Koloniální dějiny Afriky, trochu jinak
Z hlediska velmi dlouhé historie Afriky se může zdát, že období kolonialismu (zhruba léta 1880-1960) je bezvýznamné, avšak kolonialismus měl zásadní vliv na současný i budoucí život celého kontinentu, tedy i celých koloniálních společností a nachází svou konkrétní podobu i v komplexních vztazích mezi Evropou a Afrikou, stejně jako v jejich důsledcích, překračujících historický moment, kdy se africké země staly nezávislými.
Ve skutečnosti ještě na počátku 19. století byla většina Afriky, především směrem do nitra kontinentu, pro Evropany neznámou oblastí. Dřívější postupné a slabé pronikání založené na obchodu a činnosti misií se začalo měnit v otevřenou vojenskou agresi a anektování teprve po roce 1880. Přispěly k tomu technologické faktory, především rozšíření nových druhů automatických pušek, jakož i objevení chininu. Podle historika G. A. Craiga je jedním z největších problémů nově vzniklých afrických zemí krátkost období mezi jejich izolací od moderního světa a zapojením do něho.
Během dvaceti let (1880-1900) byl celý kontinent (s výjimkou Libérie a Etiopie) okupován evropskými imperialistickými mocnostmi - Velkou Británií, Francií, Německem, Belgií, Portugalskem, Španělskem a Itálií. Tato okupace zbavila Afričany vlastní suverenity a udělala z nich závislé koloniální subjekty, s nimiž mohli kolonisté libovolně nakládat podle svých potřeb a představ. Místo různorodých států a společností byly vytvořeny nové a početně menší umělé kolonie. Ty byly spravovány guvernéry a úředníky, které jmenovala vláda v metropolích, a proto neměli žádnou odpovědnost vůči africké populaci v koloniích.
Cílem kolonialismu v subsaharské Africe bylo uspokojit měnící se sociální, ekonomické i politické potřeby Evropy 19. století a k tomuto účelu přetvořit africké společnosti. Zdání, že hlavní impulz přicházel ze strany Evropy, neznamenalo úplné vyřazení kolonizovaných společností do role pasivního pozorovatele flegmaticky smířeného se svým osudem. Ve skutečnosti se ale kolonialismus jako konkrétní forma ideologie a politické praxe mohl uskutečňovat pouze jako "kompromisní výsledek" vzájemného působení vnějších (evropských) a vnitřních (afrických) faktorů. Jeho forma byla ovlivněna charaktery vládních institucí a společností metropole, včetně vlivů obchodních a dalších zájmových společností, jako jsou církve, spolky pro kolonizaci nových zemí apod., na straně jedné a sociální strukturou a materiálními předpoklady kolonie na straně druhé. Závod o africké kolonie byl rovněž "poháněn" romantickou fantazií, snící o tropickém ráji plném dobrodružství, a vidinou blahobytu, jež se rychle rozšiřovaly uprostřed Evropy konce 19. století. Tyto představy vzbudily touhu milionů zbídačených Evropanů po hledání lepšího života, sice v dalekých zemích, ale pod kontrolou vlastního státu.
Kniha Cotton, Colonialism, and Social History in sub-Saharan Africa dokumentuje uvedené skutečnosti na základě analýzy mechanismů působení koloniální politické ekonomie při nuceném zavedení pěstování bavlny v tropické Africe a jejich vlivu na vývoj sociální historie subsaharské Afriky. Její jednotlivé příspěvky se zabývají vzrůstající potřebou industrializujícího se evropského textilního průmyslu, procesem konsolidace moderního státu, propojováním státní správy a národní ekonomie a posílením principů neomerkantilismu, tedy procesy, které nejen urychlily rozdělení Afriky mezi evropské koloniální mocnosti na konci 19. století, ale zákonitě vyústily i v imperialistické světové války.
Díky přesvědčení o vlastní technické a intelektuální nadřazenosti, jednostrannému spoléhání se na pouhé síly a absurdnímu předpokladu pasivity afrických pěstitelů koloniální mocnosti omezovaly jakékoli investice na minimum a zaměřily se pouze na exploataci s co nejmenšími vstupy. Základním rysem jejich strategie bylo nucené pěstování bavlny převážně v nevyhovujících klimatických a půdních podmínkách. Byly ignorovány jak agrotechnické, tak i ekonomické a sociální požadavky. K tomu je však třeba dodat, že i přesto zůstalo pěstování bavlny v tropické Africe dlouhou dobu významným zdrojem zisku, jímž bylo možné pokrýt deficity státní pokladny v době zvyšující se role státu v ekonomice, která se projevovala exkluzivní preferencí aktivit anonymních korporací. Celou tíhu neekonomické, avšak ziskové výroby levné bavlny nesli afričtí pěstitelé, kteří byli postupně degradováni na nuceně nasazené pracovní síly.
Zavedení koloniálního režimu pěstování bavlny v tropické Africe odkrývá brutalitu kolonialismu jako bezohledného politického a ekonomického režimu. Kolonisté podmiňovali povinnost nucených prací vyhláškami o daních na hlavu, na rodinu apod. Ve všech případech se tyto daně vedle levné pracovní síly staly významnými zdroji příjmů velkých mnohonárodních korporací, kterým koloniální správa svěřovala velká území v místech, kde její civilní či vojenská moc nebyly účinné. Systém povinných daní se stal základem rozvíjející se koloniální byrokracie, která záměrně podporovala relativně malý exportní sektor na úkor původní ekonomie, zahrnující velkou část africké populace. Tím byly v podstatě vytvořeny předpoklady k "rozvoji nerozvojovosti" původní africké ekonomie, jež na konci koloniálního období byla nejen slabá, ale hlavně nechráněná vůči působení rozvíjejících se neokoloniálních vztahů, jež prohlubovaly její přidružené postavení vůči industrializované ekonomii metropole. S koloniálními daněmi souvisela praxe omezování volného pohybu lidí pomocí nařízení o povinném nuceném pracovním nasazení, což doslova "přikovalo" obyvatele k místům pěstování bavlny.
