|
GLOBÁLNÍ PROBLÉMY
41 článek, 41 linka
Globalizace: hra pro vyvolené
Ten, kdo tvrdí, že globalizace uvolnila světovou ekonomickou soutěž nebo že
umožní každé zemi na světě maximálně využít svých komparativních výhod, lže.
Nebo neví, oč běží.
Světové ekonomické uspořádání
Zeměkoule je poseta novými tržními ekonomikami. Každá z nich se snaží
vytvářet stabilní ekonomické prostředí. Každá země se této stability snaží
dosáhnout ve svých kulturních podmínkách, a proto se zdá, že různé státy
kráčejí k trhu různými cestami.
Pod hrozbou trestu
Nad novými tržními ekonomikami v Evropě, Asii či Latinské Americe bdí
investoři z rozvinutých tržních ekonomik prostřednictvím finančních a
kapitálových trhů, které alokují peníze a kapitál volně se přelévající z
jedné země do druhé. Jakým způsobem bude alokace provedena, tedy z jaké země
bude kapitál stažen a do jaké bude investován, závisí na úvaze investorů.
Míra racionality této úvahy závisí na množství a kvalitě informací, které
investoři o daných zemích mají, a na způsobu jejich vyhodnocení. Způsob
vyhodnocení může být ovlivněn zájmem investora, jeho představou o místě,
druhu či výnosnosti investice.
Do úvah investorů výrazně zasahuje hodnocení takových mezinárodních
institucí, jako je Mezinárodní měnový fond či Světová banka. I ony bdí nad
novými tržními ekonomikami a vynášejí nad nimi své ortely, které pak
ovlivňují rozhodování investorů o alokaci kapitálu. Rovněž ortely
Mezinárodního měnového fondu či Světové banky závisejí na množství a kvalitě
informací, které tyto instituce o daných zemích mají, a na způsobu jejich
vyhodnocení. Způsob vyhodnocení může být ovlivněn zájmem těch, kteří mohou
závěry mezinárodních institucí ohledně ekonomického vývoje v nových tržních
ekonomikách využít ve svůj prospěch, což jsou investoři. Pak je však
otázkou, zda hodnocení MMF či Světové banky zasahuje do úvah investorů,
anebo zda úvahy investorů ovlivňují hodnocení vyslovovaná těmito
institucemi.
Nové tržní ekonomiky, které se snaží dosáhnout hospodářské stability ve svém
kulturním prostředí a mají tudíž tendenci kráčet k trhu svými vlastními
cestami, čelí v současném světě neustálému riziku odlivu kapitálu. Proto se
snaží provádět takovou hospodářskou politiku, která nebude provokovat
investory, ale která je naopak uchlácholí. Protože chování investorů je
svázáno s tím, jak ekonomickou situaci dané země hodnotí Mezinárodní měnový
fond či Světová banka, snaží se nové tržní ekonomiky při tvorbě své
hospodářské politiky respektovat rovněž názory a doporučení těchto
mezinárodních institucí.
Stále se opakující scénář
Hodnocení ekonomického vývoje v nových tržních ekonomikách ze strany
investorů či mezinárodních institucí však bývá dosti povrchní a schematické.
Většinou se opírá o krátkodobý pohled na základní makroekonomické ukazatele,
jako je růst reálného HDP, míra inflace, saldo běžného účtu platební
bilance, saldo státního rozpočtu či míra veřejného zadlužení. Velice málo se
zabývá tím, co se děje pod povrchem těchto čísel a jaká tedy bude tendence
vývoje uvedených veličin.
Jestliže se většina makroekonomických ukazatelů země vyvíjí uspokojivě,
ohodnotí MMF či Světová banka hospodářský vývoj státu jako úspěšný. Rizika a
nedostatky se obvykle přehlížejí. Podobně začnou uvažovat i zahraniční
investoři. V takto vyvolané přehnaně optimistické atmosféře dochází k
masivnímu přílivu kapitálu do země. Pod dojmem chvalozpěvů mezinárodních
institucí a zahraničních investorů však začne problémy v ekonomickém vývoji
obvykle ignorovat i domácí vláda. Ty se pak rozrostou do obrovských rozměrů.
Protože v této fázi se již problémy projeví v podobě zhoršených
makroekonomických ukazetelů, MMF či Světová banka na ně upozorní a v jejich
očích se z hospodářského zázraku přes noc stane nejhorší ekonomika na světě.
Negativně reagují i zahraniční investoři. V takto vyvolané přehnaně
pesimistické atmosféře dochází k masivnímu odlivu kapitálu ze země a
hlubokému znehodnocení domácí měny. Ekonomika je postižena měnovou krizí.
Na scénu opět přichází MMF či Světová banka se záchranným ekonomickým plánem
spojeným s finanční pomocí hroutícímu se hospodářství. Finanční pomoc je
podmíněna plněním jednotlivých bodů záchranného plánu. Zemi je obvykle
doporučeno provádět přísnou rozpočtovou politiku a liberalizovat své
hospodářství. Protože postižená ekonomika ale ztratila svou
konkurenceschopnost ve srovnání se stavem před měnovou krizí, je její
liberalizace stěží představitelná. Aby k ní mohlo dojít, doporučují
mezinárodní instituce zvýšit konkurenceschopnost hospodářství podporou
přílivu přímých zahraničních investic. Tato podpora ve formě investičních
pobídek by se měla týkat jak vstupu zahraničních investorů do již
existujících firem, tak jejich investic na zelené louce. Ekonomika je tímto
způsobem zachráněna. Podle uvedeného scénáře se odehrály všechny měnové
krize devadesátých let, ať už se jednalo o Mexiko, jihovýchodní Asii,
Brazílii či Rusko. Některé země jeho realizaci zažily i opakovaně.
