Globalizace v nekolika clancich LN
Revoluce? Ne, cesta do pravěku!
Bojovníci proti globalizaci zvěstují nový izolacionismus
Jsou dlažební kostky létající vzduchem předzvěstí revoluce? Možná si to
mnozí z těch, kteří se minulý týden pokoušeli změnit Prahu v obležené město,
upřímně myslí. Ve skutečnosti bojovníci proti globalizaci pochodují k
pravěku, od otevřené k uzavřené společnosti, od řádu k chaosu, od civilizace
do temnot nového barbarství, od demokracie k příští, dosud nepojmenované
despocii. Pouliční bitky zvěstovaly nástup komunismu a nacismu. Jsme svědky
toho, jak se klube další násilné pseudonáboženství? Můžeme jen tušit, jaké
obrysy na sebe vezme. Jisté je, že se jeho příchodu musíme všemi silami a
včas bránit. Nejen za použití bezpečnostních sil, ale také intelektuální
oponenturou demagogické kritice hamižného kapitalismu. Ta je už zase v módě.
Třetí vlna bojovníků proti kapitalismu nemá jen své pěšáky, kteří házejí
kostky a rozbíjejí výlohy, a místní organizátory bojující s planoucím zrakem
za věc. Má i své myslitele, kteří nejdou ani v prvních, ani v druhých
řadách, ale vytvářejí hnutí palebnou intelektuální podporu. Tato poslední
skupina je neprávem opomíjena - přitom bez ideologů by fašismus, natožpak
komunismus nikdy nevznikl.
Od Bělohradského k ostnatým drátům
Mezi intelektuály mají odpůrci liberálního kapitalismu silné pozice.
Sociolog Keller propaguje návrat k zemědělským občinám, tedy cestu, jíž
vývoj už jednou šel. Nebyl to však žádný pokrok, leč naopak důsledek
rozvratu antického světa. Filozof Bělohradský pak napadá mravní rámec naší
civilizace, když nabádá k pochybovat o všech základních hodnotách. Myslí
tím, že máme relativizovat izásadu nepůsobit bolest bližním? Pochybnosti
tohoto typu stály na začátku řetězce, na jehož konci se šklebila oka
ostnatého drátu. Bojovníci proti globalizaci, jimž vadí svobodná přeprava
zboží ze země do země, se ostatně shodnou s názory nacionalistických
skinheads. Radost z nich musí mít ti, kteří chtějí opevnit své země cly
proti importu a dráty proti přistěhovalcům, i různí diktátoři, z nichž je
snímána odpovědnost za bídu a utrpení jejich národů. Násilné protesty proti
kapitalismu také podlamují mravní sílu Západu pomoci chudým a utlačovaným.
To vše podporuje izolacionismus. Může se zdát, že hlavním zlem nejsou
intelektuálové, kteří místo dlažebních kostek vrhají jen stohy papíru. Bez
nich by však rabiáti v ulicích mnoho nezmohli. Nemají podporu veřejnosti a
policie si s nimi dokáže poradit. Nesmí být ovšem ochromena politickými
ohledy jako ve výmarském Německu, kde nacistickým bojůvkám nekladla
prakticky odpor. U nás se ta představa zdá vzdálená - zvláště poté, co
zešílevší politici navrhují střílet do demonstrantů gumovými projektily. Při
pohledu do akademické obce je ale situace jiná. Radikální myšlenky si pak
lehce hledají cestičky k uším studentů i čtenářů a dodávají výtržníkům
myšlenky a intelektuální věrohodnost. I nacismus měl zpočátku zázemí na
univerzitách a prosadil se proti politické a kulturní většině. Nejhorší
násilí začíná u útoku na jazyk coby prostředek komunikace. Zakuklení
černooděnci používají jako zbraně tyče, kameny a Molotovovy koktejly, jejich
intelektuální předvoj demoluje jazyk užíváním mravního relativismu,
zavádějících eufemismů, a překrucováním významu slov. Tito myslitelé
srovnávají chyby komunismu a kapitalismu, jako by oba systémy byly mravně
rovnocenné. V souvislosti s výtržnostmi mluví o "pochopitelném násilí";
vzorem nenásilného protestu prý bylo, když se italským anarchistům
nepodařilo prolomit policejní kordon na Nuselském mostě. Útok na jazyk
korunuje tvrzení, že sám liberální kapitalismus představuje zosobněné
násilí. Tato neuvěřitelná lež rezonuje v seriózně se tvářících statích i v
anarchistických časopisech a stává se univerzálním ospravedlněním skutečného
násilí. Lhaní a demagogii je třeba pojmenovat. To neznamená, že bychom
kritikům kapitalismu neměli naslouchat. Otevřenost, schopnost dát prostor
odpůrcům, absorbovat to, co je na jejich myšlenkách přínosné, a tak se
neustále vylepšovat, dělá z kapitalismu to, čím je: nejpokrokovější systém,
jaký kdy byl stvořen. Chudoba miliard lidí a ničení přírody jsou zajisté
vážná témata. Tak jako jimi bylo zrovnoprávnění Německa po první světové
válce či zmírnění sociálního konfliktu. Obojí se vyspělým zemím nakonec
podařilo, bohužel přitom civilizace dvakrát málem shořela v pekle
totalitních systémů. Aby se to nestalo znova, nesmíme být hluší k výzvám
nové doby. A nesmíme připustit, aby si veliká témata doby monopolizovali
myslitelé, kteří relativizují násilí a mravní rámec civilizace a jejichž
myšlenky, byť eufemisticky stylizované, jsou ve svém důsledku stejně
brutální jako kámen hozený do výlohy McDonaldęs.
Martin Schmarcz
Jak to vidí kontrasummit
Sobotní poledne zastihlo světové finančníky v bouřlivé debatě o výhodách a
nevýhodách dolarizace. Většina z nich pak využila služeb místní jídelny,
poobědvala a u kávy při pohledu na Vyšehrad rozebírala růst světového HDP a
důležitost makroekonomické stability pro celý svět. Na druhé straně Prahy v
Holešovicích se v té době diskutovalo o jiných věcech. Asi tři stovky
odpůrců ekonomické globalizace se tu utvrzovaly ve svém názoru, že Světová
banka a MMF jsou nebezpečné nástroje globálního kapitalismu, který ničí
přírodu a ožebračuje obyčejné lidi. Novinář Peter Custers vysvětloval
pozornému auditoriu příčiny občanských válek v Africe. Tou hlavní podle něj
byl zájem Západu o nerostné bohatství afrických států. Custersova přednáška
byla přijata velmi vstřícně. Dvě Italky oddané myšlenkám "nového revolučního
marxismu" jí ve svých blocích s rudou pěticípou hvězdou věnovaly celé dvě
strany. Ještě větší místo v jejich revolučních sešitech zabraly poznámky z
vystoupení hlavní hvězdy dne - sociologa Jana Kellera. Guru českých,
především ekologicky zaměřených kritiků globalizace stručně a jasně
vysvětlil scestnost postupu světových finančních institucí v chudých zemích:
"Peníze jdou na megalomanské projekty, které ničí životní prostředí a
nabourávají tradiční sociální a ekonomické struktury. To vyvolává další
potřebu peněz na sociální sítě. Vzniká tak jakési rozvojové perpetuum
mobile." Světová banka a Mezinárodní měnový fond podle Kellera udělaly
velkou chybu i tím, že v chudých zemích podporovaly pěstování jedné plodiny,
a to výhradně na vývoz. Neúroda a náhlý pokles cen na světových trzích potom
vedl k ještě větší bídě. "Kam to vedlo, ukazuje případ občanské války v
Somálsku."