Neomerkantilismus, protekcionismus a geopolitické zájmy hrály důležitou roli právě ve vztahu ke koloniím už při vzniku první světové války. Válka znamenala zvýšený zájem o kolonie jako o spolehlivé zdroje surovin i vojáků. První výstřely první světové války v tropické Africe padly během společné britsko-francouzské invaze do německé kolonie Togo v srpnu 1914 a přinesly brzké vítězství spojenců po kapitulaci tamější německé koloniální posádky. Více než dva miliony Afričanů (z nichž 200 tisíc ztratilo život) se nechtěně staly20účastníky první světové války. Po jejím skončení zvyšovaly koloniální mocnosti své snahy o pevnější začlenění kolonií pod přímý vliv metropole. Následovalo trvalé osídlování a zahrnutí kolonií do politických, ekonomických a sociálních struktur metropole, jakožto trvalých součástí impéria, v nichž impéria prosazovala své ekonomické i politickostrategické zájmy. V případě Británie šlo např. o zajištění volného přístupu k bohatým ložiskům zlata a o kontrolu povodí Nilu a v případě Francie, o význam surovinově bohaté pánve řeky Konga a jejího vyústění do Atlantského oceánu. Evropské mocnosti začaly soupeřit o získání a kontrolu nových území jako zdroje surovin a odbytiště a zároveň se zvyšoval zájem o řešení sociálních problémů industrializující se Evropy přesídlováním a z hlediska metropole se tedy kolonizace subsaharské Afriky stala nevyhnutelnou. I když tyto změny přinesly určité uvolnění v koloniálním režimu, vzhledem k jejich nedůsledné realizaci a k rozporům mezi různými zájmovými a politickými skupinami v metropolích se kolonie nakonec ocitly ve stejné situaci jako předtím. Ovšem v tomto stadiu vývoje byly změny v postojích metropole podmíněny i novou situací v koloniích, tj. růstem organizovaného odporu v rámci antikoloniálních a nacionalistických hnutí, která přímo navázala na primární předválečná masová hnutí, jako bylo např. povstání na území německé tropické Afriky.
Trvalá kontrola kolonií přispěla k profilaci a rozvoji charakteristických rysů jednotlivých koloniálních systémů. Britové pod vlivem Fredericka D. Lugarda uplatňovali paternalistickou koloniální politiku, jejímž cílem bylo omezit přímé řízení na co nejmenší úroveň a přenechat správu kolonie místním vůdcům (severní Nigérie, části jižní a východní Afriky). Pokud si koloniální správa nebyla jistá, zda existují tradiční hierarchizované struktury, vytvářela je (východní a západní Afrika). Tak vznikaly důležité spojovací linky mezi britskou koloniální administrativou a populací afrického venkova, tzv. native district headmen. Naproti tomu Francie se svou republikánskou tradicí se rozhodla spravovat své kolonie jako součást metropole. Místní zástupce, kteří byli zvoleni do místního zastupitelství s omezeným mandátem, považovala za součást širší koloniální administrativní struktury se středem v Paříži. I když Portugalci a Němci usilovali o totéž, ve skutečnosti toho nikdy nedosáhli, stejně jako Belgie, která po opakovaném obvinění z nelidských poměrů v soukromé državě Leopolda II. - tzv. Congo Free State - převzala kontrolu nad Kongem v prvních letech 20. století. Tyto tři země získaly renomé jako nejautoritářštější a nejbrutálnější koloniální režimy charakterizované velkou úmrtností na pracovištích, libovolným přesídlováním obyvatelstva, nízkým počtem služeb atd.
Všechny systémy sledovaly stejný cíl - vytvořit optimální podmínky k exploataci dostupných materiálních a lidských zdrojů kolonií ve prospěch metropole. To je rovněž společným jmenovatelem skutečnosti, že v rozporu s agrotechnickými znalostmi se koloniální mocnosti rozhodly pěstovat bavlnu v africkém tropickém pásmu s vysokým deficitem vláhy a s obtížnými půdními podmínkami.
Tím přispěly nejen k trvalé destabilizaci života afrického venkova, jehož základy tvořila zemědělská výroba vycházející z dlouhodobých zkušeností v relativně obtížném ekologickém prostředí, ale často i nenávratným způsobem narušily křehké ekosystémy vytvářením předpokladů pro erozi půdy, rozšířením nových druhů rostlinných chorob atd. To je také důvod, proč v mnoha regionech tropické Afriky (severní Mosambik, jižní Tanzanie) obyvatelé spojovali pěstování bavlny s chronickým nedostatkem potravin a s hladomorem.
Koloniální režim pěstování bavlny
Případ 1 - Britové
Příkladem rozporu mezi přáním koloniální vlády a působením "neviditelných sil" trhu jsou plány britské koloniální administrativy a společnosti British Cotton Growing Association (BCGA) zahájit pěstování bavlny v severní Nigérii. Nedostatek bavlny na přelomu 19. a 20. století přiměl zainteresované skupiny založit BCGA pro své lobbistické záměry při hledání nových zdrojů bavlny, na nichž závisela pracovní místa desítek tisíc lidí v centrální Anglii a ekonomický život města Lancashire. Netrvalo dlouho a jako vhodná lokalita byly vytipovány britské kolonie v tropické Africe, mezi nimi i rozsáhlé území na severu Nigérie. Případné úvahy o založení plantáží byly brzy nahrazeny plánem pěstovat bavlnu na polích místních zemědělců. Slibný projekt, který předpokládal budování pokusných stanic, zavedení nových odrůd, širokou osvětovou přípravu, stavbu železnic, čističek atd., byl odsouzen k nezdaru již ve svých počátcích. Důvody byly prosté; koloniální správa podceňovala význam důležitého domácího textilního průmyslu s dlouhou tradicí, jenž byl součástí významného mezinárodního trhu se středem ve městě Kano. Zanedbala včasnou úpravu nízkých nákupních cen ve srovnání s vysokými daněmi, význam konkurence podzemnice olejné a zvyšující se nedostatek pracovních sil. Krátké období stabilního vývozu v letech 1920-1930 nemohlo odstranit problémy vzniklé počáteční nedbalostní strategií. Stavba železnic jako případný přínos, při jejímž plánování udělal "epizodní" kariéru mj. i W. Churchill, známý svým edwardiánským pohrdáním vůči koloniím a jejich obyvatelstvu, byla financována z prostředků jižní části kolonie, což umožnila přímá kontrola tohoto území soukromými subjekty.
