II CHARAKTERISTIKA ŠVÝCARSKÉHO STÁTU

STRUKTURA KONFEDERACE

Všeobecné údaje

Švýcarsko je spolkovým státem. Jiný správní systém než spolkový mají státy unitární, které jsou organizovány centralisticky; jejich správní kraje nebo provincie jsou podřízeny jednotné správě z centra. Unitárním státem je např. Francie.
Spolkový stát vzniká spojením několika původně samostatných států, jakými vyly kantony ve Švýcarsku před rokem 1848.Členské státy odevzdávají spolkovému státu část své státní svrchovanosti. Současně se občané členských států stávají státními občany tohoto nadřazeného politického útvaru. Spolkovými státy jsou kromě Švýcarska (od roku 1848) také USA (od roku 1787), Spolková republika Německo (od roku 1949) a řada dalších zemí.
Na rozdíl od spolkového státu je svaz států mezinárodně právním spojením států, které zůstávají nezávislé. Charakter svazu států dnes mají vojenské pakty jako NATO nebo nadnárodní organizace jako OSN, ES, EFTA nebo Organizace africké jednoty (OAU).
Centralistický stát většinou pracuje efektivněji, neboť postup při každém rozhodování je zkrácen; také asi působí navenek jednotněji. Na druhé straně mohou občané k takovému státu ztratit svůj osobní vztah a další nebezpečí spočívá v tom, že takový stát vede k uniformitě obyvatelstva. Centralistické státy jsou proto pro země s menšinami a heterogenní strukturou obyvatelstva méně vhodné. Zato ve federalisticky vystavěném státě se jednotlivec spíše cítí jako spoluurčující a spoluodpovědný člen společenství; zde se totiž může aktivně podílet na politickém životě malé politické jednotky, která je mu nejblíže (obec, region). Tam je ještě dobře obeznámen s místními poměry a bere na ně zřetel. Tam zná také členy úřadů a kandidáty, kteří se ucházejí o zvolení.
Pod pojmem federalismus rozumíme tradičně v prvé řadě dělení státních úkolů mezi politické jednotky nižšího a vyššího stupně. Pro Švýcarsko platila a platí zásada:
* Co se týká celého Švýcarska, je záležitostí spolkového státu (především zahraniční politika a zahraniční obchod, obrana země, finance a měna, doprava, hospodářská politika, energetická politiky, sociální pojištění, spotřebitelské daně, právní ustanovení ve všech důležitých oblastech)
* Co je možno řídit na úrovni kantonů, zůstává zcela nebo zčásti věcí kantonů (např. vzdělávací a sociální politika, stavebnictví, zdravotnictví, právní péče)
Tato zásada bývá často nazývána principem subsidiarity. Nutno ovšem říci, že vzhledem ke stále složitějším problémům moderního státu vede tento způsob dělení úkolů ve státě často k nedostatkům. Úkoly, jako jsou reforma vzdělávacího systému, rozvojová politika, ochrana životního prostředí, výstavba dálnic, je třeba řešit v národním rámci: z dělení úkolů se stává vzájemná spolupráce a spolupůsobení (= „kooperativní federalismus"). Za úvahu v této souvislosti stojí také nebezpečí, že se federalismus může zvrhnout v partikularismus: člověk se stahuje do stále menšího společenství a ztrácí smysl pro celek.

