Spojené státy, základna globalismu
Pravý Bill Clinton a jeho politika
Přišel čas, s ohledem na krvavá dramata probíhající na naší planetě, dozvědět se s kým máme ve Washingtonu tu čest, už s ohledem na váhu Spojených států, ale i pro jejich vyhýbání se řadě problémů, jež - mimochodem - do značné míry spoluvytvářely.
Život presidenta nemůže být soukromý. Mluvilo se o věku a zdraví Rooseveltově, aby se „omluvily" jeho omyly a slabiny. Nelze nemluvit o tom, jaký člověk je Bill Clinton, předtím, než budeme posuzovat jeho politiku a politiku jeho okolí. Od doby jeho nominace jsme určili jeho původ: Je produktem establishmentu, od Rhodesova stipendia na Oxfordské universitě, přes CFR až po Trilaterálu. Rovněž jsme se zmínili o „guruovi" (rádci) jeho manželky, kterým je Michel Lerner z hnutí New Age. Libération po měsíci, Globe a Lectures francaises po dvou měsících zopakovali naše informace.
Teď je třeba jít do hloubky, mít vždycky na mysli, že Bill Clinton je lhář, falešný puritán, a osoba - spolu se svou ženou - zapletená do nekalých záležitostí. Vážíme svá slova. Je závažné, že první světová velmoc je řízena nejen liberálem v americkém smyslu slova /tedy levičákem - pozn. NN/, ale i slabochem a oportunistou.
Následující informace máme z našeho archivu a díky veteránovi celostátního amerického tisku, který z něho odešel zhnusen a zveřejnil důvěrné sdělení, týkající se jeho země, jehož informace zatím nikdy nebyly zpochybněny. Jde o Roberta Goldsborougha a jeho publikaci Washington Dateline:
1968 Clinton dokončil práva - a globalistické vzdělání na základě Rhodesova stipendia - v Oxfordu, pak vyučoval na Arkansaské universitě.
1969 opakovaně intrikoval a obracel se na své známé, aby se vyhnul vojenské službě. Byl jedním z organizátorů protiamerických a protivojenských demonstrací, mezi nimi známého „Pochodu smrti" před americkými velvyslanectvími v Londýně a v Oslu. Prohlásil: „Jsem proti a nenávidím válku vedenou ve Vietnamu stejně, jako nenávidím americký rasismus."
1970 byl Clinton pozván do Moskvy. Sám. V té době to nebylo možné bez závažného důvodu, jak prohlásil Angelo Codovilla, odborník Hooverovy nadace na otázky komunismu. I když pozvání bylo diskrétní, vědělo se o něm. V roce 1992 během presidentské kampaně Clinton odpověděl na otázku, že byl v Moskvě „jako obyčejný turista". Kdo si pamatuje na napětí mezi Východem a Západem v letech sedmdesátých, ať to posoudí... /Je třeba doplnit, že na útěku před nasazením ve Vietnamu proti komunistické agresi, navštívil i komunistické Československo, obsazené právě sovětskou okupační armádou. Zde se pohyboval a bydlel v kruzích agentů StB, svých přátel, na jejichž pozvání Prahu navštívil...pozn. NN/
1975 na jaře, když už rok vyučoval na Arkansaské universitě, udržoval vztah (mimo jiné) i se studentkou Susann Colemanovou. Sdělila mu, že je těhotná. Rozešel se s ní a v říjnu se oženil s jinou přítelkyní, Hillary Rodhamovou, právě když se začal ucházet o funkci generálního prokurátora svého státu. Susann si chtěla dítě ponechat. Byla v osmém měsíci těhotenství, když si ji našla smrt, kulka do hlavy. Podle oficiální verze sebevražda. Ale bylo nemožné, aby kulka nalezeného kalibru ji mohla tak zřídit. Kromě toho, novinář Floyd Brown později zveřejnil dopis Susann, který výrazně zpochybňuje tuto verzi.
1977 se stal generálním prokurátorem Arkansasu./Na dezertéra trochu příliš neobvyklá kariera... Síly, které za ním stály, musely disponovat téměř neomezenými prostředky... pozn. NN/
1978-1979 on a jeho manželka Hillary (z advokátní kanceláře Rose Law Firm) se dali dohromady s jistým McDougalem v investiční společnosti Whitewater. Pak se /dezertér!/ Clinton stal guverérem Arkansasu. McDougala si vzal do svého kabinetu. Ten odešel v roce 1980, aby se věnoval jejich společnému podnikání. Zakoupil v Kingstonu Madison Bank and Trust. Začaly spekulace, půjčky, finanční intriky, o kterých daňový úřad zjistil, že značně překračovaly možnosti Madisonské banky. Jejich charakteristickými rysy bylo, že šlo o půjčky, vklady a převody fondů Clintonovým, bez zřejmých důvodů. /Místo daňového úřadu měl vyšetřování vést FBI !!! - pozn. NN/
1984 daňový úřad zahájil šetření, které se protahovalo až do roku1989. Byla to Hillary osobně, zaštítěna advokátní kanceláří Rose Law Firm, kdo sloužil jako advokát a poradce Madisonské skupiny. Ta pak byla rozpuštěna. Likvidace za cenu 47 milionů dolarů z kapes amerických daňových poplatníků. Společnost Whitewater nicméně pokračovala ve svých operacích.
1992 v průběhu presidentské kampaně George Bush zpochybnil finační počestnost Clintona. Ihned poté společník McDougal vykoupil od Clintonových jejich podíly ve Whitewateru, po jednáních vedených Vincentem W.Fosterem z Rose Law Firm.
1993 po svém zvolení presidentem si Clinton vybral Fostera jako druhého právního poradce Bílého domu. Avšak Foster se příliš, zdá se, zajímal o pozadí výše uvedených záležitostí. Po šesti měsících, 20.července 1993, nalezl smrt v parku na předměstí Washingtonu, se starým revolverem v ruce. Policie chtěla vstoupit do jeho kanceláře. Bernard Nussbaum, první právní poradce Clintonových, byl proti tomu. Šestatřicet hodin po tomto odmítnutí oznámil, že na dně zásuvky ve Fosterově kanceláři byl nalezen lístek, roztrhaný na kousky, který vysvětloval důvody sebevraždy! FBI nemohla zkoumat obsah Fosterových spisů. Teprve měsíc po jeho „sebevraždě" mohla policie konečně prohlédnout jeho oděv a zbraň, ve které zůstala kulka v hlavni...
1993 v prosinci bývalí osobní strážci Clintona vyprávěli o jeho četných vztazích se ženami, mezi jinými s Jennifer Flowersovou. Clintonovi reagovali útokem na média. Od nynějška se procházejí ruku v ruce a nechávají šířit svůj obraz vzorného páru. President, který prohlásil, že se bude věnovat domácí politice a ponechá zahraniční politiku svým poradcům a ministrům, náhle začíná medializovat své cesty a stanoviska v oblasti zahraniční politiky.
24. ledna 1994 publikace Roberta Goldsborougha Washington Dateline odhaluje většinu všech těchto faktů. Nic o tom v tisku. Ale dne 28. ledna Wall Street Journal požádal, aby byla zveřejněna zpráva Bílého domu o Fosterově „sebevraždě". 5. února Washington Post, aniž by citoval Goldsborougha, potvrdil většinu jeho informací.
Je třeba dodat několik upřesnění, než se dostaneme k zahraniční politice Clintonovy ekipy, která vychází z jeho představy o člověku a světu. Guru Michel Lerner ve svých katechismech mluví o „lidské potřebě afektivních a přátelských vztahů, vztahujících se ke společenstvím". Tato osoba „překypující židovským šarmem až do karikatury a nosící jarmulku (židovskou čepičku)", jak poznamenal Sunday Telegraph, doplňuje diskrétní roli jiné přítelkyně Clintonových, Mayi Angelou.
Už jsem někde vyprávěl o jejím chování během garden-party, organizované novým přesidentem v předvečer jeho inaugurace: Malá slavnost na Pennsylvania Avenue svedla dohromady homosexuály, lesbičky, americké hippies a pacifisty politicko-intelektuálního světa. Všichni prošli pouličními manifestacemi v období 1961 - 1975. Al Gore, vicepresident, byl u vytržení z poém, recitovaných Mayou Angelou, jako ztělesněním Gaji, bohyně země dle New Age! (Al Gore byl po léta příjemcem dolarových darů rozšiřovaných v této fauně Armandem Hammerem, sovětským agentem.)
