Planeta Země se stává globální vesnicí
zdroj: Forum 2000
------------------------------------------------------------------------
PĚT KROKŮ NADĚJE
Forum 2000 v roce 2000 bude již čtvrtou konferencí, které se v Praze zabývají nadějemi a riziky lidstva na zlomu dvou tisíciletí. Pražské konference nejsou mohutnými odbornými ani politickými shromážděními,která by se věnovala jednotlivým velkým problémům současného světa, jakými bezpochyby jsou růst počtu obyvatel, procesy urbanizace,zhoršování životního prostředí nebo postavení žen.Nejsou to monotematické kongresy, ale spíše svobodomyslná setkání umožňující velkorysou a tolerantní výměnu názorů předních světových osobností dobré vůle, nositelů Nobelovy ceny, politiků, kteří se zasloužili o mírové řešení konfliktů a válek, předních intelektuálů, akademiků, umělců a spisovatelů.Jejich společným cílem je odhalovat souvislosti mezi jednotlivými velkými tématy dnešního světa, hledat cesty k řešení či ještě lépe předcházení hlavních hrozeb, před kterými stojí dnešní lidstvo.Forum 2000 představuje vědomý pokus přispět k formování světové občanské společnosti,neboť jsme přesvědčeni,že jedním z důležitých cílů občanské společnosti je artikulovat a popsat ohrožení, v nichž se ocitají obyvatelé jednotlivých měst, regionů, zemí, kontinentů,ale také celého světa. Tato starost o osudy světa je o to legitimnější, o co aktuálnější je propojování různých oblastí světa, o co rychleji roste závislost jedné části světa na druhé.
Není pochyb o tom, že se naše znalosti o neodvratném přibližování jednotlivých složek dnešního světa v posledních letech rozšířily a prohloubily. Všeobecně roste vědomí rizik, kterými jsou ohroženi obyvatelé, příroda, bezpečnost, ekonomie, ale i skutečné porozumění tomuto světu a této době. Přes jisté zlepšování vědomostní dimenze naší situace zůstává stranou pozornosti to,na co poukázal prezident Václav Havel v projevu, jímž zahajoval Forum 2000 v roce 1997: „Důležitější dnes je podle mne zkoumat, proč lidstvo nedělá nic pro to, aby tyto hrozby, o nichž už toho tolik ví, odvrátilo, a proč se nechává unášet jakýmsi svým samopohybem..."
Cílem pražských konferencí je tudíž nacházet cesty ke změně dosavadních vývojových trendů, o nichž již nyní víme, že jsou nebezpečné. A v duchu tradice města, ve kterém se konference konají, klademe důraz na duchovní, kulturní a politické aspekty východisek ze zjištěného ohrožení světa. Slovy Václava Havla: „Nestačí vymýšlet nové stroje, nové předpisy, nové instituce. Je třeba jinak a lépe chápat sám smysl našeho pozemského bytí a počínání. A teprve toto nové pochopení může vytvořit nové modely chování, nové stupnice hodnot a životních cílů, a skrze to posléze dát i nového ducha a nový smysl všem příslušným předpisům, smlouvám a institucím."
Ve smyslu tohoto důrazu na duchovní dimenze budoucí změny, tedy na změnu hodnot,byl koncipován rámcový program pěti setkání v Praze,která souhrnně označujeme jako „Forum 2000 ".
Forum 2000 chce být platformou,kde si
-významní lidé se zkušeností odborné,politicko-mocenské či duchovní zodpovědnosti
-vyměňují obavy,dojmy,názory na ona závažná témata globální budoucnosti,
-kterým se ti,kdo v dnešním světě činí závážná politická a ekonomická rozhodnutí převážně vyhýbají pro jejich politické a sociální rizikovost,složitost,rozporuplnost a obtížnou uchopitelnost
-v neutrálním prostředí prodchnutém atmosférou vzájemné spřízněnosti, tolerance a pochopení,
-ve věcném,konstruktivním a multidisciplinárním duchu se zvýšenou vnímavostí pro nejasnosti,paradoxy,skryté aspekty a metodologické výzvy již existujících procesů a faktů.
Jestliže cílem prvního setkání bylo zhodnotit svět,který jsme zdědili,uvědomit si,v jakém světě dnes žijeme a co tvoří naději pro naši budoucnost, cílem dalších tří setkání mají být odpovědi na ústřední otázku:Co dál se světem a globálním lidským společenstvím?Jaké hodnoty a jaké činy na těchto hodnotách založené nás mohou převést do lidštějšího světa,než byl svět 20. století?
