PARANOIDNÍ PSYCHÓZA
(3. verze)

(koncentrovaná studie pro praktické využití lékaři i laiky)

ÚVOD: JSME PARANOIDNÍ

Podezíravá dívka má každého nápadníka za vyvrhele, který ji chce jen zneuctít a "jde mu jen o to jedno"; starší žena je stále s něčím nespokojena, na všem jí něco vadí, dokoce i v tom kostele to už dávno není tak krásné jakým se jí to zdálo být zamlada; stárnoucí přísná hlava patriarchální tradiční venkovské rodiny, pravidelně vyrábí "dusno" a ve slabé chvíli se naváží do dcery a zetě, neumí se zdržet vyzvídání, provokace a kritizování; čtyřicetiletý alkoholik, který se stane chorobně podezíravým, přestože donedávna mu "mohlo být" to, kde a s kým se jeho žena právě pohybuje, "ukradené"; důchodce, který se stále o něco přetahuje s úřady - notorický ztěžovatel a kverulant, jehož písemný i slovní projev je tu agresivně osobní a ostrý, tu jakýsi rozměklý a smířlivě neforemný; neuznaný umělec, který se stane internetovým grafomanem proslulým nevybíravými způsoby, podezíravostí a nesrozumitelností svých blábolů; urážlivá milenka, která stále trpí duševními úrazy, všechno se jí dotkne, těžce odpouští, mstí se, dlouhé hodiny či dny kolem sebe šíří dusno; zaměstnavatel, který trpí nepřekonatelným despektem k některým svým zaměstnancům; afektovaná učitelka, která děti deptá svým "elegantním" ironizujícím sebevědomím, a která dokáže za celý den ztěží vystrouhat jeden milý úsměv; dítě, kterému spousta jídel "nechutná" už když se na ně podívá; vzdorovité, zamračené či výbušné, v časném věku většinou nechtěné či odbývané dítě; podivínský vynálezce či spisovatel, může být i velmi úspěšným, ale životem se vleče nějak ztežka jako balvan černého svědomí svých hrubých nebo nadmíru náročných rodičů; fanda posedlý sběratelstvím věcí či informací, jehož koníček začíná vážně narušovat život jeho i jeho rodiny; pedantský a nesmyslně spořivý domácí kutil; fanatický politik s přepjatým smyslem pro pro "pravdu" a "spravedlnost" (jeho cesta je však ve skutečnosti poseta polopravdami, lží a křivdami, kterými poškozuje sebe, své kolegy i politické soupeře; hysterka trpící v určitých situacích silnou bledostí, bolestmi hlavy nebo břicha, zvláště když se naštve, takže to vypadá, jako by svými problémy chtěla trestat sebe i druhé; nemluvný zakomplexovaný programátor, jehož jedinou emocí, které je schopen ke světu, je ironie a sarkasmus; úzkostlivá tchýně, která se bojí nechat vnouče třeba jen poskočit, aby si náhodou nezlomilo nohu; přepečlivá matka, která nedostatek schopnosti vytvářet si ke členům rodiny hlubší a bezprostřední citové vazby nahrazuje "dřením" a až agresivní či úzkostnou snahou o jejich žaludky a pořádek; sucharský technokratický profesor, který "neví" proč by se měl nadchnout pro nějaké revoluční ideje, ať již ve výzkumu nebo v politice, při vší své teoretické znalosti filozofie křesťanství a humanismu kráčí životem jako bezcitný a málo užitečný Golem; nenápadná úřednice, jejíž celý život se mění na rituál, od každodenní kávičky až po obřadné a sebepotvrzující olizování prstů při nedělním kuřeti…

To všechno mohou (ale nemusí) být zosobněné příznaky jednoho z nejčastějších duševních onemocnění, paranoidní psychózy. Může však jít jen o paranoidní nebo jiné projevy jiných onemocnění (např. dalších psychóz uvedených na konci tohoto soubor); může jít také jen o přechodný paranoidní stav nebo jen o paranoidní jednání v medicínském nebo jen přeneseném smyslu slova, kterého se občas dopouští každý z nás. Tedy nakonec nemusí jít vůbec o nic, co by muselo být patologické. Může jít jen o shodu okolností, kdy se nám někdo jen zdá být podivínským. Na druhé straně vidíme, že paranoidní chování obklopuje naši společnost jako šedý závoj zachycující neomylně všechno zlo minulosti od chudoby a tvrdých životních podmínek až po výchovné hříchy a duševní nemoci rodičů.

Někdy jen nenápadná bledost či ztrnulost v mimice či vyjadřování jsou přehlédnutelným symptomem, že uvnitř našeho kolegy či partnera dřímou obrovské duševní problémy, které jednoho dne naruší poklidnou atmosféru rodiny či pracoviště.

Podobně jako mnohé další psychózy či další skupiny duševních onemocnění, je paranoidní psychóza, zejména v subklinickém stádiu obtížně diagnostikovatelná a lékaři ji navíc u svých pacientů (stejně jako jiné psychózy) nalézají velmi neochotně a sami přiznávají, že se psychózy ve většině případů diagnostikují velmi obtížně. I kdyby se vám podařilo jistojistě určit, že někdo z vašich blízkých touto nemocí trpí, máte jen malou šanci, že o tom přesvědčíte i lékaře, a že zahájí léčbu, nebo, že bude léčit správné onemocnění. Mnohem pravděpodobnější je, že se vás zeptá, zda léčbu nepotřebujete vy sám. A kdbyste nemoc zjistili u sebe, nejspíše by vás lékař nařkl z hypochondrie nebo by u vás začal léčit neurózu či deprese, kterými jste nikdy netrpěli. V horším případě u pacienta použije léky, které k léčbě základního onemocnění neslouží, a které ho utlumí nebo z něj udělají otrlého poloblba, aniž by základní onemocnění v jeho podstatě či projevech léčily.

Je to smutné, ale i u tak obtížných onemocnění, jakými jsou psychózy, je člověk často odkázán jen na pomoc svých blízkých a sebe samotného, a může mluvit o velkém štěstí, když má tato (své)pomoc alespoň poučený charakter.

