Paranoidní psychóza

Nemoci-N



část B



PARANOIDNÍ PSYCHÓZA
(2. část)

KAPITOLA IV.: PŘÍZNAKY PARANOIDNÍ PORUCHY OSOBNOSTI
Paranoidní osobnost vykazuje různé formy paranoidních poruch,
vyznačujících se nedůvěrou, přecitlivělostí, ideami (bludy) pronásledování
a ovlivňování, s expanzivním egoismem nebo bez něj, vykazuje nadměrnou
citlivost, senzitivitu,
emocionálnost, záštiplnost, častou znechucenost (včetně psychogenně
podmíněné nechuti k některým potravinám, záštiplných trvalých nebo
dočasných stavů v postojích k některým lidem nebo skupinám lidí),
podezíravost, sebestřednost, nerada riskuje, často strach z výšek, tmy
a jiné fóbie, může mít sklony k sebevraždě, zvýšený sebecit, nedokáže vybít
emoce a polyká vztek a jiné negativní emoce (tu se často prolíná s hostilní agresivitou), nedokáže konstruktivně řešit citové problémy - je příliš zaujata pocitem vlastní křivdy, často jen domnělým ponižováním nebo odbýváním, všechno si bere osobně, nedokáže snadno či rychle odpustit, zapomenout, usmířit se, má tendenci svým jednáním protahovat spory, konflikty a vytvářet agresivní nebo pasivně agresivní atmosféru ("dusno"). Nemocný dlouho svým chováním osobu, která mu "ublížila" jakoby trestal. Tónem hlasu, příkazy, vyhrožováním, vykazuje přehnaný nebo pokřivený smysl pro spravedlnost a často má tendenci používat skutečné tresty. I kladné projevy partnera si často vztahuje ke své osobě, i když tak nebyly myšleny. Ke všemu zaujímá vyhraněné stanovisko, ať kladné nebo záporné, komentuje věci, které by mohl přejít a jinak na ně reaguje. Podněty v něm zanechávají dlouhodobou odezvu a reaguje na ně často ještě tehdy, kdy se ostatní již dávnoi zabývají novými podněty nebo na starší podnět zapomněli. Svým tónem hlasu někdy (někdy i na dobu více hodin) přechází např. do hysterické, okázale poraženecké, ironické, vzdorovité, chladné, záštiplné, provokativně rezignující, zpupné, úszkostlivé, stísněné, urážlivé aj. polohy. Osoby testované v testovacích škálách pro paranoidní poruchu s vysoce pozitivním výsledkem můžeme charakterizovat jako utrápené, senzitivní, emotivní nebo emocionálně ploché, "s měkkým srdcem" nebo naopak "s tvrdým srdcem", "studené", napjaté nebo rezignované.

Nemocný v mnoha případech neustále podvědomě kontroluje, zda jsou projevy jeho okolí zaměřeny k jeho "potěšení", pro jeho "poctu" apod. nebo pro "ublížení", k jeho "škodě" apod., je vztahovačný, sebestředný, zdánlivě nebo skutečně samolibý zpupný a pyšný. (Ve většině případů se však za maskou pýchy skrývá nedostatek sebedůvěry a odvahy pro hlubší vztahy.) Vůbec sebe i své chování často konroluje (pozitivní test s barvami na zvýšenou míru sebekontroly). Často trpí duševními úrazy, většinou na základě subjektivních příčin. Za svá domnělá ublížení trestá nejen své okolí, ale podvědomě i sám sebe. A to dokonce i somatizací; má tendenci somatizovat - produkovat příznaky nějakého tělesného onemocnění,
dokáže si třeba vyvolat bolesti hlavy, břicha, bledost, ale při záchcatu může vzniknout i hysterická slepota, podlitiny pod očima, zvýšení TK aj.
Je to někdy neuvěřitelné, co psychotik dokáže se svým tělem provést. Věřím, že dokáží, když mají hysterici či paranoici tu správnou "náladu", měnit i puls srdce, nechat mizet pigment z právě opálené tváře nebo "regulovat" činnost žláz s vnitřní sekrecí, většinou tak, aby výsledný dojem byl pokud možno odstrašující.



Zaměřením na sebe ztrácí zejména v konfliktních a zraňujících situacích schopnost empatie a citlivosti k druhým, a může být pasívně (hostilně) nabo i aktivně agresivní. (Agresivní formy projevu jsou však typyčtější pro protispolečenskou poruchu osobnosti než pro poruchu paranoidní). Různé formy paranoidních poruch se vyznačují nedůvěrou, přecitlivělostí s ideami (bludy), pronásledování (např.
špehování), vztahovačnosti, velikášství, žárlivosti, podezíravosti, předpojatosti a ovlivňování (manipulace). Osoba s paranoidní poruchou může být plná citu (většinou ale spíše jen přecitlivělá), avšak z různých důvodů nedokáže často svůj cit vuči osobám, se kterými je v kontaktu (zejména k těm s kterými je v blízkém nebo emociopnálně podbarveném kontaktu) projevit. Příčinou bývá například strach navazovat a udržovat hlubší, hodnotné, plné citové (emocionální) vazby. Jde o převážně podvědomý strach např. z toho, že tyto city by mohly být zraněny, že by mohly vést ke ztrátě kontroly nad situací a podobně. Zajímavé je sledovat paranoidní matku, která dokáže ke svému bezbrannému dítěti projevit v plné šíři a hloubce obvyklé lidské city, ale, jak dítě roste, postupne je jí nemoc odcizuje a její postoje jsou citově stále více ploché, agresivní, ironické, vztahovačné apod.
Také bludy jsou většinou lživé myšlenkové konstrukce, kterými si nemocný vysvětluje např. svou sociální dezintegraci, své neuspěchy, konflikty apod., nejde tedy většinou o nějaké bludy vznikající samy pro sebe. Také některé schizofrenie jsou paranoidního typu.
Paranoika bývá během léčby výhodné konfrontovat s jeho strachem navazovat a udržovat opravdu hodnotné (ale přitom ne přehnané) emocionální vazby. Často právě tu bývá jádro problému.
Tyto a další paranoidní reakce/symptomy mají téměř vždy svůj původ v rodičích, v raném dětství, v dětství a v pubertě. Proto ani sebevětší soubor sebevíce přesvědčivých příznaků onemocnění nedává úplnou diagnózu, pokud nenalezneme klíč k diagnóze také v dědičných nebo jinak z rodičů (rodiny, okolí) přenosných aspektech utváření psychiky (duše, duševna), v dětství a pubertě nebo obecně v klíčových emocionálních a vývojových etapách života. Psychosociální složku diagnózy mohou vedle údajů o rodičích a výchově doplnit také údaje o sourozencích, prarodičích a dalších členech rodiny, o kolektivu, v kterém psychopat vyrůstal či pracoval, o jeho partnerech, ale i širších společenských souvislostech.
Škody způsobené v dětství mohou být tak velké, že se žadnou péčí (léčbou) v dospělosti nemusí podařit je napravit nebo uzpůsobit pacienta k jejich překonávání. Prognóza léčby psychóz je proto obecně špatná. (Ale pozor! Zhoršit stav psychotického pacienta můžeme nevhodnou léčbou mnohem snadněji!)

