Rizika institucionalizace neodpovědnosti
Institucionalizace (ne)odpovědnosti: globální svět, evropská integrace a české zájmy
Teze přednášky
Jiří Kabele, Institut sociologických studií, UK FSV v Praze (kabele@mbox.fsv.cuni.cz)
Rád bych se v úvodu konference přihlásil k jejímu tématu. Název Institucionalizace (ne)odpovědnosti: globální svět, Evropská integrace a české zájmy v sobě obsahuje diagnózu: Česká společnost se ocitá na osudovém rozcestí; může se stejně tak vydat cestami, které zaručuje institucionalizaci odpovědnosti anebo dopustíme či dokonce se budeme nějak přiživovat na cestách neodpovědnosti. Typově to není nové "rozcestí". Nový je terén, ve kterém se ocitáme díky již ušlé cestě. Procházíme ji více či méně společně se svými sousedy, Evropou i světem. Rád bych ukázal, že ač název konference zní pro někoho možná trochu velkohubě, dotýká se velmi vážného problému. Ve světě bývá studován jako problém (ir)responsibility anebo public accountability konstituční hierarchie (vláda - ministři - nadřízený - úředník), medií, korporací, neziskových organizací, universit apod.
Začnu známým bonmotem "Svoboda každého z nás končí tam, kde začíná svoboda druhého." Položme si otázku, zde lze toto tvrzení obrátit: "Svoboda každého z nás začíná tam, kde končí svobody druhých." Cítíme, že je s touto větou něco v nepořádku. Svět novodobých společností – přesněji ta jeho artikulovaná část, na níž lidem a organizacím záleží, a proto se stává předmětem střetu zájmů - se nedělí jenom na soukromá teritoria svobody. Existují zde také veřejná teritoria. Zde by ovšem mělo platit, že všichni jsou zde svobodni při užívání veřejných statků, zatímco jejich poskytovatelé jsou vázáni striktně svým pověřením. Tvrzení po zapracování této námitky by se nám sice zesložitilo, ale udrželi bychom ho. Principiálnější námitka proti němu by zněla: je v něm zakrýván základní problém odpovědnosti. Přesněji v tvrzení se samozřejmě předpokládá nesamozřejmé: teritoria svobody i odpovědnosti jsou jasně vyznačená a přesně se kryjí. Je to sice modelově žádoucí stav vyjadřovaný v ideálu právního státu založeného na respektu osobní důstojností všech občanů, ale také víme, že jej coby cíl nemůžeme nikdy plně dosáhnout. Navíc součástí naší odpovědnosti je i jakási metaodpovědnost. Nejedná se již o odpovědnost uvnitř jednoho z teritorií, ale o odpovědnost za – řekněme spravedlivé - ustavování a vzájemnou sladěnost teritorií svobody a odpovědnosti umožňující zachovávání důstojnosti všech individuálních osob.
Důstojnost přiznávaná osobám představuje transcendentní hodnotu patrnou a důležitou právě v mimořádných situacích, kdy se lidé – bez vlastního přičinění anebo také svým neprozřetelným či dokonce chybným jednáním - ocitají ve svízelných situacích. Její zachovávání je prakticky možné pouze tehdy, když je při rozhodování osob v posledku uznávána nadřazenost situační etiky kontrolované svědomím nad čistě právním vymezením svobod a odpovědností. Metaodpovědnost za sladěnost teritorií svobody a odpovědnosti uvažovaná v předchozím odstavci proto přesahuje právo. Je podstatnou měrou i etickou kategorií.
Máme-li takto pojmenované, čemu má napomáhat institucionalizace odpovědnosti, můžeme si také říci, kdy dochází k institucionalizované neodpovědnosti: jestliže osoby či organizované skupiny osob - individuálních a kolektivní (právnické) - nemusejí nést odpovědnost za své svobodné působení i činy a nejedná se jen o ad hoc záležitost. Naopak jde tu o stav stvrzovaný institucemi, tj. založený přímo v psaných či nepsaných pravidlech hry anebo v kumulovaných důsledcích užívání třeba i správných pravidel hry.
