Globální úloha Ameriky: Proč začíná boj o celosvětově otevřenou společnost doma
Napsal George Soros; American Prospect, červen 2003

27.5.2003 - Na pozvání tehdejšího děkana Paula Wolfowitze jsem pronesl zahajovací přednášku na Škole pokročilých mezinárodních studií Paula H. Nitze ve Washingtonu. Mluvil jsem o své představě celosvětové otevřené společnosti a zdálo se, že Wolfowitz, dnes náměstek ministra obrany, byl naladěn na stejnou vlnovou délku. Oba jsme byli účastníky malé skupiny, zvané Akční rada pro Balkán, která se zasazovala o "svalnatější" politiku proti Slobodanu Miloševičovi. Obhajovali jsme vojenský zásah v Bosně mnohem dříve než k němu došlo. Pamatuji si živou výměnu názoru s Colinem Powellem, když jsem zpochybňoval jeho doktrinu "jdeme do pouští, ale ne do hor". Velmi jsem podporoval aktivní postoj Madelain Albrightové ke Kosovu, kde jsem podporoval koaliční přání: zásah Severoatlantického paktu bez schválení Spojenými národy. 7. března 2003, v předvečer války v Iráku, jsem přednesl další řeč na stejné škole. Tento článek je úpravou oné řeči.

Tehdy i dnes jsem byl nakloněn odstranění Saddama Husseina, který díky svým chemickým a biologickým zbraním byl mnohem nebezpečnějším diktátorem než Miloševič. Rád bych viděl změnu režimu na mnoha jiných místech. Zvláště mi dělá starosti Zimbabwe, kde režim Roberta Mugabeho spěje od deseti k pěti. Považuji také Muammara Kadáfího za nebezpečného původce neklidu v Africe. Podporuji projekt v Barmě, či v Myanmaru, jak se nyní nazývá, který zajišťuje Aung San Suu Kyi jako demokraticky zvolený vůdce. Mám nadace ve střední Asii a rád bych viděl změnu režimu v zemích, jako je Turkmenistán. A samozřejmě jsem doufal ve snadné vítězství v Iráku, pokud bychom vůbec šli do války.

Přesto hluboce nesouhlasím s Bushovou politikou, nejen v Iráku, ale vůbec. Můj odpor je mnohem hlubší, než to bylo v případě Clintonovy administrativy. Věřím, že Bushova administrativa vede U.S.A. a svět špatným směrem. V minulosti se má dobročinnost zaměřovala na porážku komunismu a na pomoc přechodu zemí bývalého sovětského imperia od uzavřených společností k otevřeným. Nyní jdu tak daleko, že říkám, že boj o celosvětovou otevřenou společnost musí být vybojován ve Spojených státech. Stručně říkám, že Amerika by měla hrát velmi odlišnou roli od té, kterou hraje dnes. Protože otevřená společnost je abstraktní myšlenka, budu pokračovat od abstraktního a obecného ke konkrétnímu a zvláštnímu.

Koncept "otevřené společnosti" vyvinul filozof Karl R. Popper, jehož kniha "Otevřená společnost a její nepřátelé" dokazovala, že totalitární ideologie – takové jako komunismus a fašismus – se staly hrozbou pro otevřenou společnost, protože prohlašovaly, že našly konečné řešení. Konečná pravda je mimo lidský dosah. Ti, kdo říkají, že ji vlastní, si činí nesprávné nároky a mohou si je vynutit jen násilím a útlakem. Takže Popper odvodil principy svobody a demokracie – stejné principy, které prosazoval Bush ve své únorové řeči o Iráku - z uznání, že se můžeme mýlit. To nás přivádí k jádru pudla. Bush absolutně nepřipouští, že bychom se mohli mýlit a neprojevuje žádnou snášenlivost k odlišným názorům. "Nejste-li s námi, jste proti nám", prohlašuje. Donald Rumsfeld hubuje naše evropské spojence, kteří s ním nesouhlasí ve věci Iráku, zcela jednoznačnými výrazy a má bytostný odpor vůči mezinárodní spolupráci, ať už se jedná o Severoatlantický pakt nebo mírotvorce OSN v Afgánistánu. A (generální prokurátor) John Ashcroft obviňuje ty, kteří se staví proti americkému zákonu o vlastenectví, že podporují a usnadňují život nepříteli. To jsou názory extrémistů, nikoli stoupenců otevřené společnosti. Snad díky mému původu tyto názory ve mně vyvolávají nevoli. A jsem udiven a zklamán, že nenacházím podobnou alergickou reakci u nejširší veřejnosti.

Samozřejmě to hodně souvisí s 11. zářím. Ale zmatek jde daleko hlouběji. Nejde pouze o to, že politika Bushovy administrativy je možná špatná, ona skutečně špatná je a šel bych ještě dále: ona musí být špatná, protože je založena na nesprávné ideologii. Převládající skupina v Bushově administrativě věří, že mezinárodní vztahy jsou vztahy moci. Protože jsme nesporně nejmocnější, sklidili jsme právo vnutit naši vůli zbytku světa. Tato pozice je skryta v Bushově doktríně, která poprvé zazněla v jeho řeči ve West Pointu v červnu 2002, a pak v září byla začleněna do Strategie národní bezpečnosti. Bushova doktrina spočívá na dvou pilířích: Za prvé, Spojené státy udělají vše, co je v jejich moci, aby si udržely svou nezpochybnitelnou vojenskou převahu, a za druhé, Spojené státy si vyhrazují právo preventivního útoku. Vzato dohromady, tyto dva pilíře vytvářejí dvě třídy suverenity: suverenitu Spojených států, která je nadřazena mezinárodním smlouvám a závazkům, a suverenitu všech ostatních států, které jsou předmětem Bushovy doktriny. Připomíná to Orwellovu Zvířecí farmu: Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou více rovna než ta ostatní. Samozřejmě, Bushova doktrina není vyjádřena tak silně; je zakryta orwellovskou dvojsmyslností. Dvojsmyslnost vyjádření je nutná, protože zde je rozpor mezi konceptem svobody a demokracie v pojetí Bushovy administrativy a zásadami otevřené společnosti. V otevřené společnosti si lidé mohou sami pro sebe rozhodnout, co budou považovat za svobodu a demokracii. Ale Bushova administrativa hlásá, že jsme našli konečnou pravdu. První věta naší poslední Strategie národní bezpečnosti zní následovně: "Velké bitvy dvacátého století mezi svobodou a totalitou skončily rozhodným vítězstvím sil svobody – a jediného udržitelného modelu úspěchu národa: svobody, demokracie a svobodného podnikání." Toto tvrzení je špatné ze dvou hledisek. Především, neexistuje jediný udržitelný model úspěchu národa. A za druhé, náš model, který byl úspěšný, není dostupný ostatním, protože náš úspěch velmi závisí na našem dominantním postavení uprostřed celosvětového kapitalistického systému, a toto postavení není pro ostatní dosažitelné. Podle ideologů krajní pravice, kteří ovládají Bushovu administrativu, úspěch amerického modelu spočívá na spojení tržního fundamentalismu v ekonomických záležitostech a prosazení vojenské převahy v mezinárodních vztazích. Tyto dva prvky do sebe dokonale zapadají a vytvářejí celistvou ideologii – ideologii, která je vnitřně sourodá, ale odporuje skutečnosti a zásadám otevřené společnosti. Je to druh hrubého sociálního darwinismu, v němž přežití zdatnějšího závisí od soupeření, nikoli od spolupráce. V ekonomice probíhá soupeření mezi firmami, v mezinárodních vztazích mezi státy. Spolupráce se nezdá být nutnou, protože se předpokládá přítomnost neviditelné ruky, která zajistí, aby se obecný zájem prosadil sám, pokud se jedinci budou snažit o dosažení svých zájmů. Tato doktrína je špatná, dokonce i ve vztahu k ekonomice. Pokud se ponechají finanční trhy působení svých vlastních nástrojů, nebudou směřovat k rovnováze, jež by zaručila optimální umístění zdrojů. Teorie o účinných trzích a racionálních očekáváních neobstojí při kritickém zkoumání. Ale tyto teorie existují a jsou široce přijímány. Žádná podobná teorie nemůže být opodstatněně navržena v oblasti mezinárodních vztahů. Zde působí dobře známá doktrína geopolitického realismu, podle které státy mají zájmy, nikoli však zásady. Nikdo však nemůže popřít, že existují obecné lidské zájmy které převažují nad národními. Žijeme ve světě, který je stále více propojen vzájemnými vazbami, a díky technologickému pokroku naše moc nad přírodou vzrostla mílovými kroky. Nebudeme-li této moci používat moudře, je nebezpečí, že poškodíme nebo zničíme jak naše životní prostředí, tak naši civilizaci.

