 |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Mezinárodní konference o globalizaci, Ostrava 2003, referáty
Globalizace versus národní identita na české mediální scéně Václav Štětka Ve svém příspěvku se budu zabývat otázkami po vlivu procesů ekonomické a kulturní globalizace na mediální scénu v České republice. V první části bych rád nastínil některé teoretické koncepty vztahující se ke globalizaci médií a k otázkám změny tradiční (ve smyslu moderní) role masových médií jako prostředků symbolické integrace národa a reprezentace národní identity. V druhé části se pokusím prezentovat danou problematiku na konkrétním, aktuálním případě – na mediální scéně České republiky, která je – stejně jako mediální prostory jiných postkomunistických zemí střední a východní Evropy – objektem ekonomického zájmu transnacionálních mediálních korporací a současně místem střetu zahraniční/globální mediální kultury s reprezentacemi kultury národní. Tématika médií jako neodmyslitelných průvodců pozdně moderních společností bezpochyby patří v diskusích o globalizaci k těm nejpopulárnějším. Ostatně je to právě kanadský mediální teoretik Marshall McLuhan, jenž je dnes považován za jednoho z „otců zakladatelů" globalizačního diskurzu, a to díky jeho dnes hojně užívané (až nadužívané) metaforické vizi „globální vesnice" (původně formulované v roce 1960), tedy sjednoceného virtuálního prostoru, vznikajícího prostřednictvím působení elektronických médií. Kdykoli je třeba přinést „důkaz" o rostoucím propojování světa, jsou to na jednom z prvních míst (vedle globálních spotřebních symbolů jako Coca-Cola, McDonalds či Nike) mediální a komunikační technologie, které účastníkům takové diskuse vytanou na mysli. Zajisté oprávněně: televizní stanice jako CNN a MTV jsou dnes dostupné na všech kontinentech, Internet a satelitní mobilní telefony propojují nejvzdálenější a kulturně nejrozmanitější kouty světa. Stále větší počet událostí se díky simultánní prezentaci na obrazovkách a stránkách novin v zemích celého světa stává globálními událostmi – olympijské hry, smrt princezny Diany, mistrovství světa ve fotbale, útok na WTC patří k těm nejcitovanějším. Znamenají tato fakta potvrzení globalizační teze? Vstupujeme do věku globálních médií a globální komunikace – a pokud ano, jak se tato skutečnost promítne na naši percepci světa a formování kulturních identit? Přinášejí globální média globální kulturu? To jsou v kostce hlavní otázky tohoto diskurzu; otázky, okolo nichž se formují, podobně jako v případě obecné debaty o globalizaci, různé názorové platformy, které se nyní pokusím stručně vymezit. Využiji k tomu účelu dichotomii Anthonyho Giddense (2000), který hovoří o sporu mezi „skeptiky" a „radikály". V otázkách spojených s mediální globalizací tvoří radikálové – tedy ti, kteří globalizaci vnímají jako reálný a historicky distinktivní jev – dvě antagonistické skupiny. První z nich je formována zastánci optimistické verze mediální globalizace (David Held pro ně užívá termín hyperglobalisté), která se opírá o teorii informační společnosti, jež se rozšířila koncem 80.letech jako určitá syntéza teorií post- industriální společnosti (D.Bell) a teorií komunikačně-technologického determinismu (H.Innis, M.McLuhan). Podle této teorie představují v současné společnosti nejcennější zdroj informace; dostupnost co největšího množství informací/komunikačních technologií co největšímu množství lidí je chápána jako záruka individuální emancipace i společenského pokroku. Myšlenkový zdroj nachází tato teorie v již zmíněné mcluhanově myšlence „globální vesnice", jíž rozmach satelitního vysílání a zvláště Internetu v 90.letech dodal nová křídla, kterými třepetají paradoxně jak příslušníci kyberprostorové