Severojižní pohled
Walden Bello, Shea Cunningham
Již padesát let uplynulo od chvíle, kdy byly na konferenci v americkém místečku Bretton Woods založeny Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Rozhodující slovo při jednání patřilo zástupcům angloamerických mocností, zaštítěným postavou světoznámého ekonoma lorda Keynese.
Pro lidi z více než sedmdesáti zemí, kteří na vlastní kůži pocítili působení stabilizačních opatření a programů strukturálních úprav (SAPs), iniciovaných během posledních dvaceti letech Světovou bankou, žádné z výročí brettonwoodských institucí neznamenalo důvod k oslavě. Naopak, od Nigérie po Jamajku slovo „Sap" vstoupilo do hovorové řeči jako synonymum ekonomické mizerie. Na hony vzdáleny tomu být podněcovateli globálního ekonomického růstu a stability, jak předpovídal lord Keynes, banka a fond jsou dnes hlavní příčinou stagnace a vratkosti, sužujících světovou ekonomiku.
Na počátku celosvětové dlužní krize v první poloviní osmdesátých let se zemím třetího světa dostalo ubezpečení, že „strukturální úpravy" prosazované příslušnými programy představují nezbytnou podmínku pro trvalý růst a ekonomickou stabilitu. Hrozba odříznutí od zahraničních finačních zdrojů přiměla většinu zemí přistoupit na bolestivá opatření požadovaná bankou a fondem. Bez dostatečného množství peněžních prostředků by totiž nemohly splácet narůstající dluhy, které si nadělaly v úvěrové horečce sedmdesátých let u soukromých západních bank.
Mezi opatření, která jednotlivé země v rámci programů strukturálních úprav musely přijmout, obvykle patřilo:
o snižování vládních výdajů, zejména na sociální účely
o snížení či zastavení růstu mezd
o privatizace státních podniků a deregulace ekonomiky
o odstranění či snížení ochrany domácího trhu a méně omezení aktivit zahraničních investorů
o postupné znehodnocování místní měny za účelem dosažení exportní konkurenceschopnosti
Slova a skutečnost
Ve snaze čelit sílící kritice vydala v roce 1994 Světová banka zprávu, ve které tvrdila, že africké země, poctivě se řídící předpisy SAPs, vykazují vyšší ekonomický růst. Zpráva se však ukázala být klasickým metodologickým cvičením v manipulaci s bezvýznamnými statistickými rozdíly k ideologickým účelům. Organizace The Real World vzápětí odpověděla výmluvným protipříkladem: Mali, jeden ze vzorných afrických žáků banky a fondu, který plní realizoval všechny klíčové prvky strukturálních úprav včetně masivního krácení mezd, znehodnocení měny a likvidace státních podniků, avšak bez jakéhokoli výsledku. Naopak: kupní síla obyvatel se od počátku úprav snížila o 117 % a lidé nakonec v únoru 1994 se svými protesty „proti SAP" vyšli do ulic, začali stavět barikády a plenit domy.
K podobnému demaskování jiného „vzorného" programu strukturálních úprav došlo v Mexiku. Domorodí zapatističtí rebelové v Chiapasu upoutali pozornost celého světa nejen ke svému známému boji proti Severoamerické dohodě o volném obchodu (NAFTA), ale také k šokujícím důsledkům strukturálních úprav: dvacet procent lidí nemá zaměstnání, čtyřicet procent pracuje v nevyhovujících podmínkách a bez dostatečného ohodnocení, více než polovina populace živoří pod hranicí bídy, všude vládne nespokojenost.
Strukturální úpravy vlastně selhaly v tom, v čem podle technokratů z banky a fondu měly uspět: v podpoře ekonomického růstu, stabilizaci zahraničních účtů a snížení chudoby.
Na rozdíl od pozitivního hodnocení výsledků strukturálních úprav v Africe, vydaných bankou, vyzněla dříve publikovaná zpráva MMF poněkud odlišně. V tomto celkovém průzkumu působení strukturálních úprav po celou dobu jejich existence se uvádí, že „míra růstu v zemích, které uskutečňují strukturální úpravy, se významně snižuje v závislosti na změně v zemích, které SAPs nepodstupují". Nedogmatické ekonomy nemohlo podobné zjištění překvapit. Strukturální úpravy totiž postavily třetí svět před hlavolam, s kterým se musely potýkat i zralé průmyslové ekonomiky v období velké hospodářské krize a jehož řešení nakonec lord Keynes nalezl ve zvýšení poptávky. Ekonomiky vystavené strukturálním úpravám uvízly v pasti nízkých investic, zvýšené nezaměstnanosti, zkrácení sociálních výdajů, kdy snížená spotřeba a nízká výroba společní vytvářejí začarovaný cyklus stagnace a úpadku místo zázračného kruhu růstu, rostoucí zaměstnanosti a rostoucích investic, předpovídaného původně v teorii Světové banky.
Vzdor globálním úpravám, břímě dluhu třetího světa vzrostlo ze 785 miliard dolarů na počátku dlužní krize na téměř 1,5 bilionu v roce 1993. Třicet šest ze čtyřiceti sedmi afrických zemí se podrobilo strukturálním úpravám v režii fondu a banky, přesto zahraniční dluh kontinentu dosáhl v roce 1994 výše 110 % jeho HDP.
