Světové bance jde o „vyšší kvalitu života"
Autor: Milan Daniel
Datum: 01.09.00 09:01
Viceprezident Světové banky Významný představitel Světové banky, její viceprezident Mats Karlsson, přijel do ČR řadu týdnů před zářijovým zasedáním a rozdával četná interwiev. Karlsson studoval v letech 1978 – 80 na pražské Akademii muzických umění hru na kontrabas, má českou manželku, sám hovoří a rozumí česky. Do úřadu chodí nejen s příjemným chlapeckým úsměvem, ale i se starou českou odřenou aktovkou z vepřovice. Ta ideálně dotváří jeho image neformálního chlapíka zastupujícího instituci, jejímž hlavním posláním je podle něj pomoci chudým z celého světa.
MLP: Jaký vliv měla na výběr místa výročního zasedání Světové banky a Mezinárodního měnového fondu skutečnost, že vaše manželka je Češka?
Karlsson: Chtěl bych, abych mohl říci, že velký, ale svou ženu jsem si vzal před čtyřmi lety, když jsem v bance ještě nebyl.
MLP: Je vaše snaha navázat dialog s odpůrci ekonomické globalizace úspěšná?
Karlsson: Měl jsem možnost s nimi mluvit a také se zúčastnit veřejné debaty, naslouchat těmto lidem a vyslechnout jejich obavy. Doufám, že debata se nyní posune směrem k věcným tématům, o nichž se bude jednat.
MLP: Reflektujete argumenty odpůrců globalizace?
Karlsson: Oni sami si sice říkají „odpůrci globalizace", pro mne je však těžké porozumět tomu, co to vlastně znamená. Globalizace je dlouhodobý proces, který nás činí stále více závislými na světě. Musíme s ní pracovat – podpořit dobré trendy a naopak „tlačit" riziko, abychom tento proces vybalancovali.
Velmi intenzivně se zabýváme problémy životního prostředí, zdravotnictví, finanční stability, informačních technologií či nejrůznějších konfliktů. Máme řadu nejrůznějších programů. Říkáme však současně, že to, co děláme my i jiní, nestačí k tomu, abychom měli jistou budoucnost.
MLP: V rozhovorech, které poskytujete,, zdůrazňujete, že v případě dnešní Světové banky jde o zcela jinou instituci než v minulosti. V čem je podle vás jiná?
Karlsson: Vezměte si například termín „korupce": To slovo se před zvolením současného prezidenta před třemi či čtyřmi lety nemohlo v bance skoro používat.. A to přesto, že jsme věděli, že korupce v zemích, kde jsme pracovali, existovala. Nejde o to, že by byla korumpovaná naše práce, ale o to, že korupce je ve světě zásadní problém. Šlo o to, že bez otevřeného dialogu o tomto problému s vládami zemí, jež byly příjemci našich investic, nemohlo být dosaženo potřebné efektivity. To všechno se změnilo. Nyní máme stovky protikorupčních programů, což je pro nás zásadní věc. Víme, že tržní ekonomika je lepší, než netržní. Není-li však tržní hospodářství podřízeno dobrým veřejným institucím, budou takovému hospodářství dominovat zkorumpované elity. Příkladem mohou být například latinskoamerické režimy do značné míry manipulované narkomafiemi.
To je tedy věc pro nás zásadní: buď bude hospodářství podřízeno právu, nebo bude zkorumpované.
MLP: Znamená vaše vyjádření, že se na minulou praxi SB a MMF díváte kriticky? Kde udělaly – kromě již zmíněné korupce – největší chyby?
Karlsson: Největší naší chybou bylo možná to, že jsme navrhovali partnerským zemím řešení bez řádné konzultace s nimi. Být partnerem, nechat je rozhodovat o směru řešení, je mnohem komplikovanější.
MLP: Politika problémových režimů není ovlivňována jenom korupcí, ale např. i vztahem k dodržování lidských práv nebo respektem vůči ekologickým požadavkům. Jak dalece spolupracujete s místními nebo mezinárodními organizacemi, jež se zasazují o respekt k lidským právům či přírodě? Konzultujete s nimi umístění svých projektů?
Karlsson: To je něco, co nyní velmi rychle roste. Pracujeme například s World Wild Foundation a máme s nimi dohodu o cíli, jímž je záchrana konkrétní výměry deštných pralesů. Jiným směrem je například podpora oblastí, kde je mnoho druhů rostlin a zvířat. Máme styky s Human Rights Watch, úzké kontakty máme s Mary Robinson, která je vysokou komisařkou pro lidská práva v Ženevě.
Máme ovšem k této problematice jiný přístup v tom smyslu, že nejsme organizací, která pracuje přímo s lidskými právy, děláme však v podstatě velmi podobné věci. Soustřeďujeme se zejména na základní sociální a ekonomická práva. Jsem přesvědčen, že když v nějaké zemi pomůžeme reformovat právní systém, budovat soudy a bránit tak korupci, rovněž v této oblasti pomáháme.
MLP: Z titulu své funkce mj. komunikujete i s OSN, která je sice světovou politickou organizací, nemá však žádné účinné nástroje k tomu, aby mohla skutečně ovlivnit situaci v členských zemích. Světové ekonomické organizace – reprezentujete jednu z nich – však takovými nástroji disponují. Jste zprostředkovaně ve spojení s největšími výrobními a obchodními korporacemi světa, které představují fakticky největší moc, ovlivňující i politiku. Jakou má tato moc morálku? Je např. známo, že komunistická Čína, známá svým postojem k lidským právům, dostala tzv. doložku nejvyšších výhod od velmoci disponující nejrozvinutější ekonomikou. Má respekt místních vlád vůči lidským právům vliv na to, zda SB či MMF podpoří v těchto zemích ekonomické projekty?
Karlsson: My máme jeden úkol: to je zmenšit chudobu. Pracujeme v zemích, které jsou současně našimi členy, přispívají na činnost obou institucí. Tam, kde je možné něco dělat pro to, aby chudí lidé nebyli chudí, chceme takovou aktivitu vyvinout. Je samozřejmě jednodušší pracovat tam, kde jsou lidská práva respektována. Hledáme však možnosti i tam, kde tomu tak není.
