Před rozvojem komponentů na bázi kovů, plastů a keramiky bylo dřevo, jakožto snadno dostupný materiál, hojně
používáno v elektrických rozvodech. Z impregnovaného dřeva byly vyrobeny skříně rozvaděčů, sloupy nadzemního
vedení, pojistky i jiné součástky. Asi nejdůležitější elektrickou vlastností dřeva je jeho odpor. Elektrický odpor dřeva
je nejmenší ve směru jeho vláken (např. 4,2.1010 W.cm - bříza, y, w= 8,2%). Napříč vláken je asi dvacetkrát větší (např.
8,6.1011 W.cm - bříza, z, w= 8%). Odpor se zvyšuje s objemem pórů ve dřevě a s přibývající vlhkostí klesá. Elektrický
odpor též klesá se zvyšující se teplotou a s napouštěním dřeva solemi kovů. Impregnací se elektroizolační vlastnosti dřeva
podstatně mění. Dřevo (suché) má dobré dielektrické vlastnosti, ale poměrně malou elektrickou pevnost. Tyto
elektrické vlastnosti lze vhodně využít při jeho sušení.

Akustické vlastnosti dřeva mají veliký význam pro výrobu hudebních nástrojů, akustické úpravy místností nebo
při výrobě zvukotěsných barier. I přes obrovské možnosti a výsledky moderní techniky se nepodařilo některé akustické
vlastnosti dřeva plnohodnotně nahradit.

Dřevo má dobré mechanické vlastnosti. Pevnost a pružnost dřeva je ovlivněna směrem vláken, směrem letokruhů,
vlhkostí, hustotou, teplotou, vadami a poškozením, kvalitou předchozího zpracování a pochopitelně druhem dřeva.
Za pevnost považujeme míru největšího napětí, které materiál snese a při tom se neporuší. Podle druhu namáhání
se rozeznává pevnost v ohybu, tlaku a smyku. Z hlediska většiny mechanických vlastností vykazuje dřevo ve srovnání
s jinými častěji používanými materiály srovnatelné, v mnohých případech lepší parametry.

Z technického hlediska jsou negativními vlastnostmi dřeva jeho vady. Nejrozšířenějšími vadami dřeva jsou suky. Suky
jsou části větví s vlastními letokruhy obrostlé dřevem. Dále se ve dřevě často vyskytují nejrůznější trhliny způsobené buď
při jeho růstu (mrazové, dřeňové), nebo při další úpravě (výsušné). Dále rozeznáváme vady tvaru kmene, vady struktury
dřeva, zapaření (změna normální barvy na hnědou až fialovou), vady způsobené houbami, cizopasníky nebo poraněním
kmene.

Poměrná množství prvků v sušině tuzemského dřeva jsou přibližně takováto:
uhlík: 50% dusík: 0,04 až 0,2%
vodík: 6% popeloviny: 0,2 až 0,6%
kyslík: 43%

Ve dřevě dochází též k nežádoucím změnám vlivem koroze. V tomto případě je korozí míněna každá nežádoucí změna
tělesa počínající na jeho povrchu účinkem chemických nebo fyzikálně chemických činitelů. Ke změnám dochází
působením atmosféry (odvětrávání, borcení, praskání, uvolňování ze spojů), působením chemikálií (bobtnání, rozklad,
rozvlákňování). Celkově je ale dřevo vůči chemikáliím poměrně odolné. Proti slabším roztokům kyselin a solí je dokonce
odolnější než litina nebo ocel.

Výhřevnost dřeva závisí na jeho vlhkosti, protože všechna voda ve dřevě obsažená se při spálení odpaří. Na tuto přeměnu
vody (kapalné) na páru se spotřebuje část energie vzniklá spálením sušiny. Výhřevnost sušiny se u všech druhů dřev
pohybuje od 17,5 MJ.kg-1 do 22 MJ.kg-1. Při běžné vlhkosti (w=25%) klesá tato výhřevnost na hodnoty kolem 15
MJ.kg-1. Bod zápalnosti, tj. nejnižší teplota, na kterou se musí dřevo zahřát aby se samovznítilo, je mezi 330 a 470°C,
ale bod vzplanutí, tj. nejnižší teplota, při níž se ve dřevě vyvine tolik plynů, že se vzduchem vytvoří směs, která
se přiblížením k plameni vznítí, je pouze 180 až 275°C.

Dřevo je snadno dostupná a obnovitelná surovina. Může být využíváno jako plnohodnotná náhrada řady dražších surovin.
V současné době nejsou jeho možnosti v dostatečné míře využívány.

Číselné hodnoty uvedené v článku jsou pouze průměrné. Individuální hodnoty mají vzhledem k variabilitě vlastností dřeva
určitý rozptyl (10 - 15%) kolem těchto průměrných hodnot. Skutečná čísla závisí na řadě faktorů a podmínkách,
ve kterých dřevo vyrůstá, proto je třeba brát uvedená čísla pouze orientačně.
Literatura:
Kafka E.: Dřevařská příručka. SNTL Praha, 1989.

Topíte dřevem? (verze 7/2006)
Protože dochází ke zdražování plynu a elektrické energie, přechází někteří spotřebitelé na levnější druh otopu – a tím
je uhlí a dřevo. Není to samozřejmě příliš ekologické, ale z hlediska spotřebitele je to logické. Některé domácnosti
přešly na topení jenom dřevem, zejména v chatách a chalupách. Které druhy dřeva jsou ale nejvýhodnější a jaké mají
tepelné vlastnosti?

Laik by možná řekl, že je jedno, jakým dřevem budeme topit, hlavně, že hoří a hřeje. Není to pravda. Různé dřeviny
disponují rozdílnou výhřevností a nehoří stejným způsobem. Obecně dáváme přednost tvrdému dřevu jako je dub, buk,
jasan, habr, kaštanovník jedlý, ovocné dřeviny. Hoří krásným plamenem a produkují hodně žhavých uhlíků, ze kterých
dlouho vyzařuje teplo.

Ať se vybere jakékoliv dřevo, vždy musí být dobře proschlé (podíl vody v suchém dřevu dosahuje zhruba 15%), vlhké
dřevo hoří mnohem hůř – velká část energie je spotřebována právě na odpaření vody obsažené ve dřevu. Hořící vlhké
dřevo produkuje hodně kouře (spaliny mají vysoký obsah dehtu) a málo plamenů a způsobuje zanášení topeniště, skla
průzoru (u krbu), kotle i komínu, topení vlhkým dřevem je méně ekologické.

Pro úspěšné prosychání je nezbytné kulatinu naštípat na polínka a ta uložit na dobře větraném místě chráněném před
deštěm. Obecně je třeba počítat se dvěma roky sušení. Časem podle váhy polen odhadnete stupeň vyschnutí – čím
jsou sušší, tím jsou lehčí a tím je tón, který vydávají při úderu o sebe, jasnější.

Často je ke spalování doporučované dřevo bukové, a to zejména kvůli tomu, že je u nás poměrně rozšířené, má vysokou
výhřevnost a rychle schne. Musí být uskladněno pod přístřeškem ihned po poražení, rozřezání a naštípání, v opačném
případě velmi rychle trouchniví a ztrácí výhřevnost.

Buk a habr mají asi o 40% vyšší výhřevnost než smrk a jde možná o nejlepší a nejvýhřevnější dřevo - palivo u nás.
Habr může mít výhřevnost i větší než buk. Buk se hodí i na uzení.

Kaštanovník setý (s jedlými plody) není příbuzný jírovců, ale buků, jeho dřevo je hustější a kvalitnější, hodí se dobře
i na výrobu prken, trámů, sudů a jde o kvalitní topivo s vysokou výhřevností. Hodí se i na uzení.

Dub je vynikající palivové dřevo, které však musí nejprve dva roky prosychat – na rozdíl od ostatních dřevin – nepřikryto
pod širým nebem. Tím ho déšť zbaví tříslovin, které obsahuje. Teprve pak je třeba je uskladnit na jeden až dva roky
pod přístřešek, aby proschlo. Má asi 70% výhřevnosti buku. Dává krátký a čadivý plamen, hoří pozvolna, dlouho
udržuje žár. Vhodnější na volná ohniště a do kotlů než do obyčejných kamen (málo vzduchu).

Habr, jasan, javor mléčný, klen, babyka, akát a ovocné dřeviny jsou výborné palivové dřevo, ale vzácné.
Javor mléč a klen hoří dobře a trvale.

Jasan je velmi výhřevný, dobře hoří a dává málo sazí. Jabloň obecná hoří pěkným plamenem.
Také hrušeň a třešeň hoří velmi dobře.Jabloň a hrušeň mají asi 70 až 80% výhřevnosti bukového dřeva a jsou proto
v tomto ohledu srovnatelné s dubem.

Švestka a třešeň mají ještě o něco vyšší výhřevnost. Švestka dává dobré uhlí. Také moruše má značnou výhřevnost
a je dobrým palivem.Jeřáb muk a akát dosahují často výhřevnosti buku. Akát hoří dobře, ale uhlí brzy uhasíná. Zane-
chává mnoho popela (na metr krychlový dřeva až 11,2 kg)

Bříza je listnatá dřevina s měkkým dřevem. Má velkou výhřevnost (jako dub), ale rychle hoří; je používána
na zátop a k rozhoření ohně. Je to výborné palivo, hoří i syrové. Pomocí silně hořlavé březové kůry lze
rozdělat táborák i za deštivého počasí.

Platan má značně výhřevné dřevo a dává trvalý plamen.

Jilm polní má výhřevnost mezi dubem a bukem. Doutná ale a čadí a dává mnoho sazí.

Ostatní měkké dřeviny, jako je lípa, vrba, kaštan či topol, hoří špatně a málo hřejí
(výhřevnost srovnatelná s borovicí obecnou a jedlí).

Kaštan (aj. stromy z čeledi jírovcovitých) má prostředně tvrdé dřevo, které hoří rychle a dává málo tepla.

Jehličnany uvolňují mnoho tepla, ale rychle hoří, vystřelují žhavé uhlíky a pryskyřice,
kterou obsahují ve značném množství, zanáší komín a kotel. Jedle má asi o 3 % vyšší
výhřevnost než borovice obecná a o 7% vyšší než dřevo smrkové. Borovice obecná
a jedle mají výhřevnost 70 až 90% výhřevnosti buku a borovice černá dosahuje značné
výhřevnosti 85 až 117% výhřevnosti buku.Výhřevnost smrku je o něco menší než
jedlová. Limba hoří rychle a výhřevnost je malá. Borovice vejmutovka hoří jako špatné
dřevo smrkové. Modřín hoří s praskotem a jeho výhřevnost je nepatrně nižší než u borovice
obecné a vyšší než u smrku (80% výhřevnosti buku).Výhřevnost borovice vejmutovky
je malá (jako u špatného dřeva smrkového.

Lidé, kteří dosud dřevem příliš netopili, mají zpravidla špatný odhad na to, jak velký objem dřeva např. při vytápění
rodinného domu za zimu spotřebují. Jde o zhruba šestinásobek objemu, jaký při skladování zabere černé uhlí.

Žel, není pravda, že topení dřevem je zcela ekologické. Dřevo je sice obnovitelným zdrojem energie a při jeho produkci
vzniká kyslík, který je při následném hoření spotřebováván, avšak životní prostředí poškozuje jak nešetrná těžba,
tak doprava dřeva (zejména na větší vzdálenost), a při hoření dřeva (zejména vlhkého) vznikají také různé škodliviny
včetně PAU a dioxinů. Možná by bylo užitečné změřit, které dřevo produkuje těchto nejškodlivějších látek méně.

(man; Spirit 4/2005; doplněnil D.N., např o údaje z knihy Dřevo-historický lexikon;
konzultoval p. Juřina z Ostravy; viz též Biomasa a Dřevo na uzení)


dite v meste – dítě (a zeleň; a doprava; a ekologie) v městě, a také rostliny odolné vůči dětakým hrám
a sportu a vhodné k výsadbě kolem hřišť apod. (beseda; Word/.doc – 260 KB)

Dřeviny fixující dusík v půdě (a zvyšující tak např. životaschopnost
a produktivitu permakultury) oba druhy rodu olše (jeľša), hlošina, čilimník
(zanoväť) nebo čimišník obecný (karaganda stromovitá).
Dřevo - základní vlastnosti - viz VLASTNOSTI

Dřevo v potravinářství
Dokonce i některé předpisy EU odporují hlubším poznatkům o vlastnostech dřeva. Dřevo má proti plastu do určité míry
samočistící a baktericidní účinky, takže např na povrchu krájecího prkénka ze dřeva nalezneme při stejném používání
zpravidla méně škodlivých mikroorganismů než na podložce plastové. Navíc lze dřevo sbrousit či seřezat (např.
u řeznických špalků) a tak odstranit celulózu již více narušenou. Naopak u plastu takovou obnovu provést nemůžeme
a navíc zde mohou vznikat otvory, kapsy a jiné nerovnosti, ve kterých se mohou shluky bakterií a nečistot dobře držet.
Dřevěné kuchyňské náčiní můžeme čistit vodou stejně dobře jako plastové, ale snažíme se styk dřeva s vodou zkrátit
na minimum; prkénka a vařečky nenecháváme zbytečně dlouho odmočit a po umytí je ihned utřeme a necháme
dobře oschnout. Drátěnky, houbičky a hadřičky, které používáme k čištění kuchyňského náčiní necháme minimálně
jednou týdně vyvařit, protože právě ony jsou největším zdrojem mikroorganizmů v kuchyni. Před položením surovin
na prkénko tyto očistíme a osušíme. Prkénko by nemělo přijít do styku s hlínou, plesnivými potravinami apod. Při
jednom vyření nepokládáme na prkénko, na kterém jsme krájeli syrové maso po té suroviny již uvařené nebo sloužící
ke konzumaci bez tepelné přípravy. (D. N.)

Dřevo na uzení
Uzení patří mezi nejstarší způsoby konzervování a tepelného zpracování zejména masa a masných výrobků. Před uzením
je třeba maso nasolit (nasucho nebo ve slaném láku). Nasolování probíhá při teplotě 3-11 stupňů C. Před uzením maso
na 2 hodiny položíme do čisté vlažné vody (15 až 20 stupňů C).

Všeobecně je uznávané, že na uzení je nejvhodnější dřevo z listnatých stromů, jako je buk, kaštanovník setý, ořech,
dub, olše a jasan. Ke konci uzení můžeme použít dřevo švestky, jabloně, třešně nebo olše (bez kůry), které má zajímavé
aroma. Platí zásada, že nejlépe je použít tvrdé dřeviny, a to vždy suché. Není doporučováno dřevo jehličnatých stromů
nebo přidávat jehličí kvůli aroma.

Dřevo na uzení ryb Uzené ryby jsou vyhledávány pro charakteristickou chuť a vůni. Prospívají zdraví, nebo může být
jejich konzumace pro zdraví nebezpečná? Uzení ryb je vedle sušení tradiční po tisíciletí zdokonalovanou metodou
konzervace. Zpočátku se ryby pouze nasolily a pověsily v několika řadách do komína. Rozdělaný oheň se pokryl kousky
dřeva nebo hoblinami převážně ovocných stromů, například jabloně a třešně, používalo se však i ořechové dřevo, bukové,
kaštanovníku setého, javorové, olšové či jasmínové...(Uzení ryb podle 100+1, prosinec 2008)

(Viz Topíte dřevem?)

Keře k aranžování větví v interiéru
Buxus, Chaenomeles, Cornus, Cotinus, Cotonoaster, Deutzia,
Elaeagnus, Euonymus, Forsythia, Hamamelis, Karria, Kolkwitzia,
Lavandula, Ligustrum, Lonicera, Mahonia, Philadelphus, Pieris,
Pyracantha, Rhododendron, Ribes, Skimmia, Spiraea, Symphoricarpos,
Syringa, Viburnum, Vinca, Weigela

Keře a stromy stálezelené (např. pro odclonění nežádoucích pohledů;
dokáží nám napomoci, aby zahrady v zimě nebyly příliš smutné):
dřišťál Thunbergův (Berberis thunbergii), střemcha vavřínová
(Prunus laurocerasus), kalina vrásčitolistá (Viburnum rhytidophyllum)
a zimostráz (Buxus sempervirens). Viz též stálezelené popínavé
dřeviny jako např. zimolez Henryův, stálezelené stromy, jako např.
bobkovišeň nebo Lawsonův cypřišek "Minima aurea", který je je ve skalce
působivý i uprostřed zimy, cesmína, brusnice brusinka

Další zeleň zajímavá v zimě a brzy na jaře:
sněženky, bledule, petrklíč, vilín, čemeřice, dřín

Solitérní dřeviny - vyžadují hodně prostoru, aby se mohly nerušeně vyvíjet do všech
stran. Z toho důvodu se pro malou zahrádku obvykle nehodí lípa, topol, smuteční vrba
ani ořešák. Ale malý strom či keř na velkém trávníku působí rovněž nepřiměřeně.
Solitéry návštěvník vnímá a hodnotí samy o sobě,
měly by proto být něčím zajímavé či tvořit zajímavý kontrast (kontrapunkt) či akcent
a měly by být adekvátně své úloze ošetřovány (zejména nezanedbat řez).
U solitérních rostlin dbáme na správný řez a udržování potřebné velikosti a tvaru.
Výhodou je zajímavý květ, dlouhá doba kvetení, zajímavý tvar koruny, vzhledný kmen,
výhodu mají i stálezelené rostliny. Solitéra někdy tvoří výškovou dominantu zahrady
- např. vhodně vybraný druh borovice, smrku, douglaska či modřín - ten je ale v zimě
holý. Mezi vysoké druhy listnatých stromů patří javor klen, javor mléč, jírovec maďal,
bříza bradavičnatá, jasan ztepilý, lípa malolistá, lípa velkolistá, buk lesní, platan javorolistý.
Zajímavou solitéru může tvořit i starý ovocný strom (musí však být zdravý a neměl by
z hygiencických důvodů růst v blízkosti obydlí).

"K středně velkým druhům můžeme zařadit i jírovec červený, katalpu trubačovitou,.
šácholan japonský, z domácích dřevin habr obecný a břek obecný, z jehličnatých stromů.
s jehlanovitou korunou je možné jmenovat zejména zerav západní a cypřišek Lawsonův.,.
oba pocházející ze Severní Ameriky." (Katarína Pavlačková, Roman Pavlačka)
Habr obecný patří mezi středně velké druhy, ale můžeme jej snadno udržovat v menším.
tvaru.