subkultury, tak majitelé a ředitelé mediálních korporací, kteří se do role budovatelů tohoto projektu proklamativně stylizují (např. Ted Turner, zakladatel CNN, či Bill Gates se svým projektem informační superdálnice – propojení televize, počítače a Internetu). Tatáž idea vedla v rámci tohoto paradigmatu v 80.letech k požadavkům na liberalizaci komunikačních trhů v západní Evropě, které měly být otevřeny „svobodnému pohybu" (free-flow) informací. V něm je také mnohými spatřována garance pro demokratizaci zemí s dosud autoritářskými režimy. Kritická verze radikální perspektivy či kritický globalismus – můžeme-li se odvážit takového pojmenování – naproti tomu poukazuje na to, že namísto předpokládané svobody až anarchie globální vesnice zde funguje globální systém produkce a distribuce informací, ve kterém má hlavní slovo stále se snižující počet mezinárodních či nadnárodních mediálních konglomerátů. Jejich hlavním cílem není služba veřejnosti, ale snaha dosáhnout co největšího zisku a hájení zájmů svých investorů, popřípadě vlád zemí, odkud primárně pocházejí. Proces oligo- až monopolizace světových komunikačních kanálů je vnímán jako nejen jako ohrožení základního lidského práva na svobodu vyjadřování a přístupu k informacím (které přitom hyperglobalisté tak vášnivě obhajují), ale jako ohrožení demokratických základů společnosti vůbec. Představitelé této linie vycházejí z teorií kritické politické ekonomie a z konceptů kulturního imperialismu, který se v této modifikaci stává imperialismem mediálním, šířícím pouze homogenizovanou, komodifikovanou globální kulturu a konzumní vzorce chování (Herman, McChesney 1997). Kritikové se nicméně rozcházejí v názoru na možnosti nových informačních technologií zvrátit tento trend: zatímco mnozí oslavují jejich subverzivní roli a demokratizační potenciál, ústící v budování planetární internetové komunity, řada jiných se obává jejich počínající pacifikace prostřednictvím včleňování do struktur existujících dominantních korporací. Jak optimistické, tak kritické stanovisko se nicméně shodují na tom, že vzestup globálních médií a jejich prostřednictvím zintenzivněný pohyb globálních kulturních toků budou mít (respektive již mají) dramatický dopad na mediální sektory jednotlivých národních států, a na schopnost jejich médií udržet si svoji tradiční národně-integrační funkci, tedy funkci té společenské instituce, která „zásobuje" obyvatele daného státu kolektivními integračními mýty, narativy a sebeobrazy a prostřednictvím vtahování do jednotného komunikačního prostoru zabezpečuje participaci občanů na demokratické diskusi. Netřeba zdůrazňovat, že taková funkce byla a je v rámci národních států od svého vzniku vyhrazena především médiím veřejné služby, která byla všeobecně zakládána s úkolem přispívat k budování a rozvíjení národa a jeho kultury. Protipól oběma perspektivám může být s již zmíněnou licencí od Giddense nazván skeptickým (tradicionalistickým) stanoviskem. To ve vztahu k mediální globalizaci nepopírá příliš očividný fakt rostoucí globální difúze informací, symbolů a významů. Co popírá – nebo alespoň částečně zpochybňuje – je jejich podíl na vytváření globální kultury při paralelní erozi kultur lokálních (národních). Argumentuje, že média jsou ve své většině stále převážně národní/lokální, a to jak co do struktury vlastnictví, tak co do obsahů, které šíří. V tomto paradigmatu se proto s ohledem na současné trendy v oblasti masových médií používá spíše označení internacionalizace. Máme-li prozkoumat legitimitu obou zmíněných perspektiv a konfrontovat ji s empirickými údaji a fakty, nemůžeme tak učinit, aniž bychom se nepokusili onen poněkud všeobjímající a přitom neprůhledný termín „mediální globalizace" alespoň