Pro myšlenku svobody je konstitutivní předpoklad, že otevírá prostor pro konání šlechetných činů a zároveň jsou si v ní všichni lidé rovni. Víme ovšem také, že teritoria svobody nejsou a ani nemohou být rovnoměrně rozdělená. Na otázku, kdy je tato nerovnoměrnost spravedlivá ovšem existují dvě soupeřící odpovědi: (i) je-li důsledkem výhradně jen svobodného jednání omezovaného správnými pravidly hry, anebo (ii) je-li respektována v konečných důsledcích osobní důstojností všech občanů. Nevysloveně se v obou případech ovšem také předpokládá, že tato nerovnoměrnost nesmí sloužit k institucionalizaci neodpovědnosti. Splnění tohoto zpravidla tichého předpokladu je ale samo velkým oříškem, jestliže platí zobecněný korupční zákon lorda Actona i jeho neméně výmluvná inverze:
Lidé si nemohou osvojovat svobodu, aniž by v nich nevzbuzovala pokušení ji zneužít pro unikání před odpovědností.
Lidé nemohou být připravováni o svobodu, aniž by v nich nebylo vzbuzováno pokušení zneužít poddanství či podřízenosti pro unikání před odpovědností.
Svobodná jednání, které uznávaně způsobují nerovnoměrnost teritorií svobody, musí splňovat alespoň jednu z dále uvažovaných podmínek: (i) tato nerovnoměrnost vyjadřuje větší píli a um anebo (ii) vznikla svobodnou dohodu o svěření zastupovacích práv druhým osobám, jejichž teritoria svobodného rozhodování se tak rozšiřují. Ostatní nerovnoměrnosti rozdělení - a to by nebylo snadné prokázat - jsou zpravidla generována s přispěním mocenské převahy, která se může institucionalizovat v podobě zjevných i nezjevných monopolů anebo privilegií, které jsou plodem institucionalizace neodpovědnosti i ji plodí. Mluvíme-li o moci, musíme přitom brát v úvahu - s ohledem na inverzní korupční zákon lorda Actona - nejen moc mocných, ale také moc velkého množství bezmocných. Nerovnoměrnost teritorií svobody bývá v očích a priori rovných občanů podezřelá. Tato podezření provází a dynamizuje prakticky vždy iracionální sociální závist.
Hovoříme-li o teritoriích svobody a odpovědnosti, užíváme vědomě metaforického jazyka. S fyzickými teritorii nemusejí mít tyto manévrovací prostory příliš mnoho společného. V naší právní společnosti jsou totiž teritoria svobody a odpovědnosti ustavována především vlastnickými a zastupovacími právy, tj. oprávněními nakládat s věcmi, statky, tvory (vlastnictví) a též i osobami (zastupování), anebo oprávněními osvojovat si a směňovat tato oprávnění k nakládání se světem.
TYPY INSTITUTU SNIŽUJÍCÍ KOORDINAČNÍ (TRANSAKČNÍ) NÁKLADY
TYPY ZASAHOVÁNÍ DO DĚNÍ
NAKLÁDÁNÍ
(PRODUKCE)
OPRÁVŇOVÁNÍ/ZNEPRÁVŇOVÁNÍ
(TRANSAKCE)
OBJEKTY NAKLÁDÁNÍ
OSOBY
Institut zastupování
Institut nadřizování + konstituce institutu zastupování
VĚCI, STATKY, TVOROVÉ
Institut vlastnictví
Institut přisvojování + konstituce institutu vlastnictví
Zatímco problém vlastnických práv byl ekonomií rozsáhle studován, otázka zastupovacích práv, které novosvětsky řeší problém hierarchií, je svým způsobem stále v plenkách. Nedochází k tomu tak zcela náhodou: řešit otázku nakládání s věcmi a statky, které nemají osobu, je přece jen o řád snazší než řešit tentýž problém nakládání jedněch osob s druhými, jejichž práva, svobody i důstojnost musejí být chráněny.