Tato studie má proto zejména za cíl dát možnost i laikovi, aby se ve své nemoci, či v nemoci svých kolegů či blízkých alespoň trochu vyznal, lépe řečeno, aby se alespoň nedopouštěl hrubých chyb, kterých se, žel, velmi často dopouští i profesionální psychiatři a psychologové. Například, že bude zdravého člověka považovat za nemocného a naopak. Nebo, že bude projevy nemocného chápat jako "zlobení" a bude jej trestat a jinak projevovat intoleranci. Člověky bez nohy nikdy neřekneme: "No tak neblbni a jdi se proběhnout!" Ale člověka s těžkými depresemi bezostyšně nabádáme, aby si to tak nebral a radoval se ze života; a paranoika odsuzujeme např. za jeho projevy žárlivosti či podezíravosti. Faktem je, že paranoik je většinou mnohem otravnější, než člověk bez nohy, takže je i mnohem těžší se ovládnout a chovat se k němu slušně, jako k jinému nemocnému, i když v jeho problémech nemoc rozeznámě.

Celá řada paranoidních projevů, vlastně všechny, mohou existovat ve své zrcadlové podobě i u člověka zdravého jako běžná součást jeho zdravého a přirozeného životního projevu. Podle jednoho příznaku nebo z pozorování v rámci jednoho sezení zpravidla nemůžeme nemoc s jistotou určit. Dokonce ani z líčení celoživotních problémů od partnera údajného pacienta nemusíme získat správný obraz – může se dokonce stát, že nemocný je ve skutečnosti stěžovatel, který indukuje ve svém zdravém druhovi konfliktní, zdánlivě patologické jednání, které je pak předmětem stížnosti - může se na první i druhý pohled zdát, že zdravý z obou partnerů je nemocným a naopak. Argumenty vycházející z paranoidních bludů působí často logicky a přesvědčivě. Paranoik, kterého žena pro jeho neúnosné projevy "vyhodí z domu", řekne: Jak bych se mohl vrátit, když mne již takto zranila. Pokud nevíme, že "duševní zranění" a snaha uniknout z vazeb, které ho konfrontují s jeho neschopností vytvářet hlubší citové vazby, jsou typickým projevem paranoiků, můžeme na takovou argumentaci přistoupit a vzdát se tak možnosti nemocnému pomoci.

Mnoho nemocných navíc dokáže svou nemoc před lékařem mistrně ukrývat. Tyto maskovací reflexy si většinou nemocný osvojí již v dětství, takže si ani přechod do role "zdravého" nemusí uvědomovat a myslí si, že jedná stále stejně – doma i u lékaře či na veřejnosti. U některých paranoiků je neustále přítomna určitá většinou nenápadná tenze v chování, u jiného jen občas nebo vůbec. U jednoho může jít o okázalé hysterické či agresivní projevy, jiný jen působí podivínsky nebo nenápadně "rozměkle".

Neexistuje v rámci naší narušené civilizace téměř nikdo, kdo by čas od času nějaké paranoidní patologické projevy neměl a netrpěl jimi či neobtěžoval s nimi i své okolí. Jde při tom dílem o příčiny individuální či individuálně-rodinné, dílem ilustrující deformaci společnosti.Vnější společenský systém "civilizace" a vnitřní systém lidské psychiky jsou spojenými nádobami. Závada jednoho narušuje činnost druhého.

Paranoidní psychóza vzniká obecně jak v důsledku patologie společnosti (narušení psychosociálního klimatu a jeho stability), tak vlivem okolních jedinců, kteří opět zprostředkují směs patologie individuální a společenské; vnitřní dispozice pro ni mohou být jak dědičné, tak získané v ranném dětství - třeba i jen do věku dvou let života; mohou však být získány i v průběhu výchovy, v "racionálním" období vývoje; příčiny moho mít jádro přirozené i nepřirozené. Myslím, že uvzatost přírody při snaze zachovat rod, druh a život jedince je jedním z přirozených principů/zdrojů paranoidního chování. Tady může mít svůj díl původu žárlivost; vztahovačnost "samečka" i "samičky", kteří si potřebují stále dokazovat, že jsou středobodem partnerova zájmu; nadměrný strach matky o členy své rodiny atd. Příroda je svým mateřským a otcovským ploditelským a ochranitelským, ale i sebezáchovným principem někdy doslova "šílená". I mnohé další psychózy s těmito principy zjevně souvisejí a pro mnohé psychózy je např. typické intenzivnější vyhledávání sexuálního styku nebo pacient s psychózou svým chováním může podvědome (ovšem ze záměru matky Přírody) provokovat partnera ke styku. I mnohé zdravé ženy často podvědomě vyvolávají hádky protože muž vyvedený z rovnováhy častěji vyhledává pohlavní styk než muž klidný (například proto, že má pocit, že si tím partnerku udobří nebo si tak potřebuje dokázat, že má ještě na partnerku vliv). Někdy to vypadá, že příroda u určitých jedinců dává přednost (třeba i jen jednorázovému a v rámci vztahu poslednímu) oplodnění před stabilním manželstvím či vztahem, a to nejen u mužů. Jeden známý český gynekolog dokonce s jistou nadsázkou tvrdí, že je žena během svého ženského cyklu podrobována neustále takovým hormonálním změnám, že vlastě zcela "normální" není téměř nikdy. Kupodivu však ženy netrpí duševními nemocemi častěji než muži a v některých situacích se naopak zdá být zranitelnějším právě muž. (Také sebevraždy páchají častěji muži než ženy.) To, co nepřekračuje jistou mez, a to co odpovídá učitým biologicko-sociálním "zvyklostem" prostě nemusí být patologické, i kdyby to vypadalo hodně "šíleně". Pokud bychom si charakteristiku lidského jednání znázornili pomocí symbolů rozlišujících dominantní a recesivní znaky (např. pomocí velkých a malých písmen jako v genetice), zjistíme, že jistý dominantní znak (např. A) může být v jedné kombinaci součástí narušené osobnosti (ABcde) a v jiné kombinaci součástí osobnosti zdravé (AbCdE). Vzorec včak můžeme dopnit i o znaky okolí a v určitém případě táž kombinace znaků chování se může v rámci jednoho prostředí jevit jako patologická (ABcde FgHiJ) a v rámci jiného (např. v přirozeném prostředí) ne (ABcde FGhij). Samozřejmě, že čím vážnější je onemocnění, tím méně je možné předpokládat, že by mohlo existovat lidské "prostředí", které by tuto nemoc, resp alespoň její vnější nežádoucí důsledky na okolí kompenzovalo. V klinické formě jde již vždy o onemocnění "absolutní", které okolí nedokáže za žádných okolností kompenzovat..