To nejsou prázdná slova. Terorismus a rozšíření zbraní hromadného ničení nám dávají tušit , co nám hrozí. Potřebu lepšího světového pořádku podtrhl den 11.září, ale hrozba terorismu vynesla do popředí potřebu mezinárodní spolupráce. Bushova administrativa ale svět takto nevidí. Její pohled na svět není úplně nesprávný, ale zdůrazňuje jednu stránku skutečnosti vyloučením ostatních. Aspekt, který vyvolává napětí, je moc, zvláště vojenská moc. Ale vojenská moc není jediným druhem moci; žádná říše nemůže být držena pohromadě pouze vojenskou mocí. Joseph S. Nye Jr. ve své nedávno vydané knize Paradoxy americké moci zavedl koncept "měkké síly", aby ten problém vyjasnil. Šel bych ještě dále. Použití konceptu síly v lidských záležitostech je obecně sporné. Ve fyzice síla ovládá chování předmětů. Pro lidské záležitosti to ale je zavádějící analogie. Lidé mají svou vlastní vůli. Mohou být zastrašeni vojenskou silou nebo jinými formami útlaku, ale to není zdravý základ organizace společnosti. Moc není právo. To však je víra, která vede Bushovu administrativu. Izraelský Ariel Sharon sdílí tutéž víru, a podívejte se, kam to dovedl. Myšlenka, že moc je právo, je neslučitelná s myšlenkou otevřené společnosti. Myšlenka odzbrojení Saddama Husseina byla správná, ale způsob, jakým ji uskutečnila vláda USA, není dobrý. To je důvod, proč byl tak silný odpor proti válce ve světě i doma. To je důvod, proč nebudu souhlasit s chováním Bushovy administrativy v zahraniční politice.

Existuje alternativní vize úlohy, kterou by měly USA hrát ve světě, a ta je založena na konceptu otevřené společnosti. Současný světový pořádek je překroucenou formou celosvětové otevřené společnosti. Je překroucený, protože máme celosvětové trhy, ale nemáme celosvětové politické instituce. Z toho důvodu se nám daleko lépe daří vyrábět soukromé zboží než pečovat o veřejné statky jako je zachování míru, ochrana životního prostředí a zajištění ekonomické stability, pokroku a sociální spravedlnosti. Není to náhodné. Globalizace – a tou já míním globalizaci finančních trhů - byla tržním fundamentalistickým projektem a USA byly jeho hlavním architektem. Jsme také hlavním příjemcem zisku. Jsme nepochybně dominantní silou dnešního světa. Naše nadvláda není pouze ekonomická, ale i vojenská a technologická. Žádná země se nám dokonce ani nemůže přiblížit. To nás ale dostává do postavení nositele výhradní odpovědnosti. Jiné země musejí vyhovovat americké politice, ale USA jsou v postavení, které jim dovoluje určovat politiku, které se jiní musejí přizpůsobovat. Máme vyšší stupeň volnosti v rozhodování jako nikdo před námi o tom, jaký tvar by měl mít svět. Nestačí proto, aby si USA zachovaly převahu nad ostatními státy; musí se to týkat také blaha celého světa. Uvnitř celosvětového kapitalistického systému vládlo před 11. zářím velké napětí, ale to se od té doby velice zhoršilo. Musíme se snažit zmenšit napětí a učinit systém stabilním, vyrovnaným, abychom si v něm mohli zachovat vedoucí postavení. To je odpovědnost, podle které se nám nedaří žít. Co hůře, Bushova administrativa dokonce ani neuznává, že bychom měli nést takovou odpovědnost. Přisuzuje naši vedoucí pozici úspěchu amerického modelu ve férovém soutěžení s jinými zeměmi. To je ale sebeklam. V rozporu s názory zastánců tržního fundamentalismu globální kapitalistický systém nevytváří hřiště pro rovnou hru. V ekonomických a finančních záležitostech je nerovnost mezi centrem a periferiemi. A ve vojenských záležitostech je nerovnost mezi USA a zbytkem světa, protože Evropská unie na rozdíl od svých členských států se nesnaží být vojenskou mocností. Nerovnosti světa jsou velké a stále rostou a my nemáme žádný mechanismus k jejich zmenšení. Proto potřebujeme posílit naše mezinárodní politické instituce, abychom se vyrovnali s globalizací trhů. Pouze Spojené státy nás mohou vést na této cestě, protože bez nich nelze mnoho dokázat na cestě mezinárodní spolupráce. Světový pořádek, založený na státní suverenitě, však nemůže zajistit péči o obecné lidské potřeby. Hlavním zdrojem chudoby a bídy v dnešním světě je špatné vládnutí - represivní, zkorumpované režimy a selhávající státy. A nyní je obtížné zasáhnout do vnitřních záležitostí jiných států, protože se do cesty staví princip suverenity. Jednou z cest k překonání problému je nabídnout zemím návod, jak se stát otevřenou společností. To je chybějící prvek v současném světovém řádu. Existují tresty za špatné chování, od obchodních sankcí až k vojenským zásahům, které však nejsou dostatečným povzbuzením a donucovacím prostředkem k dobrému chování. Globální otevřená společnost by dosáhla určitých standardů tím, že by poskytla pomoc těm, kteří nejsou schopni jim vyhovět. Státy, které by porušovaly pravidla, by byly trestány vyloučením. Zlepšila by se rovnováha mezi odměnami a pobídkami na straně jedné a tresty na straně druhé. V otevřené globální společnosti by každá země měla zisk ze své příslušnosti. Rozvojové země by získaly lepší přístup na trhy prostřednictvím Světové obchodní organizace. Země na periferii, jako např. Brazilie, by dostaly záruky a přiměřený úvěr prostřednictvím Mezinárodního měnového fondu, pokud by prováděly zdravou politiku, a uskutečnil by se pokus dosáhnout mileniového cíle OSN v omezení chudoby a zlepšení života na celém světě. Poskytnutí pobídek by samozřejmě nebylo dostačující. Ne všechny země mají vlády, které si přejí nebo by aspoň tolerovaly otevřenou společnost. Zločinný režim jako byl ten režim Saddama Husseina byl hrozbou pro zbytek světa a globální otevřená společnost musí být způsobilá bránit se. Ale použití vojenské síly musí zůstat tím posledním východiskem. Spojené státy nemohou vytvářet globální otevřenou společnost na vlastní pěst. Žádná jednotlivá země nemůže působit jako četník nebo dobrodinec celého světa. Ale celosvětová otevřená společnost nemůže být vytvořena bez amerického vedení. To znamená, že se USA musí zapojit do mezinárodní spolupráce. Musejí chtít řídit se stejnými pravidly, která se snaží vnucovat ostatním, a nést svůj podíl nákladů a zejména uznat, že ostatní účastníci jsou zavázáni mít své vlastní názory, a že ostatní státy mají své národní zájmy. Spojené státy budou mít vždy právo veta díky své váze a důležitosti.


Toto je alternativní vize americké role ve světě. Je to vize Ameriky vedoucí svět ke globální otevřené společnosti. Taková vize je naléhavě potřebná. Po 11. září prezident Bush dokázal přesvědčit celou zemi, že je nevlastenecké s ním nesouhlasit. Tyto dvě vize- americká převaha a Amerika jako vůdce celosvětové otevřené společnosti – nejsou daleko od sebe. Ve skutečnosti jsou jedna druhé tak blízké, že mám obavy, že v případě selhání americké převahy – a ta musí selhat- bude opuštěna i vize celosvětové otevřené společnosti. Proto je tak důležité je odlišit. Obě uznávají výsadní postavení USA. Obě souhlasí s tím, že Spojené státy se mají ujmout aktivní vůdcovské role v mezinárodních záležitostech. Obě dávají přednost preventivní akci. Ale dojde-li na volbu prostředků preventivní akce, obě vize se budou odlišovat. Celosvětová otevřená společnost požaduje vstřícné gesto globálního dosahu, zatímco Bushův přístup je omezen na trestnou akci. Ve verzi otevřené společnosti prevence krize nemůže nikdy začít dostatečně brzy; nelze předpovědět, jaká nehoda se rozvine v krveprolití, a v době, kdy to již víme, je příliš pozdě. To je důvod, proč nejlepším způsobem předcházení konfliktům je podpora otevřených společností. Bushova administrativa tvrdí, že podporuje demokracii útokem na Irák. Ale demokracie nemůže být vnesena zvenčí. Podílel jsem se prostřednictvím svých nadací na budování otevřených společností v řadě zemí. S odvoláním na svou zkušenost, nikdy bych si nevybral Irák pro budování národa. Vojenská okupace je snadná hra; to, co přijde potom, je to, co by nám mělo dělat starosti. Vnitřní napětí a napětí ve vztazích se sousedními státy jako s Tureckem a Iránem učiní ustavení demokratického režimu v Iráku velmi obtížným. Zavedení vojenského režimu, jak to učinil Douglas MacArthur v Japonsku po 2. světové válce, by bylo katastrofou. Bylo by snazší dosáhnout úspěchu v Afgánistánu, protože jak Taliban tak Al-Kajda byli cizími utlačovateli. Ale poté, kdy jsme dobyli ozdravného vojenského vítězství, nedokázali jsme uspět s budováním národa. Ministr Rumsfeld se bránil rozšíření mírové mise OSN mimo Kábul a následkem toho zákon a pořádek nebyly dosud plně nastoleny mimo hlavní město. Hamid Karzai potřebuje ochranu amerických bodyguardů. Jeho vláda dosahuje jen pomalého pokroku, ale historická příležitost budovat na pomníku osvobození byla nenapravitelně ztracena.

