VZNIK ZÁKONA

1. fáze – podnět
Podnět k vytvoření nového zákona nebo ke zrušení či změně platného zákona přichází:
- od veřejnosti: cestou (nepřímé) ústavní iniciativy
- od kantonu: cestou stavovské iniciativy
- od spolkové rady: prostřednictvím vládního návrhu
- od parlamentu: návrh nebo iniciativa jednotlivce
návrh nebo iniciativa jsou teprve tehdy závazné, souhlasí-li s nimi většina členů národní nebo stavovské rady.

2. fáze – vypracování
Spolková rada (vláda) slouží spolkové správě (jejímu příslušnému odboru), aby vypracovala předběžný návrh. V mnoha případech je ustanovena komise expertů, která se skládá z odborných pracovníků, často neparlamentárních. Podle druhu záležitosti mohou být přizvány také organizace, kterých se daná věc týká.
Pro důležité předlohy je proveden také průzkum veřejného mínění. K předběžnému návrhu zaujmou stanovisko kantony, politické strany a zainteresované svazy. Na základě jejich připomínek je pak návrh upraven.
Potom spolková správa vypracuje k upravenému návrhu zprávu pro parlament. V této zprávě je návrh zákona vysvětlen a zdůvodnění.

3. fáze – přezkoumání
O návrhu zákona se nejprve radí komise národní a stavovské rasy. Tyto komise podají o své práci zprávu v parlamentu a navrhnou, má-li se k projednávání návrhu zákona přistoupit, nebo ne. V obou případech proběhne porada o předloze podle následujícího postupu:
Debata o zařazení návrhu do programu: Nejprve se rozhoduje, zda se porada o návrhu zákona vůbec má, nebo nemá konat. Jestliže se komise v mínění neshodnou, vystoupí před dotyčnou radou se svými návrhy obě strany, většina i menšina. Rozhodne-li se první rada (dříve jednající „prioritní rada") na předlohu nepřistoupit, jde předloha ke druhé radě. Jestliže druhá rada dojde ke stejnému závěru, je záležitost z pořadu jednání škrtnuta. Je-li rozhodnuto o jejím zařazení, začíná
podrobná porada. Porada probíhá článek po článku. Různé diference mezi oběma radami musí být postupně odstraněny.
Závěrečné hlasování. V závěrečném (odděleném) hlasování obou rad je zákon jako celek přijat nebo zamítnut.
4. fáze – rozhodnutí
Po závěrečném hlasování je znění zákona zveřejněno ve spolkovém úředním listu. Nyní začíná pro předlohy zákonů lhůta k vypsání referenda. Po dobu celých 90 dní může 50 000 občanů oprávněných volit nebo 8 kantonů požádat, aby předloha byla předložena k rozhodnutí lidu. Jestliže je předloha přijata lidovým hlasováním a nebylo žádáno referendum, pak zpravidla stanoví spolková rada, že zákon vstupuje v platnost. Všechny spolkové zákony a spolková ustanovení jsou zveřejněny ve sbírce švýcarských zákonů. Sbírka je k dispozici k nahlédnutí v každé obecní kanceláři.

ZÁKONODÁRSTVÍ V PŘÍPADĚ NALÉHAVOSTI (NUTNOSTI)

Zákonodárný proces ve Švýcarsku vyžaduje relativně mnoho času. I po rozhodnutí v radách může být uvedení zákona v platnost oddáleno referendem. Proto je článek ústavy (89) opatřen takzvaným naléhavým právem. Obě rady mohou v naléhavých případech uvést zákony v platnost ihned a odejmout je tak lidovému rozhodnutí. Uplatňování takového naléhavého práva je však silně omezeno:
- vyhlášení mimořádného stavu naléhavosti je povoleno jen tehdy, když uvedení zákona v platnost nesnese žádný odklad;
- doba platnosti musí být omezena;
- v každé radě musí souhlasit většina členů;
- navzdory naléhavému ustanovení může být zahájeno referendum. Když je referendum lidem přijato, pozbývají ustanovení již po roce platnosti a nemohou být obnoveny.
- pokud naléhavá spolková ustanovení nemají podklad v ústavě, musí být v průběhu roku přijata lidem a stavy (kantony). Jinak po roce pozbývají platnosti a nemohou být obnovena.

