Za správnou odpověď považuji jediné slovo: produktivita.

Samozřejmě, že nemíním starou produktivitu, měřenou počtem „hrubých odlitků na zaměstnance či za hodinu”, ale produktivitu odvozenou od zavádění informačních technologií (IT) a přechodu na znalostní (procesně orientované) podnikání.

Zanedbáním těchto dimenzí se některé ekonomiky ještě dnes pohybují směrem právě opačným: k poklesu hospodářského růstu, vzrůstající nezaměstnanosti, rostoucí inflaci a klesající životní úrovni. Programatické zanedbávání znalostí, informačních technologií, podnikového reinženýringu a moderních ekonomických schopností se prostě nevyplácí.

Po radikálním reinženýringu podniků se od r. 1996 v USA prudce zvyšuje produktivita odvozená od moderních informačních technologií (IT). Již v roce 1996 dosáhly investice do IT přes 50% veškerých výdajů do zařízení amerických podniků. Dnes se výdaje na IT mohou pohybovat již kolem 70-80%.

Počítače, telekomunikace, vzájemné propojení podnikových sítí skrze intranety a externety, vše napojeno na globální síť Internetu, konečně přinášejí své dlouho očekávané plody. V éře informační společnosti inflace nutně přestává být problémem. Nárůst zaměstnanosti, doprovázený vysokým technologickým vybavením efektivními informačními systémy, vede k vyšší produktivitě, hospodářskému růstu a minimální inflaci.

Tradiční vládní statistiky totiž vůbec neměří produktivitu jak by měly. Ještě dnes měří počet odlitků, raznic, šroubů či kusů na hodinu, den či rok. Neměří ekonomickou hodnotu nárůstu kvality, zvýšení rychlosti dodávek, zlepšení služeb zákazníkům a zavádění nových výrobků. Tedy, neměří to, co má ekonomickou hodnotu v dnešní éře IT a co IT přináší jako konkurenční výhodu podnikům.

Jinými slovy: vyrobíš-li 100 místo 50 výrobků za hodinu, neznamená to vůbec nic - pokud nedosahují světové kvality, nejsou plně kustomizované, u zákazníka přes noc a podpořené 24-hodinovou službou. K tomu je třeba IT, reinženýringu a E-inženýringu. Není jiné cesty.

Služby tvoří již přes 70 % americké ekonomiky. Produktivita služeb je plně závislá na IT, obzvláště v bankovnictví, financích, zdravotnictví a vzdělávání. Vládní metody měření produktivity ve službách jsou zcela neadekvátní.

Po reinženýringu výrobních procesů nastává radikálnější fáze E-inženýringu kanceláří: personální, fakturovací, nákupní, zásobovací, distribuční, účetnické, finanční a zákaznické funkce přicházejí „na špalek”. Boj o konkurenční výhody se přesouvá z výroby do administrativy (v USA): prudce se zvyšují investice do softwarových systémů, konzultačních služeb, technické podpory a vzdělávání mechem obrostlých manažerů.

Internet se stal dominantním obchodním prostorem: V roce 1998 se přes Internet realizovalo 48 miliard dolarů mezipodnikového obchodu, v roce 2003 by se měl pohybovat již kolem 1,5 miliardy. Přímý prodej spotřebitelům přes Internet činil v roce 1998 3,9 miliard dolarů, během pěti let by se měl pohybovat kolem 108 miliard.

Česká republika radikálně zaostala v privatizaci, podnikových sítích, restrukturalizaci, reinženýringu a E-inženýringu své podnikové sféry. Nyní je pozdě bycha honit: zanedbání jedné fáze vede jen k hlubšímu zanedbání fází následných. Jediné řešení vidím v radikální depolitizaci ekonomiky a zahájení speciálních projektů odborné restrukturalizace podnikové sféry. Ještě chvíli bude „pohoda”, přežívání „z ruky do úst” - pak se ale vše zhroutí pod tlakem zahraniční konkurence, která dnes hraje na zcela jiném hřišti a zcela jinou hru.

