Reflexe globalizacnich procesu v socialnich vedach
Miloslav Petrusek
Vsechny socialni vedy se od doby kartezianske revoluce a pote, co se pocaly osamostatnovat, snazily priblizit idealu prirodnich ved, nekdy se dokonce chtely prirodnimi vedami stat. Zakladatel sociologie, vedy, ktera si kdysi narokovala roli svorniku nad ostatnimi humanitnimi a socialnimi vedami, Auguste Comte dal sociologii do vinku krome jineho dve direktivy:
* byt exaktni ve smyslu prirodnich ved, tedy byt univerzalistickou vedou, ktera je mocna odhalovat obecne platne zakony, popisovat je a vyjadrovat pokud mozno matematickou formou,
* byt globalni vedou v dvojim smyslu, ve smyslu substituce, tedy pohlceni ostatnich ved, predevsim vsak ve smyslu a smeru sve tematicke orientace - ma se zabyvat lidstvem, nikoliv jednotlivymi spolecenstvimi.
K teto Comtove myslence, ze sociologie ma byt vedou s univerzalistickymi naroky a s globalnim ci globalizovanym predmetem, pribyly zhruba v polovine 40. let minuleho stoleti jeste dve myslenky. Jedna se tyka sfery ekonomicke a zni takto: Dejiny se postupne meni ve svetove dejiny v tom smyslu, ze uspokojovani potreb kazdeho civilizovaneho naroda a kazdeho individua v narode se stalo zavislym na celem svete a ze se snizila prirozene vznikla izolovanost jednotlivych narodu. Na jinem miste cteme: Zatimco tedy kapital musi na jedne strane usilovat o to, aby odstranil veskere mistni meze styku, to znamena, aby dobyl celou zemekouli jako svuj trh, na druhe strane usiluje o to, aby prostor dobyl casem, tj. aby cas, ktery vyzaduje pohyb z jednoho mista na druhe, zredukoval na minimum. Tedy - tendence vytvaret svetovy trh je bezprostredne dana v samotnem pojmu kapitalu. kazda hranice se jevi jako mez, kterou je nutno prekrocit. Oba texty z Marxova pera pochazeji ze 40. a 50. let minuleho stoleti. Marx ovsem nerika nic jineho, nez ze tendence ke globalizaci je zakodovana v ekonomicke povaze a podstate moderni spolecnosti, jejimz symbolem i hnacim a prevodnim mechanizmem je kapital. Dobyvani ci pokoreni prostoru casem ovsem dnesni teoretici a analytici globalizace pokladaji za centralni ideu pro pochopeni tohoto procesu: Giddens rika zcela jednoznacne, ze zakladni zdroje dynamickeho rozvoje modernity ustici v globalizaci jsou tri:
* oddeleni casu a prostoru, coz je jednak zpusob presneho casoveho a prostoroveho zonovani, jednak proces dobyvani prostoru casem,
* rozvinuti tzv. vyvazujicich mechanizmu, ktere vytlacuji socialni cinnost z lokalnich kontextu a reorganizuji socialni vztahy napric velkymi casoprostorovymi vzdalenostmi (to je ono Marxovo ruseni prirozene vznikle izolovanosti jednotlivych narodu),
* reflexivni privlastnovani vedeni, coz neznamena nic jineho nez to, ze produkce systematickeho vedeni o socialnim zivote se stava integralni soucasti reprodukce systemu, ktera vytlacuje zivot z ustalene tradice (Giddens, 1998).
A jeste myslenka z jineho, ale souvisejiciho soudku: Sebevrazda Evropy ve prospech Ameriky zahajuje novou etapu svetovych dejin, ktere pokracuji ve svem pohybu z vychodu na zapad. Pred nekolika tisiciletimi dejiny kulminovaly v Asii, potom se pohnuly na zapad, do Evropy. Dnes, jak se zda, mohou jit jeste dale, do Ameriky, a Evropa se pro Americany stane tim, cim bylo pro stare Rimany Recko - zajimavym vyletnim mistem, plnym ruin a velkych vzpominek, mistem pro umelce, filozofy a mluvky. Zmizela nejen realita Evropy, zmizela jeji idea, protoze je to konec koncu idea nikoliv nadcasova, jako Lidstvo nebo Krasa, ale historicka. Kdyby se Evropa ...uplne nerozpadala, mela by se utkat jeste s Amerikou. Ale zajiste je mozne byt natolik nadnarodnim, abych mohl rici - jednou prece vznikne svetova americka kultura, jejiz formy jsme schopni predvidat asi stejne, jako by stari Egyptane dokazali predvidat formy soucasneho statu. Nemame ale duvod si stezovat. Proc by Evropa mela mit kulturu ve vecnem bezplatnem pronajmu? A jestlize tedy Evropa kulturne ustoupi nebo bude nucena ustoupit, pak to neznamena nic jineho, nez ze si nic jineho ani nezaslouzila (Simmel, 1994).
Tato slova nejsou z produkce zadneho neomarxistickeho kritika amerikanizace ani elitarskeho stoupence vyssi kultury. Klasicky sociolog G. Simmel je napsal tesne pred smrti, v dobe, kdy se jakozto nemecky vlastenec velice obaval nejen o osud Nemecka, ale cele Evropy po prvni svetove valce. Text je z dopisu hrabeti Hermannu Keyserlingovi z 18. kvetna 1918, je tedy star pouhych 82 let...
