" i politici s gustem častovali. Nedošlo tedy v ČR na zaměstnanecké akcie, nemáme je a mít nebudeme: ani současná vláda se totiž nedostala dál než k verbálním zmínkám.
Zaměstnanecké vlastnictví akcií je nyní klíčovým požadavkem Kodexu podnikového chování, doporučovaného pokulhávajícím podnikům na celém světě. Podnikům je dnes doporučováno, aby nabízeli akcie svým zaměstnancům spolu s podíly na zisku a tzv. akciovými "opcemi" pro manažery i zaměstnance. V podstatě formy Baťova systému, praktikovaného v ČSR ve 20. a 30. letech. Kde jsme dnes již v ČR mohli být, kdybychom v letech 1990-92 předběhli o těch osm let i samotné OECD?
Kdybychom nepodlehli propagandě sebevražedné a rozkrádačské kupónové privatizace, která je pravým protipólem evropského Kodexu: namísto soustředění vlastnictví v rukou insiderů jej nezvratně rozptýlila mezi nezúčastněné a nemotivované outsidery, všeznámé to DIKy.
Předseda OECD, Donald J. Johnston, nazval Kodex základním kamenem pro získání zahraničního kapitálu do rozvojových zemí. V ČR též chceme zahraniční kapitál přilákat, i když hlavně slovy a hesly, ne privatizací (skutečnou), restrukturalizací a reinženýringem podniků. Alespoň OECD dnes ví co zahraniční kapitál hledá a oceňuje. Nevěděli to v OECD v roce 1990, kdy "šokovou terapii" v ČR podpořili a politici jim zbožně naslouchali. Budou jim naslouchat také nyní, po deseti letech? Jistěže ne. Máme to v ČR vše naopak: tehdy jsme poslouchat neměli, dnes bychom slyšet měli.
V roce 2000 přinese MMF nový Kodex podnikového chování do Prahy. Kodex bude oficiálně schválen 26. 5. 1999 v Paříži. Evropské státy jej budou ratifikovat (s výjimkou ČR) již v průběhu roku. Pro Západ nepředstavuje Kodex nic nového. Kriminalita jakýchkoli podnikových úplatků vyplývá přímo z amerického zákonodárství. Světová banka (World Bank) a Mezinárodní měnový fond (MMF) budou Kodex užívat jako jednu z podmínek k poskytování půjček. Zcela jistě se stane také jednou z podmínek pro přijetí do EU.
Západní podniky, obzvláště americké, zcela běžně nabízejí podíly na zisku, akciové "opce" pro manažery i zaměstnance a celou škálu programů a forem zaměstnaneckých akcií. Ame-rické "Křemíkové údolí" je v podstatě poháněno principy spoluvlastnictví, podílnictví a spolupráce.
Kodex specificky volá po "aktivní spolupráci" všech podnikových subjektů, od zaměstnanců až po dodavatele. Sítě spolupráce hodnotových řetězců jsou explicitně doporučovány, spolu s definicemi rovných a demokratických práv všech držitel akcií, vnitřních i vnějších.
V ČR byly nejlepší podmínky pro skutečnou privatizaci (zesoukromění) podniků a zaměstnanecké akcie v letech 1990-1992. Namísto toho proběhlo maoistické zveřejnění státního majetku (kupónová "privatizace"), které případnou budoucí koncentraci a zesoukromění podnikových majetků nesmírně ztíží. Podcenili jsme nutnost a výhody soukromého spoluvlastnictví manažery a zaměstnanci, doplatili na to poklesem produktivity, ztrátou konkurenceschopnosti, promeškáním restrukturalizace a reinženýringu (s výjimkou zahraničně vlastněných podniků), a tudíž ztrátou hospodářského růstu.
Převádět veřejně rozptýlené podniky zpět do rukou zaměstnanců a manažerů bude nyní v ČR velmi nákladné, často nedostupné pro domácí kapitalisty. Přesto je to dle OECD jediná slibná cesta, zanesená v dnešním Kodexu podnikového chování.
I když je dnes pro ČR již velmi pozdě, veřejnost je zcela neinformovaná, manažeři neznalí a politici až virginální v otázkách světových praktik podnikové organizace a řízení, Kodex by mohl pomoci. Je však třeba začít spíše včera než brzy či urychleně, je třeba podnikovou sféru vzdělat jak v moderním řízení, tak i v pravých důvodech a dopadech toho nedávného "zmeškání kapitalismu v Čechách".
Hlavně je však třeba o Kodexu informovat a vzdělat politiky, veřejnost a odbory -tedy ty, kterých se naše na neurčito odložené přijetí do EU dotkne nejvíce.
Budoucnost patří malým podnikům. - I v ČR?

I když globální éra přináší další podnikové megafúze a stimuluje vznik gigantických, globálních superkorporací, jde o jev, který se zdá být projevem slabosti a obav velkých podniků, ne jejich síly. Zdrojem podnikového "strachu" jsou malé podniky, kterým patří budoucnost v globální ekonomice.
Hyperaktivní integrace státních a politických byrokracií (obzvláště v Evropě) je doprovázena opačným procesem růstu vlivu, moci a autonomie hospodářsko-politických regionů Evropy. Jsme tedy svědky počátku odumírání instituce národního státu a příklonu k regionálnímu paradigmatu hospodářského uspořádání podobného předindustriální Evropě.