Dynamiku amerického hospodářství dnes nelze v ČR replikovat. Aby mělo české hospodářství i tu minimální šanci, musí je řídit lidé zažitě obeznámení s Novou ekonomikou informačních a podnikových sítí, chápající roli znalostí a informací v globální konkurenci, znalí role autonomie ekonomických regionů, lidé vzdělaní v řízení podniků r. 2000, ne let 1950 či 1960. Od r. 1989 se svět změnil k nepoznání, ne uvnitř ČR, kde se stále „jede postaru”, ale v okolí, ve vyspělejších ekonomikách Západu. To je ta pravá hospodářská revoluce, která nám od r. 1989 zcela unikla.


Podnikání na Internetu

České hospodářství se již nemůže dovolit ignorovat Internet a podnikání na Internetu. Podniky malé i velké se v dnešní globální konkurenci bez elektronických komunikací a hlavně transakcí neobejdou.

Je až s podivem, že podnikový reinženýring a E-inženýring v ČR neprobíhají integrovaně s Internetem - když vůbec probíhají. Bez urychleného reinženýringu a Internetu bude české hospodářství v zahraničí prostě odepsáno. Je nejvyšší čas.

Podnikání na Internetu neznamená prosté vystavení informačních „webových stránek” pro zákazníka či spotřebitele. Neznamená to ani poskytnutí možnosti objednávat si zboží či služby přímo zákazníkem. Podnikání na Internetu zahrnuje vnitropodnikové a mezipodnikové procesy transakcí mezi dodavateli, zákazníky, podniky a podnikovými týmy - od objednávky, přes dopravu až po užití, vše s minimálním počtem mezičlánků. Minimalizace mezičlánků (desintermediation) je základem Ekonomiky sítí (Network Economy).


Například, nákupčí pro firmu BOC Gases v New Jersey objedná na Internetu za milion dolarů tungsten hexafluoride v Japonské výrobně. Během minut je objednávka potvrzena v rozdělovně BOC v Kalifornii, se všemi specifikacemi okamžité expedice. Během celého procesu sleduje nákupčí v New Jersey přímo na Internetu jednotlivé fáze pohybu celé objednávky. Nejde jen o nejlevnější výrobek, ale i jeho nejlevnější a nejrychlejší doručení, bez jakýchkoliv papírů, faxů, telefonů, překladů, atp., naprosto spolehlivě. Celý proces funguje v podstatě bez zásob.

Speciální Extranet pro mezipodnikový styk nemá zvláštní poplatky za dálkové hovory mezi New Jersey, Japonskem a Kalifornií - protože nejde o žádné „hovory”. BOC jen tím ušetří statisíce dolarů ročně.

Rozdělovna v Kalifornii rozváží a rozesílá objednaný plyn mezi jednotlivými laboratořemi, které ovšem objednávají také na Internetu. Řidiči kamionů mají přístup na Internet přímo ve voze a mohou tak nepřetržitě monitorovat stav objednávky, bez papírů. Fyzické změny a pohyby zboží jsou přenášeny do Internetu automaticky skenerem sloupkových kódů. Všichni účastníci tak zůstávají plně informováni.


Měřeno dolary, elektronické podnikání přináší největší výhody právě v mezifiremním styku, ne mezi podnikem a zákazníky. Efektivní mezifiremní styk vyžaduje podnikové sítě spolupráce - zpět k Ekonomice sítí, která je základem. Dnes tvoří mezifiremní obrat Internetu kolem 1,3 miliardy dolarů, tedy 9,4% mezifiremního obratu v USA. To je až 10x více než přímý Internetový prodej zákazníkům. Kolik česky vlastněných podniků má však své mezifiremní transakce na Internetu?


