PARANOIDNÍ PSYCHÓZA
(3.část)


KAPITOLA VI.: PARANOIK A RODINA

Původ většiny psychických poruch se metodami tradiční (školské) psychiatrie zjišťuje jen s obtížemi a výsledky platí jen s určitou mírou pravděpodobnosti, jsou nejasné. Netradiční metody jako např hlubinná, regresní reinkarnační terapie apod. přinášejí jasnější soudy, avšak oficiální věda je ne vždy dokáže přijmout, protože v některých ohledech nedokáže tyto závěry potvrdit, verifikovat a vůbec uplatnit své nároky na bezchybná tvrzení a průkazný experiment. Je jasné, že mimo genetický a další biologicko-informační přenos (např. skrze mitochondrie) se některé informace přenášejí dosud vědě neznámými nebo oficiální vědou neuznanými cestami. V úvahu připadá např.
- přenos informace pomocí morfické rezonance (čím jsou si geneticky dva organizmy bližší, tím snazší je přenos), resp. skrze akášické záznamy
- vědomé a podvědomé programování dítěte pomocí mimiky, gestikulace, řeči, výrazu apod.. ale i prostřednictvím bioenergoinformačního spojení, tedy např. telepaticky, prostřednictvím magnetického těla a duševního těla

Faktem je, že se dispozice ke vzniku psychózy přenáší např. z rodičů na děti v mnohem větší míře a mnohem intenzivněji, než umí vysvětlit genetická teorie nebo i kybernetická analýza zjevných vlivů. Duchovní a duševní dispozice se prostě např. z rodičů na děti přenáší tak silně, že bychom se měli pokusit tyto mechanizmy lépe poznat. Jak dítě vyrůstá, jsou stále zjevnější známé kanalý, prostřednictvím kterých rodina působí nebo působit může na jeho vývoja možnost přenosu formující informace méně známými cestami nás již tak netrápí. To však neznamená, že by tyto kanály v pozdějšíím období vývoje dítěte byly úplně mimo hru.

V každém případě bychom již kvůli svých dětí měli uvažovat o založení rodiny jen s duševně zdravým partnerem, nejlépe s někým, jehož nitro je plné krásných a ušlechtilých cílů a je schopen nejen pozitivně (ať již vědomě či nevědomě) programovat svou budoucnost, ale i fyzickou, duchovní a duševní tvářnost svých potomků. Minimálně by měl mít náš budoucí partner nějaké ušlechtilé a pozitivní životní cíle a měl by dokázat svůj volný čas trávit realizací ušlechtilých nebo alespoň bohulibých a kulturních zájmů. Souvislost mezi duševními poruchami a rodinnými vztahy je tradiční i alternativní medicínou shodně vnímána jako těsná.

Oficiální psychiatrii je jasné, že má-li být rodina stabilní, je nutné, aby byli její členové psychicky v pořádku, bez ohledu na to, jakými cestami psychická choroba působí nebo přenáší svůj vliv. Opačně do jisté míry také platí, že členství ve stabilní rodině je důležitým zdrojem duševního zdraví.

Myslím, že partner bez nohy je pro moderní rodinu lepším řešením než člověk trpící psychózou.

Pro to, jak má fungovat zdravá rodina a pro hledání přirozených tdrojů stability i konfliktů a jejich komplexní vyhodnocení může lidem sloužit porovnání komunit vyšších primátů nebo v tzv. primitivních splečnostech lidských kmenů.Také obecná teorie systémů, kybernetika, chaologie a teorie jazyka mohou pomoci formulovat metody výzkumu, jeho otázky i odpovědi. Nejdokonalejším nástrojem pro výzkum citlivé lidské psychiky a vztahů mezi jedinci je právě citlivá lidská psychika se všemi svými zjevnými i skrytými schopnostmi a poznávacími, myslícími a vůbec intelektuálními fenomény. Smysl exaktních věd v psychologii a sociální psychologii bychom neměli podceňovat ani přeceňovat. Také životní zkušenosti, všeobecný rozhled, všestranné důkladné vzdělání a moudrost jsou pro dobrého psychologa těžce nahraditelnými dispozicemi.