Alespon na techto trech klasickych sociolozich - Comtovi, Marxovi a Simmelovi (mohl bych pokracovat prinejmensim Durkheimem a Weberem) - chci demonstrovat platnost tvrzeni, ktere formuloval jeden z nejvyznamnejsich teoretiku globalizace v socialnich vedach Roland Robertson, ze totiz klasicti sociologove minuleho a pocatku naseho stoleti ucinili to, co mnozi z nas dnes oznacujeme jako globalizaci, ustrednim tematem sve analyticke prace. Intenzivni i extenzivni rozvoj narodnich statu zajiste ponekud zastinil globalizacni a univerzalisticke tendence a ambice klasicke sociologie, ale tema, problem, jeho pojmoslovne uchopeni a zakladni strukturace mohou byt v zasade prevzaty minimalne jako inspirujici element pro dalsi zkoumani.
Dovoluji si tuto historickou reminiscenci ze dvou zcela odlisnych duvodu - jeden je typickym duvodem ad rem, druhy prototypickym duvodem ad hominem. Zacneme tim druhym. Konstatovali jsme, ze sociologie usilovala o to, aby se podobala exaktnim vedam, a cim vice o to usilovala, tim vice se tomu vzdalovala, divergentni proces neustaval. Jednim z jeho napadnych znameni bylo to, ze se socialni vedy jevily jako vedy nekumulativni, jako vedy s vysokym stupnem zapomnetlivosti ci, jak tomu rikal americko-rusky sociolog Pitirim Sorokin, "permanentni amnezie". Uvedene priklady o globalizaci v dejinach sociologie dokladaji, ze socialni vedy mohou byt kumulativni, jestlize kumulativni chteji byt. Nezapominejme vsak, ze typ socialni a kognitivni pameti v socialnich vedach je odlisny od pameti ved prirodnich minimalne tim, ze socialnevedni pamet je stale personifikovana. Neplati pro ni znamy povzdech filozofa a matematika J. Whiteheada - veda se stava dospelou teprve tehdy, kdyz zapomene na sve zakladatele.
Problem ma jeste druhou stranku, vecnou, nikoliv metateoretickou. Socialnevedni poznani je poznanim modernity, modernizace, modernizacnich procesu v komplexu jejich souvislosti internich i externich, procesu, ktere zapocaly nebo se podstatne zintenzivnily nekdy v 17. stoleti (nevedme spor o to, zda modernita zacina ve stoleti 12.) a ktere dnes kulminuji procesem, jemuz rikame globalizace. Jeden z vyznamnych teoretiku globalizace Anthony Giddens rika, ze globalizace je proces zintenzivneni celosvetovych socialnich vztahu, ktere spojuji vzdalene lokality takovym zpusobem, ze mistni udalosti jsou formovany udalostmi dejicimi se mnoho mil daleko a naopak. Mistni transformace je soucasti globalizace ve stejne mire jako rozsirovani socialnich styku napric prostorem a casem. Definice sama ovsem mnoho nepovi, jakkoliv bychom elementarni inventar problemu a temat mohli vyvodit z nekolika myslenek klasiku. Jsou to tedy tato temata:
* role vedy a jeji osklivejsi sestricky technologie v globalizacnich a univerzalizacnich procesech (Comte),
* lidstvo jako preferovany predmet studia, preference globalniho nad lokalnim,
* promena vnimani prostoru a casu, zpusob mereni, manipulace prostorem a casem,
* vliv odlisneho prostorocasoveho usporadani na promenu zivotnich zpusobu a stylu, jejich pluralizace a vzajemna prostupnost (Simmel),
* amerikanizace svetove kultury a americky zivotni zpusob jako imitovany i importovany model,
* dominantni role ekonomickych vazeb v procesu globalizace sveta, protoze globalni svet je predevsim rezultatem ekonomicke expanze. Globalizacni tema, v socialnich vedach latentne pritomne od pocatku jejich existence, bylo vsak explicitne vysloveno, formulovano a teoreticky reflektovano teprve tehdy, kdyz globalizacni proces sam nabyl na geograficke extenzi a na intenzite medialniho sebevyjadreni. Stalo se tak vlastne - v jistem zjednoduseni - dvakrat. Poprve, kdyz se vycerpaly klasicke modernizacni teorie spojujici prostorovou a kulturni expanzi modernity prilis primocare s ideologii pokroku a linearni evoluce, tedy zhruba na sklonku 60. let. V teto dobe vznikaly sice na svou dobu pozoruhodne, dnes vsak evidentne casem falzifikovane teorie, ktere zname pod oznacenim teorie konvergence. Jednu z prvnich vytvoril citovany ruskoamericky sociolog Pitirim Sorokin, jenz predvidal, ze stojime na pocatku "noveho integralniho radu", ktery organicky spoji Vychod se Zapadem, sovetske Rusko s kapitalistickou Amerikou, ktery na bazi identickych technologii dospeje k nove kulture. Prave tato nova, integralni kultura ma prekonat dosud dominujici kulturu smyslovou, jednostranne orientovanou na bezprostredni uspokojeni, zisk, materialni statky, hmotny blahobyt a smyslove radovanky, jez nachazeji vyraz v hedonistickem umeni a utilitaristicke ci pragmaticke filozofii. Tato smyslova kultura, dodnes dominujici Zapadu, je podle Sorokina v hlubokem upadku. Nova integralni kultura, zajiste celoplanetarni, globalni, se ale take vyhne jednostrannosti ideacniho stadia, jez dominovalo stredoveku a jez enormne podcenilo vyznam vedeckeho poznani a technologickeho objevovani. Sorokin se nemylil, kdyz r. 1964 napsal: Od nynejska budou dejiny lidstva smerovat stale vice k tomu, aby se hralo na scene asijsko-africko-evropo-americke. Od nynejska budou ve hre dejin vystupovat nejen evropoamericke hvezdy, ale take hvezdy indicke a cinske, japonske a ruske, arabske a africke. Sorokinova vize, kterou zcasti sdileli i kritictejsi duchove, napriklad Raymond Aron a Daniel Bell, se vsak ukazala jako utopicka ve chvili, kdy partnerem evropoamericke dominantni kultury prestal byt (podle predpokladu demokratizovany) Sovetsky svaz. Druha vlna globalizacnich teorii se proto objevila ve chvili, kdy se sovetske imperium zacalo hroutit a kdy se kritika latinskoamerickych teoretiku, kteri poukazovali na to, ze modernizace je zejmena kulturou nebezpecne podobna amerikanizaci, zacala ukazovat stale vice jako vecne varovani nez jako prosta, Americe nepratelska ideologie.