KAPITOLA V.: PARANOIK JAKO PARTNER

Pro partnerský vztah paranoika jsou typické jak vztahy sebetrýznivého,
bolestného zamilování se, tak vztah s úplně potlačovanými emocemi, zcela bez běžného důvěrného fyzického a psychického kontaktu, často nepřirozeně dlouhodobé období urážení se, stáhnutí se, s potlačovaným pocitem citového zranění, způsobená často malichernými příčinami (tón hlasu, gesto, slovo vyřčené v afektu apod.), většinou dokonce příčinami domnělými, které vznikají přikládáním nesprávného významu aktům jednání partnera. Při kontaktu s paranoikem je proto dobré vždy dbát na jednoznačné vyznění řeči a činů, resp. doplňovat vše o potřebné vysvětlení.

Partnerství s paranoikem je vždy pro obě strany trýznivé a většinou je odsouzeno k rozchodu, rozvodu. Paranoidní chování je typické rozvodové chování. Zajímavé je, že i (zejména intenzivní) citový vztah zdravých lidí nese často paranoidní rysy. Zamilovaný vše přeměřuje svou vlastní citovou investicí a je snáze zranitelný, potenciálně žárlivý, podezřívavý a vůbec v jistém ohledu paranoidní. Možná proto je paranoidní psychóza tak rozšířená, protože některé paranoidní reakce se mohou krýt s reakcemi výhodnými pro reprodukci. Ženská afektovanost, milostný konflikt, žárlivost, to jsou domény reprodukční psychické magie stejně jako duševního onemocnění. Přírodě je často jedno, zda rozbije vztah, vede-li určité jednání nebo i psychická porucha ke kopulaci a oplodnění . Také další psychické poruchy jsou z reprodukčního hlediska velmi úspěšné manická psychoza nebo bipolární psychóza v manické fázi dokáže i ctnostnou dámu přeměnit na nymfomanku vystřídající denně i několik desítek partnerů. Některé psychózy někdy působí jako společensky slepá cesta přírodních reprodukčních strategií. Téměř každý rys paranoidní psychózy je na druhé straně v určité míře pro zdravou psychiku potřebný a společensky úspěšný. Proto jsou psychózy tak špatně léčitelné, protože často žádný cizorodý prvek do psychiky nevnášejí, představují jen běžné prvky v extrémní podobě a atypické kombinaci.
Paranoidní psychóza je porucha osobnosti projevující se zejména vztahovačností, nadměrnou citlivostí na křivdu nebo na domnělé ponižování a odbývání (zvýšený sebecit, který však
mohou mít i lidé bez paranoidní psychózy), tendencí vztahovačně zkreslovat zážitek tím,
že se neutrální nebo přátelské jednání jiných vykládá jako nepřátelské, neloajální, ohrožující, kritické nebo pohrdavé, a bojovným a úporným zdůrazňováním osobních práv. Bývá tu často i sklon
k extrémní žárlivosti a podezíravosti (aspekt označovaný sám o sobě někdy jako paranoia). Někdy paradoxně nemocnému partnerovi nevadí například ani přímá nevěra, ale dráždí jej, když druhý partner něco pochválí jiné osobě, když si s někým jiným rozumí, vychází s někým a úspěšně komunikuje. Před paranoidní manželkou nechválíme koláč sousedky a před paranoidním manželem se nesmějeme sousedovým vtipům. Vezmou si to určitě osobně. Jsou paranoici, kteří si dokáží brát osobně i to, že partner vůbec dokáže normálním způsobem komunikovat s kýmkoliv.
Záležitosti, které nemusí partner (například v určité jejich fázi) znát nebo být svědkem jejich vyřizování, vyřizujeme tak, aby průběh rozhovoru neslyšel. Během rozhovoru s jinou osobou totiž neuhlídáme možná citlivá místa ve vztahu k nemocnému partnerovi. Zásadně však nemocného partnera informujeme předem o všech závažných rozhodnutích a jednáních, aby se necítil zrazen, ohrožen a zahnán do kouta. Na druhou stranu se ovšem, zároveň s tím, jak se nám daří získávat důvěru nemocného, snažíme jej psychicky otužovat a stále zvyšovat schopnost jeho tolerance k normálním jevům partnerského života.
Typickou formou projevu paranoidní osoby je kverulantství. Většinou pod vlivem vlastní zakomplexovanosti, nedostatečné sebedůvěry, strachu z duševního zranění, pocitu vnitřního vzdoru atd. atd. nemocný člověk (jakoby v obraně) útočí, soustavnmě deptá své okolí. Všechno mu vadí, ke všemu se snaží zaujmout vyhraněné stanovisko (buď krajně pozitivní nebo krajně negativní - odmítavé, buď citově silně angažované nebo přehnaně chlaqdné), všechno komentuje. Křivdu nebo výtku těžce akceptuje, někdy takové subjektivní trauma v sobě dokáží nosit dlouhou dobu a po celou dobu své duševní zranění "vrací" např. šířením "dusna" (potlačená, hostilní agresivita), neustálým popichováním (oblíbené zejména u žen), neustálou snahou problém "řešit", přičemž ve skutečnosti nesledují navození klidu a odpuštění, ale podvědomě se "mstí" za své ublížení a neustále "prověřuje" prostor svého vlivu a hodnotu svého "kurzu na trhu", takže svými hovory jen partnera deptá. Nemocní často používají různé skryté a někdy i velmi neobvyklé či komplikované metody, jak svůj duševní úraz "oplatit" nebo jak se proti podobným situacím "pojistit". Něco jiného si dovolí mezi čtyřma očima, něco jiného před dalšími svědky. Někdy ještě po letech dokáží svá domnělá zranění ve své mysli oživovat a reagovat na ně (např. žárlivostí nebo kverulantskou kritikou) jakoby se to stalo nedávno.

