Válka, intolerance a násilná smrt z hledika zákona karmy
(Úryvky z knihy PhDr. Marty Foučkové napsané na základě výpovědí pacientů při sezeních hlubinné terapie vybral Darius Nosreti)
Život nekončí smrtí, nezačíná početím ani narozením, je nezničitelnou, stále existující podstatou, která na sebe bere jen určitou formu v určitém čase.
Tak jako se točí kolo osudu, bytost vstupuje nepřetržitě v kolo zrození. Co nedokončí jeden život, další má možnost změnit. Napravit chyby a omyly, zdokonalit se a postoupit výše.
Ubíráme se jedním životem za druhým a za sebou zanecháváme vše, na čem jsme kdy lpěli. Jediné nepomíjející, co si s sebou odnášíme, je duchovní poznání.
Jako pavučina utkaná z jemných vláken jsme propojeni jeden s druhým a podáváme si ruce, abychom rozvázali karmická pouta a pomohli si vzájemnou láskou a odpuštěním postoupit do dokonalejších existencí.
Nic není náhodné, ani naše zrození. Splácíme dluhy a každý život je jen novou zkušeností, která nás posouvá o něco dál a o stupeň výš.
Je jedno, v které zemi se narodíme, jaké jsme národnosti, ke které rase patříme nebo jaké vyznáváme náboženství. Je to lhostejné, protože na zemi i ve vesmíru jsme jedna rodina. V koloběhu životů přijímáme jen různé role a výukové lekce, abychom dosáhli poznání.
Záznam ze sezení hlubinné terapie.
"Žiji v Jeruzalémě v židovské rodině. Ortodoxně dodržujeme všechny svátky a ustanovení."
Posunut do následujícího života objevuje: "Patřím k vyšší kastě.. je to Indie."
"V jaké rodině ses narodil nyní?"
"..Je to zvláštní a jsem z toho zmatený. Rodiče byli rigidní katolíci. Musel jsem chodit do kostela a každý den se modlit..
Mohu vám něco říct? Měl jsem asi pochopit smysl tolerance. Všechna náboženství mě měla naučit lásce.. Kdyby lidé na tohle přišli, snad by byl ve světě už konečně klid!"
xxx
Pozorovala jsem průběžně stavbu jednoho domu. Co to dá práce, než se postaví! Byl budován pracně a s láskou. Dvakrát zničila přírodní katastrofa už skoro hotové dílo. Muž, který téměř všechno stavěl sám, onemocněl s páteří. Udřel se. Ze všech sil však chtěl postavit své dceři střechu nad hlavou.
Jsou to inkarnace za trest? Je to odčinění dávných trestů?
V terapii se objevují stopy karmických vyrovnání. Vracíme se zpátky a jsme svědky následující zkušenosti:
"..Jedu v tanku, blížíme se k nějaké vesnici."
"Kdo jsi, jaké jsi národnosti?"
"Němec.. Blížíme se k vesnici, lidé vybíhají před domy. Mám pocit, že se nás nebojí, jdou nám naproti.. Kamarádovi říkám: Oni nás vítají jako své osvoboditele. Zlostně mi odpovídá: Co je mi do toho, máme to tu srovnat se zemí a zabrat! Napálím to do nich.."
"Co děláš?"
"Mlčím, neprotestuji, mohl bych s ním mít nepříjemnosti. Snažím se ale tank manévrovat stranou, mimo dostřel lidí..
Otřásli jsme se. První domek na kraji vsi se zhroutil.. Z davu vybíhá žena a běží k rozvalinám.. Vynáší dítě a pokládá ho před tank.. Leží bezvládně, je mrtvé, je to holčička."
"Dobře si je prohlédni."
"Snad to není ani možné, je to moje dcera v tomto životě. Ano, poznávám ji."
Následně jsem udělala sezení s jeho třináctiletou dcerou. Z mnoha zážitků vybírám jen ty, které spolu souvisejí.