Zátah na konkurenci
Tato forma vzniku a řešení měnových krizí jen posiluje podezření, že
investoři jsou s mezinárodními institucemi zájmově svázáni. Pohledy
mezinárodních institucí a zahraničních investorů na hospodářskou situaci v
nových tržních ekonomikách mohou být schematické a povrchní záměrně. Záměrně
schematická a povrchní mohou být rovněž jimi navrhovaná řešení ekonomických
problémů, protože mohou zahraničním investorům pomoci splnit jejich
představy o povaze a výnosnosti jejich investic. A protože zahraniční
investoři jsou v souhrnu finančně silnější než jednotlivé nové tržní
ekonomiky a jsou tudíž schopni je ekonomicky zničit, přizpůsobuje se
hospodářská politika těchto zemí povrchnímu schématu diktovanému zvenčí.
Nové tržní ekonomiky tedy přes různé snahy o originalitu nakonec postupují k
hospodářské stabilitě velice podobnými cestami. Výsledkem je, že v nových
tržních ekonomikách může jen stěží vyrůst konkurence již existujícím,
globálně působícím firmám. Globalizace se tak stává špinavou hrou, v níž
mohou investovat a vysoké zisky realizovat pouze vyvolení.
Je však otázkou, co se pod pojmem hospodářské stability nových tržních
ekonomik nastolené takovým způsobem skrývá. Tato cesta pro ně nemusí být
ideální. Může být například mnohem nákladnější ze sociálního hlediska než
jiná cesta, která by rovněž mohla stabilizovat tržní prostředí, ale kterou
by se dalo jít za podmínky, že by zahraniční investoři mohli být ignorováni.
Jako varovný příklad může posloužit jinak vychvalované Irsko.
Zázraky neexistují
Irsko má nejrychleji rostoucí ekonomiku ze všech států Evropské unie. Od
roku 1994 se roční tempa růstu reálného HDP v této zemi pohybují mezi 7 a 11
% (viz tabulku). Růst HDP byl přitom neinflační, meziroční přírůstky cenové
hladiny se pohybovaly kolem 2 %. Zvyšování HDP nebylo spojeno ani s
deficitem běžného účtu platební bilance. Ten byl naopak v přebytku. Zázračný
růst byl důsledkem vysokého přílivu přímých zahraničních investic.
Zahraniční investoři byli nalákáni na řadu investičních pobídek, které jim
změkčily podmínky pro podnikání ve srovnání s jinými zeměmi i oproti domácím
irským firmám.
Tato dnes oslavovaná a novým tržním ekonomikám doporučovaná irská cesta však
měla svou odvrácenou tvář v podobě vysoké nezaměstnanosti. Přes vysoké
přírůstky HDP se míra nezaměstnanosti v Irsku pohybovala mezi 14,8 % v roce
1994 a 10,1 % v roce 1997. Každý rok se sice snižovala, tempo poklesu však
bylo velice pozvolné. Až v roce 1998, po pěti letech zázračného ekonomického
růstu, se míra nezaměstnanosti snížila na 7,8 % a v roce 1999 dále klesla na
6,7 %. Je však nutné mít na paměti, že tohoto poklesu nezaměstnanosti bylo
dosaženo při velmi vysokém růstu reálného HDP. Je otázkou, zda by se při
zpomalení růstu irské ekonomiky, například mezi čtyřmi a pěti procenty, což
je však stále úctyhodné tempo, nemohl trend vývoje nezaměstnanosti obrátit.
V případě České republiky by se mohl naplnit například následující scénář.
Až budou všechny naše velké banky v rukou zahraničních investorů, většina
firem s českými vlastníky bude definitivně odříznuta od úvěrů. Český
podnikový sektor zkolabuje, nezaměstnanost bude dále růst. Část původně
českých firem milostivě zachrání svým vstupem zahraniční investoři. Tyto
podniky již potřebné úvěry získají. Rovněž se rozmnoží zahraniční investice
na zelené louce podporované investičními pobídkami. Nezaměstnanost pak může
mírně klesnout a stabilizovat se.
Pokud však přímé zahraniční investice připlují do České republiky pouze v
objemu, který sice urychlí růst HDP na úctyhodných 4-5 %, ale nikoli na
zázračných 7-11 %, může se míra nezaměstnanosti stabilizovat na vysoké
úrovni, například kolem 10 %. Můžeme doufat, že přímé zahraniční investice
pomohou urychlit náš ekonomický růst při zachování nízké inflace a vnější
rovnováhy, ale nelze odhadnout, jaký budou mít vliv na strukturu trhu práce,
a tedy ani k jak velkénezaměstnanosti povedou.
