SCHIZOFRENIE
(1. část)

schizoidní osobnost
vystupuje navenek citově chladná, vnitřně je bohatá a rozpolcená, jakoby lhostejná, samotářská, zdánlivě nesexuální, může mít sklony k sebevraždě. Postupem nemoci se vyvíjí otupělost a halucinace v důslednosti neschopnosti mozku koordinovat analýzu vjemů.

"Schizofrenie patří mezi tzv. endogenní psychózy. Je to progredující rozpad celé osobnosti, který postihuje zejména emocionální složku; projevuje se poruchou citů, myšlení, jednání a tendencí odvracet se od reality. Při tomto onemocnění jde o rozštěpení uvedených částí psychiky (resp. neschopnost jejich koordinace), které mohou během celého života jednotlivce nezávisle působit proti jednotícímu celku osobnosti." (Vademekum)

V USA registrují každý rok 3000 nových onemocnění schizofrenií.

Při snaze popsat typické příznaky a průběh nemoci si musíme uvědomit, že psychika a tedy i psychózy se liší případ od případu. Každý duševně nemocný je v jistém smyslu unikátním případem, takže různé obecné poučky a poznatky mohou často sloužit jen jako určitá pomůcka. Také na léky reagují nemocní rozdílně a někomu zabírá jen velmi málo léků.

Předpokládá se, že základy onemocnění jsou dány již v dětství. Jedna americká psycholožka na rodinami poskytnutých videozáběrech dětí, které později trpěly schizofrenií odhalila časté poruchy svalové koordinace a motoriky. Nejčastěji je možné pozorovat zvýšenou tenzi určitých svalových skupin nebo jejich nehybnost, ztrnulost. Podivné držení ruky a prstů na rukou, nerovnoměrné používání rukou při hře, špatná koordinace pohybů při lezení po břiše a podobně. V mozku zjišťujeme řadu hyperaktivních oblastí odpovídajících myšlení, vnímání, paměti i emocí (jde zejména o zvýšení hladiny neurotransmiteru dopaminu). Hlavním viníkem je však prefrontální kůra (centrum vyšších koordinačně intelektuálních funkcí, včetně asociací a asociativní analýzy vjemů), která aktivitu jednotlivých oblastí špatně koordinuje a možná právě tím i zbytečně zvyšuje aktivitu různých oblastí mozkové kůry.

Onemocnění se nejčastěji projeví či rozvine ve druhé a poslední třetině puberty, kdy se sekundárně rozvíjí prefrontální kůra a začíná být plně využívaná. Její neurony se natahují, rostou, vytvářejí nová spojení a důležitá spojení se posilují mohutněním neuronových spojů. (Pokud nová spojení a stimulující vzruchy nenaleznou, zakrňují.) Je to vývoj podobný vývoji celého mozku plodu v matčině těle a těsně po narození. Dochází zde nejen k chemickým a hormonálním změnám, ale částečně se mění i genetická výbava mozkových buněk (nové buňky již téměř ztrácejí schopnost dalšího vývoje).

Mozek ztrácí schopnost koordinovaně vjemy analyzovat a naopak jasné signály vytvářet (což zpětně ovlivňuje i proces analýzy). Zvýšená hladina dopaminu (a další zdroje neuronového neklidu) naopak přispívá ke vzniku signálů rušivých, které ještě více deformují výsledek analýzy vjemu. Různé testy pak odhalují neschopnost jasně myslet, neschopnost vybavovat si včas pojmy a události z paměti a používat je správně při myšlení, souvisle uvažovat, setrvávat u jedné myšlenky, směřovat myšlenky k jednomu cíli, koncentrovat se. "V popředí jsou zejména poruchy asociace, emotivní plochost a ambivalence, halucinace, bludy, autismus (uzavření se od okolí do vlastních myšlenek), poruchy vůle a často hluboký defekt osobnosti". Může být narušeno vnímání hudby. Hovoří-li na mikrofon ve velkém prostoru, kde se mu hlas vrací s ozvěnou, může to narušit jeho schopnost hovořit, protože jeho mozek (s oslabenou schopností koordinace) má velké potíže přiřazovat následující slabiky k předcházejícím slabikám ze správného zdroje (mozek musí vybírat, zda naváže na vlastní hlas nebo jeho ozvu). Dá se říci, že porušením analýzy je narušena i schopnost navázání v některých typech plynulých operací. Může být narušena i schopnost řídit motorové vozidlo. Někdy ale tyto doprovodné dysfunkce nepřesahují kategorii "lehké".

