PARANOIDNÍ PSYCHÓZA
(4. část)

KAPITOLA VIII.: NEČEKANÉ SOUVISLOSTI
Nedostatek mnohých živin, např. vitamínů B-komplexu a hořčíku může zhoršovat podrážděnost a psychotické projevy. Speciálně nedostatek vitamínu B-9 podporuje psychotické projevy. Suplementace vitamínů řady B a hořčíku je zvlášť významná u psychotiků - alkoholiků. Také nedostatek pohybu, poruchy orgánů a metabolizmu mohou zhoršovat psychický stav. Nejčastěji jde o onemocnění jater, ledvin, slinivky (včetně splenektomie), srdce, žaludku, žláz s vnitřní sekrecí. Také porucha cév a zásobování mozku kyslíkem zhoršují stav (např. pobyt ve špatném životním prostředí, nedostatek kyslíku spůsobený chrápáním apod.). Somatické projevy nemoci mohou vyvolat např. stáhnutí cév, bledost, zmenšení zásobování mozku kyslíkem a tím zpětně zhoršení základního onemocnění. U žen relativně často dochází k poruše prokrvování čelního lalkoku, co může přispívat ke zhoršení onemocnění a např. k častější somatizaci formou migrény. U člověka je těsně spojeno psyachické a fyzické. U mnoha psychických a neurologických onemocnění můžeme sledovat poruchy ve svalové tenzi. A naopak svalová relaxace (např. jemnou masáží nebo pomocí chemických svalových relaxancií) může ovlivnit psychiku (viz též kinezioterapie). U nemocných schizofrenií je na záběrech z dětství vidět zvýšená svalová tenze resp nehybnost resp. porucha koordinace některých svalových skupin vedoucí k narušení motoriky. Podání myorelaxancia může nečekaně ovlivnit některé závislosti (zmenšení touhy po droze, jídle apod.), nutkavé chování, schizoidně paranoidní poruchy apod. U jiných pacientů pomůže eliminace dráždivých podnětů, např. alergenů (např. eliminace potravinových alergenů, podání antihistaminika), zlepšení metabolismu (např. léčba zácpy), léčba dalších chorob (cukrovka) apod. U jiných pacientů pomáhají i antiepileptika.

KAPITOLA IX.: DIAGNOSTIKA
Přítomnost psychózy (obecně, nejen paranoidní) se zjednodušeně diagnostikuje pomocí stručného dotazníku:

1) časté depresivní nálady, smutek, pocit bezvýchodnosti z relativně běžných situací, nechuť k čemukoliv (např. nechuť chodit na zahrádku, nechuť k jídlu aj.) po většinu dne nebo téměř každý den. Problémy dlouho odeznívají.

2) Významně zúžený zájem o cokoli, málo koníčků, nebo snížené potěšení ze všeho (nebo naopak nadměrné potěšení ze všeho nebo střídavé záchvaty potěšení a nezájmu) téměř při všech aktivitách

3) Významný úbytek na váze, bez držení diety, nebo naopak přibývání na váze (může být i znakem depresí)

4) Nespavost nebo (dříve) nadměrná spavost téměř každý den (vyrušení ze spánku např. dítětem velmi negativně ovlivňuje její zdravotní stav, v poslední době již často nemůže znovu usnout)

5) Slabost nebo ztráta energie téměř každý den

6) Pocity bezcennosti či nadměrné či neadekvátní pocity viny. Nebo naopak pocit, že na vině je vždy ten druhý, neschopnost si přiznat podíl viny nebo svou nemoc (duševní problémy).

7) Snížená schopnost přemýšlet, výrazně snížená schopnost pamatovat si určité typy informací, nebo se soustředit téměř každý den.

8) Opakující se myšlenky na smrt, sebevražedné představy, sebevražedné pokusy nebo plány, myšlenky na to, jak by partner nesl mou smrt apod.

Při diagnóze může pomoci zjistit si, jak člověk svou nemocí zatěžuje okolí.

Při diagnóze může být významná znalost psychosociálního prostředí, často jsou významné charaktery (a osobnostní poruchy) rodičů, atmosféra v rodině, třeba již v dětství. (Matka je extrémně paranoidně úzkostlivá. Otec byl hostilně silně agresivní paranoidní kverulant. Matka neschopna emocionálního kontakti se zvířaty. Emocionálně a kulturně chudá, bez zájmu. Děti vyrůstaly téměř v prostředí emocionální idiocie. Bratr byl bit.)

