MAIgalomanie
Jan Keller
Nejnovější číslo časopisu The Ecologist si všímá posledního vývoje v
urychlujícím se procesu globalizace ekonomiky. Pozornost pochopitelně věnuje
především osudům Multilaterální smlouvy o investicích (MAI), která má celý
proces, jenž ohrožuje suverenitu celých států a smysl demokracie, dodatečně
právně posvětit.
Tajná jednání o investicích probíhají již několik let, podnět k nim dala
konference zemí OECD v květnu 1995. Mocným impulsem, jenž stál v pozadí,
bylo završení Uruguajského kola jednání GATT v roce 1994, jež vyústilo v
ustavení Organizace pro světový obchod (WTO). Mamutí nadnárodní korporace
ucítily, že se na globální úrovni pohybují v mocenském vakuu. Právě smlouva
o investicích jim má umožnit toto vakuum beze zbytku zaplnit pouze svými
obchodními zájmy.
Hrdiny probíhajícího procesu globalizace je zhruba 500 obřích firem, z nichž
477 má své sídlo v některé z průmyslově vyspělých zemí. Tyto firmy uzavírají
vzájemná spojenectví a sdružují se do vlivných skupin. Tak vznikla například
Mezinárodní obchodní komora (ICC) či Evropský kulatý stůl průmyslníků (ERT).
Právě tyto lobbystické skupiny se účastní vyjednávání o Multilaterální
smlouvě o investicích.
Od roku 1995 provedly vlády v různých zemích světa ve svých zákonech
přibližně šest set právních úprav týkajících se právě investic. Z nich
plných 95 % směřovalo k větší liberalizaci mezinárodního obchodu. Dohoda MAI
by chtěla tento proces dále urychlit. Ekonomický ale i politický smysl
tohoto směřování je jednoznačný. Vyjádřeno slovy sira Leona Brittana,
komisaře Evropského společenství: „Investice jsou žádoucí a žádaná věc.
Vlády se jich nicméně dosud obávají, protože volné přímé investice omezují
schopnost státní správy kontrolovat a utvářet ekonomický osud země. To je
však jen malá cena, kterou je třeba zaplatit za to, aby ti, kdo rozhodují v
oblasti soukromého podnikání, mohli vytvářet celosvětově ekonomický
prospěch. Je tragédií, že některé vlády se dosud zdráhají tuto cenu
zaplatit."
V prvých letech probíhala jednání o multilaterální smlouvě v téměř naprosté
tajnosti. Teprve počátkem roku 1997 se občanské iniciativy a od nich i širší
veřejnost dostávají postupně k informacím o tom, co se vlastně mezi vládami
a nadnárodními obchodními společnostmi tak intenzivně projednává. Je
příznačné, že řada poslanců v parlamentech mnoha zemí se o obsahu jednání
MAI dozvídá teprve od občanských iniciativ, k nimž informace o jednáních
pronikly. Informace o jednání rozšiřují od počátku roku 1997 nejprve
kanadské a americké skupiny. Již v říjnu roku 1997 se pak uskutečnila na
toto téma první porada občanských iniciativ z více než sedmdesáti zemí.
Mezinárodní týden akcí proti MAI proběhl v polovině února 1998, těsně před
jednáním zemí OECD (Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj) o
investicích. Hlavním požadavkem protestních akcí je zahrnout do čistě
ekonomických ujednání o obchodování a investicích též sociální a ekologické
požadavky, jež byly až dosud jednajícími stranami prakticky zcela
ignorovány. Jedná se o zcela zásadní spor, neboť právě programové ignorování
širších ekologických a sociálních souvislostí velkého byznysu tvoří jádro
veškeré filozofie MAI.
Letos v březnu se k jednáním o investicích vyslovil konečně i Evropský
parlament. Ve své rezoluci na adresu vlád a koncernů kriticky konstatoval,
že „dosavadní jednání byla vedena v téměř naprosté tajnosti a dokonce i
parlamenty z něj byly vyloučeny". Dále se v rezoluci uvádí, že MAI
„vyjadřuje nerovnováhu mezi právy a povinnostmi investorů, zaručuje jim
práva a ochranu, zatímco státy jsou zatíženy břemenem povinností, což může
nechat jejich obyvatelstvo zcela bez ochrany". Evropský parlament požaduje,
aby celá smlouva byla podrobena veřejně přístupné analýze, která by
prozkoumala její dopady na existující legislativu Evropské unie. Vzávěru
vyzývají parlamenty a vlády zemí
OECD k tomu, aby smlouvu MAI v její dosavadní podobě neratifikovaly.
Díky osvětě a tlaku občanských iniciativ a jejich partnerů jsou dnes již
dostatečně známy body připravované smlouvy, které vzbuzují vážné obavy. MAI
nutí členské
země, aby se bezpodmínečně otevřely každému zájemci o investování. To je zde
přitom chápáno velmi široce, takže by mělo zahrnovat právě tak právo těžby v
dané zemi jako právo na patentování jejího rostlinného a živočišného
genetického bohatství. Cizím zájemcům má být otevřen přístup k lesům, k
půdě, ale také sektor zdravotnictví, vzdělávání, komunikace, kultury,
bankovnictví, tedy v podstatě všechny oblasti, zatím s výjimkou policie a
armády.
Cizí investoři mají mít ke svému podnikání zaručeny přinejmenším takové
podmínky jako investoři domácí. Zákony, které by je mohly znevýhodňovat,
včetně zákonů sociálních a ekologických, mají být eliminovány. Pokud by
smlouva vstoupila v platnost, nemohly by například vlády již vyžadovat, aby
zahraniční firma zaměstnávala alespoň určitý podíl místních lidí, aby
respektovala stanovené limity těžby nerostných surovin, či aby reinvestovala
alespoň část svého zisku do rozvoje místní ekonomiky apod. Vlády by se
nemohly nijak bránit přílivu jakéhokoliv množství krátkodobého
spekulativního kapitálu. Nadnárodní firmy by měly naopak možnost pohnat
určitou zemi před obchodní soud pokaždé, pokud by usoudily, že jakékoliv
její opatřeni poškozuje jejich obchodní zájmy. Taková vládní opatření (tedy
například prakticky jakýkoliv zákon z oblasti ochrany přírody či ochrany
zdraví obyvatel) by podle dosavadního znění smlouvy mohly cizí firmy
považovat za ekvivalent svého vyvlastnění. Měly by nárok žádat před
obchodním soudem jeho zrušení, a navíc patřičné finanční odškodnění za
ztráty, které by si vyčíslily. O oprávněnosti firemních nároků by
rozhodovala skupina obchodních expertů pracující za zavřenými dveřmi, bez
jakékoliv kontroly ze strany veřejnosti.
Smlouva o investicích by v případě svého přijetí odporovala též významným,
již uzavřeným, mezinárodním úmluvám o ochraně životního prostředí, jako je
například konvence o ochraně klimatu, úmluva o nakládání s nebezpečnými
odpady či smlouva o ochraně biologické diverzity. Všechny tyto smlouvy mohly
být zpochybněny v okamžiku, kdy investor usoudí, že některé z jejich
ustanovení brání volnému toku zboží a peněz. Jedním slovem: jakékoliv
dosavadní mezinárodní, národní či jen lokální zájmy by musely ustoupit
zájmům velkých nadnárodních investorů.
Smlouva by odstranila poslední překážky na cestě k nadvládě nadnárodních
monopolů. Velký kus této cesty se ostatně již podařilo urazit. Zatímco v
polovině 60. let kontrolovaly velké nadnárodní firmy pouze 17 % světového
hrubého domácího produktu, v roce 1984 to bylo již 24 % a v roce 1995 téměř
33 %. Přitom za polovinou všech velkých přímých investic do národních
ekonomik stojí pouhé jedno procento nejmocnějších nadnárodních firem.