Pokud jde o Čínu, pracovali jsme zde dvacet let. Program, který jsme zde realizovali, byl velmi úspěšný. Vedl k tomu, že stovky milionů lidí už nejsou chudé. Sám jsem Čínu před pár měsíci navštívil a přesvědčil jsem se o tom, že v oblastech, kde lidé třeba tři měsíce v roce hladověli, mají nyní vodní cisterny nebo zavlažování a mohou mít v roce dvě nebo tři úrody, které jim zajistí relativní dostatek. Peníze jim dovolí elektrifikaci, rozvoj školství a zdravotnictví. Změní jejich život.
MLP: To je samozřejmě velmi chvályhodné. Nebojíte se však současně toho, že podpora ze strany SB konzervuje stav, kdy jsou současně porušována lidská práva? Víte přece o politických vězních či táborech nucených prací?
Karlsson: Jsem přesvědčen, že když přispějeme ke zvýšení životní úrovně lidí v podobných zemích, změní ve světě probíhající revoluce otevřenosti život v takových zemích v jejich prospěch. Investujeme jenom tehdy, je-li pokrok v tomto smyslu možný. Pokud možný není, neinvestujeme. Jsme realisté a víme, že nemůžeme svými penězi změnit všechno na světě. Musíme hledat možnost za možnost. Kdybychom pracovali jenom tam, kde všechno funguje, neměli bychom důvod k existenci.
MLP: Vy ale přece máte možnost uzavřít jakýsi obchod. Problémové země od vás chtějí investice, vy je můžete podmínit. Děláte takové obchody?
Karlsson: Ne úplně, ale říkáme jasně: Pokud u vás bude korupce, peníze nedostanete. Chcete-li, abychom podporovali změny ve vaší zemi, musí být různé neproduktivní – například sociální – výdaje nahrazeny jinými. Vedeme tedy samozřejmě dialog na nejvyšší úrovni, dialog, který ovlivňuje zásadní priority v jednotlivých zemích.
MLP: SB odmítla financovat čínský projekt, který počítal s přesídlením chudých čínských rolníků do provincie Sin hai, kde žijí Tibeťané, Mongolové a muslimové. Byla důvodem k odmítnutí tohoto projektu kritika organizací, jež se zabývají lidskými právy?
Své návrhy pro tuto oblast jsme připravili na základě toho, co jsme dělali s velkým úspěchem jinde v Číně. Již první diskuse na toto téma však byla tak dramatická, že se Číňané rozhodli, že o žádné peníze od SB nebudou usilovat a pokračují dál bez nás.
MLP: Znáte důvod toho rozhodnutí?
Karlsson: Ovšem. Oni namítali, že debata o tomto projektu byla příliš zpolitizována.
MLP: Obě instituce, které budou v Praze zasedat, jsou k tomu, aby určovaly běh a morálku světa „vyvoleny" jen penězi, jimiž disponují. Myslíte, že tento mandát je dostatečný?
Karlsson: Světová banka není nějaká soukromá banka. Měnový fond není investiční fond. Obě instituce jsou mezinárodními korporacemi, jejichž členy jsou jednotlivé státy. Mandát těchto institucí je tedy dán souhlasem jejich členů. Svět by byl o hodně chudší, kdyby naše instituce neměl. Na jejich počátku byl poválečný Marshallův plán. Poté jsme pracovali na celém světě. Dělali jsme nejen chyby, ale mnoha zemím jsme pomohli se základními věcmi. Podpora našich organizací je tak větší, než se možná občas vašim lidem zdá.
Debata je nyní o tom, zda by např. členové z rozvojových zemí neměli mít ve světových organizacích větší vliv, protože poměry mezi státy se od dob, kdy jsme byli založeni, změnily. To je samozřejmě debata legitimní, musí ji však vést ministři financí členských států, úředník jako já o tom nemůže rozhodovat.
MLP: Kořenem sociálně-patologických jevů ve světě – kriminality, obchodu s drogami, prostituce apod. – je znetvořená morálka, pro niž je zisk zásadním imperativem. Co dělá SB pro to, aby se tento stav změnil?
Karlsson: Máte pravdu. Vyjádřeno bankovním jazykem, chybí zde sociální kapitál, či lépe sociální důvěra. To je něco, co bylo podceněno. Nyní si uvědomujeme, jak je to důležité. Pracujeme například v zemích, kde probíhají někdy i těžké, násilné, krvavé konflikty. Je v nich vysoká korupce a kriminalita. Nutí nás to k tomu ,abychom zaujímali adekvátní postoje.
MLP: Můžete uvést příklad?
Karlsson: Právě jsem se vrátil ze Sierra Leone, kde probíhá krutý boj mezi zločineckými skupinami, jež se snaží ovládnout těžbu diamantů. Chtěli jsme dát mladým lidem, kteří se v bojujících skupinách angažují, jinou životní šanci. (Pozn. red.: Ve snaze utlumit konflikt, přijalo mezinárodní společenství opatření vedoucí k bojkotu prodeje diamantů ze sierra-leonských nalezišť).
MLP: Češi mají takové úsloví: Všeho moc škodí. Je zjevné, že škodí i přebujelý blahobyt. Parazituje na něm zločin, extrémně zatěžuje životní prostředí. Je ale vůbec možná nějaká regulace růstu společenského, natož pak osobního blahobytu, aniž by se to zvrhlo v druhý extrém, tedy nějaký druh komunismu?
Karlsson: Ekonomický růst je podle mého názoru základem pro vytváření lepšího životního prostředí. Technický vývoj nám dává možnosti k tomu, abychom žili v čistějším prostředí. Kdyby nebylo ekonomického růstu, měli bychom mnohem větší problémy.
MLP: Nebylo by naopak méně problémů, kdyby hospodářský růst životní prostředí stále více nezatěžoval? Vidíte někde jeho hranice?
Karlsson: Ekonomický růst není cíl. Cílem je kvalita života. Ptáme-li se chudých lidí na celém světě co chtějí, nechtějí jenom větší příjem, vyšší ekonomický standard. Chtějí větší moc rozhodovat sami o sobě, více respektu ze strany jiných lidí. To je něco kvalitativně jiného, než to, jak jsme dříve vnímali jejich potřeby a požadavky.
ptal se Milan Daniel
rozhovor vyjde v září v časopise Most pro lidská práva
Vítejte v éře globalizace
Autor: RNDr. Pavel Nováček
Datum: 31.05.00 11:44
Moji prarodiče možná během svého života vůbec neopustili Českomoravskou vrchovinu. Můj otec pracoval nějaký čas na severní Moravě a svými sourozenci byl vnímán jako někdo, kdo "odešel do světa" a později se vrátil. Já jsem pracoval pět let na Slovensku a po roce 1989 jsem pracovně nebo soukromě navštívil země na čtyřech kontinentech.