Kapitalistické ekonomické zájmy byly podřízeny velikášské imperialistické ideologii o správnosti, a proto i nezpochybnitelnosti rozhodnutí, která vydávají koloniální správy. Tím byl ospravedlňován i záměr britské koloniální správy vybudovat přehradu a zakládat plantáže na tisících hektarech půdy v prostoru mezi dvěma rameny Nilu, kterou obdělávali súdánští zemědělci. Přitom existovaly důkazy o tom, že původní zemědělská praxe byla mnohem složitější než koloniální a že se její změna neobejde bez větších negativních důsledků.
Kroky koloniální byrokracie často znamenaly nenávratné zničení křehké a jedinečné ekologické rovnováhy, založené na agropastoralismu, jakož i vysídlování lidí, které narušovalo sociální reprodukci a hospodářský život velké části místního obyvatelstva, tvořícího pouze jednu část mnohem většího komplexu různých etnických a kulturních komunit. Úvahy britské koloniální správy a BCGA o prospěšnosti tohoto projektu nebyly doloženy ani historicky ze zkušeností odjinud, což potvrzuje, že jim šlo jen o jedno - o imperialistickou ambici otevřít cestu britské koloniální moci a mezinárodnímu kapitálu, který zastupovala. Koloniální správa zkreslila půdní vlastnické vztahy vymýšlením velkostatkářské a obchodní třídy, na níž údajně záviselo obyvatelstvo vytipované lokality. Pak vyhlásila nový zákon - tzv. Gezira Land Ordinance -, který zrušil všechny původní formy vlastnictví a zaváděl vlastní formu rozdělování zemědělské půdy, jež byla výhradně určena pro pěstování bavlny. Zemědělské půdy, často komunální, se staly majetkem "anonymního" koloniálního projektu a jejich původní majitelé byli nuceni nechat se najmout jako pachtýři. Tuto situaci, charakterizující koloniální režim pěstování bavlny i v jiných lokalitách tropické Afriky, pregnantně vystihuje E. Mandala: "We toiled for the White Man in our own garden".
Případ 2 - Německo
Případ neúspěchu BCGA v severní Nigérii nebyl ojedinělý. Ignorování významu domácího trhu nebo neochota zahrnout jej do nově se rozvíjejícího ekonomického režimu vedly ke krachu koloniálního projektu pěstování bavlny v Togu . Již od 16. století se afričtí pěstitelé a obchodníci projevili jako schopnější ve vztahu ke svým evropským konkurentům (Portugalci, Holanďané apod.) a dokázali zpeněžit své produkty vývozem textilu nejen do celé západní a severní Afriky, ale i do Evropy.
Na rozdíl od Velké Británie považovalo Německo své koloniální projekty v tropické Africe výhradně za záležitost státu. Bylo proto zřízeno nové oddělení na ministerstvu zahraničí - Kolonialrat -, které dostalo za úkol rozhodovat o žádostech o poskytování koncese soukromým subjektům. Hlavním lákadlem investic byl příslib státní subvence ve formě levné africké pracovní síly. Netrvalo dlouho a objevily se různé spolky a organizace se zájmem podnikat v afrických koloniích. Dokonce byla vyhlášena celonárodní loterie, která měla pomoci získat prostředky k zahájení různých projektů v koloniích.
V té době se již blížila doba, kdy Evropané začali vidět Afriku jako důležitý prostor, jehož přírodních a lidských zdrojů mohou neomezeně využít při uspokojování svých ekonomických, sociálních i psychologických potřeb v měnících se podmínkách nastupující éry moderny. Právě vývoj na konci 19. století se stal pro subsaharskou Afriku zlomovým i díky stoupajícímu významu koncepce geopolitiky a s ní těsně souvisejícím nacionalistickým rétorikám, v jejichž praktickém využití nechtěla rozhodně zůstat pozadu žádná z evropských mocností, tedy ani prušácké Německo. Atmosféru doby plné napětí, vzrušení a nadšení potvrzuje nejen série "slavných" expedic a jejich zpráv, tentokrát již pocházejících ze srdce Afriky - symbolicky nazvaného Dark Continent (černý kontinent) - a rozšiřovaných díky dostupnému tisku, ale i konference poukazující na mimořádné filantropické a vědecké zájmy významných jednotlivců, jako byl Leopold II. či královna Viktorie, za nimiž ve skutečnosti "stály" hospodářské a politické zájmy. Diplomatické šarvátky mezi soupeřícími evropskými mocnostmi na čas utichly na přelomu roku 1884/1885 po berlínském setkání třinácti států (včetně USA), které přijaly pozvání německého kancléře Bismarcka a jeho radu řešit rozdělení Afriky na "rýsovacím stole".
Případ 3 - Francie
Plány Francie na rozšíření pěstování bavlny ve francouzském Súdánu prostřednictvím tržních stimulů zkrachovaly díky nedokonalosti koloniálního trhu. Bylo logické, že afričtí pěstitelé nabízeli své produkty pouze tomu, kdo jim poskytl nejvyšší cenu. Přitom ceny, které nabízel exportní sektor zastoupený koloniální správou, "pokulhávaly" za těmi, které nabízel místní trh. Přítomnost konkurenceschopné domácí textilní výroby proto přispívala k nezdaru záměrů francouzské koloniální správy. Nucené zvýšení produkce bavlny vedlo pouze k posílení domácího trhu, který zahrnoval odběratele po celé západní Africe. Podobně se vyvíjel i koloniální režim pěstování bavlny v Pobřeží slonoviny, kde se prosperující textilní výroba a vedlejší pěstování bavlny s dlouhou předkoloniální tradicí navzájem podporovaly a mohly určovat chování koloniálního režimu. Podle názoru Thomase J. Bassetta byl neúspěch koloniální správy získat velkou část vypěstované bavlny pro francouzský textilní trh v tomto případě způsoben především neprozíravostí koloniální politiky, která inklinovala k omezování možností afrických pěstitelů při rozšiřování a zpeněžení jejich produktů. V tomto případě jde tedy o jeden z mnoha příkladů koloniálního protekcionismu. Dočasné zvýšení objemu exportu, jehož bylo dosaženo administrativně donucovacími prostředky, jen urychlilo postupný krach celého projektu. K tomu je nutné dodat,20že na úkor ekologické a sociální degradace kolonií. Cenové rozdíly mezi místními a exportními trhy a jejich vliv na volný trh, stejně jako předpoklad ekonomické racionality afrických pěstitelů koloniální správa ignorovala. K nezdaru francouzského koloniálního projektu přispěl i soubor agronomických, pracovních a technologických faktorů, které právě kolonisté opomíjeli nebo ignorovali. Když po skončení druhé světové války začaly reformní kroky, bylo již pozdě a nová mezinárodněpolitická situace avizovala brzké zahájení dekolonizace subsaharské Afriky.