Strach z hluku a zbraní nás př enáší do minulého života..
"..Jsem s maminkou u ohniště.. Je to spíš jako plotna v komíně.. Ne není, má to tři nohy, na tom stojí nádoba – jako kotlík a pod tím se topí."
"Jakým jazykem mluvíš?"
"Je to podobné ruštině..já jsem asi Ukrajinka."
"Posuň se do nejhorší doby svého života."
",,Někdo volá: Tanky! Maminka se běží podívat, já se bojím a zůstávám raději doma.. Slyším ránu, padá strop.. Cítím tlak v hlavě, bolest v zádech.. Teď se na sebe dívám. Domek je zničený, byl chatrný.. Maminka nese moje tělo v náručí. Pokládá ho před to.."
Přerušila jsem delší pauzu.
"Před co?"
"Před tank. V tanku vidím nějaké vojáky, jeden má slzy v očích."
"Podívej se na něj dobře."
"..Jé, je to můj tatínek. Teď je to můj táta. To je divné.."
V následujícím sezení s otcem děvčátka se odvíjí pokračování a vybavují další události.
"..Sedím na hromadě sutin. Křičím, slyším jak i ostatní křičí. Volají své blízké. Někteří jen sténají. Vedle mě jsou mrtví, hromada mrtvých.. Zbytečná válka.. všichni zemřeli zbytečně.. Kvůli pár lidem, kvůli Hitlerovi, sám je v teplíčku. Hrdinství, cha, cvičí s celým nýrodem, s námi se všemi.. Jsme hloupí, že posloucháme, vždyť jsou to blázni.. Ty hromady lidských těl bez rukou, bez nohou.. krev, rozbité hlavy.. Nemají zdravý rozum.. Nhnali nás na jatka. A tamti druzí, vždyť jsou to taky lidi, brání jen svoje domovy.."
"Jdi ke konci svého života"
"Trpím nesnesitelnou zimou.. Nohy ani ruce už necítím.. pravá ruka je oteklá, nemohu s ní hýbat.. Musím se z toho pekla dostat. Z čela a oka mi teče krev.. Mám hlad, strašný hlad, lížu sníh.., žízeň.. (Špatně dýchá, přerušovaně, celý se chvěje.) Mám horečku. (Najednou se dostavuje klid, ztuhl.)
Jdu za světlem."
Stalingrad, Drážďany, Berlín.. města, která ještě dnes rozechvívají srdce lidí. Je jich nespočet. A další bohužel přibývají.
Všechna místa na Zemi mají svou atmosféru, živou vzpomínku, stálý a nesmazatelný otisk dávných dějů. Proč to ale musí být temné vibrace zatížené smutkem, zoufalstvím, pláčem, depresí, hrůzami, strachem, citovým strádáním a ztrátami? Proč to všechno a pro koho?! Pro poslušnost jednomu člověku? V zájmu čeho?! Nacionálního šílenství? Nebo snad náboženského? Bít se za jednoho Boha? Pro svůj okamžitý prospěch? Zapsat své jméno do dějin..?
Politiku dělají politici. A také války. Vyřešení sporných otázek diplomatickou cestou je vždy důkazem vyspělosti národa a jeho politiků.
Spory mezi národy vznikají obvykle pro nesnášenlivost několika osob toužících po moci. Mnozí se přitom vůbec nehodí k tomu, aby vládli, ale sami si bohužel nejsou vědomi své neschopnosti nebo si ji nejsou ochotni připustit. A tak často splní svůj temný úkol a zmizí v propadlišti dějin jako mnozí před nimi. Lidé by měli vždy velmi bedlivě sledovat, koho si volí do čela státu.