Vedoucí podniky mezifiremního elektronického podnikání: Cisco Systems, Dell Computer, BOC Group, Raytheon Systems, Mobil Oil a Harley-Davidson. Mobil propojil na Internetu přes 300 distributorů motorových olejů, Harley-Davidson má na Internetu kompletní elektronický katalog součástí pro všechny své dealery.

Celý systém umožňuje přesnou identifikaci všech objednávek, polohy vlaků, kamionů a vozů kdekoliv na světě, v podstatě na minutu. Reinženýring výrobních procesů se vyplácí a mnohé české podniky již dnes mohly být na světové špičce. Opačně to nepůjde: přecházet na elektronické podnikání bez předchozího reinženýringu je beznadějné. Internet „nesnáší” podnikovou byrokracii. Celá řada českých podniků byla od r. 1995 informována o podmínkách a požadavcích reinženýringu: proč se „nechytli”? Analyzujte to!


Zvýšená míra důvěry (a sebedůvěry) je ovšem předpokladem podnikání v Ekonomice sítí. Vzájemná důvěra je základním kamenem a podmínkou úspěchu podnikání v 21. století. „Notářské kultury” se daleko nedostanou.


V ČR si dnes podnikatelé stěžují, že většina zákazníků a spotřebitelů ještě nemá kreditní karty - a proto rozvoj podnikání na Internetu bude pokulhávat. To samozřejmě není správný argument: na Internetu lze nakupovat bez kreditních karet, bez udávání čísel a osobních údajů, bez jakékoliv identifikace. Stačí se domluvit s poskytovatelem telekomunikací, aby odsouhlasené částky byly účtovány přímo na telefonní účet. Nikde není psáno, že telefonní podnik nemůže sloužit jako poskytovatel krátkodobého úvěru a partner pro elektronické podnikání, za příslušné procento obratu. Proto jsou podnikové sítě tak důležité - aby se podniky mohly domluvit a spolupracovat nejen k dobru zákazníka, ale především k dobru svému.


Až neracionálně tvrdohlavé nepochopení významu podnikových sítí v Nové ekonomice je překvapující v ČR, v zemi, která zcela jistě, alespoň teoreticky, aspiruje na úspěch ve společnosti hospodářsky vyspělých zemí. Není jiné cesty: věřte, že bez sítí, spolupráce, důvěry a produktivity to prostě nepůjde.


Sítě malých a středních podniků: nová strategie regionální hospodářské samosprávy


Globální trhy a globální konkurence dnes výrazně ovlivňují i ty nejmenší a nejizolovanější ekonomiky Evropy. Evropa se brání tzv. integrací: koordinací a hospodářskou unií vládních byrokracií národních států. Vytváření nadnárodních superinstitucí, supervlád a superměny však nemohou být efektivní odpovědí v době, kdy globální trhy oceňují pružnost, flexibilitu, rychlost, nízké náklady a vysokou kvalitu - tedy pravý opak nabídky rostoucí byrokratizace podniku, průmyslu i státu.

Trendy k byrokratické integraci jsou výrazem ztráty a poklesu moci a schopností národních států čelit globální konkurenci, nikoli výrazem jejich síly. Naopak, integrační trendy jsou provázeny výrazně silnějším nárůstem moci a schopností jednotlivých evropských regionů. Globalizace a integrace jsou tedy vyváženy rostoucí decentralizací a regionalizací. Zatímco národní státy a vlády ekonomickou moc ztrácejí, hospodářsky autonomní regiony ji získávají a posilují.

Nejde jen o regionální samostatnost hospodářskou, ale i o autonomii politickou a kulturní. Lze říci, že veškerá ekonomika, politika i kultura vznikají místně, tj. z úsilí, činnosti a spolupráce lidí, ne z nějakého centrálního „vládnutí“ státních byrokratů.

Amerika má své Silicon Valley (a dnes i Silicon Alley), Itálie své Veneto a Lombardii, Německo Baden-Württembersko a Bavorsko, Norsko své Nordvest Forum. Moderní Ital se dnes cítí stále výrazněji „z Veneta“, moderní Němec „z Bavorska“ a moderní Američan „z Údolí“. Již ve 30. letech bylo výrazným evropským i světovým regionem Baťovo Zlínsko.