Čtyři měsíce po jeho uvedení v úřad byly nalezeny další mrtvoly v jeho stopách, po Susann a něco před Fosterem. Zde jsou upřesnění, přinesená Anthony Suttonem a Robertem Goldsboroughem, shromážděná Lindou Thompsonovou, advokátkou v Indianapolisu. Ta mimo jiné shlédla filmové aktuality týkající se dramatu ve Waco v dubnu 1993, kde operace za pomoci obrněných vozidel zlikvidovala nebezpečnou sektu Davidiánů.
Mezi 85 mrtvými byli, jako náhodou, tři bývalí osobní strážci Clintona, kteří ho obklopovali během presidentské kampaně. Tři muži, kteří v roce 1992 chránili, dokonce organizovali večírky pro několik párů, doporučovaných specializovanými agenturami. Během útoku na Waco čtyři muži v černém vyšplhali na stříšku, aby vylomili okno. Tři to činili, kryti podle zásady čtvrtým, který po proražení střechy jim hodil do zad granát, pak vlezl dovnitř a začal střílet... Těla tří mužů byla nalezena. Čtvrtý zmizel. Podivný osud, poté, když tito muži již několik týdnů příliš vyprávěli o proslulých večírcích během Clintonovy kampaně v roce 1992...
Tak „citové a přátelské vztahy" vedly k několika mrtvým pokaždé, když mohli poskvrnit dobrotivý obraz páru, v němž ve skutečnosti oba vedou osobní mnohostranný sexuální život. Všichni vědí o zvláštních přátelstvích dámy Hillary. Co mají s Billem společného, jsou doby kampaní proti armádě, proti válce ve Vietnamu, jakož i proti „provokacím" Spojených států vůči SSSR, které přinutily Moskvu „odpovídat" na tuto studenou válku!
Pacifisté a levicoví liberálové u moci
Je neštěstím pro Ameriku a pro svět, že aktivisté, kteří obklopovali Billa a Hillary, v letech 1967 až 1975 nebo později, byli dosazeni na vlivná nebo rozhodující místa v Bílém domě a ve vládním zákulisí. Protesty menšiny v Senátu a v Kongresu nenalézají sluchu v celostátním americkém a světovém tisku.
Tak Strobe Talbot. Ve své době úvodníkář časopisu Time, ale také jeden ze dvaceti čtyř ředitelů CFR, dohlížejících na jeho šestnáct stálých studijních výborů. Clinton z něho udělal v lednu 1994 státního podtajemníka, tedy náměstka ministra zahraničí, coby „specialisty" na bývalý SSSR. Nicméně Talbot, padesátník, absolvent Yaleovy university, sdílel v roce 1969 pokoj s Clintonem, když oba na základě Rhodesova stipendia studovali v Anglii na Oxfordu. Stal se údajným znalcem sovětského světa proto, že ve svých dvaceti čtyřech letech z podnětu svých fabiánských učitelů přeložil první verzi Chruščovových Pamětí. Dobrý lingvista však není nutně odborníkem na jemnosti komunistického aparátu...
Talbot se navíc vždycky mýlil. Stačí znovu přečíst jeho analýzy, předpovědi a závěry z nich: Lépe se dohodnout s Moskvou, než čelit její rozpínavosti, než vylepšovat zbraně (jak to chtěl Reagan), než se domnívat, že SSSR jednou bude souhlasit se znovusjednocením Německa - tohle publikoval pár měsíců před pádem berlínské zdi - atd. Vyseděl v „klubu" myšlenku rozdělení světa ve jménu Nového řádu, postaveném na průběžném slaďování amerických a sovětských postojů .
Michel Schifres, jeden z vedení deníku Figaro, udeřil hřebík na hlavičku, když napsal „že by Spojeným státům nebylo proti mysli, kdyby našly na Východě svého obvyklého partnera. Obě země, i když byly protivníky, si zvykly opírat se jedna o druhou. Je to nejpohodlnější prostředek jak vládnout nad planetou".
Zatímco Talbot je pouhým nástrojem „klubu", Anthony Lake a jeho zástupci v Radě národní bezpečnosti (v roce 1994) jsou zároveň z „klubu" a svázáni s prosovětskými pacifisty let 1965 až 1980. Lake (CFR, Harvard, Princeton, Cambridge) byl v roce 1964 jedním ze strůjců zavraždění (jiho)vietnamského presidenta Ngho Dinh Diema, který, jakkoli byl diskutovatelnou osobou, chtěl na každý pád vyhrát válku proti hanojským komunistům. Zločin urážky zřízení! Poté Lake vstoupil do Kissingerova týmu, o kterém věděl, že chce skoncovat s válkou a nabídnout jižní Vietnam Hanoji na podnosu. Byla to doba, kdy Kissinger (než se stal důvěrným rádcem Pekingu) řekl sovětskému velvyslanci Dobryninovi, že „Bílý dům chápe zvláštní zájmy, které má Moskva ve východní Evropě a neučiní nic, co by jim mohlo překážet". Archivy v Moskvě, přechodně otevřené v roce 1991, to odhalily, stejně jako odhalily to, že Kissinger řekl, že „není třeba brát vážně Nixonova prohlášení ve prospěch zemí střední Evropy, protože je učinil jen pro americké voličstvo, jehož značná část pochází odtamtud..."
Talbot potvrdil ten strašný podvod nedávno, v knize vydané v USA. Napsal tam o Bushovi, že „jeho kritika Sovětského svazu je určena výhradně k uklidnění republikánů..." Sdílí názor Laka , který v době invaze do Afghánistánu dával přednost „přizpůsobení". V roce 1979 byl Lake už tři roky poradcem Mírové nadace jednoho amerického pacifistického ústavu, spjatého se SSSR důvěrnými nitkami. Bylo možno se obávat nejhoršího, když si Lake k sobě vzal v únoru 1994 Mortona Halperina, extrémně levicového aktivistu, jakož i jiné ultrapacifisty, prosazené Clintonovými.
To vše vyúsťuje v globalismus, jehož, jak se Anthony Lake domnívá (v New York Times 7. února 1994), „klíčem a bezpečnostní zárukou musí být OSN, a to díky mezinárodním vojenským silám... jejichž manažerem a správcem financí by byl Pentagon!" Jinak řečeno, humanitární levice se spojuje s nadnárodními společnostmi bez vlasti k tomu, aby nastolily, ve jménu hesla „bez vývozu je smrt", Nový řád, garantovaný odborníky Pentagonu, nyní pod politickým dohledem Rady bezpečnosti OSN! To by ještě vyžadovalo, aby velení Pentagonu bylo zcela vyměněno. Ale kdyby takový plán uspěl, pak by to, k čemu by to vedlo, byla diktatura internacionalistické levice bez vlasti, podporovaná anonymní armádou a policií žoldnéřů, byť zamaskovaná. Tihle pánové si představují, že Moskva se bude podílet na této kombinaci, a že chce obnovit své impérium, jen aby to ulehčila! Je to zrada, nebo stupidita, když naše úřady zůstávají diváky, aniž by cokoli řekly nebo udělaly?
Trilaterála, dítko CFR, u moci ve Washingtonu
Titulek na straně 20 magazínu Time ze 20. prosince 1976 hlásal, u příležitosti Carterova příchodu do Bílého domu: „Carterovy mozkové trusty: Trilaterální komise a Brookingsův institut". Sedmnáct let poté, když nastupuje Bill Clinton a „nová" americká vláda ve Washingtonu, je to víc než kdy jindy aktuální. Desítka ministrů patří ve skutečnosti k této nadnárodní instanci, k Aspenskému institutu, k Bilderbergské konferenci a dalším dítkám opravdové americké mocnosti v zákulisí - CFR.
Winston Lord je dnes jedním z vedoucích činitelů Clintonovy vlády. Před několika lety, když byl předsedou Rady pro zahraniční vztahy (CFR), odpověděl jednomu z amerických publicistů, který se ho ptal, zda je to opravdu Trilaterála, kdo vede svět: „Vůbec ne, to CFR všechno řídí!" Bohužel oficiální tisk ignoruje, nebo aspoň nechce nikdy přiznat, že to potvrzuje naše údaje, které nejsou včerejší, protože Evropské informační středisko (CEI) jim otevřelo dveře už v roce 1971, když zveřejnilo, co je a co chce CFR. To znamená, že sleduje dlouhodobě zmocněnce této Rady, jak v jejich činech tak v jejich slovech, protože ty je třeba v celém světě považovat za zasvěcence, oddané (ať z kariérismu, nebo pro finanční přínos) aplikaci jejích dogmat, a pokud vyčkávají, tedy sbírají síly - podporují a rozvíjejí politické, obchodní, finační a strategické intriky.
