Elektrošoky a lidská duše

Když pomineme drastické účinky silných dávek elektrošoků a vycházíme z relativně malých dávek, které aplikuje moderní psychiatrie, můžeme přirovnat jejich účinek do jisté míry k epileptickému záchvatu, kdy na povrchu mozkových struktur proběhne něco jako elektrická bouře, která může potlačit vliv rušivých (patologicky aktivních) center, ale má také řadu vedlejších účinků.

Především je potlačována integrita osobnosti. Lidé po sérii elektrošoků nemají již potřebnou intelektuální kapacitu na sledování velkých, resp. vzdálených ideálů, své činy nepodrobují tak komplexnímuu morálnímu vyhodnocování, nepátrají po nejširších a nejhlubších příčinách a důsledcích svého chování. Narušení chopnosti široké integrity vyhodnocení se projeví i menším smyslem pro vnímání krásy, morálky, odpovědnosti, důstojnosti a dalších složitých skutečností našeho světa, čím se člověk stává méněcenným, úchylným. Léčbou postižený člověk se soustřeďuje na úkoly bezprostředně zajišťující jeho přežití a základní fungování, pokud alespoň toho je po léčbě elektrošoky schopen. Naše společnost je v mnohy svých projevech společností degenerovanou, což znamená, že i jednoduché, z různých příčin degenerované osobnosti v jejím rámci mohou bez výraznějších problémů (z hlediska krátkodobé perspektivy a při nekomplexním posuzování) fungovat a přinášet tak sobě i společnosti určitý, z mnoha pohledů dokonce postačující efekt. Znám několik alkoholiků, kteří jsou roky úspěšní jako režiséři, členové parlamentu či kriminalisté. V nejrůznějších podobně náročných funkcích nalézáme dnes psychotiky, epileptiky, osoby po vážnější psychiatrické léčbě, osoby drogově závislé apod. Na jedné straně je to pěkné, že dnešní česká společnost, navzdory své xenofobie a netolerantnosti dokáže různé poškozené osobnosti integrovat. Na druhé straně není tvrzení, že se elektrošoky léčený pacient dokázal po léčbě znovu zařadit do pracovního procesu (třeba i ve významnější funkci) nějakým zvlášť přesvědčivým potvrzením o celkové úspěšnosti léčby. V rámci dnešní, mnohdy jednostranné a specializované činnosti v určitých profesích, v určitém, často značně inteligentním prostředí, které často na tvůrčí inteligenci, dovednosti, znalosti a morálku zaměstnanců neklade zvláštní nároky (často spíše naopak) může bez problémů celé roky na určité význačné funkci úspěšně fungovat i cvičený jezevčík, aniž by někdo něco spozoroval. Často také stačí na zvládnutí úkolů člověk s jednostranným typem inteligence, tedy také svého druhu retardovaný. Navíc elektrošoky snižují v různé míře všechny druhy a typy inteligence, podobně, jako je tomu u zmíněného epileptického záchvatu. Čím dlouhodobější je pozitivní účinek elektrošoků, tím závažnější (a dlouhodobější) vedlejší účinky můžeme očekávat. Z pohledu deformované společnosti, kde je ideálem člověk, který bezduše pracuje jako poslušné kolečko v nějakém průmyslovém ekonomicky či celkově mocensky fašizoidním mechanismu, je ovšem léčba elektrošoky (kombinována s elektrickým karabáčem proti politickým aktivistům) zjevně ideálem.

Závažným je také zjištění, že pacient si často léčbu elektrošoky nevoli svobodně, s chladnou hlavou a dostatečně poučen. Pacient s léčbou souhlasí často pod tlakem vlastní duševní krize, nebo je oklamán zavádějícími či polovičatými informacemí: elektrošoky jsou označovány jako spánková lečba, projevy vedlejších účinků procedury jsou bagatelizovány a pacient je na další dávky dopravován pod vlivem tlumících drog, násilím apod., když již jednou dal souhlas, je mu upíráno právo spolurozhodovat o svém osudu v průběhu léčby.) Lékaři berou zjevně pacienta jako svéprávného jen tehdy, když říká věci, které se jim hodí pro jejich představu o léčbě. V ostatních případech pacientova zvrzení zlehčují a ignorují. Lékař by měl mít nějakého oponenta, nejlépe se znalostmi z oblasti komplexní a přírodní léčby nebo alespoň medicinsky poučeného právníka, kterého si pacient sám vybere, aby zajistili zachování pacientových skutečných a obecně předpokládaných (přirozených, právně prokazatelných) zájmů v procesu léčby, zejména v období, kdy je integrita jeho vědomí a rozdodování z různých důvodů narušena.

Představa, že nějaký relativně kvantitativní zásah může něco "léčit" na složitém stromě lidské psychiky je již na první pohled stějně zpátečnická představa, jako kdybychom chtěli provádět řez jabloní plamenometem. Lidská psychika je dotvářena v procesu dlouhodobého vývoje v různách fázích růstu a dospívání pod vlivem těch nejjemnějších nástrojů, jakými je komunikace s blízkými, často milovanými a milujícími osobami. Nejzávažnějším argumentem proti elektrošokům je tvrzení, že neznáme dostatečně systémovou strukturu lidské mysli, pamětí, osobnosti a vědomí a tedy ani rozsah potenciálních škod – neznáme s jistotou ani všechny úrovně možných škod a pokud existuje, byť jen teoreticky, nevyvratitelný model úrovně škod, jejíž přítomnost zanedbáváme, nemůžeme hrdě hovořit o relativní neškodnosti terapie. Samozřejmě, že elektrokonvulzivní terapie má i určité kvalitativní aspekty, například, že jsou v důsledku autoselekce nejváce ovlivněna místa s největší (tedy většinou patologickou) aktivitou v mozkové kůře, že utlumí pacientovo vědomí právě v okamžiku, kdy je na tom pacient nejhůře apod. Tyto kvalitativní parametry je však třeba lépe prostudovat a podle nich více individualizovat scénář léčby.

Je jasné, že i dnes je daň za elektrokonvulzivní léčbu často neúměrná výsledkům.

Největší riziko při elektrokonvulzivní léčbě ale podstupujeme vzhledem ke skutečnosti, že lidské poznání dosud nezná v dostatečné míře materiální struktury lidského mozku a jejich souvislost se strukturou vědomí, myšlení, osobnosti, intelektu apod., nejsme si jisti ani tím, zda známe alespoň všechny úrovně materiální existence techto jevů (a úrovně možných následků), ba dokonce ani tím, zda důležité složky těchto jevů nemají nemateriální povahu (přičemž všaj narušení jejich vazby s materiálními strukturami mozku může mít o to více zničující charakter).