Reakce afrických společností
Ve vztahu ke koloniálnímu režimu pěstování bavlny i kolonialismu obecně nelze vidět Afričany jen jako pouhou oběť. Nikdy se nesmířili se svým osudem. Afričtí zemědělci, nucení pěstovat bavlnu, mobilizovali všechny dostupné prostředky k tomu, aby zabránili, nebo přinejmenším znesnadnili jeho realizaci. Podnikli konkrétní opatření proti ohrožení v podobě chronického nedostatku potravin, vyplývajícímu z narušení tradičního způsobu jejich existence, a to pěstováním plodin s krátkým vegetačním cyklem, aby pokryli nedostatek pracovní síly. Místo prosa pěstovali kukuřici či jiné obiloviny, které dozrávaly rychleji, a proto mohly být sklízeny dříve než bavlna. Ve srovnání s praxí koloniálního režimu byla jejich reakce důmyslná, založená na strategickém a komplexním uvažování, včetně možností, které byly limitovány nejen koloniální mocí, ale i přírodou.
Odpor proti koloniálnímu režimu pěstování bavlny vyvolal kromě adaptačních opatření afrických zemědělců i změny v počáteční strategii jednostranného donucování ve prospěch kombinovaných přístupů, využívajících různých systémů sociální kontroly, založené nejen na zastrašování, ale i na materiální motivaci a na propagandě. Nejlepším příkladem je vývoj portugalského koloniálního režimu, který byl ze začátku plánován mimořádně brutálně. Všudypřítomné otevřené násilí, bití, pokuty, věznění atd. z období 1926-1946 se ukázaly jako neschůdné, a proto musel koloniální režim, jehož hrubost je dobře dokumentována, přistoupit k reformám. Tyto reformy nebyly výsledkem dobré vůle Lisabonu, ale především reakcí na těžkosti značně přetížené a centralizované ekonomiky, na nedostatek bavlny na domácím trhu v době špatné obchodní bilance státního rozpočtu a na nutnost přizpůsobit se novým mezinárodním poměrům, včetně růstu organizovaného protikoloniálního odporu, který byl soustředěn právě v oblasti pěstování bavlny. Ke škodě portugalského státu a j20eho vztahů s africkými koloniemi však zůstala velká část reformních plánů jen na papíře, a to vzhledem k nízkým cenám v ochranářském prostředí autoritářské oligarchie, která "držela" portugalský režim i celou zemi.
Tato skutečnost přispěla ke vzrůstajícímu rozporu mezi slovy a činy nové politiky vůči koloniím, založené na úvahách o posílení jejich vzájemné spolupatřičnosti k Portugalsku. Státní koloniální politika byla ve větší míře závislá na vůli koncesí se silnými vazbami na finanční a průmyslové kruhy a nemohla ohrožovat jejich rozšíření využitím nucených prací. Tato situace trvala až do roku 1974, stejně jako systematické vylučování větší části afrických pěstitelů z aktivního výrobního procesu, které rozšířilo a de facto i zakořenilo chronickou chudobu mosambického a angolského venkova.
Je však nutné říci, že přes represivní podmínky nezůstali mosambičtí a angolští zemědělci nikdy lhostejní ke své koloniální existenci a využívali každé příležitosti k uplatnění své ekonomické i politické autonomie mobilizací vlastních zdrojů pracovní síly. Snažili se získat volné obdělávatelné plochy, aby mohli řídit své aktivity bez přímého zásahu koloniálního režimu. Vývoj tohoto odporu logicky vyústil v organizaci a zahájení národněosvobozeneckého boje a v jeho vítězství nad portugalským koloniálním panstvím.
Podobných příkladů schopnosti afrických společností nalézt cestu k překonání nepříznivých podmínek způsobených kolonialismem najdeme více. Navzdory působení misií jsou i dnes tradiční africká náboženství důležitými součástmi kulturního a sociálního života většiny Afričanů a zachovávají si svůj bohatý recitační výraz v barvité ústní tradici mnoha komunit. Stále ovlivňují myšlení a poznání lidí při jejich hledání autenticity, při každodenním úsilí uskutečnit smysluplnou existenci a pozitivní zážitky v dobách velkých těžkostí a strádání. Už brzy po příchodu prvních misionářů jejich otevřená kolaborace s koloniálními zájmy, rasismus a pohrdání africkými tradicemi přiměly část afrických konvertitů založit nezávislé kongregace, které upravovaly evangelium "bílého muže" tak, aby vyhovovalo představám jimi kontrolovaných církví. V této souvislosti není důležité, že nově vzniklá církev nemá autenticitu ani z pohledu misií a že jejich domovská církev ani z pohledu Afričanů nemá originalitu. Jde především o to, že tzv. idea koloniálního univerzalismu (v tomto případě náboženského) se vymyká úvahám, předpokladům, ale i kontrole.