Soucasne globalizacni teorie lze jen obtizne typologizovat jiz proto, ze jsou vyjadreny v ruznych formalnich stylech ci jazykovych diskurzech a maji odlisne tematicke dominanty. Socialni vedy - a to je dalsi vyznamny rozdil mezi nimi a vedami exaktnimi - totiz maji dvoji auditorium: nejen vlastni vedeckou komunitu, jak je tomu ve vedach exaktnich (pri vsi ucte k jejich popularizatorum), ale (nekdy dokonce) predevsim sirsi vzdelanou, kulturni, zainteresovanou, byt neprofesionalni verejnost. Globalizacni tema primo svadi k tomu, aby bylo pojednano temer zurnalisticky, aby bylo verejnosti sdeleno stylem globalne srozumitelnym. Skutecne take na pocatku - vedle uvedenych klasiku - vseho rozumovani o globalizacnich tendencich stoji kanadsky medialni guru Marshall MacLuhan, ktery proslul terminem, metaforou, jiz kazdy zna: "globalni viskou", v niz zijeme diky komplexni prosycenosti sveta medialnimi sdelenimi, a predevsim obrazy. MacLuhanova globalni viska je soucasne prikladem toho, co dovede socialni vedeni, je-li formulovano mimo vedecky diskurz nebo je-li mimo nej proste situovano. Dnes se globalni viska bere jako fakt, ackoliv je malo veci tak spornych jako predpoklad, ze media globalni spolecnost opravdu unifikovala. Co je vsak nesporne, je skutecnost, ze bez medii neni globalizace, ze globalizacni proces je z vetsi casti procesem medialnim. A to je zbrusu novy fenomen, ktery klasikove sociologie ani jinych socialnich ved neznali.
V roce 1989 publikoval americky diplomat a filozof Francis Fukuyama svuj slavny clanek Konec dejin. Mimochodem - je to jeden z asi dvaceti clanku, nikoliv knih, ktere zmenily tvar socialnich ved a do jiste, nekdy znacne miry i spolecenske vedomi a povahu verejneho diskurzu naseho stoleti. V tom je podstata one zminene reflexivity socialnich ved, o niz byla rec vyse. Tedy Fukuyama se pokusil dokazat, ze liberalni demokracie s ideou rovnosti a svobody a s mechanizmem svobodneho trhu a podnikani v zadech prokazala jednoznacne svou superioritu nad vsemi jinymi systemy, tedy dedicnou monarchii, fasizmem, a zejmena komunizmem. Liberalni demokracie znamena "konecnou fazi ideologicke evoluce lidstva" a v tomto smyslu konec dejin. Dejiny skoncily pro cely svet, v tom je globalizujici rozmer Fukuyamovy uvahy a taky jeji osidnost. Dejiny skoncily, coz neznamena, ze se nic nebude dit, ale ze skoncila ona vyvojova faze, kdy se lide obetovali za idealy a za ne obetovali jine. Skoncila, jak rika Featherstone, doba heroicka, doba zapasu za pravdu, spravedlnost, svobodu, rovnost, komunizmus, osvobozeni, vlast, narod... zijeme v globalni dobe postheroicke. Je prirozene, ze Fukuyamuv optimizmus byl okamzite polemicky drcen a toto globalni drceni, jez zcasti vyplyvalo z neporozumeni, naslo sve zavrzeni v pozitivni alternative, totiz v znamem clanku Samuela P. Huntingtona Srazka civilizaci z roku 1993, ktery pozdeji rozvinul v paradigma, jak sam rika, videni globalni politiky a ktery by mel byt uzitecny pro politiky i pro vedce. Huntingtonova teze je prosta. Fukuyama ma pravdu v tom, ze skoncil vek ideologickych stretu, ale nema pravdu v predpokladu, ze skoncil vek stretu vubec. Huntington (1997) rika: Ctenari spravne pochopili muj clanek, jehoz centralni myslenkou je teze, ze hlavnim a nejnebezpecnejsim rozmerem globalni politiky, jez se dnes tvori, bude konflikt mezi skupinami lidi patricimi k ruznym civilizacim. Nektere to vzrusilo, nektere rozcililo, nektere vedlo k zamysleni, nikoho ale ta uvaha nenechala chladnym. Dodejme, ze Huntington proti sobe stavi velke soudobe ideologie a velke soudobe civilizace. Velkymi politickymi ideologiemi 20. stoleti jsou liberalizmus, socializmus, anarchizmus, korporativizmus, marxizmus, komunizmus, socialdemokratizmus, konzervatizmus, nacionalizmus, fasizmus a krestanska demokracie. Spojuje je jedna vec, ze jsou totiz vytvorem zapadni civilizace. Zadna jina civilizace nevytvorila zadnou velkou ideologii. Zapad vsak nevytvoril zadne velke nabozenstvi. Proti ideologickemu rozdeleni sveta stavi Huntington civilizacni diferenciaci, ktera je zalozena na dominantnim nabozenstvi, takze (ve stopach O. Spenglera, F. Braudela, A. Toynbeeho a L. Rostovanyiho) rozlisuje tyto hlavni civilizace: cinskou, japonskou, hinduistickou, islamskou, pravoslavnou, zapadni, latinskoamerickou a africkou. Huntington, ktery se obava srazky civilizaci, zaroven varuje pred mylnou predstavou, ktera je na konci 20. stoleti az prilis rozsirena a ktera je svou podstatou prilis provincialni, ze totiz evropska civilizace krestanskeho Zapadu je jeste dnes univerzalni svetovou civilizaci.