Mezi menší až střední solitéry patří štědřenec, jeřáb (roubovaný - čtvrtkmen), arónie,
mišpule, kdoule, kdoulovec, okrasná jabloň, višeň, kalina, šeřík, menší odrudy topolu
(Popolus candican "Aurora"; dorůstá 9 metrů a má krémově bílé skvrny na listech);
jasan zimnář, javor tatarský, javor dlanitolistý, hlošina úzkolistá, svítel latnatý,
okrasné třešně, hlohy, střemchy, mandloně (keřovitou mandloň můžeme naroubovat ,
na kmínek), okrasné jabloně, slivoně, hrušně a broskvoně; dřezovec, svítel, ambroň,
jinan, pěnišník, magnólie, yucca, menší druhy a formy jehličnanů, bříz, javorů, buků a vrb.
Některé stromy lze řezem udržet delší dobu jako menší či střední - liliovník, katalpa, jinan,
vrba, jiné můžeme roubovat na menší kmínky. Katalpa trubačovitá (obecná) pomalu roste,
a přestože v ideálních podmínkách dosahuje až 15 m výšky, u nás se i v pozdějším
věku drží spíše kolem 10 m, a také řezem ji můžeme delší dobu udržet na velikosti
menšího či středního stromu s kompaktní korunou. Můžeme ji pěstovat i jako vetší keř,
často sama vyhání větve z nižších částí kmene, takže má určitou tendenci růst jako keř
(některé vzácnější odrůdy ještě výrazněji). Také po vymrznutí koruny nebo po jejím
odumření následkem houbové choroby vyhání katalpa nižší větve a přežívá. Můžeme ji
nechat rozrůst i do podoby poměrně mohutného, malebně rozložitého stromu. Katalpu můžeme
roubovat i na menší kmen, takže je pak jako solitéra použitelná i do menších zahrad
a k ozelenění menších městských ploch. Roubovaná odrůda "Nana" má i menší listy,
a její koruna má výrazně kompaktnější až kruhový tvar. Také některé jiné odrůdy a druhy
katalpy jsou menšího vzrůstu.
Škumpa ocetná vydatně odnožuje a časem tvoří skupinu stromků či keřů, takže nejde
o typickou solitéru, přestože jde o vzhlednou dřevinu. Černý bez, zejména pokud nejde
o různé zahradnické odrůdy, musí být pečlivě udržován, má-li být vzhlednou solitérou.
Některé jakoby solitérní útvary vytváříme z více stromů nebo keřů. Například stromek
šeříku je subtilnější povahy a je výhodné vytvořit výsledný tvar z více jedinců stejné
odrůdy (vhodné i pro štědřenec obecný, komuli střídavolistou, tavolník význačný
či pivoňku dřevitou).

Hessayon nabízí dělení solitér podle základního vzhledu:
* "Smuteční" vzhled
Betula pendula "Yungii"
Laburnum anagyroides "Pendulum"
Prunus "Kiku-Shidare Sakura"
Salix chrisocoma

* Sloupovitý vzhled
Chamaecyparis lawsoniana "Columnaris"
Juniperus virginiana "Skyrocket"
Populus nigra "Italica" (velký vrůst)
Prunus "Amonogawa"
Taxus baccata !Fastigiata Aureomarginata"

Červené nebo purpurové listy
Acer palmatum "Atropurpureum"
Fagus sylvatica "Purpurea"
Malus "Profusion"

* Zlaté nebo žluté listy
Catalpa bignonioides "Aurea"
Chamaecyparis lawsoniana "Stewartii"
Gleditsia triacanthos "Sunburst"
Robinia pseudoacacia "Frisia"
Sambucus racemosa "Plumosa aurea"
Thuja occidentalis "Rheingold"

* Pestré listy
Elaeagnus pungens "Maculata"
Ilex altaclarensis "Golden King"
Liliodendron tulipifera "Aureomarginatum"
Yucca filamentosa "Variegata"
Popolus candican "Aurora"

* Modrozelené listy
Cedrus atlantica "Glauca"
Chamaecyparis pisifera "Boulevard"
Picea pungens "Koster"

* Různý zajímavý vzhled
Aesculus hippocastanum (střední až velký vzrůst, až 25 m)
Amelanchier canadensis
Corylus avellana "Contorta"
Ginkgo biloba (velký vzrůst, až 30 m)
Laburnum watereri "Vossii"
Magnolia soulangiana
Pieris formosa
Rhododendron species
Rhus typhina
Sorbus aucuparia (na vlastním kmeni 5 - 15, někdy i 20 m)
(konec citace)

Keře jako dominanta:
"Stejným způsobem jako stromy lze v zahradách s omezeným prostorem využít
jako dominantu zajímavé vzrůstné listnaté keře, např. muchovník (Amelanchier),
svídu japonskou (Cornus kousa), štědřenec obecný (Laburnum anagyroides),
keřovité druhy šácholanu (např. Magnolia stellata, vajgélii květnatou (Weigela
florida) a další.

Menším zákoutím na zahradě budou vévodit atraktivní kvetoucí keře. Při jejich výběru
se můžeme oriantovat podle doby kvetení a barvy květů, a zkombinovat kupříkladu keře
ve skupinách nebo solitérně stojící tak, aby na sebe kvetením i barevností navazovaly.
Zajistíte si tím zajímavou podívanou po dlouhou dobu od jara do podzimu."
(Katarína Pavlačková, Roman Pavlačka)

Křoviny, křoviska
Prodírat se v lese křovím bývá pro člověka obvykle poněkud nepříjemné.
V lesním ekosystému má ale křovinatý porost svůj nezastupitelný význam.
Křoviska společně s bylinami a travní vegetací tvoří půdní kryt a brání
tak odplavování zeminy. Zároveň může opadané listí a bohatý kořenový systém
přispívat k tvorbě vhodných forem humusu. Křoviny rovněž přispívají k uchování
vhodného porostního klimatu. Keře, zejména na okrajích lesů, poskytují vhodné
prostředí pro řadu živočichů. Ve větvích se daří především ptákům, kteří zde
nacházejí vhodné podmínky ke stavbě hnízd i k obstarávání potravy.
(Keře I, Lidové Noviny 27. 9. 2008)

Křoviny, křoviska, křoviště v lesním porostu jsou nejen vhodným obydlím pro řadu
ptáků, ale velmi často jsou hostiteli některých přirozených nepřátel hmyzu
nebo poskytují těmto organismům životní prostor. Vytvářejí tak cenný přírodní
ekologický zdroj predátorů škodlivého hmyzu. Například svída krvavá je biotopem
pro dravé roztoče, kteří požírají mšice a křísy. (Keře II, Lidové noviny, 4. 10. 2008)

Křoviny kolem polí a měst jsou v dané lokalitě často jediným relativně
přírodním prostorem, v kterém mohou přežívat cenné půdní organismy, živočichové
a rostliny, kde může docházet i k vývoji nových rostlinných druhů, odrůd
a zvláštních křovištních biotopů. Křoviska můžeme kultivovat vhodným
ošetřováním, prořezáváním či doplňováním rostlinných druhů, snažíme se
vyvarovat jejich plošného vysekávání.

Křoviny zachycují intenzivně prach, hluk, smog, exhaláty, pro znečištěnou vodu z obcí,
zahrad, silnic a polí fungují jako kořenová čistička. Souvislá křoviska brání
erozi půdy a jejímu odplavování, a to zejména, rostou-li po vrstevnici. U vody
zpevňují břehy. Křoviska u lesa, na pasekách a u zahrad chrání citlivější dřeviny
a byliny před mrazem, působí jako větrolam, tvoří nejnožší patra lesa, brání
úniku vlhkosti z lesa, brání erozi kraje lesa, zadržují humus. Mezi dřeviny našich
křovisek řadíme především keře a také stromy, které mohou mít i keřovou formu:
vrba jíva, brslen evropský, svída krvavá, ptačí zob obecný, dřín obecný, hloh,
trnka obecná, střemcha obecná, dřišťál obecný, bez černý. Mezi nimi nalézáme
i stromy - náletové dřeviny jako břízu, vrby, topol, olši, jasan, javor, plané
jabloně, hrušně, špendlíky, místy i vzácnější moruši nebo kalinu. Díky veverkám
zde můžeme nalézt i lísku obecnou nebo ořešák královský. Ve střední době kamenné
líska našim křoviskám dominovala, rozsáhlá evropská území byla královstvím veverek.
Vyšší stromové patro křovisek zvyšuje výrazně jeho schopnost zadržovat prach,
hluk a exhalace. I přírodní křoviska můžeme kultivovat a udržovat, můžeme
můžeme do nich vysazovat keřovité i stromovité formy aronie, jeřabiny, špendlíky,
trnky, místní druhy kalin, různé druhy lísek, malin, ostružin, divokých
a polodivokých růží, mišpule (má i keřovitou formu), cesmínu, dřišťál, meruzalku,
černý rybíz, popínavé rostliny jako chmel, vinnou révu, svlačec nebo břečťan),
na okraj vřesy, vřesovce, mátu, mateřídoušku, karbinec, kopretiny, řimbabu,
heřmánek, oman, levandule, šalvěj, kostival, třezalku, vachtu, zlatobyl, krvavec,
chebdí, různé druhy bodláků, rozchodníky, vlaštovičník,
chrpu, různé druhy trav, aj. a zvyšovat tak hodnotu porostu pro živočichy
i člověka. Vysazujeme zejména ty rostliny, které byly pro lokalitu typické
ale z nějakých důvodů vymizely nebo které jsou důležité pro ptactvo, hmyz a
ohrožené druhy živočichů. Respektujeme nároky rostlin na půdu, vlkost, světlo
a jejich obvyklé prostředí.

Můžeme křoviska mírného pásma cíleně druhově obohatit a vyrovnat tak částečně
ochuzení způsobené chladnějším klimatickým pásmem a několika dobami ledovými.
Při zkulturňování křovisek se však snažíme respektovat charakter biotopu a
jeho podobu před příchodem člověka. Dokonce i na zavlečené druhy rostlin jako
je křídlatka nebo akát se nemusíme vždy dívat jako na nepřátele - mohou mít
v křovisku, pro člověka, rostliny i živočichy i pozitivní význam a funkci.

Zvláštním druhem křoviska je macchie. Macchie je tvrdolistý les nebo křovisko
subtropického pásma, v dnešní době, kdy byly tvrdolisté lesy již téměř vykáceny,
existující převážně již jen ve formě
stálezelených pichlavých křovisek např. Korsiky, Řecka, Itálie a Chorvatska.
Výrazem "macchie" může být označen i typický druh (strom nebo keř)těchto
porostů. Pro macchie je typický i výskyt mnoha bylin, často aromatických nebo
zajímavě kvetoucích.

"Macchie je obecný název pro typický středomořský a stálezelený keř, resp.
křoviska - pichlavý porost s aromaticky vonnými bylinami v podrostu.
V nepřehlédnutelných uskupeních pokrývá více než polovinu Korsiky,
a to od nízko položených oblastí (cca do nadmořské výšky 500 m) po oblasti
nejvyšší. Pro tyto souvislé středomořské porosty vznikl právě zde na Korsice
obecný název macchia a rozšířil se snad do všech jazyků. Je to jediné slovo
z korsičtiny, které proniklo do světa. Tyto silně pryskyřičnaté rostliny
tvoří na celém povrchu ostrova téměř neproniknutelnou džungli. Větve keřů jsou
navzájem propletené, houževnaté, ale na rozdíl od kosodřevin většinou porostlé
trny. Složení a růst macchie se různí podle polohy, klimatu a nadmořské výšky.
Na vlhčím východním pobřeží dosahují keře až 4 metrů, ve vyšších oblastech,
zejména na severních svazích, se daří přízemním a zakrslým tvarům. V nížeji
rozvrstvené macchii dosahující až několika metrů roste mnoho z korsických
orchidejí, běžná je francouzská levandule a o něco méně divoké mečíky. Z bíle
kvetoucího asfodelu zůstávají v létě nepříjemně ostré a dlouhé trny.
Ve vyšších nadmořských výškách, na skalnatém a kamenitém podkladě, se daří
zakrslé formě macchie, jejíž podrost tvoří kupříkladu hvozdíky, cisty, keříčkové
růže či vřes. Korsika, zvaná díky této aromatické rostlině "ostrov vůní",
se tak prostřednictvím té samé macchie mění v "ostrov barev". S počínajícím
jarem se zelená macchie mění v moře zaplavené bílými kvítky. Od půli dubna
do půli června je macchie přehlídkou celé palety barev a rozlitým parfémem
nejrozmanitějších vůní. Narcisy, fialky, kopretiny. Bílé a růžové cisty.
Divoká levandulová modř obarvuje korsickou krajinu do lehkého namodralého
nádechu mírně ředěného bělobou květů myrty. Červenec a srpen obarvují žluté
květy agáve: macchie je vyschlá a horká, snadno se vznítí do rozsáhlých požárů
šlehajících v oranžových jazycích k nebi. Houževnatá macchie je ale především
hluboce vrostlá do korsické duše a prorůstá její "kolektivní nevědomí" ve smyslu
tradic, rituálů a mýtů, a to v nezvykle větvených sociokulturních konotací,
které utvářely Korsiku, její obyvatelstvo a národ jako takové."
(Michal Josephy, www.nationalgeographic.cz)

"Obtížně dostupné hory byly hrdým Korsičanům vždy dobrým domovem a macchie
laskavou matkou." (Wikipedie - otevřená encyklopedie, 2008)

"Tvrdolistý les je les typický pro subtropický pás. Zima v této oblasti je mírná,
a proto dřeviny neshazují listy (neprobíhá každoroční defoliace). Stromy a keře
mají velmi často listy tvrdé a kožovité, voda se z nich vypařuje jen nepatrně.
Tyto oblasti byly osídleny již ve starověku a lidé z velké části vždyzelené
lesy vykáceli. Nyní jsou tyto oblasti porostlé křovinatými porosty – časté jsou
duby, vřesovce, pistácie, myrta a rozmarýn. V subtropické oblasti Středomoří
se tyto porosty nazývají macchie." (Wikipedie - otevřená encyklopedie, 2008)

Léčivé rostliny podle místa výskytu (příklad praktického členění biotopu):
Léčivé rostliny pěstované v bytech
Léčivé rostliny u sídlišť
Léčivé rostliny rumovišť a smetišť
Léčivé rostliny chodníků a cest
Léčivé rostliny u ohrad a živých plotů
Léčivé rostliny parků a hřbitovů
Léčivé rostliny zahrádek, zahrad, sadů a plantáží
Léčivé rostliny obdělávaných rolí a plantáží
Léčivé rostliny mezí
Léčivé rostliny úhorů
Léčivé rostliny zanedbaných a neobhospodařovaných pozemků
Léčivé rostliny suchých luk
Léčivé rostliny mírně vlhkých luk
Léčivé rostliny vlhkých luk
Léčivé rostliny mokrých, slatinných a rašelinových luk
Léčivé rostliny horských luk
Léčivé rostliny horských pastvin a pasek
Léčivé rostliny vlhkých a mokrých pastvin
Léčivé rostliny mírně vlhkých pastvin
Léčivé rostliny suchých pastvin
Léčivé rostliny teplých travnatých svahů
Léčivé rostliny mírně vlhkých a suchých křovin
Léčivé rostliny suchých a mírně vlhkých listnatých lesů
Léčivé rostliny suchých a mírně vlhkých jehličnatých lesů
Léčivé rostliny mírně vlhkých a vlhkých smíšených lesů
Léčivé rostliny pasek
Léčivé rostliny vlhkých jehličnatých lesů
Léčivé rostliny lužních lesů
Léčivé rostliny lužních a pobřežních křovin
Léčivé rostliny na březích vod
Léčivé rostliny příkopů a odpadních eutrofních vod
Léčivé rostliny močálů a bažin
Léčivé rostliny pramenišť, rašelinišť a slatin
Léčivé rostliny vlhkých naplavených a suchých písků
Léčivé rostliny kyselých písků a vřesovišť
Léčivé rostliny navážek a násypů
Léčivé rostliny štěrků a skal

LETS – zapojte svou zahradu a své schopnosti do ekonomického systému LETS
(DOKUMET WORD)

Les v dávné minulosti
V mírném pásu je les vrcholným rostlinným útvarem věčně proměnlivé přírody.
Ve starších třetihorách převládaly v našich krajích subtropické a tropické pralesy.
V mladších třetihorách dochází k ochlazení a lesy se podobají dnešním přirozeným
lesům. Rozhodující vliv na další vývoj lesů měla doba ledová. V oblastech pod
přímým vlivem ledovce se rozprostírala severská tundra. Místy přežívají skupiny
borovic, zakrslých bříz a osik, v podrostu ostřice, mechy a lišejníky. Po posledním
ústupu ledovce tundru vystřídala step. Začíná
současný geologický útvar – holocén. Ve starší době kamenné převládají borové
lesy a ve střední době kamenné s postupným oteplováním převládá líska. Lesy
mají ráz lesostepi. Na počátku mladší doby kamenné v nížinách převládá dub,
ve vyšších polohách smrk.

V karpatských jedlobučinách byl (vedle jedlí a buků) hojný i javor klen (Acer
pseudoplatanus; na vlhčích místech se vyskytoval jasan ztepilý (Fraxinus
excelsior), ojediněle javor mléč (Acer platanoides), jilm horský (Ulmus glabra)
a třešeň ptačí (Cerasus avium). Místy bylo vyvinuto bohaté keřové patro,
které tvořil bez červený (Sambucus racemosa), lýkovec jedovatý (Daphne
mezereum), meruzalka alpská (Ribes alpinum), srstka angrešt (Ribes
uva-crispa), zimolez černý (Lonicera nigra) aj.

Na konci doby bronzové a v době železné dochází
k obrovskému rozvoji březojedlových lesů, ve vývoji lesa se již silně uplatňuje
vliv člověka. (Naučná stezka Landek; doplněno)

Lesní a nelesní biotopy (recentní nebo současné):
lesostep, lesostep s lískou, jedlobučina (jedlobukový les), bučina (bukový les),
olšový les, borový les, dubový les, subtropický prales, tropický prales, severská
tundra, karpatské dubohabřiny, rostliny Kavkazu a Himaláje(a jejich horských luk),
rostliny poloostrova Balkánského, rostliny evropských vysokohoří, teplomilná
nelesní vegetace Pavlovských vrchů, teplomilná nelesní vegetace hlubokých půd,
rostliny aluviálních luk a lužních lesů, plevelné rostliny našich polí, teplomilná nelesní
vegetace na hadcích, rostliny dubových a dubohabrových hájů, mediterán (oblast
kolem Středozemního moře), vegetace vátých písků, rostliny Japonska a Číny,
Rostliny horských smrčin a subalpínských niv, rostliny evropských rašelinišť
(Viz též Biotopy záíkladní, Les v dávné minulosti, Biotopy v botanické zahradě)

Lesní a nelesní biotopy - podrobně (následující materiál tohoto hesla je původem
ze stránek Botanické zahrady v Brně)

Karpatské dubohabřiny

Karpatská lesní vegetace začíná na Moravě již v pahorkatině na jihovýchod od Brna.
Na podkladu měkkých třetihorních sedimentárních hornin jsou zde vyvinuty mezofilní
listnaté lesy – karpatské dubohabřiny. Ve stromovém patru převládá habr obecný
(Carpinus betulus), přimíšeny jsou dub zimní i letní, bříza převislá, místy i lípa srdčitá.
Vzácněji se vyskytuje i buk. Keřové patro není příliš bohaté nebo zcela chybí. Bylinné
patro je však v jarním aspektu mimořádně bohaté na hajní druhy. Koncem března
a začátkem dubna začínají postupně rozkvétat dymnivka plná (Corydalis solida),
hvězdnatec čemeřicový (Hacquetia epipactis), sasanka hajní i pryskyřníkovitá (Anemone
nemorosa, A. ranunculoides), plicník lékařský i tmavý (Pulmonaria officinalis, P. obscura).
Za nimi následují violky, mařinka vonná a ostřice prstnatá, hrachor jarní, pryšec mandloňový;
velmi záhy se objevují konvalinky a kokoříky. Po odkvětu bohatého jarního aspektu se bylinné
patro mění na zelený koberec a na řadu přicházejí trávy a další byliny, typické pro dubohabřiny
– srha hajní, kostřava různolistá, sveřep Benekenův a pšeníčko rozkladité, nápadnější jsou
zvonek kopřivolistý nebo zvonek broskvolistý, vzácnější jsou hrachor černý, kosatec trávolistý
a jiné. Velmi nápadnou dominantou bylinného patra je ostřice chlupatá (Carex pilosa), druh
trávovitého vzhledu, tvořící svými podzemními výběžky celé porosty úzkých, tmavozelených
a stálezelených, k zemi ohnutých listů.