Federalismus ve švýcarské právní praxi

Obec
Politický život ve Švýcarsku se realizuje na třech rovinách: spolkový stát (spříseženství), kantony, obce. Ve smyslu mezinárodního práva je Švýcarská konfederace suverénním státem. Ústavní kompetence mu musí být dány hlasováním veškerého obyvatelstva a kantonů. Každá změna ústavy podléhá lidovému hlasování a nabývá platnosti teprve až tehdy, když se pro ni vysloví většina hlasujících občanů a většina kantonů. Kantony jsou samostatnými státními útvary, které si mohou prostřednictvím lidového hlasování na základě vlastní iniciativy vydávat svou vlastní ústavu a své vlastní zájmy – pokud ovšem nejsou v rozporu se spolkovým právem. Do každého kantonu patří určitý počet obcí, větších i menších. Jednotlivé obce jsou útvary s omezenou samostatnosti: podléhají totiž zákonům příslušného kantonu. Nicméně však platí, že obce ve Švýcarsku – vycházíme-li z principu subsidiarity – jsou již dlouho pokládány za prabuňky politického společenství. Z toho vyplývá, že obcím jsou přidělovány veškeré úkoly, které nezbytně nemusí řešit vyšší politická jednotka.
Autonomie obcí je respektována jako státoprávní princip s ústavní platností a při jejím porušení může dotyčná obec podat ke spolkovému soudu státoprávní stížnost.
Kantonální právo přesně stanoví, které jednotlivé úkoly má obec plnit. Patří k nim obecně tyto oblasti:
* Organizace základní školy: obec nemůže určovat všeobecný učební program, avšak do její kompetence plně spadá výběr učitelů, stanovení rozvrhu hodin a učitelských platů i výstavba školních budov a zařízení.
* Vybírání daní: obec nevybírá pouze daně, které byly určeny v rámci nadřazené politické jednotky; obec je navíc kompetentní vybírat obecní daň, aby shromáždila finanční prostředky pro zvládnutí svých vlastních úkolů. To tedy znamená, že podle polohy, počtu obyvatel a majetkové struktury obce může být daňové zatížení pro jednotlivce v různých obcích velmi rozdílné. Znamená to také, že obecní úřady musí svým obyvatelům – kteří se zvláště na venkově často znají osobně – bezprostředně skládat účty, jak naložily s daňovými příjmy.
* Organizace voleb a hlasování: obec je například odpovědná za to, aby byla k dispozici vhodná volební místnost, aby byli vybráni vhodní pracovníci pro technické zajištění voleb atd.
* Sociální péče: např. péče o chudé, mateřské poradny, péče o mládež atd.
* Řízení určitých stavebních oblastí stavební činnosti: zvláště sem patří stavební policie a místní plánování.
* Všeobecné úkoly: místní policie, vodní hospodářství, hasiči, čištění odpadních vod, odvoz odpadu, zřizování stanic pro recyklaci zvláštního odpadu, organizace veřejné dopravy a zvládnutí problémů soukromé dopravy, zajišťování míst pro trávení volného času (např. sportovních hřišť) atd.
Správní orgány obcí jsou rozdílné v závislosti na jejich velikosti a na krajině, ve které se nacházejí. Vždycky existuje exekutivní orgán (obecní, event. Městská rada). Legislativa může naproti tomu být reprezentována shromážděním obyvatel nebo také obecním parlamentem, který je volen v tajných volbách.
Plnění úkolů, které se lépe uskutečňují společně, vede k vytváření účelových svazů (zásobování vodou, zřizování domovů důchodců, nemocnic, zařízení pro čištění vod apod.). Některé kantony znají i instituci srovnatelnou se správními okresy.