V VOLBY A HLASOVÁNÍ

POLITICKÁ PRÁVA

„Svoboda je náročná. Není ani dárek, ani odměna, nýbrž úkol, který musí být stále znovu řešen a vyžaduje denně od každého občana plné nasazení."
(Spolkový rada Markus Feldmann)

Hlasovací a volební právo

Spolková ústava zaručuje švýcarským občanům a občankám právo účastnit se hlasování a voleb. V celošvýcarských záležitostech dostává občan toto právo ihned po svém úředním přihlášení v místě bydliště, zatímco v záležitostech kantonu a obce obdrží volební a hlasovací právo ve většině kantonů, až když zde bydlí již několik měsíců.
Po využívání hlasovacího a volebního práva musí být na spolkové úrovni splněny následující podmínky:
- švýcarské občanství
- zletilost (věk od 20 let)
Až do šedesátých let 20. Století vlastnili ve Švýcarsku na spolkové úrovni politická práva jen muži. Hlasováním dne 7. února 1971 bylo rozhodnuto, že také ženy mohou hlasovat ve spolkových záležitostech a volit zástupce a zástupkyně do švýcarského parlamentu. Po volbách na podzim roku 1971 obsadilo již 11 žen místa v národní radě a jedna ve stavovské radě. Dnes se podíl žen ve spolkovém shromáždění pohybuje zhruba kolem 10 až 15%. Ženy mají v politickém životě stále ještě menšinové zastoupení.
Na kantonální úrovni jsou ženy nyní konečně oprávněny hlasovat a volit také všude. V roce 1991 bylo zavedeno hlasovací právo žen i v kantonu Appenzell-Innerrhoden, a to donucovací metodou na základě rozhodnutí spolkového soudu.
Hlasovací volební právo pro cizince nemůže být ve Švýcarsku tak lehce zavedeno, a to ani na úrovni obcí, vzhledem k podíl cizinců v celkovém počtu obyvatelstva (17,3% v dubnu 1992). V procesu přibližování Švýcarska Evropskému společenství by v tomto bodu možná mohlo dojít ke změně.

Právo na iniciativu a referendum

Při vytváření přímé demokracie jsou ve Švýcarsku klasickými prostředky iniciativa a referendum. Dávají možnost, aby občané měli stálý vliv na vypracování ústavy, a aby byly lidu předkládány plánované vládní projekty zákonů. Častá výzva občanům, aby použili svého hlasovacího práva, nutí veřejnost, aby se neustále vypořádávala s aktuálními politickými otázkami. Těchto práv využívají všeobecně méně velké a etablované strany (s výjimkou Sociálně demokratické strany) než malé, i mimoparlamentní opoziční skupiny. Iniciativa a referendum mají proto i ventilační účin, v němž může nespokojenost najít své vyjádření. Když nějaká záležitost již byla jednou rozhodnuta lidem, je výsledek snáze akceptován.

Iniciativa
Na kantonální úrovni mohou voliči ve většině kantonů prostřednictvím podpisové akce požadovat zavedení nového nebo odstranění či pozměnění starého zákona. Prostřednictvím iniciativy je také možno podat požadavek na změnu ústavy.
Na spolkové úrovni neexistuje zákonná iniciativa, nýbrž jen iniciativa ústavní. Požadavek na částečnou nebo celkovou změnu spolkové ústavy může podat prostřednictvím podpisové akce nejméně 100 000 občanů s hlasovacím právem. Iniciativa se uskuteční, pokud jsou podpisy doručeny spolkové kanceláři nejpozději do 18 měsíců. Iniciativa musí být nejpozději do tří let projednána spolkovým shromážděním a předložena lidu ke schválení. Iniciátoři mají možnost podat jako text iniciativy buď vypracovaný bod ústavy, nebo předložit jen všeobecný podnět, který v případě přijetí v lidovém hlasování pak musí vypracovat spolkové shromáždění. Okolnost, že ve spolkovém státě existuje pouze ústavní iniciativa a nikoli zákonná, má tu nevýhodu, že ústava se od svého vydání v roce 1874 rozrostla již téměř na dvojnásobek svého rozsahu, čímž se stává stěží přehlednou.