Studená sprcha pro důvěřivé
Všichni, kdo horují pro záchrannou ruku zahraničních investorů, by proto
měli zchladit své vášně. Sociální náklady takového způsobu vylepšení
některých makroekonomických ukazatelů jsou neodhadnutelné. Navíc nejde o
řešení obecně ideální, ale o řešení nejschůdnější při existenci současného
světového ekonomického uspořádání. Nerespektování názorů zahraničních
investorů či mezinárodních institucí by mohlo být spojeno s ještě většími
sociálními náklady, například pokud by naše odbojnost vyústila v pomstu
finančních trhů v podobě měnového útoku na českou korunu.
V tuto chvíli by mohl příběh skončit. Je však otázkou, zda je nutné mlčky se
smířit s ponižujícím postavením nové tržní ekonomiky a donekonečna
poslouchat účelová tvrzení propagátorů globalizace. Kromě povrchního a
schematického hodnocení hospodářské situace jednotlivých zemí se zastánci
globalizace ohánějí minimálně čtyřmi frázemi o podobě nového světového
ekonomického pořádku, který by měl novým tržním ekonomikám údajně pomoci k
prosperitě.
Mýtus o zdokonalování práva
První frází je tvrzení, že stále volnější hospodářská soutěž s rozvinutými
státy nutí nové tržní ekonomiky rychleji přizpůsobovat své zákonné normy
vyspělým zemím, protože právě nedokonalé právní systémy mnohdy přispívají k
neefektivnímu fungování nových trhů. Není však vůbec jisté, zda globalizace
může zdokonalování právních systémů urychlovat. Její účinek může být zcela
opačný.
Globalizace totiž navodila situaci, kdy vlády jednotlivých zemí musí při
svém rozhodování brát silně v úvahu názor zahraničních investorů a
mezinárodních ekonomických institucí a pod hrozbou měnového útoku udělají
prakticky cokoliv, co se od nich žádá. Pokud mají zahraniční investoři zájem
v nových tržních ekonomikách investovat, dosáhnout v nich co nejvyššího
zisku a nepřipustit v nich vznik nové konkurence, pak mohou díky své
finanční síle dotlačit vlády nových trhů k vytváření takových právních
systémů, které jim tyto zájmy pomohou realizovat. V nových tržních
ekonomikách se tedy mohou přijímat takové zákonné normy, které budou
vyhovovat především zahraničním investorům, protože důsledky případného
měnového útoku by mohly být ještě horší.
Iluze o přínosech pro všechny
Druhou frází je tvrzení, že stále volnější hospodářská soutěž umožňuje
jednotlivým zemím lépe využívat jejich komparativních výhod a dosahovat tak
maximálního prospěchu z globalizace. Pod pojmem stále volnější soutěže se
přitom myslí odstraňování administrativních překážek zahraničního obchodu,
jako jsou cla, množstevní kvóty apod. Ty mohou na jedné straně omezit vývoz
ze země, a tedy zúžit prostor pro rozhodování podniků o nejziskovějších
výrobních programech a investicích, a na druhé straně omezit dovoz do země,
a tak oslabit tlak konkurence ze zahraničí, což může například zpomalit
zavádění nových technologií. Existence obchodních bariér tedy může vést k
poklesu efektivnosti fungování ekonomiky a posunu produkce směrem k výrobkům
s nižší přidanou hodnotou.
S těmito účinky administrativních překážek obchodu můžeme teoreticky
souhlasit. Nemůžeme však přijmout tvrzení, že globalizace pomáhá
neefektivnosti ekonomiky zmenšovat.
Administrativní překážky zahraničního obchodu se sice odstraňují, méně
konkurenceschopné ekonomiky však chrání své platební bilance před vysokým
deficitem jiným způsobem, a to hlubokým podhodnocením nominálního měnového
kurzu vůči kurzu reálnému vyjádřenému na základě parity kupní síly. Hluboké
podhodnocení nominálního kurzu mají mnohdy na svědomí zahraniční investoři,
kteří provedou koordinovanou devalvační spekulaci proti měně státu s
nerovnovážnou platební bilancí.
Takto nastavený směnný kurz na jedné straně chrání zemi před dovozem, a
tudíž změkčuje prostředí pro domácí podniky a oslabuje tlak na modernizaci.
Na druhé straně podporuje vývoz domácí produkce, ale především té s nižší
přidanou hodnotou. U náročnějších výrobků se totiž, zvláště v malé
ekonomice, část vstupů obvykle dováží, takže na zahraničních trzích takové
zboží zlevní v daleko menší míře, než v jaké oslabil směnný kurz. Důsledkem
hlubokého podhodnocení nominálního kurzu tedy může být stejně jako v případě
existence administrativních překážek obchodu pokles efektivnosti ekonomiky a
posun produkce směrem k výrobkům s nižší přidanou hodnotou.