Z hlediska hlubinné psychiatrie a psychoterapie a dle poznatků dalších duševědných poznávacích metod, jak je dosud aplikovali např. František Kafka, MUDr. Stanislav Groff a PhDr. Marta Foučková existují energoinformační struktury, parametry a projevy duše a myšlenkové činnosti a paměti, které nejsou tradiční medicínou definované a z hlediska hrubě materialistické fyziky možná ani definovatelné. Jestliže psychologie tyto duševědné metody alespoň na některých pracivištích a v rámci některých škol minimálně z pragmatického hlediska akceptovala, fyzika, biologie a "tělesná" medicína se s nimi v zásadě nesrovnaly. Tradiční (oficiální, školská) věda zatím nemůže například teorii existence duše ani zákona jejího karmického vývoje v řetězu (re)inkarnací vyvrátit ani potvrdit, i když se zjevně nachází na samém prahu tohoto důležitého kroku. Logické vyhodnocení nepřeberného množství empirického materiálu nám však poskytuje nepřeberné množství do sebe zapadajících důkazů o existenci duše i zákona karmy, který je jen synonymem pro schopnost duševního vývoje. Nejde o důkazy na poli exaktních věd, jde však o důkazy respektující základní pravidla tvorby pravdivých (logických) výroků. Samozřejmě, že ani na příkladu lidské duše a individuality není překročen zákon dialektického relativismu a nemůžeme tyto pojmy ve svém celku absolutizovat, i když mohou mít absolutní složky a aspekty. Můžeme se tak dívat na duši dvěma způsoby, kdy oba jsou současně správné

A) Lidské vědomí jedince je určitou vibrací, která je vlastní více jedincům v různých časech nebo i v jednom čase. Můžeme mluvit o více vědomích jedné vibrační podstaty, jedné vlnové délky. Tato vědomí mohou být v přítomnosti nebo v rámci regresní terapie sjednocena, neboť jsou vlastně vědomím jedné entity (jsou relativně shodná). Byla také skutečně pozorována řada fenoménů "shodné vibrace" a tím i shodné osudovosti např. u jednovaječných dvojčat. Byl zaznamenán i přechodný efekt jejich uvědomělého společného vědomí. Po smrti jedince zůstává třeba daná vibrace "neobsazena" a "čeká" na dalšího svého nositele, který bude typologicky nejlépe rezonovat. Lidé dané vibrace jsou pak jen jakýmisi uzly na jediném provaze, které jsou po smrti rozvázány. Protože jistý základ duše je všem lidem společný, je z jistého pohledu ten provaz pro všechny jeden. To společné je zřejmě zároveň i tím, čím jsme my v Bohu a čím je Bůh v nás, a co se nám naším duševním vývojem snad daří kolektivně posilovat a rozšiřovat.

B) Vibrace je přísně individuální, jedinec je nadčasový a téměř věčný. K průniku vědomí mezi blízkými "vlnami" (u dvojčat, matky a plodu, média a objektu, při průniku do vědomí "jiného" jedince při terapii minulými životy) dochází navzdory relativni samostatnosti subjektů.

Milovníci dialektiky jistě chápou, že současná platnost obou tvrzení je dokonce podmínmkou jejich správnosti. Ano, člověk je a není, umírá a neumírá, žije jako individualita a není individualitou. Záleží na úhlu pohledu a na tom, zda se na život díváme z roviny duchovní, psychosociální, psychologické, biologické či fyzikální. Jedna odpověď pro všechny situace neexistuje. Leda, že vše je relativní. Lidský rozum není schopen to zcela pochopit. Ale útěchou nám budiž alespoň to, že ani smrt nemá absolutní vládu nad námi. A že duše má tedy hypotetický (i když ne absolutní) prostor pro své pokračování v mnoha svých aspektech a rovinách svého smyslu.

Protože duše zřejmě bude vždy přesahovat schopnosti lidského chápání a materiálního poznání, a protože ani dialektická protikladnost hmoty nám neumožní pochopit či názorně si uvědomit beze zbytku základní vlastnosti reality nebudeme asi moci dát nikdy nějaký definitivní exaktní jednostranný soud o kauzalitě lidské duše a její paměti za horizontem individuálního života nebo o všech formách spojitosti mezi nejjemnějšími projevy duše, paměti a myšlení a hmotou mozku. Je však jasné, že energoinformační procesy v principu přesahují schopnost z hlediska biologie vysvětlit důležité fenómény myšlení, paměti a lidské duše. Logicky a eticky správným závěrem ve vztahu k drastickým terapiím působícím na mozek pak musí být jedině tvrzení, že nemůžeme použít k léčbě takové hrubé (násilné, strukturu mozku nevratně ovlivňující) metody a prostředky, které by mohly prostřednictvím NEPROBÁDANÝCH ale evidentně a průkazně existujících (relativně nemateriálních?) funkcí mozku a na něj vázaných (relativně nemateriálních?) projevů (duše, paměti, myšlení) člověku uškodit. Prostě nebudeme otevírat budík, když ani nevíme zda je složen jen z koleček nebo ještě z něčeho jiného a zda to dokážeme složit zpět, zejména když budík VE SVÉ PODSTATĚ SPRÁVNĚ jde (jsme-li schopni alespoň tušit obrysy této podstaty). Nejsem-li si jist, že mohu pomoci, musím si být jist alespoň tím, že neuškodím.

Na základě duševědných výzkumů si uvědomujeme, že elektrošoky (podobně jako některá silná psychofarmaka) narušují trvale obsah energoinformačních (nebiologických) struktur paměti vázaných na materiální struktury mozku. Kafka hovoří o zářivých obláčcích paměťových esplan vznášejících se nad mozkovou kůrou, které mají jakési materiální ukotvení, ale zároveň jsou projevem mohutnosti duše, a které se vlivem emocionálních a jiných šoků, dle jejich síly a účinku, přechodně nebo trvale oslabují. Elektrošokem nebo i lobotomií je narušen také orgán jejich časové a asociativní koordinace (zřejmě v čelním laloku) a zřejmě je narušeno i spojení esplan s mozkovou kůrou na jedné straně a se superpamětí a dalšími schopnostmi nadvědomí, resp. "pozemského" vědomí (akáša) na straně druhé. Je otázkou, zda jsou silným elektrošokem paměť duše a kontinuální vědomí narušeny jen pro tento život (a dochází ke smrti duše zaživa jen do okamžiku fyzické smrti) nebo dochází svým způsobem k vraždě vlastní duše (resp. jejích nižších částí, její degradací a zahlazením její kulturní paměti a intelektuálních dispozic) a člověk bude pak zásadním způsobem postižen i v řadě dalších životů, bude jen obtížně a krok po kroku stoupat po jakési nepřirozené vývojové spirále.

Ošetřování terapií elektrošoků a zavírání očí před realitou následků má pro zodpovědné osoby včetně ošetřujícího personálu podobné karmické následky jako v případě zabití z nedbalosti nebo vraždy. V případě, že je duše postižena dlouhodobě, jsou karmické následky daleko závažnější.

Marta Foučková pracuje s hlubinnou terapií, zejména prostřednictvím regresní (návratové) terapie včetně terapie minulými životy se k elektrickým šokům vyjadřuje velmi konkrétně:

"Zvláštní místo si zaslouží zmínka o dosud používané terapii elektrickými šoky.

Mozek je velmi důležitý orgán. Jako řídící mechanismus však není sám tím, co se podílí na chodu naqšeho života. Informace ukládáme a řadíme do "počítače" postupně jednu za druhou, všechno je v nás pěkně seřazeno a uloženo na naqší časové ose. ,Počítač' obsahuje tyto údaje všechny najednou. Pokud však začne vydávat jiné údaje, než jaké potřebujeme (sáhli jsme nejspíš na jinou klávesu), pak nezbývá než postupně a trpělivě hledat chybu (např. právě formou hlubinné a návratové terapie, kterou autorka s mimořádnými úspěchy používá, D.N.). Jak bychom asi dopadli, kdychom do něj jednoduše praštili… Právě tak však zacházíme s naším citlivým ,přístrojem', když mu v případě nějaké závady uštědříme elektrické šoky.

