Komedie plná omylů
aneb levice a pravice v ČSFR
Dělení na pravici, levici a střed se v ČSFR stalo módou, vytržením, zaklínadlem – jako dělení na malou či velkou (privatizaci, zajisté) nebo dělení na erotiku a pornografii. Každý někam či do něčeho patří. V Československu stěží najdete politika či osobnost "bez zastřešení".
Smutné, ale i smutně komické je, že jde o komedii plnou omylů, protože dělení na pravici či levici se odvozuje skrze sebeproklamací a sebevyhlášení, nikoliv od činů, programů a zásadních filozofií. Postačí, zdá se, aby někdo vykřikoval, že je pravičák či konzervativec, a naše kritické sdělovací prostředky to přijmou bez dalšího přemýšlení. Křik je vším, myšlenka a čin ničím.
Na duhé straně stačí, aby se někdo vyjádřil humanisticky (např. ve prospěch nezaměstnaných, důchodců či sociálního zabezpečení), a už je levičák, nalevo či levák. Jako by pravice (rozuměj mimo územi ČSFR) neměla vysoce rozvinuté sociální a humanistické cítění!
V ČSFR lze zaslechnout leccos dokonce i o konzervatismu, což už je zřejmý intelektuální potrat, protože právě dnes toho moc ke "konzervování" není, ani v konzervárnách. Ozývají se to lidé, kteří nemají vlastní názor a jsou schopni je pouze přejímat ze zahraničí (kde ovšem už dnes jsou věci, které za "konzervaci" stojí).
O středu se vyjadřovat nebudu, střed je "marais", filosofie lidí prostředních, prostředníků a zprostředkovatelů. Střed totiž přijímá existenci a racionalitu Pravice a Levice, a tím se stává zbytečným manévrovacím parketem politických tanečníků.
Důvod, proč o levici a pravici v ČSFR píši, je ten, že sám jsem byl již nazván snad vším – a to lidmi údajně vzdělanými a informovanými – od bolševika, zbožňovatele socialismu, marxisty a neuspěvšího v zahraničí, až po technokrata, experta, ultrapravičáka a fašistu. Vše vlastně z úst jediného ministra a jeho nohsledů. Protože na rozdíl od ministrů své názory ze dne na den neměním, jde tedy o rozmanitou interpretaci jedné a téže věci, jednoho principiálního postoje. Takto demonstrovaná míra kvalifikace pravičáků v ČSFR při posuzování druhých vyvolává totiž silné pochybnosti o jejich schopnosti posoudit sami sebe.
Přes veškerý ten zmatek v Československu, přes veškerý ten křik, je podstata pravice a levice (mimo území ČSFR) v podstatě jednoduchá. Spočívá ve vymezení role státu: pravice, již tradičně, zdůrazňuje autonomii, soběstačnost a nezávislost ekonomicko-společenských aktérů, levice naopak spoléhá na stát jako nástroj řešení určitých problémů – vychází z toho, že aktéři jsou závislí, do určité míry bezmocní a zajisté "potřební".
Pokusme se nyní, bez suchopárných definic, vymezit základní filosofické principy, tendence a dopady pravice a levice:
| LEVICE spoléhání na stát centralizace státní zásahy do podniků a obcí přerozdělování majetku strany, stranické linie vysoké daně podniky s účastí státu ideologie experimentace s lidmi zaměstnanci námezdní silou obranné odbory kosmopolitismus důraz na práci dělba práce a specializace hospodářský federalismus nepotismus, partajníčkování restriktivní politika omezování poptávky ekonomické intervence podpory v nezaměstnanosti státní sociální systém podpora monopolů krátkodobé rozhodování zveřejňování podníků veřejně dostupné akcie důraz na mzdy podřízeni se stranické linii byrokracie koncepce lídra či fuhrera |
PRAVICE spoléhání na jedince či rodinu decentralizace autonomie podniků a obcí tvorba majetku přímá demokracie občanů minimální daně stát nepodniká dialog konzervatismus zamestnanci kapitalisty (spoluvlastníky)* podnikové odbory národní zájmy důraz na vzdělání integrace a komplexnost hospodářská autonomie vláda odborníků expanzivní politika rozšiřování nabídky seberegulační procesy omezení nezaměstnanosti individuální volba podpora konkurence dlouhodobá strategie privatizace (zesoukromění) důraz na kapitál (spoiluvlastnictví) povznesení se nad stranickou linii samospráva koncepce veřejného služebníka |
*) Senátor Russel Long, předseda Finanční rady U.S. Senátu, prosadil v roce 1984 v americkém Kongresu tzv. Employee Stock Ownership Act, zákon, který zvýhodňuje financování typu ESOP 50% snížením daně z příjmu pro banky, které financují projekty ESOP. Éru prezidenta Reagana nelze nazvat levicovou či marxistickou - ovšem tak jsou ESOPy nesmyslně charakterizovány novináři a ministry v ČSFR.