Paranoidní patologie se nejčastěji a nejsnadněji přenáší z jiného nemocného prostřednictvím mnoha (více) úrovní přenosu. Někdy však stačí jen používání nevhodných výchovných principů, nevhodný způsob reakce na chování dítěte a začátek nemoci může být nastartován. V drtivé většině případů se však na vzniku patologie (která se nejčastěji utváří již v dětském věku) podílí celé mraky negativní rodinné atmosféry a vyzářené "černé energie", celé roky nevhodných reakcí a uplatňování nesprávných výchovných principů a celé generace psychotických členů rodiny, kteří si nevhodné impulsy předávají v mnoha paralelních řetězcích generační návaznosti. Pozorujeme-li zblízka rodinné prostředí, ve kterém nemocný vyrůstal (nebo dokážeme-li zpětně toto prostředí identifikovat, modelovat, rekonstruovat), často vidíme, že by bylo spíše zázrakem, kdyby se v takovém prostředí a za daných okolností duševní nemoc u nového člena rodiny nevyvinula. Duševní nemoc z čistého nebe či jen na základě nějakého genetického předpokladu možná neexistuje ani jako výjimka. Existují přesvědčivé náznaky, že základ může být položen již v prenatálním stádiu (matka hlasitě nebo v myšlenkách budoucí dítě odmítá, zatěžuje je drogami apod.), v průběhu zvlášť stresujícího porodu a v dalších momentech raného dětství. Terapeuticky cenný je také model, ve kterém si představujeme, že některá onemocnění jsou následkem karmického zatížení v minulých životech, ať již na reinkarnaci věříme či ne, a ať již tato kontinuita překračující individuální existenci a její časové ohraničení splozením a smrtí existuje či ne. Je to filozofie, která obohatila a obohacuje nejen medicínu, ale i lidskou kulturu cůbec a bylo by krátkozraké apriorně se k ní stavět přezíravě. Tyto kulturní vlivy může a musí psychiatr akceptovat již jen z toho hlediska, že kultura a psychické zdraví jsou vzájemně se silně ovlivňující veličiny.

Individuální patologické paranoidní chování musíme odlišit od společenské paranoi, která se díky hektickému životnímu stylu a deformacím médií a společnosti šíří prakticky globálně. Jeden vědec zkoumající život primitivních pralesních kmenů si všiml, že u každého kmene je rozšířen jakýsi odlišný psychosociální životní styl. U jednoho kmene převládá např. zejména velkorystost, dobrosrdečnost, důvěřivost a vstřícnost, při návštěvě jiného kmene si cestovatel nebyl jistý, zda nenavšívil pavilon paranoidně podezíravých, pomlouvačných a nepřejícných šílenců. V tomto případě nejde o nějakou patologii, ale o přírodní diverzifikaci psychosociální skupinové strategie, resp. jejího emocionálního kontextu. Je jasné, že v různých situacích, které může život na této zemi přinést, může mít každá z obou skupin různou šanci na úspěch v překonávání těchto situací. Patologické je, že díky globalizaci dochází k unifikaci těchto psycho-emocionálních postojů. A paradoxně jsou zjevně šířeny ty "nejšílenější" styly a postoje. Tato unifikace je sama největším "šílenstvím", a to i přesto, že tyto styly jsou v přirozeném prostředí a v lokálním dosahu vlastně relativně úspěšné a potřebné. Ale i unifikace národního či státního dosahu může být velmi zhoubné důsledky. Český a slovenský rasismus a xenofobie jsou toho důkazem a výmluvným příkladem. Český a slovenský rasismus a xenofobii (jako i další podobné projevy předpojatosti a extrémních názorových stereotypů) můžeme také považovat nejen za příznaky a důsledky individuální (a společností odrážené a přenášené) paranoidní patologie, ale i za příznaky a důsledky patologického šíření "stylu". Nemluvíme tu ovšem o patologii lidského zdraví, ale o patologii společenské. Někdy je obtížné patologii medicínskou a zdánlivou (chování pod vlivem "stylu" odlišit, a může být, že od určité úrovně "saturace" prostředí těmito skutečnými i zdánlivými (znakovými) psychopatologickými prvky jde o bludný kruh nebo dokonce smrtelnou past vedoucí k vážným společenským exscesům a krizím. Centralistické řízení a centralistická pseudonezávislá média této patologické národní a mezinárodní unifikaci "stylu" nahrávají. "Styl" šířený např. přes obrazovky televizorů může zase posilovat nebo i přímo vytvářet či nastartovat medicínskou patologii u jedince. Jen množství vražd a násilí, které může průměrný divák vidět v rámci průměrného televizního dne může mít a má velmi destruktivní vliv na mnoho oblastí lidské psychiky, s potenciální (a statisticky realizovanou) vazbou na mnohá psychická onemocnění. Někdy však i jediná scéna může individuálním případě způsobit dlouhodobé zmrzačení lidské psychiky. A je v podstatě jedno, zda se tato scéna odehraje mezi rodiči a dítětem nebo na televizní obrazovce. Zejména dětem programy pečlivě vybírejme a pokud možno jim pouštějte jen to, co jste již sami viděli, tedy raději z videa.

Faktem je, že sečteme-li míru společenské a míru výskytu individuálně-zdravotní patologie, zjistíme, že český a slovenský národ vysoce překračují sám o sobě špatný světový a dokonce i evropský průměr a že jistě mírou své psychopatologie přesahujeme i tu bandu "šílenců" z amazonského pralesa, kteří, přes svou prapodivnou kmenovou "specializaci" byli (jako jednotlivci i skupina) nejspíš nevyléčitelně zdraví. Češi a Slováci jsou nemocně se tvářícím národem nemocných. Společenská paranoia, označovaná někdy termínem "česká křeč" nebo "blbá nálada" se stala výrazným rysem našeho národního koloritu ve všech svých myslitelných projevech. Je nepochybné, že obecná "blbá nálada" má v nepřirozených podmínkách našeho "civilizovaného způsobu života" vliv na výskyt a intenzitu onemocnění psychózami, a naopak, že vysoký výskyt neuróz a psychóz celkovou "náladu" silně dokresluje. Je možné, že jde o smrtící syndrom bludného kruhu, který neodvratně vyústí do katastrofy, nezačneme-li společenské a individuální příčiny tohoto stavu intenzivně léčit.. Je také možné, že naučíme-li se sami sobě rozumět, můžeme negativní dopady současného stavu a špatných společenských podmínek zmírnit.