Přijetí smlouvy MAI by tuto dynamiku dále výrazně urychlilo. Během dvaceti
let, tedy po dobu platnosti smlouvy, by se mohly svéprávné demokratické
státy proměnit v země kompletně závislé na cizích investicích a cizích
investorech, tedy na vedení byrokraticky organizovaných nadnárodních firem.
Pod neoliberálním heslem deregulace by se tak odehrál přechod k úplně nové
formě regulace, jejíž parametry by byly již určovány veskrze zájmy
investorů, a to i bez ohledu na vůli demokraticky volených orgánů národních
států.
Postup občanských iniciativ v boji proti tomuto nebezpečí je jednoduchý a
bývá někdy nazýván „strategie Drákuly". Jde o to seznámit co nejširší
veřejnost se zněním připravované dohody
sepsané způsobem, jenž nesnese denní světlo.
podle The Ecologist 3/1998
------------------------------------------------------------------------
(omluvte, prosím, chyby - článek je vystaven v podobě, v jaké byl ještě před
provedením jazykových korektur)
http://www.ecn.cz/duha/generace/1998/8keller.htm
Internetovy tydennik Stisk 98/99
http://www.fss.muni.cz/stisk/issues/obtisk_6_99/#globalizace
Téma: Globalizace
Globalizace a Internet
Internet je často deklarován jako globální počítačová síť, která v sobě
sdružuje velké množství samostatných počítačů. Vypadá to tedy na dokonalý
příklad globalizace. Lidé se připojují, stávají se součástí tohoto systému,
infiltrují vně a de facto se stávají za obrazovkami monitorů jednolitou
masou. Mohlo by se tak zdát. Ale právě Internet je v tomto případě
výjimečný. Naopak čím více lidí se připojují do diskusních skupin, do
různých kroužků, tím klesá ochota jednotlivých členů spolupracovat s jinými,
ochota diskutovat a roste tendence odcházet do méně početných skupin, kde se
jednotlivci projevují více intimněji, bytostněji a ztrácejí tak anonymitu a
paušálnost danou systémem — Internetem. Není tomu tak vždy, existují tu
samozřejmě různé individua, skupiny, které přímo vyhledávají konfrontaci s
větším počtem oponentů. Internet je odrazem společnosti z vypouklého
zrcadla. Námitka, že Internet je přístupný pouze hrstce vyvolených, je už v
současné době irelevantní. Taktéž je nesmyslem si myslet, že Internet
přispívá k dělení společnosti na informačně bohaté a na informačně chudé, že
prohlubuje propasti mezi jednotlivými segmenty společnosti a že jaksi
přispívá k určité formě deviace. Internet jak je známo je celosvětovou
počítačovou síti. Počet připojení roste ne geometrickou, ale exponenciální
řadou, stejně tak jako možnosti sítě. Jestliže doposavad lidé běžně
nepřicházeli do styku s I, během několika let se síť stane tak běžnou
součástí života, že málokdo bude schopen jasně rozlišit jednotlivé hrany
sítě a "toho ostatního". Ale přeci jen Internet má jen v jednom směru
globalizační efekt, a to v toku a příjmu informací. Kdokoli má jeho pomocí
přístup k informacím a datům, jejichž existence doposud nebyla pro něj
zřejmá. Síla je právě v neurčitém definování individua. Společnost svoje
členy už od první nadechnutí nutí do různých skupin, vnucuje jistá měřítka a
názory. Na síti jste oproštěn od těchto směrnic a faktických determinant.
Virtuální prostor Internetu dává jednotlivci vytvořit svůj vlastní pohled na
sebe, možnost existence podle vlastních kritérií, podle svých tužeb a snů.
Internet už teď je globální a bude čím dál tím více, aniž bychom si to nějak
bytostněji uvědomovali. Jak teď se díváme na fotbal ze Španělska, který nám
vlastně nahrazuje viděné, bude nám i síť substituovat určité životní situace
a projevy, ale nikoli pouze pasivní formou v jedné obecné kostce, ale bude
každému dávat podle jeho osobních preferencí zážitky(to je možná zavádějící,
použiji raději jisté situace) přesně šité na míru. Ale zpět ke globalizaci.
Trend stále mohutnější a centrálnější globalizace se zvyšuje pro celou
společnost. Lidé jsou hnáni do obrovských vrat možností. Ne však všichni
budou respektovat předem vytyčený směr, budou se snažit zběhnout. A právě
Internet a virtuální svět bude klíčem od vrátek ke svobodě samoty a klidu.
František Kůst kust@fss.muni.cz
Rizika globalizace
Dne 8. prosince se na půdě Právnické fakulty MU konala mimořádná přednáška
docenta Jana Kellera s názvem Rizika globalizace. Sociolog, pedagog a ekolog
Jan Keller (domovem z FSS MU), který se tématem globalizace zabývá, přijel
tradičně nenápadně a svým neformálním oblečením naznačil, že se nejedná o
žádnou výjimečnou událost.
Pro velký zájem se shromáždění muselo přesunout do
jedné z volných aul. Jan Keller hned zkraje připomenul, že se pokusí shrnout
přednášku do 13 minut, aby byl větší prostor k diskuzi, protože za 50 minut
má vyučovat na FSS MU.
" Budu mluvit spíš o rizicích," úvodem varoval Jan
Keller a načtrl důsledky globalizace v několika bodech v rovině ekonomické a
politické.
Jedním z budoucích důsledků může být jev, že vlády se
stanou jen folklórní záležitostí. Rozhodování se z parlamentů národních
států přesune na nadnárodní společnosti. Státy budou sloužit jen k udržení
pořádku. Způsob držení moci nadnárodními společnosti nebude tudíž
demokratický. Veřejnost nebude mít možnost o globalizaci rozhodovat. Z
občanů se stanou spotřebitelé, jejichž volbou bude konzum. V ekonomice
naroste podíl spekulativního kapitálu oproti oproti kapitálu
vyprodukovanému.
" Všechno, co jsem zde řekl, jsou ale spekulace. Těžko
se to dá empiricky doložit," typicky uzavřel Keller.
V procesu globalizace se uplatňuje pozitivní vliv
zpětné vazby. Stanovisko, že dojde k vyrovnávání rozdílu mezi bohatým
Severem a chudým Jihem, se nenaplňuje, protože zisk putuje do kapes
nadnárodních korporací. Bohatí se stávají ještě bohatšími. "Firmy využily
státu jako svého ikubátoru a když se osamostatnily, udělaly si z něj
popelnici," řekl Keller.
Při chvíli vyhrazené otázkám padl dotaz, zda existuje
také proces antiglobalizace. Jan Keller připustil, že globalizace má svou
protiváhu v regionech, které by zeslabením státu mohly získat větší vliv,
fakticky však z toho bude profitovat opět centrum, protože regiony budou
mezi sebou soupeřit o přízeň centra. Následoval dotaz, jestli je tedy možné
proti globalizaci něco dělat.
" To bude smutná odpověď," odtušil přednášející. Keller
uvedl, že ne, je ale pravděpodobné, že se jednoho dne vlastní vahou sesype.
"Kdo se nenechá do specializované ekonomiky vtáhnout, bude na tom lépe, až
se to sesype," naznačil jednoduchou naději.
Jaký bude mít vliv tento proces na střední třídu?
Ohrozí globalizace sociální smír? Takové byly následující otázky. Očekává
se, že střední vrstva bude ubývat. Podle razantnosti nástupů velkých
obchodních řetězců nadnárodních korporací, které budou likvidovat malé a
střední podnikatele, vzroste nezaměstnanost. V rovině politické je tedy
pravděpodobný příklon k levici a k autoritářským režimům. Globalizace je
proces živelný, firmy ji využívají, ale neřídí. "Firmy se nechovají
racionálně, nebudou hájit nové náklady sociálního státu, proč by to dělaly?"
upozornil Jan Keller.
