III ÚKOLY ŠVÝCARSKÉ KONFEDERACE

„Cílem Švýcarské konfederace je zachování nezávislosti vlasti navenek, udržování klidu a pořádku uvnitř, ochrana svobody a práv švýcarských občanů a podporování obecného blaha."
(Spolková ústava čl. 2)

Stát není samoúčelný. Záležitostí státu je všechno, co se týká lidu jako celku (např. bezpečnost země, územní plánování, péče o staré). Pozitivní vztah občanů ke státu závisí na tom, zda stát zvládá veřejné úkoly, které jsou na něj kladeny. Jestliže se stát v důležitých oblastech veřejného života ukáže neschopným (např. v zásobování obyvatelstva potravinami), pak lze počítat s tím, že obyvatelstvo ztratí v tento stát důvěru a že může následovat státní krize.
Účely, kterým má stát sloužit, se v průběhu času mění. Původním účelem spříseženství bylo – podobně jako v případě Nizozemska – spojení proti společnému nepříteli; dnes se vlády obou zemí musí vypořádávat především s úkoly, které na ně klade průmyslová společnost (např. konjunkturální a sociální politika, ochrana životního prostředí, plánování dopravy, výstavba měst).
Ve švýcarské spolkové ústavě (čl. 2) jsou vyjmenovány tradiční funkce státu. Je to zachování nezávislosti navenek, udržování klidu a pořádku uvnitř, ochrana svobody a práv občanů a podporování obecného blaha.

ZACHOVÁNÍ NAZÁVISLOSTI NAVENEK

Cíl spolkového státu
Uprostřed Evropy, stíhané válkami, existuje Švýcarsko již více než 600 let. Jde o malou zemi, která dokonce přestála bez napadení dvě světové války. Tuto skutečnost není možno pokládat ani za náhodu, ani za přízeň osudu. Staré spříseženství učinilo dvojí: po porážce toku 1515 u Marignana se zřeklo dalšího rozšiřování své moci a stáhlo se z evropské velmocenské politiky. Přitom se však všemi prostředky obrnilo proti případným omezit se jen na obranu před vnějším násilím umožnilo, aby se spříseženství udrželo.
Obrana země se musela přizpůsobovat změnám vedení války a připravovat se na nové druhy ohrožení. Až do nejnovější doby byla orientována převážně vojensky. Švýcarsko si však uvědomilo, že moderní válka může vojenský rámec přesáhnout a stát se všeobecnou válkou, která se neobrací jen proti armádě, ale i proti civilnímu obyvatelstvu, dopravní síti a hospodářství kantonů i obcí stává všeobecná obrana. Všeobecnou obranou rozumíme souhrn veškerého úsilí, které stát musí vzhledem k možnostem současného i budoucího ohrožení vynaložit, aby se ve všech myslitelných napjatých situacích udržel. Všeobecná obrana zahrnuje také civilní obranu, stejně jako i patřičná hospodářská a politická opatření.
Ve Švýcarsku existuje všeobecná branná povinnost: branné povinnosti podléhá každý Švýcar mužského pohlaví. S výjimkou výcvikového kádru, jehož členové jsou stálými státními zaměstnanci, nemá Švýcarsko vojáky z povolání; armáda je organizována spíše jako miliční systém. Branec vykonává základní službu trvající pouze několik měsíců (v současné době čtyři měsíce) a potom se každoročně účastní opakovacích kurzů. Vojenské kádry se vzdělávají na výcvikových školách, na nichž je doba výcviku odstupňována podle hodnosti.

UDRŽOVÁNÍ VNITROSTÁTNÍHO KLIDU A POŘÁDKU
Cíl spolkového státu

Předpoklady klidu a pořádku
* Výchova a vyrovnané sociální poměry. Nejlepší zárukou mírového stavu uvnitř země jsou zdrané hospodářské poměry a zajištění všech možných osobních svobod. Pak se nikdo nepokouší prosazovat novinky a různá zlepšení násilím, obojího se totiž může dosáhnout politickými prostředky. V době zdražování a hospodářského sestupu (recese) je sociální spravedlnost často vystavena těžké zatěžkávací zkoušce; zaměstnanec v takovém období potřebuje zvláštní ochranu.