KAPITOLA I. : PARANOIDNÍ PŘÍZNAKY JSOU SOUČÁSTÍ MNOHA DIAGNÓZ

Paranoidní příznaky se objevují u různých forem paranoidní poruchy osobnosti, u mnoha dalších psychóz a i u dalších problémů odlišného diagnostického zařazení. Několik si úvodem shrneme do šesti základních skupin:

1)
Paranoidní porucha osobnosti (paranoidní osobnost, paranoidní psychopatická osobnostní porucha, paranoidní psychopatie):
osobnost expansivně paranoidní
osobnost fanatická
osobnost kverulantská
osobnost paranoidní
osobnost sensitivně paranoidní

2)
Přidružené paranoidní příznaky
Ostatní poruchy osobnosti (psychózy), u kterých se mohou paranoidní příznaky rovněž vyskytnout (a často se vyskytují) (nesystematické, čistě praktické shrnutí, které neodpovídá MKN). Tyto poruchy je třeba na jedné straně umět od paranoidní poruchy odlišit, na druhé straně osoba s paranoidní psychózou často vykazuje také příznaky dalších těchto poruch/psychóz, což může být důležitým kontrolním hlediskem pro posouzení, zda jde o klinickou nebo preklinickou (pre-, pseudo-, přechodnou, indukovanou) formu.

schizoidní osobnost

disociální osobnost

emočně nestabilní osobnost

hysterická osobnost

anakastická osobnost

nutkavá osobnost (např. utkvělé nutkavé jednání, nutkavá činnost, nutkavé myšlenky, utkvělé nutkavé představy, ztráta kontrolních impulsů)

manická/depresivní/bipolární (maniodepresivní) osobnost (osobnost s poruchou afektivní, s poruchou nálady)

osobnost úzkostná a vyhýbavá

závislá osobnost

panovačná osobnost

narcistická osobnost

autistická osobnost

anetická osobnost, anetická psychóza
(termíny jsou dále vysvětleny)

3)
Paranoidní a psychotické příznaky organického původu:
Paranoidní a psychotické příznaky u presenilní a senilní demence (lidově stařecká paranoia)
Paranoidní stavy a poruchy způsobené poškozením mozku, jeho dysfunkcí a somatickou nemocí
- organická porucha s bludy (podobná schizofrenii),
Paranoidní a paranoidně-halucinatorní organické stavy
- organická pseudopsychopatická osobnost

4)
Paranoidní stavy a poruchy duševní a chování způsobené užíváním psychoaktivních látek
Paranoidní stavy a poruchy duševní a chování způsobené alkoholem
Projevují se např.:
- v odvykacím stavu s deliriem
- jako psychotická porucha alkoholická:
- halucinóza
- žárlivost
- paranoia (paranoidní psychóza, v užším smyslu - lidově chorobná podezíravost a žárlivost)
- psychóza NS
- jako psychotická porucha s pozdním začátkem
(Některé poruchy způsobené užíváním psychoaktivních látek a alkoholu lze zmírnit podáváním vitamínů B-komplexu /u starých osob a osob s narušenou střevní asimilací je nutno podávat až 5-násobné dávky/, hořčíku, někdy i lithia, esenciálních aminokyselin a dalších živin.)

5)
Schizofrenie, poruchy schyzotypální a poruchy s bludy (s výskytem paranoidních a psychotických příznaků):
paranoidní, prepsychotické a pseudopsychopatická schizofrenie
(schizofrenická paranoia v uzším smyslu, tedy paranoidní podezíravost, vztahovačnost, žárlivost, kverulantství v preklinické formě, prepsychotická a pseudopsychopatická, resp. přechodná forma, přechodný paranoidní stav. DN)
poruchy s trvalými bludy (následují tři způsoby označení, v podstatě pro totéž - nejde tedy o tři různé formy téže poruchy. DN)
- paranoia (v širším smyslu. DN)
- paranoidní psychóza
- paranoidní stav

6)
Akutní a přechodné psychotické poruchy
Tu nalezneme mj. :
- jiné akutní psychotické poruchy převážně s bludy
- paranoidní reakce (a přechodné stavy paranoi, DN)
- psychogenní paranoidní psychózu

Indukovaná porucha s bludy
- indukovaná paranoidní porucha
- indukovaná psychotická porucha

Rozlišují se psychózy exogenní a endogenní; exogenní jsou podmíněny jedy, špatnou funkcí orgánů, narušením látkové výměny, rovnováhy živin, nebo hrubým poškozením mozku (alkoholismus, kornatění cév, stařecké psychózy). Endogenní psychózy vznikají z vnitřních příčin, o jejichž druhu dosud nevládne jednotné mínění. Možnými příčinami jsou: dědičné vlivy biologicko-fyzikální (genetické a mimogenetické, např. mitochondriální, geneticko-typologické aj.) a dědičné vlivy bioenergoinformační (např. zjišťované biotronicky, hlubinnou terapíí aj.), vlivy prenatální, vliv porodu a ranného dětství (do 2 let života, vliv výchovy a rodiny a vliv prostředí, vliv nedávných událostí. Rozlišujeme vliv dispozic a okolností a také vliv vrozených a získaných dispozic a vliv okolností dlouhodobých (chronických, v období vývoje dispozic) a bezprostředních (akutních, aktuálních).

Někdy může být endogenní psychóza zhoršována exogenními vlivy (např. špatnou látkovou výměnou, narušením hormonální činností, narušením rovnováhy živin v těle aj.).

KAPITOLA II. : - POJEM PSYCHOPATIE A OSOBNOSTNÍ PORUCHA (PSYCHÓZA),
- POJEM PSYCHÓZA A NEURÓZA (rozlišení)

Úkolem této studie je seznámit laickou veřejnost s problématikou života, a v náznacích i diagnostiky, prevence a léčby osob s paranoidními rysy, s paranoidní psychopatií a subklinickými a klinickými formami paranoidní psychózy, a odbornou veřejnost upozornit na nutnost posuzovat tuto problematiku šířeji a úplněji, tedy zejména tak, aby nebyly přehlíženy žádné podstatné souvislosti a příznaky a aby byly k dispozici (jako prevence chybného přístupu) důležité správné i chybné momenty v přístupu k temto příznakům, pacientovi, léčbě a diagnóze. Studie je koncentrovaným návodem, jak bez zbytečných chyb nemocného rozpoznat, jak analyzovat patologičnost jeho projevů a jak k němu přistupovat, aby byl on sám i společnost uchráněni před zbytečnými škodami a aby bylo možné lépe využít to hodnotné, duchovní, duševní a obecně tvůrčí, co i u osob s vážnějšími formami onemocnění často nalézáme.

Každá psychóza je duševní choroba, je to z hlediska zdraví jedince a z hlediska jeho společenské integrace (tedy i z hlediska sociálního zdraví jedince a společnosti) závažná porucha osobnosti. Závažnost posuzujeme podle subjektivní a objektivní závažnosti stavu jedince, ale i podle míry zátěže, kterou představuje pro okolí (rodinu, kumunitu, kolektiv, společnost) a nakonec i podle zpětného vlivu problematického jednání nemocného na něj samotného, jeho sekundární neurotizaci a společenskou dezintegraci, které dále zhoršují jeho stav. Objektivizaci diagnózy může napomoci i analýza příčin od nejrannějších až po současné a analýza motivů konfliktního, potenciálně patologického jednání.

