Paranoidní psychózaNemoci-N
část B |
|||||||
|
PARANOIDNÍ PSYCHÓZA (2. část) KAPITOLA IV.: PŘÍZNAKY PARANOIDNÍ PORUCHY OSOBNOSTI Paranoidní osobnost vykazuje různé formy paranoidních poruch, vyznačujících se nedůvěrou, přecitlivělostí, ideami (bludy) pronásledování a ovlivňování, s expanzivním egoismem nebo bez něj, vykazuje nadměrnou citlivost, senzitivitu, emocionálnost, záštiplnost, častou znechucenost (včetně psychogenně podmíněné nechuti k některým potravinám, záštiplných trvalých nebo dočasných stavů v postojích k některým lidem nebo skupinám lidí), podezíravost, sebestřednost, nerada riskuje, často strach z výšek, tmy a jiné fóbie, může mít sklony k sebevraždě, zvýšený sebecit, nedokáže vybít emoce a polyká vztek a jiné negativní emoce (tu se často prolíná s hostilní agresivitou), nedokáže konstruktivně řešit citové problémy - je příliš zaujata pocitem vlastní křivdy, často jen domnělým ponižováním nebo odbýváním, všechno si bere osobně, nedokáže snadno či rychle odpustit, zapomenout, usmířit se, má tendenci svým jednáním protahovat spory, konflikty a vytvářet agresivní nebo pasivně agresivní atmosféru ("dusno"). Nemocný dlouho svým chováním osobu, která mu "ublížila" jakoby trestal. Tónem hlasu, příkazy, vyhrožováním, vykazuje přehnaný nebo pokřivený smysl pro spravedlnost a často má tendenci používat skutečné tresty. I kladné projevy partnera si často vztahuje ke své osobě, i když tak nebyly myšleny. Ke všemu zaujímá vyhraněné stanovisko, ať kladné nebo záporné, komentuje věci, které by mohl přejít a jinak na ně reaguje. Podněty v něm zanechávají dlouhodobou odezvu a reaguje na ně často ještě tehdy, kdy se ostatní již dávnoi zabývají novými podněty nebo na starší podnět zapomněli. Svým tónem hlasu někdy (někdy i na dobu více hodin) přechází např. do hysterické, okázale poraženecké, ironické, vzdorovité, chladné, záštiplné, provokativně rezignující, zpupné, úszkostlivé, stísněné, urážlivé aj. polohy. Osoby testované v testovacích škálách pro paranoidní poruchu s vysoce pozitivním výsledkem můžeme charakterizovat jako utrápené, senzitivní, emotivní nebo emocionálně ploché, "s měkkým srdcem" nebo naopak "s tvrdým srdcem", "studené", napjaté nebo rezignované. Nemocný v mnoha případech neustále podvědomě kontroluje, zda jsou projevy jeho okolí zaměřeny k jeho "potěšení", pro jeho "poctu" apod. nebo pro "ublížení", k jeho "škodě" apod., je vztahovačný, sebestředný, zdánlivě nebo skutečně samolibý zpupný a pyšný. (Ve většině případů se však za maskou pýchy skrývá nedostatek sebedůvěry a odvahy pro hlubší vztahy.) Vůbec sebe i své chování často konroluje (pozitivní test s barvami na zvýšenou míru sebekontroly). Často trpí duševními úrazy, většinou na základě subjektivních příčin. Za svá domnělá ublížení trestá nejen své okolí, ale podvědomě i sám sebe. A to dokonce i somatizací; má tendenci somatizovat - produkovat příznaky nějakého tělesného onemocnění, dokáže si třeba vyvolat bolesti hlavy, břicha, bledost, ale při záchcatu může vzniknout i hysterická slepota, podlitiny pod očima, zvýšení TK aj. Je to někdy neuvěřitelné, co psychotik dokáže se svým tělem provést. Věřím, že dokáží, když mají hysterici či paranoici tu správnou "náladu", měnit i puls srdce, nechat mizet pigment z právě opálené tváře nebo "regulovat" činnost žláz s vnitřní sekrecí, většinou tak, aby výsledný dojem byl pokud možno odstrašující. Zaměřením na sebe ztrácí zejména v konfliktních a