Referendum
Chtějí-li občané s hlasovacím právem požadovat hlasování o zákoně, který byl úřady vypracován a parlamentem přijat, ale nevstoupil ještě v platnost, musí znovu prostřednictvím podpisové akce uspořádat referendum. K jeho uskutečnění se vyžaduje 50 000 podpisů, které musí být podány během stanovené lhůty (na spolkové úrovni 90 dní). V případě takového fakultativního referenda stačí k přijetí předlohy souhlas lidu (absolutní většina).
Jedná-li se o změnu ústavy nebo o přistoupení Švýcarska k nějaké mezinárodní organizaci, musí se o tom hlasovat v každém případě (obligatorní referendum); proto také není nutná podpisová akce. Ve spolkovém shromáždění je v případě obligatorního referenda k přijetí předlohy třeba většiny hlasů (odhlasování většinou občanů s hlasovacím právem) a „stavovské většiny". K tomu je nutno vědět, že kantony při hlasování a volbách ve Švýcarsku fungují jako volební, případně hlasovací celky. Lze proto v každém jednotlivém kantonu zjistit většinový poměr. Když je po sečtení všech hlasů zjištěna většina kantonů, je dosaženo „stavovské většiny".
Požadavek stavovské většiny byl zahrnut roku 1848 do ústavy jako výraz tehdejších politických poměrů. V letech 1866 až 1955 žádná předloha na chybějící stavovské většině neztroskotala. Od té doby se to pak již přihodilo několikrát. V diskusích o státní politice se stále znovu objevuje otázka, zda toto historicky podmíněné právo odpovídá dnešní době. Pro ilustraci problému může posloužit výsledek lidového hlasování: ve švýcarském lidovém hlasování dne 2. Března 1975 (o „konjunkturálním článku") nebylo dosaženo stavovské většiny, protože počet kantonů hlasujících pro se rovnal počtu hlasujících proti. Ve velmi malém kantonu Appenzell-Innerrhoden rozhodlo 83 hlasujících občanů o zamítnutí (při 57 000 většině souhlasných hlasů v celé zemi!).
Stále znovu se objevují snahy omezit obě lidová práva. Vzhledem k přílivu iniciativ se uvažuje o zvýšení počtu potřebných podpisů, o přezkoumání iniciativ spolkovou kanceláří nebo o zkrácení podací lhůty.
Od zavedení práva na iniciativu v roce 1891 bylo do konce roku 1990 podáno 178 lidových žádostí; z nich bylo pouze devět iniciativ lidem přijato. Od zavedení fakultativního nebo obligatorního referenda byla ze všech navržených předloh zákonů jen 4% odmítnuta.

POSTUP PŘI VOLBÁCH A HLASOVÁNÍCH

Do roku 1919 byl spolkový parlament volen podle většinového (majoritního) systému a to zajišťovalo přední mocenské postavení svobodomyslné straně. Od té doby se volby do národní rady uskutečňují podle poměrného (proporčního) systému, který umožňuje, aby strany ve švýcarských radách byly zastoupeny proporcionálně, tzn. v poměru k síle voličů. Kromě masových stran tak přijdou ke slovu i strany malé.
Jedním z nejdůležitějších úkolů stran je příprava voleb. Pro úřady, které je nutno obsadit, postaví strany své kandidáty, přeloží seznamy s jejich jmény a financují předvolební kampaň.
Volební seznamy stran obsahují tolik kandidátů, kolik je volných míst. S ohledem na volby pak každý občan oprávněný volit obdrží ve formě volebních lístků všechny volební seznamy politických stran a jeden prázdný volební lístek navíc. Volič má možnost sestavit buď vlastní volební seznam, nebo se držet předem sestavených kandidátních listin. Dále má možnost některé kandidáty z předložených seznamů škrtnout nebo připsat nové („panašovat"). Chce-li některého kandidáta zvláště podpořit, může dokonce škrtnutím jiného kandidáta svého kandidáta dvakrát potvrdit („kumulovat").
Při vyhodnocování voleb se vedle počtu lístků sečítají také hlasy pro jednotlivé kandidáty. Kandidáti s největším počtem hlasů jsou zvoleni; členy rady, kteří odcházejí během volebního období, nahrazují původně nezvolení kandidáti, a to podle pořadí dosažených hlasů.
Majoritní systém je naproti tomu používán, když je třeba obsadit jen jeden úřad nebo zvolit jen několik kandidátů, jako např. při volbách do vládní rady (= kantonální vlády), do stavovské rady nebo do justičních úřadů. Většina volebních zákonů požaduje v prvním volebním kole absolutní většinu, tzn. polovinu platných hlasů +1.Za podmínky, že dosáhli absolutní většiny, jsou zvoleni kandidáti s největším počtem hlasů. Jestliže žádný kandidát nedosáhne absolutní většiny, je nutné druhé kolo voleb, v němž rozhoduje relativní většina.