Klíčem k rostoucímu úspěchu regionů jsou sítě spolupráce mezi podniky, znalosti a podnikavost místních lidí, vzájemná důvěra, sdílení zdrojů, vysokých technologií a kapitálu, jakož i podpora místních politicko kulturních institucí.


I když je dnešní ČR ekonomikou velmi malou, odpovídající zhruba většímu americkému městu, výrazná hospodářská a politická samospráva regionů by se měla stát základem hospodářské strategie i v Čechách.

Vezměte například Veneto (oblast Benátskou), která představuje opravdový hospodářský zázrak ve Střední Evropě a je dnes nejbohatší oblastí Itálie, i když před 40 lety byla jen chudým zemědělským krajem a zdrojem emigrace. Hospodářský růst v roce 1995 dosáhl 4,5 % a prognózy udávaly kolem 4,1 % ročně až do roku 1999. Pouhé 4,4 miliony obyvatel vytvářejí kolem 9,2 % hrubého domácího produktu a celou třetinu přebytku vývozu. Oblast Veneta je exportně orientovaná: oděvy, boty, keramika, kůže, šperky, brýle, nástroje, kovářské výrobky, sklo, svítidla, elektronické komponenty - tedy vše, co vyžaduje lidský um a podnikatelské schopnosti.

Podstata úspěchu Venetiů je velmi prostá: vyrobíš lépe a levněji než kdokoli jiný na světě. Připomíná to známé Baťovo: „To nejlepší na světě nám úplně stačí“.

Základním principem moderní konkurenceschopnosti sítí je „jednej lokálně, ale mysli globálně“. Celý svět se stává trhem regionálně autonomních sítí malých podniků či průmyslových distriktů, jak je nazývají v Itálii.

Hyperkonkurence dnes vládne světem. Hyperkonkurence znamená nepřetržité vytváření nových konkurenčních výhod (ne zastaralých komparativních výhod) a nepřetržité bourání a neutralizaci konkurenčních výhod oponentů. Proto se malé podniky sdružují do regionálních sítí, aby obstály.

Českým podnikatelům a malým podnikům již v Praze nikdo pomoci nemůže, velké podniky jsou víceméně ztraceny a jejich konkurenceschopnost je vážně ochromena politikou předchozích vlád. Musíme si tedy pomoci sami.

Malá země, jakou je Česká republika, musí své konkurenční výhody stavět na bázi lokální autonomie podnikatelských sítí, nikoli na centralizaci makroekonomického diktátu. Zkušenosti kupónové privatizace ukazují, jak může makroekonomický diktát ochromit a znemožnit jakoukoli rozumnou mikroekonomickou restrukturalizaci či racionalizaci.

Sítě malých, flexibilních a technologicky agilních podniků, regionálně pojatých a lokálně rozvíjených, neodvozují své úspěchy pouze z (cizího) finančního kapitálu, ale od znalostí, schopností, inovací, adaptability, pružnosti a podnikavosti lidských bytostí. Konkurenční výhody ČR mohou vytvářet pouze tyto individuální a lokální schopnosti, nikoli masová výroba námezdních, nic nevlastnících „nádeníků“.

Úspěšné sítě malých podniků jsou založeny na několika zcela zásadních podmínkách a předpokladech: spolupráce, důvěra, iniciativa, schopnosti a flexibilita. Všechny jsou dnes v ČR spíše úzkým profilem. Přesto není jiného východiska: neobnovíme-li tyto základní charakteristiky moderního podnikání alespoň v některých regionech (jako na Zlínsku ve 30. letech), konkurenti z Evropské unie nás zcela prostě převálcují.

Se vstupem do NATO a EU čeká české podniky a podnikatele tvrdý a intenzívní konkurenční tlak, a to nikoli už jen ze strany velkých podniků (jako v nedávném období „transformace“), ale hlavně ze strany podniků menších, rodinných, dokonce i individuálních uchazečů o místa.