částečně rozkódovat. Rád bych tak učinil prostřednictvím výčtu třech dimenzí, označující jevy či trendy, které mají mezinárodní/globální dosah: - dimenze technologická: celosvětové šíření komunikačních prostředků a technologií - dimenze ekonomická: internacionalizace/globalizace mediálního průmyslu co do struktury vlastnictví - dimenze kulturní: globální výměna mediálních žánrů i obsahů, resp. symbolů S ohledem na omezený časový limit svého vystoupení s dovolením vypustím prvně jmenovanou dimenzi a budu se věnovat otázce globalizace médií pouze na úrovni strukturální či ekonomické a na úrovni kulturní globalizace. Co se týče ekonomické globalizace, tedy globálního šíření kapitálu zahraničních či nadnárodních mediálních koncernů, ať již ve formě mezinárodního vlastnictví, produkce nebo distribuce, musí být chápána jako součást příbuzných procesů, typických pro kapitalismus tekuté modernity, zejména vlastnické koncentrace (integrace) a technologické synergie (konvergence), směřujících k redukci podnikatelské nejistoty a ke snížení rostoucích produkčních nákladů (Croteau, Hoynes 2001). Přestože tyto procesy probíhaly v dějinách kulturního průmyslu v určité míře prakticky po celou dobu, v posledních dvou dekádách se výrazně zintenzívnily díky změně strukturálních podmínek, které vymezovaly fungování většiny západních (tj. západoevropských a severoamerických) mediálních sektorů. Ty v 80.letech vyústily v rozsáhlou vlnu liberalizací a deregulací, která se v 90.letech přelila do postkomunistických států i do řady zemí tzv. Třetího světa. V průběhu posledních let se tak na světovém mediálním trhu etablovalo několik velkých korporací, které někteří kritici považují vzhledem ke stupni jejich horizontální i vertikální koncentrace za faktický globální oligopol (Herman, McChesney 1997). Za za skutečně „globální" korporaci (tedy s nárokem na plný význam toho slova) však může být považována pravděpodobně pouze News Corporation, vzhledem k tomu, že má podíly v různých odvětvích mediálního a kulturního průmyslu na čtyřech kontinentech – v severní i jižní Americe, Evropě, Asii a Austrálii. Podle vyjádření jejího majitele, australského magnáta Ruperta Murdocha, je dnes televizní vysílání zprostředkované satelitními a kabelovými systémy News Corp. v principu dostupné třem čtvrtinám světové populace (Croteau, Hoynes 2001:131). Díky rozvinuté diagonální a mezinárodní koncentraci je News Corp. schopna zajistit propagaci a cirkulaci jediného produktu v různých zemích světa v několika různých typech médií – na filmovém plátně, videokazetách, satelitní i kabelové televizi, na knižním a novinovém trhu, na internetu. Ostatní obří korporace, jako jsou Time-Warner, Walt Disney Company, Viacom, Sony nebo Vivendi/Univeral, netvoří v pravém slova smyslu „globální", ale maximálně „transatlantická" impéria – jejich vlastnické struktury jsou rozloženy převážně mezi Evropou a Severní Amerikou. Tento fakt nicméně sám o sobě nikterak neumenšuje obavy ohledně konzervace trhu, redukce diverzity mediálních obsahů, šíření plytké komercializované kultury nebo ohledně blokování investigativní žurnalistiky a „nevhodných" informací ze strany majitelů, akcionářů a inzerentů těchto obřích korporací, což jsou všechno empiricky podložené trendy, jakkoli v různých zemích zakoušené s různou intenzitou. Jedním z nejcitovanějších dokladů důvodnosti podezření z omezování novinářské svobody globálními koncerny je případ z roku 1994, kdy Rupert Murdoch stáhl na žádost čínské vlády z nabídky své satelitní sítě STAR TV zpravodajský kanál BBC, který zveřejňoval kritiku činské politiky, a osobně se také postaral se o to, aby jeho vydavatelská společnost HarperCollins nepublikovala memoáry bývalého guvernéra Hong Kongu