http://www.fsv.cuni.cz/cp1250/veda/konf_sem/globalni_svet/GS_prispevky/gs_plenum_mlcoch.htm
Institucionalizace (ne)odpovědnosti: globální svět, evropská integrace a české zájmy
Konference "Institucionalizace /ne/odpovědnosti: globální svět, evropská integrace a české zájmy", Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Praha, 30.11.-2.12.2000.
Výstup z Výzkumného záměru "Česká společnost na přelomu tisíciletí"
Lubomír Mlčoch:
"OD INSTITUCIONALIZACE NEODPOVĚDNOSTI
K INSTITUCIONALIZACI ODPOVĚDNOSTI"
1.Úvod
Jerome Bruner ve své knize "The Culture of Education" /1997/ konstatuje, že ekonomie jako věda ztratila narativní charakter, "story-telling element" jako klíč, který lidským bytostem dával smysl dění tohoto světa. Tato námitka ovšem nemůže být vznesena vůči historii - hospodářské, sociální a politické: zde je příběh stále ještě instrumentem ke konstrukci reality. Námitka Brunerova naplatí ani vůči institucionální ekonomii, především v jejím "makro-" proudu, reprezentovaném Douglassem Northem, který ve své teorii institucionální změny nezapře historika původem. V široce rozvětvené moderní ekonomii nacházíme i další směry uvažování, v nichž "agentura historie" hry jménem byznys hraje klíčovou roli, a čelí tak bezčasové, abstraktní axiomatické škole hlavního proudu ekonomické teorie. Některé z těchto směrů ostatně usilují o překlenutí mostu mezi dosud oddělenými proudy. Ekonomická informatika a simulace chování účastníků trhu v opakovaných hrách /supergames/ pracuje nejen s agenturou historie /"struktury víry" hráčů, "institucionální paměť", princip "závislosti na cestě historickým časem"- "path dependency principle"/, ale mapuje i faktory, které mohou napomoci výskytu rizik "dilematu vězně" a "černého pasažérství". Studium procesů učení se na trhu /"economic learning by doing"/ má blízko k sociálně-psychologickým školám, v nichž "story telling" stále platí. Odtud již je jen krůček k přemostění etiky a ekonomie neboť procesy učení závisejí na hodnotovém systému, s nímž hráči do hry vstoupili, s jejich výchovou v rodině, s jejich náboženským zázemím. Kardinální problém, jak dosíci toho, aby opakovaná hra nebyla jen nemilosrdným bojem "kdo s koho", ale aby směřovala ke spolupráci hráčů a ke vzniku "společného dobra", totiž končí u otázek po smyslu pobývání na tomto světě, závisí na zahlédnutí paprsku věčnosti ve hře jménem byznys, v ochotě podřídit své "výběry" a "rozhodnutí" tu a tam i kategorickému morálnímu imperativu - i proti momentálnímu úzce utilitárnímu hledisku. Škola "economic learning" studuje procesy vzniku důvěry mezi účastníky trhu, má blízko k teorii kultury a kulturní antropologii. Ekonomická teorie zde nabízí to nejlepší, čeho ve svém vývoji dosáhla, aniž by dávala najevo svůj imperiální charakter a pocit nadřazenosti vůči ostatním společenským vědám. V těchto školách nacházím ideje a koncepty, které dávají šanci na překonání fragmentarizace sociálních věd a které se mi zdají ospravedlňovat i založení výzkumu tak široce pojatého projektu, jakým je "Česká společnost na přelomu tisíciletí". V takto pochopené ekonomii nacházím cestu ke skloubení profese ekonoma s osobní vírou, šanci na osobní integritu.