Poslední otázka se týkala sjednocování Evropy a našeho
vstupu do EU. Z hlediska životního prostředí musíme zpřísnit zákony, díky
naší poloze ale mohou přes CHKO směřovat dálniční tahy. "Tady ten postoj je
schizofrenní. Já to vidím padesát na padesát." Keller však podotkl, že stále
nemáme dostatek informací, co to bude obnášet.
Diskuze byla ukončena s tím, že se k aktuálnímu tématu
globalizace na Právnické fakultě MU jistě ještě vrátí.
(St)
Klaus, Zeman, Falbr a Tošovský nejednali o ekonomickém krachu, ale o
globalizaci
Přestože čtyři nejmocnější muži v zemi dlouho přesvědčovali veřejnost i
novináře, že se jejich páteční schůzka týkala výlučně ekonomických problémů,
předseda sociální demokracie a premiér Miloš Zeman se po hrubém nátlaku
ministra průmyslu a obchodu Miroslav Grégra přiznal, že se na setkání vůbec
nedotkli ekonomických strastí České republiky. Jak nám prozradil korunní
princ ČSSD, který si přál zůstat v anonymitě, expremiér Václav Klaus svolal
schůzku kvůli novému palčivému problému - globalizaci. Grégrovi údajně
nevadilo Zemanovo lhaní, ale spíš to, že Zeman svou účastí na schůzce dal
najevo nejistotu své menšinové vlády při řešení krizových momentů.
"Osobně jsem přesvědčen, že menšinová vláda je schopna tento problém
vyřešit," řekl Grégr. "Nelíbí se mi ale, když ODS svolává schůzku k záchraně
lidské pospolitosti, my se jí účastníme, a přitom její předseda Klaus
veřejně prohlašuje, že vláda ČSSD je neschopná." Podle Grégra ČSSD málo
prodává své úspěchy a nechává se ODS zatlačit do pozice méně schopné strany.
Václav Klaus problém globalizace dlouho podceňoval. Na jedné z mnoha
přednášek v USA dokonce prohlásil, že se jedná o typické sociologické
slovíčkaření a ekologickou paniku. Svůj názor však radikálně změnil poté, co
mu nedávno jeho osobní přítel a místopředseda ODS Miroslav Macek nechal do
bytu zavést Internet.
"Nejprve jsme mysleli, že panu předsedovi není dobře a zůstal proto doma,"
řekla jedna z nejoblíbenějších českých političek, Libuše Benešová a dodala,
"po čtrnáctidenní absenci se o něj začala většina členů ODS strachovat."
Podle šéfa pražských záchranářů Josef Brousíka zavolal asi před měsícem do
jejich centra Ivan Langer a roztřeseným hlasem jej požádal o co nejrychlejší
zákrok. "Na cestu vyjely tři čety záchranářů, pět sanitek a hasiči. Po
deseti minutách jsme vnikli do Klausova bytu a to, co jsme spatřili, nás
téměř vyděsilo. Předseda sněmovny seděl u počítače, potutelně se usmíval a
bezděčně jezdil po obrazovce myší. Vůbec na nás nereagoval, takže jsme jej
museli odvézt do nemocnice", řekl Brousík.
Václav Klaus musel být hospitalizován v soukromém sanatoriu, a když se po
týdnu vrátil domů, okamžitě nechal svolat poradu s lidmi, kteří by mohli
nastalý stav zvrátit. K setkání došlo v pátek a Václav Klaus na něj údajně
šel s konkrétním návrhem - zrušit Internet a zabránit tak globalizaci v
České republice. Všechny jeho návrhy však zřejmě skončily ve stoupě. Mnoho
informací se nám opravdu nepodařilo získat, protože jediné, co politici
neustále opakovali, byl slogan: "Je třeba přehodnotit priority."
K situaci se vyjádřil i známý internetolog Ondřej Neff, podle něhož je
pikantní to, že Richard Falbr - přizvaný Zemanem, chytře odmítl roli hodného
vděčného hošíka, přidal se k Tošovskému a argumentoval, že vinu nelze házet
jenom na internet, a že příčiny krize jsou jinde.
Těsně před uzávěrkou se nám podařilo zjistit, že si mocní mužové mezi sebou
rozdělili nové funkce. Člen ústředního výboru ČSSD Jan Drgiňa: "Mrzí mě, že
Václav Klaus má být v roli spasitele a my mu k tomu pomáháme."
pb
Rozhovory
Globalizace není ideologie, ale samovolný přirozený proces,
tvrdí Milan Hamerský, místopředseda brněnských Mladých konzervativců. Ti
rozhodně nepovažují globalizaci za něco nutně zlého, za něco, před čím je
pořeba "bít na poplach".
Myslíš si, že globalizace má dnes vliv na suverenitu naší země?
Myslím, že náš stát je hodně malý, jak v oblasti ekonomické, tak v oblasti
lidských zdrojů. Musí se přizpůsobovat, na světový vývoj nemá vliv. Je spíše
v poloze reakční, to znamená, že reaguje na to, co se děje. Tyto trendy
nejsou fatální.
V čem spatřuješ největší přínos globalizace?
Domnívám se, že neexistuje globalizace jako ideologie, je to spíše přirozený
proces, který probíhá samovolně. Je velmi pestrý. Projevuje se růstem
tolerance, plurality a kooperace mezi státy, národy, lidmi. Důležité je si
uvědomit, že žijeme ve světě, kde bylo 5 tisíc válek v celé lidské historii.
Je vidět, že do určité míry je lidstvo, reprezentováno nejvyspělejšími
státy, poučitelné.
Globalizace stírá rozdíly mezi kulturami, myslíš si, že je tento jev
pozitivní?
Rozdíly jsou bezesporu vyrovnávány, ale každá mince má dvě strany. Je stěží
představitelné, že by byly odstraňovány pouze rozdíly, které chápeme jako
negativní, např. bída a bohatství, nerovné podstavení žen a dětí v mnoha
kulturách. Je přirozené, že jednotlivé kultury a lidé přejímají věci, které
považují u ostatních za dobré, úspěšné a pro ně přínosné.
Myslíš si, že globalizace má své dobré stránky i pokud jde o vliv na životní
porostředí?
Můj osobní pohlad je hodně blízký názorům umírněných ekologů. Souhlasím s
tím, že poškozování přírody probíha ve velkém, neúměrném a nebezpečném
tempu. Jako pozitivní se snad dá vidět určitá mezinárodní spolupráce při
ochraně životního prostředí. Jsem ale přesvědčen, že celková změna trendu v
ochraně životního prostředí leží na bedrech vyspělých států, například G7.
Globalizace je podle tebe samovolný proces. Myslíš si, že je vůbec nutné
(potažmo správné) ji nějakým způsobem regulovat?
Myslím si, že není důvod k fatalismu a podřizování se předpokládaným
trendům. Všechny procesy, ať už ekonomické, politické, společenské atd. ,
běží v určitém rámci, který se stále vyvíji a jehož nedílnou součástí jsou
omezující a vymezující regule.
Jak dopadne proces globalizace ve své konečné fázi?