Paranoická osobnost pocit bezmocnosti vůči subjektivně pociťovaným
citovým zraněním se často snaží kompenzovat úsilím o zvýšenou kontrolu
svých životních podmínek a výstupů svého jednání, kontroluje své emoce,
někdy s velkou silou potlačuje projevy svých (nadměrných) citů, vyhýbá se
situacím, které nesou prvky rizika, aby se uchránila před neúspěchem
a kritikou, nezvykle naléhá na to, aby byly splněny její představy ohledně
zařízení bytu, oblečení, nákupu nejrůznějších věcí, dobrou radu bere často
jako omezení svých práv, která často zdůrazňuje. Do partnerských a jiných
konfliktů zatahuje různé další osoby jako domnělé pojistky pro zvýšení
kontroly situace, čímž často situaci ještě více vyostří. Zvláštním případem
snahy o zvýšení kontroly situace je tzv. kontrolní konflikt. Zejména ženy
někdy podvědomě vyvolají "kontrolní" konflikt, neboť v průběhu hádky si
lépe ověří svou "cenu na trhu". Hádka má často vyšší informační hodnotu než
klidný rozhovor, má větší "výrazovou plasticitu". Zejména však paranoik
neumí tuto hodnotu správně interpretovat, neboť je velmi citlivý na vnější
formy projevu, které hádka přináší a výsledek hádky má většinou na vztah
ještě více zničující účinek než u zdravých partnerů. Paranoik se nemůže
vyrovnat s reakcí partnera v průběhu konfliktu (hádky), i když ji svou agresí
či podezíráním sám vyvolal a konflikt se stupňuje v bludném kruhu, z nějž
často paranoická osoba není schopna nalézt cestu nebo přijmout cestu nabízenou.
Je často zaslepena vlastní křivdou, duševním úrazem.

I když u paranoiků je tendence k vyvolávání "kontrolního" konfliktu
výraznější než u zdravých osob, provokování "kontrolního" konfliktu samo
o sobě však není patologickým příznakem. Má dokonce paradoxně i přirozenou
funkci v sexuálním životě partnerů, neboť partner chce často dosáhnout
usmíření či uklidnění sexuálním stykem. U paranoiků může být tendence
k vyvolávání "kontrolních konfliktů" výraznější. V jejich případě mají však
následky takového konfliktu většinou zhoubnější vliv na partnerský vztah
a na psychickou kondici členů rodiny, než když se konfliktu účastní pouze
osobnostně zdraví jedinci. Paranoik během konfliktu nad sebou snadno ztrácí
kontrolu v tom smyslu, že neumí konflikt asertivně ukončit nebo získat
nadhled a odstup. K tomu potřebuje vždy delší čas než zdravý člověk. Díky
tomu, že sám útoky na svou osobu prožívá citlivěji, může v něm reakce
partnera snáze vyvolat prvky násilí, jako u všech osob se zvýšeným
sebecitem.

Paranoiky můžeme rozdělit podle hlediska síly osobnosti (vůle) na dva
typy - ty "s měkkým srdcem" a "silné" (toto dělení se zcela nekryje s pojmy
submisivní a dominantní). Zatímco první typ se se svými trápeními téměř
nepozorovaně uzavírá do sebe, jednání druhého typu je pro okolí mnohem více
ničivé a společensky většinou škodlivější. "Silný" typ paranoika je pasivně
či aktivně relativně agresivnější, i když se "stáhne do sebe", dává do svých
emocionálních projevů nevědomě tolik volní síly , že je to pro okolí těžce únosné.
Při ofenzivní reakci paranoik útočí v obraně, vytváří s velkou silou a aktivitou
celé řetězce obvinění, jímž je prakticky nemožné čelit. V rovině "logického"
nebo "konstruktivního" dialogu, kterou nemocný nebo jeho partner nabízí, jako
cestu z vyhroceného nebo trýznivého konfliktu většinou není možné situaci často
řešit, protože nemocný vědomě a podvědomě většinou nic řešit nechce a žádným
radám naslouchat nechce, v podstatě vlastně koflikt vyhledává a je mu sám o sobě
cílem a satisfakcí. Je smutné, že nemocný ze všeho nejhůře přijímá rady od svého
partnera, protože partner jeho nemoc často nejlépe zná a je mu často také nejvíce
ze všech ochoten upřímně pomoci.

Při parnerském, přátelském i pracovním vztahu je většinou velmi
nevýhodné (a následky onemocnění zhoršující), když spolu komunikují a vůbec
koexistují zdravá a paranoidní osoba s opačnými krajními hodnotami
osobnostní (volní) síly, např. "silný" nemocný partner a zdravá partnerka
"s měkkým srdcem". (To však platí i pro partnery s mnoha jinými psychickými
onemocněními.) Dochází pak k tomu, že rozdíl v síle projevu různých
vlastností mezi partnery způsobených onemocněním jednoho z nich se zvyšuje
o rozdíl v chápání a vnímání stupnice síly projevů těchto vlastností
způsobený rozdílem v základní osobnostní (volní) konstitucí, který může
působit potíže i u partnerů zdravých. A tak se "silný" paranoik může např.
jevit zdravému partnerovi "s měkkým srdcem" jako necita a "surovec".
"Slabší" partner se naopak může paranoidnímu partnerovi
jevit jako "měkota", "bolestínský fňukal", aniž by tomu tak muselo být. Ke
skutečným vlastnostem ovlivněným a deformovaným nemoci se tak přičítají
(nebo jsou jimi stupňovány) negativní vlastnosti relativní, jejichž
patologická míra je dosažena pouze při nevhodné kombinaci partnerů.