Psychologové s oblibou "k odhalení alkoholismu" používají jeden test, ve kterém musí člověk namalovat kruh, přičemž svou ruku sleduje ne přímým pohledem, ale v systému zrcadel. Test ovšem může odhalit různé typy poruchy koordinace, mj. dispozice pro schizofrenii nebo nevinné lehčí mozkové disfunkce, které na výkon nějaké řídící funkce nemusí mít vliv.

Také při psaní musí člověk průběžně kvalitně koordinovat analýzu již napsaného, takže schizofrenici v mnoha případech hrozně "škrábou". Typické je nedodržování sklonu a velikosti písma, "poskakování" písmen na řádku apod.

Sklon k myšlenkám na sebevraždu, ke sníženému sebehodnocení až nenávisti k sobě apod. většinou není primárním důsledkem onemocnění ale je vyvolán teprve až uvědomováním si přímých i sekundárních důsledků (zhoršení intelektu, neúspěch v práci a soukromém životě, ztráta důvěry ve své smysly atd.), zhoršením životního pocitu a celkové kvality života. Nemocný ztrácí schopnost cítit smutek i radost, jeho mysl zaplňuje pocit práznoty a temnoty.Člověk si uvědomuje, že je ohrožena podstata jeho individuality. "Nechtěl jsem žít takový život. Nebyl už ani rozdíl mezi tím, co jsem chtěl a co jsem nechtěl," řekl jeden nemocný.

Proč čelní laloky nefungují, jak by měly, není zcela jasné. Porucha ve vývoji mozku, která má narušení vývoje na svědomí se zpravidla odehrává velmi záhy nebo může mít i genetický základ. Mnoho studií (zejména z USA; viz příloha v části E) napovídá, že prvotní příčinou může být hypoxie při komplikovém porodu, která snadno poškodí vyvíjející se mozek. Později na mozku pozorujeme někdy i rozšíření dutin naplněných vodou na úkor mozkové tkáně a i základy prefrontální kůry jsou menší. Můžeme předpokládat, že prenatální infekce, porucha růstu plodu, (psycho-)sociální apsekty, nedostatek živin v těle matky samy o sobě většinou nemohou nemoc vyvolat, mohou však zhoršit následky hypoxie resp. dalších dnes neznámých příčin. Kvalitní "výživa" vyvíjejícího se mozku může také částečně zahladit následky hypoxie (nedostatku kyslíku, dušení) v prenatálním stádiu a (to nejčastěji) při porodu. Ale pravděpodobně i silné stresy, např. smutek v ranném dětství způsobený narozením druhého sourozence či chybami v péči o dítě (nedostatek tělesného a citového kontaktu) může způsobit mozko-nervo-svalové poruchy vytvářející základ pozdější nemoci. Nemusí jít o viditelné organické poškození, ale o atypickou hyperaktivitu mozkových center, která se tak často zrcadlí v atypické nervo-svalové tenzi.

Vznik sluchových a zrakových halucinací ve stádiu rozvoje nemoci v čase pubertálního vývoje má v rovině fyziologické více příčin.
1) Zhoršení koordinace analýzy vjemů způsobené nástupem špatně fungující prefrontální kůry. Mozek nedokáže vnímat obraz jako celek, rozpadá se mu na mozaiku nesouvisejících ostrůvků, nedokáže zaplnit chybějící místa obrazu (která jsou způsobena nedokonalostí zrakového aparátu, pohybem pozorovaného vůči sítnici apod.)