Organizátoři Fora 2000 usoudili,že tato otázka by měla určovat směr diskuse ve třech tematicky sevřených konferencí v letech 1998 až 2000.Vyvrcholením serie by pak měla být poslední,pátá konference v roce 2001.Opírala by se o výsledky všech předchozích setkání a měla by poskytnout rozumnou orientaci,praktickou naději i náměty na konkrétní politické činy.
Konference v roce 1998 se zabývala globalizací.Shrnula zkušenosti a instrumenty popsala procedury,které se v soudobých globalizačních procesech uplatňují.Zprostředkovala kritické mínění lidí ze všech kontinentů a ze všech hlavních civilizačních a kulturních okruhů.
V roce 1999 proběhla konference s názvem: „Proces světové integrace -alternativní vize ".Byly zde prezentovány různé pohledy na přínosy i hrozby spojené s procesem globalizace, tak jak je vidí představitelé různých částí světa. První den byl věnován vizím zástupců třetího světa, druhý den jsme slyšeli pohledy představitelů bohatého světa a transformujících se zemí, třetí den byl pak věnován srovnání těchto často různých pohledů.
V roce 2000 budou účastníci Fora zkoumat „duchovní základy integrujícího se světa ".Zaměří se na etické, kulturní, náboženské a výchovné rozměry a cíle integrace světového společenství.Pokusí se odpovědět na otázku o konkrétních ideových nástrojích a postupech,které by mohly být uplatněny v budoucích duchovních formách integrace světa.
Závěrečná konference v roce 2001 by naopak měla mít spíše prakticko-politickou povahu a kulminovala by jakousi univerzální politickou výzvou.
Chtěli bychom,aby tato pětičlenná posloupnost tvořila smysluplný celek, ve kterém by naše jednotlivá setkání vždy připravovala klima pro příští shromáždění.Chtěli bychom zároveň,aby bylo patrné naše úsilí o prohlubování našeho pohledu na svět a o gradaci výsledků této reflexe.Prvním stupněm bylo vyzkoušet,zda se podaří,aby se významné,ale v mnohém zcela různorodné osobnosti světové vědy,politiky a kultury shodly na určitém společném způsobu uvažování.Druhým bylo posouzení současných možností a pozitivních i negativních zkušeností z dosavadních procesů globalizace, třetím je pak definování reálných předpokladů další integrace,včetně posouzení variantních modelů a vizí,a konečně čtvrtým je pokus vymezit v kontextu nové situace,tedy po konci bipolárního světa a snad i po konci světového řádu opírajícího se o princip rovnováhy sil,nové duchovní základy porozumění a míru v globálním měřítku.
Je naší ctižádostí završit pražská setkávání a celý jejich myšlenkový projekt dokumentem,který bychom rádi nazvali „Pražskou deklarací ".
Forum 2000
RozhovorJan Keller:
Globalizace na věčné časy a nikdy jinak!
http://www.novyhumanismus.cz/v4/zejmena/8/b2.htm
Kam podle vás směřují současné sociologické trendy vývoje společnosti?
V sociální rovině jednoznačně směrem k větší sociální polarizaci a také -
nevím jestli k zániku, anebo jen k velkým problémům - středních vrstev, což
samozřejmě s tou polarizací souvisí. Polarizace se jednak rozvíjí ve známé
dimenzi sever - jih, ale komplikuje se tím, že v rámci severu narůstá
marginalita. V bohatých severních zemích narůstají ostrůvky těch, kteří jsou
na tom špatně, a pokud by se rozložil sociální stát, tak by na tom byli
mizerně. Odhaduje se, že pokud by ve Francii sociální stát přestal s
přerozdělováním, které dělá hlavně posledních deset až patnáct let, tak by
se zhruba 13 % Francouzů ocitlo pod hranicí bídy. Na jedné straně na severu
narůstají skupiny marginálů, lidí žijících na okraji společnosti, a na druhé
straně jsou na jihu malé ostrůvky obrovského bohatství, které se ale
nerozptyluje po zbytku společnosti. Statisticky je všechno v pořádku,
protože dáte-li ty bohaté a chudé na jihu a severu dohromady, tak se čísla
zdánlivě přibližují. Bohužel při podrobnější analýze zjistíte opak, vzdaluje
se jednak sever od jihu a také oba póly v rámci společností.