Rostliny Kavkazu a Himaláje

Květena těchto horstev zahrnuje i rostliny sibiřské a středoasijské. Kavkazská oblast
je reprezentována jednak vysokými bylinami horských luk (Heracleum - bolševník, Rheum –
- reveň, kostival - Symphytum), jednak teplomilnými druhy dosahujícími na Kavkazu
do značných výšek (kavyl Stipa crassiculmis, chrpa Centaurea bella, srpice Klasea radiata,
kakost Geranium sanguineum). Přítomny jsou i stálezené dřeviny (zimolez Lonicera pileata,
břečťan Hedera colchica) a typické byliny této oblasti – pivoňky (Paeonia peregrina,
P. mlokosewitschii) a máky (Papaver orientale). Za povšimnutí stojí na jaře bohatě kvetoucí
keř lýkovec kavkazský (Daphne caucasica) nebo Podophyllum emodi – zvláštní a ozdobná
rostlina z čeledi Berberidaceae s velkými červenými plody dozrávajícími v srpnu.
Středoasijskou oblast reprezentují typické cibuloviny – tulipány (Tulipa tarda, T. turkestanica),
liliochvostce (Eremurus spectabilis) nebo kosatce (Iris ensata) ozdobné především v jarním
období. Skupinu doplňují v této oblasti hojně zastoupené hluchavkovité, např. šanty – Nepeta
caerulea a N. sibirica a druhy zasolených pustin střední Asie (Limonium gmelinii, L. tataricum).

Rostliny poloostrova Balkánského

Jsou reprezentovány řadou petrofytů (=rostlin vyžadujících skalnaté podloží) vyskytujících
se na primárně bezlesých biotopech této hornaté oblasti na typických horninách - na dolomitech
a vápencích. Příkladem mohou být hvozdíky (Dianthus), zvonky (Campanula) nebo kakosty
(Geranium). Pastevectví, tak důležitý prvek balkánského regionu, mělo vliv již od starověku jako
limitující faktor omezující plochy lesů a podmiňující vznik travinobylinných formací – pastvin.
Fragmenty lesních společenstev Balkánu zde zastupuje endemický smrk omorika (Picea omorica)
a chrastavec křovištní (Knautia drymeja). Na okrajích pastvin se vyskytuje hodně jarních cibulovin
(šafrán Crocus tomassinianus), z bylin tařička (Aubrieta) a kuklík šarlatový (Geum coccineum).
Typickými balkánskými druhy jsou také Lychnis coronaria a zvláště Acanthus longifolius, častý
na suchých místech.

Vliv mediteránní oblasti reprezentuje levandule (Lavandula angustifolia), trnovec Kristova koruna
(Paliurus spina-christi) a popínavá Dioscorea balcanica.

Rostliny evropských vysokohoří

Zastoupeny jsou druhy vysokohorských niv a pastvin nad horní hranicí lesa. Jako příklady mohou
být alpskokarpatské oměj šalamounek (Aconitum napellus), hořec žlutý (Gentiana lutea), evropské
druhy chrpa horská (Cyanus montanus) a česnek hadí (Allium victorialis), tvořící charakteristické
porosty. Nivy potoků doprovází udatna lesní (Aruncus vulgaris), jarmanka větší (Astrantia major),
upolín evropský (Trollius europaeus), mléčivec (Mulgedium) a různé druhy kapradin. Evropská
vysokohoří jsou domovem mnoha rostlin omezených na bezlesé exponované skalnaté srázy a hřebeny,
které známe u nás pod názvem skalničky – zde jsou zastoupeny čemeřice černá (Helleborus niger),
sivutka velkokvětá (Aethionema grandiflorum), orlíčky (Aquilegia), koulenka (Globularia), kohátka
(Tofieldia calyculata), kontryhel alpský (Alchemilla alpina), huseník alpský (Arabis alpina), ostřice
ptačí nožka (Carex ornithopoda) charakteristická pro vápencové podklady a další, zastoupené
i na horských loukách. Typický je výskyt drobných pramenišť, rychle proudících potoků ze strmých
svahů, mokvavých skal a drobných vodopádů – příkladem rostliny takového biotopu je ostřice
vláskovitá (Carex capillaris). Dřeviny tohoto výškového stupně zastupuje kleč (Pinus mugo)
a plamének alpský (Clematis alpina).

Rostliny bukových a jedlobukových lesů

Lesní vegetace přirozeně se vyskytující v podhorském stupni (450-800 m n.m.). Na území ČR
se nejvíce jednalo o květnaté bučiny na živinami bohatším podkladu. Jsou to společenstva
s převahou buku ve stromovém patru, ve vlhčích částech na plošinách i s příměsí jedle, na svazích
s klenem, jasanem, dubem zimním, na rašelinných místech i se smrkem. Na kyselém podloží jsou
časté bikové bučiny, které jsou druhově chudé. Na většině ploch těchto společenstev jsou dnes
smrkové monokultury. Z významných druhů podrostu bučin, které jsou zastoupeny zde ve skupině
lze jmenovat: ostřici chlupatou (Carex pilosa), která je častou dominantou bučin ve východní části
státu, z jarních bylin jsou to především jaterník podléška (Hepatica nobilis), hrachor jarní (Lathyrus
vernus), lýkovec jedovatý (Daphne mezereum), kyčelnice cibulkatá (Dentaria bulbifera) a mařinka
vonná (Galium odoratum). Dále jsou to svízel lesní (Galium sylvaticum), kokořík mnohokvětý
(Polygonatum multiflorum), violka Reichenbachova (Viola reichenbachii) nebo samorostlík klasnatý
(Actaea spicata). Místy bývá hojná tráva ječmenka evropská (Hordelymus europaeus), ze vzácnějších
rostlin je to střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolus), mezi významnými dřevinami vyniká břečťan

(Hedera helix). Na vlhčích a zastíněných místech se v hojné míře uplatňují kapradiny (papratka –
- Athyrium, kapraď – Dryopteris). Ve smrkových monokulturách se často velmi silně prosazuje starček
Fuchsův (Senecio ovatus).

Teplomilná nelesní vegetace Pavlovských vrchů

Tento typ vegetace se vyskytuje především na Pavlovských vrších na jižní Moravě. Jsou to společenstva
výslunných vápencových výchozů skal a skalek, kamenitých strání, méně již příkrých skal a srázů nebo
naopak stepních trávníků s vyšší vrstvou půdy. Jsou to druhově pestrá neuzavřená společenstva
na místech se silnou erozí, vystavená extrémním klimatickým podmínkám s déletrvajícími letními přísušky
a velkým kolísáním teploty půdy den-noc a zima-léto. Převahu tvoří xerotermofyty – rostliny náročné
na teplo a snášející sucho, významně jsou zastoupeny i jednoleté druhy (tařinka kališní – Alyssum
alyssoides). Z jarních druhů typických pro oblast je to hlaváček jarní (Adonis vernalis), kosatec nízký
(Iris pumila) tvořící celé koberce žlutých i fialových květů, mochna písečná (Potentilla arenaria) i koniklece
(Pulsatilla). V létě rozkvétají česnek žlutý (Allium flavum), bělozářka větvitá (Anthericum ramosum),
na skalnatých místech lze nalézt kostřavu sivou (Festuca pallens), hvozdík Lumnitzerův (Dianthus
lumnitzeri), sesel sivý (Seseli osseum), kakost krvavý (Geranium sanguineum) a další. V pozdním létě
se objevuje fialový česnek chlumní (Allium senescens) a žlutě kvetoucí astra zlatovlásek (Linosyris vulgaris).
Ve stepních trávnících dominuje kostřava valiská (Festuca valesiaca), ostřice nízká (Carex humilis),
na okrajích křovin a šípákové doubravy kvetou třemdava bílá (Dictamnus albus) a plamének přímý (Clematis
recta). Významným prvkem je dealpínská tráva pěchava vápnomilná (Sesleria albicans) rostoucí především
na severních skalnatých svazích.

Teplomilná nelesní vegetace hlubokých půd

Tento typ vegetace lze spatřit na Pouzdřanské stepi, na Dunajovických kopcích nebo na jihovýchodní
a východní Moravě. Jsou to druhově pestrá travinobylinná společenstva na geologickém podkladu spraší
nebo třetihorních usazenin s dostatkem jílovitých částic a živin, s dostatečnou hloubkou půdy. Vyskytuje
se zde mnoho jihomoravských stepních (xerotermních, termofilních) druhů, které v jiných částech České
republiky nespatříme. Zajímavá je skupina tzv. stepních běžců, která je přizpůsobena zvláštnímu
mechanismu rozšiřování semen. Nejcharakterističtějšími druhy jsou katrán tatarský (Crambe tataria)
nebo máčka ladní (Eryngium campestre), které mají lodyhy rozvětvené do tvaru koule. Po dozrání semen
je celá rostlina utržena a hnána větrem, přičemž dochází k vypadávání semen. Další druhy, např. kavyly
(Stipa pulcherrima, S. tirsa) mají obilky opatřené péřitou osinou, která je unášena větrem.

Z hlediska svého zeměpisného rozšíření jsou zajímavé bělokarpatská srpice karbincolistá (Klasea
lycopifolia), kýchavice černá (Veratrum nigrum) nebo lékořice (Glycyrrhiza glabra), zplanělá po dlouhém
pěstování na Pouzdřanských kopcích.

Rostliny aluviálních luk a lužních lesů

Na jižní Moravě jsou soustředěny především v širokých nivách dolních toků Dyje a Moravy. Aluviální
louky vznikly jako náhradní společenstva po vykácení lužních lesů. Pro vývoj různých typů luk
je rozhodujícím faktorem výška hladiny spodní vody a její kolísání během vegetace. Podle toho jsou
zde vytvořena společenstva – od mokřadních až po mírně vlhké a suché. K druhům, které rostou
na mokřadních typech luk to jsou bledule letní (Leucojum aestivum), kosatec žlutý (Iris pseudacorus),
pryšec lesklý a bahenní (Euphorbia lucida a E. palustris), konitrud lékařský (Gratiola officinalis).
Na okrajích těchto luk se vytvořila společenstva střídavě vlhkých luk s typickými představiteli jako
toten krvavec, srpice barvířská, hořec hořepník, čertkus luční a bezkolenec. Ještě sušším typem byly
různé typy ovsíkových luk s typickými lučními druhy jako kopretiny, kakost, ovsík, chrastavec,
štírovník nebo bolševník. Na nejsušších, často písčitých okrajích říčních niv se vyskytují relativně
suchomilné druhy např. hvozdík nebo kostřava žlábkovitá (Festuca rupicola). Lužní lesy jsou zde
zastoupeny řadou druhů ať již z území širokých niv nížin nebo užších lemů potoků ve vyšších
polohách. Z druhů první skupiny jsou to ostřice hubená (Carex strigosa), kostřava obrovská (Festuca
gigantea), chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea), kyprej vrbice (Lythrum salicaria) a další,
z druhé skupiny pak blatouch bahenní (Caltha palustris), ostřice řídkoklasá (Carex remota),
tužebník jilmový (Filipendula ulmaria).

Plevelné rostliny našich polí

Mezi základní povinnosti botanických zahrad patří i udržování genofondu původních druhů
nějakého území. Vlivem intenzifikace zemědělství, zvláště používáním pesticidů v polních kulturách
a nových technologií čištění osiva došlo během několika desetiletí k drastickému snížení početnosti
některých polních plevelů, v některých případech i k jejich definitivnímu vymizení (kokotice hubilen).
Byla to především reakce těchto citlivých druhů na změny prostředí, pro nás pak důrazné upozornění.

Ploška plevelného políčka v naší botanické zahradě obsahuje několik plevelných druhů, které jsou
počítány mezi silně až kriticky ohrožené podle Červeného seznamu ohrožených rostlin naší republiky.
Jsou to především koukol rolní (Agrostemma githago), prorostlík pryskyřníkovitý (Bupleurum
anunculoides), sveřep stoklasa (Bromus secalinus) a jílek mámivý (Lolium temulentum). Z těch
o něco méně ohrožených, ale stále se ještě vzácně vyskytujících, jsou to svízel klamavý (Galium
spurium), štěničník paprskující (Bifora radians), tořice rolní (Torilis arvensis), pryšec srpovitý
(Euphorbia falcata). Porost je doplněn několika běžnými druhy polních kultur v porostu ovsa
setého (Avena sativa).

Teplomilná nelesní vegetace na hadcích

Na jižní Moravě nejlépe vyvinuta v Národní přírodní rezervaci Mohelenská hadcová step v kaňonu
řeky Jihlavy. Tato lokalita je považována za reliktní, obsahuje řadu vzácných až ojediněle
se vyskytujících druhů a je známa vysokou druhovou pestrostí. Geologický podklad hadce zde
vytváří fenomén drobných až trpasličích forem jednotlivých druhů. K tomu přispívá ještě značná
suchost substrátu. Mohelenská step zahrnuje dva základní vegetační typy – pustinnou skalní step
na příkrých svazích údolí Jihlavy a rovinnou část nad údolím typu pastviny. V uměle navozených
podmínkách v botanické zahradě nelze dosáhnout tvorby nanismů, proto skupina má ukázat jen
nejdůležitější druhy v jednotlivých vegetačních typech. Typickými zástupci skalních stepí jsou
např. kavyly (Stipa dasyphylla a S. capillata), kručinka chlupatá (Genista pilosa), ožanka
kalamandra (Teucrium chamaedrys), vousatka prstnatá (Bothriochloa ischaemum), bělozářka
větvitá (Anthericum ramosum), česnek žlutý (Allium flavum), kostřava sivá (Festuca pallens),
kakost krvavý (Geranium sanguineum) a nejvzácnější druh podmrvka jižní (Notholaena maranthae).
Pastvinnou část představuje dolní partie skupiny, ve které převládají stepní trávy (rod kostřava-Festuca)
doplněné některými dalšími bylinami. Serpentinofyty – druhy vázané pouze na podklad hadců zastupuje
kapradinka sleziník hadcový (Asplenium cuneifolium).

Rostliny dubových a dubohabrových hájů

Jsou to nejrozšířenější přirozená lesní společenstva jižní Moravy. Stromové patro teplomilných doubrav
a dubohabřin je tvořeno dubem pýřitým (Quercus pubescens), dubem zimním (Quercus petraea)
a habrem obecným (Carpinus betulus). V keřovém patru je často zastoupen dřín, babyka nebo ptačí zob
obecný. V jarním aspektu kvete v bylinném patru mnoho jarních druhů, které během června zatahují
a přes letní období zcela mizí. Příkladem mohou být dymnivka dutá (Corydalis cava), sasanka hajní
(Anemone nemorosa), sasanka pryskyřníkovitá (Anemone ranunculoides), zapalice žluťuchovitá
(Isopyrum thalictroides), na vlhkých místech orsej jarní (Ficaria bulbifera) a křivatec žlutý (Gagea lutea).
Postupně rozkvétají další druhy jako violky, plicníky, kyčelnice, konvalinky a kokoříky. Koncem
května a začátkem června, kdy je jaro na svém vrcholu, nás svými barvami překvapují teplomilné
druhy kamejka modronachová (Lithospermum purpurocaeruleum) nebo medovník velkokvětý
(Melittis melissophyllum).

Mediterán

Pro Evropana oblast kolem Středozemního moře. Klima je teplé, v zimním období neklesají
teploty pod 5° C, častěji prší, léto horké, suché, rostliny mohou vegetovat po většinu roku.
Rostlinné druhy této oblasti jsou přizpůsobeny specifickým podmínkám klimatu: neopadavé tvrdé
listy, redukce listové plochy a přeměna v trny, tvorba chlupů, tučnolistost a vytváření ochranných
vrstev na povrchu listů, které chrání před nadměrným vypařováním vody, tvorba podzemních
zásobních orgánů pro přežívání nepříznivé části roku. V mediteránní (středozemní) oblasti
je domovem mnoho druhů, u nás všeobecně známých a pěstovaných. Příkladem mohou být z dřevin
drmek (Vitex agnus-castus), ruj vlasatá (Cotinus coggygria), jasmín (Jasminum nudiflorum),
Spartium junceum, borovice černá a její poddruhy (Pinus nigra), kaštanovník setý (Castanea
sativa), z bylin chřest tenkolistý (Asparagus tenuifolius), čemeřice (Helleborus corsicus),
šalvěj lékařská (Salvia officinalis), pivoňka lékařská (Paeonia officinalis), různé druhy
česneků (Allium), štěničník vždyzelený (Iberis sempervirens).

Vegetace vátých písků

Na jižní Moravě vyvinuta nejlépe v oblasti Dolnomoravského úvalu, mezi Bzencem
a Hodonínem. Vátý písek má ve spojení s určitým stupněm vlhkosti specifické fyzikální
vlastnosti, které snáší jen určité druhy rostlin. Za vlhka (podmáčení) se velmi pomalu ohřívá
vůči svému okolí, je studeným podkladem a hostí podhorské rostliny i v oblasti teplomilné
květeny. Suchý písek se velmi rychle ohřívá, jeho povrch je přes den rozpálen a přes noc
silně ochlazen. Obsahuje velmi málo živin a humusu, je značně propustný pro vodu,
vysýchavý. Důležitým faktorem je zde vítr, který mění tvar povrchu v převládajícím směru.
Tyto extrémní podmínky vyhovují jen omezenému počtu druhů, některé však jsou na tento
podklad vázány absolutně, říkáme jim psamofyty. Příkladem mohou být smil písečný
(Helichrysum arenarium), šater latnatý (Gypsophila paniculata), kostřava Dominova
(Festuca dominii), trávnička obecná (Armeria vulgaris), hvozdík pozdní (Dianthus serotinus),
smldník olešníkový (Peucedanum oreoselinum). V podmínkách botanické zahrady lze
tento typ vegetace těžko napodobit, chybí zde základní limitující faktory přirozeného
stanoviště, skupina vyžaduje často úpravu.