Milostný vztah vlastně můžeme vůbec (i když s určitou nadsázkou) definovat i jako zvláštní případ paranoidní situace, se kterou souvisí mnohé, "přirozeně paranoidní" projevy. Již samotný fakt, že láska je silně sebestředná, a že je chování partnera poměřováno zejména jeho vztahem ke mně, vytváří potenciálně paranoidní dispozici. Ve zdravém vztahu by ovšem člověk měl být stejně žárlivý jako velkorysý, stejně by měl být připraven brát, jako dávat, stejně si přivlastňovat, jako osvobozovat. Realita je taková, že právě partnerství a manželství dává procitnout latentním příznakům nemoci nebo dokonce relativně zdravého člověka dožene do stavu tohoto morálního šílenství (jak se kdysi paranoidní psychóza označovala).

Když analyzujeme manželské hádky, zjistíme, že většina z nich má svůj základ ve vztahovačnosti. Člověk si prostě bere osobně něco, co tak myšleno nebylo. Paranoik je z principu vztahovačný a sebestředný, vidíme, že mnohem snáze se nechá do hádky zavléct a protože své citové úrazy vnímá silněji, je pro něj obtížnější z hádky i vycouvat.

Stejné množtví hádek zdravých i nemocných partnerů má svůj původ v žárlivosti, která je také typickou "paranoidní" vlastností.

Kverulantství, popichování, provokování - ten stejný případ.

Musíme si uvědomit, jak se paranoidní psychóza kombinuje s různými parametry základních duševních vlastností. Například paranoik, který je otevřeně agresivní se chová zcela jinak než paranoik neagresivní nebo paranoik s agresivitou potlačenou (hostilní) – ten častěji vytváří v rodině dusno, nesnesitelné napětí nebo svou "oběť" jemně ale vytrvale popichuje, takže nakonec ten, který "vybuchne" a vypadá jako "šílenec" je právě partner zdravý. Tito nešťastní "šílenci" pak nelogicky končí na policejních služebnách nebo v psychiatrických pavilonech, zetímco jejich manželka s nevinným úsměvem a zcela přehlédnutelnou dávkou afektovanosti a hysterie koketuje s policistou nebo psychiatrem ve službě. Znám dokonce případy, kdy si pak takovou "nešťastně osiřelou" ženu psychiatr nebo policista vezme. Probuzení z takového románku bývá vždy drastické.

Mnohé ženy, řídíce se svým roduzáchovným pudem podvědomě "vyrábějí" ze svých zdravých mužů žárlivé šílence, aby pak měly důvod se s nimi rozvést a zvýšit tak stabilitu rodu genetickou diverzifikací. (Příroda tak sleduje svůj zájem zvýšit genetickou rozmanitost rodu.) Intuitivní ženy toto volání "hlasu krve", podvědomou touhu po novém partnerovi, často vyslyší. Ve svém nejplodnějším období měsíčního cyklu je prakticky každá žena relativně mužům snadno přístupná. Žena je vyhnancem ve svém vlastním nitru, řekl jeden moudrý muž a měl pravdu. Přísně vychovaná žena si ale nikdy nepřipustí, že by byla ve své podstatě "hříšná" a nevěrná. Přísně vychovaná žena raději rozbije rodinu, aby dostála biologické potřebě svého těla, a zůstala přitom čistá. Přitom často sama ani netuší, že to byla ona, kdo přivedl rodinu do skázy a je hluboce přesvědčena, že špatným je jen muž. Normální ženy, jako například Francouzky, které mají vedle manžela ještě milence, rodinu neopouští a 30 procent francouzkých dětí jednoduše dnes není plozeno svými otci. Normálně vychovaný Francouz to zřejmě chápe.

Jedním z mála úspěchů kubánské revoluce je " rovnost a osvobození kubánských žen, jejichž postavení je v tomto ohledu jedno z nejpokročilejších na světě. To je další velký úspěch revoluce, který je bohudík rovněž nevratný. Kuba vytvořila antropologický model rodiny, řízené ženami, v němž muži občas chybí a často se střídají. Kubánský zázrak je dílem žen. Čtyřicet tři let bez výchovy založené na sexuální nadvládě mužů dělá z této země smyslný ráj, v němž láska není zatížena vinou a připouští se jak polygamie, tak polyandrie, a to jak souběžně, tak střídavě." (Mario Gaviría, profesor sociologie na Navarrské universitě
El Periódico, 21.05.2002, str. 13)

Žena má ovšem mnohem větší předpoklady pro to, aby udržela monogamní vztah a celistvost rodiny než muž. Jednak si potřebuje udržet partnera jako oporu pro výchovu svých dětí a živitele rodiny, jednak, během těhotenství nemůže otěhotnět s dalším partnerem, takže touha po dalších partnerech pro toto období nemá fyziologický základ. Díky těmto dispozicím a dominantní úloze při péči o dítě jsou morální prohřešky ženy chápány přísněji než podobné prohřešky mužů a oběktivně nelze na obě pohlaví používat stejný metr.

Ženami oblíbené popichování a provokování je mocná zbraň a věřím, že v daleké budoucnosti za to budou některé ženy (ale i muže) posílat do chládku nebo do blázince.