U hubených žen zjišťujeme obecně nižší hladinu estrogenů, což také negativně ovlivňuje stav a zmeny nemoci.

Hysterické, neurotické, epilepsií zatížené osoby jsou často náchylnější k paranoidní psychóze. Mezi epileptiky a osobami s jinými psychózami než paranoidní, se onemocnění vyskytuje častěji než u ostatní populace. (V dětstvíměla spontánní a při emocionálním záchvatu má epileptické stahy svalů až po úroveň vzlykavého dýchání s extrémním bušením srdce).

Stručně si shrňme možné fáze vývoje příčin onemocnění:
Genetický přenos dispozic
Rizikovým faktorem může být i fyzická nebo biologická konstituce, pohlaví a věk
Traumata v prenatálním stádiu
Traumata při porodu
Mimogenetický přenos dispozic před narozením a do jednoho měsíce roku
(teorie minulých životů, teorie psychoenergetického programování - zejména prostřednictvím matky a otce, psychosociální programování matkou, mitochondriální dědíčnost)
Silná traumata v dětství
Psychoenergetické programování rodiči do druhého roku života
Psychoenergetické programování ostatními lidmi v okolí do 2. r.
Psychosociální programování rodiči a okolím
Fyzický kontakt s rodiči
Hodnotné emocionální kontakty
Výchova domácí a školní
- akceptace dítěte rodiči (nejkrajnější fází je zavržení dítěte)
- akceptace dítěte učiteli a spolužáky
- přiměřené - nepřiměřené výchovné působení
- psychoenergetické modelévání (přímý vliv představ rodičů a vychovatelů)
- psychosociální modelování
- identifikace (špatné a dobré vzory)
Události v pubertě
První a významné partnerské zkušenosti