Tim se ovsem otevira obrovske tema - tema kulturni a civilizacni dominanty, tema role a funkce imitace, kulturniho exportu a imperializmu apod. - tema, ktere barvite otevrel v knize Jihad versus McWorld Benjamin R. Barber. Ten durazne upozornuje na to, abychom se neoddavali iluzi, ze zijeme v globalizujicim se svete. Nikoliv, zijeme ve svete dvou scenaru (mimochodem, vetsina globalizacnich teorii nutne zahrnuje prognosticko-futurologickou dimenzi), ve dvou koexistujicich alternativnich svetech, z nichz kazdy je zalozen na jinych principech. Prvnim je svet - metaforicky receno - dzihadu, svet kmenovych valek a nacionalnich a etnickych identit, svet, ktery vraci velke skupiny lidi na kmenovou uroven a ponechava je napospas partikularnim predsudkum, svet, jenz je zameren proti moderni technologii i moderni masove kulture. Podle druheho scenare zijeme ve svete postupne spojovanem rychlou technikou, rychlymi pocitaci, rychlou muzikou a rychlym jidlem od MacDonalda. Zasluha MacDonalda na popularizaci globalizacniho tematu je - mimochodem - mimoradna. Vetsina metafor a karikujicich oznaceni pouziva ono Mac jako hodnotici adjektivum. Barber (1997) pise: MTV, MacIntosh, MacDonald jsou symboly tohoto globalniho sveta. Diky nim se svet meni v jeden tematicky park, v MacSvet propojeny informacnimi a komunikacnimi prostredky, zabavou a obchodem. Mezi babylonskou vezi a Disneylandem se nase planeta rychle rozpada a zaroven uporne sjednocuje, a oba tyto procesy probihaji spolecne.
Na globalizacnim procesu neni zajimavy onen jeden rozmer, rozmer idylicky se spojujiciho sveta (ostatne ani v onom spojeni o zadnou idylu nejde), ale zpusob, jak se obe dimenze - tribalizujici a univerzalizujici - propojuji a setkavaji. Obrazem idylicky se globalizujiciho sveta je situace, kterou mi popsal Zdenek Vasicek: Stojim, ja Cech, na zahrade sveho francouzskeho domu, a povidam si anglicky s Japoncem o ruske literature. Metaforou druheho scenare je islamsky fundamentalista vyzbrojeny kalasnikovem, ktery jednim uchem posloucha mulu vyzyvajiciho ke svate valce a druhym uchem lovi serial nebo talk show vysilanou pres satelit televizni spolecnosti, ktera patri americkemu velkokapitalistovi.
Oba scenare ale posuzuje Barber stejne nemilosrdne: Ani svetove trhy, ani spolecenstvi spojena pokrevni vazbou neslouzi verejnemu dobru a jejich cilem neni rovnost ani spravedlnost... Dzihad provadi krvavou politiku samostatnosti a identity, McSvet nekrvavou politiku zisku. Kazdy, kdo nalezi k McSvetu, se automaticky stava konzumentem, kazdy kdo hleda identitu, se stava prislusnikem nejakeho kmene. Nikdo neni obcanem. Je vsak demokracie myslitelna bez obcanu? Dzihad a McSvet maji jednu spolecnou vlastnost: vyhlasuji valku suverennimu statu, a tim podlamuji jeho instituce. Oba se vzpiraji obcanske spolecnosti a degraduji vyznam obcanskych a demokratickych ctnosti, aniz by se starali o hledani rozumnych institucionalnich alternativ. Jak ironicky poznamenava G. Steiner: Skoncit muzeme tak, jak zacala vychodni Evropa, ktera nebyla spojena nejakym abstraktnim idealem lasky ke svobode a spolecenske spravedlnosti. Nove osvobozeni se vrhli na videokazety, porno, kosmetiku americkeho stylu a sportovni obleceni popsane anglickymi napisy, nikoli na cetbu Tocquevilla, Milla nebo Solzenicyna. Jestlize kdysi na strazi svobody staly demokraticke instituce a ustavy jakoz i akty obcanskych prav, pak novymi svatostanky svobody budou pravdepodobne restaurace McDonalds a Kentucky Fried Chicken.