Nakládání s osobami otevírá neobyčejně plastický svět organizování, ale též mocenské manipulace. Vnáší do hry problém informovaného a dobrovolného, anebo naopak mocenského získávání loajality či problém vytěsňování jinak kontroverzních témat. Pružně proorganizovávaný, ale též manipulovaný svět rodí jednou bohatství a jindy bídu národů. Přivádí nás neustále na rozcestí, kde se rozhoduje o institucionalizaci odpovědnosti, anebo institucionalizaci neodpovědnosti. Neosobní tvar se rozhoduje nám správně připomíná, že ne vždy se vydáváme na cestu neodpovědnosti zřetelnou volbou, často je ve hře (i) více či méně motivovaná slepota či lhostejnost, pro níž křižovatku nevidíme anebo nechceme vidět anebo (ii) bezmocnost tváří v tvář nevymáhanému či dokonce nevymahatelnému právu.
V souvislosti s již uvažovanými instituty má institucionalizace neodpovědnosti podobu nějaké tržní monopolizace, anebo vládní či správní privilegizace. V obou případech dochází k tomu, že vybrané osoby získávají oprávnění svobodně rozhodovat:
a. aniž se musejí zodpovídat za důsledky svých rozhodnutí, resp. mohou svou odpovědnost přenášet a rozkládat na druhé osoby, anebo
b. tím, že o tato oprávnění rozhodovat připravuji jiné osoby.
Teritoria svobody a odpovědnosti jsou ustavována a neustále se mění za pochodu. Důležité je vědět, že v případě svobody a odpovědnosti jsou ve hře v zásadě jiné strategické operace. Svobodu v ideálu rozšiřují získávání informací, vynalézání a vyjednávání, zatímco odpovědnost je spojena s vyhodnocování dopadů jednání, skládáním účtů, řešením sporů a zjednáváním pravidel. V tomto smyslu svoboda vždy předchází odpovědnost, která ji nemusí vždy dostihovat. Dobrovolná a nedotknutelná svoboda je v prvním plánu "statkem" soukromým, zatímco povinná odpovědnost spíše veřejným vyžadujícím kolektivní akci. Zvážíme-li všechny tyto okolnosti svoboda by měla spontánně vést spíše k institucionalizaci neodpovědnosti než k transakčně náročné institucionalizaci odpovědnosti. V takovém případě ovšem sama svoboda rychle ztrácela smysl. Toto ohrožení nás pak stále znovu staví na rozcestí institucionalizace (ne)odpovědnosti. Jako hloupí Honzové se můžeme dát snadnou anebo obtížnou cestou. Jenom jedna z nich ovšem vede ke štěstí.
Institut veřejného zastupování zavádí do novosvětských společností a činí sémanticky dominantním smluvní nadřízenost osoby, která vylučuje z rozhodování o podřízené osobě nejen všechny ostatní osoby, ale též samotného podřízeného, neboť podřízená osoba smluvně svěřuje nadřízené osobě svá zastupovací práva. Součástí takové smlouvy jsou závazky nadřízené osoby vůči podřízené v zásadě nezávislé na úspěšnosti rozhodování nadřízené osoby. Teprve loajální plnění příkazů ze strany podřízených a přijatých závazků ze strany nadřízených včetně důvěryhodného informovaní o vlastní činnosti zaručuje, že teritoria dohodnuté svobody a odpovědnosti se mohou krýt. Institut veřejného zastupování tímto povýtce zranitelným způsobem nastoluje i řeší otázku propojení svobody a odpovědnosti v oblasti nakládání jedněch osob s druhými a s jejich světy. Umožňuje, aby sociální útvary s kolektivní osobou mohly vlastnit a mohly být popřípadě – připouští-li to právo - vlastněny tím, že mají svou vládu (vedení, představenstvo apod.), která má pravomoci vystupovat ve vnitřních (vláda) i vnějších (představování) vztazích jménem sociálního útvaru a nese odpovědnost za rozhodování útvaru coby kolektivní osoby. Zastupuje sociální útvar.
Soukromé i veřejné vlastnictví kolektivní osoby znamená zejména zmocnění k jejímu zastupování. Podmínkou takového vlastnictví kolektivních osob je tedy vzájemná převoditelnost vlastnických práv na práva zastupovací. Právě obtížnost této vzájemné převoditelnosti v podmínkách slabě vymáhaného práva zřejmě způsobila českou polistopadovou symbiózu podnikání a korupce. Nač vlastnit podnik, který se nedá ovládat tak, aby byl ziskový. Pak se jeví jako nejvýhodnější, ale při šikovném líčení situace též "ospraveditelná" alternativa parazitování na jeho stagnaci čidokonce úpadku v podobě vysokých manažerských platů anebo přímo připravováním podnik o jeho aktiva (tunelování) či přenášením vlastních pasív na podnik a posléze třeba na banky a stát.