Pracovala jsem s několika lidmi, kteří prošli touto strašnou životní zkušeností a ve všech případech jsem práce musela zanechat. Zážitky se vybavovaly chaoticky, neuspořádaně a ztrácely význam. Nebylo možné je ani zařadit. Přes mnohé nebylo vůbec možné se dostat a projít je. Byly to jen dlouhé hodiny zbytečné práce. Naše vědomí je jako klubíčko s mnoha uzlíky, které jde už jenom ztěží rozmotat, jestliže je ,zadrhneme', místo abychom postupně rozvázali jeden po druhém.

Řešila jsem případ dívky, která byla vystavena psychickému šoku a prodělala těžké psychické trauma. Několik dní se nacházela v kritickém stavu blízkém katalepsii. Nejedla, nespala, vyměšovala… Po šesti sezeních se obnovily funkce všech orgánů a napětí se uvolnilo pláčem. Usedavým pláčem. Nerozhodný a polekaný otec ale odvezl svou dceru do Bohnic. V pláči byla přivázána k lůžku a opakovaně ,léčena' elektrickými šoky… Skončila v invalidním důchodu. Ani já jsem s ní nemohla dále pracovat. Přes poškozený mozek už nevede cesta po časové koleji…

Použití elektrických šoků vidím jako velmi nebezpečnou terapii, neboť ,nerozmotává' problémy na časové přímce, ale sráží je dohromady. Velmi jemný energetický nástroj našeho mozku je tak spíše poničen, než aby mu bylo pomoženo.
Nebyl to jediný případ, kdy jsem se neúspěšně pokoušel překonat tuto nepříjemnou překážku."

Darius Nosreti
Citáty z: Marta Foučková: Jsem, Nakladatelství Praha, 1996 (viz též pokračující kniha ,Já jsem' stejného nakladatelství)

příloha:

POŠKOZENÍ MOZKU ELEKTROŠOKY

Proč je šoková terapie tak ničivá? Na to odpoví následující stručný popis některých základních způsobů, jak ECT trvale a nevratně poškozuje mozek:
1. Když elektrošok o vysokém napětí zasáhne mozek, překoná jeho normální ochranný mechanismus. První je tedy vyřazen z činnosti "nervy utlumující" mozkový mechanismus, který zabraňuje tomu, aby docházelo k nadměrné vzájemné stimulaci nervů. Rozpoutá se obrovská neuro-elektrická bouře, jež okamžitě zasáhne celý mozek. Nazývá se grandmal, epileptický záchvat. Ten po několik minut náhodně prolétá mozkem dopředu a dozadu. Potom se vyčerpá zásoba kyslíku a mozkových živin a následuje komatózní stav. Všechny normální funkce mozku jsou otřeseny.

2. K tomu, aby člověk záchvat vydržel, jsou nutné větší změny v metabolismu a v krevním zásobení mozku. I když mozek tvoří jen 2 % váhy těla, kvůli vysokému stupni metabolismu běžně využívá 20 % celkového množství kyslíku. Záchvat vyvolaný elektrošokem zvyšuje metabolismus mozku asi o 400 %, a tak zvyšuje nejméně o 400 % jeho potřebu kyslíku a živin. Tento nárůst metabolismu trvá po dobu záchvatu a zůstává zvýšen ještě určitou dobu poté, co odezní.

3. Aby se krevní zásobení vyrovnalo s mimořádným nárokem na kyslík a živiny, jež mozek potřebuje k udržení při životě během křeče, musí vzrůst přinejmenším o 400 %. Jelikož se krevní průtok zvyšuje o 400 %, krevní tlak v mozku stoupne až o 200 %, což mívá katastrofální následky.

4. Když nastane elektricky vyvolaný záchvat, selže schopnost mozku regulovat a udržovat svůj krevní tlak v bezpečných mezích, takže prudce stoupne o 200 %. Extrémně vysoký krevní tlak a zhroucení schopnosti jej během záchvatu regulovat způsobuje, že malé a někdy i velké mozkové cévy prasknou či vyhřeznou. Mnoho úmrtí během ECT a krátce po ní je způsobeno právě tímto krvácením.

5. Elektrický šok poškodí mozkově-cévní bariéru. Ta představuje obranný mechanismus, který chrání chemickou strukturu mozku před cizími látkami a tekutinami, jež by do ní mohly proniknout, a tak změnit či poškodit jeho jemnou strukturu a funkci. Ztráta této ochranné bariéry vystavuje mozkovou tkáň složkám krve, před kterými je normálně chráněna. K těm patří všechny druhy drog, proteiny, toxiny a ostatní malé molekuly, jež by za normálních okolností mozkově-cévní bariérou neprošly. Ty pronikají z cév do mozku, poškozují tkáň a mění - zřejmě trvale - jeho funkci.

6. Kombinace zvýšeného krevního tlaku, krvácení a protržené mozkově-cévní bariéry způsobuje, že dochází k otoku. Vysoký tlak vžene proteiny a další substance a poté i tekutiny z proděravělých cév do mozku. Tkáně začínají otékat a tlačí mozek proti lebce. Jakmile tento proces jednou začne, dostane se do bludného kruhu. Protože se tlak zvyšuje a tlačí mozek proti lebce, uzavírají se kapiláry a nedostatek kyslíku poškozuje jejich výstelky, což je činí propustnějšími. To vyvolává větší otok a větší poškození. Tak každá další "terapie" nejenže způsobí nové poškození, ale zhoršuje a zvětšuje poškození v oblastech už postižených. Celá ECT obvykle znamená deset až dvanáct šoků během několika týdnů. (Poznámka: Později, když otok ustoupí, zůstane na mozku patrno, že došlo k jeho svraštění. Odumřelá tkáň a tekutiny se vstřebají.)

7. Zvýšený krevní tlak během "terapie" urychluje šíření otoku a únik stopových materiálů přes mozkově-cévní bariéru. Otok blokuje krevní zásobení některých neuronů a zmenšuje je pod krajní mez potřeby v jiných tkáních a neuronech. Nervové buňky a ostatní tkáně se nedostatkem kyslíku a živin poškozují a odumírají.

8. Neurony odumírají po spotřebování metabolitů, jež potřebují jako palivo, i když jim je dodáván kyslík. Jelikož mozek vyčerpá nezbytné živiny, je nevratně poškozen. To vede ke komatóznímu stavu, který nastává po každém záchvatu. Zásobování kyslíkem prodlužuje záchvat. Tím se krevní tlak mozku udržuje na škodlivé výši a zapříčiňuje vyčerpání krevního cukru. Zdánlivou "blahodárnost" dodávání kyslíku tak negují faktory poškozující mozek , spojené s déle trvajícím extrémně vysokým krevním tlakem a vyčerpáním zásob pohonné látky.