2) Dráždění různých částí mozku, které má za výsledek doplnění již tak narušeného obrazu nereálnými prvky a momenty. Tam, kde bylo hluché místo, zeje nyni hrůzyplná černá díra. Místo očí může nemocný vidět černé důlky, pozorovaný obraz se může zdánlivě ocitnout na konci černého tunelu, objevují se neexistující jiskry a elementy, všechno je emocionálně a intelektuálně posunuto, vybavují se svévolně blízké i zcela vzdálené asociace. Podrážděním určitých mozkových center se podráždí i paměťové stopy (v nematerialistické psychologii si je můžeme představit jako obláčky energoinformace, tzv. esplana) a jejich obsah se samovolně či ve víceméně volné asociaci vybavuje a mate percipienta. Prefrontální laloky (ale zřejmě i duše svou kreativní mohutností) si doplňuje zkreslené skutečné a matoucí vjemy do "funkčních" celků. Některé prvky obrazu i některé hlasy a zvuky tak vypadají velmi dokonale a reálně, někdy nás to nutí hovořit o SUPERVĚDOMÍ či NADVĚDOMÍ (jako nadřazené součásti podvědomí), které dokáže tak detailně tyto halucinace a matoucí myšlenky a pocity dotvářet. Ale "fyziologická" psychologie si mnohdy obstojně vystačí s velmi prozaickými modely těchto poruch, v nichž hraje hlavní úlohu prefrontální mozková kůra/čelní laloky. Hlasy někdy velmi "cílevědomě" vyzývají percipienta k sebevraždě, ruce zjevení se jej snaží vytrvale zaškrtit, je opravdu těžké uvěřit, že za tím nestojí něčí vědomí (stojí, ale většinou naše vlastní). Někdy tento chorobný disociačně-integrativní proces dojde tak daleko, že člověk disponuje více identitami, jeho vědomí je roztříštěno na dvě a více individuality, mezi nimiž mohou existovat nejrůznější vztahy. Mohou o sobě vědět či ne, mohou se vzájemně ovlivňovat nebo ne, apod., mohou být i různého pohlaví. Jde ovšem o téma zajímavé spíše pro spisovatele beletrie než pro psychiatry.

Častější než vizualní halucinace (a poruchy schopnosti koordinovaně vyhodnotit vizuální vjem) jsou halucinace sluchové. Hlasy jsou velmi reálné, až tak reálné, že je někdy i pro terapeuta praktičtější je brát (částečně) jako paralelní realitu než se tvrdošíjně snažit hledat způsoby, jak je pro pacienta od reality odlišit.

Nesmíme take zapomínat na zvláštní schopnost lidského vědomí (resp supervědomí, resp. duše) dokonale realitu imitovat a v určitých rovinách pojmu REALITA ji prakticky vytvářet. Jinými slovy: velmi silné představy (podpořené silou obrazotvornosti a vůle) spoluvytvářejí realitu (v rámci magie to může být i doslovně, v plném významu slova REALITA). Některé diagnostické a terapeutické směry (např. diagnostika a terapie minulými životy) k těmto halucinacím jako k realitě přistupují, definují jejich reálný základ a mohou mít stejné terapeutické úspěchy jako terapie chápající halucinace jen jako halucinace.

Navíc nelze nikdy zcela odlišit "silnou halucinaci" od reality, resp. dokázat, že všechny její podstatné aspekty jsou nereálné. Subjektivnost je nakonec vždy nedílným aspektem a podmínkou (procesu) vnímání a chápání reality, a naopak, každá vize má nutně aspekty reality.

Z hlediska celostní medicíny nemusíme průběh nemoci vidět jen jako ničivý a lidské duši nepřátelský. Mnoho nemocných dokázalo v boji s nemocí mobilizovat svůj potenciál a po částečnném nebo úplném zvládnutí nemoci konstatují, že se stali v některém ohledu lepšími lidmi. "Poučil jsem se, jak je život křehký a co je v něm důležité," říká jeden částečně vyléčený americký pacient v dokumentárním fimu Tajemství mozku. (Spektrum, 13. 11. 2002)

Ale někteří pacienti se schizofrenií neonemocněli následkem komplikací při porodu (hypoxie) a v tom případě je specifická etiologie onemocnění špatně určitelná. Mají buď genetické dispozice (hovoří se zejména o postižení některých enzymových systémů), nebo u nich nemoc vznikla zejména působením psychosociálního prostředí. Jsou možné i různé kombinace, např.: Následkem hypoxie dojde ke změne ve vývoji mozku a k malým, ale okolím většinou citlivě vnímaným změnám chování a celkového výrazu nemocného. Na základě předsudků a v podstatě bezdůvodných odmítavých reakcí okolí se postupně zhoršuje psychický stav nemocného, takže nakonec je těžké rozhodnout, zda v okamžiku plného rozvoje nemoci se na něm podílela více patologická reakce společnosti, rodiny, kolektivu nebo vlastní organické změny v mozku.