zraňujících situacích schopnost empatie a citlivosti k druhým, a může být pasívně (hostilně) nabo i aktivně agresivní. (Agresivní formy projevu jsou však typyčtější pro protispolečenskou poruchu osobnosti než pro poruchu paranoidní). Různé formy paranoidních poruch se vyznačují nedůvěrou, přecitlivělostí s ideami (bludy), pronásledování (např. špehování), vztahovačnosti, velikášství, žárlivosti, podezíravosti, předpojatosti a ovlivňování (manipulace). Osoba s paranoidní poruchou může být plná citu (většinou ale spíše jen přecitlivělá), avšak z různých důvodů nedokáže často svůj cit vuči osobám, se kterými je v kontaktu (zejména k těm s kterými je v blízkém nebo emociopnálně podbarveném kontaktu) projevit. Příčinou bývá například strach navazovat a udržovat hlubší, hodnotné, plné citové (emocionální) vazby. Jde o převážně podvědomý strach např. z toho, že tyto city by mohly být zraněny, že by mohly vést ke ztrátě kontroly nad situací a podobně. Zajímavé je sledovat paranoidní matku, která dokáže ke svému bezbrannému dítěti projevit v plné šíři a hloubce obvyklé lidské city, ale, jak dítě roste, postupne je jí nemoc odcizuje a její postoje jsou citově stále více ploché, agresivní, ironické, vztahovačné apod. Také bludy jsou většinou lživé myšlenkové konstrukce, kterými si nemocný vysvětluje např. svou sociální dezintegraci, své neuspěchy, konflikty apod., nejde tedy většinou o nějaké bludy vznikající samy pro sebe. Také některé schizofrenie jsou paranoidního typu. Paranoika bývá během léčby výhodné konfrontovat s jeho strachem navazovat a udržovat opravdu hodnotné (ale přitom ne přehnané) emocionální vazby. Často právě tu bývá jádro problému. Tyto a další paranoidní reakce/symptomy mají téměř vždy svůj původ v rodičích, v raném dětství, v dětství a v pubertě. Proto ani sebevětší soubor sebevíce přesvědčivých příznaků onemocnění nedává úplnou diagnózu, pokud nenalezneme klíč k diagnóze také v dědičných nebo jinak z rodičů (rodiny, okolí) přenosných aspektech utváření psychiky (duše, duševna), v dětství a pubertě nebo obecně v klíčových emocionálních a vývojových etapách života. Psychosociální složku diagnózy mohou vedle údajů o rodičích a výchově doplnit také údaje o sourozencích, prarodičích a dalších členech rodiny, o kolektivu, v kterém psychopat vyrůstal či pracoval, o jeho partnerech, ale i širších společenských souvislostech. Škody způsobené v dětství mohou být tak velké, že se žadnou péčí (léčbou) v dospělosti nemusí podařit je napravit nebo uzpůsobit pacienta k jejich překonávání. Prognóza léčby psychóz je proto obecně špatná. (Ale pozor! Zhoršit stav psychotického pacienta můžeme nevhodnou léčbou mnohem snadněji!) KAPITOLA V.: PARANOIK JAKO PARTNER Pro partnerský vztah paranoika jsou typické jak vztahy sebetrýznivého, bolestného zamilování se, tak vztah s úplně potlačovanými emocemi, zcela bez běžného důvěrného fyzického a psychického kontaktu, často nepřirozeně dlouhodobé období urážení se, stáhnutí se, s potlačovaným pocitem citového zranění, způsobená často malichernými příčinami (tón hlasu, gesto, slovo vyřčené v afektu apod.), většinou dokonce příčinami domnělými, které vznikají přikládáním nesprávného významu aktům jednání partnera. Při kontaktu s paranoikem je proto dobré vždy dbát na jednoznačné vyznění řeči a činů, resp. doplňovat vše o potřebné vysvětlení. Partnerství s paranoikem je vždy pro obě strany trýznivé a většinou je odsouzeno k