2. Naším dědictvím je otřesená identita a oslabená mravní integrita.
Opakované "businness games" nás učí, že za minulostí nelze udělat "tlustou čáru". Dá-li se vystopovat v naší historii cosi charakteristického, tak je to enormní nestabilita institucí: formálních /tj. politických, státo-právních a vlastnických/ i neformálních /proměny ideologií, převraty náboženské, žité vzorce chování/. Snad v důsledku geografické polohy, poté již možná i jako důsledek "lock in" efektů jednou zvolených strategií přežití v daném prostoru, ocitali jsme se příliš často v soukolí dějin. V.Klusoň poukazuje na nestabilitu a násilné intervence především do vlastnických poměrů po Bílé hoře, ale dokonce již v průběhu Husitských válek a po nich /Klusoň 1999/. Omezíme-li se jen na právě končící 20. století, nutno aspoň heslovitě připomenout: zbohatlíky z 1.svět.války, jejichž majetkům pochybně získaným národ nepřiznával legitimitu, rozpad Rakousko-Uherska, pozemkovou reformu s konfiskačním a etnicky zaostřeným charakterem vůči "odnárodnělé šlechtě", Mnichov a 15.březen 1939 s následným etnickým čištěním v pohraničí a s vyhlazováním a loupežemi židovských majetků. Konfiskace majetků "zrádců a kolaborantů" po roce 1945 a masová etnická čistka vůči sudetským Němcům. Období "národních správců" a "zlatokopů". Komunistické znárodňovací dekrety po Únoru 1945 jako státem organizovaná loupež ve velkém. Nucené združstevňování pod nátlakem a zastrašováním. Dokončování likvidace posledních "živnostníků" v letech 50. 60., až po dosažení výlučného postavení i mezi zeměmi "míru a socialismu" pokud jde o likvidaci instituce soukromého vlastnictví. Schizofrenie deklarovaného"morálního kodexu budovatele komunismu" let šedesátých a žité etiky v hospodářství pod heslem "kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu"…Ve své studii "Československá ekonomika mezi minulostí a budoucností" /Mlčoch,L., 1992/ jsem odkazoval na Hannah Arendt-ovou a její hypotézu o "duchu vzpoury" proti tradičním hodnotám, soukromému vlastnictví a náboženství, jenž z díla Karla Marxe a Bedřicha Engelse - po "inkubační době" 100 let - z "Komunistického manifestu" roku 1848, hluboce ovlivnil naše národní dějiny…Tento duch vzpoury je u nás stále přítomen.
Institucionální ekonomie rozumí institucemi zcela obecně každá omezení, jež "tvarují" chování člověka v hospodářství. V širším slova smyslu patří mezi "instituce" i "politiky" státu s těžkými dopady na internalizované víry lidí, jako byly "vázané vklady" a "měnové reformy" spojené s konfiskacemi či řádovým znehodnocením úspor domácností, "přídělové" a "lístkové" systémy ekonomiky nedostatku, devizové účty a tuzexové obchody pro nomenklaturně vyvolené…
Křesťanská sociální analýza /viz "Pokoj a Dobro", 2000/ shrnuje mravní důsledky a následky našich dějin jako "pokřivení a změlčení víry ve spravedlnost jako základ společnosti. Došlo ke ztrátě víry v sílu ducha. Převládlo naopak vidění světa a dějin sociálního darwinismu: vítězí a přežívá ten, kdo má fyzickou moc a umí užít násilí…Soukolí dějin, jimiž musel projít náš národ ve 20.století, urychlilo tyto procesy eroze zažitých kulturních a morálních vzorců chování. Naším dědictvím je zmatek v hodnotách, malá odolnost vůči ideové manipulaci a oslabená mravní identita" /o.c., str. 17-19/.
Teoretický ekonom musí dodat: "agentura historie" ovlivnila "struktury víry" budoucích účastníků rodícího se trhu v negativním smyslu hned v několika ohledech:
* skepsí vůči partnerům v tržních transakcích i skepsí vůči státu, ztrátou důvěry v kooperativní jednání, ztrátou smyslu pro hodnoty "společného dobra"
* krátkým časovým horizontem pro naše jednání, v jehož důsledku roste pokušení egoismu i za cenu sub-optimálních řešení /dilema vězně/ a sklony k "černému pasažérství"
* nedostatkem přirozených vůdců v byznysu i v politice, kteří by byli personifikací morální integrity.