Můžete to konkretizovat na naše podmínky?
V České republice je jasné, že se společnost polarizuje, na tom se shodnou
všichni. Je ale také pravda, že Česká republika byla i v rámci
středoevropských a východoevropských společností obrovsky nivelizována,
takže určitá sociální heterogenita je z tohoto hlediska dobrá věc, ale aby
to byla absolutně dobrá věc, tak by se ta heterogenita, polarizace, ta
sedimentace společnosti na chudší, střední a bohatší musela dít podle
kriteria zásluhovosti. O tom se dnes už dá velmi pochybovat. Dá se
pochybovat o tom, že bohatí jsou bohatí kvůli výkonu, který podali ve
prospěch společnosti, a že chudí jsou chudí zaslouženě.
Globalizace. Mohl byste tento pojem přiblížit z pohledu současné sociologie?
Globalizace je hodně komplexní a já si myslím, že takové nejpregnantnější
vyjádření najdete v knížce Zygmunta Baumana „Globalizace - důsledky pro
člověka", která byla vydána v minulém roce a teď vyšla i v českém překladu.
Já jsem byl jako sociolog překvapen tím, že se Bauman velmi radikalizoval.
Třicet let, co žije v Londýně, byl hodně umírněný, ale teď píše tak ostře,
že kdyby to napsal někdo u nás, tak ho okamžitě začnou kádrovat, za koho že
vlastně mluví. Bauman se naštěstí v Londýně ničeho podobného bát nemusí.
Definice globalizace, kterou se teď pokusím říct, není jeho nápad; dá se
vytáhnou z různých knížek.
V podstatě globalizace je mnoho různých věcí, ale to, co stojí za všemi těmi
věcmi, je zřejmě fakt, že se vytváří nové mocenské asymetrie, na základě
různé možnosti pohybu, mobility. Mobilita vždy vytvářela mocenské asymetrie.
Ten kdo byl pohyblivý, byl ve výhodě proti tomu, kdo se pohybovat nemohl.
Muži díky tomu získali nadvládu nad ženami, protože ženy byly vedeny spíše k
tomu, aby žily lokálně, pečovaly o děti. Muži měli pohyblivost proto, aby je
chránili, a oni pohyblivost zneužili k tomu, aby si ženy podrobili. Něco
podobného se dnes děje v planetárním měřítku: ti, kdo jsou pohybliví, mají
možnost vydírat to, co zůstalo fixováno na určité místo; ať už je to
krajina, příroda, komunita, obec, třeba až po odbory, mohou vydírat to
nepohyblivé a mohou přenášet velkou část svých nákladů k zaplacení těm,
kteří se pohybovat nemohou. Pokud jejich dobrodiní v podobě investic nepůjde
do této lokality, tak to půjde do lokality jiné a lokality se přetlačují,
která z nich si to zaslouží víc.
Myslím si, že se všechny ty ostatní problémy globalizace odvíjejí kolem
tohoto centrálního problému zvyšování nerovnosti mezi tím, co se může
pohybovat ze dne na den (dneska už ve vteřinových intervalech na počítačích
probíhají obrovské sumy), a tím, co zůstává vázáno na nějakou lokalitu.
Co vidíte jako řešení; jak lze tento trend zmírnit?
O globalizaci se tvrdí, že jde o nezvratný proces, kterému se nikdo nemůže
postavit a se kterým se nic nedá dělat. To se říká v době, která o sobě
tvrdí, že je nejdemokratičtější ze všech dob.
... Podobné tvrzení už tady jednou bylo...
Globalizace na věčné časy a nikdy jinak! Co se s tím dá dělat? To je hodně
těžké...
Myslíte si, že kdyby se vytvořila jiná struktura, která by byla založena na
jiných hodnotách, než jsou dnešní systémy, která by vzešla od lidí...
Globalizace svým způsobem vzešla z toho, že instituce převálcovaly lidi.
Často se stává, že lidé si vytvoří něco pro svoji potřebu a to potom začne
žít svým vlastním životem a lidi používá jako příslušenství. S globalizací
se stalo úplně to samé. To, co se děje s byrokracií, se stalo s trhem.