rozchodu, rozvodu. Paranoidní chování je typické rozvodové chování. Zajímavé je, že i (zejména intenzivní) citový vztah zdravých lidí nese často paranoidní rysy. Zamilovaný vše přeměřuje svou vlastní citovou investicí a je snáze zranitelný, potenciálně žárlivý, podezřívavý a vůbec v jistém ohledu paranoidní. Možná proto je paranoidní psychóza tak rozšířená, protože některé paranoidní reakce se mohou krýt s reakcemi výhodnými pro reprodukci. Ženská afektovanost, milostný konflikt, žárlivost, to jsou domény reprodukční psychické magie stejně jako duševního onemocnění. Přírodě je často jedno, zda rozbije vztah, vede-li určité jednání nebo i psychická porucha ke kopulaci a oplodnění . Také další psychické poruchy jsou z reprodukčního hlediska velmi úspěšné manická psychoza nebo bipolární psychóza v manické fázi dokáže i ctnostnou dámu přeměnit na nymfomanku vystřídající denně i několik desítek partnerů. Některé psychózy někdy působí jako společensky slepá cesta přírodních reprodukčních strategií. Téměř každý rys paranoidní psychózy je na druhé straně v určité míře pro zdravou psychiku potřebný a společensky úspěšný. Proto jsou psychózy tak špatně léčitelné, protože často žádný cizorodý prvek do psychiky nevnášejí, představují jen běžné prvky v extrémní podobě a atypické kombinaci. Paranoidní psychóza je porucha osobnosti projevující se zejména vztahovačností, nadměrnou citlivostí na křivdu nebo na domnělé ponižování a odbývání (zvýšený sebecit, který však mohou mít i lidé bez paranoidní psychózy), tendencí vztahovačně zkreslovat zážitek tím, že se neutrální nebo přátelské jednání jiných vykládá jako nepřátelské, neloajální, ohrožující, kritické nebo pohrdavé, a bojovným a úporným zdůrazňováním osobních práv. Bývá tu často i sklon k extrémní žárlivosti a podezíravosti (aspekt označovaný sám o sobě někdy jako paranoia). Někdy paradoxně nemocnému partnerovi nevadí například ani přímá nevěra, ale dráždí jej, když druhý partner něco pochválí jiné osobě, když si s někým jiným rozumí, vychází s někým a úspěšně komunikuje. Před paranoidní manželkou nechválíme koláč sousedky a před paranoidním manželem se nesmějeme sousedovým vtipům. Vezmou si to určitě osobně. Jsou paranoici, kteří si dokáží brát osobně i to, že partner vůbec dokáže normálním způsobem komunikovat s kýmkoliv. Záležitosti, které nemusí partner (například v určité jejich fázi) znát nebo být svědkem jejich vyřizování, vyřizujeme tak, aby průběh rozhovoru neslyšel. Během rozhovoru s jinou osobou totiž neuhlídáme možná citlivá místa ve vztahu k nemocnému partnerovi. Zásadně však nemocného partnera informujeme předem o všech závažných rozhodnutích a jednáních, aby se necítil zrazen, ohrožen a zahnán do kouta. Na druhou stranu se ovšem, zároveň s tím, jak se nám daří získávat důvěru nemocného, snažíme jej psychicky otužovat a stále zvyšovat schopnost jeho tolerance k normálním jevům partnerského života. Typickou formou projevu paranoidní osoby je kverulantství. Většinou pod vlivem vlastní zakomplexovanosti, nedostatečné sebedůvěry, strachu z duševního zranění, pocitu vnitřního vzdoru atd. atd. nemocný člověk (jakoby v obraně) útočí, soustavnmě deptá své okolí. Všechno mu vadí, ke všemu se snaží zaujmout vyhraněné stanovisko (buď krajně pozitivní nebo krajně negativní - odmítavé, buď citově silně angažované nebo přehnaně chlaqdné), všechno komentuje. Křivdu nebo výtku těžce akceptuje, někdy takové subjektivní trauma v