TERORISMUS, SEBEOBĚTOVÁNÍ
psychosociální a psychologické kořeny
|
Civilizovaný člověk ví, že lépe, než se pro nějakou ideu "hrdinně obětovat", je zůstat a trpělivě pracovat na uskutečnění svých myšlenek. Civilizovaný člově ví, že sebevražda může být jen ve zcela výjimečných případech morální. tedy, že "obětovat se pro dobrou věc", zaplatí-li za to někdo životem, byť jen samotný atentátník, je z platformy křesťanského i obecně duchovního poznání současnosti věcí v drtivé většině případů věcí nemorální a Bohu zřejmě protivnou. I v těch případech, kdy objektivně uvažující společnost čin zhodnotí pozitivně, dopouští se zřejmě sebevražedný atentátník hříchu, ať jej již hodnotíme z pozice křesťanství, hinduismu (karmická zátěž), nebo moderního humanistického světonázoru. Přesto jen málo tento společenský problém pochopíme, pokud se na tyto živé oběti budeme dívat jen jako na blázny či oběti ideologického vymývání mozků. Následující převzaté články z LN to dosvědčují.
Darius Nosreti
Odvaha se vyplácí, nesmí jí ale být příliš
Psycholog Petr Bakalář o evolučním pohledu na sebeobětování, altruismus a podvody
Je možné, že sebevrazi zdědili v extrémní míře vlastnosti, které jinak mají i obyčejní lidé. Třeba odvahu a sklon riskovat. Podle psychologa Petra Bakaláře to připouští jedna z evolučních teorií.
LN: Podle některých teorií evoluční psychologie by měl být portrét sebevražedného útočníka následující: mladý muž, který má vrozený sklon riskovat, vyvinutý cit pro spravedlnost, nesnáší bezpráví a chce je trestat. Lze s tím souhlasit?
V jistém ohledu mě překvapuje, že atentátníky jsou převážně mladí muži. Proč ne starší muži nebo ženy? Skupině by mělo být jedno, koho obětuje. Starší muži či ženy by také mohli být méně nápadní. Navíc pokud atentátníci umírají mladí, tedy dříve, než mají děti, jejich geny nepřecházejí do další generace. Vyjdeme-li z toho, že existují dědičné żvlohyż pro sebevražedné jednání, pak se tyto żvlohyż dále nešíří.
LN: Přesto se zdá, že tyto żvlohyż během evoluce nevymizely.
Patrně se na tom podílí několik faktorů. To nejpravděpodobnější vysvětlení je založené na tom, že tu kterou vlastnost dědíme v různé míře. Riskování se často vyplácí. Odvážný člověk obvykle získá ve své komunitě respekt, tím zlepší svoje sociální postavení a má pak větší šanci po sobě zanechat více potomků. Lidé, kteří zdědí żgeny odvahyż v rozumném množství, jsou tedy ve výhodě a šíří tyto geny dál. Někdo jich ale dostane do vínku přespříliš, což jej může přivést do záhuby - třeba k sebevraždě. Sebevrazi to zkrátka odskáčou za ostatní. Podobné je to pravděpodobně se vztahem uměleckého nadání a duševních nemocí. Zjistilo se, že umělci mají neobvykle velký počet duševně nemocných příbuzných. Možná je to tak, že umělci dostali geny pro tvořivost v optimální míře, jejich rodinní příslušníci v míře, která je už škodlivá.Druhé vysvětlení vychází z příbuzenského altruismu. Jedinec, který se obětuje, pomůže svým příbuzným. Jeho rodina získá vážnost. Funguje to i v současnosti. Někde jsem četl, že existuje jakýsi fond Saddáma Husajna, který podporuje příbuzné atentátníků. Vlastní geny tedy v tomto případě nešíříme my sami, předávají je dále naši příbuzní. Chceme-li pochopit sebevražedné útoky, nesmíme ovšem zapomínat ani na żvymývání mozkůż, kterému jsou atentátníci vystaveni, a další společenské vlivy.
LN: Lidé se nechovají altruisticky jen k vlastním příbuzným. Pomáhají i někomu, koho neznají a nikdy jej neuvidí - přispívají třeba na charitu. Proč se takové chování vyvinulo?