Peníze, které měly původně sloužit k ulehčení výměny zboží, se staly
samoúčelem. Přestalo se obchodovat se zbožím a začalo se spekulovat s
penězi. Rozdíl mezi sumou, která celosvětově za den změní své majitele, a
tím, co je za ten den vyrobeno a poskytnuto služeb, je patnácti až
dvacetinásobný. Peníze začaly žít svým vlastním životem a je otázka času,
kdy dojde k zahlcení, kdy to prostě spadne. Z hlediska selského rozumu na
tom vydělají lidé, kteří budou nejméně napojeni.
Takže si myslíte, že vytvoření jiné struktury založené na jiných,
lidštějších hodnotách, než je prostá ekonomika...
... to zní hezky, ale takové struktury se dají vytvářet jen v místech, která
nejsou pro globalizované proudy dost zajímavá.
... například?
V knížce Krátké spojení jsou popisována místa v Irsku, Kanadě a Spojených
státech, od kterých se odklonily toky zboží, peněz a služeb, a lidé se
najednou museli o sebe postarat sami. Žádné investice nepřišly. Vypomáhali
si různými LETS systémy a snažili se přečkat toto období. Autor tvrdí, že,
až dojde ke zhroucení, takovéto enklávy budou ve výhodě. Já nejsem ekonom,
tak těžko můžu tipovat, kdy k tomu dojde, ale svět, ve kterém pohyblivé
fiktivno, které oproti reálu nabývá tak velkých rozměrů, nemůže existovat
pořád.
Hovořil jste o místech, od nichž se odkloňují toky zboží... Egon Bondy
nedávno (Právo 6. 1. 2000) v rozhovoru tvrdil, že západ vůči České republice
používá přístup afrikanizace: nechá méně rozvinuté země, ať se sami bídou a
válkami zničí...
Já jsem byl v Bratislavě u natáčení tohoto rozhovoru a jako osobnost na mě
Egon Bondy velice zapůsobil, ale z věcného hlediska si myslím, že mnohé teze
by těžko dokazoval, a nemusí to být vždycky tak, že by byl moc pesimistický;
myslím si, že někde je to ještě horší, než si myslí. V každém případě by se
těžko určoval záměr nějaké vnější strany afrikanizovat Českou republiku,
spontánně se afrikanizujeme sami. Nikdo z venku to nemá ve svém plánu, Češi
to dělají pro své potěšení.
Zůstaňme na chvíli u sjednocování Evropy. Je EU tak, jak dnes funguje,
jediná alternativa, nebo by se společná Evropa měla založit na jiných
hodnotách?
Jednoznačně na jiných hodnotách. Mě vždycky uráží heslo „Jdeme do Evropy",
protože my v Evropě jsme a v té západní Evropě zas není tolik kousků, které
by si o sobě mohly myslet, že jsou natolik honosné, že bychom tam měli jít.
Teď jsem se vrátil z Francie, kde jsem studoval sociální problémy, a když
jsem jim říkal, že to u nás vypadá hrozně, tak mi odpovídali, no co se
divíte, vždyť jdete do Evropy...
Rozhodně si myslím, že to jde velice špatným směrem. Existují takové teorie,
že se kdysi sešel kulatý stůl průmyslníků a dvacet velkých společností si
vymyslelo, že je schopno konkurovat japonským a americkým společnostem jenom
v případě, pokud vznikne alespoň půlmiliardový vnitřní trh. Teď je ho třeba
propojit dálnicemi a znásobit toky zboží a služeb. Pokud se bude Evropa na
tomto principu spojovat, tak na tom proděláme, protože Česká republika je
geopoliticky tak položena, že všechny toky zboží půjdou přes nás. Portugalci
ani Norové se bát nemusí, ale my budeme mít velkou smůlu, protože jednak
jsme uprostřed a jednak nemáme takovou kuráž jako Švýcaři nebo Rakušáci,
kteří jsou taky uprostřed, ale dopravu přes své území nepustí. Takže my na
Evropě složené z toků zboží můžeme jedině prodělat.
Druhá Evropa je společná starost o životní prostředí, a tam nám to může
jedině prospět, Přestože se říká, že se za minulých deset let udělalo mnoho,
tak se udělalo minimum z toho, co se udělat muselo. Vstup do Evropy z
hlediska životního prostředí pro nás bude bezprostředně znamenat vydat
nějakých 300 miliard na ochranu životního prostředí a upravit několik stovek
zákonů. V minulých deseti letech se stále tvrdilo, že se s tím něco dělá, a
v podstatě se udělaly jen zanedbatelné věci, spíše vynucené jinými
okolnostmi. Ekologická Evropa sjednocená na společné starosti o zbytky
evropské přírody tedy určitě ano. Tady je lepší spojovat se s Němci a
Francouzi než s Rusy a Ukrajinci, i když nemám nic proti Rusům a Ukrajincům.