Výzkumem bylo zjištěno, že existují určité rodičovské kombinace vytvářející ideální podmínky pro vznik duševní poruchy u dítěte.

Například v rodině v níž oba rodiče disponují silnou vůlí (která sama o sobě představuje pozitivní vlastnost) a otec je poněkud hrubým typem paranoidního kverulanta, zatímco matka je pro změnu citově plochá a paranoidně úzkostná a vztahovačná si obě děti (chlape a děvče) odnášejí do života dispozici ke vzniku psychózy a ta u nich také do značné míry propuká. Zajímavé přitom je, že chlapec i děvče byli vychováváni v jistém ohledu odlišnými metodami. Zatímco chlapec byl vychován přísně (dokonce občasné bití), děvče je ukázkovým příkladem, jak zhoubná může být tzv. nefrustrující výchova. Chlapci i dívce se dostalo během dětství málo kulturních a citových podnětů, málokdy měli s rodiči tělesný kontakt, hry a společné aktivity byly omezeny na nezbytné minimum. Oba rodiče pracovali a navíc se pustili do stavby domu.

Již v padfesátých letech byl z praxe odvozen model rodiny tvořené schizofrenogenní matkou a "slabým" otcem. Tato matka je charakterizována jako necitlivá, panovačná, nestabilní. Otec charakterizován jako nevýrazný, slabý, pasivní.

Alernativní pohled na rodinu a smysl příchodu určitého dítěte do této rodiny nás však upozorňuje, že vliv rodičů nemůžeme absolutizovat, že dokonce posloupnost příčin a následků může být převrácena. Např. hlubinná terapie (a filozofir vycházející z uznání principu karmy) nám říká, že se na zrození dítěte můžeme dívat i jako na výběr duše dítěte, která hledá prostředí odpovídající jeho duchovní a duševní úrovni, nezřídka spíše jako nástroj pro splacení karmických dluhů než jako prostor pro přímočarý duchovní růst. Tato nová relativita nás upozorňuje, že budoucí následky přitahují naše činy se stejnou silou s jakou jsou tyto naše činy determinovány minulými příčinami. Naše vůle je svobodná a současně uvězněná jako muška v sítí časoprostorových vazeb z minulosti i budoucnosti.

Nechci absolutizovat ani karmické hledisko, ale někdy se zdá, jakoby si člověk duševní nemoc přinášel spíše jako dobrovolný trest za minulý život než jako nutný důsledek zdědených nebo nesprávnou výchovou a špatným prostředím získaných dispozic. V každém případě může být "karmický" model (a regresní terapie minulými životy) při léčbě užitečný, ať již na převtělování věříme či ne.

Také morální a volní slabost a špatná duševní hygiena pacienta mohou mít velký vliv na pozdější propuknutí nemoci. Zapomínáme, že nenormální a členy rodiny zpětně poškozující komunikace je výsledke oboustranné interakce mezi rodinou a pacientem, že ani z tohoto hlediska nemůžeme "podíl viny" rodiny absolutizovat. I bez karmy si mnozí nemocní za nemoc nebo její intenzitu mohou do značné míry sami.

"Dodnes však přetrvává v této linii výzkumu i terapie tendence "vinit" spíše rodinu než pacienta z toho, co se v interakci mezi nimi odehrává.
.. .. nikomu se dosud nepodsařilo prokázat, že rodinný kontext (natolik) rozhoduje při vzniku psychických poruch. Rodina, která komunikuje normálně, může takto komunikovat díky přítomnosti nenormálního člena. A to v době, kdy je v rámci sofistikovaného výzkumného projektu psychicky nemocný nepřítomen a nahrazen zdravým člověkem. Zaběhnuté formy interakce mají totiž vysokou setrvačnost. Krom toho se všechny znaky nenormální komunikace daří nacházeti v rodinách, které nemají psychicky nemocného člena." (O. Matoušek)