Mnozí terapeuti, např. F. Allen (1950), zdůrazňují převážně význam raných osobních vztahů v rodině:
"Podle Allena dítě svým negativním chováním vytváří v podstatě řetězovou reakci, která se posiluje sama ze sebe, čímž se ještě více zahalují nejranější začátky vzniku tohoto chování. Vysvětlování se později soustřeďuje převážně jen na příčiny uvnitř jedince, neboť jeho chování navenek imponuje, jako by nic neprožíval a zůstával zcela nedotčen úsilím změnit jeho chování.
... Ve 40. letech se nahromadily důkazy o tom,že raná mateřská deprivace může ovlivnit osobnost dítěte nezaměnitelným způsobem. Výzkumy Bowlbyho, Jenkinse, Bandury a Walterse, McCordových i dalších badatelů poskytly důkazy o tom, že psychopatická osobnost vzniká nejčastěji na podkladě časného a silného zavržení dítěte jeho rodiči, které vytváří v dítěti mohutný rezervoár hněvu, odporu, závisti, podezřivavosti i nedůvery. V dítěti, které bylo již od nejranějšího věku deprivováno v pozornosti a lásce vychovatelů, vzniká malá schopnost pro soucit a identifikaci s druhými, pro interpersonální vřelost. Takové dítě zpravidla v pozdějším věku přestane očekávat od druhých lidí uznání či zájem, a v důsledku toho se cítí také minimálně omezováno při uvolňování své hořkosti a hostility vůči světu, který mu připadá nepřátelský a nebezpečný. Raná rodičovská zavržení u psychopatických osob, zejména neschopnost matky uspokojit citové potřeby dítěte, byla potvrzena nejen v klinických studií, ale též empirickými výzkumy.
... Bowlby (1944) spojoval mateřskou deprivaci s pozdějším vývojem delikventního chování na podkladě výzkumu mladistvých delikventů (recidivujících zlodějů). Tato skupina byla vyrovnána s kontrolní skupinou... Bowlby zjistil, že dlouhodobá separace dítěte od rodičů, jež může být pokládána za symptom zavržení dítěte rodiči, byla příznačná pro skupinu delikventních chlapců.
... Bowlby se pak zaměřil na nejhůře přizpůsobené děti, které označoval jako "necitlivé" psychopaty. Jednalo se o děti, které neměly možnost vytvořit si uspokojivé a stabilní vztahy k nějaké osobě a s kterými se zacházelo tím způsobem, že vztahy, které se již začaly utvářet, byly systematicky narušovány. Důsledek této nepříznivé situace pro dítě spočívá v tom, že se nenaučí pro svůj budoucí život navazovat jakékoliv významné mezilidské vztahy, že na projevenou náklonnost odpovídá nedůvěrou, nezájmem či hostilitou. Nereaguje ani na pochvalu ani na trest, takže mu chybí základ pro vývoj morálního chování. Tyto těžké poruchy ve vývoji osobnosti jsou někdy patrny již velmi záhy, v předškolním věku. Tyto děti mají silný sklon k otevřené nebo skryté (potlačené, hostilní) agresivitě, ať je to v rodině nebo mimo domov. U některých se neuskutečněná touha po lásce může uskutečňovat i prostřednictvím drobných krádeží, zejména pak, když dítě ukradenou věc vzápětí vrátí, aby získalo oblibu svých vychovatelů. Zpravidla však bývají nedůvěřivé a podezíravé. Ve školním prostředí se na jedné straně mohou projevovat zjevně rebelantskými postoji a chováním, jiné však mohou nejrůznějšími zastřenými manévry odmítat spolupráci.