Tam mají zkušenosti a alespoň trošku to funguje. Na druhou stranu problém
není tak černobílý, protože západní Evropa se ekologizovala z určité části
díky přenesení nejšpinavější výroby a nejvíce toxické zátěže do chudých zemí
mimo Evropu.
A co lidské hodnoty, humanistická tradice, demokratická tradice...
Humanistická tradice jistě, ale jakmile se začne humanistická tradice
využívat k bombardování nevinných lidí, tak je to dost velký průšvih. Je
třeba odlišit tuto tradici od frází, které na ní parazitují.
Vystupoval jste veřejně velmi jednoznačně proti zásahům NATO v bývalé
Jugoslávii. Jak tuto situaci posuzujete nyní, s odstupem?
Pokud by mi šlo o Jugoslávii, tak bych musel mít pocit velkého triumfu,
protože se naplnilo to, co jsem od začátku říkal - že jedna genocida bude
vystřídána druhou, že se nevyřeší nic, jenom se všechno zkomplikuje. To se
také stalo, mě však nešlo o konkrétní jugoslávský problém, ale šlo mi o
princip v prvé řadě ekologický. Nastalo totiž velké rozštěpení zelených v
Itálii či Německu. Není možné, aby ekologové na jedné straně tvrdě
kritizovali globalizaci, finanční, vojenské, a průmyslové struktury a na
druhé straně souhlasili s jednáním, které z velké části kopíruje jejich
zájmy. Není možné brojit proti dostavbě atomové elektrárny Temelín a zároveň
být nekritický vůči používání raket s obsahem ochuzeného uranu v hlavicích.
Ve Veronice, časopisu ochránců přírody, vyšel dost podrobný článek o zatím
známých ekologických dopadech, jak na Dunaj, tak na znečištění půdy a z
hlediska poškození celého Balkánu. Podle mne se tady profesionálně zachoval
ze všech českých ekologických organizací jedině Greenpeace, který místo
frází poslal svoje pozorovatele, kteří se nepřiklonili ani na jednu stranu,
ale monitorovali znečištění. Toto mají dělat ekologické organizace. Jakmile
ekologická organizace začne vyzývat k bombardování ve jménu určitých hodnot,
tak...
... vy jste napsal, že „není dlouhodobě udržitelná"... Myslíte si, že se
musí přístup ekologů změnit, jinak definovat ?
Jestli chcete v zájmu humanity bombardovat ty, kdo jí škodí, tak musíte
začít bombardovat ropné a uhelné koncerny, pak musíte vybombardovat chemické
továrny a automobilky a pak teprve přijde na řadu Kosovo. Proto jsem proti
bombardování. Nejde říct: tyhle bombardovat můžeme a tyhle bombardovat
nebudu.
Reagovaly ekologické organizace na tento váš názor?
Po straně mi pár lidí řeklo, že se mnou souhlasí. Nebudu je tady jmenovat,
ale byl jsem sám překvapen, kdo všechno mezi nimi byl. Myslím, že je dobře,
že je to za námi a že se v roce 2000 bombardovat nebude. Tady to ustrnulo na
mrtvém bodě a nevedlo k žádné katarzi, ekologové si neujasnili, o co jim
vlastně jde.
V poslední době se tu vynořilo několik intelektuálních výzev, například
Impuls 99, Děkujeme odejděte... jakou podle Vás mají šanci něco změnit?
Mě zaujala zpráva, kterou nedávno nějaká agentura zveřejnila, že pokud by
iniciativa Děkujeme, odejděte založila politickou stranu, tak získá 24,7 %
hlasů. To je pro naše stadium vývoje demokracie hodně smutná zpráva.
Čtvrtina voličů by volila stranu, která neexistuje a která nenapsala ani
řádek volebního programu. Podle teorie demokracie si lidé vybírají podle
volebních programů, nakolik odpovídají jejich zájmům. Vidím, že čtvrtina
lidí by volila stranu, o jejímž volebním programu neví nic, protože žádný
neexistuje. Myslím si, že to nesvědčí o ničem kladném z hlediska těchto
iniciativ, ale že je to hezká ostuda pro existující strany.