Naše tvrzení o jejích záměrech vyplývají jednak z interních publikací, jednak z četných základních děl, ověřitelných, protože vydaných veřejně, zejména
Tragedy and Hope (Studie ze soudobých dějin) od Carolla Quigleyho, dlouholetého profesora Georgetownské university, veterána vnitřní správy CFR. MacMillan vydal tuto knihu v roce 1986 v New Yorku a v Londýně
Kissinger on the couch (vydal Arlington House 1975), kniha sepsaná admirálem v záloze Chesterem Wardem, také členem CFR, ale náhle zneklidněným kissingerovskými kombinacemi v jeho oficiálních i tajných vztazích s Moskvou od poloviny let šedesátých do roku 1974.
Také jiní o tom (i ve Francii) vědí, ale bojí se mluvit, aby neohrozili svou kariéru novinářskou nebo politickou. Víc odvahy a svobody slova mají v Anglii, kde časopis Economist ve svém čísle z 25.prosince 1992 vyjmenoval tucet vlivných společností, existujících v západním světě a podotkl, že jejich rodičem byl ve své době Řád Iluminátů. Jmenoval zejména tajné bratrstvo Skull and Bones (Lebka a hnáty), vytvořené na Yaleské universitě v roce 1832, které od těch dob každoročně testuje a vybírá patnáct členů z nových ročníků. Nejviditelnějším současným členem je George Bush. Text uváděl také Rhodeskou skupinu, která už celé století každoročně uděluje pečlivě vybraným anglickým a americkým vysokoškolákům stipendia na Oxfordu, aby je utvářela v duchu internacionalistických ideálů, odpovídajících názorům CFR (Rady pro zahraniční vztahy, jež se zrodila v roce 1919, jako její anglický dvojník RIIA, Královský ústav zahraničních věci). Zdá se, že šest či sedm nových amerických vedoucích činitelů, mezi nimi i Clinton, obdrželi dříve Rhodeské stipendium. Economist ironizuje ty, co myslí, že svobodné zednářstvo vede svět: „Byli by blíže pravdě, kdyby se jejich podezřívavost na toto téma obrátila k Trilaterále." Nic si tedy sami nevymýšlíme.
Plán 2000
Příslušnost k uvedeným klubům neznamená, že existuje organizace zcela koherentní a ukázněná, bez odchylek, ale jejich cíl - zánik národních států ve prospěch velkých ekonomických celků a světové vlády - je společný. Přístup není stále týž, ať už z taktických důvodů, nebo pro rivalitu osob a jejich obchodních skupin uvnitř CFR, Trilaterály, Bilderbergu atd. V zákulisí se vede diskuse: Než se OSN (nebo jiný organismus) stane světovou vládou, se svou armádou (již budovanou), tajnou policií (též vytvářenou), svými loutkovými parlamenty (i to se už děje) - mají být Spojené státy jediným hybatelem Nového řádu, nebo budou muset čelit jiným nadnárodním hybatelům, snažícím se zabránit americké hegemonii?
Domníváme se, že CFR zvolila pro tento okamžik (1994, pozn. překl.) třetí cestu: Především urychlit vytváření velkého panamerického celku (Kanada-USA-Mexiko) a zároveň manévrovat (také falešnou hospodářskou válkou), s cílem přinutit Evropu v odpověď stát se politicko-obchodní entitou, dostatečně silnou, aby nahradila své národní státy nadnárodní mocí, pod záminkou, že „nacionalismus znamená válku, nenávist...". Proto byly svévolně prodlužovány konflikty, jako v bývalé Jugoslávii, aby vyústily v ochotu obyvatelstva podřídit se jakémukoli řešení. Tedy - jinak řečeno - globalistickému.
Záležitost je komplikovanější v Asii. Japonsko je hybatelem, ale zasvěcenci nechtějí, aby dominovalo. Proto postrkují Čínu, Singapur a jiná ekonomicko-obchodní centra, do soupeření s Japonskem, s myšlenkou, že nastane okamžik, kdy také tam anonymní „velký celek" bude vše ovlivňovat, za využití několika nadnárodních bank, průmyslových a obchodních společností - tzv. „asijských", tedy nejen japonských, ale třeba z Hongkongu.
Finančníci americké větve Trilaterály (1992-1993)
Následuje úplný seznam firem, bank, průmyslových a obchodních společností, vydavatelství, které v běžném roce poskytly přispěvek pro pokrok globalismu:
Nadace Aetna, Archer Daniels Midland, Cigna, Dow Jones, Eaton Charitable, General Electric, H.J.Heinz, Levi Strauss, Pepsico, Prudential, TRW, Young and Rubicam, finanční domy American Express, American Security, Chase Manhattan, další společnosti Ambase, American Brands, Balfour Maclaine, Booz Allen and Hamilton, Cargill, Chubb, CIC-Union, Coca Cola, Continental, Coopers and Lybrand, Corning, Deere, Donaldson Lufkin and Jenrette, Elf Aquitaine, Exxon, Finmeccanica, Foster Wheeler, General Motors, Heidrick and Struggles, Hill and Knowlton, ITT, Johnson and Johnson, S.C.Johnson, Macmillan, R.H.Macy, Mine Safety Appliances, Mobile, Northrop, Phillips Petroleum, Raytheon, RJR Nabisco, Rydee, Salomon, Sherson Lehman, Smithkline Beecham, Sterling Drugs, TIC Services, Volvo USA, Washingtom Post, McKinsey, Manufactures Hanover.
Nejvýznamnějšími dárci byli bratři Rockefellerové, kteří přes své nadace, přímo (David: 84 069 dolarů) nebo přes své lidi (asi 35 000 dolarů) vložili víc jak 100 000 dolarů. Celkový rozpočet americké větve přesáhl 650 000 dolarů ve své viditelné, deklarované a tedy od daní odpočitatelné části, jako by šlo o čistou filantropii.
Japonští členové asijské větve dávají víc, steně jako členstvo evropské větve.
Elf Aquitaine, dárce americké větve, obnovil své příspěvky v Evropě. Stejně americké společnosti, jako General Electric, ITT, Pepsico, Phillips Petroleum neopomíjejí opakovaně projevovat svou šlechetnost na obou stranách Atlantiku.
Mozek v roce 1992-1993
Nejvyššími představiteli Trilaterály je deset osobností, obklopených ve výkonném výboru a v jejích větvích dalšími osmi Kanaďany či Američany, jedenácti Japonci a osmnácti Evropany.
Pro Spojené státy a Kanadu:
David Rockefeller, čestný předseda
Paul A.Volcker, předseda (též členem CFR a Bilderbergu )
Allan E.Gottlieb, místopředseda, předseda představenstva a generální ředitel kanadské Burston-Marsteller, bývalý velvyslanec ve Spojených státech
Charles B.Heck, stálý ředitel (též CFR)
Pro Evropu:
Otto hrabě Lambsdorf, předseda, bývalý předseda FDP
Garret Fitzgerald, místopředseda, bývalý premiér Irska
Paul Revay, stálý ředitel
Pro Japonsko:
Akio Morita, předseda, předseda představenstva a generální ředitel společnosti Sony
Jošio Okawara, místopředseda, bývalý velvyslanec v USA, poradce vedení Keidanren (svazu podnikatelů)
Tadaši Jamamoto, stálý ředitel, předseda Japonského centra pro mezinárodní směnu
Sorosův efekt ve východoevropských zemích
Politicko-finančnický tisk již po nějakou dobu připomíná postavu a život dolarového miliardáře George Sorose. Je u vytržení nad jeho čichem pro burzovní spekulace a mezinárodní investiční fondy, který ho nezklamal po celých třicet let. Novináři vyhladovělí po senzacích, týkajících se „jet society", věnují celé stránky jeho finanční genialitě, nepřipomínají však ideologickou orientaci jeho osmnácti nadací zakládaných v komunistických zemích od let osmdesátých, včetně SSSR a poté Ruska. Rovněž přecházejí mlčením dvě důležité danosti:
a) George Soros je opakovaně vyšetřován. Henry Gonzales, předseda bankovní komise Kongresu Spojených států , požádal o přešetření operací jeho četných investičních společností.
b) Pokud to „klub" nepustí, je málo pravděpodobné, že vyšetřování k něčemu povede, protože už po dvě desetiletí je Soros jednou z eminencí CFR.