Půjčky od Světové banky a MMF na strukturální úpravy měly zadluženým zemím umožnit splácet západním komerčním bankám úroky z krátkodobých půjček. Banka a fond poté aplikovaly neúprosnou politiku úprav, které měly zemím zajistit prostředky ke splácení středně- a dlouhodobých půjček. Zaměřením produkce na export měly zadlužené země získat devizy, které by mohly vyrovnat zahraniční dolarový dluh.
Tato politika byla nesmírně úspěšná. Z třetího světa se díky ní podařilo přesunout ohromné množství finančních prostředků do komerčních bank – mezi lety 1984 a 1990 šlo o částku 178 miliard dolarů. O této rozsáhlé dekapitalizaci Jihu jeden z bývalých výkonných ředitelů Světové banky prohlásil: „Od doby, kdy konquistadoři plenili Latinskou Ameriku, svět neviděl proudit tak velké bohatství tímto směrem."
Jestliže strukturální úpravy nevedly ani k růstu, ani k odepsání dluhu, pak určitě vedly ke zintenzivnění chudoby. Podle Enrique Iglesiase, ředitele Interamerické rozvojové banky, je výsledkem SAP „rozsáhlé zrušení pokroku dosaženého v šedesátých a sedmdesátých letech." Množství lidí, žijících v chudobě, vzrostlo ze 130 milionů v roce 1980 na 180 milionů na počátku devadesátých let. SAPs přispěly též ke zhoršení již tak velmi nerovnoměrné distribuce příjmů, takže nejbohatších 20 % obyvatel latinskoamerického kontinentu vydělává 20-krát více než 20 % nejchudších.
V Africe se strukturální úpravy staly ústředním pojítkem začarovaného kruhu, jehož dalšími články jsou občanské války, sucha a prudký pokles cen místních výrobků určených na export na mezinárodních trzích. Dvě stě milionů lidí z šesti set devadesáti milionů obyvatel celé Afriky žije pod hranicí chudoby.
Politika strukturálních úprav podporovaná Světovou bankou a MMF výrazně přispěla k devastaci životního prostředí ve třetím světě. Tlak, který zde instituce vyvinuly na zvýšení množství devizových prostředků, potřebných ke splácení zahraničního dluhu, vedl k nevídané exploataci a vývozu surovin. V Ghaně, považované za „hvězdnou žačku" banky a fondu, se vláda rozhodla zintenzivnit komerční lesní hospodaření. V letech 1984 až 1987 více než zdvojnásobila produkci dřeva, čímž urychlila destrukci již tak silně zredukované plochy lesů, pokrývající dnes méně než 25 % původní rozlohy. Podle posledních předpokladů se země brzy z exportéra dřeva stane jeho dovozcem.
Světová banka považuje za jednu z nejdůležitíjších příčin degradace životního prostředí chudobu: „Farmáři lační půdy obdělávají k erozi náchylné svahy kopců a stěhují se do oblastí deštných pralesů, kde však vyklučené oblasti rychle ztrácejí úrodnost a po několika málo letech jejich výnosnost prudce klesá". Banka jaksi opomíná uvést, že mezi prvotní příčiny chudoby, tedy i ekologické degradace, patří právě strukturální reformy. Studie World Resource Institute uvádí, že prudká ekonomická redukce, vyvolaná úpravami podle plánů Světové banky, přiměla v osmdesátých letech chudé venkovany přestěhovat se do volně přístupných lesů, k vodním předělům a umělým rybím líhním, a vytížit je.
Strategický cíl
Jestliže ovšem programy strukturálních úprav přinesly tak hubené výsledky, proč je banka a fond nadále uvalují na mnoho zemí Jihu?
Tázat se takto má smysl pouze tehdy, předpokládáme-li, že záměrem banky a fondu je pomáhat ekonomikám třetího svíta. V takovém případě lze selhání strukturálních programů připsat na vrub například špatné konceptualizaci či jejich nepoctivému provádění. Nicméně se čím dál tím jasněji ukazuje, že ač byly subjektivní úmysly doktrinářských technokratů, pověřených realizací SAPs, jakékoli, nikdy se ve skutečnosti nepočítalo s tím, že by úpravy mohly uspět. Místo toho fungovaly jako klíčový nástroj v úsilí Severu o přesunutí zisků, které Jih nashromáždil v padesátých až osmdesátých letech, zpět na sever.
Třetí svět během těchto desetiletí zažíval vysokou míru ekonomického růstu. Doba se vyznačovala i vítězstvími národně-osvobozeneckých snah. Státy Jihu se navíc spojily na globální úrovni a požadovaly Nové mezinárodní ekonomické uspořádání, které by přineslo spravedlivější rozložení globální ekonomické moci.
Pro ekonomický úspěch Jihu měl zásadní význam veřejný sektor. Stát se v některých zemích stal motorem ekonomického rozvoje, v jiných zase byla jeho podpora klíčová pro souboj domácích podnikatelů se zahraničním kapitálem. Ačkoli v nově samostatných zemích Jihu převládalo soukromé vlastnictví půdy, surovin a podniků, ekonomickým životem prostupovaly vládní intervence a stát hrál strategickou roli v ekonomické transformaci.