Poslední otázka: kdybyste měl dvě věty, co byste vzkázal dnešním mladým
lidem?
Optimistům: jen tak dál, pesimistům: máte recht. Za
Zejména se ptali Pavel
Tachecí a Táňa Bednářová.
Foto: Jana Satoriová.
Chameleon - subjektívny spravodaj - iný uhol pohľadu na udalosti z domova i zo sveta
------------------------------------------------------------------------
Globalizace. Seattle. Pohled z druhé strany ?
preložil Ilja Herold, Poznámky č. 63, Křesťansky dialog,
(Korespondence a objednávky na JUDr. O. Tuleškov, Na Čihadle 18, 160 00 Praha, případně na Ing. Ilja Herold, CSc, Čajkovského 10, 130 00 Praha 3.)
11.května t.r. poslala paní Starhawk z USA po internetu komusi zprávu o demonstracích v Seattlu s nadějí, že tato zpráva bude přeložena do češtiny. Nevím, zda se to stalo. Ale zpráva mne zaujala a dovolil jsem si ji přeložit sám. Paní Starhawk je spisovatelkou, feministkou a celoživotní aktivistkou. Napsala řadu knih prolínajících politiku se spiritualitou.
Je to již dva týdny co jsem se ještě zašera probudila, abych se připojila k blokádě zahajovacího zasedání WTO. A od té doby, co jsem byla propuštěna z vězení, čtu stránky časopisů a snažím se pochopit rozdíl mezi tím, co píší a tím co jsem zažila. Volali jsme, že "Celý svět se dívá", a měli jsme pravdu. Ještě nikdy jsem nezažila tolik pozornosti, kterou věnovala média jedné politické akci. Nicméně to, co se píše, je tak zkreslující, že se nemohu rozhodnout, zda reportéři podlehli politickému spiknut í, nebo jsou prostě jen zcela neschopní. Nekonečné zprávy věnují několika rozbitým oknům . Ale zcela ignorují akční síť (The Direct Action Network = DAN), která úspěšně zorganizovala přímé nenásilné akce, které v konečné fázi spojily tisíce lidí. Zpráva o tom, jak jsme dosáhli tohoto úspěchu, nebyla nikde napsána. Policie, na obranu svého brutálního a hlupáckého zneužití situace prohlašovala, že "nebyla připravena na takové násilí". Ve skutečnosti nebyla připravena na nenásilí tak obrovských mas, a na oddanost pokojných aktivistů,- ačkoliv blokáda byla organizována na otevřených občanských setkáních a nebylo na ní nic tajuplného. Podezírám je ovšem, že náš model organizace a rozhodování byl tak odlišný od jejich představ o řízení, že doslovně nemohli pochopit co se dělo před jejich očima. Když autoritáři přemýšlejí o řízení, pak se v jejich myslích vytváří představa jednoho člověka, osobnosti,- nebo malé skupinky stojící v čele a říkající všem ostatním co mají dělat. Moc je centralizována a vy žaduje poslušnost. Náš model byl opačný: Spočíval na plné decentralizaci, a vedení bylo svěřováno skupině jako celku. Lidé byli zmocněni činit svá vlastní rozhodnutí, a centralizované struktury sloužily pouze koordinaci, ne řízení. Výsledkem byla nezvyklá pružnost a přizpůsobivost, a mnoho lidí bylo inspirováno k činům odvahy, ke kterým by byli nikdy nemohli dostat příkaz. Zde je několik klíčových znaků našeho organizačního přístupu:
Příprava a trénink:
Dny a týdny před blokádou se dostalo tisícům lidí výcviku v nenásilnosti. Byl to tříhodinový kurs zahrnující dějiny a filosofii nenásilí s praktickými příklady ze života, uváděnými formou her, jejichž postavy zachovávaly klid v napjatých situacích, používaly nenásilné taktiky proti brutalitě, a společně činily svá rozhodnutí. Tisíce lidí prošly pak ještě výcvikem druhého stupně s přípravou na vězení, s poučením o solidárních metodách a akcích, a se školením o právních otázkách. Souběžně probíhaly zd ravotnické kursy první pomoci, výcvik ve stavění barikád, příprava pouličních divadelních představení, pokyny pro vedení veřejných shromáždění, a výcvik v dalších dovednostech. Zatímco daleko více tisíc lidí se účastnilo blokády bez jakékoliv účasti na této přípravě, existovala jádra skupin, která byla připravena postavit se policejní brutalitě a soustředit kolem sebe odpor a sílu. I ve vězení jsem zažila mnohé situace, které probíhaly jakoby přesně podle našich divadelních scénářů. Aktivisté byli s chopni chránit členy své skupiny před oddělením a odvedením s využitím postupů naučených při výcviku. Taktika zachovávání solidarity, kterou jsme připravili, se stala základem fungování systému.