Zde je několik údajů o této fascinující osobě, ostatně vlídné, žijící neokázale a bez arogance, z našeho archivu (a od jednoho z našich předplatitelů, který má přístup k tajným informacím):
Narodil se v roce 1930 v židovské rodině v Budapešti, kde jeho otec byl advokátem. V roce 1947 odjel do Londýna (tehdy ještě bylo snadné koupit si výjezdní doložku), neboť jeho rodiče nedůvěřovali stalinistické a antisemitské partě, která se dělila o moc s klanem židovských komunistů, navrátivších se z Moskvy.
Londýnské židovské prostředí ho přijalo spíš chladně a „uznalo" ho, až když uspěl sociálně a finančně.
Něco si vydělal v různých zaměstnáních při studiu na fabiánské Londýnské škole ekonomické, kde jedním z jeho učitelů byl Karl Popper, teoretik tzv. „otevřené společnosti".
Toto období poznamenalo Sorose na celý život. Fabiáni tehdy věřili, že - dříve nebo později - se komunismus „vyvine" a tak se sblíží s jejich proudem. Proudem elitářským, jehož mysliteli a vůdci na začátku století byli Bernstein a Kautsky, podle nichž socialistická revoluce se musí dělat „shora", a to pronikáním do akademických, finančních a politických kruhů, nikoli „zdola", jinak řečeno revoltou mas pod dohledem sovětsko-komunistických revolucionářů.
Ve dvaceti šesti letech, v roce 1956, Soros odjel do Spojených států na stáž, později do zaměstnání jedné wallstreetské investiční společnosti. Jako člověk zasvěcený do pozadí věcí, živého ducha, inteligentní, vychytralý, měl nápady a začal je uskutečňovat od roku 1969, když založil Quantum Fund, svou vlastní investiční společnost. Stala se mateřskou společností pro všechny následující: Quantum růstový fond, Quasar, Realitní fond, atd., se sídlem v Curacau na Antilách a na jiných místech, aby se vyhnul americkým daňovým úřadům.
Během osmi let jejich roční zisky dosáhly 50 % vkladů klientů, a dvakrát později 100 %. Na jeho čtyři společnosti nyní dozírá Soros Fund Management. Účtuje si 1 % komise jako konzultant a 15 % z výsledku (tedy o 5 % méně než jiné americké firmy).
Od roku 1979 ho Wall Street začlenil do své „fauny". Vlastní apartmá na Páté Avenui, vilu na Long Islandu, dům v Londýně. Založil Open Society Fund, který zplodil své nadace ve Východní Evropě.
Pochopitelně, že přední činitelé CFR ho přitáhli do svého „domu" a podnítili ho, aby založil stipendium pro černé studenty z Jižní Afriky. Je výborné pomáhat jim postupovat v sociální a politické hierarchii jejich země, ale je to opravdu bez vedlejšího zájmu, nebo je to také prostředek, jak je začlenit do Revoluce „shora" za všeobecný socialismus?
Síť nadací
Nezapomínejme na fabiánské myšlení: Od konce let padesátých se snaží - oplátkou za omezení rozpínavosti - nabídnout Sovětům spolu s jejich komunistickými kohortami spolupráci s „kapitalistickým světem". Již v roce 1960 a v pozdějších letech IREX, stálá Dartmouthská konference (sovětsko-americká), ACEWA, USTEC (věnující se zvlášť v letech 1972-1990 do svého rozpuštění obchodu USA-SSSR) pracovaly v tomto směru. Soros také. Proto od roku 1984 založil v Budapešti vlastní nadaci, která nabízí maďarským komunistům stipendia, konference, semináře.
János Kádár nežádal více. Již léta měl v očích Západu tvář laskavou, moderní, s jakou lze spolupracovat. V roce 1976 ho Francois Mitterrrand pozdravil jako „opravdového socialistu". V roce 1978 ho Valéry Giscard ďEstaing přijal v Paříži s výslovně vyjádřenou ochotou „pomoci jeho režimu svobodně a účinně se rozvíjet" (!). Lóže Paula Anxionnaze dostaly souhlas k „probuzení" tří svých bratrstev v Budapešti. Vysoký katolický klérus byl zcela sjednocen v podpoře „kádárismu", stejně jak Socialistická internacionála.
Naše středisko bez přestání v letech 1971-1987 šířilo upozornění a odhalovalo Kádárovu minulost, který byl v roce 1957 hlavním vrahem a katem (účastnil se mučení) nejen maďarského lidu, ale také komunistů považovaných za nevěrné Moskvě. Nicméně právě na Jánose Kádára se George Soros obrátil v roce 1984. Lidé Jurije Andropova v KGB byli nadšeni. Sorosovi v patách přispěchali Deutsche Bank, francouzský socialistický aparát, Dobrovolníci pro technickou pomoc z USA.
Na podzim 1989 se maďarští komunisté přetransformovali v Maďarskou socialistickou stranu. To byl podle všech těch lidí důkaz, že komunismus se „demokratizuje": Ve skutečnosti důkaz, že Andropovova majonéza se na Západě uchytila ještě před pádem berlínské zdi.
Soros se pokusil v roce 1986 uchytit i v Číně, ale po třech letech se stáhl. Tajná čínská policie totiž pronikla mezi jeho profesory a žáky. Peking vskutku nevěří na falešnou „evoluci", která by umožnila kapitalisty doběhnout. Jeho ideologové považují tuto maškarádu za nebezpečnou, schopnou obrátit se proti nim a podmanit si je.
Naopak ve všech východoevropských a pobaltských státech a v SSSR Sorosovy nadace uspěly. Po rozpadu impéria i v Rusku, na Ukrajině a v Moldávii. Pak v Srbsku, Chorvatsku, Makedonii a Bosně. Mezitím v roce 1989 se v Praze zrodila Středoevropská universita. Přemístila se v roce 1993 do Budapešti, protože Václav Klaus, český premiér, se nechtěl podílet na Sorosových operacích. Nikdo nepochybuje, že v nich viděl zpozdilé myšlenky.
Jistěže Soros ročně rozděluje 220 milionů franků svým nadacím, jistěže platí vzdělání 250 studentům na své universitě a každý dostává 150 dolarů kapesného měsíčně - což v Praze nebo v Budapešti představuje značný příjem - ale proč?
Hnětení mozků
Z čisté filantropie? Prostudovali jsme interní publikace Sorosovy skupiny, studijní programy v letech 1992-1993 na uvedené universitě, jejichž 50 % studentů pochází z Ruska a další ze střední Evropy.
Profesoři: Ernest Geller, Jiří Musil, Gabriela Apostol (Rumunsko), Daniel Danov (Bulharsko), Joanna Zaleska (Polsko), Kateřina Pekárková, Alexej Verchnikov (Rusko), Andrea Kadlecová (Slovensko), Natalia Parsunko (Ukrajina), Slawomir Kapraski (specialista na židovské venkovany v Polsku) atd.
Studijní témata: Jak místní nacionalismy překážejí homogenizaci globalismu? Jak se nacionalismy snaží zdůvodnit svou existenci v době globálního kontextu? Jak nacionalismy využívají dějin ve svůj prospěch? Atd.
Studenti tedy nejsou vychováváni tak, aby po ukončení universitního studia mohli sloužit svými prvotřídními vědomostmi své zemi nebo uspět osobně, ale tak, aby se stali aktivisty nového řádu bez hranic a bez kořenů.
Nikdo nemůže tvrdit, že my a naši přátelé chceme svět pevností, uzavírajících se před sebou navzájem, ale domníváme se, že vychovávat mladé lidí s jediným cílem - podnítit je k ničení kulturních, duchovních a národních tradic ve prospěch anonymního supermarketu řízeného několika elitáři - to vede neúprosně k hrůznému totalitarismu, nebo k anarchii. Člověk potřebuje orientaci, kořeny, bez nichž - jak je denně konstatováno - se utápí v drogách, nadměrném konzumu - potřebě čím dál tím víc, nebo upadá do falešného duchovna sekt nebo papouškujícího humanitářství... Nakonec je jen nástrojem neměnného klanu bohaté menšiny, která čas od času vytahuje nahoru ty, které označí za inteligentní, ambiciózní, bez morálních zábran - tedy kontrolovatelné.