"Mezi základní klinické podformy onemocnění patří simplexní sch., hebefrénie (nevázanost, náladovost, šaškování, jindy plachost, samotářství) a katatónní sch. (pacient zaujímá strnulý postoj nebo polohu, nevnímá okolí, opakuje stále stejná slova nebo zvuky). Dále se rozlišuje pseudoneurotická sch., halucinačně-paranoidní sch. a smíšené formy." (Vademekum)

Léčba: psychofarmaka, psychoterapie (viz paranoidní psychóza, terapie), rehabilitace a jiné biologické postupy (šoková léčba, stereotaxe a léčebná stimulace). Různé psychoterapeutické techniky: Trénink empatie, cvičení vůle, nahrazování negativních představ pozitivními, trénink asertivní komunikace a pozitivního myšlení, trénink mozkových funkcí (vytváření náhradních nauronových spojů), psychoterapie vedoucí k přiznání si nemoci nebo alespoň symptomů nemoci a hledání jejich původu ve svém duševním stavu (Dahlke: Porozumění různým obrazům nemoci otvírá nové možnosti sebepoznání. Je nutné vidět své chyby a přijímat sama sebe takového, jaký jsem. Teprve pak bude projevená nemoc skutečnou cestou))

Doplňková léčba: Víme-li, že mozek dítěte utrpěl hypoxií, používámě v dětství terapie, které mohou podpořit zdravý rozvoj mozku (napl dietoterapie a suplementace zajišťující přísun důležitých živin; bioenergoterapie aj.). Pokud si představíme mozek jako fraktální strukturu, dojde nám, že správný poměr mikro a makroprvků a dalších živin vytváří optimální chemofyzikální a biochemické prostředí pro "růst" toho správného fraktálního vzorce. Podobný přístup představuje akceptování teorie morfogenetického pole, kdy se snažíme tělo vyladit jako anténu pro příjem "vzorkovacího" signálu. Pokud si všimneme, že postižení mozku se projevuje na svalové tenzi, můžeme tuto vazbu využít s opačnou orientací: pomocí svalových relaxancií (léků) a relaxační masáže svalů můžeme "relaxačně" působit i na mozek. Nervosvalové vazby řeší i některé metody kinezioterapie (kineziologie, v jistém smyslu sem patří i akupunktura, akupresura aj.). Psychické i tělesné funkce rozvíjí Feldenkreisova metoda, tibetské rity. Duchovní základ nemoci můžeme ovlivnit pomocí meditačních technik, terapií minulými životy aj. Pokud nervosvalová tenze vznikla na psychickém podkladu, můžeme použít metody kinezioterapie.

Při prvních příznacích nemoci se snažíme minimalizovat další rušivé faktory
* psychosociálního charakteru (rušivé stresující prvky v rodině, kolektivu)
* rušivé poruchy metabolismu a asimilace (např. léčba zácpy, zejména u osob, u kterých zvyšuje dráždivost CNS či pacienta neurotizuje)
* poruchy činnosti žláz s vnitřní sekrecí (nedostatek jódu, neléčená cukrovka apod.)
* odstranění alergenů, zejména vedou-li k tzv. mozkové alergii (např. vynechání mléka a mléčných výrobků), nasazení antihistaminik
* nespavost
* nedostatky v životosprávě (práce na směny, ponocování, nedostatek pohybu, nedostatky ve výživě aj.)
* léčba zjevných a skrytých zánětů, boreliózy, toxoplasmózy, parazitárních onemocnění apod., pacient se chrání před chřipkou a jinými infekcemi