Rostliny Japonska a Číny

Pro nás s nádechem východní exotiky, zvláštní filosofie a stylu života. Tomu odpovídají
i charakteristické japonské zahrady. Skupina obsahuje jen některé architektonické prvky
japonských zahrad – zvlněný reliéf, vodní plochu, kameny, keramiku. Cílem je však ukázat
typické druhy oblasti, která je na dřeviny i byliny velmi bohatá, přičemž výběr je limitován
mrazuvzdorností druhů ve střední Evropě. Z dřevin skupině vévodí velké exempláře
zmarličníku japonského (Cercidiphyllum japonicum) a dvou jínanů (Gingko biloba), z keřů
jsou zajímavé Callicarpa japonica, Aralia elata, Coriaria japonica, Hydrangea sargentiana,
Acanthopanax sieboldianus, Lespedeza bicolor, známé jsou japonské javory (Acer palmatum)
a další. Oblast je také bohatá na stálezené dřeviny, z nichž zde můžeme uvidět Skimmia japonica,
Lonicera pileata, nízkou Pachysandra terminalis. Z bylin jsou to především prvosenky (Primula
japonica), aralky (Aralia racemosa), bohyšky, okrasné svými listy (Hosta caerulea), Rodgersia
podophylla, sasanka (Anemone hupehensis), popelivka (Ligularia clivorum). Skupinu doplňují
okrasné traviny Miscanthus sinensis Gracillimus, Spodiopogon sibiricus. Skupina je kompozičně
i barevně nejlépe působivá až v podzimním období.

Rostliny horských smrčin a subalpínských niv

Přestože jehličnaté lesy tvoří jednoznačně převládající lesní formaci našeho státu,
jejich přirozená společenstva mají plošně malý rozsah. Vyskytují se v nejchladnější
části horského až vysokohorského stupně na velmi kyselých, minerálně chudých,
kamenitých mělkých půdách, ve výškách asi 950-1350 m. Podmáčené smrčiny místy
sestupují na rašelinné lokality i do nižších poloh. Stromové patro bývá tvořeno
jediným druhem. Keřové patro skládá jeřáb, někdy olše šedá (Alnus incana) a několik
málo keřů, které jsou zastoupeny i v této skupině. Bylinné patro je značně chudé,
avšak vyskytují se zde nápadné druhy jako jsou samorostlík klasnatý (Actaea spicata),
věsenka nachová (Prenanthes purpurea), bika lesní (Luzula sylvatica) nebo knotovka
červená (Melandrium rubrum). Často jsou zastoupeny různé druhy kapradin: kapradina
laločnatá (Polystichum aculeatum), papratka (Athyrium filix-femina), kapraď
(Dryopteris filix-mas, D. dilatata) nebo hasivka orličí (Pteridium aquilinum). Dřeviny
tohoto stupně zde zastupuje modřín evropský (Larix decidua), zimolez černý (Lonicera
nigra), růže převislá (Rosa pendulina).

Rostliny evropských rašelinišť

Přebytek srážek, stagnující povrchová voda a bezodtoké sníženiny ve vyšších polohách
naší republiky jsou základními faktory pro vznik rašelinišť. Horská a vysokohorská
rašeliniště bývají téměř bez živin, kdežto vrchovinná rašeliniště a nížinná slatiniště mívají
živin více. To se významně projevuje na floristickém složení rašelinné vegetace
a na celkovém počtu druhů. Na vzniku rašelinišť se podílí nejen mokřadní mechy -
- rašeliníky (Sphagnum sp.) a jiné druhy, ale také významně vyšší rostliny, především
šáchorovité – ostřice (Carex)a suchopýry (Eriophorum). Ty bývají přítomny v nejnižších
a nejvlhčích částech rašelinišť, kde voda neopouští povrch půdy ani v létě. V tůních
se objevují ďáblík bahenní (Calla palustris) a vachta trojlistá (Menyanthes trifoliata). Sušší
okraje rašelinišť porůstají brusnicovité a vřesovcovité keříky – klikva, borůvka, vlochyně,
vřes a místy i rojovník bahenní. Na některých typech lučních rašelinišť jsou přítomny i další
mokřadní druhy jako tužebník, zvonečník, rdesno, vrbina, smldník bahenní, několik druhů
trav a sítin - tyto druhy pak plynule přecházejí do mokrých až vlhkých luk v okolí rašelinišť.
(Viz též Les dávné minulosti, Prorodni zahrada, Permakultura, Biotopy, Léčivé rostliny
podle místa výskytu aj.)

Luk (výroba luku) – "Pro tvůj první luk je nejlepší se vyhnout makluře, akátu a moruši.
Světlá běl těchto dřev musí být odstraněna až na jádrové dřevo, což je dlouhodobá záležitost,
která může ohrozit výrobek, jak bude dál vysvětleno. Vyber jakékoli těžší než průměrné dřevo.
Dobrá volba je tis, jilm, jasan, hikora, dub, habrovec, bříza, javor, akácie, dřín, buk a jakékoli
ovocné nebo ořechové dřevo. Luky z lehčích dřev (cedr, borovice) musí být širší. Dřevo
z mladých stromů s řidšími letokruhy je vhodnější. Smrk a jedle jsou při ohybu pevnější než
borovice. Limba bývá sukovitá, čím ztrácí pevnost a pružnost."
In: Woodcraft.cz ; podrobně výroba luku viz:
http://www.woodcraft.cz/files/infostudna/hau_kola/deni_veci/luk/luk.php
Rezerva na: http://www.darius.cz/ekolog/drevo_luk.doc

PERMAKULTURA - přibližte svou zahradu, sad nebo plantáž přírodě
(DOKUMENT WORD)

POPINAVE ROSTLINY - zelené fasády aj. (DOKUMENT WORD)

PRIRODNI ZAHRADA - přibližte svou zahradu přírodě
(DOKUMENT WORD)

Macchieviz křoviny
Rekultivace na Sokolovsku
Lesnické rekultivace se provádí bez návozu ornice, přímou výsadbou
prostokořených sazenic 2 – 3 letých. Spon je většinou 1 m x 1 m.
Zastoupení listnatých dřevin je 60 %. Nejčastěji se vysazuje olše šedá,
černá; javor klen; jasan ztepilý;  lípa malolistá; dub zimní, letní; topol černý,
bílý; vrby, jeřáb. Z  jehličnanů   jsou  nejlepší  zkušenosti 
na antropogenních  půdách  sokolovské  pánve s dřevinami borovice černá,
lesní; smrk ztepilý, pichlavý, omorika; modřín evropský; douglaska tisolistá.
Přednostně se vysazují autochtoní dřeviny, introdukované pouze
na stanovištích na výsypkách s nízkým pH a příměsí zbytků uhlí a uhelných
jílů. Biologický cyklus je 3 – 5 let, 11. rok prořezávka. Keřová výsadba
se používá většinou podél  hospodárnic a na okrajích porostů. Používá
se zejména: ptačí zob, čimišník, čilimník, svída zelená a krvavá, pámelník,
tavolník, netvařec. Dalsi texty
http://www.diamo.cz/hpvt/hp2002/sekce/Zahlazovani/

Rekultivace na Mostecku
Mortalita a růst jednotlivých druhů dřevin
 
- Jednotlivé dřeviny často vykazují i v rámci jednoho druhu
rozdílné hodnoty ve většině sledovaných ukazatelů. Původní hypotéza
o vlivu vhodnosti jednotlivých ekotypů se plně nepotvrdila a rozhodující
vliv na prvotní růst sazenice po výsadbě lze v hlavní míře přisoudit
způsobu pěstování sadebního materiálu ve školkách. Jednotlivá
provedená měření naznačují, že v souladu s morfologickou kvalitou
sadebního materiálu je u výsadby na extrémních stanovištích pro zdárný r
ůst sazenice rozhodující také posouzení optimální výšky sazenice
v kontextu s jejím věkem, způsobem pěstování a jejím postavením
v rozložení hlavních ukazatelů sledování kvality sadebního materiálu
vzhledem k ostatním jedincům, rostoucím na „jednom záhoně“. Prakticky
by se tedy sadební materiál neměl vybírat jen podle požadavku technických
norem (např. 48 2115), ale také podle současného, a zhlédnutého stavu
ve školce. Naprosto odlišnou kvalitu dalšího růstu bude vykazovat např.
jedinec o výšky 0,6 m, tloušťky kořenového krčku 0,9 mm rostoucí
na minerální půdě na záhoně, kde střední výška sazenic dosahuje 0,5 m než
stejně morfologicky definovaný jedinec, rostoucí na pěstebním substrátu
ve společenství jedinců 0,7 m vysokých.
-      Rozdíl mezi růstem prostokořenných a obalovaných jedinců není
s výjimkou jehličnatých dřevin (BO,MD) podstatný. Obalované sazenice
dokonce vykazují vesměs horších hodnot v ukazateli úhynu. Důvodem bývá
ve většině případů odlišný mechanizmus přirozené selekce obalovaných sazenic
či výrazný nepoměr mezi plochou asimilačních orgánů a velikostí obalu. Obojí
se projevuje v retardaci přírůstu jedinců. Použití obalovaného sadebního
materiálu také svádí k posunu výsadby mimo dobu biologického klidu sazenice.
Také efekt mortality nastává u obalované výsadby vesměs pozvolně a výrazně
se projevuje sekundárním úhynem až v druhém roce.
-      Dynamika růstu jednotlivých dřevin měřená hodnotou součtu ročních
redukovaných přírůstů (výška střední hodnoty přírůstu redukovaná mírou úhynu)
je znázorněna v tabulce č.1:
 
dřevina / L_red(cm)

Olše šedá (jarní výsadba)

24,4

Jasan ztepilý (j)

11,0

Topol osika (podzimní výsadba)

24,2

Jasan ztepilý (p)

10,6

Topol osika (j)

22,7

Jilm Laevisův (j)

10,4

Jeřáb ptačí (p)

21,6

Javor mléč (p)

9,8

Bříza pýřitá (p)-obalovaná

21,1

Javor mléč (j)

9,6

Borovice lesní (j) – obalovaná

20,5

Bříza pýřitá (p)-obalovaná, přerostlá

8,8

Olše šedá (p)

19,4

Olše lepkavá 1/0 (j)

8,2

Modřín evropský (p)-obalovaný

19,0

Olše lepkavá 1/0 (p)

7,8

Bříza pýřitá (p)

18,6

Olše šedá (p) obalovaná, přerostlá

7,3

Borovice lesní (p) – obalovaná

18,3

Habr obecný (p), obalovaný

6,8

Olše lepkavá 2/0 (p)

18,2

Dub letní (p)

6,7

Javor klen (p)

16,8

Habr obecný (p)

5,3

Jilm Laevisův (p)

15,6

Dub letní (j)

5,2

Jeřáb ptačí (j)

15,5

Habr obecný (j), obalovaný

5,1

Javor klen (j)

15,5

Modřín evropský (j)-obalovaný

4,9

Bříza pýřitá (j)

14,7

Habr obecný (j)

3,0

Olše šedá 2/0 (p)

13,6

Olše šedá (p) obalovaná, přerostlá

2,3

Lípa srdčitá (p)

11,7

Modřín evropský

1,0

Lípa srdčitá (j)

11,3

Borovice lesní

0,8
 
-      Jako velmi důležitou okolností pro zdárné zalesnění se jeví volba
termínu výsadby. Zatímco při pečlivě provedené výsadbě a za předpokladu
použití kvalitního řádně vyzrálého sadebního materiálu lze termín považovat
u většiny dřevin ( BŘ, OS, OL, HB, JV, JŘ, JS, LP) za nepodstatný,
je nutné upozornit na některé odlišnosti při použití specifického sadebního
materiálu. Sazenice nevyzrálé (pěstované na substrátech, hnojené, vydatně
dotované vodou) lze s lepšími výsledky sázet na jaře, popřípadě je nesázet
vůbec. Jedná se především o jednoleté sazenice olše lepkavé, která jako druh
vykazuje v zavlažovaných školkách dynamický růst a často dosahuje v 1.
roce parametrů požadovaných normou. Často se lze setkat také s jednoletým
javorem, jasanem či lípou.
 
Kvalita prací a vliv prováděné pěstební péče na růst kultury
 
-     Všechny jedinci dřevin byly vysazovány do pedologicky stejného
substrátu – žlutého jílu. Ten se v semiaridních podmínkách  výsypky Březno
vyznačuje zrychleným procesem desagregace fyzikální stavby. Dílce
jednotlivých druhů dřevin byly vystaveny odlišné pěstební péči, která se
v podmínkách lesnických rekultivací  DNT považuje za standartní. První
dílec každé dřeviny byl pouze 2 x ročně okopáván, druhý dílec byl pouze
přihnojen 40 g hnojiva Silvamix, třetí dílec jak okopáván, tak i hnojen, čtvrtý
dílec byl ponechán jako kontrolní. Na všech dílcích proběhlo celoplošné
vyžínání buřeně.
 
-      Jednotlivé druhy dřevin reagují na použitou péči značně rozdílně a to
vždy v závislosti na způsobu pěstování sazenice ve školce. Nepotvrdila se
zvýšená vnímavost jednotlivých druhů na druh péče ani jeho intenzitu.
-      Celkový vliv okopávání (2x ročně) a přihnojení je sice ze statistického
hlediska významný, praktický efekt je však nízký. Lze konstatovat, že výsledky
samostatného provedení okopávky jsou ve srovnání s izolovaným provedením
přihnojení na obdobné úrovni. Mezi hnojenými (HN) dílci a dílci bez péče
se projevila výšková diference 1,53 cm, mezi  okopávanými (OK) dílci a dílci
bez péče se projevila výšková diference 1,46 cm.
-      Okopávka se výrazněji projevila ve svém sekundárním efektu – při horší
viditelnosti sazenic snižovala riziko poškození sazenice ožinem. Tento jev
se výsledkově projevil hlavně při vyčíslení úhynů, kdy rozdíl mezi uhynulými
sazenicemi okopávanými a neokopávanými činil 9,5 % z počtu vysázených.
Také průměrnou výšku tento jev snižuje o 2 cm.
-      Při porovnávání výsledků mezi jednotlivými druhy substrátů (Březno
IX – žluté jíly; Březno X – žluté jíly, hnědé jíly, ornice; Prunéřov VIII – šedé
jíly kaolíny) byly při pečlivě provedené výsadbě na ploše kontrolní oplocenky
dosaženo lepších výsledků oproti všem sledovaným plochám a to u všech druhů
substrátu. Celkový rozdíl se pohyboval souhrnně vždy mezi 25-35%.
-      Úhyn z následných dosadeb prováděných na plochách pokrytých jílovými
substráty se meziročně zvyšuje souhrnně o 10 – 15%-tních bodů. Nárůst bude
mít vzhledem k času progresívní růst a je vysvětlován trvale se zhoršujícími
se fyzikálními vlastnostmi nadložních jílů. Toto zjištění také koresponduje s 
hrubými směrnými odhady úhynů (na úrovni 30-60% z vysázených počtů),
zjišťovaných při inventurách starších výsadeb, kde byly střední počty jedinců
vesměs ustáleny okolo 5500-6500 ks/ha a to i tehdy, když byl do matematického
modelování zahrnut prvek selhání lidského faktoru. ten se projevuje např. stálým
upravováním sponu u některých dělníků, kdy sázejí buďto větší (nalézané řidčeji),
či menší počet jedinců na plochu, než předpokládá původní projektová dokumentace
výsadeb.
-      Přírůst dosazovaných sazenic dosahuje pouze souhrnně 5-7% hodnot
vykazovaných jedinci ze základní výsadby.
Závěr
    
-      Výsledky sledování dřevin v průběhu druhého vegetačního období jsou
pro exaktní závěry jednotlivých problematik ještě příliš kusé. Projevují se však
již výrazné trendy odlišujícími se od poznatků dřívějších. Pokud si uvědomíme,
že původní prameny metodik provádění lesnických rekultivací jsou vesměs 30-50
let staré a vycházejí většinou z lesnické empirie, musíme si položit otázku, do jaké
míry jsou v dnešní době tyto stále přebírané poznatky platné. Nejenže se mění
podmínky klimatické, mění se také podmínky technologické a sociálně-ekonomické.
Měli bychom se hlavně zaměřit na odstraňování původců nezdarů základních výsadeb
protože náprava vzniklých chyb je již prakticky na většině ploch nemožná a ekonomické
náklady neúměrné výsledkům. Mezi základní opatření by se mělo zařadit vytvoření
systému hodnocení realizací jednotlivých rekultivací, a to ne jen dodavatelů prací
ale také pěstitelů sadebního materiál. Jen pak nebude budoucí celkový efekt
provedených rekultivačních prací pouze „loterií“ s neznámým výsledkem. 
Tyto a další údaje in:
http://www.diamo.cz/hpvt/hp2002/sekce/Zahlazovani/

Rekultivace odkališť - podle zahraničních zkušeností je vhodné
stávající i dodatečně vytvářené břehy vodní plochy odkališť a jejich
ostrůvků a zátok zpevnit souvislou řadou kůlů zatlučených těsně
u břehu do dna, a vyčnívajících cca 30 cm z vody. Zeminu vyrovnáme
do výšky kůlů.

Rostliny sloužící k výrobě papíru resp. k balení potravin a dalšího zboží
V Číně byly používány k balení potravin zpracované kůry z moruše už v letech
100-200 př. n. l. Banánovník, konopí, cukrová třtina, bambus, kopřiva a jí
příbuzná moruše obsahují výrazně makroskopicky vláknitá pletiva, proto tradičně
slouží k výrobě kvalitního papíru, dnes např. k výrobě ručního papíru pro origami,
pro reprezentativní písemnosti apod. V podstatě ale lze použít k výrobě papíru
jakékoliv měkké i tvrdé dřevo nebo jiný zdroj celulózové buničiny , která
má v mikroskopickém měřítku vždy vláknitý charakter... Nejčastěji se u nás používá
měkké dřevo borovice, smrku a jedle nebo (pro odlišnou technologii) dřevo tvrdé, např.
bukové. Na papír je možné zpracovat i dřevo rychle rostoucích dřevi, jako např. topolu.