Rozumí se, že Soros štědře obdarovává nemocnice, kliniky, umělce, ale jeho zápas je stále a zcela veden proti nacionalismu. Národovci nemohou mlčet, ale Soros využívá - třeba právě v Maďarsku - z kontextu vytržených spíš jazykových vybočení, aby obvinil z „antisemitismu" každého, kdo ho kritizuje, jako např. poslance a známého spisovatele Istvána Csurku... Stačí však to, že mecenáš je žid, aby byl nekritizovatelný nebo nedotazovatelný? Když vyjdete z oblasti finačních spekulací a dáte se na politiku, musíte očekávat otázky, které má každý právo klást.
Ponecháme odborníkům vyšetřování aktivit Sorose, jeho okolí a jeho pravé ruky Stanleye Druckenmillera, jeho patnácti pomocníků v Londýně (jako Edgar Astaire) a v jiných hlavních městech. Omezíme se na mravní a politické souvislosti Sorosova „vzdělávání" intelektuálního prostředí v zemích, které netrpěly 73 nebo 45 let jen proto, aby upadly z jedné internacionalistické ideologie pod druhou, když si sotva trochu vydechly.
Nomenklatura Sorosovy skupiny
V SSSR do roku 1990, poté v Rusku od 1991 na adrese Bolšoj Kozlovskij pereulok 13/17 v Moskvě sídlí kancelář: osm osob, šest zaměstnanců sekretariátu vedení, osm technických ředitelů. Dohlížejí dva Američané, z nichž Antonina W. Bouisová je členkou CFR jako Soros. Ostatní jsou Rusové. Jiná kancelář, mající 10 osob, je činná v Sankt Petěrburgu, Čajkovskij pereulok 29.
Pro řízení agendy v postsovětských a bývalých satelitních zemích: Patricia Klecandová sídlí v New Yorku a dohlíží na nadace v Bulharsku, Polsku a Rumunsku. Elisabeth Lorantová se zabývá Maďarskem a Albánií. Wendy Luersová, předsedkyně Charty 77 v New Yorku, pečuje o Českou republiku a Slovensko. Styčnou kancelář v Evropě vede Annette Laboreyová v Paříži, 38 boulevard Beaumarchais. Anthony Richter v New Yorku spolu s Bohdanem Batruchem v Ženevě dohlíží na činnost v Ukrajině, v Moskvě a Sankt Petěrburgu. Beka Vucová se zabývá bývalou Jugoslávií, Suzanna Rankiová v Budapešti je výkonnou ředitelkou East-West Management Institute, působícího v Bulharsku, Estonsku, Litvě, Ukrajině a na Rusi pod bystrým okem Stephena G.Raikina v New Yorku. Rovněž existuje International Management Institute se sídlem v Kijevě, vedený profesorem Olehem Bilarusem, s kanceláří v Ženevě (Bohdan Havrylušyn).
Na význam těchto zařízení, tedy i jejich výdajů, lze soudit podle znásobení počtu jejich regionálních kanceláří: po čtyřech v Rumunsku a Bulharsku, sedm v Maďarsku atd., nemluvě o informačních, kontaktních a poradenských střediscích, vedle nadací, sem tam ekologického či uměleckého centra...
Na doplnění ještě o jiném globalistickém projektu: IEWS, Institut pro studia Východ-Západ (v čele s H.D.Genscherem, Bertholdem Beitzem - bývalým ředitelem od Kruppa, Edwinem Mrozem - americkým členem CFR) má kanceláře v New Yorku, Praze, Budapešti, Varšavě a Haagu. Čítá 45 ředitelů, z nich 15 Američanů (11 CFR, současně 3 Trilaterála, 2 Bilderberg, 3 IREX). Dvěma Francouzy jsou Helena Carrerová ďEncausse a Pascal Lamy. Dva Rusové Oleg T. Bogomolov (IREX) a V. Petrovskij (zástupce generálního tajemníka OSN). „Kmotry" IEWS v roce 1981 byl E.Mroz a I.Wallach.
USA: MRTVOLY KOLEM PRESIDENTA CLINTONA A "ČÍNSKÁ SPOJKA"
Čína oznámila, že může vyrobit neutronovou bombu
OTAZNÍKY NAD ZÁSAHEM ČÍNSKÉ AMBASÁDY V BĚLEHRADĚ A NAD SKUTEČNOU ROLÍ AMERICKÉHO PRESIDENTA BILLA CLINTONA
PRVNÍ OBĚTÍ VÁLKY JE PRAVDA - Války na Balkáně v 90. letech 20. století
in www.cibulka.com
Konference: Institucionalizace (ne)odpovědnosti: globální svět, evropská integrace a české zájmy
Luboš Tichý
Globalizace, integrace a vývoj práva
(Základní teze referátu)
I. Základní pojmy, Úvod
Tak často používaný pojem globalizace se v našem jistě mnohovýznamovém smyslu vyskytuje poprvé v amerických publikacích o managementu. Velmi často se v 80. letech vyskytuje v americké ekonomické literatuře. V současné době ho využívá pro vystižení určitých tendencí ekonomického či sociálně-politického charakteru. Globalizace se stala i předmětem seriózního výzkumu mnoha autorů. Nahamovitz například dělí pojem globalizace podle jeho obsahu do tří částí. Z jedné třetiny znamená skutečnou integraci především jednotlivých národních ekonomik. Z druhé třetiny má globalizace pouze ideologickou funkci sloužící k ospravedlnění určitých politik. Z třetí části jde o konstrukci doktríny, která se dá libovolně ovlivňovat různými paradigmaty.
V právní literatuře se pojem globalizace vyskytuje relativně zřídka. K osvětlení tohoto jevu by měla tato stať přispět. Jeden z možných přístupů k jeho analýze by mohl mít základ v právní sociologii, která podle Eugena Ehrlicha rozlišuje mezi třemi rovinami či druhy práva, a sice státní právo, právo právnického stavu a společenské právo. Určitá právní kultura, ať globální, národní či trancnacionální může být tedy rozlišována podle významu psaného (srov. "státního") práva, podle působení institucí či právnických povolání, a konečně podle jednání určitých subjektů práva. Toto dělení do jisté míry respektujeme i v našem referátu jako základ pro přístup k předmětu zkoumání nových tendencí ve vývoji práva, které jsou popisovány spíše pojmy integrace, internacionalizace, unifikace, resp. harmonizace apod. V našem referátu nám půjde o to, přiblížit, popsat a zmapovat vývojové tendence v právu, jakož i naznačit jejich vztah k jevům mimoprávním, které jsou jejich základem na straně jedné, a ukázat jejich vliv na náš právní řád resp. jeho reakce na tyto projevy, na straně druhé.
II. Historie globalizace – pokus o právněfilosofickou sondu. Jeden z nejvýznamnějších příspěvků k teorii globalizace pochází od Immanuela Kanta. Je zřejmé, že si byl vědom jevů, které nazýváme dnes globalizací a dokonce ho můžeme považovat za původce globalizace v právu. Svůj přístup popsal ve svém krátkém, ale velmi významném spisu Zum ewigen Frieden (z roku 1795) jeho poznámky jsou veskrze moderní a jeho dobu více než revoluční. Kant vychází z konkrétní historické situace navozené basilejskou mírovou smlouvou z r. 1795. Závěr tohoto kongresu spatřuje ohrožení výsledků francouzské revoluce, a to nejen silami restaurace v samotné Francii, nýbrž především působením ze strany Pruska. Francie, obdobně jako Anglie té doby, jsou pro Kanta zdrojem vývoje nových, komplexnějších sociálních struktur v dnešním slova smyslu. Kant soudí, že pokud jsou protiklady a konflikty řešeny silou, a tedy i politickými prostředky, nelze očekávat ukončení kumulace moci. Konflikty totiž působí k růstu moci, k její monopolizaci. Budou-li se zdroje moci bez omezení rozvíjet, není možný individuální politický svobodný rozvoj. Naopak lidé se stanou v takovýchto podmínkách nástroji autokratického výkonu moci a tak budou proměněny především ve válečné stroje (Kriegsmaschienen). Válka a její vedení je jedním z cílů kumulace moci, neboť válka není vedena za účelem míru nebo ke cti státu nebo jeho vládce, nýbrž pouze za účelem zvětšení moci a tedy k vedení dalších válek. Souběžně existuje moc, která se opírá o peníze resp. hospodářství, která se podle Kanta může rozvíjet ještě efektivnější formou, neboť je daleko bližší lidské přirozenosti. Hospodářství lze tak ztotožnit s vedením války do té míry, pokud má tendenci k hegemonizaci moci.