U nás věnoval pozornost souvislostem mezi psychickou deprivací a delikvencí Matějíček (1969). Sledoval chovance vyrůstající v dětských výchovných ústavech v období let 1960 až 1964, jejichž průměrný věk byl 14 roků. U 60% z nich zjistil zcela neutěšené rodinné prostředí, ve 22% také průvodní somatické poškození ukazující na lehké mozkové dysfunkce. Téměř 10% chlapců vyrůstalo stále jen v ústavech (N=25), přičemž 19 z nich prošlo již alespoň čtyřmi nebo více výchovnými zařízeními. Důvodem pro zařazení těchto chlapců do převýchovného ústavu však již nebyly krádeže, jak tomu bylo u zbývající populace, ale především agresivita, rvačky, ubližování mladším dětem, přičemž vychovatelé je charakterizovali spíše jako těkavé, nestálé, náladové, hravé, infantilní. Matějíček odvozuje dokonce typ delikventa v důsledku psychické deprivace, utvářeného trvalým pobytem chlapce v převýchovných ústavech:
>Charakterizují ho agresivita, opozičnost, destruktivní tendence. Dopouští se zlomyslných, provokativních kousků vůči dospělým. Nástup delikventní dráhy bývá většinou velmi časný a náprava velmi svízelná, a to zvláště v podmínkách kolektivní výchovy. Obtíže dítěte jsou totiž reakcemi právě na kolektivní život a projevem trvalé nepřizpůsobenosti ústavním podmínkám. Zůstává infantilní, citově nevyspělý, bez hlubších vztahů k osttním dětem. Není členem party, žije si na vlastní pěst. Zbabělec, který ubližuje slabším.<
D. Levy (195O) navrhl rozlišení mezi deprivovaným a indulgentním psychopatem. Ukazuje se, že struktura superega je slabá u deprivovaného jedince v důsledku defektů v procesu sebeidentifikace, kdežto u indulgentního psychopata naopak v důsledku toho, že identifikace je silně reprezentována nadměrně povolnou a často i milující matkou. Deprivovaný psychopat má tudíž nedostatečnou schopnost vytvořit si normy či zvnitřnit morální chování, zatímco indulgentní psychopat dobře chápe požadavky sociálně žádoucího chování, ale bere je na lehkou váhu. Dítě v podstatě stále opakuje zkušenost, která byla pro ně posilující v jeho raném dětství: zanedbanému dítěti se nedostávalo žádné odměny za žádoucí chování, kdežto zhýčkané dítě se nenaučí sebeovládání, protože bylo odměňováno nerozlišeně.
Uvedené výzkumy do značné miry zpochybňují tradiční představu o konstitučních determinantách psychopatie, i když mnoho autorů s nimi dále počítá. Nicméně na podkladě zjištěných údajů se zdá být pravděpodobné, že psychopatická struktura osobnosti se vytváří v prvních letech života dítěte, a stává se tak stabilní, že je v pozdějším věku již téměř nezvratná. Narušení vztahu mezi rodiči a dítětem, zejména neschopnosti mateřské osoby uspokojit základní citové potřeby dítěte, byly prokázány v nesčetných studiích s klinickým i experimentálním zaměřením. Lze z nich vyvodit, že:
- velká část psychopatů byla v dětství svými rodiči zavrhována.
- Agrese se stává základní reakcí na toto zavržení.
- Zavržené děti, a ty, které vyrůstaly v institucích, častěji vykazují psychopatické osobnostní rysy (McCordovi, 1964; Matějček, 1969)" (in Psychol. otázky delikvence)