Bilance
Proč zrovna v tropické Africe postupovala evropská koloniální správa tak lehkomyslně a rozhodla se ignorovat objektivní problematičnost zavedení koloniálního režimu pěstování bavlny přes jeho viditelné negativní dopady? Proč jako jedinou reakci na konkrétní problémy zvolila bezohledné přenášení požadavků na bedra afrických pěstitelů? Hledání odpovědi na tyto otázky zároveň představuje odhalování nejen vnitřních rozporů koloniálního "dobrodružství" Evropy v tropické Africe, jeho zmatených motivací, nereálných očekávání a podílu na zmrzačení vnitřně kompaktního afrického sociálního života, ale především odhalování jeho schopnosti vyvolat téměř jednohlasnou mobilizaci zájmů a prostředků, a to na základě zkreslených a fiktivních předpokladů. Tyto předpoklady dokazují dobové extrémy nadutosti, arogance a bezmezné zištnosti, které podle mého názoru výborně vystihuje věta Leopolda II., pronesená v souvislosti s rozdělením Afriky: "We must obtain a slice of this maginfique gateau africain." Je to naplnění slov britského imperiálního básníka R. Kipplinga pouze s tím zásadním rozdílem, že břímě "bílého muže" ve skutečnosti museli nést Afričané, za což museli draze zaplatit.
Zatímco klamný dojem je výraznější, jde-li o "periferní politiku", nelze zapřít zvláštní přitažlivost oddávat se iluzím v podmínkách relativního pohodlí. A to je v podstatě i vysvětlení, proč má kolonialismus jako idea a praxe stále velké množství přívrženců právě mezi laickými i intelektuálními kruhy hojností překypujícího Severu. Možností obhajoby je velké množství a lze ji postavit i na obecně známém tvrzení, že všechno má dvě strany, jednu kladnou a druhou zápornou, a tedy i kolonialismus. Obhájci kolonialismu opomíjejí, že tento specifický druh "práva" kolonizovat je výsadou pouze jedné relativně velmi malé části světa.
V africkém prostředí představoval kolonialismus nejen materiální exploataci (tzn. na úrovni výroby), ale především monopolizaci vědění jako celku, na jehož základě kolonizátoři přebrali "veškerou odpovědnost" za kolonie a jejich obyvatele, jejichž životy byly považovány za primitivní, neefektivní, iracionální, letargické atd. Přitom ideologickou kulisu tvořily velkolepé myšlenky altruismu a filantropie. Právě díky podobným univerzalizujícím principům se kolonialismus stal projektem epochálního rozměru, který téměř bezvýhradně a jednomyslně schválilo velké množství lidí jako nekonečný proces oprávněného a racionálního vtisknutí vlastního modelu světa, moci a vědění odlišným formám lidské existence. Pro Afričany koloniální režim pěstování bavlny znamenal restrukturalizaci každodenního režimu života, změny plánování krátkodobé a dlouhodobé strategie výroby a spotřeby i vztahů k přírodě, včetně časování důležitých sociálních obřadů a událostí. Místo přizpůsobivých a flexibilních vztahů zaváděl koloniální režim rigidní sociální polarizaci. Zavedení nové skupiny dozorců (headmen, soldats-coton, moniteurs-agricoles, chefes do posto atd.) znamenalo vznik malé vlivné skupiny kolaborantů, jejichž zájmy se postupně identifikovaly s koloniálními ambicemi. Podobnou sociální polarizaci přinášela i práce misií, jejichž konvertité se postupně vzdalovali od vlastní tradice a prostředí. I když v některých případech nebyl odpor k pěstování bavlny jednoznačný (mj. i díky přítomnosti původního zpracování textilu), důsledky střetu mezi monolitickou strukturou koloniálního režimu a dynamickým a heterogenním světem afrického venkova nemohly být jiné než katastrofické.
Kultura afrických společností v Geziře, Rufijji, Katiali, Kilombero a jiných místech dokázala s minimálními sociálními náklady (social cost) získat maximální sociální výhody (social benefits), aniž by dlouhodobě poškodila jinak obtížné sociální prostředí (social environment). Měřítkem vyspělosti kultury nemůže být nic jiného než schopnost adekvátní reakce společnosti, která směřuje k intelektuální a morální rovnováze mezi člověkem a jeho životním prostředím (environment). Jakým právem Evropané považovali sami sebe za kulturně vyspělejší, když jejich počínání v tropické Africe zanechalo sociální a přírodní spoušť? Co nám brání považovat v tomto smyslu kolonialismus za projev konkrétní formy společenské patologie, jejíž důsledky jsou inherentně škodlivé?
Takto přisvojovaná legitimita v tomto případě spočívající na dvou paralelních sociálně polarizujících (social polarization) principech - na touze po sebeuplatnění a na samolibosti či vlastním založení (self-assertion & self-foundation) - ve skutečnosti systematicky prohlubovala sociální vzdálenost (social distance) mezi kolonizujícími a kolonizovanými. Limitujícím faktorem adekvátní reakce kolonizovaných na nepříznivé koloniální poměry byla technologická moc první skupiny, avšak taková moc nemůže zastupovat pojem kultury. Evropa "dobývala" Afriku díky chininu, automatickým zbraním a jiným "úžasným výdobytkům" moderní civilizace, avšak nepodstatným z pohledu dlouhodobě udržitelného (sustainable) historického vývoje životaschopného a progresivního společenství s dynamikou vlastních kulturních kódů (cultural codes). Ty jsou mnohem důležitější kvůli své nepostradatelnosti jako prostředky k obohacování chování lidí, a tím i rozvoje jejich vědění o životě.
Díky neznalosti afrického prostředí i nezájmu dostatečně dobře ho poznat a díky nezodpovědnému přístupu při zavádění cizích prvků do prostředí křehkých sociálních systémů zanechal kolonialismus v tropické Africe hluboké rozpory, jejichž odstranění si vyžádá nejen dlouhý čas, ale především velké úsilí vyvinuté ze strany samotných Afričanů vzhledem k uvědomování si vlastního postavení. Civilizace nemůže být předurčeným výsledkem pokroku jedné malé části lidstva, jak to právě předpokládali evropští kolonisté. Takovou "civilizaci" je lepší zavrhnout, protože se snadno stává nástrojem nezaručeného osvojování a klamného zastoupení.
Boj proti kolonialismu je výrazem zásadní myšlenky, kterou vyjádřil A. Camus: "… lepší než neustálé pochybení je odmítnout, nebo zavrhnout takové tendence, které zakrývají vlastní nihilismus." Koloniální podmínky jako předpoklad závislosti jsou podhoubím nihilismu díky své podstatě vedoucí k odmítání vlastní identity a pocitu odcizenosti, a proto je třeba je zavrhnout.