Současně s dlouhodobým poklesem konkurenceschopnosti, úpadkem větších podniků a zastavením růstu i růstových podmínek, se v ČR výrazně projeví rostoucí nezaměstnanost, pro kterou vládní centrum žádnou efektivní a hospodářky aktivní odpověď nemá. Pasivita prostých, ale velmi drahých a zbyrokratizovaných „záchranných sítí“, je již nabíledni a není tudíž vhodnou strategií moderních ekonomik.

Moderní stát dnes omezuje svou centrální roli, podporuje autonomii a samosprávu regionů a vytváří optimální podmínky pro jejich efektivní fungování. Stát pomáhá a podporuje ty, kteří si umí pomoci sami. Stát pouze „podrží“ ty, kteří si pomoci neumí, nemohou či nechtějí. Stát nebrání iniciativě a neklade byrokratické překážky těm, kteří se snaží pomoci sobě i druhým. Je to vše prosté, neideologické a efektivní - i když v ČR nedostatkové strategické „zboží“.


Sítě malých a středních podniků tedy představují doplňující paralelní ekonomiku, která bude schopna vytvářet nové pracovní příležitosti, absorbovat extrémy nezaměstnanosti a soustřeďovat ty nejlepší schopnosti a konkurenčně-podnikatelskou akceschopnost v ČR. V dobách ekonomického růstu a prosperity by se tyto podnikové sítě mohly stát cenným zdrojem kvalifikované a nebyrokratické pracovní síly pro širší potřeby průmyslu.

Dnes již nejen Veneto, ale i Nordvest Forum (podniková síť v okolí norského Alesundu) je úspěšná ve světovém měřítku. Tato síť je účelově vytvořená, organizovaná a motivovaná, přesahující tak zkušenosti, schopnosti i výsledky Veneta.


Jak na to? - Malé podniky v daném regionu vytvoří akciovou společnost (jako Nordvest Forum) a ta se napojí na síť podpůrných organizací (univerzity, odborové a zaměstnanecké asociace, instituce marketingu, výzkumu a vývoje, lokální vlády a centrální agentury).

Akcionářské podniky (členové sítě) pak spolupracují na transformaci členů řetězce do znalostních firem a organizací. Vytvářejí se společné zdroje, které zajišťují školení a trénink zaměstnanců i vrcholového řízení, výměnu zkušeností, zvládnutí a využití technologií, vytváření vztahů spolupráce atd. Účelem je zlepšení úrovně řízení, zvýšení pružnosti a efektivnosti, jakož i rozvíjení mezipodnikové spolupráce. Vše se řídí - zcela nutně a programově - kritérii a standardy světové třídy.

V celé Evropě dnes vznikají autonomní hospodářské regiony. Kromě již zmíněných se na konkurenční mapu dostávají také Emilia-Romagna, Lombardia, Marche, Toscana, Juten (Dánsko), Baden Württembersko (Německo) a řada dalších.

Prvním krokem nové strategie jsou informace, vzdělávání a sdílení zkušeností. Druhým krokem je mobilizace lokálních zdrojů a místního ducha, nárůst místního sebevědomí a odpoutání se od centra. Tento proces lze začít identifikací, vyškolením a podporou regionálních vedoucích osobností, katalyzátorů procesu podnikové a podnikatelské spolupráce. (V italské Modeně se mluví o metaorganizátorech, tj. organizátorech organizátorů.)

Bez takových lidí to nepůjde. Vzdělaní a schopní podnikatelé, kterým nejde jen o to, aby „měli bavoráka“ nebo „byli za vodou“, existují i v ČR. Jsou to lidé vysokých, trvalých a světových ambicí, kteří v maximálním a trvalém uspokojování svých zákazníků nacházejí uspokojení a naplnění. Jsou to lidé, kteří pochopili, že jejich úspěch lze stavět jen na úspěchu ostatních podnikatelů a podniků v regionu, nikoli na jejich úkor.