Nemyslím si, že je dnes možné při našich trvale omezených znalostech přesně
predikovat další vývoj, potažmo nějakou konečnou fázi. Na rozdíl od
levicových pohledů já osobně i skupina lidí, kterou reprezentuji, si
nemyslím, že řešením našich obav z budoucnosti je posilování regulace a
kontroly nadnárodními institucemi. Stejně jako dnes i v budoucnosti bude
probíhat souboj mezi těmi, kteří věří ve svobodného, rozumného, jakkoli
chybujícího a nedokonalého jedince a těmi, kteří neustále věří ve změnu
lidské přirozenosti způsobenou vnějšími zásahy dnes už ne státu, ale
vzdělání, společnosti atd. Tento souboj, který já osobně chápu jako souboj
pravicového a levicového pohledu na svět, rozhodně není přežilým, jak se
neustále snaží tvrdit apoštolové nové levice, ačkoliv oni toto rozdělení
odmítají.
Jaroslav Janečka
O globalizaci trochu jinak
(rozhovor s Janem Kellerem)
Požádali jsme doc. Kellera, aby se pokusil o vcítění do následujících postav
a skrze ně reflektoval svůj postoj ke globalizaci
. Prospěchář, egoista ...
Globalizace je to nejlepší, co může být, protože mně umožní získat co
nejlevněji vše z celého světa a zároveň se dostat výhodně na jakékoliv místo
zeměkoule. A tam budu s největší pravděpodobností v lepší pozici než jsou ti
ostatní, ti, co tam bydlí. Budu turistou, který má větší kupní sílu než oni.
Můžu tedy frajeřit po celé zeměkouli a jen asi na 20% teritorií se musím
krčit. Jinde si tedy můžu hrát na velkého šéfa.
Osmnáctiletý sportovec...
Nepřipustím si to, ale globalizace je pro mě riskantní. Protože globalizace
umožní lidem z Afriky a jiných kontinentů zapojovat se do sportu a oni jsou
zpravidla lépe fyzicky predisponovaní.
Pětašedesátiletý důchodce...
Co je to globalizace ?
Aktivně působící politik se smyslem pro občanskou společnost...
Globalizace umožní celému světu, aby participoval na demokraciích v tak
vyspělé formě, jaká se rozvinula v České Republice.
Uvědomnělý ekolog...
Globalizace je největší hrozba pro lidstvo. Je to proces, kdy ta rizika,
která byla doposud na pokrajích systému a tvořila ostrůvky v jinak celkem
bezpečném terénu, se začínají slévat celoplanetárně a tlačí se z okraje do
středu.
Jan Keller, občan Frýdku - Místku...
Chodím nakupovat do supermarketu. Nejsem sice schopen naplnit nákupní vozíky
až po okraj, ale jsem spokojen. Jen doufám, že textilní průmysl ve Frýdku
nezanikne, protože já a moje žena bychom byli bez práce.
Jiří PAVELEK, Jiří SÝKORA
Anketa mezi studenty FSS a FF Masarykovy university
Myslíte si, že má diskuze o globalizaci světa nějaký význam?
Jarmila, 19
Upřímně řečeno, nedokážu si pod slovem globalizace moc představit. Kromě
toho, že občas někomu pošlu mail, ale to spíš jen tak ze srandy, se na tom
asi nijak nepodílím. Na internetu ani nevím, co bych jako hledala...
Veronika, 23
No, nevím, nijak zvlášť to nesleduju. Vím třeba, že na síti jsou nějaká
diskuzní fóra, občas něco přečtu v novinách... Co si o tom myslím... Já
vlastně docela chápu a souhlasím se všemi těmi námitkami, ale nedokážu si
reálně představit, co proti tomu jde dělat. Nevím jak přesvědčit lidi, aby
nenakupovali v hypermarketech, když je tam všechno o dvacet procent
levnější.
Pavel, 21
Samozřejmě že má. Dokonce si myslím, že pro každého, i když o tom spousta
lidí ani neví. Ale tak to bývá. A co se týče mého náhledu, jsem přesvědčen,
že každá svébytná kultura se dnes musí bránit globalizačnímu tlaku, pokud se
nechce stát totálně závislou, kulturně konzumentskou kolonií dominantních
států. Stačí se podívat, kam se dostaly všechny ty kdysi originální, silné
východní kultury.
Dalibor, 29
Globalizace mě teď příliš nezajímá. Spíš jsem zvědavý, jestli vydrží
Spořitelna.
Lenka, 18
Myslím si, že diskuse o globalizaci je celkem zajímavá, ale stejně neovlivní
globalizační vývoj. Kromě absolvovaných přednášek docenta Kellera se
globalizací příliš nezabývám. Podle mě však její pozitiva převyšují
negativní dopady.
Vítězslav, 24
Diskuze o globalizaci? Je celkem zbytečná. Vývoj si stejně udělá, co bude
chtít.
Alena, 20
Myslím si, že všichni ti zatvrzelí ekologové si nevidí do pusy. Já osobně
nevidím žádné negativní důsledky "té globalizace", mně se na tom nezdá nic
špatného. I kdyby, já sama to stejně neovlivním.
Petr, 24
No, já jsem historik, takže nad tím mám takový profesionálně deformovaný
nadhled. Když se podívám třeba jenom na dějiny Evropy, abysme zůstali doma,
tak globalizaci, jak se jí dnes říká, je de facto takovým volným
pokračováním tendence, která je tu už od raného středověku. Protože, co bylo
křesťanství, konkrétně katolická církev ve své době? Zásadním
univerzalizujícím motorem, který programově a úspěšně stíral jakékoli
výraznější národní rozdíly. A to nemluvím o románských zemích, kde vše ještě
navazovalo na dědictví Říma. Středověk neznal žádné pojmy jako národní
svébytnost, národní kultura a tak dále. To vše vyostřil až nacionalismus.
Vezměte si třeba Slovany, jakou skutečnou svébytnost si ze své
předkřesťanské historii přinesli? Prakticky nic. Zařadili se do jednoho
proudu a přejali západní kulturu. Teď se to vše samozřejmě díky technice
akcelerovalo a globalizovalo, to znamená zasáhlo celou planetu. Tak asi...
Neznámý
Sorry, já nemám čas...
Vít Šebor
------------------------------------------------------------------------
Tento článek byl poprvé publikován v časopise MARATHON v čísle 4/98 a byl přednesen na Klubu ekonomů na jaře 1998
------------------------------------------------------------------------
Globální ohrožení lidstva a transnacionální korporace
Považuji za produktivní (v současné době) být skeptický ke svým znalostem o stavu (současného) světa. Bez vědomí (časových a prostorových) souvislostí nelze dospět k žádným poznáním, ale receptury minulostí produktivní nejsou: myslet si,že se pohybujeme ve stavu beztíže přenechejme bláznům. Pohybujeme se ve stavu takového zrychlení hloubkového letu, že naše mozky hrozí odkrvením a ztrátou vědomí: nejde o málo - vybrat ten střemhlavý let a obrátit vývoj vzhůru znamená adaptovat náš teoretický mozek na nové, už existující reálné podmínky života lidské společnosti.
Ohrožení a systémové abstrakce krize: Pro toho, kdo je způsobilý číst abstrakci je text dr.Ing.Milana Kohoutka napínavým čtením. Nesporným těžištěm jeho systémového rozboru je jeho popis krize (definice krize), který překračuje rámce známých definic krizí parciálních (včetně definice politické ekonomie) a sumarizuje je, obecně zachycuje v její totalitě. Společenský systém chápe pravdivě jako systém živý (používá k tomu Novákovy teorie sociogeneze a Chyškovy systémové transkripce Novákova objevu), a když popisuje systémy tvrdé a měkké, kryje se jeho popis s von Berthalanfyho (podle mne zakladatele teorie systémů) objevem systémů uzavřených a otevřených (živých), což je věc, kterou bezostyšně opisují všichni propagátoři otevřené společnosti (včetně Karl Poppera) aniž by na Berthalafyho odkazovali. Kohoutek se pečlivě pohybuje na rozhraní objektivního a subjektivního (objekto - subjektových vztahů), což je hraniční pohyb poznání historického materialismu, tak málo pochopitelný jek odpůrcům "histmatu" tak jeho dogmatikům. Systémové teorie porodily inženýři, proto je v nich běžně přítomen vulgární mechanistický materialismus: Kohoutek tento horizont překračuje k dialektickému pojetí - tak reflektuji jeho obezřetný pohyb na rozhraní mezi běžným a mimořádným stavem a jejich mutačních zvratech. Kdyby použil hegelovského chápání skutečnosti jako rozporu a možnosti negace - negace, ochudil by aktuálnost rozporu mezi ohrožením a příležitostí, ke které ho inspiroval lingvistický rozpor staročínského pojmu wei-ji (krize jako rozpor mezi ohrožením a příležitostí).