Navzdory doktrinářským konzervativním interpretacím, výjimečné postavení státu v postkoloniálním ekonomickém rozvoji nepocházelo z uzurpace role soukromých podniků, spíše bylo odpovědí na slabost soukromých průmyslových zájmů. „Stát", poznamenává jeden analytik, „nahradil soukromé podnikání, takže mohl pohánět modernizaci, aniž by musel postupovat v rozporu s tradičními zájmy – naopak, mohl dokonce pokračovat v jejich ochraně – a podřídit celou zemi zájmům zahraničním."
V této souvislosti ukazovaly ekonomické a politické elity třetího svíta dvojí tvář. Plny obav z povstaleckého hnutí nižších tříd spolupracovaly s washingtonskou protikomunistickou kampaní. Ovšem, částeční z touhy získat veřejnou legitimitu a vyřadit ze hry levici, se elity některých zemí Jihu stále častěji osmělovaly, aby získaly větší kontrolu nad vlastními ekonomikami a větší podíl z přebytků odebraných jim v šedesátých a sedmdesátých letech. Příklad v tomto směru skýtá vývoj v arabském světě: vedena strategicky nejvýznamníjším spojencem Spojených států v Perském zálivu, Saudskou Arábií a Íránem, Organizace zemí vyvážejících ropu ovládla určování cen ropy cestou ropného embarga v roce 1973 a masivního růstu cen v roce 1979.
Málokoho tak mohlo překvapit, že po zvolení Ronalda Reagana prezidentem považovala jeho administrativa za jeden z hlavních úkolů znovupodmanění třetího svíta. Po krátkém období debat se nástrojem pro odstranění státem podporovaného kapitalismu v zemích třetího světa staly programy strukturálních úprav MMF a Světové banky.
Nebylo divu, že zprvu jen málo vlád přijalo půjčky podmíníné strukturálními úpravami. Začátek dlužní krize v roce 1982 nicméně Washingtonu poskytl jedinečnou příležitost ochránit americké finanční trhy a zároveň odvrátit hrozbu z jihu radikální úpravou ekonomik třetího světa. Odborník na Latinskou Ameriku John Sheahan poznamenává, že Spojené státy využily finanční tísně k prosazení opatření, která jim umožňovala za poskytnutí úvěru odstranit v zadlužených zemích vliv vlády na ekonomiku. Podobně studie o působení strukturálních reforem v Africe dospěla k závěru, že základem programů byla redukce či odstranění přímých státních intervencí do výrobních a distribučních sektorů ekonomiky.
Nový Jih
Na konci dvanáctileté republikánské éry v roce 1992 byl již Jih transformován: od Ghany po Argentinu se účast státu v ekonomice drasticky snížila; vládní podniky přecházely do soukromých rukou ve jménu efektivity; protekcionistické překážky dovozům ze Severu se ve velkém odstraňovaly; omezení zahraničních investic byla radikálně snížena; a díky politice upřednostňující dovoz před vším ostatním se domácí ekonomika úžeji integrovala do kapitalistického světového trhu.
Politikou strukturálních úprav však netrpěl pouze Jih. S předstíraným cílem redukce svého obchodního deficitu vůči asijským „ekonomickým tygrům", Spojené státy zahájily širokou ofenzivu, vytvořenou se strategickým cílem omezit roli státu v těchto ekonomikách, kterou dokonce Světová banka zdráhavě uznala za klíčový prvek jejich úspěchu. Spojených států se úpravy dotkly v podobí „raeganomiky" – deregulace, radikální snižování daní pro bohaté, zničení sítě jistot, které zaručovalo nové hospodářské uspořádání světa po velké hospodářské krizi (New Deal); konec kompromisu mezi velkým kapitálem a velkými odbory zprostředkovaný velkou vládou; zrušení státní podpory pro výrobu v konkurenčních ekonomikách a státní restrikce aktivit korporací v domácí ekonomice. Takový byl nejtěžší dopad globálních programů úprav sestavených k znovuprosazení globální hegemonie amerických korporací. Hlavní nápor úprav ovšem dopadl na Jih.
Ekonomická politika vůči zemím Jihu se po nástupu demokratické vlády nezměnila. Ve věci strukturálních úprav a obchodní politiky Clintonova administrativa zdůrazňovala kontinuitu s Bushovou. Skutečně, spojování rétoriky volného trhu a volného obchodu s hrozbami jednostranné demonstrace síly vis-a-vis všem potencionálním konkurentům - Jihu, nově se rozvíjejícím zemím, Evropě, Japonsku – se za Clintona stalo ještě agresivnějším.
V době osamostatňování v padesátých a šedesátých letech byli lidé na Jihu – 80 % světové populace, za kolonialismu považovaných za druhořadé či třetiřadé občany – ohledně budoucnosti plní optimismu. Tato iluze se ale na počátku devadesátých let vytratila. Na prahu 21. století podstatu současných podmínek Jihu vystihla Komise OSN pro jižní státy: „Nemusíme zrovna přehánět, řekneme-li, že ustavení systému mezinárodních ekonomických vztahů, který by institucionalizoval druhořadý status Jihu, představuje nanejvýš reálnou hrozbu."