Stane-li se takové strategické uvažování když ne ctností, tak alespoň "poznanou nutností", dochází k masivní institucionalizaci neodpovědnosti. Více než pár velkých mediálních případů bychom se tak měli hrozit normalizace takového života podniků a jiných institucí na úkor společnosti, které paradoxně může být ospravedlněno odpovědností za vyřešení místní krize, zachování pracovních míst, anebo uhájení podnikové, městské či národní cti apod. Problém aktérství kolektivních osob se nám vyjeví v plné šíři, až když si uvědomíme, že tyto osoby nesou odpovědnost, ale nemají svědomí.Naopak u svých představitelů vzbuzují pokušení potlačovat jeho hlas ve jménu služby vyšším celku či cílům.
Institut veřejného zastupování staví do zřetelné opozice moc a pravomoci. Typickou novosvětskou formou moci, je zde skrývané zneužití pravomocí zastupujícími v podobě neplnění jejich závazků anebo - což se často zapomíná - zneužití loajality zastupovanými v podobě nerespektování rozhodnutí jejich zastupitelů. Moc se tu rodí ze zvláštního porušení smlouvy, ze situačního nerespektování základního principu sociálního rozhodování, nadřízenosti se závazky, který je vlastní veřejnému zastupování. Mohou nastat pak přinejmenším tyto čtyři důležité deformace vnitřní vlády:
a. nadřízení nevládnou ale panují, tj. silou anebo apelem na oddanost si vynucují poslušnost nad rámec smlouvy, aniž plní její závazky, resp. vůbec smlouvu nerespektují, či ji dokonce ani neuzavírají (syndrom autoritářství),
b. nadřízení dělají, že vládnou, a podřízení dělají, že je poslouchají (syndrom slabé vlády),
c. nadřízení dělají, že korektně vládnou (respektive podřízení dělají, že jsou loajální), ale ve skutečnosti se nechají korumpovat, aby dosáhli osobních výhod (syndrom zkorumpované vlády).
d. nadřízení disciplinovaně vládnou podřízeným za tu cenu, že se ruší zpětnovazebné procesy nápravy chybných rozhodnutí (byrokratický syndrom).
Sociální konstruování hierarchií pro všechny uvažované deformace i jejich nejrůznější symbiózy vytváří rozsáhlé, těžko postižitelné příležitosti. Tyto novosvětské formy moci paralyzují zastupitelskou vládu, a tím otevírají prostor pro druhou formu novosvětské moci rodící se analogicky z podobného zneužití institutu soukromého vlastnictví. Moc se rodí z toho, že soukromé vlastnictví je využíváno ke zrušení konkurenční hry dosahováním monopolu či nekalou soutěží (mohli bychom zde hovořit o syndromu silných trhů).
Novosvětská dynamická, diverzifikovaná a proorganizovaná společnost je možná díky poměrně nízkým transakčním (koordinačním) nákladům kolektivních akcí a vysokým koordinačním investicím do pružného organizování a přeorganizovávání sociálního dění. Právě v této sféře má nezastupitelné místo dravá podnikavost. Prudký nárůstu objemu koordinačního podnikání (investováním do sociální infrastruktury anebo udržování, obcházení či měnění řádu) způsobuje všeobecný růst počtu kolektivních osob, jejich křížové vlastnění a zastupování ústící v složitá nadmístní propojení v rámci pružně designovaných společných akcí. Taková praxe generuje v dlouhodobém efektu blahobyt, ale také postupně mění společnost v "organizační divočinu" mnohostranně provázaného soužití a vzájemného ovládání jednotlivců a nejrůznějších sociálních útvarů lišících se velikostí i zaměřením svých činností. Tradiční a nepominutelný nepoměr sil jednotlivce vůči silám přírody se nejenom převrací, ale je k morálnímu úžasu všech nahrazován podobně rozsáhlým nepoměrem sil individuálních osob vůči silám kolektivních osob, organizací. Se stále komplikovanějšími vztahy vzájemnosti se ovšem zmnožuje nejen objem spravovaných aktiv, ale také dochází k obtížně kontrolovatelné redistribuci aktiv i pasiv (např. Armen Alchien, Demsetz, Beck, Stark, u nás například Frič, Kabele, Mlčoch a další), protože se nedaří institucionalizovat odpovědnost. Je velmi obtížné vést ovládající stejně jako ovládané, nadřízené i podřízené, zastupující i zastupované k tomu, aby skládali účty ze svého počínání.