Vysokou funkci mnohdy zastává chamtivý primitiv, který si jen hojí komplex méněcennosti a nemá na to, aby vedl národ ke štěstí a spokojenosti. Bývá v zajetí své vlastní důležitosti a honby za ještě větší slávou. Starosti obyčejného člověka ho nezajímají a nemá pro ně často ani pochopení. Jinak by nemohl dopustit, aby lidé, za které nese zodpovědnost, trpěli. Pochopí to až tehdy, kdy sám bude bezmocně sedět před troskami svého domu či s vandráckým rancem křižovat neznámé země a města, v nichž nebude vítán.
Mnoho návratů mě přivedlo k poznání, že v prostém člověku, kterého často stíhá osud neštěstími, se skrývá bytost šlechtice či krále, který nyní napravuje svou karmickou zátěž.
Nejhorší zážitky nacházejí lidé právě při návratu do válečných neštěstí. Jako důsledek války si můžeme přenést i zdánlivě neřešitelné problémy.
V tomto případě je to dysgrafie. Jedenáctiletý chlapec trpí touto poruchou od první čárky ve škole.
"..uniforma je od bláta, jsem strašně špinavý, boty samá hlína. Pevně držím kulomet.. Zajatce vedu rychle ven.. utíkáme. Schovávám se s nimi do jiného tábora, je opuštěný..
Jsou unavení, leží na prknech uvnitř boudy.. Obhlížím situaci. V podlaze je poklop, zvedám ho, ale to už střílejí. Je jich víc. Stačili jsme tam vlézt jenom dva.. Ocitáme se v jakémsi tunelu a utíkáme chodbou. Lezu nahoru jako první.. Je to letiště. Kulomet mi překáží v běhu, ale držím ho pevně, aby mi nevypadl z ruky.. Doběhli jsme k letadlu, startujeme.. Vybíhají a pronásledují nás.. Dvě letadla v protisměru, anglická. Pomáhají nám je setřást.. Jedno jde k zemi.. Musíme přistát, jsme obklíčeni.. střelba.. Padám na zem.."
Sleduji s ním jeho zážitky až po návrat na loď. Před očima jsem měla asi čtyřicetiletého muže a sama jsem nevěřila, že je něco takového možné. V eválce asi ano. Nejíst, nespát, být neustále ve střehu.. Probíjel se nepřátelským územím. Ruce svíraly kulomet, zatímco mysl byla zkoncentrovaná na splnění úkolu. Křeč ruky se přenesla až do dalšího narození.
Slzy karmy nejsou setřeny z dávných přestupků vraždících stran a jednotlivců. Zachovaly se jako nesmazatelný záznam v naší duši a stále se projevují jako psychické a fyzické poruchy.
Častý iracionální strach je pro mne převládajícím životním pocitem.. Znovu cítím ten strašný pocit strachu.
Vidím jít průvod za odsouzencem. Je oblečen v černých kalhotách sahajících pod kolena, v roztrhané, kdysi bílé košili, která možná mívala i krajzlík. Mladý. Je poděšený a já také.. Nějak k sobě patříme..
Teď je pod šibenicí, věší ho a já šílím strachem.. Vidím se, jsem v husté koruně stromu, schovaná, oblečená stejně jako on.. Ja jsem ale také muž. Vím, že mě mohou najít a také pověsit, ale musím zůstat a dívat se. Nesmím se jen prozradit.. Bolí mě hlava, tak jako často v tomto životě a začíná mě svírat v krku, mám pocit, že se dusím.. (kašle)
Ano, teď je mi to jasné, jsme vojenští zběhové.. Vidím pochodovat vojáky, je to minulé století.
Vidím se, jak utíkám.. kličkkuji lesem, oni mě honí.. Šílený strach.. Ukrývám se do jeskyně.. Oni mají psy, najdou mě a vyvlečou. Můj strach a hrůza jsou neúnosné.. Házejí mi oprátku na kek a věší mě.. (křičí). Ne, nechci umřít takovou smrtí!" (Drží se za krk, dusí se a zmítá sebou.)