Kanton
Podle ústavy Švýcarské konfederace jsou „kantony suverénní do té míry, pokud jejich suverenita není omezena spolkovou ústavou". Proto „vykonávají všechna práva, která nejsou vyhrazena spolkové moci". Tato formulace je zajímavá tím, že ústava vychází z kantonu a ne z celého státu. Jinak řečeno to znamená, že stát má jen ty kompetence, které jsou mu ústavou výslovně určeny. Existuje kompetenční předpoklad ve prospěch kantonů.
Ústava omezuje tuto právní formulaci tím, že kantony musí předkládat své ústavy ke schválení spolkovému shromáždění. Předpokladem schválení je zejména základní demokratická struktura. Nadto platí zásada na úrovni ústavy, podle níž má spolkové právo přednost před kantonálním.
Ve skutečnosti zůstalo pouze málo oblastí, v nichž jsou kompetentní samy kantony. Důležitým předpokladem je výchova. Vedle oblastí, které spadají do kompetence státu (např. zahraniční politika, celní služba, pošta, telefon a telegraf, peněžnictví), je mnoho dalších oblastí, v nichž kanton a spolkový stát jednají společně. Tak spolkový stát například vydává zákony, ale jejich konkretizaci a provádění přenechává kantonům (např.územní plánování, civilní obrana, cizinecká policie). Vlivem technického vývoje se kantony stále více stávají výkonnými orgány spolkového státu. Zásada suverenity kantonů však nadále trvá a nachází svůj výraz zvláště ve vykonávání soudní pravomoci.
Kanton má svou vlastní, kantonální správu. Uplatňování zákonů – spolkových kantonálních – má na starosti v prvé řadě nikoli spolková správa, nýbrž správa kantonu. Spolková správa by na to nestačila.
Počet a název kantonů je vyjmenován v závěru ústavy. To znamená, že zřízení nového kantonu vyžaduje změnu ústavy, a tím také souhlas lidu. Od založení spolkového státu se to stalo teprve jedenkrát: Na podzim 1978 souhlasil švýcarský lid nadpoloviční většinou se zřízením nového kantonu „Jura".
Vládní systémy se v jednotlivých kantonech liší. Existují kantony, v nichž vládne přímá demokracie. Jednou za rok se zde uskutečňuje takzvané zemské shromáždění. Jedná se o tradiční shromáždění obyvatelstva oprávněného volit, na němž se většinou pod širým nebem – provádějí nejdůležitější politická rozhodnutí a volby. V některých kantonech existuje vedle zemského shromáždění navíc ještě parlament, který se radí předem a podává zemskému shromáždění příslušné návrhy. Jiné kantony mají systém polopřímé demokracie: určitá důležitá politická rozhodnutí podléhají povinně nebo na základě žádosti lidovému hlasování.

Jazykové poměry
Švýcarskými národními jazyky jsou podle spolkové ústavy němčina, francouzština, italština a rétorománština. Spolková ústava také zaručuje, že úředními jazyky, tzn. Jazyky, v nichž jsou napsány právní předpisy a v nichž probíhá styk občanů s úřady a soudy, jsou němčina, francouzština a italština. Kromě tohoto článku spolkové ústavy, který prohlašuje národní a úřední jazyky za rovnocenné a současně pokládá za svůj úkol, aby tyto jazyky byly zachovány, neexistuje ve Švýcarsku žádný vlastní jazykový zákon.
Používání jednotlivých zemských jazyků je rozloženo velmi nerovnoměrně. Většina – asi 2/3 domácího obyvatelstva – mluví německy. Mateřským jazykem asi 20% obyvatel je francouzština a asi 10% občanů mluví italsky. Rétorománsky mluví jen 1% obyvatelstva. Aby byla chráněna existence minoritních jazyků, platí takzvaný „princip teritoriality", tzn. respektování tradičních jazykových hranic a výhradní používání původního jazyka určité oblasti v úřadech, školách a u soudu.
Toto jazykové uspořádání Švýcarska působí relativně málo problémů, protože jednotlivé jazykové oblasti jsou zřetelně ohraničeny a většina kantonů je jednojazyčných (ve čtrnácti kantonech se mluví německy, ve čtyřech francouzsky a v jednom italsky). V ústavách a zákonech těchto kantonů nejsou žádné zvláštní jazykové směrnice. Je nepsaným právem, že jako úřední řeč platí jazyk užívaný odedávna.
Zvláštních směrnic bylo třeba jen v kantonech na hranici mezi dvěma jazykovými oblastmi. Jen dva kantony platí oficiálně za dvojjazyčné, jeden jediný je trojjazyčný. Stejně jako v celém Švýcarsku platí i ve vícejazyčných kantonech striktní princip teritoriality. Je přesně určeno, jaká řeč se používá v jednotlivých okresech nebo obcích.
Několik málo obcí, které leží na jazykové hranici, platí oficiálně za dvojjazyčné a zde se občané mohou svobodně rozhodnout, ve kterém z obou jazyků chtějí jednat s úřady a v jakém jazyce chtějí dát vyučovat své děti. Tyto výjimky jsou u jednotlivých kantonů vypsány v ústavě nebo zákoně.
Striktní dodržování principu teritoriality poskytuje dosti dobrou záruku pro zachování existujících jazykových hranic a brání mísení jednotlivých jazyků. Někdy však tato praxe může činit potíže, a to tehdy, když se od osob, které se přestěhují do jiného jazykového regionu, vyžaduje okamžité přizpůsobení. Tak musí například děti školou povinné pokračovat ve škole jiného kantonu v jazyce, který je pro ně zpočátku cizí. Také starší lidé se musí po přestěhování ještě namáhavě učit mluvit v nové řeči, aby byli schopni vyřizovat nutné administrativní formality.