Walden Bello,
profesor sociologie a státní správy na Filipínské univerzitě, výkonný ředitel organizace Focus on the Global South, výzkumného a analytického programu Institutu sociálního výzkumu při univerzitíě Chulalongkorn v Bangkoku.
z angličtiny přeložila a upravila Klára Brotánková
Meltzerova komise žádá zásadní změny SB a MMF
Pavel Přibyl
V listopadu 1998 se v Kongresu USA otevřela diskuse o návrhu zákona, který by americké vládě umožnil poskytnout Mezinárodnímu měnovému fondu příspěvek ve výši 18 miliard dolarů. Kongres při té příležitosti zřídil poradní komisi pro otázky mezinárodních finančních institucí, která měla připravit návrh budoucího přístupu USA vůči nim. Dlouho očekávanou zprávu předložila komise, nazývaná podle svého vedoucího Meltzerova, v březnu 2000.
Komise, složená z jedenácti expertů – šesti republikánů a pěti demokratů – dospěla k řadě zajímavých doporučení a de facto navrhla nejhlubší změnu fungování brettonwoodských institucí od jejich založení v roce 1944.
MMF by podle ní měl upustit od dlouhodobých půjček, zrušit dluh, který u něj má 41 nejvíce zadlužených rozvojových zemí (tzv. zemí HIPC), přestat se pokoušet o řízení vlád rozvojových zemí a vyhradit své půjčky pouze pro nouzové případy – tedy vrátit se ke svému původnímu mandátu a půjčovat potřebným zemím na překlenutí krátkodobého nedostatku konvertibilní měny v jejich státním rozpočtu. Součástí změny by podle Meltzerova týmu mělo být i zrušení programu PRGF (Program pro růst a redukci chudoby) zaměřeného na „zlepšené" strukturální úpravy.
Zpráva není potěšující ani pro Světovou banku. Závěr, že instituce boj s chudobou – oficiálně donekonečna omílaný raison d’étre banky – skutečně nezvládá, může jen těžko překvapit. Komise doporučuje, aby Světová banka přestala poskytovat půjčky bohatším rozvojovým zemím – 70 % jejích půjček totiž míří do jedenácti zemí, které mají přístup i k jiným finančním zdrojům, což je zcela v rozporu s ideou pomoci směrované pouze těm zemím, které těžko shánějí věřitele. Banka by podle Meltzerova týmu rovněž měla zrušit svou agenturu MIGA. Ta pojišťuje politické riziko soukromých investorů v nestabilních oblastech a chrání je tak například před nepříjemnými důsledky vyvlastnění či válečných škod. Stejně jako v případě MMF zpráva žádá, aby banka odepsala dluhy vysoce zadlužených chudých zemí a navíc úplně přestala půjčovat na „odstraňování chudoby". K jakým koncům její dosavadní aktivity v tomto směru vedly, totiž ukazují údaje, k nimž komise dospěla vyhodnocením interních materiálů banky: v Africe v 90. letech 73 % projektů skončilo fiaskem, přičemž v jiných částech světa dosáhla Světová banka výsledků jen o málo lepších. V průběhu deseti let se navíc úspěšnost projektů nikterak pronikavě nezlepšila.
Namísto plánu půjček předložila komise návrh transformovat banku na grantovou instituci – Světovou rozvojovou agenturu. Za pomoc jednotlivým státům by přitom měly odpovídat spíše regionální rozvojové banky (Interamerická rozvojová banka, Asijská rozvojová banka a Africká rozvojová banka), které se spolu s WTO staly dalším předmětem zkoumání Melzterovy komise.
Zadostiučinění pro občanské iniciativy
Za pozornost stojí fakt, že značná část zprávy souzní s kritikou občanských iniciativ. Materiál tak zvyšuje váhu argumentů všech, kdo již po léta tvrdí, že SB a MMF působí vážné sociální a ekologické škody. Njoki Njoroge Njehu, vedoucí americké kampaní proti současné podobě SB a MMF, která pod názvem „50 Years Is Enough" („50 let stačilo") vznikla v roce 1994 při příležitosti půlstoletí existence obou institucí, k tomu říká: „Je velmi důležité, že se ne ve všem jednotní členové komise shodli na potřebě zrušení dluhu nejchudších zemí." A dodává: „Ještě podstatnější je však doporučení, aby MMF upustil od dlouhodobých půjček, tím by se mílo zamezit další spirále zadlužování a drastických programů omezování veřejných výdajů". Ředitel organizace Development GAP Douglas Hellinger k tomu dodává: „Prostý převod funkcí na regionální rozvojové banky bez explicitního znemožnění ovlivňování národních vlád by se však minul účinkem. Je nutné zajistit, aby rozvojové instituce nesloužily pouze transformaci ekonomik k obrazu zahraničních investorů, jinak se nevyhneme další sérii ekonomických pohrom, vedených tzv. odborníky a partikulárními zájmy."
„Nic nekončí, jedeme dál!"
Zveřejnění radikálních doporučení samozřejmě ještě neznamená, že se všechny navrhované změny dočkají realizace. Politickou podporu asi nakonec získá jen malá část z nich. Přesto je zajímavé sledovat, jak na zprávu Meltzerova týmu reagují dotčené instituce. Banka kritizuje, že komise dostatečně nezohledňuje skutečnost, že její půjčky fungují jako finanční katalyzátor, který přitahuje soukromé investice do otevírajících se ekonomik (o řešení chudoby nebylo kupodivu v prvních reakcích ani slovo). Svorně s MMF pak ujišťují, že prohlubujících se problémů dnešního světa jsou si vědomi. „Naše instituce však nejsou problémem, nýbrž součástí jeho řešení", uzavírají v nerozlučné jednotí prezident SB Wolfensohn a ředitel oddílení public relations MMF Dawson.