Mesfin Gedlu, 2000, krácená recenze, připravila Monika Jansová, Zdroj: www.globalizace.cz
Co je to globalizace
Globalizace a řada slovních spojení, v nichž pojem "globální" v posledních letech stále častěji užíváme, patří k těm, u nichž zdánlivě přesně chápeme obsah, ve skutečnosti však nejsme schopni jej definovat nebo se dokonce při jeho výkladu zásadně rozcházíme.
OMYLY V CHÁPÁNÍ GLOBALIZACE
K nejobvyklejším patří dva omyly, které se ve své úvaze pokusím vyvrátit: 1. domněnka, že se nás proces sjednocování světa netýká, že probíhá mimo nás; 2. představa, že globalizace je cosi, co si můžeme vybrat. Druhý omyl bývá provázen nadšením nad možnostmi, které se nabízejí našemu cestování či podnikání, nebo naopak rozhořčením nad dravostí konzumní civilizace, která vybízí ke spotřebě a ničí tradiční hodnoty. Oběma stanoviskům však často schází odpovědnost: prvnímu k následkům, kterými může naše expanzivita zatížit např. životní prostředí, druhému k milionům lidí, kteří prožívají své životy pod hranicí bídy. Americký společenský kritik S. Abdullah se např. domnívá, že globalizace je jen novým krycím jménem pro "západní imperialismus" a ptá se, "jakým zájmům slouží"; i vzdělaní členové nevládních ekologických organizací nebo organizátoři masových uličních protestů si myslí, že je možné ji odmítnout. Otázka však nezní, zda globalizace ano či ne, ale jak se s ní vyrovnat. Je hrozbou, ale i nadějí; jisté je jen to, že jde o proces, který již dávno započal, o společný osud šesti miliard obyvatel planety.
GLOBÁLNÍ PLANETÁRNÍ VESNICE
Všichni jsme už provždy obyvateli jedné globální planetární vesnice, v níž již nikdo není tam a nikdo tady, ale všichni jsme jaksi virtuálně zde, při všeobecně přístupném televizním přenosu nebo na jednom internetu. Všichni jsme propojeni nesčetnými materiálovými, informačními i energetickými vazbami; stáváme se stále závislejšími jeden na druhém. Vývoj civilizace a všech jejích rozhodujících parametrů (počet obyvatel, růst průmyslové výroby, úbytek zemědělské půdy, změna sídelní struktury, čerpání zdrojů, znečištění a produkce odpadů) akceleruje exponenciálně. Rizika stoupají zvyšující se rychlostí, kterou z psychologických důvodů těžko odhadujeme: při každodenním zdvojnásobování nějakého ohrožení se ještě den předem domníváme, že máme dost času. Není podstatné, zda se naplňují všechny konkrétní hrozivé předpovědi, ale že se stále zřetelněji potvrzují vývojové trendy. Únosná kapacita přírody a krajiny je běžně vysoko překračována, ohrožené jsou už jak celé ekosystémy, tak jednotlivé biotopy.
ZNAKY GLOBALIZACE
S globalizací světa a jeho exponenciálním vývojem souvisí vznik nového typu potíží v planetárním měřítku: vznikl globální problém. Od situací, jimž člověk po celou dobu své historie čelil, se liší nejen celoplanetárním dopadem, ale i mechanismem svého vzniku. Globální problém je nutné pochopit jako celý lidský druh, planetu a její přírodu postihující ohrožení, které je důsledkem kumulativního nebo synergického spolupůsobení lokálních vlivů lidské činnosti; pro řešení globálního problému však neexistují žádné globální, ale opět pouze lokální prostředky. Proto jsou řešení tak obtížná: závisejí totiž na dohodě nás všech. Globální problémy se přitom netýkají jen životního prostředí, ale i oblasti sociální, bezpečnostní, ekonomické a dalších. Jde o narušení globálních biosférických systémů (o snižování biologické, ale i kulturní diverzity, o klimatické změny, ohrožení ozónové vrstvy, o dezertifikaci a zasolování půdy), o špatné hospodaření s odpady a neobnovitelnými zdroji.
Mezi globální problémy patří i chudoba a s ní související nerovnoměrné rozdělení bohatství na světě, nespravedlivé nastavení parametrů mezinárodního obchodu a globální ekonomiky, nadměrný konzum a neudržitelné vzorce výroby a spotřeby podporované reklamou, přelidnění, zaostalost, nezaměstnanost, nerovnoprávné postavení žen a menšin ve společnosti, otázky bezpečnosti a terorismu, lidských práv, politické nestability. Nerozhoduje kupříkladu, kolik v případě ohrožení životního prostředí člověk produkuje množství skleníkových plynů, které přispívají ke globálním změnám klimatu, důležité je, že se stal jazýčkem, který přírodní rovnováhu vychýlil. Stejně tak kulturní a etnická nesnášenlivost v Kosovu nebo teroristické útoky v Moskvě hrozí přerůst v konflikt s planetárními důsledky.
V soutěži o větší efektivitu, jež ve 20. století probíhala mezi centralistickým a tržním hospodářstvím, zvítězil mnohem schopnější a pružnější trh. Zároveň se však po desítky let kultivoval a přijal, zejména v řešení externalit, přirozených monopolů a vůbec bytostné tendence trhu k monopolizaci, určitou nanejvýš nutnou míru regulace státem. Parametry dané trhu shora neruší jeho výhody, ale umožňují tržně plně slučitelnými prostředky nejen nepoškozovat životní prostředí, ale naopak je chránit a vytvářet finanční a technologické zdroje pro jeho zlepšování. Ekonomiky národních států tyto principy zvolna přijímají, stejně jako přijaly principy sociální solidarity; tentýž problém se však objevil znovu na planetární úrovni.