ŠVÝCARSKÝ POLITICKÝ SYSTÉM

Kritéria určená politického systému

Klasická nauka o státu rozlišovala státy především podle kritéria, zda vládne jedinec (monarchie), nebo více lidí (aristokracie), nebo mnoho lidí (demokracie). Toto hledisko pro charakterizování státu při dnešní rozmanitosti vládních systémů nedostačuje.
Musíme si položit následující otázky:
1. Jak se dělí státní moc na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní?
2. Stojí tyto moci rovnoprávně vedle sebe nebo je jedna z nich vyšší?
3. Jaké vztahy existují mezi oblastmi moci civilní a vojenské?
4. Jak se dostávají k moci členové parlamentu, ministři, prezidenti a soudci? Ve svobodných volbách? Podle jakého volebního systému volby probíhají?
5. Podílejí se občané státu nějakým způsobem na zákonodárství?
6. Jakou roli hrají v politickém životě strany, svazy a sdružení?

Politický systém

V jiných zemích
Švýcarsko nemůže být označováno za parlamentní demokracii. Tento pojem se používá pro státní systémy, v nichž občané státu ve svobodných volbách určují poslance, kteří mají zastupovat jejich zájmy. Na rozhodování svých zástupců nemají voliči již žádný vliv; svůj souhlas nebo nesouhlas mohou vyjádřit teprve v příštích volbách. Vůdce vítězně strany je pověřen vytvořením vlády; menšina jde (často jen přechodně) do opozice.
Klasickou zemí parlamentarismu je Velká Británie, kde v podstatě stojí proti sobě dvě velké politické strany. Ve Spolkové republice Německo, v Rakousku a v Itálii soutěží o přízeň voličů více stran. Málokdy dosáhne některá strana absolutní většiny, proto musí být alespoň dvě strany ochotny vytvořit koaliční vládu. V Itálii dochází z tohoto důvodu často k vládním krizím,
Podobně jako ve Velké Británii spočívá i ve skandinávských královstvích, ve Španělsku, ve státech Beneluxu a v Knížectví lichtenštejnském politická moc v rukou parlamentu. Monarcha vykonává pouze funkci dědičné hlavy státu.
Právě tak málo se jedná ve Švýcarsku o prezidentskou demokracii, v níž není hlavní politický představitel volen zástupci lidu, ale přímo lidem podobně jako poslanci. Příkladem takového vládního systému jsou USA: Lidem (nepřímo ) volený prezident stojí relativně nezávisle proti Kongresu.Musí sice pro své politické plány získávat souhlas poslanců, ale jejich prosazení je možné i tehdy, má-li jeho strana v parlamentu menšinu. Stanoviska k jednotlivým věcným otázkám jsou v americkém vládním systému důležitější než stranická příslušnost.
Zatímco v parlamentní demokracii spočívá svrchovaná moc v rukou parlamentu (nebo přesněji: v rukou strany mající většinu), stojí v prezidentském systému v popředí starost o rozdělení pravomocí. Legislativa a exekutiva jsou přísně odděleny; činnost zákonodárců je navíc kontrolována nejvyšším soudem, který zkoumá, zda všechny zákony jsou v souladu s ústavou.
Také Francie je od změny ústavy generálem de Gaullem republikou s prezidentským charakterem: vedle parlamentu a vlády vystupuje lidem volená prezident, který díky mimořádným pravomocem smí určovat osudy země.