Čingischán a zvrhlý Larry
Názorově téměř monolitní publikum s Kellerem několik minut diskutovalo o
výhodách ekologického zemědělství. Debatu přerušil asi padesátiletý
náboženský myslitel, který odpůrce globalizace přesvědčoval o tom, že
jedinou cestou, jak změnit svět, je morální obroda. "Jedině univerzální
spiritualita nás může zachránit," zvolal do sálu. "Kdo chcete vědět, jak na
to, přijďte potom ke mně." Keller spiritualistu varoval před monopolizací
názorů, pak už ale přišla hlavní otázka. Jste pro zrušení MMF a SB? "Ne.
Nejdříve musí odpustit dluhy a pak ať jsou zrušeny. Nebyrokratické nezávislé
struktury, které vědí, co se v chudých oblastech děje, jejich práci budou
dělat lépe." Globalizace je výrazná mocenská asymetrie. V tomto smyslu
nejsou původci globalizace renesanční myslitelé, ale Čingischán," vysvětlil
Keller. Zvrácenost MMF a SB Keller dokumentoval citacemi z dopisu bývalého
hlavního ekonoma SB Larryho Summerse. "Mezi námi, neměla by banka více
podporovat rozvoj špinavých technologií v rozvojových zemích? Zdraví a
životy lidí jsou tu lacinější než v bohatých zemích." "To je hnus, to jsou
fašisti," komentoval Summersovy citáty jeden z posluchačů, který právě
listoval ve sborníku statí o antikapitalistickém hnutí. "To fakt napsal,"
dodal jeho kolega u vedlejšího stolu. V té chvíli jen málokdo v sále tušil,
že tentýž Larry Summers, který Kellerem citované výroky už před devíti lety
označil "za vytržené z kontextu", právě přijíždí do americké rezidence a
chystá se na tiskovou konferenci. "Díky, že jste přišli," začíná americký
ministr financí svůj briefing.
Petr Fischer
Pavel Reisenauer - Co to je "globalizace"? Jak mění svět a lidskou
společnost? Je nevyhnutelná? Můžeme se jí bránit? Máme to dělat? Na tyto
otázky nyní slýcháme mnoho velmi odlišných odpovědí. Často jsou ukvapené a
vedou ke zbytečně vyostřeným debatám a radikálním hodnocením, které jen
zamlžují podstatu věci a ztěžují naši orientaci ve světě.
Globalizace představuje jedno z nejzajímavějších i nejožehavějších témat
současnosti. Bylo o ní už řečeno mnohé, přesto však stále slýcháme
nejroztodivnější představy o tom, co globalizace vlastně je, jaké má
příčiny, jak se vyvíjí a jaké důsledky přináší. Tento článek se pokouší
rozplést klubko příčin a následků, přinést utříděný, a tudíž i jasnější
pohled na globalizaci a její důsledky pro společnost.
Nejprve řekneme, čím tedy globalizace vlastně je, poté budeme podrobněji
zkoumat její zrod. Největší část nám ale zabere mapování toho, jaké má
globalizace dopady na společnost.
Co to je, když se řekne globalizace?
Pojem "globalizace" říká, že proces sjednocování (integrace) probíhá v
daleko větším měřítku, než tomu bylo v předcházejících etapách vývoje
společnosti. Vzniká celosvětová úroveň organizace a integrace, která nově
zastřešuje stávající národní, regionální a místní systémy.
Hnacím motorem je globalizace ekonomických aktivit, která zejména v
posledních třiceti letech propojuje výrobu a trhy různých zemí. Pro
současnou fázi globalizace je příznačná nerovnováha mezi ekonomickou mocí
(ta se už silně koncentrovala a působí na celosvětové úrovni) a společností,
která je organizována do států, které
své rozhodovací pravomoci pouze pozvolna a často bolestně předávají
nadnárodním institucím.
Nadnárodní firmy, pionýři ekonomické globalizace
Ekonomická globalizace je pokračováním vývoje překonávajícího hranice států,
který byl až donedávna nazýván internacionalizací světového hospodářství.
Je ovšem rozdíl mezi někdejší internacionalizací a dnešní globalizací.
Internacionalizace představovala mezinárodní obchod se zbožím vyrobeným v
rámci národních hospodářství. V případě globalizace však státní hranice již
nehrají roli mantinelů, uvnitř kterých je výrobní proces uzavřen.
První nadnárodní společnosti se začaly rodit již v 19. století v souvislosti
s dobýváním nerostného bohatství v koloniích. Výrazněji se však globalizace
začala projevovat až po 2. světové válce, kdy se národní ekonomiky - zejména
vyspělých států - stále více zapojovaly do mezinárodního systému produkce,
distribuce a směny zboží a služeb.
V rámci obnovy válkou zničené Evropy zde od 50. let americké firmy (např.
Ford, General Motors či Exxon) budovaly výrobní kapacity. Evropa je
přitahovala - byl zde slibný potenciál rostoucích trhů a navíc oplývala
levnější a přitom kvalitní pracovní silou.
O něco později začaly uplatňovat podobnou strategii také západoevropské a
japonské firmy. Hlavním cílem bylo přiblížení výroby k trhu, proto budované
výrobní kapacity sloužily především dodávkám na místní trhy.
Proces ekonomické integrace v mezinárodním měřítku byl významně urychlen
některými událostmi z konce šedesátých a první poloviny sedmdesátých let 20.
století. Koncem šedesátých let se ve většině vyspělých zemí projevovalo
zpomalení poválečného ekonomického růstu. Zároveň došlo k rozpadu systému
regulace mezinárodního obchodu zakotveného v brettonwoodských dohodách.
Tento systém podporoval internacionalizaci zajištěním stabilního
ekonomického, a zejména finančního prostředí pro mezinárodní obchod.
Ropná krize v první polovině 70. let a následující ekonomická recese
vytvořily prostředí, v němž firmy musely radikálně snižovat náklady. Kdo
chtěl přežít, musel přejít na nové strategie rozvoje. Jednou z nich se stala
expanze do dalších států.
Pomocí akvizic, fúzí a výstavby nových provozů se firmy zabydlovaly na
nových trzích a snažily se odbourat konkurenci. K takovým strategiím
docházelo zejména v rámci vyspělých zemí. Pokračoval tak trend nastolený po
2. světové válce americkými firmami. Nyní se také USA postupně staly
významným příjemcem zahraničních investic, zatímco firmy z Japonska, Kanady,
Velké Británie, Německa, Švýcarska, Nizozemska a dalších evropských zemí v
narůstající míře investovaly v zahraničí. Postupně tak v rámci vyspělých
zemí narostla ekonomická organizační provázanost.
Vyspělé země navíc postupně liberalizovaly své vnitřní i zahraniční trhy a
od 70. let začaly pomocí rozličných zvýhodnění lákat přímé zahraniční
investice. V takovém prostředí se dařilo expanzi nadnárodních společností.
Nově uplatňovanou strategií se stalo přesouvání části výrobního procesu do
oblastí s dostatkem levné pracovní síly s cílem snížení výrobních nákladů. V
důsledku této strategie došlo k vytváření tzv. nové mezinárodní dělby práce.
Průmyslová výroba, která se od počátků průmyslové revoluce koncentrovala ve
vyspělých zemích, se začala přesouvat do zemí světové semiperiferie, zejména
do nově industrializovaných zemí jižní Ameriky a jižní a jihovýchodní Asie.
Řídící funkce, výzkum a vývoj však zůstaly v původních jádrových územích
rozvinutého světa.
"Globální" problémy a globalizace
"Globální" jevy, procesy a problémy mohou, ale nemusí, souviset s
globalizací. Existuje celá řada globálních jevů, které s procesem
globalizace nemají nic společného.