Na posledním století se v charakteru národa podepsal nejvíce "Mnichov" a protektorát, a poté 40 let "reálného socialismu". Zkušenost kapitalistické tržní ekonomiky z Rakouska spolu s následující - příliš krátkou- dvacetiletou periodou státní, politické samostatnosti, již podléhá "diskontu času": naše "institucionální paměť" je tedy nejvíce poznamenaná obdobím "reálného socialismu". Část české populace stále ještě vzhlíží - paradoxně- k socialismu jako k období "stability" a upíná se k jeho sice omezené leč reálné "sociální jistotě" a to i za cenu zcela okleštěné národní suverenity. Je-li prvním předpokladem jakékoli duchovní konverze přijetí sebe sama, pak obrat ve směru obnovy národní identity a mravní integrity zahrnuje nutně i snahu o pochopení této podmnožiny našich spoluobčanů.
Je-li "historia magistra vitae", pak nás Čechy učila historie neodpovědnosti občanské a neodpovědnosti hospodářské. Anebo přesněji: své přežití jsme takto mylně pochopili. Instituce politické jsme příliš dlouho vnímali jako nám odcizené, jako ne naše vlastní: kastovní principy stranické nomenklatury jakoby přenášely odpovědnost na "ty nahoře", národ se dělil na "my a oni". Tzv. celospolečenské vlastnictví znamenalo téměř úplnou socializaci negativních důsledků hospodaření, rozkládání dopadů rozhodování hierarchických struktur moci ekonomické na celou společnost. Proto právě ke kardinální otázce jak dosáhnout obratu od dosud přežívající institucionalizace neodpovědnosti k soustavě formálních i neformálních institucí, které by nás přiváděly zpět k odpovědnému chování a jednání, musejí směřovat naše úvahy o společenském "obrácení", o potřebě nové politické a finanční kultury, nové vize - a chcete-li i zázraku- konverze v duchovním smyslu.
3. Transformace přinesla opět nestabilitu právních a politických institucí a nezastavila erozi žité morálky v ekonomice a společnosti vůbec.
Tento obrat zatím po 11 letech transformace nenastal: zrychlená změna právních institucí přivodila naopak rostoucí pocit "právního vakua" a empirické studie dokládají pokračující erozi žité morálky. Namísto produktivního souběhu mezi právem a morálkou, v němž se oba subsystémy navzájem doplňují, podpírají a posilují, dochází k negativní zpětné smyčce, v níž nefungující právní řád ještě napomáhá propadu společenské morálky, oslabené již předtím 60 lety totalitních a polo-demokratických režimů. Právo není vnímáno jako legitimní, litera zákona - stále nepřehlednější- zabíjí, schází duch, který by ji oživil. Tímto "duchem zákona" se může stát jen obnovený smysl pro přirozené právo a pro spravedlnost, návrat morálky do práva samotného, do právního cítění a vnímání právních institucí. Čeká nás obtížná, ale jedině smysluplná cesta k cíli zatím nedostižnému, totiž k tomu, abychom "milovali svůj vlastní právní řád" /Vojtěch Cepl/ .
Naším údělem na přelomu století a tisíciletí, údělem v němž je nám dáno žít dnes a denně, je narušený řád /"disrupted order" - Luděk Rychetník /Rychetník 1999/. "Úkolem naší doby" /José Ortega y Gasset/ je obnovení, znovunalezení řádu a neutuchávající úsilí o jeho kultivaci. Svoboda, kterou jsme před 11 lety nabyli - svoboda občanská, politická, ekonomická - ale i svoboda akademická a svoboda náboženská- není dosud vyvažována dostatečně odpovědností - občanskou, politickou, podnikatelskou, akademickou a duchovní. Svoboda bez institucionalizované odpovědnosti zvyšuje enormně "transakční náklady" ve společnosti, náklady "na provoz" společenského systému, transakční náklady na "trzích" politických i těch v původním slova smyslu stále rostou. Svoboda bez institucionalizované odpovědnosti - tedy bez odpovědnosti zakotvené a hlídané právními institucemi i konvencemi, standardy našeho jednání- nuže taková svoboda zvyšuje chaos ve společnosti a ohrožuje ji destabilizací.