PŘÍČINY
Schizofrenie je asi v 50% případů způsobena genetickou dispozicí, častojí předcházejí traumata plodu způsobená problémy v těhotenství a při porodu,
může vzniknout jako následek virové infekce, v důsledku traumat a stresů (nejčastěji v dětství), může být způsobená i při nadměrném dlouhodobém užívání (zneužívání) marihuany. U disponovaných jedinců může zhoršení nebo propuknutí nemoci rovněž odstartovat stresy, duševní traumata, virové infekce, alkoholismus, drogová závislost nebo zneužívání drog a uvedené rušivé faktory. Z traumat během těhotenství a porodu je to nejčastěji nedostatek kyslíku během porodu, který může vést k schizofrenii. Mnoho studií referuje o tom, že dospívající se schizofrenií měli mnohem častěji porodní komplikace než osoby neschizofrenické.

sestavil Darius Nosreti (použity údaje z Vademeka a dok. filmu USA "Tajemství mozku" z kanálu Spektrum)

SCHIZOFRENIE PODLE ČASOPISU SPIRIT

"Schizofrenie je pravděpodobně nejzáhadnější a nejspletitější ze všech duševních chorob. Představuje totiž (pokud není úspěšně léčena) pomalé a stálé zhoršování a úpadek osobnosti, nemocného. Tato choroba byla v roce 1896 pojmenována Emilem Kräpelinem – dementiae praecox. Až v roce 1911 doktor Evžen Bleuer zavedl nový, nyní všeobecně užívaný název – schizofrenie (rozdělení mysli).

Lékaři vědí, že schizofrenie začíná obvykle mezi 18 a 40 lety a postihuje ženy o něco méně než muže. Pacienti, kteří nemohli překonat strasti života, jimž byli vystaveni, utíkají před nepřátelským světem do prostředí dětské fantazie. Jací lidé se stávají oběťmi schizofrenie? Po mnoho let pokládali odborníci na duševné choroby za zvlášť zranitelný typ stydlivého, zaraženého člověka. Dnes však zdůrazňují, že podle nových výzkumů může psychóza povstat u kterékoli zoufalé osoby "slabého charakteru". Ti, kteří se před záchvaty choroby vyznačují zvláštním uměleckým či intelektuálním nadáním, měli vždy nedostatek pevné povahy, jež by jim umožňovala žít v tomto drsném, "dospělém světě".

Schizofrenie představuje pestrou směs abnormálního chování. Pacient není s to myslet, cítit nebo chtít něco přímo. Jeho logika žalostně kulhá. Přeskakuje stále z jednoho předmětu na druhý, užívá staré výmluvy, že nerozumí, kam otázka směřuje. Často se u něho objevuje špatný úsudek (až bludy), halucinace a klamné představy.

Při svých výzkumech zjistili odborníci dva určité směry co do chování schizofreniků. Jedna kategorie zahrnuje pacienty, u nichž se nemoc vyvíjela postupně, přičemž tyto osoby již v dětství byly samotářské, a ačkoli jsou jinak duševně zdravé, jsou náladové, zlé, mrzuté a citově nestabilní. Stávají se stále nápadnějšími, až je jejich očividně klamné představy přivedou k odborníkům.

Druhá kategorie se vyznačuje poměrně náhlým výskytem stavů vzrušení, strnutí, sebevražedných pokusů či podivného exhibicionismu. Spolu s těmito symptomy přichází nechuť žít ve společnosti, ztráta přizpůsobivosti a vzrůstající citové otupení.

Lékařský výzkum zjišťuje, že to v obou případech znamená, že nemocný dospěl k naprostému přesvědčení o osobním nezdaru s eventuální nesnesitelnou ztrátou sebeúcty. Na útěku od této bolestné skutečnosti světa dospělých lidí se uchyluje nemocný do klidného světa dětských snů. Karl Jung, slavný švýcarský psychoanalytik, řekl jednou: "Necháme-li spícího chodit a jednat, jako by byl probuzen, máme klinický případ dementiae praecox." Každý zkušený psychiatr může podat diagnózu schizofrenie, avšak nejtěžším problémem je přivést pacienta zpět do skutečného života.