Mnoho fyzickogeografických jevů na planetární úrovni (např. atmosférické či
oceánské proudění), je svojí povahou globálního charakteru. Tyto jevy
existují od nepaměti a s ekonomickou globalizací, která je jevem posledních
desetiletí, je nepojí žádná příčinná souvislost.
I mnohé společenské jevy mají nadnárodní charakter. Šíření průmyslové
revoluce, urbanizace či demografické revoluce v průběhu 19. a 20. století do
různých oblastí světa lze považovat za globální jevy či procesy. S
globalizací však mají společného jen to, že pro její rozvoj vytvořily vhodné
podmínky.
Ani šíření AIDS nelze přímo spojovat s globalizací. Ekonomická globalizace
znamená rychle narůstající množství mezinárodních cest a kontaktů, které
vytvářejí vhodnější podmínky pro šíření AIDS, než kdyby byl mezinárodní
systém uzavřenější, ale přímá příčinná souvislost zde neexistuje.
Ani některé z veřejnosti dobře známých globálních problémů, jako například
narůstání ozonové díry, nemají s globalizací přímou příčinnou souvislost.
Narůstání rozdílů mezi nejbohatšími a nejchudšími zeměmi světa, pokud tento
jev a proces považujeme za globální problém, je však do určité míry přímo
způsobeno charakterem ekonomické globalizace, neboť zisky nadnárodních
společností z výroby, lokalizované v rozvojových zemích, slouží mimo jiné ke
kumulaci bohatství ve světě vyspělém (jsou rozděleny ve formě dividend
akcionářům nebo znovu investovány v jiné části světa či odlišném ekonomickém
sektoru). Celosvětový charakter, průběh nebo dopad některých jevů, procesů a
problémů nás opravňuje nazývat je globálními; ke globalizaci však z valné
většiny nemají žádný přímý vztah.
Nadnárodní společnosti se vedle výroby začaly vytvářet v sektoru služeb,
zejména v obchodu a výrobních službách. Globalizaci produkce zboží rychle
následovala globalizace distribuce zboží, a to prostřednictvím aktivit
nadnárodních obchodních společností.
Hypermarkety a supermarkety mezinárodních řetězců, které propojují
globalizaci výroby s globalizací spotřeby, jsou pomyslnou špičkou ledovce a
pro většinu lidí představují nejviditelnější stránku globalizace.
Pro rozvoj a chod globální ekonomiky jsou však podstatnější výrobní služby
(např. finančnictví, poradenské a právnické firmy, firmy na trhu s
nemovitostmi, z oblasti reklamy a médií). Slouží k rychlým přesunům peněz a
informací mezi jednotlivými regiony světa, k poskytování poradenských služeb
při expanzi nadnárodních společností do nových oblastí apod. Nadnárodní
společnosti z oblasti výrobních služeb vytvářejí infrastrukturu globální
ekonomiky.
Ústředí firem ze sektoru výrobních služeb se koncentrují ve velkoměstech,
zejména v trojici globálních měst - v New Yorku, Londýně a Tokiu. Jejich
pobočky však pronikají do všech významných center.
Vedle nadnárodní organizace produkce došlo v posledních desetiletích k
vytvoření nového mezinárodního finančního systému, založeného na
nepřetržitém 24hodinovém obchodování s měnami, akciemi a dalšími finančními
produkty.
Globalizace finančních trhů začala rozvojem eurodolarových trhů v šedesátých
letech, přílivem petrodolarů v letech sedmdesátých a dále byla podnícena
uvolněním směnných kursů měn a deregulací finančních trhů.
Od konce 80. let se postupně odděluje reálná ekonomika výroby a obchodu se
zbožím a službami od symbolické ekonomiky finančních transakcí. Vytváří se
tzv. kasinová ekonomika, tj. virtuální ekonomika, kde spekulanti se směnnými
kursy, akciemi a jinými finančními produkty přemísťují v rámci globální
ekonomiky obrovské sumy peněz.
Průměrný denní obrat na světových devizových burzách stoupl za posledních 20
let stonásobně. Finanční transakce v současnosti mnohonásobně převyšují
objem obchodů se zbožím. Hodnota světového exportu za rok 1998 odpovídala
obratu pěti průměrných dnů na světových devizových burzách.
Informační technologie a obchod s informacemi
Rozvoji globalizace přispěla informační revoluce. Vznikla technická
ifrastruktura pro chod globální ekonomiky. Nové informační technologie,
zejména telekomunikace a světová počítačová síť, ovlivnily rozvoj
globalizace ve třech klíčových oblastech, kterými jsou obchod se zbožím a
kapitálem, řízení nadnárodních společností a zprostředkování informačních,
poradenských a finančních služeb.
Nadnárodní společnosti
Nadnárodní společnosti jsou podniky, jejichž některé pobočky nejsou umístěny
v zemi původu, ale v zahraničí. Pobočky v zahraničí jsou zakládány
prostřednictvím přímých zahraničních investic mateřského podniku, který
převezme existující firmu nebo postaví nové provozní kapacity. Nadnárodní
společnost může vzniknout i na základě fúze dvou firem z odlišných zemí
původu. Tři výše uvedené strategie slouží i k expanzi existujících
nadnárodních společností.
Peter Dicken, autor knihy Globální posun, zdůrazňuje tři významné
charakteristiky nadnárodních společností:
1) vyvíjejí ekonomické aktivity na několika národních trzích
2) mohou tak využívat odlišností mezi jednotlivými zeměmi včetně rozdílů v
politických prioritách, regulačních mechanismech a například rozsahu pobídek
pro přilákání zahraničních investic
3) nadnárodní společnosti mají vysokou mobilitu a na měnící se místní
podmínky mohou rychle reagovat tím, že své aktivity přenesou na vhodnější
místo v jiné části světa.
V období internacionalizace a mezinárodní směny zboží hrála významnou roli
nákladní doprava, umožňující rozsáhlé přesuny zboží na velké vzdálenosti.
Globalizace vyžaduje i efektivní osobní dopravu, umožňující pohyb manažerů
mezi jednotlivými částmi globálně rozprostřených firem nebo osobní
vyjednávání obchodních podmínek v různým částech světa.
Na významu však nabývají zejména informační technologie, mezi nimiž hrají
klíčovou roli telekomunikace a celosvětová počítačová síť.
Ve světovém obchodu se lépe prosadí firmy, které jsou schopné na měnící se
poptávku v různých světových regionech rychle reagovat. Mnoho klíčových
obchodů je dnes navíc nezávislých na nákladní dopravě a často není nezbytný
ani osobní kontakt.
Například obchod v rámci globálního kasina se odehrává výhradně pomocí
telekomunikací a počítačových sítí. Stále více firem používá k nabídce zboží
internet a prodeje ve virtuálních obchodech dramaticky rostou.
Informační technologie rovněž hrají klíčovou roli při expanzi nadnárodních
společností. Zprostředkování základních informací o zájmové oblasti,
vyjednávání o investici i následný převod kapitálu si dnes lze těžko
představit bez využití telekomunikací a počítačové sítě.
V souvislosti s informační technologickou revolucí se hovoří o vytváření
informační společnosti. Narůstá totiž role informací a znalostí, které jsou
důležité pro vytváření zisku. Schopnost prodat výrobek nebo službu a uspět
tak v konkurenci je už naprosto závislá na poskytování a šíření informací.
Globální podnikání vyžaduje vysoce odborné znalosti trhů v různých částech
světa, zejména mezinárodní a místní ekonomiky a zákonů.
Takovéto informace se stávají základní surovinou. Výroba zboží a poskytování
služeb se stávají podřízenými vůči systémům zprostředkování informací.