Současné nadnárodní společnosti jsou fakticky mnohem silnější než jednotlivé státy i nadnárodní instituce, globální trh opět převážil nad politickou regulací. Úkol hledat politické a institucionální nástroje a mechanismy teď existuje v planetárním měřítku. Trh bude nevyhnutelně globální, jde však o to, aby měl spravedlivá pravidla a práva pro všechny lokality. Základem je jistě důsledné řešení dopadů dopravy na životní prostředí, které dokáže zbytečný pohyb zboží a obecně materiálu omezit a posílit místní soběstačnost. Jde však také o to, aby nejmocnější nadnárodní společnosti nesměly investovat své prostředky do jednotlivých zemí libovolně, bez ohledu na názor jejich obyvatel. Právě proti tomuto nebezpečí, šířícímu hamburgerovou kulturu a zastaralé technologie poškozující životní prostředí, protestují mladí lidé na uličních shromážděních. Nerozhoduje přitom, že většina cítí problém spíše intuitivně. Jen malá část zná konkrétní návrhy mezinárodních úmluv, o něž se jedná. Další malou část představují bohužel vždycky skuteční extremisté, jimž je lhostejná záminka, ale vzrušuje je atmosféra protestní akce spolu s alkoholem, drogou nebo násilím.
Dalším rysem globalizace je skutečnost, že lidstvo, převážně civilizace euroamerického typu, již obsadilo celou planetu, tedy dosáhlo hranic systému. Není tedy, poprvé v lidských dějinách, kam expandovat, a to nejen v prostoru, ale vzhledem ke stavu životního prostředí ani v čase. Právě česká společnost ví dobře, po jak omezenou dobu lze žít na dluh budoucnosti, než se začne hroutit třeba bytový fond nebo zastarávat technologie, než znečištěné složky životního prostředí začnou ničit naše zdraví a poškozovat majetek. Posledním zásadním znakem globalizace je moc člověka způsobit katastrofu. Nejde jen o neštěstí nebo škodu velkého rozsahu. Katastrofa je spíše riziko takové události, která má malou pravděpodobnost, ale obrovské následky. Na rozdíl od běžných denních událostí, které jsou rutinní, jisté, ale jejichž následky jsou (relativně) nižší. Při omezených prostředcích, které jsou k dispozici (kapitál a lidské zdroje), má politik, podnikatel či ekonom těžké rozhodování. Obrazně řečeno: pojistit proti havárii jadernou elektrárnu nebo věnovat úsilí omezení škod z mobilních zdrojů znečištění, z automobilů?
ZÁVĚR
Všechny znaky současné lidské situace v globálním světě, které jsem se pokusil popsat, jsou dějinně nové. Kladou na nás velké nároky, protože značná část naší zkušenosti není pojednou bez zvažování globálních souvislostí použitelná, mechanicky přenosná. Promýšlení rozumných řešení pro další život šesti miliard lidí se věnuje strategie trvale udržitelného rozvoje, která nabízí určité řešení. Globální svět, v němž se pokoušíme zařídit se s ohledem na to, zda náš životní styl, ekonomika, technologie, jsou trvale udržitelné i pro další generace, může být nadějí, nikoli hrozbou. Můžeme žít bohatý a pestrý život; ale naše individuální lidská práva a svobody musí být provázeny individuální odpovědností za globální stav světa i selským rozumem, odbornou zkušeností a obyčejnou slušností v chování k našemu bezprostřednímu okolí. Řešením není ideologie a fundamentalismus, ale pokora k možnostem našeho poznání a zároveň pečlivé zvažování, zda v antropickými vlivy poškozené kulturní krajině nemáme napřed citlivě pomoci přírodě k návratu do stabilizovanějšího stavu, než se nám podaří naše negativní působení omezit a budeme ji moci ponechat přirozenému vývoji. I toto je správné pochopení principu předběžné opatrnosti. Měl by být zvažován při hodnocení úlohy lesa v krajině při povodních i při ochraně přírody za přemnožení kůrovce. Při řešení tak odborně náročných problémů je jistě naprosto nezbytná především důslednost a dlouhodobá kontinuita, nikoli stálé změny postupu vedené zaslepeným sporem, díky nimž se v dlouhodobém měřítku ztrácí příčina a následek, trpí příroda a naše vědecká a odborná zkušenost nic nezískává.
Ivan Rynda
Zdroj: www.globalizace.czu Společnosti pro trvale udržitelný život (http://www.czp.cuni.cz/stuz/).
Josep F. Mária i Serrano: Globalizace
Autor: Jiří Nečas
Datum: 17.02.01 17:48
Recenze
Na internetových stránkách barcelonské organizace Cristianisme i Justícia (Křesťanství a spravedlnost) můžeme najít mnoho zajímavých textů (katalánsky, španělsky a většinou též anglicky), které z křesťanského hlediska reflektují aktuální sociální, politické a ekonomické otázky. V nejnovějším (psáno 16.2.01) 103. sešitě teolog a ekonom JOSEP F. MARIA I SERRANO se na globalizaci dívá z různých stran a všímá si jak kladů, tak záporů tohoto výrazného procesu. V úvodu charakterizuje globalizaci jako proces vzájemného finančního, ekonomického, sociálního, politického a kulturního propojování, akcelerovaný levnou dopravou a rozvojem informačních technologií a podpořený vítězstvím kapitalismu v roce 1989. Vlastní text je pak rozdělen do čtyř kapitol, které se postupně věnují (1) technicko-ekonomické globalizaci, (2) sociopolitické globalizaci, (3) kulturní globalizaci a (4) obecným otázkám globalizace, zvláště pak její "vládě".
Technicko-ekonomická globalizace je především důsledkem prudkého rozvoje informačních technologií, který autor dokumentuje konkrétními čísly a který se týká nejen technologií samých, nýbrž zasahuje i do světa práce (např. značné zhoršení podmínek pro činnost odborů) a do funkce a pohybu kapitálu. Ekonomická globalizace se opírá o západní model ekonomického růstu, který svými negativními dopady na životní prostředí a všeobecným ignorováním fyzických mezí odporuje požadavku trvalé udržitelnosti. Měnící se ekonomické vztahy vedou k oslabení role státu. Jejich alarmujícím důsledkem je růst disproporce mezi bohatými a chudými.