"Je známá čínská prvotní výroba zplstěného papíru z rozdrcených hedvábných
vláken, tedy i z látky živočišného původu, a také o použití hadrů, zbytků rybářských
sítí a lýkových vláken stromů snad již před rokem 105 n.l. Máme dále zprávy, že již
před 3. stoletím n.l. se stala surovinou kůra moruše papírnické (Brousonetia
papyrifera), konopí (Cannabis sativa) a tzv. čínská tráva - ramie (Boehmeria nivea Hook).
Od 9. st. přistupuje jako materiál divoce rostoucí konopí gampi (Wikstroemia canescens),
a to přičiněním Japonců, kteří pak podle zprávy čínského učence Su Tung-pcho
(žil v letech 1036 až 1101 ) v jeho době ponejprv použili k výrobě bambusu. Látek přibývá,
patrně s větší spotřebou. Je to rýžová sláma, jež se užila teprve v letech 1334 až 1521,
ale asi ne Japonci, a později ještě kůra micumaty (Edgeworthia papyrifera) z rodu vonných
Thymelaeaceae. Dnes je již bezpečné známo, že arabský a první evropský papír nebyl
z bavlny, ale z hadrů v nichž převládal len. Ale i v papírech, které nalezl Sven Hedin
v Lou-lan, byla v 3. století n.l. přimíšená vlákna bavlněná, asi z tkanin dovezených
z Indie.

Přes všechny zdroje surovin se hlavní surovinou k výrobě papíru staly lněné a bavlněné
hadry, a to na počátku našeho letopočtu, ale i v 6. až 10. století, a udržely se až do konce
19. století. Výjimkou je Čína, kde se hojně používala rýžová sláma. Rostoucí výroba
papíru způsobila ovšem v Evropě veliký nedostatek hadrů, takže se již v 15. století hledala
náhrada ve starém lodním lanoví a plachtách

Nedostatek hadrů byl veliký nejen u nás, ale i v jiných zemích, proto se usilovně hledaly
náhradní suroviny, když bylo již zřejmé, že hadry nepostačí. K tomuto poznání přišli záhy
přírodovědci a hleděli přispět v nouzi vědou. Prvním z nich je cestovatel Engelbert Kämpfer
(1650-1716), jenž navštívil v letech 1690 až 1692 Japonsko, a ukázal ve svém díle
Amoenitates exoticae (1712) na možnost použití stromové kůry. Předtím se již pokusily
italské papírny o výrobu papíru z rýže, ale to nevedlo k praktickému výsledku. Také
francouzský fyzik R. A. F. de Reaumur (1683-1757) ukázal roku 1719 v rozpravách
francouzské akademie věd na americké vosy, vyrábějící papírová hnízda z dřev. Pokusy
však neučinil, a jeho myšlenka narazila na odpor odborníků, např. Justiho. Ten přeložil
roku 1762 de la Landovu práci "Die Kunst Papier zu machen", v níž je uvedena také řada
náhražek. Dále tu byl vlámský přírodovědec Albert Seba (1665-1736), který v díle
"Pokladnice přírodopisu", vydaném v roce 1734 v Amsterdamu, upozornil na mořské řasy
(alga marina). Francouzský botanik Jean Etiene Guettard (1715-1786), lékař vévody
orbanského, upozornil na vlákna vodní rostliny z rybníků, Confervy, s níž činil výrobní
pokusy kazatel G. A. Senger v papírně Strünkede s papírníkem Funkenbergem, a popsal
je v knížce tištěné na papíru ze sladkovodní zelené řasy Confervy pod titulem "Die älteste
Urkunde der Papierfabrikation in der Natur entdeckt, nebst Vorschlägen zu neuen
Papierstoffen". Učený Janus Plancus z Rimini viděl před 200 lety papírnu, v níž se vyráběl
papír z listů kukuřice, jež nedávno před tím (1590-1610) byla v Evropě aklimatizována.
Tohoto materiálu použil později též Schäffer.

Jakob Christian Schäffer (1718-1790), kazatel a později superintendant v Řezně, vydal
v roce 1761 spis o výsledcích pokusů s hospodářským využitím semenných vláken topolu
černého a suchopýru, k němuž mu byly, jak praví, motivem nářky na nedostatek hadrů,
zvláště bílých, a z toho plynoucí nedostatek papíru v celém Německu. V úsilí o nalezení
náhražky za hadry pokračoval a v letech 1765 až 1771 vydal šestisvazkové dílo o pokusech
jak vyrábět papír bez hadrů nebo jen s malou jejich přísadou. Mezi náhražkami v něm
nalezneme semenná vlákna topolu, piliny, mech, vinnou révu, chmel, kopřivy, rašelinu,
bodláky, šišky jedlí, smrkové dřevo, hnízda vos, ba i starý šindel. Pokusy konal od roku
1771 již ve větší vlastní stoupě s vodním pohonem a ke knížkám přiložil vzorky z jednotlivých
materiálů. Schäfferova práce byla částečně uznána, když pruská válečná a vrchnostenská komora
v Berlíně vypsala cenu 50 tolarů pro papírníka, který by vyrobil podle popsané metody dobrý
a silný papír ze slámy, hoblovaček, listí apod., ale na druhé straně na něho útočili většinou
papírníci a jeho snahy odmítali. Náhražky navrhované Schäfferem byly způsobilé jen k výrobě
hrubého papíru, a tak snahy vyzněly sice naprázdno, ale přece však daly iniciativu k dalšímu
hledání.

Také Francie měla svého Schäffera. Krátce před velkou revolucí Léorier Delisle, ředitel
papírny v Langlée v Montargis, konal podobné pokusy, ale byly revolucí zastaveny. Náhradní
suroviny byly hledány i později. V roce 1837 byly dovezeny z Antil do Francie v lisovaném
stavu banánovníky a jejích vybělených vláken bylo použito k výrobě laciných papírů. Ještě
v první polovici 19. století hledá náhradní surovinu také Itálie, kde se pokusil např. profesor
Jan Brigneli z Modeny o výrobu papíru z druhu lýkovce Daphne taureola. Daphne cannabina
Lour je domácí v Nepálu, poskytuje jemné tuhé lýko, vhodné pro výrobu trvanlivého papíru.
Témuž účelu slouží v Zadní Indii Daphne Lagetta Sw.

Také u nás se sejdeme záhy s hledáním a zkoušením látek nahrazujících hadry. Podnikavý
pražský papírník Schönfeld koupil roku 1790 na 24 240 morušových stromů, vysázených
na hradbách a v okolí Prahy, patrně aby jejich lýka a snad i dřeva použil pro výrobu papíru.
V úřední zprávě o papírně v Mladých Bukách z roku 1799 docela čteme, že použitím jemně
mletého dřeva (Pulverholz) by se mohl zmírnit nedostatek hadrů. Byly konány také pokusy
s užitím slámy. Karel Engelmann z Kovářské předložil roku 1802 císaři vzorky papíru ze
slámy, aniž by se snad vydával za vynálezce. František Antonín Siebert v Dolní Poustevně
vyrobil a předložil papír nejen ze slámy, ale i z mechu a kopřiv, zač mu bylo roku 1803
vysloveno nejvyšší uznání. V Českém Vrbném se pokusil Josef Reuter o výrobu papíru
z cvikly, odrůdy cukrovky, která se kdysi pěstovala jako zelenina a na svůj vynález dostal
roku 1838 privilegium. Josef Fuchs v Hronově vyrobil pevný hrubý papír z polovice
z hadrů a z polovice z mechu.

Podobně jako Schäfferovy pokusy skončily s nezdarem jistě i mnohé pokusy jeho
následovníků, a tak bylo výrobcům vyčkat až téměř do poloviny 19. století, kdy Friedrich
- Gottlob Keller (1816-1895) z Hainichen obrátil zřetel k látce zpracovávané vosami
- ke dřevu - a roku 1844 dosáhl znamenitého výsledku. Když četl o potížích s opatřováním
papírnických surovin, připadl na myšlenku vařit dřevo v silném roztoku sody, aby
se proměnilo ve vlákna. To se mu však nezdařilo. Později si vzpomněl, že jako chlapec
obrušoval pecky zasazené ve dřevě, aby z nich mohl dělat řetízky. To jej přivedlo
na myšlenku zbrušovat dřevo na pískovcovém brusu. Získal tak vláknitou kaši, ze které
vyrobil první kousek dřevitého papíru o velikosti desetimarkové mince. Pokračoval
v pokusech a po průzkumu v papírně v Lossnitz u Freibergu zjistil; že jeho nový materiál
je lacinější než hadrovina. Ve volných chvílích a po večerech se mu podařilo připravit jisté
množství dřevného obrusu, který dopravil do papírny v Altchemnitz. Tam z ní po přidání
jedné třetiny hadrové vlákniny vyrobili 4 až 5 rysů papíru. Byl to první papír s dřevovinou
a dne 11. října 1845 na něm Vyšlo několik výtisků týdeníku "Intelligenz- und Wochenblatts
für Frankenberg mit Sachsenburg und Umgebung" . Tím se stal Keller zakladatelem nové
výrobní éry papíru, používající k výrobě vlákninu získávanou ze dřeva mechanickou cestou.
Vynález uvedl v praktický život továrník Voelter, jemuž v roce 1846 Keller myšlenku prodal.
O konstrukci brusu se zasloužil J. M. Voith z Heidenheimu. I po Kellerově objevu se dály
ještě pokusy s jinými náhražkami, zvláště s rašelinou v šedesátých letech, kdy se z ní
za přídavku hadroviny vyráběla krytinová lepenka. Na výrobu bylo v Německu uděleno
několik patentů. Pokusy však končily většinou neúspěšně; zvláště v poslední čtvrtině 19.
století, kdy se vedle dřevoviny začala prosazovat další dřevná vláknina - buničina

Buničina se objevila asi za třicet let po mechanicky získávané dřevovině a na rozdíl
od ní se vyráběla chemickou cestou. Proces chemického odstraňování inkrustačních látek
ze dřeva prošel ovšem různými zkouškami. Po natronovém zpracování (1858), při kterém
se na dřevné štěpky působilo roztokem hydroxidu sodného, se objevilo (1884) sulfátové
vaření v roztoku hydroxidu sodného a sirníku sodného; ale teprve sulfitová buničina;
připravovaná z dřevných štěpků vařením v hydrogensiřičitanu vápenatém, našla v sedmdesátých
letech 19. století praktické uplatnění a během krátké doby se rozšířila v Evropě i v Americe.
Tak se stalo dřevo počátkem osmdesátých let hlavní papírenskou surovinou a postupně
vytlačovalo hadry. Vedle dřeva se stala hojně používanou surovinou také sláma. O jejím prvém
použití víme již z období před rokem 1800, ovšem ve formě pouze mechanicky rozmělněné.
Použil ji papírník Mathias Koops v Millbanku u Londýna a již roku 1800 předložil králi Jiřímu III.
knihu o surovinách, tištěnou na papíru ze slámy: Koops prakticky použil k novému zpracování
také odpadků papíru, jak k tomu nabádal již roku 1774 berlínský chemik Justus Claproth
(1743-1817) v práci o tom jak "z potištěného papíru vyrobit opět nový papír a tiskařskou barvu
zcela smýt". Na slámu jako dobrou surovinu po ukázal též v 1. polovici 19. století Louis Plette
ml.; továrník v Dillingen (1803-1862), v knize "Výroba papíru ze slámy a mnoha jiných hmot
ve velkém, popsaná podle mnoha pokusů a prokázaná 160 vzorky různých druhů papíru ... ".

V třicátých letech 19. století je u nás veliký nedostatek lněných hadrů; hlavně následkem
rozšířeného používání bavlny, jak vysvětluje Kreutzberg, dále vývozem uherských hadrů
přes Terst a Rijeku do Anglie i do Ameriky. Také doprava hadrů z Uher byla, zdražena, takže
moravské papírny odebíraly více hadrů z vnitrozemí Čech; odkud uniká mnoho materiálu při
nízkém vývozním clu 2 kr za cent ve formě lepenky za hranice, jak zdůraznil již Rössler, aby
tam byl zhodnocen při výrobě lepších druhů šestkrát až sedmkrát, k veliké finanční
a národohospodářské škodě rakouského státu na mzdě i výrobcích. Ještě hůře bylo v padesátých
letech, když padly zákazy vývozu a z Čech se v roce 1853 vyvezlo 31 868 centů, v dalším roce
21 475 a v roce 1855 na 18 720 centů hadrů."
kráceno; in: http://www.manufactura.cz/technolo.htm

"Zpočátku lidé své záznamy vrývali do kamene, dřeva a kosti. Ve starověké
Mezopotámii (Babylónii) využili dostatku vhodné hlíny, kterou použili jako psací
materiál. Údaje do hliněných “knih” zaznamenávali pomocí tzv. klínového písma.
Popsané tabulky se pak v ohni vypalovaly (díky tomu se zachovaly dodnes).

Ale desky byly těžké a mnoho se na ně nevešlo. Navíc vhodná hlína nebyla všude
k dispozici. V Egyptě, na březích Nilu, naopak rostl hojně papyrus (“příbuzný”
pokojového šáchoru). Jeho stvol, vysoký asi 4 m, rozdělili na kusy, vyňali z něho
dřeň a rozřezali ji na tenké proužky. Proužky pak kladli vedle sebe do 2 vrstev,
křížem na sebe, lisovali a uhlazovali. Pak tyto “archy” slepovali k sobě, až vznikly
svitky několik metrů dlouhé.

Ale ani papyrus všude neroste. V městě Pergamon v Malé Asii vyčinili kůži jehňat,
telat, ovcí, koz nebo oslů tak, že z ní vznikla tenká blána. Tu potřeli bělobou
rozpuštěnou v oleji, vyhladili a vyleštili. Tento psací materiál na počest svého města
nazvali pergamen.

Pergamen byl však drahý. Nebylo by možno psát na něco jiného?

Bylo. Podle historických záznamů na to přišel čínský ministr orby Ts‘ai Lun a roku
105 to oznámil svému císaři. Ten materiál se jmenoval papír (nedávné archeologické
výzkumy však dokládají, že už byl znám o nějakých 200 let předtím).

Původní čínský papír se vyráběl z konopí. To se nechalo nasáknout vodou a pak
ho rozdrtili dřevěnými palicemi. Tuto kaši z rostlinných vláken proplachovali, přidávali
moučný škrob a bělidlo a kašovinu nalévali na síta z hrubé látky v bambusových rámech.
Tam kašovinu natřásali a částečně nechali vyschnout. Pak ze síta vyjmuli archy papíru
a dosoušeli je na hladké a teplé zdi. Výroba se zrychlila, když vymysleli hladší materiál
na síta, ze kterých bylo možno vyjmout arch ihned po odkapání vody.

V 6. století se výroba papíru dostala z Číny do Koreje. Kromě konopí tam používali také
moruše, bambus, stvoly rýže a chaluhy.

Podle tradice, v roce 610 seznámil japonský císařský palác s výrobou papíru korejský
mnich Don-cho. Japonci papír zpočátku používali pouze na úřední dokumenty. Teprve
s rozšířením buddhismu se používání papíru rozšířilo.

Z Číny se papír dostal také do Tibetu, kde nahradil tradiční psací materiál – palmové listy.
Směrem na západ pak cestoval papír z Číny do Střední Asie a Persie, odkud ho obchodníci
dováželi do Indie. V 8. století se papír dostal do Bagdadu, v 10. století pak do Damašku,
Egypta a Maroka. Původní konopí nahradil len.

I když v té době se papír v Evropě již tu a tam objevoval, jeho výroba začala ve Španělsku
a v Itálii až ve 12. století. Byl však křesťanským světem z ideologických důvodů (!) odmítán
a dokonce dekretem Fridricha II. byly všechny úřední dokumenty psané na papíru vyhlášeny
za neplatné! Zdravý rozum zvítězil až v 15. století pod nátlakem vynálezu knihtisku . . .

Druhů papíru je několik tisíc. Papír se dnes vyrábí z vláknitých surovin jako je buničina,
polobuničina, dřevovina nebo – při výrobě některých náročných druhů papíru (cigaretový,
bankovkový, filtrační) – hadrovina. Pro dnešní papírenský stroj není problémem vyrábět
pás papíru široký 2 až 9 m rychlostí 200 – 1 500 mm/min (tj. ročně až 150 000 t).

Kromě "nového" papíru se také vyrábí papír recyklací. Její podíl na výrobě papíru stále roste,
v roce 1993 bylo v USA poprvé v historii vyrobeno více recyklovaného papíru než z "nových"
surovin. Recyklace není tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát. V každém
případě je však výchozím požadavkem třídění papíru, které dnešní české "sběrničky" (pokud
vůbec papír berou) nejsou schopny zajistit (ani zde trh nevyřešil vše, jak se naivně domnívali
někteří ekonomové). Např. novinový papír se většinou používá na hedvábný papír a na
lepenku, staré časopisy zase na novinový papír. Papír se může recyklovat 5 – 8krát."
kráceno; in: http://www.quido.cz/Objevy/papir.htm

STROMY
* Strom funguje jako přepouštěcí ventil – tahá vodu ze země a vypouští ji v plynném
skupenství do atmosféry.
* Přitom chladí a zvlhčuje atmosféru ve svém okolí.
Jde o „bezporuchové klimatizační zařízení na solární pohon s automatickou regulací“.
* Dospělá bříza odpaří za den 400 l vody
* Vzrostlá lípa má listovou plochu rovnou povrchu třípokojového bytu, polapí
za sezónu metrák prachu.
* Hektar smíšeného nebo listnatého lesa vyprodukuje 7000 litrů kyslíku
za den a polapí 5 tun prachu ročně
* Zasazení stromu na městské ulici vyžaduje náklady až 20 tisíc Kč a obnáší
až 30 razítek. Proto je mnohdy snazší ochránit stromy určené k vykácení.
* TGM: Kultura národa se bude měřit podle opětovného zalesnění.
(Poznámky z pořadu ČT „ABCD ekologie aneb Životabudič“)

STROMY PAMÁTNÉ – za památné stromy je možné podle zákona o ochraně přírody
a krajiny prohlásit dřeviny vynikající svým vzrůstem, věkem, významné krajinné
dominanty a stromy připomínající historické události nebo různépověsti a báje. Památné
stromy jsou zákonem chráněny před poškozováním a v ochranném pásmu (kruh
o poloměru desetinásobku průměru kmene) není povolena žádná škodlivá činnost.
Památné stromy si zaslouží pro svůj mnohostranný význam (ekologický, historický,
estetický) naši ochranu a následnou péči. (Z oficiálních zdrojů; rok 2000)

Trvalky: Upadnou trvalky v nemilost a zapomnění?
Poslal(a) HV 29.10.2001 v 14:58:57

Známe je určitě všichni. Od jara do podzimu vnášejí do zahrady
bohatost květů a záplavu barev, která je pro každého, komu skutečně
přirostly k srdci, tou nejlepší odměnou za celoroční péči, která
je přerušena snad jen několika zimními měsíci. Přesto jakoby se postupně
z nově zakládaných zahrad vytrácely. Důvod? Je třeba se o ně starat...
Skutečně nepatří trvalky mezi nenáročné zahradní rostliny, které stačí
vysadit a občas zalít. Na rozdíl od jehličnatých a listnatých dřevin
a trávníku vyžadují už od prvních jarních dnů do prvních podzimních
mrazíků téměř neustálou péči, která dokáže zabrat podstatnou část našeho
volného času. Samozřejmě záleží na tom, do jaké míry jsou v zahradě
zastoupeny. Ten, kdo mezi keři pěstuje tři čtyři trsy obligátních kopretin
nebo kosatců, časovou náročnost nepocítí tak, jako ten, kdo se rozhodne
vytvořit si zahradu kvetoucí po celý rok. I tak je však třeba pohlížet
na problematiku trvalkových záhonů dvojíma očima.