Většina růstu nových pracovních příležitostí ve vyspělých zemích se
soustředí v oblasti shromažďování, vyhodnocování a poskytování informací.
Deregulace, otevírání dveří globalizaci
Urychlení globalizace bylo od počátku 70. let umožněno a podpořeno
politikou, která rušila dosavadní bariéry. Postupné uvolňování světového
zahraničního obchodu se zbožím probíhalo od 2. světové války v rámci
Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT). I přes pokrok, kterého bylo v
posledních třiceti letech dosaženo, zde postupovalo uvolňování bariér
pomaleji než v případě mezinárodních finančních trhů.
S rozpadem brettonwoodského systému byl mezinárodní měnový a finanční systém
s výraznou kontrolou finančních toků nahrazen deregulovaným režimem,
vyznačujícím se minimální kontrolou vlád nad mezinárodními přesuny kapitálu.
Deregulace vedly ke vzniku a rozvoji globálního kasina, umožnily nadnárodním
společnostem využívat daňových rájů (např. Bahamy, Bermudy, Britské Panenské
ostrovy, Kajmanské ostrovy, Nizozemské Antily, Lichtenštejnsko, Panama,
Seychely) a usnadnily jejich globální expanzi.
Internacionalizace finančních toků se stala jedním z nejvýznamnějších
mechanismů globalizačního procesu. V dnešní době mohou být miliardy dolarů
přesunuty mezi lokálními finančními trhy pouhým stisknutím tlačítka
počítače.
Globalizace byla zároveň podporována změnou politických priorit národních
vlád, kterou můžeme charakterizovat jako přechod od sociálního státu k
liberálně orientované politice.
Po 2. světové válce byla nalezena určitá obecně akceptovaná a relativně
stabilní rovnováha při rozdělování vytvářeného bohatství mezi vlastníky
výrobních prostředků, pracující a stát.
Období, které trvalo až do konce 60. let, se nazývá zlatým věkem kapitalismu
a bylo charakterizováno plynulým ekonomickým růstem, plnou zaměstnaností a
zajištěním sociálních služeb obyvatelstvu. Poválečný systém se vyznačoval
fordistickým režimem akumulace (masová produkce a masová spotřeba),
keynesiánským přístupem k ekonomické regulaci (politika stimulace poptávky
prostřednictvím státních výdajů) a sociálně orientovaným (welfare) systémem
společenské regulace (veřejný sektor zajišťující celospolečenskou
participaci na rozdělování vytvářeného bohatství prostřednictvím vyjednávání
v tripartitě mezi státem, zaměstnavateli a odbory).
Jak vypadá globální expanze - příklad koncernu ABB
Švédsko-švýcarský koncern ABB Asea Brown Boveri vznikl v roce 1987 fúzí
švédské firmy ASEA AB a švýcarské BBC Brown Boveri Ltd. Konec 80. let byl ve
znamení expanze firmy akvizicemi v západní Evropě a USA. V průběhu roku 1988
koncern získal 15 společností a v roce 1989 dalších 40 firem včetně
Westinghouse Electric Corp. z USA.
V roce 1990 začíná ABB agresivní expanzi do zemí střední a východní Evropy a
Asie. Například již koncem roku 1992 ABB zaměstnává ve střední a východní
Evropě 20 tisíc lidí ve 30 společnostech. Koncem roku 1994 zaměstnává v Asii
30 tisíc lidí v asi 100 podnicích. V Severní Americe a západní Evropě se
koncern již výrazně nerozšiřuje. Dochází zde ke stabilizaci a začíná fáze
restrukturalizace, charakteristická snižováním zaměstnanosti a zvyšováním
výdajů na výzkum a vývoj. Mezi lety 1990 až 1995 koncern zrušil 54 tisíc
pracovních míst v západní Evropě a Severní Americe; ve střední a východní
Evropě a v Asii naopak zřídil 46 tisíc nových pracovních příležitostí.
Zvyšování počtu zaměstnanců ve střední a východní Evropě a v Asii a
selektivní snižování pracovních míst v západní Evropě a Severní Americe
pokračuje i v druhé polovině 90. let. ABB touto strategií snižuje vysoké
výrobní náklady v západní Evropě a USA, expanduje na nové trhy a upevňuje
tak svoji konkurenceschopnost v rámci globální ekonomiky. Koncem 90. let ABB
posílila svoji pozici řadou dalších akvizic ve vyspělých zemích. Zrušením
regionální úrovně řízení pak zvýšila rychlost a pružnost při
vnitropodnikovém rozhodování. V současnosti ABB sídlí ve více než 100 zemích
světa a zaměstnává přes 170 tisíc lidí. V roce 1998 se v Evropě (včetně
střední a východní Evropy a Ruska) koncentrovalo 64 % zaměstnanců firmy, v
Severní a Jižní Americe 16 %, v Asii 14 % a na Středním východě a v Africe 6
% zaměstnanců. Koncern se skládá z více než 1000 společností s 4500
produkčními místy, které řídí centrála.
Od konce sedmdesátých let se výrazně prosazuje politika podporující rozvoj
volného trhu. Průkopníky nové politiky deregulace byli Ronald Reagan v USA a
Margaret Thatcherová ve Velké Británii.
Politika deregulace byla zakotvena ve čtyřech výchozích principech:
1) veřejný sektor je příliš rozsáhlý, nákladný a příliš zasahuje do
ekonomiky i života občanů;
2) trh je mnohem citlivější a efektivnější mechanismus než jakékoliv
plánování veřejného sektoru;
3) soukromé ekonomické subjekty jsou téměř ve všech sférách ekonomiky mnohem
efektivnější než státní podniky;
4) snížení závislosti firem a domácností na veřejném sektoru povede k
znovuobjevení tradičních hodnot, zejména individuální iniciativy,
samostatnosti a podnikání.
George Soros ve své knize Krize globálního kapitalismu hovoří o nástupu
ideologie tržního fundamentalismu, který velel: všechny překážky bránící
rozvoji volného trhu musejí být odstraněny.
Politika 80. a 90. let byla vedle již zmíněné liberalizace zahraničního
obchodu charakterizována deregulací vnitřních trhů, restrukturalizací příjmů
a výdajů státních rozpočtů a vytvářením pobídek pro přilákání zahraničních
investic.
Postupně také docházelo ke změně vztahů mezi veřejným a soukromým sektorem.
Liberální politika dala vyšší důvěru do fungování volného trhu a vedla ke
snižování přímých státních intervencí.
Veřejný sektor již není vnímán jako přímý poskytovatel služeb v určitých
oblastech. Jeho role se spatřuje ve vytváření vhodných podmínek pro
ekonomický rozvoj.
Stát se vzdává některých rozhodovacích pravomocí, které získal po 2. světové
válce. Děje se to třemi základními způsoby. Prvním je institucionální
deregulace, tj. omezování řídících a rozhodovacích pravomocí orgánů
veřejného sektoru. Druhým nástrojem je privatizace, která se týká velkých,
státem ovládaných státních podniků, komunálního bydlení, zdravotnictví,
školství, sociálních a dalších služeb. Třetí oblastí je dokončení plné
liberalizace cen, například deregulací nájemného v bytovém sektoru.
Přechod k liberální politice byl do značné míry reakcí na ekonomickou recesi
70. let, která vedla k omezování příjmů veřejných rozpočtů a naopak k
rostoucím požadavkům na výdaje v sociální oblasti.
Deregulace čili otevírání dveří globalizaci
Deregulaci ve své knize Abeceda prosperity výstižně charakterizuje sociolog
Jan Keller: "Deregulace je jedním z ústředních hesel neoliberální ekonomiky
a politiky. Oficiálně znamená odbourání všech překážek, jež brání rozvoji
svobodného trhu jako nejvyššího garanta všelidové prosperity.