HIPC I - II: oddlužovací bublina
Pavel Přibyl
Oddlužování v režii Světové banky nejchudším zemím neskýtá příliš naděje.
V roce 1996 podlehly vlády západních věřitelských zemí silnému tlaku občanských hnutí z Jihu i Severu a pod křídly Světové banky založily Iniciativu pro silně zadlužené chudé země (tzv. HIPC státy – Heavily Indebted Poor Countries). Tato iniciativa pověřila Světovou banku úkolem přimět své spoluvěřitele – veřejné instituce i soukromé banky – k souhlasu s odpuštěním dluhů. Banka se tak ocitla v nezáviděníhodné pozici, neboť ani jedna z oslovených skupin se k iniciativě nepostavila vstřícně. Obě strany proto začaly vést složitá jednání s cílem dosáhnout dohody o tom, na které zadlužené země by se měla iniciativa zaměřit. Následovala série dalších jednání, během nichž byla stanovena nepříliš rozumná kritéria, která věřitelům umožnila určit (a omezit) výši odpisovaných dluhů.
Do konečného výběru se dostalo 41 zcela nesolventních a silně zadlužených zemí – zemí HIPC. Po třech a půl letech sporů mezi věřiteli se do června 1999 podařilo odepsat pouze 2,6 % jejich celkového dluhu, přičemž z částečného snížení dlužných částek se mohly těšit pouze čtyři země – Uganda, Bolívie, Mosambik a Guyana. V tutéž dobu se přitom významně zvýšily úroky z úvěrů, které dané zemí musejí splácet. Uskutečněný odpis tak prakticky pozbyl jakéhokoli efektu a celkový dluh zemí HIPC se de facto vůbec nezměnil. V roce 1998 činil 216 miliard dolarů – právě tolik, jako o dva roky dříve, v roce 1996.
Absurdní hrátky kolem odpisů a splácení úroků dobře ilustruje následující situace: v roce 1996 země HIPC dlužily Británii 2,59 miliardy dolarů. Po ukončení prvního experimentu s HIPC vzrostl dluh na 2,65 miliardy. V roce 1999 se splátky dluhu těchto zemí vůči Británii zvedly dokonce o 13 %, tedy ze 63 milionů v roce 1998 na 71 milionů dolarů.
Na summitu států skupiny G7 v Kolíně nad Rýnem v červnu 1999 se čelní představitelé světových velmocí museli vypořádat s protesty proti tomuto postupu. V Kolíně se shromáždily desetitisíce příznivců celosvětové kampaně Jubilee 2000, aby vznesli požadavek absolutního zrušení dluhů nejchudších zemí, podporovaný v té dobí přinejmenším 17 miliony obyvatel bohatého Severu, kteří připojili svůj podpis pod petici požadující odpis dluhů. Vedoucí představitelé G7 reagovali přijetím závazku odepsat 100 miliard dolarů z dluhu chudých zemí. V září pak deník The Times přinesl zprávu o slibu britského ministra financí Gordona Browna, že nejchudší zemí pocítí pozitivní přínos tohoto opatření „během níkolika týdnů". Zrodila se Iniciativa HIPC II.
Částka 100 miliard dolarů nepředstavuje v globálním měřítku velký peněžní obnos. Sami věřitelé vědí, že tato část dluhu je reálně nedobytná. Jedná se přitom o méně než třetinu dluhu 52 nejvíce zadlužených zemí (celkový dluh činí 356 miliard dolarů). Ještě po více než půl roce, na začátku února 2000, však naplňování závazku G7 nikterak nepokročilo; západní vlády, MMF, Světová banka a soukromí vířitelé se stále hašteřili o „rozdělení břemene". Sama Světová banka označila neustálé překážky kladené zrušení dluhu za „samoúčelné průtahy".
Koneční 8. února dosáhly tři země „úrovně rozhodnutí" a v rámci HIPC II se jim podařilo splnit kritéria pro odpuštění dluhu. Jednalo se o Bolívii, Ugandu a Mauretánii. Skromný výsledek všichni uvítali. Překvapení však způsobila skutečnost, že Mosambik a Guyana, které se kvalifikovaly v prvním kole HIPC a jimž byla část dluhu odepsána, automaticky nepostoupily do druhého kola odpisů (byly z něj vyřazeny z technických důvodů). Rozčarování bylo o to silnější, že všichni očekávali pomoc právě pro Mosambik, postižený záplavami, které zničily úrodu ve velké části země a tisícům lidí vzaly střechu nad hlavou. Stejně zarážející byl případ Madagaskaru, taktéž stiženého záplavami a hurikány. Přestože tato země figuruje na seznamu HIPC, nemá se dočkat žádných úlev z dluhu dříve než v roce 2001. V situaci, kdy potřebuje prostředky na obnovu zemí, bude muset přednostně zaplatit 223 milionů dolarů na splátkách dluhů.