* Zajištění právního řádu ústavou a zákony. Sem patří všeobecné aspekty právního státu:
- ochrana slabých před zvůlí silných
- ochrana občana před zvůli státu (policie je pouze „střážkyní" pořádku)
- svobodná volba vlády a svobodná hlasování
- nevměšování se do soukromého života
- nezávislá volba povolání
- svoboda tisku a projevu, svoboda přesvědčení
- rovnost před zákonem a před soudem
- soudní řízení se státoprávními zárukami, jako:
-možnost obhajoby
-bezplatná právní ochrana pro potřebné
-dobře vybudovaný systém právních prostředků

* Dobře vybudovaná policejní organizace. Bezpečnostní nebo kriminální policie bdí nad bezpečností i majetkem a u zločinů a přestupků dopadá pachatele pomocí účinné pátrací služby. Pořádková policie je činná v různých oblastech: funguje policie dopravní, cizinecká, požární, tržní, zdravotní, stavební, živnostenská, hospodářská, lesní a lovecká (honební). Podle okruhu působení rozlišujeme policii místní (obecní), kantonální a spolkovou. Armáda má policii vojenskou a silniční. Policie je v podstatě záležitostí kantonů.

Armáda. Pokud použitelné civilní policejní síly nedostačují, mohou být povolány vojenské oddíly nebo nasazeny jednotky, které právě konají službu. Tak mohou být např. vojenské jednotky nasazeny k ochraně obyvatelstva při katastrofách nebo jako bezpečnostní služba na mezinárodních konferencích. Jako pořádková služba v případě vnitřních nepokojů byla armáda nasazena v tomto století jen dvakrát – s důsledky spíše negativními.

OCHRANA SVOBODY A PRÁV ŠVÝCARSKÝCH OBČANŮ
Cíl spolkového státu
Spolková ústava zaručuje soubor různých druhů práv a svobod. Jaká jsou tato práva v jednotlivostech a jek jsou aplikována v praxi, je popsáno v kapitole I („Práva a povinnosti ve Švýcarsku").

ZAJIŠTOVÁNÍ OBECNÉHO BLAHA
Cíl spolku

Historické ohlédnutí
Vzestup průmyslu v 19. století byl jako všude v Evropě spojen s bídou dělnictva. Dělničtí vůdci a odpovědní jednotlivci z řad měšťanstva usilovali o ochranu bezprávných dělníků a o zlepšení jejich sociálního postavení. Boj byl zamířen nejprve proti práci dětí. První tovární zákon, který omezil pracovní dobu na 11 pracovních hodin denně, byl přijat roku 1864 zemským shromážděním kantonu Glarus. Z těchto skromných začátků se vyvinul rozsáhlý systém podnikové a státní sociální politiky.

Současné sociální zákonodárství
V současnosti není již dělník bezejmenná a bezprávná pracovní síla. Jeho zdraví chrání přísně hygienické předpisy. Pracovní doba a nárok na každoroční dovolenou jsou upravovány podle zákonů nebo smlouvami mezi odbory a podnikatelskými svazy; starobní pojištění, pojištění pozůstalých a důchodové pokladny se starají o to, aby pracující zůstal ve stáří uchráněn materiální bídy. Pokrokové zákony zlepšují životní podmínky a sociální poměry tím, že berou zvláštní ohled na hospodářsky slabé vrstvy obyvatelstva (sociální zákonodárství). Dík této sociální politice se Švýcarsko v průběhu doby rozvinulo ve stát obecného blahobytu, v němž jednotliví občané v nouzi mohou počítat s veřejnou pomocí.
Sociální zákonodárství zahrnuje všechna opatření státu, jejichž účelem je chránit části obyvatelstva nebo všechen lid před nouzí v hospodářsky a sociálně obtížných situacích – např. při invaliditě, úrazu, nemoci, osiření nebo ve stáří.
Sociální politika a sociální zákonodárství státu se vztahují na následující oblasti:

Ochrana zaměstnance
* Právní základna:
- civilní zákoník, ustanovení o pracovní smlouvě
- ochranná ustanovení o průmyslu, živnosti a obchodu
- spolkový zákon o vymáhaní dluhů a konkursu

* Oblasti ochrany:
- doba práce a odpočinku
- preventivní zdravotnická péče a zabezpečení proti úrazům
- zvláštní ochrana pro mladistvé zaměstnance a zaměstnané ženy
- výpovědní lhůty a výpovědní ochrana
- ustanovení o minimální mzdě
- ustanovení o ochraně zaměstnance v případě konkursu zaměstnavatele

Ochrana zdraví lidu

* Oblasti ochrany
- ochranná očkování
- kontrola potravin a pitné vody
- ustanovení o zacházení s jedy
- ustanovení o čisticích zařízeních, kanalizaci, ochraně vodstva, ochraně životního prostředí, výstavbě tělocvičen, plaveckých hal a sportovního zařízení, zajišťování ochranných a rekreačních oblastí (územní plánování)

Sociální zabezpečení pomocí sociálního pojištění

* Oblasti ochrany:
- pojištění ve stáří a pojištění pozůstalých
- invalidní pojištění
- úrazové pojištění
- nemocenské pojištění
- náhrada mzdy pro brance
- vojenské pojištění
- pojištění pro nezaměstnané

Sociální péče

* Oblasti ochrany:
- péče o chudé
- ochrana rodiny
- sociální výstavba bytů
- podpora bytové výstavby a ustanovení o ochraně nájemníků
- léčebné a ošetřovací ústavy
- bezplatné školní vzdělání na základních a středních školách

Vymezení sociálního zákonodárství

Mnozí si dnes přejí spíše zaopatřovací stát, v němž je občanům odpovědnost za budoucnost odepírána a blaho jednotlivce je vloženo do rukou státu. Nároky na stát stále vzrůstají; rostou rychleji než hospodářská produktivita. Tomu odpovídá explozivní vzestup celkových výdajů švýcarského lidu na pojištění.
Úbytek výdělečně činného obyvatelstva a vzrůstající počet důchodců rozděluje sociální břemena na stále méně poplatníků. Vedle velkých nákladů na sociální pojištění je také zapotřebí obrovských prostředků na další státní výdaje (např. na vzdělání, na ochranu životního prostředí, na obranu země). Tak začíná sociální zákonodárství přinášet problémy především v obdobích hospodářského sestupu, neboť všeobecné daňové zatížení se citelně zvětšuje. Také zkušenosti jiných zemí (Velká Británie, Švédsko) ukazují, že dalekosáhlá sociální opatření vedou k velkému daňovému zatížení, které je nakonec brzdou hospodářství. Negativní účinky přemrštěné sociální péče na hospodářskou strukturu se těžko předem rozpoznávají.

IV SPOLKOVÉ ÚŘADY A ZÁKONODÁRSTVÍ

SPOLKOVÁ ÚSTAVA JAKO ZÁKLAD

Spolková ústava obsahuje, jak se již zmínili, základní předpisy:
- o právech občanů
- o organizaci a kompetencích spolkového státu
- o metodě zákonodárství
Nové ústavní právo je určováno spolkovým shromážděním, lidem a kantony. Změna ústavy je možná jen tehdy, souhlasí-li v lidovém hlasování jak většina lidu, tak i většina kantonů („referendum o ústaně").
Předpisy ústavy jsou blíže rozvedeny v zákonech a nařízeních. Zákony musí mít ústavní základ a nesmějí ústavě odporovat. Zákonodárcem je spolkové shromáždění (parlament). Lidové hlasování o novém zákoně („referendum o zákonu") se koná jen tehdy, požaduje-li to 50 000 občanů oprávněných hlasovat nebo 8 kantonů během 3 měsíců po zveřejnění zákona (prostřednictvím podpisové akce).
Federální vláda (tzv. spolková rada) dostává od parlamentu oprávnění vydávat k zákonům prováděcí ustanovení nebo jednotlivá ustanovení upřesňovat. Výsledkem těchto zákonodárných oprávnění spolkové vlády jsou nařízení.