Globalizacni fenomen ma - jak z vyse uvedeneho patrno - tri dimenze: dimenzi objektivni (rekneme tomu tak), dimenzi multidimenzionalni vedecke reflexe a dimenzi ideologicke interpretace. Ta treti dimenze je soucasti prvni, globalizacni proces patri k fenomenum, ktere se nikdy z ideologickych kontextu nevyvazaly a vyvazat nemohly.
Nezapomenme ovsem, ze socialnevedni analyza ideologicke reflexe kterehokoliv socialniho jevu je legitimni soucasti predmetu nasich ved. Plati totiz jeden z mala pojmenovanych sociologickych teoremu, ktery klade duraz na skutecnost, ze se v lidskem svete nevyskytuji uplne objektivni jevy, nezavisle na lidskem vedomi, vnimani, interpretaci a jednani. Jevy jsou takove, jak je definujeme, nebo presneji, jestlize je situace urcitym zpusobem definovana, pak je takova alespon ve svych dusledcich. Prave proto se socialni vedy tak intenzivne zabyvaji ideologickymi odrazy procesu, o nichz jsme se donedavna domnivali, ze jsou ciste objektivni.
Jeden z mnoha ideologickych sporu ma tedy sve hluboke podlozi v otazce, zda je globalizace proces zamerny, intencionalni, programovany, anebo spontanni, odpovidajici vizi Friedricha von Hayeka, kritika totalitarizmu vseho druhu. Jinymi slovy a v odpovidajici dikci: Bude "novy svetovy rad", jemuz americky diplomat a publicista rika novy svetovy nerad, radem spontannim, anebo radem vnucenym svetu nepatrnou mensinou zpravidla anonymnich bankovnich, prumyslovych, vojenskych a politickych magnatu a bosu?
Polsko-britsky sociolog Zygmunt Bauman, ktery - podobne jako Robertson, Featherstone aj. - spojuje problem globalizace s fenomenem postmoderny, se vyjadruje jednoznacne: Modni pojem globalizace dnes v hlubsim, ba nejhlubsim vyznamu znamena nedeterminovany, neurcity, sebepohanejici proces svetovych udalosti. Znamena absenci centra, ridiciho panelu a manazerskeho ustredi. Globalizace je Jowituv novy svet neradu, ale pod jinym jmenem. A tim se lisi globalizace od univerzalizace, pojmu kdysi tak konstitutivniho pro moderni diskurz o svetovych udalostech, ale dnes temer zapomenuteho... Univerzalizace byla optimisticka. Nabizela stejne zivotni podminky kazdemu a kdekoliv, tedy realne rovne sance rovnomerne geograficky rozdelene... Dnes globalizace neni zamerem, ale primarne je souborem globalnich efektu, notoricky necekanych a nezamyslenych. V globalizaci nejde o to, co my vsichni nebo alespon vetsina nas bohatych a podnikavych chceme ci prejeme si udelat, ale o to, co se nam vsem deje.
Ulrich Beck, prosluly tvurce pojmu rizikova spolecnost, upozornuje na to, ze globalizace je definovana primarne nezamyslenymi dusledky, ze nezamyslene dusledky jsou definicnim znakem toho, co oznacuje svym osobitym terminem reflexivni modernita. U. Beck, jako by nas chtel uvest in medias res, abychom dustojne a neocekavane uzavreli uvazovani o globalizaci, pise: Projevy lokalniho nacionalizmu a artikulace lokalnich identit mohou byt chapany jako dusledky globalizace, co je sice protimluv, ale Rusko je toho pozorovatelnym a tragickym prikladem.