Současný systém poskytování úlev z dluhu v rámci HIPC II vyžaduje, aby země nejprve podstoupily nejméně tříletý program utahování opasků podle požadavků MMF. Jeho podmínky jsou tvrdé a často si navzájem protiřečí. Například seznam podmínek pro Tanzánii obsahuje požadavky na „omezení veřejných výdajů" a zároveň „poskytování veřejných služeb a udržování jejich kvality".
V reakci na výtky ze strany aktivistických skupin a činitelů OSN, kteří kritizují hlavní skutečnost, že se požadavky MMF příliš zaměřují na přísná omezující opatření a málo na snižování chudoby, zavedly Světová banka a MMF nový soubor ekonomických kritérií, kterým musejí zadlužené zemí dostát. Zveřejněny byly v tzv. Dokumentech o strategii snižování chudoby (PRSP – Poverty Reduction Strategy Papers), jež se mají před schválením stát předmítem veřejné diskuse. Představitelé fondu neopomněli při této příležitosti Mosambiku a Mauretánii sdělit, že rychlého pokroku při odpouštění dluhu v rámci HIPC mohou dosáhnout jedině tehdy, pokud nebudou dokumenty veřejnosti k diskusi předkládat.
(podle materiálů Jubilee 2000)
Odpustíme, ale…?
Klára Brotánková
Nejchudší zemí světa dnes nejrůznějším věřitelům dluží více než 356 miliard dolarů. Mezinárodní finanční instituce sice vytvořily svou vlastní iniciativu za oddlužení nejpotřebnějších zemí, podmínky, které si kladou, však podle občanských a církevních organizací z celého světa neumožňují situaci účinně řešit. Jedinou cestou se zdá být úplné oddlužení chudých zemí.
Zadlužení třetího svíta sahá svými kořeny do šedesátých let. Politici a ekonomové tehdy sdíleli přesvědčení, že rozvojovým zemím se pomocí kapitálu, který jim bohaté zemí půjčí, podaří vybudovat národní hospodářství a dluhy pak splatit z prostředků získaných vývozem, který se zvýší díky prudkému hospodářskému rozvoji. Bohaté země vedly k velkorysým půjčkám zejména přebytky peněz v ekonomice na počátku sedmdesátých let a jimi vyvolané poklesy cen úvěrů.
Za masivním přílivem půjček do zemí třetího světa však stály též politické důvody. V období studené války umožnilo poskytování štědrých úvěrů oběma znesvářeným stranám získat v daných zemích potřebný vliv. Vlády věřitelských zemí i mezinárodní finanční instituce věděly, že prostředky z půjček zpravidla putovaly na soukromá konta diktátorů nebo sloužily k financování nesmyslných závodů ve zbrojení či megalomanských projektů, které poškozovaly životní prostředí a způsobovaly jednotlivým zemím značné sociální problémy. Politické důvody však na Západě i na Východě zastiňovaly jakoukoli jinou argumentaci natolik, že autoritářské režimy získávaly půjčky opakovaně.
V sedmdesátých a osmdesátých letech však svět zasáhlo několik hospodářských krizí a průmyslové zemí snížily kvóty na odběr zboží dováženého z rozvojových zemí, případně se dovozu mnoha výrobků zcela uzavřely. Zadlužené země tak ztratily zdroj příjmů, z kterého až dosud dluhy splácely. V osmdesátých letech se jejich situace dále zhoršila a dlužné částky významně stouply poté, co věřitelé jednostranně zvýšili úrokové sazby. Dnes, kdy už si mnozí diktátoři ve finančním dostatku užívají bezstarostné penze, spočívá veškerá tíha splácení úvěrů a úroků na bedrech obyvatel, kteří z půjčených peněz nikdy nic neměli.
Aby v této situaci dokázaly své dluhy splácet, přistupují chudé země v posledních dvaceti letech zpravidla na doporučení banky a fondu, která jsou součástí tzv. programů strukturálních úprav (SAPs). Jde o hospodářsko-politická opatření, která mají vést ke zvýšení hospodářského růstu. Banka a fond strukturální úpravy charakterizovaly jako hlavní nástroj řešení chudoby a zadluženosti. Prostřednictvím SAPs ovšem Světová banka získává v jednotlivých zemích vliv nejen na jejich hospodářskou, ale i sociální politiku. Oslabuje tak pozici vlády a jiných demokratických institucí, čímž přispívá ke ztrátě jejich důvěryhodnosti mezi obyvateli.
Země, které přizpůsobily svou hospodářskou politiku doporučením SAPs, jsou obvykle nuceny rozvíjet produkci pouze určitého omezeného množství komodit – nejčastíji se uchylují k těžbí dřeva a nerostných surovin nebo k pěstování zemědělských produktů. Ve snaze získat dostatečné množství tvrdé měny na splácení úvěrů se zadlužené zemí snažily zvýšit produkci na vývoz co nejvíce, a ceny tohoto zboží proto v osmdesátých letech na světovém trhu znační klesly. Zvýšení úroků, pokles cen surovin i ostatních komodit a uzavření trhů průmyslových zemí způsobily, že v některých případech SAPs nejenže nedokázaly zadluženost snížit, ale dokonce vedly k jejímu dalšímu růstu.