V širším, moderním smyslu se klade rovnítko mezi psychózy a poruchy osobnosti a rozeznáváme celou řadu problémů, které pod tyto termíny můžeme zařadit. V úzkém smyslu je osobnostní poruchou např. protispolečenská porucha (asociální jedinec) a explozivní jedinec, zatímco pod psychózy (v užším smyslu slova) řadíme např. paranoidní psychózu, deprese, schizofrenie a mánie.

Je zřejmé, že každá psychóza představuje možnost pohlížet na nemocného jako na antisociální osobnost (v širším smyslu pojmu). Dominantně se ale termínu antisociální porucha osobnosti používá pouze jako název pro jednu z psychóz, u níž se antisociální aspekt projevuje nejvýrazněji a kdy můžeme jednoznačně nemocného označit jako antisociálního agresivního jedince z důvodu nemoci - osobnostní poruchy. Také praxe přístupu k delikventnímu chování staví do popředí podle potřeby odlišné termíny, které nemusí svou kvalitou a frekvencí odpovídat obecné teorii.
"Delikvence podmíněná psychologickými mechanismy zahrnuje koncept psychopatické, eventuálně sociopatické osobnosti, jindy též označované dalšími synonymickými termíny typu konstituční psychopatický stav, psychická konstituční inferiorita, impulzivní nebo antisocální osobnost či nesocializovaný agresivní jedinec.

... Starší koncepce v psychopatologii pojímala psychopatii jako poruchu konstitučního původu, tedy jako dědičnou a neměnnou. Proto se zaměřovala především na její klasifikaci, zatímco prevence, převýchova a léčba byly pokládány za nemožné a beznadějné. V osobnostní struktuře psychopata byly zdůrazňovány předevsím dva rysy - výbušnost a náladovost.

Modernější, anglosaská škola vnesla do pojmu psychopatie nový významový aspekt, sociální hledisko, proto také preferuje spíše termín sociopatie. Oba tyto pojmy jsou však v podstatě považovány za synonymické, a to pro vyjádření pouze nežádoucích forem chování. Zahrnují jakýkoliv druh či spíše komplex abnormálních postojů vůči sociálnímu prostředí. Je to široká kategorie, zahrnující antisociální a disociální chování, jež nemusí mít vždy protispolečenský, či dokonce kriminální charakter.

Pražská psychiatrická škola však pojem psychopatie poněkud rozšířila a zahrnula do něj i osoby, které třeba značným dílem přispěly ke společenskému a kulturnímu pokroku (např. H. de Balzac, L. van Beethoven či mnozí vynálezci), ale které jevily současně výrazné známky podivínství. V podstatě se přidržuje tradičního evropského vymezení psychopatie jakožto víceméně zafixované povahové odchylky, s možností kompenzace i dekompenzace, v důsledku které trpí především okolí postižené osoby, ale i ona samotná (především v případě druhotné neurotizace psychopatické osobnosti). Bez rozlišení klinické formy se označení psychopatie považuje za neurčitý pojem, zahrnující nejširší škálu zvláštností, od zcela neškodných až po sociálně velmi nebezpečné. U lehčích, subklinických poruch se také užívá termínu anomální osobnost nebo akcentovaná osobnost (podle Leonhardovy klasifikace). V americké psychiatrické nomenklatuře je sociopatie podskupinou v kategorii tzv. poruch osobnosti, jejichž klasifikace a definice je v podstatě shodná s evropskou koncepcí psychiatrie.

Diagnostický termín psychopatická osobnost je v určitém smyslu potomek pojmu moral insanity (morální šílenství) J. C. Pricharda (1835). Ovšem již před ním B. Rusch (1812) definoval moral derangement (morální zmatek) jako stav, kdy porozumění je v relativně dobrém stavu, ale, vůle se stává nevědomě příčinou zlých činů prostřednictvím vášní'. Tyto neřestné akce zahrnovaly zločiny, krádeže, patologické lhaní a alkoholismus.

.... zdá se, že klinikové nejsou příliš ochotni v praxi diagnostikovat psychopatickou poruchu osobnosti . Vzhledem k tomu, že psychopatie není nemoc v pravém slova smyslu, ale víceméně ustálený stav abnormální osobnosti, která se plíživě rozvíjela již od dětství, předpokládali bychom,že se s touto diagnózou setkáváme již na dětských klinikách .... ačkoliv lze již v dětském věku někdy velmi spolehlivě diagnostikovat určité povahové odchylky, které jsou označovány jako psychopatické rysy (např. schizoidní, anakastické, pithiatické aj.), termínu psychopatie se v dětské psychiatrii zpravidla nepoužívá (nejedá-li se o formy již vyhraněné), aby nebyla zhoršována prognóza sociální stigmatizací, neboť v laickém pojetí stále přežívá pejorativní zúžení pojmu psychopatie. Toto chápání způsobuje, že rodiče pomáhají dítěti dissimulovat, tj. skrývat psychickou vadu v období, kdy by byla ještě ovlivnitelná speciálními léčebně pedagogickými metodami, i když je sdíleno přesvědčení, že ji nelze zcela odstranit, ale (ne vždy, D.N.) kompenzovat, zneškodnit. .... Ke stabilizaci psychopatického chování dochází nejčastěji v období dospívání (viz Jenkins, Ackerman).

Zdá se, že psychopatie, stejně jako neuróza či psychóza, je záležitostí stupně narušení mezilidských vztahů. O psychopatii lze uvažovat, dojde-li k intenzivní poruše již v několika uvedených charakteristikách (symptomech). V žádném případě není nezbytné, aby došlo k manifestaci všech uvedených symptomů v jejich extrémní intenzitě. Skutečnost, že osoba např. žije v manželství či se vyznačuje jinou sympatickou vlastností, v žádném případě nemůže vyloučit diagnózu psychopatie."(A. Koudelková)

Na druhé straně ani přítomnost jednoho výrazného nebo několika málo méně výrazných symptomů nemusí vůbec znamenat, že jde o subklinický nebo klinický stav.

Součástí správné diagnózy je také schopnost rozlišit mezi psychopatickou a neurotickou formou problémů (konfliktů, příznaků, delikvence) diagnostikovaného jedince, mezi psychózou a neurózou. Učité rozlišení lze provést již z povahy problematické aktivity.