SPOLKOVÉ ÚŘADY
Spolkové shromáždění (spolkový parlament)

Složení spolkového shromáždění
Vedle lidu představuje nejvyšší moc ve státě spolkové shromáždění neboli parlament, který má jako v jiných demokratických zemích (USA, Spolková republika Německo) dvě části („dvoukomorový systém"):
- národní rada – 200 členů (= poslanecká sněmovna)
- stavovská rada – 46 členů (= obdoba senátu)
Národní rada představuje zastoupení lidu; můžeme ji srovnat s americkou sněmovnou reprezentantů. Jejich 200 členů je voleno podle počtu obyvatel v kantonech. Každý kanton má v národní radě nejméně jednoho člena (poslance). Volba členů národní rady (poslanců) se koná podle proporčního volebního systému a provádí se každé čtyři roky.
Stavovská rada zastupuje kantony, a je tedy ve spolkovém shromáždění federativním elementem. Je srovnatelná s americkým senátem. Každý kanton má dva členy stavovské rady. Jejich volba se koná podle kantonálního práva a postupu příslušných kantonů. S výjimkou kantonu Jura je při volbě používán většinový systém. V zákonodárství jsou obě rady rovnoprávné. Radí se a usnášejí odděleně. Usnesení spolkového shromáždění vstupuje v platnost jen tehdy, souhlasí-li obě rady. Při rozdílných názorech se uvázlá záležitost vrací k té radě, která se jí zabývala jako první. Ta se o předloze zákona znovu poradí a bere při tom zřetel na stanovisko druhé rady. Není-li po tomto přesouvání dosaženo shody, je ustavena jednotící konference. Není-li ani pak jednotící návrh jednou z obou rad odsouhlasen, vypadne záležitost z parlamentního pořadu jednání, neboť zřejmě ještě není k vyřízení zralá.
Členové spolkového shromáždění vykonávají svou parlamentní činnost jen jako vedlejší zaměstnání a jsou za to odškodňováni podle pevného tarifu. Tento miliční systém (Milizsystem) stojí v protikladu k praxi mnoha jiných států, v nichž převládá systém poslanců z povolání. Výhody miličního systému jsou zřejmé: poslanec parlamentu se nestává tak snadno úředníkem z povolání a nemá tudíž tak často na zřeteli jen své vlastní zájmy nebo zájmy své strany. Poslanec, který neopustil své původní zaměstnání, má k občanům po všech stránkách blíže, neboť zná jejich potřeby z vlastní zkušenosti. S tím jde ruku v ruce okolnost, že do spolkového shromáždění postupují převážně politici, kteří se osvědčili na obecní a kantonální úrovni. Nebezpečí vzniku kasty politických funkcionářů je v takovém systému menší než jinde. Tento systém má navíc velkou výhodu v tom, že poslanci mohou do porad parlamentu vnášet znalosti získané v civilní pracovní činnosti.
V této souvislosti je zajímavý také pohled na složení národní rady z hlediska zaměstnání poslanců. Značnou část národní rady tvoří osoby činné v učitelských povoláních (učitelé, profesoři) a právníci – asi po 30 křeslech. Následují zemědělci a úředníci, každá skupina asi 25 křesel. Živnostníci, průmyslníci a obchodníci mají něco přes 20 křesel, pracovníci sdělovacích prostředků asi 10 křesel, dva až tři členové národní rady jsou nyní dělníci.Dále najdeme v parlamentu zástupce mnoha dalších povolání, zejména vědce, členy kantonálních vlád a správních orgánů, inženýry a další. Průměrný věk v národní radě je asi 50 let.
Člen švýcarského parlamentu není vázán pokyny a nařízeními, nýbrž jedná podle svého vlastního svědomí, i když velký praktický význam má i jeho příslušnost k frakci. V tom se švýcarská praxe liší od systému anglického a německého, v němž má poslanec se svým volebním okruhem mnohem užší kontakt.