Pro koho roste zahrada?
Představme si současného typického uživatele zahrady a okolí rodinného
domu. Je to člověk mladšího středního věku, schopný shromáždit určité
množství financí na stavbu domu a úpravu zahrady, pracovně poměrně
vytížený, trávící většinu volného času sportem nebo s rodinou. P zahradní
architektuře nic neví, zahradu chce užívat především jako prostor relaxační,
odpočinek, zábavu s dětmi, chce se zde cítit dobře a obejde se bez pozornosti
sousedů. Rozdíl mezi smrkem a modřínem nepozná, přestavy o zahradě
si formuje na základě poznatků získaných z časopisů a literatury. Jakou
zahradu mu zahradní architekt vytvoří? Takovou, jaká bude odpovídat jeho
potřebám a její údržba se bude omezovat na sekání trávníku, závlahu a očasné
vytrhávání plovele. Bude tvořena především z jehličnatých dřevin, které není
ve většině případů potřeba vůbec opečovávat, sem tam bude kompozice
doplněna listnatými keři (musí je zastřihávat a shrabovat listí na podzim
opadané) a sem tam nějakou méně náročnou trvalkou. Zahrada bude vypadat
poměrně dobře a pro výše popsaného uživatele bude zcela dostačovat. Po celý
rok bude prakticky neměnná a v sezóně bude vyhlížet každý rok stejně:
jehličnaté dřeviny svou podobu nemění vůbec, listnaté maximálně na podzim
a těch pár trvalek monotónní vzhled nezachrání.

Samozřejmě hodně záleží na tvůrci zahrady, jak se s vynucenou absencí trvalek
v zahradě vyrovná. Určitě se to vhodnými prostředky dá. Zkuste však zapřemýšlet
o tom, kam se vytratil duch čapkovského zahradníka, který dokázal ve své zahradě
strávit snad každou volnou chvilku a nad kvetoucími záhony měnícími svou
podobu z týdne na týden prožíval až dětsky naivní radost. Skutečně sídlí jen
v tom nereprezantativním zbytku národa, který si zahradu bez záplavy květů
nedokáže představit? Opravdu jsme všichni tak nehorázně zaneprázdněni,
že nevyšetříme v našem programu dvě tři hodiny týdně na to, abychom se postarali
o větší partii trvalek v zahradě? Nebo se nám rozkvetlá zahrada nelíbí?
Je to v nás

Z překladových knížek a časopisů známe trvalkové zahrady velmi dobře. Jejich
základ je sice tvořen dřevinami, které však rostou jen na pozadí plošně vysázených
skupin trvalek uspořádaných tak, aby se podoba kompozice měnila od jara do podzimu.

"Nakreslit trvalkovou zahradu na papír není problém. Je to ale fikce. Tak, jak ji
nakreslím, nikdy nebude vypadat," říká zahradní architektka ing. Anna Marciánová
k problému většího zastoupení kvetoucích rostlin v zahradě a pokračuje : "Trvalky
vyžadují skutečně specifickou péči, aby v zahradě nevzniklo smetiště. Květinová
partie bude vypadat dobře druhý, třetí rok po výsadbě, pak už je však třeba jednotlivé
trsy omezovat v růstu, přesazovat, zmlazovat, a na to řada lidí nemá především vztah
a často ani čas nebo zkušenost."

Je tedy zcela zřejmé, že problém není v trvalkách jako v rostlinném druhu, ale především
v člověku. Práce kolem trvalek se v průběhu roku prakticky opakují a tak není problém
během několika málo let určitou praxi a zkušenost získat. Pomůže přitom jak odborná
literatura, tak určitě i zahradní architekt. Není třeba se ničeho obávat - v případě trvalek
je prakticky každá chyba napravitelná. Rostliny stojí doslova pár korun a poměrně dobře
se přesazují, což v případě jehličnatých a listnatých dřevin neplatí.

(podle Dům a zahrada 09/01)

UZENÍ viz dřevo v potravinářství, dřevo na uzení

VÝCHOVNÁ TĚŽBA "VÍTE, ŽE... není tyčkovina jako tyčovina? Jakmile mlazina dosáhne průměrné
výčetní tloušťky (to je tloušťka ve výšce 1,3 m) zhruba 6 cm, dostává
se do porostního stadia nazývaného tyčkovina. Od tloušťky 13 cm hovoříme
o tyčovině a od 20 cm o kmenovině. Do průměrné výčetní tloušťky 36 cm jde
o nastávající kmenovinu, od 36 cm výše o kmenovinu vyspělou. V době, kdy
se přírůst dřeva blíží nule, nebo dokonce vlivem hniloby dosahuje záporné
hodnoty, mluvíme o kmenovině přestárlé. Pokud stromy vytěžené při výchovném
zásahu překračují hranici hroubí, tedy výčetní tloušťky přes 7 cm, nenazýváme
již výchovný zásah prořezávkou, ale probírkou. Probírek je celá řada druhů -
např. pozitivní (podpora vybraných kvalitních stromů), negativní (odstraňování
nekvalitních stromů), úrovňová (se zásahem především do hlavní porostní etáže),
podúrovňová (zaměřená spíše do podúrovně) apod. Porosty různých dřevin
se probírají různým způsobem, jsou na to vypracovány celé školy. Cíl výchovy
je však vždy stejný: vypěstovat zdravý smrkový (po probírce odolný a stabilní)
porost, který přinese kvalitní produkci dřeva (v hospodářském lese) a zajistí
všechny požadované funkce, např. rekreační, půdoochrannou apod., což je sledováno
zejména v lese ochranném a v lese zvláštního určení." (Lidové noviny, 27. 9. 2008)

"VÍTE, ŽE... u stromů se sleduje i štíhlost? Do mladých porostů je nutné chodit
s výchovnými těžbami častěji, zpravidla dvakrát za decenium, což je desetileté
plánovací a inventarizační období. Pokud se výchova v mládí zanedbá, tak zejména
husté porosty vzniklé z přirozeného zmlazení a porosty světlomilných dřevin
rostou rychle do výšky a nepřirůstají do tloušťky. Lesníci posuzují stromy
a porosty mimo jiné podle štíhlostního koeficientu, což je poměr výšky a výčetní
tloušťky. Pokud se štíhlostní koeficient liší o více než 10 procent od normálu,
bývají na vině zejména chyby ve výchově (ale může to signalizovat i jiné problémy,
např. zdravotní, stanovištní nebo provenienční). Pěstebně zanedbané nedostatečně
probírané porosty bývají přeštíhlené (jejich štíhlostní koeficient je vyšší
než norma), ztrácejí odolnost vůči sněhu, námraze i větru a velmi často jsou
postiženy kalamitou. Vůči kalamitám jsou nejodolnější smíšené různověké porosty,
které jsou rozvrstvené do několika stromových pater. Dřeviny musí odpovídat
danému stanovišti. Z ekologického hlediska jsou ideální samovolně se obnovující
přirozené porosty." (Lidové noviny, 4. 10. 2008)

Zeleň - keře a stromy světlomilné (PS - snesou i polostín; ST - stín):
dřín, jalovec (PS), jeřáb (PS), aronie (PS), hodně druhů borovice, zerav, mikrobiota,
tis (PS, ST), juka, tamaryšek, čimišník, janovec, dřišťál, žanovec, ruj, třezalka kalýškatá,
řešetlák, levandule, šípková růže, svatolína, svída (PS), kdouloň (PS), kalina (PS),
zimostráz (buxus; PS, ST), smrk ztepilý (PS; do tří let věku je lépe, když je alespoň
částečně zastíněný), smrk omorika, rakytník, katalpa, ořešák, svítel, akát, hrušeň,
tavolník, udatna (PS), vrba bylinná, vřes

Zeleň - keře a stromy nesnášející plné slunce:
čertův keř (eleuterokokus), líska

Zeleň - keře a stromy nesnášející větší zastínění:
dřín, bříza, borovice (většina druhů), moruše, hrušeň, akát (ale bez vážnější újmy), jeřáb
(ale bez vážnější újmy), katalpa, ořešák, svítel, čimišník, janovec, většina růží

Zeleň - keře a stromy snášející i větší zastínění:
jalovec (nižší úrodnost, horší vzhled), zimostráz (buxus), tis, líska, černý bez (nižší
úrodnost, někdy i horší vzhled), lípa malolistá, z větších bylin např. různé druhy křídlatky

Zeleň - keře a stromy snášející částečné zastínění:
čertův keř (eleuterokokus), jalovec, bříza, smrk, dub, buk, javor, jeřáb, lípa

Zeleň - keře a stromy s nejnižšími požadavky na teplotu:
Smrk ztepilý, borovice kleč, jalovec, jeřáb, bříza, modřín, růže skořicová, růže svraskalá,
růže převislá (alpská), do značné míry i růže dužnoplodá (jablíčková), růže šípková,
borovice bělokorá, borovice limba, jedlovec kanadský, modřín, buk lesní,

Zeleň - keře a stromy snášející suché půdy:
Borovice (hodně druhů, nesnáší ale městský prach a smog), zerav západní,
mikrobiota křížolistá, jalovec obecný, jalovec poléhavý, tis, jasan zimnář,
zvízel latnatý, javor amurský, javor jasanolistý, čimišník, janovec metlatý,
dřišťál, rakytník, žanovec měchýřník, ruj vlasatá, třezalka kalíškatá, řešetlák,
levandule úzkolistá, dřín, růže šípková, svatolína, tamaryšek, juka níťová,
hlošina, svída krvavá, kdouloň obecná, štědřenec, zimolez pýřitý, jeřáb ptačí, kalina tušalaj,
kalina severoamerická, zimostráz onecný. Vinná réva a modřín nepatří mezi
suchomilné rostliny, ale dokáží po letech získávat vodu ze značné hloubky, takže
na vlhkosti půdy už pak nejsou příliš závislé a mohou pak růst třeba i na poušti.
Také jeřáb dokáže čerpat vodu a živiny z větší hloubky, takže v našich podmínkách
vyžaduje jen minimální péči, a to i na tak náročných místech, jako jsou aleje kolem
silnic, sídlištní zeleň na nekvalitních půdách apod.

Zeleň - byliny snášející suché půdy: Oves

Zeleň - keře a stromy snášející mokré a zamokřené půdy:
Borovice lesní, jedle balzámová, cypřišek hrachonosný, smrk ztepilý, zerav západní,
javor jasanolistý, olše lepkavá, bříza pýřitá, vřes obecný, svída bílá, svída krvavá,
rakytník řešetlákovitý, pěnišník kamčatský, meruzalka černá, růže svraskalá,
vrba bylinná, bez černý, kalina obecná; z větších dřevnatých bylin např. křídlatky

Zeleň - keře a stromy snášející jílovité půdy:
Habr, do jisté míry i buk, dub, jeřáb, vrba a líska.

Zeleň - keře a stromy nesnášející jílovité půdy:
Třešeň, višeň, švestka, bluma, meruňka, broskev.

Zeleň - keře a stromy snášející prach (podél cest, kolem podniků apod.):
Černý bez, jeřáb muk, aronie, jeřabina, katalpa, lípa, rakytník řešetlákový, topol,
jerlín, hybridy jehličnatých stromů z oblastí se sopečnou aktivitou

Zeleň jako ochrana:
Zeleň snižuje teplotu, hlučnost a prašnost, snižuje rychlost větru a zvyšuje
vlhkost vzduchu, chrání půdu a umožňuje nám rekultivovat znehodnocené lokality
Z hlediska snižování prašnosti jsou cenné především listnaté stromy. Pásy
stromů už tím, že sníží rychlost větru usndňují sedimentaci tuhých imisí. Koruna
stromu zachytí až 10 krát více prachu než plocha trávníku o stejné projekci.
Filtrační účinek stromů je obrovský. Jeden hektar bukového lesa odfiltruje
ročně 68 tun tuhých imisí za rok v oblasti, kde je samovolný spad menší než 5 tun.
Clona stromů, keřů na travnatých pruzích zachytí až 20x více prachu než samotný
trávník. Na ulici se stromy se v ovzduší nachází jen třetina množství prachových
částic. V parku je to jedna desetina.

Dnes už není pro nikoho nová informace, že rostliny zachycují radioaktivní
prvky, těžké kovy a některé dokonce likvidují i chorobné bakterie, které mohou
být v prachu obsažené. Dle japonských výzkumů je nejcennější dřevinou při
zachycování škodlivin z ovzduší topol* a z našich bylin slunečnice. V Japonsku
je to i rýže, zřejmě však zejména proto, že roste na mokré půdě či ve vodě, které prach
zachytávají. Je jasné, že každé jezírko potok či jiná vodní plocha jsou neocenitelným
pomocníkem při boji s prachem. Při zachytávání prachu mají výhodu vyšší rostliny,
z bylin (i díky velké ploše listů) působí jako prachový filtr různé druhy křídlatky.

Prach z ovzduší dobře zachytává i jeřáb muk a lípa.

Pro výsadbu hygienických ochranných pásem má dále význam lípa srdčitá,
bobkovišeň lékařská, cesmína obecná, jasan manový, javor ginnala, kalina japonská,
třešeň sakura, kalina vrásčitolistá, jírovec pleťový, kaštan setý (jedlý kaštan) a jírovec
maďal. Některé druhy dokáží prach na své listy doslova přilepit (lípa). Ale i zdravý, nepříliš
krátký trávník je dobrou pastí na prach. Při sběru opadaného listí a při sekání trávy je však
třeba si počínat opatrně, abychom zachycený prach znovu nevířili. Motorové sekačky dokáží
rozpoutat úplnou prachovou bouři. Trávu sekáme raději kosou, nejlépe po dešti. Posekanou
trávu ani shrabané listí ve městě nenecháváme válet na zemi a ihned je uložíme jako odpad.
Vítr by zbytečně vířil na nich usazený prach. (viz zeleň a ekologie měst a následující položky)

Denní mokré čištění ulic dokáže snížit koncentraci druhotně vířeného (polétavého) prachu
v ovzduší ulic a přilehlých zelených ploch až o 90% a představuje nezbytnou a významnou
ochranu obyvatelstva, mj. i před expozicí těžkými kovy a radioaktivním spadem z elektráren
a pokusných jaderných explozí.

Zeleň - dřeviny prosperující lépe při určitém obsahu vápníku
(na vápenatém podloží) resp snášející vápenaté půdy:
šeřík, jabloň, mišpule, jeřáb, modřín, smrk
omorika, borovice černá, cypřišek, zerav, jalovec, borovice kleč,
tis, jasan, katalpa, ořešák, svitel, javor polní, javor klen, habr, hloh,
buk, třešeň, dub letní, moruše, akát, hrušeň, štědřenec, líska, dřišťál,
komule, čimišník, plamének, žanovec, ruj, skalník, dryádka, zlatice
rakytník, zákula, levandule, hlohyně, svatolína, tavolník (Spiraea),
kalina, vajgélie, zimostráz, dřín, brslen, ptačí zob, zimolez, pustoryl,
řešetlák, pěnišník (jen některé druhy!), meruzalka, plamének (Clematis)
(in: Pavlačková, Pavlačka)

"Arundinaria, Berberis, Buddleia, Buxus, Callicarpa, Ceanothus,
Cistus, Colutea, Cornus mas, Cotoneaster, Deutzia, Elaeagnus,
Euonymus, Forsythia, Hippophae, Hypericum, Kerria, Kolkwitzia,
Lavandula, Ligustrum, Mahonia, Paeonia, Philadelphus, Potentilla,
Pyracantha, Rhus, Ribes, Sambucus, Santolina, Symphoricarpos,
Syringa, Tamarix, Vinca, Weigela, Yucca" (D. G. Hessayon)

Poznámka: U jílovitých půd není možné apriorně určit, zda jsou vápenité.
Vápno můžeme do půdy dodat skrze vápenatá hnojiva, drcenou omítku,
vápenaté nerosty (vápence), drcené kosti skořápky apod. Nadbytek vápna
ovšem může vázat jiné cenné živiny. Častěji také rostlinám chybí hořčík než
vápník.