VI VYTVÁŘENÍ POLITICKÝCH NÁZORŮ

V každé zemi existují mocné a méně mocné skupiny a podskupiny. Pokud si tyto skupiny vzájemně přiznávají právo na existenci – navzdory různosti přesvědčení, hodnocení a zájmů – vzniká pluralistická společnost. Žádná ze skupin nesmí prohlašovat, že jedině ona má pravdu. Demokratický stát se musí starat o to, aby každá skupina mohla obhajovat své názory a zastávat své zájmy. Jestliže nastanou konflikty, není cílem hádky rozdělení na vítěze a poražené, ale hledání řešení, které by bylo pro všechny přijatelné.
Podstatným předpokladem fungující pluralistické společnosti je mimo jiné svoboda politických názorů. Chceme proto krátce popsat, jak politické názory ve Švýcarsku vznikají a jak se šíří. Při tom budou nejprve popsány politické organizační formy a poté způsoby, jak se snaží působit na veřejnost jmenovitě ve sdělovacích prostředcích.

STRANY A SVAZY

Politické strany

Strana je sdružení občanů, kteří mají v podstatných bodech shodné představy o tom, jak má vypadat stát a jak má být uspořádáno soužití lidí. Cílem strany je přivést poslance do parlamentu a do vlády, ovlivňovat zákonodárství a obecně se zaměřit na politický cíl. K tomu je zpravidla vytvořen program. Ve Švýcarsku se pokouší uplatnit svůj vliv mnoho stran. Pozoruhodná je skutečnost, že jen asi 10% občanů s hlasovacím právem je členem některé z nich. Avšak počet členů není v žádném ohledu identický s množstvím a vlivem stoupenců.
Pro povolování politických stran neexistují ve Švýcarsku žádná politicky motivovaná omezení, je pouze nutné, aby jejich vznik a činnost byly v souladu s všeobecným právním řádem.

Přehled švýcarských politických stran
(Údaje o procentech uvedené v závorkách se vztahují k současnému zastoupení ve spolkovém shromáždění – národní a stavovská rada jsou brány společně.)
Když byl roku 1848 založen spolkový stát, neexistovaly ještě žádné strany. Liberálně konzervativní politikové i ti, kteří smýšleli spíše radikálně demokraticky, byli zajedno ve vytvoření silného svobodného spolkového státu. Potomkem tehdejších liberálů je Liberálně demokratická unie Švýcarska, zdomácnělá v kantonech Waadt, Ženeva, Neuenburg a v Basileji-městě; zasazuje se za ochranu osobní svobody, soukromého vlastnictví a zachování federalismu. Z radikalismu vznikla Liberálně demokratická strana Švýcarska (FDP) (25%), která se zasazuje o tržní hospodářství i o politickou a duchovní svobodu jednotlivce. Od této strany, zahrnující původně téměř všechny měšťany, se odštěpila nejprve Demokratická strana a roku 1919 Rolnická, živnostenská a měšťanská stana (BGB). Prvně jmenovaná strana zmizela, druhá se dnes jmenuje Švýcarská lidová strana (SVP) (12%). Hájí zájmy rolnického a živnostenského středního stavu.
Roku 1919 založená, protestantsky orientovaná Evangelická lidová strana Švýcarska (EVP) (1%) odmítá jakýkoliv církevní a státní absolutismus a zasazuje se o sociální tržní hospodářství a pokouší se zaujímat stanovisko ke všem politickým otázkám na základě evangelia.
Katoličtí konzervativci, kteří společně se socialisty patří ke klasickým protivníkům „svobodomyslných „, tvořili po desetiletí ve spolkovém parlamentu opozici; roku 1891 prosadili poprvé jednoho spolkového radu. Teprve roku 1912 se zdařilo založení trvalé konzervativní strany, která do sebe později pojala rolnické a dělnické svazy. Dnešní Křesťanskodemokratická lidová strana (CVP) (22%), má základnu své politiky v křesťanském světovém názoru a prosazuje sociálně zajištěné tržní hospodářství.
Vzhledem k bídě pracujících mas, spojené s industrializací v 19. století, začalo se silněji volat po sociální spravedlnosti. Roku 1888 byla založena Sociálně demokratická strana Švýcarska (SPS) (19%). Teprve roku 1904 přijala do svého programu marxistickou zásadu socializace všech výrobních prostředků. V listopadu 1918 vyzvala společně se Švýcarským odborovým svazem ke generální stávce, roku 1919 získala velký úspěch ve volbách do národní rady, roku 1920 se ve svém stranickém programu přiznala k diktatuře proletariátu. Zatímco stát prostřednictvím hospodářských a sociálních opatření splňoval stále více dělnické požadavky, transformovala se SPS z třídní strany v demokratickou lidovou stranu, která je už po mnoho let zastoupena ve vládě.
Strana práce (PdA) (1%), založená roku 1944, je komunistická strana, dříve věrná Moskvě, která bojuje za zestátnění hospodářství a odbourání obrany země. Na bázi marxistické teorie usiluje o sociální a finanční politiku, která se má zcela orientovat na zájmy tzv. „malého člověka". Socialistická dělnická strana (SAP) (0%), předtím „Revoluční marxistická liga", musí být označena za extrémní politickou skupinu. Bojuje proti právnímu státu Švýcarsko a chce jej revoluční cestou odstranit.
Zemský kruh nezávislých (LdU) (2%) vznikl roku 1935 jako frakce bezpartijních přítel zakladatele družstevního svazu MIGROS, velkodistributora spotřebního zboží. Strana se zasazuje o ochranu konzumentů a sociální angažovanost svobodných podnikatelů a současně bojuje proti státnímu řízení hospodářství a jednostranné politice různých svazů a skupin.
Příliv zahraničních pracovních sil, který se od konce druhé světové války neustále zvětšoval, vedl u podstatné části obyvatelstva k nepřátelství vůči cizincům. Tato okolnost našla odezvu v založení různých stran, které si na svou vlajku napsaly boj proti přílišnému přílivu cizinců; tento program mají Švýcarští demokraté.
Na pozadí naléhavých ekologických problémů vznikla Strana zelených (GPS) stejně jako „Svobodná listina" (Freie Liste, FL) (dohromady 6%). Tyto strany chtějí nabídnout alternativu k etablovaným velkým stranám. Autostrana (3%) se oproti tomu chce angažovat proti stále většímu regulování silniční dopravy.