Válka v Iráku nepomůže vybudovat otevřené společnosti ani v jiných zemích. Při našem usilování o získání spojenců a nakupování hlasů v OSN jsme se stali méně citlivými na vnitřní poměry v oněch zemích, než bychom měli být. Týká se to Ruska a Pákistánu a všech středoasijských republik, nemluvě o Angole a Kamerunu, které patří k nejzkorumpovanějším režimům Afriky. Tvrdit, že útočíme na Irák ve jménu nastolení demokracie, je klam, a zbytek světa to takto vidí. Atlantická aliance byla tvrdě narušena, a jak NATO, tak Evropská unie jsou rozklíženy. Odzbrojení Iráku je správný cíl, ale z hlediska zbraní hromadného ničení by Irák neměl být vrcholnou prioritou této doby. Mnohem nebezpečnější je Severní Korea a je třeba říci, že president Bush vyhrotil současnou krizi. Severokorejský jaderný program byl více či méně součástí obsahu dohodnutého rámce z r. 1994, uzavřeného Clintonovou administrativou. Mezitím se angažoval jihokorejský president Kim Dae Jung v politice slunečních paprsků, která začala nést plody. Nastal pokrok v odstraňování nášlapných min kolem hranice a bylo připraveno zahájení přímého vlakového spojení. Zdálo se, že severokorejské vedení si začalo stále více uvědomovat nezbytnost ekonomických reforem. Když přijel do Washingtonu Kim Dae Jung navštívit presidenta Bushe jako první zahraniční hlava státu, přál si získat presidentovu podporu pro politiku slunečního paprsku. Ale president Bush ho prudce a veřejně odmítl. Bush neschválil to, co považoval za appeasement se Severní Koreou a hlavně se snažil zdůraznit přerušení kontinuity s Clintonovou administrativou. Potřeboval také dát Severní Koreu k ledu, aby mohl ospravedlnit první fázi Národního programu raketové obrany, svorník v Bushově strategii upevňování převahy USA. Pak přišla řeč o "ose zla" a když Severní Korea překvapila Bushovu administrativu přijetím svého programu obohacování uranu (přísně řečeno jím neporušovala dohodnutý rámec, protože ten kryl jen plutonium), Bush odřízl dodávky topného oleje. Severní Korea odpověděla různými provokacemi. V době, kdy půjde tento časopis do tisku, Severní Korea bude mít blízko k možnosti vyrobit každý měsíc jednu nukleární zbraň. V polovině dubna vzala zpět svůj požadavek na dvoustranné rozhovory se Spojenými státy a souhlasila s trojstrannými rozhovory s USA a Čínou. Ale ve vztazích mezi USA a Jižní Koreou zůstala hluboká trhlina. Jihokorejci se nyní dívají na USA jako na stejného agresora, jakým je Severní Korea, a to činí naši pozici velmi obtížnou.

Politika Bushovy administrativy přinesla mnoho nezamýšlených, navzájem si odporujících důsledků. Je vskutku obtížné najít podobný časový úsek, během kterého by se politické a ekonomické podmínky zhoršily tak rychle, jak se to stalo v posledních dvou letech. Ale hra dosud neskončila. Rychle vítězství v Iráku by mohlo přinést dramatickou změnu všeobecné situace. Cena ropy by mohla klesnout, burza cenných papírů by mohla zaznamenat vzestup, spotřebitelé by mohli překonat nedůvěru a úzkost a začít znova utrácet a obchod by mohl odpovědět vystupňováním kapitálových výdajů. Spojené státy by mohly omezit svou závislost na Saudské Arábii, izraelsko-palestinský konflikt by se mohl stát snáze zvládnutelným a vyjednávání se Severní Koreou by mohlo utlumit napětí ve vztazích s Pyonyangem. Právě na to spoléhá Bushova administrativa. Brzy si uděláme úsudek. Ale ať to dopadne v Iráku jakkoli, předpovídám, že Bushův přístup je odsouzen k neúspěchu, protože je založen na mylných předpokladech. Svou předpověď opírám o svou teorii reflexivity, výzkum procesu střídání boomu a bublinového efektu na finančních trzích. Bubliny nerostou z pouhého vzduchu. Mají solidní základ v realitě, ale nesprávná koncepce deformuje realitu. V tomto případě dominantní pozice Spojených států je realita, prosazování americké převahy je nesprávná koncepce. V této chvíli skutečnost může posílit nesprávnou koncepci, ale ta se pak případně může stát neudržitelnou. Během období samoposilování se zdá, že nesprávná koncepce je neodolatelná, ale nebude-li co nejdříve opravena, dojde k nevyhnutelnému opačnému zvratu. Čím později se tak stane, tím horší budou následky. Zdá se, že běh událostí je podřízen nezvratným zákonitostem, ale proces střídání boomu a úpadku se může kdykoli zhroutit. Většina boomů na burzách cených papírů se zhroutila dlouho před tím než bylo dosaženo nejvyšších hodnot býčího trhu. Čím dříve se to stane, tím lépe. Toto cítím ve vztahu k Bushově doktrině. Pevně věřím, že president Bush vede Spojené státy a svět nesprávným směrem a považuji za tragické, že to byla právě hrozba terorismu, která přivedla zemi k tomu, že se za ním sešikovala tak nekriticky. Bushova administrativa se ujala úřadu s nezdravou a neudržitelnou ideologií. Před 11. zářím nemohla prosazovat svou ideologii příliš rychle, protože jí chyběl jasný mandát a jasně definovaný nepřítel. 11. září vše změnilo. Teroristický útok odstranil obě tyto zábrany. Terorismus je ideálním nepřítelem, protože je neviditelný, a proto nikdy nezmizí. Mít nepřítele, který představuje ryzí a obecně uznávané ohrožení, to může účinně pomoci udržet národ pohromadě. Je to zvlášť užitečné, když převažující ideologie je založena na nezřízeném prosazování vlastních zájmů. Tím, že vyhlásil válku terorismu, president Bush získal mandát, jenž mu dříve chyběl pro dosažení jeho cílů. Bushova administrativa uváženě podporuje strach, protože jí to pomáhá udržovat národ sešikovaný za presidentem. Ušli jsme dalekou cestu od Franklina Delano Roosevelta, který řekl, že se nemáme ničeho bát kromě strachu samého. Ale válka proti terorismu – o níž se předpokládá, že zahrnuje i válku v Iráku – nemůže být přijata jako vůdčí princip naší zahraniční politiky. Co se stane se světem, jestliže nejmocnější země na zeměkouli – jediná, která určuje, o čem se bude jednat - se bude zabývat pouze svou sebezáchovou? Amerika musí hrát konstruktivnější úlohu, má-li lidstvo dosáhnout pokroku. Budou-li Spojené státy působit jako vůdce globální otevřené společnosti, neochrání je to před teroristickými útoky. Ale budeme-li hrát konstruktivní úlohu, můžeme znova získat úctu a podporu světa, a to nám usnadní úlohu boje proti terorismu. Bushova vize americké převahy je nejen nezdravá a neudržitelná, ale také odporuje tradičním americkým hodnotám. Jsme otevřená společnost. Zásady otevřené společnosti jsou zakotveny v Deklaraci nezávislosti. A demokratické instituce jsou chráněny naší ústavou. Skutečnost, že máme tlupu extrémních pravičáků ve výkonné moci, z nás neudělá totalitní diktaturu. Působí zde systém vah a protivah a president musí mít podporu lidu. Vkládám svou důvěru v lid. Avšak nakonec otevřená společnost nepřežije, pokud ti, kteří v ní žijí, v ni nebudou věřit.


George Soros je zakladatel a předseda Open Society Institute.

Pro agenturu NIKOLA NOSRETI přeložil Zdeněk Jemelík. Zdroje:
http://www.soros.org/gsbio/american_prospect_052703.htm
http://www.prospect.org/

---

21.5. 2003 10:56:52 - Známý investor nevěří americké měně
Finančník Soros začal prodávat dolary
Americký miliardář maďarského původu George Soros začal prodávat dolary a místo nich nakupuje měny jiných zemí. Z pádu měny viní především amerického ministra financí Johna Snowa, jehož současnou politiku pokládá za špatnou pro Spojené státy.
------------------------------------------------------------------------


"Musím se přiznat, že mám otevřeny krátké pozice vůči dolaru, protože poslouchám, co mně říká ministr financí," řekl Soros v rozhovoru na americké kabelové televizi CNBC.

Reagoval tak na ministrova slova z posledních dnů, v nichž naznačil odklon USA od politiky silného dolaru.

Ministr Snow se podle Sorose snaží největší ekonomiku světa stimulovat na úkor jiných ekonomik. "Myslím, že Snow je poněkud nezodpovědný, když se snaží kurz dolaru verbálně snížit," řekl Soros.

Finanční trhy berou Sorose většinou velmi vážně, o čemž svědčí i bezprostřední reakce na jeho dnešní slova. Euro totiž po zprávě, že Soros začal prodávat dolary, dále zpevnilo.