Sociopolitickou globalizaci urychlilo vítězství kapitalismu symbolizované pádem berlínské zdi. Pro nás, kdo žijeme uvnitř změnami dotčeného geopolitického prostoru, je zajímavé sledovat popis pohledu z vnějšku. Nosné ideje pohybu v závěru osmdesátých let autor vidí ve svobodě, demokracii a lidských právech. Jako hlavní protagonisty uvádí Michaila Gorbačova, Borise Jelcina, Lecha Walęsu a Václava Havla spolu se Solidaritou a Chartou 77. Zdůrazňuje, jak významnou roli v tomto procesu sehrály na jedné straně technické, ekonomické a kulturní faktory, na straně druhé pak rozpad SSSR. Na pádu železné opony se tedy podílí i kulturní globalizace.
Autor si všímá složitých poměrů, které probíhající globalizace vyvolává v málo rozvinutých zemích (países subdesarrolados). Jako jakási sebeobrana kulturní svébytnosti se zde v mnoha případech, zejména v islámských oblastech, šíří fundamentalismus. Západní země však tím, že odmítají dialog a prosazují svou pravdu, své hodnoty a svůj způsob života, uplatňují rovněž fundamentalismus, byť svůj, odlišný od předešlého a (viděno z naší strany) mnohem "sympatičtější".
Velký problém vidí autor v bohatnutí bohatých a chudnutí chudých, mezi nimiž si zvláště všímá marginalizovaných a posléze vyloučených ze společnosti (excluídos). Ti nejednou jediné řešení své zoufalé životní situace vidí v přijetí podílu na ilegálních aktivitách, nejčastěji na obchodu s drogami.
Důležitými faktory kulturní globalizace jsou televize a internet. Autor nezpochybňuje jejich úlohu jako významných informačních zdrojů, nicméně varuje před možným nadměrným vlivem těchto prvků virtuální kultury a před vytvářením virtuálních vztahů. Přílišné spojení s virtuální realitou vede k nerozlišování reality a fikce a k nezdravé životní pasivitě.
Velice důrazně autor varuje před "kulturou globálního konzumismu". Snaha reklamou svádět zákazníka, aby pociťoval neodolatelnou touhu dané zboží koupit nezávisle na své potřebě, a jí působené narušení vnímání hodnot není ničím novým; dnes však je reklama vytvářena v celosvětovém měřítku; využívá přitom nabídky "zábavního průmyslu" (televize, kino, video, obrázkové časopisy), produkujícího především v USA a majícího ambice se značnou mírou podílet na "globální kultuře", která hrozí kulturní homogenizací světa politicky a ekonomicky již značně zhomogenizovaného.
Široké kontakty se světem umožněné internetem mohou sehrát pozitivní roli ve výchově mladých lidí, kteří si tak mohou hlouběji uvědomit svou přináležitost k světu jako celku. Nadměrné používání virtuálních prostředků však může oslabit proces socializace. Mladý člověk k svému rozvoji potřebuje přijímat informace, avšak také je potřebuje v klidu a soustředění zpracovávat, aby mohl vytvářet své vlastní ideje a projekty. Musí si umět vybírat, co z televize a internetu je pro něho přínosem. A musí poznat a prožít krásu a hloubku z počátku asi méně atraktivních forem trávení volného času: četby, mlčení, modlitby, podílu na společné činnosti s druhými, při níž se prohlubuje přátelství a solidarita.
V závěrečné kapitole se ukazuje, že ke globalizaci, která sama o sobě není dobrá ani špatná, se lze postavit trojím způsobem:
a) jednoznačně ji odmítnout,
b) bez výhrad ji přijmout,
c) přijmout ji a vhodně ji ovládat.
Autor se staví za poslední uvedený přístup. U těch, kdo globalizaci striktně odmítají, oceňuje, že si jsou vědomi jejích negativních důsledků, které by při živelném, neregulovaném průběhu měla, a svým postojem před nimi varují. Nepodmíněně kladně globalizaci přijímá neoliberalizmus, směřující k prohlubování sociální a ekologické nerovnováhy. Autor varuje před tímto kapitalisticky fundamentalistickým (a tím iracionálním) přístupem. Doporučuje přijmout skutečnost, že dnes máme mnohem větší možnosti komunikace než kdykoli dříve. S tím jsou spojeny nové příležitosti i nová rizika. Globalizaci v celé její šíři (technickoekonomickou, sociopolitickou, kulturní) je třeba přijímat jako proces, který může být řízen či "civilizován" tak, aby sloužil blahobytu celého světa, především však těch, kdo trpí. Určité kroky, které tomuto cíli mohou sloužit, jako např. restrukturalizovat a demokratizovat mezinárodní ekonomické instituce (Mezinárodní měnový fond, Světová banka, ...), ekologicky a fiskálně regulovat přepravní procesy, prominout dluh chudých zemí (který je důsledkem nespravedlivého uspořádání světové ekonomiky), podporovat malé a střední podniky, angažovat se na mezinárodním poli v oblastech obrany lidských práv, redistribuce výnosů, boje proti mezinárodnímu zločinu aj., posilovat sociální hnutí věnující se marginalizovaným a vyloučeným ze společnosti, jsou pak nastíněny v závěru. Velkou váhu autor přikládá mezináboženskému dialogu vycházejícímu z poznání vlastních tradic jednotlivých náboženství a umožňujícímu přijímat tvůrčím a humanizujícím způsobem nové globální podmínky - ekonomické, sociální i kulturní.
O globalizaci se dnes hodně hovoří a v okruhu potenciálních čtenářů bývá spíše démonizována. Autor ukazuje, že sama o sobě je eticky neutrální, nicméně přináší s sebou široké spektrum rizik i nadějí. Proces globalizace je výzvou, avšak nikoli k apriornímu odmítání, nýbrž k opatrnosti vůči rizikům a především k využití jejích potenciálních přínosů. J. F. Mária i Serrano se naléhavě obrací na čtenáře, aby tuto výzvu nepřeslechli, a tímto důrazem tato 103. publikace Sbírky "internetových brožur" Cristianisme i Justícia se připojuje k jejím dalším burcujícím, profétsky orientovaným textům.
Jiří Nečas
Zdroj: www.globalizace.cz