Vztah Ruska ke globalizaci je klicovy bez ohledu na jeho vojenskou bezmoc, ekonomickou impotenci, moralni anomii (zhrouceni radu) a kulturni degeneraci. Je klicovy proto, ze nebudeme-li se zajimat o Rusko my, bude se Rusko vzdycky zajimat o nas - a netreba se ptat jak. Vztah Ruska ke globalizaci je vsak take pozoruhodne rozporny. Na pocatku sociologicko-filozoficke reflexe smerovani sveta ke globalni spolecnosti stali vyznamni Rusove - V. S. Solovjev, ktery inspiroval A. Kojeva a ten Fukuyamu, P. Sorokin jiz zmineny, ale taky N. A. Berdajev a jini. Dnes ale neni na sire Rusi jediny vyznamnejsi myslitel ci politik, ktery by ideu globalizace akceptoval - a netyka se jenom levicovepravicoveho radikala Zirinovskeho nebo tradicionalisty Solzenicyna. Nejvyznamnejsi a relativne nejvlivnejsi teorii globalizace v ruske verzi sveta podal byvaly disident, emigrant a dnes v Nemecku zijici logik, filozof a sociolog-samouk Alexandr Zinovjev. V knize Zapad: fenomen zapadnizma (1995) se pokusil zobecnit svou konkretni uvahu o tom, proc je zapadni demokraticky a trzni model pro Rusko nevhodny: Westernizace (Zinovjev dusledne mluvi o zapadnizaci) je snahou Zapadu zmenit jine zeme tak, aby mu byly podobne z hlediska socialniho usporadani, politickeho systemu, ideologie, psychologie a kultury. Ideologicky se to zobrazuje jako humanni a osvoboditelska mise Zapadu, ktery je prece vrcholem civilizacniho rozvoje a koncentruje v sobe vsechny ctnosti, jez si jen lze predstavit... Ale realita zapadnizace je jina. Jejim cilem je privest predurcene obeti do takoveho stavu, aby ztratily zpusobilost samostatneho vyvoje, integrovat je do sfery zapadniho vlivu, nikoliv vsak v roli rovnopravnych a plnohodnotnych partneru, ale v roli satelitu ci kolonii noveho typu... Jde pritom o prestavbu samych zakladu zivota techto zemi, systemu rizeni, socialni organizace, a predev_im mentality... Jednim z prostredku, jimz lze dosahnout souhlasu obyvatelstva se ztratou suverenity a dobrovolnym prijetim zapadnizace, je vyvolat trvalou zavist ve vztahu k zapadnimu blahobytu, vyvolavat iluzi, ze tento blahobyt je na dosah ruky... Smyslem zapadnizace, tedy vytvareni globalni spolecnosti, je ziskani planety pro sebe, ne pro jine. Zapadnizace planety vede k tomu, ze ve svete nezustanou zadne elementarni bunky rustu, z nichz by mohlo vyrust cokoliv, co by bylo zpusobile zit a orientovat se na novou formu evoluce. Svet se meni v evolucne neplodnou poust...
Vubec nejde o to, jestli ma, ci nema pravdu Zinovjev, ktery svou argumentaci funduje analyzou rozpadu sovetskeho imperia. Jde o to, ze globalizace ma i tuto nikoliv neznamou tvar. Nejen internet a masova kultura, nejen vysmivany Disneyland a McDonalds, nejen svet otevreny cestovani a drive nepredstavitelnym lidskym setkanim, nejen svet otevrene vedy a akademicke komunikace, ale take svet plny obav a nejistot, svet chudych a vyloucenych ze vsech dobrodini globalizovane planety.
To vsechno patri k velkemu tematu, jez je soucasti nasich zivotu. Nasich kazdodennich zivotu.
MAX WEBER
/* 21. 4. 1864 v Erfurtu, + 14. 6. 1920 v Mnichove/ Karl Emil Maxmillian Weber se narodil jako nejstarsi syn velkopodnikatele a narodne liberalniho poslance Maxe Webera a jeho zeny Heleny roz. Fallensteinove. Studoval na univerzitach v Heidelberku, Strasburku, Berline a Gottingenu. Roku 1893 se stal mimoradnym profesorem prav v Berline, o rok pozdeji profesorem ve Freiburku a r. 1896 byl povolan do Heidelberku. Zde zustal az do konce prvni svetove valky. Ze zdravotnich duvodu vsak s vyjimkou nekolika pocatecnich semestru neprednasel. Jak uvadi ve sve studii M. Havelka, potmesilci pry tvrdili, ze nesnasel malou pracovitost a nedostatecne vzdelani svych studentu. Teprve v zimnim semestru r. 1917 a v letnim semestru r. 1918 zacal znovu prednaset, tentokrat ve Vidni. V roce 1919 prednasel v Mnichove a zde take vznikly jeho slavne prednasky Politik als Beruf (Politika jako povolani) a Wissenschaft als Beruf (Veda jako povolani). Zemrel necekane na pozde diagnostikovany zapal plic. Po pocatecnich studiich stredovekeho obchodniho prava se Weber zacal zabyvat pravem rimskym a antickymi agrarnimi dejinami. Zabyval se take zkoumanim ekonomickych a socialnich pricin zaniku anticke kultury.
Nejznamejsi a nejkontroverznejsi Weberovo dilo je Die protestantische Ethik und der Geist des Kapitalismus (Protestantska etika a duch kapitalizmu, 1904-1905). Slavna je rovnez prace Der Sinn der Wertfreiheit in der Sozialwissenschaften (Smysl hodnotove neutrality v socialnich vedach, 1917), na koncept nehodnoceni ve vede navazali pozdeji neopozitiviste (R. Carnap). Nejvyznamnejsi spis Wirtschaft und Gesellschaft (Hospodarstvi a spolecnost, 1922) pripravili k vydani po Weberove smrti jeho zena Marianne, filozof Karl Jaspers a jeho bratr Alfred Weber.
Cesky vysly Politika jako povolani (v 30. letech), vybor textu Autorita, etika a spolecnost (Mlada fronta, Praha 1997), Metodologie, sociologie a politika (Oikoymenh, Praha 1998), Sociologie nabozenstvi (Vysehrad, Praha 1998). Sociologie nabozenstvi tvori jednu z kapitol jeho spisu Wirtschaft und Gesellschaft. Ceske vydani teto knihy uvadi rozsahla studie Milose Havelky Max Weber a pocatky sociologie nabosenstvi (102 stran).