Možnost a příležitost: Kohoutek mluví o příležitosti. V textu pak bez (definičního) varování přechází k pojmu možností. Dějinně (nebo ekonomiky) determinovaná nutnost předpokládá takové zúžení možností dalšího vývoje, až je redukuje na možnost jedinou, která se pak zpětně jeví jako jedině možná. Ale možností je vždycky celé spektrum a záleží na dějinných subjektech, jak se prosadí (samozřejmě ve spektru, ale právě že ve spektru! možností). Příležitost je časově a prostorově specifikovaná možnost, která je už uchopitelná! Jestliže Kohoutek konstatuje, že "Uplatnění kompenzační pozitivní zpětné vazby je (v běžném stavu) prakticky nemožné", pak tím potvrzuje moje poznání, že v době existence běžného stavu bipolárního světového systému nebylo možné řešit porážku světové nadvlády kapitalismu. A jestliže "v mimořádném stavu je již stabilita společenství narušena tak, že se pozitivní zpětná vazba může prakticky uplatnit", pak souhlasím s tím, že "mutace (možností) již naznačují možný směr dalšího vývoje", tedy např. zvrácení panství finančního kapitálu a všechno záleží na stavu revoltujícího společenského subjektu. V tom je jádro revolučního optimismu a to i v situaci, kdy se dravě prosazuje moc transnacionálních korporací a zdá se, že jiná možnost než možnost tohoto nejpesimističtějšího scénáře není možná. Proč? Protože "prokáže-li se, že je situace" - o kterou usilujeme "lepší než původní podoba společenství", např. vláda finančního kapitálu, "musí mít pak dánu možnost" - objektivní i subjektivní - "se rozšířit a vytlačit zaostalé formy", např. vlády kapitálu. Ale, "prokáže-li se, že je (situace) nepříznivá, "musí mít společenství schopnost uplatnit své obranné mechanismy a nepříznivou situaci potlačit. Má-li společenství takové"-subjektivní- "vlastnosti, chová se jako stabilní" - např. jako schopné přežít katastrofické následky vlády transnacionálních korporací - "tj. najde si nový běžný stav" - odpovídající např. naší představě pozitivního vývojového scénáře společnosti a světa. Takže záleží na společenském subjektu, který ví co chce a co nechce a má představu pozitivního scénáře. Tedy: subjekte nečum a dělej co dělat máš.
Tohle byla obhajoba nikoliv Kohoutkovy studie, ten by se klidně bez ní obešel. Ale jde o to, hájit každý produktivně přínosný abstraktní pokus o řešení, protože politickým revolucím předcházení revoluce filosofické, teoretické a ideologické, které se nejprve sebeověřují svými vlastními prostředky, než jsou schopny (podle rady Karla Marxe) být vrženy zpět, do živého materiálu skutečnosti. Možnosti se tu pak nejen jeví, ale jsou (podle historicko materialistického rozvinutí Marxova díla Antonio Gramscim) svého druhu skutečnostmi, bez nichž je (Marxova - Engelsova) teorie praxe nerealizovatelná.
Spiknutí MAI: Jsme proti představě, že dějiny vytvářejí spiknutí (odvolávám se na tady i v Marathonu zveřejněný text). Ale příprava MAI spiknutím nepochybně je. S kritickým zpožděním je odhalilo shromáždění Kongresu proti smlouvě MAI, které se sešlo 28. dubna v univerzitní hale v Bonu a přijalo radikální výzvu proti MAI - Multilateral Agreemant on Investmans, mnohostranné - multilaterální dohodě o investicích. Co na tom je tak vzrušivého? Všechno: jednání o ní probíhají od roku 1995 v sídle OECD (Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj) v Paříži, jednání jsou tajná a zúčastňuje se jich 27 (dnes už 30!) členských nejbohatších (nejrozvinutějších?) zemí světa (včetně České republiky). Jednání je podporováno takovými dohodami jako je GATT, WTO a NAFTA, které usilují o tytéž cíle, ale dosud v dílčích měřítcích. "Ohlášeným cílem MAI", říká se ve výzvě, "je společně s GATT, WTO a NAFTA dokončit proces deregulace, privatizace a globalizace světového hospodářství", zahájený dohodami v Maastrichtu a Amsterodamu ve prospěch transnacionálních korporací. (TNC Transnacional Corporations, do češtiny překládané jako "nadnárodní koncerny", což je zřejmě nepřesné, protože to budí dojem pouhé nadřazenosti, hierarchičnosti, sice pravdivé, ale nevystihuje to průnik nacionálními strukturami - a právě tento průnik zajišťuje jejich destrukčnost lépe než jen prostý tlak zhůry). Jednání jsou vedena v hluboké tajnosti: O těchto jednáních nejsou informovány ani vlády. Poslanci musejí získávat informace z třetí ruky, média se o MAI téměř nezmiňují. Kapitáni politiky a hospodářství se zřejmě pokoušejí zabránit veřejné demokratické diskusi. "Proč?" ptá se dramaticky výzva. Protože "MAI má údajně dohodou na ochranu zahraničních investic. Bude-li však přijata, bude to konec národních suverenit, federalismu a demokracie." (federalismem se tu rozumí i takové formy federalismu jako je Evropské společenství, koncem demokracie přinejmenším konec zastupitelské demokracie poměrného zastoupení (viz. úsilí V.Havla), ale i možný pád všech forem demokracie, protože MAI z dlouhodobého hlediska může odpovídat jenom autokracie, popř. teokracie.
Spiknutí MAI (pokračování): Z výzvy: "MAI definuje investice tak široce, že může chránit i spekulativní peněžní toky. Zakazuje národním a regionálním vládám dávat přednost domácím firmám před zahraničními." Obdrží-li například domácí nezisková organizace státní subvenci na některý domácí produkt, třeba na péči o nemocné, musí být subvence stejné výše poskytnuta i některé TNC. MAI zakazuje státům a jejich vládám klást zahraničním investorům podmínky týkající se pracovních míst, životního prostředí, reinvestice nebo lidských práv. Umožní zahraničním TNC žalovat státy u mezinárodního soudu, pokud TNC dojdou k názoru, že vlády omezují jejich vyhlídky na zisk. "Usvědčený" stát by měl platit strašlivé pokuty.
MAI - znásilnění světa: V MAI jsou obsaženy skutečnosti, které se nejen mají stát po jejím uzavření, ale které se už dějí: "MAI požaduje privatizaci veřejných služeb (zdravotnictví, školství, dopravy, vodního hospodářství ...) do rukou TNC a opatření usnadňující tyto privatizace. Vyžaduje, aby všechny zákony, které TNC nevyhovují, byly buď podle potřeb TNC upraveny nebo zrušeny (roll - back). Dále nesmějí být přijímány žádné zákony vyžadující od zahraničních investorů vyšší odpovědnost za životní prostředí i za sociální nebo jiné společenské dopady. Podle MAI nesmí žádný signatářský stát podnikat opatření ani proti těm zahraničním TNC, které se provinily porušování lidských práv a ničením životního prostředí." A korunu všemu: "Při sociálních nepokojích požaduje MAI pro TNC dokonce přednostní ochranu." Podle i u nás publikovaných informací měla být MAI podepsána už v tomto dubnu, tedy shromáždění v bonnské universitní aula se uskutečnilo přesně ve dvanáct hodin, ale její podpis byl prý odložen na září tohoto roku." A navíc." říká se v závěru bonnské výzvy, "každý signatář MAI se upisuje nejméně dvacet let", tedy na takový časový limit, v kterém je možné zcela rozvrátit existující společensko - politické, ale i ekonomické struktury tak, že už nemůže být návratu.