Lži o volné soutěži
Třetí frází zastánců globalizace je tvrzení, že se světová hospodářská
soutěž uvolňuje. Jestliže administrativní překážky obchodu byly nahrazeny
hluboce podhodnocenými nominálními kurzy, je to nesmysl. Jestliže zahraniční
investoři a mezinárodní instituce mohou vládám jednotlivých zemí diktovat,
co mají dělat, je to ještě větší nesmysl. Stačí připomenout investory a
mezinárodními institucemi všeobecně sdílenou pravdu, že vlády mají co
nejméně zasahovat do chodu hospodářství. Zároveň však ti samí šiřitelé
nových ekonomických pořádků vyzývají vlády, aby podporovaly příliv přímých
zahraničních investic formou investičních pobídek. Jako kdyby nestačilo, že
globálně působící firmy mají konkurenční výhodu díky své velikosti, že mohou
dočasně nasadit nízké ceny, zlikvidovat drobnou konkurenci ve vybrané zemi a
pak ovládnout její trh. Vlády je ještě lákají, aby to udělaly. A lákají je
čím dál víc, každá země se v investičních pobídkách snaží přetrumfovat ty
druhé. Pro silné, globálně působící firmy se tedy ekonomické podmínky
neustále změkčují, takže se mohou stát ještě silnějšími.
Pro slabší účastníky trhu se ekonomické podmínky neustále přitvrzují, takže
se stávají ještě slabšími. Globalizace nemá s ekonomickou soutěží nic
společného. Globalizace ji zcela rozvrátila.
Role mezinárodních institucí
Snad jako perličku lze přidat další frázi zastánců nového ekonomického
pořádku, a sice nutnost posílit a nově definovat úkoly mezinárodních
institucí typu MMF či Světové banky, aby mohly účinněji čelit případným
krizím v globalizované ekonomice, například lavinovitému znehodnocování
směných kurzů na nových trzích. Je vysoce pravděpodobné, že na podobu nových
úkolů mezinárodních institucí by měly větší vliv názory hospodářsky
vyspělých zemí, zatímco méně rozvinutým státům by byla opět přisouzena role
poslušných žáků. S většími pravomocemi a silnějším finančním vybavením by
pak mezinárodní instituce, respektive zahraniční investoři, kteří jsou s
nimi zájmově svázáni, mohli s novými tržními ekonomikami zametat ještě více
než dnes.
Co tedy novým tržním ekonomikám zbývá? Z ekonomického hlediska je sice
jejich vyjednávací pozice slabá, ale mají za sebou většinu obyvatel světa.
Proto by se neměly vzdávat. Jestliže jejich vlády podporují příliv přímých
zahraničních investic, měly by podporovat i domácí podnikatele. Anebo opačně
- pokud od nich mezinárodní instituce požadují, aby nezasahovaly do vývoje
svých ekonomik, měly by vlády nových tržních ekonomik usilovat o celosvětový
zákaz investičních pobídek. Vždyť investoři by do nich stejně přišli,
minimálně kvůli levné pracovní síle. Jestliže podhodnocené nominální směnné
kurzy jsou náhradou za administrativní překážky obchodu a jestliže tato nová
ochrana domácího trhu způsobuje stejné neefektivnosti jako ta minulá, nemá
smysl proti administrativním bariérám bojovat. Ujednání Světové obchodní
organizace by mohla být klidně zrušena. Ke kolapsu světového obchodu by
přitom zřejmě nedošlo, ochrana domácího trhu by se pouze realizovala jiným
způsobem.
Opatření tohoto typu by mohla více rozčlenit světový trh a zpomalit
globalizační trend, i když by ho patrně nezastavila. Vyspělé země a silní
investoři by stejně zůstali ve výhodě, ale méně rozvinuté státy by jim tyto
výhody alespoň nemusely ještě samy rozšiřovat. Proto by nové tržní ekonomiky
měly bojovat za své zájmy, i kdyby měly být odsouzeny k prohře.
Jiří Malý
Uveřejněno: Ekonom 13.10.1999
Zdroj: Archiv D.N.
Česko jako fikce?/Kdy skončí globalizace?
Co je to za dobu, ve které žijeme? Je jiná, než epochy, kterými lidstvo již prošlo například v době helénské, nebo prožíváme v naší každodennosti prakticky totéž, a rozdíl je pouze v tom, že disponujeme více technickými prostředky?
Ještě poměrně nedávno jsme svou přítomnost charakterizovali jako dobou postmoderní, někdy také jako dobou informační. Dnes nemluvíme o ničem jiném, než o globalizaci.
REVOLUČNOST REVOLUCE
V minulém desetiletí, tedy v době, kterou jsme všichni zažili a máme ji v nejčerstvější paměti, začalo po pádu komunismu nové uspořádávání světa. O skutečné globalizaci můžeme mluvit právě teprve od pádu berlínské zdi. Je to také zhruba deset let, kdy se slovo globalizace objevilo a začalo se používat téměř okamžitě a úplně všude. Samotný proces globalizace získal velice rychle celou řadu zastánců i odpůrců. Stále jsou mezi námi lidé, kteří existenci samotného procesu zpochybňují.
Proces globalizace primárně souvisí se skutečností, že všichni žijeme v jednom světě. Podíváme-li se na globalizaci z kulturologického hlediska, spatříme co do formy procesy kulturní difúze. Podobné procesy formovaly vývoj lidské kultury od nepaměti. Příkladem mohou být misionářské cesty a další způsoby šíření křesťanství a islámu, nebo kolonizace "zbytku světa" evropskými mocnostmi. Účinky těchto aktivit se projevovaly ponejvíce částečnou nebo úplnou ztrátou kulturní identity domorodých etnik, někdy rovnou jejich vyhubením.