Ještě před několika desetiletími se nám zdála planeta Země, ale také moře či atmosféra nekonečně velké. Teprve lety do vesmíru přinesly zásadní zlom. Uviděli jsme planetu jako vesmírný člun, plující nekonečným oceánem vesmíru a biosféru jako nepatrnou slupku obepínající planetu, která obsahuje život. Jen o pouhá tři desetiletí později rozvoj počítačů a Internetu umožnil nejen Zemi vidět a poznávat, ale také komunikovat v reálném čase s kýmkoliv kdekoliv. Svět se zásadně zmenšil, stal se "globální vesnicí". Zde ale nastal zásadní problém. V tradiční vesnici žije několik set obyvatel a ti se dobře a osobně znají. Není však v možnostech člověka znát se osobně a komunikovat se šesti miliardami lidí.
Protože jsem na začátku globalizace, máme strach z neznáma - z odlišných kultur i jednotlivců i z institucí, které by snad mohly a chtěly naše životy příliš ovlivňovat. Tento strach z neznáma, které navíc přišlo příliš rychle, je, myslím, hlavním motivem protestů proti globalizaci.
Globalizace je velmi často používané slovo, ale s velmi nevyjasněným významem, pod kterým si lidé mohou představovat velmi různé procesy. Není divu, že si pak nerozumějí.
Globalizace především nemá jen ekonomický rozměr. Netýká se tedy pouze působení nadnárodních korporací, Světové banky a Mezinárodního měnového fondu, o kterých se nejvíce mluví. Globalizace se dotýká zásadně kulturní diverzity, tedy zachování rozmanitosti civilizací, národů, etnik a kmenů. Samuel Huntington v knize Střet civilizací? Vyčleňuje devět civilizací: západní křesťanskou, konfuciánskou, japonskou, islámskou, hindskou, buddhistickou, slovansko-ortodoxní, latinsko-americkou a africkou. Tyto civilizačně-kulturní okruhy by se měly učit spolupracovat a žít na jedné malé planetě, ale budou spolu také soupeřit. Obzvláště islámská a čínská (konfuciánská) civilizace budou vzhledem k populačnímu růstu a ekonomické síle aspirovat na převzetí vůdčí role civilizace západní.
Státy si žárlivě střeží státní suverenitu a budou se velmi neochotně vzdávat části svých práv ve prospěch globálního společenství. A celé se to ještě zkomplikuje tím, že existují národy a etnika bez vlastních států - Kurdové, původní obyvatelé Ameriky, Tibeťané, domorodí obyvatele Austrálie a další. Ztráta kulturní identity jakéhokoliv kmene, etnika či národa by byla nenahraditelná, stejně jako je nenahraditelná ztráta jakéhokoliv rostlinného či živočišného druhu.
Zde se dostáváme k příkladům pozitivních aspektů globalizace. Z hlediska národních států je dnes nereálné efektivně pečovat o ekosystémy globálního významu. Pokud Brazilci ničí amazonský deštný les, který představuje plíce planety, dělají to samé, co jsme my v Evropě a v severní Americe provedli během minulých století. Chceme-li tropický deštný les chránit, musíme s dotčenými zeměmi uzavřít kontrakt a kompenzovat jim újmu. To je řešitelné pouze na globální úrovni. Narušení ozónové vrstvy a globální klimatické změny jsou další příklady z oblasti životního prostředí, které bychom mohli podrobně rozebírat.
Národní státy také nedokáží adekvátně a rychle reagovat na projevy pošlapávání lidských práv a genocidy uvnitř suverénních států. I zde tedy potřebujeme mnohem efektivnější řízení prostřednictvím reformované OSN a snad i elitní vojenskou jednotku OSN, která by byla schopna nejen udržovat mír, ale také vynutit zastavení násilí. Přestože v příštích letech budou takovéto vojenské intervence nespravedlivě selektivní (nikdo vojensky nezasáhne proti okupaci Tibetu; nikdo nepůjde vynucovat lepší postavení Kurdů vůči Turecku, členskému státu NATO), jsou nezbytné.
Nakonec i v ekonomické oblasti nutně potřebujeme vymyslet a prosadit formy globálního řízení. Na světě dnes působí přes čtyřicet tisíc silných nadnárodních korporací. Samotný General Motors má větší ekonomickou výkonnost, než celá Belgie, firma Volkswagen vykazuje větší ekonomický produkt, než Česká republika (pomíjím srovnání s mizivou ekonomickou silou většiny rozvojových zemí, např. států subsaharské Afriky). Tyto korporace nemají protihráče, kteří by byli schopni korigovat jejich chování. Pokud jsou v jedné zemi přijata přísná zákonná opatření na ochranu životního prostředí, přesune korporace provozy jinam, kde přísná pravidla neplatí. Pokud je daňové zatížení někde vysoké ve prospěch sociálního státu, není problém přesunout sídlo firmy do některého z daňových rájů. Rozvíjející se státy jako Filipíny, Malajsie, ale také země střední Evropy nahánějí kvůli přílivu zahraničního kapitálu a zaměstnanosti tyto silné hráče a vytvářejí jim co nejlepší podmínky (daňové prázdniny apod.). ale to jen prohlubuje propast, dělící nás od chudých a nestabilních států, kde se neinvestuje prakticky vůbec a celé regiony pak "padají přes okraj planety".
Slova Járy Cimrmana, s globalizací můžeme nesouhlasit, můžeme proti ní protestovat, ale to je asi tak všechno, co můžeme dělat. Pokud už tedy je globalizace realitou, měli bychom se pokusit reagovat aktivně a globalizaci transformovat v efektivní globální řízení. Může k tomu napomoci i jednání Světové banky a Mezinárodního měnového fondu v Praze. Avšak nejen samotné jednání, ale i doprovodné akce nevládních organizací. Jednak to snad přispěje k větší gramotnosti obyvatel české kotliny, týkající se dění ve světě, jednak protestní akce, podaří-li se dodržet princip nenásilí, mohou dostat světové finančníky, ekonomy i politiky pod tlak a přimět je k tomu, aby k dosud živelnému procesu globalizace vytvořili a prosazovali jasná pravidla, která dají šanci na rozvoj a důstojné podmínky k životu všem.