Stručně si uveďme důležité chorobné stavy ve vztahu k diagnóze, jak je vidí ošetřující
(podle knihy Kapesní průvodce zdravotní sestry.)
- Násilí zaměřené na sebe nebo na své okolí
vzniká při pocitech vlastního ohrožení se stoupajícím úzkostným neklidem
- Úzkost (těžký stupeň)
je spojena se ztrátou pocitu důvěry, se kterou se postižený nesmířil. Projeví se pevným systémem bludů, který postiženému napomáhá kompenzovat stres, který na něj dopadá, obavami z druhých lidí i ze svých vlastních nepřátelských postojů
- Bezmocnost
je vyvolána pocity marnosti a bezradnosti, narušením interpersonálních vztahů a ztrátou sebedůvěry s pocity, že postižený ztratil vládu nad danou situací. Následkem toho vznikají paranoidní bludy s projevy násilí, které mají danou situaci kompenzovat
- K alteraci kognitivních funkcí
dochází při psychických konfliktech, prohloubení pocitů úzkosti až strachu, což má za následek poruchy myšlení se ztrátou jasného a logického uvažování s výskytem bludů, myšlenkových fragmentací a s autistickými projevy (myšlení vztahující se k vlastní osobě)
- Poruchy přizpůsobivosti rodiny
jsou vyvolány změnami rodinných poměrů a dlouhodobým trváním choroby, což vyčerpává energetické rezervy všech členů rodiny. Následkem toho nemůže rodina plnit své původní funkce, které mají zajišťovat jejím členům všechny jejich požadavky, není schopna normálních reakcí na dané podněty nebo pocity, čímž ztrácí správnou orientaci, takže se její členové stále více zabývají svými vlastními problémy než potřebami pacienta.

Stručně si shrňme cíle a postupy léčby:
Paranoik se musí naučit opravdovým citům a nebát se je projevovat
Musí se snažit být společenský i tam, kde k tomu nemá dostatečnou motivaci nebo, kde mu v tom brání jeho emoce
Je výhodné používat kolektivní terapii: Vytvoříme skupinu osob podobně nemocných. Kolektivním zaměřením pozornosti na jednotlivce můžeme dosáhnout toho, že získá odstup ke své osobě a je donucen se učit své chování měnit
Nemocného se snažíme konfrontovat s jeho strachem z opravdových citových projevů
Tam, kde jde o prudké, impulsivní emocionální reakce (emocionální bouře) mohou být nápomocna antiepileptika (zejména tam, kde nemocný má i některé symptomy epilepsie)
Nemocný si musí uvědomit svou nemoc a fakt, že skutečnost, že si myslí, že má vždy pravdu (že na vině je vždy někdo jiný, že jeho reakce jsou vždy opodstatněné, že se mýlí ti ostatní, když říkají, že je nemocen), je jedním z hlavních symptomů onemocnění. Paranoik si málokdy připustí, že je nemocen nebo že nebyl (intelektuálně nebo morálně) v právu. Málokdy si uvědomuje, jak může být pro jeho okolí škodlivé jeho přesvědčení, že pravdu má vždy on a jeho většinou neovladatelná snaha mít vždy poslední slovo. Je přitom téměř nemožné léčit někoho, kdo si nepřipustí, že je nemocen. A naopak: Pokud se nám podaří přesvědčit psychopata o jeho nemoci, je zpolovice vyléčen. Přinejmenším je schopen uvědomovat si pak svůj podíl na konfliktech a snížit tak svou škodlivost pro okolí. A míra, kterou nemocný obtěžuje/ohrožuje své okolí je většinou důležitá pro posouzení závažnosti onemocnění. Jestliže si nemocný přizná nemoc, je další fází obvykle snaha, aby byl schopen pravdivě a s plným zapojením citů prožívat přítomnost a příčiny a následky svých činů. Jde vlastně o to způsobit jakýsi druh terapeutického (a emocionálně často velmi vypjatého) otřesu, ve kterém dojde k uvolnění obsahu podvědomí a vyrovnání se se svou pravdivou skutečností. Někteří léčitelé a lékaři pro tyto účely využívají metody holotropního (vzlykavého) dýchání nebo působení halucinogenních drog. Teorie ale tvrdí, že ne každý musí obsahy svého podvědomí, pokud se náhle uvolní, unést. Rozhodující je ovšem evidentně spíše kvalita a osobnost léčitele - lékaře, která může toto teoretické riziko zmenšit.
Nemocný se musí snažit získat odstup od své osoby a nadhled nad svým jednáním. Musí být schopen říci - tehdy jsem ale jednal hrozně a pocítit vinu a odpovědnost.
Nemocný musí rozvíjet schopnost soucitu a empatie. Musí být schopen i v záchvatu zraněného sebecitu rozeznat škodu (duševní bolest), kterou svou reakcí působí ostatním. V podstatě každým člověkem "cloumají katakomby podvědomí", ale jen málokdo má k nim klíč a dokáže tyto poryvy ve svém životě vyrovnávat a nedovolit jim, aby pronikly na povrch. Vítězstvím může být již to, když se člověk dokáže za sebou ohlédnout a odsoudit spoušť, kterou způsobil. Manželka, která dokáže aspoň říci :"Dneska jsem zase měla svůj den, byla jsem hrozná, promiň!" je dobrá manželka.
Paranoik se musí naučit přeměňovat konfliktní a destruktivní komunikaci na asertivní a konstruktivní a také nepřerušovat konstruktivní komunikaci jako cestu z krize. Musí se naučit krize řešit neodkladně, neprotahovat dobu uraženého a bolestínského uzavření se, setrvávání v negativních emocích. Musí se naučit rychle odpouštět, přijít, omluvit se, přiznat svou vinu, požádat o odpuštění. Musí se naučit hledat příčiny své nemoci, tedy např. přemýšlet o svém dětství a zaujmout k rušivým momentům klidný ale kritický vztah. Příčiny duševních traumat v sobě nepotlačuje a nezakrývá je před sebou, ale snaží se je s nadhledem pochopit. Mlčenlivé dusnou žádnou krizi nevyřešilo, bez komunikace řešení nepřijde.
Některé aspekty paranoindní poruchy lze léčit hypnózou (např. úzkost, přecitlivělost, deprese určitého typu apod.) Pomocí hypnózy (resp. regresní terapie) lze také částečně omezit vliv dávných a hluboce zakořeněných traumat.