Teorií je opět několik a opět se vzájemně doplňují. Původně jsme žili v malých skupinách, kde se všichni znali a mohli si služby oplatit. Pomůžete-li někomu v pravou chvíli, moc vás to nestojí a ten druhý přitom hodně získá. Příště vám to vrátí a budete na tom oba lépe než ti, kteří si nepomáhají. Tento mechanismus působí i dnes, ale není už zdaleka tak výhodný. Lidé, kteří podvádějí, kteří přijmou pomoc a neoplatí ji, mají lepší pozici než v minulosti - velmi rychle se své špatné pověsti zbaví tím, že změní místo svého působiště. Druhá teorie říká, že altruismem si zvyšujeme vlastní sebevědomí. Pokud si o sobě budeme myslet, že jsme dobří, snáze o tom přesvědčíme ostatní, a to nám může přinést výhody. Vlastně čekáme na příhodnou chvíli, abychom využili vlastní dobrou pověst ve svůj prospěch. Byla by to tedy taková evoluční maska. Třetí mechanismus bývá označován jako windfall effect - efekt šťastné výhry, něčeho, co nám spadlo do klína. Máme tendenci rozdělit se o zdroje, které jsme získali šťastnou náhodou, třeba výhrou v loterii. Někdo v tom může vidět magii nebo úlitbu bohům. Evoluční vysvětlení je takové, že v minulosti jsme dejme tomu nemohli sami sníst větší zvíře, které jsme ulovili. Bylo výhodnější se o ně rozdělit a očekávat, že nám to obdarovaný lovec příště oplatí.
LN: Když to shrnu: zdá se, že se altruismus vyvinul z čistě sobeckých příčin.
I tak to lze interpretovat. Je to takový skeptický pohled na altruismus.
LN: Jak by vypadala lidská společnost, kdyby altruismus neexistoval? Kdyby lidé prosazovali jen vlastní zájmy, případně ještě zájmy nejbližších příbuzných?
V podstatě by se mnoho nezměnilo. Selekční tlaky, které altruismus zvýhodňovaly, nebyly bohužel příliš silné. Na jeden nezištný čin připadne sto egoistických. Většina lidí se chová jako banky - půjčí vám, jen když je vysoká pravděpodobnost, že peníze vrátíte. Lidé nejsou altruističtí, jen tak chtějí vypadat, protože je to výhodné. Tím, že pomáháme ostatním, si budujeme dobrou pověst. I tato nezištnost má ale své hranice. Lze to demonstrovat jednoduchým myšlenkovým experimentem: jak velká by musela být nalezená částka, abyste ji nevrátil? Tisícovku vám nálezce třeba ještě přinese, ale kdyby našel milion, nejspíš si ho nechá. Jeho image mu už za takovou ztrátu nestojí.
LN: Říkal jste, že dnes už není tak výhodné si pomáhat. Jak se to v budoucnu projeví?
Moderní společnost už nedává tolik možností jak testovat přátelství. Když vám je mizerně, můžete jít k lékaři. Peníze si půjčíte v bance, místo souseda zavoláte policii. Vztahy už nejsou zatěžované vážnými zkouškami. Málokdy se stane, že vám někdo zachrání život. Můžete někoho podvést a pak se přestěhovat, zbavit se špatné pověsti. Selekční tlak, který v minulosti eliminoval podvodníky, slábne. Může se stát, že po určitém počtu generací podvodníci ve společnosti převáží.
LN: Jistá teorie říká, že veškeré výdobytky lidského ducha, třeba kultura a věda, vznikly jen proto, aby se tvůrci ukázali před opačným pohlavím. Co tomu říkáte?
Takový jev je skutečně popsaný, říká se mu display effect. Existují výzkumy, v jakém věku jsou vědci a umělci nejproduktivnější. Zjistilo se, že kolem třicítky, ale že záleží i na tom, jestli jsou ženatí nebo svobodní. Svobodní bývají produktivnější i ve vyšším věku. Jako by měli větší potřebu se ukázat. Mezi vědci, kteří učinili významný objev po padesátce, je překvapivě mnoho svobodných. Tato teorie by mohla částečně objasnit i to, proč ženy nejsou příliš úspěšné ve vědě nebo v umění. Většina žen je totiž schopna najít partnera i bez toho, aby něco výjimečného dokázala.