Ne snad že by si česká společnost nebyla vědoma tohoto svého ústředního problému. Ani nelze bagatelizovat vynakládané úsilí na pokusy o nalezení narušeného řádu. Ale jakoby dosažený výsledek stále nebyl přiměřený vynaloženému úsilí, jako bychom měli tendenci podléhat beznaději, že naše lidská námaha je marná. Žalmista - izraelský král Šalomoun -/Žalm127/ říká skoro před 3 tisíci let:
"Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé..
nadarmo časně vstáváte, dlouho vysedáváte, jíte chléb trápení…
Promiňte mi prosím toto osobní extempore, snad se nehodící ne vědeckou konferenci, ale mám pocit, že jde o pregnantní vyjádření existenciální situace, v níž se všichni nacházíme.
Podmínkou úspěšnosti operace institucionální změny k odpovědnosti je to, aby ústavní principy, každý nový zákon i každá jeho novela měly za svůj jediný cíl směřování k řádu. Náš právní systém je dosud příliš zatížen kontinuitou s deformovaným právem minulosti, a při tvorbě nových zákonů je příliš často kompasem nikoliv společné dobro pro národní společenství, ale oportunismus kompaktních zájmových skupin, které mají vliv na výkon politické moci. Jakmile moci zákonodárné nejde jen a jen o spravedlnost, mění se cesta k obnově narušeného řádu v další institucionální bloudění. Podmínkou směřování k řádu je rovnost občanů před zákonem a smysl pro "fair play". V těchto dalších aspektech odkazuji na kap.5 "Stát a občanská společnost: obnova právního řádu a růst k odpovědnému občanství" dokumentu "Pokoj a Dobro" /ČBK 2000/.
Transformace české ekonomiky a společnosti /tak jako všech ostatních bývalých socialistických zemí/ časově spadá vjedno s pokračujícími integračními procesy v Evropě a s celosvětovými procesy globalizace hospodářství. Vnitřní problémy se znovunalézáním a obnovou narušeného řádu o nichž bylo pojednáno výše, se tak střetávají s externími vlivy a šoky, před nimiž se není kam skrýt. Napříště již tomu nebude jinak: o obnově řádu u nás doma bude nutné vždy uvažovat v souvislostech evropských a globálních. Vnímání těchto integračních a globalizačních tlaků jako další ohrožení národní identity a mravní integrity je docela namístě v tom smyslu, že pokud bychom v těchto procesech neobstáli, byli bychom marginalizováni, vytlačeni na okraj zájmu Evropy i globálních trhů, anebo - " bychom se rozpustili v Evropě jako kostka cukru v šálku kávy" /V.Klaus/. Dobře pochopený národní zájem v této krajně obtížné situaci znamená, že se neuchýlíme k domácímu právu jako instrumentu obrany vůči profesionálně zdatnějším a kapitálově silnějším zahraničním konkurentům: to by bylo jen pokračování v historickém bloudění, které trvá již 60 let. Jedinou šancí, šancí opřenou o silnou víru v ducha, o obnovenou víru ve spravedlnost, je trpělivá práce na obnově právního a morálního řádu jako součásti harmonizace s právem a morálními standardy unie a za institucionální podpory ze strany těch nadnárodních korporací, jejichž původ a praxe poskytují záruky respektování řádu. Součástí tohoto trpělivého úsilí je obrana národních zájmů všude tam, kde je spravedlnost na naší straně, a ztěžování vstupu pochybnému zahraničnímu kapitálu, nespolehlivým investorům, které láká právě náš domácí nedostatek řádu. Každý zahraniční kapitál je vítán - pokud s dobrými úmysly přichází. Praní špinavých peněz je příkladem pochybného kapitálu, saldo jehož přínosu je pro zemi negativní, a proto jeho vstup je kontraproduktivní. Příspěvek k posílení domácí institucionalizace odpovědnosti nechť je tím rozhodujícím kritériem pro strategické aliance, joint ventures a volby investorů.