Z výše uvedeného vyplývá, že sebeproklamované pravicové strany v ČSFR (jako např. ODS) jsou de facto strany levicové, nebo ještě hůř, strany extrémně levicové, i.e. fašistické. I když se často fašismus vydává za pravici, svým důrazem na roli státu a svým popřením individuální a podnikové autonomie jde nutně o směr levicový (viz výraz "nacionální socialismus"). (Jinými slovy krajní pravice a krajní levice mají mnoho společného. D.N.) Kde socialismus kontroluje hospodářství zestátněním a kolektivizací, fašismus kontroluje státními holdingy (státní akciovou účastí) a přímým státním diktátem formálně soukromého hospodářství. V obou případech však jde o řešení v podstatě levicové, tj. etatistické.
Sám sebe tedy považuji za ekonomicky i politicky za pravicového, protože se hlásím k pravému sloupci uvedené tabulky.
Odmítám levicové manýry tzv. pravice v ČSFR:
- demagogii (Jedinou Možnou Cestu),
- překrucování (statistiky "lžou" nebo "takhle jsme to nemysleli")
- diletantismus (tzv. scénář ekonomické reformy)
- pseudojazyk (neumístění uchazeči o práci místo nezaměstnaní), atd.
Je-li tedy sebeproklamovaná pravice levicí, co je potom v ČSFR levice?
Většina levicových stran se vyznačuje důrazem na sociální tržní hospodářství, sociální jistoty a humanisticko-ekologické dopady. Pokud vidí svářešení ve státu, pak jsou skutečně levicové; pokud je shledávají v samosprávě a v soběstačnosti, pak přejaly výrazně pravicové prvky a své programy by měly vyjasnit.
Skutečnými pravicovými stranami v ČSFR jsou pouze Republikáni, Národní demokraté apod. Organizace typu ODS jsou levicí fašistického typu, komunisty tradičně nazývanými "pravicí".
Dělení na pravici a levici je dnes zastaralé, povrchní a neefektivní, jak ostatně komedie plná omylů v ČSFR jasně ukazuje. Toto dělení vzniklo jako odraz separace vlastníků (zaměstnavatelů) od nevlastníků (zaměstnanců). Najatá pracovní síla hájila své zájmy pomocí odborů a pomocí levicových stran vytvářením tlaku na stát. Pravice hájila zájmy kapitálu.
V moderní době (zahájené už Baťou) dochází k výraznému stírání rozdílů mezi vlastníkem a nevlastníkem, zaměstnancem a zaměstnavatelem, dělníkem a manažerem. Informační technologie, znalostní společnost, sebeřízení (self-management) a sebeorganizace umožňují naplnění baťova snu: "Každý dělník kapitalistou". Dělení na levici a pravici se stává bezpředmětným (tedy mimo území ČSFR), protože mizí zaměstnavatelsko-zaměstnanecký konflikt.
Moderní svět a moderní myšlení mohou jednou proniknout i do Československa – nebude-li se však vracet až příliš daleko do hospodářsko-politické prehistorie světa již dávno zašlého…
(Milan Zelený, Ještě je čas/Obávám se o osud této země, nakladatelství Alternativy, 1. vyd. Praha 1991, 2. vyd. 1992)
Re: Vaclav Klaus profesorissimus inzenyressimus?
(Z internetove besedy, unor 2001)
Narody se deli na dva druhy: 1. Ty, kde se profesori stavaji
ministerskymi predsedy, 2. Ty, kde se ministersti predsedove stavaji
profesory. CR patri k tomu druhemu typu.