Obecná dohoda:
Každý účastník akce byl vyzván, aby přijal pravidla nenásilí: Patřilo sem odříci se násilí fyzického i slovního,- nemít u sebe zbraň,- nemít u sebe a nepožívat nelegální drogy nebo alkohol,- a neničit majetek. Žádali jsme tento slib pouze pro dny vlastní akce, nikoliv jako přijetí životní filosofie, protože jsme věděli, že obecně panuje kolem těchto otázek mnoho různých názorů.
Organizace
Účastníci akce byli organizováni do malých skupin nazývaných Affinity Groups (družstva). Každé družstvo bylo oprávněno činit si vlastní rozhodnutí o tom, jak se blokády účastní. Byly zde skupiny provozující pouliční divadlo, jiní se připravili spoutat se dohromady. Připravovaly se skupiny s vlajkami a obrovskými poutači, jiní se chtěli pouze vzájemně držet a nenásilně bránit delegátům. V každém družstvu bylo obvykle několik lidí připravených riskovat žalář a jiných ve vězení je podporovat. Zpravidla bylo v každém družstvu i několik zdravotníků. Družstva tvořila seskupení (clusters). Okolí místa, v němž se konalo zasedání (Convention Center) bylo rozděleno do třinácti sekcí, a pro každou byla stanovena jmenovitá družstva a seskupení. Některá družstva byla "létací",- tedy jakési zálohy připravené přemístit se kamkoliv bude potřeba. To vše bylo projednáno na radě mluvčích (Spokescouncil), kam každé družstvo vyslalo svého představitele, zmocněného, aby za ně mluvil. Prakticky to znamenalo, že druž stva se mohla pohybovat a reagovat s velikou pružností po celou dobu blokády. Byl-li vyslán signál, že na určitém místě je třeba více lidí, družstvo mohlo zhodnotit situaci na místě které samo drželo a rozhodnout se, zda se přemístí nebo ne. Když byla napadena slzným plynem, pepřovými spreji, gumovými kulkami a koňmi, mohla družstva sama zhodnotit svou vlastní schopnost odolat této brutalitě. Výsledkem bylo, že linie odpůrců byly schopny vydržet tváří v tvář neuvěřitelnému policejnímu násilí. A když jedna skupina lidí byla konečně smetena plynem a obušky, jiná nastoupila na její místo. Prostor a příležitost existovaly ale také pro družstva těch, kdo mají vyšší věk, špatné plíce a potíže se zády, aby držela službu v místech poměrně klidných, aby hovořila s delegáty které jsme vraceli, a aby podpořila pochod pracujících, který přivedl na scénu desetitisíce lidí.
Žádné centralizované vedení by nebylo schopno uřídit scénu uprostřed všeho toho chaosu,- a žádného nebylo ani potřeba. Organická, autonomní organizace prokázala se být daleko mocnější a účinnější. Žádná autoritativní postava by nedonutila lidi, aby udrželi linie při útoku slzným plynem. Ale zmocnění lidé, svobodní činit svá vlastní rozhodnutí, si sami stanovili, že to dokáží.
Společné rozhodování
Družstva, seskupení i rady mluvčích a další pracovní skupiny zahrnuté do DAN činily svá rozhodnutí na základě souhlasu,- principu, který dovoluje aby každý hlas byl slyšen a který zdůrazňuje úctu k názorům menšiny. Konsensus (společný souhlas) byl součástí výcviku v nenásilí i žalářování, a provedli jsme i malý pokus vyzkoušet jej pro řízení mítinků. Vzájemný souhlas jsme nepodmiňovali jednomyslností. Jediným bezpodmínečně požadovaným souhlasem byl souhlas řídit se pokyny nenásilnosti. V ostatním or ganizátoři DAN nasadili tón, který kladl a hodnotil samostatnost a svobodu nad jednomyslností, a zdůrazňoval spíše koordinaci než tlak na přizpůsobení. Tak, například, naše solidarita ve vězení zahrnovala setrvat ve vězení abychom mohli využívat tlaku svého množství a chránit jednotlivce před isolací, před individuálním odsouzením k vyšším trestům, a před brutálnějším zacházením. Ale nikdo nebyl k setrvání ve vězení nucen a nikomu nebylo kladeno za vinu dosáhl-li svého propuštění na záruku před osta tními. Uznávali jsme, že každý člověk má své vlastní potřeby a možnosti, a že bylo důležité účastnit se akce na kterékoliv úrovni jak to kdo dokázal. Kdybychom lidi k setrvání ve vězení nutili, mnozí by sice ve vězení setrvali, ale cítili se donuceni a zneužiti. Protože jsme to nedělali, protože lidé se cítili sami zmocněni a ne manipulováni, veliká většina se sama za sebe rozhodla setrvat, a mnozí lidé daleko překročili hranice svých původně předpokládaných možností.