Kurz eura k dolaru vystoupil během úterý na 1,1707 za a přiblížil se tak maximu 1,1747 dolaru za euro, na němž byla evropská měna při uvedení na trh v lednu 1999.
ČTK

© Copyright MAFRA a.s. 1998 - 2003 a dodavatelé obsahu (ČTK, Reuters)

---

20.12. 2002 13:55:55 - Známý finančník zaplatí 2,2 milionů eur
Soros doplatil na spekulaci s akciemi
Pařížský soud vyhověl žalobě a potrestal fiančníka George Sorose za čtrnáct let starou spekulaci s akciemi Société Générale. Podle soudu zneužil v roce 1988 interní informace a na obchodech s akciemi banky se obohatil o dva miliony dolarů. Dvaasedmdesátiletý Soros musí zaplatit pokutu 2,2 milionu eur.

Trest vězení pro Sorose žaloba nenavrhovala.

Výše pokuty odpovídá částce, kterou se Soros při spekulacích s akciemi francouzské banky v závěru osmdesátých let obohatil. Tu žaloba vyčíslila na dva miliony dolarů.

"Informace, které Soros měl, byly svou povahou důvěrné. Bylo jeho povinností se zdržet nákupu akcií," uvedla prokurátorka Marie-Christine Daubigneyová.

George Soros všechna nařčení z nelegálního chování odmítá. Jeho právníci argumentují tím, že celý případ je už příliš starý na to, aby bylo možné Sorose nyní spravedlivě soudit.

Případu trvalo čtrnáct let než se dostal před soud kvůli průtahům s utajováním informací úřady v Nizozemí, Británii, Lucembursku a Švýcarsku.

Podle Sorose byly zprávy o akciích Société Générale na finančním trhu všeobecně známé a on sám nic důvěrného nezneužil.

Soros, známý též jako "Muž, který potopil libru", vydělal v roce 1992 spekulacemi kolem britské měny skoro miliardu dolarů.
Reuters ,  iDNES

---

"Mrchožrout" se probouzí aneb legendární Soros opět nasedá do vláčku jménem Wall Street

   Warren Buffet... Richard Denis... Monty Python... Historie kapitálových trhů je přímo poseta jmény spekulantů, kteří jsou jednou vynášeni do nebes, jindy zas veřejně na pranýři. Jednou z investičních ikon je bezpochyby i finančník maďarského původu George Soros. Pro někoho super investor, který uprchl z válkou zbídačené Evropy do Spojených států, aby zde zrealizoval svůj americký sen. Se svým přítelem koncem sedmdesátých let založili legendární fond Quantum Endowment Fund - původní vklad čtyř milionů dolarů za dvě desetiletí znásobili na sedm miliard. Pro jiného je Soros podfukář, který spekulacemi prostřednictví svého hedgového fondu položil britskou libru "na lopatky". V roce 1992 byl totiž tak výrazně zainvestovaný v libře, že se vážně obával likvidace svých pozic, protože by mohl zvrátit celý trh proti sobě. Štěstěna tehdy stála při něm - britská centrální banka toho času začala intervenovat a Soros ji s radostí "přelil" všechny své libry.


Ačkoliv jsou tyto devizové spekulace považované za velice geniální, má to několik háčků. "Kdyby nebylo chybné politiky britské vlády, která tehdy nesprávně stanovila měnový režim libry, neměl by Soros na co útočit," uvedl v této souvislosti ekonom Pavel Kohout. Jak dodal, Velká Británie by měla být maďarskému finančníkovi přeci jenom vděčná, protože jeho spekulativní útok ukončil stagnaci britské ekonomiky. Později se Soros (a po jeho vzoru i další spekulanti) pokoušel zopakovat tento husarský kousek, nicméně i když byly úspěšné, již nikdy nebyly tak úspěšné jako u libry. Zdaleka ne poslední maskou, pod kterou se Soros skrývá, je maska filantropa a amatérského filozofa, který prostřednictvím svých nadací financuje množství veřejně prospěšných projektů (od vzdělávání až po disidenty v postkomunistických zemích).

Zanechme ale historie a poohlédněme se po nynějších aktivitách tohoto investora. "Soros je znova ve hře a je rozhodnutý vydobýt si zpátky svou reputaci," poznamenal před několika dny týdeník Business Week v návaznosti na nedávné šetření francouzské komise pro cenné papíry (nařčení z insider trading, že v roce 1988 věděl předem o nabídce na převzetí Société Générale). Kolo osudu se opět točí díky fondu Quantum, do jehož vedení se finančníkovi podařilo nalákat skutečně věhlasné odborníky, jako je například Mark Schwartz, bývalý šéf asijské pobočky Goldman Sachs, nebo Robert Bishop, zakladatel hedgového fondu Maverick Capital Ltd., spravující globální portfolio na více než dvě miliardy dolarů.

A jak chce v současnosti Soros přežít a hlavně vydělávat?
* Větší orientace na emerging markets (tyto regiony doporučuje mnoho předních investičních bank - od Merrill Lynch až po BNP Paribas nebo Julius Bär).

* Dělat méně spekulací na devizovém trhu (i když nedostatky v monetární politice některých zemí přímo volají "po potrestání").

* Orientovat se na venture capital a fondy investující do biotechnologií.

* Spravovat více aktiv "in-house," méně využívat finanční páky.

Autor: Veronika Joštiaková, ČEKIA, a.s.

---

Kapitálové zločiny

George Soros

Deník Guardian, 18.1.1997

V knize Filozofie historie poukázal Hegel na znepokojující historický vzorec: civilizace se rozpadají v důsledku toho, že dojde k morbidnímu zintenzívnění základních zásad, na nichž jsou založeny. I když jsem vydělal velké bohatství za finančních trzích, obávám se nyní, že neomezené zintenzívění zcela volného kapitalismu a rozšíření tržních hodnot do všech oblastí života ohrožuje naší otevřenou a demokratickou společnost. Hlavním nepřítelem otevřené společnosti, jsem přesvědčen, už není komunistická, ale kapitalistická hrozba.

Pojem "otevřená společnost" vytvořil Henri Bergson, ve své knize Dva zdroje morálky a náboženství (1932) a obecněji ho do povědomí rozšířil rakouský filozof Karl Popper, v knize Otevřená společnost a její nepřátelé (1945). Popper ukázal, že totalitní ideologie jako komunismus a nacismus mají jedno společné: tvrdí, že vlastní absolutní, všeobsáhlou pravdu. Protože však lidstvu není k dispozici absolutní, všeobsáhlá pravda, tyto ideologie musejí používat útlaku k tomu, aby vnutily svou vizi společnosti.

Popper postavil proti totalitním ideologiím jiný pohled na společnost, který uznává, že nikdo nemá monopol na pravdu. Různí lidé mají různé názory a různé zájmy. Je potřeba, aby existovaly instituce, které jim umožní žít spolu v míru. Tyto instituce chrání práva občanů a zajišťují svobodu volby a svobodu projevu. Popper nazval tuto formu společenské organizace "otevřenou společností". Totalitní ideologie byly jejím nepřítelem.

Popperova kniha Otevřená společnost a její nepřátelé vznikla za druhé světové války a vysvětlila, co podporovaly západní demokracie a za co bojovaly. Vysvětlení bylo vysoce abstraktní a filozofické a termín "otevřená společnost" se nezačal široce užívat. Nicméně byla Popperova analýza pronikavá. Když jsem ji koncem čtyřicátých let četl jako student, poté, co jsem zakusil z první ruky nacistickou i komunistickou vládu v Mad'arsku, kniha byla pro mě zjevením.

Přimělo mě to, abych se ponořil hlouběji do Popperovy filozofie a abych se zeptal, proč nemá nikdo přístup k absolutní pravdě? Odpověď byla jasná: žijeme v tomtéž vesmíru, který se snažíme pochopit a naše chápání může ovlivnit události, na nichž se podílíme. Kdyby naše myšlenky patřily do jednoho vesmíru a to, o čem uvažujeme, do jiného, byla by nám možná pravda na dosah. Mohli bychom formulovat výroky, které odpovídají faktům a fakta by sloužila jako spolehlivá měřítka k rozhodování, zda jsou výroky pravdivé.

Existuje jedna oblast, kde tyto podmínky vládnou: přírodní vědy. Ale v jiných oblastech lidského snažení není vztah mezi výroky a fakty tak jasný .V sociálních a politických záležitostech pomáhá vnímání jejich účastníků rozhodovat o skutečnosti. V těchto situacích nejsou fakta nutně spolehlivými měřítkyy pro posuzování pravdivosti výroků. Existuje dvojí spojení - mechanismus zpětné vazby - mezi myšlením a událostmi. Nazývám to "reflexitivou". Vytvořil jsem si z toho teorii dějin.