LN: Nejsou ženy méně úspěšné spíš proto, že se musejí více starat o rodinu, a mají tedy méně času?
Týká se to i svobodných žen, které méně času nemívají. Možná je ale celá tahle teorie jen taková żcocktail party scienceż, slouží především jako lehké konverzační téma na večírcích. V jistém věku se ovšem lidé předvádějí opravdu hodně, jezdí třeba v rychlých autech a pouštějí si nahlas hudbu. Říká se tomu testosteronová demence. Muži tak mezi patnácti a pětadvaceti lety zároveň velmi rádi riskují, ukazují, co dovedou. V tomto věku je proto největší rozdíl mezi úmrtností mužů a žen. Mužů umírá mnohem více.
LN: Každý jedinec se snaží šířit vlastní geny či geny svých příbuzných. Co když ale člověk nemá naději mít potomky a nemůže ani pomáhat příbuzným - není pak z evolučního hlediska logickým řešením sebevražda?
Nejčastějším motivem sebevražd v pozdním věku je pocit osamělosti, izolace. Hlubším vysvětlením ale skutečně může být, že takový člověk nemá, komu by pomáhal ve smyslu své reprodukční úspěšnosti. Tím, že zmizí ze scény, přestane být přítěží a pomůže přežít své skupině, tedy i svým genům. To by nebylo v rozporu s evolučními teoriemi. Pak by ale sebevraždy měly od určitého věku mnohem častěji páchat ženy, protože muži bývají plodní až do smrti. Obecně ale sebevraždy častěji páchají muži.
Lidové noviny, Věda, 01.06.2002, Martin Uhlíř
Sebevražední atentátníci - obyčejní lidé
Člověk se vyvíjel miliony let a není mu cizí nasazení vlastního života pro żblahoż skupiny
Chuť riskovat, touha se předvést, smysl pro spravedlnost. Našim předkům pomáhaly tyto vlastnosti přežít. V moderní společnosti mohou podle psychologů vést k extrémnímu jednání.
Palestinec Ahmad Násir vstal časně. Odříkal ranní modlitby a odešel z domu, aniž komukoliv řekl, kam jde. S desetikilogramovou bombou v tašce překročil hranice mezi Západním břehem a Izraelem. Vozem taxislužby odjel na severní předměstí přístavního města Haify. Zaplatil řidiči, tiše vešel do kavárny a odpálil nálož. Zabil sebe a zranil 15 Izraelců. Desítky podobných případů se odehrávají nejen v Izraeli, ale také třeba na Srí Lance. Umírají při nich nevinní lidé. Sebevraždu jako oběť żv zájmu celkuż zná i historie, stačí zmínit japonské piloty kamikadze. Atentátníci nebývají šílení ani nemají extrémně nízkou inteligenci, a jsou si tedy plně vědomi důsledků svého činu. Co je vede k tak extrémnímu jednání? Politici často hovoří o fanatismu a vymývání mozků. żPojem żfanatismusż ale sám o sobě nic nevysvětluje a je často rasistický,ż napsal nedávno časopis New Scientist. Máme se snad smířit s tím, že k fanatismu mají větší sklony Arabové, Tamilové či třeba obyvatelé Severního Irska? Pátráme-li po příčinách sebevražedných útoků, musíme zkoumat především společenské podmínky, v nichž atentátníci vyrůstají. Člověk ale není formován jen vnějším prostředím. Je tvorem, jehož mozek se utvářel před stovkami tisíc let na afrických savanách. Proto není od věci sáhnout po evoluční psychologii a zeptat se, nakolik je sebeobětování vlastní našemu biologickému druhu.
Za vším hledej sex?