Ověřujeme si ještě předchozí úsek života. Oba chlapci jsou z bohatých rodin, ale nepodařilo se je vykoupit. Ze sousedního národa, proti kterému je poslali bojovat, mají oba své dívky, které milují a chtějí si je v dohledné době vzít. A samozřejmě i přátele.
"Utekli jsme nejprve domů, abychom se převlékli, a to se nám stalo osudným.."
Jemnými citovými vlákny jsme spojeni jeden s druhým, a proto netruchlí jen duše sama, že nemohla pokračovat a dokončit svůj vlastní úkol, ale trpí i ti, ke kterým patřila.
Je sice pravda, že se utrpením dostáváme výš, povznáší nás nad všechna malicherná úsilí a problémy, přibližuje člověka k vyššímu vědomí a osvobození, upevňuje sílu duše i charakteru. Už je ale na čase dopřát si jiných vibrací.
"..Přebrodili jsme řeku, stmívá se.. Je nás málo, jen tři vozy. Otec se rozhoduje utábořit. Z jednoho břehu není vidět, druhý je kryt lesem.. Muži diskutují o nebezpečí.
Jdu na kraj lesa a vidím je mezi stromy.. Utíkám zpátky a křičím, ale není mě slyšet, protože hlas je přehlušen hrozným jekotem. Řítí se na nás obrovská přesila.. Lezu pod vůz.. Zasáhl mě šíp do boku..
Proto já mám v těch místech pořád bolesti a přitom mi nikdo nevěří, protože všechna vyšetření jsou negativní.." (Žena, 50 let.)
Vědomí přenáší "na druhý břeh" přesnou kopii svého fyzického těla a tvoří chybné vzorce při novém narození. A nejsou to jen psychické poruchy. Poškozené hlasivky poskytují předpoklady poruch řeči, průdušky zase astma.. A co mozek?
"Jsme přepadeni indiány, všichni jsou pobiti. Vozů je sedm, ale zůstávám sama, protože jsem se stihla schovat pod deku. Je mi pět let. Indiáni mě berou mezi sebe a vychovávají.. Mám dobré postavení v náčelníkově rodině.."
"Posuň se k nejtěžšímu okamžiku života."
"Jsem asi dvanáctiletá. Je noc, slyším střelbu. Vybíhám před stan, abych zjistila, co se děje. Jsme přepadeni. Jediné, co si uvědomuji, je to, že svítí měsíc a oni nás mají všechny na mušce.. Padám k zemi.. slyším ještě jakoby z dálky rány z pušek.."
Neustálé, nezjistitelné a intenzivní bolesti hlavy a časté noční můry, doprovázené depresemi, sužovaly tuto ženu (37 let) od raného dětství.
Všem by nám přineslo uvolnění, kdyby si každý uvědomil, že se k sobě musíme narodit a láskou a soucitem vynahradit to, co zaviníme.
"Strach ze ztráty života mě provází celým životem a někdy se nedá ani překonat, jakou vyvolává depresi," říká jiná žena (32 let).
"..V ruce držím nádobu a vycházím před stan.. Slyším křik dětí, dívám se k severu. Nevím ale, co se děje.. Jezdci na koních, s puškami v rukou..
Některé stany hoří. Jiné padají, jak koně dupou kolem. Už je jeden u mne.. Shýbá se z koně, nádoba mi padá z ruky, rve mě za vlasy, padám. Kůň po mně dupe v uličce mezi stany.. Střílí.. zvracím krev.. (zvrací).
Proč? Vždyť jsme nikomu nic neprovedli/ Nikomu nepřekážíme, nikomu neškodíme! Je to snad jen proto, že jsme indiáni?"
Všechna neštěstí a utrpení vytvářejí na Zemi smutek a negativní energii. Přestože historie lidstva je jen zlomkem existence naší planety, celá Země je protkána vibracemi utrpení válek a násilí. Je asi jen málo míst, která by nebyla znesvěcena chamtivostí a boji.