Podle jakých principů a kritérií jsou podnikové sítě organizovány? Kritérií je celá řada a všechna by měla být v ČR uplatněna, ať už individuálně či v kombinaci:

1. Geograficky vymezený průmyslový distrikt, spoléhající na úzké propojení podniků s lokálními podnikatelskými, politickými a kulturními institucemi. Tedy Zlínsko, Ostravsko, jižní Morava apod. se stávají základními hospodářskými jednotkami, vedenými spoluprácí uvnitř za účelem aktivní hospodářské soutěže namířené vně.

2. Akciová společnost podniků sdílejících omezené, drahé či vysokokapacitní zdroje: znalosti, trénink a konzultace světové třídy, špičkové technologie, rizikový finanční kapitál, zastupitelské, reklamní a prodejní služby, výzkum a vývoj, apod., tj. zdroje, které si malý či střední podnik nemůže sám dovolit, ale které jsou plně dostupné síti aktivně spolupracujících podniků.

3. Ovládnutí řetězce výrobního procesu je dalším kritériem pro úspěšnou provázanost a spolupráci malých a středních podniků. Kontrola celého výrobního procesu, od zajištění surovinových vstupů až po uspokojení zákazníka, dnes představuje klíčovou konkurenční výhodu, o kterou se podniky světové třídy ucházejí. Podniková síť je tak definována procesem samým. Proces je tím pravým tmelem, který podniky spojuje do spolupráce, sdílení a konkurenceschopnosti.

4. Oborově definovaný průmyslový distrikt, spojující podniky v daném oboru za účelem dosažení rozmanitějších, kvalitnějších, levnějších či rychlejších výrobků a služeb. Tedy sítě podniků oděvních, obuvnických, sklářských, papírenských, softwarových, cestovního ruchu atd. Mnohé nové výrobky a služby lze generovat na pomezích tradičních oborů. Např. propojení kožedělných, sklářských, nábytkářských a kovodělných distriktů může vytvořit metasíť, která uspokojuje i ty nejnáročnější světové zákazníky v originálním vybavení bytů, domů a kanceláří.

Sítě malých a středních podniků mohou vznikat samovolně a spontánně (jako v Itálii), nebo specificky a účelově (jako v Norsku). Samovolný vznik musí být rozpoznán, podchycen a podpořen. Účelový vznik musí být iniciován, rozvinut a udržen na dlouhodobé bázi. V ČR by měla být ideální kombinace účelového vzniku či iniciace s cílem následného cíle samoorganizace a plného spontánního rozvoje i funkce.

ČR v posledních osmi letech ztratila mnoho: tradiční velké a úspěšné podniky, podnikatelské sebevědomí, návyky spolupráce a sebedůvěry, konkurenceschopnost, hospodářský růst a investičního ducha. Nastolen byl etos spotřeby, spotřebitelské kultury a konzumace - tedy dlouhodobě nepoužitelných „hodnot“. Myšlenka sítí malých a středních podniků představuje novou a možno i poslední naději pro zajištění hospodářské nezávislosti a politicko-kulturní autonomie ČR.

Tato nová naděje by tedy neměla být proplýtvána ve spotřebě a v bavorácích (Nezvykli jsme si ještě? Takhle chceme měřit úspěch?). Tuto možnost, vycházející plně a zásadně ze schopnosti, iniciativy a vzdělání lidí v regionech, by neměla být udušena byrokracií, atmosférou nedůvěry či cynismem a pasivitou tzv. české „malosti“.

Předkládáme tímto českým regionům novou hospodářskou strategii. Je nesmírně náročná, vyžaduje opravdové odborníky a podnikatele, ale obejde se bez centrálních politiků. Je to strategie vzrušující a velmi slibná, obzvláště pro mladé generace.

Mohou-li Italové, Norové a Dánové, proč ne my?