"Tak například opakované a špatně ovládané výbuchy agresivity nasvědčují spíše pro charakterologicky podmíněné asociální zaměření než pro symtpomatické řešení neurotických konfliktů. Pokud delikventní činnost vzniká jako depresivní ekvivalent nějakého emocionálního traumatu, pak se od psychopatické reakce liší tím, že bezprostředně následuje po ztrátě milovaného objektu a že předtím nedocházelo k zjevnému antisociálnímu chování. Ovšem v praktickém životě našich převýchovných ústavů není situace vždy tak jednoduchá. Většinu antisociálních jedinců by bylo možno zařadit zpravidla do obou kategorií současně vzhledem k tomu, že symptomatickou delikvenci lze také charakterizovat chronickým, opakujícím se i nepozorovaně se rozvíjejícím antisociálním chováním, stejně jako je tomu u psychopatické osobnosti. Na druhé straně, psychopat nežije ve vákuu, ale ve společnosti a nemá žádné speciální zařízení, jež by ho mohlo uchránit od možných interpersonálních konfliktů. Dokonce lze předpokládat, že svým způsobem je k nim daleko více predisponován než průměrný člověk. Proto se nezřídka setkáváme s psychopaty, kteří se rovněž vyznačují bohatou neurologickou symptomatologií, která je však sekundární jako důsledek jejich konfliktů v mezilidských vztazích. V těchto případech nemůžeme identifikovat poruchu jen na podkladě vnějších projevů chování, ale je nutno vycházet z analýzy základní osobnosti, zpravidla pomocí spolehlivých psychologických metod.

U psychotika jsou následky daleko vážnější. Již odvrácení se od reality ohrožuje jeho přežití v širokem slova smyslu, znamená ztrátu zaměstnání, přátel, rodiny, zdrojů uspokojení, vyhoštění ze společenství lidí apod. Zároveň znamená ztráta reality postupnou ztrátu "já", neboť to se vyvýjí a udržuje právě stykem s realitou; konstituce "já" znamená přece odlišení "já" od okolí, vynoření vlastní osobnosti z původního z původního nerozlišeného stavu před a po narození. Toto "já" pramení nejen z vlastních tělesných pocitů, nýbrž právě ze zpětných vazeb od okolí a ze zkušenosti s okolím, ve kterém se člověk počne prožívatm jako oddělená, jedinečná entita. I další diferenciace "já", tzv. jáské funkce, se vyvíjejí ve vztazích, jednak směrované na sebe sama, jakožto diferencované sebevnímání, jednak směrované na druhé ve smyslu jednání s dtuhými (schopnost úsudku, myšlení atd.) ve službách uspokojování potřeb v dané realitě. Skoncování s realitou má tedy za následek úzkost ze ztráty "já", tzv. psychotickou úzkost, která je ještě potencována – na rozdíl od neurotiků – neustálou hrozbou vniknutí odmítané reality do duševního světa psychotika, proti které musí vést neustálý boj se složitými manévry. Navíc musí své vlastní potřeby, které již více nespojuje s možností uspokojení v realitěuspokojovat ve fantazii, která se pak často, zcela nelogickým, náhodným způsobem spojí s okolní realitou, předměty či lidmi, což vede k dalším komplikacím či konfliktům. Realita a fantazie splývají. Psychotik si hledá nejen náhradní uspokojení ve fantazii, nýbrž podniká, alespoň v první fázi, i zoufalé pokusy realitu opět dosáhnout. Ty jsou však proto neuspokojující, protože se již emočně stáhl do sebe. Zkouší to tu infantilně-závislým chováním, držením se někoho, tu opět násilně, jindy prostřednictvím (pod tlakem) sexuality, která má regresivně perverzní charakter. Snahu po kontaktu vidíme někdy i v jeho katatonních pohybech, stereotypních, primitivních nápodobách, echoláliích apod. Snahu po znovuvybudování vlastního "já" lze spatřit v autostimulacích, v autoagresivním chování. Mnohé tzv. produktivní symptomy (např. nemocný se náhle ve 40 letech rozhodne, že začne psát poezii, D.N.) lze chápat jako pokusy o vytvoření vlastní, ztracené osobnosti, resp. pokusy o znovunabytí ztracené reality, pacient si vytvoří vlastní psychotický svět.

Psychotické symptomy lze tedy zhruba rozlišit dle toho, zda se týkají spíše ztráty kontaktu s realitou, postupné ztráty vlastního "já" (a sebe), jeho postupného rozpadu, ke kterému patří i ztráta časovosti, tráta vlastní kontinuity, či zda se týkají pokusů o znovunavázání kontaktu s realitou a konstituce psychotického "já" a psychotického světa.

Jak je známo i z deprivačních pokusů, potřebuje člověk vzruchy z okolí, aby byla zachována, resp. stále obnovována, koherence vlastního "já", jinak dochází k dezintegraci. Psychotický pacient, který stáhl své libido (tj. citový vztah) z okolního světa, se nalézá v obdobné situaci. Proto se zdá i výraz jeho obličeje často prázdný, neboť mimika ztratila svůj hlavní, komunikativní význam, zaniká potřeba vyjadřovat emoce. Této dezintegraci "já" odpovídají fantazie o zániku světa, o tom, že někdo zemřel, že je svět prázdný, zbavený obsahu, stejně tak okolní lidé…xxxx"

V diagnóze musíme také odlišit sociální (psychosociální) aspekty a motivy problematického jednání. Pokud někdo žije v komunitě, kde jsou určité projevy normální (nebo od této komunity odvozuje svou identitu), nemůžeme tyto projevy hodnotit automaticky jako příznaky onemocnění, pokud se liší od našich, resp. obecně uznávaných představ. Zejména to, co je a není morální, je do značné míry relativní. Sama neochota se přizpůsobit obecnému názoru, zejména pokud je zřejmé, že se člověk s odlišnými názory dostává postupujícím časem do nežádoucí izolace (je narušena jeho sociální integrita) však může být sama symptomem. Některé přirozené prvobytně pospolné komunity (na základě zákona diversifikace strategií vhodných pro přežití) zcela přirozeně vynikají jednou např. přehnanou důvěřivostí, jindy podléhají její členové hromadně jakési paranoidní podezíravosti. Tento proces "psychické nákazy" využívá celou řadu mechanismů; jedním z nich je mechanismus nápodoby (identifikace). Moderní společnost se díky globalizaci stává uměle a nezdravě monokulturní, přičemž, v mnoha ohledech se šíří právě "negativní" vzorce chování jako nedůvěřivost, xenofobie, intolerance aj., takže pokud zkoumáme sociální motivy vzniku takové celospolečenské paranoidní "blbé nálady" a životních postojů vůbec, nemůžeme rozlišit, za co mohou životní podmínky a výrobní způsob a za co mechanismus nápodoby (identifikace) s určitým životním stylem a určitými morálními hodnotami. Je zřejmé, že média a elektronické komunikační prostředky v tomto procesu hrají novou a zcela zásadní roli, jednou pozitivní, jindy negativní.