Budiž konstatováno, že policajti ve Vodičkově ulici naprosto nic nevěděli, za co vlastně tlučou protestující účastníky World Street Party, a že to asi nevěděla ani většina těch, kteří byli biti. Chaoti, kteří se k takovým akcím přidávají, šlohli pár salámů, a vegetariáni, kteří jsou mezi anarchisty ti nejsluštější kluci a holky, ale kteří ke své smůle "nežerou maso", dostali "přes držku." Mac Donalds ovšem je TNC a je vidět, tak musel v Praze zasklívat. Rozhodují ale právě ti, kteří vidět nejsou. A kluci? Osamělí ubozí stateční z první linie ... Ale možná (alespoň někteří) tuší, že by mohli být počátkem něčeho nového a důležitého.
Kritická příležitost ilegálních vítězů: Vnitřní destrukce světové socialistické soustavy byla mocnými "kruhy" západu pochopena (vlastně docela správně) jako příležitost k završení vlády nad světem. Projekt se zformoval za zády oficiálních politiků: pod přímým vlivem nejmocnějších kapitálových a finančních skupin začaly kutat skupiny druhořadých expertů. Do té doby bagatelní organizace Mezinárodního měnového fondu se stala nejmocnější vlivovou strukturou a za podpory Světové banky začala diktovat svá kritéria. Vypadalo to rozumě - restrukturalizace, privatizace, podpora malých a středních podniků, snížení inflace, rozumné rozpočty (a samozřejmě tvrdé potlačení sociálního státu), všechno ve svém blahobytu. Zauzlilo se to v roce 1994. Prosperující Mexiko (už v NAFTA) se během půl roku hroutí - zlomový impuls byl politický. V téže době se prosazuje smlouva GATT - jednání o ní trvalo 7 let, ale v roce 1994 ji americký kongres přijímá prakticky bez diskuse. Národní ekonomiky jsou hozeny napospas globálním kapitalistům a je ustavena WTO - světová obchodní organizace. Ta navazuje na několik tisíc bilaterálních smluv, umně je splétá a začne připravovat prostor pro jednání o MAI (od 1995). Toho se chápe OECD, expertní klub nejbohatších zemí (27, rozšířený o ČR, Polsko, Maďarsko - tedy 30 členů). Začíná klopotné a tajené jednání, smlouva má být podepsána v květnu 1997, ale americká administrativa a zejména francouzský odpor věci protahuje, podpis se odkládá na duben 1998, ale ani to se nedaří, tedy snad v září. Ale to už je únik informací značný a OECD jednu z pracovních variant MAI musí zveřejnit (činí tak na internetové stránce OECD). Nečiní tak dobrovolně: hlavním motivem je "asijská chřipka". Do té doby blahovolné mlčení světových politiků se mění v úděs - pád asijských tygrů (od léta 1997 do května 1998) dostihuje i Japonsko. Přišlo to bez varování: MMF si pochvaloval poslušnost států jihovýchodní Asie, které plnily i jeho rady i jeho direktivy. A rázem se hroutí nejen jednotlivá odvětví, ale celé národní ekonomiky, a právě ty nejperspektivnější. Nejdříve se hroutí Thajsko a Malajsie, to vyrážejí velkofinanční spekulanti (šéf malajsijského státu označuje Sorose na zločinného nepřítele asijského lidu a Soros se hájí na ekonomickém fóru v Hongkongu) - a přidávají se všechny burzy, odsávají dolarové zásoby, státy nemají čím splácet státní dluhy, místní měny hledají své dno, následuje strašlivé zbídačování pracujících lidí, hroutí se nejen korejské průmyslové giganty, ale celé vlády, padají presidenti, Japonsko ztrácí kredit světové supervelmoci, v Indonésii nehoří jen pralesy, ale celá ekonomika, MMF se mění z vlídného rádce v krutého diktátora. Scénář je vždycky (až byrokraticky) stejný (u nás ho popsal Jiří Malý, Ekonom 7/únor 98): MMF ukolébá ostražitost místní vlády pochvalami (důvěrně proloženými několika obecnými "připomínkami"), spekulanti rozkmitají národní finance, MMF nabídne pomoc, ale s ostrými asociálními požadavky, ale hlavně požadavky na odstranění zábran pro preferovaný vstup zahraničního investičního kapitálu, vlády se snaží, ale za jistou hranici ztráty státní suverenity jít nemohou, podmínky se přitvrzují a pád měny pokračuje (to se může opakovat a tím, že následující podmínky jsou ještě krutější) a milost přichází až tehdy, kdy už je státní suverenita zcela ochromena, stopy socialismu (sociálního státu) vyhlazeny a národní měna na dně. Zábrany pro průnik zahraničního kapitálu a pro vstup TNC zcela padají - z tygrů jsou žebráci. Obrana? (Jihokorejci sbírali i osobní klenoty ...) Obrany? Jedná - kapitulace.
Cesta k MAI - a G-7, G-8, (G-9?), ale také G-15: Projděte si burzovní zpravodajství od července 1997 do května 1998 - je to dramatické čtení: za otřesy na světových burzách se rýsuje zbídačení stamilionů lidí. Za šílenými tanci desítky národních ekonomik vystupují jako rozhodující faktory zcela mimoekonomické faktory (zdravotní stav politika, politické prohlášení, volební vyhlídky podezřelých z levicovosti, sociální škrty nebo odpor k nim atd. atd. - v téhle politické ekonomii zcela převažují politické faktory nad faktory ekonomickými). Šlo o jihovýchodní Asii (a o aplikaci mexického scénáře), ale hrozba zániku vycenila zuby na všechny. Vítězové z dob bipolárního konfliktu řeší krizi světa tím, že jí přebíjejí ještě větší krizí, o které jsou přesvědčeni, že jí mají pod kontrolou.