Chrise Pattena jako osoby čínskému režimu velmi nepohodlné (Hesmondhalgh 2002). Přejděme ke kulturní dimenzi mediální globalizace, kde proti sobě stojí dvě hlavní konkurenční teorie: teorie kulturního imperialismu a teorie kulturní hybridizace. Spory o existenci či neexistenci mediálního imperialismu jsou neodbytným průvodcem difúze „západních" komunikačních technologií a zejména jejich obsahů do zemí Třetího světa. Tento koncept vyzvedává tři hlavní argumenty: vnucení západních (amerických a/nebo jiných) kulturních produktů nezápadním společnostem; homogenizující vliv západní kultury, rozšiřující se po celém světě; zničení původních tradic těmito kulturními vlivy a následné přenesení hodnotových systémů ze Západu. Na oblast médií aplikoval poprvé tuto teorii Herbert Schiller ve své knize Masová komunikace a americké impérium (1969), kde popisoval mechanismus americké „elektronické invaze" jako novodobé, sofistikované verze kolonialistické politiky. Vrcholu své popularity dosahovala teorie mediálního imperialismu v 70. a počátkem 80.let, kdy sloužila jako ideový podklad řady konferencí, zpráv a deklarací UNESCO. V nich zástupci rozvojových zemí požadovali vytvoření a implementaci Nového světového informačního a komunikačního řádu (NWICO), který by jim pomohl zbavit se statutu komunikační periferie a zároveň vybudoval hráz na obranu jejich národních kultur proti infiltraci západních vlivů (Golding, Harris 1997). Po neúspěchu těchto snah byla teorie mediálního imperialismu na čas odložena; vrátila se ovšem v 90.letech jako součást globalizačního diskurzu, přičemž v některých radikálních interpretacích, zvláště z oblasti severoamerické politické ekonomie, je chápána přímo jako synonymum globalizace médií (Hesmondhalgh 2002:175). Tato teorie měla v době svého vzniku, v 60.letech, své nepochybné empirické podloží: většina zemí, kde se rozbíhalo televizní vysílání, neměla dost prostředků na vlastní produkci, takže brala za vděk levnějším americkým zbožím. Dnes však již různé statistické údaje tento závislostní wallersteinovský model „Centrum- Periferie" do značné míry problematizují. Je jisté, že jednosměrný vliv a závislost na cizích zdrojích stále přetrvává v oblasti globálního mediálního zpravodajství – dominantní zpravodajské agentury (Associated Press, Agence-France Press a Reuters) jakož i nejvýznamnější světové zpravodajské stanice (CNN International, BBC World a Sky News) jsou euroamerického původu (Boyd-Barrett 1997). Naproti tomu v oblasti televizní a filmové tvorby se v posledních dvaceti letech objevila nová střediska produkce, z nichž některá na regionální úrovni převyšují vliv „západních" korporací či dokonce obracejí mediální toky zpět k „Centru"; příkladem mohou být i u nás dobře známé latinskoamerické telenovely (pocházející zejména z produkce brazilské společnosti Globo a mexické Televísia), anebo fenomén Bollywoodu, tedy indického filmového průmyslu (B jako Bombaj), jehož produktivita převyšuje Spojené státy téměř o polovinu. Vznik těchto silných regionálních center, k nimž je možné připočítat Hong Kong a Tchajwan pro čínsky mluvící populaci Asie (a severní Ameriky) a Egypt pro arabský svět, vede některé autory k formulaci teze, že hlavním trendem posledních 20 let na televizním trhu nebyla globalizace, ale právě regionalizace, projevující se existencí několika geokulturních trhů, skutečných i virtuálních prostorů spojených zeměpisnými charakteristikami, ale zejména historií, jazykem a kulturou. Kulturní výměna se tedy odehrává primárně v jejich rámci. Ekonomicky nejsilnější je anglofonní trh (USA, Británie, anglofonní část Kanady, Austrálie, anglicky mluvící Karibik aj.), dále trh západoevropský (EU), latinskoamerický (napojený na další země