9. V důsledku ECT se mění chemické složení mozku. Je utlumena syntéza proteinů a RNA. Abnormálně se mění hladina nervových přenašečů a příbuzných enzymů. Funkce chemické struktury mozku, jež by se dosud dala připodobnit k telefonní centrále, se stává neuspořádanou a jeví známky poškození. Následkem je útlum paměti, stav zmatenosti a ztráta orientace v prostoru a čase.

10. Po ECT se v mozku výrazně zvýší hladina arachidonové kyseliny (nenasycená kyselina získaná z lecitinu). To v něm vyvolá řadu malých mrtvičných záchvatů. V důsledku prasknutí velkých a malých cév je toto poškození mozku nahodilé. Během terapií se hromadí, přičemž se neomezuje pouze na oblast zasaženou elektrickým šokem, a může vést ke smrti.
11. Působením ECT se normální fyziologie mozku mění v abnormální. Dochází k vážným změnám mozkových funkcí, jež se projevují jako změny EEG. Je to psychiatricky vytvořená abnormalita mozkových funkcí, jež trvá extrémně dlouho, která je však s největší pravděpodobností trvalá.

http://www.identity.cz/bezpsychiatrie/elektrosok.html

dalsi informace o elektrosocich na adrese

http://www.identity.cz/bezpsychiatrie/elektrosok.html
kritický dokument na toto téma natočil také režisér Kvasnička

---------------

Elektrošoky ještě jednou

Bašného článek v Regeneraci 3/2002 (Viz příloha), který se m.j. dotýká i otázky elektrošoků, Článek považuji za užitečný, ale místy za jednostranný. Neuvádí nepravdy, ale o mnohém cudně mlčí.

Udělat definitivní tečku za tématem elektrošoků asi nemůžeme, naše poznání mozkových funkcí a struktur je malé. Malé elektrošoky jsou evidentně v podstatě fyziologické, mozek si je čas od času "dopřeje" sám (vždyť elektřina je jeho pracovním nástrojem); někteří lidé popisují jakési prasknutí - blesknutí v hlavě, pokud například mozek přetěžujeme a udržujeme v určitém napětí -. jde možná i o užitečnou formu jakéhosi elektrického zkratu, po němž dochází k jakémusi vynucenému odpočinku. Také různé běžné emoce vyvolávají v mozku úplné elektrické bouře, které mohou někdy vést i k malým poruchám paměti nebo určité, většinou přechodné otupělosti. V patologické formně jsou mozkové elektrické bouře známé jako konečná příčina epileptického záchvatu nebo v některých případech extrémního emocionálního vypětí a šoku, po kterých se zpravidla již dostavují i určité trvalejší či škodlivější nežádoucí následky, přechodné nebo trvalejší změny intelektu, paměti, fyzického a psychického zdraví apod. Správný slabý uměle vyvolaný elektrošok na správném mistě mozku může být skutečně čistě teoreticky, na základě srovnání s přirozenými a patologickými procesy v mozku, bez vážnějších následků. Ale co pro náš mozek znamená slabý? Možná je to mnohem menší dávka, než dnes používáme. O silnějších šocích zasahujících navíc rozsáhlá paměťová pole nebo centra pro důležité intelektualní funkce (např. čelní laloky) to zatím nemůžeme exaktně tvrdit. Pokud by došlo (abych uvedl druhý extrém) dokonce ke "spálení" neuronových řad nebo "vymazání" hypotetických materiálně jen volně vázaných paměťových polí (esplan; termín B. Kafky), výsledek by se rovnal lobotomii, jejíž destruktivní účinky na psychiku a osobnost jsou již prokázány. Mozek dokáže poškozená místa většinou nějak obejít, to však neznamená, že by se poškození neprojevilo, byť jen v širokých (komplexních) a těžce měřitelných souvislostech. To, že se pacienti cítí po běžném elektrošoku subjektivně lépe, nemusí znamenat, že jejich uhrnné lidské kvality (duše, intelekt, osobnost) neutrpěly. Ne vše umíme zatím vytestovat. Jak změřit schopnost vzhlížet k nadoblačným ideálům či plánovat svůj život daleko dopředu? Jak zvážit cit pro krásu či kvalitu asociativního myšlení? Jak otestovat schopnost sociální inteligence? To vše jsou parametry, které se různými testy těžko zjišťují. A o tom, co neadekvátní léčba provede s duší, intuicí či podvědomím, víme ještě méně. Vnímavý psycholog by měl poznat, že něco není v pořádku. Rutinérovi to snadno unikne. Čím z toho je Zdeněk Bašný?

O lidském myšlení, osobnosti, duši, mozku, toho vůbec můžeme jen málo exaktně tvrdit, to je pro argumenty pana Bašného plus i mínus současně. Vydávat ale výsledky ankety jejíž validita je předem zpochybnitelná (protože se jí účastní duševně nemocní), za argument v tak vážné věci, i když je prezentována populární formou, může být pro čtenáře varovným signálem o autorově hodnověrnosti.

A ještě cosi mě zaráží: Dobře víme, jak byla psychiatrie za minulého režimu zneužívána. Dobře také víme, kolik lidí psychiatři necitlivou léčbou (byť s dobrým úmyslem) kdysi poškodili. Ze zdravých, plnohodnotných lidí s určitým relativně ohraničeným problémem, např. s depresemi, udělali často "zdravé" poloblby bez depresí. Většinou šlo skutečně spíše o následky léčby chemickými preparáty než o důsledky elektrošoků, ale to na podstatě věci nic nemění. Mohl pan MUDr. aspoň prohlásit, že CHÁPE, že lidé mají pochyby o adekvátnosti určité psychiatrické léčby, neboť jsou to obavy důvodné, byť jen v obecné rovině. Marně lékař prohlásí o pacientovi, že je zdravý, když po léčbě vypadá a chová se jako blb, přestože jeho IQ je podle lékaře a jeho testů "v normě", že jej opustí dívka a kamarádi a jeho rodina je výsledkem léčby hluboce zarmoucena. Před tím byl zdravým člověkem s určitými problémy, pak se stal pro všechny opravdovým bláznem. Neměla by být náhodou sociální akceptovanost a integrace vyléčeného pacienta důležitou součástí diagnostického výroku ZDRAVÝ? Ještě jsem neslyšel o tradičním psychiatrovi, který by vystrčil nos z ordinace. Jednomu (běžnými psychofarmaky léčenému) pacientovi, jehož osudu jsem byl svědkem, se dřívější intelektuální kvality vrátily zázračnou schopností regenerace organismu až po deseti letech.

Ještě jedno přirovnání mě napadá: Někomu nevyhovuje sexuální náruživost a značkování jeho kocoura a nechá jej vykastrovat. Je ten kocour méně zdravý než dříve? Ani ne, ale kastrace hluboce zasáhla jeho komplexní životní projev. Kocour vypadá jako za živa uvařený, nemá již ten šmrnc a jiskru. Citlivý majitel a citlivý veterinář si toho všimnou a vědí, že kastrace je vážný zásah do organizmu, jeho vážné poškození. Tupec tyto "detaily" přehlédne, myslí si, že v jistém smyslu je vlastně na tom kocour lépe než před tím. Znám jiného léčeného pacienta, kterého sice již nepronásledují nepříjemné hlasy, ale je trvale utlumen, z pohledu kterékoliv dívky "přibržděn" a je prost jakýchkoliv význačnějších i mnoha docela normálních ambicí v osobním i společenském životě. Je vlastně společensky vykastrován. Ne, léčba elektrošoky ani psychofarmaky zatím v mnoha případech nepředstavuje ideální stav. Zejmena ne, pokud není součástí komplexní léčby a pokud nebere ohled i na psychosociální kontext nemoci, zejména na pozdější začlenění pacienta.