At' už je ta teorie správná či nikoliv, velmi mi pomohla na finančních trzích. Když jsem vydělal více peněz, než jsem potřeboval, vytvořil jsem nadaci. Uvažoval jsem o tom, na čem mi skutečně záleží. Vzhledem k tomu, že jsem prožil nacistické pronásledování i komunistický útlak, dospěl jsem k závěru, že nejdůležitější je pro mě otevřená společnost. Nazval jsem nadaci Fond pro otevřenou společnost a definoval jsem její cíle jako otevírání uzavřených společností, napomáhání tomu, aby byly otevřené společnosti více životaschopné a podporování kritického způsobu myšlení. To bylo v roce 1979.

Poprvé jsem začal pracovat v Jihoafrické republice, neměl jsem tam ale úspěch. Systémem apartheidu tak bylo všechno natolik prosáklé, že ať jsem dělal cokoliv, stal jsem se tím součástí tamějšího režimu a nedařilo se mi ho změnit. Pak jsem přesunul svou pozornost do střední Evropy. Zde jsem měl větší úspěch. Začal jsem v roce 1980 podporovat v Československu Chartu 77 a v roce 1981 Solidaritu v Polsku.

Založil jsem samostatné nadace v mé rodné zemi Maďarsku v roce 1984, v Číně v roce 1986, v Sovětském svazu v roce 1987 a v Polsku v roce 1988. Má práce zintenzívněla s rozkladem sovětského systému. Nyní řídím síť nadací, které působí ve více než 25 zemích (už ne v Číně, tamější nadaci jsme zrušili v roce 1989).

Když jsem působil v komunistických zemích, necítil jsem nikdy potřebu vysvětlovat, co znamená "otevřená společnost". Ti, kdo podporovali cíle nadace, tomu rozuměli lépe než já, i když samotný pojem neznali. Cílem mé nadace v Mad'arsku bylo například podporovat alternativní činnosti. Věděl jsem, že vládnoucí komunistické dogma je falešné, právě proto, že to bylo dogma, a že nebude schopno přežít, pokud bude vystaveno alternativám.

Tento přístup byl účinný. Nadace se stala hlavním zdrojem podpory občanské společnosti v Maďarsku a jak se občanská společnost rozvíjela, komunismus začal chřadnout. Po rozkladu komunismu se poslání sítě nadací změnilo.

Uznali jsme, že otevřená společnost je pokročilejší, složitější a inteligentnější formou sociální organizace než uzavřená společnost (protože v uzavřené společnosti je občanům vnucováno jen jediné řešení, kdežto v otevřené společnosti je nejen občanovi dovoleno, abysamostatně myslel, ale je to přímo základní požadavkem). Nadace tedy přestaly podvracet a zahájily konstruktivní práci. To nebylo zrovna lehké, vzhledem k tomu, že ti, kdo věřili v otevřenou společnost, byli zvyklí vyvíjet podvratnou činnost.

Většina mých nadací dělala dobrou práci, ale více méně sama. Otevřené západní společnosti neprojevily příliš velký zájem o podporu otevřených společností na území bývalého sovětského impéria. Naopak: převládl názor, že by se tamější obyvatelstvo mělo nechat, ať se stará samo o vlastní věci.
------------------------------------------------------------------------

Na ukončení studené války reagoval svět zcela odlišně než na ukončení druhé světové války. Nebylo ani možné, aby někdo navrhl nový Marshallův plán. Když jsem tento návrh učinil na jaře 1989 na konferenci v Postupimi (tehdy ještě ve Východním Německu) doslova se mi vysmáli. Rozkladem komunismu bylo uvolněno pole pro všeobecné rozšíření otevřené společnosti, ale západní demokracie na to nereagovaly.Nové režimy, které vznikají v bývalém Sovětském svazu a v bývalé Jugoslávii se otevřené společnosti skoro vůbec nepodobají. Západní aliance jak se zdá ztratila veškerý směr , protože se už nemůže definovat jako protějšek komunistické hrozby. Neprojevila skoro žádnou iniciativu přijít na pomoc obhájcům otevřené společnosti v Bosně, ani jinde.

Co se týče lidí žijících v bývalých komunistických zemích, toužili možná po životě v otevřených společnostech, když trpěli útlakem, nyní ale, po pádu komunismu, je plně zaměstnávají problémy přežití. Po pádu komunismu došlo k všeobecnému vystřízlivění a odmítnutí univerzálních pojmů. Otevřená společnost je univerzální pojem.

Ze všech těchto důvodů jsem byl donucen znovu kriticky analyzovat svou víru v otevřenou společnost. Po dobu pěti nebo šesti let po pádu berlínské zdi jsem věnoval prakticky veškerou svou energii na přeměnu bývalých komunistických zemí. V poslední době jsem znovu zaměřil pozornost na naši vlastní společnost. Sí't nadací, které jsem vytvořil, dál dělá užitečnou práci. Nicméně jsem pocítil naléhavou potřebu znovu kriticky promyslet pojmový rámec, který mě přiměl k založení těchto nadací.

Má nová kritická analýza vedla k závěru, že pojem otevřené společnosti neztratil svůj význam. Naopak, je možná ještě užitečnější pro chápání současné chvíle v historii a pro poskytnutí praktického návodu k politické akci, než jak tomu bylo v době, kdy Karl Popper psal svou knihu -

celou věc je však nutno od základu přemyslet a přeformulovat.

Má-li totiž otevřená společnost být i nadále ideálem, o nějž stojí za to usilovat, už nemůže být definován prostřednictvím komunistického nebezpečí. Pojem musí dostat pozitivnější obsah.
------------------------------------------------------------------------

Nový nepřítel

Pokud v naší dnešní společnosti existuje vůbec nějaké dominantní přesvědčení, je to víra v kouzlo trhu. Doktrína volného tržního kapitalismu tvrdí, že obecného blaha je nejlépe dosaženo neomezovaným úsilím o vlastní prospěch. Pokud však toto přesvědčení není omezeno uznáním, že společný zájem musí mít před individuálním zájmem přednost, našemu nynější mu systému - ať je jakkoliv nedokonalý, je to otevřená společnost - hrozí rozklad.

Chci ale zdůraznit, že nedávám volný tržní kapitalismus do stejné kategorie jako nacismus či komunimus. Cílem totalitních ideologií je úmyslně zničit otvřené společnosti. Tržní kapitalismus může otevřené společnosti ohrozit, ale jen mimochodem. Friedrich Hayek, jeden z apoštolů volného tržního kapitalismu, byl také vášnivým stoupencem otevřené společnosti.

Nicméně, protože byly komunismus a dokonce i socialismus naprosto zdiskreditovány, zdá se mi, že je dnes hrozba od volného tržního kapitalismu mocnější než hrozba totalitních ideologií. Užíváme s potěšením vpravdě globální tržní ekonomiky, v níž se pohybuje zboží, služby, kapitál a často i lidé zcela volně. Neuznali jsme však, že je zapotřebí podporovat hodnoty a instituce otevřené společnosti.

Režim volného trhu, který vznikl před sto lety, zničila první světová válka. Na scénu nastoupily totalitní ideologie a koncem druhé světové války mezi státy neproudil už skoro žádný kapitál. Jak daleko pravděpodobnější je, že se rozloží nynější systém, pokud se nepoučíme ze zkušenosti!

I když doktriny volného tržního kapitalismu neprotiřečí zásadám otevřené společnosti tak, jako marxismus-leninismus či nacistické myšlenky o rasové čistotě, všechny tyto doktríny mají jeden důležitý společný rys: všechny se snaží vytvořit dojem, že jde o absolutní pravdu, a to na základě vědeckých důkazů. V případě totalitních doktrín lze tento falešný dojem rychle prohlédnout.

Jedním z velkých úspěchů Karla Poppera bylo dokázat, že teorie jako marxismus nesplňuje rigorózní požadavky vědy. V případě volného tržního kapitalismu je obtížnější proti nároku na absolutní pravdu argumentovat, protože je tvrzení založeno na ekonomických vědách a ekonomie má ze všech společenských věd nejlepší pověst. Avšak já tvrdím, že ideologie volného tržního kapitalismu je stejným zpotvořením údajně vědeckých pravd jako marxismus-leninismus.

Ekonomická teorie je axiomatický systém. Pokud platí základní předpoklady, následují důsledky. Avšak když podrobněji zkoumáme ty základní předpoklady, zjistíme, že nemají nic společného s realitou. Původně formulovaná teorie dokonalé konkurence - přirozené rovnováhy mezi poptávkou a nabídkou - předpokládala dokonalé znalosti, stejnorodé a lehce dělitelné výrobky, a dostatečně velké množství účastníků na trhu, aby jediný účastník sám nemohl ovlivnit tržní cenu.

Ukázalo se, že předpoklad dokonalých znalostí je nereálný, a tak ho nahradila geniální pomůcka. Usoudilo se, že poptávka a nabídka jsou dány nezávisle. Tato podmínka byla prezentována jako metodologický požadavek, nikoliv jako předpoklad. Argumentovalo se, že ekonomická teorie studuje vztah mezi poptávkou a nabídkou, a tak musí předpokládat, že poptávka a nabídka existuje.