KAPITOLA VII.: PARANOIK A UPLATNĚNÍ

Chroničtí stěžovatelé, problémisti mají často paranoidní rysy. Génius hledající stále nová řešení nebo sbírající donekonečna informace k určitému problému vykazuje vlastně také symptom paranoie. Takový ojedinělý symptom u kterého nelze rozlišit, zda jeho motiv je sociální (vnější) nebo psychický (vnitřní) má proto smysl pouze v přítomnosti dalších symptomů a kontextů.
Paranoidní odoby soby se cítívají bezmocné proti ponižování a týrání, jiné (nebo jindy) jsou agresivní a svéhlavé (ať řeknu, co chci, vždy se snaží na tom najít chybu nebo říci alternativní řešení, nikdy nevysílá mimořečové pozitivní signály), při současné nadměrné citlivosti. Ve všech případech je tu vztahovačnost k vlastní osobě, náchylnost na duševní úrazy a neschopnost se z nich vzpamatovat. Paranoidní osobnost může být i nebezpečná. Při akutním pocitu duševního zranění, při explozi vysokých citů může např. jinak vzorná manželka a matka zranit nebo zabít svého manžela. Politik, který se nechá naočkovat paranoidní podezíravostí, podobně, jak se to za vydatné pomoci zejména britské rozvědky stalo J. V. Stalinovi, může zavinit smrt milionů lidí, aniž by sám musel být skutečným psychopatem. Psychopat může být dobrým (často i geniálním)publicistou, vynálezcem, teoretikem, hercem, jakmile však začne řídit lidi (ať již ve výrobě, v kultuře nebo v politice), vystavuje sebe i druhé nebezpečí, že bude působit škodlivě, že bude jednoduše ubližovat. Psychopat by také neměl nikdy vyučovat (kteroužto zásadu v českém školství překračuje dobrá polovina učitelů a profesorů).

Protože paranoika často následky jeho
vlastního chování přivedou na cestu, kdy se z něj stává osoba stále více
asociální (nezaměstnaná, rozvedená, hledající pomoc v alkoholu či drogách),
zvláště když ve svém okolí nenalezne chápající a tolerantní osoby, může
časem zhrubnout a znecitlivět a vykazovat skutečně i anetické rysy nebo rysy protispolečenské poruchy osobnosti, stává se více psychopatem, více nebezpečným sobě i svému okolí.. Partnerovi, lékaři či ošetřovateli dá někdy zabrat snaha zabránit, aby nemocný nezklouznul na šikmou plochu. U vážných forem některých psychóz je to někdy prakticky téměř nemožné. Existují např. osoby psychopatů s vážnou formou protisociální poruchy, které jdou systematicky z jednoho incidentu do druhého a nezadržitelně končí v psychiatrické léčebně nebo ve vězení. U paranoidní psychózy to záleží na konkrétní formě onemocnění.

Svým zaměřením na vlastní osobu se může zdát paranoik anetickým - necitlivým, a skutečně má také v mnoha situacích sníženou schopnost empatie, soucítění, v zaujetí svými vlastními
citovými problémy ubližuje jiným. Nejde však o anetickou psychózu neboť
paranoik je naopak přecitlivělý. V některých projevech však působí značně bezcitně. Dalo by se říci, že paranoidní psychóza je nevýhodnou kombinací přecitlivělosti a bezcitnosti, vlastností, které se u nemocných téměř zázračně objevují vždy v nevhodnou dobu. Někdy ovšem může být paranoidní psychóza spojena s jinými psychózami, např. právě anetickou. Anetickým se může paranoik díky nevhodným návykům, nevhodnému prostředí i různým konfliktům způsobeným původním onemocněním nakonec stát (např. jako alkoholik, jako vězněný, při opakovaných neúspěšných pokusech udržet si paqrtnera či zaměstnání ).