Také by mě zajímalo, jak pan doktor zaručí, že se u konkrétného pacienta náhodou nesejde kolégium vzdělaných pablbů, nebo osob sledujících více statistiku a svou kariéru než zájmy konkrétního pacienta, které třeba vyhodnotí hysterický pláč jako "těžký katatonický stav ohrožující život", nebo pokus o bilanční sebevraždu za trvalý duševní život ohrožující stav, který je třeba radikálně léčit? (Doložené případy.)

A také: Ani při léčbě fyzických nemocí nereagují pacienti na stejné preparáty a terapie stejně. A duše je přitom nejcitlivějším zápisem naší individuality a jedinečnosti. Jak bychom si mohli myslet, že nějaká terapie v psychiatrii může být bezpečná pro všechny?

Elektrošoky mají určitě jednu výhodu, jsou mnohem levnější a snadnější, než dlouhodobá obtížná a vyčerpávající práce na uzdravení lidské duše. Protože české zdravotnictví stojí před "bankrotem", musíme si uvědomit, že práva pacientů jsou nyní ohrožena více než dříve a že k neadekvátní léčbě bude docházet spíše častěji.

Dokumentární film režiséra Kvasničky o násilných praktikách při aplikaci elektrošoků je svědectvím o tom, že i právo na souhlas s léčbou, je i u jinak zjevně soudných pacientů porušováno. S pacienty lékaři i nižší personál jedná mnohde jako s nesvéprávnými osobami i když je zřejmé, že většina případů psychických onemocnění zjevně neohrožuje schopnost se o podobných otázkách rozumně rozhodnout. Toto právo je v poslední době stále častěji porušováno v Česku i u pacientů s nepsychiatrickými chorobami. Sám jsem byl svědkem toho, jak násilně byla v jedné ostravské nemocnici aplikována rodinou i duševně zdravým pacientem písemně odmítnutá chemoterapeutická léčba leukemie, navíc dva dny před smrtí, kdy již bylo i laikovi zřejmé, že násilnou a jen a jen chemickou léčbou se dosáhne jen toho, že odchod pacienta z tohoto světa bude nedůstojný.

Řešení je dvojí: buď se psychiatři naučí vidět člověka celostně a přestanou pod taktovkou ostudného hnutí Sysifos odsuzovat své kolegy typu Stanislava Grofa, anebo se léčitelé, zainteresovaní terapeuté poskytující konkrétnímu pacientovi dopňkovou léčbu a osobní manažeři zdraví budou muset detailně seznámit s účinky různých psychofarmak, a elektrošoků, aby mohli nad odbornou psychiatrickou léčbou vykonávat určitý dohled, pokud si to pacient bude přát a případně pacientovi doporučili léčit se jinak a jinde.

Mozek je jemný mechanismus, který nelze doporučit kladivem, i když je možné, že nějaké neposlušné kolečko po takovém úderu přestane harašit.

Zdraví člověka nelze ničím nahradit a podivovat se nad tím, že chce člověk zvýšit jistoty svého zdraví nebo mu v jeho iniciativě dokonce bránit, je nemorální. České lékařství se nachází na rozcestí. Buď se dá cestou pravdy a dobra, nebo pohodlné a alibistické lži, zla a pacientova utrpení. Řešení nespočívá v tom, že si léčitelé a lékaři budou omílat každý jen tu svou pohodlnější část pravdy, ani tím, že se budou vzájemně vylučovat ze hry. Řešení je jen ve spolupráci a vzájemném poučení se. Možná by užitečnější než happeningové blbnutí "mezi ploty" bylo pozvání doplňkových terapeutů, dobrovolných ošetřovatelů a léčitelů do oněch míst. Vždyť sám Bašný přiznává, že sféra služeb pro nemocné v domácí péči je dnes značně nepokrytá, a pokud se o nemocné nebudou starat alespoň lidé poučení a pro věc zapálení, budou nemocným doma sloužit jen úplní laici a lidé k nim a jejich utrpení lhostejní. Léčitelé jsou zpravidla informacemi doslova nabiti a pokud zrovna v oblati psychiatrie mají mezery, určitě si je doplní snadněji než zcela laičtí dobrovolní ošetřovatelé. Přestaňme hazardovat s pokladem, který máme v mnoha léčitelích, byť by šlo jen o fandy a ne skutečné odborníky a znalce. Ani s jejich pomocí nemilosrdný kvantitativní deficit ve službách pro nastávající matky, malé děti, staré osoby, invalidy, rekonvalescenty a duševně nemocné nezacelíme! Léčitele zavrhněme teprve tehdy až za ně budeme mít lepší náhradu. Že jsou blázni, kariéristi a podvodníci i mezi nimi? A mezi lékaři snad ne?

Nicméně je třeba polistopadové lékaře pochválit za to, že přeci jen otevřeli brány "blázinců", a to i tak dotěrným lidem, jako jsou někteří kolegové z tisku a filmové branže. To byl čin, bez kterého bychom pravdu jen obtížně hledali. Za laiky ovšem dnešní novináře považovat nelze, vždyť si ke každému problému mohou během chvíle na internetu najít více informací, než kdy nějaký lékař v životě přečetl, zvláště, pokud jde o lékaře - rutinéra, kterých běhá po světě stále dost. Věřím, že MUDr. Bašný k nim přeci jen nepatří.

Darius Nosreti
http://www.identity.cz/bezpsychiatrie/elektrosok.html

dalsi informace o elektrosocich na adrese

http://www.identity.cz/bezpsychiatrie/elektrosok.html
kritický dokument na toto téma natočil také režisér Kvasnička


---------------------------------------
PŘÍLOHA 3: DISKUSE:
www.regenerace.net
následující článek nemozno publikovat bez souhlasu redakce

Beze strachu z tajemna
Rozhovor s psychiatrem MUDr. Zdeňkem Bašným

Jsou medicínské obory, které vyvolávají obavy až strach z toho, „že bych se tam mohl někdy dostat“. Psychiatrie jim vévodí. Pro většinu lidí je nepředstavitelné, že by měli být hospitalizováni v psychiatrické léčebně. Mnozí si jako psychiatra stále ještě představují muže, honícího své »oběti« po ulicích se svěrací kazajkou v ruce a následnou léčbu vidí jako vymývání mozků pomocí elektrošoků či proudu ledové vody… Pojďme se zeptat jednoho z nejpovolanějších: ředitele bohnické psychiatrické léčebny v Praze 8, MUDr. Zdeňka Bašného, jak to s tou psychiatrií vlastně je.

ELEKTROŠOKŮ SE BOJÍ JEN LAICI

Jste ředitelem největší psychiatrické léčebny v naší zemi už téměř 12 let. Co myslíte, že je hlavní příčinou toho, že lidé mají z psychiatrů v podstatě strach, a dá se říci, že neradi jejich pomoc vyhledávají?