Kant též spatřuje v historickém vývoji za prokázané, že právo působí prostřednictvím závazků, které jsou dosaženy vyjednáváním a tedy jeho působení je odlišné od válečné moci a moci peněz. Právo též může být účinné jenom v důsledku svobodného přijetí závazků. Přirozené národy tj. původní kmeny a autokratické režimy mají podle Kanta problémy s respektováním práva a jsou taktéž obětmi násilí. Státům činí též respektování práva těžkosti, protože tíhnou k monopolizaci moci. Jde jim o moc, násilí a nikoliv o právo.
Kantův věčný mír není utopickým, nýbrž praktickým projektem, v jehož středu stojí člověk a vzájemná komunikace mezi lidmi. Ty mohou být realizovány pouze v globálním právním řádu. Věčný mír musí tedy mít svůj základ v globálním řešení, neboť neustálé vedení válek není pravděpodobně možné ukončit bez toho, aniž by bylo dosaženo všeobecného respektu pro právní řád a právo. Kant rozlišuje mezi národním právním řádem či národním právem, mezinárodním právem veřejným a světovým právním řádem, které upravuje vztahy mezi lidmi a státy. Zajišťující funkce práva má svůj funkcionální základ ve vzájemném působení různých právních forem, které se navzájem ovlivňují. Program věčného míru může mít úspěch jenom tehdy, jestliže státy budou mít všechny republikánskou ústavu. Svobodný vývoj lidí může být totiž zajištěn jenom tehdy, jestliže lidé nejsou objekty států, nýbrž právními subjekty, které však nejsou pouze občany jednotlivých států, nýbrž subjekty se vztahem navzájem. Jsou občany světového státu. Světový stát lidí však není žádným supranacionálním svazkem států nebo jakýmsi megastátem, nýbrž státem světoobčanů, tedy nikoli jakousi světovou republikou, nýbrž jednoduše světovou občanskou společností.
III. Jednotlivé projevy právní globalizace
1. Nadstátní právo jako třetí typ právního řádu
(Komunitární právo jako výsledek integrace práva a integrace právem)
a. metody tvorby a uskutečňování práva v Komunitárním právu
Komunitární právo je typické mnohostí a mírou kombinace v něm používaných metod, které neexistují v národním právu a právu mezinárodním veřejném. Vytvořilo novou kvalitu právních pramenů, struktury práva a metod jeho uskutečňování.
Z hlediska původce čili legislátora právních norem můžeme členit právní normy do tří skupin. Jde o právní normy vytvořené členskými státy ve formě mezinárodních smluv, právní normy obsažené v aktech vytvořených orgány komunitárního práva a právní normy vytvořené jak členskými státy, tak orgány společenství případně ještě třetími státy.
Z hlediska právní síly můžeme rozlišovat celou řadu právních forem nejvyšší právní síly a speciální struktury podřízenosti. Přitom vztah některých pramenů práva není jasný, zejména tehdy, jestliže jsou na stejném stupni právní síly.
Z hlediska závaznosti vůči adresátům resp. z hlediska forem uskutečňování můžeme právní normy členit do dvou skupin, a to právní formy sledující unifikaci, tj. vytvoření jednoho právního předpisu a právní normy, které sledují pouhou harmonizaci, resp. koordinaci existujících národních právních řádů.
b) vlastnosti nového právního řádu
Komunitární právo je nejen právní systém jako soubor právních norem, nýbrž právní řád, který znamená i institucionální zabezpečení tvorby práva a jeho svébytného uskutečňování resp. vynucování. Jde o systém, který je soběstačný: komunitární právo není závislé ve svém vývoji a uskutečňování na jiném právním řádu.
c) vývoj priorit hodnot a jejich působení
Základní smysl vzniku komunitárního práva byl ekonomický a politický. Vývoj komunitárního práva ukazuje získání významu sociálních hodnot a především priorit právního státu a lidských práv.
2. Lex mercatoria
The new law of merchant je příkladem nejen spontánního rozvoje práva v jeho nové formě (soft law), nýbrž právě projevem globalizace. Přeshraniční obchod si vyžaduje zvláštní formu řešení sporů vznikajících z mezinárodních obchodních vztahů. Je příkladem velmi účinné regulace v mezistátních vztazích se současně redukovanou regulační mocí státu. Je důsledkem i harmonizace práva mezinárodního obchodu a především pravidel řešení sporů. Kromě soukromých stálých rozhodčích soudů existují ad hoc rozhodčí tribunály, jejichž význam stále roste. "Institucionálním" nositelem tohoto jevu jsou advokáti, advokátní kanceláře a jiné soukromé organizace. Spontánní globalizační vývoj se projevuje jak v oblasti hmotného práva, které nemá formu státem vynutitelných právních norem, tak v oblasti práva procesního, které obdobně jako právo hmotné, umožňuje stranám volbu procesních pravidel a tedy je projevem uskutečňování smluvní svobody v nejširším slova smyslu. Lex mercatoria však existuje zcela nezávisle na státu resp. státech. Okolnost, že rozhodnutí rozhodčích tribunálů vykonávají státní soudy, je potvrzením nejen existence autonomního systému pravidel, nýbrž i zvláštního specifického vztahu mezi státy a soukromými subjekty při uskutečňování a vynucování práva v globálním slova smyslu. Lex mercatoria je příkladem překonávání hranic státu, liberalizace a oslabování státní regulatorních mechanismů.
3. Spontánní kodifikace
Jedním ze symptomatických rysů vývoje současného práva zejména na evropském kontinentě je jeho rozvoj "spontánní" formou. K návrhům kodifikací dochází na základě soukromých iniciativ, které jsou relativně nezávislé na státech resp. na Evropském společenství. Tento vývoj je určitou paralelou cílevědomého rozvoje soukromého práva klasickými metodami a to jak mezinárodními smlouvami nebo právními akty v rámci Evropských společenství vydávaných jejich orgány. Tyto tendence jsou tedy i jakýmsi protipólem tvorby práva organizovaného státní mocí, resp. nadstátními celky.
Charakteristické však je, že se směřuje k vytvoření jednotných či alespoň harmonizovaných pravidel, která by platila bez ohledu na státní hranici a nahradila by národní právní úpravy resp. tyto úpravy by značně modifikovala.
Spontánní kodifikace jsou zaměřeny na vytvoření obecných základů jednotné mezinárodní úpravy a mají formu tzv. buď modelového zákona, který by měl být vzorem nadnárodní jednotné kodifikace, nebo formu určitých zásad obsahujících shrnutí obecně přijatelného poznání v dané právní oblasti na mezinárodní úrovni a mohou se stát nadnárodním pramenem práva, který by platil vedle existujících právních řádů. Příkladem pro posléze jmenovaný typ kodifikace jsou snahy o napodobení právních restatementů v USA.
Jedním z hlavních motivů spontánního vývoje evropského práva je znovuobjevení společné evropské právní tradice. Právní základy jsou společné všem právním národním systémům evropského soukromého práva, které byly v různých právních kulturách obohacovány a dotvářeny. Toto tzv. obecné právo mající základy v římském právu dosáhlo svého vrcholu v období glosátorů a postglosátorů, rozvíjelo se i v pozdějších dobách, a to až do období nových moderních občanskoprávních kodifikací počínaje francouzským občanským zákoníkem z r. 1804. Nejnovější výzkumy dokazují, že společná tradice existujících platných soukromoprávních úprav je významnější než se obecně dosud připouštělo. Společné znaky jsou patrné především z římské jurisprudence počátku novověku.
Jednotlivými příklady spontánní kodifikace je projekt evropského občanského zákoníku, zásady mezinárodních obchodních smluv, principy evropského smluvního práva, projekt evropského deliktního práva a tzv. modelové zákony v oblasti zejména zajištění závazků.
4. internacionalizace
Příkladem internacionalizace jako určitého druhu globalizace je vytváření jednotných právních úprav formou mezinárodních smluv.