Ve vyspělých zemích jsou za takové překážky považovány normy a instituce
umožňující chod státu. Deregulace zde fakticky slouží k omezení
hospodářských aktivit kontrolovaných veřejnými institucemi demokratického
státu a k přenesení těchto aktivit na byrokraticky komplexní nadnárodní
společnosti. V důsledku toho se vytrácí i minimální možnost demokratické
kontroly a deregulovaná aktivita se přesunuje do sfér pro veřejnost zcela
neprůhledných."
zpět na slovníček pojmů
Rostoucí sociální výdaje však nešlo plně pokrývat ze stávajících příjmů,
navíc ekonomická situace spíše vyžadovala snížení daňového zatížení firem.
Podíl veřejných rozpočtů na HDP nijak výrazně nepoklesl. Došlo však k
restrukturalizaci charakteru příjmů i výdajů ve prospěch kapitálu a
ekonomického rozvoje.
Daňové zatížení kapitálu a pracovní síly pokleslo, zatímco jiné formy
zdanění, zejména spotřeby, narostly. Daňové zatížení se tak přesunulo od
kapitálu k občanům.
U sociálních výdajů i u výdajů v dalších oblastech (např. v regionální
politice) došlo k restrukturalizaci od široce založených na výběrové
podpory. Namísto přímých investic do infrastruktury a do ekonomických
aktivit veřejného sektoru začíná stát různými formami spolupráce veřejného a
soukromého sektoru podporovat investice soukromých firem.
V průběhu 80. a 90. let začaly centrální i místní vlády uplatňovat nástroje
pro přilákání zahraničních investic. Pro investory jsou například vytvářeny
speciální bezcelní zóny. Dovoz surovin a vývoz zboží vyrobeného v těchto
zónách nepodléhá standardním celním sazbám.
Pro přilákání zahraničních investorů jsou navíc vytvářeny rozmanité soustavy
pobídek, zahrnující daňové prázdniny, dotace na vytvořená pracovní místa,
hrazení nákladů na rekvalifikaci pracovní síly nebo poskytnutí pozemků za
nižší než tržní cenu nebo dokonce zdarma.
Ve snaze získat investice a vytvořit pracovní příležitosti se tak veřejný
sektor vzdává části svých příjmů ve prospěch soukromých nadnárodních
společností, které navíc díky poskytnutým výhodám mají příznivější podmínky
pro podnikání než domácí podniky.
Kde se soustřeďuje moc?
Globalizace má rozsáhlé společenské důsledky. Mezi nejzávažnější patří
umocňování nerovnoměrného sociálního a ekonomického rozvoje, který vyplývá z
toho, že firmy, jednotlivci a jejich prostřednictvím i lokality, města a
státy mají rozdílnou sílu a schopnosti aktivně se zapojit do globalizace.
Přerozdělení moci, které přináší globalizace, se však nepromítá jen do
nerovností mezi lidmi, firmami nebo regiony. Klíčoví aktéři globalizace
ovlivňují charakter a priority veřejného sektoru.
Hospodářská moc se v současnosti soustřeďuje do rukou silných nadnárodních
společností. Roční obrat 200 největších nadnárodních společností předčí
všechny národní ekonomiky světa bez devíti největších. Ze sta největších
hospodářských celků víc než polovina nejsou státy, nýbrž nadnárodní
společnosti.
Obrat General Motors je větší nežli hrubý domácí produkt Dánska, Fordův
větší než Jihoafrické republiky a Toyoty větší než Norska. Hrubý domácí
produkt České republiky je třetinou obratu General Motors nebo polovinou
obratu obchodního řetězce Wall-Mart Stores.
Nadnárodní společnosti přinášejí do zemí, ve kterých se rozhodly investovat,
celou řadu výhod.
Nejde jen o příliv kapitálu ve formě přímých zahraničních investic a o
nárůst výrobních kapacit, ale i o vytváření nových pracovních příležitostí,
o zdokonalení výrobních postupů a zavedení nových technologií, o rozpočtové
příjmy z nové produkce či o zlepšení obchodní bilance země.
Přínos nadnárodních společností však může být jen zdánlivý. Zisky z výroby
nemusí být investovány v místě vzniku, ale mohou být převedeny do mateřské
firmy. Zpětný proud financí tak může po čase překonat původní investici.
Velkým problémem jsou úniky na daních, k nimž nadnárodní společnosti zcela
legálně používají tzv. transferové ceny.
Nelze ani zapomenout na vstupní náklady na přilákání zahraničních investic,
jako jsou například výdaje z veřejných rozpočtů na vybudování
infrastruktury. Stejně tak nelze zapomenout na peníze, které vzhledem k
poskytnutým daňovým a dalším úlevám nikdy nedotekly do rozpočtů státu,
regionů či obcí.
Pod tlakem nadnárodních společností - a také mezinárodních institucí, jako
je např. Mezinárodní měnový fond a Světová banka - pokračují státy v
uvolňování trhů, snižují intervence a omezují sociální výdaje.
Státy, regiony a města navíc mezi sebou v současnosti soutěží o přilákání a
udržení co největšího množství kapitálu. Na poskytování výhod zahraničním
společnostem reagují domácí firmy a žádají podpory, které jim umožní přežít
v narůstající mezinárodní konkurenci.
Role centrálních vlád při ovlivňování toho, kde bude stavět zahraniční
investor, je čím dál více doplňována přímým vyjednáváním mezi firmami a
místními samosprávami, které se snaží zahraniční investory přilákat na své
území.
Slabý sluha silných pánů - pobídky pro zahraniční investory a dobývání
renty v éře globalizace
Redaktorka Eva Klvačová v týdeníku Ekonom výstižně popsala vztahy mezi
státem a zahraničními investory: "První stát, který se rozhodl přilákat
zahraniční investory soustavou zvláštních pobídek, položil základy pro
vydírání všech států všemi zahraničními investory. Od té doby může
rozmazlený a zpovykaný zahraniční kapitál tvrdit, že ve všech vybraných
zemích, které mu soustavu zvláštních pobídek nenabídnou, je znevýhodňován a
diskriminován. A všude ve světě se státy předbíhají v lákání zahraničních
investorů novými, ještě lepšími stimuly a ve jménu rovnosti pravidel
vytvářejí pravidla čím dál tím nerovnější." (Ekonom č. 41 z roku 1998)
Nejde vlastně o nic jiného než o dobývání bezpracné renty. Cílem je přimět
tvůrce pravidel hry, aby tvořil na zakázku lobbujícího, poskytl mu
neoprávněnou výhodu a přiznal právo na pobírání ničím nezasloužené renty.
Využití státu jednotlivci a nátlakovými skupinami s cílem získání renty vede
k celospolečenským ztrátám.
Dnes jde o globalizované dobývání renty. Zahraniční investoři lobbují u
národních vlád za poskytnutí individuálních výhod v podobě daňových
prázdnin, nebo lobbují u Mezinárodního měnového fondu za to, aby
reformujícím se zemím byla předepsána devalvace či politika vysokých
úrokových sazeb. Přestože v prvém případě je dobývání renty viditelnější a v
druhém případě zůstává skryto pod povrchem, jde o stejný princip. V
současnosti se dobývání renty děje pod maskou liberalismu, i když s vlastní
ideologií nikdy nemělo, nemá a ani nebude mít nic společného.
zpět na slovníček pojmů
Různé výhody tak investorům nabízejí všechny úrovně územní správy a jejich
snaha o vytvoření co nejatraktivnějších podmínek pro kapitál často dostává
přednost před ostatními politickými cíli, např. v oblasti sociální, rozvoje
bydlení, veřejné dopravy, životního prostředí, apod.