Louise L. Hay se zabývá psychosomatickými, duchovně-somatickými a duchovně-psychickými vazbami (příčinami) onemocnění
U duševních onemocnění předpokládá nejčastěji tyto příčiny: Útěk od rodiny, únik před skutečností, stažení se do sebe, odloučení (se) od člena rodiny, násilné odtržení (se) od života,. ztráta (popření) vlastní identity (minulosti).
Doporučuje např. tuto autosugesci:
Tato mysl zná svou pravou totožnost. Je vyjádřením Boží kreativity.

Protože paranoik (podobně jako psychopaté s odlišnou diagnózou) trpí zejména poruchou sociální integrace, snažíme se tento stav zlepšit
"Porucha sociální integrace je stav, kdy se jedinec nedostatečně nebo nadměrně zapojuje do sociálních interakcí, nebo jeho interakce jsou neúčinné, nevhodné a neuspokojivé." (Kapesní průvodce zdravorní sestry)

Snažíme se zlepšit schopnosti (předpoklady) nemocného k navázání vzájemných vztahů s okolím (podle stejného zdroje)
Léčíme fyzické příčiny zábran slovní a jiné komunikace (poškození mozku, neurologické poruchy, nedostatek určitých živin aj.)
Snažíme se nemocnému pomoci překonat případný názorový a duchovní rozvrat a rozvinout jeho motivaci/zájmy
Klademe důraz na dostatek přiměřených (a duševně zdravých, duševně mladých) partnerů nebo vrstevníků
Klademe důraz na pravidelný a dostatečný tělesný pohyb a léčíme nervově-svalové poruchy omezující tělesnou hybnost
Snažíme se neutralizovat důsledky terapeutické izolace a zmenšovat ji na minimum
Diagnostikujeme sociálně-kulturní nesrovnalosti a sledujeme jejich nápravu
Odstraňujeme zábrany v hladkém průběhu sociálních interakcí dané okolním prostředím a upozorňujeme na ně
Sledujeme známky psychické alterace
Rozebereme společenskou anamnézu pacienta a jeho rodiny
Působíme na pacienta také výchovně-preventivně:
- snažíme se, aby nemocný cítil za své projevy příslušnou odpovědnost. Navrhneme mu, aby si vedl deník, který by všechny jeho společenské projevy zachytil s ohledem na vyvolávající příčiny jeho společenských selhání.
- dbáme, aby se pacient začleňoval postupně do společnosti tím, že se bude snažit plnit svou společenskou úlohu překonáváním svých rozpaků a jistějším vystupováním
- hledáme možnosti, jak nemocného zapojovat do společenských programů, událostí
- sugestivně zdůrazňujeme význam individuální i skupinové terapie před jejím zahájením i po jejím ukončení
- snažíme se, aby se nemocnému individuální, kolektivní rodinné terapie nestaly pomocnou berličkou a dbáme, aby se naučil svůj společenský život a život pro společnost sám plánovat a realizovat.
- pravidelnou tvůrčí prací může pacient dosahovat posílení sebevědomí a odstranit ztrach ze ztráty kontroly situace nebo ze zakládání a udržování emocionálně a kulturně hodnotných vztahů
- pacienta vedeme k oživení verbální i non-verbální komunikace, klademe důraz, aby neopomněl žádnou vodnou příležitost se s členy své rodiny políbit, potřást se s nimi rukou, pomazlit se s nimi, usmát se na ně, aby se naučil radovat se z každé společné chvíle s každého setkání. Vedeme jej k rozvoji empatie (schopnosti vcítění) v nemoci, hádce, konfliktech. Partnerská hádka je například často živena tím, že jeden vrací druhému ublížení, které mu ten (často nevědomky) způsobil a tak se hádka stupňuje stále dokola. V okamžiku, kdy si jeden uvědomí, že ten druhý je vlastně nešťastný, je snazší hádku ukončit.
- paranoidní psychóza má často kořeny v nesprávných životních postojích. Lidská duše touží spontánně pro pravdě, kráse a svobodě. Je-li nucena žít ve lži a přetvářce, trpí. Mnoho bývalých agentů komunistické státní bezpečnosti se po letech služby stalo paranoidními troskami. Ztratili víru ve svou věc (pokud ji někdy měli), neunesli vlastní zlo. Pacienta učíme zásadám duchovní a duševní hygieny.
- po zkončení terapie připomínej nemocnému jeho léčebné úspěchy.
- veškeré nálezy, zjištěné příčiny, léčebné plány, postupy a výsledky si zaznamenáváme.
- mnoho pacientů (zejména následky chyb ve výchově) trpí nedostatkem sebelásky a sebeúcty (někdy naopak nadbytkem, co je ale jen druhá tvář stejné mince). Učíme je zaujmout ke svému tělu, duši a svým schopnostem správný vztah


Terapeut by měl dodržovat několik zásad při styku s nemocným
- měl by nemocného akceptovat, navzdory jeho onemocnění
- měl by se snažit o maximální empatii (za účelem lepšího pochopení, akceptace a psychického modelování procesu léčby)
- měl by být autentický a měl byt jako autentická osobnost být pacientem pokud možno také vnímán
- při diagnóze si ověříme, v jaké míře jsou přítomny i symptomy dalších osobnostních poruch (psychóz) a které symptomy jsou spíše neurotického původu a které psychotické. Z psychóz se setkáváme nejčastěji o prolínání deprese (za psychózu jsou považovány zejména těžší formy), mánie, akutní stavy zmatenosti, hysterie, protisociální poruchy (psychopatie), toxické psychózy, alkoholismus, schizofrenie. Také některé schizofrenie jsou paranoidního typu. U psychotiků také častěji zjišťujeme epileptické projevy.




(Zdroje: WHO; M. Šantrůček; O. Kondáš a kol.: Psychodiagnostika
dospělých, Osveta 1990; Mezinárodní klasifikace nemocí, Avicenum, Praha
1982,
Marilynn E. Doenenges, Mary Frances Moorhouses: Kapesní průvodce zdravotní sestry, Čas a Grada Publishing, Praha 1996, s dotisky 97-99)
Jan Vymětal: Rogersovská psychoterapie, Český spisovatel 1996
Anna Koudelková: Psychologické otázky delikvence, Victoria Publishing 1995
Ondrej Kondáš a kol.: Psychodiagnostika dospělých, Osveta, Martin 1992
Louise L. Hay: Miluj svůj život, Radost (první vydání) Praha 1991
Tom M. Brovn a kol.: Emergentní psychiatrie, Psychoanalytické nakladatelství, Jiří Kocourek, Praha 1992
Wolfgang Schmidtbauer: Psychologie - lexikon základních pojmů, Naše vojsko, Praha 1994