Doktor Plzák kdesi definoval tzv. křížové hádání., v rámci kterého se každý snaží přhlušit svou křivdu stále větším útokem na druhého. Z hádky dokáží vycouvat jen ti, kteří si uvědomí, že jim ten druhý nechce ubližovat, že se jen snaží odvrátit křivdu. Na začátku takové hádky stojí většinou obyčejné nedorozumění, tedy křivda domělá, která byla postupně vystupňovaná až do rozsahu skutečných křivd a skutečných slovních nebo i fyzických útoku. Typická manželská hádka je vlastně ukázkou paranoidní vztahovačnosti.
Paranoik je mistrem v nesprávném, křivdícím zobecňování. A zobecňování ja typickým projevem manželských hádek: "NIKDY nejsi schopen mi přinést kytku." "VŽDYCKY mne kontroluješ." Zásada NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY platí pro partnerství a manželství dvojnásob. Tvorba nepřiměřených zobecnění je dominantním obsahem paranoidních bludů. Paranoik by se měl apriorně vzdát všech negativních zobecnění (samozřejmě kromě zobecnění, že jet přes křižovatku na červenou je nežádoucí), a to i v případech, kdy má evidentně pravdu. Znám jednoho politika, který trpí paranoidní psychózou a který proslul podezíráním svých kolegů ze spolupráce s agenty komunistické StB. Ze svých nejbližších kolegů podezíral dva. Ukázalo se však, že agentů mezi nimi bylo mnohem více. Takže fakta nemusí být pro posouzení diagnózy vždy důležitá. Svět je, žel bohu, mnohdy tak prohnilý, že předstihuje ve svých negativech i ty nejbludnější představy paranoika.

Paranoidní žena i muž jsou častěji nevěrní. Mechanizmy této patologicky podtržené či podmíněné dispozice k nevěře jsou pestré. Paranoik, jak bylo řečeno, utrpí snáze duševní úraz a například si jej potřebuje někde "léčit". Nebo prostě potřebuje být středem pozornosti. Nebo se tak vyrovnává s vlastní žárlivostí či vnitřní kverulantskou nespokojeností, neklidem, který se přenáší i do sexuální oblasti. Paranoia, podobně jako některé další psychózy, má tendenci se prostě někdy stát doslova morálním šílenstvím, podle termínu, kterým byla tato nemoc kdysi i označována.


Partnerství a rodina, jehož součástí je nemocný člověk pak vytváří prostředí, v němž se dotyčný může uzdravit, ale naopak, v nemž mohou onemocnět další lidé.

Partnerství a rodina svými nároky na intenzivní emociální a sociální styk (inteligenci) mohou často vyprovokovat latentně přítomné onemocnění do otevřené formy nebo průběh onemocnění zhoršit. Naopak ovšem může hodnotný vztah k partnerovi nebo dítěti zplozeného z takového partnerství působit na nemoc hojivě. Častěji než s případy uzdravení se ovšem setkáváme s případy, že je naopak zdravý partner zdravotně a citově poškozen, podobně jako další členové rodiny, nebo, že se nemoc nebo její důsledky přenesou i na další pokolení.

Často nemocný (nebo latentně nemocný) člověk, který do té doby existoval víceméně nekonfliktním způsobem v rámci nějaké volnější sítě profesních nebo kamarádských vztahů, v partnerství zcela selhává.

V každém případě musí být mladí lidé včas poučeni, jak psychózy vypadají, a musí být varováni, aby se partnerství nebo dokonce manželství s člověkem s poruchou osobnosti vyhnuli. Psychózy jsou totíž mimořádně obtížně léčitelné, a také pacient s psychózou nedokáže svou vůlí korigovat mnohé nevhodné a společensky nepřijatelné či obtěžující projevy. I kdbyby vám stokrát slíbil, že to či ono už neudělá, není většinou v jeho silách to splnit. Také tresty většinou nepomáhají. Tvrdé tresty naopak mohou situaci zhoršit. S partnerem, tím méně nemocným, také nemůžeme jednat jako s dítětem a snažit se jej "vychovávat" pomocí nějakých trestů. Nemoc vůbec těžko odstraníme jen "převýchovou", musí nastoupit zejména léčba.

Velmi obtížně udržitelné a velmi bolestné bývá soužití dvou psychicky nemocných. Život dvou partnerů – paranoiků pak je často z velké části naplněn řešení vzájemných ublížení a citových úrazu, je plné bolestné zatrpklosti a nenávistné předpojatosti, partneři jsou utrápení, vzdorovití a zapšklí. Jediným vysvobozením pro ně může být rozchod.
Uvedu pár příkladů, jak může životní a výrobní způsob "civilizované" společnosti přispět k vývoji onemocnění:
* Tradiční rolnická rodina. Celé generace tvrdě dřou, aby se uživily. Nebo naopak městská rodina, oba rodiče jsou zaměstnaní aby si našetřily, na dům, na auto, na módu. Nejhorší kombinací je kombinace obou případů: možná zaměstnanost obou rodičů a současná stavba domu, často ještě doplněná o obhospodařování polí nebo alespoň zahrádky. Rodiče zkrátka pak mají na děti málo času, děti ztrádají nedostatkem citových, citově-fyzických a psychosociálních podnětů. Člověk patří mezi primáty a pro ty je důležitý kontakt mezi dítětem a matkou. Nechat kojence či batole bez tohoto kontaktu, "aby si nezvykalo být stále na rukách" může mít nedozírné důsledky. I v pozdějším věku dítěte, věřím, že i v pubertě, má každé pohlazení, obětí, polibek (samozřejmě pouze otcovské!) nenahraditelný význam. Chceli šestiletý, ale třeba i osmiletý syn spát v ložnici s matkou, nemusíme mu v tom bránit. Chce-li jedenáctiletá dcera sedět alespoň u večerních zpráv otci na klíně, není to nic nepřirozeného. Když byla moje matka malá, nepovažovalo se v "lepších" měšťanských kruzích za slušné mazlit se se svým dítětem, nosit jej zbytečně na rukou nebo jej dokonce líbat, a to ani na veřejnosti. Paranoidní vzdorovitost si pak tato generace v sobě nesla dál a předávala ji svým dětem. Také takzvaní nefrustrující výchova, kdy jsou děti ponechány svému "svobodnému" vývoji, a která byla v mnoha případech aplikována měšťany o generaci později, zadělala další generaci na životní problémy.