Duch a sen:
Akce zahrnovala i umění, tanec,oslavy, písně, rituály a kouzla. Bylo to více než jen protest. Bylo to pozdvižení ducha v plné jeho hojnosti, oslava života a tvořivosti a sounáležitosti, které si zachovaly svou radostnost tváří v tvář brutalitě, a které zachovaly při životu tvůrčí síly, schopné vzdorovat silám nespravedlnosti a tlaku. Mnozí lidé zapojili sílu svého osobního duchovního života. Viděla jsem Buddhisty odvracet rozzlobené delegáty s laskavou vlídností. My, čarodějnice, jsme kouzlily své r ituály před samou akcí i pak ve vězení, a vyzývaly mocnosti světa aby nás podpořily. Našly jsme sílu zpívat ve svých celách a tančit společné tance v cele zadržení, dokázaly jsme se smát stovkám drobných pokoření která vězení přináší, těšit jedna druhou a vzájemně si naslouchat v napjatých chvílích, využívat čas a pokračovat ve společném učení a organizování a snění. Pro mne to byla jedna z nejhlubších duchovních zkušeností v celém mém dosavadním životě.
Píši to všechno ze dvou důvodů. Předně chci vyjádřit svou důvěru a úctu, kterou chovám k organizátorům DAN. Odvedli skvělou práci, když dokázali zvládnout a využít poznatků a zkušenosti posledních dvaceti let o přímých nenásilných akcích, a kteří vytvořili a zvládli mocnou, úspěšnou a svět proměňující akci tváří v tvář enormním silám stupňující se zaostalosti a přežitků. Akci, která změnila tvář globálního politického světa a zradikalizovala novou generaci. Zadruhé pak, protože pravdivé vylíčení toho jak byla akce organizována vytváří mocný vzor pro ostatní aktivisty. Seattle byl pouze začátkem. Máme před sebou úkol vytvořit světové hnutí, které by smetlo nadvládu korporací a vytvořilo novou ekonomiku založenou na poctivosti a spravedlnosti, na zdravé ekologii a zdravém prostředí, které podporuje lidská práva a slouží svobodě. Máme před sebou ještě mnoho kampaní. A zasloužíme si poznat pravdivé zprávy o svých úspěších.
Hovořit ? nehovořit?
V předvečer nedávného zasedání MMF ve Washingtonu uveřejnil Joseph Stiglitz, profesor ekonomiky, do letošního roku hlavní ekonom MMF a ministerstva financí USA, a současně dřívější dlouholetý člen poradního sboru presidenta Clintona, k této otázce na Internetu obsažnou studii o závažných omylech MMF, tak jak vyrůstají z nedemokratického chování této organizace. A končí: "Demonstranti v ulicích Washingtonu se budou snažit něco nám říci? Ulice, pochopitelně, nejsou nejlepším místem k rozhovoru o těchto vysoce složitých otázkách. Někteří protestující nemají navíc o nic větší zájem na otevřeném rozhovoru než představitelé MMF. A ne vše, co budou demonstranti říkat, bude správné. Ale pokud lidé, pověření řízením globální ekonomiky ? v MMF a na ministerstvech financí ? nezačnou s nimi hovořit a nevezmou si jejich kritiku vážně k srdci,- věci budou pokračovat velmi, velmi špatným směrem. A viděl jsem již, jak se to děje?"
I v Praze se budou demonstranti snažit něco říci. Dovolí jim to někdo?Chameleon - subjektívny spravodaj - iný uhol pohľadu na udalosti z domova i zo sveta