V dnešní Evropské unii - do které chce ČR vstoupit - malé podniky (pod 20 zaměstnanců) tvoří plných 94% (1990) z celkového počtu firem a zaměstnávají již přes 33% všech za-městnanců.
Před 25 lety zaměstnávalo 500 největších podniků v USA (tzv. Fortune 500) až jednoho z pěti amerických zaměstnanců. Dnes je to již méně než jeden z deseti. Největším soukromým zaměstnavatelem v USA dnes nejsou GE, GM či IBM, ale Manpower Incorporated, agentura dočasných pracovních sil, která v roce 1997 zaměstnávala 2 miliony lidí!
Zvažme pozorně nadmíru úspěšnou strategii textilního průmyslu italského regionu Prato. V roce 1970 Massimo Menichetti zdědil velkou upadající textilku, která v regionu Prato do-minovala po celé generace.
Co udělal Massimo? Na rozdíl od četných rad a porad (aby dokoupil další podniky), rozbil svou textilku do 8 nezávislých firem, prodal 50% akcií jejich klíčovým zaměstnancům za následující podmínky: přes 50% obratu musí přinést noví, nikoli staří zákazníci. Během pouhých tří let nastal radikální obrat v úrovních prodeje, produktivity a využití strojů.
V roce 1990 existovalo v Pratu již přes 15.000 (ano, patnáct tisíc) malých textilních firem, které zaměstnávaly v průměru méně než 5 zaměstnanců. Tyto malé podniky spolupracují v síti, která využívá nejmodernější technologie, elektronické komunikace (přes intranety i Internet), automatizované sklady, komputerizované designy, atp. Podniky sdílejí společné nákupní a distribuční sítě, výzkum i vývoj světové třídy a prodejní infrastrukturu pro nejnáročnější zákazníky z celého světa.
Zatímco textilní výroba v integrované Evropě upadá a na globální konkurenci nestačí, v Pratu se textilní výroba v téže době ztrojnásobila. Kvalita a inovace jsou dnes v Pratu na světové úrovni. Malý region se hospodářsky pohybuje opačným směrem než národní ekonomiky.
Malé podniky v Pratu předčí průmyslové giganty téměř ve všem, co dnes v moderní konkurenci platí: rychlost, pružnost, masová kustomizace, vysoká technologie a skutečná práce na úrovni po-věstných řemeslníků a fachmanů (v ČR již tradice zcela vyhynulá). Velká textilka sice může vy-chrlit čtvereční kilometry "textilu" pro miliony vojáků, milicionářů a rudých gardistů, ale Prato vy-robí - a levněji - individuálně žádaný a potřebný textil pro každého zákazníka, dokonce i jednotli-vého.
Klíčem úspěch v Pratu jsou agenti-spojky (tzv. impannatori), kteří slouží jako spojnice a tmel pro tisíce malých podniků. Tito agenti propojují a koordinují celý výrobní proces, od zakázky a designu až po prodej. Vytvořili si také elektronický trh (regionální internet), jakousi burzu informací a znalostí. Zde jsou výrobní kapacity jednotlivých firem prodávány a kupovány, tak jako třeba pšenice, tj. jako komodity. Tato technologie poskytuje impannatorům přesné údaje o regionálním využití disponibilních kapacit a jejich následné přizpůsobení specifickým požadavkům zákazníků - často během minut.
Regionální hospodářství tedy lze založit na síťovém modelu, obzvláště v menší a převážně homogenní oblasti. Celé hospodářství ČR se zhruba vyrovná jednomu většímu americ-kému městu či průměrnému asijskému okresu. Rozvojová strategie ČR se však neubírá směrem ke spolupráci sítí malých podniků, vysokých technologií a elektronických trhů, ale spíše směrem archaické podpory všeho velkého, nepružného, drahého a byrokratického. Tudy však cesta k úspěšné účasti na globální konkurenci v žádném případě nevede.
Nejúspěšnější americký řetězec obchodních domů je dnes Wal-Mart, známý tak úzkou spoluprací se sítí svých dodavatelů, že jejich obchodní domy mohou fungovat bez zásob a skladišť. Veškerá data o individuálních prodejích, obratu, poptávce, využití prostoru atp., jsou volně k dispozici všem klíčovým dodavatelům. Wal-Mart používá technologie "skla-diště dat" (Data warehousing), kde si dodavatel může potřebné údaje ověřovat 24 hodin denně. S dobře propojenou sítí spolupráce se soutěžit nedá a konkurence to již dnes dobře ví. Efektivní systémy typu Wal-Mart by měly proniknout i do západní Evropy.
Internet sám je mocná, efektivní a všeobjímající síť právě proto, že je řízena trhem. Internet nikdo nekoordinuje a neorganizuje z nějakého centra. Internet je sebeorganizující síť nezávislých, autonomních uživatelů, kteří se spojují do koalicí podle potřeby a rozpouštějí své koalice podle potřeby.
V ČR si dnes již musíme pomoci sami: podnikatelé, malé podniky, progresivní velké firmy, místní administrace, hospodářské komory, školy a univerzity - všichni hráči té nové ekonomické hry "bez centra" - musí spolupracovat. Ne za účelem obrany, ale za účelem útoku, který je nejlepší obranou.


Kontaktní adresa:
Nadace České centrum produktivity,
Frýdlantská 5, 182 00 Praha 8
Zdena Šťastná, statutární zástupce
telefon/fax: 02/8688 75 5, e-mail: cpc@iol.cz