s románskými jazyky, jako je Itálie a Francie), frankofonní trh (Francie a její bývalé kolonie), arabský světový trh, čínský a indický trh a nakonec trh jihovýchodní Asie. Tento názor, v němž cítíme inspiraci známým Huntingtonovým členěním světových civilizací, zpochybňuje – přinejmenším v krátkodobé perspektivě – možnost univerzálního prosazení globální mediální kultury, zejména pak v té podobě, která by byla pouhou difúzí kultury „Západu". Jak říká Ulrich Beck (1998:53), jen málokterá teorie byla v poslední době tak jednoznačně vyvrácena jako ta, která popisuje kulturní globalizaci jako homogenizaci („McDonaldizaci"). Tato teorie podceňuje nejen dynamiku globálních procesů, ale především jejich ambivalenci. Globalizaci je nemožné oddělit od jejího dvojčete, jímž je lokalizace; a právě hra těchto dvou konceptů, Rolandem Robertsonem příhodně zvaná glokalizace, může – například skrze posilování místních vazeb a identit jako způsobu hledání autenticity v globalizovaném světě – docela dobře vést ke zvyšování různosti namísto uniformity, ke vzniku nejrůznějších hybridních kultur a identit. Na to ovšem přichází velmi rychle i samotný globální kulturní průmysl, který se nutnosti lokálního marketingu aktivně přizpůsobuje. Lokalismus je tedy z jeho hlediska strategií usilující o diverzifikaci, fragmentarizaci a hledání nových odbytišť (Beck 1997:86). Další argument proti kulturně homogenizační tezi poskytují výzkumy publika, které ukazují, že celosvětově jsou takřka ve všech televizních žánrech (vyjma hraných filmů, kde je globální převaha Hollywoodu stále patrná – např. v Evropě je podíl filmů z hollywoodských studií více než 70%) nejpopulárnější pořady z domácí produkce. Diváci vykazují obecně tendenci reagovat na „kulturní slevy", tj. volit lokální nabídku v lokálním jazyce proti neznámé, cizí řeči a dabingu. Jeremy Tunstall ve své srovnávací analýze ukázal, že již v roce 1977, tedy v době největšího ohlasu teorie mediálního imperialismu, byla většina televizních programů v nejsledovanějším čase (prime-time) původem lokální; buďto produkovaná přímo v rámci „domácího" národa, anebo pocházela ze země s příbuznými jazykovými a kulturními tradicemi. Programy z USA – oproti domácí produkci výrazně levnější – byly primárně nasazovány na vyplnění televizního času s obecně nižší sledovaností. Toto své zjištění Tunstall o dvacet let později na adresu Evropanů víceméně zopakoval (v čemž se shoduje s řadou dalších výzkumníků). Cituji: „Evropané jsou mediální nacionalisté, kteří upřednostňují svá vlastní národní média ve svém vlastním národním jazyce. Všude v Evropě se lidé spokojeně vozí v německých autech, užívají italské ledničky a konzumují francouzská vína a sýry. Ale jen málo cizinců chce číst francouzské noviny, sledovat italské televizní programy nebo poslouchat německou populární hudbu. Existují pouze dvě výjimky z tohoto pravidla. Zaprvé, lidé budou akceptovat média ze sousedního státu se stejným jazykem… Francouzsky mluvící (jižní) Belgičané věnují okolo 30% televizního času kanálům původem z Francie; stejně tak občané Irské republiky věnují okolo 30% času televizním kanálům původem ze Spojeného království (Severního Irska). Ale kromě těchto (jazykově příbuzných) výjimek se obecně neprojevuje velký zájem o média ze sousední země. … Druhá výjimka z pravidla národní preference se týká amerických médií. V průměru 20-30% souhrnného evropského vysílání zahrnuje hollywoodské či americké programy. Tato proporce je nejvyšší mimo večerní hlavní vysílací čas a v zemích s menší populací." (190-191) Česká mediální scéna: koncentrace a etnocentrismus Rád bych nyní přešel z obecné teoretické na konkrétní empirickou rovinu a pokusil se otestovat výše zmíněné trendy a dimenze