Úloha státu při udržení zaměstnanosti, rozumné úrovně příjmů a při
poskytování sociálního zajištění občanů je navíc výrazně omezována
schopností nadnárodních společností vyhnout se daním a odstěhovat výrobu z
oblastí s drahou pracovní silou.
Globalizace tak vede k přerozdělení moci od vlád států ve prospěch
nadnárodních společností, od veřejného k soukromému sektoru. Přestože si
státy udržují svoji suverenitu, ekonomické subjekty s aktivitami na globální
úrovni ovlivňují svými požadavky vlády jednotlivých států tak, aby pravidla
hry byla formulována v jejich prospěch. Deregulace trhů upřednostňuje
nejmocnější koncerny a vede k umocňování jejich moci a bohatství.
Nadnárodní společnosti vytvářejí nový druh moci, která je v mnoha ohledech
vymaněna z vlivu vlád a naopak do značné míry jejich rozhodování formuje.
Ekonomická prosperita jednotlivých států je čím dál více ovlivňována pohyby
na světových finančních trzích.
Vlády a centrální banky mají stále menší možnosti obrany vůči finančním
spekulacím a dopadům ekonomických událostí, jež se udály na druhé straně
světa. Přesuny peněz jsou totiž v současnosti mimo kontrolu jednotlivých
vlád a představují pro národní ekonomiky značnou hrozbu. Spekulanti na
světových peněžních trzích mohou způsobit pád i velmi silných měn, jak
například naznačil George Soros při útoku na britskou libru. Hráči v
globálním kasinu dnes ovlivňují osudy milionů lidí.
Pohyby na finančních trzích jsou pro národní ekonomiky důležitější než
investice nadnárodních společností. Ty sice jednají velmi pružně, mohou
využívat transferových cen atd., ale finanční kapitál má nesrovnatelně větší
operační možnosti. Převaha spekulativních peněžních toků nad investicemi do
produkce či obchodu se zbožím a službami však představuje ve vytvářené
globální ekonomice významný prvek nestability.
Nerovnoměrný rozvoj světa: vítězové a poražení
Téměř všechna místa na zeměkouli jsou dnes nějakým způsobem globalizací
ovlivněna. Většina z nich je však pouhým příjemcem vlivů globalizace a pouze
na několika málo místech dochází ke skutečnému vytváření a formování
základního charakteru globalizačních procesů. Naprostá většina aktérů, kteří
globalizaci utvářejí, sídlí v největších světových metropolích. A právě
významná města představují jedny z mála lokalit, které vycházejí z
globalizace poměrně úspěšně.
Co je "informační společnost"
Uznávaný sociolog Manuel Castells, autor mnoha publikací o informační
společnosti, ji definuje jako společnost, jejíž zdroje ekonomické
produktivity, kulturní hegemonie a politická a vojenská moc závisí na
schopnostech získávat, shromažďovat, ukládat, analyzovat a vytvářet
informace a znalosti.
Informace a znalosti byly důležitým faktorem ekonomické akumulace a
politické moci i v minulosti, ale v současném technologickém, sociálním a
kulturním kontextu se informace stávají přímo výrobní silou. Vzhledem k
informačnímu propojení celého světa a k automatizaci většiny standardních
rutinních výrobních i řídicích úkonů, je kontrola nad informacemi, znalostmi
a informačními technologiemi nezbytnou podmínkou k ovlivňování organizace a
fungování společnosti ve prospěch držitelů informací a informačních
technologií.
zpět na slovníček pojmů
Spojitost mezi ekonomickou globalizací a nerovnoměrným rozvojem zemí a
regionů světa je patrná z důsledků nové mezinárodní dělby práce. Rutinní
výroby a služby, které jsou náročné na množství pracovníků, se koncentrují v
rozvojových zemích (kde je navíc nižší organizovanost zaměstnanců v
odborech, volnější normy v oblasti bezpečnosti práce či životního prostředí
a také levnější pozemky a další výrobní vstupy). V jádrových oblastech
vyspělých zemí zůstávají řídící funkce, jednotky zajišťující výzkum a vývoj
a dále i provozy vysoce náročné na kapitálové investice a vyžadující
kvalifikovanou pracovní sílu.
Nová mezinárodní dělba práce má v různých regionech světa odlišné dopady. Ve
vyspělých zemích světového jádra dochází v důsledku přemísťování některých
výrob do rozvojových zemí k deindustrializaci, která má výrazný vliv na růst
nezaměstnanosti. Na druhé straně se zde koncentrují ředitelství, oddělení
výzkumu a vývoje a technologicky náročná odvětví. V jádrových oblastech
vyspělých zemí tak výrazně rostou především výrobní služby, zahrnující
služby finanční (banky, pojišťovny, investiční společnosti) a další servis
pro podniky (realitní, poradenské, právní a účetní firmy, reklamní agentury
apod.)
Země světové semiperiferie, zejména nově industrializované země, získávají
rozvojové impulsy z účasti na rozvoji globální ekonomiky. Pobočky firem
působích v oblasti výrobních služeb se usidlují v hlavních městech. Přímé
zahraniční investice nadnárodních společností přinášejí pracovní místa,
lepší technologie a celkový ekonomický rozvoj, neboť některé místní firmy se
mohou podílet na subdodávkách.
Nejnovější technologie a hlavně výzkum a vývoj však zůstávají ve vyspělých
zemích. V zemích světové semiperiferie se zakládají především výroby náročné
na množství pracovní síly. Výrobní technologie jsou vzhledem k předchozímu
stavu ekonomik těchto zemí sice pokročilé, nikoliv však vzhledem k vyspělým
a kapitálově náročným výrobám vyspělého světa. Pokrok může tudíž zároveň
znamenat i pokračující prohlubování rozdílů mezi vyspělými zeměmi světového
jádra a státy semiperiferie. (Země světové periferie, které se buď samy
separují od dominantní západní protržní a prodemokratické kultury, nebo
které jsou vzhledem ke své zaostalosti nadnárodními společnostmi a globálním
kapitálem opomíjeny, jsou z globální ekonomiky vyčleněny.)
Mezi nejvýznamnější makrogeografické dopady globalizace patří:
1) vytváření nové hierarchie světových měst, propojených aktivitami
nadnárodních společností v oblasti výrobních služeb;
2) intenzifikace ekonomické provázanosti vyspělých zemí;
3) nová prostorová dělba práce mezi zeměmi světového jádra a státy světové
semiperiferie a
4) prohlubující se izolace zemí světové periferie.
Rozmanité studie upozorňují, že propast mezi vítězi globalizace a poraženými
je čím dál větší. Podíl nejchudší pětiny lidstva na celosvětovém příjmu činí
dnes 1,1 % oproti 1,4 % v roce 1991 a 2,3 % v roce 1960. Poměr rozdílu
příjmů nejbohatší a nejchudší pětiny vzrostl z 30:1 v roce 1960 na 61:1 v
roce 1991, na 78:1 v roce 1994 a v současné době je odhadován na 86:1.
Globalizace a proměny měst
Globalizační procesy ovlivňují politické, ekonomické, sociální a kulturní
změny nejen na celosvětové úrovni, ale i na všech nižších úrovních včetně
lokální. Podstata globalizace spočívá nejen ve vytváření samotného
globálního, ale zároveň i ve vytváření nových vztahů mezi globálním a
lokálním, regionálním, národním a mezinárodním. Známý britský sociolog
Anthony Giddens popisuje v knize Důsledky modernity (The Consequences of
Modernity) globalizaci jako intenzifikaci společenských vztahů na
celosvětové úrovni, která vede k propojování velmi vzdálených lokalit
takovým způsobem, že místní události jsou formovány událostmi dějícími se na
míle daleko a naopak.