Proč například mezi atentátníky téměř nenalezneme ženy? żNejvětší riziko na sebe vždy berou mladí muži,ż píše The New Scientist. Platí to ve všech oblastech života a důvod prý vystihuje známé pořekadlo cherchez la femme, v tomto případě spíše - za vším hledej sex a rozmnožování. Žena mívá za život jen několik dětí. Každému z nich věnuje hodně času a energie. Příslušník żsilnějšího pohlavíż naproti tomu po sobě může zanechat spoustu potomků. To ale znamená konkurenci, protože žen není mnohokrát víc než mužů. O partnerky se vždy muselo bojovat. Ani dnes muž żnesedává v koutěż a nečeká, až si jej budoucí družka najde. Kdo żnebojujeż, potomstva se pravděpodobně nedočká, což je z genetického hlediska skoro totéž, jako kdyby v soutěži o přízeň krásného pohlaví zahynul. Geny zkrátka ženou své nositele do nebezpečných soubojů. Riskovat se jim vyplatí, protože nepřejít do další generace pro ně stejně znamená żsmrtż. Ne všichni odborníci ovšem s tímto pohledem souhlasí. Někteří varují, že takto zjednodušeně nelze hovořit ani o chování mnohem primitivnějších tvorů, než je člověk (podrobněji viz box Geny, strach a frustrace na straně 23). Ochota riskovat se nicméně projevuje i v tom, že muži páchají mnohem více násilných trestných činů než ženy. Prokázal to výzkum Martina Dalyho a Margo Wilsonové, psychologů z McMaster University v Ontariu. Oba vědci například zjistili, že ve městě Filadelfia v USA připadá na každých 100 vrahů jen jedna vražedkyně.
Rádi trestáme podvodníky
Dobrá, mladí muži jsou ochotní riskovat. Ale co dál? Vědci zkoumali nejen żvlohyż k riskantnímu chování, ale také druhou stranu mince schopnost žít v širší skupině, ve společnosti. Některé práce ukázaly, že v průběhu evoluce bylo výhodné si vzájemně pomáhat. Naši předkové se přitom neřídili pouze jednoduchou úvahou żdnes pomohu já tobě, zítra ty mněż. Jednali nezištně i v případě, že žádnou protislužbu nemohli očekávat. Na první pohled je to neefektivní. Proč se pravěcí lidé obtěžovali s nezištnými skutky? Možnou odpověď lze nalézt například v knize Evoluční psychologie autorů Dylana Evanse a Oscara Zarata: není marné, když se o nás ví, že vždy nabídneme pomocnou ruku. Podvědomě očekáváme, že nás ostatní nenechají na holičkách, když se sami dostaneme do úzkých. Pro vlastní dobrou pověst dokážeme i dnes udělat opravdu hodně, mnohem více, než se zdá být nezbytné. Dáváme například spropitné v restauraci, i když víme, že do ní už víckrát nevkročíme.
Pokračování na straně 23
Dokončení ze strany 21
Nezištnost se tedy našim předkům zřejmě vyplácela. Společnost složenou převážně z altruistů by ale mohli snadno zneužívat sobci. Lidé si proto vytvořili dokonalý cit pro to, jak rozeznat podvodníky, jedince, kteří sami berou, ale nikdy oplátkou nic nedávají, zkrátka žijí na úkor ostatních. Dokonce na to prý máme v mozku specializovaný modul. Dokazují to pokusy, které provedli John Tooby a Leda Cosmidesová z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře. Kdy lidé nejsnadněji odhalí prohřešek proti daným pravidlům, proti zákonům? Pokud řeší úkol spojený s čistě logickým zadáním typu żjestliže platí výrok A, pak platí i výrok Bż, často chybují. Dosadíme-li ale za abstraktní jazyk logiky konkrétní společenskou situaci, v níž porušují zákony živí lidé, odhalit podvodníka je rázem snazší. Představme si teď skupinu našich předků a mezi nimi lovce, který přijímá pomoc, sám ale nikdy své služby nenabídne. Svým chováním poškozuje ostatní. Takového żpodvodníkaż nestačí jen odhalit, musí být také potrestán, přiveden k rozumu. Lidé by tedy měli mít silný sklon trestat nepoctivost. Je to tak doopravdy? Pokus, uskutečněný nedávno na curyšské univerzitě, dokázal, že ano. Dobrovolníci, kteří v něm účinkovali, udělovali svým kolegům vysoké pokuty za nepoctivé jednání a trestali je, i když tím sami ztráceli.
Mučedník, nebo terorista?