Ivan Bohacek
------------------------------------------------------------------------
Prof. PhDr. Miloslav Petrusek, CSc., (*1936) vystudoval Masarykovu univerzitu v Brne. Na Fakulte socialnich ved UK v Praze se zabyva historii sociologie, teoretickou sociologii a sociologii soudobych spolecnosti.
http://www.cts.cuni.cz/cgi-bin/toASCII/vesmir/07_2000/408.htm
27.11.2000
K zamyšlení
Komu bude patřit svět
Jiří Zajíc
Moje dnešní nabídka k malému rannímu zastavení při probouzení naděje, té
malé holčičky, kterou je třeba budit každého rána, je přímým pokračováním
toho, o čem jsme uvažovali včera. To jsme se skrze upozornění Bernharda
Häringa Jen ti, co doufají, dokáží účinně přemáhat zlo dívali na protesty
proti institucím, které ztělesňují globalizaci - tedy Mezinárodnímu měnovému
fondu a Světové bance, které právě zahájily v Praze své jednání.
Pochopitelně, to Häringovo upozornění se týká nás všech - a v tom konkrétním
sporu obou „stran barikády". Nejen ti protestující, ale i ti, kteří hájí
tyto instituce, přece tvrdí, že právě chtějí účinně přemáhat zlo bídy. Tím
dnešním pokračováním budou dva výroky z knížečky Myšlenky moudrých o naději.
Teď vám ale řeknu jen ten první - ten druhý prozradím až v úplném závěru.
Tedy onen první pochází od Pierra Teilharda de Chardina a zní: Zítřejší svět
bude patřit tomu, kdo mu poskytne největší naději. K tomuto rozpoznání
přivedlo Teilharda citlivé vnímání situace světa po druhé světové válce.
Vzhledem ke svému pohnutému osudu původně jezuitského badatele, který byl
nucen žít jako světoběžník, toho o tehdejším světě věděl opravdu dost.
Zajímavé je, že v době, kdy umíral - to byl rok 1955 - se zdálo, že na tuto
ambici - dát světu největší naději - aspirovalo hned několik návrhů.
Koncept komunistického štěstí, společnost blahobytu západních demokracií,
osvobozenecké vize zemí třetího světa. V polovině šedesátých let se dokonce
zdálo, jako by se skutečně mnohé z těchto nadějí začalo naplňovat. Ozvuky
toho dolehly i k nám. Docela konkrétně ke mně dodnes například zaznívají z
melodií i textů muzikálů Starci na chmelu nebo Kdyby tisíc klarinetů.
U nás tyto naděje zadupala sovětská okupace v srpnu 1968. Ale netýkalo se to
jenom nás. V krátké době se změnil celý svět. Václav Havel to v jedné své
stati z roku 1976 popisuje velmi plasticky: „Srpen 1968 nebyla totiž jen
obvyklá výměna liberálnějšího režimu za režim konzervativnější, nebylo to
jen tradiční utužení po uvolnění - to bylo něco víc: konec jedné éry; rozpad
jednoho duchovního a společenského klimatu; hluboký mentální zlom. Vážnost
událostí, které tuto proměnu vyvolaly, a hloubka zážitků, jimiž byla
provázena, jako by zásadně proměnila celou perspektivu světa: tehdy
neskončilo jen karnevalové opojení roku 1968, ale zhroutil se celý dosavadní
svět - a ze sutin zborceného světa už zlověstně vyrůstal svět bytostně jiný,
nemilosrdný, pochmurně vážný, asiatsky tvrdý."
Pro život v tomhle tvrdém světě je potřeba mimořádné naděje - nemá-li to být
jen takové živoření a přežívání. Pokud byste si dali práci a prošli
novoroční projevy Václava Havla od roku 1990, tak byste zjistili, že
nejčastějším tématem je v nich právě naděje. Dnešní svět ve svém celku -
poté, co se vize šedesátých let ukázaly jako iluze - svou reálnou naději
teprve hledá. „Doufejte! Milujte! - A země bude opět vaše!" Samozřejmě:
mnohem snadněji se to řekne, než naplní. Ale to neznamená, že to není
pravda. Právě naopak.
Vysíláno na Českém rozhlase 20. září 2000
23.10.2000
Zuzana Opletalová
infopolis.cz
V souvislosti se zářijovým zasedáním Mezinárodního měnového fondu a Světové
banky jsme byli svědky rozsáhlých diskusí o vlivu globalizace na lidskou
společnost. Proces globalizace je však pouze jedním z aspektů vývoje
současné společnosti. Dalším aspektem, s globalizací velice úzce
souvisejícím, je bezpochyby vytváření tzv. informační společnosti.
V poslední době by časté užívání pojmu informační společnost mohlo vyvolávat
dojem, že se jedná o jakousi módní vlnu. Což je jistě částečně pravda. Ani
největší skeptici však nemohou popřít, že rozvoj informační společnosti v
sobě zároveň nese podstatné změny - sociální, ekonomické, ale i ekologické,
právní atd.