RNDr. Pavel Nováček (*1961) ekolog, vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, nyní je vedoucím Centra intredisciplinárních studií UP a věnuje se trvale udržitelnému rozvoji. Publikoval: Křižovatky budoucnosti (1999), Chválí Tě sestra Země (1998) a jako spoluautor: Ohrožená planeta na prahu 21. století (1998), Strategie udržitelného rozvoje (1996), Šok z prosperity (1995) a Ohrožená planeta (1994).
K problému globalizace
Autor: Petr Kužvart
Datum: 01.06.00 18:10
Problém globalizace je zajisté mnohovrstevný a komplikovaný. V tomto textu se chci soustředit na historické souvislosti a paralely. V prvé řadě jde o to, zda se již něco podobného v historii odehrálo a jaký vývoj vedl k dnešnímu stavu.
Již antická civilizace v dobách svého největšího rozkvětu byla do značné míry globální tržní společností, která zahrnovala téměř celý tehdy známý svět. Byla do značné míry politicky a mocensky propojena a existovala zde zglobalizovaná antická kultura, exportovaná z imperiální metropole do provincií v Africe, stejně v Galii či na Rýnu v Dacii či v Palestině.
V 5. století však následuje zhroucení západní části říše, série válečných konfliktů a pád velké části dosavadního civilizovaného světa do barbarství a zmatků spojených s náporem stěhování národů. Je to několikasetleté období rozpadu pozdně antického světa, barbarizace Evropy pod náporem stěhování národů, kdy města jsou vyvrácena a opuštěna, státní mechanismus rozbit a vládne celkové zhrubnutí, zpustnutí a návrat k primitivnímu autarknímu (samozásobitelskému) zemědělskému hospodaření. Kulturní propad byl ohromný. Antická vzdělanost zmizela tak dokonale, že se do západní Evropy po staletích vrací oklikou přes Araby a v arabských překladech, především přes významná kulturní centra na tehdy ještě převážně arabském Iberském poloostrově ("toledské překladatelské školy", 11.-13. století).
V tomto období je zemědělské samozásobitelství hlavním způsobem hospodaření a přežívání. Dosavadní vyspělá tržní ekonomika zaniká a s ní spojený dálkový obchod se omezuje jen na přepychové zboží pro omezenou klientelu z nově vznikajících privilegovaných tříd, jež se zvolna stabilizují. Od plného nástupu středověku se pozvolna opět rozvíjí zprvu lokální, později stále šířeji založené tržní vztahy, posléze obepínající celou Evropu. Italské městské republiky, stejně jako severoněmecký svaz hanzovních měst jsou ohnisky velkorysého obchodního podnikání. V severní Itálii vznikají zárodky novodobého finančnictví. Ohromný impulz znamenají objevitelské cesty 15.-17. století, kdy je založen globální koloniální systém, zahrnující většinu planety. Prvá globalizace evropské civilizace ve své klasické koloniální formě je na světě. Zprvu se koloniální mocnosti snaží zmocnit se především drahých kovů a "koloniálních" produktů - koření, přepychového zboží a exotických materiálů. V portugalském vydání je koloniální hospodaření zprvu prostým kořistěním. Brzy však začíná kolonizace nově podmaněných území (španělské državy) s rozvojem velkorysého podnikání v zemědělství - plantáže monokultur určených pro odbyt v koloniálních metropolích a celé Evropě. Progresívní podnikatelský duch vnášejí do koloniálního hospodářství Holanďané, vytvářející prvou moderní (raně) kapitalistickou společnost.
Ovšem i středověká společnost měla "globalizační" aspirace. Církevní universalismus, záhy ovšem zpochybněný rozkolem mezi východním a západním křesťanstvem a posléze i husitstvím a reformací, měl svůj důstojný světský protějšek ve světovládných aspiracích některých panovníků, vrcholící posléze koordinovanou snahou habsburského rodu o vytvoření světovládného absolutistického a katolického impéria v raném novověku - během 16. století (Karel V., Ferdinand I. a španělskští panovníci). Kulturní a politická emancipace jednotlivých národů a vznik národních států však působily proti náboženskému, kulturnímu i politickému universalismu.
A pak přichází průmyslová revoluce, která od druhé poloviny 18. století akceleruje celou ekonomiku, vytváří moderní infrastrukturu (průplavy, silnice, železnice, paroplavba, telegraf). Tehdy se vytváří opravdu globální trh zboží. V čele vývoje teď je Anglie. Dostáváme se do poloviny 19. století.
Zde je třeba ocitovat autory, kteří na analýze světového kapitalistického systému právě této doby založili celou svou společenskovědní teorii:
"Velký průmysl vytvořil světový trh, připravený objevením Ameriky. Světový trh vyvolal nesmírný rozvoj obchodu, plavby a pozemních dopravních prostředků. To působilo opět na rozšíření průmyslu. Touž měrou, jakou se rozšiřoval průmysl, obchod, plavba a železnice, rozvíjela se i buržoasie, rozmnožovala své kapitály a zatlačovala do pozadí všechny třídy dochované ze středověku.
(...) Tím, že těží ze světového trhu, učinila buržoasie výrobu a spotřebu všech zemí kosmopolitickou. K veliké žalosti reakcionářů vzala průmyslu pod nohama národní půdu. Prastará národní průmyslová odvětví byla zničena a jsou ještě denně ničena. Jsou vytlačována novými průmyslovými odvětvími, jejichž zavedení se stává pro všechny civilisované národy životní otázkou, takovými odvětvími, která již nezpracovávají domácí suroviny, nýbrž suroviny dovážené z nejodlehlejších končin zeměkoule, a jejichž tovární výrobky jsou spotřebovávány nejen ve vlastní zemi, nýbrž hned ve všech světadílech. Místo starých potřeb, ukojovaných výrobky vlastní země, vznikají potřeby nové, k jejichž ukojení je třeba výrobků nejvzdálenějších zemí a podnebních pásem. Místo staré místní a národní soběstačnosti a uzavřenosti nastupuje všestranný styk a všestranná vzájemná závislost národů. To platí stejnou měrou o materiální jako o duševní produkci. Plody duševní činnosti jednotlivých národů se stávají obecným statkem. Národní jednostrannost a omezenost se stává stále nemožnější a z četných národních a místních literatur se vytváří literatura světová.