Je to dáno obecnou pověstí, kterou má tento obor v naší společnosti. Je také mediálně zneužíván k vyvolávání hrůzy z metod léčby, jakéhosi fantastična, jež se údajně odehrává za vysokými zdmi a zamčenými zamřížovanými dveřmi. Každý, ať si to připustí, či ne, má něco takového schováno někde v podvědomí a raději jde desetkrát k praktickému lékaři či neurologovi, protože je to společensky únosnější, než jednou k psychiatrovi. Přitom řada problémů, které lidi trápí, je právě psychosomatických a patří do rukou psychiatra. Díky této nepopulární pověsti psychiatrie lidé často vyhledávají její pomoc pozdě, a právě proto pak dochází ke zbytečné hospitalizaci, ačkoli včasná diagnóza by mohla umožnit léčbu ambulantní. Ročně máme kolem 6300 příjmů pacientů. Většina akutních hospitalizací trvá asi 30 dnů a lidé se vracejí zpět do běžného života. Samozřejmě jsou tací, jejichž léčba je delší – jde o nepříznivější průběhové formy nemocí, které se ale vyskytují v každém oboru. Ovšem u ostatních onemocnění to lidé berou samozřejmě, u psychiatrie ne. Myslím, že to je zapříčiněno špatnou prezentací tohoto lékařského oboru ve společnosti.

Pojďme tedy poodhalit tajemství léčby. Je známo, že největší strach mají lidé z toho, že jim na psychiatrii budou aplikovány elektrošoky. Jsou pro pacienta skutečně nebezpečné?

Ačkoli to může někomu znít nadneseně, musím důrazně konstatovat, že pro mnoho lidí je elektrokonvulze (elektrošok) v podstatě život zachraňující zákrok. Jde např. o pacienty s těžkými katatonními příznaky a hlubokými depresivními stavy, u nichž farmakoterapie dlouhodobě nevede k efektu a oni velmi trpí. Každé aplikaci elektrokonvulzní terapie předchází řádné interní vyšetření – ne proto, že by sama terapie byla nebezpečná, ale protože se aplikuje v krátké anestézii, která může ohrožovat funkčnost srdečně cévního systému, stejně jako při každé jiné operaci. Ve většině zemí zaznamenává v psychiatrii elektrokonvulzní terapie v současnosti opětovný nárůst indikací. Je stále jasnější, že nejtěžší formy depresí po elektrošocích rychleji odeznívají a v kombinaci s antidepresivy vedou k rychlejší stabilizaci stavu.

Někteří léčitelé tvrdí, že mohou po elektrošocích přetrvávat následky, například v podobě koktání, i dlouhou dobu.

Osobně nemám nic proti léčitelům. Naopak, můj otec, také psychiatr, se s mnohými stýkal a já mohl být svědkem jejich rozhovorů o ovlivňování psychiky alternativními metodami. Na druhou stranu jsem se ale také setkal s případem, kdy léčitel tvrdil pacientce, že už nepotřebuje žádnou léčbu a ona se potom několikrát ohrozila na životě. Tady u nás byla potom vyléčena během relativně krátké doby. Chci tím jen říct, že každý, tedy i léčitel, by se měl držet svých schopností a odborností a nezasahovat do toho, čemu nerozumí. Elektrošoky byly podrobeny velkému tlaku laické i odborné veřejnosti. Pokud jde o následky, na toto téma existují tisíce studií po celém světě a jednoznačný závěr je, že významnější trvalé následky nejsou. Dříve, dokud se elektrošoky neaplikovaly v anestézii, vznikaly problémy při spasmech, ve smyslu mikrotraumat na pohybovém aparátu. Bezprostředně po elektrošoku bývají u pacientů poruchy paměti, ale to se ve velmi krátké době upravuje k původní úrovni. Na centrálním nervovém systému trvalé následky nebyly pozorovány. S něčím takovým, jako je koktání v důsledku aplikovaných elektrošoků, jsem se ve své praxi ani v literatuře dosud nesetkal. Nesmyslné je rovněž tvrzení, že lze tímto způsobem trvale »vygumovat mozek«. Jde o to, že odborník, či alespoň člověk informovaný, má na takovou věc úplně jiný pohled, než úplný laik. Ještě když jsem pracoval na jednotce intenzivní psychiatrické péče, kde byli hospitalizováni lidé v těžkých stavech, často jsem šoky sám indikoval a byl jsem svědkem toho, jak řadě lidí doslova zachránily život. Proto si myslím, že takové vyvolávání hrůzy z elektrošoků je v neprospěch pacientů, kterým mohou významně zmírnit jejich utrpení. V USA před lety dělali průzkum, kde se mimo jiné ptali, komu nejvíc právě elektrošoky vadí. Výsledkem bylo určitě zajímavé zjištění, že nejvíce vadily laikům prezentovaným především novináři, potom laické veřejnosti, mnohem méně vadily příbuzným pacientů a úplně nejméně pacientům samotným, kteří léčbu prodělali. Oni se této léčby samozřejmě také nejprve báli, jako se většina lidí bojí jakéhokoli lékařského zákroku v anestézii, ale potom pocítili příznivý efekt této terapie. Tak to ale bývá se vším: čím víc máte o něčem informací, tím je názor objektivnější. Ještě teď mám v živé paměti rok 1990, kdy vlastně poprvé do léčebny skoro masově přicházeli novináři a měli téměř fantasmagorické představy o psychiatrii – doufali, že si je tady potvrdí, a byli v podstatě zaskočeni a zklamáni tím, že jsem jim řekl: „Jděte mezi pacienty, hovořte s nimi, udělejte si obrázek sami…“ Právě tak málo fantasmagorična a nebezpečí je i na elektrošocích – vždyť jejich aplikace není vyloučena ani u těhotných žen, i když zde je problémem anestézie.

Nicméně v některých zemích jsou elektrošoky zakázané…

Je to věcí každého státu. Pokud vím, nejsou povoleny v některých státech USA a v některých kantonech ve Švýcarsku. Sám jsem byl ale obeznámen s případem, kdy pacienta v život ohrožujícím stavu hospitalizovaného v kantonu, kde elektrošoky byly zakázané, převezli do jiného, kde se aplikovat mohly – tam podstoupil tuto kúru a vrátil se zpět.

Nechci vypadat jako rigidní propagátor léčby elektrošoky, ale je to jeden z účinných, a proto potřebných terapeutických nástrojů v psychiatrii. Rozhodně nesouhlasím s těmi, kteří ji kategoricky odsuzují, aniž se s touto problematikou alespoň částečně obeznámili.

NĚKTEŘÍ LIDÉ MAJÍ ZVLÁŠTNÍ SCHOPNOSTI…

Ráda bych se ještě vrátila k vašemu otci, o němž jste se zmínil právě v souvislosti s léčiteli. Myslíte si, že máte na svůj obor a na léčitelství podobný názor jako on, nebo všechno vidíte úplně jinak?