sobě dokáží nosit dlouhou dobu a po celou dobu své duševní zranění "vrací" např. šířením "dusna" (potlačená, hostilní agresivita), neustálým popichováním (oblíbené zejména u žen), neustálou snahou problém "řešit", přičemž ve skutečnosti nesledují navození klidu a odpuštění, ale podvědomě se "mstí" za své ublížení a neustále "prověřuje" prostor svého vlivu a hodnotu svého "kurzu na trhu", takže svými hovory jen partnera deptá. Nemocní často používají různé skryté a někdy i velmi neobvyklé či komplikované metody, jak svůj duševní úraz "oplatit" nebo jak se proti podobným situacím "pojistit". Něco jiného si dovolí mezi čtyřma očima, něco jiného před dalšími svědky. Někdy ještě po letech dokáží svá domnělá zranění ve své mysli oživovat a reagovat na ně (např. žárlivostí nebo kverulantskou kritikou) jakoby se to stalo nedávno. Paranoická osobnost pocit bezmocnosti vůči subjektivně pociťovaným citovým zraněním se často snaží kompenzovat úsilím o zvýšenou kontrolu svých životních podmínek a výstupů svého jednání, kontroluje své emoce, někdy s velkou silou potlačuje projevy svých (nadměrných) citů, vyhýbá se situacím, které nesou prvky rizika, aby se uchránila před neúspěchem a kritikou, nezvykle naléhá na to, aby byly splněny její představy ohledně zařízení bytu, oblečení, nákupu nejrůznějších věcí, dobrou radu bere často jako omezení svých práv, která často zdůrazňuje. Do partnerských a jiných konfliktů zatahuje různé další osoby jako domnělé pojistky pro zvýšení kontroly situace, čímž často situaci ještě více vyostří. Zvláštním případem snahy o zvýšení kontroly situace je tzv. kontrolní konflikt. Zejména ženy někdy podvědomě vyvolají "kontrolní" konflikt, neboť v průběhu hádky si lépe ověří svou "cenu na trhu". Hádka má často vyšší informační hodnotu než klidný rozhovor, má větší "výrazovou plasticitu". Zejména však paranoik neumí tuto hodnotu správně interpretovat, neboť je velmi citlivý na vnější formy projevu, které hádka přináší a výsledek hádky má většinou na vztah ještě více zničující účinek než u zdravých partnerů. Paranoik se nemůže vyrovnat s reakcí partnera v průběhu konfliktu (hádky), i když ji svou agresí či podezíráním sám vyvolal a konflikt se stupňuje v bludném kruhu, z nějž často paranoická osoba není schopna nalézt cestu nebo přijmout cestu nabízenou. Je často zaslepena vlastní křivdou, duševním úrazem. I když u paranoiků je tendence k vyvolávání "kontrolního" konfliktu výraznější než u zdravých osob, provokování "kontrolního" konfliktu samo o sobě však není patologickým příznakem. Má dokonce paradoxně i přirozenou funkci v sexuálním životě partnerů, neboť partner chce často dosáhnout usmíření či uklidnění sexuálním stykem. U paranoiků může být tendence k vyvolávání "kontrolních konfliktů" výraznější. V jejich případě mají však následky takového konfliktu většinou zhoubnější vliv na partnerský vztah a na psychickou kondici členů rodiny, než když se konfliktu účastní pouze osobnostně zdraví jedinci. Paranoik během konfliktu nad sebou snadno ztrácí kontrolu v tom smyslu, že neumí konflikt asertivně ukončit nebo získat nadhled a odstup. K tomu potřebuje vždy delší čas než zdravý člověk. Díky tomu, že sám útoky na svou osobu prožívá citlivěji, může v něm reakce partnera snáze vyvolat prvky násilí, jako u všech osob se zvýšeným sebecitem. Paranoiky můžeme rozdělit podle hlediska síly osobnosti (vůle) na dva typy - ty "s měkkým srdcem" a "silné" (toto