Současná globalizace je v první řadě globalizací ekonomickou. Můžeme říci, že současný svět je ekonomicky kolonizován několika málo nadnárodně působícími korporacemi a že státy a jejich národní vlády vystupují pouze v roli jakýchsi agentur, které připravují pro globálně fungující společnosti infrastrukturu v podobě zaměstnanců, zdrojů surovin, vhodné legislativy, dopravní infrastruktury, dotací a úlev apod. Stát navíc, anebo pouze zajišťuje prostřednictvím svých represivních složek, tedy policie, kázeň a pořádek.
STÁT JAKO PŘEŽITEK
Tradiční stát, a spolu s ním takové uspořádání světa, jehož nejvýstižnějším zobrazením je pestrobarevná mapa států světa, stojí nebo do velmi nedávné doby stál na třech pilířích: Prvním je územní vymezení, lokalizace území státními hranicemi. Toto striktní vymezení staletí trvajících států snad nejtransparentněji ztrácí na významu v procesech evropské integrace. Druhým pilířem je vlastní hospodářský systém, národní ekonomika, která je maximálně uzpůsobována normám, v nichž mohou optimálně fungovat nadnárodní ekonomické subjekty, nemluvě o podmínkách pro domácí, lokální ekonomické subjekty. Třetím pilířem je pak moc represivní, která má – a v tom je nesporné pozitivum – také velice omezené možnosti.
Sociální politika dřívější generace se zakládala na skutečnosti, kdy národy mohly prostřednictvím státních institucí kontrolovat své bohatství. Dřívějším nepostradatelným rámcem veškerého ekonomického myšlení byla národní ekonomika. Národní státní rozpočty se stávají čím dál větší fikcí. Je pravda, že světový trh fungoval už na konci 19. století a připadal na něj velký podíl obchodů. Rozdíl oproti dnešnímu stavu je ale zcela fundamentální: Světový obchod jednak dramaticky vzrostl co do objemu a různorodosti zboží a služeb, ale hlavně zcela změnil úroveň finančních toků. Mluvíme o elektronické ekonomice, ve které se pohybují peníze ve virtuální podobě. Bankovní fondy a nadnárodní společnosti zde převádějí obrovské sumy doslova kliknutím myši na druhý konec světa a to i několikrát denně. Takto je možné destabilizovat celé národní a dokonce i nadnárodní ekonomické systémy. Asijská měnová krize je posledním příkladem. Globální ekonomické trhy mají obrat okolo biliónu (miliónu miliónů) dolarů denně. Za pozitivní můžeme považovat skutečnost, že díky Internetu se těchto transakcí může teoreticky zúčastnit kdokoliv.
Formující síly nadnárodně působící ekonomiky jsou do velké míry anonymní, takže je obtížné je identifikovat, natož předvídat jejich chování. Světový trh, na kterém globální elektronická ekonomika působí, není trhem v tradičním slova smyslu. Neexistuje jako soupeření konkurenčních nabídek a jako vyjednávání soutěžících sil.
Naše historická zkušenost říká, že řád znamená mít kontrolu. Ztráta kontroly se právě nejvíce projevila v náhlém konci bipolárně politicky, mocensky a vojensky rozděleného světa. V nedávné minulosti došlo k rychlému kolapsu zavedené politiky dvou mocenských bloků. Věci a jevy, které se dříve zdály být plně pod kontrolou, najednou dostaly v podstatě nahodilou povahu. Nelze samozřejmě tvrdit, že by před zhroucením tohoto uspořádání světa nebyla povaha celkové situace nevyzpytatelná a vrtkavá. Vzhledem k tomu, že veškerá energie a veškeré myšlení směřovalo k udržení této napjaté mocenské rovnováhy, nebyl pravý stav věcí tak zřetelný. Rozdělení světa na dva tábory vytvořilo dojem jeho celistvosti, protože pouze celek lze rozdělit na dvě části. Každé místo na zeměkouli mělo v konfliktu dvou mocenských bloků svůj význam. Vše bylo prioritně spjato s územím a klíčovou roli měly státní hranice, hranice sfér vlivu. Po kolapsu tohoto uspořádání, tohoto globálního řádu věcí, přestal svět působit jako celek. Obraz nynějšího světa stále vypadá jako pole nesourodých a více či méně anonymních sil. Stále proto, že nové rozdělení, tentokrát již ne geopolitické, ale ekonomické, se dosud konstituuje. Desetiletí není příliš dlouhou dobou.