mediální globalizace na příkladě české mediální scény. Pramenem pro deskripci první z obou dimenzí, tedy strukturálně-ekonomické, mi byla převážně zpráva „Zahraniční vlastnictví ve středo- a východoevropských médiích", publikovaná v červnu letošního roku Evropskou novinářskou federací v Bruselu. Podle ní je v Česká republice v rámci tohoto regionu soustředěn druhý největší objem zahraničních mediálních investic po Polsku. Na českém mediálním trhu působí v současné době prostřednictvím svých poboček, dceřinných společností či podniků se společnou majetkovou účastí (joint- ventures) řada zahraničních, mezinárodních či nadnárodních mediálních korporací. Tak jako do většiny ostatních středo- a východoevropských zemí, i do ČR směřuje v této oblasti převážně západoevropský kapitál. Ponecháme-li stranou specifickou oblast hudebního průmyslu, pak je přítomnost amerických (či většinově amerických) společností soustředěna na trh s kabelovými televizemi, kde se dominuje firma UPC, poskytovatel kabelového a internetového připojení, většinově vlastněná jedním z nejexpanzivnějších telekomunikačních koncernů současnosti Liberty Media. Na tomto poli vyvíjí své aktivity v ČR také globální „jednička", mediální gigant Time-Warner, prostřednictvím divize HBO Central Europe, spoluvlastněné kromě Time-Warner ještě dalším americkým koncernem Walt Disney Company a japonským Sony (HBO nabízí 4 kompletní kabelové programy češtině). Stále horkou stopu za sebou zanechává více než pětileté působení Central European Media Enterprises (CME) amerického magnáta Ronalda Laudera, které ukončil v roce 1999 svérázným způsobem Vladimír Železný, a nutno říci že za potlesku velké části veřejnosti; potlesku, který ustal teprve letos na jaře, kdy arbitrážní soud nařídil České republice zaplatit Lauderovi 10 miliard korun jako kompenzaci za porušení smlouvy o ochraně investic, čímž onu radost nad tím, že je TV Nova konečně v českých rukou, poněkud pokazil. Co se týče evropských vlastníků, v audiovizuálním sektoru má významné místo francouzský koncern Lagardére Group, který vlastní celoplošné rozhlasové stanice Evropa2 a Frekvence1. Tento koncern má také podíl ve společenských magazínech Elle, Premiere, Quo a Marianne. Tomuto trhu – tedy trhu společenských časopisů – vévodí s ovšem 26% podílem jiný koncern, a sice finská společnost Sanoma Magazines International, která kontroluje vydavatelství Stratosféra s nabídkou titulů jako Vlasta, Ring, Květy, Puls a další. Celkově však sektoru tištěných médií dominují německé firmy. O aktivitách společností Rheinische Post Group (vlastnící dva ze čtyř nejvýznamnějších politických deníků v ČR, Lidové noviny a MF Dnes) a Passauer Neue Presse je česká veřejnost, domnívám se, informována nejlépe, jakkoli opožděně, neboť tyto informace začaly směrem k veřejnosti proudit prakticky až ve chvíli, kdy si obě skupiny kartelovým způsobem rozdělily trh celoplošných a regionálních deníků, čímž se zvláště Pasovští zapsali do dějin – na regionální tisk v Čechách a na Moravě mají dnes faktický monopol. Z dalších společností má nejvýznamnější pozici švýcarský Ringier, vydávající deníky Blesk a Sport či týdeníky Reflex a Televize. Na trhu s časopisy pro ženy má pevné místo koncern Hubert Burda, vydávající tituly jako Katka, Burda, Svět ženy atd. Další německý vydavatelský dům, Axel Springer Verlag, se zaměřuje na mládež (Popcorn, Top dívky) a na motoristy (Svět motorů, Auto Tip); vydává také Playboy. Společnost Bauer produkuje dívčí a ženské týdeníky (Bravo, Dívka, Žena a život, Tina), a to uniformně pro ČR, Polsko a Rumunsko. Řadu specializovaných titulů a také nejčtenější programový časopis v ČR – TV magazín – vydává společně s Passauer Neue Presse německý gigant Bertelsmann, který