Válečné situace probouzejí v někom ty nejnižší vášně a pudy, takže klesá pod úroveň zvířete. Rabuje, zabíjí, ničí.. Je to příležitost vyzkoušet svůj charakter nebo také založit na novou karmu.
Do jakého budoucího osudu asi vstoupili tito vojáci, když se ještě dnes žena obává o své narozené dítě.
"Slyším volání, abychom se schovali, že se blíží vojsko. Beru rychle kus látky a balím do ní syna, ještě mu nejsou ani dva roky.. Utíkám nahoru na střechu. Je to rovná střecha domu.. Mám ale strach, že je na mě moc vidět. Sbíhám proto dolů, schovávám se v tmavém výklenku a celá se přikrývám rohoží. Chlapec cítí můj strach, proto ani nedutá..
Už vtrhli dovnitř. Říkám si: ať mě nevidí, ať mě nenajdou. Ale to už jeden rve ze mě rohož a křičí na druhého, že má úlovek. Táhne mě za vlasy ven a dítě mi rve z náručí.. Křičím, i dítě pláče.. Už mi ho vytrhl a mrštil s ním do plamenů hořícího domu naproti. Vytrhla jsem se a chci tam skočit za ním, ale má větší sílu, vláčí mě uličkou mezi domy..
Znásilnil mě… není sám.. dívám se na to už shora. Vůbec jim nevadí, že už nejsem při životě.."
Všechno je uloženo v bezčasovosti a odplata se může vrátit až za mnoho let či životů. Tenkrát dožil třeba v hojnosti a dostatku, s nakradeným majetkem, jako řada válečných zločinců.
Někteří lidé si připravují karmický úděl na tisíce let. Jen božská moudrost je milosrdná. Milosrdenství spočívá v ase, který je nám dán k dispozici, abychom mohli zpracovat svoje chybné kroky a narodit se tolikrát, kolikrát je potřeba, abychom pochopili a zdokonalili se.
Třebaže odpouští, vinu, kterou jsme zavinili, si musíme odpykat sami. Je to utrpení, jež splácíme ztrátou blízkých, přízně, duševním nebo fyzickým strádáním, finanční újmou. Jsme pronásledováni, nepochopeni, prožíváme přírodní katastrofy, žijeme v bídě, hladu, zimě, trpíme nemocemi..
I zdánlivě altruistická smrt pro záchranu vlasti přináší neočakávaná utrpení. Jak odcházíme, tak se i vracíme.
Tento student vysoké školy mě vyhledal pro svůj nepřekonatelný strach ze základní vojenské služby.
"..Jsem blonďatý kudrnatý kluk, vychovatel mě vede za ruku.. Všichni mě milují, nejvíc otec.. Vidím to stejně živě a barevně jako teď.
Zámek nebo hrad, mám vlastní učitele.. Nastupuji vojenskou kariéru. Je mi přidělen pluk. Jsem pyšný na sebe i na svou vlast.. Bitevní pole.. ženu je nesmyslně na jatka, je to hrozné.. Vidím to shora, sám už ležím v krvi.
Mé vědomí se jakoby rozšiřuje na všechno to utrpení, ale nejen těch mužů, ale i jejich žen a dětí. Je to strašná tragédie. A já vím, že je to i moje vina."
"Jdi až k okamžiku, kdy se musíš znovu narodit."
"..Jsem ve strašně chudé rodině.. Dostávám rozkaz a jdu do války. Bráním se, ale není to nic platné, musím.. Zákopy jsou plné bahna, jsem promoklý, je mi zima a mám hlad, kolem vybuchují granáty. Už je mi jedno, jestli nepřežiji.. Hrozná bolest.. (kroutí se bolestí). Dívám se zase na své rozbité tělo.."
Jiný chlapec mi jednou v sezení řekl: "Je opravdu lepší být prostým člověkem než přijmout moc a svou nevědomostí všechno pokazit."