Jak jsem ukázal jinde, podmínka, že poptávka a nabídka jsou dány nezávisle, je neslučitelná s realitou, alespoň pokud jde o finanční trhy. A finanční trhy hrají klíčovou roli při rozdělování zdrojů. Kupci a prodejci na finačních trzích nakupují podle odhadu budoucích podmínek, které ale závisejí na jejich vlastních rozhodnutích. Tvar křivky poptávky a nabídky není možno přijmout jako jednou provždy nezávisle daný, protože poptávku i nabídku ovlivňují očekávání ohledně budoucích událostí, které jsou utvářeny těmito očekáváními. Mezi myšlením účastníků trhu a situací, o níž přemýšlejí, existuj dvojsměrná zpětná vazba - "reflexivita". To způsobuje, že účastníci mají nedokonalé porozumění (uznání, že tomu tak je, je základem pojmu otevřené společnosti), a že proces, jehož se účastní, má neurčitelný průběh.

Jestliže nejsou křivky poptávky a nabídky dány nezávisle, jak jsou tedy tržní ceny určovány? Podíváme-li se na chování finančních trhů, zjišťujeme, že ceny nesměřují k rovnováze, ale jsou neobyčejně proměnivé, a to podle očekávání prodejců a nákupčích akcií. Existují dlouhá období, kdy ceny směřují pryč od jakékoliv teoretické rovnováhy. I když nakonec projeví tendenci se k rovnováze vrátit, vzniklá rovnováha není tatáž, jaká by byla, kdyby nedošlo k přechozímu vychýlenému období. Přesto však přežívá představa, že existuje rovnováha. Je lehké určit, proč tomu tak je: bez toho by totiž ekonomie nedokázala určit, jak vznikají ceny.

Jestliže však neexistuje rovnováha, tvrzení, že volný trh vede k optimálnímu rozdělování zdrojů, ztrácí své oprávnění. Ukazuje se, že údajně vědecká teorie není ničím jiným než axiomatickou strukturou, jejíž závěry jsou obsaženy v jejích předpokladech a nejsou nutně podporovány empirickými důkazy. Podobnost s marxismem, který také tvrdil, že jeho poučky jsou vědecké, je nepříjemně blízká.

Ve snaze napodobovat přírodní vědy se staží ekonomická teorie o nemožné. Teorie sociálních věd se vztahují ke zkoumanému předmětu studia reflexívním způsobem. To znamená, že ovlivňují události způsobem, jimž je přírodní vědy ovlivňovat nemohou. Slavný Heisenbergův princip nejistoty vyvozuje, že pozorujeme-li něco, ovlivní to chování kvantových částic. Ovšem tento vliv vzniká působením pozorování, nikoliv prostřednictvím samotného principu nejistoty. V sociální sféře mají teorie schopnost změnit zkoumaný předmět studia, k němuž se vztahují. Ekonomcká teorie se úmyslně nezabývá studiem reflexivity. Tím zkreslila svůj zkoumaný předmět studia a otevřela se vykořisťování ideologií volného trhu.

To, co umožňuje ekonomické teorii, aby byla přeměněna v ideologii, nepřátelské otevřené společnosti, je předpoklad, že její znalosti jsou dokonalé. Nejprve se to otevřeně konstatuje a pak se to skryje v přestrojení metodologického nástroje. Působnost tržního mechanismu je velmi účinná, není to však proto, že jsou trhy dokonalé. Je to proto, že ve světě, jemuž vládne nedokonalé chápání, poskytují trhy účinný mechanismus zpětné vazby, který nám umožňuje zhodnotit výsledky našich rozhodnutí a opravit chyby.

Ať už má jakoukoliv formu, tvrzení, že něco je absolutní pravda, je v přímém rozporu s pojmem otevřené společnosti (která uznává, že naše chápání naší situace je samou svou podstatou nedokonalé). Vzhledem k tomu, že tento argument je abstraktní, musím popsat konkrétní způsoby, jimiž mohou myšlenky volné tržní ekonomiky ohrozit otevřenou společnost. Soustředím se na tři otázky: ekonomickou stabilitu, sociální spravedlnost a mezinárodní vztahy.
------------------------------------------------------------------------
Druhá část

Ekonomická stabilita

Ekonomické teorii se podařilo vytvořit umělý svět, v němž jsou (a) preference účastníků a (b) příležitosti, nabízející se účastníkům, na sobě navzájem nezávislé, a ceny mají tendenci k rovnováze, a tak se dostávají i obě síly do rovnováhy. Ale na finančních trzích nejsou ceny jen pasívním odrazem nezávisle dané poptávky a nabídky. Hrají také aktivní roli při utváření preferencí a příležitostí. V důsledku této reflexívní interakce jsou finanční trhy svo samou podstatou nestabilní. Ideologie volného trhu popírá tuto nestabilitu a staví se proti veškerým vládním zásahům na zachování stability. Historie nám ukázala že dochází k rozkladu finančních trhů a že to působí hospodářské krize a sociální nepokoje. Tyto krize vedly k vzniku ústředních bank a jiných forem regulace.

Ideologové volného trhu rádi argumentují, že krize byly způsobeny špatnými předpisy, nikoliv nestabilními trhy. Ale jejich argument je nepřesvědčivý, protože nevysvětluje, proč tedy byla trhu vůbec vnucena regulace. Vyhýbá se jádru otázky a užívá přitom jiný argument, takto: vzhledem k tomu, že regulační mechanismy jsou nedokonalé, neregulované trhy jsou dokonalé. Argument spočívá na předpokladu dokonalých znalostí: jestliže je řešení špatné, opak musí být správný. V situaci, kdy nemáme dokonalé znalosti, jsou však špatné nejen regulační předpisy, ale i trhy. Stabilita může být zachována jen potud, pokud systematicky usilujeme o její udržení.

I tak bude občas docházet ke krizím, protože státní politika často dělá chyby. Pokud jsou to skutečně vážné chyby, z krize mohou vzniknout totalitní režimy. Nestabilita se rozšíří daleko za finanční trhy - ovlivní hodnoty, které vedou činnost lidí. Ekonomická teorie argumentuje, že hodnoty jsou jednou provždy dané.

V době, kdy se zrodila ekonomická teorie, ve věku Adama Smithe, Davida Ricarda a Alfreda Marshalla, to bylo rozumným předpokladem, protože lidé skutečně měli pevně dané hodnoty. Adam Smith sám sloučil se svou ekonomickou teorií morální filozofii. Pod jednotlivými preferencemi, které byly vyjadřovány chováním lidí na trhu, se lidé řídili morálními zásadami, které ovlivňovaly jejich chování mimo trh.

Ale jak tržní mechanismus rozšířil svou moc, fikce, že lidé jednají na základě netržních, daných hodnot, je už jen velmi obtížně udržitelná. Reklama, marketing, balení výrobků mění preference lidí, takže lidé už dávno na ně jen nereagují, jak tvrdí tržní ideologie. Lidé si už skoro vůbec nejsou jisti, 'kde jsou hodnoty, a tak stále více spoléhají na peníze jako na měřítko hodnoty. To, co je dražší, se považuje za lepší. Hodnota uměleckého díla se posuzuje tím, kolik se za ně dá utržit. Lidé si zaslouží respekt a obdiv, protože jsou bohatí.

To, co bývalo nástrojem výměny, se zmocnilo základních hodnot a obrátilo tak vztah, postulovaný ekonomickou teorií. To, co bývalo profesí, se změnilo v byznys. Kult úspěchu nahradil víru v zásady Společnost ztratila své zakotvení.
------------------------------------------------------------------------

Sociální darwinismus

Tím, že považujeme podmínky poptávky a nabídky za jednou provždy dané a prohlašujeme, že vládní zásahy jsou zlem, volná tržní ideologie v podstatě zakázala přerozdělování příjmů a bohatství. Souhlasím, že veškeré pokusy přerozdělovat bohatství ochromují efektivitu trhu, to ale neznamená, že bychom se o to neměli snažit.

Argument volné tržní ekonomie spoléhá na tentýž mlčenlivý předpoklad absolutní dokonalosti jako komunismus Tvrdí, že jestliže přerozdělování vytváří neefektivnost a zkresluje ekonomické toky, problémy lze vyřešit zrušením přerozdělování - tak jako komunisté tvrdili, že podvojnost výroby při konkurenci je zbytečná, a tak bychom měli mít ústředně plánované hospodářství.

Ale dokonalost je nedosažitelná. Bohatství se shromažďuje v rukou majitelů a neexistuje-li mechanismus pro přerozdělování, nerovnost se stává nesnesitelnou. "Peníze jsou jako hnůj. Nejsou dobré na nic jiného, než na to, aby byly rozprostřeny po prostoru." Francis Bacon byl velký ekonom

Argument volného tržního mechanismu proti přerozdělování příjmů spoléhá na doktrínu, podle níž přežije ten nejschopnější. Tento argument ovšem ochromuje skutečnost, že bohatství se dědí z generace na generaci, a druhá generace je málokdy tak schopná jako první. A stejně je hluboce pochybené učinit zásadu, že přežít mají jen ti nejschopnější, řídícím principem civilizované společnosti. Tento sociální darwinismus je založn na zastaralé teorii evoluce, obdobně jako ekonomická teorie rovnováhy je inspirována newtonovskou fyzikou.