Zeleň nesnášející vápník resp. vápenatou půdu:
kanadská borůvka, pěnišník, kaštanovník (Castanea sativa), tupela (Nyssa), brusnice
brusinka, vřes

Dřeviny snášející kyselé půdy (vřesoviště):
Borovice limba, jalovec čínský, borovice kleč, bříza, dřišťál Thunbergův, janovec
metlatý, vřesovec, javor dlanitolistý, vřes obecný, svída japonská, skalník Dammerův,
skalník drobnolistý, skalník vrbolistý, vilín (Hamamelis), hortenzie, šácholan (Magnolia),
pěnišník (Rhododendron), růže svraskalá, kalina Carlesiova, pieris květnatý, kalina
Burkwoodova (in: Pavlačková, Pavlačka)

Zeleň nesnášející kyselou půdu:
dřín

Zeleň a ekologie měst:
Přínos zeleně pro ekologii měst je ve své šíři nezastupitelný.
Zeleň snižuje teplotu, hlučnost, a prašnost, snižuje rychlost větru
a zvyšuje vlhkost vzduchu, chrání půdu a umožňuje nám rekultivovat
znehodnocené lokality
Z hlediska snižování prašnosti jsou cenné především listnaté
stromy. Pásy stromů už tím, že sníží rychlost větru usnadňují
sedimentaci tuhých imisí. Koruna stromu zachytí až 10 krát více
prachu než plocha trávníku o stejné projekci. Filtrační účinek
stromů je obrovský. Jeden hektar bukového lesa odfiltruje ročně 68
tun tuhých imisí za rok v oblasti, kde je samovolný spad menší než
5 tun. Clona stromů, keřů na travnatých pruzích zachytí až 20x více
prachu než samotný trávník. Na ulici se stromy se v ovzduší nachází
jen třetina množství prachových částic. V parku je to jedna
desetina.
Na podzim musíme dbát o zametání spadlého listí, které obsahuje
značné množství prachu.
Sekání trávy velmi zvyšuje prašnost v okolí. Proto je vhodnější
trávu sekat kosou a po dešti než motorovými sekačkami a za suchého
počasí. Posekaná tráva, kterou necháme ležet na trávníku sice může
vrátit půdě živiny, ale zvyšuje přítomnost prachu v ulicích. Vhodné
by bylo použít nebo kombinovat sekačku s vysavačem, který by
zachytil i část vířeného prachu, nebo alespoň posekanou trávu sbírat
a nepoužívat na mulčování.
Dnes už není pro nikoho nová informace, že rostliny zachycují
radioaktivní prvky, těžké kovy a některé dokonce likvidují
i choroboplodné bakterie, které mohou být v prachu obsažené. Část
zachycují rostliny na svém povrchu přímo z ovzduší (spad), část
dokáží "vytáhnout" i z půdy. Rybíz obsahuje ve svých plodech
olovo, ale pravděpodobně jde spíše o kov obsažený v prachu
na zaprášených plodech než o schopnost rostliny akumulovat
olovo z půdy. Vhodnou rostlinou na absorpci těžkých kovů z půdy
je např. konopí a rýže (semeno je ovšem následně nepoživatelné).
Pokud bychom chtěli vstřebání těžkých kovů rostlinami snížit,
doporučuje se většinou poskytnout rostlinám dostatek vápníku a
hořčíku, resp. zabránit zvyšování kyselosti půdy např. přidáním
mletého vápence.
Dle japonských výzkumů je nejcennější dřevinou při zachycování
škodlivin z ovzduší topol a z bylin rýže a slunečnice. Za vhodný
můžeme považovat i oman, který je trvalkou, je značně odolný a
dosahuje potřebné výšky. Zajímavé na tom je, že dle zastaralých
kritérií je topol ještě stále brán jako dřevina méněhodnotná, které
není poskytnuta ochrana, která odpovídá jejímu významu. Přitom byla
například zcela vyvrácena pověra, že plodové chmíří topolu má
význam při vzniku alergických reakcí.
Pro výsadbu hygienických ochranných pásem se používají z různých
důvodů: bobkovišeň lékařská, cesmína obecná, jasan manový, javor
ginnala, kalina japonská, třešeň sakura, kalina vrásčitolistá, lípa srdčitá,
topoly, jeřáby (jeřáb muk dobře váže prach), jerlín a jírovec maďal.
(Viz další tři položky a soubor na téma PRACH - dokument WORD)

Zeleň vhodná pro průmyslové oblasti - keře:
"Aralia elata, Berberis species, Buddleia davidii, Buxus sempervirens, Chaenomeles species,
Cornus alba, Cotonoaster species, Cytisus species, Deutzia species, Elaeagnus species,
Philadelphus species, Euonymus species, Forsythia species, Genista species, Hibiscus syriacus,
Hydrangea species, Hypericum species, Ilex species, Kerria japonica, Ligustrum species,
Lonicera pileata, Magnolia species, Mahonia species, Pernettya mucronata, Viburnum species,
Potentilla species, Prunus laurocerasus, Pyracantha species, Rhododendron species, Rhus typhina,
Ribes sanguineum, Salix species, Skimia japonica, Spiraea species, Symhoricarpos species,
Syringa species, Tamarix tetrandra, Ulex species, Vinca species, Weigelia species"
(D. G. Hessayon)

aukuba - Aucuba, černý bez - Sambucus nigra, morušovníky - Morus, šeřík, rakytník řešetlákový
- Hippophäe rhamnoides, aronie, velkoplodé růže (zejména růže svraskalá)

Zeleň vhodná pro průmyslové oblasti - stromy:
jírovec, kaštanovník, třešeň, višeň, jeřáb, aronie, moruše, modřín, jehličiny sopečných oblastí
(místní typy), javor, bříza, topol, jasan, jeřáb, aronie, kalina, černý bez, šeřík, lípa, akát

Zeleň vhodná pro prvotní osázení rekultivovaných, rep. devastovaných, bezlesých
ploch: (nevadí jim plné slunce, horší klimatické podmínky, méně výživná, kyselá, vápenitá půda)
Bříza, javor, akát, černý bez, vrba (typické náletové dřeviny), modřín (často sám osidluje jako první
strom uvolněné, odkryté, odlesněné nebo spálené plochy.), míšpule, dřín, akát, jeřáb ptačí (podobně
jako vrba, bříza, modřín nebo akát patří mezi pionýrské druhy)

Zeleň snášející zaprášení a exhalace:
Přirozené odrůdy jehličin vzniklé a rostoucí v oblastech typických v minulosti sopečnou činností,
různé druhy třešní, moruší. javorů, topolů, jasanů, černého bezu, šeřík, lípa srdčitá, jírovec maďal,
jerlín, rakytník řešetlákový (i u dálnic), hlošina, akát, velkoplodé růže (zejména růže svraskalá), aukuba,
opadavé dřišťály,
Jako opadavý jehličnan má vyšší toleranci k zaprášení a exhalacím modřín.

Zeleň nesnášející zaprášení a exhalace:
jedle, většina odrůd, typů a druhů borovice, jalovec

Zeleň s účinkem protierozivním:
Ostružiník (i k řece a na svahy), rakytník (i k řece), vrba (i k řece a na svahy), růže dužnoplodá,
růže svraskalá (obě i na svahy), růže skořicová (i k řece a na svahy), dřín (i na svahy), škumpa
ocetná, jalovec (i na svahy)
Poznámka: Protierozivní pásy zeleně na svazích vysazujeme po vrstevnici. Také obdělávaná pole
je výhodné rozdělit po vrstevnici protierozivními pásy.

Zimní zakrytí potřebují rostliny:
Ibišek syrský, hortenzie (odlistíme, svineme k zemi a zakryjeme půdou
a chvojím nebo jinak) cesmína, Leycesteria, Lespedeza, pernetie, komule,
latnatec, ořechoplodec, olověnec, zimnokvět, pivoňka, perovskie, sápa,
arálie (mladé rostliny), blahokeř, čilimník, Danae, hlošina (u stálezelených
hlošin přikrýváme kořeny), Lespedeza, hlodáš (zakrýt kořeny), ostružina
(zakrýt plodící výhony kulturních odrůd)

Zeleň - stáří stromů: "Švestky, peckovice vůbec, se mají vykácet po 15
letech, hrušky a jablka po 20 letech. Stromy jsou postupně
oslabovány a jsou také stále více napadány různými parazity a plísněmi.
Zamyslete se proto nad stářím stromů ve vašich sadech a zahradách.
Často jsme je staré již koupili a říkáme si, že je škoda je pokácet.
Vždyť ještě rodí." (ZR) Nejen ovoce ze starých stromů je napadáno
častěji plísněmi, ale spory a prach hub a plísní mohou škodit lidem
i přímo. Památné ovocné stromy udržujeme v dobrém zdravotním stavu,
ale i tak nebývá z hygienických a bioenergetických příčin často vhodné
rostou-li blízko domu. Takovou výjimku snášíme jen pokud je strom
zvláštním způsobem spjat s žijící osobou či rodem. Nemoce a škůdci ze starých
stromů se také snadno přenášejí na mladé, což je riskantní zejména u šárky.

Zeleň - stromy (jehličnany, listnáče) a jejich tvary
Sloupovitý, kuželovitý, pyramidální, zaoblený, otevřený, kompaktní
převislý, rozprostřený, kulovitý, vodorovně větvený, nepravidelně
větvený, nízko větvený

Zeleň okrasná, jejíž plody můžeme konzumovat nebo využit v kuchyni:
dřišťál, líska (i turecká), mišpule, kdoule, aktinidie /kiwi), aronie, bez černý, borůvka, brusinka,
dřín, hloh, hlošina úzkolistá, hlošina mnohokvětá, jalovec, jeřáb, kaštanovník, mandloň, meruzalka
velkoplodá, morušovník, ostružiník, rakytník, trnka (nemá být pěstována poblíž ovocných zahrad
a sadů s druhy stromů náchylnými k šárce), višeň plstnatá, velkoplodé růže: růže dužnoplodá,
růže svraskalá, růže skořicová, růže Moyseova, růže Roopova, růže převislá (alpská), růže průhonická

Zahrady na plochých střechách "mají tradici už více než 2 000 let. Byla např. archeol. prokázaná
existence střešních zahrad při vykopávkách v Ninive z doby panování krále Šalamouna, tj. téměř
1 000 let před naším letopočtem. Známé jsou také visuté zahrady královny Semiramis vybudované
v Babylóně o 500 let později, které patřily mezi 7 divů světa. Babylónští stavitelé zřejmě už tehdy
dokázali vyřešit 2 základní problémy vyskytující se při budování střešních zahrad: dokonalou izolaci
a dostatek vody.

Ve starém Římě se střešní a terasové zahrady staly součástí některých patricijských domů. Pozornost
v tomto směru si zaslouží hrobka císaře Augusta, kterou nechal vybudovat pro sebe a svou rodinu
v roce 28 př. n. l. Stavba měla 89 m v průměru a její terasa byla osázena cypřiši a květinami
v přenosných nádobách. Přibližně od 1. stol. n. l. byl vývoj střešních zahrad na několik století přerušen.
Teprve italská renezance navázala na antickou tradici: ve Florencii vzniká kolem roku 1400 palác
Medicejských se střešní zahradou a terasami o velikosti přes 1 000 m2. Od té doby střešní a terasové
zahrady přibývaly v celé Evropě. Budování těchto zahrad bylo vyhrazeno majetnějším vrstvám, neboť
tyto stavby sloužily především k reprezentaci.

Zásadním mezníkem dalšího vývoje je rok 1867, rok vynálezu železobetonu, který umožnil jednodušší
a bezpečnější řešení a prodloužil životnost konstrukčních prvků. Jednou z prvních takovýchto staveb
navrhl a postavil roku 1887 architekt F. Hennebique v Lombardii.

Od začátku 20. stol. začínají střešní zahrady hrát zásadnější roli. Zasloužil se o to i významný světový
architekt Le Corbbusier. Do 40. let minulého stol. vzniká poměrně dost střešních a terasovitých zahrad.
Přesto mnoho projektů zůstalo bez realizace. Objevují se totiž některé problémy v konstrukčních
a stavebních řešení. Teprve rozvoj chemie a plastických hmot po 2. světové válce vytváří předpoklady
pro uspokojivé řešení. To se týká zejména projektů a staveb po roce 1950 ve Švýcarsku a Německu.

V 70. a 80. letech významných příkladů přibývá. Střešní zeleň se stává významnou, podporovanou
a propagovanou součástí humanizace obytného prostředí. Pozoruhodné jsou zejména stavby té doby
v tehdejší západním Německu. Zahrady jsou tu zakládány na střechách s poměrně malou únosností,
na kterých se vysazují rostliny pouze do tenkých vrstev (4-10 cm). K nejdůležitějším objektům u nás
patří po roce 1970 hotel Thermal v Karlových Varech." (www.quido.cz )

Náhrobek císaře Augusta viz
http://www.brown.edu/Departments/Old_World_Archaeology_and_Art/html/courses/resources_ae0003/imageguide_AE0003_part2.html
(in: http://www.quido.cz/objevy/obaly.htm )

(Zeleň pod stromy)
Co pod stromy?
Autor: Radka Procházková
Zahrada bez stromů je jako Neapol bez slunce. Ovšem v průběhu let se stává, že pod stromy vznikají nevzhledná holá
místa. Ale i to se dá zachránit, pokud se to stalo i ve vaší zahradě, zkuste pod stromy založit nový květinový záhon.

Pokud se pro tuto možnost rozhodnete, máte široký výběr. Mnohým cibulovinám, trvalkám, keřům, kapradinám
a travám místa pod stromy vyhovují - jsou přizpůsobeny podmínkám svých původních stanovišť, kterými byly okraje
nebo podrost lesa, takže se s nedostatkem světla se rostliny většinou dokáží vyrovnat. Mnohem větším problémem je
konkurence kořenů stromů - boj o skromný životní prostor, vodu a živiny.
Ne všechny stromy se dají podsázet
Trvalky snášející stín vytvářejí kořenový systém zpravidla jen pod povrchem takže stromům, jejichž kořeny sahají do
hloubky, cestu téměř nekříží. Obtížnější je situace u stromů, které prokořeňují převážně svrchní vrstvy půdy. Půdu
protkanou plochými kořeny, jaké má javor mléč nebo bříza, je s přibývajícími léty stále obtížnější osázet. Některé mělce
kořenící dřeviny, jako například smrky, však lze ve vlhké půdě podsadit rostlinami mnohem snadněji. V tomto případě
ovšem musíte zvolit rostliny tolerantní ke kyselému humusu jehličnanů, jako jsou dřín kanadský (Cornus canadensis),
srdcovka (Dicentra) nebo škornice (Epimedium).
Obtížným případem je ořešák. Ukládá v listech jedovaté látky, které se po opadu listů dostávají do země a potlačují růst
téměř veškeré vegetace.
----
Stromy, které lze dobře podsadit: jeřáb (Sorbus), hrušeň (Pyrus), okrasné jabloně (Malus), hloh obecný (Crataegus
laevigata), paulovnie (Paulownia).
Stromy, které se podsazují velmi špatně: Ořešák královský (Juglans regia), javor mléč (Acer platanoides), bříza bělokorá
(Betula pendula), lípa (Tilia).
----
Rostliny, které se vejdou mezi kořeny
Pod vysokými starými stromy se dobře daří především rostlinám, kterým vyhovuje polostín. Rozmanitý záhon může
vzniknout například z trvalek jakými jsou kakost oddenkatý (Geranium macrorrhizum), oměj zahradní (Aconitum), kuklík
(Geum), čechrava (Astilbe), sasanka japonská (Anemone japonica) a náprstník červený (Digitalis purpurea). Dekorativní
kompozice pak obstarají různé kapradiny a trávy.
Pod dřevinami s hustou korunou dobře rostou ploštičník (Cimicifuga), badan (Bergenia) a bohyška (Hosta). Vhodným
doprovodem jsou odolné půdopokryvné rostliny jako barvínek menší (Vinca minor). Pro suchá stinná místa pod stromy
lze doporučit kontryhel měkký (Alchemilla mollis). A pokud váš oblíbený strom roste ve vlhké jílovité půdě, hodí se pod
něj např. hluchavka žlutá (Lamiastrum galeobdolon), prvosenka (Primula) nebo liliovka srstnatá (Tricyrtis hirta).
----
Jak založit záhon pod stromem
Zaručený úspěch přinese současné vysazení stromu i trvalek, protože i mělce kořenící stromy zapouštějí kvůli stabilitě
kořeny nejdříve do hloubky a trvalky se v té době mohou nerušeně rozrůstat.
Roste-li strom na zvoleném místě už dlouho, je nejlepší ho podsázet na sklonku léta. V této době zvolna ustává činnost
kořenového systému a trvalky mají do jara dostatek času k vytvoření kořenů a k přípravě na boj s konkurencí.
Jak postupovat:
Odstraňte pod stromem všechny plevel a opatrně zkypřete půdu.
Dřevěnými kolíky si označte největší proluky v síti kořenů pod stromem.
Naneste na plochu pod stromem asi 10 cm vyzrálého kompostu.
Na místa označená dřevěnými kolíky vysaďte rostliny a důkladně je zalijte.
Záhon zakryjte vrstvou mulče, který ochrání půdu před vysycháním.
----
Lahodné jahody
Divoce rostoucímu jahodníku obecnému (Fragaria vesca) se výborně daří v lesích a na pasekách, zejména na mírně
vlhkých výživných a hlinitých půdách. Snese i vápencový substrát. S oblibou je proto vysazován jako chutná a voňavá
obruba záhonů a podsadba stromů. Tato vytrvalá, deset až dvacet centimetrů vysoká bylina, která vytváří červené, sladké
a výrazně aromatické plody totiž výborně prospívá i na stinných stanovištích.

(c) 1999-2002 Reader's Digest Výběr, s.r.o. | Všechna práva vyhrazena
The Reader's Digest Association, Inc.
http://www.i-receptar.cz/index.php?fce=article&magazine=1033&section=1188&article=1890

ZAHRADY A ZAHRÁDKÁŘSTVÍ V TISKU A LITERATUŘE
=======================================
Chvála zahrádkářům
-------------------------------------------------------
Jan Keller

V poslední době se stalo módou pořádat učená fóra, na nichž odborníci na slovo vzatí nenuceně debatují nad kaviárem o problému
světové bídy, a jsou tak pracovití, že ještě cestou na letiště probírají ve svých klimatizovaných limuzínách znepokojující otázky
o dopadu emisí z dopravy na globální oteplování. Marně však vyhlížejí z oken konferenčních sálů a marně mžourají zpoza
bezpečnostních skel svých pancéřovaných stříbrných sršňů. Nikde na obzoru ani náznak nějakého řešení.

Netřeba však tak docela ztrácet naději. Řešení celosvětových globálních problémů včetně těch problémů našich snad přece jen existuje.
Dost možná však spočívá v krocích natolik nenápadných a při pohledu shora tak nepatrných, že dalekozrací profesionálové spásy
všeho druhu je prostě nemohou při nejlepší vůli ani zaregistrovat. Jednou z téměř titěrných drobností, které sice velmi nenápadně, ale
kupodivu dosti tvrdošíjně stojí v cestě globálnímu směřování světa, mohou být třeba i docela obyčejné zahrádky. Některé jsou jako
dlaň, jiné bývají větší, některé jsou rozptýleny jen tak osaměle, jiné zase soustředěny v celých koloniích, některé jsou spíše okrasné,
jiné jsou zeleninové. Bývají tak nenápadné a zároveň jsou natolik všudypřítomné, že nás ani nenapadne, co všechno by se v nich
mohlo skrývat. Všechny však mají jedno společné – dohromady představují alternativu ke směřování takzvaně velkého,
globalizujícího se světa. Alternativu možná napohled trochu skromnou, avšak vzhledem k vrstvám neúrodné hlušiny, která náš svět
ve stále hustější vrstvě pokrývá, alternativu vítanou a milou.

ZAHRÁDKA NAMÍSTO TRŽNÍ PUSTINY
Systém trhu má v rovině ekonomické jistě řadu zázračných vlastností. Vzniklo na to téma dokonce množství neuvěřitelných historek
a pohádek. Ať již je vyprávějí ekonomové či recitují politici, děj příběhu bývá zhruba následující: „Žil byl jeden mladý a krásný Trh.
Po dlouhém a nebezpečném putování ekonomickými vědami neohrožený Trh konečně nalezl svou vysněnou Společnost. Oženil
se s ní a měli spolu mnoho nových Potřeb." Řada vypravěčů se v rámci dělby práce specializovala právě na předčítání podobných
pohádek a docela obstojně se tím živí. Jejich pohádková živnost vzkvétá zvláště poté, co se ukázalo, že nejeden volič při těchto
konejšivých příbězích dokáže prospat celé čtyři dlouhé roky.

Skutečnost však má do pohádky, jak už to tak bývá, hodně daleko. To, co provádí trh se společností, není žádná idyla. Chová
se ke své princezně spíše jako pořádně vyhladovělý drak. Možná to nemyslí ve svém rozoumku nijak zle, nejde mu však o nic
jiného, než o to, roztrhat společnost na kusy, rozcupovat ji na co nejmenší částečky. Trh totiž ke svému dobrému trávení potřebuje
společnost složenou z dokonale samostatných, to ale zároveň znamená dokonale izolovaných, dokonale nesoběstačných a pokud
možno osamocených lidí. Takoví lidé jsou potom nuceni obracet se právě na trh s naprosto všemi svými potřebami. Jsou na trhu
závislí od rána do večera kvůli každé maličkosti, bez něj nejsou schopni obstarat si vůbec nic.