Činnost politických stran
Ve spolkové radě (vládě) se dělí o odpovědnost čtyři strany: FDP, CVP, SPS a SVP. Přitom tři prvně jmenované větší strany delegují každá dva spolkové rady, naposled jmenovaná strana pouze jednoho. Toto složení, ve Švýcarsku nazývané „Zauberformel" („zaklínací /kouzelná/ formule") existuje již téměř čtyřicet let a je při každých nových volbách do spolkové rady vždycky dobrovolně spolkovým shromážděním dodržováno; zároveň se však o vhodnosti této sestavy stále znovu diskutuje.
Rozdílné názory jednotlivých stran nacházejí svá vyjádření především v jednáních parlamentu. Přes různost názorů se takzvané buržoazní strany dokážou sjednotit na kompromisu. Patří však k samozřejmosti švýcarského systému, že např. jedna za stran zastoupených ve vládě se později postaví proti vládnímu usnesení a pomocí lidového hlasování (iniciativa – referendum) tak provádí vlastně opoziční politiku.
Až na několik výjimek jsou strany orientovány demokraticky. Nejnižší stupeň tvoří zpravidla místní a okresní organizace. Většinou existuje shromáždění delegátů, které se usnáší o programu strany, vydává směrnice pro hlasování a volby a volí ostatní orgány. Běžné záležitosti vyřizuje předsednictvo se stranickým sekretariátem. Je-li strana zastoupena v parlamentě, má zde svoji frakci.

Svazy

Stále většího významu nabývají národní hospodářské svazy a svazy sdružující určitá povolání, které zastupují zájmy svých členů. Tím na jedné straně tvoří konkurenci politickým stranám které mají na zřeteli zájmy všeobecné, na druhé straně jsou však také odkázány na spolupráci s nimi, protože strany jim pomáhají při vybírání vhodných kandidátů. Naopak zase svazy dávají stranám finanční podporu.
Nejdůležitější skupiny svazů jsou jednak zaměstnavatelské svazy, sdružené většinou v Obchodním a průmyslovém sdružení a v Centrálním svazu švýcarských zaměstnavatelských organizací, a na druhé straně zaměstnanecké svazy, tj. organizace dělníků a úředníků. Vrcholným sdružením patnácti různých zaměstnaneckých svazů je Švýcarský svaz zaměstnanců kovoprůmyslu a hodinářského průmyslu, Švýcarský svaz zaměstnanců stavebních a dřevařských závodů a Svaz železničářů.
Takto organizovaní sociální partneři – zaměstnavatelé a zaměstnanci – mají díky své velké členské základně, finanční síle a rozsáhlým vztahům velký vliv na zákonné řešení hospodářských a sociálních problémů. Zatímco o stranách není v stavě ani zmínky, je v ní stanoveno, že při zákonodárném jednání v důležitých otázkách musí být vrcholné hospodářské svazy nezbytně zapojeny do rozpravy. Svazy zastupují své členy také před úřady při jednáních o kolektivních pracovních smlouvách, hospodářských opatřeních a revizi sociálního pojištění.