"…dotkli jsme se problému formování osobnosti – zvláště pak jejích poruch – společenským řádem. V devatenáctém století a první polovině století dvacátého , v době S. Freuda, byla společenská situace v Evropě v tomto směru charakterizována nejenom hospodářským a politickým útlakem, nýbrž i prvními pokusy o nastolení spravedlnosti (vznik socialistických a komunistických stran, hnutí za rovnoprávnost žen, za vzdělání pro všechny, všeobecné hlasovací právo, zavedení zdravotního a starobního pojištění atd.). Jednalo se tedy o konflikt a jeho řešení mezi utlačovateli a utlačovanými; v individuální internalizované podobě mezi potlačujícími a potlačovanými tendencemi, strachem a přáními. Na (do té doby) silnější, potlačující straně slábl i vliv náboženství. Na druhé straně nevytvořila za tímto vývojem pokulhávající tradiční výchova dostatečně svobodnější rámec. Na další generaci se totiž "podepisuje" nejen opakování stejné výchovy, nýbrž i přirozená identifikatorní tendence dětí přejímat postoje, hodnoty i chování rodičů. Tím se zice vývoj zbrzďuje, zachovává se však jistá kontinuita, jež je důležitá pro příští pocit stabilní identity. Individuálně-patologickým výrazem téro situace se staly neurózy, od časů Freuda chápány jako výsledek potlačování traumatických (represivních) situací, vytěsňování s nimi spojených citových hnutí do nevědomí, resp. do tělesné sféry.


Individuálně patologickým výrazem této situace se staly neurózy, od časů S. Freuda chápané jako výsledek potlačování traumatických (represivních) situací, vytěsňování s nimi spojených citových hnutí do nevědomí, resp. tělesné sféry. Do dnešní doby se snaží různé psychoterapeutické směry navrátit pacientům svobodu citového prožívání, spontaneitu, vzdorovat tlaku konformity, podporují jedinečnost, zdravé vývojové síly, kreativitu. Poněkud skromnější cíle si dávají např. behaviorální psychoterapeuti, kteří se snaží dosáhnout harmonického kompromisu mezi vlastními potřebami a očekáváním okolí; jinými slovy – jde např. o učení, jak lze oklikou (respektujíce odlišné zájmy ostatních, zvyky i společenská pravidla) dosáhnout individuálních cílů.
Pro dnešní situaci konce 20. století je jako typický označován narcismus a jeho poruchy, tedy problém vlastní ceny a hodnoty, vlastní hrdosti, sebeúcty. Jde zpravidla o narcistickou kompenzaci nejistoty či deficitů v této psychické sféře. Jak to souvisí se stavem naší. "západní" civilizace? K hladkému fungování ekonomiky se ukazují být nejvhodnější instrumentální vztahy, spočívající na jejich pokud možno vzájemné užitečnosti a trvající jen tak dlouho, dokud zaručují užitek alespoň jednomu z účastníků. Zároveň je důležitá nekonfliktnost, hladký průběh vzájemného chování včetně neproblematičnosti vypovězení vztahů pro jiný, výhodnější. To zahrnuje i požadavek mobility dle pracovních příležitostí jako následek prudkého rozvoje (či konkurzů) v jedné nebo druhé výrobní oblasti či regionu. Jedinec se cítí být kolečkem v obrovském computeru, nepatrnou tečkou na internetu, hříčkou koncernů a politických machinací. Odkud má čerpat sebevědomí, kde se může osvědčit, prokázat odvahu a sílu (jak to čítáváme ještě v pohádkách)? Ta tendence, zvláště v mladých lidech, stále existuje, avšak chybí příležitost; odcizenost "velké politiky" , ubíjí i vzrůstající nezaměstnanost. Jediným polem, kde a jak si mohou dokázat svou sílu, je planý protest, násilí. Jediným dobrodružstvím jsou drogy, napínavá hra se životem a smrtí, jejímž obrazem jsou akční filmy. Možnost bojovat za prokazatelně lepší budoucnost, jež se např. naskýtá i v diktaturách, v demokraciích chybí – vždyť se všechny vládnoucí stzrany snaží o co nejlepší řešení současných problémů. Zároveň je možno proti jakémukoliv protestu uvést demokratickou námitku, že dané poměry volila většina obyvatel. Demonstrace a stávky jsou povoleny, nikdo si nemůže ztěžovat – navíc se stačí podívat do zbývajících částí světa!

A co v rodině, je tam možno výchovou poskytnout hrdost nad vlastní individualitu? Zbývá na to čas? Není dětem lépe připravit hladkou kariéru, než aby si ji vydobyly samy? Není příliš individuality na obtíž? Není lépe se naučit či přijmout to, co se nosí, jak se např. obléci či se chovat po předstvení u nového zamestnavatele?