Organizace spolkového shromáždění
Organizace parlamentární práce je věcí generálního sekretariátu spolkového shromáždění. Jeho pracovníci se starají o vyřizování písemností, stejně jako o protokolování a překlad debat. Dále jsou zodpovědní za dokumentaci a organizaci komisí.
Rozhodující přípravy v radách se konají prostřednictvím komisí. Pro důležité úkoly se vytvořily stálé komise, (např. bezpečnostně politická komise, finanční komise, hospodářská komise, komise pro zahraniční obchod). Komise používají vlastního sekretariátu.
Politické směry uvnitř parlamentu se sdružují v takzvané frakce. Ty připravují záležitosti rad, sestavují návrhy pro volby a určují zástupce do stálých komisí. K vytvoření frakce je třeba 5 členů v národní radě a 3 členů ve stavovské radě.

Činnost spolkového shromáždění
Členové národní a stavovské rady se shromažďují k řádnému třítýdennímu zasedání čtyřikrát do roka. Mimořádná zasedání jsou pořádána výjimečně. Zasedání parlamentu jsou přístupná veřejnosti – tomuto účelu slouží tribuny.
Při volbě spolkových radů (= federálních ministrů) a spolkových soudců a při některých jiných záležitostech zasedají obě rady společně ve „spojeném spolkovém shromáždění". V tomto případě řídí zasedání předseda národní rady.
Člen parlamentu se nemusí radit jen o vládních předlohách zákonů a rozhodovat o nich, ale může být sám aktivní a uplatnit svůj vliv. Slouží mu k tomu několik parlamentních prostředků: parlamentní iniciativa, návrh parlamentu, interpelace, jednoduchý dotaz a hodina dotazů.

Parlamentní iniciativa
Každý národní či stavovský rada může podat parlamentní návrh. Na rozdíl od lidové iniciativy může být tímto návrhem požadována jek změna ústavy, tak změna spolkových zákonů nebo podobných ustanovení. Po schválení změny nebo vydání nového zákona platí nadále možnost fakultativního nebo obligatorního referenda.

Návrh parlamentu
Člen národní nebo stavovské rady může prostřednictvím parlamentního návrhu požadovat od spolkové rady (vlády), aby vypracovala zákon nebo učinila určitá opatření. Pokud obě rady s návrhem souhlasí, musí spolková rada tento úkol provést.

Postulát
Prostřednictvím postulátu může národní nebo stavovský rada od spolkové rady požadovat, aby přezkoumala, zda má být předložen zákon, nebo usnesení, nebo má být učiněno opatření. Pokud národní rada, případně stavovská rada, s postulátem souhlasí, musí spolková rada výsledek přezkoumání předložit ve zprávě.

Interpelace
Prostřednictvím interpelace může každý národní nebo stavovský rada požadovat od spolkové rady ústní nebo písemnou informaci o důležitých událostech nebo problémech.

Jednoduchý dotaz
Jednoduchým dotazem může každý národní nebo stavovský rada požadovat od spolkové rady informaci o záležitostech konfederace. Do příštího zasedání pak dostane písemnou odpověď. Na rozdíl od iniciativ, návrhů, postulátů a interpelací se o jednoduchých dotazech ve sněmovně nejedná.

Hodina dotazů
Dvakrát během zasedání se v národní radě koná takzvaná hodina dotazů na projednání aktuálních problémů. Každý národní rada může písemně předložit krátký dotaz, na který dostane v příštím zasedacím týdnu od spolkové vlády ústní odpověď. Tazatel má právo položit ještě dodatečné otázky ke svému písemnému dotazu, které jsou pak ihned zodpovězeny.