Pro socializovanou delikvenci "je příznačná především vzájemná spolupráce s ostatními členy skupiny při provádění delikventních aktů, přičemž delikventní

Psychotici/psychopati znamenají pro svou rodinu často velkou psychickou a sociální zátěž a často mají problémy i v kolektivu a sociální komunikaci (integraci) vůbec. Tuto složitou situaci by měla rodina a nemocný řešit společně s lékařem-psychologem. Nikdy při tom nezapomínáme, že je nemocný milujícím a milovaným, potřebným členem naší rodiny - a v mnoha ohledech platným a potřebným členem kolektivu, jehož kontakt se světem je poznačen nemocí, aniž by jeho duše a většina duševních funkcí pro to musely být horší než naše.
Paranoidní psychóza patří mezi relativně časté poruchy osobnosti
Různou formou nějaké psychózy trpí v úzkém smyslu 7-10% dospělé populace (subklinická a klinická forma u dospělé populace), v širším smyslu 10 – 20%, občasné, přechodné či dlouhodobější psychotické (zejména paranoidní) rysy vykazuje 25-50 % dospělé. Paranoidní psychózou v subklinické a klinické formě trpí 1.5 – 3,3 % dospělé populace. V obecném smyslu tedy můžeme říci, že každý desátý člověk trpí psychózou a každý třetí člověk vykazuje nějaké psychopatické rysy, ve formě, která způsobuje okolí i nemocnému vážné problémy a která vyžaduje terapii, i když většinou nejde o klinickou formu. Příčinou tohoto společensky nebezpečného a burcujícího obecného stavu je zejména celkový nepřirozený životní způsob, jehož dominantním faktorem je výrobní způsob.
U asociální mláděže nalézáme asi 50% jedinců s psychózou v subklinické a klinické formě.
Psychotici mají mnoho společného, zejména však to, že ostatní okrádají o jejich přirozené právo na plnohodnotný, nepatologický vztah, na přátelské, příznivé, tvůrčí a láskyplné domácí či veřejné, relaxační či pracovní klima, na život bez nepřirozeného a nadměrného narušování osobní integrity a zdravých vazeb s okolím. Psychotici ke svým "obětem" nemají nebo nejsou schopny projevit vůbec žádný cit, nebo jen ve velmi omezené míře. Buď proto, že cit nemají (tedy mají jej špatně vyvinutý, jsou citovými idioty, často přes vysokou inteligenci)nebo jim naopak jejich přemrštěné emoce (např. strach, hněv, duševní bolest) příp. ztráta kontrolních nebo nedostatek soudnosti nedají možnost svůj cit vnímat nebo adekvátně projevit nebo adekvátně reagovat na intelektuální a emocionální projevy druhé osoby.

U psychopatů také často vidíme ztrátu kontrolních impulzů, tedy jednak ztrátu schopnosti prožívat v přirozené míře přirozené emoce a další pohnutky jednání, jednak filtrovat takové jednání, které je společensky neúnosné, nevhodné či dokonce nebezpečné.

Psychopaté mají často specificky – v oblasti vztahů ovlivněných právě jejich nemocí - omezenou soudnost, která jim brání dobře vyhodnotit podněty z okolí jako i adekvátnost vlastní reakce. Soudnost ovšem není v tomto případě vyjádřitelná jen jako intelektuální dispozice, může být silně ovlivněna patologickými emocionálními projevy, bludy apod. Paranoik velmi často nedokáže vidět svou nemoc

Paranoidní poruše těžko porozumíme a těžko ji budeme (ať pro medicínské nebo společenské cíle) diagnostikovat, pokud nebudeme znát alespoň uvedený základní (zjednodušený) okruh dalších psychóz. (Viz kapitola č. III.) Pokud laicky učiníme jakoukoliv takovou diagnózu, nemůžeme z toho činit žádné dalekosáhlé závěry a tato zjištění používáme výhradně pozitivním směrem. Může nám to např. pomoci porozumět např. některým typům konfliktů a hledat z nich správnou cestu. Psychóza nemusí znamenat snížený intelekt nebo schopnost vyniknout v určité práci. Mnoho význačných historických osobností trpělo psychózami. Rozhodně se na drtivou většinu psychotiků nemůžeme dívat jako na nějaké šílence nebo úchyly. Psychotik většinou selhává v partnerství, při řízení kolektivu a vůbec při snaze sžít se s kolektivem, může mít problémy se zvládáním některých úkonů vyžadujících koncentraci a kázeň, většinou má psychotik ale problémy spíše sám se sebou a pro většinu profesí je použitelný. Velké dilema nastává zejména, pokud se máme rozhodnou, zda žít s psychotikem jako s partnerem, a také v situaci, kdy má psychotik zastávat společensky a mocensky význačné postavení, např. jako politik, člen vlády apod. Předsedové stran ani volení kandidáti na různé vedoucí funkce ve státní správě a samosprávě by neměli trpět žádnou z psychóz.

Při řešení domácích i širších společenských problémů způsobených psychotikem není správné opírat se jen o svou laickou diagnózu, ale doktorům také zcela nemůžeme důvěřovat. Jedna lékaři psychózy neradi diagnostikují , jednak je jejich léčba často neadekvátní. U dětí u nás prakticky náběh na psychózu není diagnostikován vůbec, přičemž je zřejmé, že psychóza dospělých má kořeny téměř vždy v dětství (odhaduji, že léčbu a psychosociální pomoc by u nás na základě takové diagnózy potřebovalo 5-10% dětí). U dospělých je na místo odhadovaných 10-20% postižených v ČR (v preklinické či klinické formě) diagnostikováno sotva 1% populace. Neochota lékařů diagfnostikovat psychózy ma pozitivní i negativní důvody:
- berou ohled na skutečnost, že společnost má ještě stále pokřivený názor na psychiatrická onemocnění – nemocní jsou považováni za šílence nebo jsou prostě různě diskriminováni
- diagnózou se v rodině či kolektivu může nežádoucím způsobem (vzhledem ke stabilitě jedince či kolektivu) změnit jeho sociální role
- nemocný sám nemusí význam diagnózy správně pochopit (nejčastějším problémem je, že diagnózu vnitřně nebo vůbec nepřijme) nebo na základě vyřčení diagnózy může jevit snahu změnit lékaře a vyhnout se tak léčbě
- součástí léčebné strategie nemusí být vždy okamžitá informovanost pacienta
- alibismus, zbabělost, prospěchářství
- nekompetentnost, nekvalifikovanost