Na velmi dlouhý čas a do mnoha příštích životů si připravujeme utrpení. Kdyby tuto pravdu znali generálové, asi by raději na toto krvavé řemeslo nepřistoupili.
Ten, kdo rozpoutá válku, je vlastně masový vrah. Z hlediska zákonu vesmíru musí i on sklidit úrodu svých činů, třebaže byl kdysi slaven jako vítěz. V následujících životech je to však on, kdo je poškozený.
Člověk, který se proviní na druhém, musí svým úsilím vrátit a vynahradit, co způsobil a o co jiné svou nevědomostí připravil. Politik, který rozpoutá válku, vojevůdce, který nechá povraždit ubohé, navelené lidi, se rodí sám do nejubožejších podmínek, a to tolikrát, kolikrát zavinil utrpení druhých. A často se rodí tam, kde se uplatňuje karma národa. To jsou ty národy, které bývají pronásledovány a které prožívají samy na sobě, co kdysi nachystaly jiným.
xxx
Zbraně se vyrábějí, obchoduje se s nimi. Nikdo však neví, proti komu bude jím vyrobená zbraň použita. Ludvík XVI. pomáhal upravovat gilotinu, aniž tušil, že to bude právě on sám, kdo pod ní skončí. A tak i různé země dovolují vyrábět a prodávat zbraně, které mohou být použity proti jejich vlastnímu lidu, jenž mají za úkol chránit.
V lidské nevědomosti neznáme důvody svých zrodů, proto ani netušíme, že námi vyrobená zbraň může být namířena na nejmilovanější bytost našeho minulého nebo budoucího života.
Jako nejsilnější zážitky z mého dětství vyvstávají události z konce války. Vzpomínám si na ztrnulý výraz svého otce. Stál na dvoře naší samoty a poslouchal hrozivé dunění vzdálených výbuchů, které bylo tak silné, že otřásalo domem. Zanedlouho jsme se dozvěděli o katastrofě, která postihla Drážďany. Hned po skončení války se rozjel do Německa a po návratu týden nemluvil.
Ten pocit se mi znovu vybavil při následujícím sezení, kdy jsme hledali kořeny klaustrofobie, atmatu a neustálého strachu ze smrti hladem.
"Bojím se většího hluku.. Nesnáším hlavně hluk letadel. Pocuťuji úzkost až depresi. Jako malá se utíkám před tím zvukem schovat pod stůl. Děsně vyvádím. Rodiče se na mě zlobí a říkají, že letadlo přece nekouše."
Přes strach z letadla se vracíme do minulosti.
"..Hrozivý, nesnesitelný hukot.. Utíkáme do sklepa.. Je to nad námi. Jsem na klíně, bratr se k nám tiskne. Je nás tu víc, asi všichni z domu. Strašně se bojím, i maminka se chvěje.. Teď se všechno otřáslo, ocitáme se v oblaku prachu. Slyším křik a pláč, také křičím.. Je to hrůza a hluk nepřestává.. Špatně se mi dýchá.. Mám žízeň a hlad..
Nevím, jak jsme tu dlouho. Maminka už nemá nic, co by nám dala, koš je prázdný.. Ležíme na zemi. Rozpukanými rty sotva hýbu, citím strašný zápach.. Už nic nevnímám, dívám se shora na maminku. Leží na boku, má nás přitisknuté v náručí.. Vedle leží další lidi.. Vidím sutiny našeho domu. I ostatní domy jsou jen rozbořené hromady.. kostel je v sutinách, na více místech hoří oheň. Je to nepopsatelná spoušť.. Vzdaluji se, jdu za světlem."
Vracíme se o několik měsíců zpět, abychom si upřesnili místo.