Budoucnost spolkového shromáždění
Švýcarský parlamentní systém je veřejností stále více zpochybňován. Popudem k tomu je v prvé řadě skutečnost, že v moderním průmyslovém státě se problémy, kterými se zástupci lidu musí zabývat, rozrostly do značné šíře, takže je jednotlivý poslanec může sotva v celé komplexnosti zvládnout. Ve Švýcarsku je tento problém zvýrazněn tím, že poslanci zpravidla navíc vykonávají svá povolání, takže činnosti parlamentu nemohou věnovat veškerou svou energii. Průměrné zatížení poslance parlamentu (včetně přípravné práce, zasedání komisí apod.) zabere asi polovinu roku.
K tomu přistupuje skutečnost, že parlament ve švýcarském systému se zabývá množstvím detailních otázek. Souvisí to se zákonodárným procesem, při kterém se plénum radí o každém jednotlivém článku. Výhodu proto mají ti poslanci, kteří z nějakých důvodů mohou parlamentu věnovat všechen svůj pracovní čas. Nabízí se tedy otázka, zda by přece jen podle zahraničních vzorů neměla být zavedena funkce poslanců z povolání, tím spíše, že se švýcarské spolkové shromáždění skutečně z výše uvedených důvodů tak jako tak ubírá tímto směrem. Také se stále znovu diskutuje o takové parlamentní reformě, která by parlament zbavila zatěžující „detailní práce" a tím mu umožnila – stejně jek v Anglii – výraznější vytyčování strategického směru i kontrolu vlády a správy.
Dalším bodem kritiky je skutečnost, že členové parlamentu často ve skutečnosti zastupují zájmy různých svazů nebo jiných hospodářských účastníků. Mnozí poslanci například mají mandáty správních rad nebo zastávají vedoucí funkce v soukromém hospodářském sektoru. V žádném případě není jasné, zda vázanost na rozličné zájmy nebude působit na jejich rozhodování v parlamentu negativně. Nadále se jeví jako oprávněný požadavek, aby ten, kdo má křeslo v parlamentu musel své zájmové závazky zveřejnit; tato povinnost člena parlamentu byla ustanovena roku 1985. Další požadavky nebyly přijaty, jako například návrh, aby se člen parlamentu nesměl aktivně účastnit jednání, jestliže je na pořadu záležitost, která se dotýká jeho zájmů. Právě tak nebyla omezena možnost vykonávání více politických mandátů: v národní radě proto například působí více poslanců, kteří současně mají místo v některé z kantonálních vlád. Tím se – jak praví kritikové – nenáležitě v procesu zákonodárství posiluje vliv kantonů.