Jestliže naše úsilí při obnově narušeného zatím nepřineslo kýžené ovoce, je o to více třeba hledat pevnou "kotvu" či najít konečně ony pevné základy pro občanskou společnost a pro tržní ekonomiku, abychom se dále nemuseli brodit v tekutých píscích. Pro člověka věřícího je takovou kotvou víra v Boha, což však ve společnosti, která podle nedávného empirického výzkumu o roli církví a náboženství v postkomunistických zemích patří k těm nejvíce zasaženým sekularizací, není východisko. Jedna věc je usilovat o "novou evangelizaci"- to patří do domény duchovní. Svět vědy může nabídnout ke konsensu jakési minimum "pravidel rozumné vzájemné koexistence - sounáležitosti". V souvislosti s potřebou obratu směrem k institucionalizaci odpovědnosti je takovým klíčovým konceptem pojem důvěry /trust/, s nímž v posledních letech přišly školy "ekonomického učení". Jde o koncept rozhodující pro překonání úzkoprsého individualismu, pro hledání ducha kooperativnosti na trhu i v politice, pro směřování ke společnému dobru a řádu v ekonomice, v politice a společnosti vůbec.
4. Učení se důvěře, budování reputačního a sociálního kapitálu.
Rodící se řád v opakovaných transakcích mezi dodavateli a odběrateli, politickými partnery, klienty finančních korporací jako jsou banky, kampeličky, pojišętovny, investiční společnosti a penzijní fondy, má jako svou podmínku vnik a posilování vzájemné důvěry. Fenomén důvěry, této jemné psychologické kategorie, stojí v základu tvrdého jádra finanční ekonomie, se vznikem atmosféry důvěry je teprve šance na ekonomickou prosperitu, a naopak náhlý propad důvěry na finančních trzích může znamenat ekonomickou a poté politickou krizi nejen zemí ale celých regionů.
Od doby, kdy se studiu důvěry začala věnovat větší pozornost, došlo k pozoruhodnému prohloubení tohoto konceptu. Ještě před 12 lety si Diego Gambetta oprávněně kladl otázku "Can we trust trust?" - "Můžeme důvěřovat důvěře?". Od té doby v mikro- institucionální ekonomii studoval její čelný představitel Oliver Williamson koncept důvěry /Williamson 1993/ v souvislostech školy, jejímž je zakladatelem, tedy v kontextu oportunistického chování, morálního hazardu, smluvních záruk a vynutitelnosti smluv. Francis Fukuyama věnoval důvěře celou knihu /Fukuyama 1995/ a v témže roce Mark Casson z university v Readingu publikuje knihu o podnikatelství a kultuře byznysu jejímž podtitulem je již dokonce "ekonomie důvěry" /"economics of trust"/.Nedávný sborník "Trust and Economic Learning" /Lazaric,N.-Lorenz,E., 1998/ dokládá šíři záběru i celou řadu autorů, kteří studují fenomén důvěry. Rozsáhlá literatura o důvěře je rovněž v sociologii…
Situace, v níž důvěra hraje roli, jsou jen podtřídou obecnějšího a v ekonomii, finančnictví a pojišťovnictví již dříve studovaného fenoménu rizika. Předpoklad, že ekonomičtí agenti budou mluvit "pravdu, celou pravdu a nic než pravdu" a že smlouva bude stát jen a jen na slibu, jinak řečeno - že se partneři v byznysu budou chovat "odpovědně" jen díky osobní cti a slušnosti, je příliš silný a vysoce problematický. Lze jej předpokládat jen v relativně uzavřených komunitách, kde všechny transakce jsou plně transparentní, kde každý ze zúčastněných partnerů "monitoruje" všechny ostatní, a nikdo z komunity si nedovolí poškodit svůj vlastní reputační kapitál. Literatura takto popisuje židovskou newyorskou komunitu dealerů s diamanty, v níž "pravda a důvěra byly jednoduše způsobem jak dělat byznys".