Je příznačné, že iniciativa k těmto mezinárodním úmluvám zpravidla vychází z mezinárodních konferencí, které jsou budovány v důsledku jednání mezinárodních organizací. Mezinárodní organizace mohou mít podobu subjektu mezinárodního práva či mít základ v právu soukromém. Příkladem prvního typu organizace je např. UNCITRAL, příkladem druhého je Haagská konference mezinárodního práva soukromého. Výsledky práce těchto konferencí jsou zhruba dvojí. Buď jsou to návrhy mezinárodních úmluv, které jsou pak sjednávány jednotlivými státy, nebo tzv. modelové zákony, které jsou pouhým doporučujícím aktem národním zákonodárcům. V prvém případě jde o pokus vytvořit jednotné právo, v druhém pak dát podnět k určitému sjednocení, které však bude mít základ v činnosti národního zákonodárce.
Charakteristická tendence vytvořit předpis platný uvnitř všech členských států je motivována především požadavkem právní jistoty. Ta by měla být zajištěna rozhodováním resp. aplikaci práva ve všech případech rovným resp. stejným způsobem. Mnohdy se však tento předpoklad stává iluzí, neboť mezinárodní smlouva je aplikována národními soudy, jejichž činnost není sjednocována. Mezinárodní smlouva se tedy nestává předmětem vývoje v rámci jednotlivých právních kultur a mnohdy jsou pak výsledky její aplikace obdobně obtížně předvídatelné jako v případě aplikace rozdílných právních norem obsažených v národních právních řádech.
5. Oslabování státu (liberalizace) versus nutnost nadstátní regulace a posilování státních mechanismů
a) Oslabování státu a nutnost nadstátní regulace (spontánní a záměrná regulace a deregulace) – situace v telekomunikacích
Nejmocnějším faktorem relativního oslabování státu a vzniku nadstátních subjektů je rozvoj telekomunikační technologie. Široce a obecně přístupná technologie rozbila státní monopol na informace a zbavila ho náskoku vyplývajícího z něho.
Diskutuje se v této souvislosti o krizi nebo dokonce zániku státní suverenity. Jedním z příčin tohoto jevu jsou především nadnárodní koncerny, které mají globální působnost a překonaly národní organizaci. Jak již řečeno, základní příčinou vývoje v této oblasti jsou změny v telekomunikacích a informační technologii. Datové sítě jsou předpokladem globálních podniků a nové organizace informačních zdrojů. Telekomunikační sektor, dlouho orientovaný na státní strukturu a geografické hranice, blokující národně specifické produkty, je předmětem drastických změn. Národní telekomunikační právo regulačního rámce se nachází v divém kolotoči změn, který reflektuje mezinárodní hospodářskou soutěž a globalizaci. Datová služba je rozvíjena mílovými kroky, tradiční standardy jsou totálně opouštěny. Vznikají megapodniky operátorů. Zde je zřejmé, s jak velkým zpožděním reaguje právo na tyto změny. To je příznačné i pro oblast elektronického obchodu. Kladou se otázky po nutnosti národních telekomunikačních regulací vůbec a především, zda se lze bez regulace obejít. Tuto otázku je třeba odpovědět záporně. Problémem však zůstává, jak se má vyvíjet nadnárodní právní regulační systém a jaké mají být mechanismy této regulace a zejména její institucionální zajištění.
V této souvislosti je třeba přihlédnout k tomu, že předmět regulace se změnil a podstatně rozšířil. Téměř všudypřítomné rozšíření telekomunikačních sítí a obecně přístupné služby, stejně jako srůstání určitých dosud oddělených oblastí jako je telefon, data, počítače a televize vytvářejí nový předmět regulace. Na jedné straně se tedy prosazuje přesvědčení, že tento sektor je do značné míry schopen samoregulace. Ovšem na první pohled je nejasné, co vlastně samoregulace je. Tento pojem je i mezi jejími přívrženci velmi sporný. Na druhé straně se nedoporučují takové metody jako industry-led nebo regulace pomocí market-driven. Zatím neexistuje účinný systém ochrany dat, úprava platebního systému úprava vlastnictví apod. Je tak zřejmé, že pouze nadnárodní zákonodárství je schopno tyto otázky vyřešit a vůbec se nestaví otázka po nutnosti takovéhoto systému. Evropská komise udělala v tomto směru další podstatné kroky. Současně je však zřejmé, že tradiční mezinárodní organizace v telekomunikačním sektoru se staly do značné míry nefunkční a obsoletní. To se týká např. ITU. Stejně tak se staly obsoletními dvoustranné smlouvy mezi členskými státy v této oblasti.
Je zřejmé, že jsme svědky příkladné změny paradigmatu. Místo mezinárodních vztahů se vnucuje transnacionální přístup jako přímý důsledek globalizace.
b) Hospodářská soutěž a její regulace
Úprava hospodářské soutěže je jedním z relativně samostatných fenoménů globalizace. Tento jev nachází uplatnění především v rámci komunitárního práva. Evropské soutěžní právo se z našeho hlediska vyznačuje několika charakteristickými rysy.
Americký přístup přísné regulace soutěže namířené jak proti koncentraci moci a jejímu zneužívání tak proti vyjednávacím strategiím (kartelům), vyvinutý již před 100 lety se jednoznačně v Evropě během 50.let prosadil. Právní ochrana hospodářské soutěže se stala především součástí komunitární regulace. Soutěžní pravidla jdou ruku v ruce s právní regulací resp. deregulací v oblasti čtyř základních tržních svobod. Evropské soutěžní právo je výsledkem unifikační metody. Existuje jedna evropská úprava jednotně působící a mající stejné resp. jednotné výsledky v oblasti vynucování. Působí bezprostředně a má v oblasti své působnosti přednost před národními kartelovými úpravami.
Dalším rysem evropské úpravy soutěžního práva je jeho vliv na existující národní úpravy členských států. Národní úpravy mají totiž relativně samostatný autonomní režim, tj. mohou existovat na evropské právní úpravě soutěže nezávisle. Jinak řečeno, členské státy nejsou právně donucovány mít právní úpravu soutěže souladnou s evropskou právní úpravou resp. mít takovou úpravu vůbec. Přesto však v poslední době došlo k významnému vývoji. Prakticky všechny členské státy přizpůsobily své národní soutěžní úpravy evropskému kartelovému právu. To je nepochybně krok nejen k velmi těsné integraci ve smyslu globalizace, nýbrž významný posun k právní jednotě, jistotě a předvídatelnosti v oblasti hospodářské soutěže, zejména z hlediska soutěžitelů. Jejich očekávání je stejné jak v působnosti národních právních řádů, tak v působnosti evropské regulace soutěže. Soutěžitelé se mohou spoléhat na působení pravidel vycházejících ze stejného konceptu bez ohledu na význam jejich postavení na trhu.
Jiným rysem vývoje soutěžního práva v úplně recentní době je určitá liberalizace hmotněprávní úpravy a dekoncentrace resp. decentralizace jejího institucionálního zajištění. Jde tedy o jakýsi zpětný proces ve vývoji soutěžního práva oproti globalizační tendenci. Tento vývoj se nazývá modernizace evropského soutěžního práva a má mimo jiné za následek, že Evropská komise, která dosud měla výlučnou působnost v oblasti dohledu omezuje své pravomoci, které se přenášejí na národní orgány dohledu nad regulací soutěže.
Charakteristickým rysem soutěžní politiky evropské je tažení proti státním zásahům v soutěži. Proto komunitární právo působí proti státnímu zákonodárství udržujícím státní monopoly včetně veřejných podniků, a to vše ve prospěch rozvoje svobodné soutěže. Stejně tak evropské právo působí proti státním intervencím vnitřním i vnějším (ze strany třetích států), neboť tyto podpory narušují soutěž. Vychází se z toho, že stát je stejné nebo možná větší nebezpečí pro soutěž ve srovnání s chováním soukromých subjektů.