Mohlo by se zdát, že dosud k žádným důležitým změnám v české společnosti
nedochází - byl sice schválen zákon o elektronickém podpisu, ale v praxi
zatím využitelný není. Počítačů připojených na internet, a to i v
domácnostech, stále přibývá, stejně jako nových alternativ připojení. Ale o
možnosti komunikovat se svou ledničkou či pračkou přes internet, jak některé
vize budoucnosti jeden z mnoha způsobů využití internetu vykreslují, zatím
zřídkakdo uvažuje. Začínají se ale například objevovat mateřské školy, kde
mohou rodiče pomocí kamery napojené na internet zkontrolovat své dítě. Zatím
se tedy jedná spíše o náznaky změn, ale o to důležitější je právě nyní
pokusit se předpovědět a zvážit výhody a nevýhody, popřípadě nebezpečí
jejich realizace a následků.
Důkazem pro nutnost včasného zvážení trendů budoucího vývoje jsou právě
nedávné diskuse o negativním dopadu globalizace na rozvojové země, ale také
na země vyspělé. Ukázaly totiž, že i když argumenty kritiků jsou často
oprávněné, nebo přinejmenším inspirující k úvaze o hodnotách a fungování
současné společnosti, nebyli kritici schopni navrhnout konkrétní
konstruktivní řešení, východisko z jimi negativně hodnoceného stavu. Výtky
na adresu nadnárodních společností pak nemohou bez návrhu řešení situace
vyznít jinak, než jako 'pouhý' podnět k zamyšlení. Nadnárodní společnosti,
stejně jako kritizované světové finanční instituce, není totiž reálné
jednoduše zrušit, či pozměnit jejich činnost (ať už celkově kladně či
záporně hodnocenou). Není možné je jednoznačně nazvat viníky negativních
dopadů globalizace. Jsou pouze součástí dlouhodobě utvářeného celosvětového
systému skládajícího se z nesčetných prvků a vazeb, na jehož vývoji se
každodenně spolupodílíme. Ve fázi, kdy je trend globalizace rozšířen v
takové míře, jako dnes, nemůže jeho neduhy vyřešit zrušení institucí či
nadnárodních společností, i kdyby byla neprospěšnost jejich existence
skutečně dokázána. Jedinou cestou je pouze postupná transformace celého
systému se snahou eliminovat jeho špatné vlastnosti a posílit dobré. A čím
dále vývoj tohoto systému dospěl, tím hůře se přirozeně nedostatky
odstraňují.
Česká republika je nyní na počátku cesty k informační společnosti. I když se
jedná o všeobecně kladně hodnocený směr, mnohá jeho úskalí jsou známa již
dnes. Je to například riziko prohloubení sociálních nerovností, které mohou
způsobit rozdíly ve vzdělání, informační gramotnosti, nebo nebezpečí
pirátského získání a zneužití po interentu zasílaných dat, jejichž objem a
závažnost budou stále větší. Ale samozřejmě mnohá další rizika. Na
minimalizaci předvídatelných problémů již existují vládní scénáře (viz
Státní informační politika). Ne všechny sociální, ekonomické a další aspekty
rozvoje informační společnosti je však možné dopředu určit. Nezbývá tedy,
než se snažit negativní stránky rozvoje informační společnosti alespoň včas,
nejlépe již v době jejich vzniku, rozeznat. Jak je zřejmé, a to nejen z
problému globalizace, čím později se klubko kladů a záporů určitého trendu
rozmotává, tím hůře se chyby i jejich náprava hledají.
Přičemž jedinou možnou cestou, jak se nestát pasivní součástí procesu
vytváření informační společnosti je již od začátku zvažovat, kam by mohl
jeho vývoj v jednotlivých oblastech vést a zda je takový vývoj žádoucí. A to
i přesto, že rozvoj informační společnosti ještě nedosáhl rozměrů
předpovídaných vizionáři. Nicméně, ve chvíli, kdy nás v práci kontaktuje
naše chladnička, že při prohledávání internetu objevila v jedné z
elektronických prodejen potravin akční slevu na trvanlivé mléko, a zda je
tedy může nakoupit nad programem určené množství, by už mohlo být pozdě
zvažovat, zda je právě toto náš vysněný trend vývoje.
R E A K C E
vlož reakci
24. 10. 2000 08:25, (varbeck@post.cz)
Informacni spolecnost chapu jako proces neni mozne generalizovat - stat by
mel vytvaret predevsim ulohu vytvareni podminek a nijak do procesu
nezasahovat. Ambiciozni plany Breziny jsou zajimave otazkou vsak zustava
jestli pan ministr uhlida ty miliardy tak aby opravdu fungovali v tech
sektorech, ktere jsou komercne nezajimave ale sosialne potrebne.
Globalizace vlož reakci
26. 11. 2000 14:39, Václav Král (kral.vaclav@email.cz)
Vážená slečno, děkuji Vám za vyjádření Vaší myšlenky, že současný stav je
dlouhodobě vytvářený soubor vztahů a vazeb na kterém se všichni podílíme. Z
čehož plyne jasná zodpovědnost každého jedince za současný stav a další
vývoj. A prosím Vás, abyste tento svůj názor dále rozšiřovala k obecnému
povědomí široké veřejnosti. Současně s řešením = postupné transformace při
potlačování špatného a posilování dobrého. Přeji Vám hezký den, lásku v
srdci a slunce v duši V.Král v.r.