V obecnějších situacích se doporučuje uvažovat o důvěře jako součásti "kalkulovaného rizika" neboť je to transparentnější a praktičtější: tuto metodu ostatně volí prozíraví bankéři při vyhodnocování bonity svých klientů. Pro náš účel je však nejnadějnější studium zrodu vzájemné důvěry v opakovaných hrách. Strategie "tit-for tat" /jak ty mně, tak já tobě/ dává šanci na odstartování procesu posilování vzájemné důvěry mezi partnery. Tento proces je - eo ipso- také procesem postupného budování dobré pověsti čili reputace. Na vzniku "goodwillu", dobrém jméně a na budování reputačního kapitálu osobního i reputaci firmy musí mít zájem každý, komu jde o kontinuitu podnikání, kdo hodlá podnikat v dlouhodobém časovém horizontu. Tato strategie "tit-for- tat" je ovšem ohrožena bluffy a double- bluffy u podvodných podnikatelů, jimž jde jen o vybudování zdání důvěryhodnosti, kteréžto zdání jsou vzápětí ochotni směnit za okamžitý zisk, jehož cenou je ztráta jakéhokoli reputačního kapitálu. Tímto způsobem jde v časech transformačních rychle zbohatnout, nelze však nikdy založit dlouhodobě prosperující podnik. Podvod je vždy hazardem. Naopak budování sítí důvěry mezi dodavateli a odběrateli snižuje riziko hazardu a je tak společným dobrem celé komunity.
Důvěra je však i širším společenským fenoménem, jímž se liší jednotlivé kultury, civilizace a společnosti. Nad takto definovaným pojmem lze potom konstruovat mentální mapy důvěry a důvěryhodnosti zemí, relativní četnosti výskytu hazardu oportunismu obchodních partnerů. Existuje již i jakýsi "etický audit" v mezinárodním měřítku, komparace zemí co do cti a slušnosti partnerů, naopak se porovnávají indexy korupčnosti veřejné a státní správy, které odrážejí relativní nedůvěryhodnost byrokratů, jejichž razítka rozhodují o podmínkách podnikání a dokonce o samotném vstupu na trh. Pojmy "hladina důvěry" či "stupeň důvěryhodnosti" předpokládají jakési měření, alespoň v kvalitativním smyslu. "Stupeň obchodní důvěry" je rozkládán na:
* důvěru intencionální, tj. předpokládaný dobrý úmysl ze strany partnera smlouvu dodržet
* a důvěru skutečnou, reálnou, která již zahrnuje i odhad kapacity partnera dostát závazkům.
Skutečnost, že ekonomická teorie - postavená na konsekvencionalismu a utilitarismu musí brát v potaz i záměry, úmysly, intence - pověst, čest a slušnost partnerů- že je dokonce musí ve svém nejvlastnějším zájmu kvantifikovat, že s nimi musí kalkulovat, tvoří spojovací můstek, který se staronově klene mezi morálkou kupeckou a morálkou rytířskosti. Etika intencionalismu je potom samozřejmou součástí "zpovědních zrcadel" v křesťanských církvích a v praxi zpovědníků: v ní se nacházejí nejhlubší pohnutky našeho konání i nekonání - tam, kde jsme konat měli- ,ba dokonce hodnocení smýšlení o našich bližních. Etika smýšlení se může stát cestou ke kultivaci našeho vlastního svědomí.
Odtud již je jen krůček k pojmu osobní důvěry a osobní důvěryhodnosti. A také k osobnímu reputačnímu kapitálu. Osobní důvěra je téměř nekalkulovatelná. Důvěra jako vášeň či náklonnost, jako projev sympatie, je jinou důvěrou než důvěra v obchodě, důvěra jako modalita. Porušení smlouvy v obchodě se může ukázat - i při kalkulaci postihu a újmy na reputaci- jako efektivní. Zrada v osobních vztazích je pro důvěru zničující, zde má porušení implicitní smlouvy demoralizující účinky. Tolik Williamson. Naše zkušenost z let transformace je však taková, že tam, kde sankce za porušování smluv jsou nízké a málo efektivní, a kde pocit újmy na reputaci je jen málo vnímán, nuže v takové zemi je porušování obchodních smluv tak časté, že i ono má demoralizující účinky.