Prvni typ narodu nemuze prohloupit, druhy typ narodu ji davno
prohloupil, dlouho pred ponizujicim jmenovanim. V civilizovane spolecnosti
se clovek nesmi a nemuze stat profesorem z titulu drzby politicke moci. To
predstavuje ponizeni kultury, akademicke svobody a predpokladu vzdelanosti.
Z titulu politicke moci muze clovek dostavat pouze tituly cestne, tedy
bezcenne z hlediska akademicke ci odborne kvalifikace. Dustojny politik
nikdy svych cestnych titulu neuziva.
Ovsem jmenovani sediciho ministerskeho predsedy profesorem je pouze
mensi z faux pas zpolitizovane akademicke komunity v CR. Vetsi prohresek
je, ze se nikdo o habilitacni praci V. Klause nezajimal, ze je pred
verejnosti i pred akademickymi kolegy utajena a ze je to vsem - krome Ing.
Andreje - uplne jedno. Jeste vetsi tragedii je, ze novinari a tisk
neprokazali svoji nezavislost a po profesorske praci se nepidili. Je jiste
udalosti verejneho zajmu, je-li sedici ministersky predseda jmenovan
profesorem v zemi, ktera se uchazi o clenstvi v Evropskem spolecenstvi
narodu.
"Profesor" Vaclav Klaus tedy neni profesorem z hlediska svetove
akademicke komunity. Je politik, byl jmenovan jako politik, neni spojen s
zadnou univerzitou, neuci zadne kurzy a od r. 1989 nepublikoval zadnou
teoretickou, vyzkumnou ci empirickou praci v oboru ekonomie. Jeho
publicistika byla soustredena pouze na politicky "prodej" pochybnych
transformacnich kroku, jako kuponova privatizace, restriktivni politika
(utahovani opasku), citankovy monetarizmus, sokova terapie, liberalizace
cen pri upevneni monopolu, a agresivni ignorovani podnikove sfery ve
prospech vladniho makroekonomismu. Vydavat jiz drive publikovane pamflety z
let 1987-89 za habilitacni praci je vice nez kuriozni. Za to se
profesoriaty neudeluji ani v Ghane.
Kandidatska (CSc) prace je k nenalezeni, habilitacni prace je
snuskou predlistopadovych clanku z pochybnych socialistickych
"janabrachystickych" platku. Habilitace neobsahuje ani jediny clanek v
zahranicnich ekonomickych casopisech: poruseni to zakladniho kriteria
profesury na kterekoliv ceske univerzite. Profesura V. Klause neni
vysmechem akademicke obci CR, ale vernym zrcadlem jejiho zpolitizovani,
vlezlizmu a ustrasenectvi. Stejne vsak cesti politici dostavaji i
docentury, pri naprostem ignorovani akademickych kriterii.
Vinnen vsak neni Klaus, ale jeho prostredi, jeho volici a jeho
ustrasenci. Klaus je pouze schopny oportunista, ktery jejich podlezavosti
briskne vyuziva. Nyni se tento "profesor" chysta prevzit titul prezidenta
po Havlovi. Jiste se mu to podari, protoze hluboka nepopularita a pohrdani
jeho osobnosti v radach obcanu CR jsou bezpredmetne v zemi, kde si narod
nevoli sveho prezidenta. Lide nemaji do volby sveho prezidenta co mluvit -
dalsi svetova kuriozita. Prezident je v CR volen malou hrstkou
tajnosnubnych politiku, kteri se domluvi v kuloarech, uzavrou "opozicni
smlouvy" o neutoceni a nereprezentuji nikoho. Presneji: ti, ktere by meli
reprezentovat, je k zodpovednosti nepohaneji, protoze nevi jak a nakonec
maji svych starosti dost. Jde tedy o proste "prevzeti" titulu prezidenta,
ne o jeho volbu, a jiz vubec ne o volbu obcany CR. Takze nakonec do
civilizace prece jen vstoupime: i v CR se profesor stane prezidentem.
Prof. Milan Zeleny
Fordham University, New York City
ZDROJ: WWW.SPOLUPRACE.CZ
BESEDA K OSOBE M.Z.
ZACATEK CLANKU M.Z.
CLANKY JINYCH NA TEMA LEVICE-PRAVICE
ZASLAT PRISPEVEK