V průběhu evoluce jsme si tedy vytvořili velmi silný cit pro spravedlnost. Snadno dokážeme rozpoznat nepoctivé chování. Zároveň umíme pomoci jiným lidem a velmi nám záleží na tom, aby o nás ostatní měli dobré mínění. Umíme také být nesmlouvaví vůči podvodníkům a s oblibou je trestáme. Jaké další vlastnosti nám odkázaly generace předků? Už Darwin přišel s myšlenkou, že přírodní výběr zvýhodňuje ty jedince, kteří si snadněji hledají partnery. Jiní vědci pak tuto představu dále rozvíjeli. Proč se páv chlubí před samicí svým ozdobným peřím? Vlastně jí tím dokazuje, jak úžasnými a skvělými geny jej příroda vybavila, když dokáže přežít i s tak nepraktickou věcí, jakou je pestrobarevný vějíř z per. Do extrému dovedl tuto představu britský evoluční psycholog Geoffrey Miller. Podle něj vznikla lidská kultura včetně umění, vědy a náboženství především proto, že lidé od pradávna touží zaujmout své potenciální sexuální partnery, cítí potřebu ukázat se před nimi v co nejlepším světle. Jiní vědci přicházejí s méně kontroverzními, avšak v jádru podobnými názory. Dokazují například, že násilnické chování, tak obvyklé u mladých mužů, je vlastně způsob, jak se předvést před żslabšímż pohlavím. Jak je vidět, evoluční psychologie nabízí mnoho různých teorií. Lze z těchto jednotlivých vláken vytvářet obrazy současných lidí? Kdybychom spojili nastíněné představy vědců a vytvořili z nich jakýsi portrét pachatele sebevražedných útoků, dostaneme následující obrázek: mladého muže, jenž dostal do vínku schopnost riskovat až na hranici smrti i za ni. Nesnáší nespravedlnost a bezpráví. Touží je potrestat. Velmi mu záleží na vlastní dobré pověsti a zároveň se chce ukázat, přesvědčit jiné lidi o svých kvalitách. Není to zároveň tak trochu portrét mnoha lidí, které denně potkáváme na ulici? Sebevrah, jenž se obětuje żpro blaho celkuż, nemusí být tak výjimečným člověkem. Není pak překvapující, že naše hodnocení záleží na úhlu pohledu: żJsou-li tito lidé na naší straně, nazýváme je mučedníky. Jestliže nejsou, označujeme je za teroristy,ż píše New Scientist. Evoluční psychologie naznačuje, že dokonce i tak strašný čin, jakým je navedení letadla do budovy plné lidí, není skutkem, kterému by nebylo možné porozumět. Pokud se spokojíme s tím, že pachatele útoku označíme za zkažené a zlé, ničemu nepomůžeme. Je to slovník intelektuální a morální rezignace. Přistoupíme-li ale na myšlenku, že kořeny extrémního jednání jsou pravděpodobně ukryty hluboko v lidské psychice, že se vyvíjely miliony let, pak se ocitáme na začátku cesty k efektivní obranné strategii, uzavírá zmíněný časopis.
Lidové noviny, Věda, 01.06.2002, Martin, Uhlíř, redaktor LN
------------------------------------------------------------------------------
14.09.2004 - Martin Hekrdla - str. 07
Boj proti terorismu
Nejen ke změření emocí a ke vzpomínce, ale i k zamyšlení mohlo vést, když v sobotu dvě stovky recitátorů na místě strašného činu četlo jména téměř tří tisíc mrtvých občanů USA i mnoha jiných států ze Světového obchodního střediska, ze dvou newyorských dominant srovnaných před třemi lety se zemí dvěma unesenými letadly. Ta jména bude prý možné číst v nové budově, která nahradí "dvojčata" a nebude mít v názvu obchod, ale svobodu. Což vyjde možná nastejno, protože obchod a svoboda jsou dvojčaty západní civilizace...