Japonský ekonom Mari Sako ve své komparativní studii o informačních požadavcích důvěryhodnosti v dodavatelsko-odběratelských vztazích srovnává kultury tří hlavních pólů světové ekonomiky- USA, Evropy /rozumí se západní/ a Japonska /"The Information Requirements of Trust in Supplier Relations: Evidence from Japan,Europe and the United States", In: Lazaric N.-Lorenc,E, /ed/, o.c./. Rozlišuje tři typy důvěry: smluvní, kompetenční a dobré pověsti /goodwill/. První se vztahuje ke vzájemným očekáváním, že učiněné sliby budou dodrženy /"slovo dělá muže"/. Druhý typ důvěry se týká skutečných schopností /capacities/ sliby dodržet. Důvěra dobré pověsti se týká vzájemných očekávání, že partner v obchodě je tak vstřícný, že je ochoten jít dokonce nad rámec toho, co slíbil. Všechny tři typy takto definované důvěry jsou v našich podmínkách velmi slabé- přinejmenším v jedné části duální či "dvourychlostní" ekonomiky, tj. té, která je stále ještě pohrobkem reálného socialismu. V tomto sektoru jen formálně "rekombinovaného vlastnictví" se v průběhu předprivatizační agónie rozpadly předchozí "struktury víry" reálně-socialistického trhu, a přitom se zde dosud nepodařilo odstartovat evoluční proces "private ordering", růst ducha kooperativnosti, odpovědnosti, posilování důvěry a reputace. "Finanční rakovina" /K.Kouba/ vzájemné platební neschopnosti mezi dodavateli a odběrateli, jejímž souputníkem jsou statisíce neřešených /či dokonce ještě netknutých/ smluvních konfliktů, podání u obchodních soudů, nuže tato "finanční rakovina" dodnes zatěžuje českou ekonomiku. Spojitou nádobou k ní je potom porce špatných úvěrů v bankovním sektoru, která stále zachvacuje téměř třetinu všech poskytnutých půjček a která činí z Konsolidační banky - která je státní bankou-nebankou- jeden z největších finančních ústavů v zemi. Otázka zní, zda situace je řešitelná prostředky právních postihů-sankcí, zda lze řádově zvýšit vynutitelnost práva v zemi. Pokusím se ukázat, že nelze iluzivně spoléhat jen na "právní centralismus- legal centralism", že samotná kriminalizace ekonomiky není řešením.
5. "Zločin a trest" aneb zákon klesající mezní efektivnosti vynutitelnosti práva.
Obraťme pozornost od našich domácích problémů s vynutitelností práva na čas k USA, tedy k zemi s liberální ekonomikou a s tradicí důrazu na pevnost a funkčnost právního rámce pro podnikání. Ostatně někteří z našich konceptorů transformace se hlásili k americkému vzoru, alespoň z počátku. Nuže, je tomu už více než 30 let, co Gary Becker napsal svou slavnou stať "Zločin a trest: ekonomický přístup" /Becker 1968/. Pokus popsat chování zločince jako kalkul "nákladů a výnosů" a riziko podnikání sui generis byl jistě pro ekonoma lákavý. Vývoj za oněch 30 let i v USA samotných však nad tímto přístupem klade otazník. E.Rasmusen /1996/ hledá -dosud nenalezené- vysvětlení pro klesající efekt hrozeb postihů za kriminální činy a formuluje hypotézu, svou "teorii přetížení"/overload theory/ , a odpověď hledá spíše v sociologickém konceptu "stigmatu kriminálníka", jakési modernější verzi "pranýře". Hrozba stigmatu "propuštěnce z vězení" je prostě negativním vymezením osobního "reputačního kapitálu". Je-li však kriminalita v zemi příliš vysoká, trestní rejstřík ztrácí svou informační hodnotu a eo ipso i svůj stigmatizační efekt.