KAPITOLA III.: OBECNĚ PSYCHOTICKÉ RYSY
protože žádná psychóza není "čistou" diagnózou, ale nemocný projevuje symptomy různých neurotických a psychotických potíží (a naopak každá psychóza nese určité paranoidní rysy), bývá vhodné potovnat si symptomy pacienta se základními symptomy všech nejznámějších psychóz/poruch osobnosti. Tento seznam by si měl nastudovat také každý mladý člověk, který si hledá partnera a každý řídící pracovník, který má vliv na přijímání nových pacientů. Znát poruchy osobnosti je jistě pro budoucí život důležitější, než si všímat, zda má partner oděvy značky NIKE a obuv ADIDAS. Ale i obvodní lékaři by měli příznaky a definice základních psychóz ovládat, protože jsou jedněmi z mála osob, které mají možnost onemocnění předběžně diagnostikovat a doporučit odborné vyšetření. Měli by být schopni také zasáhnout, pokud se odborná diagnostika a léčba ubírá zjevně nesprávným směrem.

vedle paranoidní osobnosti, které je věnována tato studie, rozlišujeme zejména:

schizoidní osobnost
vystupuje navenek citově chladná, vnitřně je bohatá a rozpolcená, jakoby lhostejná, samotářská, zdánlivě nesexuální, může mít sklony k sebevraždě

disociální osobnost
je schopna všeho, druzí ji nezajímají, je nezodpovědná a bezohledná, i uvnitř prázdná a chladná, se sklonem k násilí, neschopna prožívat vinu, nepoučitelná. Má často malou schopnost empatie, nedokáže se bát ani o svůj život a násilí na vlastním těle, tím méně si uvědomuje bolest a strádání, které působí druhým
příčina: často nedostatek lásky v dětství, tělesné tresty, narušená rodina, odmítnutí některým z rodičů včetně odchodu rodiče

emočně nestabilní osobnost
chvíli je milá a okouzlující, chvíli nepříjemná až agresivní, střídá
nálady, jedná překvapivě, nevypočitatelně, dokáže se milovat kdekoli a kdykoli, chová se nestále, nekontroluje své emoce, ale může si je uvědomovat s odstupem, její vztahy jsou velmi intenzivní

hysterická osobnost
je přecitlivělá a labilní, ale citově mělká, emoce předvádí, je afektovaná, vyhledává vzrušení, koketuje (často aniž si to uvědomuje), vyhrožuje, ale není nebezpečná, je sugestibilní nebo naopak vůči sugesci netečná. Má tendenci somatizovat - produkovat příznaky nějakého tělesného onemocnění (podobně jako u paranoidní osobnosti; viz díl 2)

anakastická osobnost
přehnaně opatrná, svědomitá, perfekcionistická, posedlá pořádkem, rigidní, paličatá. Nerada vybočuje ze svých zvyklostí, na experiment přistoupí, pokud si z něj udělá novou zvyklost nebo pokud má silný motiv, potom se ovšem změny dožaduje stejně neodbytně

nutkavá osobnost (např. utkvělé nutkavé jednání, nutkavá činnost, nutkavé myšlenky, ztráta kontrolních impulsů)
nedokáže ovládnout některé popudy k jednání, jemuž by se jinak rád vyhnul, sklon k manýrům, rituálům. Při utkvělém nutkavém jednání může jít až o činnost poškozující vlastní zdraví. Nemocný si například myje ruce tak často, že si vážným způsobem poškodí kůži na rukách.
Příčina: nedostatek zásadové výchovy, neadekvátní výchova, duševní nemoc u rodičů, chybění vyrovnaného mužského prvku ve výchově aj. U třetiny nemocných jsou náznaky nemoci přítomné již v pubertě, resp. dříve.
Doplňkové příčiny zhoršující stav nemocného a projevy nemoci:
slabá vůle, závislost, ztráta kontrolních impulsů, funkční poruchy, některé nemoci
(U nutkavých aktů nemusí jít vždy o psychózu, příčinou může být i skrytá deprese, mozková alergie, skrytý zánět, hyperaktivita nebo obyčejná zácpa)

manická osobnost
své emoce manicky zesiluje, neustále pod vlivem silných emocí, zrychleně mluví, myslí, koná, je neustále nadšená, rozhořčená či fanatická, neustále v pohybu, ztráta sebekontroly, zvýšená potřeba sexu

depresivní osobnost

bipolární (maniodepresivní) osobnost

osobnost úzkostná a vyhýbavá
trpí neustálými obavami, pocity nedostatečnosti, strachem z odsouzení od druhých a potřebou, aby ji měli všichni rádi

závislá osobnost
bude chtít, abyste za ni přebrali odpovědnost, ráda se podřizuje, má často strach, že ji partner opustí, že ztratí určité vedení apod., často má zmenšenou sebedůvěru, všechny neúspěchy sebe a svého okolí si klade za vinu (to je i příznak deprese)

panovačná osobnost

narcistická osobnost
má problém jediný - vlastní sebevědomí, které kolísá mezi všemocí a bezmocí (narcistická nerovnováha), i malé příčiny mohou vyvolat "narcistický úraz", kdy nadměrně prožívá vlastní bolesti a problémy, často na úkor vnímání potřeb a problémů těch druhých, zvýšený sebecit, trpí potřebou, aby ji všichni měli rádi, se zjevným uspokojením se pohybuje na výsluní zájmu

autistická osobnost
ulpívání pozornosti na předmětech a myšlenkách, uzavírání se do světa vnitřních představ, vlastních emocí, rituálů, které mají pro nemocného určitý obranný smysl před světem, kterému nerozumí a který ne vždy rozumí jemu

anetická osobnost, anetická psychóza
vnitřně studená, bezcitná, s nedostatkem empatie, citově otupělá, citová idiocie, desocializovaná a asociální, pokud se svou povahou dostává do problémů, bez soustavné pomoci a pochopení (např. ze strany partnera) se snadno desocializuje, může sklouznot např. k delikvenci, alkoholizmu či jiné závislosti. Je schopna vykonat bez známky soucitu i zvlášť odpudivé násilné trestné činy. Protože je citový chlad příznakem i dalších psychóz/poruch osobnosti, je třeba odlišit možné další diagnózy. Např paranoidní osobnost bývá také citově chladná, ale je to někdy způsobeno paradoxně spíše přecitlivělostí, zaměřením na svá vlastní domělá či skutečná, minulá či hrozící duševní zranění.