dělení se zcela nekryje s pojmy submisivní a dominantní). Zatímco první typ se se svými trápeními téměř nepozorovaně uzavírá do sebe, jednání druhého typu je pro okolí mnohem více ničivé a společensky většinou škodlivější. "Silný" typ paranoika je pasivně či aktivně relativně agresivnější, i když se "stáhne do sebe", dává do svých emocionálních projevů nevědomě tolik volní síly , že je to pro okolí těžce únosné. Při ofenzivní reakci paranoik útočí v obraně, vytváří s velkou silou a aktivitou celé řetězce obvinění, jímž je prakticky nemožné čelit. V rovině "logického" nebo "konstruktivního" dialogu, kterou nemocný nebo jeho partner nabízí, jako cestu z vyhroceného nebo trýznivého konfliktu většinou není možné situaci často řešit, protože nemocný vědomě a podvědomě většinou nic řešit nechce a žádným radám naslouchat nechce, v podstatě vlastně koflikt vyhledává a je mu sám o sobě cílem a satisfakcí. Je smutné, že nemocný ze všeho nejhůře přijímá rady od svého partnera, protože partner jeho nemoc často nejlépe zná a je mu často také nejvíce ze všech ochoten upřímně pomoci. Při parnerském, přátelském i pracovním vztahu je většinou velmi nevýhodné (a následky onemocnění zhoršující), když spolu komunikují a vůbec koexistují zdravá a paranoidní osoba s opačnými krajními hodnotami osobnostní (volní) síly, např. "silný" nemocný partner a zdravá partnerka "s měkkým srdcem". (To však platí i pro partnery s mnoha jinými psychickými onemocněními.) Dochází pak k tomu, že rozdíl v síle projevu různých vlastností mezi partnery způsobených onemocněním jednoho z nich se zvyšuje o rozdíl v chápání a vnímání stupnice síly projevů těchto vlastností způsobený rozdílem v základní osobnostní (volní) konstitucí, který může působit potíže i u partnerů zdravých. A tak se "silný" paranoik může např. jevit zdravému partnerovi "s měkkým srdcem" jako necita a "surovec". "Slabší" partner se naopak může paranoidnímu partnerovi jevit jako "měkota", "bolestínský fňukal", aniž by tomu tak muselo být. Ke skutečným vlastnostem ovlivněným a deformovaným nemoci se tak přičítají (nebo jsou jimi stupňovány) negativní vlastnosti relativní, jejichž patologická míra je dosažena pouze při nevhodné kombinaci partnerů. Milostný vztah vlastně můžeme vůbec (i když s určitou nadsázkou) definovat i jako zvláštní případ paranoidní situace, se kterou souvisí mnohé, "přirozeně paranoidní" projevy. Již samotný fakt, že láska je silně sebestředná, a že je chování partnera poměřováno zejména jeho vztahem ke mně, vytváří potenciálně paranoidní dispozici. Ve zdravém vztahu by ovšem člověk měl být stejně žárlivý jako velkorysý, stejně by měl být připraven brát, jako dávat, stejně si přivlastňovat, jako osvobozovat. Realita je taková, že právě partnerství a manželství dává procitnout latentním příznakům nemoci nebo dokonce relativně zdravého člověka dožene do stavu tohoto morálního šílenství (jak se kdysi paranoidní psychóza označovala). Když analyzujeme manželské hádky, zjistíme, že většina z nich má svůj základ ve vztahovačnosti. Člověk si prostě bere osobně něco, co tak myšleno nebylo. Paranoik je z principu vztahovačný a sebestředný, vidíme, že mnohem snáze se nechá do hádky zavléct a protože své citové úrazy vnímá silněji, je pro něj obtížnější z hádky i vycouvat. Stejné množtví hádek zdravých i nemocných partnerů má svůj původ v žárlivosti, která je také typickou "paranoidní" vlastností. Kverulantství, popichování, provokování - ten stejný případ. Musíme si uvědomit, jak se paranoidní psychóza kombinuje s různými parametry základních duševních vlastností. Například paranoik, který je otevřeně agresivní se chová zcela jinak než paranoik neagresivní nebo paranoik s agresivitou potlačenou (hostilní) – ten častěji vytváří v rodině dusno, nesnesitelné napětí nebo svou "oběť" jemně ale vytrvale popichuje, takže nakonec ten, který "vybuchne" a vypadá jako "šílenec" je právě partner zdravý. Tito nešťastní "šílenci" pak nelogicky končí na policejních služebnách nebo v psychiatrických pavilonech, zetímco jejich manželka s nevinným úsměvem a zcela přehlédnutelnou dávkou afektovanosti a hysterie koketuje s policistou nebo psychiatrem ve službě. Znám dokonce případy, kdy si pak takovou "nešťastně osiřelou" ženu psychiatr nebo policista vezme. Probuzení z takového románku bývá vždy drastické. Mnohé ženy, řídíce se svým roduzáchovným pudem podvědomě "vyrábějí" ze svých zdravých mužů žárlivé šílence, aby pak měly důvod se s nimi rozvést a zvýšit tak stabilitu rodu genetickou diverzifikací. (Příroda tak sleduje svůj zájem zvýšit genetickou rozmanitost rodu.) Intuitivní ženy toto volání "hlasu krve", podvědomou touhu po novém partnerovi, často vyslyší. Ve svém nejplodnějším období měsíčního cyklu je prakticky každá žena relativně mužům snadno přístupná. Žena je vyhnancem ve svém vlastním nitru, řekl jeden moudrý muž a měl pravdu. Přísně vychovaná žena si ale nikdy nepřipustí, že by byla ve své podstatě "hříšná" a nevěrná. Přísně vychovaná žena raději rozbije rodinu, aby dostála biologické potřebě svého těla, a zůstala přitom čistá. Přitom často sama ani netuší, že to byla ona, kdo přivedl rodinu do skázy a je hluboce přesvědčena, že špatným je jen muž. Normální ženy, jako například Francouzky, které mají vedle manžela ještě milence, rodinu neopouští a 30 procent francouzkých dětí jednoduše dnes není plozeno svými otci. Normálně vychovaný Francouz to zřejmě chápe. Jedním z mála úspěchů kubánské revoluce je " rovnost a osvobození kubánských žen, jejichž postavení je v tomto ohledu jedno z nejpokročilejších na světě. To je další velký úspěch revoluce, který je bohudík rovněž nevratný. Kuba vytvořila antropologický model rodiny, řízené ženami, v němž muži občas chybí a často se střídají. Kubánský zázrak je dílem žen. Čtyřicet tři let bez výchovy založené na sexuální nadvládě mužů dělá z této země smyslný ráj, v němž láska není zatížena vinou a připouští se jak polygamie, tak polyandrie, a to jak souběžně, tak střídavě." (Mario Gaviría, profesor sociologie na Navarrské universitě El Periódico, 21.05.2002, str. 13) Žena má ovšem mnohem větší předpoklady pro to, aby udržela monogamní vztah a celistvost rodiny než muž. Jednak si potřebuje udržet partnera jako oporu pro výchovu svých dětí a živitele rodiny, jednak, během těhotenství nemůže otěhotnět s dalším partnerem, takže touha po dalších partnerech pro toto období nemá fyziologický základ. Díky těmto dispozicím a dominantní úloze při péči o dítě jsou morální prohřešky ženy chápány přísněji než podobné prohřešky mužů a oběktivně nelze na obě pohlaví používat stejný metr. Ženami oblíbené popichování a provokování je mocná zbraň a věřím, že v daleké budoucnosti za to budou některé ženy (ale i muže) posílat do chládku nebo do blázince. Doktor Plzák kdesi definoval tzv. křížové hádání., v rámci kterého se každý snaží přhlušit svou křivdu stále větším