V důsledku globalizace trhů a tedy zájmu rovného postavení soutěžitelů by bylo zapotřebí světové regulace soutěže, která dosud chybí a v důsledku toho existuje celá řada důvodů pro ochranu soutěže v rámci národních trhů či společného evropského trhu. Soutěžní právo s celosvětovou působností by bylo tedy adekvátní odpovědí na růst globalizace trhů. Kromě jednotných pravidel by však bylo zapotřebí vytvořit i institucionální systém zajišťující tato pravidla resp. povinnosti z nich vyplývající. Tento na druhém místě uvedený problém je ještě závažnější než vytvoření hmotně-právních soutěžních pravidel. Idea globálního (celosvětového) rámce regulace soutěže sleduje projekt z roku 1998, který ve spolupráci s WTO navrhuje vytvořit celosvětový řád ochrany hospodářské soutěže.
c) Regulace a deregulace
Předpokladem působení existence a fungování společného resp. vnitřního trhu je především deregulační činnost v oblasti zákonodárství, která odstraní veškeré překážky obchodu a tarifní i kvantitativní povahy včetně omezení a mají obdobné účinky. Na druhé straně je však zapotřebí vytvořit podmínky pro skutečné fungování společného trhu, tj. pro plné uskutečnění základních tržních svobod spočívajících ve volném pohybu základních výrobních faktorů. V tomto smyslu je zapotřebí vytvořit především základní standardy sociálního charakteru pro skutečný pohyb pracovníků, režim uznávání a stejných standardů požadavků na činnost v oblasti usazování a služeb, jakož i standardy pro zajišťování ochrany spotřebitele. To jsou tři nejzákladnější oblasti regulatorní činnosti v legislativní oblasti komunitárního práva, která má doplňkový charakter ve vztahu k otevření hranic jednotlivých národních hospodářství.
7. Lidská práva
Jedním z nejpozoruhodnějších fenoménů posledního vývoje ve smyslu globalizace je rozvoj lidských práv či základních lidských práv.
Člověk se stává subjektem práva. Především v důsledku existence mezinárodních smluv na ochranu lidských práv stal se člověk právním subjektem mezinárodního práva veřejného, a to vedle států a mezinárodních organizací. Lidská práva se stala samostatnou hodnotou práva. Novým faktorem je i obnovení mezinárodních tribunálů s extrateritoriální působností ke stíhání zločinů proti lidskosti spáchaných brutálním porušením základních lidských práv.
Obecně lze říci, že ochrana základních lidských práv je jedna z nejvýznamnějších hodnot, kterou právo chrání. V důsledku toho pravidla právní ochrany lidských práv jsou přímo aplikovatelná ve všech státech režimu Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Současně jsou rozsudky štrasburského soudu na ochranu lidských práv vynutitelné na území členských států, a to i vůči smluvním státům.
V komunitárním právu došlo v poslední době k podstatnému rozvoji.
Lidská práva, zejména některá z nich, byla povýšena do postavení základních zásad a cílů Evropských společenství. Z toho plynou základní dva důsledky, které představují převratné změny v komunitárním právu.
* Dlouhodobé a závažné porušování lidských práv členským státem znamená speciální delikt komunitárního práva, který má za následek specifické sankce dosud neznámé, ukládané členskému státu, jehož členská práva mohou být omezena.
* Rovnoprávnost mezi pohlavími je hodnota, která v důsledku vývoje právní úpravy je základním účelem komunitárního práva, jehož význam přitahuje působnost Evropských společenství. Rovnost mezi mužem a ženou musí být dodržována členskými státy bez ohledu na existenci tzv. evropského prvku, tj. i mimo oblast působnosti evropského práva, a to i vůči občanům třetích států. Ochrana rovnoprávnosti a zákaz diskriminace na základě pohlaví se zřejmě stala součástí tzv. evropského komunitárního veřejného pořádku, který má za následek, že tato právní norma se prosazuje bez ohledu na to, zda v daném případě se aplikuje evropské právo či právo národního státu. Vynucuje si svoji aplikaci na celém území Evropské unie bez ohledu na sektor, ve kterém se porušování této zásady děje. Aplikace této zásady znamená zabránění diskriminace a nastolení vztahů rovnosti mezi mužem a ženou. Netýká se zdaleka jen odměny za práci, ale všech právních vztahů, které mohou vznikat.
8. Právní stavy a globalizace
Globalizační tendence především jsou zřejmé již alespoň po dobu 90.let v sektoru poskytování právních služeb. Globalizace je představována dvěma jevy. Jednak jde o růst advokátních kanceláří ve smyslu jejich zmezinárodňování, resp. amerikanizace. Koncentrace na poli poskytování právních služeb je nezadržitelný proces vedoucí k tomu, že největší advokátní kanceláře čítají již přes 3000 osob a výkon jejich právních služeb pokrývá všechny kontinenty. Základ a hlavní impuls pochází především z USA a Velké Británie. Tam vznikly a vznikají největší advokátní kanceláře, které prorůstají do sítě tuzemských právních kanceláří především tím, že s nimi fúzují, a pronikají tak na tuzemské trhy.
Ruku v ruce s tímto rozvojem jde i amerikanizace mezinárodní praxe. Mezinárodní praxe zejména v některých sektorech jako jsou bankovnictví, kapitálový trh, finanční služby, ale i relativně globalizací nedotčené oblasti jako je trh nemovitostí, se stávají doménou působení amerických zejména smluvních a jiných zvyklostí. Některé právní instituty jako due diligence, due care, legal opinion, representation apod. pronikají i do vztahů, kde neexistuje žádný americký prvek, a kde se dokonce nevyskytuje vůbec žádný cizí prvek. Současně se prosazuje americký styl smlouvy, která je rozsáhlá, upravující i související právní vztahy vedle úpravy hlavního předmětu. Předpokládá se i aplikace amerických obchodních zvyklostí. Některé instituty amerického práva působí tedy přímo v kontextu cizích právních řádů bez ohledu na rozhodné právo.
Dalším rysem společným pro alespoň západní hemisféru je růst precedenční praxe resp. soudcovského práva typické pro anglosaský typ právní kultury. Mnohé státy, které disponují úpravou občansko právních vztahů starou i téměř 200 resp. 100 let, neprovedly podstatné změny ve svých zákonících. Právní normy vzniklé před 200 lety však jsou vykládány tak, že jejich působení se přizpůsobuje současným poměrům. K tomu však je zapotřebí velmi extenzivní, nad rámec dramatického výkladu jdoucí interpretací, která vytváří vlastně nová právní pravidla, mají stejný význam a stejnou právní sílu jako právní pravidla v samotných právních normách. Současně, a to zejména v některých státech, se projevuje významný vliv doktríny, kterou nejvyšší soudy pozorně sledují a názory v nich aplikují při své rozhodovací činnosti. Určitým pramenem práva se tak stává i doktrína. K legislativním změnám přistupují tyto státy až po určitém vývoji v právní praxi a doktríně, a to jenom v omezeném rozsahu. Kontinentální a anglosaský právní systém a právní kultura takto vlastně konvergují tím, že se v jejich přístupech nachází stále více podobných rysů. V tomto smyslu lze mluvit o globalizaci práva.
IV. Globalizace a české právo
1. Český právní řád prodělal obrovské změny. Odhaduje se že bylo změněno více než 70 % psaného práva.
2. Způsob, jakým se tyto změny provádějí, je charakteristický. Hlavním zdrojem těchto změn je komunitární právo. Změny se provádějí buď mechanicky, tj. pouhým opisováním právních norem komunitárního práva anebo jejich přejímáním tvůrčím způsobem. Charakteristickým rysem této nové judikatury je relativně mechanický způsob, který nebere v úvahu srovnávací studie, nezávislé analýzy a který nevychází z konceptu jednotné právní politiky, která nikdy nebyla vládami České republiky vytvořena. To má za následek, že důsledky nových předpisů nejsou mnohdy správně předvídány a jejich působení je tak velmi často rozporuplné. To vede k jejich velmi častým novelizacím, což jenom zvyšuje počet nových právních norem a ztěžuje orientaci v právním řádu a klade vyšší nároky na jeho interpretaci.
3. Právní kultura je globalizací zasažena pouze v oblasti psaného práva. Méně nebo téměř vůbec je internacionalizována resp. globalizována soudní nauka resp. právní praxe. Zkušenosti vyspělých právních kultur nejsou dostatečně zhodnocovány a mnohdy v nich není hledána ani inspirace.
4. Změny směřující k vyšší efektivitě vymáhání práva se omezují především na oblast organizace resp. technických aspektů práva. Pomíjí se tvůrčí způsob vytváření nových právních předpisů v oblasti soudnictví na základě odborných diskusí. Zanedbává se funkční faktor rozvoje soudnictví, zejména vzdělávání soudců a podmínky jejich práce.
Poslední aktualizace 29.11.2000
Za stránky odpovídá Taťjana Hanzlíková
Zpět
http://www.fsv.cuni.cz/cp1250/veda/konf_sem/globalni_svet/GS_prispevky/gs_plenum_tichy.htm