Rychlým zdokonalováním všech výrobních nástrojů a nesmírně usnadněnou dopravou strhuje buržoasie všechny národy, i nejbarbarštější, na dráhu civilisace. Levné ceny jejího zboží - toť těžké dělostřelectvo, kterým srovnává se zemí všechny čínské zdi a donucuje ke kapitulaci nejzarytější nenávist barbarů k cizincům. Nutí všechny národy, aby přijaly buržoasní způsob výroby, nechtějí-li zahynout; nutí je, aby u sebe doma zaváděly tak zvanou civilisaci, t.j. aby se staly měšťáky. Zkrátka, tvoří si svět podle vlastního obrazu a podoby.
Buržoasie podrobila venkov panství měst. Vybudovala ohromná města, zvýšila značně počet městského obyvatelstva proti venkovskému a vymanila tak značnou část obyvatelstva ze zaostalosti venkovského života. Jako učinila venkov závislým na městech, učinila i barbarské a polobarbarské země závislými na zemích civilisovaných, rolnické národy na národech buržoasních, Východ na Západu." (Marx K., Engels F., Manifest komunistické strany, březen 1848)
Věru, dokonalé vylíčení stavu světa na vrcholu průmyslové revoluce, podané samotnými současníky.
Zprvu byl dálkový obchod využíván pouze pro přepychové zboží. Objevitelské výpravy a posléze vytvořený koloniální obchod, to bylo zprvu také získávání drahých kovů, orientálního koření, hedvábí apod. - až časem se rozvíjí velkorysé koloniální zemědělství se svými monokulturami (bavlna, tabák, káva), určenými pro světový trh, doplněné mezikontinentálním trhem s otroky jako pracovní silou pro plantáže. Pak se rozvíjí průmyslová revoluce a svět se definitivně stává jediným tržištěm pro stále se rozšiřující spektrum zboží, s kterým se vyplatí obchodovat na velké vzdálenosti.
V naší době došlo k dalšímu zajímavému vývoji. Už nejde jen o zboží. V našem století se začal ve velkém vyvážet kapitál, a to v zájmu přesunu průmyslu do zemí s nižšími výrobními náklady, lacinější pracovní silou, nižšími daněmi, s vládami závislými na bývalých koloniálních metropolích nebo nově vzniklých mocenských centrech (USA, Japonsko). Koloniální systém se totiž v polovině století rozpadá, avšak vztahy hospodářské a politické závislosti se jen přeměňují a v podstatě trvají dál. Převod výroby např. spotřebního zboží do rozvojových zemí ovšem znamená další vzrůst světového obchodu, dálkových přeprav, protože boty, které si kupuji, už se nevyrábí v mé vlasti, ale v Koreji nebo v Číně. Takových komodit dramaticky přibývá. To zároveň neznamená, že by nějak zaostával obchod monokulturní produkcí z plantáží rozvojových zemí nebo světový obchod surovinami.
Přichází revoluce v elektronice a následně ve sdělovací technice a informatice. Rozvoj světového hospodářského systému v jejím důsledku jen dál akceleruje. Po světovém trhu zbožím, po přesunu výrob do rozvojových zemí, který jen podpořil vznik a růst nadnárodních společností, začíná jako další vývojový stupeň fungovat v reálném čase pracující světový trh kapitálu, světový finanční trh, umožňující neuvěřitelné a žádnou národní vládou nekontrolovatelné finanční operace, závratné spekulace, zahrnující - v případě potřeby - ruinování celých národních měn a tím i národních ekonomik.
Průvodní jevy nejnovější fáze globalizace jsou opravdu zajímavé: existuje asi 40.000 nadnárodních společností. Jejich podnikání je opravdu internacionální. Pružně přesunují své aktivity do zemí, kde jsou pro zhodnocení kapitálu příznivější podmínky. Některé dokonce stěhují svá ústředí do Indie nebo jiné země světového Jihu, jen aby ušetřily. Jejich vztah k pracovní síle rovněž prochází výraznou racionalizací: stlačování mezd, přechod na částečnou zaměstnanost. Kde jen je to možné, tam se lidská práce masově nahrazuje prací strojů. Logicky vzniká zvětšující se skupina trvale neupotřebitelných či jen na částečný úvazek zaměstnaných pracovních sil. Stlačují se výdělky, roste nezaměstnanost. Nezaměstnaní či polozaměstnaní a špatně placení lidé na daních zaplatí málo, stejně jako nadnárodní firmy, jež své podnikání hbitě přesunují tam, kde jsou daně co nejnižší. Výsledkem je malý daňový výnos a podvrácení celé konstrukce sociálního státu, snižování výdajů na sociální zabezpečení, na záchrannou sociální síť a na další veřejné výdaje. Německému kvalifikovanému dělníku platíte 45 DM za hodinu. Brit pracuje za polovinu, Čech za desetinu. A tak přesuneme výrobu sem, to dá rozum - samozřejmě, pokud není lepší ji přesunout rovnou do Malajzie nebo Koreje. Tam to už bude možná dvacetina nebo padesátina mzdy německého dělníka. To se pak dělají kšefty!
Jako by se od Marxových dob nic nezměnilo, vždyť stále platí, že "obecnou tendencí kapitalistické reprodukce není snaha průměrnou úroveň mezd zvyšovat, ale naopak snižovat nebo stlačovat hodnotu práce na co nejnižší možnou mez." Starý vousatý ekonom a filosof, vzbuzující dodnes emoce a dodnes studovaný, který tato slova pronesl v Londýně, na schůzi generální rady Mezinárodního dělnického sdružení, by se zatraceně divil, kdyby četl třeba Dahdendorfovu studii z loňského roku (záslužně přetlumočenou Janem Kellerem): dopady procesu globalizace vidí tento sociolog následovně:
1. konkurenceschopnost na zglobalizovaném trhu vyžaduje snižování nákladů na práci - tedy redukci počtu zaměstnávaných pracovních sil, přechod na dílčí úvazky,
2. snižování mzdy snižuje daňový výnos využitelný na služby sociálního státu,
3. nižší a střední příjmy stagnují nebo dokonce klesají, ale prudce rostou špičkové příjmy, vytváří se třída superbohatých, rozvírají se nůžky příjmů,
4. zcela na dně společnosti zlověstně narůstá vrstva vyloučených, diskvalifikovaných, mnohde již překračující 10 % obyvatelstva!