Na splácení úvěrů za takových podmínek země samozřejmě neměly prostředky. Snažily se je získat prostřednictvím nových úvěrů, tentokrát již od komerčních institucí a tedy za velmi tvrdých podmínek. Roztočily tím kolotoč půjčování peněz za vysoké úrokové sazby na splácení úroků ze starých úvěrů a postupně tak zabředly do dluhů, kterých se již nedokáží zbavit – což vídí i jejich vířitelé.
Zřejmé neúspěchy pokusů MMF a SB řešit tíživou situaci vyvolaly na počátku 90. let tlak ze strany veřejnosti, který přimíl obí instituce vytvořit novou Iniciativu na pomoc nejzadluženíjším a nejchudším zemím (HIPC) a boj s chudobou si stanovit za hlavní cíl své činnosti. Po půlstoletí neustále obnovovaných pokusů SB a MMF pomoci třetímu svítu ovšem málokoho překvapí, že ani iniciativa HIPC nedosahuje přesvídčivých výsledků.
V reakci na dosavadní působení SB a MMF naopak v roce 1997 ze spolupráce občanských iniciativ celého svíta vznikla iniciativa Milostivé léto 2000 (Jubilee 2000), která na rozdíl od obou institucí usiluje o úplné oddlužení chudých zemí do konce roku 2000. Organizace, které se do kampaní zapojily – jde o církevní obce a organizace, řády a další sdružení – považují požadavky věřitelských zemí na splácení dluhů z výše popsaných důvodů od počátku za nelegitimní a nemorální. Světová banka a MMF podle nich neberou ohled na životní situaci obyvatel zadlužených zemí, kteří většinou z úvěrů neměli žádný prospěch, a ignorují, že země bohatého Severu po celá desetiletí profitovaly nejenom z přírodních, ale i lidských zdrojů třetího světa. Milostivé léto 2000 ovšem neusiluje o bezhlavé odpuštění dluhů, chce naopak, aby oddlužením získané peníze posloužily například na rozvoj malého podnikání, sociální zabezpečení či ochranu životního prostředí. Kampaň má i svůj dlouhodobý rozměr: usiluje o vytvoření platformy, která se bude zabývat mezinárodními finančními vztahy mezi věřiteli a dlužníky, aby se do budoucna podařilo zabránit předlužování jednotlivých zemí.
psáno pro Alternativu a Sedmou generaci
Hrr na banku!
Patrick Bond
Všechny dosavadní pokusy o reformu Světové banky a Mezinárodního měnového fondu selhaly. Podle Patricka Bonda je proto třeba odhodlat se ke zrušení obou institucí.
Slýchávám to každou chvíli: „Nemůžeme se přece doopravdy snažit zrušit Mezinárodní měnový fond ani Světovou banku. Co bychom si bez nich počali? Čím bychom je nahradili?" Dokonce i někteří inteligentní, pokrokově smýšlející lidé, kteří se podílejí na formulování strategie mezinárodního hnutí, si nedokáží, ač vedeni dobrými úmysly, představit svět bez svého dlouholetého nepřítele – ať už proto, že se s ním až příliš sžili, nebo proto, že se jej až příliš bojí.
Některým aktivistům Milostivého léta 2000 ve Spojených státech navíc připadá, že by teď měli lobbovat nikoli za menší, ale za větší roli obou institucí ve třetím světě. Pomoci chudým, těžce zadluženým zemím by podle nich měla zdiskreditovaná iniciativa Světové banky za odpuštění dluhů – HIPC. Pokusím se předložit několik argumentů, proč jsou jejich očekávání lichá a proč bychom se naopak měli snažit banku a fond tyto obří, nedemokratické, nefunkční a zájmy nadnárodních korporací prosazující dinosaury nadobro zavřít.
Zrušit, nebo zreformovat?
Ačkoli si tábor kritiků banky a fondu i nadále uchovává základní jednotu, měli bychom si vyjasnit strategické rozdíly mezi jednotlivými argumenty, s kterými vstupujeme do hry, i požadavky, které klademe.
Přemýšlí o nich ostatní i pravice. Konzervativní ekonomové v Meltzeroví komisi zřízené Kongresem Spojených států v dubnu prohlásili, že fond, banka a další tři regionální rozvojové banky v Asii, Africe a Latinské Americe jsou natolik zdeformovány, že jejich náprava nebude možná bez významného zredukování a zjednodušení jejich struktury.
Na levé straně politického spektra se volba scvrkla na slogany „zrušit" nebo „zreformovat". Zastánci prvního z nich správní argumentují tím, že banka a fond byly v posledních asi patnácti letech svými kritiky dotlačeny k přijetí mnoha reforem. Abolicionisté proti tomu namítají, že reformy je třeba posuzovat na pozadí rostoucích ekologických, sociálních a ekonomických škod, které za stejnou dobu obí instituce stačily napáchat.
Reformisté mohou v několika případech opravdu mluvit o úspěších – na příklad v ochraně životního prostředí, rovnoprávnosti žen, účasti komunit na rozhodování a zvyšování transparentnosti. Tato skutečná vítězství však Světové bance umožnila očistit svůj pošramocený image a zastřít přetrvávající oddanost ortodoxnímu liberalismu. Dojemnými prohlášeními o významu trvalé udržitelnosti se jí daří rozdělovat řady oponentů. Nejeden bývalý kritik banky tak dnes pracuje pod jejími křídly.