Avšak – čím více se člověk stává anonymnější, bezvýznamnější ve své jinakosti, tím více mu pocit osobního zadostiučinění chybí, tím více po něm touží, tím větší roli pro něj hraje obdiv. Řadový člověk vzhlíží k filmovým, sportovním či politickým hvězdám, jež požívají v dnešní době téměř královských výsad a bohatství, pro většinu běžných smrtelníků nedostupných. Tato nedostupnost je přivádí alespoň k povyšování se nad jinými, nad menšinami, čím konstituují svůj pocit sebeceny. Tak Američané pohrdají Evropou, Angličané Francouzi a naopak, Francouzi Němci, západní Němci východními Němci, Němci Židy, Turky, Poláky či Čechy, Češi Rómy či Bulhary, Bulhaři Albánci, Evropané Afričany atd., atd. Zajímavé je, že si snad každý myslí, že je v něčem lepší než ostatní. Snad se vlastní pocit sebeceny vždy zčásti odvozuje od pozitivního srovnání s vlastnostmi druhého. Zdá se, že kladná hodnota čehokoli se vytváří na pozadí negativní matrice: individualita u batolete vzniká z vjemů a poznání toho, co ono samo není; skupinová identita vzniká v situaci ohrožení, potřebuje nepřítele; dobro je myslitelné jen v odlišení od zla, event. jako boj proti němu. Stejně důležitá a konstituující je však i druhá polovina: v případě zdravého narcismu jde o vnitřní zdroje sebevědomí, jež se musí – jako všechno v živé přírodě – neustále obnovovat; nestačí jeden (křečovitý) čin. To je v dnešní, tzv. postmoderní společnosti, z niž vyprchaly moderní ideje humanismu a demokracie, nadmíru těžké a daří se to nějakým způsobem pouze nadaným jedincům. Přitažlivost třídního boje, revoluce, socialismu či křesťanství vyprchává. Neutuchající touha po ideálech, po smyslu života vede části mas k nacionalismu (jenž je opět náhražkovým zdrojem narcismu), částečně k boji za zachování přírody, při kterém je ještě možno prožít jakés takés dobrodružství. Podobně je to s fascinací moderní technikou, meziplanetárními lety, počítači či virtuální realitou. Tam je možno prožít neomezenou moc, manipulaci, jindy přivodit zkázu. Chytří mladí lidé se dostanou do tajných programů či naruší chod počítačů velkých bank.
"Neurotický" typ člověka tyto problémy tak palčivě nepociťuje. Základnější je pro něj osvobozování se od zevního i vnitřního útlaku, což mu – řečeno ve zkratce – přináší tolik problémů a absorbuje tolik energie, že je mu myšlenka na vlastní sebecenu či seberealizaci poněkud vzdálená. Navíc mu ono osvobozování se od sociálních úzkostí a zábran přináší dostatek sebevědomí.

Naše doba svobody a odtabuizování, ve které se sebepotvrzení, tj. vývoj ke zdravému narcismu stal centrálním problémem, nedává vyniknout pravděpodobnému aktualnímu problému budoucnosti – problému vlastní identity. Zatím se nám tento pocit zdá tak samozřejmý, jako vzduch k dýchání. Jde o základní povědomí vlastní (tedy i rodinné, rodové, národní, lidské… D.N.) kontinuity, stejnosti v průběhu letitého vývoje a změn s ním spojených. Je to často ne přesně definované vědomí vlastní jedinečnosti, charakteru, osobnosti. Je možné, že budoucí hospodářský vývoj bude vyžadovat rychlou změnu postojů, chování, zvyklostí, znalostí či zaměstnání, přesahující naši poměrně malou adaptabilitu. Dnes ještě považujeme za pozitivní, že se člověk nemůže rychle měnit, není tudíž tolik manipulovatelný. Zítra to může být považováno za anachronismus, za luxus předchozích generací. Rychlý společenský a technický vývoj informační "postindustriální" společnosti bude vyžadovat flexibilně mnohopočetnou identitu (osobnost). "Nová identita" se stane právě schopností se rychle přizpůsobit, hrdostí nad pružností, s jakou lehkostí se bude člověk schopen vžívat do nových rolí, úloh či povolání." (J. Poněšický)


Musím dodat, že narušení kontinuity "prostředí" má nejen důsledky pro vnitřní stabilitu identity odvozovanou od identifikaqce s chováním rodičů a dalších předků a příbuzných. Představíme-li si například tradiční hospodářsko-obytný dvůr statku, který právě netrpěl nouzí, a kde dítě vyrůstalo v prostředí bohatém na lidské vazby, sice relativně nesvobodném, ale zato organicky a logicky formujícím morálku a psychiku člověka v těsné vazbě na výrobní a životní podmínky, a porovnáme-li toto prostředí s životem izolované rodiny v panelovém domě na odcizeném sídlišti odcizeného průmyslového města, vidíme, že došlo k narušení prakticky všech vazeb, které formovaly a kontrolovaly psychiku a morálku v jejich velmi širokých projevech. Moderní doba sice člověku zprostředkovává mnoho poznání o tom, jak a k jakému obraz správně člověka vychovávat a formovat, nevytváří včak prostředí, které by člověku umožnilo, aby tyto zásady organicky a přirozeně mohl svým nebo cizím dětem předat, aby děti a mladí lidé, měli tyto hodnoty ZAŽITY, aby si jejich duše a psychika měly možnost vybudovat nástroje a pevné opěrné body pro to, aby člověk byl schopen uplatňovat a žít to, co je teoreticky správné, a co, dejme tomu, i teoreticky ovládá, v denním životě. "Pevné nervy", silná vůle, pevné zažité zásady, zažité pozitivní a efektivní vzorce chování, silná emocionální a sociální inteligence a nevím, co ještě, to vše modernímu člověku následkem odcizeného, "odtradičněného", odhumanizovaného prostředí života doma, v zaměstnání a při dalších aktivitách často chybí. Na hospodářském dvoře mohly být přirozeně předávány hodnoty a životní zkušenosti mezi generacemi, dítě vidělo svého otce při práci a získávalo vztah k práci a jejím produktům a hodnotě (třeba i ve formě peněz), člověk se učil sžívat s druhými, projevovat a přijímat emoce, zkoušet si formou hry i skutečných vztahů efektivitu a správnost rozných postojů apod. Člověk nebyl příliš svobodný, ale mohl dosáhnout uvnitř i v kontakti se světem potřebné stability. Dnešní anonymní svoboda velkoměst působí na psychiku a morálku často stejně, jako prudké snížení tlaku na rybu, která žila na mořském dně a kterou vytáhneme na vzduch. Rybu to jednoduše roztrhne. Psychické nemoci a další negativní vlivy, které si starší generace přinesly z tradičního prostředí, přestože tam byly často vedlejším důsledkem nesvobody a chudoby, se v rámci moderního, relativně svobodného a bohatého světa často s čítají s JEHO nevýhodami a přenášejí se a působí na nové generace často s mnohem více zničujícím účinkem, než by tomu bylo v přirozenějším a organičtějším tradičním prostředí.


Odcizený a specializovaný výrobní způsob a odcizený životní styl "moderní" doby obecně často tlačí člověka do paranoidně vyhlížejících duševních postojů.