Globalizace je procesem odrážejícím neuspořádanost světové situace. Globalizace se týká toho, co se bezprostředně odehrává kolem nás a přímo souvisí s působením více či méně anonymních sil v zemi nikoho. Jedná se skutečně o zemi nikoho. Po celou historii byl svět rozdělen na jednotlivá státní teritoria. Smysl státu spočíval právě v tom, že byl institucí nárokující si legitimní právo zavádět a prosazovat pravidla a normy vždy ve vztahu ke svému vlastnímu, státními hranicemi striktně vymezenému území. Stát zároveň vždy disponoval dostatečnými prostředky k uplatnění tohoto řádu. Uspořádat určité území znamenalo založit stát vybavený svrchovaným právem zavést řád. Udržení řádu vyžaduje velké úsilí při koncentrování a upevňování moci. Prostředky nutné pro fungování tohoto sytému shromažďuje stát prostřednictvím svého hierarchického byrokratického aparátu. Legislativní a exekutivní moc takového státu stojí pak na třech pilířích – na vojenské, hospodářské a kulturní svrchovanosti. Pro fungování státu byla tedy klíčovou schopnost bránit své území proti alternativním modelům řádu, přicházejícím zvenku i zevnitř. Neméně důležitou schopností bylo bilancování v rámci národní ekonomiky a třetí schopnost spočívala v soustředění dostatku kulturních zdrojů k zachování identity a svéráznosti státu a jeho příslušníků. Ustavení svrchovaného státu většinou také znamenalo potlačení státotvorných ambicí řady menších národů, tedy potlačení jejich obranné schopnosti, ekonomické soběstačnosti a kulturní nezávislosti.
Za takového uspořádání byla globální scéna divadlem mezistátní politiky. Ta se odehrávala prostřednictvím ozbrojených konfliktů, vyjednávání a směřovala v první řadě k zabezpečení a mezinárodnímu zaručení státních hranic, které oddělovaly a uzavíraly území plné a nezpochybňované legislativní a exekutivní svrchovanosti.
Takto rozparcelovaný svět svrchovaných států až donedávna překlenovaly dva mocenské bloky a v rámci každého z nich fungovala určitá mezinárodní koordinace. Tehdy se začal konstituovat nový princip nadstátní integrace a na globální scénu se začalo pohlížet jako na jeviště konkurujících si skupin států, ne již jednotlivých států. Nejpodstatnější je, že vojenská, ekonomická a kulturní soběstačnost, vlastně tedy samostatnost států, přestala fungovat!
Po pádu berlínské zdi se na evropské scéně objevil bizarní obraz. Náhle zde byla řada suverénních států, které nikdo vojensky nenutí vzdát se svých suverénních práv, ale tyto státy, Českou republiku nevyjímaje, samy aktivně usilují o to, aby se jejich suverenita rozpustila v nadstátních formacích. Motivy tohoto počínání nejsou tedy vojenským nátlakem protivníka. Státy nejsou ani nuceny hledat spojence, aby si uchovaly schopnost kontrolovat řád, čili zákony, spíše naopak. Hospodářská kriminalita sice nabyla nevídaných rozměrů, ale to jaksi souvisí s novým přerozdělováním ekonomického vlivu, tentokrát ovšem již zcela nezávisle na hranicích států.
BEZRUKÁ POLITIKA
Od současných států, a nezáleží na tom, kterého ze dvou mocenských bloků byly součástí, se dnes očekává, že se vzdají svých dosavadních svrchovaných práv a přestanou vykonávat většinu funkcí, ve kterých tkví samotná podstata státu. Nejnápadnější je přísný zákaz zavádění jakýchkoliv celních, dovozních a vývozních opatření, které by mohl stát zavést na ochranu domácích producentů. Státům je tak znemožněno udržovat dynamickou rovnováhu mezi obdobími růstu spotřeby a zvyšováním produktivity. Svrchované státy vždy v určitých intervalech uvalovaly dovozní a vývozní omezení a celní bariéry a stimulovaly tak vnitřní poptávku.
Národní státy přestávají být schopné jakýmkoliv způsobem bilancovat. Stávají se pověřenci a vykonavateli sil, které nemají možnost samy kontrolovat. Zároveň se stávají na těchto vnějších silách závislými, což prakticky anuluje jejich svrchovanost. Státy nemají dostatek vlastních prostředků a manévrovací svobody, aby mohly odolat globálním finančním trhům, které fungují bez závislosti na konkrétním území. Reálně stačí několik málo minut, aby se podniky, ale i státy s relativně silným hospodářstvím zhroutily během několika kliknutí myší.
Ekonomika se stále více vymyká politické kontrole, což by se mohlo jevit jako pozitivní jev. Stát je ale tvořen politicko-ekonomicky a politika bez ekonomiky se stává bezrukou. Respektive politika státu a národní ekonomika mohou fungovat pouze ruku v ruce. Pokud je od politiky odtržena ekonomika, jedná se o stav pouze dočasný, přechodný. Mluvíme-li o nadnárodní ekonomice, o fungování světového trhu, měli bychom předpokládat, že bude analogicky spjat s nadnárodní politikou. Zatímco ovšem národní ekonomiky byly poměrně čitelným systémem fungujícím v reálném prostoru a čase, světový trh je pravým opakem. Národní ekonomiky představovaly od dob osvícenství také především reálnou produkci zboží. Světový trh realizuje denně v 50x větším objemu čistě spekulativní měnové transakce, než je objem všech jeho komerčních aktivit, spojených s reálnou produkcí zboží. Součet veškerých rezerv všech národních bank světa je přibližně roven objemu denních obchodů na světovém trhu. Z toho jednoznačně vyplývá, že žádný stát nemůže ekonomicky odolávat spekulativním tlakům trhu déle, než pár dní. Pokud je stát závislý na nadnárodní ekonomice, nemá jeho politická reprezentace žádnou manévrovací možnost. Snaha zavést jakákoliv ochranná opatření vyvolá okamžitou trestnou akci, například zamezení přístupu k fondům Světové banky. Stát má pouze jediný ekonomický úkol, který musí plnit: zajistit vyrovnaný státní rozpočet a pro tento účel minimálně zasahovat do podnikání nadnárodních subjektů, ba co víc, vytvářet pro podnikání těchto subjektů výhodnější podmínky, než jaké mají domácí společnosti. Oblíbené jsou daňové prázdniny, infrastruktura vybudovaná z prostředků daňových poplatníků a kvalifikovaná, ale levná pracovní síla. Někdy není požadováno ani tak mnoho. Domácí producenty a distributory lze porazit bezkonkurenčně nízkými cenami dotovanými zdražením zboží na druhém konci světa nebo dostatečným množstvím překlenovacího kapitálu. Až nebude mít požadovaný druh zboží konkurenci, nic nebude bránit zvýšení jeho ceny. Mezitím jsou skoupeni perspektivní domácí producenti a rozbity lokální obchodní řetěze a sítě distributorů.