Otázka - KDO JSOU VLÁDCI SVĚTA? Je otázkou položenou VŠEM! Odpověď dává MAI: to, co dělá dosud MMF a SB má být mezinárodně - právně kodifikováno v jednotném ústavním systému: nařizuje se - zakazuje se! Černá skříň vlády světa se otevírá. Už nebude muset odečítat od výstupů hodnoty vstupu - moc se legalizuje a struktura politických mocí se mění. (čtěte excerptivní studii Jana Vítka ze Ženevy - HN 18.3.1998. Odráží obavy západoevropských politiků z MAI, potvrzuje oprávněnost zmíněné bonnské výzvy a do jisté míry dešifruje spletenec moci finančního kapitálu a TNC). Pod tímto tlakem se schází v Anglii klub G-7, přijímá kašparovitého Jelcina a mění se v G-8. V něm zasedá většina atomového klubu, ale všechno je narušeno, i jaderná rovnováha. Indie, která byla ohrožena "asijskou chřipkou" a jen tak tak unikla (prozatím), si uvědomila svou velmocenskou sílu a demonstrovala ji řečí, které západ rozumí - jadernými zkouškami. Pákistánská protidemonstrace vyznívá naprázdno: Indie supervelmocí už je - Pakistán se jí nikdy nestane. G-8 má dalšího pretendenta. A Čína jde svou cestou a jejím časovým horizontem je rok 2050. V G-8 měli o čem přemýšlet, ale raději se dívali na kopanou. Jelcin šaškoval, Clinton, nejúspěšnější president USA po postřílených kennediovcích mohl přemýšlet o svých spuštěných kalhotách. H.Kohl tajemně přispěl svou předčasnou zprávou o Pakistánu a Japonec se mohl tetelit se svými požadavky, které stejně nikdo nemohl vyslyšet. V závěsu s tím Suharto, masový vrah komunistů (půl miliónu oficiálně, jeden a půl fakticky) a už politická mrtvola, se rozjel na schůzku jiného klubu - G-15 - a doma nechal indonéskou revoluci v domnění, že mu Egypt, Peru a další pomohou ... Nepomohli, neměli čím a ani nechtěli. Padl, přestože všechny podmínky MMF přijal a zcela kapituloval, ale udělal chybu: zmocnil se příliš velkého dílu indonéského bohatství - a to přece patří TNC! A tak proběhla povolená indonéská revoluce, která stála pouhých asi 500 lidských životů, a která dveře pro vstup TNC nadšeně otevřela. Světovou krizi přebíjet novou světovou krizí je riskantní. Vytváří to příležitosti pro jiné řešení a pro jiné možnosti jiných sil: dubnová bonnská výzva proti MAI je akcí inspirovanou Světovým hnutím národů proti globalizaci - sešlo se 400 představitelů skupin a organizací (bylo to 25. února 1998 v Ženevě) a jejich manifest nám zní povědomě: odpor proti novému světovému nepořádku, vybudovat spravedlivý svět, solidarita, rovnost, sociální spravedlnost, právo lidu rozhodovat, proti sociálnímu darwinismu, rozbití okovů globalizace, hnutí dělníků, zaměstnanců, inteligence,a direktivy pro další boj, občanská neposlušnost, ale také neodsuzování jiných forem boje ... Kostým je dost starý, ale obsah může být nový - uvidíme. Jisté je, že oficiální obhajoba jak MAI (v HN 14.4.98, proti Vítkovi Hana Heidlerová, zástupkyně vedoucího delegace ČR pro jednání MAI), tak MMF (proti analýze J.Malého od Jiřího Jonáše zástupce ČR z MMF, Ekonom 11/březen 1998) jsou podivné: kritiku odmítají, ale současně ji potvrzují skoro s takovou rozhodností, jaká je v bonnské výzvě.
Blahoslavení, kteří vědí všechno a najisto. Mně jde spíš o skepsi. Proto znovu listuji Kohoutkovým textem a hledám otázky. které bych mohl přehlédnout: Bude pro vás zpráva informací? Fungující systém ještě nemusí být systémem rozvoje schopným ... Jak reflektujeme informace o budoucnosti, jako podmínku změny? Jak uplatňujeme dopřednou vazbu, to jest jak se odlišujeme od zvířete? Jak je to s "překmitem" a "dokmitem"? Nebo nám stačí negace - negace? Jsme schopní uplatnit co nejvíce dopřednou vazbu pro rozpoznání nových příležitostí a při včasném vyloučení slepých uliček vývoje? Už vytčení těchto otázek poněkud snižuje (moji) skepsi pro poznání souřadného stavu světa. Jistě, nejistota sama o sobě mi nevadí. Skálopevná jistota by mě připravila možnost myšlení.
Jan Smíšek
na jaře 1998
Nedospělá demokracie v evropské provincii
Jiří Pehe
Reakce české společnosti a politiků na zářijové setkání Mezinárodního mínového fondu a Světové banky v Praze i na úmysly antiglobalizačních aktivistů protestovat během zasedání vypovídají mnohé o stavu české demokracie a společnosti. Jak už se u nás stalo zvykem, téměř nikdo neuchopil zasedání a s ním související protesty jako výzvu k hlubší intelektuální reflexi problémů, které přináší proces globalizace, či jako výzvu ke skutečnému dialogu mezi dvěma stranami, z nichž každá má svůj díl pravdy. Mezi politiky se už tradičně o něco podobného pokusil pouze prezident Havel a stejní tradiční byly odezvou na jeho úsilí jen posměšné reakce vítšiny ostatních politiků.
Pokud se u nás o procesu globalizace vůbec mluví, většinou se mudruje (často ironicky) o tom, jak či zda vůbec tento problém reflektovat; méně už nalezneme skutečně hlubokých úvah o problému samotném. Věrni svému normalizačnímu stigmatu, čeští intelektuálové i politici především kádrují ty, kteří o složitých problémech sužujících moderní civilizaci skutečně přemýšlejí.
Od mnohých českých komentátorů a politiků se tak například dozvídáme, že globalizace je otřepané téma, tisíckrát přemleté na nejrůznějších fórech, a ti, kteří o ní chtějí diskutovat, jsou nenapravitelní levičáci, tropící jen mnoho intelektuálního povyku pro nic. Antiglobalizační aktivisté jsou pak označováni za jakési mladé blouznivce, kteří si toto módní téma vybrali jako ideologický prapor pro svůj politický radikalismus.
V souhrnu jsou reakce české politické a komentátorské scény na zářijové zasedání MMF a SB především jen dalším příkladem toho, že si česká společnost vůbec neví rady s velkými tématy a událostmi, které přesahují svým významem hranice české kotliny. Taková témata a události jsou vnímány jako něco nepříjemného – cosi, co se nám násilím vtírá do poklidného provinčního běhu české politiky a poněkud bažinatého intelektuálního života.
Dobrým příkladem tohoto druhu uvažování jsou prohlášení a úvahy, zda nám vlastně bylo zasedání MMF a SB vůbec zapotřebí. Hledají se viníci, tedy ti, kteří sem mezinárodní bankéře přilákali – a spolu s nimi i protiglobalizační demonstranty. Stejní jako v domácí stranické politice se diskutuje především o tom, kdo a jak nám může narušit „klid k práci". Téměř zcela mimo kontext těchto diskusí zůstává skutečnost, že ač už se zasedání MMF a SB koná u nás nebo níkde jinde, Česká republika nepřestane ani na minutu být součástí složitých globálních procesů.
S tímto provinčním uvažováním se pojí neschopnost nazírat velká témata a události v rovnováze: jak s jejich pozitivy, tak s jejich zápory. Není samozřejmí překvapující, když skalní zastánci globalizace odmítají naslouchat názorům odpůrců globalizace a naopak. Syndromem maloměstského českého uvažování o světě je spíše to, že jsou už dopředu vytvářeny mytologizované fikce, kterými se navzájem strašíme – například že se Praha dozajista stane místem pouliční války. Dočista se přitom zapomíná, že se zde během zasedání odehrají události světového významu, které skutečně mohou ovlivnit způsob fungování naší civilizace a nám poskytují příležitost převzít díl odpovědnosti.
Politici a policie se na zasedání MMF a SB ovšem většinou nepřipravují jako na příležitost k demokratické diskusi, ale jako na příležitost „zatočit" s neposlušnými demonstranty a ukázat světu, že nejsme žádný Seattle. Už dopředu je tak zmařena jedinečná šance dozvědět se nejzávažnější argumenty nejenom těch, kteří stojí v čele mocných mezinárodních finančních institucí, ale i těch, kteří tyto instituce vidí kriticky.
Protesty mladých radikálů lze samozřejmě odbývat blahosklonnými poznámkami typu „Však ono je to přejde". Policie může demonstranty rozprášit vodními děly a slzným plynem. Nic to nezmění na skutečnosti, že právě částečně pod tlakem oněch „protivných" radikálů jak MMF, tak SB začaly v poslední dobí přemisťovat fokus pozornosti od necílených půjček a financování megalomanských projektů v rozvojových zemích i k cílené podpoře zdravotnických kampaní a vzdělávacích či ekologických projektů. Jinými slovy: radikalismus sám o sobě není program, ale protesty proti příliš jednostrannému vidění svíta očima světových finančních institucí mohou mít nakonec na jejich jednání blahodárný účinek.