Transferové ceny čili čarování s daněmi
Místní pobočky nadnárodních společností často nevyrábějí finální výrobky,
ale jsou plně zapojeny do dělby práce v rámci koncernu. Účtovací ceny pro
vnitrokoncernové převody se nazývají transferovými cenami.
Ve většině případů jsou ceny ovlivněny vrcholovým řízením nadnárodní
společnosti, které podřizuje výsledky pobočky celkovým zájmům koncernu.
Pomocí transferových cen lze například obejít vysoké daně z příjmu tak, že
se transferové ceny u dovozu nasadí vysoko a u vývozu nízko, takže se zisk
firmy udržuje v dané zemi uměle nízko.
Nadnárodní společnosti často využívají tzv. daňové oázy, tj. země, které
cizí prostředky nezdaňují, nebo je zdaňují velmi nízkými sazbami. Takovou
oázou je například Lichtenštejnsko, kde je počet obyvatel téměř shodný s
počtem tam umístěných poboček nadnárodních firem. Daňové oázy jsou velmi
užitečné při transferech výrobků mezi pobočkami ve dvou zemích. Výrobek z
první země je prodán za nízkou cenu pobočce v daňové oáze. Výrobce tak sníží
své zisky a ušetří na daních. Pobočka v oáze obratem výrobek prodá za
vysokou cenu pobočce v další zemi, které tak narostou náklady, sníží se zisk
i odvedené daně. Zisk vzniklý rozdílem obou cen je deponován v daňové oáze a
může být použit k další expanzi nadnárodní společnosti. Země, kde taková
firma vyrábí, nejenže tratí na daních - dochází i k negativnímu ovlivnění
její obchodní bilance.
Takovéto využití transferových cen ilustrativně vysvětlil Pavel Strnad z
Hospodářské fakulty Technické Univerzity Liberec v týdeníku Ekonom č. 52 z
roku 1996.
Mezi místa, kde se globální dopady projevují nejviditelněji, patří velká
města. Proměny současných měst jsou čím dál významněji ovlivněny i přímo
utvářeny jevy a procesy nacházejícími se a probíhajícími mimo jejich území,
a dokonce i mimo hranice států, v nichž se nacházejí. V posledních letech
nabývají na významu zejména mechanismy, které propojují místní dění ve
městech s procesy rozvíjejícími se na globální úrovni.
Aktéři globalizace (firmy, organizace i jedinci), kteří se aktivně pohybují
na mezinárodní úrovni a utvářejí globalizaci, představují hlavní síly
formující charakter současných změn i na místní úrovni, zejména ve velkých
městech. Globalizační procesy působí na všechny lokality, na všechna města.
Vliv globalizace se však podstatně liší podle toho, zda se město nachází ve
vyspělém jádru, ve světové semiperiferii, nebo na periferii.
Ve velkých městech vyspělého světa a nově industrializovaných zemí vedle
sebe existují aktéři, kteří globalizační proces vytvářejí, i ti, kterým
nezbývá nic jiného než se vlivům globalizace přizpůsobovat. Pro dění ve
městech na světové periferii vytváří globalizace takové prostředí, které
místní aktéři stěží mohou ovlivnit.
Velká města se v současnosti vyznačují nebývalou dynamikou proměn. Ta je
dána několika obecnými trendy společenských změn, jejichž kořeny vycházejí z
globalizace. Jde o internacionalizaci (kapitálu i pracovních sil), omezení
vlivu veřejného sektoru, ekonomickou restrukturalizaci (omezování tradiční
průmyslové výroby - deindustrializace), rozvoj výrobních služeb, sociální
polarizaci a postmoderní způsob městského života.
Narůstající internacionalizace se ve velkoměstech projevuje především v
ekonomických sektorech, kde je výrazný podíl firem v zahraničním nebo
mezinárodním vlastnictví (např. finančnictví a služby podnikům), dále při
financování, výstavbě, pronájmu a prodeji nových komerčních nemovitostí
mezinárodního standardu a také na trhu práce, kde se vyčleňuje skupina
manažerů a zaměstnanců zahraničních společností, pohybujících se mezi
velkými světovými centry.
Rozvoj globalizace byl podpořen politikou deregulace. Globalizace však
rovněž zpětně působí na měnící se charakter vztahů mezi veřejným a soukromým
sektorem ve městech. Proměny měst jsou stále více ovlivňovány nadnárodním
kapitálem. Při absenci regulačních mechanismů na mezinárodní a národní
úrovni nezbývá místním vládám mnoho jiných možností než se tlakům globální
ekonomiky přizpůsobit.
Pod vlivem globalizace a neoliberální ideologie se ve městech prosazuje
politika místního ekonomického rozvoje, která upřednostňuje podporu
soukromému sektoru (vytvářením přitažlivého podnikatelského prostředí a
poskytováním investičních pobídek) před výdaji v oblasti sociálních služeb,
komunálního bydlení, hromadné dopravy či životního prostředí. Města mezi
sebou soutěží o přilákání nových, zejména zahraničních investic. Přednost
mají pružná (ale dílčí) rozhodnutí před celkovým a dlouhodobým plánováním,
jehož cílem by byl harmonický a rovnoměrný rozvoj města.
Velkoměsta už nejsou vhodným místem k umisťování výroby. Mohou však získat
strategickou roli v globálním ekonomickém systému. Globální ekonomika se
vyznačuje rozmístěním výrobních kapacit po celé planetě. Vzhledem ke
koncentraci vlastnictví musí být její řízení soustředěno do několika málo
center. Globalizující se města jsou charakteristická koncentrací ředitelství
nadnárodních společností, finančních firem a služeb pro podniky, firem z
technologicky nejprogresivnějších ekonomických sektorů a příznačná i trhem
pro novinky ve světě technologií a módy.
V důsledku globalizace dochází ve městech k ekonomické restrukturalizaci,
která je charakterizovaná omezování průmyslové výroby a rozvojem výrobních
služeb. Deindustrializace je do určité míry způsobena i novou mezinárodní
dělbou práce, při níž dochází k přemísťování některých výrobních závodů z
vyspělých zemí do třetího světa.
Hlavním důvodem růstu výrobních služeb v největších světových městech je
soustřeování řídících funkcí globální ekonomiky. Zatímco deindustrializace
postihuje většinu velkých měst ve vyspělých zemích, ne všechna města
získávají v rámci globální ekonomiky nové funkce. Ekonomická
restrukturalizace má tudíž rozdílný průběh a dopady podle postavení města v
rámci globální dělby práce.
Brettonwoodské dohody, nový systém pro poválečný svět
Dohody z konference Organizace spojených národů, která se v červnu 1944
konala v Bretton Woods v New Hampshire v USA, položily základ poválečnému
světovému měnovému a finančnímu systému. Cílem dohod bylo vytvoření
ekonomického prostředí, které prostřednictvím obchodu a hospodářské
integrace povede k rychlé poválečné obnově.
Základ brettonwoodských dohod tvořil systém pevných směnných kursů hlavních
světových měn, vytvářející stabilní prostředí pro mezinárodní obchod.
Základní platební jednotkou byl americký dolar vázaný na zlato, který
představoval pevnou kotvu mezinárodního měnového řádu. Součástí
brettonwoodského systému byl i vznik Mezinárodního měnového fondu a Světové
banky.