Princip, na němž spočívá vývoj druhu, je proměnlivost, a proměnlivost fu guje daleko složitějším způsobem. Jednotlivé biologické druhy a jejich prostředí na sebe vzájemně interaktivně reagují. Jeden biologický druh přežívá jako součást prostředí pro jiné biologické druh. Funguje tu mechanismus zpětné vazby, obdobný mechanismu reflexivity v historii, s tím rozdílem, že v historii není motorem tohoto mechanismu proměnlivost, ale chybné myšlenky. Zmiňuji se o tom, protože sociální darwinismus je chybno myšlenkou, která dnes řídí lidskou společnost.

Chci zdůraznit, že součástí systému je spolupráce, stejně jako konkurence, a heslo "přežijí jen nejschopnější" celou záležitost zkresluje.
------------------------------------------------------------------------

Mezinárodní vztahy

Ideologie volných tržních vztahů sdílí chyby jiné pochybné vědy, geopolitiky. Státy nemají zásady, jen zájmy, argumentují geopolitikové, a tyto zájmy jsou určovány geografickým rozmístěním zemí a jinými základními fakty. Tento deterministický pohled na věc je založen v zastaralém názoru na vědeckou metodu z devatenáctého století. Trpí alespoň dvěma do očí bijícími nedostatky, které tolik neplatí v oblasti ekonomických doktrín volných tržních vztahů.

Jednou chybou je, že geopolitika považuje stát za nedělitelnou jednotku analýzy, tak, jak zachází ekonomie s jednotlivcem. Je poněkud rozporné, když vyhostíme stát z oblasti ekonomie, avšak v oblasti mezinárodních vztahů ho učiním absolutním zdrojem autority.

Existuje naléhavý praktický aspekt tohoto problému. Co se stane, když dojde k rozkladu nějakého státu. Geopolitičtí realisté jsou na takovou situaci zcela nepřipraveni. To se stalo, když se rozložil Sovětský svaz a Jugoslávie. Druhou chybou geopolitiky je, že kromě národního zájmu neuznává žádný společný zájem.

Po rozkladu komunismu lze popsat nynější stav věcí, ať je jakkoliv nedokonalý, jako globální otevřenou společnost. Nečelí hrozbě zvenčí, od totalitní ideologie, která by chtěla ovládnout svět. Hrozba pochází zevnitř, od místních tyranů, kteří chtějí ovládnut zevnitř určitá území prostřednictvím vnějších konfliktů.

Hrozba otevřené společnosti také může přijít od demokratických, suverénních států, které prosazují sobecký vlastní zájem na úkor společného zájmu. Mezinárodní otevřená společnost je možná sama sobě svým největším nepřítelem. Studená válka byla neobyčejně stabilní strukturou. Dva mocenské bloky, představující opačné pojmy sociální organizace, spolu zápolily o převahu, avšak musely navzájem respektovat životní zájmy druhého bloku, protože byly schopny se zničit v totální válce.

To velmi efektivně omezilo rozsah konfliktu: všechny místní války byly ale zároveň součástí globálního konfliktu. Tento neobyčejně stabilní světový pořádek skončil, protože se jedna supervelmoc rozložila. Žádný nový světový pořádek nevznikl. Vstoupili jsme do období nepořádku. Ideologie volných tržních vztahů nás nevybavila k tomu, abychom tento problém vyřešili. Neuznává potřebu světového pořádku. Pořádek má vzniknout tím, že státy budou usilovat o realizaci svých sobeckých zájmů. Avšak podle principu, že přežije nejsilnější, se státy usilují především o to, aby byly co nejschopnější v konkurenci, a nejsou ochotny dělat jakékoliv oběti pro společné dobro.

Není třeba činit pochmurné předpovědi o tom, že se nakonec globální obchodní systém rozloží,. I bez toho můžeme dokázat, že ideologie volných tržních vztahů je neslučitelná s pojmem otevřené společnosti. Stačí si jen uvědomit, jak svět totálně selhal a vůbec nepomohl postkomunistickým zemím po rozkladu komunismu. Systém zlodějského kapitalismu, který se zakořenil v Rusku, je tak zločinný, že tamější lidé možná podpoří charismatického vedoucího politika, který jim přislíbí národní obrodu na úkor jejich občanských svobod.

Plyne-li z toho nějaké poučení, jde o to, že rozkladem represívního režimu automaticky nevzniká otevřená společnost. Otevřená společnost není pouze absencí vládních zásahů a útlaku. Je to složitá, sofistikovaná struktura, a je zapotřebí soustředěného úsilí, aby vznikla. Vzhledem k tomu, že je složitější, než systém, který mánahradit, je zapotřebí pomoci zvnějšku. Ale součinnost ideologie volných tržních vztahů, sociálního darwinismu a geopolitického realismu, která zavládla ve Spojených státech a ve Velké Británii, ochromila veškerou naději, že by v Rusku mohla vzniknout otevřená společnost.

Kdyby bývali vedoucí představitelé těchto zemí měli jiný pohled na svět, mohli vytvořit pevný základ pro globální otevřenou společnost. Když se rozložil Sovětský svaz, vznikla příležitost zajistit, aby OSN fungovalo tak, jak mělo původě fungovat. Michail Gorbačov navštívil OSN v roce 1988 a vysvětlil své představy o tom, jak by obě supervelmoci mohly spolupracovat a vytvořit na světě mír a bezpečnost.

Tato příležitost byla promarněna. OSN byla zcela zdiskreditována jako mírotvorná instituce. Bosna udělala OSN totéž, co udělal Habeš Společnosti národů v roce 1936. Naše otevřená společnost nemá instituce a mechanismy nutné na její zachování, a neexistuje vůbec žádná politická vůle takové mechanismy vytvořit.

Viním z toho převládající postoje. Lidé se domnívají, že neomezené usilování o naplnění jejich sobeckých zájmů nakonec vytvoří mezinárodní rovnováhu. Jsem přesvědčen, že tento názor je mylný. Věřím, že pojem otevřené společnosti, která potřebuje instituce na svou ochranu, je lepším vodítkem k akci. V nynější situaci není zapotřebí příliš velké představivosti, abychom si uvědomili, že nynější globální otevřená společnost bude pravděpodobně jen velmi dočasným jevem.

Příslib omylnosti

Je jednodušší identifikovat nepřátele otevřené společnosti než dát pojmu pozitivní význam. Ale bez takového pozitivníh významu se stane otevřená společnost obětí svých nepřátel. Musí existovat společný zájem, který stmeluje společnost dohromady, ale otevřená společnost není tradiční komunitou.

Je to abstraktní idea, univerzální pojem. Jistě, existuje globální komunita, existují společné zájmy na globální úrovni,jako ochrana životního prostředí a prevence válek. Ale tyto zájmy jsou relativně slabé ve srovnání se zájmy jednotlivých zemí. Těm se nedostává ve světě, skládajícím se ze suverénních států, širší mezinárodní podpory. Kromě toho, otevřená společnost jako univerzální pojem jde mimo veškeré hranice.

Společnosti stmelují sdílené hodnoty. Tyto hodnoty jsou zakořeněny v kultuře, v náboženství, v historii a v tradici. Když nemá komunita hranice, kde nalezneme její sdílené hodnoty? Věřím, že existuje jediný možný zdroj: samotný pojem otevřené společnosti.

Má-li splňovat tuto roli, pojem otevřené společnosti je nutno nově definovat. Namísto dichotomie mezi otevřenou a uzavřenou společností vidím otevřenou společnost jako systém, který se zabydlil na centristickém území, kde jsou zaručena práva jednotlivce, ale kde také existují určité sdílené hodnoty, stmelující společnost. Toto centristické území je nyní ohrožováno ze všech stran. Z jednoho extrému hrozí komunistické a nacionalistické doktríny nadvládou státu. Z druhého extrému hrozí kapitalismus volných tržních vztahů velkou nestabilitou a nakonc rozkladem. Existují další varianty. Singapurský Lee Kuan Yew navrhuje takzvaný asijský model, který slučují tržní ekonomiku s represívním státem.

V mnoha částech světa je vláda statu tak těsně spojena s vytvářením soukromého bohatství, že lze hovořit o tom, že zlodějský kapitalismus neboli "gangsterský stát" je novou hrozbou otevřené společnosti . Vidím otevřenou společnost jako společnost, otevřenou dalšímu zlepšování.

Začneme tím, že uznáme, že jsme omylní. To se týká nejen našeho myšlení, ale i našich institucí. To, co je nedokonalé, je možno zlepšovat, metodou pokusu a omylu. Otevřená společnost toto nejen umožňuje, ale dokonce to podporuje. Základní podmínkou je v ní svoboda projevu a ochrana nepříjemných názorů.