Americký psychiatr Hoskins připouští, že kromě "několika neprůkazných svědectví co do úučinnosti léčení šokem" nemají lékaři téměř nic, co by je vedlo k léčení této choroby. Uskutečnily se pokusy s podáváním výtažků všech možných žláz, dosažené výsledky však nebyly uspokojující. Jelikož schizofrenie je v prvé řadě způsobena neschopností pacienta zvládnout životní potíže, doporučuje se, aby hlavní bádání probíhala nikoli v nemocnicích pro duševně choré, nýbrž v biologických laboratořích. Nejlepší výsledky byly zatím prokázány psychologickým léčením, metodou zvanou ematický trénink (empatie znamená doslova "vcítit se", t.j. schopnost proniknout do pocitů jiné osoby). Jde o pravý opak psychologického nezájmu, který nutí oběť dementiae praecox k tomu, aby "stáhla oponu" před skutečností.

Před zavedením moderních léků mnoho schizofreniků trávilo dlouhá období – někdy i většinu života – v psychiatrických léčebnách. Dnešní léky, například chloropromazin (Lagactil) a Haloperidol pomáhají zmírňovat příznaky této choroby. Řadě pacientů umožňují tyto léky za pomocí lékařů, sester, sociálních pracovníků a členů rodiny vést celkem normální život v domácím prostředí.

Mnozí nemocní však zapomínají nebo prostě odmítají užívat léky, často proto, že nevěří, že jsou nemocní. Potom nezbývá, než aby byl takový pacient proti své vůli dopraven do nemocnice, kde mohou být podávány léky s dlouhodobým účinkem." (Spirit, 28. října 2002, autor: jk)

SCHIZOFRENIE DLE BŘETISLAVA KAFKY

"Toto rozštěpení osobnosti se dostavuje z příčin, kdy z různého utrpení, osamocení a stesku duše ustupuje do vstupního podvědomí, z něhož vnese poruchu do vrchního podvědomí vytvořením chorobných esplan (stojate vlny "zářivých obláčků" nemateriálních struktur emocionálně-informační paměti, DN). Tato esplana pak vytvaří zvláštní komplety (komplexy; DN), které se za činnosti duše organizují v samostatné druhé "já", jenž zatlačuje "já" vědomé, normální, takže dochází ke střídání dvou i více osobností v jednom těle, přičemž zdravé vstupní podvědomí se mění v chorobné podvědomí nižší.

Schizofrenie je rozštěpená mysl, rozvrácená a neuspokojená, je to rozpad osobnosti. Nemocný má dojem, jakoby z něho mluvilo několik různých duší. jež žijí vedle sebe, nijak se vzájemně nestýkajíce. Logické spojování myšlenek, vybavování určitých pocitů některými představami je porušeno. Mnohdy na vnější popud nemocný nereaguje, nebo reaguje zcela opačně. Bývá sobecký, bezcitný a citově chudý (co je ale znakem i jiných psychóz; DN).

Schizofrenie na sebe upozorňuje mnohdy již v mládí, kdy rodiče nebo vychovatelé jí z neznalosti věnují málo pozornosti. Žák se přestane náhle učit, je roztěkaný, neschopen soustředit své myšlenky. Současně se objevuje mravní zeslabení, zeslabení pozornosti úsudku. Paměť nebývá porušena, avšak roztěkanost, nerozhodnost, unavenost, náladovost a nestálost jsou prvními známkami skryté choroby.

Později pozorujeme frázovitost, chuť k přehánění, slavomam, romantismus, žák se snaží vniknout do nejrůznějších vědních oborů, přičemž sleduje jen své myšlenky a zájmy, nestaraje se o okolní svět, uzavírá se vůči přátelům a znýným, je dráždivý, náladový. Je-li již dělníkem či úředníkem, zanedbává svoji dílnu či úřad, své povolání mnohdy lehkomyslně opouští . K vlastní rodině je lhostejný a sobecký, mnohdy nepatrná příhoda jej zbaví klidu a rovnováhy (popudlivost; DN). Stává se podivínem, ihned rozčileným, zuřivým a nebezpečným, avšak přitom si je většinou dobře vědom změn svých nálad a svého stavu. Nevěnujeme-li uvedeným příznakům u dítek pozornost ihned v začátku, později bývá k léčení často již pozdě."

(In: Břetislav Kafa: Nové základy experimentální psychologie)

POKRAČOVÁNÍ VIZ SCHIZOFR. B - E