Snaha vyjmout ekonomiku z politiky je zcela evidentní. Ministerstvo financí nám bezpochyby zůstane, ale v jeho kompetenci zbude pravděpodobně pouze kontrola vybírání daní a prosazování zákonů znevýhodňujících malé a střední podnikání. Ekonomická globalizace spojuje různé lokální trhy a v jejím rámci jsou politicky prosazována ekonomická pravidla vhodná pouze pro fungování nadnárodních společností. Jediné, co zůstane, je politická svoboda, které si mohou národní státy užívat téměř bez limitů. Důkazem může být například praktická nemožnost přijmout ekonomické sankce vůči Rakousku kvůli Jörgu Heiderovi. Můžeme říci, že tato nedotknutelná politická svrchovanost národních států je projevem vděku ekonomické vlády světa jednotlivým politickým reprezentacím za to, že jim umožnily se ekonomicky prosadit na území jejich států.
Oddělení ekonomiky od politiky vede k ochromení politiky. Oddělení (respektive zrušení) ekonomiky národního státu od jeho politiky vede k popření smyslu státu. Politická moc, čili schopnost přijímat kolektivně závazná rozhodnutí a realizovat je se stala problematickou. Politická moc národního státu je závislá na jeho ekonomice. Pokud neexistuje národní ekonomika, musí být závislost přenesena na ekonomiku nadnárodní. Takto ekonomicky závislé státy pak mohou hrát roli lokálních policejních okrsků zajišťujících relativní pořádek pro globální podnikání.
Globalizace je celosvětovým přerozdělováním moci. Rozhodně se nejedná o procesy nahodilé a už vůbec se nejedná o procesy, které je možné zvnějšku nějakým způsobem ovlivňovat. Příkladem může být totální fiasko posledního holandského jednání o globálním klimatu. Naše přítomnost je dobou celosvětové restratifikace, kdy se vytváří nová celosvětová sociokulturní hierarchie. Žijeme v globalizujícím se, ale ještě ne zcela zglobalizovaném světě. Až tento proces skončí, skončí globalizace.
Martin Kuška, prosinec 2000
Zdroj: www.globalizace.cz
Globalizace a moc
Ve svém textu se chci zaměřit na jeden z aspektů globalizace, který zde dosud nebyl dostatečně zkoumán, aniž bych si ovšem činil nárok na jeho vyčerpávající analýzu. Je to otázka moci a její nové distribuce v souvislosti s globalizačními procesy.
Nejprve je však nutné jisté upřesnění. Není žádná globalizace vůbec! Globalizace neexistuje jako jakýsi neutrální soubor procesů, v jejichž důsledku dochází ke zkracování času, vzdáleností a růstu vzájemné závislosti jednotlivých regionů atd. Ve skutečnosti se jedná o proces v rozhodující míře poznamenaný nebývalou koncentrací moci na straně nadnárodních společností, a to tak velkou, že jejich moc přesahuje moc většiny národních vlád. Jak shodně konstatují Bauman (Globalizace) i Giddens (Třetí cesta), relativně demokraticky volené vlády jsou efektivně schopny rozhodovat o stále menším počtu stále méně významných věcí.
Jednou z možných reakcí na tuto situaci jsou pokusy o vytváření nadnárodních seskupení typu EU. Tyto struktury však vždy trpí ve větší či menší míře svou neprůhledností, nedemokratičností a někdy jsou zcela v režii právě oněch gigantických vlastnických seskupení (jako je tomu zřejmě v případě NAFTA).
Právě vliv těchto nadnárodních vlastnických skupin způsobil deformaci jinak pozitivního rozvoje lidské spolupráce. Rozhodující vliv jejich zájmů je pak příčinou toho, že celému procesu dominuje maximalizace okamžitého zisku, a to bez ohledu na ekologické a lidské dopady jejich činnosti. Mluvíme-li tedy o globalizaci, hovoříme o té její podobě, kterou dnes reálně má. A ta je taková, že má primárně sloužit vydělávání co největšího balíku peněz pro co nejmenší počet lidí – to je ona maximalizace zisku. Pokud se vůbec někdy prosadí ohledy na zájmy veřejnosti a ochranu přírody, je tomu tak jen tehdy, jsou-li prosazeny dostatečně výrazným a houževnatým odporem ze strany postižených občanů.