Vnější i vnitřní anetické rysy můžeme zjišťovat spíše u paranoiků se surovou, drsnou povahou. Paranoidní osobnost, ktera je necitlivá nepřímo, např. díky přecitlivělosti, silné vztahovačnosti, afektovanosti apod. jako anetickou neoznačujeme i když míra nedostatku empatie a míra schopnosti někomu duševně ublížit může být stejná jako u anetické osobnosti.



Častým projevem paranoidní psychózy je kverulantství. Člověku vadí všechno na všem, ke všemu má poznámky, na všechno musí reagovat, dlouhodobě v sobě nosí křivdu a chtě nechtě musí jednou přistoupit k evokaci viny, k "potrestání" viníka, k "řešení" pomocí hádky apod. (Také její otec by a bratr je extrémní kverulant.)
Svým chováním paranoická osobnost často vyvolává napětí, které jí může
přinést mimo jiné i ty reakce okolí, kterých se obává a které okolí mylně
přisuzuje (křivdu, ponižování, odbývání, agresivitu). Nemocný vyvolává ve svém okolí, např. v partnerovi, přirozenou snahu si patologické projevy chování vysvětlit, najít jejich příčinu (která však mimo nemoc samu neexistuje), takže okolí (partner) se začíná chovat indukovaně paranoidně (např. žárlivě), co pak bývá mylně vykládáno, jako původní příčina konfliktu nebo špatného psychického stavu nemocného. Svůj podíl viny či abnormalitu svého chování si zpravidla nepřipouští, zejména není schopna přijmout rady a vysvětlení směřující k snížení konfliktnosti a pochopení
vlastního stavu od osoby, která je domnělým původcem jejích problémů,
nejčastěji od svého partnera. Často u ní existují různé poruchy
v komunikaci se svým okolím (tady nemám na mysli LMD, ale psychosociální aspekty komunikace). Nemocný potřebuje k tomu, aby byl společensky standardní (např. zábavný, aby vysílal i pozitivní signály), zvýšenou motivaci. I tak je však v jeho projevu neustále jakási tenze (nepřirozenost). Při styku s autoritami, malými dětmi, novým partnerem se často postižený chová společensky bez závad a nemoc není téměř patrna. Zvýšenou kontrolu
svého okolí si někdy zajišťuje častým vyžadováním určitých drobných
i větších výhod, ohledů, výjimek, pozorností, což činí navíc způsobem
vedoucím ke zvyšování interpersonálního napětí, které se při dlouhodobějším
soužití nebo v určitých náročných situacích stává neúnosným. Zvýšenou
kontrolu si zajišťuje také neustálým "trestáním" okolí za jeho "přečiny"
(např. za domnělý nezájem, ponižování aj.), třeba i jen omezováním
komunikace, urážením se, chladným vystupováním, nepřátelskou intonací, tím,
že vynechává i základní formální prvky komunikace (např. pozdrav) a v jejím
projevu absentují "přátelské komunikační signály", které jsou ovšem pro
harmonické soužití s okolím obvyklé, apod. Své "tresty" někdy přenáší i na
osoby, které stály původně vně konfliktu, nebo tyto osoby podvědomě či
vědomě využívá jako nástroj trestu (např. zatahování dítěte do konfliktu
s partnerem). Své chování má snahu (zejména sama před sebou) "racionálně"
zdůvodnit a vlastní poruchu si velmi obtížně připouští. Ženy s psychózou častěji než ostatní podvědomě vyvolávají kontrolní konflikt s partnerem, v jehož průběhu mohou mimoděk sledovat zájem partnera, případně paradoxně vyvolat sexuální styk.
Paranoická osobnost může být pedantsky čistotná, může být dobrou
kuchařkou, spolehlivou účetní nebo šikovným radioamatérem, její činnost má
však napjatý a rigidní charakter s rizikem, že pokud se jí nedostane
očekávaného ocenění, bude frustrovaná a zvýši se její agresivita k okolí.