Ve Švýcarsku
Ve Švýcarsku se lid podílí na zákonodárství jak na úrovni spolku, tak i v kantonech. Tato skutečnost stačí většině Švýcarů k tomu aby kladli zemi za vzor přímé demokracie. To však platí přísně vzato jen pro kantony se „zemským shromážděním", který musí ke všem zákonům zaujmout stanovisko. V ostatních kantonech je zákonodárcem jak lid, tak jeho volení zástupci (poslanci). Vytvořením parlamentu se však již přímá demokracie ztrácí a mění se v systém parlamentní demokracie nepřímé. Na rozdíl od jiných evropských vládních systémů jsou ve Švýcarsku dobře vybudována spolu určovací práva lidu. Systém nepřímé, parlamentní demokracie byl prolomen zavedením referenda a iniciativy. Lze tedy hovořit o demokracii polopřímé.
Odpovíme-li si na otázku, kdo nyní vlastně v rámci švýcarské referendové demokracie rozhoduje o politice, může vzniknout jisté rozčarování. To, co se zdá na první pohled přesvědčivé, může být při bližším prozkoumání zpochybněno. Na tomto poli totiž konstatování, že ve Švýcarsku vládne lid, platí pouze omezeně, neboť práva účastnit se voleb a hlasování užívá jen malá část obyvatelstva a občanů účastnících se voleb ubývá. Zatímco v době mezi válkami byla normální účast na hlasování mezi 70 a 80%, stala se dnes pravidlem účast pod 40%; ani voleb do parlamentu se neúčastní více než polovina občanů s hlasovacím právem. V evropském srovnání leží Švýcarsko podle účasti na hlasováních na dolním konci stupnice. Z asi 6,8 mil. Obyvatel Švýcarska je přibližně 4,5 mil. Oprávněno hlasovat a volit (po odečtení cizinců, mládeže etc.); vycházíme-li tedy z účasti na hlasování 40% (=1,8 mil.; z toho většina –0,9 mil.), může to v jednotlivých případech znamenat, že politická rozhodnutí pronáší jen asi 13% obyvatelstva, tzv. asi 20% občanů s hlasovacím právem.
Příčiny této chronické hlasovací abstinence mohou být rozličné. V prvé řadě může hrát roli blahobyt: od druhé světové války nepostihla Švýcarsko žádná akutní krize. V takových dobách se občan spíše stahuje do svého soukromí, protože se ho politické otázky tak bezprostředně nedotýkají. Občané mají rozmanité možnosti, jak trávit volný čas, a to jim možná přináší více vnitřního uspokojení než zabývání se politickými otázkami.
V každém případě jsou jiné činnosti, jako je třeba sledování televize, méně náročné a vyžadují méně energie než politická činnost. Politické strany ztratily na významu a nejsou již schopny poskytnout občanům pomoc v orientaci. Podstatnou roli hraje skutečnost, že počet a komplexnost věcných politických otázek, kvůli nimž je občan s hlasovacím právem volán k volební urně, silně nabyly na objemu. Věcné politické otázky v celém jejich významu a důsledcích mohou v moderní průmyslové společnosti posoudit většinou již jen odborníci. K určité občanské netečnosti a jakési „rozmrzelosti vůči státu" možná přispívá i skutečnost, že zamítnuté předlohy zákonů jsou často ze strany vlády nebo formou iniciativy v trochu pozměněné podobě předkládány lidu znovu, takže občan oprávněný hlasovat si nakonec klade otázku, jakou cenu vlastně jeho účast na hlasováních má. Výsledky průzkumu veřejného mínění tyto názory potvrzují: asi 20% občanů oprávněných hlasovat se vůbec o politiku nezajímá, 20% se cítí přetíženo a není schopno předlohy zákonů posoudit, dalších 20% je zklamáno a myslí, že jejich hlas stejně nic neovlivní.