Období od 2. světové války až do poloviny šedesátých let představovalo zlatý
věk ekonomického růstu a rozvíjejícího se obchodu. Na přelomu 60. a 70. let
však v USA narůstala inflace a prohluboval se deficit platební bilance
zahraničního obchodu. Spojené státy řešily nepříznivou situaci devalvací
dolaru, která měla obnovit domácí ekonomický růst a posílit pozici USA na
světových trzích, a zrušením směnitelnosti dolaru za zlato, a tím i hlavního
stavebního pilíře brettonwoodského systému. V letech 1971-1973 následoval
přechod na systém volně plovoucích kursů nejvýznamnějších měn, který
existuje dodnes.
zpět na slovníček pojmů
Sociální polarizaci lze stručně charakterizovat jako nárůst bohatých i
chudých a úbytek střední vrstvy obyvatel. Za jednu z hlavních příčin
sociální polarizace jsou považovány dopady ekonomické restrukturalizace na
trh práce. V důsledku ekonomických změn roste podíl vedoucích a odborných
pracovníků, snižuje se zastoupení pracovních míst s průměrnými mzdami a
roste počet málo placených zaměstnání, občasných zaměstnání s nestálými
příjmy a počet nezaměstnaných. Trh práce se z hlediska mzdového ohodnocení
zaměstnanců polarizuje.
Sociální polarizaci však nelze spojovat pouze se změnami na trhu práce, ale
i se snižující se rolí sociálního státu, což vede k polarizaci příjmů
domácností. Sociální polarizace přináší územní koncentraci dvou krajních
sociálních skupin žijících v těsném sousedství uvnitř městského prostoru, a
to jednak chudých, nezaměstnaných a vyčleněných ze společnosti, jednak
skupiny manažerů a profesionálů s vysokými příjmy. Sociální polarizace se
projevuje narůstající segregací chudých a separací bohatých a utvářením tzv.
duálního a rozděleného města.
Postmoderní způsob městského života, kultury a architektury je v
globalizujících se městech charakterizován prolínáním místních a
nadnárodních vlivů, které vyplývají z ekonomické a kulturní
internacionalizace. Na jedné straně přináší globalizace homogenizaci
spotřeby prostřednictvím stejného zboží, nabízeného nadnárodními
společnostmi ve všech koutech planety, na druhé straně nám umožňuje seznámit
se s rozmanitostí kultur z různých konců světa.
Globální a lokální kultury se ve velkých, globalizujících se městech
navzájem prolínají. Globalizace přináší větší názorovou pluralitu a příklon
k individualismu. Zdůrazňována je specifičnost místa a architektury, kterou
v mnoha městech nadnárodní společnosti využívají ke zviditelnění sídel svých
ředitelství v urbanistické struktuře měst. Investoři a developeři nákupních
center využívají vizuálních charakteristik k přilákání spotřebitelů.
Kulturní strategie jsou využívány soukromými firmami k posílení jejich
vlivu, konkurenceschopnosti a k prezentaci jejich moci. Postmoderní město je
koláží minulosti a přítomnosti, místního a globálního, standardního a
specifického, reálného a umělého.
Nové ekonomické funkce globalizujících se měst se soustřeďují v centrálních
částech měst a zejména v nově vytvářených komerčních komplexech. Nové
společenské elity žijí v nových rezidenčních komplexech vnitroměstských
kondominií, v luxusních čtvrtích přiléhajících k městským centrům nebo v
uzavřených a hlídaných předměstských komunitách. Na druhé straně však v
městech ovlivněných globalizací narůstají průmyslovou výrobou opuštěné a
dnes nevyužívané zóny znečistěných a kontaminovaných pozemků se zbytky
výrobních hal a skladů. Pouze některé z upadajících zón se v posledních dvou
desetiletích podařilo oživit. Úspěšné projekty oživení městského prostředí
se zpravidla týkají atraktivních území na březích řek, jezer či moří.
V globalizujících se městech však narůstá i podíl upadajících rezidenčních
čtvrtí a ve Spojených státech ghet lidí vyčleněných ze společnosti.
Vytváření ostrých prostorových hranic mezi světem bohatství a světem chudoby
vidí autoři knihy Globalizující se města (Globalizing Cities) Američan Peter
Marcuse a Holanďan Ronald van Kempen jako jednu z nejvýznamnějších
charakteristik současných globalizujících se měst.
Globalizace, téma pro 21. století
Globalizace je v současnosti ve svých počátcích. Soukromý sektor, ekonomika
a volný trh získaly prostřednictvím nadnárodních společností a globálních
finančních trhů předstih před veřejným sektorem a jinými než ekonomickými
stránkami rozvoje společnosti. Zatímco se ekonomické aktivity integrovaly
globálně, veřejný sektor působil především na národní a nižších úrovních.
Rozhodování institucí veřejného sektoru se navíc dostalo pod tlak stále
mobilnějšího nadnárodního kapitálu. Období živelné globalizace
prostřednictvím tržní expanze největších společností v prostředí
deregulovaných mezinárodních i domácích trhů přineslo nové přerozdělení
zdrojů a moci v rámci soukromého sektoru i mezi soukromým a veřejným
sektorem.
Globalizace je však přirozeným a zřejmě nevyhnutelným procesem společenské
integrace na vyšší úrovni, než tomu bylo doposud a nesporně přináší celkový
společenský pokrok. Její počáteční živelná fáze, charakterizovaná
ekonomickou expanzí s cílem rozšiřování trhů a získávání výhod jednotlivými
nadnárodními firmami, však měla celou řadu negativních dopadů. Ty se
postupně pod tlakem veřejnosti dostávají do zorného úhlu politiků.
O autorovi
Luděk Sýkora
Autor je sociální geograf, odborný asistent na katedře sociální geografie a
regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Ve
svých přednáškách a výzkumu se věnuje současným proměnám měst, globalizaci,
trhu s nemovitostmi a bytové politice. Je autorem řady odborných prací
publikovaných zejména v zahraničí. Předkládaný článek vychází z kapitoly
Globalizace a její společenské a geografické důsledky, která právě vychází v
knize "Stát, prostor, politika" editované P. Jehličkou, J. Tomešem a P.
Daňkem.
sykora@natur.cuni.cz
http://www.natur.cuni.cz/~sykora
Ekonomickou globalizaci, a zejména ty její stránky, které mají negativní
důsledky pro společnost, je potřeba mít pod veřejnou kontrolou. Globální
integraci ekonomických aktivit soukromého sektoru musí následovat globální
integrace institucí veřejného sektoru, aby bylo možno vývoj společnosti v
nadnárodním měřítku demokraticky ovlivňovat. Prvním krokem k dosažení nového
stabilního systému společenské regulace je odklon od tržního fundamentalismu
neoliberální politiky konce 20. století.
Můžeme očekávat, že teprve 21. století bude plně ve znamení globalizace.
Globalizace není v současnosti kompletní, neboť zahrnuje pouze ekonomiku, a
nikoliv demokratické rozhodování.
Podle mého názoru bude k nadnárodní integraci aktivit veřejného sektoru
docházet postupně, mnohem pomaleji, než tomu bylo u ekonomické globalizace.
V dlouhodobé perspektivě však přinese novou mocenskou rovnováhu mezi
veřejnými a soukromými, společnými a individuálními zájmy.
K vytváření nového globálního systému společenské regulace přispějí dva
hlavní faktory. Prvním bude vnitřní aktivita institucí veřejného sektoru a
druhým vnější tlak velkých nadnárodních společností, které po fázi
rozdělování trhů a moci v rámci globální expanze budu usilovat o vytváření
stabilního prostředí, které jim zajistí jejich pracně dosažené postavení.
Luděk Sýkora
Copyright 2000 Lidové noviny, a.s., internet@lidovky.cz
© Copyright Česká tisková kancelář, Reuters Limited, Asociated Press
Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu
Grafická úprava © 2000 Attraction s.r.o.
Server Lidovky.cz používá ORIS - internetový redakční systém MMD MAFRA
a.s. ©
Zdroj: Lidove noviny www.lidovky.cz