Mému otci je teď 81 let. Řadu let byl primářem tady v bohnické léčebně, kde jsem i já – od svých čtyř let – vyrůstal. Od malička jsem byl proto s tímto oborem v kontaktu. Přesto, nebo právě proto, jsem nebyl tažen touhou působit v psychiatrii. Začal jsem studovat střední zdravotnickou školu a chtěl jsem jít na fakultu tělesné výchovy. Kvůli financím jsem si o prázdninách přivydělával jako sanitář na psychiatrii. Pracoval jsem na těch nejtěžších psychiatrických odděleních, hovořil s pacienty a tehdy se to stalo – tento obor si mě naprosto získal. Zaujal mě zvláštní způsob myšlení nemocných, jejich prožitky a problémy atd. Medicínu jsem pak už studoval přímo s cílem dělat psychiatrii. Můj otec mě nikdy k ničemu nenutil, ani nepřemlouval. Řekl bych ale, že nejsme názorově až tolik rozdílní, ale máme někdy dost rozdílný pohled, jak se k vytyčenému cíli propracovat. Jeho názory znám celkem dobře a mohu říct, že s některými souhlasím, s jinými ne. Byl jsem dlouhá léta svého dětství a mládí tichým účastníkem otcových debat s nejrůznějšími odborníky, včetně léčitelů. Udržoval si kolem sebe velice širokou společnost těchto lidí. Mnozí ovládali různé fenomény, měli zvláštní schopnosti a paradoxně někteří vyhledávali mého otce proto, aby se těchto schopností zbavili, protože jim nebyly příjemné. Otce tyto věci velmi zajímaly a sám se zabýval mnohými alternativními metodami léčby, hlavně jógou. Já jsem v této oblasti konzervativnější. Jsem ovšem přesvědčen, že určití lidé mají zvláštní schopnosti, které mohou pozitivně využívat ve prospěch jiných. Ačkoliv já sám s žádným léčitelem nespolupracuji, měl jsem řadu pacientů, kteří docházeli k léčitelům, já o tom věděl a vzájemně jsme si nevadili. Pokud léčitel mou léčbu nerušil či nezakazoval a svými metodami pacientovi pomáhal, byl jsem jedině rád. Setkal jsem se ale i s opakem: léčitel nabádal pacienta, ať vysadí léky, že je nepotřebuje, protože jeho duševní porucha je v něčem jiném. Přitom já jsem věděl naprosto jistě, že právě tato porucha má své jasné zákonitosti, že je terapeuticky dobře ovlivnitelná a navíc, že zdravotní stav pacienta je momentálně na lécích závislý. V takovém případě jsou pochopitelně rady léčitele nebezpečné. Většinou jsem ale měl na léčitele štěstí. Byli to lidé, kteří nabádali mé pacienty k určitým technikám a cvikům, které na ně měli blahodárný vliv, pramenící z teorie, z níž vycházeli.

ZA PLOTEM JE OTEVŘENO

Pane řediteli, při pohledu na areál léčebny se člověk neubrání pocitu, že jste tak trochu „stát ve státě“ – přesto, že už zdaleka svět psychiatrie není izolován od toho ostatního, jako tomu bylo dřív. Máte tu ale například vlastní kostel, vlastní divadlo, vlastní stáje s koňmi, hospodaříte na vlastních polích – proč to všechno?

To vše je součást terapie. Kostel je normálně fungující kostel, přístupný veřejnosti, jako ostatně celý areál, ale probíhá zde v oddělené části i pastorační terapie. Dělá ji lékař – psychiatr, který má teologické vzdělání. Hovoří s pacienty o hodnotách vycházejících z Bible, v souvislosti s tím o hodnotách, na nichž je založena naše kultura, o společenských normách a prioritách. Je to terapie velice vyhledávaná a má velký ohlas. Pomáhá například při léčbě závislostí všeho druhu. Stejně tak našim pacientům pomáhají i koně, které tady máme. Je jich devět a všichni jsou plně vytíženi. Provádíme hipoterapii u osob s roztroušenou sklerózou mozkomíšní, u dětí po mozkové obrně a dalších neurologických onemocněních. U našich pacientů aplikujeme tzv. psychologické jezdění a pracovní terapii v rámci péče o zvířata. Pacienti je ošetřují, jsou s nimi v kontaktu. Nejlepších výsledků dosahujeme u dětských pacientů a při léčbě závislostí. Jde totiž o to, že tito pacienti mají problémy s uznáváním autorit. Když ovšem chtějí jet na koni, musí v prvé řadě uznat autoritu koně a také trenéra – jinak buď spadnou, nebo je kůň neposlechne a bude stát. Podobné je to i s divadlem. Funguje celoročně, hostují zde nejrůznější soubory a přijít na představení může kdokoli »z venku«. Část vstupenek je pro pacienty. Civilní návštěvníci jsou vždy předem upozorněni na určitou bezprostřednost pacientů, takže každé představení má svou vlastní atmosféru. Máme tady i své kino a na promítání chodí také děti z okolních škol i mateřských škol, neboť máme lacinější vstupenky, než ostatní kina v okolí. Je to přínosné i pro samotné děti, které se sem takto dostanou – poznají totiž, že jsou zde normální, běžné věci i lidé, že tady není jiný svět, jak si možná ve své fantazii představovaly. Takové děti potom vyrostou v dospělé lidi, kteří už nebudou o psychiatrii smýšlet v oné rovině fantasmagorična.

Vraťme se teď k divadlu. Vaše divadlo s názvem Za plotem funguje celoročně a přijít může každý. Kromě toho ale existuje známá kulturní akce Mezi ploty. Jaký je její přínos pro léčebnu?

Tento projekt má své počátky už v roce 1990. V rámci Týdne pro duševní zdraví uspořádal Unijazz ve spolupráci s námi a pod zastřešením sdružení Fokus v léčebně hudební festival. Tak se výrazně prolomila bariéra k masovějšímu navštěvování léčebny veřejností. Pak následoval jarní divadelní festival, z něhož se stala známá akce nazvaná Mezi ploty. Původní festival má komornější charakter a Unijazz ho organizuje pod názvem Babí léto. Vystupují zde soubory profesionální i amatérské, s významným zastoupením umělců z řad zdravotně hendikepovaných. Loni přišlo na jarní festival přes pět tisíc návštěvníků. Přínosů mají pro nás tyto akce hodně: v prvé řadě je to kontakt s veřejností, čímž realizujeme symboliku obsaženou v názvu Mezi ploty: propojení laické veřejnosti se světem v psychiatrické léčebně prostřednictvím umění, divadla a hudby. V neposlední řadě mají tyto akce pro nás i finanční efekt. Soubory, které tu vystupují, účinkují totiž zdarma, takže výtěžek zůstane léčebně a my můžeme investovat do obnovy divadla a dalších kulturních aktivit. Kromě toho pacienti v rámci nejrůznějších terapií (terapie s loutkou, keramická dílna, textilní dílna, výtvarná činnost) vyrábějí množství zajímavých a krásných výrobků, jež si návštěvníci obou festivalů mohou zakoupit. Výtěžek jde zase na rozvoj možností konkrétních terapií.

Které divadelní soubory loni vystupovaly?

V květnu na festivalu Mezi ploty mohli návštěvníci vidět představení Činoherního klubu, Hadivadla, divadla Rokoko, Čmukaře, Laurychovo divadlo, Divadlo Tree, Havranprkno, Divadlo husa na provázku, divadlo Na Zábradlí, ale i Ljubu Skořepovou, Miroslava Moravce, Lenku Dusilovou, Dana Bártu a další. Hrálo se v plenéru, v kamenném divadle, na schodech, v modrém salonku, na kryté scéně – zkrátka všude možně. Během dvou dnů zde proběhlo celkem 93 vystoupení!