působí i v jiných mediálních sektorech v ČR a podle vlastních slov již od roku 1992 usiluje „o pozitivní ovlivnění české kultury, a to prostřednictvím knih, časopisů, hudby či elektronických médií", jak se lze dočíst na jeho webových stránkách (www.bertelsmann.cz). Zbývá ještě zmínit se o koncernu Georg von Holtzbrinck, který má v joint-venture s americkým Dow Jonesem většinový podíl ve vydavatelství Economia, vydávajícím deník Hospodářské noviny a týdeník Ekonom. Z uvedeného přehledu vyplývá, že převážná část trhu s tištěnými médii je v tuto chvíli v rukou zahraničních vlastníků. Ve středoevropském kontextu to není žádná výjimka – podobná situace je např. v Polsku či Maďarsku, kde 80% resp. 83% tisku má zahraniční majitele. Evropská novinářská federace (a řada dalších organizací, bohužel povýtce zahraničních) nicméně varuje: „Fakt, že velká část tisku je v zahraničních rukou, má pro Českou republiku několik důsledků. Jedním z nich je neschopnost českého tisku vykonávat důležitou roli veřejného hlídacího psa, protože zahraniční investoři nechtějí vyvolávat kontroverze podporou investigativní žurnalistiky nebo kritizováním vlády v době krizí. Dalším je nedostatek diverzity. Všechny české a moravské regionální noviny jsou kontrolovány německým vydavatelským podnikem, který produkuje regionální tisk centrálně, pouze s malými variacemi v každém regionálním vydání." (str.29) Bohužel nemám k dispozici empirické výzkumy, které by se pokoušely prokázat souvislost koncentrace vlastnictví českého tisku (do rukou několika německých společností) se změnami v obsazích, tedy s politicko- ekonomickou (případně i kulturní) agendou daných listů. Obávám se, že takový výzkum dokonce ještě v ČR ani proveden nebyl, snad díky obavám z narušení politické korektnosti. Veřejnost – včetně té odborné – je tak zatím odkázána na dohady a spíše intuitivní soudy o podstatě těchto věcí, jako např. z pera Bořivoje Čelovského či nedávno Jakuba Patočky. Jelikož ani já bych nepřidal nic jiného, opustím pro tuto chvíli danou problematiku a budu se věnovat prezentaci některých dat, ilustrujících souboj zahraničních a domácích mediálních produktů/ obsahů o přízeň českého publika. Začnu na českém filmovém trhu, který se po roce 1989 naplno otevřel západní a zejména hollywoodské produkci, která od té doby na plátnech kin dominuje. Podíváme-li se nicméně na žebříček deseti divácky nejúspěšnějších filmů za posledních dvanáct let, zjistíme, že je mezi nimi sedm českých a jen tři americké. První dvě příčky zaujímají filmy z počátku devadesátých let, jejichž úspěch by se mohl vysvětlit ještě nevyvinutým systémem distribuce filmů zahraničních a „hladem" českého diváka po příbězích vysvětlujících transformaci režimu a legitimizujících režim stávající, tedy potřebou nalezení symbolických pomůcek pro konstrukci nové, postkomunistické národní identity – tuto funkci, myslím, plnily s výjimkou desátého Discopříběhu 2 všechny české filmy z této první desítky. Filmy jako Kolja a zejména Tmavomodrý svět – distribuovaný pod sloganem „Film, na který bychom měli být hrdí", zcela nepokrytě až imperativně budujícím národní identitu – však přišly do kin už v období zřetelné nadvlády Hollywoodu, a přesto dokázaly do kin přilákat stejné i větší množství než nejdražší hollywoodské blockbustery. Tabulka č. 1: Divácky nejúspěšnější filmy v českých kinech 1990-2002 (zdroj: Unie filmových distributorů) produkce Titulky/dabing název premiéra počet počet tržby (v Kč) představení diváků CZ 0 Tankový prapor 1991 5 612 2 022 300 25 893 030 CZ 0 Černí baroni 1992 6 426 1 470 531 26 394 300 CZ 0 Kolja 1996 8 693 1 346 669 44 962 242 CZ 0 Tmavomodrý svět 2001 12 286 1 194 909 88 945 759 US D Jurský park 1993 6 892 1 159 662 32 