útokem na druhého. Z hádky dokáží vycouvat jen ti, kteří si uvědomí, že jim ten druhý nechce ubližovat, že se jen snaží odvrátit křivdu. Na začátku takové hádky stojí většinou obyčejné nedorozumění, tedy křivda domělá, která byla postupně vystupňovaná až do rozsahu skutečných křivd a skutečných slovních nebo i fyzických útoku. Typická manželská hádka je vlastně ukázkou paranoidní vztahovačnosti. Paranoik je mistrem v nesprávném, křivdícím zobecňování. A zobecňování ja typickým projevem manželských hádek: "NIKDY nejsi schopen mi přinést kytku." "VŽDYCKY mne kontroluješ." Zásada NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY platí pro partnerství a manželství dvojnásob. Tvorba nepřiměřených zobecnění je dominantním obsahem paranoidních bludů. Paranoik by se měl apriorně vzdát všech negativních zobecnění (samozřejmě kromě zobecnění, že jet přes křižovatku na červenou je nežádoucí), a to i v případech, kdy má evidentně pravdu. Znám jednoho politika, který trpí paranoidní psychózou a který proslul podezíráním svých kolegů ze spolupráce s agenty komunistické StB. Ze svých nejbližších kolegů podezíral dva. Ukázalo se však, že agentů mezi nimi bylo mnohem více. Takže fakta nemusí být pro posouzení diagnózy vždy důležitá. Svět je, žel bohu, mnohdy tak prohnilý, že předstihuje ve svých negativech i ty nejbludnější představy paranoika. Paranoidní žena i muž jsou častěji nevěrní. Mechanizmy této patologicky podtržené či podmíněné dispozice k nevěře jsou pestré. Paranoik, jak bylo řečeno, utrpí snáze duševní úraz a například si jej potřebuje někde "léčit". Nebo prostě potřebuje být středem pozornosti. Nebo se tak vyrovnává s vlastní žárlivostí či vnitřní kverulantskou nespokojeností, neklidem, který se přenáší i do sexuální oblasti. Paranoia, podobně jako některé další psychózy, má tendenci se prostě někdy stát doslova morálním šílenstvím, podle termínu, kterým byla tato nemoc kdysi i označována. Partnerství a rodina, jehož součástí je nemocný člověk pak vytváří prostředí, v němž se dotyčný může uzdravit, ale naopak, v nemž mohou onemocnět další lidé. Partnerství a rodina svými nároky na intenzivní emociální a sociální styk (inteligenci) mohou často vyprovokovat latentně přítomné onemocnění do otevřené formy nebo průběh onemocnění zhoršit. Naopak ovšem může hodnotný vztah k partnerovi nebo dítěti zplozeného z takového partnerství působit na nemoc hojivě. Častěji než s případy uzdravení se ovšem setkáváme s případy, že je naopak zdravý partner zdravotně a citově poškozen, podobně jako další členové rodiny, nebo, že se nemoc nebo její důsledky přenesou i na další pokolení. Často nemocný (nebo latentně nemocný) člověk, který do té doby existoval víceméně nekonfliktním způsobem v rámci nějaké volnější sítě profesních nebo kamarádských vztahů, v partnerství zcela selhává. V každém případě musí být mladí lidé včas poučeni, jak psychózy vypadají, a musí být varováni, aby se partnerství nebo dokonce manželství s člověkem s poruchou osobnosti vyhnuli. Psychózy jsou totíž mimořádně obtížně léčitelné, a také pacient s psychózou nedokáže svou vůlí korigovat mnohé nevhodné a společensky nepřijatelné či obtěžující projevy. I kdbyby vám stokrát slíbil, že to či ono už neudělá, není většinou v jeho silách to splnit. Také tresty většinou nepomáhají. Tvrdé tresty naopak mohou situaci zhoršit. S partnerem, tím méně nemocným, také nemůžeme jednat jako s dítětem a snažit se jej "vychovávat" pomocí nějakých trestů. Nemoc vůbec těžko odstraníme jen "převýchovou", musí nastoupit zejména léčba. Velmi obtížně udržitelné a velmi bolestné bývá soužití dvou psychicky nemocných. Život dvou partnerů – paranoiků pak je často z velké části naplněn řešení vzájemných ublížení a citových úrazu, je plné bolestné zatrpklosti a nenávistné předpojatosti, partneři jsou utrápení, vzdorovití a zapšklí. Jediným vysvobozením pro ně může být rozchod. Uvedu pár příkladů, jak může životní a výrobní způsob "civilizované" společnosti přispět k vývoji onemocnění: * Tradiční rolnická rodina. Celé generace tvrdě dřou, aby se uživily. Nebo naopak městská rodina, oba rodiče jsou zaměstnaní aby si našetřily, na dům, na auto, na módu. Nejhorší kombinací je kombinace obou případů: možná zaměstnanost obou rodičů a současná stavba domu, často ještě doplněná o obhospodařování polí nebo alespoň zahrádky. Rodiče zkrátka pak mají na děti málo času, děti ztrádají nedostatkem citových, citově-fyzických a psychosociálních podnětů. Člověk patří mezi primáty a pro ty je důležitý kontakt mezi dítětem a matkou. Nechat kojence či batole bez tohoto kontaktu, "aby si nezvykalo být stále na rukách" může mít nedozírné důsledky. I v pozdějším věku dítěte, věřím, že i v pubertě, má každé pohlazení, obětí, polibek (samozřejmě pouze otcovské!) nenahraditelný význam. Chceli šestiletý, ale třeba i osmiletý syn spát v ložnici s matkou, nemusíme mu v tom bránit. Chce-li jedenáctiletá dcera sedět alespoň u večerních zpráv otci na klíně, není to nic nepřirozeného. Když byla moje matka malá, nepovažovalo se v "lepších" měšťanských kruzích za slušné mazlit se se svým dítětem, nosit jej zbytečně na rukou nebo jej dokonce líbat, a to ani na veřejnosti. Paranoidní vzdorovitost si pak tato generace v sobě nesla dál a předávala ji svým dětem. Také takzvaní nefrustrující výchova, kdy jsou děti ponechány svému "svobodnému" vývoji, a která byla v mnoha případech aplikována měšťany o generaci později, zadělala další generaci na životní problémy. "…dotkli jsme se problému formování osobnosti – zvláště pak jejích poruch – společenským řádem. V devatenáctém století a první polovině století dvacátého , v době S. Freuda, byla společenská situace v Evropě v tomto směru charakterizována nejenom hospodářským a politickým útlakem, nýbrž i prvními pokusy o nastolení spravedlnosti (vznik socialistických a komunistických stran, hnutí za rovnoprávnost žen, za vzdělání pro všechny, všeobecné hlasovací právo, zavedení zdravotního a starobního pojištění atd.). Jednalo se tedy o konflikt a jeho řešení mezi utlačovateli a utlačovanými; v individuální internalizované podobě mezi potlačujícími a potlačovanými tendencemi, strachem a přáními. Na (do té doby) silnější, potlačující straně slábl i vliv náboženství. Na druhé straně nevytvořila za tímto vývojem pokulhávající tradiční výchova dostatečně svobodnější rámec. Na další generaci se totiž "podepisuje" nejen opakování stejné výchovy, nýbrž i přirozená identifikatorní tendence dětí přejímat postoje, hodnoty i chování rodičů. Tím se zice vývoj zbrzďuje, zachovává se však jistá kontinuita, jež je důležitá pro příští pocit stabilní identity. Individuálně-patologickým výrazem téro situace se staly neurózy, od časů Freuda chápány jako výsledek potlačování traumatických (represivních) situací, vytěsňování s nimi spojených citových hnutí do nevědomí, resp. do tělesné sféry.
|
|
||||||||||||