Také atmosféra v určité komunitě (rodu, kmeni, pracovním kolektivu) může někdy vyvolat hromadné projevy unifikovaných projevů - reakcí (někdy jde téměř o jakousi psychickou nákazu). Pokud se rozšíří paranoidní formy komunikace, pak celá komunita začne jednat paranidně (např. paranoidně úzkostně, paranoidně xenofobně, paranoidně podezíravě atd.). Přirozené lidské komunity v rámci mechanizmu zachování lidského rodu používají podvědomě strategii mezikmenové diferenciace převládající typologie sociálního chování, takže můžeme objevit jak kmeny přehnaně důvěřivé, jako např. neodůvodněně podezíravé. V nepřirozeném moderním světě však většinou převládají typologie s negativními aspekty a šíří se nad rámec komunity přirozené velikosti, někdy až globálně. Takový vývoj (unifikace všech společenství/komunit)by byl společensky patologický i v případě, že by šlo o volbu typologie veskrze pozitivní. Ve skutečnosti však unifikovaný styl mnohdy sám o sobě připomíná paranoidní a jiné patologické symptomy. Podívejme se například na to, jak evropská mládež dnes chápe sexuální styk. Na jedné straně se množí snaha o okamžitou soulož co nejdříve po seznámení, mimo jakýkoliv kultrurní/tradiční rámec. Může jít v jednom případě o snahu odstranit stres nebo napětí, v jiném o paranoidní snahu léčit si vlastní zakomplexovanost, a jindy třeba i o přirozený sexuální styk bez společenských konvencí. Na druhé straně stále častěji také potkáváme dívky, které se na každého dvořícího se partnera dívají s paranoidní úzkostí a podezíravostí jako na nějakého agresora, podvodníka a zločince a své ženství a přirozenou vstřícnost uzamykají na tisíc západů. V dnešní době již mnohé ženy berou i vlastní budoucí děti jako potenciální nebezpečí a snaží se zmenšit možnost otěhotnění na minimum a počet plánovaných dětí nejvýše na dvě nebo tři, což dnes narušuje socioekonomickou stabilitu některých evropských států. Svět se stává paranoidním a bylo by téměř nenormální, kdyby v takovém světě byla většina obyvatelstva bez osobnostních poruch.
Již jen atomizace rodu, kmene, society na izolované rodiny (žijících ale pod tlakem pokračující globální psychosociální unifikace) je příčinou/aspektem pomyslné celospolečenské duševní poruchy. Maloměšťácky úzkoprsá výchova (na principech falešné morálky) bez fyzických a psychickych častých a intenzivně emocionálně podbarvených kontaktů přivedla na svět celé generace paranoiků, kteří budou celý život paradoxně vzdorovat vůči projevům přirozených citů a emocionálních vazeb, kterých se jim v dětství nedostalo. Všimněme si, jak dlouhý čas dětství tráví mláďata primátů v úzkém fyzickém kontaktu s matkou a jak neustále tělesně komunikují se všemi svými okolními členy rodiny a druhy. Rodiče, kteří mají problém se denně pomazlit se svými dětmi jsou buď nemocní nebo žijí v nemocné společnosti. Země, která vymyslela "sexual harrasment", kdy je pouhý dotyk nebo i jen důvěrnější slovo někdy doslova trestné, je nemocná. Tento termín je možné používat skutečně jen pro závažné projevy omezování osobní svobody, zneužívání pracovního či společenského postavení, intenzivního obtěžování a dalších projevů skutečného sexuálního "teroru". V ostatních případech je třeba být značně tolerantní. Velmi důvěrné fyzické i slovní "dotyky" (přičemž samozřejmě žádná přesná hranice mezi sexuálně zabarvenými a asexuálními kontakty neexistuje) jsou žádoucí, hodnotnou a ke společenskému i osobnímu zdraví potřebnou formou sociálního kntaktu a komunikace, a to zdaleka nejen v dětství. Člověk svůj biologický základ v mnohém překonal, ale zbavit se jej nemůže a musí jej respektovat. Nalhávat si, že jsme jiní, než jsme, znamená ztratit lásku a úctu k sobě i druhým a onemocnět. U paranoidních osob často vidíme nedostatek citově zabarvených fyzických a psychických "doteků" v dětství. Emocionální idiocie rodičů vede často k paranoidní poruše u jejich dětí.
Představme si například takovou včera i dnes běžnou "smrtící" rodičovskou kombinaci: drsnější nebo neurotický otec bez širšího kulturního rozhledua bez častějších hodnotných emocionálních projevů se sklony ke kverulantskému omezování, kárání a trestání dětí (včetně fyzických trestů) a matku bez hlubších emocionálních projevů a kulturních zájmů. Otec je paranoidně kverulantský, matka paranoidně hysterická, vztahovačná a úzkostná. Oba jsou částečnými emocionálními idioty. Oba doslova "dřou" na svůj domek nebo na zahradě (na poli), a vůbec, aby zajistli "blaho" rodiny a dětem se příliš nevěnují. Nemazlí se s nimi, protože se to buď "nesluší", protože si "musí zvykat být samostatné", protože si "nesmí zvyknout být stále na rukách", protože "už nejsou malé" (hlavně protože na děti jim už nezbývá čas). "Vždyť jsme jim dali vše, co potřebovaly" a "vždyť děláme všechno pro ně"! Děti mají "zaděláno" na celoživotní problémy, tedy zejména na problémy ve vztazích k rodičům, partnerovi a dětem, a s velkou pravděpodobností budou postiženy právě paranoidní psychózou. Z hlediska cenných emocionálně-intelektuálních kontaktů může být HRA ŠKOLOU v ještě širším měřítku než jak to viděl Komenský ve svém pojetí ŠKOLY HROU.

     

PARANOID A
PARANOID C PARANOID D PARANOID E PARANOID F

HOME ARCHEUS HOME NEMOCI NEMOCI N SCHIZOFRENIE

nŽ jen se souhlasem vydavatele)