V probíhající globalizace bez globální autority, v souběžně běžící evropské integraci bez respektovaného evropského zastoupení a národní ochoty přijímat loajality, ve stále rozvíjející se profilaci českých hospodářských a politických zájmů nutně rizika institucionalizace neodpovědnosti synergeticky narůstají. Také se ale otevírají vždy znovu šance vydat se cestou institucionalizace odpovědnosti, zbavit se dědictví syndromů slabého avšak autoritativního, byrokratického a přesto zkorumpovaného vládnutí, jehož kořeny můžeme vybraně sledovat do reálného socialismu, protektorátu, první republiky a mnohdy i do Rakouska-Uherska.
Doufám, že naše konference přispěje k tomu, abychom poznali mechanismy institucionalizace jak odpovědnosti, tak i neodpovědnosti. To by nám dovolilo preventivně se jim bránit, pěstovat kulturu odpovědnosti ve svých vlastních světech, celospolečensky rozpoznávat ona rozcestí (ne)odpovědnosti a vybírat si s českým Honzou cestu, která nevede do neštěstí. Buďme ale konkrétní, například zde na této naší konferenci se nám podaří institucionalizovat odpovědnost, jestliže zde bude vládnout kritický dialog a duch moudrosti. A k tomu Vám všem i sobě přeji mnoho zdaru.
Literatura
1. Alchian, Armen and Harold Demsetz. 1972. Production, Information Costs, and Economic Organization. American Economic Review 62:777-95.
2. Beck, Ulrich. 1992. Risk Society. Towards a New Modernity. London: Sage Publications.
3. Dunn, Craig P. 1991. Are Corporations Inherently Wicked? Business Horizons 34( 4):3-9.
4. Elder, David A. 1997. Law Doesn't Protect Media Irresponsibility. National Law Journal 19(21):pA16, 1-3p.
5. Frič Pavol and Jiří Kabele. 1999. Korupce jako sociální fenomén. Pp. 9-48 in Korupce na český způsob, eds. Pavol FriŹ. Praha: Nakladatelství G plus G.
6. 1991. Listina základních práv a svobod.
7. 1964. Občanský zákoník, 40/1964 Sb.
8. Kabele, Jiří. 1999. Sociální náklady transformace ČR viděné časovou perspektivou. Pp. 11-31 in >Česká společnost na konci druhého tisíciletí, (ed.) Martin Potůček. Praha: Karolinum.
9. Leazes Jr. and Francis J. 1997. Public Accountability. Administration & Society 29(4):395-412.
10. Mlčoch, Lubomír. 1990. Chování československé podnikové sféry. Praha: Ekonomický ústav ČSAV.
11. ———. 1996. Institucionální ekonomie. Praha: Karolinum.
12. Mulgan, Richard. 1997. The Processes of Public Accountability. Australian Journal of Public Administration 56(1):25-37.
13. Pawling, John D. 1994. The Crisis of Corporate Boards. Business Quarterly 58(1):144-8.
14. Sowell, Thomas. 1994. Power Without Responsibility. Forbes 153(4 ):65-6.
15. Stark, David. 1996. Recombinant Property in East European Capitalism. Am. Journal of Sociology 101(4):993-1027.
16. Tevlin, Jon. 1996. Corporate Irresponsibility. Twin Cities Reader 22(26):p5, 1-2p.
http://www.fsv.cuni.cz/cp1250/veda/konf_sem/globalni_svet/GS_prispevky/gs_plenum_mlcoch.htm