"Drážďany, je to krásné město.. Cítím ale strach a nějaké neštěstí. Otec musí odejít na frontu, dostal rozkaz. Doprovázíme ho a všichni pláčeme. Bojím se, že ho už nikdy neuvidím.. Měli jsme krásný domov. Maminka s námi byla doma, tatínek pracoval v úřadě."
Při astmatických potížích se snažíme vždy pronikat hlouběji do minulosti. Posílám ji tedy do ještě dřívějšího života.
"Malý domek, dole parádní pokoj pro hosty, na druhé straně velká kuchyň. Po schodech se jde nahoru do menších pokojů. Jeden je můj, mám ho plný hraček, nejvíce plyšových. Otec mi je nosí z každé cesty. Je letec.. Bydlíme na kraji Londýna.
Mám horečku, je to záškrt.. Asi blouzním, vidím různé nestvůry, mezi tím rozmazané obličeje svých rodičů.. Dusím se (obtížně dýchá), je to strašný pocit.. Jsem mimo své tělo a dívám se na ně shora. Usedavě pláče, tatínek mě zvedá k sobě do náručí.."
Požadala mě o chvilku času. Čekám.
"Víte, co mě napaqdá? Já jsem zemřela v Anglii těsně před válkou a když si to tak uvědomuji, stihla jsem se za těch pár let narodit v Německu.. Bombu tak na mě mohl vlastně svrhnout třeba i můj táta z Londýna, kterého jsem milovala. Byl přece letcem..
Na Zemi jsme všichni jedna velká rodina jednoho společného Otce. Ze stejného zdroje vycházíme a znovu se do něj vracíme. Božská energie je přítomna v každém z nás, proto jsme si všichni rovni a všechny děti jsou tak i našimi dětmi. Jen nikdy nevíme, kdy budou našimi rodnými dětmi. Cokoliv pro ně uděláme dobrého, chystáme zároveň i sami pro sebe, protože oni nám mohou být rodiči i v našem příštím životě.
Vesmír nehodnotí pouze skutek, ale i myšlenku. Protože i myšlenky jsou činy. Víme, že žádný zlý skutek nezůstane ve vesmíru utajen. Jak asi bude vypadat karma příštích životů těch, co vymýšlejí zbraně hromadného ničení?
Karmické zkušenosti varují. Kdo zabije a myslí na zabití, bude zabit. Kdo vymýšlí a vyrábí zbraně, jednou pocítí všechno na vlastní kůži. Války jsou nesmyslné. Všichni z nich těží pouze utrpení. I ti, co si myslí, že si polepšili tím, že zbohatli nebo získali slávu. Ve skutečnosti však nashromáždili jen utrpení do svých dalších životů. Žádná válka není omluvitelná. Historie si s karmou podává ruku a vesmír má na usmíření a vyrovnání času dost.
Nedodržujeme zákony vesmíru mezi sebou ani vůči přírodě. Začali jsme je porušovat již dávno v minulosti a stále se nejsme ochotni napravit a ustoupit od svých zlozvyků. Co je to v nás, že jsme lhostejní k utrpení druhých, dokud se nás přímo netýká? Pokud však postihne nás, o to více se pak rozčilujeme: proč zrovna já? A naříkáme na Boží nespravedlnost. Dojde-li podle zákona karmy i ny nás, pak se snažíme hledat nějakého viníka a nechápeme, že jsme jím jenom my sami.
Planeta Země je už tolik smáčena krví, že je na čase, aby byl nastolen nový mír. Příchází věk Vodnáře, do něhož se budou rodit pouze lidé s duchovními kvalitami (Jiná možnost: podle některých astrologů přichází věk býka, v jehož znamení zrození muži mají zase smysl pro rodinný život. D.N.)
Ptáte-li se obyčejných lidí, nikdo nechce válku, nikdo necítí, že má nepřítele. Všichni si přejí žít svůj život v klidu a míru. Komenský měl geniální nápad: jeden jazyk a jedna zeměkoule pro všechny.
pokracovani