Dokonale tržní společnost zatím naštěstí nikdy a nikde neexistovala. V lidském světě stále ještě přežívají nezanedbatelné ostrůvky
tržních vztahů. Ty pocházejí ještě ze starých dob, dávno před vznikem moderní průmyslové a tržní společnosti. Každá domácnost
představuje vlastně jeden z takových netržních ostrůvků. Vstupovat na něj se ekonomům raději ani nedoporučuje. Nalezli by zde
neuvěřitelné množství načerno prováděné a zcela nezdaněné práce. Francouzští sociologové nedávno spočetli, že pokud by v jejich
zemi všichni manželé platili manželkám za uvaření oběda, pokud by navíc batolata platila matkám za každé přebalení (při zvýšené
taxe za noční směnu, pochopitelně), pokud by si sousedé uklízeli byty a myli auta navzájem a za tuto službu si platili, vzrostl
by hrubý domácí produkt Francie oproti dnešnímu o plných padesát procent.

To, co se děje dennodenně v domácnostech nejen ve Francii, je jedna velká sabotáž tržní ekonomiky. Vždyť pokud by se manželé
rozvedli, přestali hospodařit společně, úklid si objednali u příslušné firmy a obědvali každý ve své restauraci či bufetu, prosperita
země, měřena standardními ekonomickými ukazateli, by jednoznačně vzrostla. Pokud by navíc nevychovávali ani své děti a svěřili
je do péče dětského domova, vytvořili by nové pracovní příležitosti v sektoru služeb. Prosperita země by zase o něco vyskočila.
Vždyť jen vzrůst rozvodovosti přináší Spojeným státům americkým ročně více tržních příležitostí, než kolik obstará celá ekonomika
Haiti. Naštěstí pro ekonomy a jejich bilancování se Američané rozvádějí stále častěji a přibližně polovina dětí zde již vyrůstá
v neúplných rodinách. Jejich rostoucí kriminalita pak vytváří další tržní šance. Americký sen se pozvolna naplňuje.

Co s tím mají společného zahrádky? V zásadě působí proti této tržní logice. Tyto malé ozeleněné ostrůvky jsou na fungování trhu
dalekosáhle nezávislé. Umožňují člověku, aby si alespoň něco vypěstoval pro sebe sám a se svou rodinou. Obstará si tak
v příjemném prostředí aspoň část věcí, na které by musel jinak vydělávat i uprostřed slunného dne někde v šedé kanceláři.
Z hlediska ekonomů představuje neregistrovaný výnos ze zahrádek a z drobného chovu pochopitelně neférovou konkurenci
průmyslovému zemědělství. A tak raději dávají potřebným lidem zadarmo poukázky na potraviny. Podporuje se tím hospodářský
model, v němž dvě až tři procenta ekonomicky aktivních obdělává pomocí chemikálií a těžké techniky nekonečná pole, zatímco
deset, dvanáct či patnáct procent nezaměstnaných se na ně přitom dívá z oken svých laciných bytů.

ZAHRÁDKA JAKO TŘETÍ CESTA
Drobné samozásobitelství představuje ne-li přímo třetí cestu, tedy alespoň schůdnou alternativní pěšinku, která se vine mezi
abstraktním systémem trhu a úředním systémem státní sociální péče. To, co si vypěstuji na své zahrádce, mám k dispozici pro
případ, že bych na to na trhu neměl dostatek peněz, ale také pro případ, že by se to již nevešlo do skromného charitativního
rámečku sociální péče, který je ochoten mi zajistit s velkým brbláním stát. Zde mají zahrádky, třeba by byly rozlohou sebemenší,
rozměr přímo historický. Neustále jsme dnes všichni tlačeni do falešného dilematu: Buď s námi bude po libosti nakládat
všemocný trh, anebo se o to postará všemocný stát. Toto dilema je velmi nešťastné a krajně účelové. Spolehneme-li se pouze
na trh, čekají nás jen obyčejné krysí dostihy – stále více a více vydělávat proto, aby bylo možno stále více utrácet. Čím čistší
je trh, tím hlubší nákupní vozíky je nutno před sebou dennodenně tlačit, má-li se do nich vejít všechno to, co lze obstarat jedině
koupí. Protože však vše je nutno od někoho v čistě tržním prostředí koupit, je třeba hned po návratu ze supermarketu běžet opět
rychle do práce – protože vozík pro další nákupní dávku je již přistaven a netrpělivě čeká. (Poznámka autora: Tyto pasáže nejsou
psány pro tuneláře, tedy pro hrstku našich spoluobčanů, kteří si nechali od polistopadové politiky patentovat způsob, jak si vše
potřebné opatřit i bez peněz a bez nakupování.) Tržně neúspěšným zbývá pouze krajně neosobní, byrokraticky dávkovaná sociální
pomoc. Závislost na trhu vyměnili za závislost na státu a na jeho sociální péči. Čím čistší, konkurenčnější a dravější tržní prostředí,
tím více tržně neúspěšných a tedy nutně tím více klientů stále přetíženějšího sociálního státu. Zatímco trh člověka ustavičně popohání,
systém státní péče ho stále někam posunuje a tlačí. Ani zde, ani tam není ani na okamžik svým vlastním pánem. Zahrádky představují
malé a docela útulné oázy v širé pustině sociálně tržní ekonomiky. Zatímco z jedné strany neúprosný diktát trhu a ze strany druhé
úřední tlaky státní péče lidi navzájem dokonale izolují, na zahrádkách mohou být, pokud si to sami přejí – spolu a pohromadě.
Zatímco trh neustále staví jedny proti druhým a po všech žádá, aby se do krve servali o kost pracovních příležitostí, na zahrádkách
se mohou lidé dohodnout po dobrém jako rovný s rovným. Zatímco státní péče je často pokořuje tím, že jim dává najevo prekérnost
jejich situace a nahlíží jim v kuchyni pod pokličky, aby se ujistila, kdo patří skutečně mezi sociálně potřebné, v zahrádkářské kolonii
platí: má zahrádka – můj hrad. Vlastní parcela v rámci zahrádkářské kolonie umožňuje všem hledat a udržovat onu křehkou
rovnováhu mezi autonomií – samostatností a naprosto dobrovolnou kooperací. Na humusu tržní konkurence ani v pařeništi státní
byrokracie se této ušlechtilé zahradní směsce příliš nedaří. Každá zahrádkářská osada tak představuje malý zárodek modelu, který
je tak žádoucí pro vznik skutečně zdravé společnosti. Úrodná a vlídná půda zahrádek chrání jak před nepřehlednou džunglí trhu,
tak před podezřelou bažinou státní byrokracie.

ZAHRÁDKY NEJSOU VIRTUÁLNÍ REALITA Virtuální realita, tedy nahrazení a jakési vylepšení obyčejné skutečnosti pomocí
uměle zkonstruovaných obrazů, dnes poznamenává a deformuje život na každém kroku. Za vylepšení pouhé skutečnosti je přitom
vydáváno cokoliv, co umožňuje z málo uspokojivé reality světa alespoň načas ve fantazii uniknout. Před blikající obrazovky
televizorů, počítačů a hracích strojů usedají lidé, když jim obyčejná svět připadá až příliš nudný, fádní, průměrný a bez nápadu.
Za mírný poplatek je jim dovoleno žít ve světě uměle zkonstruovaném a vzrušeně se identifikovat s hrdiny, kteří jim imponují právě
proto, že na rozdíl od nich samotných nejsou ani trochu nudní, fádní, průměrní či bez nápadu. I když virtuální realita je poměrně
nedávný vynález, někteří její fanoušci se již stihli propracovat do stadia, kdy nerozeznávají realitu od fikce. Ti zvláště pokročilí
pak tuto základní neschopnost vydávají za svou hlavní přednost. Shodou okolností to často bývá jejich přednost jediná. Virtuální
realita oprošťuje lidi od přirozených forem mezilidských vztahů a zapojuje je do kontaktů zprostředkovávaných výlučně technikou.
Technika jim zprostředkovává iluze doteků, barev a časem snad i vůní, které jako kdyby nebyly z tohoto až příliš obyčejného světa.
Působí tak v naprosto stejném směru jako drogy a má i stejný účinek – zvyšuje závislost konzumentů. Stejně tak jako drogové
opojení, také opojení virtuální realitou je věrným symbolem převráceného světa, ve kterém se člověk cítí zdaleka nejsvobodněji právě
tehdy, když je pod v l i v e m. To, aby byl člověk co nejvíce a co nejdéle pod vlivem, je základní problém veškeré marketingové
strategie. Pokud by se pravidelný konzum nbestal nutkavým návykem dostatečného počtu lidí, ekonomika by dostatečně dynamicky
nerostla. Nutkavý konzumní návyk se stal zdrojem úzce ekonomicky chápaného pokroku, a proto je naše kultura tak dalekosáhle
bezbranná vůči drogám všeho druhu. Mnozí potřebují drogy ke svému vzrušení přesně tak, jako se jimi potřebují přenášet do světů,
které je vzrušují virtuálně. Teprve až budou napevno přifázováni ke kabelům, budou se cítit dokonale svobodní. Možná pak
z vděčnosti založí stranu občanské virtuální demokracie. Co zde může nabídnou obyčejná zahrádka? To nejdůležitější.
Od nefalšovaného kontaktu s reálnou půdou, až po ty zcela nevirtuální brouky a žížaly. Na zahrádce chválabohu není možné,
abyste při šlápnutí do kusu obyčejného hnoje cítili vůni vybraného parfému. Ve virtuální demokracii to bývá pravidlem. Zemitost
zahrádek však znamená ještě mnohem více. Působí přímo proti hlavní neřesti konzumní kultury. Ta spočívá nejen v tom, že nákupní
vozíky musejí být rok od roku stále těžší a objemnější. Koneckonců existují konzumní kultury, jako je ta naše, v nichž spousta lidí jen
stěží stačí zakrýt běžným nákupem pouhé dno svého košíku. Moderní konzum však znamená především ztrátu vědomí o širších souvislostech.
Naprosto se vytrácí přehled o tom, jakými cestami a s jakými důsledky se zboží dostalo do regálu, ve kterém jsme
je zatím vždy pohodlně našli. Všichni se tak přesunujeme do jakési virtuální reality, ve které příliš snadno nabýváme dojmu,
že potraviny, které si ze supermarketu odvážíme, snad rostou přímo někde v regálech. Jen málokdy jsme schopni říci o jejich
původu něco konkrétnějšího. Něco si prostě roste jen tak u Meinla, něčemu jinému se daří zase spíše v Delvitě či hned kousek
vedle v Makru. Pro část úrody je třeba zajet až někam daleko za humna do Diskontu, kde narostla nejlacinější. Ztrácíme nejen
přehled o tom, jak se k nám věci dostávají, ale tím spíše pak o tom, co se s nimi vlastně děje, když doslouží. Prostě se před námi
objevují a zase beze stopy mizí, jako by to byly pouhé obrázky ve virtuálním studiu. Také jejich osudy jsou nám příznačně lhostené.
Protože o nich dohromady nic nevíme, málo si jich vážíme. Jako kdybychom se vraceli velkou historickou oklikou do fáze
primitivních kultur sběračů, kteří jen tak ledabyle parazitují na tom, co jim právě přijde do cesty. Jsme na tom dokonce ještě hůře
než oni. Zatímco takzvaní primitivové měli obsáhlé vědomosti týkající se toho, co, kdy a kde roste, měli dokonalé znalosti o svém
prostředí, náš dnešní sběračský instinkt se spokojí s důvěřivým předpokladem, že supermarket prostě bude mít otevřeno i zítra.
Kdyby se náhodou jednoho dne brány supermarketů nečekaně neotevřely, nepomohou snad ani Zlaté stránky. Zahrádka představuje
z hlediska vývojového rozhodný krok kupředu. Přenáší nás z fáze pouhých náhodných sběračů do mnohem pokročilejšího období
záměrných pěstitelů, tedy do vyššího stupně civilizace. Pěstitel se snaží mít na své zahrádce pod svou vlastní kontrolou to, čeho se
lovcům a sběračům dostává jen z vůle jakési vyšší moci a za cenu oběti týkající se jejich peněženek. Pěstitel zná souvislosti. Může
sledovat proces zázraku růstu přímo před svýma očima a ví, jakým způsobem spolu věci souvisejí. Třebaže na jeho zahrádce není
zhola nic virtuálního, dějí se zde věci senzačnější než v tom nejneskutečnějším filmu. Na vlastní oči vidí, jak z loňského odpadu
povstává nový život. I kdyby návštěvník supermarketu prostál vzadu za velkoobchodem celé jaro, podobný zázrak tam určitě
nespatří. I když ekonomové rádi mluví o zázračném růstu, ve srovnání se zahrádkáři o něm nevědí vlastně vůbec nic. To jen
po vzoru jistých přírodních organismů vydatně parazitují na dávno mrtvých analogiích. Nevědí nic o cyklických procesech, které
teprve dávají veškerému růstu smysl. Když si koupím bochník chleba a hned před obchodem ho odhodím do popelnice, ekonomika
země zase o něco vzroste. Bylo totiž prodáno a zaplaceno zboží, což standardním ekonomickým statistikám ke spokojenosti naprosto
stačí. Ke spoustě koupených věcí se přitom chováme naprosto stejně jako k bochníku odhozenému do popelnice. Nemáme k nim ten
správný vztah Vůbec nevíme, jak vznikly, a je nám docela jedno, jak zkončí. Žádného zahrádkáře by naproti tomu nenapadlo vyhodit
svou úrodu do popelnice. Zná velice dobře souvislosti, proto by to nikdy neudělal. A přesto se cena plodin, které pracně vypěstoval
a poté k vlastní spokojenosti spotřeboval, nikdy nepromítne do ukazatele hrubého domácího produktu. Vyhodím-li do kontejneru
koupený chleba, moje země zbohatne. Pochutnám-li si s celou rodinou na úrodě z vlastní zahrádky, země zůstává bilančně chudá,
jako kdybych vůbec nic nevypěstoval. Kdo je moudřejší a kdo ví více o životě? Ekonom nebo zahrádkář?

ŠITÉ PŘÍMO NA MÍRU ČLOVĚKA Jen málo věcí v moderní společnosti ještě respektuje obyčejné lidské rozměry. Má-li něco
v konkurenci nové ekonomiky přežít, musí to být přinejmenším multi-, super-, nejraději však přímo hyperveliké. Pro silně
přerostlý, nezdravě nafouklý hospodářský systém jsme vymysleli neutrální termín globalizace. V moderním světě, jenž
se stává příliš těsným pro všechnu tu globální aroganci a globální pokrytectví, znamenají míry pouhého člověka, přes veškerá
ujišťování politiků, stále méně a méně. V tomto světě jsou ekonomicky úspěšné pouze takové instituce, jimž se daří pouhé lidi
odsekávat, jako by to bylo přebytečné sádlo. Ve světě, kde pyšné hradby vysoké politiky jsou (od jednoho humanitárního
bombardování ke druhému) stále vyšší, zůstávají naštěstí ještě stát obyčejné plůtky kolem zahrádek. Jsou pořád stejně nízké
a stejně skromné. V tom je velká naděje.

Právě v měřítku zahrádek je něco, co si i v nesmyslné době udržuje smysl pro míru. Dokázaly to i v době, kdy města, architektura,
silnice, letiště a přístavy dávno jakýkoliv smysl pro míru nadobro ztratily. V nízkých plůtcích zahrádek zůstává něco, co se ani
v rámci globalizace neroztahuje až po obzor, a co, na rozdíl od politiků, nenabobtnává až do nebe.

Možná, že ani zahrádky naše problémy nakonec vyřešit nepomohou. Co se dá dělat. Aspoň jsme v nich byli na čerstvém vzduchu.
Není sice klimatizovaný, jako ten v limuzínách, kongresových centrech anebo v halách supermarketů, zato je však pořád ještě
zadarmo. A dokonce i ti největší, ze všech nejúspěšnější a ze všech nejfajnovější individualisté ho pořád ještě dýchají s námi.
Ne-li přímo kolektivisticky, tedy určitě společně.
(Salon Práva, 2000)

SUPER-HOME Darius.cz - ARCHA	HOME EKOLOG Integrovaný systém textů	MATERIALY xxx	HERBAR xxx
KONOPI Konopí v medicíně	KNIHY, LINKY doporucene	DUSE STROMU Duchovni, bioenergeticke, symbolicke aspekty stromu	TECHNOLOGIE Technologie obrábění dřeva

PRACH scenar	PERMAKULTURA dokument WORD	LETS dokument WORD	KALENDAR DOWNLOAD (WORD) Pr?ce na zahradž
DREVO I Drevo, dreviny, drevite rostliny	KVETINY byliny	KVETINY II letničky (WORD)	koreni využití rostlin jako koření

EXTERNÍ LINKY ZAHRÁDKÁŘSKÉ, DENDROLOGICKÉ, BOTANICKÉ

garten.cz xxx	profizahrada.cz xxx	bonsai-dnes.cz xxx	zahrada.garten.cz xxx Pr?ce na zahradž
encyklopedie Wiki xxx	encyklopedie A-Z xxx	zahrada.cz xxx	zahradkari.cz xxx
hobbyzahrada.cz xxx	botanicka.cz xxx	zahrada.cech.cz xxx	zivotnistyl.cz xxx
urczsostrava.zde.cz Cesky zahradkarsky svaz	korytko-czs Cesky zahradkarsky svaz	zahradnicke_spolky xxx	daz.garten.cz xxx
flora-ol.cz xxx	http://www.botgarden.cz/ xxx	zahrada UK xxx	zahrada MU xxx
zahrada UP xxx	zahrada Liberec xxx	arboretum ND xxx	arboretum BL xxx
ibonsai xxx	cesketropy.com xxx	dendrologie.cz xxx	zahrada Hrabová arboretum a čarověníky Jana Slámy
skalnicky xxx	pelargonie.cz xxx	dreviny fotogalerie	atlas drevin xxx
VSUO Holovousy xxx	VUOOD Bojnice xxx	dreviny Mojzisek nabídka	svetpalem.cz xxx
bambusy.info xxx	VUOOD Bojnice xxx	bambuscentrum.cz nabídka	bambus.cz xxx
bambusy.com xxx	bambusy FF xxx	bambusy Karel xxx	lecive-bylinky xxx
cesketropy.cz xxx	uniplant.cz xxx	thuja.cz xxx	dreviny-okrasne.cz xxx
okrasnedreviny.cz xxx	kostelnicek.com xxx	stromos.cz xxx	arbustus.cz xxx