Jak že to kdysi psal ten vousáč? Že by tohle mohl hned podepsat? Dost možná ano.
V této situaci se i výdaje na životní prostředí samozřejmě stávají překážkou větší konkurenceschopnosti. Pryč s nimi! Země s nejliberálnější, nejdravěji se rozvíjející ekonomikou, dosahovaly závratných temp růstu na úkor svých námezdních pracovníků, bezostyšně odíraných - a na úkor svého důsledně devastovaného životního prostředí. Otrávené řeky, nedýchatelný vzduch, odlesněná krajina, nedávno ještě pokrytá pralesem, to je rub závratného makroekonomického úspěchu.
A co je velmi chmurné: Ralf Dahrendorf naznačuje, že proces globalizace v politické rovině vede spíše k autoritativnímu než k demokratickému řízení. Příští století bude dost možná stoletím autoritářských režimů. Má to svou logiku, protože nadnárodní firmy potřebují vlády, jež zajistí v třídně tak rozporné společnosti klid a pořádek. Národní vlády v jejich područí jim to nejlépe zajistí, budou-li autoritářské nebo totalitní. Samy nadnárodní společnosti žádnou demokracii netrpí: jsou totiž organizovány přísně hierarchicky.
Další autoři odhadují, že v budoucím století bude postačovat pouhých 20 % pracovních sil, aby udržely svou prací tempo růstu zglobalizované ekonomiky. Zbylé čtyři pětiny bude třeba krmit a otupovat masovou zábavou, aby ve svých ghettech nezlobily.
Jako by se měly opakovat gründerské časy kapitalismu volné soutěže s jejich krutostí a cynismem, ale na podstatně rafinovanější a vpravdě globální úrovni, před níž nebude úniku.
Co bude dál? Je nějaká šance vytvořit protiváhu v posilování lokální a regionální samosprávy a decentralizace? Jak dopadnou tváří v tvář zglobalizovanému hospodářství? Je šance vystoupit ze zrychlujícího se kolotoče světového trhu a v racionálně a převážně samozásobitelsky organizovaných obcích, sdružených v ekosociálních regionech nechat vzkvétat místní trh a solidární sousedskou pospolitost? Zatím to vypadá jako čistá utopie. Ale pokud v budoucnu dojde ke zhroucení globální ekonomiky v nějaké všeobecné krizi, může se otevřít prostor pro kultivovanou a humánní obdobu západoevropské společnosti 5.-7. století, po pádu Západořímské říše.
Zatím se jako protiváha globalismu daleko spíše vyvíjí agresivní regionalismus (arabský, iránský) provázený náboženským fundamentalismem a nejednou i radikálními, z maoismu vyšlými protiměstskými a protizápadními naukami ("kečuánský marxismus"), které počítají s nelítostným, brutálním řešením.
Petr Kužvart
původně psáno pro Zpravodaj STUŽ
K čemu by mohl být MMF?
Autor: Erazim Kohák
Datum: 09.06.00 10:28
Být pro - či proti - globalizaci mi připadá jako nedorozumění. Globalizace ve smyslu rostoucí propojenosti světa v následku změn komunikační a dopravní techniky je prostě skutečnost, se kterou potřebujeme počítat. Podobně nástroje globální úpravy vzájemných vztahů představují prostě potřebu, kterou je třeba tak či onak naplnit. Být pro - či proti - Mezinárodnímu měnovému fondu [IMF] nebo Světové obchodní organizaci [WTO] mi zas připadá jako nedorozumění. Být pro - či proti - má smysl jen ve vztahu k politice, kterou tyto instituce ve vztahu ke globalizaci sledují.
Tu pak je řada důvodů být co nejvýrazněji proti. Každé odstranění zábran mezi jedinci i skupinami nevyhnutelně představuje (především) příležitost pro silnější a (především) ohrožení pro slabší. Jednoznačný příklad je kolonizace Ameriky. Když s pokroky v mořeplavbě přestal být oceán zábranou mezi Evropou a Amerikou, vytvořila se celá řada příležitostí (a jen okrajové ohrožení) pro podstatně silnější Evropany. Pro původní obyvatele Ameriky, v mnohém slabší, to přestavovalo smrtelné ohrožení (a jen okrajově příležitost). Tragedie původních obyvatel pramení z toho, že Evropané se ani nepokoušeli nahradit přirozené zábrany a vnutili původním obyvatelům pravidla výhodná pro Evropu.
Dnes se nacházíme v podobné situaci. Vzhledem k rozvoji dopravy a dorozumívání (čili globalizaci) odlehlost už nepředstavuje ochranu. Zároveň mezi privilegovanými a bědnými částmi světa neexistuje ani přibližná rovnost. Odstraněním zábran mezi světovým výrobcem černé limonády a sodovkárnou v českém okresním městě nevzniká volné soutěžení. Globální limonádový gigant prostě převálcuje místního výrobce. Místní spotřebitelé pak budou pár haléřů z každé sklenice limonády platit globálnímu gigantu. Rozplynou se pracovní příležitosti ve výrobě, zbudou jen okrajová místa v prodeji. Bohatí budou bohatnout a bědní chudnout až do zhroucení nebo výbuchu. Ekonomický imperialismus je nevyhnutelným následkem globalizace, pokud ji přenecháme neviditelné ruce.
To je hlavní důvod, proč je tak naléhavě třeba stavět se proti současné politice IMF a WTO. Obě organizace by mohly představovat užitečné nástroje k řešení problémů globalizace. Zatím se je však ani nepokoušejí řešit. Nesnaží se vytvořit pravidla, která by pro přechodnou dobu ochránila slabší složky světového společenství, včetně bezbranného životního prostředí, a přispěla k postupnému vyrovnávání. Naopak, odstraňují i to málo, co zbývá z přirozené ochrany a podporují polarizaci, bohatnutí bohatých a zbídačení bědných, zas včetně životního prostředí.