Reformisté se zdráhají vidít, že veškeré uskutečněné změny jsou hluboce neuspokojivé. Nejradikálnější abolicionisté však již odmítají sledovat nové a nové informace o tom, jak se banka „polepšuje". Požadují naopak, aby reformisté uznali, že stávající rozložení sil neumožňuje dosáhnout skutečnou změnu cestou jednání. Koalice 50 Years Is Enough kupříkladu vyzývá všechny své kolegy k moratoriu na jakákoli zákulisní jednání, neboť příliš vstřícný přístup k bance podle ní dává jejím představitelům možnost rozdělit hnutí na „hodné" a „špatné" organizace. Je možné, že se organizátorům dubnových protestů proti washingtonskému zasedání MMF podaří udržet reformisty i abolicionisty i nadále pohromadě, otázku po odlišnosti obou přístupů bychom si ale neměli přestat klást.
Potřebujeme je?
Z diskuse o budoucnosti SB a MMF se příliš často vytrácí hlas těch, kteří s působením obou institucí mají nejbohatší zkušenosti: obyvatel třetího světa. Není divu, že po zrušení banky a fondu volají zejména organizace z jižních zemí, které pracují za velmi obtížných podmínek, často pod hrozbou násilné perzekuce.
Moje osobní zkušenost z Jižní Afriky dává jejich postojům za pravdu. Zdejší klíčové organizace se jednoznačně shodují na dvou nekompromisních požadavcích: zaměstnanci Světové banky by měli okamžitě opustit Pretorii a spřátelené organizace ze Severu by měly intenzivně pracovat na tom, aby pomohly občanům třetího světa zbavit se břemene, které je v podobě obou institucí tíží. Jinými slovy, brettonwoodská dvojčata by měla být jednou provždy zrušena.
Vývoj událostí v Jižní Africe po odstranění apartheidu poskytuje tři univerzální platné důvody pro zrušení banky a fondu:
Za prvé, obě instituce provedly již prakticky všechny možné reformy v hlavních oblastech své činnosti, aniž by kterákoli z nich vedla ke skutečně hmatatelným výsledkům.
Za druhé, naléhavost, s jakou se národní státy potřebují vymanit z područí SB a MMF a obnovit svou ekonomickou suverenitu, je větší než množství času, který můžeme ztratit přesvídčováním níkolika desítek tisíc zatvrzelých ekonomů, aby se vzdali tezí, které formovaly jejich pohled na svět již na vysokých školách.
Za třetí, tvrdá měna, kterou banka a fond nabízejí, není ve třetím světě obecně zapotřebí. Zdravému rozvoji hospodářství naopak dokonce škodí.
V jaké měně se měří rozvoj?
Poslední argument si patrně zaslouží obšírnější rozvedení. Do svého programu rekonstrukce a rozvoje Africký národní kongres v roce 1994 začlenil následující větu: „Náš program musí používat zahraniční půjčky pouze pro ty aktivity, které potenciálně povedou ke zvýšení naší schopnosti vydílat si cizí měnu." Do dokumentu se tuto formulaci podařilo prosadit po intenzivním lobbování ze strany levicových skupin, které se touto cestou snažily předejít dvěěma negativním jevům. V první řadě se obávaly nebezpečí, že případný pokles domácí měny významně prodraží splácení zahraničních úvěrů. Zároveň ovšem chtěly docílit toho, aby cizí měna sloužila pouze v opravdu nutných případech a nebyla zneužívána ke splácení nelegitimních dluhů vlád z období apartheidu, k dovozu luxusního zboží pro bohaté ani k zavádění technologií, které by připravily místní pracující o zaměstnání. Stručně řečeno, nač si půjčovat dolary, když chceme postavit malou venkovskou školu a můžeme se přitom obejít prakticky bez jakýchkoli zahraničních vstupů?
Jestliže skutečný rozvoj pochází z místních zdrojů (pouze nepatrný zlomek základních nezbytností pro život v třetím světě vyžaduje zahraniční půjčky) a jestliže tvrdou měnu potřebnou zejména k dovozu ropy lze získat z půjček exportních kreditních agentur, začíná existence Světové banky a Mezinárodního měnového fondu ztrácet své základní opodstatnění. Nač nám budou, naučíme-li se s pomocí dobře vyzkoušených mechanismů kontrolovat mezinárodní směnu a udržovat finační trhy v rámci hranic národních států?
Léčba bankrotem
Z těchto důvodů si dnes pozornost kritiků zaslouží především mimořádně silná závislost banky a fondu na mezinárodních trzích s dluhopisy. Vedle tlaku na americký kongres a parlamenty dalších států ohledně zastavení finanční podpory se totiž právě zde otevírá možnost, jak vyhmátnout další neuralgický bod obou institucí – banka i fond získávají nejvíce prostředků na poskytování půjček chudým zemím z prodeje obligací. Všichni investoři, kterým záleží na osudu třetího svíta, od penzijních fondů přes církve a univerzitní nadace až po jednotlivce, mají tedy nyní možnost přestat profitovat z chudoby a ničení životního prostředí. Učiní-li tak, bude volba abolicionistů jasná: nechme banku i fond běžet tak dlouho, až padnou vyčerpáním.
Patrick Bond,
přednáší na UniverzitíěWitwa-tersrand v Johannesburgu veřejnou správu a politickou ekonomii.
z angličtiny přeložil a upravil David Vaník