SDĚLOVACÍ PROSTŘEDKY

Svoboda tisku je ve Švýcarsku výslovně zaručena ústavou. Protějškem svobody tisku je svoboda informací, tedy právo každého jednotlivce informovat se bez překážek z všeobecně dostupných pramenů. Svoboda sdělovacích prostředků a svoboda informací jsou nezbytné předpoklady pro fungování moderní demokracie. Kdo nemá možnost získávat informace z pramenů nezávislých na státu, nemůže si také utvořit o vládě a o politickém dění nezávislé mínění.
Nicméně nesmíme přehlížet, že ten, kdo disponuje potřebnými finančními prostředky, může svobody tisku užívat účinněji než ostatní. Právě tak nesmíme zavírat oči před skutečností, že záplava informací, pronikající k občanovi průmyslově vyspělých států, může v jednotlivých případech svobodu informací dovést až k absurditě. V souvislosti s diskusí o svobodě sdělovacích prostředků ptáme se stále víc po jejich odpovědnosti. Označování sdělovacích prostředků v moderních demokratických společnostech za čtvrtou moc ve státě (vedle legislativy, exekutivy a judikativy) není v žádném případě přehnané.
Jako existuje zneužití moci, tak existuje také zneužití svobody. Kdo může svobodně informovat, může stejně tak i dezinformovat. Při tom je málokdy možné vědomé a úmyslné zneužití svobody dokázat.
Demokratická společnost se s touto možností zneužití vyrovnává. Platí tak svobodě informací vysokou daň, která je ospravedlnitelná pouze tehdy, když jsou novináři (publicisté) všeobecně nebo alespoň z větší části odpovědní a mají ke své práci etický přístup. Spoléhat se na to by ovšem znamenalo mylné hodnocení lidí.
Je tu však ještě jeden důvod, proč se zneužívání svobody tisku stalo každodenní záležitostí. V posledních třiceti letech se v západní společnosti výrazně změnil způsob novinářské práce. Až do šedesátých let se většina žurnalistů považovala za pasivní pozorovatele nebo neutrální zpravodaje denního politického dění. Od té doby mají novináři stále více roli angažovaných kritiků, kteří se snaží svým zpravodajstvím aktivně ovlivňovat dění a zejména volby. To vedlo jednak k tomu, že byly často zveřejňovány příspěvky s falešnými nebo nepřesnými obviněními, na druhé straně se politické zpravodajství – v duchu doby – stalo tendenční propagandou zaměřenou proti demokracii a tržnímu hospodářství.
Aby zneužívání svobody tisku bylo udržováno v patřičných mezích, je třeba zavést taková opatření, která budou pochybným žurnalistům ubírat na věrohodnosti. Je třeba, aby se falešné informace samy popíraly. To se bude dít o to jistěji, čím více budou stát nezávislé sdělovací prostředky mezi sebou v určitém konkurenčním poměru. Konkurence je totiž jediným známým praktickým prostředkem, jak můžeme nebezpečné moci zabránit nebo jek ji omezit a neutralizovat.
Vedle svobody tisku je jednou ze základních podmínek názorové různosti také hospodářská soutěž. Obojí garantuje švýcarská ústava:
* „Svoboda tisku je zaručena" (Čl. 55)
* „Svoboda obchodu a živnosti je zaručena" (Čl. 31)
Zmíněnou změnu v pojetí novinářské práce nacházíme nejvýrazněji v takzvaném „obhajovacím „ žurnalismu. Ten je často spojen s „kampaňovým" žurnalismem. Konkrétně to znamená, že se novináři silně zasazují o nějakou věc, že ji obhajují a že se často v oné věci tendenčně angažují ve prospěch některé strany. Vzájemná personální propojení mezi tištěnými a elektronickými sdělovacími prostředky umožňují několikeré zpravodajství k jednomu a témuž tématu; tak může být vyvolána koncentrovaná akce – kampaň – a tím i plánovaný (politický) tlak na veřejnost. Pro takový žurnalismus jsou typické tyto dezinformační prostředky:
- cílevědomé zúžení informace podané z jednostranného pohledu, ignorování zřejmých polehčujících okolností, vytržení problému z kontextu důležitých souvislostí
- tendenčně zjednodušené vylíčení, přehánění, zkreslování, dramatizování, překrucování skutečnosti, „volná" interpretace
- nedokazatelná tvrzení, „zjištění" bez důkazů, předstírání pramenů
- vědomé falšování
Při posuzování dezinformací je třeba si zvláště všimnout také dalších aspektů.
V mnoha případech nejsou původcem dezinformací žurnalisté a rozšiřují je sami neúmyslně. Často jsou v tomto smyslu zneužíváni zainteresovanými kruhy prostřednictvím tiskových konferencí, komuniké, informátorů a zprostředkovatelů.
Příčinou dezinformace bývá také nedostatečná pracovní kvalifikace, nedostatečná pečlivost, lidské selhání nebo výrobně technické tlaky.
Zvláštního významu nabývá dezinformace v souvislosti s tím, že se sdělovací prostředky pomocí kritického zpravodajství dělají nárok na „čtvrtou moc ve státě". Ve smyslu klasického dělení moci by pak tedy také sdělovací prostředky měly podléhat kritické kontrole. Tou však nesmí být vláda (cenzura!), ale – v extrémních případech – zákon a v běžných případech přímá opatření veřejnosti.
Kontrola této čtvrté moci se děje právními opatřeními, jako je v případě nepravdivého tvrzení právo na vyjádření opačného názoru; proti nactiutrhačným informacím chrání občana právní ochrana osob; je možno také soudním nařízením zabránit vydání publikace, popř. jejímu rozšiřování.
Kontrolovat mohou i občané, například svými čtenářskými dopisy. Další možnost spočívá ve sdružování občanů ve sdruženích a organizacích kritizujících sdělovací prostředky. Cílem těchto sdružení, dnes již velmi početných, je důrazná kritika sdělovacích prostředků; jejich profesionálně podepřená kritická činnost se opírá o velký počet členstva, má tudíž větší váhu, žádá korektury a působí preventivně.
U elektronických sdělovacích prostředků lze koneckonců uplatnit i právo stížnosti – to je ve Švýcarsku ústavou zajištěno. Ačkoli existuje možnost, aby stížnost byla v poslední instanci posouzena justicí (spolkovým soudem), je toto právo stížnosti v prvé řadě myšleno jako „zeď nářků" pro nespokojené a postižené občany. Jeho působení na elektronická média, kterým ve Švýcarsku – na rozdíl od jiných evropských zemí – ještě stále dominuje národní rozhlasová a televizní společnost, je hodnoceno jako slabé. Určité působení ve smyslu běžné kontroly a prevence je však prokazatelné.
Nejlepším nápravným opatřením proti jednostranným nevěcným a neseriózním informacím je bezesporu i zde tlak soutěžních vztahů, které vznikají narůstající konkurencí.

KONEC KNIHY

---

Vložený letáček:

PODĚKOVÁNÍ

Předsednictvo Švýcarského helsinského sdružení pokládá za svoji povinnost poděkovat všem, kdož z české strany přispěli nějakým způsobem k úspěšnému vydání Breviáře demokracie v českém jazyce. Zejména děkujeme panu předsedovi poslanecké sněmovny parlamentu České republiky Dr. Milanu Uhdemu za jeho úvodní slova o současném vývoji parlamentní demokracie v českých zemích, paní Aleně Pečené ze sekretariátu předsednictva poslanecké sněmovny za vzácnou pomoc při obstarávání adres úřadů, škol a institucí a panu Dr. Františku Čuprovi za zprostředkování překladu, tiskárny a vyřizování administrativní práce. Náš upřímný dík vyslovujeme touto cestou všem, kdož si se zájmem přečtou tuto, dle našeho mínění poučnou a aktuální publikaci a pomohou ji rozšířit v české veřejnosti.

Jménem Švýcarského helsinského sdružení:
Dr. Felix Uhl
Zakládající člen předsednictva