Pravda, jde o dvojčata poněkud panovačná a do sebe zahleděná - kdo kdy například odrecituje v přímém přenosu těch zhruba (podle nejrůznějších a nutně přibližných odhadů) deset tisíc jmen civilních obětí irácké války a "obnovy" okupované země? Ale obchod, svoboda a vůbec celá západní civilizace celkem logicky po tak velkém šoku pocítily potřebu bezpečnosti. A velmi snadno naskočily do vlaku, který je poháněn silou rázných činů, odvet, zúčtování, tahem na strategické kóty, snahou mít dění pod kontrolou.
Rozkošatělý strom paradoxů, který z toho vyrůstá, byl přetřásán mnohokrát. Svoboda je soustavně ohrožována, jestliže bezpečnost vyžaduje "vlastenecké zákony" (Patriot Act), mimořádné tribunály či takřka mimoprávní zóny téměř paušálního zadržování nepřítele (Guantánamo). A co by se asi stalo s obchodem, kdyby čety státních agentů doopravdy vnikly do olejové nádrže, která obchod (ale i výrobu) promazává; do mapy finančních toků a bankovních kont či do "ochrany osobních údajů", tedy do živné půdy černé ekonomiky - a teroristických sítí? Zde se nedaří důslednosti, a proto asi dosud máme i tu svobodu...
"Válce proti terorismu" tudíž nezbývá než účinkovat ve spektakulárních inscenacích, v nichž hrají hlavní roli rázné činy: útok na Afghánistán (a svržení Tálibánu), útok na Irák (a svržení Saddámova režimu), pohrůžky Sýrii, Iránu, tlak na ropnou Venezuelu atd. Tyto inscenace však nedopadají podle scénářů, které původně byly předkládány veřejnosti.
Nejde jen o "svatou lež" o superzbraních v Iráku. Nebo o fantazie, že všechno tam půjde k lepšímu, až "stoupenci starého režimu" přijdou o Saddáma na svobodě (stalo se), až moc bude formálně předána okupanty Iráčanům (stalo se), až se zabrání zahraničním bojůvkám průnik přes hranice (nedaří se) či až si Iráčané svobodně zvolí své vůdce.
Ne, jde především o naprostý protiklad tříleté intenzívní, leč v praxi neúčinné snahy o bezpečnost před terorismem, násilím, konflikty všeho druhu - a reálnou situací. Vždyť k třetímu výročí amerického 11. září se v rozmezí několika dnů nahromadily otřesné důkazy tohoto rozporu: masakr dětí v Severní Osetii, exploze autobusu v Izraeli, výbuch v Indonésii před australskou ambasádou. A boje v samotném Bagdádu, při nichž zahynuly desítky lidí. A darmo "zazděná" Zelená zóna se štáby spojenců a iráckých úřadů stala se terčem minometných granátů a raket. Kdo ještě věří, že tuhle bitvu vyvolal a řídil jedině démon Zarkáví? A ne také a možná především tytéž emoce, které pak zvedly dav civilistů - než byl pokropen střelbou z americké helikoptéry - k projevům radosti nad hořícím tankem nepřítele? V dávných koloniálních válkách najdeme stejné démony, radost i krev.
Ale bezpečnost dnes nacházíme ještě menší. Je snad zkušenost z dějin nepřenosná?
Existují studie dokazující, že síť al-Kajdá - aniž byl (a možná aniž kdy bude) bin Ládin dopaden - byla přece jen narušena. Ale zřejmě tak, jako je narušena zapálená láhev s hořlavinou, když ji někdo rozprskne velkou silou o strom ve zcela na troud vyschlém porostu. Desítky plamínků si pak hoří izolovaně. A v tom množství nejspíš ještě ničivěji a perverzněji, než kdyby je doopravdy řídil sebevětší deviant. Úchylnému konání je dokonce dovoleno předstírat morální převahu - tváří v tvář "svatým lžím" zdůvodňujícím války zrovínka v oblastech, kde tryská nafta a kudy vedou (nebo mají vést) ropovody.
Až dneska přijede do Prahy náměstek státního tajemníka USA Richard Armitage, má s českými představiteli (Gross, Svoboda, Kühnl) hovořit také "o situaci v Iráku a boji proti terorismu". Kéž by se řeklo otevřeně, že situace v Iráku je špatná. A že bude nutné přehodnotit takový boj proti terorismu, jemuž terorismus uniká. Anebo občas i vyhovuje?
www.pravo.cz