Co na tak velkou akci říkají pacienti? Líbí se jim, nebo se raději drží stranou?

To je individuální, jako všude. Když dva pacienti v tu dobu dostanou propustku, jeden se jde podívat domů, druhý naopak pozve rodinu sem. Co člověk, to individualita. Pro mě je ale třeba příjemný pocit v tom, že se na festivaly vracejí každoročně pacienti, kteří byli dříve hospitalizováni, nebo se léčili ambulantně a festival viděli. Pochopitelně s těmito akcemi počítáme i do budoucna – pro obor psychiatrie v tom vidím nesmírný přínos.

DUŠEVNĚ NEMOCNÝCH VRAHŮ JE MÁLO

Vraťme se od dní výjimečných, jimiž festivaly bezesporu jsou, ke dnům všedním. Ty jsou u vás naplněny problémy a strastmi, které vyústily třeba i v pokus o sebevraždu. Jak tyto lidi vracíte zpět do života?

Sebevražedné chování má různé příčiny. Může vyplývat z akutní reakce, pak je to stresová záležitost v rámci zkratkového řešení vzniklé situace. To vyžaduje jiný přístup než stav pacienta, u něhož pokus o sebevraždu vyplynul z duševního onemocnění v pravém slova smyslu. Depresivní nálada je nebezpečná tím, že při ní může člověk ztrácet smysl života, chuť žít, vše se pro něho stává nesnesitelným a on vlastně v sebevraždě vidí únik či záchranu. Je také řada pacientů, kteří podniknou demonstrativní sebevraždu (doufají, že se jim nepovede), což je také ale výkřik bezradnosti člověka, který chce upozornit na nějaké své neštěstí, na problém, s nímž si neví rady. Existují i sebevraždy bilanční a další. Podle intenzity a příčiny depresivní nálady volíme různé terapeutické přístupy, jak z oblasti psychoterapie, tak farmakoterapie. Nejčastěji kombinaci obou těchto přístupů. Někdy se neobejdeme ani bez elektrokonvulzí.

Jsou ale i jiné životní příběhy lidí, s nimiž se v léčebně setkáváte – a složitější. Byli zde na léčení i vrazi a dlouho neexistovalo dostatečné zabezpečení proti jejich útěku. Mnohým se dokonce utéct podařilo…

Ano, neměli jsme pavilon s takovým vybavením a zabezpečením. Od loňska však už je otevřen. Léčí se zde i lidé, kteří někoho zabili. Takových, kteří vraždí v rámci duševního onemocnění v pravém slova smyslu, např. schizofreniků, je ale minimum. Někdo třeba spáchá vraždu v důsledku těžké duševní poruchy, při níž cítí tak strašné utrpení, že si myslí, že stejně trpí i ostatní rodinní příslušníci. On je chce před takovým utrpením zachránit tím, že je zabije. To jsou tzv. rozšířené sebevraždy – nakonec se totiž snaží zabít sám sebe, ale často se mu to nepovede. Nejhorší na tom je, že takový člověk může být za šest týdnů duševně zdráv a jeho setkání s realitou je tak kruté, že hrozí nebezpečí bilanční sebevraždy ze zoufalství z toho, co provedl – on vlastně zabil lidi, které miloval. K tomu se ještě přidá společenské postavení vraha vlastní rodiny… To vše jsou obrovské tragédie, k nimž možná nemuselo dojít, kdyby takový člověk byl včas podchycen, včas se začal léčit a neměl třeba právě ten negativní vztah k psychiatrii, o němž jsem už hovořil a který se snažím systematicky u lidí odbourávat.

ZÁVISLOSTI BEREME NA LEHKOU VÁHU

Je tu ještě jedna věc, která mě zajímá: mezi pacienty psychiatrie přibývají mladí lidé. S jakou diagnózou přicházejí nejvíc?

Nejvíc jsou ohroženi závislostmi, hlavně drogami a alkoholem. Domnívám se, že u nás je tato problematika brána stále ještě na lehkou váhu. Prevence by určitě měla být intenzivnější a dokonalejší a současně by ruku v ruce měla jít tvrdá represe. Jaképak minimální povolené množství drogy pro vlastní potřebu! Každý, kdo bere drogu do ruky, ať už jen proto, aby si zaexperimentoval, by měl vědět a hlavně si plně uvědomovat, že z toho může být velký průšvih – ne třeba proto, že ho za to vyhodí ze školy, ale kvůli němu samotnému, kvůli jeho dalšímu životu. Vždyť kdyby jen 20 procent z těch, kteří si vyzkoušeli marihuanu, do toho »spadlo«, je to jak pro ně, tak pro celou společnost velká ztráta. Ztráta lidí, kteří mohli být třeba výbornými lékaři, obchodníky, stavebníky, atd. Kvůli drogám jsou z nich trosky, které se pomalu rozpadají. Je zajímavé, že když s nimi hovoříte, tvrdí, že je to jejich osobní věc, když berou drogy – přitom ale od společnosti požadují, aby jim poskytla řádnou léčbu, na niž mají právo. Samozřejmě mají, ale vůči společnosti by také měli mít nějaké povinnosti. Vezměme si jen to, že toxikoman většinou nepracuje, a proto musí denně nakrást minimálně 500 až 1500 Kč. Takoví lidé se jen velmi těžko vracejí zpět do společnosti, neboť je to zastihlo v době, kdy sociálně vyzrávají. Většinou nedokončí školu, stále mají tendenci selhávat a následky nedokáží unést. V tom je to nejnebezpečnější.

Myslíte, že třeba od heroinu existuje cesta zpět?

Ano. Je ale třeba nalézt pravou motivaci. Musí ji najít sám postižený a chtít kvůli ní přestat s drogou.

Nelze tedy někoho léčit proti jeho vůli?

Není to možné. Takový člověk je propuštěn a během prvního dne vezme drogu. Navíc je reálné nebezpečí, že bude drogy zanášet i do léčebny.

A jaké jsou nejčastější problémy starých lidí?

Prodlužováním střední délky života člověka je právě gerontopsychiatrie, tj. duševní poruchy provázející stáří, stále častěji diskutovaným oborem psychiatrie. Docházejí k tomu všude na světě: syndromy demence a s tím spojená zdravotní a sociální problematika. Tato oblast není u nás dostatečně pokryta, především v oblasti sítě sociálních služeb.

Co byste přál psychiatrii do budoucna?

Odpovídající postavení ve společnosti a mezi ostatními medicínskými obory. To umožní vytvoření sítě psychiatrických služeb, které budou bez předpojatých obav vyhledávat lidé trpící nějakou duševní poruchou.
Mgr. Alena VESELÁ

  PRILOHA 4: DISKUSE

LINKY
HOME ARCHEUS Databaze alternativni mediciny	ZVON Refomni hnuti domacich a zahranicnich Cechu a Cechoslovaku	HOME CLANKY

SOUVISEJICI TEMATA
NA OCHRANU PACIENTU Obcanske sdruzeni	LECITELSTVI Zakon o zdravotni peci a kriminalizace lecitelu	AIDS
KONOPI xxx	DROGY a karma xxx	xxx xxx