735 066 US T Titanic 1998 6 400 1 061 864 79 730 841 CZ 0 Pelíšky 1999 8 704 1 060 375 62 124 085 CZ 0 Obecná škola 1991 6 079 1 040 162 13 066 190 US D Sám doma 1991 5 690 1 026 863 13 190 753 CZ 0 Discopříběh č.2 1991 5 120 985 113 12 649 904 Podobně jsou divácké preference rozloženy v případě televizní zábavy. Zde se jednotlivé celoplošné stanice poměrně výrazným způsobem liší co do původu programové nabídky. Asi nebude překvapením, řeknu-li, že Česká televize věnuje na obou svých kanálech až dvojnásobně více vysílacího času domácím programům než její privátní konkurenti. Ve shodě se směrnicí Evropské komise „Televize bez hranic" (Television Without Frontiers) také více než 50% jejích programů pochází ze zemí EU a kandidátských států. Největší podíl zahraničních pořadů pochází z USA (v roce 2001 téměř 10%), jak ukazuje následující graf: Graf č.1: Procentuální podíl zahraničních pořadů na celkové vysílací ploše ČT Zdroj: (Prvních) 10 let České televize
podíl ZP % - procenta z objemu zahraničních pořadů podíl CVP % - procenta z celkové vysílací plochy 1993 2001 Austrálie 0,7 0,3 Francie 2,2 2,3 Itálie 0,7 0,5 Kanada 0,5 1,2 Slovensko 1,3 1 SRN 3 2 USA 5,9 9,9 GBR 3 4,7 Euronews 0 1,4 Ostatní 3,9 2,2 Celkem 21,2 25,5 Celkový počet odvysílaných hodin zahraničních pořadů v letech 1992-2001 (země s větším počtem hodin než 1000): USA GBR FRA SRN Slovensko Itálie Kanada Austrálie 
Graf č.3: Procentuální podíl zahraničních pořadů na celkové vysílací ploše TV Prima Závěrem Jaké závěry z výše řečeného a prezentovaného vyplývají? Jakkoli jsem si vědom nutnosti být při formulování jakýchkoli závěrů z uvedených dat a statistik opatrný, protože jsou vesměs velmi hrubé a nepostihují zdaleka všechny oblasti, do kterých zasahuje problematika mediální globalizace, mnou tématizovaná jako souboj o ekonomický i symbolický prostor národního státu, myslím si, že je možné – také, nikoli pouze na základě těchto údajů – odvážit se tvrzení, že národ zůstává pro většinu společnosti (zdaleka však nikoli pro všechny!) i na začátku 21.století ohniskem kolektivní identifikace, a lidé se stále těší z jeho symbolických reprezentací, mediálně reprodukovaných i konstruovaných. Národní média, ačkoli často infiltrovaná zahraničním kapitálem, setrvávají stále spíše v řádu nacionalistického (etnocentrického) diskurzu (ve smyslu „banálního nacionalismu" Michaela Billiga) a ukazují publiku jako identifikační vzorce primárně obrazy jeho samého, než aby prosazovala cizí – vlastnímu národu vzdálené – či kosmopolitní vidění světa. Česká mediální scéna bezpochyby vykazuje znaky postupující internacionalizace organizační struktury; problémem se však ukazuje být spíše koncentrace vlastnického kapitálu a nedostatečná legislativa v tomto směru než národní příslušnost „cizího" kapitálu. Ve vztahu k mediálním obsahům pak lze říci, že český většinový na jednu stranu neodmítá zahraniční produkty, na druhou stranu si ale udržuje pozoruhodnou vnímavost k domácí produkci a má tendenci ji dokonce preferovat, pokud se jí podaří sladit s jeho vlastním životním světem, kterému rozumí nejlépe – a to je zajisté stále spíše svět vnímaný optikou národní kultury. |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
DALŠÍ ČLÁNKY NA TÉMA GLOBALIZACE
Linky ostatní |
||
| POLITIKA
linky politickych aktivit, hnuti a instituci |
ZPRAVODAJ
portal zpravodajstvi, E-zinu a encyklopedii |
VYHLEDEJ
portal vyhledavacu a vyhledavacich katalogu |
| MED-linky
Medicínské linky |
VT-linky
Vědecko-technické linky |
EKO-linky
Ekologické linky |
| SOCIOLOGIE
Sociologické linky |
PERSIE
Iranské linky |
KANADA
Česko-kanadské linky |
| AIDS
xxx |
OBCANSKA SDRUZENI
xxx |
ZÁBAVA
xxx |
| ROMSKE LINKY
xxx |
KONE
xxx |
USA
Česko-americké linky |