Problém je filosofický stejně jako ekonomický. Jak IMF, tak WTO vychází z představy, kterou neoliberální ekonomové sdílí s marxisty, že prý sociální a ekonomické ohledy jsou nezbytným předpokladem trvale udržitelné ekonomiky. IMF a WTO potřebují obrat o sto osmdesát stupňů, jak ostatně naznačuje i prezident Clinton. Za to je třeba demonstrovat: za sociální a ekologickou odpovědnost, proti ekonomickému imperialismu, ať už je provádí kdokoliv. Včetně IMF a WTO.
Erazim Kohák je profesorem filosofie na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze
Upírat části lidstva podíl na prospěchu z globalizace je ostudné
Autor: Kofi Annan
Datum: 09.08.00 14:41
V době, kdy globalizace a technologie přináší dosud nepředstavitelný prospěch jedné části lidstva, je ostudné a nepřijatelné, že druhá – a podle většiny výpočtů větší - část lidstva je z tohoto prospěchu vyloučena a žije v absolutní bídě, často doprovázené špatnou výživou a nemocemi. Myslím, že jsme si všichni vědomi naší povinnosti změnit tento stav věcí, a co víc, že je to v našem zájmu. Co však ještě dostatečně nechápeme je skutečnost, že nástroje k této změně leží v našich rukou.
Ve své miléniové zprávě navrhuji za cíl snížit do roku 2015 o polovinu počet lidí žijících s jedním dolarem na den a méně. Někteří lidé tento cíl považují za vysoce nerealistický. Jiní ho považují za příliš skromný, protože i kdyby se nám podařilo jej dosáhnout, bude stále ještě zbývat 600 milionů lidí žijících v nejhlubší chudobě.
Ve skutečnosti se jedná o optimistický cíl. Například v subsaharské Africe ho bude moci být dosaženo pouze za podmínky, že by se tamní ekonomický růst dostal na 7 až 15% v každém z následujících patnácti let – což zdaleka převyšuje současný růst v regionu. Na druhou stranu jsou však strategie jak toho dosáhnout poměrně jasné.
Musí to být strategie vedoucí k trvalému růstu, protože veškeré údaje indikují silnou propojenost mezi ekonomickým růstem a příjmy chudých.
Musí to být strategie, které podporují soukromé investice, vytvářejí pracovní příležitosti, zejména pro mladé, využívají potenciálu nových informačních technologií a zvyšují efektivitu a transparentnost samotných vlád.
Musí být učiněny kroky k ukončení válek. Neexistuje nic, co by bylo více v rozporu s růstem a co by více a cíleně udržovalo a zvyšovalo chudobu, než ozbrojený konflikt. Musíme přerušit tento začarovaný kruh.
Navíc musí vlády – zejména v subsaharské Africe, ale nejen tam – čelit ochromující devastaci, kterou jejich ekonomikám a společnosti způsobuje onemocnění HIV/AIDS.
Především musíme investovat do vzdělání. Vyzval jsem členské státy, aby přijaly za svůj cíl dosáhnout do roku 2015 všeobecné školní docházky. Nejobtížnější, zároveň však i nejdůležitější součástí tohoto úkolu bude odstranění rozdílu mezi oběma pohlavími. Více než 110 milionů dětí na světě nechodí do školy. To je samo o sobě dost zlé. Dvě třetiny z nich jsou dívky. Rodiny musí být přesvědčeny, že vzdělání jejich dcer je naprosto stejně důležité jako vzdělání jejich synů.
V této fázi se může zdát, že očekáváme od rozvojových zemí, aby veškeré tyto náročné úkoly provedly samy. Je pravdou, že žádná země se nebude moci plně zapojit do globální ekonomiky, pokud její vláda a obyvatelé nebudou v zájmu tohoto cíle tvrdě pracovat. Ale předpokládat, že to mohou tyto země zvládnout samy, by bylo v rozporu se základními pojmy. Podstatou obchodu je, že lidé svobodně prodávají i kupují, a to platí pro globální ekonomiku stejně jako pro každou jinou.
Pouze s úplným a volným přístupem na trh pro zboží z rozvojových zemí mohou tyto země přilákat investice, které potřebují k dosažení vysokého růstu a pouze tak se mohou vykoupit ze své chudoby.
Pouze pokud budou nejchudší země osvobozeny od splácení dluhů a dalších dlužních závazků, budou schopny věnovat odpovídající podíl svých příjmů na boj s chudobou.
A pouze s velkorysou finanční podporou průmyslového světa mohou země, které usilovně pracují na reformě svých ekonomik, poskytnout svým nejchudším obyvatelům základní sociální služby, které tak naléhavě potřebují.
Země, které skutečně aktivně bojují s chudobou, si zaslouží pomoc. Státy, které podnikají kroky k nastolení právního řádu a dobré správy si zaslouží podporu. Potřebují také mezinárodní ekonomický a finanční systém, který by reagoval na jejich rozvojové potřeby. Toto je současně morálním imperativem i společným zájmem celého světa.
Moje miléniová zpráva má za cíl zmobilizovat světovou energii k realizaci společných a dosažitelných cílů. Ministři financí a rozvoje při tom hrají zásadní úlohu, zejména s pokračujícími konzultacemi na vysoké úrovni o mezivládním financování rozvojových aktivit plánovaných na příští rok. Zejména ministři financí si nemohou dovolit chápat svůj resort izolovaně. V současné době musí jejich práce mít velmi široký záběr: nežádá se po nich pouze, aby financovali ten a ten program, tu a tu potřebu, ale aby se podíleli na vlastním hledání řešení.
Na jarním setkání brettonwoodských institucí jsme mohli vnímat pokračující zapálenou diskusi o výhodách a nevýhodách globalizace a požadavky, a vůči našim organizacím byly vznášeny požadavky, aby pracovaly více a lépe.
Je třeba, abychom přeměnili tento neklid, tento kvas a konfrontační energii v něco konstruktivního – v něco, co by přineslo užitek všem lidem, a co by mohli všichni lidé podporovat.
Kofi Annan, generální tajemník OSN
Nezakrníme vinou globalizace?