Paranoická osobnost může trpět zvláštním druhem averze ke zvířatům, neboť
zvířata narušují její podvědomou snahu mít vše pod kontrolou a podle svých
představ, zvířata většinou nereagují na signály, kterými si paranoická
osobnost chce neustále podmaňovat a kontrolovat své okolí, zvířata
představují nerovnou konkurenci v soutěži o partnerovu přízeň, neboť svou
vrozenou nekonfliktností skýtají většinou svému majiteli větší pohodu než
lidský partner, tím spíše osobnostně nevyrovnaný. Zvířata nezapadají do
snahy vytvořit sterilní domácí laboratoř pro trvalý paranoikův
"sadomasochistický" citový experiment na sobě i na druhých.
Tím, že si paranoik dokazuje svá práva, může někdy "přehnat" své chápání
svobody, což mu může přinést skutečnou snahu okolí její "práva a svobodu"
omezit, ale také např. podezíravost, žárlivost ze strany partnera. Může ve
svém okolí vyvolat indukovanou paranoidní reakci (paranoickou nákazu),
takže někdy se setkáme se záchvatem paranoického "šílení" ne u paranoika,
ale u osob z jeho okolí, které paranoik svým dlouhodobým zničujícím
působením někdy dohání k velmi zoufalým činům. Nepochybuji o tom, že
v minulosti se mnoho odsouzených pachatelů "domácích zabíjaček" nebo osob
léčených na psychiatrii díky svým paranoidním činům rekrutovalo z řad ne
paranoiků, ale jejich zoufalých partnerů.
Přestože u paranoika může jít o osobu v mnoha směrech talentovanou, její
vlastni bariéry, které si ve styku s okolím staví a její obavy z nepříznivé
reakce okolí jí zpravidla nedovolí svůj talent rozvinout a využít. Paranoik
také často tíhne v tvůrčí práci k používání různých berliček - konvencí
a formálních pravidel, jako i napodobování různých vzorů, jako "pojistku"
před očekávanou negativní reakcí okolí. Pro paranoika je typické, že si
úzkostlivě vytváří a chrání "svůj" styl v tvůrčí práci i v životě. Moderní
umění a způsob života konce 20. století v sobě nese hodně paranoických rysů
a někdy je obtížné určit, co je chorobné a co je projevem "stylu".
Paranoidní porucha osobnosti může být (a často je) kombinovaná např.
s hysterií, úzkostností, s anetickou psychózou, může sklouzávat
k disociálním projevům aj. V případě hysterické osobnosti může docházet
rovněž k somatizaci (produkování příznaků neexistujících nemocí, nejčastěji
bolesti hlavy či břicha, častěji u žen a dětí).
Lidé veselí, s optimistickým názorem na život a své vztahy a se zdravou
sebedůvěrou zpravidla paranóiou netrpí i když jednotlivé rysy vykazují.

Přímým vlivem paranoidní psychózy, ale i nepřímo - z následků reakce
okolí na paranoidní projevy nemocného, působí paranoik (zejména při
výraznějších rysech onemocnění) utrápeným nebo emočně plochým dojmem a subjektivně se tak cítí. Také jeho tvář působí utrápeně, nebo studeně, bezvýrazně.

Paranoik si často od dětství pěstuje určité mimikry, schopnost se přetvařovat, tvářit se jako zdravý člověk. Paranoik se (zejména před lékařem či cizími lidmi) dokáže "vyhecovat" k úžasným hereckým výkonům a vystupovat jako osoba příjemná, veselá a láskyplná. Dobrý pozorovatel si všimne nanejvýš jemné tenze či hysterie.

K tomu, aby paranoik "normálně" fungoval také často potřebuje zvýšenou "inspiraci" a stimulaci. Proto (zdánlivě v rozporu s asociální podstatou osobnostních poruch) v některých případech často a rád vyhledává různé party, zábavu, nové partnery apod. Čím je partnerství a manželství paranoika stereotypnější, tím obtížněji se přinutí existovat na "normální" úrovni, což je pro něj ovšem i značně vysilující.