V České republice by za příklad takto účinného odporu veřejnosti mohl sloužit případ Kašperských hor. Zde jen díky nezlomnému odporu místních obyvatel nebyla zahájena rozsáhlá těžba zlata s katastrofálními následky pro celou místní krajinu. Příkladem z poslední doby je pak občany iniciované referendum v Šilheřovicích, které zamítlo výstavbu tovární haly na zelené louce, a to ve prospěch rozvoje turistického ruchu. Na světové úrovni uvádí množství příkladů Al Gore ve své již u nás podruhé vydané knize „Země na misce vah".
Ještě tedy jednou. Mluvíme-li o globalizaci, musíme si vždy ujasnit, jestli máme na mysli abstrakci ekonomického a kulturního propojování a vzájemného ovlivňování lidstva, nebo reálné procesy globalizace takové, jaké probíhají kolem nás.
Je ovšem lidskou přirozeností překračovat hranice lokálního společenství, a to ať již z důvodů ekonomického prospěchu, nebo ze zvědavosti a touhy po poznání. Dělali to naši předkové, ti evropští i ti afričtí, kteří jsou společní všem lidem, děláme to i my nyní. Takto vzniklá vzájemná závislost dosáhla nyní takového stupně, že bez katastrofy nepředstavitelných rozměrů, při níž by zahynula drtivá většina lidstva, není návrat k životu v malých skupinách kočujících východoafrickou savanou možný. Zkusme si jen na chvíli představit opravdu dílčí změnu, jakou by například mohlo být zastavení mezinárodního obchodu s kávou a její důsledky pro tisíce místních chudých dělníků, kteří jsou na ní existenčně závislí.
Avšak nevěřím, že tento obchod a tato globalizace musí mít zrovna takovou podobu, jakou nyní má. Není lidskou přirozeností mít jen jeden cíl – peníze, a to za každou cenu. Nevěřím, že mezinárodní vztahy nemohou mít jinou podobu, než je diktát silných slabým a že naší jedinou perspektivou jsou další závody ve zbrojení, které právě zahájil p. Bush. Nevěřím, že můj šálek kávy musí být produkován za cenu mizerných mezd někde v Kolumbii či Brazílii.
Všechny hromadící se a narůstající rozpory globalizace lze tedy pochopit také jako výzvu, jako signál k hledání cesty k novému typu společenského systému. Jsem dalek nějakého utopismu ve smyslu detailních konstrukcí ideální společnosti. Ostatně žádná společnost není a nebude ideální. Tak zatím nemám v kapse použitelný návod na zrušení nadnárodních společností, a žádný takový jsem ani nikde nečetl. Ale například již zmíněný Giddens ve své nedávno u nás vyšlé knize „Třetí cesta", píše o mezinárodní regulaci spekulativního kapitálu, ke které je ovšem třeba dostatečná politická vůle. Toto není skok do ráje, to je jen jeden z dílčích návrhů, ale je to reálný a v dohledné době realizovatelný krok.
Kde však hledat onu „politickou vůli"? Především tam, kde vyjadřuje nějaký zájem. Kdo tedy má zájem na demokratičtější a spravedlivější podobě světového uspořádání? Odpověď je, že ten, kdo z toho bude mít největší prospěch. Tímto subjektem je v zásadě veřejnost v širokém smyslu tohoto slova, to jsou ti občané, kteří nejsou držitelem privilegovaného přístupu k moci a majetku, kteří nevlastní kontrolní balíky akcií velkých společností. To oni sehráli důležitou roli při ochraně přírody v Kašperských horách a na mnoha jiných místech tohoto světa.
Vyjádření jejich zájmu v podobě politické vůle ale není jednoduchý proces. Zmiňme zde jen problematičnost vztahu mezi voliči a poslanci v současném systému zastupitelské demokracie. Slabost a často nefunkčnost této vazby se ještě zdůrazňuje při vytváření velkých celků, jakým je například již zmíněná EU. Na druhé straně se ale bez takovýchto celků v globalizujícím se světě neobejdeme. A tady máme jednu z výzev globalizace na níž můžeme hledat odpověď v zesílení kontroly voličů nad jejich zástupci i v přenesení mnoha pravomocí místním komunitám (nezaměňovat s místními zastupiteli!). Konkrétně se to již v diskusích evropských občanských iniciativ upřesňuje jako požadavek na uzákonění práva na iniciativu (práva na vyvolání referenda) a závazné referendum (nikoliv tedy jen konzultativní), a to na místní i celostátní úrovni. Obecně lze tento trend zobecnit jako snahu o zavedení maximálně možného počtu metod přímé demokracie do stávajícího systému demokracie zastupitelské, a tím jej transformovat v demokracii polopřímou (Toffler).
Je to opět jen jeden z dílčích kroků, žádný skok do ideální říše snů. Ale je to krok již nyní realizovatelný a realizovaný, je to to, co je již nyní na dosah.
Jak napsal Giddens: „Mějme odvahu experimentovat s demokracií." Tato doba je svou novostí již sama o sobě experimentem.
Milan Valach
Brno, 2001 Zdroj: www.globalizace.cz
|
|
|