VÝKONNÉ SPOLKOVÉ ORGÁNY

Spolková rada
Spolková rada (vláda) je exekutivou Švýcarska a tím vrcholem spolkové správy uvnitř státu a současně zastoupením Švýcarska vůči zahraničí. Spolková ústava ji nazývá „nejvyšším výkonným a vedoucím úřadem Švýcarské konfederace (= Švýcarského Spříseženství)". Spolková rada se skládá ze sedmi členů; vládní úkoly jsou podle toho rozčleněny do sedmi různých oblastí (= departementů, srovnatelných s ministerstvy v jiných státech):
1. departement zahraničních věcí
2. departement vnitra
3. justiční a policejní departement
4. vojenský departement
5. finanční departement
6. departement národního hospodářství
7. departement dopravy a energetiky
Spolkoví radové (ministři) nejsou jako v jiných státech jmenováni prezidentem nebo kancléřem, nýbrž jsou voleni parlamentem, Jsou proto odpovědni jemu. Funkční období trvá čtyři roky. Vždy po obnovení parlamentu se koná volba spolkové rady. Obejde-li některý spolkový rada (= ministr) během své funkční doby, je jeho nástupce volen pouze na její zbývající část. Znovuzvolení stejného spolkového rady (= ministra) je přípustné a obvyklé; jestliže spolková rada o zvolení na další období uchází, je téměř jisté, že bude zase zvolen. To vede k tomu, že při mezinárodním srovnání vytrvají švýcarští ministři na svých místech nadprůměrně dlouho.
Volitelnost do spolkové rady odpovídá volitelnosti do národní rady s tím omezením, že nesmí být zvolen více než jeden spolkový rada z téhož kantonu (směrodatný je kanton bydliště).Členy spolkové rady nesmějí být současně ani pokrevní příbuzní, ani příbuzní nepokrevní. Dále nesmí spolkový rada během svého úředního období zastávat žádný republikový nebo kantonální úřad, ani nesmí provozovat jiné povolání nebo ani je nechat provozovat jinou osobou. V čele spolkové rady stojí spolkový prezident. Je volen na jeden rok spojeným spolkovým shromážděním. Spolkový prezident je pouze předsedou kolegiátního úřadu spolkové rady („primus inter pares").
Spolková rada jako úřad rozhoduje v zásadě kolegiátním způsobem. To znamená, že vnitřní hlasovací vztahy zpravidla nepronikají na veřejnost a rozhodnutí, které jednou padne, musí navenek zastávat každý člen spolkové rady. Vzájemná otevřená kritika spolkových radů je ve Švýcarsku sotva myslitelná. O vhodnosti tohoto systému se v poslední době častěji diskutuje; pro rostoucí množství státních úkolů a nedostatek personálu se spolková rada ocitá na mezní hranici své kapacity. Diskutuje se o tom, že by tuto situaci mohlo vyřešit zvýšení počtu spolkových radů nebo jmenování státních sekretářů.

Spolková správa
Správní aparát spolku je personálním prostředkem spolkové rady k plnění jejích úkolů a převádění její politiky v čin. Je plně podřízen spolkové radě.
Nelze však podceňovat politickou moc spolkové správy. Členové vlády jsou často mnohem kratší dobu v úřadu než správní úředníci, kteří – alespoň ve Švýcarsku – nejsou nuceni při každé změně ministrů odcházet. Vedoucí úřednici jsou navíc často ve svém oboru odborníci, kteří už z tohoto hlediska politiky v různých věcech předčí. Obrovský rozsah jednotlivých departementů je obtížné pro právě úřadujícího spolkového radu zvládat; vedoucí správní úředník má možnost svého nadřízeného ministra ovlivnit v mnohých věcech, včetně politického kursu.
Vedle dohledu ze strany spolkové rady existuje také kontrola správy ze strany parlamentu, zakotvená v ústavě. Ta se týká kontrola hlavně finanční oblasti. Jinak je však její působnost omezená, neboť členům parlamentu často chybí nezbytné odborné vědomosti a zejména časové a personální kapacity. Proto dochází k účinné kontrole úspěšnosti spolkové správy jen stěží.

Spolkové soudní úřady
Na spolkové rovině existuje spolkový soud, soud sociálního pojištění a vojenské soudy.

Spolkový soud je brán jako nejvyšší apelační instance v civilních, trestních a správních záležitostech, jakož i k ochraně ústavou zaručených práv jednotlivce. Instituce spolkového soudu dále zajišťuje jednotný výklad zákonů. Ve svých rozhodnutích je spolkový soud vázán na spolkové zákony a státní smlouvy, nemůže je tedy – ve smyslu ústavního soudnictví jako v jiných státech – kontrolovat se zřetelem na jejich ústavnost. Jinak je však na všech ostatních orgánech nezávislý.
Soud sociálního pojištění rozhoduje ve sporných případech v oblasti veřejného pojištění.
Soudcové spolkového soudu i soudcové soudu sociálního pojištění jsou voleni spojeným spolkovým shromážděním (národní a stavovskou radou ve společném zasedání).
Vojenské soudy soudí zločiny a přestupky, které jsou spáchány během vojenské služby.