Otevřená společnost nabízí výhled směrem k nekonečnému pokroku. V tomto ohledu je podobná vědeckým metodám. Věda má ale k dispozici objektivní kritéria - hlavně fakta, podle nichž lze posuzovat procesy. Bohužel, v lidských záležitostech neposkytují fakta spolehlivá měřítka pravdy, přesto však otřebujeme určité obecně přijaté standardy, podle nichž bude možno posuzovat proces pokusů a omylů.
------------------------------------------------------------------------

Všechny kultury a všechna náboženství nabízejí takové standardy. Otevřená společnost se bez nich nemůže obejít. Inovací v otevřené společnosti je to, že zatímco většina kultur a náboženství považuje své vlastní hodnoty za absolutní, otevřená společnost, která je si vědoma mnoha kultur a náboženství, musí považovat své vlastní sdílené hodnoty za věc debaty a volby.

Má-li být debata možná, musí existovat všeobecná shoda alespoň v jedné věci: že otevřená společnost je žádoucí formou sociální organizace. Lidé musejí být schopni svobodně myslet a jednat a jediným omezením smí být jen společný zájem. Metodou pokusů a omylů je nutno určit, kudy mají probíhat ta omezení.

Americká Deklarace nezávislossti je velmi dobrým přibližným vyjádřením zásad otevřené společnosti. Neměli bychom ale tvrdit, že tyto principy jsou samozřejmé (self-evident), měli bychom říkat, že jsou v souladu s naší omylností . Mohlo by vést poznání, že nedostatečně chápeme svět, k vytvoření otevřené společnosti jako žádoucí formy sociální organizace? Jsem přsvědčen, že ano.

Musíme podporovat víru v naši vlastní omylnost a dát ji takový statut, jaký normálně poskytujeme víře v absolutní pravdu. Ale jestliže není absolutní pravda dosažitelná, jak můžeme přijmout naši omylnost jako absolutní pravdu? Toto se zdá být paradox, ale lze ho vyřešit. První myšlenka, že naše chápání je nedokonalé, neprotiřečí druhé myšlence, že musíme první myšlenku přijmout jako článek víry.

Potřeba článků víry vzniká právě proto, že naše chápání je nedokonalé Kdybychom byli schopni získávat dokonalé porozumění realitě, nepotřebovali bychom víru. Máme-li však být schopni přijmout tuto argumentaci, musíme hluboce změnit náš postoj k pojmu víra. Historicky vzato sloužily různé víry k ospravaedlnění různého způsobu chování. Omylnost by měla vést k jinému postoji. Víra by měla sloužit k tomu, aby nám pomáhala utvářet život, nikoliv k tomu, abychom dodržovali určitá pravidla. Uznáme-li, že naše víra je výrazem naší voby, nikoliv absolutní pravdou, budeme daleko pravděpodobněji tolerovat jiné víry a měnit naši víru na základě nových zkušeností.

Ale většina lidí tak bohužel se svou vírou nezachází. Ztotožňují svou víru s absolutní pravdou. Prostřednictvím tohoto ztotožnění často definují vlastní identitu. Jestliže je donutí jejich zkušenost života v otevřené společnosti vzdát se své absolutní pravdy, pociťují to jako ztrátu Představa, že jaksi my sami zosobňujeme absolutní pravdu, je hluboce zakořeněna v našem myšlení.

Máme možná určité kritické schopnosti, ale jsme neodlučitelně přivázáni sami k sobě. Možná jsme objevili zásady pravdy a morálky, ale především musíme reprezentovat sami sebe a své vlastní zájmy. Proto, existují-li takové pojmy jako pravda a spravedlnost - a my věříme, že ano - chceme je vlastnit. Požadujeme pravdu od náboženství, a poslední dobou od vědy.

Víra v omylnost je chabou náhražkou. Je to vysoce inteligentní pojem, s nímž se daleko hůře pracuje než s primitivní vírou, podle níž má moje vlast (moje rodina, moje firma) vždycky pravdu. Jestliže je pro nás tak obtížné přijmout, že jsme omylní, co nám tu myšlenku může zatraktivnit?

Nejsilnějším argumentem jsou její pozitivní důsledky. Otevřené společnosti více prosperují, jsou inovativnější, jsou zajímavější než uzavřené společnosti. Existuje ovšem nebezpečí. navrhuji-li, aby byl úspěch důvodem, proč bychom měli přijmout určitou víru. Protože platí-li moje teorie reflexivity, mít úspěch není totéž jako mít pravdu.

V přírodních vědách musejí být teorie pravdivé (v tom smyslu, že předpo vědi a vysvětlení odpovídají faktům), mají-li fungovat (v tom smyslu, že produkují užitečné předpovědí a vysvětelní). Ale v sociální sféře není to, co je efektivní nutné totožné s tím, co je správné, v důsledku reflexívnho spojení mezi myšlením a realitou.

Jak jsem se už zmínil, kult úspěchu se může stát v otevřené společnosti zdrojem nestability, protože může ochromit naše vědomí toho, co je správné a co je špatné. A právě to se naší společnosti nyní děje. Náš smysl pro právo a neprávo je ohrožen tím, že se soustřeďujeme na úspěch, poměřovaný penězi. Člověk má právo dělat cokoliv, pokud mu to projde.

Kdyby byl úspěch jediným měřítkem, otevřená společnost by prohrála v soutěži s totalitními ideologiemi - jak se jí to také mohdy stalo. Je daleko lehčí argumentovat na základě vlastního sobeckého zájmu než složitě postupovat abstraktním myšlením od omylnosti k pojmu otevřené společnosti. Pojem otevřené společnosti musí být pevněji zakotven.

Musíme přijmout pojem otevřené společnosti, protože je to správná forma sociální organizace. Věřím v otevřenou společnosti, protože nám umožňuje rozvinout náš potenciál lépe než společenský systém, který tvrdí, že vlastní absolutní, neomylnou pravdu. Přijmeme-li, že pravda je nedosažitelná, nabízí nám to lepší vyhlídky pro svobodu a prosperitu, než když to budeme popírat.

Natolik jsem angažován při hledání pravdy, že mě výše uvedené argumenty ve prospěch otevřené společnosti přesvědčují. Nejsem si jist, zda přesvědčí i jiné lidi. Vzhledem k reflexívnímu mechanismu mezi myšlením a realitou, k dosažení úspěchu nepotřebujeme pravdu. Je možné dosáhnout určitých cílů zkreslením pravdy či jejím popíráním a lidé možná budou mít větší zájem o dosažení určitých cílů než o pravdu.

Jenom na nejvyšší úrovni abstrakce, když uvažujeme o smyslu života, nabývá pravda největšího významu. I tehdy se může mnohým zdát, že je lepší dát přednost lži, protože život vede ke smrti a smrt je velmi obtížné přijmout. Ano, dalo by se argumentovat, že otevřená společnost je nejlepší formou sociální organizace pro co nejlepší využití života, zatímco uzavřená společnost je formou, nejlépe vhodnou pro přijetí smrti.

V konečné analýze je víra v otevřenou společnost otázkou volby, nikoliv logické nutnosti. To není všechno. I kdyby byl pojem otevřené společnosti všeobecně přijat, nestačilo by to k zajištění toho, aby převládla svoboda a prosperita. Otevřená společnost pouze poskytuje rámec, v jehož rámci je možno smířit různé politické a sociální otázky. Neposkytuje konkrétní názor ohledně sociálních cílů.

Kdyby to dělala, nebyla by to otevřená společnost. To znamená, že kromě víry v otevřenou společnost musejí lidé mít ještě i jiné víry. Jenom v uzavřené společnosti poskytuje pojem otevřené společnosti dostatečnou základu pro politickou akci. V otevřené společnosti nestačí být demokratem. Člověk musí být liberálním demokratem anebo sociálním demokratem anebo křesťanským demokratem nebo nějakým jiným demokratem.

Sdílená víra v otevřenou společnot je nutnou, ale nikoliv dostatečnou podmínkou pro svobodu a prosperitu a všechny dobré skutečnosti, která má otevřená společnost přinášet. Je zřejmé, že pojem otevřené společnosti je zdánlivě zdrojem nevyčerpatelného množství obtíží. To se dá čekat. Konec konců, otevřená společnost je založena na uznání naší omylnosti.

Je logické, že náš ideál otevřené společnosti je nedosažitelný. Mít pro ni konkrétní plán by bylo přece kontraproduktivní. To neznamená, že bychom o něj neměli usilovat. Ve vědě je také absolutní pravda nedosažitelná. A přesto pohled'me, jak obrovský pokrok jsme ve vědě učinili. Obdobným způsobem lze aproximovat i k ideálu otevřené společnosti.

Odvodit politickou a sociální agendu z filozofického a epistemologického argumentu se může zdát nemožné. Přesto se do dá dokázat. Existuje historický precedens. Éra osvícenství byla oslavou moci rozumu a poskytla inspiraci pro americkou Deklaraci nezávislosti a Chartu lidských práv. Víru v rozum přehnali do výstřelků ve francouzské revoluci, nicméně to byl počátek modernosti. Máme za sebou 200 let zkušenosti s Érou Rozumu, a rozumní lidé by měli uznat, že rozum má své hranice.

Čas dozrál k tomu, abychom vypracovali pojmový rámec založený na naší omylnosti. Tam, kde selhal rozum, možná povede omylnost k úspěchu.

(Přeložil Jan Čulík, Britské listy)

---

Cibulka o Clintonovi a Sorosovi