Je jasné, že nejradikálnějším protiglobalizačním aktivistům se nepodaří proces globalizace zastavit. Jejich argumenty jsou stejně naivní jako argumenty těch, kteří nábožensky věří v moc neviditelné ruky trhu či schopnost vědy a techniky překonat všechny problémy naší civilizace. Neznamená to ale, že bychom neměli těmto radikálům naslouchat. Otevřená diskuse s názory, s nimiž bytostně nesouhlasíme, je jedinou cestou, kterou lze hledat cesty nakonec schůdné pro většinu. Ustrašené čekání na apokalypsu nebo naopak zastrašování všech, kdo by snad chtěli narušovat naše vidění světa, nevede nikam.
Zrušit? Zreformovat? Transformovat!
Soren Ambrose
V názoru na budoucnost Světové banky a Mezinárodního měnového fondu se jejich kritikové liší. Podle jedné skupiny je třeba je reformovat, druhá skupina to ale považuje za nedostatečné opatření a prosazuje jejich zrušení.
Koalici 50 Years Is Enough (50 let stačilo) založilo v roce 1994 dvěstě organizací z nejrůznějších koutů Spojených států. Dohromady je svedlo přesvědčení o nezbytnosti zásadní transformace Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Mnoho členů koalice se zaměřuje na ničivé ekologické dopady projektů banky; koalice jako taková klade důraz na škody způsobené programy strukturálních úprav (SAPs) a jim podobnými systémovými opatřeními, která obě instituce prosazují.
Již mnoho let se hovoří o tom, zda obě instituce zrušit, nebo zreformovat. Postoje skupin sdružených ve 50 Years Is Enough pokrývají celé spektrum názorů mezi těmito dvěma krajními stanovisky. Koalice jako celek se po řadí vnitřních diskusí hlásí k požadavku „transformace". Za důležitější pro obyvatele zemí, které si od banky a fondu půjčují, totiž považuje náplň činnosti obou institucí a mechanismy, kterými se v nich rozhoduje. Slovo „transformovat" přitom vyjadřuje skutečnost, že i kdyby Světové bance a Mezinárodnímu mínovému fondu zůstala stará jména, jejich struktura a činnost se poté, co přijmou koalicí prosazovaný program, k nepoznání změní.
Vlády nejvyspělejších zemí, tedy státy skupiny G7, dnes kontrolují více než polovinu hlasů v rozhodovacích orgánech fondu i banky. Na cestě k transformaci je proto v první řadě třeba zásadním způsobem upravit podíly jednotlivých zemí na celkovém množství hlasů. Tento krok ovšem sám o sobě nestačí. Nemají-li banka a fond přestat existovat, musejí do svých rozhodovacích mechanismů vtělit princip, který by lidem potenciálně dotčeným jejich politikou zaručil možnost tuto politiku vytvářet či schvalovat. Vítší váha hlasů chudých zemí při rozhodování uvnitř jednotlivých institucí může mnohému pomoci, avšak vzhledem ke zkušenostem s tím, že představitelé těchto zemí se ne vždy berou za zájmy nejzranitelnějších obyvatel, musí se v rozhodovacím procesu brát v úvahu také hlas občanských iniciativ. Dosáhnout změn v mocenské struktuře by bylo politicky jen těžko možné, zejména hrají-li při rozhodování roli i ekonomické zájmy.
Mnohem těžší se ovšem zdá být dosažení zmíny v očekáváních, která oběma institucemi prostupují. Po dvaceti letech neúspěchů totiž byrokraté z banky a fondu nadále trvají na tom, že programy strukturálních úprav dosahují cílů, kvůli kterým vznikly, a neváhají je proto i nadále uplatňovat. Tato umíněnost velmi dobře ilustruje nutnost změny. Mnozí kritikové se shodnou, že důvodem pro obhajobu takové destruktivní politiky je příliš těsná vazba, která banku i fond poutá k zájmům nadnárodních korporací, velkých bank a bohatých investorů. Někteří představitelé těchto institucí by se tento názor ani nesnažili popírat. Ospravedlňovali by ho tvrzením, že nejlepším způsobem, jak poskytnout pomoc ožebračeným, je dát bohatým zdroje, aby tak učinili.
Mohlo by se zdát, že jde o nezpochybnitelné argumenty mluvící pro zrušení MMF a Světové banky. V tu chvíli se nás ale vždy níkdo zeptá: „Tak čím byste je nahradili?", „Ponecháte tedy ochuzené země na milost trhům, které nebudou zemím, jako je například Niger, věnovat žádnou pozornost?" nebo „Nemyslíte si, že síly, které se skrývají za strukturálními úpravami, si najdou jiný způsob, jak ve třetím světě prosazovat tytéž podmínky?" Ačkoli nezbytně nemusíme souhlasit se všemi předpoklady, obsaženými v těchto otázkách, musíme je brát vážně. Koalice 50 Years Is Enough požaduje, aby banka a fond přestaly narušovat pravomoc vlád navrhovat vlastní ekonomické programy. Ne každý plán samozřejmě může uspět, ale vnucovat jeden model celému světu znamená čistou katastrofu. Nemůžeme jednoduše najít lepší řešení, dokud vlády jednotlivých zemí nebudou moci zkoušet odlišné přístupy. A zkoušet je nebudou moci, dokud po nich banka a fond nepřestanou vyžadovat zvláštní ekonomickou politiku. To v žádném případě neznamená, že chudé země již nadále nebudou čerpat finanční prostředky ze zahraničních zdrojů. Poptávka po penězích ve třetím světě potrvá, takže s pozměněným rozložením hlasů a bez ultraliberální ideologie v pozadí by takové instituce, jako je Světová banka, lidé v chudých zemích mohli potřebovat a uvítat. Možná se ale ukáže, že banku nelze transformovat, že je nezbytné ji zrušit a vybudovat nový mechanismus pro doručování pomoci z veřejných prostředků nejchudším oblastem a lidem.
Pokud jde o Mezinárodní měnový fond, váháme mnohem méně. MMF nemá mandát k šíření „rozvoje" (což je kontroverzní koncept sám o sobě), jakým disponuje Světová banka. Hodnoty, které ctí, se přitom nijak neliší od hodnot, vyznávaných Světovou bankou. Mnoho lidí z Jihu, kteří zakusili kvůli SAPs nejvíce utrpení, začali v posledních dvou letech hlasitě prosazovat zrušení obou institucí. Ať už se k nim přidáme či ne, cítíme, že hlavní cíle abolicionistů i reformistů („transformistů") se navzájem velmi podobají – banka i fond musejí ztratit zhoubný vliv na ekonomickou politiku zranitelných zemí.
V souvislosti s dubnovou Mobilizací za globální spravedlnost při příležitosti washingtonského zasedání Mezinárodního měnového fondu zformulovala koalice 50 Years Is Enough své požadavky, které podpořily i další organizace. Společně požadují úplné odpuštění dluhu a ukončení strukturálních úprav a vyzývají banku a fond, aby se důslední hlásily k odpovědnosti za korupci, k níž dochází v rámci jimi financovaných programů. Dále požadují zrušení Mezinárodní finanční korporace (skupiny Světové banky, která investuje společní se soukromým sektorem). MMF a Světová banka by také podle signatářů dokumentu měly zaplatit náhrady za škody způsobené strukturálními úpravami a – v případě banky – realizací velkých projektů.
Soren Ambrose,
pracuje jako koordinátor 50 Years Is Enough.
z angličtiny přeložila a upravila Klára Brotánková