Autor: Jiří Nečas
Datum: 27.06.00 09:16
Globalizace je skutečností, již je třeba vnímat především racionálně, vítat její, byť skromná, pozitiva a usilovně hledat cesty, jak zmírnit její negativa.
Hovořívá se dnes o globální vesnici. Jde ovšem o vesnici s deseticiferným počtem obyvatel. A je známo, jak člověk, je-li jedním z mnoha, ať ve velkoměstě či ve velkém činžáku, bývá vlastně sám, nemá blízkého člověka, který by při něm stál, který by ho vyslechl, který by mu byl hotov pomoci. To platí i o oné globální vesnici. Zároveň však složité vazby a vztahy v současném světě vedou k silné vzájemné závislosti v ekonomicko-praktické oblasti.
Zastánci individuálního automobilismu argumentují často tím, že auto dodává člověku nezávislost. Před závislostí na existenci sítě silnic a dálnic, na fungujících čerpacích a servisních stanicích apod. strkají po pštrosím způsobu hlavu do písku. Ona zdůrazňovaná nezávislost vede k přeplnění městských i dalších komunikací, ke kontaminaci vzduchu, vod a půdy, ke škodlivému hluku, k plýtvání energií a surovinami. Ničí tedy kvalitu života lidského i mimolidského, současného i budoucího. To je nezanedbatelné ovlivňování životů druhých. Sotva za těchto okolností lze poctivě mluvit o nezávislosti.
Nezávislost je klam. Jsme na sobě vzájemně závislí. Řízení této závislosti přesahuje možnosti trhu. Ne nadarmo se moderní státní útvary nazývají republikami - "res publica" je "věc veřejná". Veřejná sféra přes nelibost ideologů liberalizace nabývá na významu. Problémem se ovšem stává získávání zdrojů pro její fungování, tj. především pro její financování.
Důležitou součástí veřejné sféry je vzdělávací soustava - školství. Strukturální změny ve společnosti vedou k tomu, že význam vzdělávání - jak všeobecného, tak i odborného - stále roste. (Jeho důležitou složkou je i vytváření obranyschopnosti proti nejrůznějším nesmyslům a demagogiím, jejichž koncentrace v prostoru a čase také roste, a to neobyčejně rychle.) Prostředky pro financování školství je pochopitelně nutno někde získat; běžným zdrojem jsou daně vybírané v souladu s legislativou jednotlivých států. Mizením role státních hranic (především v přeneseném smyslu slova) se však tyto zdroje problematizují a slábnou; daně se často neplatí tam, kde "vznikají", nýbrž tam, kde to je pro plátce "výhodnější". (Ten svou přináležitost ke společnosti v této souvislosti s oblibou ignoruje.) Různé mezistátní úmluvy nekriticky přitakávající živelnému procesu globalizace únik prostředků pro veřejnou sféru umožňují. Toto počínání je vlastní především silným ekonomickým subjektům, takže jde o citelnou ztrátu. Důsledkem může být oklešťování a redukování možností vzdělávací soustavy. Ideologové ekonomického liberalismu - ti zpravidla patří k oné menšině lidí proces globalizace a priori vítajících - se na veřejnou sféru dívají s despektem, pro vzdělávací systém propagují soukromé školy používajíce při tom eticky i věcně problematický argument, že "vzdělání je zboží jako každé jiné".
Není cílem této úvahy hodnotit soukromé školství v ČR. Obecně však lze předpokládat, že rostoucí podíl soukromého školství by vedl k elitářství, k vyřazování velké části obyvatel z kvalitního vzdělávání a posléze k prohlubování sociálních rozdílů; po čase by se pak projevil i negativní ekonomický dopad těchto vzájemně propojených procesů. Nezanedbatelná část duševního potenciálu obyvatel by zůstala nevyužita, zdravý rozvoj jedinců by byl ohrožen.
Jednotlivé státy by se neměly zříkat odpovědnosti za veřejnou sféru a ztrácet zdroje pro její řízení a zajišťování. Zodpovědný přístup k procesu globalizace znamená vnímat existující rizika a hledat cesty, jak zabránit nežádoucím a pro společnost nebezpečným ztrátám. Žel, současná ideologie nejsilnější části světa straní nadnárodním společnostem, s jejichž působením odliv prostředků na veřejné výdaje souvisívá. Vědomí lokální příslušnosti (k místu, oblasti, národu, státu) je potlačováno, a tím upadá i zájem o ty činnosti a procesy, jejichž dopad přesahuje jednotlivce, resp. rodinu.
Je možné si představit, že proces globalizace povede i k jakési globální legislativě, a snad i k vědomí přináležitosti ke "globální vesnici". Je to však velice nereálné a fungování takovéhoto systému by bylo jistě značně neefektivní. Sotva si lze představit zapracování rozmanitosti kulturních, přírodních, ekonomických a dalších podmínek a s nimi souvisejících rozmanitostí stylu života, hodnot a nároků. Současné rozdělení světa do států asi není optimální pro zajišťování veřejné sféry. Delegování různých funkcí nižším jednotkám je jistě mnohdy možné a žádoucí. Nicméně existence respektovaných hranic mezi státy (žel, tohoto respektu rychle ubývá) umožňuje vytvářet a řídit zdroje pro veřejné výdaje. Pasivně přijímat globalizací vyvolané oslabování role států, aniž by byla vytvářena nějaká adekvátní náhrada pro řízení veřejné sféry, je hazardem. Může to vést k ztrátám, jež si sotva umíme představit. A mezi vážně ohrožené oblasti patří výchova a vzdělávání. Nedávejme rozvoj osobností mladých lidí a i těch, jež život teprve čeká, v sázku liberální (ani nějaké jiné) ideologii. Neriskujme tak budoucnost naší (české, středoevropské, evropské, ...) společnosti.
Jiří Nečas
Poznámka. Uvedené zamyšlení má upozornit na některé souvislosti, o nichž se v úvahách o globalizaci poměrně málo hovořívá. Nečiní si žádné nároky na úplnost či ucelenost a používá zjednodušující optiku; k dané problematikou se těsně váže řada dalších témat, která by zasloužila samostatnou pozornost.
Jiří Nečas (1944) vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu, nyní pracuje jako programátor a je laickým kazatelem v Českobratrské církvi evangelické, členem výboru Ekologické sekce České křesťanské akademie a členem Společnosti pro trvale udržitelný život.