Vývoj zločinnosti v USA nezpochybňuje význam trestu za kriminální delikty. Avšak počet zaznamenaných trestných činů zde od 60. do 80.let zaznamenal vzrůst o 294%, zatímco počet nově uvězněných na 1 trestný čin klesl cca na polovinu. V 80.letech počet uvězněných na 1 zločin vzrostl o 118%, avšak celková zločinnost dále vzrostla o 8%. Beckerova marginální analýza zločinu má "vady krásy": D.Anderson /1999/ poukazuje s odvoláním na empirický výzkum vězňů na to, že 77% z nich v době spáchání trestného činu vůbec neuvažovalo o vězení či trestu či neměli vůbec představu o možné výši sankce za daný čin. Počet odsouzených vězňů v USA vzrostl od dob Beckerovy studie z 200.000 na 1 mil. 200 tisíc. /Mimochodem, pokud jde o počet vězňů na 100 tis.obyvatel, Česká republika již dostihla USA/. T.J.Philipson a R.A.Posner ve své stati o ekonomické epidemiologii zločinu /1996/ varují před stavem, v němž veřejná vynutitelnost práva neexistuje nebo je svářícím se stranám nedostupná. Pak se objevuje odplata jako standardní soukromá metoda k udržení minima řádu a ochrany vlastnických práv. Epidemie zločinu, nákaza se šíří, a proti možnému"onemocnění" se potenciální oběti musejí snažit chránit zvýšenými sebeobrannými prostředky.
Je jisté, že zločinnost včetně hospodářské kriminality je jakousi obří společenskou "hrou se záporným součtem" /"negative- sum game"/ neboť při této "hře" se jen transferují zdroje mezi zúčastněnými stranami, jde o jasné mrhání společenskými zdroji . Celkové břímě zločinu /přímé i nepřímé náklady spojené se zločinem/ v USA bylo vykalkulováno na řád 1 trilionu US dolarů, což nám přiblíží spíše srovnání s řádově stejně velkými výdaji na zdraví a zdravotnictví v této nejbohatší zemi světa /D.A.Anderson 1999/. Realisticky uvažující ekonom ovšem chápe, že tato kalkulace vůči "ideal state of moral compliance" je poněkud pomyslná, a proto Philipson a Posner v již citované stati z časopisu "Law and Economics" zavádějí jakousi "přirozenou míru zločinu", jejíž hladinu je pro stát již příliš nákladné snížit.
Ve sledovaném období roste v USA sklon k vedení právních sporů, jakási rostoucí svárlivost ve společnosti, a s ní roste poptávka po právních službách. Sherwin Rosen /1992/ ve své studii o "trhu s právníky" hovoří v termínech "právní průmysl" a "produkce právníků". Exploze právních sporů vedla k tomu, že od dob napsání Beckerovy studie se nejprve počet právníků v USA zdvojnásobil /do r.1979/, aby za další desetiletí vzrostl o dalších 50%. Po 2/3 20.století se podíl právníků v populaci držel na něco více /1,3/ než 1 právník na 1000 obyvatel, dnes je tento poměr kolem 3 právníků na 1000 obyvatel. Boom právníků byl podstatně rychlejší než růst počtu inženýrů-techniků, a dnes mají USA cca 20 krát více komerčních právníků na tisíc obyvatel než je tomu v daleko méně svárlivém Japonsku. Přes obrovský vzestup počtu právníků /na němž se podílela mimochodem značně feminizace této profese/ nedošlo k poklesu příjmů právníků, naopak úzká elitní vrstva právníků dosahuje příjmů srovnatelných s příjmy hvězd sportu a pop-music. Dáme-li si tyto údaje dohromady s "konjunkturou zločinnosti" ve stejném období, nemůže ekonom nekonstatovat přítomnost "zákona klesající mezní užitečnosti systému vynutitelnosti práva".
Jestliže "nefunguje" instrumentální racionalita, kosekvencionalismus a utilitarismus v popisu chování zločince, není to pro teoretického ekonoma důvodem k rezignaci. Musí pouze rozšířit své paradigma o 1 další proměnou, morálku ekonomického člověka. Co-determination utilitarismu a deontologie v chování člověka v hospodářství je podstatou "sociální ekonomie" Amitai Etzioniho /Etzioni 1995/. Jestliže investování do systému vynutitelnosti práva přináší již klesající efekty, doporučuje ekonomovi Paretův princip optimality recept realokace zdrojů. Tímto směrem poukazuje již dlouho americký politolog a myslitel prof.Michael Novak, nedávný laureát naší ceny T.G.Masaryka: kulturně morální systém svobodné společnosti musí být posílen, nemá-li tržní ekonomika i státní a občanský sektor strádat. Svobodná společnost potřebuje více ctností…
dokonceni viz pokracovani na str. 19
